Plný text
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).
Ve vztahu k formulovaným otázkám ad 1) až 3), 6) a 7) dovolatel individuálně a kvalifikovaně nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání; dává Nejvyššímu soudu na výběr, aby tyto právní otázky posoudil buď jako dosud neřešené nebo jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž konkretizuje, od jakého řešení dovolacím soudem již vyřešené právní otázky se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje (žádné takové rozhodnutí dovolacího soudu dovolatel neoznačil). Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). V nyní souzené věci přitom nejde o případ, kdy by dovolatel při označení předpokladu přípustnosti dovolání vymezil vícero možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2659/20). Z dovolatelem vymezené přípustnosti dovolání ve vztahu k otázkám ad 1) až 3), 6) a 7) nelze dovodit, který ze dvou avizovaných předpokladů přípustnosti má být považován za splněný, a dovolání z této příčiny není podle § 237 o. s. ř. pro řešení uvedených právních otázek přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky ad 4) a 5). Řešení otázky právního vzdělání dovolatele [otázka ad 4)] nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující; odvolací soud touto argumentací na hranici obiter dicta chtěl zdůraznit vyšší míru obezřetnosti žalobce při nabývání nemovitosti z odúmrti ve špatném technickém stavu.
Otázka, zda existence znaleckého posudku, z něhož podle dovolatele vyplývá, že prodávané nemovitosti mají vady, s jehož obsahem prodávající neseznámil kupujícího, brání prodávajícímu namítat, že vady nebyly kupujícím oznámeny včas, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť ji dovolatel staví na vlastní skutkové verzi, podle níž prodávající v okamžiku prodeje věděl, že nemovitosti trpní vadami, na které žalobce jako kupujícího neupozornil. Tento skutkový závěr ovšem odporuje tomu, co zjistily soudy nižších stupňů.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2025
JUDr. Václav Duda
předseda senátu