Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. O., zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 166/14, proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, o 200 000 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 363/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2024, č. j. 11 Co 71/2024-191, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2024, č. j. 11 Co 71/2024-191, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se (původně) domáhal po žalovaném zaplacení 1 014 332 Kč s příslušenstvím z titulu regresního nároku, který mu vznikl poté, co k 30. 10. 2020 sám vrátil věřitelce V. T., dnes M. dvě zápůjčky v celkové výši 1 900 000 Kč, přestože se k jejich vrácení zavázali s žalovaným společně a nerozdílně; sám rovněž uhradil sjednané úroky ve výši 128 664 Kč (na zápůjčky tak uhradil celkem 2 028 664 Kč). V žalobě uváděl, že spolu s žalovaným uzavřeli dne 18. 4. 2017 s věřitelkou V. T., dnes M. smlouvu o zápůjčce č. 171804, na jejímž základě jim věřitelka půjčila (a 26. 4. 2014 poukázala ze svého účtu) 400 000 Kč, přičemž oni se společně a nerozdílně zavázali půjčenou částku spolu s dohodnutým úrokem ve výši 2,5 % p. a. vrátit nejpozději do 31. 12. 2017. Stejné strany ve stejném postavení pak 19. 12. 2017 původní smlouvu o půjčce písemně změnily tak, že se zápůjčka zvyšuje o 1 500 000 Kč na částku 1 900 000 Kč s tím, že tato částka bude vrácena nejpozději do 31. 12. 2018; byl rovněž sjednán úrok ve výši 3 % p. a. počínaje 1. 1. 2018. Částka odpovídající navýšení půjčky ve výši 1 500 000 Kč byla vyplacena z účtu věřitelky 19. 12. 2017.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 8 C 363/2020-156, žalobu o zaplacení 1 014 332 Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p. a. od 10. 12. 2020 do zaplacení zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 242 712 Kč a zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně na znalečném 7 760 Kč.
Po stránce skutkové vzal soud prvního stupně za prokázané, že „žalobce a žalovaný uzavřeli s V. M., dříve T., dne 18. 4. 2017 smlouvu o půjčce č. 171804, kterou se věřitelka zavázala půjčit částku ve výši 400 000 Kč, která byla vyplacena dne 26. 4. 2017“; tato smlouva je opatřena pravým podpisem žalovaného. Pravost podpisu žalovaného byla potvrzena znaleckým posudkem č. 919/2020 z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo z 29. 5. 2022 vypracovaným znalcem Mgr. Alešem Čulíkem (žalovaný totiž nedovedl říct, zda podpis na smlouvě je jeho). Půjčku zařizoval žalobce, žalovaný a věřitelka V. T. se neznali, žalovaný sice smlouvu o půjčce z 18. 4. 2017 podepsal, nestal se však dlužníkem, protože finanční prostředky byly určeny (ve skutečnosti půjčeny) společnosti Amifox STAVBY s.r.o., byly sice zaslány na účet č. 2600839028/2010 vedený u FIO banky na jméno žalovaného, ale tento účet byl používán jako pokladní účet Amifox STAVBY s.r.o., jejímž jednatelem žalovaný toho času byl.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2024, č. j. 11 Co 71/2021-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 200 000 Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 10. 12. 2020 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení státu; výrok o nákladech řízení účastníků změnil jen co do jejich vyčíslení (žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení 175 425 Kč) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že žalobce a žalovaný uzavřeli s V. M., dříve T., jako věřitelkou dne 18. 4. 2017 smlouvu (č. 171804), kterou se věřitelka zavázala zapůjčit částku 400 000 Kč, která byla 26. 4. 2017 poukázána společnosti Amifox STAVBY s.r.o. (vydlužiteli). Neuvěřil tvrzení žalobce, že se žalovaný (který byl v té době jednatelem společnosti Amifox STAVBY s.r.o.) stal dlužníkem z půjčky jako fyzická osoba; ačkoli smlouva je opatřena jeho pravým podpisem, okolnosti, za kterých byla podepsána, se v řízení nepodařilo zjistit a verze žalobce, že obsah smlouvy sjednal s věřitelkou žalovaný, byla svědeckými výpověďmi vyvrácena. Odvolací soud tak vzal za prokázané, že šlo o půjčku společnosti Amifox STAVBY s.r.o., v níž figuroval jak žalobce, tak žalovaný a půjčené peníze byly poukázány na její účet č. 2600839028/2010 vedený u FIO banky. Nepřisvědčil námitce žalobce, že šlo o účet žalovaného coby fyzické osoby, nikoli o účet společnosti Amifox STAVBY s.r.o. Dovodil, že šlo o nestandardní zakládání a vedení pokladních účtů společnosti Amifox STAVBY s.r.o. na jméno fyzické osoby; u FIO Banky byl veden na jméno žalovaného účet č. 2600839028/2010, u GE Money Bank a.s. byl na jméno žalovaného následně zřízen a veden účet č. 221987486/0600, z něhož žalovaný jako jednatel společnosti Amifox STAVBY s.r.o. vybíral peníze, když na stavbách byl problém s hotovostí a z praktických důvodů se finanční prostředky vybíraly z běžného účtu. Dispoziční oprávnění k účtu č. 2600839028/2010 u FIO Banky měli žalobce a žalovaný, dále svědkové P. a T. Přístupové údaje k účtu mělo hodně osob, probíhaly tam statisícové převody, když sám žalobce potvrdil, že si z tohoto účtu půjčil a pak zase vrátil, a pokud si částku půjčil, žalobce jako zadavatel označil zprávu pro příjemce „zápůjčka J. O.“, šlo o běžný postup, takto probíhaly transakce v řádu desítek milionů. Soud tak uzavřel, že, i když byly pokladní účty založeny na fyzickou osobu, sloužily společnosti Amifox STAVBY s.r.o. a prostředky byly půjčovány jí a na její účet byly rovněž zaslány. Žalovanému jako fyzické osobě nebyly předmětné finanční prostředky vyplaceny a žalobci tak nemohl po zaplacení dlužné částky věřitelce vzniknout regresní nárok vůči žalovanému.
Po stránce právní označil odvolací soud za stěžejní otázku, zda byl žalovaný ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 18. 4. 2017 písemnou formou zavázán, resp. zda smlouva mezi oběma účastníky řízení na straně jedné a V. M. (dříve T.) byla podle § 2390 o. z. sjednána. Ozřejmil, že zápůjčka je smlouvou reálnou, nikoli konsenzuální, tj. ke vzniku smlouvy nestačí konsenzus (shoda na obsahu smlouvy) podle § 1725 o. z., nýbrž vyžadováno je reálné přenechání věci; smlouva o zápůjčce tedy vzniká přenecháním věci. Žalobce v řízení neprokázal, že částka 400 000 Kč či její část byla žalovanému podle smlouvy ze dne 18. 4. 2017 skutečně předána do jeho dispozice. Žalobce ostatně ani netvrdil, že to byl žalovaný, kdo po složení částky 400.000 Kč na účet označený v textu smlouvy ze dne 18. 4. 2017 vybral ze stejného účtu konkrétní peněžní částku (do výše 400.000 Kč). Jestliže nedošlo k reálnému plnění dle textu smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2017 ve prospěch žalovaného, smlouva mezi žalovaným a V. M. nevznikla a žalovaný proto V. M. nic nedlužil. Vrácení částky 400.000 Kč s příslušenstvím žalobcem V. M. formou splátek proto nelze hodnotit jako plnění, které žalobce poskytl nad rámec svého podílu ze zápůjčky za žalovaného a náhrada dle § 1876 odst. 2 věta první o. z. mu nenáleží. Žalobce nebyl k žalobě dle citovaného ustanovení proti žalovanému aktivně legitimován. Námitku žalovaného, že peníze půjčila žalobci N. T., nikoli její dcera V. M. (dříve T.) a žalobce proto zápůjčku vrátil osobě odlišné od věřitele (bez nároku na regresní náhradu), neshledal odvolací soud právně významnou. Ze zjištěných skutečností je evidentní, že N. T. a její dcera V. měly – s ohledem na finanční a rodinnou situaci – společný úmysl použít matkou uspořené peníze, jež měly být dceři darovány, takovým způsobem, aby došlo k jejich zhodnocení. Za tím účelem byla částka 400 000 Kč formou zápůjčky předána na účet označený ve smlouvě o zápůjčce a po uplynutí doby byla žalobcem vrácena V. M., patrně s konkludentním souhlasem matky. V. M. podle smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2017 s částkou 400 000 Kč nakládala, když ji použila k zápůjčce. Z hlediska smlouvy o zápůjčce přitom není významné, zda se jednalo o její vlastní peněžní prostředky, nebo o peníze třetí osoby (její matky).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení následujících otázek hmotného práva:
- 1) Zda „může zapůjčitel ze smlouvy o zápůjčce splnit svůj závazek přenechat vydlužiteli peníze ve smyslu ustanovení § 2390 o. z. formou bezhotovostního převodu na účet vydlužitele, popř. podle dohody smluvních stran na vydlužitelem označený účet třetí osoby, k němuž má vydlužitel dispoziční oprávnění“;
2) Zda „je nutno pro splnění povinnosti zapůjčitele přenechat předmět zápůjčky vydlužiteli v případě bezhotovostního převodu, aby si vydlužitel zapůjčenou částku z účtu, na který bylo plněno, vybral“.
- 3) Zda se„stal se na základě písemné smlouvy o půjčce ze dne 18. 4. 2017, kterou podepsali žalobce a žalovaný, kteří jsou v této smlouvě identifikování svým jménem a příjmením, rodným číslem a bydlištěm a označeni jako dlužníci, s V. T. označenou jako věřitelem, v okamžiku, kdy byla zapůjčená částka připsána na účet dohodnutý ve smlouvě, vedený na jméno žalovaného, ale považovaný za pokladnu společnosti Amifox STAVBY s.r.o., vydlužitelem žalovaný nebo se vydlužitelem stala společnost Amifox STAVBY s.r.o.“.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že žalobce při koncipování právních otázek nesplnil požadavek zachování skutkových zjištění, když tato nerespektuje, resp. skutková zjištění přizpůsobil tak, aby o ně mohl opřít údajná právní pochybení. Takto konstruované dovolání přesahuje limity jeho projednatelnosti a nelze k němu přihlížet. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a bylo dovolacím soudem shledáno přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách (vznik zápůjčky a předání předmětu zápůjčky věřitelem dlužníkovi), které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce odvolacímu soudu vytýká, že (v důsledku extrémního rozporu mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy) dospěl k nesprávnému závěru, že vydlužitelem ze smlouvy o zápůjčce se stala Amifox STAVBY, s.r.o., nikoli žalobce a žalovaný (z obsahu písemné smlouvy nevyplývá, že by byla zápůjčka sjednávána ve smyslu ustanovení § 1767 o. z. ve prospěch třetí osoby; ve smlouvě není „třetí osoba“ v žádné souvislosti zmiňována a pohnutka zapůjčitele, respektive jeho potencionální omyl v tom, s kým uzavírá smlouvu, nehraje roli, protože se případné neplatnosti nedovolal) a zároveň dospívá k závěru, že nelze splnit závazek přenechat zapůjčenou částku bezhotovostním převodem na dlužníkův účet, respektive dle dohody smluvních stran na účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční právo a že ke splnění povinnosti přenechat zapůjčenou částku nestačí samotné uskutečnění převodu, ale je nutno, aby si smluvní dlužník peníze z účtu vybral.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
Podle § 1957 odst. 1 o. z. plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, je dluh splněn připsáním peněžní částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele.
Podle § 1957 odst. 2 o. z. plní-li dlužník peněžitý dluh poštovním poukazem, je dluh splněn a) připsáním peněžní částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele, je-li dluh plněn na účet, nebo b) vyplacením peněžní částky věřiteli v hotovosti.
Odvolací soud po stránce skutkové „souhlasil“ se všemi právně významnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně vázanými ke smlouvě č. 171804 uzavřené 18. 4. 2017. Explicitně uvedl, že smlouva mezi žalovaným a V. M. nevznikla, protože nedošlo k reálnému plnění dle textu smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2017. Implicitě (nedostatečností vlastního odůvodnění a generálním odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně) pak odvolací soud souhlasil i se zjištěním, že smlouvu ze dne 18. 4. 2017 neuzavřel žalovaný, nýbrž společnost Amifox STAVBY, s.r.o. Pro tento závěr nelze v obsahu spisu najít žádnou oporu a dovolací argumentace žalobce („smlouvu o zápůjčce lze uzavřít ústní formou, přičemž její reálná povaha vyžaduje k jejímu vzniku faktické poskytnutí finančních prostředků. Zda vedle takto uzavřené smlouvy existuje dokument, který je v rozporu s prokázanou vůlí stran a zjištěnými okolnostmi, není na překážku, resp. může vyvolat otázky spojené s tzv. simulací právního jednání“) to pouze potvrzuje. Soudy obou stupňů totiž evidentně při zjišťování skutkového stavu a při zjišťování obsahu právního jednání a závazku, který měl vzniknout mezi V. M., žalobcem a žalovaným, interpretovali právní jednání zachycené v textu smlouvy č. 171804, nikoli blíže nespecifikovanou ústní dohodu stran o zápůjčce. Jinak řečeno, odvolací soud dovodil, že vydlužitelem ze smlouvy o zápůjčce se stala Amifox STAVBY, s.r.o., nikoli žalobce a žalovaný. Dovodil tak z obsahu (textu) listiny, v níž jsou jako účastníci smlouvy (vydlužitelé) označeni žalobce a žalovaný, kteří smlouvu podle závěrů dokazování (v případě žalovaného zejména podle závěrů znaleckého posudku) opatřili svými podpisy.
Podle § 1724 o. z. smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy (odst. 1). Ustanovení o smlouvách se použijí přiměřeně i na projev vůle, kterým se jedna osoba obrací na osoby jiné, ledaže to vylučuje povaha projevu vůle nebo zákon (odst. 2).
Podle § 561 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.
Podle odborné literatury je zákonnou náležitostí písemnosti podpis jednajícího a jen podepsané právní jednání může být platné (resp. účinné) a vyvolávat zamýšlené právní následky. Podpis jednajícího má tři základní funkce – identifikační, důkazní a stvrzující konečnost projevu vůle (viz JANOUŠEK, Michal. § 561 [Písemná forma právního jednání]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1792, marg. č. 14.)
Označení společnosti Amifox STAVBY, s.r.o., se v dokumentu neobjevuje, zároveň nelze dovodit ani to, že žalovaný (případně žalobce) vlastnoručně podepsali smlouvu o zápůjčce jako zástupci právnické osoby Amifox STAVBY s.r.o. (k tomu srov. § 161 věta druhá o. z.). Odvolací soud na základě dalšího dokazování zároveň nedovodil, že by zápůjčka byla sjednána ve smyslu ustanovení § 1767 o. z. ve prospěch třetí osoby (společnosti Amifox STAVBY s.r.o.); této otázce se napadené rozhodnutí blíže nevěnuje, resp. na jejím řešení nespočívá (přitom pokud by odvolací soud skutečně dospěl k závěru, že zápůjčka byla uzavřena mezi Amifox STAVBY s.r.o. a V. M., byla by následující argumentační linie nadbytečná, resp. vůbec by nebylo třeba se zabývat otázkou, zda bylo na základě smlouvy o zápůjčce plněno žalovanému.
Za rozhodující odvolací soud (podle odůvodnění napadeného rozhodnutí) považoval, že nedošlo k reálnému plnění dle textu smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2017 ve prospěch žalovaného, resp. že žalobce v řízení neprokázal, že částka 400 000 Kč či její část byla žalovanému podle uvedené smlouvy skutečně předána do jeho dispozice. Dovodil to z toho, že žalobce ani netvrdil, že to byl žalovaný, kdo po složení 400 000 Kč na účet označený v textu smlouvy ze dne 18. 4. 2017 vybral ze stejného účtu konkrétní peněžní částku (do výše 400 000 Kč). Podle odvolacího soudu tak nedošlo k reálnému plnění dle textu smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2017 ve prospěch žalovaného, smlouva mezi žalovaným a V. M. nevznikla a žalovaný proto V. M. nic nedlužil.
Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, dovodil, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., nicméně dovolací soud může dospět k závěru o přípustnosti dovolání tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů. Tato zásada byla akceptována již v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře vyjádřil, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. K takovému porušení přitom může ve výjimečných případech dojít i při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu.
Skutkový závěr odvolacího soudu, že nedošlo k reálnému plnění dle textu smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2017 ve prospěch žalovaného, je v rozporu s provedeným dokazováním. Podle obsahu spisu je zcela nepochybné, že věřitelka poukázala peněžité prostředky na účet vedený na jméno žalovaného jako fyzické osoby, k němuž měl žalovaný dispoziční oprávnění.
Závěr odvolacího soudu, že nedošlo k reálnému plnění dle textu smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2017 ve prospěch žalovaného (a smlouva mezi žalovaným a V. M. nevznikla, žalovaný proto V. M. nic nedlužil), neboť účet vedený na jméno žalovaného, na který věřitelka peněžité prostředky poukázala, sloužil jako účet společnosti Amifox STAVBY s. r. o., je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Dle judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k úpravě smlouvy o půjčce v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., jejíž závěry jsou (jak ostatně potvrzuje i komentářová literatura) využitelné i v kontextu současné úpravy zápůjčky, „podstatnými náležitostmi smlouvy o půjčce (nyní zápůjčce) jsou označení smluvních stran, určení předmětu půjčky, a především skutečné předání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 33 Cdo 4322/2007).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila ve vztahu ke smlouvě o (zá)půjčce, že tato smlouva má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu. Vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Jako pro každou smlouvu je i pro smlouvu o půjčce nezbytným předpokladem shodná vůle obou stran (konsenzus). Jakmile je smlouva na základě nabídky a jejího přijetí uzavřena, vzniká mezi stranami závazný právní vztah, jehož obsahem jsou sjednaná práva a povinnosti, avšak teprve odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi se tento vztah mezi nimi stává právním vztahem z půjčky. Půjčka se řadí k tzv. reálným kontraktům, kdy kromě samotného uzavření smlouvy je zapotřebí ještě další úkon, a to předání předmětu půjčky dlužníkovi. Tedy nejen pouhým smluvním ujednáním, ale až předáním předmětu půjčky vzniká dlužníkovi závazek vrátit věřiteli to, co mu bylo půjčeno, a tomu odpovídající právo věřitele požadovat vrácení půjčky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné pod číslem 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při peněžité půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze ve smyslu § 657 obč. zák. (nyní § 2390 o. z.) nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, popř. podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění, anebo na dlužníkem označený účet třetí osoby, který podle dohody stran smlouvy o půjčce je místem plnění závazku věřitele poskytnout předmět půjčky (srov. rozsudky ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4237/2011, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, či ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy připouští určení bankovního účtu třetí osoby jako místa, kam má být předmět půjčky (nyní zápůjčky) převeden, pokud se na tom strany smlouvy dohodnou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019 a ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2939/2020). Pro splnění povinnosti přenechat zapůjčenou finanční částku není naopak třeba, aby si dlužník peníze z účtu vybral, jak požaduje v napadeném rozhodnutí odvolací soud.
V posuzované věci nebylo sporu o tom, že zapůjčitelka platbu předmětné částky na bankovní účet vedený na jméno žalovaného, k němuž měl žalovaný dispoziční oprávnění, provedla. S přihlédnutím k tomu, že peněžní prostředky lze dlužníku zapůjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku, třeba i na jiné dohodou sjednané platební místo, než je dlužníkův účet, a v posuzované věci bylo dokazováním zjištěno, že peněžní prostředky byly zapůjčitelkou poskytnuty dokonce na účet žalovaného, byť se fakticky jednalo o platební místo společnosti Amifox STAVBY s.r.o., jejímž jednatelem byl žalovaný, nelze v žádném případě bez dalšího dospět k závěru, že zápůjčka nevznikla.
Shrnuto, zjištění, že žalovaný smlouvu o zápůjčce neuzavřel a jednalo se o zápůjčku „firmě“, z něhož odvolací soud vycházel, není podložen provedenými důkazy a lze ho označit za spekulativní. Zároveň, není správný právní závěr soudu, že z toho, že žalovaný nevybral finanční prostředky zaslané podle smlouvy o půjčce na jeho bankovní účet bezhotovostní platbou, lze dovodit, že smlouva o zápůjčce mezi V. M. a účastníky řízení nevznikla, a že vrácení částky 400 000 Kč (s příslušenstvím) věřitelce formou splátek proto nelze hodnotit jako plnění, které žalobce poskytl za žalovaného nad rámec svého podílu ze zápůjčky a náhrada dle § 1876 odst. 2 věty první o. z. mu nenáleží, neboť nebyl k žalobě dle citovaného ustanovení proti žalovanému aktivně legitimován.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu upírající žalobci nárok na regres vůči žalovanému, je tak přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatnil žalobce právem. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu