Plný text
33 Cdo 3555/2024-555
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně CLEAN MANAGEMENT a.s., se sídlem Brno, Zábrdovice, Příkop 843/4, identifikační číslo osoby 28341473, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1015/55, za účasti OTE, a.s., se sídlem Praha 4, Michle, Jihlavská 1558/21, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem Praha 10, Krátká 1148/32, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 76/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. 15 Co 127/2024-440, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit OTE, a.s., se sídlem Praha 4, Michle, Jihlavská 1558/21, identifikační číslo osoby 26463318, na nákladech dovolacího řízení 6 134,70 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Labského.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne ze dne 27. 10. 2023, č. j. 25 C 76/2023-352, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 25. 10. 2021, č. j. 03130-12/2021-ERU, sp. zn. OSS-03130/2021-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 24. 1. 2023, č. j. 03130-24/2021-ERU, rozsudkem soudu, jímž by byla účastnici uložena povinnost zaplatit žalobkyni 79 684 286,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 11. 3. 2021 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 8. 2024, č. j. 15 Co 127/2024-440, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně i správním orgánem – dovodil, že licence č. 111017356 pro výrobu elektřiny ve fotovoltaické výrobně elektřiny FVE Havřice udělená žalobkyni rozhodnutím Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) ze dne 15. 12. 2010, č. j. 12744-15/2010-ERU, pravomocným dne 21. 12. 2010 (dále též „licence z roku 2010“), byla zrušena rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 62 A 112/2013-321, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2017, č. j. 7 As 140/2016-99 (pravomocným dne 18. 1. 2017), s účinky ex tunc – z důvodu absence dobré vůle žalobkyně ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010 – vzhledem k doložení nepravdivých a zavádějících údajů žalobkyní v řízení o udělení licence (k tomu v podrobnostech viz níže body 13 a 15). Proto (že shledal účinky ex tunc) uzavřel, že žalobkyně není držitelkou licence z roku 2010 a nemá tedy nárok na zelený bonus určený pro výrobny elektřiny uvedené do provozu v roce 2010. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je držitelkou pravomocné licence ze dne 16. 11. 2017, podle odvolacího soudu se uplatní výše podpory energie z obnovitelných zdrojů pro roky 2018 až 2020 stanovená Cenovými rozhodnutími ERÚ č. 3/2017 (účinné od 1.1.2018), č. 3/2018 (účinné od 1.1.2019) a č. 3/2019 (účinné od 1.1.2020), která však stanoví pouze výkupní ceny a roční zelené bonusy pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření pro výrobny uvedené do provozu do konce roku 2013. Žalobkyni tedy nárok na zelený bonus za období od dubna 2018 do konce prosince 2020 nevznikl; proto žaloba byla zamítnuta.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek:
1) „zda účinky rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 62 A 112/2013-321, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ERÚ ze dne 15. 12. 2010, č. j. 12744-15/2010-ERU, jímž jí byla udělena licence na výrobu elektřiny pro FVE (tj. fotovoltaickou elektrárnu) Havřice, nastávají ex tunc, anebo ex nunc“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dodala, že v obecné rovině jde o otázku, „zda ke zrušení licence na výrobu elektřiny dochází ve správním soudnictví s účinky ex tunc, anebo ex nunc. Při ještě větším zobecnění“ jde o otázku, „zda ke zrušení opravňujícího správního rozhodnutí dochází ve správním soudnictví s účinky ex tunc, anebo s účinky ex nunc“. Má za to, že předestřená otázka byla již vyřešena v rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, a to jinak než v napadeném rozsudku, konkrétně v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1210/2016, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008-128, a ze dne 26. 11. 2014, č. j. 8 Afs 42/2013-94. S odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1210/2016 (a judikaturu Nejvyššího správního soudu v něm citovanou) a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 51/2007 namítá, že zrušení licence na výrobu elektřiny ve správním soudnictví nemůže mít zpětné účinky. Přitom analogické použití § 99 správního řádu – při posouzení účinků zrušení licence na výrobu elektřiny – takovým způsobem, že licence by byla zrušena s účinky ex tunc, je vyloučeno, neboť by nepochybně nešlo o použití analogie ve prospěch účastníka řízení (držitele licence na výrobu elektřiny). Rozhodnutí o udělení licence ze dne 15. 12. 2010 „mohlo být zrušeno pouze s účinky ex nunc, což mimo jiné znamená, že získala v roce 2010 platnou licenci na výrobu elektřiny v FVE Havřice“. Přitom na dotyčnou licenci nelze hledět tak, jako by udělena nebyla. Odvolacímu soudu vytýká, že se „nijak nevypořádal“ se závěry a věcnou argumentací Ústavního soudu (uvedenou v odkazovaném usnesení) a nevysvětlil, proč se s nimi – stejně jako s odkazovanými rozsudky Nejvyššího správního soudu – nemůže ztotožnit („jen uvedl, že závěry Ústavního soudu nejsou relevantní“); v tom spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces. Svou argumentaci k první otázce (k aplikaci § 99 správního řádu) podpořila nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/04 a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 139/2016, a sp. zn. 2 Afs 34/2005.
2) „Zda byla žalobkyně v dobré víře ve správnost a zákonnost licence, přičemž posouzení této právní otázky v přítomné věci záviselo na vyřešení právní otázky, zda byly soudy rozhodující v přítomné věci (soud prvního stupně a odvolací soud) vázány závěrem, že žalobkyně nebyla v dobré víře ve správnost a zákonnost licence na výrobu elektřiny pro FVE Havřice udělené rozhodnutím ERÚ ze dne 15. 12. 2010, č. j. 12744-15/2010-ERU, který byl obsažen v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 62 A 112/2013-321, jímž byla licence pro FVE Havřice z prosince 2010 zrušena, jakož i v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2017, č. j. 7 As 140/2016-99, jímž byla zamítnuta kasační stížnost žalobkyně proti rozhodnutí krajského soudu o zrušení licence, anebo si uvedenou otázku měly posoudit samy na základě jimi zjištěného skutkového stavu opřeného o důkazy provedené v přítomném sporu“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od jeho nálezu ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2765/20. Dodala, že v obecné rovině jde o otázku, „zda je soud při rozhodování v občanském soudním řízení vázán posouzením předběžné otázky, která je řešena jen v odůvodnění rozhodnutí jiného orgánu (zde soudů ve správním soudnictví)“. Otázka, zda někdo jednal v dobré víře či nikoliv, není otázkou skutkovou, ale právním posouzením (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, a sp. zn. 28 Cdo 1195/2021).
Namítá, že soudy nebyly vázány posouzením otázky její dobré víry správními soudy v řízení o zrušení licence, tudíž si ji měly posoudit samy, a to i na základě jí předložených důkazů. To ovšem neučinily (vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení uvedené otázky procesního práva), a proto je předčasné, a tudíž nesprávné, i posouzení, zda byla v dobré víře ve správnost a zákonnost licence. Odvolací soud se s její argumentací (ohledně vázanosti soudů) „vůbec nevypořádal, pouze odkázal“ na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 73/2010, přitom však přehlédl, že z odkazovaného rozsudku „jasně plyne“, že jakýkoli orgán veřejné moci je zavázán výrokem rozsudku správního soudu, nikoli jeho odůvodněním. Otázka její dobré víry však ve výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ani ve výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu (rozhodujících o zrušení licence) řešena nebyla. Tedy v projednávané věci jsou soudy vázány rozhodnutím správních soudů o zrušení licence, nejsou však vázány důvody, pro které k tomuto zrušení došlo.
Otázku vázanosti závěry rozsudku správního soudu v civilním sporu předložila dovolatelka již v řízení (mezi totožnými účastníky) vedeném pod sp. zn. 23 Cdo 1937/2021; v něm vydaném usnesení Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházel z pravomocného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalobkyně proti rozhodnutí správního soudu o zrušení rozhodnutí ERÚ o udělení licence z roku 2010, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 723/2003, v němž „měla být“ uvedená právní otázka vyřešena. Uvedený závěr považuje za nesprávný, neboť v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 723/2003 byla řešena otázka závaznosti správního aktu – nikoli rozsudku vydaného ve správním soudnictví – pro soud rozhodující občanskoprávní spor. „Proto je pro posouzení předložené právní otázky (druhé) klíčový“ právní závěr vyslovený v odkazované nálezu sp. zn. II. ÚS 2765/20 (konkrétně citovala b. 22 jeho odůvodnění).
3) „Zda soud může na posuzovaný případ aplikovat obecnou právní zásadu, pokud v souvislosti s její aplikací výslovně a jednoznačně (způsobem nevzbuzujícím pochybnosti) neuvede, v čem konkrétně má spočívat naplnění hypotézy obsažené v této obecné právní zásadě. V přítomné věci pak jde konkrétně o to, zda odvolací soud mohl na posuzovaný případ aplikovat obecné právní zásady, a to jednak zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti), jednak zásadu ex iniuria ius non oritur (z bezpráví nemůže povstat právo), pokud v souvislosti s jejich aplikací výslovně a jednoznačně (způsobem nevzbuzujícím pochybnosti) neuvedl, v čem konkrétně má spočívat nepoctivost žalobkyně a bezpráví“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4626/2015, a sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, a od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 304/98, sp. zn. I. ÚS 854/09, a sp. zn. Pl. ÚS 1/03. Namítá, že z napadeného rozsudku není zřejmé, v čem konkrétně, neboli v jakých skutečnostech (např. zda v údajném nedostatku její dobré víry ve správnost nebo nezákonnost licence z roku 2010 nebo zda v nezákonnosti licence z roku 2010) odvolací soud spatřoval naplnění hypotézy (vznik bezpráví či nepoctivost žalobkyně) obou zásad. Napadený rozsudek „trpí neúplností a nesrozumitelností“ skutkových zjištění a je nepřezkoumatelný. Dodala, že zásada nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti) je vyjádřená v § 6 odst. 2 větě druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
4) „Zda mohl být relevantním důvodem pro aplikaci obecných právních zásad, a to jednak zásady nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti), jednak zásady ex iniuria ius non oritur (z bezpráví nemůže povstat právo), závěr odvolacího soudu, že žalobkyni byla zrušena licence na výrobu elektřiny s (údajnými) účinky ex tunc“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Předpokladem pro aplikaci obecných právních zásad (uvedených v otázce) je zjištění, že došlo k nepoctivému jednání osoby, kterou aplikace dotyčné zásady postihuje. Zrušení licence ovšem není právním jednáním této dotčené osoby, nanejvýš může jít o právní následek takového jednání. Proto nelze v okolnosti zrušení licence spatřovat jakýkoliv znak nepoctivého jednání či bezpráví. Nadto úsudek uvedený pod b. 46 odůvodnění napadeného rozsudku „nasvědčuje tomu, že odvolací soud patrně spojil aplikaci uvedených zásad jen se zpětným zrušením licence (zrušení ex tunc). Takové účinky ovšem zrušení licence nemělo a mít nemohlo“ (viz argumentace k otázce první).
5) „Za jakých podmínek může držitel licence na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (ze slunečního záření) čerpat výhody, které se vztahují k uvedené licenci pravomocně udělené rozhodnutím ERÚ v roce 2010 (tj. podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie), když toto rozhodnutí o udělení licence bylo zrušeno ve správním soudnictví a držitel provozuje stejné energetické zařízení (výrobnu elektřiny) na základě platné licence udělené v roce 2017 v řízení, v němž byla udělena i zrušená licence“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od jeho nálezu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16. Namítá, že spadá do první skupiny případů uvedené pod bodem 58 odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 946/16 (druhá skupina případů je uvedena pod bodem 59 a třetí skupina případů pod bodem 60), a to z následujících důvodů. Podle správních soudů nesplnila technické předpoklady pro udělení licence z důvodu, že jí předložená revizní zpráva z listopadu 2010 „nebyla s to doložit“ bezpečnost výrobny elektřiny (energetického zařízení) jako celku, neboť k jejímu dokončení mělo – dle zjištění správních soudů – dojít až v roce 2011 instalací fotovoltaických panelů na pozemku parc. č. 1085/2 v k. ú. Havřice (dále jen „pozemek parc. č. 1085/2“). Má za to, že zrušení licence správními soudy „je vystavěno“ na jejich zjištění, že „instalace panelů na pozemku parc. č. 1085/2 směřovala k dokončení FVE Havřice“. Tento závěr (v řízení) zpochybnila a navrhla důkazy, „které jej vyvracely“; tyto důkazy však „provedeny nebyly, nebo nebyly nijak hodnoceny, nebo z nich soud vyvodil rozporná skutková zjištění“. Závěr o existenci nosného důvodu zrušení licence a o nedostatku její dobré víry lze vyhodnotit teprve poté, až budou uvedené důkazy „řádně provedeny a řádně a bezrozporně vyhodnoceny (takto ovšem soudy nižších stupňů nepostupovaly)“. Bude-li „relevantně zpochybněn“ nosný důvod zrušení licence „nedokončenost FVE Havřice v době provedení revize“, a tedy „údajná nepravdivost“ revizní zprávy z tohoto důvodu, nelze s předložením takové revizní zprávy spojovat ani nedostatek její dobré víry ve správnost a zákonnost licence. Pokud „by se ukázalo“, že nosný důvod zrušení licence nemůže obstát a že byla v dobré víře ve správnost a zákonnost licence, soudy by musely přistoupit k minimalizaci dopadů zrušení licence do jejích poměrů (postupem podle bodu 58 uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16), a to tím způsobem, že by jí přiznali nárok na podporu.
6) „Zda odvolací soud nezasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces tím, že o jejím důkazním návrhu nerozhodl vůbec“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozhodnutím sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, a od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 413/02, sp. zn. II. ÚS 1738/16, a sp. zn. II. ÚS 1318/23. Namítá, že předložila důkazy dokládající, že instalace fotovoltaických panelů na pozemku parc. č. 1085/2 v roce 2011 „nevedla k dokončení výrobny elektřiny, ale šlo o instalaci, která proběhla až po dokončení výrobny elektřiny v souvislosti s opravou dokončené elektrárny“; konkrétně šlo o důkaz územním rozhodnutím a stavebním povolením Městského úřadu Uherský Brod ze dne 14. 9. 2010, č. j. OSUUP/1483/10/Ha (dále též „povolení z 14. 9. 2010“), usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2020, č. j. 6 To 38/2020-2603, rozhodnutím ERÚ ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. OSS-06183/2019-ERU (dále též „rozhodnutí ERÚ z 31. 1. 2024“), výslechem L. B. a J. K. Má za to, že ERÚ v rozhodnutí z 31. 1. 2024 dovodil, že instalace fotovoltaických panelů na pozemku parc. č. 1085/2 „nemohla být relevantním důvodem pro zrušení licence“. Přitom šlo o jediný (nosný) důvod zrušení licence. Soud prvního stupně zamítnutí žaloby „vystavěl“ na rozsudcích správních soudů, které „spojily nedokončenost FVE Havřice pouze a jen s instalací fotovoltaických panelů na pozemku parc. č. 1085/2“. Jiné důvody, které by svědčily pro zrušení licence z roku 2010, soud prvního stupně ani odvolací soud nezjistil. Ostatně žádné takové důvody nebyly žalovanou ani tvrzeny, natož prokazovány. Rozhodnutí ERÚ z 31. 1. 2024, stejně jako povolení z 14. 9. 2010, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2020, č. j. 6 To 38/2020-2603, a ze dne 23. 2. 2023, č. j. 6 To 29/2022-2850, „vylučují závěr správních soudů o nepravdivosti revizní zprávy z listopadu 2010“.
Rozhodnutí ERÚ z 31. 1. 2024 dovolatelka navrhla k důkazu až v odvolacím řízení, neboť bylo vydáno až po vydání rozsudku soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu vytýká, že o tomto důkazním návrhu vůbec nerozhodl, přestože „šlo o způsobilý odvolací důvod ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.“ Jde o tzv. opomenutý důkaz, který má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (jeho protiústavnost).
7) „Zda odvolací soud nezasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces tím, že neshledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, který jako důkaz nezmínil územní rozhodnutí a stavební povolení Městského úřadu Uherský Brod ze 14. 9. 2010, jímž sice soud prvního stupně důkaz provedl, ale v odůvodnění prvoinstančního rozsudku vůbec neuvedl, a proč z této listiny neučinil žádná skutková zjištění, přestože žalobkyně poukazovala na to, že tato listina má pro závěr o (ne)existenci nosného důvodu zrušení licence a dobré víry žalobkyně zásadní význam“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, a od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 413/02, sp. zn. II. ÚS 1738/16, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a sp. zn. II. ÚS 1318/23. S poukazem na § 157 odst. 2 o. s. ř. vytýká soudu prvního stupně, že provedl důkaz povolením z 14. 9. 2010, aniž v odůvodnění uvedl, co z něj zjistil, a (nadto) v odůvodnění jej ani nezmínil (jako provedený důkaz), a odvolacímu soudu, že v uvedeném postupu žádné pochybení neshledal a vadu řízení nenapravil; tím způsobil nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (i jeho protiústavnost). Současně uvedený postup soudů obou stupňů považuje za případ tzv. opomenutého důkazu (ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1318/23).
Povolení z 14. 9. 2010 dokládá, že nedostatek její dobré víry „nemohlo založit ani založení údajně pozměněného povolení zkušebního provozu do licenčního spisu; na něm, resp. na jeho kopii prý byl odstraněn údaj o počtu panelů, konkrétně údaj: „fotovoltaické panely o výkonu každého 235 W o celkovém počtu 7 920 kusů“ obsažený v jeho originálu“. Z toho Nejvyšší státní zástupce v řízení o zrušení licence dovozoval, že „pozměnění listiny mělo být motivováno zastřením pravého počtu plánovaných panelů“. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by do licenčního spisu nesměla být založena žádná jiná listina, která by uvedený údaj o počtu a výkonu panelů obsahovala, k čemuž ovšem došlo. Založil totiž do licenčního spisu i povolení z 14. 9. 2010, „v němž je deklarován přesně ten údaj, který měl být údajně úmyslně vymazán z povolení zkušebního provozu. Povolení z 14. 9. 2010 obsahuje tento údaj: „-fotovoltaické panely o výkonu každého z nich 235 W o celkovém počtu 7 920 ks sérioparalelně spojených do 25 skupin.“
S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2016, č. j. 7 As 153/2015-112 (str. 8 odůvodnění), namítá, že samotná skutečnost předložení pozměněného rozhodnutí o zkušebním provozu (pokud k němu vůbec došlo, což popírá) nemohla být sama o sobě důvodem pro zrušení licence; jinak by totiž Nejvyšší správní soud neměl důvod rušit kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla licence z roku 2010 poprvé zrušena. Nadto nedostatek dobré víry se může vztahovat pouze k vědomosti – držitele licence – o nesplnění předpokladů pro udělení licence. Nedostatek dobré víry však byl shledán v nedoložené bezpečnosti výrobny elektřiny z důvodu její nedokončenosti v době provedení revize, nikoliv v založení (údajně) pozměněného povolení zkušebního provozu.
8) „Zda odvolací soud nezasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces tím, že odůvodnění napadeného rozsudku je vnitřně rozporné“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4626/2015, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, a sp. zn. 29 Odo 817/2003, a od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 638/22. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěr, že trestní soud svá zjištění vedl (zejména ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro které byla vznesena obžaloba, tj. prokázání úmyslného jednání obžalovaných) nikoliv ve vztahu ke zjištěním týkajícím se pravdivosti revizní zprávy či dokončenosti FVE Havřice dle protokolu o předání a převzetí díla z 16. 12. 2010, je v „příkrém“ rozporu s úvahou soudu prvního stupně, že důvodem zprošťujícího výroku v nyní projednávané věci bylo to, že se nepodařilo v dostatečném rozsahu prokázat, že předmětná revizní zpráva a předávací protokol obsahovaly nepravdivé údaje, jejichž prostřednictvím obžalovaní záměrně uváděli pracovníky ERÚ v omyl; které ovšem odvolací soud považuje za náležité zjištění. Závěr odvolacího soudu (pod b. 42 odůvodnění jeho rozsudku), že udělení licence předcházelo doložení nepravdivých a zavádějících údajů…, je tak založen na rozporných skutkových zjištěních, pročež je nesprávný. Uvedený vnitřní rozpor v odůvodnění napadeného rozsudku „nutně vede k nesprávnému právnímu posouzení z důvodu nepřezkoumatelnosti“.
Za situace, „kdy se v trestním řízení nepodařilo prokázat, že revizní zpráva a předávací protokol jsou nepravdivé, nelze z logiky věci učinit závěr“, že trestní soud neprověřoval pravdivost revizní zprávy. Prověřoval a provedeným dokazováním nebyla prokázána její nepravdivost – přitom tento závěr je skutkovým zjištění soudu prvního stupně (pod b. 21 odůvodnění jeho rozsudku), s nímž se ztotožnil odvolací soud. Tudíž je nesrozumitelný závěr odvolacího soudu, že trestní soud „pravdivost revizní zprávy neřešil“ a proto „stěží může obstát“ jeho závěr, že revizní zpráva je nepravdivá. Pokud odvolací soud z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 6 To 29/2022 zjistil, že zprošťující výrok v daném případě neznamená potvrzení (prokázání) pravdivosti předmětné revizní zprávy a dokončenosti FVE Havřice k datu 12. 11. 2010, resp. 16. 12. 2010, neznamená to, že vrchní soud potvrdil, že revizní zpráva byla nepravdivá. Neprokázání pravdivosti neznamená prokázání nepravdivosti. Nebyl proveden jediný důkaz prokazující, že revizní zpráva byla nepravdivá (v rozporu se skutečností; něco předstírající). Nelze ignorovat závěr učiněný v trestním řízení, že nebylo prokázáno [ve smyslu § 226 písm. a) trestního řádu], že obžalovaní uvedli ERÚ v omyl předložením nepravdivé revizní zprávy.
9) „Zda odvolací soud nezasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces tím, že aproboval postup soudu prvního stupně, který vzal za svá skutková zjištění správního orgánu (ERÚ), a to v situaci, kdy žalobkyně skutková zjištění správního orgánu rozporovala a navrhla důkazy, které skutková zjištění správního orgánu vyvracely“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4457/2015, a sp. zn. 21 Cdo 3834/2016. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně postupoval správně, když vzal za svá skutková zjištění správního orgánu po jím provedeném dokazování, jak mu umožňuje ustanovení § 250e odst. 2 o. s. ř. Skutková zjištění správního orgánu, která rozporovala a předkládala důkazy vyvracející je – nemohla být s ohledem na (odkazovanou) ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – pokladem skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Zejména jde o zjištění, že výrobna elektřiny nebyla v době v době provedení revize dokončena, že nosný důvod zrušení licence nemůže obstát, že revizní zpráva je nepravdivá, a že instalace fotovoltaických panelů na pozemku parc. č. 1085/2 směřovala k dokončení výrobny elektřiny a nejednalo se o změnu již dokončené výrobny elektřiny. Nadto z rozsudků soudů obou stupňů nelze zjistit, která skutková zjištění správního orgánu vzal soud prvního stupně za svá, a která skutková zjištění (popř. zda některá vůbec) vyplývají z jím provedeného dokazování.
5. OTE, a.s. ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17, zdůraznila, že součástí práva na spravedlivý proces je i požadavek zásadně stejného rozhodování v případech po skutkové stránce obdobných. Hodlá-li se soud v některém z těchto případů odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe, musí být srovnávané případy patřičně skutkově odlišeny a toto odlišení má být náležitě odůvodněno. Nedodržení těchto požadavků představuje porušení práva dotčeného účastníka na spravedlivý proces.
6. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
7. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Dovolání není přípustné.
K otázce druhé:
10. Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, kdy ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3185/19, ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 21 Cdo 264/2025 a jeho usnesení ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 288/2023).
11. V dovolatelkou odkazovaném nálezu ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2765/20, Ústavní soud přijal a odůvodnil závěr, že rozhodne-li civilní soud o předběžné otázce jinak (opačně), než jak to dříve ve výroku pravomocného rozsudku učinil soud správní, porušuje svým rozhodnutím závisejícím na posouzení dané předběžné otázky princip předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků, a tím i jejich ústavně chráněné právo na spravedlivý proces.
O takový případ však v nyní projednávané věci nejde.
12. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2765/20 (pod bodem 25 jeho odůvodnění) Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy by měly ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat v zásadě stejně, nesvědčí-li pro jiný jejich postup důležité důvody, které ovšem soudy, postupují-li v obdobných případech jinak, musí ve svém rozhodnutí uvést a náležitě vysvětlit. Vzhledem k principu předvídatelnosti soudního rozhodování vyvěrajícímu z čl. 1 odst. 1 Ústavy je zpravidla nepřípustné, aby soudy rozhodovaly jinak o zcela (skutkově i právně) totožné otázce, byť by ji prve posuzovaly toliko jako otázku předběžnou.
13. V souladu s těmito závěry odvolací soud posuzoval otázku, zda byla žalobkyně v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010. Při jejím posouzení odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (který je čerpal z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 62 A 112/2013-321, jímž bylo zrušeno rozhodnutí ERÚ ze dne 15. 12. 2010, č.j. 12744-15/2010-ERU o udělení licence č. 111017356 žalobkyni a věc byla vrácena ERÚ k dalšímu řízení):
Revizi energetického zařízení (fotovoltaické elektrárny) lze provést až poté, co je energetické zařízení kompletní a tvoří funkční soubor všech jeho nezbytných částí, tedy až poté, co jsou zapojeny veškeré fotovoltaické (solární) panely. Správní soudy proto zjišťovaly dokončenost dotyčné fotovoltaické elektrárny ke dni provedení revize.
Dotyčná elektrárna nebyla ještě na začátku roku 2011 dokončena (vyplynulo to zejména ze satelitních snímků ze dne 2. 1. 2011 a 14. 3. 2011). Proto se revizní zpráva ze dne 16. 11. 2010 (vypracovaná revizním technikem R. K.; revizi prováděl od 12. 11. 2010) nemohla vztahovat k celé fotovoltaické elektrárně; část elektrárny nacházející se na pozemku parc. č. 1085/2 – na němž (mimo jiné) elektrárna měla být podle žádosti o udělení licence (doručené správnímu orgánu 22. 10. 2010), podle rozhodnutí o udělení licence (ze dne 15. 12. 2010), jakož i podle rozhodnutí stavebního úřadu umístěna – revizní technik revidovat nemohl, neboť ta nebyla v roce 2010 (ke dni provedení revize) dokončena. Revizní zpráva tedy nemohla být podkladem pro vydání rozhodnutí o udělení licence z roku 2010, neboť neprokazovala technickou způsobilost žadatele o licenci [podle § 5 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetického zákona)] – jde o nosný důvod pro zrušení licence.
Ve správním spisu je založena kopie rozhodnutí o zkušebním provozu ze dne 7. 12. 2010, která je (oproti originálu) pozměněna; na rozdíl od originálu neobsahuje údaje o počtu a výkonu fotovoltaických panelů.
Revizní zpráva ze dne 16. 11. 2010 se neshoduje s revizní zprávou ze dne 30. 5. 2012 (zpracovanou revizním technikem K. v rámci pravidelné revize zařízení) v počtu fotovoltaických panelů (9476 oproti 9500) ani v jejich celkovém výkonu (1,875 945 Wp oproti 1,890500 Wp).
V kolaudačním souhlasu ze dne 11. 4. 2011 je – oproti revizní zprávě ze dne 16. 11. 2010 (jakož i z 30. 5. 2012) – uveden jiný počet panelů (9429), jejich typy i výkon.
Doplnění žádosti o kolaudační souhlas (nedatovaný přípis) se v počtu panelů neshoduje ani s jednou revizní zprávou.
V rozhodnutí o zkušebním provozu je – oproti oběma revizním zprávám i kolaudačnímu souhlasu – uveden jiný počet panelů (7920) a jejich výkon.
Vzhledem k tomu, že revizní zprávu ze dne 16. 11. 2010 – týkající se nedokončené fotovoltaické elektrárny – předložila správnímu orgánu žalobkyně, nemohla být v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010, neboť musela vědět, v jakém stavu se k datu zpracování revizní zprávy výrobna elektřiny (elektrárna) nacházela (závěr Krajského soudu v Brně aprobovaný Nejvyšším správním soudem).
Odvolací soud doplnil dokazovaní o pravomocná rozhodnutí v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 4/2018 (podle žalobkyně právě výsledky trestního řízení měly zvrátit závěry správních soudů o nosném důvodu zrušení licence). Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2021, č. j. 10 T 4/2018-2774, zjistil, že došlo ke zproštění obžaloby obžalovaných L. B., J. K. a R. K., podle § 226 písm. a) trestního řádu neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž jsou obžalovaní stíháni. V jeho odůvodnění (pod b. 137) je uvedeno, že zprošťující výrok z povahy věci neznamená opak vyřčeného. Soud byl daleko od toho konstatovat, že revizní zpráva ze dne 12. 11. 2010 (správně ze dne 16. 11. 2010; 12. 11. 2010 bylo započato provádění revize) byla pravdivá, že odpovídal skutečnosti protokol o předání a převzetí díla z 16. 12. 2010, anebo že by dokončenost výrobny elektřiny byla v souladu (ladila) s údaji poskytnutými ve správním řízení před ERÚ, při prvním paralelním připojení, při uzavírání smluv s provozovatelem distribuční soustavy a při uplatňování nároku na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. V odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2023, č. j. 6 To 29/2022-2850, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti výše uvedenému zprošťujícímu rozsudku, je uvedeno, že současně s tím je třeba také zdůraznit, že nalézací soud pod bodem 137 odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně deklaroval, že zprošťující výrok v daném případě neznamená potvrzení (prokázání) pravdivosti předmětné revizní zprávy a dokončenost fotovoltaické elektrárny Havřice k datu 12. 11. 2010, resp. 16. 12. 2010 (dokazování bylo doplněno i o navazujícího vysvětlení vrchního soudu týkající se důsledků aplikace zásady „in dubio pro reo“ v dané věci).
14. Odvolací soud při hodnocení, zda žalobkyně byla či nebyla v dobré víře ve správnost, ani zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010, vedle posouzení uvedených zjištění (včetně závěrů trestního řízení) v jejich souhrnu vzal rovněž v úvahu,
- že s hledisky dobré víry žalobkyně ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010 se již vypořádaly správní soudy (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 62 A 112/2013-321, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2017, č. j. 7 As 140/2016-99) v řízení o udělení licence a porovnal jimi užitá hlediska pro posouzení dobré víry – tj. vědomost žalobkyně o rozporu s právem a příčinu, míru a povahu zjištěné nezákonnosti – s třemi modelovými skupinami situací uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16 (pod body 57 - 60 jeho odůvodnění), který byl vydán až poté, co správní soudy rozhodly.
- že otázka, zda byla žalobkyně v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010, byla vyřešena (záporně) již v řízení o kasační stížnosti (srov. body 37 až 39 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího).
- že tato otázka byla řešena i v řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 238/2019), v němž se žalobkyně domáhala totožného nároku za předcházející období (tj. od 16. 11. 2017 do 31. 3. 2018), kde žaloba byla zamítnuta (rozsudkem ze dne 29. 5. 2020, č. j. 25 C 238/2019-340, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, č.j. 29 Co 352/2020-393), dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1937/2021 a ústavní stížnost žalobkyně byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. II. ÚS 3148/22 (srov. bod 39 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího).
- že v projednávané věci (výše uvedené) závěry o nedostatku dobré víry žalobkyně správní orgán – v rozhodnutí Rady ERÚ – následně doplnil o kritéria a posouzení ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 946/2016 tak, že žalobkyni nelze přisvědčit, že by byla v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010; proto shledal, že účinky zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 62 A 112/2013-321, nastávají ex tunc (srov. bod 40 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího).
- závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 9 As 73/2010.
15. Hodnotící úsudek odvolacího soudu ústící v závěr, že žalobkyně nebyla v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010, je souladný s výše citovaným nálezem Ústavního soudu (i výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu).
16. Vzhledem k výše řečenému – přitom budiž zdůrazněno, že odvolací soud při posouzení dobré víry žalobkyně doplňoval dokazování uvedenými trestními rozsudky a posuzoval dopad jejich závěrů (výsledků trestního řízení) na její dobrou víru – neobstojí námitka dovolatelky, že odkázal-li odvolací soud na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 73/2010, „zjevně“ učinil právní závěr, že je vázán závěry správních soudů o absenci její dobré víry ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010. Zmíněný odkaz – je součástí celkového úsudku odvolacího soudu ústícího ve výše uvedený závěr o nedostatku dobré víry (viz předchozí bod) – učiněný zejména ve vztahu k odvolací argumentaci, v níž žalobkyně vychází z existence či ze správnosti zrušeného rozhodnutí o udělení licence z roku 2010 (např. nesouhlasila se závěrem, že dotyčná elektrárna nesplnila v roce 2010 obě věcné podmínky, z nichž jednou je právě získání pravomocné licence na výrobu elektřiny); to však odvolacím soudem odkazovaný rozsudek sp. zn. 9 As 73/2010, resp. citovaný závěr zapovídá (citovaný závěr: zruší-li tedy správní soud svým rozsudkem správní rozhodnutí, pak již nikdy nemůže žádný orgán veřejné moci vycházet při svých úvahách z existence či ze správnosti takového zrušeného rozhodnutí).
17. Na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 723/2003 – dovolatelkou zmíněný na podporu její argumentace týkající se namítané nesprávnosti závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1937/2021 (jehož závěry odvolací soud vzal v úvahu) ve vztahu k nesprávnému posouzení otázky druhé – odvolací soud v odůvodnění jeho rozsudku neodkazuje a z jeho závěrů nevychází.
K otázce první:
18. V souvislosti s posouzením účinků rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o udělení licence pro dotyčnou elektrárnu, odvolací soud přiléhavě vycházel ze závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, jež byly opakovaně aprobovány i dovolacím soudem (srov. například usnesení ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 823/2022, kdy ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2033/22, ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 978/2022, kdy ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2120/22, nebo ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 73/2023, kdy ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 1620/24).
19. Odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, není přiléhavý. Ústavní soud se v odkazovaném usnesení vyjádřil k účinkům zrušení rozhodnutí o udělení licence ve vztahu k námitce stěžovatelky, že napadenými rozsudky bylo porušeno její právo podnikat a užívat majetek, a to za situace, kdy stěžovatelka již disponovala jiným rozhodnutím o udělení licence k výrobě elektřiny ze slunečního záření týkající se shodného zařízení. Otázku dopadů zrušení rozhodnutí o udělení licence ve vztahu k nároku na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů neposuzoval.
Již v usnesení ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1701/18, Ústavní soud shrnul, že z ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá obecným soudům povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, jinými slovy povinnost sledovat „ratio decidendi“, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. V nálezu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 541/21, Ústavní soud poukázal na to, že „podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou závazné pro všechny orgány a osoby především jeho nálezy, nikoliv již usnesení“. Ta nejsou závazná ani pro Ústavní soud (§ 23 a 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a nejsou považována ani za obecně precedenčně významná (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 13/15). Na tento závěr (byť stručně) v projednávané věci odkázal odvolací soud (a z něho vycházel při vypořádání odvolací námitky žalobkyně obsahující odkaz na zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1210/16); nejprve však vysvětlil, proč se v projednávané věci uplatní závěry uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 946/16 (v podrobnostech viz výše body 20 a 21).
20. Přiléhavost postrádá odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2008, sp. zn. 2 As 51/2007, neboť v projednávané věci nejde o zrušení či neplatnost ochranné známky podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (zákona o ochranných známkách), který rozlišuje mezi zrušením ochranné známky podle jeho § 31 (s účinky ex nunc) a neplatností podle jeho § 32 (s účinky ex tunc).
K otázce třetí a čtvrté:
21. V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby při zjištěné absenci dobré víry žalobkyně ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010 na právním závěru, že rozhodnutí o udělení licence z roku 2010 bylo správním soudem zrušeno s účinky ex tunc, a nezávisle na něm též na závěru, že požadavek žalobkyně, aby předmětná výrobna byla považována za uvedenou do provozu v roce 2010, odporuje zásadě, podle níž žalobkyně nemůže těžit z protiprávního stavu, který vyvolala nebo nad kterým má kontrolu, přičemž akcentoval zásadu, že ochranu lze poskytovat pouze takovým subjektivním právům, která byla nabyta zákonným způsobem, tj. že „z bezpráví nemůže povstat právo“.
22. Protože se žalobkyni nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, na němž je napadené rozhodnutí stěžejně založeno, nemůže založit přípustnost dovolání třetí a čtvrtá otázka. Závěr o nedůvodnosti podané žaloby totiž obstojí bez ohledu na opodstatněnost výtek vůči úvahám odvolacího soudu ohledně aplikace zmíněných zásad.
K otázce páté:
23. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr soudů obou stupňů, že dotyčná fotovoltaická elektrárna nebyla ještě na začátku roku 2011 dokončena, a proto se revizní zpráva ze dne 16. 11. 2010 nemohla vztahovat k celé elektrárně. Oproti tomu dovolatelka prosazuje, že jí navržené důkazy vyvrací skutkový závěr o „nedokončenosti dotyčné elektrárny v době provedení revize“ (přitom dokládají, že instalace fotovoltaických panelů na pozemku parc. č. 1085/2 v roce 2011 „nevedla k dokončení výrobny elektřiny, ale jednalo se o instalaci, která proběhla až po dokončení výrobny elektřiny v souvislosti s opravou dokončené elektrárny“). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Dovolatelka uvedené zjevně pomíjí, neboť řešení nastolené (páté) právní otázky zakládá na vlastní skutkové verzi. Jinak řečeno argumentuje-li žalobkyně nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze), musel by nutně uzavřít, že zjištěnému skutkovému stavu odpovídá první modelová skupina situací uvedená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 946/16 – pod bodem 58 jeho odůvodnění – a přistoupit k minimalizaci negativních dopadů zrušení licence na ni (postupem podle bodu 58 uvedeného nálezu). Lze proto uzavřít, že předloženou argumentací se žalobkyně domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
24. Napadá-li dovolatelka způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2011 včetně tam uvedeného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
25. Prostřednictvím otázek (šesté, sedmé, osmé a deváté) a výtkami, že odvolací soud neúplně (nedostatečně) zjistil skutkový stav, že napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, že jí navržené důkazy po jejich provedení „nebyly nijak hodnoceny“, a že rozsudek odvolacího soudu je stižen nepřezkoumatelností, dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
K otázce šesté:
26. Podle ustálené rozhodovací praxe není pochyb o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.); nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O takový případ však v projednávané věci nejde. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně svou odvolací argumentaci primárně zaměřila na závěry trestních rozsudků (jimiž odvolací soud doplnil dokazování), a pokud zmínila závěry uvedené v rozhodnutí ERÚ ze dne 31. 1. 2024 („V této souvislosti nelze nezmínit, že…“) s tím, že proti němu „bude brojit v podaném rozkladu“, je patrné, že toto (nepravomocné) rozhodnutí bylo zmiňováno v kontextu její argumentace primárně zaměřené na výsledek trestního řízení, který podle jejího přesvědčení účinně zpochybnil nosný důvod zrušení licence. Tomu odpovídal i postup odvolacího senátu, který v tomto směru doplnil dokazování. Nelze proto přisvědčit námitce, že v případě uvedeného (navíc nepravomocného) rozhodnutí jde o tzv. opomenutý důkaz jako v případě řešeném v odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23. Poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, a ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23, není pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý.
27. Argumentuje-li dovolatelka „nezohledněním možného přeskládáním fotovoltaických panelů“, jde o námitku skutkové povahy. Skutková zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhají.
K otázce sedmé:
28. Výtkou, že odvolací soud „neshledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, který jako důkaz nezmínil územní rozhodnutí a stavební povolení Městského úřadu Uherský Brod ze dne 14. 9. 2010, jímž sice soud prvního stupně důkaz provedl, ale v odůvodnění jeho rozsudku vůbec neuvedl, a proč z této listiny neučinil žádná skutková zjištění (přestože poukazovala na zásadní význam této listina má pro závěr o (ne)existenci nosného důvodu zrušení licence a její dobré víry), dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
29. Poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23, není pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý.
K otázce osmé:
30. Námitkou vůči odůvodnění rozhodnutí dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však splněn není.
31. Argumentuje-li dovolatelka částí bodu 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. tam uvedenou částí odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2021, č. j. 10 T 4/2018-2774, vychází její námitky z vlastního (subjektivního) úsudku o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. Samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
32. Poukaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, a ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 638/22, není pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý.
K otázce deváté:
33. Výtka dovolatelky, že soud prvního stupně vzal za svá skutková zjištění správního orgánu, s nimiž nesouhlasila, přípustnost dovolání nezakládá; žalobkyně jejich prostřednictvím zpochybňuje skutkové závěry soudu prvního stupně a pomíjí, že dovolací řízení je určeno výlučně k přezkumu otázek právních. Poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4457/2015, a ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3834/2016, není pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý.
34. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
35. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může účastnice podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 1. 2026
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu