Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Mandant spol. s r. o., se sídlem v České Lípě, Purkyňova 3395, identifikační číslo osoby 14888408, zastoupené JUDr. Janou Jankotovou, advokátkou se sídlem v Praze, Andrštova 1078/7, proti žalované Nemocnici s poliklinikou Česká Lípa, a. s., se sídlem v České Lípě, Purkyňova 1849, identifikační číslo osoby 27283518, zastoupené JUDr. Oldřichem Filipem, LL.M., advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, o 7 926 710 Kč s příslušenstvím a o 2 790 634,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 Cm 11/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023, č. j. 3 Cmo 129/2021-1219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 41 333,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Filipa, LL.M.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 76 Cm 11/2011-1185, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 2 271 309,33 Kč s úroky z prodlení (výrok I), částku 6 419 363 Kč s úroky z prodlení (výrok II) a částku 33 367 Kč představující kapitalizované úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 2 563 603 Kč od 24. 6. 2009 do 8. 7. 2009 a z částky 1 063 603 Kč od 24. 6. 2009 do 23. 7. 2009 (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV) a státu (výrok V).
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) výrokem I rozsudku ze dne 13. 7. 2023, č. j. 3 Cmo 129/2021-1219, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil. Výrokem II rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II zčásti potvrdil ohledně částky 4 094 970,66 Kč s úroky z prodlení 0,05 % denně od 3. 2. 2011 do zaplacení a změnil ve zbývajícím rozsahu tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2 324 392,34 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 3. 2. 2011 do zaplacení a ohledně úroků z prodlení ve výši 10,5 % ročně z této částky žalobu zamítl, a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částek a za období uvedené ve výroku rozhodnutí a ohledně úroků z prodlení ve výši 10,5 % ročně z těchto částek žalobu zamítl. Výrokem III rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil ohledně částky 16 459,59 Kč a ve zbývajícím rozsahu změnil tak, že žalované uložil povinnost žalobkyni zaplatit částku 16 907,41 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV) a státu (výrok V) před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Dne 30. 7. 1996 uzavřela Dubská energetická společnost a. s. (předchůdkyně žalobkyně) s Nemocnicí Česká Lípa, příspěvkovou organizací (dále „Nemocnice“) smlouvu o zajištění dodávek tepla a ostatních energií, na jejímž základě jí dodávala chlad, teplo a elektrickou energii. Smlouvou o převzetí žalobkyně převzala závazek dodávat energie místo své předchůdkyně, s čímž Nemocnice vyslovila 11. 11. 2004 souhlas. Nemocnice následně změnila právní formu na akciovou společnost (dále jen „žalovaná“). Dne 30. 9. 2007 uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu o postoupení práv a převzetí povinností z uzavřených smluv a o uzavření budoucí dohody o změně smluv. Žalovaná v roce 2008 platila za dodávky se zpožděním, žalobkyně se proto v řízení domáhá úroků z prodlení za pozdní úhrady. Ohledně sjednání cen energií v letech 2009 a 2010 byla mezi účastnicemi neúspěšně vedena jednání, žalovaná proto zaplatila jen cenu stanovenou v odborném posouzení, které si nechala vypracovat. Žalobkyně se v řízení domáhá úhrady rozdílu do výše cen, které podle ní byly sjednány smlouvou. Žalovaná proti pohledávce žalobkyně započetla odměnu za služby, které žalobkyni poskytla, a částku za využití technologického zařízení zčásti ve vlastnictví žalobkyně a zčásti ve vlastnictví žalované.
Odvolací soud uzavřel, že mezi stranami nebyl sporný rozsah dodávek, částky zaplacené žalovanou, skutečnost, že žalovaná částka je rozdílem mezi částkou žalované vyfakturovanou a jí zaplacenou, a došlo také k vyřešení vzájemných zápočtů. Sporná zůstala jen výše nároku žalobkyně z toho pohledu, zda odpovídá smluvené ceně. Uvedl, že ve věci bylo vydáno několik rozhodnutí soudu prvního stupně a že soud prvního stupně byl vázán dříve vyslovenými závěry odvolacího soudu, že smlouva z 30. 7. 1996 ve znění 16 dodatků je platná a smlouva z 30. 9. 2007 platila jen do 31. 12. 2007, není dodatkem smlouvy z 30. 7. 1996 a od 1. 1. 2008 se vztahy účastnic, včetně cenového ujednání, řídily (znovu) původní smlouvou. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru o jiném způsobu výpočtu nároku žalobkyně, když nelze vyjít jen ze znaleckého posudku České znalecké a. s. o ceně dodané elektrické energie, ale i ze závěrů posudku Ing. Kulovaného o ceně dodaného tepla a chladu a (samostatné) nároky za roky 2009 a 2010 je třeba posuzovat odděleně. Vypočítal proto „správnou výši ceny“ podle ujednání smlouvy z roku 1996 ve znění 16 dodatků za všechny tři druhy dodaných energií a od ní odečetl žalovanou zaplacené zálohy. Dospěl tak k závěru, že žaloba požadující za rok 2009 zaplacení částky 2 790 634,33 Kč (před částečným zpětvzetím žaloby) nebyla (včetně požadovaného příslušenství) důvodná, neboť žalobkyně měla nárok na cenu za všechny dodané energie ve výši 31 965 341,59 Kč a žalovaná ji přeplatila o 612 658,41 Kč. V roce 2010 vznikl žalované nedoplatek 3 831 739,34 Kč (měla zaplatit 33 144 035,34 Kč a zaplatila 29 312 296 Kč) a v rozsahu částky 1 507 347 Kč (vzaté zpět) zanikl nárok započtením. Za rok 2010 je tak žaloba požadující zaplacení 6 419 363 Kč zčásti důvodná ohledně částky 2 324 392,34 Kč a nedůvodná ohledně částky 4 094 970,66 Kč. K úrokům z prodlení odvolací soud uvedl, že v době uzavření smlouvy (30. 7. 1996) byla Nemocnice státní příspěvkovou organizací, ve vztahu nevystupovala jako podnikatel a odpovědnost za prodlení se tak řídí § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), který má kogentní povahu a vylučuje možnost jiné dohody, přestože vztah mezi účastnicemi se jako relativní obchod řídí částí třetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalobkyni tak vznikl nárok na úroky z prodlení ve výši podle § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2010, to je od 3. 2. 2011 do zaplacení z dlužné částky ve výši 7,75 % (a ve zbývajícím rozsahu nebyla žaloba důvodná), stejně jako nárok na kapitalizované úroky z prodlení z částky 2 536 603 Kč od 24. 6. 2009 do 8. 7. 2009 a z částky 1 063 603 Kč od 24. 6. 2009 do 23. 7. 2009 s platbou nedoplatku za rok 2008 (který žalovaná zaplatila se zpožděním) ve výši 16 907,41 Kč (když ohledně zbylé požadované částky 16 459,59 Kč žaloba důvodná nebyla).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým napadla výrok I v celém rozsahu, výrok II v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 4 094 970,66 Kč a ohledně příslušenství a výrok III v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 16 459,59 Kč. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázek hmotného práva („výkladu ustanovení smlouvy o postoupení práv a převzetí povinností z uzavřených smluv a o uzavření budoucí dohody o změně smluv z 30. 9. 2007, konkrétně nesprávném posouzení ujednání ohledně ceny, a to že platila jen do 31. 12. 2007“) a procesního práva („zda je možné, aby žalovaná, která není odvolatelem, v odvolacím řízení otevřela poprvé za celé řízení otázku platnosti ujednání o výši sazby úroku z prodlení ve smlouvě o dodávkách z r. 1996“ a dále otázky nesprávného posouzení závaznosti právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v usnesení „ze dne 30. 4. 2015, č. j. 343/2014-785“), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuelně Ústavního soudu. Odvolacímu soudu vytýká i vady v řízení spočívající v nesprávném postupu soudů, konkrétně vadný postup při plnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 4 občanského soudního řádu, akceptování nepřípustného postupu žalované a nereagování na její námitky, dále nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (soud neuvádí ustanovení, podle kterého posuzoval platnost sjednání cen v roce 2007 a neodůvodnil svůj názor). Rozhodnutí považuje za nepředvídatelné a překvapivé.
Žalovaná navrhla dovolání zamítnout, nebude-li odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Žalobkyně namítá, že čl. VII smlouvy z 30. 9. 2007 soudy vytrhly ze souvislostí, nevzaly v úvahu čl. IX písm. a) smlouvy, smlouvu nevykládaly podle úmyslu jednajících a doplnily ji o to, co v ní není uvedeno (že ujednání o ceně platilo jen do 31. 12. 2007). Smlouvu je podle ní třeba (s ohledem na to, že žalovaná byla podle zápisu v obchodním rejstříku od 4. 1. 2006 akciovou společností, tedy podnikatelským subjektem) vykládat podle § 35 obč. zák. i § 266 obch. zák. (zejména podle vůle – úmyslu – jednajícího). K tomu nebylo provedeno dokazování, úmysl jednajících nebyl zjišťován ani brán v úvahu. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu o posuzování právních úkonů. Jako příklad uvádí rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 720/2005, a z 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, usnesení Nejvyššího soudu z 28. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1822/2012, a nálezy Ústavního soudu ze 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 a z 26. 1. 2014 (správně 2016), sp. zn. II. ÚS 2124/14, „625/03“ (patrně myšlen nález ze 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03) a z 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98. Podle žalobkyně zvolily soudy výklad s absurdními důsledky, že by po 31. 12. 2007 platil znovu způsob stanovení ceny energií odporující zákonu, což v řízení netvrdila ani žalovaná. Žalobkyně dodávala žalované energie podle smlouvy z 30. 7. 1996 až do jejího ukončení 31. 12. 2016. Smlouvou z 30. 9. 2007 se tak strany dohodly na změně způsobu stanovení cen dodávek energií, protože vzorce v modelovém výpočtu podle přílohy č. 2 smlouvy z roku 1996 již nebylo možné použít, neboť neodpovídaly zákonnému postupu stanovení cen. Cena tepelných energií je regulovaná, věcně usměrňovaná závazným postupem při její kalkulaci, která musí být provedena a mít obsah podle tabulky, která je přílohou cenových rozhodnutí Energetického regulačního úřadu. Takovým způsobem byl proto ve smlouvě z roku 2007 stvrzen způsob stanovení ceny a byl mezi účastnicemi používán od roku 2007 až do skončení smlouvy 31. 12. 2016, ceny takto vypočtené byly žalovanou podle vyúčtování zaplaceny, kromě let 2009 až 2012, kdy byly zaplaceny jen zálohy, a žalovaná nikdy neuvedla právně relevantní důvod, proč odmítá dodávky zaplatit. Ujednání ve smlouvě z 30. 9. 2007 tak bylo dodatkem ke smlouvě z 30. 7. 1996. Jiným sjednáním ceny by se účastnice dopouštěly přestupku, proto nemohlo jít o úmysl ujednat ceny jen do 31. 12. 2007.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně ze smlouvy z 30. 9. 2007 (korespondující s jeho závěry vyslovenými v kasačním usnesení z 20. 1. 2021, č. j. 3 Cmo 191/2019-1158), že v článku VII smlouvy (z jejíhož textu není zřejmé, že by byla dodatkem ke smlouvě z 30. 7. 1996) je uvedeno, že veškeré závazky podle této smlouvy budou plněny ve stávajícím rozsahu za podmínek čl. VII bodu 1 (kde je stanoven způsob výpočtu ceny elektrické energie) nejdéle po dobu tří měsíců, tedy do 31. 12. 2007. V této lhůtě se účastnice buď dohodnou na změně převzatého závazku nebo na skončení smluv, což se nestalo.
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a usnesení Nejvyššího soudu z 25. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2362/2007, dostupné, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách www.nsoud.cz). Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7. jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, z 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018).
Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud žalobkyně namítá, že smlouva z 30. 9. 2007 neobsahuje žádné ujednání o tom, že platí jen do 31. 12. 2007 (zatímco soud z ní zjistil opak), pak tato námitka nepřípustně směřuje proti zjištění skutkového stavu věci a přípustnost dovolání nezakládá. To platí i o námitkách zpochybňujících závěry, že smlouva z roku 2007 neplatila po 31. 12. 2007, a že její ujednání o cenách netvoří dodatek ke smlouvě z roku 1996 a o dalších námitkách týkajících se výkladu projevené vůle.
Lze dodat, že Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že při pochybnostech o obsahu právního úkonu vyjádřeného slovy je třeba jeho obsah zjistit za použití výkladových pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též § 266 obch. zák.), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního úkonu, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby v okamžiku uzavírání smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž „podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu“. Výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. pak nelze učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, z 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, z 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, z 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, z 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a z 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015).
Výše uvedená zjištění odvolacího soudu, který převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, mají oporu ve výslovném znění čl. VII bodu 3 smlouvy. Pokud se žalovaná dovolává čl. IX smlouvy, pak přehlíží, že uvedené ujednání obsahuje podmínky, na nichž se smluvní strany dohodly pro případ, že nedojde do 31. 12. 2007 k uzavření dohody o změně smluv uvedených v čl. I podle čl. VIII a strany se dohodnou na ukončení smluv k 30. 6. 2008, k čemuž podle zjištění nalézacích soudů nedošlo. Také závěr odvolacího soudu, že smlouva z 30. 9. 2007 je smlouvou o převzetí práv a povinností z této smlouvy žalovanou, upravuje podmínky případné dohody o změně smluv (viz čl. VIII) či dohody o jejím ukončení (viz čl. IX) a není dodatkem ke smlouvě z 30. 7. 1996 (tato skutečnost z ní nevyplývá) má oporu v jazykovém vyjádření úkonu a podmínka pro přihlédnutí k vůli účastnic (i kdyby byla, jak tvrdí žalobkyně, jiná) by tak nebyla splněna, neboť by byla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Soudy zdůvodnily, proč nepřihlížely k chování účastnic v letech, které následovaly po vzniku jejich sporu ohledně ceny za roky 2009 a 2010. Závěr, že v takovém případě platí původní smlouva z 30. 7. 1996 (ve znění jejích dodatků), tak z uvedených skutkových zjištění logicky vyplývá. Soudy tedy výkladem smlouvy její obsah nijak neměnily ani nedoplňovaly (jak namítá žalobkyně) a je to naopak žalobkyně, která svým výkladem smlouvy usiluje o její doplnění o absentující ujednání o ceně energií platné do budoucna (po 31. 12. 2007) i v případě, že se smluvní strany nedohodly ani na změně, ani na zrušení dosavadních smluv. Nejde tedy o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy ani o libovůli soudů při hodnocení důkazů, kdy lze výjimečně připustit dovolání i z důvodu zpochybnění skutkových závěrů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018).
Odkazy žalobkyně na výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu o výkladu projevu vůle nejsou přiléhavé již proto, že v nich soudy postupovaly podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, kdy předpoklady přípustnosti dovolání byly v zákoně definovány odlišným způsobem. Nicméně jejich závěry týkající se výkladu právního úkonu korespondují s výše uvedenou standardní judikaturou. Soudy přitom nedospěly k závěru o neplatnosti smlouvy, ani z ní nedovodily absurdní či problematické důsledky.
Žalobkyně dále nastoluje otázku procesního práva, konkrétně otázku nepřípustného uplatnění námitky neplatnosti ujednání o úrocích z prodlení (pro rozpor s kogentní právní úpravou) ze strany žalované až v odvolacím řízení; nesprávné právní posouzení odvolacího soudu přitom spatřuje v tom, že tuto otázku „neposoudil a neodůvodnil“ tak, „aby to odpovídalo důvodům, které uvedla v reakci na vyjádření žalované“. Ve vztahu k této otázce však dovolatelka řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, neoznačuje-li rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se při jejím řešení měl odvolací soud podle ní odchýlit.
Přesto lze připomenout, že Nejvyšší soud v rozsudku z 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 71 / 2009, uvedl, že soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků řízení. Uvedené oprávnění soudu platí také pro řízení odvolací (srov. § 211 o. s. ř.), ovšem s omezením, jež vyplývá ze systému neúplné apelace, na němž je odvolací řízení ve sporném řízení vybudováno.
V předmětné věci odvolací soud závěr o absolutní neplatnosti ujednání o úrocích z prodlení ve smlouvě z 30. 7. 1996 neučinil na základě žádného nového důkazu, jehož potřeba provedení by vyvstala v odvolacím řízení, ani na základě skutečnosti, kterou by zjistil (procesně nekorektním způsobem) až v odvolacím řízení, nýbrž na základě zjištění o postavení žalované při uzavírání smlouvy, které učinil již soud prvního stupně ze shodných tvrzení účastnic (jak je uvedeno v odůvodnění jeho rozsudku). Závěr o neplatnosti ujednání o úrocích tedy není založen na novém tvrzení učiněném žalovanou až v odvolacím řízení (její námitka o neplatnosti ujednání vycházela z dosavadních zjištění soudu). Postup odvolacího soudu tedy není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Usuzuje-li žalobkyně na nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spočívající v tom, že závazně právně vyřešil otázku ujednání o ceně ve smlouvě z roku 2007 ve svém usnesení z 30. 4. 2015, č. j. 343/2014-785 (podle § 226 odst. 1 o. s. ř.), jímž bylo rozhodnutí nalézacího soudu zrušeno podle § 219a o. s. ř. jako nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, a odkazuje-li přitom na nález Ústavního soudu z 1. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2746/19, pak odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Navíc dovolatelka přehlíží, že závěr, že podle smlouvy z 30. 9. 2007 měly být ceny účtovány jen do 31. 12. 2007 a nikoli po tomto datu, odvolací soud zopakoval v kasačním usnesení z 20. 1. 2021, č. j. 3 Cmo 191/2019-1158, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., nikoli pro nepřezkoumatelnost, nýbrž pro nesprávný právní závěr vedoucí k plnému vyhovění žalobě a pro neúplnost právního posouzení, pokud při posuzování oprávněnosti nároku žalobkyně nevycházel z cen podle smlouvy z 30. 7. 1996. Odkaz na označený nález Ústavního soudu proto není přiléhavý.
Namítá-li žalobkyně - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115/2012, - že soud nesprávně uzavřel, že neunesla důkazní břemeno, a tvrdí-li, že všechna potřebná tvrzení učinila a doložila důkazy (a proto poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nebylo namístě) a pokud tak neučinila, měla být poučena podle § 118a odst. 1 o. s. ř., což se nestalo, pak (odhlédnuto od toho, že uvedená námitka směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně a nikoli proti napadenému rozhodnutí) nezpochybnila žádný právní závěr, nýbrž opět viní soudy, že zatížily řízení vadou řízení. Nadto v rozhodnutí, kterým podpořila svou argumentaci, Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013 (ve znění účinném do 30. 6. 2009), přičemž dovodil, že poučení o důkazní povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný.
Přípustnost dovolání nemohou podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. založit ani další žalobkyní vytýkané vady řízení, konkrétně její námitky, že věc nebyla odvolacím soudem projednána s účastnicemi řízení, ačkoli se jednání zúčastnily, nýbrž během porady soudu, a jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku, aniž by žalobkyně mohla usuzovat, jaké rozhodnutí bude vyhlášeno (z čehož dovozuje nepředvídatelnost a překvapivost rozhodnutí), a výtky, že nebyly splněny podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozsudku podle § 219 a § 220 o. s. ř., že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti, provedl-li sám výpočty, a že ignoroval skutečnost, že žalovaná svá tvrzení nepodpořila žádnými důkazy, a že žalobkyně nesouhlasila s vypracováním znaleckého posudku.
Námitky, že znalec nečinil znalecké posouzení, nýbrž skutková zjištění, a že cenu stanovenou posudkem není možno považovat za cenu smluvními stranami dohodnutou, směřují proti hodnocení důkazů soudem, což přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku pak žalobkyně zakládá především na polemice se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. I touto námitkou je vytýkána vada řízení, aniž by se jí v této souvislosti otevírala jakákoliv otázka hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a u níž je splněn některý z předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 19. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3056/2018, nebo z 16. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4240/2018). Dovolací soud by k ní proto opět mohl přihlédnout pouze v případě (jinak) přípustného dovolání. Proto nejsou případné ani odkazy dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo nález Ústavního soudu z 1. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2746/19, neboť v první uvedené věci postupoval Nejvyšší soud rovněž podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013 a ve věci řešené Ústavním soudem nebylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, neboť se týkala zrušení vyživovací povinnosti ke zletilému dítěti a dovolání tak nebylo objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu