Plný text
33 Cdo 3875/2023-534
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce T. B., zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, proti žalovanému Povodí Moravy, s. p., se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, identifikační číslo 708 90 013, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 123/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně − pobočky v Jihlavě ze dne 7. 8. 2023, č. j. 54 Co 151/2022-497, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. XY v k. ú. XY, který je vymezen geometrickým plánem. On i jeho právní předchůdci vlastnili pozemek p. č. XY a měli za to, že jeho hranice dosahuje až k tzv. „hraně“, tj. k místu, kde se vodorovná plocha začíná svažovat k hladině řeky. Pozemek p. č. XY je vydlážděn a slouží k technické obsluze hotelu žalobce. Žalobce při nabývání hotelu vycházel z dokumentace uložené v katastru nemovitostí, z níž nabyl přesvědčení, že pozemek p. č. XY je součástí pozemku p. č. XY, stejně postupovali i jeho právní předchůdci, kteří byli vždy v dobré víře, že pozemek p. č. XY je součástí pozemku p. č. XY.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 8 C 123/2016-453, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. XY, ostatní plocha, o výměře 67 m2, vzniklého na základě geometrického plánu č. 753-26/2016 ze dne 14. 2. 2016 oddělením z pozemku p. č. XY, vodní plocha, o původní výměře 7 245 m2, zapsaného na LV č. XY pro obec a k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce v roce 2013 koupil v obci XY hotel včetně pozemku parc. č. XY, přičemž se domníval, že pozemek sahá až po „hranu“, kde se začíná svažovat dolů k řece. V tomto domnění v roce 2014 rekonstruoval stávající terasu hotelu, kterou rozšířil téměř po samu hranu pozemku. Víra žalobce v hranici pozemku „až po hranu“ odpovídala tvrzení jeho právních předchůdců, dosavadnímu užívání pozemku i zákresu v katastrálních mapách před zohledněním geometrického plánu z roku 1943, který hranici „lehce“ posunul. Se zřetelem k § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), posuzoval soud prvního stupně otázku vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaný pod R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že pro účely vydržení je do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, třeba započítat i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví. Plynutí vydržecí doby podle přesvědčení soudu prvního stupně začalo dnem 1. 3. 1988, kdy se pozemek dostal hospodářskou smlouvou do dispozice obce XY za účelem stavby zařízení veřejného stravování. Zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nabyla obec XY pozemek parc. č. XY do svého vlastnictví; po dokončení byla stavba hotelu XY zapsána na nový pozemek parc. č. st. XY, přičemž z původního pozemku parc. č. XY zůstalo 1242 m2. V roce 1994 byl areál hotelu XY dostavěn, přičemž všichni následující vlastníci pozemek parc. č. XY užívali jako vlastní „až po jeho hranu“, jak činila i obec XY; všichni byli v dobré víře, že jejich pozemek (p. č. XY) dosahuje „až po hranu“. Soud prvního stupně neměl žádné pochybnosti o dobré víře jak obce XY, tak i následných vlastníků sporného pozemku, tj. společností Hotel Siesta HSV, spol. s r. o. a HSV Medical, s. r. o. S ohledem na počátek běhu vydržecí doby tato uplynula v březnu 1998 podle § 134 obč. zák. V roce 2000 došlo k převodu vlastnictví hotelu a pozemků na společnost Yossarian Investments, a. s. Podle přesvědčení soudu prvního stupně v roce 2002, tedy v době vytýčení zohledňujícího geometrický plán z roku 1943, byla již sporná část pozemku p. č. XY vydržena. Jestliže společnost Yossarian Investments, a. s. od předchozího vlastníka nabyla do vlastnictví hotel a související pozemky „až po hranu“, pak žalobce tyto nemovitosti řádně nabyl.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 8. 2023, č. j. 54 Co 151/2022-497, změnil rozsudek soudu prvního stupně, tak že zamítl žalobu o určení, že je žalobce vlastníkem pozemku p. č. XY, ostatní plochy, o výměře 67 m2, v katastrálním území XY, vzniklého na základě geometrického plánu vyhotoveného Ing. Tomášem Švábem, Ph.D., dne 14. 2. 2016, č. 753-26/2016, oddělením z pozemku p. č. XY, vodní plochy, o původní výměře 7 245 m2, zapsaného na LV č. XY pro obec a k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY; zároveň zrušil výroky o nákladech řízení (výroky II. a III.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, včetně řízení o eventuálním petitu, kterým se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy. Akcentoval, že soud prvního stupně náležitě objasnil skutkovou stránku věci, neboť hodnocením provedených důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním, avšak ze zjištěného skutkového stavu vyvodil chybný právní závěr, že žalobce pozemek parc. č. XY nabyl kupní smlouvou od svého právního předchůdce. Zdůrazňuje závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž lze žalobci započíst dobu držby jeho právního předchůdce pouze v případě, kdy tento předchůdce vlastnické právo nevydržel a nestal se sám vlastníkem věci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, podle něhož „do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092 o. z., § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci (…) Stále tedy platí to, co Nejvyšší soud vyslovil např. v usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, a v rozsudku ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, že námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno: Nabyl-li někdo vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedícího s nabytým pozemkem, jehož držby se chopil spolu s držbou pozemku skutečně do vlastnictví nabytého, započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel.“ Předmětem převodu vlastnického práva tak nemůže být nemovitá věc, která není ve smlouvě výslovně specifikována. Závěry shora uvedeného rozhodnutí doplňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1996/2013, podle něhož „pokud by prodávající ve skutečnosti vlastnil větší část pozemku, než kterou převedl na nabyvatele předmětnou kupní smlouvou, nemohlo by následným jednáním stran dojít k nabytí vlastnického práva ke zbylé části pozemku na základě převodní smlouvy, nýbrž následné jednání stran by mohlo být zohledněno při vydržení vlastnického práva (…) Při řešení otázky, zda hranice pozemku, převáděného na jinou osobu, mohou být vymezeny odlišně od jeho geometrického určení v podobě parcely evidované v katastru nemovitostí, a to jen na základě vůle účastníků, je nutno vycházet též z ustanovení § 20 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), podle kterého údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území, jsou závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru. Pro převod pozemku tak je závazné jeho geometrické určení v katastru nemovitostí (tedy to, jak je evidován v podobě parcely); chtějí-li se účastníci smlouvy od tohoto určení odchýlit, musejí nejprve dosáhnout potřebné změny v určení parcely v katastru nemovitostí.“ Odvolací soud své úvahy argumentačně doplnil o závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1066/2015, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, v nichž dovolací soud dovodil, že „nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let.“ Pozemek opomenutý v kupní smlouvě nemůže být pokládán za předmět převodu (…), pokud smluvní strany učinily předmětem převodu též „součásti a příslušenství.“ Podle odvolacího soudu je společná hranice mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY určena pravomocným rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY ze dne 30. 1. 2015, č. j. OR-85/2014-745-17. Tímto rozhodnutím nedošlo ke změně dřívějšího geometrického určení, nýbrž k potvrzení hranice platné od přijetí GP 1943, která byla v roce 2014 chybně převedena do obnoveného operátu. Odvolací soud uzavřel, že pozemek p. č. XY nebyl součástí pozemku p. č. XY či hotelu ani jejich příslušenstvím, a tedy bez výslovného označení pozemku p. č. XY k převodu pozemku nedošlo. Žalobce do konce roku 2013 nevydržel vlastnické právo podle § 134 odst. 1 obč. zák. ani v roce 2014 podle § 1089 o. z., a nestal se vlastníkem pozemku parc. č. XY, neboť ten nebyl součástí pozemku parc. č. XY či hotelu XY, ani nebyl jeho příslušenstvím. Bez výslovného označení pozemku v převodní smlouvě k jeho převodu na žalobce nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále opět jen „o. s. ř.“), spojuje s řešením otázky, která podle jeho přesvědčení nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, konkrétně, zda podmínkou převodu pozemku označeného parcelním číslem, jehož část nabyl vydržením a jehož hranice se v době převodu shodovaly s hranicemi parcel zobrazenými v katastrální mapě je, aby v převodní smlouvě byla vydržená část pozemku výslovně označena za předmět převodu jako samostatná nemovitá věc určená geometrickým plánem. Není srozuměn se závěrem, že stal-li se vlastníkem sporného pozemku parc. č. XY v důsledku vydržení některý z jeho právních předchůdců, nelze mu jeho vydržecí dobu započítat, neboť žalobce se mohl stát vlastníkem pozemku parc. č. XY jen tehdy, pokud byl tento pozemek v převodních smlouvách po vydržení označen (výslovně) za předmět převodu. Nezpochybňuje, že jeho oprávněná držba pozemku parc. č. XY trvala od 12. 12. 2013 do obnovy katastrálního operátu v roce 2014, tj. méně než 10 let. Respektuje judikatorní závěr, podle něhož se mu započte i doba držby jeho předchůdce jen v případě, že ten sám nesplnil podmínky vydržení a nestal se tak vlastníkem věci.
Žalovaný navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Dovolací soud může při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, a zda je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Ve vztahu k dovoláním předložené otázce dovolatel nutí Nejvyššímu soudu závěr, že spornou pozemkovou parcelu č. XY vydržel a na tomto staví - podle svého přesvědčení - dosud v rozhodovací činnosti neřešenou otázku, „zda podmínkou převodu pozemku označeného parcelním číslem je, aby byl v převodní smlouvě (jeho vydržená část) výslovně označen za předmět převodu jako samostatná nemovitá věc určená geometrickým plánem.“ Odvolací soud ovšem neakceptoval závěr soudu prvního stupně, že žalobce spornou parcelu vydržel, a dovodil, že pozemek parc. č. XY žalobce nemohl nabýt kupní smlouvou od svého právního předchůdce, neboť v převodní smlouvě nebyl tento pozemek výslovně označen jako předmět převodu a jako samostatná nemovitá věc; ve prospěch žalobce nelze započítat dobu držby jeho právního předchůdce, který sám splnil podmínky vydržení, a stal se tak vlastníkem věci (sporného pozemku). Byla-li proto dovoláním označená právní otázka již vyřešena v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, a ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, není její řešení způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť nejde o dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ne(vy)řešenou otázku, jak prosazuje dovolatel.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaný nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem). Protože žalovaný nedoložil výši svých hotových výdajů, jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč [§ 1 odst. 1, 2 a § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 1. 2026
JUDr. Václav Duda předseda senátu