Plný text
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Krbkem ve věci žalobkyně Jakub Háj a spol., se sídlem ve Zlíně, Prštné, Nábřeží 596 (identifikační číslo 025 63 657), insolvenční správkyně dlužnice Stříbrný Development s.r.o. se sídlem v Praze 7-Holešovice, U garáží 1436/6 (identifikační číslo 283 61 016), zastoupené Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI 671, proti žalovanému S. N., zastoupenému Mgr. Vladimírem Pavlisem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně ELEGOHOUSE, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Smíchov, Plzeňská 3217/16 (identifikační číslo 293 54 269), zastoupené Mgr. Janem Karetou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 81/55, o zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 40/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 23 Co 62, 63/2022-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jiřího Ostravského, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalovaným a vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. 1. 2021, č. j. 19 C 40/2020-57, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 26. 3. 2021, č. j. 19 C 40/2020-70, zrušil usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 8. 12. 2016, č. j. 8 C 174/2016-17, které nabylo právní moci 13. 2. 2017 a jímž byl schválen soudní smír uzavřený mezi Stříbrný Development s.r.o. a S. N. (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok III).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 23 Co 62, 63/2022-137, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, změnil je ve výroku III jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek na účet Obvodního soudu pro Prahu 9, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V dovolání, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný nejprve citoval část ustanovení § 237 občanského soudního řádu, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (soudu). Dále uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak procesního práva s tím, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka v tomto případu nastolená, posouzena jinak“. Jde o to, zda uzavřený soudní smír, který byl žalobkyní napaden, má v návaznosti na jeho možný rozpor s hmotným právem konstitutivní či deklaratorní povahu; z rozhodovací praxe je sice patrný příklon ke konstitutivnímu charakteru schváleného soudního smíru (a jeho chápání jako dohody o narovnání či novaci), nicméně vzhledem k okolnostem konkrétního případu nelze takové posouzení aplikovat, neboť soudní smír představuje deklarování stavu vlastnického práva žalovaného. Podle dovolatele soudní smír pouze ex tunc stvrzoval zamýšlený a účastníky chtěný a předvídaný stav s přihlédnutím k tomu, že v této věci žalobkyně (Stříbrný Development s.r.o.) byla dlužnicí a žalovaný věřitelem, který veškeré své závazky vyplývající ze smlouvy o převodu nemovitosti měl splněné. Dovolatel tvrdí, že kupní smlouva o převodu bytové jednotky byla bezvadná a splňovala veškeré potřebné náležitosti. Nalézací soud však nesdílel právní názor žalovaného, že schválený soudní smír, který byl předmětem přezkoumání, má deklaratorní povahu, neboť pouze stvrzoval skutečnost, že mezi účastníky (prodávajícím a kupujícím) uzavřením bezvadné kupní smlouvy došlo k převodu vlastnického práva. Žalovaný podal žalobu na určení vlastnického práva, kterou se domáhal, že z titulu kupní smlouvy došlo k převodu vlastnického práva, a uzavřený smír tuto skutečnost pouze deklaroval. V tomto ohledu je podle dovolatele právní závěr soudu v rozporu s provedeným dokazováním. Dále má za to, že soud neprovedl veškeré potřebné důkazy. Z obsahu spisu – argumentuje dovolatel – nevyplývá skutečnost, že exekuční příkazy byly doručeny společnosti Stříbrný Development s.r.o. Nesouhlasí s tím, že není potřeba dlužníku doručovat příslušný exekuční příkaz, neboť se má jednat o speciální inhibitorium. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla dovolání odmítnout nebo zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda obsahuje stanovené náležitosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v ustanovení § 237 o. s. ř.; nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání skutečně splněna jsou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241b odst. 3 první věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě spatřuje dovolatel přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak procesního práva s tím, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka v tomto případu nastolená, posouzena jinak“, tj. zda uzavřený soudní smír, který byl žalobkyní napaden, má konstitutivní či deklaratorní povahu v návaznosti na jeho možný rozpor s hmotným právem.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání uvést, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Žalovaný těmto požadavkům nedostál, neboť ani odkazem na spisovou značku (značky), ani jiným způsobem nevymezil, od kterého svého řešení nastolené právní otázky (zdali uzavřený soudní smír, který byl žalobkyní napaden, má konstitutivní či deklaratorní povahu) se má dovolací soud odchýlit. Z dovolání není ani zřejmé, zda obecné tvrzení žalovaného, že z rozhodovací praxe je patrný příklon ke konstitutivnímu charakteru schváleného soudního smíru (a jeho chápání jako dohody o narovnání či novaci) se týká rozhodovací praxe soudů nižších stupňů, či rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. zda se týká všech případů schváleného soudního smíru, či případů soudního smíru v řízení o určení vlastnictví k nemovitým věcem. Rovněž není zřejmé, zda žalovaný citací pouze části ustanovení § 237 o. s. ř. hodlá uplatnit i přípustnost dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud ano, tak jednak nevymezuje tuto rozhodovací praxi, jednak toto tvrzení by bylo v příkrém rozporu s tvrzením o nutnosti změnit ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Zpochybňuje-li dovolatel závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že neplatnost právního jednání dlužníka pro rozpor s § 47 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, není spojena s doručením exekučního příkazu povinnému, ale s jeho vydáním, nespecifikoval, který důvod přípustnosti dovolání má být splněn.
Nelze tedy než konstatovat, že žalovaný nesplnil podmínku stanovenou v § 241a odst. 2 o. s. ř. (neuvedl, v čem spatřuje přípustnost dovolání).
K tvrzeným vadám – pokud by jimi bylo řízení zatíženo – může dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 druhé věty o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu