Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 33 Cdo 479/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 4. 2025 Spisová značka:33 Cdo 479/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.479.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 5. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 01.08.2025IV.ÚS 2240/25 Josef Baxa Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 479/2025-217 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobců a) F. H. a b) A. H., zastoupených JUDr. Miroslavem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalovanému R. K., zastoupenému Mgr. et Mgr. Romanem Košutem, advokátem se sídlem v Praze 3, Radhošťská 1942/2, o určení neexistence služebnosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 23/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, č. j. 26 Co 223/2024-163, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 16 C 23/2023-103, zamítl žalobu na určení, že na nemovitých věcech, a to: - pozemcích p. č. st. XY, p. č. st. XY, - pozemcích p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, - budově č. p. 36 stojící na pozemcích p. č. st. XY, a p. č. st. XY, vše v k. ú. XY, obci XY, vše zapsáno na LV č. XY (dále jen „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“ či „sporné nemovitosti“), nevázne služebnost – věcné břemeno pro žalovaného spočívající v právu výše uvedené nemovitosti včetně jejich příslušenství doživotně a bezplatně užívat (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2024, č. j. 26 Co 223/2024-163, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že na předmětných nemovitostech nevázne služebnost – věcné břemeno pro žalovaného spočívající v právu nemovitosti včetně jejich příslušenství doživotně a bezplatně užívat; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soudy vzaly za prokázané, že notářským zápisem ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. NZ 431/2007, N 449/2007 (dále jen „notářský zápis ze dne 16. 7. 2007“) žalobci jako budoucí kupující a žalovaný s jeho manželkou E. K. jako budoucími prodávajícími uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě kupní (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“) a smlouvu o zřízení věcného předkupního práva ke sporným nemovitostem. Notářským zápisem ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. NZ 84/2008, N 97/2008 (dále jen „notářský zápis ze dne 15. 2. 2008“) označeným jako dodatek č. 1 ke smlouvě o smlouvě budoucí a smlouvě o zřízení věcného předkupního práva obsažených v notářském zápise ze dne 16. 7. 2007 se účastníci dohodli na změně původní smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy o zřízení věcného předkupního práva k nemovitostem. Dne 26. 12. 2016 uzavřel žalovaný jako dárce a jeho syn P. K. jako obdarovaný darovací smlouvu, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti. Ve smlouvě si její účastníci sjednali zřízení služebnosti k předmětným nemovitostem ve prospěch žalovaného doživotního a bezplatného užívání nemovitostí. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 6. 2021, č. j. 7 C 78/2019-100, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2021, č. j. 30 Co 102/2021-133, byla žalovanému P. K. uložena povinnost převést sporné nemovitosti na žalobce za částku 3 280 000,- Kč. Stalo se tak v důsledku porušení předkupního práva žalobců uzavřenou darovací smlouvou ze dne 26. 12. 2016; usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, č. j. 23 Cdo 642/2022-160, bylo dovolání P. K. odmítnuto. Jeho ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2270/22, odmítnuta. Podle odvolacího soudu, pokud si účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí sjednali povinnost žalovaného zajistit, aby v okamžiku uzavření realizační kupní smlouvy na nemovitostech mimo jiné nevázlo žádné věcné břemeno, potom žalovaný tuto povinnost porušil tím, že se svým synem v souvislosti s darovací smlouvou uzavřel smlouvu o zřízení služebnosti bezplatného doživotního užívání předmětných nemovitostí. Je zřejmé, že tato právní zátěž vzhledem ke svému časovému určení existovala v jakékoli době, ve které mohli žalobci přistoupit k realizaci předkupního práva. Nepoctivý záměr žalovaného – pokračuje odvolací soud – lze spatřovat v tom, že darovací smlouvu i smlouvu o zřízení věcného břemene uzavíral s úmyslem zbavit se svého závazku převést nemovitosti na žalobce tím, že jim ztíží přístup k vlastnictví nemovitostí nutností se mimosoudně či soudně domoci realizace retraktu, případně tím, že je od jeho realizace odradí tím, že nemovitosti zatíží služebností, která by žalobce vyloučila z realizace vlastnického práva, pokud by k případnému retraktu přistoupili. Ačkoli je uzavření smlouvy o zřízení služebnosti formálně platným právním jednáním, představuje současně i porušení smluvní povinnosti nezatížit právně sporné nemovitosti. Takové jednání odvolací soud považuje za rozporné s dobrými mravy, neboť vede ke zřejmě nespravedlivému a nepoctivému výsledku tím, že žalovanému umožňuje vyhnout se ztrátě části svého nemovitého majetku v důsledku splnění povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy o věcném předkupním právu. Nepoctivý úmysl je dán i u syna žalovaného, který si musel být vědom existence věcného předkupního práva zapsaného v katastru nemovitostí v okamžiku darování předmětných nemovitostí. Podle odvolacího soudu smlouva o zřízení služebnosti je právním jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy, a jako takové je absolutně (od samého počátku) neplatné; služebnost bezplatného doživotního užívání nemovitostí nevznikla. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jímž napadl rozsudek v celém rozsahu. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že: 1) neposoudil otázku, zda závazek vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní, na jehož porušení založil své právní posouzení, trval i v okamžiku uzavření darovací smlouvy, když mohly být dány okolnosti ve smyslu § 50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), na základě kterých smlouva o budoucí smlouvě kupní již v minulosti zanikla; 2) vyhodnotil odlišně obsah důkazního prostředku (notářského zápisu ze dne 16. 7. 2007), aniž jej v odvolacím řízení v souladu s ustanovením § 213 o. s. ř. zopakoval; 3) nepoučil účastníky řízení o jejich povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní podle § 118a o. s. ř. ohledně těch skutkových okolností, které považoval za významné z hlediska rozhodnutí o věci samé, tj. porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní; 4) dospěl k nesprávnému závěru o absolutní neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy. Ve vztahu k dovolací otázce ad 1) dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, zda závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní v okamžiku uzavření darovací smlouvy existoval či nikoliv, neboť povinnost uzavřít realizační kupní smlouvu byla limitována datem 31. 8. 2007. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1746/2022, a ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3379/2014, vytýká odvolacímu soudu neúplnost právního posouzení věci. V rámci dovolací otázky ad 2) dovolatel namítá, že odvolací soud nezopakoval listinný důkaz - notářský zápis z 16. 7. 2007 a přesto z něj učinil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně. Takový postup je podle jeho přesvědčení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu představovanou jeho rozsudky ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4789/2009, ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2769/5024, ze dne 29. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3317/2023, a usnesením ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1496/2006. Při řešení v dovolání předložené otázky ad 3) dovolatel prosazuje názor, že odvolací soud nedostál své povinnosti poskytnout mu poučení podle § 118a o. s. ř. v situaci, kdy dospěl k závěru, že věc lze po právní stránce posoudit jinak. Měl jej proto vyzvat, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností (např. k trvání závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní). V důsledku toho považuje dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé. V tomto procesním postupu odvolacího soudu spatřuje dovolatel tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, a ze dne 2. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1746/2022, má dovolatel za to, že odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru o absolutní neplatnosti části darovací smlouvy ze dne 26. 12. 2016, v níž byla ve prospěch dárce R. K.. zřízena obdarovaným P. K. služebnost doživotního a bezplatného užívání sporných nemovitostí včetně jejich veškerého příslušenství [dovolací otázka ad 4)]. V odůvodnění rozsudku odvolací soud přitom argumentuje § 580 o. z. – pojednávajícím o relativní neplatnosti právního jednání, a nikoliv § 588 o. z. Podle přesvědčení dovolatele se odvolací soud nezabýval otázkou zjevnosti porušení dobrých mravů jako předpokladu absolutní neplatnosti právního jednání. Proto je dovoláním dotčený rozsudek nepřezkoumatelný, neúplný a tedy nesprávný. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil, případně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolání není přípustné. K otázce ad 1) Tvrdí-li žalovaný, že se odvolací soud nezabýval okolnostmi svědčícími ve prospěch závěru, že závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní zanikl (ať již podle ustanovení § 50a odst. 3 obč. zák. nebo z jiného relevantního právního důvodu), jde o argument v řízení dosud neuplatněný a nepodložený žádnými skutkovými tvrzeními. Podle § 241 odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, a tak ani dosud v řízení nevznesená právní argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1703/21). Tvrzení o zániku smlouvy o smlouvě budoucí nezaznělo v řízení před soudy nižších stupňů, ale poprvé až v dovolání. Dovolatel přitom přehlíží, že smlouva o smlouvě budoucí kupní a smlouva o zřízení věcného předkupního práva, představují dva samostatné právní úkony, byť jsou obsaženy v jedné listině, a že případný zánik smlouvy o smlouvě budoucí nemá vliv na trvání věcného předkupního práva. K otázce ad 2) Námitce, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž zopakoval dokazování listinami, nelze přisvědčit. Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že má-li v odvolacím řízení dojít ke změně skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně v důsledku odchylného hodnocení důkazů, vztahuje se povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy jen na důkaz výslechem svědků a účastníků, nikoli na důkaz listinou, který má jinou povahu. Vychází z úvahy, že zatímco při hodnocení důkazu výslechem svědků či účastníků spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Jiná situace je u důkazu listinou, který se podle § 129 o. s. ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Vzhledem k tomu, že obsah listiny opětovným přečtením při odvolacím jednání se nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání, tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 997, a rozsudky ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3539/2012, ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4406/2011, a ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, a důvody rozsudku ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K otázce ad 3) Podle Nejvyššího soudu poučovací povinnost podle § 118a plní nejen soud prvního stupně. Ustanovení § 213b odst. 1 o. s. ř. odvolacímu soudu ukládá, aby poskytoval účastníkům řízení ve smyslu § 118a o. s. ř. potřebná poučení při odvolacím jednání. Na rozdíl od soudu prvního stupně je poskytování poučení podle § 118a o. s. ř. odvolacím soudem omezeno, neboť nesmí vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s § 205a nebo § 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Odvolací soud smí – v řízení o věcech, v němž se postupuje podle pravidel neúplné apelace – poskytnout účastníkům poučení, jen jestliže tímto způsobem účastníky vyzývá k označení nových důkazů, jež jsou za odvolacího řízení přípustné. Ve smyslu § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. jsou nové důkazy odvolacím důvodem tehdy, jestliže jimi má být splněna důkazní povinnost za předpokladu, že pro nesplnění důkazní povinnosti neměl účastník v řízení úspěch a odvolatel nebyl poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Rozhodne-li soud prvního stupně v neprospěch odvolatele proto, že neunesl důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., má to za následek, že potřebné poučení je povinen mu poskytnout vždy odvolací soud. Jestliže tak neučiní, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1030/2008). O takový případ se však nejedná. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k poučovací povinnosti odvolacího soudu se podává, že poučení účastníků řízení podle § 213b odst. 1 (§ 118a odst. 2) o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010, či jeho usnesení ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3496/2016, ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 711/2020, a ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3447/2020. Uvedené závěry jsou použitelné i v projednávané věci, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn dostatečně, takže jiný právně hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 o. s. ř. založit nemůže. Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu v této souvislosti „překvapivost“ jeho rozhodnutí, je potřeba uvést, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9). Překvapivými jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 (viz webové stránky Ústavního soudu nalus.usoud.cz). K otázce ad 4) Dovolatel dále spojuje přípustnost svého dovolání s nesprávným závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti té části darovací smlouvy ze dne 26. 12. 2016, jíž byla ve prospěch žalovaného zřízena služebnost doživotního a bezplatného užívání sporných nemovitostí, a to pro rozpor s dobrými mravy, neboť odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 580 i § 588 o. z. právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normy, jejichž hypotézy nejsou stanoveny přímo právním předpisem, takže jejich vymezení ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1041/2017). Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96). K poměřování právního jednání (které není v rozporu se zákonem) korektivem dobrých mravů Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že úvahu odvolacího soudu o souladu či nesouladu právního jednání (dříve právního úkonu) s dobrými mravy lze zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, nebo usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). Případný závěr o neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3812/2022). Není zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že sjednání služebnosti pro žalovaného (v návaznosti na darovací smlouvu) s vědomím existence věcného předkupního práva žalobců vedlo ke zjevně nespravedlivému a nepoctivému důsledku, neboť tímto způsobem by se žalovaný vyhnul ztrátě nemovitého majetku; tato skutečnost (existující služebnost) by významně omezila žalobce po realizaci předkupního práva v užívání nabytých nemovitostí. Smlouva o zřízení služebnosti je tedy právním jednáním, které se jednoznačně a nepochybně příčí dobrým mravům, takové právní jednání je neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Závěr odvolacího soudu o tom, že konkrétní právní jednání je – s ohledem na individuální okolnosti věci – neplatné, neboť se zjevně příčí dobrým mravům, se neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ve vztahu k dovolací argumentaci žalovaného o nepřezkoumatelnosti právně kvalifikačních úvah odvolacího soudu v jeho rozsudku nutno poznamenat, že jí dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá existenci vady řízení; k vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné, přičemž tato podmínka v posuzovaném případě splněna není. Jako obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné zopakovat, že v nyní posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu poskytuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaný měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovanému jako R 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „[M]ěřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“ Nejvyšší soud neshledal, že by odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí nebylo ve smyslu žalovaným vznášených výhrad dostatečné. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolatel dovoláním výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. včetně jeho nákladových výroků, ve vztahu k nim však není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad právní moci. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 4. 2025 JUDr. Václav Duda předseda senátu