Plný text
33 Cdo 53/2026-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobce Ing. Arch. Petera Máťuše, sídlem v Topolčanech, Tríbečská 2136/2, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 43167047, zastoupeného Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, proti žalované I. R., zastoupené Mgr. Jiřím Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vršovická 27/7, o zaplacení 203 774 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 44 C 40/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2025, č. j. 39 Co 1662023-393, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 11 604 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jiřího Lukeše.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 203 774 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 27. 2. 2021 do zaplacení jako úplaty za provedené stavební práce.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 44 C 40/2021-356, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 1 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 27. 2. 2021 do zaplacení (výrok I), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 202 274 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 27. 2. 2021 do zaplacení, zamítl (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 244 657 Kč (výrok III ) a rozhodl o vrácení složené zálohy na náklady důkazů ve výši 10 000 Kč žalobci (výrok IV).
3. Zamítnutí žaloby odůvodnil soud prvního stupně tím, že mezi ANDMI s. r. o. jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou byla uzavřena smlouva o dílo, jejíž předmět (rozsah prací) byl následně dohodou smluvních stran rozšířen. Smlouva obsahovala ujednání o předání díla na základě písemného předávacího protokolu a o zaplacení ceny díla na základě závěrečné faktury s náležitostmi daňového dokladu, ve které budou vyúčtovány zaplacené zálohy. Dílo nebylo doposud žalované sjednaným způsobem předáno, ani nebyla vystavena řádná konečná faktura. Vystavení řádné konečné faktury bylo sjednáno jako hmotněprávní podmínka vzniku práva na zaplacení ceny díla nad rámec § 2610 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle soudu prvního stupně společnosti ANDMI s. r. o. právo na zaplacení ceny díla nevzniklo. Neexistující pohledávku nemohla ANDMI s. r. o. platně postoupit žalobci, když podle textu smlouvy o postoupení neměla být postupována budoucí pohledávka, ale pohledávka existující a konkrétně vyčíslená. Byl tedy dán nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce.
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 8. 2025, č. j. 39 Co 166/2025-393, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. A rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že mezi ANDMI s. r. o. a žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo, jejíž předmět byl následně dohodou stran rozšířen. Dle ujednání stran smlouvy byla hmotněprávní podmínkou předání a převzetí díla existence písemného předávacího protokolu. Dále bylo ve smlouvě sjednáno, že konečná faktura bude zhotovitelem vystavena a na email objednatele odeslána ve lhůtě 10 dnů od dokončení a předání díla, bude v ní uveden soupis skutečně provedených prací, dodávek a výkonů a jejich cen včetně případné daně z přidané hodnoty, objednatelem zaplacené zálohy budou ve faktuře vypořádány a faktura musela obsahovat náležitosti stanovené příslušnými právními předpisy. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, že dílo sjednaným způsobem předáno nebylo, závěrečná faktura nebyla vystavena a právo na zaplacení ceny díla nemohlo dosud žalobci vzniknout. Pochybnosti odvolací soud vyslovil ohledně závěru soudu prvního stupně o platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, pro nadbytečnost se však správností tohoto závěru podrobně nezabýval.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že odvolací soud se při řešení otázky vzniku práva žalobce na zaplacení ceny díla ve vazbě na sepis předávacího protokolu coby hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, a ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 996/2018, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1710/2021. Byť se rozsudek odvolacího soudu jeví souladným s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, a ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3505/2020, a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 839/2021, nebo ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 550/2022, vychází závěr odvolacího soudu z nepřesné interpretace judikatury Nejvyššího soudu, která dbá na rozlišování dvou situací: 1) zda předávací protokol slouží v kontextu celého smluvního ujednání pouze jako písemný listinný důkaz o tom, že dílo bylo předáno, 2) zda předávací protokol představuje přímo hmotněprávní podmínku vzniku nároku zhotovitele na uhrazení ceny díla. Odvolací soud se nesprávně přiklonil k druhé variantě, ač ze smlouvy o dílo jasně vyplývalo, že dílo mělo být předáno fyzickým předáním a předávací protokol sloužil jen jako písemný listinný důkaz prokazující předání. V této souvislosti žalobce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2823/2021. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku I. a výrocích navazujících.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soud prvního stupně dospěl k závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce a dále uzavřel, že požadavek na doplacení ceny díla je předčasným, neboť právo na zaplacení ceny díla dosud nevzniklo. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně „potvrdil, včetně jeho odůvodnění“. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud nijak neodchýlil. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
8. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
9. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
11. Dovolání není přípustné.
12. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2529/2021, nebo ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2806/2022, které obstálo i v ústavním přezkumu, neboť Ústavní soud usnesením z 30. 6. 2025, sp. zn. I. ÚS 3007/24, ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou).
13. V posuzované věci založil odvolací soud konkluzi, že žalobci právo na zaplacení ceny díla (prozatím) nevzniklo, na dvou samostatných závěrech: 1) nebyl vyhotoven písemný předávací protokol, jehož existence byla podle smlouvy hmotněprávní podmínkou předání díla, a 2) nebyla vystavena konečná faktura se sjednanými náležitostmi, jejíž vystavení bylo podle smlouvy hmotněprávní podmínkou vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny díla. Druhý z těchto závěrů žalobce přípustným způsobem dovoláním nenapadl a v souvislosti s ním nevymezil ani právní otázku ani předpoklad přípustnosti dovolání.
14. Obecně vymezený předpoklad přípustnosti dovolání uvedený v úvodu dovolání, tedy rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dostatečný, ani pokud by se měl vztahovat i na vznik práva na zaplacení ceny díla ve vazbě na vystavení konečné faktury. Žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se měl odvolací soud při posouzení vzniku práva na zaplacení ceny díla ve vazbě na vystavení konečné faktury odchýlit, není v dovolání uvedeno a ani z obsahu dovolání není zřejmé, v čem by odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu ke vzniku práva na zaplacení ceny díla ve vazbě na vystavení konečné faktury mělo spočívat.
15. Z výše uvedeného vyplývá, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná účastnice podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 2. 2026
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu