Plný text
33 Cdo 795/2025-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobců a) A. K. a b) L. K., obou zastoupených Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, proti žalovanému R. H., zastoupenému Mgr. Danem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, o zaplacení 240.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 144/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2024, č. j. 11 Co 81/2024-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2023, č. j. 12 C 144/2022-83, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 133.100 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu, co do částky 106.900 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 11 Co 81/2024-130, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu zamítl, potvrdil jej v zamítavém výroku II a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soudy vzaly za prokázané, že žalovaný v roce 2015 koupil pozemky v obci XY za účelem výstavby dvou domů pro svoji rodinu. V průběhu výstavby došlo ke změně a žalovaný se rozhodl dvojdům postavit a následně jej prodat a vedle něj postavit další dům pro sebe a manželku. Jeden z domů nabyli žalobci na základě kupní smlouvy ze dne 20. 2. 2019. V kupní smlouvě se strany dohodly, že strana prodávající se zavazuje předat straně kupující současně s protokolárním předáním převáděných nemovitostí rovněž veškerou stavebně – technicko – administrativní dokumentaci ohledně nemovitosti. V případě, že strana prodávající poruší závazek ze smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % z kupní ceny s tím, že jedna polovina náleží straně kupující a druhá polovina realitní kanceláři. Dva dny po předání nemovitosti předal žalovaný žalobcům dokumentaci k předmětnému domu. V souvislosti se zjištěním vad žalobci vyzvali žalovaného k předání dokumentace skutečného provedení stavby a stavebního deníku. Žalobcům byla dne 26. 8. 2021 předána veškerá dokumentace, kterou měl žalovaný k dispozici, o čemž byl vyhotoven protokol, žalobcům však nebyla předána dokumentace skutečného provedení stavby, neboť se skutečné provedení domu odlišovalo od dokumentace předané žalovaným.
Odvolací soud po zopakování dokazování kupní smlouvou ze dne 20. 2. 2019 a dopisem ze dne 24. 2. 2021 dospěl ve shodě se soudem prvního stupně (viz body 38 a 39 rozsudku ze dne 3. 11. 2023, č. j. 12 C 144/2022-82) k závěru, že žalobci nevystupují ve vztahu s žalovaným při koupi předmětné nemovitosti jako spotřebitelé a žalovaný jako podnikatel. Jestliže si žalobci ve smlouvě výslovně nevymínili, že žádají předání stavebního deníku, žalovanému taková povinnost nesvědčila. Žalovaný jako stavebník předložil úřadu dokumentaci, na jejímž základě proběhlo stavební řízení a byla postavena předmětná nemovitost. Následně zákonem předpokládaným postupem byla dokončená stavba ohlášena spolu s čestným prohlášením stavebníka, že stavba byla provedena podle ověřené stavební dokumentace a v souladu se stavebním povolením. Kolaudační rozhodnutí nebylo v tomto případě vydáváno. Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož stačila-li stavební dokumentace stavebnímu úřadu pro rozhodnutí o povolení stavby a následně pro akceptaci ohlášení dokončení stavby, není dán důvod pro aplikaci § 125 tehdy platného stavebního zákona. Nejsou dány důvody pro pořízení dokumentace skutečného provedení stavby a jejímu předání. Ujednání kupní smlouvy nelze vykládat tak, že by byl kontrahenty dán úmysl předložit a dodat kupujícímu dokumentaci skutečného provedení stavby. Jestliže žalobci shledali na koupené nemovitosti odchylky v provedení stavby oproti původní stavební dokumentaci, mohli se domáhat práva z vadného plnění, avšak nárok na smluvní pokutu kupujícím vůči prodávajícímu z výše uvedených důvodů jim nevznikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spojují s nesprávným právním posouzením právního vztahu mezi žalobci a žalovaným tak, že žalovaný nevystupoval jako podnikatel. Dovolatelé mají za to, že skutkové zjištění soudu, že žalovaný si nechal postavit v jednom případě dvojdům (kdy nejprve začal stavět dvojdům pro sebe a svou dceru a poté, co se dcera rozhodla bydlet jinde, byl dům dostavěn a prodán) za účelem jednorázového zisku (nikoliv zisku trvalejšího charakteru), ze kterého financoval stavbu sousedního domu, jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazování. Kdyby soudy tuto otázku posoudily správně (tj. podle verze dovolatelů), musely by dospět k závěru, že žalovaný při uzavírání kupní smlouvy jednal v postavení podnikatele, neboť stavbu dvojdomku realizoval podle přesvědčení dovolatelů v rámci soustavné podnikatelské činnosti. Za dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešenou otázku hmotného práva, jejíž řešení by mělo zakládat přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., považují dovolatelé otázku, „zda při správném posouzení postavení žalovaného jako podnikatele a žalobců jako spotřebitelů je nutno vykládat ujednání ve smlouvě také podle § 558 a § 1812 odst. 1. a 2. o. z. a nikoliv podle § 557 o. z.?“ Dovoláním žalobci vytýkají odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, neboť mají za to, že z odůvodnění rozhodnutí není seznatelné, z jakých skutkových zjištění vycházel, co vzal za prokázané, jaké přijal právní závěry (jak vyložil dotčená ustanovení kupní smlouvy).
S argumentem, že jde o v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nevyřešenou, se dovolatelé domáhají po dovolacímu soudu odpovědi na otázku, zda je správné právní posouzení věci odvolacím soudem, který přijal závěr, že stačila-li stavební dokumentace stavebnímu úřadu pro rozhodnutí o povolení stavby a následně pro ohlášení dokončení stavby, není důvod proto nyní pořídit dokumentaci skutečného provedení stavby a její předání žalobcům.
Dovolatele mají za to, že se odvolací soud při řešení právní otázky výkladu ujednání čl. V. odst. 1 kupní smlouvy ve vazbě na její čl. V. odst. 3, tj. zda tato ustanovení smlouvy ukládají žalovanému povinnost při změnách stavby (oproti původní stavební dokumentaci), předat žalobcům dokumentaci skutečného provedení stavby a také stavební deník, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který pravidla pro výklad právních jednání podal v rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 61/2021, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 71/2022, a v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud porušil jejich právo na spravedlivý proces, neboť jeho rozhodnutí je založeno na „skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.“ Na základě vlastního hodnocení důkazů prosazují závěr, že žalovaný ve vztahu účastníků vystupoval jako podnikatel. Řešení otázky „zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (…) musí dovolatel nicméně vždy konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání … Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné“ (bod 24. a 27. nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). „Extrémní nesoulad“ je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění obecných soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo pokud z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají, případně pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). Polemika žalobců se skutkovými závěry odvolacího soudu je právě pouhým projevem odlišného náhledu na správnost sporného skutkového zjištění bez další konfrontace se stávající (a zejména relevantní) judikaturou Nejvyššího soudu. Z toho, že v dovolání na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládají odlišnou skutkovou verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Skutkový závěr, že žalovaný v právním poměru účastníků nevystupoval v postavení podnikatele (§ 420 odst. 1 o. z.) přijal nejprve soud prvního stupně (viz bod 39 rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 11. 2023, č. j. 12 C 144/2022-82), s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací (viz bod 12 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2024, č. j. 11 Co 81/2024-130), přičemž tento závěr není výsledkem extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními; z této příčiny nemůže být dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky „zda při správném posouzení postavení žalovaného jako podnikatele a žalobců jako spotřebitelů, je nutno provádět výklad ujednání ve smlouvě tako podle § 558 a § 1812 odst. 1) a 2) o. z. a nepostupovat dle § 557 o. z.“ není naplněn, neboť jej dovolatelé zakládají na vlastní verzi o tom, že žalovaný v jejich právním poměru (kupní smlouva) vystupoval jako podnikatel, což v řízení nebylo prokázáno.
K obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří mimo jiné popis důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) tím způsobem, že dovolatel vyloží, v čem spočívá nesprávnost jím vytýkaného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Vymezit důvod dovolání v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř. pro dovolatele znamená povinnost označit výslovně tu část právního posouzení věci v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a zároveň argumentačně vyložit, v čem jeho nesprávnost spočívá, a zpravidla také uvést, jak mělo být (správně) vyloženo a aplikováno použité ustanovení právního předpisu, případně které ustanovení namísto nesprávně použitého měl odvolací soud podle názoru dovolatele užít. Ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. tak zdůrazňuje zaměření dovolání jako mimořádného opravného prostředku na právní podstatu dovolacích námitek tím, že výslovně stanoví, jak má být dovolací důvod nesprávného právního posouzení formulován.
Ve vztahu k požadavku dovolatelů, aby dovolací soud zodpověděl na jejich otázku, zda je správný závěr odvolacího soudu, že stačila-li stavební dokumentace stavebnímu úřadu pro rozhodnutí o povolení stavby a následně pro ohlášení dokončení stavby, není důvod proto nyní pořídit dokumentaci skutečného provedení stavby a její předání žalobcům, dovolatelé řádně nevymezili – ve smyslu shora podaného výkladu – dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
K dovolání předložené otázce výkladu právních jednání podle § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou jeho rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněným pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesením ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3318/2020, ale i dovolateli označenými rozhodnutími dovolacího soudu se sluší uvést, že žalobci sice dostáli povinnosti ve vztahu k ní vymezit předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., avšak již obligatorně neuvádějí, v čem při výkladu smluvních ujednání odvolací soud pochybil, v čem se jeho právní posouzení věci odchyluje od přijatých výkladových pravidel obsažených v dovolateli citované judikatuře. Dovolatelé tak nevymezili dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.).
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud uvádí, že již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolateli vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jim nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezili předpoklady přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě nepřichází do úvahy.
Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2026
JUDr. Václav Duda předseda senátu