Plný text
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Žalovaná byla minimálně do konce roku 2018 v krizové situaci, kterou se mateřská společnost Elanor Europe SE rozhodla řešit výměnou jednatele společnosti; do funkce nastoupila 11. 1. 2019 Taťána Freithová, která si jako konzultanta a poradce vybrala žalobce. Dne 24. 1. 2019 uzavřela žalovaná s žalobcem smlouvu o poskytování služeb č. 201904, v níž si strany velmi obecně sjednaly podmínky spolupráce (procesní audit - kontrola firemních procesů, nastavení postupů, kontrola hospodaření, ověření dodavatelsko-odběratelských vztahů, restrukturalizace společnosti) a sjednaly paušální odměnu v částce 120 000 Kč měsíčně (za 96 hodin práce), kterou žalobce fakturoval i v měsících březen až srpen 2019, vyjma června a července. Ze smlouvy pro žalobce nevyplývala povinnost pořizovat písemné výpisy činnosti, jejím účelem bylo to, aby měl v co největší možné míře přístup do interních systémů žalované. Činnost žalobce vykonával výlučně pro jednatelku žalované a v rozsahu jí určeném; tato spolupráce probíhala několik měsíců. Z důvodu odstoupení zastupujícího ředitele vykonával žalobce od 1. 3. 2019 pozici ředitele žalované společnosti v zaměstnaneckém poměru na základě pracovní smlouvy evid. č. 04/02-2019 z 22. 2. 2019; náležela mu mzda 100 000 Kč, od září 2019 ve výši 214 000 Kč. Žalobce odpovídal za následující: plán a strategie činnosti, sestavování návrhu rozpočtu, výstavba firemních systémů kvality, dodržování firemních systémů kvality, strategie vývoje firmy, stanovení cílů, vizí, misí, stanovení orgánů, uspořádání, dislokace a „topol“, stanovení systému kvality, kontrola dodržování firemní kultury, namátková kontrola jednotlivých oblastí, kontrola plnění plánu fakturace, analýza bilance závazků a pohledávek. Poradenská činnost pro jednatelku pokračovala souběžně. Od listopadu 2019 přestoupil žalobce na pozici finančního ředitele za mzdu 214 000 Kč měsíčně.
Na konci roku 2019 (12. a 16. 12.) zapůjčil žalobce žalované 4 600 000 Kč. Následně (24. 2. 2020) byla z funkce odvolána jednatelka a žalobce dostal v únoru 2020 výpověď z pracovního poměru. Přistoupil proto k zesplatnění zápůjček a 25. 3. 2020 žalovanou vyzval k jejich vrácení včetně úroků (celkem 5 009 856 Kč), a to do třiceti dnů od doručení výzvy, tj. do 24. 4. 2020. Tohoto dne žalovaná žalobci dluh – snížený o 600 000 Kč – vrátila s tím, že danou částku započetla z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení (žalobce neoprávněně fakturoval práci podle smlouvy o poskytování služeb, kterou však nevykonal). Předžalobní výzvou z 4. 5. 2020 vyzval žalobce žalovanou k zaplacení částky 640 000 Kč.
Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211 o. s. ř.). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení důkazů provedených v řízení soudem prvního stupně nastiňuje jinou verzi skutku (že žalobce činnosti podle smlouvy skutečně nevykonal), nelze dovozovat extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že jde o složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti získaných zpráv, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídají žalovanou zpochybněné skutkové závěry, podle nichž žalobce poskytoval žalované služby nad rámec smlouvy pracovní.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 4. 2025
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu