Plný text
33 Cdo 822/2025-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně M. N., zastoupené Mgr. Yvonnou Paikrovou, advokátkou se sídlem v Táboře, 9. května 678, proti žalované Auto BB s. r. o., se sídlem v Benešově, Křižíkova 2411 (identifikační číslo 054 49 901), zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o 270 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 26/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 21 Co 182/2024-62, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 6 C 26/2024-32, uložil žalované zaplatit žalobkyni 270 000 Kč s 15 % úroky z prodlení od 12. 7. 2023 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 50 646 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně smlouvou z 15. 5. 2023 za 270 000 Kč koupila od žalované vozidlo BMW, reg. zn. XY. Reklamací z 18. 5. 2023 žalované vytkla skryté vady předmětu koupě. Po čtyřech dnech užívání, kdy ujela 247 km, vozidlo nebylo schopno provozu, muselo být odtaženo do autoservisu, kde zjistili dvacet šest závad na vozidle, které jí při prodeji žalovaná nesdělila. Žalobkyně proto uplatnila práva z vadného plnění a požádala o opravu vozu či vrácení peněz. Na reklamaci žalovaná nereagovala, proto ji žalobkyně uplatnila znovu e-mailem dne 26.5.2023. Žalovaná 27. 5. 2023 vyzvala žalobkyni k přistavení vozidla na provozovnu v Benešově, kde ho zakoupila, s tím, že v zákonné třicetidenní lhůtě reklamaci vyřídí. Předávacím protokolem z 31. 5. 2023 žalovaná převzala vozidlo v nepojízdném stavu, dne 29. 6. 2023 neuznala, že trpí skrytými závadami a vyzvala žalobkyni, aby si vozidlo z důvodu placení parkovného v servisu co nejdříve převzala. Dopisem z 1. 7. 2023 žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila pro nedodržení zákonné lhůty k vyřízení reklamace a požádala vrátit kupní cenu. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalobkyně závady reklamovala 18. 5. 2023 a od tohoto dne začala běžet třicetidenní lhůta pro její vyřízení (§ 2002 odst. 1, § 2004 odst. 1, § 2079 odst. 1, § 2084, § 2099 odst. 1, § 2100 odst. 1, § 2103, § 2106 odst. 1, 2, § 2112 odst. 1, 2, § 2165 odst. 1, § 2170 odst. 1 a § 570 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z“, § 19 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 634/1992 Sb.“). Vyřídila-li žalovaná reklamaci 29. 6. 2023, stalo se tak po uplynutí zákonné lhůty, žalobkyně oprávněně odstoupila od kupní smlouvy a má nárok na vrácení kupní ceny.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 21 Co 182/2024-62, rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé potvrdil a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 803 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za den, kdy žalobkyně uplatnila reklamaci, je třeba považovat 18. 5. 2023, kdy doručila žalované e-mail vytýkající závady vozidla. Nebyla povinna nepojízdné vozidlo spolu s reklamací přistavit do provozovny žalované, naopak bylo povinností žalované po obdržení reklamace zvolit vhodný způsob zkoumání vytčených závad, jímž nemusí být vždy jen přistavení vozidla do provozovny prodávajícího. Od tohoto dne běžela žalované zákonná lhůta třiceti dnů k vyřízení reklamace a pokud ji vyřídila až dne 29. 6. 2023, stalo se tak po jejím uplynutí.
Přípustnost dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, spatřuje žalovaná v tom, že se odvolací soud při řešení níže uvedených otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1561/2021, považoval za rozhodný okamžik pro začátek běhu třicetidenní lhůty podle § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. den uplatnění reklamace a nikoliv den, kdy předmět koupě spotřebitelka předala prodávající k posouzení reklamovaných vad. Odvolací soud – argumentuje žalovaná – nehodnotil, jaký vliv měl na běh třicetidenní lhůty pro vyřízení reklamace nedostatek součinnosti žalobkyně. Dále namítla, že se odvolací soud nezabýval právním závěrem soudu prvního stupně, který dovodil, že dopis žalované o vyřízení reklamace se nedostal do dispoziční sféry žalobkyně 30. 6. 2023, kdy byl učiněn pokus doručujícího orgánu o jeho doručení, nýbrž až dnem následujícím (1. 7. 2023), kdy se žalobkyně mohla objektivně seznámit s obsahem dané zásilky. Dovolatelka se domnívá, že splnila povinnost vyřídit reklamaci a informovat o ní spotřebitelku ve třicetidenní lhůtě ode dne uplatnění reklamace. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá.
Žalobkyně k dovolání žalované nepodala vyjádření.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
V rozsudku ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2694/2016, Nejvyšší soud dovodil, že ze zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a zákona č. 634/1992 Sb., ve znění účinném do 15. 7. 2019, nevyplývá, že k účinnému vytknutí vad koupené věci je zapotřebí v provozovně (sídle nebo místu podnikání) prodávajícího předložit i předmět koupě. Takový požadavek je třeba řešit až následnou komunikací smluvních stran, která by měla vést k co nejúčinnějšímu a nejefektivnějšímu vyřízení reklamace. K vyřízení reklamace způsobem předvídaným § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. je však vždy nezbytné, aby kupující umožnil prodávajícímu o reklamaci rozhodnout, což se neobejde bez odborného posouzení, zda předmět koupě skutečně vykazuje vytčené vady. Ustanovení § 625 obč. zák. a § 19 zákona č. 634/1992 Sb. je nutno vykládat s ohledem na povahu koupené věci a na další okolnosti a možnosti stran kupní smlouvy. Platí, že jakmile kupující zjistí vadu, musí to bez zbytečného odkladu oznámit prodávajícímu a předmět plnění mu předat nebo jej podle jeho pokynů uschovat nebo s ním jinak vhodně naložit tak, aby vada mohla být přezkoumána. Prodávající se tedy může se spotřebitelem domluvit i na jiném způsobu zkoumání předmětu koupě (srov. rozsudek SDEU ve spojených věcech C-65/09, Gebr. Weber GmbH proti Jürgen Wittmer, a C-87/09, Ingrid Putz proti Medianess Electronics GmbH ze dne 16. 6. 2011).
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1958/2020 („smyslem oznámení vady je zajistit odborné posouzení vytčené závady koupené věci, a to podle pokynů zcizitele. Nedojde-li k jiné dohodě nebo nevydá-li zcizitel žádné pokyny, je povinností postupovat tak, aby vada mohla být přezkoumána“), a Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 6. 2018, č. j. 6 As 16/2018-27, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2893/18, odmítl. Nejvyšší správní soud se zabýval pojmem „reklamace“ a zdůraznil, že povinnost spotřebitele předložit předmět koupě se záručním listem z občanského zákoníku ani ze zákona č. 634/1992 Sb. nevyplývá.
V projednávané věci nebylo tvrzeno (natož prokázáno), že žalovaná sdělila žalobkyni pokyny, popř. že se účastnice dohodly na tom, jak věc uschovat či jinak s ní naložit, aby vady mohly být přezkoumány. Žalovaná na oznámení vad z 18. 5. 2023 vůbec nereagovala, teprve na opětovné e-mailové sdělení žalobkyni vyzvala k přistavení nepojízdného vozidla na svou provozovnu, což žalobkyně 31. 5. 2025 učinila. Žalobkyni tedy nelze vinit z toho, že neposkytla součinnost a neumožnila odborné posouzení závad nepojízdného vodidla na místě, kde se v době splnění oznamovací povinnosti předmět koupě nalézal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1561/2021, s nímž – stejně jako s výše uvedenými rozhodnutími – je napadený rozsudek odvolacího soudu souladný).
Lze uzavřít, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že rozhodným okamžikem k uplatnění vad předmětu koupě žalobkyní (spotřebitelkou), od kterého běží třicet dnů pro vyřízení reklamace, je den 18. 5. 2023, a lhůta pro vyřízení reklamace marně uplynula (§ 1922 odst. 1 o. z., § 19 odst. 3, 4 zákona č. 634/1992 Sb.), neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Námitka týkající se okamžiku doručení dopisu obsahujícího vyrozumění spotřebitele o vyřízení reklamace, kterou se odvolací soud nezabýval, nemůže založit přípustnost dovolání; jakékoli řešení této právní otázky není s to zvrátit výsledek přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu založený na tom, že žalobkyně byla oprávněna od kupní smlouvy odstoupit.
Protože žalovaná nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 poslední věty o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu