Plný text
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně sice v dovolání zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva, kterou se žalovaným uzavřela 30. 3. 2017, je platným právním jednáním (avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.), učinila tak ale výlučně výhradami proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Oproti odvolacímu soudu, kterému vytýká, že jeho skutková zjištění ohledně jejích rozpoznávacích a ovládacích schopností v době uzavření kupní smlouvy nejsou správná, případně úplná, prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž se v době uzavření kupní smlouvy nalézala díky užívaným lékům, prožívaným bolestem a nepříznivé ekonomické situaci ve stavu, že nebyla schopna řádně a do všech důsledků posoudit obsah kupní smlouvy. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jí prosazované skutkové verze), musel by nutně dospět k závěru, že v době uzavření kupní smlouvy neměla zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti a kupní smlouva je proto neplatná. Platí však, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Žalobkyně zjevně uvedený předpoklad pomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na skutkové verzi, kterou v dovolání prosazuje.
Ve vztahu k námitce, že posuzovaná kupní smlouva je neplatná proto, že se příčí dobrým mravům, dovolatelka nevylíčila přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (neuvedla, který ze zde uvedených čtyř předpokladů přípustnosti má za naplněný). Sluší se připomenout, že domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16). Nadto se sluší připomenout, že odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a sdílel i jeho právní závěry (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011), okolnosti uzavření inkriminované kupní smlouvy i postup žalovaného korektivem dobrých mravů řádně poměřoval. Jeho úvahy v tomto směru nejsou zřejmě nepřiměřené a odpovídají ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Soudy obou stupňů se náležitě zabývaly rovněž tvrzenou neúměrně nízkou kupní cenou, resp. kritériem údajného hrubého nepoměru mezi vzájemným plněním z pohledu závěrů dovozených Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021. Ani v tomto směru mu nelze nic vytknout.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu