Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Air Bank a.s., se sídlem Praha 6, Dejvice, Evropská 2690/17, identifikační číslo osoby 29045371, proti žalované T. J., o úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 325/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2024, č. j. 8 Co 146/2024-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 24 C 325/2023-26, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 16 050 Kč (výrok I), v části ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 937,96 Kč, dále 18,9 % ročního úroku z částky 20 000 Kč od 2. 5. 2023 do 25. 5. 2023, dále 15 % ročního úroku z částky 20 000 Kč od 12. 5. 2023 do 25. 5. 2023, dále 18,9 % ročního úroku z částky 16 050 Kč od 26. 5. 2023 do 30. 5. 2023, dále 15 % ročního úroku z částky 16 050 od 16. 5. 2023 do zaplacení a 15 % ročního úroku z částky 16 050 Kč od 31. 5. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrokem III).
2. K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 8. 2024, č. j. 8 Co 146/2024-43, potvrdil odvoláním napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně 15 % úroku ročně z částky 20 000 Kč od 12. 5. 2023 do 25. 5. 2023 a ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 050 od 26. 5. 2023 do 20. 5. 2024 a ohledně úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 16 050 Kč od 21. 5. 2024 do zaplacení, ohledně úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 050 Kč od 21. 5. 2024 do zaplacení ho změnil tak, že v tomto rozsahu žalované uložil povinnost k zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně - poskytovatelka kontokorentního úvěru, k jehož zesplatnění přistoupila poté, co žalovaná porušila smluvní povinnosti - domáhala částky 16 050 Kč představující nesplacenou část jistiny zesplatněného úvěru, úroku z úvěru k datu zesplatnění úvěru a též úroku z prodlení z částek, s jejichž úhradou je žalovaná v prodlení.
4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že strany uzavřely smlouvu o vedení běžného účtu a o používání platební karty, dodatkem ze dne 15. 8. 2022 sjednaly kontokorentní úvěr (možnost opakovaného přečerpání prostředků na účtu až do výše 20 000 Kč s úrokem 18,9 % ročně), přičemž výzvou ze dne 2. 5. 2023 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu (ve výši, která vyplývala z přehledu čerpání a splácení kontokorentu) do 11. 5. 2023.
5. Soud prvního stupně se zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalované podle úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), přičemž dovodil, že tomu tak nebylo, pročež shledal úvěrovou smlouvu neplatnou s tím, že žalobkyně má právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru, proto žalobě v této části vyhověl s tím, že vzhledem k tomu, že žalovaná neposkytla žádná tvrzení o svých možnostech vrátit poskytnutou jistinu, uložil jí povinnost k jejímu zaplacení ve lhůtě podle § 160 občanského soudního řádu, a ve zbytku (šlo o úrok z úvěru a úroky z prodlení) žalobu zamítl.
6. O odvolání, jímž žalobkyně napadla pouze zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud rozhodl rozsudkem, jak je uvedeno shora. Aproboval závěr soudu prvního stupně týkající se neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované (ten odvoláním zpochybněn nebyl), i závěr, že žalobkyně má právo na vrácení nesplacené části jistiny úvěru ve výši 16 050 Kč. Nepřisvědčil námitkám týkajícím se nepřiznání úroků z prodlení. Zdůraznil, že odvolání míří proti stanovení splatnosti dlužné částky soudem prvního stupně, který určil splatnost nesplacené jistiny, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo, tudíž je třeba vycházet z toho, že je v možnostech žalované dlužnou částku uhradit ve splatnosti určené do tří dnů od právní moci rozsudku, takže je zjevné, že žalovaná se v době vydání rozsudku soudu prvního stupně nemohla dostat do prodlení. Protože žalovaná na základě pravomocného a vykonatelného vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně neplnila a je v prodlení s úhradou přiznané částky, odvolací soud změnou zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně přiznal žalobkyni právo na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 21. 5. 2024 do zaplacení.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. K posouzení předkládá otázku, zda může soud bez dostatečného zjištění všech skutečností hodnotit možnost dlužníka vrátit poskytnutou jistinu a určit splatnost dluhu pouze na základě vlastních domněnek. Má za to, že soud prvního stupně i soud odvolací pochybily, když zjišťovaly dobu přiměřenou možnostem žalované z úřední povinnosti a na základě vlastních domněnek. Dovolatelce není známo, na základě kterých skutečností prvostupňový soud dospěl k závěru, že úhrada není v možnostech žalované, ani to, jak zjišťoval, že je v jejích možnostech splnit dluh do 20. 5. 2024, když odvolací soud pouze konstatoval, že žalovaná se dostala do prodlení poté, co se rozsudek stal pravomocným, přitom ke stejnému závěru však lze dospět i co se týče lhůty k plnění, kterou dovolatelka určila v zesplatňujícím dopise. Tedy soudy nezjistily žádné skutečnosti a neprovedly žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že není v možnostech žalované splnit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Žalovaná nesplnila důkazní povinnost ohledně svých možností splatit požadovanou částku, přesto soud prvního stupně dovolatelce nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení nepřiznal a automaticky presumoval neschopnost žalované bezdůvodné obohacení hradit, resp. že je v jejích možnostech úvěr splatit k 20. 5. 2024, aniž by bylo zřejmé, jak k tomuto závěru dospěl. Dovolatelka je přesvědčena, že na daný případ (vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované) dopadá obecná úprava času plnění podle § 1958 o. z., neboť vzhledem k výše uvedenému zvláštní úpravu (že je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem) aplikovat nelze. Proto měl být dovolatelce přiznán nárok na zákonný úrok z prodlení od doby, kdy byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu a s úhradou se dostala do prodlení, tj. od 11. 5. 2023. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
9. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
12. Dovolatelka podala dovolání i proti části výroku, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost jí zaplatit úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 050 Kč od 21. 5. 2024 do zaplacení. K podání dovolání je však oprávněn (subjektivně legitimován) podle § 240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998, nebo též např. usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně je v této části subjektivně nepřípustné, bylo-li uvedenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto v její prospěch.
13. Dovolání není přípustné.
14. Dovolatelkou formulovaná otázka „zda může soud bez dostatečného zjištění všech skutečností hodnotit možnosti dlužníka vrátit poskytnutou jistinu a určit splatnost dluhu pouze na základě vlastních domněnek“ a k ní připojená argumentace, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně jejích možností vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se uvedenou otázkou nezabýval a napadené rozhodnutí na jejím řešení není založeno. Otázkou, v jaké době (přiměřené jejím možnostem) je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, se zabýval soud prvního stupně, který neshledal důvod, aby určil jinou než obvyklou lhůtu ke splnění uvedené povinnosti. Dovolatelka se tedy mýlí, má-li za to, že soud prvního stupně určil čas plnění ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.
15. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že jí měl přiznat právo na zákonný úrok z prodlení od doby, kdy byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu a s úhradou se dostala do prodlení, tj. od 11. 5. 2023, přehlíží, že šlo o výzvu k úhradě dluhu vyplývajícího ze zesplatnění úvěru, nikoliv o výzvu k vrácení poskytnuté jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobkyně žalovanou vyzývala k vrácení poskytnuté jistiny z důvodu, že mezi nimi uzavřená smlouva je neplatná, tudíž se nemůže prosadit závěr, že se žalovaná s vrácením poskytnuté jistiny ocitla v prodlení.
16. Směřuje-li dovolání též proti nákladovým výrokům, není v této části přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu