Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Kristiánem Lékem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 2919/12, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Nikolou Čutta Vavruškovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Moskevská 640/55, o zaplacení 692 644 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 374/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 9. 2024, č. j. 30 Co 197/2024-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 550 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Nikoly Čutta Vavruškové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 692 644 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaný na jeho úkor získal plněním ze smlouvy o dílo uzavřené dne 18. 6. 2012 (dále jen „smlouva o dílo“), od které žalobce odstoupil.
V posuzované věci Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 15 C 374/2020-74, zamítl žalobu o zaplacení 692 644 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. 1. 2022, č. j. 30 Co 156/2021-98, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Liberci poté rozsudkem ze dne 14. 11. 2022, č. j. 15 C 374/2020-133, žalobu znovu zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 11. 2023, č. j. 30 Co 32/2023-174, i tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
Rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, č. j. 30 Co 197/2024-219, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek ze dne 17. 4. 2024, č. j. 15 C 374/2020-197, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 5. 2024, č. j. 15 C 374/2020-207, kterým Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu znovu zamítl, a uložil žalobci povinnost nahradit na nákladech řízení žalovanému 119 850 Kč a České republice 450 Kč; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 18. 6. 2012 smlouvu, v níž se žalovaný zavázal provést pro žalobce rekonstrukci střechy domu na adrese XY, za sjednanou cenu 471 024 Kč včetně DPH (dále jen „smlouva o dílo“); žalobce při uzavírání smlouvy o dílo jednal výlučně pro svoji osobní potřebu. Účastníci se dohodli, že se jejich vztah řídí příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku a sjednali záruční dobu v délce 60 měsíců od převzetí díla. Žalovaný rekonstrukci střechy provedl a zhotovené dílo žalobci dne 25. 7. 2012 předal. Na počátku roku 2020 žalobce zjistil výskyt plísně v jedné z obytných místností domu, nechal si zpracovat dva znalecké posudky ke stanovení rozsahu biotického poškození stavby a k posouzení technického stavu střechy. Znaleckým posudkem, který byl žalobci předán 8. 5. 2020, byly zjištěny vady střechy v podobě 1) nevhodně použité krytiny šikmé střechy, 2) vadně zajištěné průvzdušnosti střešní konstrukce při absenci předepsaných odváděcích otvorů a 3) nepředání dokumentace vlastníkovi. V řízení bylo postaveno najisto, že až po uplynutí smluvené záruční lhůty přistoupil žalobce k vytknutí vad a k uplatnění svého nároku objednatele z odpovědnosti za vady díla v podobě odstoupení od smlouvy (dne 29. 7. 2020 žalobce z důvodu vad uvedených ve znaleckém posudku žalovanému oznámil, že odstupuje od smlouvy o dílo, a vyzval ho k vydání bezdůvodného obohacení ve výši ceny díla).
Na podkladě těchto skutkových zjištění odvolací soud v první řadě dovodil, že došlo-li k uzavření smlouvy o dílo 18. 6. 2012, tedy dříve, než nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je namístě vztah účastníků s ohledem na § 3028 odst. 3 o. z. poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), popř. zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Odvolací soud s vědomím právních závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1349/2006, přehodnotil svůj právní názor na existenci důvodů pro odchýlení se od názoru Nejvyššího soudu na otázku právního režimu smlouvy uzavřené bez dohody o vyloučení aplikace § 562 odst. 2 obch. zák. Připomněl, že Nejvyšší soud své rozhodnutí ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1069/2014, podle něhož volba obchodního zákoníku pro regulaci reklamace vad díla směřuje ke zhoršení postavení objednatele, který není podnikatelem (je v postavení spotřebitele), jestliže strany dohodou nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák. a tato volba je tedy z toho důvodu neplatná, založil na porovnání právní úpravy občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 a obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, pokud jde o postup objednatele při vytýkání vad díla. Obchodním zákoníkem uložená povinnost objednatele dílo po předání prohlédnout či zařídit jeho prohlídku s vynaložením odborné péče, je tím, co – v porovnání s úpravou občanského zákoníku – zatěžuje objednatele navíc; takový požadavek lze klást na profesionály coby subjekty obchodního práva, nelze to však spravedlivě očekávat od spotřebitelů. Výhoda objednatelů v právních vztazích podřízených občanskému zákoníku spočívá v možnosti reklamovat vady díla v průběhu celé záruční doby, jejíž minimální délku navíc občanský zákoník stanoví. Odvolací soud připustil, že jeho právní názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí v projednávané věci nepřiložil dostatečnou relevanci skutečnosti, že právní úprava odpovědnosti za vady v obchodním zákoníku v sobě zahrnovala právě zmíněnou konstrukci povinnosti objednatele podle § 562 odst. 1 obch. zák. Nyní při znalosti závěrů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1382/2022, shledal odvolací soud tuto skutečnost stěžejní. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobce (objednatel) uzavřel smlouvu o dílo jako osoba, která není podnikatelem, a jelikož si strany smlouvy pro regulaci reklamace vad díla zvolily použití obchodního zákoníku (§ 262 odst. 1 obch․ zák.), aniž ve smlouvě nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák., je ujednání o volbě obchodního zákoníku jako práva rozhodného neplatné; zhoršilo se totiž postavení žalobce jako spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.). Pokud jde o posouzení, zda volbou obchodního zákoníku dochází ke zhoršení postavení smluvní strany, která není podnikatelem, v porovnání s úpravou občanského zákoníku, vyšel z toho, že dojde-li ke zhoršení, byť jen v jednom jediném právu účastníka smlouvy o dílo, pak už se o takový stav jedná. Předmětem úsudku o této otázce je stav panující v okamžiku, kdy je smlouva uzavřena, nikoliv stav existující v okamžiku, kdy u spotřebitele nastanou konkrétní skutkové okolnosti, pro něž by se aplikace obchodního zákoníku jevila pro něj výhodnější. To znamená, že již v době uzavření smlouvy o dílo musí být zřejmé, kterou právní úpravou se bude řídit. Je nepřípustné, aby teprve následně vzniklé okolnosti (zde vědomost žalovaného o skutečnostech způsobujících vadnost plnění) byly rozhodné pro aplikaci obchodního zákoníku. Je-li dohoda stran smlouvy o dílo z uvedených důvodů neplatná, znamená to, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí občanským zákoníkem. Odvolací soud akcentoval, že Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů formulovaných v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo1069/2014 nebo v rozhodnutí velkého senátu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněném pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2017“), v němž řešil vztah mezi § 262 odst. 1 a § 262 odst. 4 obch. zák., a dovodil, že § 262 odst. 4 obch. zák. poskytuje osobě, která není podnikatelem (spotřebiteli) v rámci obchodního závazkového vztahu ochranu tak, aby užitím obchodního zákoníku neutrpěl na svých právech újmu tam, kde je pro něj prospěšnější úprava obsažená (na ochranu spotřebitele) v občanském zákoníku. Je-li tato ochrana potřebná jen proto, že strany smlouvy o dílo se písemně dohodly, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem (aniž současně vyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák., pak odtud logicky plyne, že taková dohoda o volbě obchodního zákoníku směřuje ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem. Ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. pak výslovně prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku, která směřuje ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, za neplatnou. Řečené platí tím spíše, že § 262 odst. 1 obch. zák. prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku za neplatnou již tehdy, jestliže ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, teprve směřuje. Na R 60/2017 odkazují rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3322/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2341/2021. Obchodní zákoník zakotvuje objednateli povinnost provést odbornou prohlídku díla, a to ihned po jeho předání anebo v nejbližší možné době, což právní úprava občanského zákoníku objednateli neukládá. Zcela irelevantním je to, zda v důsledku konkrétních (zde navíc až po uzavření smlouvy o dílo nastolených) skutkových okolností se následně bude objednateli jevit jeho pozice vůči zhotoviteli výhodnější, např. v podobě časového úseku pro notifikaci vady a volbu konkrétního práva vůči zhotoviteli.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž požaduje, aby dovolací soud otázku „možnosti aplikace úpravy obchodního zákoníku týkající se tzv. vědomých vad díla a možnost uplatnění vad i po uplynutí záruční doby“, na které je napadené rozhodnutí založeno, posoudil jinak, než byla řešena v rozsudku ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněném pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále opět jen „R 60/2017“), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že písemná dohoda stran smlouvy o dílo, že jejich závazkový vztah (který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák.) se řídí obchodním zákoníkem, směřuje ke zhoršení právního postavení objednatele, který není podnikatelem, jestliže se strany současně nedohodly, že k včasnému oznámení vad díla postačí, oznámí-li je objednatel zhotoviteli v záruční době (§ 562 odst. 2 obch. zák., § 649 obč. zák.); taková dohoda je neplatná, což znamená, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí občanským zákoníkem (ve znění účinném do 31. 12. 2013). Dovolatel připomíná, že smyslem této judikaturní úpravy (vycházející původně z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1069/2014) je ochrana smluvní strany smlouvy o dílo, která není podnikatelem, v případě podmínek pro notifikaci vad díla. Občanskoprávní úprava postupu objednatele při vytýkání vad (včetně stanovení lhůty, po jejímž marném uplynutí právo reklamovat zaniká) je zásadně vůči spotřebiteli příznivější než úprava v obchodním zákoníku; obchodněprávní úprava totiž klade na objednatele vyšší nároky, neboť má povinnost po předání předmětu díla tento prohlédnout nebo zařídit jeho odbornou prověrku profesionálem. Takovou míru odpovědnosti za kvalitu provedeného díla a s tím spojené sankce v podobě prekluze práva z odpovědnosti za vady občanskoprávní úprava na spotřebitele neklade, ponechává jim možnost reklamovat vady v průběhu celé záruční doby, jejíž minimální délku navíc stanoví. Protože se účastníci nedohodli na tom, že k včasnému oznámení vad díla postačí, oznámí-li objednatel vady díla zhotoviteli v záruční době, měla by přednost zásadně úprava občanského zákoníku. Záruční doba v dané věci však uplynula 25. 7. 2017 a při aplikaci občanského zákoníku by došlo k prekluzi do té doby neuplatněných práv žalobce z odpovědnosti za vady. Žalobce v tomto směru souzní s názorem senátu, který věc předkládal velkému senátu k rozhodnutí, podle něhož samotná volba obchodního zákoníku není ujednáním, které by zhoršovalo právní postavení spotřebitele, neboť obsahuje „pojistku“ v podobě § 262 odst. 4 obch. zák., jež má vést k tomu, že se v konkrétní věci použije příslušná úprava občanského zákoníku, aniž by však dohoda o volbě obchodního zákoníku byla považována za neplatnou. Velký senát sice tuto argumentaci neakceptoval, avšak jím vyslovené závěry považuje dovolatel za nepřijatelné ve své situaci, kdy mu soudy upřely (pro něj zjevně výhodnější) aplikaci obchodního zákoníku ohledně tzv. vědomých vad díla z důvodu, že musel provést odbornou prověrku díla. Žalobce je přesvědčen, že volba obchodního zákoníku by v nyní posuzovaném případě nemohla vést ke zhoršení jeho postavení, neboť prodlužuje možnost notifikovat vady díla u žalovaného i poté, co uplynula prekluzivní doba stanovená v režimu občanského zákoníku (§ 649 obč. zák.). Nezbývá mu tudíž než předložit Nejvyššímu soudu argumentaci, kterou použil odvolací soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí č. j. 30 Co 156/2021-98, na kterou odkazuje. Dále odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadou, jestliže změnil svůj původní právní názor, aniž by v mezidobí došlo k jakékoliv skutkové změně nebo změně judikatury, která by to odůvodňovala. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se vyjádřil k dovolacím námitkám, které označil za nedůvodné, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 261 obch. zák. si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.
Podle § 562 obch. zák. je objednatel povinen předmět díla prohlédnout nebo zařídit jeho prohlídku podle možnosti co nejdříve po předání předmětu díla (odst. 1). Podle odst. 2 tohoto ustanovení soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže objednatel neoznámí vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí nebo bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1, nebo bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do pěti let od předání předmětu díla. U vad, na něž se vztahuje záruka, platí místo této lhůty záruční doba. Podle odst. 3 se ustanovení § 428 odst. 2 a 3 obch. zák. použijí obdobně na účinky uvedené v odstavci 2.
Odvolací soud s odkazem na R 60/2017 dospěl k závěru, že za situace, kdy se strany smlouvy o dílo písemně dohodly – aniž současně vyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák. – že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem, směřuje taková dohoda o volbě práva ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem. Za situace, kdy je dohoda uzavřená podle § 262 odst. 1 obch. zák. z uvedených důvodů neplatná, znamená to, že právní vztah stran smlouvy o dílo se jako celek řídí občanským zákoníkem. Akcentoval přitom, že musí existovat rozhodný okamžik, ke kterému se má potenciální směřování ke zhoršení postavení spotřebitele posuzovat, jímž je okamžik uzavření smlouvy. Rozhodný okamžik nelze posuzovat ad hoc vždy v situaci, kdy na straně spotřebitele nastanou okolnosti, pro něž by se pro něj aplikace obchodního zákoníku jevila výhodnější. Ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. prohlašuje dohodu o volbě obch. zák. za neplatnou již tehdy, jestliže ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, teprve směřuje [tj. nevyžaduje, aby se s vlastním uzavřením dohody o volbě obch. zák. v návaznosti na obsah závazkového právního vztahu, pro který byla tato volba vykonána, pojil následek spočívající v tom, že postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, se (již) zhoršilo]. Byť hmotněprávní úprava poskytuje spotřebiteli v mnohých ohledech výhodnější postavení, právo je obecně nástrojem, který má sloužit všem jeho subjektům, nejen spotřebitelům. Je nutné, aby byla všem subjektům bez rozdílu zajištěna určitá míra právní jistoty a předvídatelnosti. Pokud by nebyl určen konkrétní okamžik, ke kterému se má potenciální zhoršení postavení spotřebitele posuzovat, a k takovému posuzování by mělo docházet ad hoc vždy, kdy by u spotřebitele nastaly okolnosti, pro něž by se pro něj aplikace obchodního zákoníku jevila výhodnější, nebyla by právní jistota a předvídatelnost právní úpravy zajištěna ani pro jednu ze stran. Ze stejného důvodu je třeba souhlasit s názorem, že je potřeba na smluvní vztah jako celek vždy aplikovat jediný právní předpis, zde občanský zákoník.
Těžištěm dovolání je nesouhlas dovolatele s uvedenými právními závěry, které korespondují se závěry dovozenými v sjednocujícím rozhodnutí velkého senátu a v navazujících rozhodnutích dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3322/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2341/2021), od nichž dovolací soud neshledává důvod se na základě argumentace obsažené v dovolání odchýlit.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani výtky dovolatele, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže v průběhu řízení změnil svůj právní názor, aniž tuto změnu dostatečně přesvědčivě vyargumentoval. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014); o takový případ se nejedná.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu