Plný text
4 Tdo 1066/2025-456
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání obviněného V. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 9 To 155/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 56/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 1 T 56/2024, byl obviněný V. V. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 19.11.2023 okolo 12.25 hod. v Praze XY, XY, v autobusu č. 177 v zastávce MHD XY, před dalšími cestujícími, žto osoba bez platné jízdenky, po předchozí slovní rozepři s revizorem pošk. M. L., kterým byl vykázán z přepravy, poté co vystoupil z autobusu, se otočil a snažil se pošk. M. L. natlačit zpět do autobusu, tak že jej udeřil do hrudníku, až poškozený zavrávoral a následně poškozený vytlačil obžalovaného z autobusu na zastávku, načež obžalovaný uchopil poškozenému levou ruku, zkroutil mu jí tak, že poškozený si klekl, přičemž druhý z revizorů pošk. S. S. ho uklidňoval, ale obžalovaný se i tomuto pokusil zalomit prsty levé ruky, čímž pošk. M. L. způsobil odlomení bodcového výběžku dolního konce levé vřetenní kosti s otokem palce levé ruky a pošk. S. S. otok kloubu prstu levé ruky“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, majetkovou škodu ve výši 7 308 Kč.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, majetkovou škodu ve výši 101 309 Kč.
5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 1 T 56/2024, podal obviněný V. V. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 9 To 155/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
6. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 9 To 155/2025, podal následně obviněný V. V. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
7. Obviněný v dovolání namítá, že klíčové závěry soudů jsou založeny na nesprávně provedeném důkazu videonahrávkou, když po obvodním soudu žádal přesnou protokolaci obsahu videozáznamu; navíc městský soud inkriminovaný obrazový záznam hodnotil odlišně od soudu obvodního, ačkoliv ho k důkazu vůbec neprovedl. Předmětná nahrávka byla navíc hodnocena v protikladu s jejím skutečným obsahem, a to při ignorování souvisejících námitek obhajoby. V návaznosti na nastíněné výhrady mířící do oblasti dokazování a skutkových zjištění pak obviněný namítá, že jednal v nutné obraně, protože při řádném hodnocení důkazů je nutno vycházet z jeho verze průběhu skutkového děje, podle níž byl útočníkem revizor, neboť „ho náhle chytil rukou za popruh batohu a omezil jej tím na svobodě“. Není pravda, že by útočníkem byl obviněný, resp. že by poškozeného revizora nečekaně napadl prudkým strčením, potažmo úderem. Krom toho ani není jasné, jakým způsobem vlastně vzniklo poranění poškozeného, kdy v tomto směru opět panují podstatné rozpory. Soudy pochybily též tím, že nezajistily a neprovedly důkaz v podobě další, obviněným označené videonahrávky. Pokud jde o obhajobu, soudy se ani nevypořádaly s vadami, jež byly namítány. Nastíněnou dovolací argumentaci obviněný v textu dovolání podrobně rozvíjí a vysvětluje.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 1 T 56/2024, a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný svou argumentaci zpochybňující správnost a úplnost dokazování, resp. skutková zjištění soustředil k momentu, který není pro naplnění znaků trestného činu podstatný, a tedy jeho argumentace není způsobilá naplnit dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z hlediska viny je bezpředmětné, zda poškozený přidržel obviněného za popruh batohu na počátku konfliktu či později. Takové jednání totiž není útokem ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a proto i kdyby skutečně k přidržení za popruh došlo již v úvodu konfliktu, neopravňovalo by to obviněného k fyzickému napadení poškozeného revizora. Vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že i kdyby snad nastala obviněným označená pochybení týkající se dokazování a skutkových zjištění, šlo by o nedostatky formální, nedosahující kvality předvídané v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady se totiž netýkají skutkových zjištění rozhodných pro právní kvalifikaci činu.
10. Je-li zvlášť namítán zjevný rozpor ohledně okolností vzniku poranění poškozeného, pak postačí stručně poukázat na výpověď poškozeného, která koresponduje se závěry znaleckého zkoumání. Ze zmíněných důkazů bezpečně vyplývá, že újmu na těle poškozený utrpěl v průběhu střetu s obviněným, resp. v příčinné souvislosti s protiprávním počínáním obviněného. Zde není žádný, natožpak zjevný rozpor. 11. S ohledem na absenci vad zakládajících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítá i výhrady týkající se právní kvalifikace činu, když vylučuje nutnou obranu na straně obviněného, a to proto, že nečelil útoku ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Tudíž nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. K námitce, že se ve věci činné soudy dostatečně nevypořádaly s argumenty obhajoby, uvádí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14].
13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
14. Obviněný prostřednictvím obhájce uvedl, že vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nedokázalo nijak zpochybnit dovolací námitky, které zůstávají stále platné, takže setrvává na dovolání.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění Nejvyšší soud nemůže posuzovat už z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat důkazy, které sám neprovedl (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). To by bylo flagrantním porušením zásady ústnosti a bezprostřednosti.
19. K dovolacím důvodům, které obviněný uplatnil, Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívá důvod dovolání v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první z uvedených alternativ, Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů nižších stupňů s provedenými důkazy nastává pouze tehdy, pokud odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vykazuje markantní deficity nebo skutkové závěry nemají v důkazech žádnou oporu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20.6.1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, dále obdobně nález ze dne 23.3.2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo usnesení ze dne 11.2.2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09, anebo také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.1.2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
20. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace lze konstatovat, že obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem svou argumentaci zpochybňující skutková zjištění soustředil k momentu, který není pro naplnění znaků trestného činu podstatný, proto tato nemůže zvolený dovolací důvod naplnit. Jednou z podmínek vyplývajících z výše uvedené normy je to, aby se vada týkala rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu.
22. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názory jak odvolacího soudu, tak státního zástupce, že je z hlediska viny bezpředmětné, zda poškozený přidržel obviněného za popruh batohu na počátku konfliktu či později. Takové jednání totiž není útokem ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a proto i kdyby skutečně k přidržení za popruh došlo již v úvodu konfliktu, neopravňovalo by to obviněného k fyzickému napadení poškozeného revizora. Jak vyplývá z praxe Nejvyššího soudu, trestněprávně relevantním útokem může být pouze jednání do jisté míry závažné, nikoliv bagatelní. Vůči společensky relativně nezávažným jednáním nutná obrana není vůbec přípustná (srov. bod 40 rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 262/2022, kde byla za bagatelní útok označena facka). Tak je tomu i v řešeném případě, kdy měl obviněný podle své verze skutkového děje čelit přidržení popruhu batohu, aniž by zároveň z čehokoli vyplývalo, že by snad poškozený hodlal své jednání vůči němu stupňovat. 23. Pokud jde v této souvislosti o námitku obviněného, že nebyl zajištěn a proveden důkaz záznamem z vnější kamery, Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně se tímto návrhem na doplnění dokazování náležitě zabýval (tedy ho zejména neopomenul) a v odstavci 12 svého rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč nebylo možné přistoupit na toto obhajobou navrhované dokazování. Rovněž odvolací soud se s touto námitkou obviněného vypořádal v odstavci 9 svého rozhodnutí, nejedná se tedy o opomenutý důkaz. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, sp. zn. IV. ÚS 691/06 a další).
24. Nejvyšší soud tak ve věci neshledal opomenutý důkaz, ani žádný, natož zjevný rozpor, který by případně mohl opodstatnit jeho zásah do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy pak svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno.
25. Obviněný tvrdí, že soud prvního stupně rozhodl v rozporu s provedeným důkazem – znaleckým posudkem MUDr. Olgy Plockové Tatičové, a to ohledně mechanismu vzniku poranění poškozeného M. L. K tomu je třeba podotknout, že znalkyně se vyjadřovala k jednotlivým mechanismům vzniku zranění poškozeného v rovině medicínské, tj. k těm eventuálním možnostem, které by byly ze soudně lékařského hlediska způsobilé odůvodnit následky na zdraví poškozeného. Ve svém hodnocení učinila závěry znalecké. Závěr o vině dovolatele však soudy nevybudovaly izolovaně na zjištěních znalkyně, nýbrž je opřely o adekvátní zjištění, plynoucí z dalších v řízení provedených důkazů, především výpovědi poškozeného M. L., která koresponduje se závěry znaleckého zkoumání. Z uvedených důkazů bezpečně vyplývá, že újmu na těle poškozený utrpěl v průběhu střetu s obviněným, resp. v příčinné souvislosti s protiprávním počínáním obviněného. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nedošlo.
26. Pokud jde o dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je, jak již bylo řečeno, s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, resp. byl jinak nesprávně hmotněprávně kvalifikován.
27. Obviněný s odkazem na zmíněný dovolací důvod namítal nesprávné právní posouzení jeho jednání s tím, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně. Nejvyšší soud nicméně shledal, že konečné právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout, tedy ani nelze přisvědčit, že by jednal v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku.
28. Podle zmíněného ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde přitom o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí, ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Dalším předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 627/2016).
29. Podstatné pro posouzení nyní projednávaného skutkového děje je zjištění, že obviněný nebyl vystaven žádnému útoku, který by odvracel posuzovaným násilným jednáním, jenž by tak mohl odůvodnit jeho jednání jako nutnou obranu. Je nutné připomenout, že poškozený M. L. na obviněného fyzicky nezaútočil, neboť jednání poškozeného spočívající v přidržení obviněného za popruh batohu není útokem ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný, když uviděl revizory, tak šel nejprve k řidiči, se kterým hovořil, poté šel ke dveřím, u kterých je automat na zakoupení lístku na platební kartu. Obviněného sledoval při kontrole jiných cestujících poškozený L., a při návratu obviněného od řidiče stál poškozený L. u platebního automatu na lístky a započal s kontrolou obviněného. Obviněný lístek neměl, takže mezi nimi probíhala konverzace, když autobus zastavil v zastávce, otevřely se dveře, pokračovala diskuse mezi obviněným a poškozeným L., obviněný vystoupil, a poté došlo k fyzické konfrontaci.
30. Nad rámec těchto úvah je možno i odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010-73, podle kterého „v situaci, kdy cestující nepředloží platnou jízdenku a následně nesplní ani sekundární povinnost dle § 37 odst. 5 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, totiž povinnost dle výzvy pověřené osoby buď následovat ji na vhodné pracoviště veřejné správy ke zjištění totožnosti, anebo setrvat na vhodném místě do příchodu osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího, útočí na zájem chráněný zákonem, kterým je ochrana majetkových práv provozovatele. V takovémto případě je nutná obrana ze strany revizora nebo jiné pověřené osoby přípustná, a to možností odvrátit tento útok zadržením cestujícího, který se pokouší utéct, a uniknout tak následkům jízdy bez platné jízdenky [§ 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích].“. Jinak řečeno, i pokud by se poškozený pokusil obviněného, jenž neměl platnou jízdenku, zadržet, tak bylo by možno jeho jednání posuzovat podle pravidel nutné obrany podle zákona č. 250/2016 Sb., konkrétně podle § 25 tohoto zákona.
31. Námitku obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako provedené v nutné obraně, tudíž shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou, což značí, že nebylo shledáno ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
32. K námitce, že se ve věci činné soudy dostatečně nevypořádaly s argumenty obhajoby, lze ve shodě s vyjádřením státního zástupce uvést, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13 a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Úvahy soudů, na základě kterých dovozují vinu obviněného, přitom takový ucelený argumentační systém, při jehož uplatnění nevznikají důvodné pochybnosti o vině, bezesporu představují.
33. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákonné předpoklady pro aplikaci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. splněny nebyly, nelze přiznat opodstatněnost ani námitkám obviněného uplatněným s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která je naplněna výhradně tehdy, pokud došlo po věcném přezkumu k zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předchozím řízení existoval důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
34. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné, a proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu