4 Tdo 1090/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 4 Tdo 1090/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 1. 2026 Spisová značka:4 Tdo 1090/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.1090.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:In dubio pro reo Subjektivní stránka Úmysl Ublížení na zdraví Vydírání Výtržnictví Dotčené předpisy:§ 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:11. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 1090/2025-434 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný S. Š., ke dni rozhodnutí ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 8 To 170/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 145/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 4. 2025, sp. zn. 4 T 145/2024, byl obviněný S. Š. uznán vinným pod bodem 1 zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2 přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 3 zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, za které byl podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři a půl roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky náhradu škody ve výši 225 304 Kč. Skutková zjištění soudu prvního stupně lze shrnout následovně: 1) Dne 24. 1. 2024 kolem 11:00 hodin v budově polikliniky XY v Plzni se obviněný poté, co se ho jeho matka poškozená A. Š., která společně s ním doprovázela na vyšetření S. Š., otce obviněného, který se v tu dobu pohyboval na invalidním vozíku, snažila dotykem ruky a slovně uklidnit, protože nadával na zdravotnictví, natočil směrem k poškozené a velkou silou ji odstrčil v oblasti pravého ramene. Následkem toho poškozená upadla na zem a utrpěla zlomeninu krčku stehenní kosti se zkrácením úlomků, což si vyžádalo operaci a hospitalizaci po dobu od 6. 2. do 29. 5. 2024, přičemž i následně byla poškozená podstatně omezena v obvyklém způsobu života chůzí s oporou. Uvedeného jednání se obviněný dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň­-město ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 8 T 35/2016, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 50 To 402/2016, a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 8 T 131/2015, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2016, uznán vinným mimo jiné ze spáchaní přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 2) V době nejméně od 10. 6. 2024 do 24. 6. 2024 obviněný v bytě č. 12 v Plzni, XY, opakovaně vulgárně nadával své matce poškozené A. Š. a vyhrožoval jí tím, že ji vyhodí z okna, že už nevstane a že zapálí její byt, což v ní vzbudilo důvodnou obavu o její život a zdraví. 3) Obviněný dal dne 22. 7. 2024 pokyn své matce poškozené A. Š., aby vybrala 60 000 Kč z účtu jeho otce S. Š., s tím, že za tyto peníze obviněný koupí pistoli a pojede zastřelit otcova bratra M. Š. na Slovensko. Přitom jí vyhrožoval, že pokud to někde řekne, zastřelí i ji, což poškozená vnímala tak, že nemá věc oznámit na policii, jinak ji obviněný usmrtí. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 8 To 170/2025, zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání obviněného 3. Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miloslava Krýsla dovoláním, které směřoval i proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně a opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s vysvětlením, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů či ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 4. Vlastní dovolací argumentaci obviněný koncipoval tak, že úvodem popsal rodinnou situaci, ve které se v době činů nacházel, a následně k jednotlivým skutkům uplatnil bez bližšího rozlišení výhrady směřující jak vůči jejich právní kvalifikaci, tak proti skutkovým zjištěním. 5. Konstatoval, že v důsledku na něm nezávislých skutečností souvisejících s prodejem bytu, ve kterém bydlel společně se svým nemohoucím otcem, o kterého pečoval, se rodinná atmosféra změnila z klidného soužití na emočně vyhrocený stav doprovázený řadou hádek mezi ním a jeho matkou a on se ocitl pod silným tlakem, se kterým se obtížně vypořádával a který měl dopad na jeho chování. 6. Ke skutku pod bodem 1 výroku o vině obviněný primárně namítal nedostatek subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Zopakoval svou obhajobu, že poškozené rozhodně neměl v úmyslu ublížit na zdraví, natož aby jí chtěl ublížit těžce. Podle něj přicházela teoreticky do úvahy jen právní kvalifikace skutku jako těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. 7. Navíc podle jeho mínění nebylo jednoznačně prokázáno, že právě jeho jednání poškozené přivodilo zlomeninu krčku levé stehenní kosti. Toto zranění mohla utrpět před i po dni 24. 1. 2024, kdy nešťastnou shodou okolností upadla v nemocnici. Dokazování v tomto směru zůstalo neúplné, protože nebylo vyhověno návrhům obhajoby na znalecké zkoumání obecné a specifické věrohodnosti poškozené, na získání kompletní lékařské dokumentace poškozené a na opatření revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství k posouzení poranění poškozené poté, co soudní znalec MUDr. Jiří Hladík připustil, že neměl při vypracování posudku k dispozici veškerou zdravotní dokumentaci a kompletní spisový materiál. Soudy obou stupňů tyto důkazní návrhy obhajoby bez řádného odůvodnění zamítly a nepřihlédly ani ke svědeckým výpovědím manželů B. a D. Ch., které potvrzovaly skutkovou verzi obhajoby. Vyšly z tvrzení poškozené, která přitom své výpovědi průběžně měnila. Takový postup v rozporu se zásadou presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. V souvislosti s tím obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, pod sp. zn. II. ÚS 4266/16. 8. Ke skutkům pod body 2) a 3) výroku o vině obviněný uvedl, že i zde zůstala důkazní situace ve stavu „tvrzení proti tvrzení“, protože soudy disponovaly jen jeho výpovědí a výpovědí poškozené a opět se bez dalšího přiklonily k její verzi. Jeho jednání přitom v obou případech bylo pouze impulzivní reakcí na vypjatou rodinnou situaci. Obviněný současně namítl absenci subjektivní stránky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku i zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, a to bez jakékoli bližší argumentace. 9. Obviněný vznesl i procesní námitku, že nebyl soudem prvního stupně upozorněn na rozšíření právní kvalifikace skutku pod bodem 1 výroku o vině také o přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 10. Nejvyššímu soudu obviněný závěrem navrhl, aby napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl. III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství 11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Všechny námitky obviněného souhrnně označil za neopodstatněné. 12. Podle státního zástupce soudy nižších stupňů skutkový stav zjistily v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídají požadavkům stanoveným v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. 134 odst. 2 tr. ř. K výtce obviněného, že se soudy přiklonily k verzi poškozené, uvedl, že nešlo o chybu, neboť jde o důkaz nestojící izolovaně. Jeho obsah byl podpořen i dalšími provedenými důkazy, např. výpověďmi svědků T. T. a P. Š., lékařskou zprávou a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství. V podrobnostech státní zástupce odkázal na body 47 a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ve kterých se dotyčný soud v návaznosti na závěry soudu prvního stupně vyjádřil k nyní opakovaným výtkám obviněného a rozebral důkazy, které jeho obhajobu spolehlivě vyvrátily a které bez pochybností prokazují jeho vinu. Uzavřel, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě „zjevného rozporu“ naplněn nebyl. 13. K námitce opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že soudy obou stupňů se všemi důkazními návrhy obviněného zabývaly a dostatečně přesvědčivě vysvětlily, že je neakceptovaly z důvodu nadbytečnosti vzhledem ke stupni objasnění věci nebo protože šlo o důkazy nevztahující se k projednávaným skutkům (viz např. bod 47 a násl. odůvodnění odvolacího soudu). Takový postup podle státního zástupce plně odpovídá ustálené judikatuře a nelze ho označit za vadný ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 14. Pokud jde o výtky hmotněprávní povahy uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce uvedl, že u skutků pod body 2 a 3 výroku o vině, které byly právně posouzeny jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, argumentace obviněného nemůže citovaný dovolací důvod naplnit, neboť vychází z alternativních skutkových verzí obviněného stojících na tom, že poškozená není věrohodná, zatímco uvedený dovolací důvod, resp. výtky, které jsou prostřednictvím něj činěny, musí směřovat proti právní kvalifikaci opřené o soudy nižších stupňů uzavřený skutkový stav. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá podle státního zástupce pouze námitka absence subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterou obviněný vznesl vůči skutku pod bodem 1 výroku o vině, je však zjevně nedůvodná. Podle státního zástupce soudy s odkazem na konkrétní důkazy spolehlivě vysvětlily svůj právní závěr o tom, že obviněný jednal co do základní skutkové podstaty ve formě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] a co do kvalifikované skutkové podstaty ve formě vědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Po skutkové stránce srozumění obviněného s tím, že poškozené ublíží na zdraví, dokládá zejména razance, se kterou strčil do poškozené, která, jak si toho byl obviněný dobře vědom, je vysokého věku, křehké tělesné konstituce, má řadu zdravotních problémů a zjevně horší stabilitu. 15. K námitce obviněného o nedostatečném poučení o změně právní kvalifikace skutku pod bodem 1 výroku o vině státní zástupce uvedl, že nesměřuje proti správnosti zvolené právní kvalifikace jako takové. Z hlediska vlastního poučení obviněného o tom, že jeho jednání, které v obžalobě bylo právně kvalifikováno jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, může být posouzeno i jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neshledal v postupu soudů takové pochybení, které by mohlo ovlivnit postavení obviněného nebo rozhodnutí ve věci samé. Podle státního zástupce nebylo právo obviněného na obhajobu reálně zkráceno, protože v řízení před soudy měl reálnou možnost reagovat i na sbíhající se právní kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví. Ta navíc byla od počátku předvídatelná vzhledem k tomu, že poškozenou fyzicky napadl v prostoru polikliniky, tj. na místě veřejnosti přípustném. 16. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a aby v něm případně učinil i jiné rozhodnutí, než které on navrhl [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. IV. Důvodnost dovolání 17. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky dovolatele musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.) a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by omezený katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými dovolatel jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). 18. Po seznámení se s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud nejprve souhrnně konstatuje, že dovolací námitky obviněného, kterými vytýkal extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a následným skutkovým hodnocením, resp. poukazoval na důkazy opomenuté, nekorespondují s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s žádným jiným z důvodů dovolání taxativně vytýčených v § 265b tr. ř., neboť obviněný jimi nepoukazuje na konkrétní deficit rozhodných skutkových zjištění ve vztahu k opatřeným důkazům, nýbrž jen odlišně od soudů nižších stupňů hodnotí provedené důkazy a pro jejich údajnou nevěrohodnost či neúplnost trvá na důkazech dalších, které soudy obou stupňů shledaly nadbytečnými či zcela irelevantními, a argumentuje zásadou in dubio pro reo, přesto soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy jako ucelený systém srozumitelně poukazující na to, že k jednání obviněného popsaného v bodech 1 až 3 výroku o vině došlo, a to za okolností tvrzených poškozenou, což náležitě zdůvodnily. Zásada in dubio pro reo se přitom uplatní pouze tehdy, jestliže po provedeném dokazování přetrvávají logické a neodstranitelné pochybnosti o vině. Obviněný tak úplně pomíjí zásadní skutečnost, že dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací a zásadou bezprostřednosti a ústnosti, takže hodnotit důkazy může jen ten soud, který je také v souladu s uvedenými principy provedl. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje významnou roli, protože soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazu vyplývajícího z důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Dokazování je proto doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, čímž je sanováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě (viz § 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají ani námitky obviněného vůči právní kvalifikaci skutků pod body 2 a 3 výroku o vině, které formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože jsou vystaveny na strohém konstatování, že se skutky takto nestaly. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá pouze námitka absence subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným v bodě 1) výroku o vině, je ale zjevně nedůvodná. Konečně námitka nedostatečného poučení o změně právní kvalifikace skutku pod bodem 1 výroku o vině je v této věci z pohledu vyvolání dovolacího přezkumu irelevantní, protože obviněný byl soudem prvního stupně fakticky poučen o tom, že vedle zločinu ublížení na zdraví může být jeho jednání posouzeno i jako přečin výtržnictví, a mohl proti této sbíhající se právní kvalifikaci argumentačně brojit jak před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, tak v odvolacím řízení. 19. Nejvyšší soud navíc nemohl přehlédnout, že obviněný v dovolání znovu uvádí jen ty skutkové a právní argumenty, které uplatnil už v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně a posléze téměř doslovně v odvolacím řízení a se kterými se soudy nižších stupňů přesvědčivě a úplně vypořádaly. Uvedené platí zejména v případě soudu odvolacího, který se velmi pečlivě zabýval všemi námitkami obviněného, které nyní v dovolání beze změny a bez jakékoli reakce na to, jaké stanovisko k nim odvolací soud zaujal a jak vysvětlil jejich nedůvodnost, znovu vznáší, pouze v méně podrobné podobě (srov. zejména body 20 až 40 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Opakovaná polemika obviněného se skutkovými zjištěními a právními úvahami soudu prvního stupně, které byly po věcném přezkumu potvrzeny odvolacím soudem jako správné, přičemž odvolací soud se vyslovil zcela pregnantním a akceptovatelným způsobem ke všem skutkovým a právním námitkám obviněného, zásadně nemůže založit povinnost dovolacího soudu k jejich dalšímu přezkumu. 20. Nejvyšší soud úvodem pro úplnost ještě poznamenává, že obviněný měl uplatnit také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Brojí totiž proti usnesení odvolacího soudu, který po věcném přezkumu zamítl jeho řádný opravný prostředek jako nedůvodný, přestože podle mínění obviněného soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, nedůvodně neprovedl některé důkazy a zjištěný skutek vadně právně posoudil, v čemž spatřuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě totiž spočívá vtom, že ač odvolací soud v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítl odvolání a neodstranil vadu v něm vytýkanou a zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Toto formální pochybení ale samo o sobě nebylo způsobilé zamezit dovolacímu přezkumu, pokud by obviněným výslovně uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. byly reálně naplněny. 21. Ke konkrétním dovolacím námitkám týkajícím se skutkových závěrů Nejvyšší soud nejprve připomíná, že obviněným vytýkaný tzv. zjevný nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy může založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu jen ve výjimečných případech nejzávažnějších excesů. Jedná se o situace, kdy skutkové závěry soudů postrádají logickou a obsahovou návaznost na provedené důkazy, nebo z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení vůbec nevyplývají, případně jsou dokonce v přímém rozporu s obsahem důkazů. Musí se jednat o skutečně extrémní případ porušení práva na spravedlivý proces. V posuzované věci o nic podobného nejde, neboť všechny výtky obviněného vůči skutkovým zjištěním popsaným pod body 1 a 3 výroku o vině se pohybují jen na úrovni polemiky s tím, že soudy uvěřily výpovědi poškozené a u skutku pod bodem 1 akceptovaly znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Hladíka, aniž by obviněný současně identifikoval konkrétní zjištění, které zpochybňuje, a jasně vysvětlil, v čem spatřuje daný rozpor a proč na základě označených důkazů nelze dojít ke skutkovému zjištění rozhodnému pro právní posouzení, ke kterému dospěl soud, jenž konkrétní důkazy provedl. Pouhá proklamace nesouhlasu s tím, jakým způsobem soudy přistoupily k hodnocení jednotlivých důkazů, jakou důkazní váhu jim přiznaly a ke kterým důkazním tvrzením se přiklonily, deklarovaný dovolací důvod nemůže naplnit, jak už bylo ostatně shora vysvětleno. Pakliže obviněný nevznesl „námitky zjevného rozporu“ v souladu s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze než jeho výhrady vůči skutkovým zjištěním odmítnout jako uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídající. 22. Ačkoli Nejvyšší soud nepřistoupil k vlastnímu přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obiter dictum ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že obsah provedených usvědčujících důkazů plně koresponduje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, resp. se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které byly odvolacím soudem aprobovány. Soudy obou stupňů logicky vysvětlily, proč uvěřily výpovědi poškozené a proč její tvrzení pokládají za pravdivá a prokázaná bez důvodných pochybností, a naopak proč se nepřiklonily k obhajobě obviněného, že zlomeninu krčku stehenní kosti poškozená utrpěla jindy než v důsledku jeho fyzického útoku dne 24. 1. 2024, a že i ostatní incidenty jsou z její strany zveličené a záměrně dezinterpretované. Soudy přiléhavě poukázaly na to, že výpověď poškozené A. Š. nebyla osamoceným důkazem a že její verzi podporují i další ve věci provedené důkazy, jako např. výpovědi svědků T. T. a P. Š., lékařské zprávy MUDr. Hany Komínkové a MUDr. Jany Deckerové a závěry znalce z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Hladíka (k detailům viz body 45 až 59 a 70 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ke kterým Nejvyšší soud nemá s ohledem na jejich výstižnost a přesvědčivost potřebu cokoli dodávat). Těmito důkazy byla vina obviněného náležitě prokázána a argumentace obviněného o důkazním stavu na úrovni „tvrzení proti tvrzení“ zůstává v mezích pouhé polemiky se způsobem hodnocení důkazů a nemůže proto v mezích uplatněného dovolacího důvodu obstát. 23. K argumentaci obviněného měnící se „atmosférou“ rodinných vztahů a jeho narůstajícím rozhořčením, je třeba konstatovat, že změny v rodině související s majetkovými problémy nebyly takového charakteru, aby měly potenciál ovlivnit trestní odpovědnost obviněného, protože rozhodně nevypovídají o zvlášť zavrženíhodném jednání poškozené vůči němu. Skutečnost, že nejzávažnějšího z projednávaných trestných činů se obviněný dopustil v silném rozrušení, pak soudy správně zohlednily jako polehčující okolnost při úvaze o trestu (viz bod 83 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu). 24. Obviněný ve svém dovolání dále namítal, že soudy nevyhověly všem důkazním návrhům obhajoby a některé z provedených důkazů opomenuly zhodnotit při svých skutkových úvahách. Nejvyšší soud však neshledal, že by procesní postup soudů nižších stupňů byl postižen tvrzenými vadami. Především je nutno připomenout, že za tzv. opomenuté důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě se považují pouze takové podstatné důkazy navržené obviněným, které byly způsobilé ovlivnit skutková zjištění, avšak soud je bez dostatečného odůvodnění neprovedl, anebo podstatné důkazy, jež soud provedl, ale při svých hodnotících úvahách je následně opomenul zohlednit, ačkoliv tak učinit měl. Podstatným důkazem je takový informační zdroj, který má přímou a zásadní souvislost s předmětem dokazování a je způsobilý vyvolat u rozhodujícího orgánu poznatek o pravdivosti či nepravdivosti tvrzené skutečnosti. V trestním řízení se podstatný důkaz týká okolností podřaditelných pod předmět dokazování podle § 89 odst. 1 tr. ř., tedy okolností významných pro rozhodnutí o vině, trestu, ochranném opatření či náhradě škody. 25. Aby bylo možné úspěšně namítat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho alternativě opomenutých důkazů, musí dovolatel nejen označit konkrétní důkazní prostředek, který měl být proveden, ale též uvést, jaké skutečnosti měl přinést, uvedené je třeba doplnit zdůvodněním toho, proč by uvedené skutečnosti byly pro věc významnými a v čem mohlo neprovedení ovlivnit rozhodnutí o vině či jiné meritorní závěry soudů. Nestačí tedy pouhé konstatování, že soud „bez odůvodnění“ zamítl např. návrh na výslech svědka, který měl „vypovídat ve prospěch obviněného“. Taková námitka je bez následného obsahového vymezení natolik obecná, že Nejvyššímu soudu neumožňuje věcný přezkum. Na rozdíl od soudů nižších stupňů Nejvyšší soud téměř zásadně neposuzuje pravdivost, věrohodnost ani důvěryhodnost navrženého důkazního prostředku. To je, jak už také bylo shora konstatováno, úkolem soudů, které důkaz provádějí a hodnotí v kontextu ostatních důkazů. Nejvyšší soud se omezuje pouze na otázku, zda daný důkaz mohl ve své hypotetické podobě popsané dovolatelem mít dostatečný potenciální dopad na skutkový závěr. Zkoumá výlučně to, zda navržený pramen informací (důkazní prostředek), tak jak jej dovolatel konkretizoval v dovolání, mohl být způsobilý poskytnout relevantní poznatky vztahující se k předmětu dokazování. Pouze v takovém případě lze uvažovat o tom, že se jedná o opomenutý důkazní prostředek „dostatečné závažnosti“. 26. V projednávané věci obviněný hovoří o jakémsi „neúplně provedeném“ dokazování, ale důkazy, které za opomenuté označil, zjevně nebyly ve věci podstatnými, a navíc jejich neprovedení bylo ve všech případech řádně odůvodněno. Pokud obviněný dále namítal, že soudy opomněly vzít některé z provedených důkazů v potaz, ani zde mu nelze přisvědčit, protože soudy k nim nepřihlédly při vyvozování skutkových závěrů záměrně, a to pro jejich nevěrohodnost či irelevantnost, protože neposkytují žádný důkazní podklad ke skutku samotnému, jak přesvědčivě vysvětlil zejména odvolací soud (srovnej body 47 a 49 a body 54 až 59 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde je velmi podrobným způsobem vysvětleno, jak se odvolací soud vypořádal se všemi obviněným vznesenými důkazními návrhy, proč dokazování soudu prvního stupně shledal co do jeho rozsahu dostatečným a proč se bezezbytku ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, tedy, že vina obviněného byla u všech tří skutků prokázána v míře praktické jistoty podle § 2 odst. 5 tr. ř.; např. vyložil, že není potřebný výslech lékařky, která prováděla prvotní vyšetření poškozené, ani opatření kompletní zdravotní dokumentace poškozené nebo výslech zdravotnického personálu polikliniky, kde se skutek udál a kde bylo poškozené poskytnuto prvotní ošetření, protože všechny podstatné informace o úrazovém ději, vzniku a projevech zranění jsou obsaženy ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, jehož závěry znalec přesvědčivě obhájil u hlavního líčení dne 12. 3. 2025). Pokud jde o tvrzení obviněného, že soudy nehodnotily výpovědi svědků D. Ch. a manželů B., z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nic takového nevyplývá. Naopak je zřejmé, že soud prvního stupně se jejich výpověďmi při svých úvahách zabýval a posuzoval je jednotlivě i v souhrnu s ostatními provedenými důkazy (srov. body 7 a 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 76 a 77 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). 27. Obviněný s výslovným odkazem na nález Ústavního soud ze dne 27. 3. 2017, pod sp. zn. II. ÚS 4266/16, namítal porušení zásady in dubio pro reo. K tomu Nejvyšší soud nad rámec shora uvedeného ještě připomíná, že námitka porušení uvedené zásady směřuje výlučně do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů, a jako taková není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo má procesní charakter, vztahuje se pouze k hodnocení skutkového stavu na základě provedeného dokazování a nemá povahu hmotněprávního kritéria. Porušení této zásady tedy samo o sobě nezakládá dovolací důvod a lze je v rámci dovolacího přezkumu namítat pouze zprostředkovaně, například tehdy, pokud by v dané věci Nejvyšší soud shledal opodstatnění námitky extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů. Z bohaté judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. či např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), že není pravdou, že by v každém případě existence dvou odlišných verzí skutkového děje musel soud rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Tato zásada se uplatní pouze tehdy, pokud po vyhodnocení všech relevantních důkazů zůstanou skutečně pochybnosti o průběhu skutkového děje. Jestliže však soudy na základě pečlivého a nestranného hodnocení důkazů dospějí, tak jako v této posuzované věci, k vnitřně přesvědčivému závěru o vině obviněného (byť by mezi důkazy existovaly dílčí rozpory nevýznamné pro podstatu věci), pak nejsou splněny podmínky pro použití zmíněné zásady. Příklad, na který obviněný v dovolání poukázal a který byl řešen Ústavním soudem v nálezu ze dne 27. 3. 2017, pod sp. zn. II. ÚS 4266/16, není věci obviněného v ničem přiléhavý. Soudy zde založily totiž odsuzující výrok převážně na důkazech pachovými stopami a výpovědí utajeného svědka, které nevytvořily uzavřený řetězec důkazů vylučující rozumné pochybnosti. V nyní posuzované věci soudy obou stupňů ale opřely svá skutková zjištění o přímé a vzájemně se podporující důkazy, které tvoří logický a ucelený celek. Nešlo o situaci, kdy by po vyhodnocení všech důkazů zůstaly neodstranitelné pochybnosti o vině obviněného, naopak oba soudy nižších stupňů vyslovily závěr, že provedené dokazování přineslo dostatečný podklad pro závěr o vině obviněného. Proto nelze dovozovat porušení zásady in dubio pro reo, ani aplikovat další závěry obviněným odkazovaného nálezu. 28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení; v jeho mezích je možné brojit pouze proti právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn a ustálen soudy nižších stupňů, například byl-li nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad vztahujících se k právní kvalifikaci skutku lze vytýkat i „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí právní zhodnocení skutečností významných z hlediska hmotného práva, které však přímo nespočívají v samotné právní kvalifikaci skutku. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že dovoláním lze ve vztahu ke zjištěnému skutku namítat pouze vady právní, nikoli skutkové; dovolací soud musí striktně vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení, jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, případně rozveden v jeho odůvodnění (srov. usnesení ÚS ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, ze dne 1. 9. 2004, II. ÚS 279/03 anebo usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03–U 22/33 SbNU 445). 29. V této věci obviněný namítal nesprávnost právní kvalifikace všech tří skutků, kterými byl uznán vinným. U skutků pod body 2 a 3 výroku o vině ale jeho námitky nevycházely ze skutkového stavu zjištěného soudy, nýbrž z jeho vlastní skutkové verze. Závěry o tom, že nebyly naplněny znaky přečinu nebezpečného vyhrožování ani zločinu vydírání, obviněný vyvozoval výlučně z toho, že se inkriminovaných jednání nedopustil a že svědecká výpověď poškozené je nevěrohodná. Taková argumentace míjí rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak byl shora vyložen. 30. Z hmotněprávních námitek proto Nejvyšší soud věcně posuzoval pouze tu, že u skutku pod bodem 1 výroku o vině nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, byť s výraznou mírou tolerance k tomu, jak ji obviněný v dovolání odůvodnil. Narozdíl od zbylých hmotněprávních námitek, které obviněný opírá o odlišné skutkové verze, lze jeho výtce rozumět tak, že i pro případ, že by zlomeninu krčku stehenní kosti poškozená skutečně utrpěla následkem pádu poté, co do ní silně strčil, když ho napomínala, nešlo z jeho strany o úmyslné zavinění ve vztahu k tomuto následku, protože poškozené na zdraví ublížit nechtěl a nebyl s tím ani srozuměn. Došlo k tomu jen nešťastnou shodou okolností v průběhu hádky a on může být trestně odpovědný nanejvýš za těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. 31. Pro přehlednost Nejvyšší soud připomíná, že jednání obviněného pod bodem 1 výroku o vině spočívalo v tom, že na chodbě polikliniky, tj. na místě veřejnosti volně přístupném, fyzicky napadl svou matku poměrně vysokého věku a chabé fyzické konstituce tím, že ji prudce odstrčil, v důsledku čehož upadla na tvrdou podlahu a utrpěla zlomeninu krčku levé stehenní kosti s dlouhodobými následky, vyžadující hospitalizaci a zásadně omezující její pohyblivost po dobu výrazně přesahující 6 týdnů, tj. zranění mající charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Tou částí námitek, kterými obviněný polemizoval s tím, že by shora zmíněné zranění skutečně vzniklo právě v důsledku jeho jednání dne 24. 1. 2024, se Nejvyšší soud z výše vyložených důvodů nezabýval a odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu, který se s těmito výtkami obviněného ke skutku ze dne 24. 1. 2024 bezezbytku a přiléhavě vypořádal (srov. body 50 až 55 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K námitce absence subjektivní stránky zločinu podle § 146 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pak Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů zjevně dospěly ke správnému závěru, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], pokud jde o způsobení újmy na zdraví poškozené, a z vědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] ve vztahu k fakticky způsobené těžké újmě na zdraví. Nejvyšší soud shledal naprosto přiléhavým vysvětlení soudů nižších stupňů, že obviněný nechtěl své matce způsobit těžkou újmu na zdraví, ale že z jeho jednání lze bez pochybností usuzovat na to, že ač si byl vědom rizika, které vyplývalo z toho, že jeho matka je ženou vyššího věku s křehčí tělesnou konstitucí a horší stabilitou, záměrně do ní nečekaně strčil, a to s takovou razancí, až upadla na tvrdou podlahu nemocniční chodby. Jestliže i přes znalost věku a zdravotního stavu poškozené tímto způsobem jednal, musel být srozuměn s tím, že jí může ublížit na zdraví, což se také reálně stalo. Popsané jednání obviněného tak vykazuje jasné znaky nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k znakům základní skutkové podstaty § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o následek v podobě těžké újmy na zdraví, který nakonec v důsledku úmyslného jednání obviněného nastal, k naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 146 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku postačí i zavinění z nedbalosti [viz § 17 písm. a) tr. zákoníku], které v posuzovaném případě bylo také bez pochybností prokázáno, a to opět právě okolnostmi, za kterých byl fyzický útok spáchán (tedy tak prudké odstrčení, že vedlo k nekontrolovanému pádu poškozené na tvrdou podlahu). Nejvyšší soud proto shledal námitku nedostatku subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku zjevně neopodstatněnou a v podrobnostech odkazuje na body 60 až 62 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. 32. Závěrem se Nejvyšší soud zabýval výhradou obviněného směřující proti procesnímu postupu soudu prvního stupně týkající ho se poučení o rozšíření právní kvalifikace skutku pod bodem 1 výroku o vině také na přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný namítal, že nebyl na tuto změnu řádně upozorněn, a proto k ní „nikdy nevypovídal“. Tato námitka sama o sobě nespadá pod uplatněné dovolací důvody, ani pod žádný jiný uvedený důvod v § 265b tr. ř. Jde o námitku procesní, kterou obviněný de facto namítá porušení svého práva na obhajobu. Takovou námitku by bylo možné připustit, jestliže by byla vznesena společně s jinou námitkou, která by reálně odpovídala některému z dovolacích důvodů a současně by ji Nejvyšší soud shledal opodstatněnou. Tak tomu ale v této věci není. Nejvyšší soud poukazuje na body 42 až 44 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ve kterých se s totožnou námitkou zmíněný soud vypořádal a jasně konstatoval, že předseda senátu soudu prvního stupně se sice obviněného výslovně nedotázal, poté, co ho analogicky § 190 odst. 2 tr. ř. upozornil na odchylnou právní kvalifikaci s přesným označením zákonného pojmenování sbíhajícího se přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zda nežádá čas na další přípravu, případně o odročení hlavního líčení (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, publikovaný pod č. 102 ve svazku 34 Sb. nál. a usn.), ale tímto formálním pochybením nebylo právo obviněného na obhajobu z materiálního pohledu zásadním způsobem zasaženo, protože nešlo o použití přísnější právní kvalifikace, neboť trestný čin podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je postihován nižší trestní sazbou, než trestný čin podle § 146 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a změna právní kvalifikace s sebou nepřinesla potřebu jakéhokoli dalšího dokazování. Tato formální vada procesního postupu proto nebyla odvolacím soudem shledána podstatnou vadou řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud k tomu dodává, že obhajoba poté, co předseda senátu obviněného upozornil na to, že skutek pod bodem 1 výroku o vině může být posouzen jako naplňující znaky dvou trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, měla faktickou možnost na tuto skutečnost reagovat jak před skončením dokazování v hlavním líčení tak posléze i v závěrečné řeči, čehož ale nevyužila; obviněný ostatně nevyužil ani možnosti vyjádřit se k důkazům prokazujícím jeho předchozí odsouzení za přečin výtržnictví, ačkoli k tomu byl ve smyslu § 214 tr. ř. předsedou senátu vyzván (viz protokol o průběhu hlavního líčení ze dne 11. 4. 2025 na č. l. 305 až 306 tr. spisu). Ani následně v odvolacím řízení, na jehož přípravu měla obhajoba dostatek času, žádné relevantní námitky vůči právnímu posouzení skutku pod bodem 1 výroku o vině také jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku neuplatnila, natož aby se vzhledem k odchylnému právnímu posouzení domáhala doplnění dokazování. Namísto toho setrvala na své původní verzi, že obviněný se jednání, které je mu kladeno za vinu, vůbec nedopustil, a domáhala se zprošťujícího verdiktu (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 1. 7. 2025 na č. l. 360 až 361 tr. spisu). 33. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že vzhledem k tomu, že námitky vznesené obviněným podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. neshledal opodstatněnými, nemohl přiznat opodstatnění ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť se v jeho druhé alternativě jedná o tzv. predikativní dovolací důvod, pro jehož naplnění musí být shledán důvodným alespoň jeden z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu 34. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 14. 1. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu