4 Tdo 1096/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 4 Tdo 1096/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 1. 2026 Spisová značka:4 Tdo 1096/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.1096.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ohrožení pod vlivem návykové látky Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Dokazování Skutkové vady a vady dokazování Doznání obviněného Subjektivní stránka In dubio pro reo Zavinění Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 274 odst. 1 tr. zákoníku § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku § 302 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:18. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 1096/2025-247 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání obviněného V. S., t. č. neznámého pobytu, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 9 To 252/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 171/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 T 171/2023, byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“), stíhaný jako uprchlý podle § 302 tr. ř., uznán vinným pokračujícím přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se dopustil tím, že: „ 1. dne 11.8.2023 kolem 17:55 hodin v XY, ulici XY, po předchozím vědomém požití látky metamfetamin, zvané pervitin, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Ford Focus, registrační značky XY, když test na návykové látky provedený testerem DrugWipe 5S byl pozitivní na látku amfetamin/metamfetamin, následným rozborem krve odebrané dne 11.8. 2023 v 18:37 hodin byla zjištěna hladina látky metamfetamin v krvi ve výši 183,9 ng/ml a jeho metabolitu amfetaminu o koncentraci 38,3 ng/ml, přičemž látka metamfetamin je zařazena do Seznamu č. 5 "Psychotropní látky", přílohy č. 5 podle Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdější novelizace, kdy toto množství návykové látky již vylučovalo bezpečnou jízdu, 2. dne 20.8.2023 kolem 15:55 hodin v Praze XY, na silniční komunikaci XY, ve směru Praha XY — XY, poblíž benzínové stanice ÖMV, v ulici XY, kde byl kontrolován policejní hlídkou, řídil motorové vozidlo tovární značky Ford Focus, mezinárodní poznávací značky XY (UA), ačkoli věděl, že se předchozí aplikací pervitinu přivedl do stavu vylučujícího bezpečné řízení motorového vozidla, přičemž v 17:30 hodin byl v jeho krvi zjištěn obsah metamfetaminu v koncentraci 229 ng/ml a dále obsah amfetaminu v koncentraci 57,5 ng/ml, 3. dne 9.9.2023 kolem 20:25 hodin v XY, ulici XY, po předchozím vědomém požití látky metamfetamin, zvané pervitin, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Ford Focus, registrační značky XY, když test na návykové látky provedený testerem DrugWipe 5S byl pozitivní na látku amfetamin/metamfetamin, následným rozborem krve odebrané dne 9.9.2023 ve 21:15 hodin byla zjištěna hladina látky metamfetamin v krvi ve výši 216,3 ng/ml a jeho metabolitu amfetaminu o koncentraci 37,7 ng/ml, přičemž látka metamfetamin je zařazena do Seznamu č. 5 "Psychotropní látky", přílohy č. 5 podle Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdější novelizace, kdy toto množství návykové látky již vylučovalo bezpečnou jízdu, 4. dne 20.9.2023 kolem 13:10 hodin v XY, ulici XY, po předchozím vědomém požití látky metamfetamin, zvané pervitin, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Ford Focus, registrační značky XY, když test na návykové látky provedený testerem DrugWipe 5S byl pozitivní na látku amfetamin/metamfetamin, následným rozborem krve odebrané dne 20.9.2023 ve 14:15 hodin byla zjištěna hladina látky metamfetamin v krvi ve výši 259,2 ng/ml a jeho metabolitu amfetaminu o koncentraci 80,8 ng/ml, přičemž látka metamfetamin je zařazena do Seznamu č. 5 "Psychotropní látky", přílohy č. 5 podle Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdější novelizace, kdy toto množství návykové látky již vylučovalo bezpečnou jízdu, a uvedené vozidlo řídil, ačkoliv věděl, že mu byl rozhodnutím Městského úřadu v Příbrami ze dne 14.8.2023, sp.zn. DÚ/1276/81832/2023/Nep, které nabylo právní moci dne 6.9.2023, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, 5. dne 10.11.2023 kolem 17:15 hodin na silniční komunikaci v Praze XY, ulici XY, řídil osobní motorové vozidlo značky Ford Focus, registrační značky XY, ačkoliv věděl, že mu byl příkazem Městského úřadu Příbram, č.j. DÚ/1276/81832/2023/NEP ze dne 14.8.2023, který nabyl právní dne 6.9.2023, uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 8 měsíců“. 2. Pokud jde o dílčí útoky popsané pod body 1–4, soud prvního stupně byl vázán skutkovými zjištěními z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 15 T 136/2023, resp. z jím zrušených rozhodnutí. 3. Za uvedené přečiny uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 a § 45 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 a § 45 odst. 1 tr. zákoníku, obviněnému dále uložil úhrnný společný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 36 měsíců. 4. Současně soud prvního stupně podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině a celý výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 15 T 125/2023, z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 3 T 148/2023, a z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 15 T 136/2023, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. 5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 9 To 252/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 9 To 252/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dne 17. 10. 2025 dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) a v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení). 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že existují významné pochybnosti o skutkovém stavu a jeho vyjádření v tomto případě není hodnověrným důkazem. Namítá, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, zejména pak subjektivní stránky tohoto přečinu, a to především na základě jeho vlastního vyjádření a údajného doznání. Akcentuje, že soudy nižších stupňů vycházely zejména z jeho doznání. Takový postup ovšem podle něj není dostatečným podkladem pro naplnění zásady materiální pravdy zakotvené v § 2 odst. 5 tr. ř. Současně namítá i porušení zásady in dubio pro reo, která je součástí principu presumpce neviny zakotveného jak v § 2 odst. 2 tr. ř., tak v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že závěry orgánů činných v trestním řízení podávají neucelený obraz o skutkovém ději, a v takové situaci nelze rozhodnout v jeho neprospěch. Na podporu svých námitek cituje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 1 To 202/98, nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3307/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2882/14. 8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný shledává v tom, že nebyly naplněny znaky skutkových podstat předmětného trestného činu. Namítá, že nebylo prokázáno, že byl srozuměn s uloženým zákazem činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel, což je pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nezbytné. Akcentuje, že předmětný příkaz Městského úřadu Příbram mu byl doručen fikcí. Nadto vzhledem k tomu, že je cizincem, není zřejmé, zda mu případně porozuměl. Pokud odvolací soud v souvislosti s touto jeho námitkou poukázal na jeho vyjádření ze dne 29. 10. 2023, kdy při podání vysvětlení byl informován o uložené sankci a uvedl, že bere na vědomí, že nyní nesmí řídit motorová vozidla, tak toto jeho vyjádření nelze považovat za důkaz toho, že se s vydaným příkazem plně seznámil, porozuměl mu a správně ho pochopil. Zdůrazňuje, že v době podání vysvětlení byl pod vlivem amfetaminu/metamfetaminu, a jeho slova mohla znamenat pouze vědomí zákazu řízení pod vlivem návykových látek, nikoli zákaz řízení jako takový. 9. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 9 To 252/2025, společně s prvostupňovým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 T 171/2023, a sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby. Eventuálně, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení včetně vadného řízení mu předcházejícího a přikázal soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. 10. K dovolání obviněného se vyjádřila dne 13. 11. 2025, sp. zn. 1 NZO 880/2025, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Úvodem vyjádření zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, obsah podaného dovolání a uplatněné dovolací důvody. Zdůrazňuje, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek, které se prolínají celým trestním řízením a s nimiž se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. 11. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Akcentuje, že soudy nižších stupňů na námitky obviněného adekvátně reagovaly, a s nosnými body jejich argumentace se ztotožňuje. 12. Státní zástupkyně dále poznamenává, že obviněný podané dovolaní opírá o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., kdy namítá nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů a nesprávné právní posouzení skutku. Přestože tyto námitky lze podřadit pod označené dovolací důvody, považuje je státní zástupkyně za zjevně neopodstatněné. Má za to, že soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování, když svým povinnostem dostál i odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. 13. Pokud jde o námitku obviněného, že nebyla zjištěna materiální pravda, státní zástupkyně se zcela ztotožňuje s názorem odvolacího soudu. Zdůrazňuje, že doznání obviněného je v souladu s dalšími listinnými důkazy – skutečnost, že byl dne 10. 11. 2023 zadržen hlídkou Policie ČR, je prokázána úředním záznamem a skutečnost, že mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel vyplývá z příkazu Městského úřadu Příbram č. j. DÚ/1276/81832/2023/NEP. Konstatuje, že toto správní rozhodnutí bylo obviněnému doručeno fikcí v souladu se správním řádem a pro prokázání subjektivní stránky není podstatné, zda se seznámil s celým obsahem tohoto rozhodnutí, ale zda si byl vědom skutečnosti, že mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Skutečnost, že si obviněný byl uloženého zákazu řízení vědom, je podle státní zástupkyně prokázána úředním záznamem o podání vysvětlení ze dne 29. 10. 2023, kdy byl informován o uloženém zákazu řízení a výslovně uvedl, že bere na vědomí, že nyní nesmí řídit motorová vozidla. Státní zástupkyně uzavírá, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno a použitá právní kvalifikace je přiléhavá. 14. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhuje dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. 15. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel. III. Přípustnost dovolání 16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 19. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 20. Obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 21. Dále obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 22. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., přičemž zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jedná se nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 24. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 25. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá jednak nesprávně zjištěný skutkový stav, a to v důsledku porušení zásady materiální pravdy a zásady in dubio pro reo, a jednak nesprávné právní posouzení skutku, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice s vyšší mírou tolerance odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. 26. Úvodem je třeba předeslat, že námitky uvedené v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (k tomu viz odvolání ze dne 23. 6. 2025 na č. l. 200–201 a doplnění odvolání ze 8. 7. 2025 na č. l. 204–205 verte spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje ve své podstatě pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí (k tomu viz zejména bod 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci se jedná i v projednávané věci. 27. Bez ohledu na shora uvedené přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Předně je třeba uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání zvolenou dovolací argumentaci určitým způsobem směšuje, když používá částečně totožnou argumentaci jak ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (vědomost o uloženém zákazu činnosti). Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze z dovolací argumentace vysledovat, že míří na první alternativu tohoto dovolacího důvodu, tj. tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Obviněný namítá, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zejména pak subjektivní stránku tohoto přečinu, především na základě jeho vlastního vyjádření a údajného doznání. Soudy tedy podle obviněného nepostupovaly v souladu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v § 2 odst. 5 tr. ř., neboť nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a spokojily se toliko s jeho doznáním, a nedodržely ani zásadu in dubio pro reo zakotvenou jak v § 2 odst. 2 tr. ř., tak v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když při existujících pochybnostech o skutkovém stavu nerozhodly v jeho prospěch. 28. Nejvyšší soud považuje předně za vhodné ve vztahu k první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připomenout, že ke zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním by mohlo dojít pouze v případě takového excesu, který je v rozporu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. 29. Vzhledem k tomu, že dovolací argumentace obviněného zčásti míří i na porušení zásady in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za potřebné dále zmínit, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Proto taková námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. 30. Ve světle shora naznačených východisek Nejvyšší soud k námitkám obviněného mířícím na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto uvádí, že je lze jen skutečně s vysokou mírou tolerance podřadit pod uvedený dovolací důvod. Je totiž nepochybné, že obviněný prostřednictvím těchto námitek ve své podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, a se skutkovými zjištěními, která na jejich základě učinily. Z takto tvrzených nedostatků pak dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následně i nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již ovšem bylo naznačeno, námitky skutkového (procesního) charakteru jsou v rámci dovolacího řízení relevantní pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy. Takový rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, a další obdobné případy. Nejvyšší soud ovšem existenci tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která se stala podkladem napadeného usnesení odvolacího soudu, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. 31. Nejvyšší soud v této souvislosti ještě připomíná, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je plně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat a jak vyhodnotí jednotlivé důkazy. Shromážděné důkazy pak soudy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani pro relativní váhu jednotlivých důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je tedy klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). 32. V návaznosti na výše uvedené je třeba uvést, že soud prvního stupně k objasnění projednávané věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nakonec obviněný ani rozsah provedeného dokazování nezpochybňuje. Tyto důkazy následně hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně zároveň v odůvodnění svého rozhodnutí předestřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, přičemž tyto jsou zcela logické (viz zejména bod 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Na obhajobu obviněného pak adekvátně reagoval i soud druhého stupně (viz zejména bod 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud považuje s ohledem na dovolací argumentaci obviněného za potřebné dále zdůraznit, že soudy vycházely z důkazů, které se vzájemně doplňovaly a na jejichž základě bylo možné vyslovit závěr o vině obviněného popsaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Jednalo se o výpověď obviněného z přípravného řízení (č. l. 12–14) a listinné důkazy – zejména úřední záznam o silniční kontrole (č. l. 2), evidenční kartu řidiče (č. l. 15) a rozhodnutí Městského úřadu Příbram včetně doručenky (č. l. 18–21). Doznání obviněného učiněné při výslechu v přípravném řízení je s těmito důkazy v souladu, jak ostatně konstatovaly v odůvodněních svých rozhodnutí i soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že si soudy nižších stupňů vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a při hodnocení důkazů nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. 33. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné k námitce dovolatele, že závěr nalézacího soudu o jeho vině je založen především na jeho vyjádření, které podle něj není hodnověrným důkazem, uvést následující. Obviněný byl v přípravném řízení vyslechnut jako osoba podezřelá ve smyslu § 179b odst. 3 tr. ř., a to za přítomnosti tlumočnice. Vzhledem k tomu, že hlavní líčení bylo konáno podle § 306 odst. 2 tr. ř. v nepřítomnosti obviněného, soud za splnění podmínek podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečetl k důkazu výše zmíněnou výpověď obviněného z přípravného řízení a předložil stranám k nahlédnutí listinné důkazy, které jsou součástí spisového materiálu a které s výpovědí obviněného (a jeho doznáním) plně korespondují. Po vyhodnocení všech provedených důkazů pak dospěl nalézací soud, z pohledu dovolacího soudu zcela logicky, k závěru o vině obviněného žalovaným přečinem. 34. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné dále s přihlédnutím k uplatněné dovolací argumentaci akcentovat, že správní rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, mu bylo doručeno v souladu se správním řádem, byť formou tzv. fikce. Již na základě tohoto doručení tak lze mít za to, že obviněný o uloženém zákazu činnosti věděl, resp. měl a mohl vědět. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že skutečnost, že o uloženém zákazu činnosti obviněný věděl, pak nade vší pochybnost vyplývá z jeho výpovědi (učiněné za přítomnosti tlumočnice). Nadto tato skutečnost vyplývá i z úředního záznamu, který byl sepsán podle zákona č. 273/2008 Sb. zákona o Policii ČR, dne 29. 10. 2023, konkrétně podle § 61 odst. 1 tohoto zákona, tedy před spácháním nyní projednávané trestné činnosti, kdy obviněný byl Policii ČR poučen o uloženém trestu zákazu činnosti a skutečnosti, že nesmí řídit, což vzal na vědomí. Tento předmětný úřední záznam pak byl proveden před soudem jako listinný důkaz podle § 213 odst. 1 tr. ř., kdy takový postup byl možný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1186/2018). Z pohledu dovolací argumentace je třeba ještě dodat, že pro naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu není podstatné, zda se obviněný seznámil s celým obsahem správního rozhodnutí, ale klíčové je, zda si byl vědom skutečnosti, že mu byl uložen zákaz činnosti, o čemž v dané věci na základě provedeného dokazování není pochyb. Lze tedy uzavřít, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že tento výpověď obviněného hodnotil jak jednotlivě, tak v kontextu ostatních provedených důkazů, a že svůj závěr o vině obviněného logicky odůvodnil. Ani v tomto směru tedy nalézacímu soudu nelze v zásadě nic vytknout. 35. K námitce obviněného, že soudy nižších stupňů neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést – v návaznosti na výše uvedené však již pouze velmi stručně – že v projednávané věci nenastala situace tzv. důkazní nouze, resp. nejasná důkazní situace, která by použití uvedené zásady umožňovala a vyžadovala. Je tomu tak proto, že na straně soudů nevznikly po provedeném dokazování a jeho vyhodnocení žádné pochybnosti o skutkovém stavu. Pro aplikaci zásady in dubio pro reo tak v projednávané věci nebyl prostor. Nadto tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo naznačeno. 36. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného směřující na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice s určitou mírou tolerance shledal přípustnými, avšak zjevně neopodstatněnými. 37. Obviněný v podaném dovolání dále uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak však již bylo naznačeno, důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem či soudy zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 38. Z pohledu shora prezentovaného závěru Nejvyšší soud uvádí, že obviněný uplatněnou dovolací argumentací, jíž vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., materiálně nahlíženo, vyjadřuje fakticky svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Až na základě nesouhlasu s tímto skutkovým zjištěním dovozuje nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Takovou dovolací argumentaci však pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, neboť tato nepřesahuje pouhou polemiku obviněného s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky mířící na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatnil pouze formálně. 39. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody. 40. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 41. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a zčásti jim sice s určitou mírou tolerance odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 14. 1. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu