4 Tdo 1114/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 4 Tdo 1114/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:28. 1. 2026 Spisová značka:4 Tdo 1114/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.1114.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podvod Přítomnost při soudních jednáních Znalecký posudek Skutkové vady a vady dokazování Hodnocení důkazů Subjektivní stránka In dubio pro reo Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 209 odst. 1 tr. zákoníku § 209 odst. 2 tr. zákoníku § 209 odst. 3 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:5. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 1114/2025-838 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podala obviněná D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 4 To 243/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 116/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 5 T 116/2022, byla obviněná D. K. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila tím, že: „v době od 31. 10. 2019 do 14. 11. 2019 v Brně, kdy vykonávala trest odnětí svobody uložený jí rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 53 T 16/2015-626, ze dne 11. 5. 2017, který nabyl právní moci dne 23. 11. 2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č.j. 6To 76/2017- 692, ze dne 23. 11. 2017, který nabyl právní moci dne 23. 11. 2017, během společného umístění na cele v objektu XY věznice XY, na ul. XY, Brno, nabídla M. Z., která v té době vykonávala trest odnětí svobody uložený jí rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 39 T 2/2017-3118, ze dne 7. 2. 2018, který nabyl právní moci dne 21. 8. 2019, pomoc při soudních řízeních, konkrétně ve věci dovolání a projednání věci péče o dítě, kdy během nabídky sdělovala nepravdivé informace ke svému předchozímu zaměstnání na státním zastupitelství, známostem se soudci a státními zástupci, kteří dané věci projednávali a za tuto nabídku požadovala po M. Z. finanční úhradu ve výši 80.000 Kč a následně druhou částku ve výši 100.000 Kč, kdy finanční částky měla zaslat na bankovní účet s označením D. K. číslo účtu XY, s uvedením účelu platby "vrácení půjčky", kdy dne 7. 11. 2019 vložila P. Z., na výše uvedený bankovní účet, na pokyn sestry M. Z. finanční částku ve výši 80.000 Kč a dne 14. 11. 2019 vložila P. Z., na pokyn sestry M. Z. finanční částku ve výši 100.000 Kč, přičemž při nabídce pomoci si byla D. K. vědoma skutečnosti, že ze své pozice a postavení nemůže M. Z. pomoci v probíhajících soudních řízeních ani takovou pomoc jinak zajistit, kdy tímto svým jednáním M. Z., vědomě uvedla v omyl a podvodně od poškozené vylákala celkem částku ve výši 180.000 Kč, přičemž byla na základě rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 53 T 16/2015, ze dne 11. 5. 2017, který nabyl právní moci dne 23. 11. 2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č.j. 6 To 76/2017, ze dne 23. 11. 2017, který nabyl právní moci dne 23. 11. 2017 odsouzena mimo jiné pro zločin úvěrového podvodu ve stádiu pokusu dle § 21 odstavec 1 trestního zákoníku k § 211 odstavec 1, odstavec 6 písmeno a) trestního zákoníku a byl jí uložen trest odnětí svobody nepodmíněně na dobu šest let a šest měsíců a byla zařazena do věznice s ostrahou, ze které byla podmíněně propuštěna dne 29. 4. 2021 se zkušební dobou do 29. 10. 2027“. 2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněné podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Pro výkon uloženého trestu zařadil obviněnou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. 3. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud prvního stupně obviněné povinnost nahradit poškozené M. Z., škodu ve výši 180 000 Kč. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 To 243/2022, tak, že podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. 5. Zde považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 To 243/2022, podala obviněná dovolání. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1167/2023, tak, že podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podané dovolání odmítl. 6. Poté podala obviněná proti citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu a soudů nižších stupňů ústavní stížnost. O podané ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. zn. IV. ÚS 456/24, tak, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2024, č. j. 4 Tdo 1167/2023-409 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2023, č. j. 4 To 243/2022-295, byla porušena základní práva stěžovatelky zaručena v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Následně zrušil jak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2024, č. j. 4 Tdo 1167/2023-409, tak i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2023, č. j. 4 To 243/2022-295. Ve zbytku byla podaná ústavní stížnost odmítnuta. Trestní věc dovolatelky se tak vrátila do stadia odvolacího řízení. 7. Následně ve věci opětovně o podaném odvolání obviněné rozhodl odvolací soud, a to tak, že usnesením ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 4 Tdo 243/2022, odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (tento výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu) a z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř, které směřovala i proti rozhodnutí soudu prvního stupně. 9. Stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatelka uvádí, že její předchozí právní zástupce ji nechtěl a nepozval k veřejnému zasedání. Z toho důvodu nemohla k věci přednést své vyjádření, a nemohla korigovat neúplná a nesprávná stanoviska svého předchozího právního zástupce. Odvolací soud pak rozhodl o její příčetnosti, aniž by ji osobně viděl a měl možnost ji k věci vyslechnout. Podle jejího přesvědčení měl odvolací soud na její přítomnosti v rámci veřejného zasedání trvat. Současně tvrdí, že její předchozí právní zástupce jednal v rozporu s jejími pokyny. 10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítá, že soud druhého stupně nesplnil své povinnosti v rámci trestního řízení, když neprovedl důkazní prostředky způsobilé objasnit skutkový stav a nezabýval se podstatnými skutečnostmi – jejím psychickým stavem, příčetností. Proto má za to, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly ani provedeny podstatné navrhované důkazní prostředky. 11. Podle dovolatelky soud druhého stupně založil své rozhodnutí na pouhém odborném vyjádření vedoucího lékaře MUDr. Vondráka, který ji ovšem neošetřoval a který vycházel z blíže neurčené zdravotnické dokumentace. Akcentuje, že jejím ošetřujícím lékařem byl MUDr. Byss. Má za to, že odvolací soud si sám posoudil odbornou otázku, k jejímuž zodpovězení není způsobilý, toto může toliko soudní znalec. Takto soud druhého stupně ovšem nepostupoval, což mu již bylo jednou vytknuto Ústavním soudem v jeho nálezu. Závěry odvolacího soudu o její příčetnosti v době činu pak obviněná považuje v rozporu se skutečností, že jí byla přiznána invalidita, a to právě jako reakce na popisované události. 12. Dále vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl podstatné důkazy, takže nezjistil rozhodná skutková zjištění. Soud si měl vyžádat lékařskou zprávu od jejího ošetřujícího lékaře MUDr. Bysse, popř. tohoto vyslechnout. Měl si také vyžádat komplexní lékařskou zprávu ohledně jejího zdravotního stavu z Věznice Světlá nad Sázavou. Takto ovšem soud nepostupoval a spokojil se s argumentací soudu prvního stupně stran jejího zdravotního stavu. Odvolací soud také nepředvolal klíčové svědky v její prospěch, když tento postup neodůvodnil. Současně porušil zásadu presumpce neviny, nevzal v úvahu skutečnost, že údajná poškozená byla odsouzena za majetkovou trestnou činnost. Nepřihlédl ani k tomu, že trestný čin byl spáchán ve VV Brno, přičemž vycházel z lékařských zpráv z Věznice Světlá nad Sázavou. 13. Odvolací soud ani nijak nezkoumal rozpor listinného důkazu předloženého před soudem prvního stupně a výpovědi poškozené, kdy soud se ztotožnil s její výpovědí a poškozená ani nemusela vysvětlovat soudu, že podpis oproti příjmovému dokladu je nedůvěryhodný. Soud měl tedy postupovat v souladu s presumpcí neviny, když pochybnosti je nutno vždy hodnotit ve prospěch obviněného. 14. Ohledně postupu odvolacího soudu pak obviněná taktéž uvádí, že tento porušuje presumpci neviny, když opakovaně poukazuje na již nepravomocné rozhodnutí a na skutečnost, že se měla dopustit maření výkonu úředního rozhodnutí. Soud druhého stupně se i rozporuplně vyjadřuje ohledně její gravidity. Tento soud i připouští, že soud prvního stupně porušil presumpci neviny ve svém rozhodování s odkazem na bod 11 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Stejně tak překvapivě přebírá hodnocení odborné otázky, že stabilizovaný stav a léčitelnost onemocnění je podstatným rysem příčetnosti, což je nepřípustné. Současně obviněná uvádí, že mnohoměsíční těžká medikace měla na její psychiku dlouhodobý efekt, který se projevuje roky poté. Akcentuje, že otázka příčetnosti je odlišná od otázky stability/léčby. 15. Podle obviněné tedy soud druhého stupně nikdy neodůvodnil, z jakých skutečností vychází při stanovení nadbytečnosti znaleckého posudku. Soud vycházel z vlastních úvah, ačkoliv se jedná o otázku odbornou. Soud nesprávně poukazuje na její předchozí odsouzení, ačkoliv tato skutečnost může mít vliv toliko na ukládaný trest, nikoliv na její vinu. Proto považuje rozhodnutí soudu druhého stupně za nepřezkoumatelné. Nadto podle dovolatelky se tento soud nijak nevypořádal s požadavky obsaženými v nálezu Ústavního soudu (viz bod 33 nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. 456/24). 16. Současně obviněná uvádí, že soud druhého stupně postupoval nestandardně při přezkoumávání rozhodnutí soudu prvního stupně. Má za to, že postoj soudu druhého stupně je vyvolán zejména její snahou o medializaci celé věci, což nesmí hrát žádnou roli na objektivní posouzení věci. Akcentuje i skutečnost, že od soudu jí nikdy nepřišla písemná omluva za nesprávný úřední postup ve věci nepřerušení výkonu trestu v době jejího těhotenství. 17. Obviněná má tedy za to, že odvolací soud své rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení věci. Soudy nižších stupňů se ani nevypořádaly s otázkou prokázání jejího úmyslu. Tento založily jen na nepřímých důkazních prostředcích a nedostačujících tvrzeních. Soudy rovněž neprovedly výslechy navrhovaných svědkyň – L. Š. a I. B., které byly navrženy v rámci hlavního líčení. Soudy se nedostatečně vypořádaly s otázkou vzniku škody, když se nezabývaly tím, jak a kde byly finanční prostředky údajnou poškozenou získány. Nezodpověděly ani otázku, proč nebyla věc řešena občanskoprávní cestou. Poté obviněná opětovně poukazuje na skutečnosti, které podle ní zdůvodňovaly vypracování znaleckého posudku na její příčetnost (viz bod 29 dovolání). 18. Protože v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byly podle obviněné dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř, tak byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Současně k prokázání svých tvrzení předkládá lékařskou zprávu MUDr. Aleny Palčíkové ze dne 13. 6. 2025, která ke dni rozhodování soudu druhého stupně neexistovala a kopii psychiatrického vyšetření z 8.–14. 3. 2021. Zároveň obviněná navrhuje odklad výkonu trestu odnětí svobody do doby, než bude rozhodnuto o podaném dovolání. 19. V závěru podaného dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2025, č. j. 4 To 243/2022-575, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2022, č. j. 5 T 116/2022-258, a věc vrátil soudu prvního stupně za účelem doplnění dokazování. Dále aby rozhodl, že má nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. 20. K dovolání obviněné se dne 20. 8. 2025 pod sp. zn. 1 NZO 591/2025 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve zrekapituloval řízení před soudy nižších stupňů a jaké uplatnila obviněná dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. 21. Následně stran námitek, které obviněná vztahuje k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., konstatuje, že námitka týkající se toho, že ji původní obhájce k veřejnému zasedání o podaném odvolání nepozval, neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu. Akcentuje, že orgány činné v trestním řízení nenesou odpovědnost za způsob obhajoby ze strany ustanoveného či zvoleného obhájce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1353/2003). Stran námitky, že odvolací soud měl trvat na její přítomnosti, státní zástupce zdůrazňuje, že trestní řád stanoví odlišně požadavky na přítomnost osoby obviněného u hlavního líčení a u veřejného zasedání. Uvádí, že přítomnost obviněného je u veřejného zasedání nezbytná jen tehdy, jestliže soud tohoto k veřejnému zasedání předvolal. Předvolání obviněné k veřejnému zasedání ze spisového materiálu, který měl státní zástupce k dispozici, nevyplývá, a nakonec obviněná to ani v dovolání netvrdí. Proto uzavírá, že námitky o porušení přítomnosti obviněné u veřejného zasedání jsou nedůvodné. 22. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především státní zástupce rozvádí předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu. Podle něho citovaný dovolací důvod nenaplňují námitky obviněné, kterými nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Je tomu tak proto, že obviněná nevyjadřuje ve skutečnosti rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tato toliko prezentuje pro ni příznivější skutkovou verzi události. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněné, v nichž s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě uvedla, že odvolací soud neprovedl navrhované důkazní prostředky k posouzení jejího psychického a duševního stavu. Akcentuje, že z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplývá, že doplnil dokazování v intencích závěrů zmíněného nálezu Ústavního soudu. Zároveň i dostatečně odůvodnil (viz odstavec 15 tohoto rozhodnutí), proč nevyhověl návrhu obviněné na doplnění dokazování znaleckým posudkem ohledně jejího duševního stavu v době činu. Proto v posuzované věci nedošlo k tomu, že by soudy opomněly provést důkazní prostředek navržený některou ze stran trestního řízení a že neprovedení takového důkazního prostředku by nebylo odůvodněno. 23. Současně státní zástupce konstatuje, že má za to, že v dané věci byl provedenými a hodnocenými důkazními prostředky dostatečně prokázán skutkový stav věci, o kterém nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí soudů. Proto by ani navrhované další důkazní prostředky nemohly zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudů. V této souvislosti uvádí, že není povinností soudu vyhovět všem návrhům na doplnění dokazování, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede (srov. princip nezávislosti soudů zakotvený v čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Je to tedy soud, kdo určuje rozsah dokazování potřebný pro rozhodnutí; pokud však nevyhoví návrhu na provedení důkazu, musí o tom rozhodnout a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09, a mnohé další). Takto podle státního zástupce v dané věci soudy postupovaly. 24. Pokud obviněná dále namítá, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, tak připouští, že obecně by taková námitka mohla být důvodem ke zrušení takového rozhodnutí v řízení o dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1144/2018). Akcentuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (viz čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. US 961/09). Této povinnosti ovšem soudy nižších stupňů dostály, když se dostatečně vypořádaly se všemi opatřenými důkazními prostředky, adekvátně reagovaly na obhajobu obviněné a náležitě odůvodnily své závěry. Jejich závěry jsou pak v souladu se zásadami formální logiky, a proto nemohlo postupem soudů dojít k porušení práva obviněné na spravedlivý proces. 25. Ani odkaz obviněné na porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo nepovažuje státní zástupce za důvodný. V napadených rozhodnutích státní zástupce neshledal snahu soudů nižších stupňů podpořit nedůvodně verzi obžaloby, naopak jejich závěry o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky dokazování provedeného v řízení před soudy obou stupňů. V této souvislosti státní zástupce uvádí, že pokud odvolací soud zmínil v odůvodnění napadeného usnesení určitou genezi týkající se gravidity obviněné, učinil tak v kontextu posuzování okolností rozhodných pro závěr o její trestní odpovědnosti v nyní posuzované věci. Rozhodně tedy nešlo o nějaké předjímání viny obviněné za spáchané činy. 26. Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak státní zástupce připustil, že pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku stran tvrzené nepříčetnosti. Následně rozvedl, co se rozumí nepříčetností z pohledu ustanovení § 26 tr. zákoníku. Současně ovšem zdůrazňuje, že samotná skutečnost, že obviněná zpochybňuje svůj duševní stav, sama o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 4 Tdo 192/2025). Je tomu tak proto, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Platí, že obecně se příčetnost presumuje (viz § 26 trestního zákoníku). Nutnost zpracování znaleckého posudku je podle státního zástupce dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z psychiatrických či jiných vědních oborů ve smyslu § 105 odst. 1 či § 116 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014). Tedy, aby byl znalecký posudek zpracován, nestačí subjektivní pocit obviněné o její nepříčetnosti, ale z povahy trestního řízení musí vyplynout, že o její příčetnosti vznikají objektivní pochybnosti. Státní zástupce má za to, že odvolací soud řádně zdůvodnil, proč návrhu obviněné na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví nevyhověl (viz odstavec 15 rozhodnutí odvolacího soudu), a státní zástupce se s tímto zdůvodněním ztotožňuje. Podle jeho názoru posuzované věci nevznikly žádné důvodné pochybnosti o příčetnosti či zmenšené příčetnosti obviněné. 27. Pokud jde o nové důkazní prostředky, na které obviněná poukázala v dovolání, tak uvádí, že smyslem řízení o dovolání není uvádět nové skutečnosti, navrhovat nové důkazy, resp. tyto důkazy provádět, hodnotit a činit na jejich podkladě nové, jiné skutkové a právní závěry. Podstatou dovolacího řízení je přezkum zákonem vybraných rozhodnutí soudů druhého stupně z taxativně uvedených zákonných hledisek, a to k okamžiku vydání napadených rozhodnutí. Státní zástupce doplňuje, že nové skutečnosti nebo důkazy mohou být důvodem k podání návrhu na povolení obnovy řízení (viz § 277 a násl. tr. ř.). 28. Státní zástupce dále vyslovuje přesvědčení, že mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. stojí námitky mířící na zpochybnění objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Předmětnými námitkami obviněná jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. 29. Stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce předně rozvádí předpoklady jeho naplnění. Má za to, že v nyní posuzované věci by důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přicházel v úvahu pouze v té jeho alternativě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož rozhodnutím soudů obou stupňů nebyly zjištěny takové vady, které by věcně naplňovaly důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., nemohl být naplněn ani tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. 30. Státní zástupce závěrem vyjádření proto uvádí, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání státní zástupce navrhuje učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 31. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obhájkyni obviněné. Ke dni rozhodování Nejvyšší soud případnou repliku neobdržel. III. Přípustnost dovolání 32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 33. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 34. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 35. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 36. Obviněná v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a m) tr. ř. 37. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který uplatňuje obviněná, je naplněn tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné ve veřejném zasedání. Obecně platí, že tento dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněné u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněné (viz v případě hlavního líčení § 202 tr. ř. a v případě veřejného zasedání § 234 tr. ř.). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má obviněná právo na to, aby její věc byla projednána v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněnou předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět ji i ohledně konání veřejného zasedání (§ 198, § 233 tr. ř.). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. 38. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry než soudy nižších stupňů (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnou, pro ni příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 40. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 41. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 42. Nejvyšší soud se nejprve zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Jeho naplnění vztahuje obviněná k odvolacímu řízení a fakticky ho zakládá na dvou tvrzeních. Jednak v tom, že její tehdejší obhájce ji nepozval k veřejnému zasedání konaném o podaném odvolání, jednak v tom, že odvolací soud měl na její přítomnosti u veřejného zasedání trvat. Předmětné námitky jsou sice částečně podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, ale jsou zjevně neopodstatněné, jak bude rozvedeno dále. 43. Předně je potřebné připomenout, že, jak již bylo naznačeno, trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněné u hlavního líčení a u veřejného zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněné pravidlem, a z tohoto důvodu lze také hlavní líčení provést v její nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné tak rigorózně stanoveny nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněnou rozdílný význam. Toto je zřejmé i ze znění § 238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v § 232 a násl. tr. ř., přičemž zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v § 263 tr. ř. Jinak vyjádřeno, podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 907/2020). 44. Otázku přítomnosti osob u veřejného zasedání obecně řeší zejména § 234 tr. ř., podle kterého „veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti samosoudce a v případech, kdy rozhoduje senát, za stálé přítomnosti všech členů senátu, a zapisovatele. Přítomnost jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení; § 111a se užije obdobně. Nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná.“. Zákon pak stanoví „něco jiného“ např. právě v § 263 odst. 2 tr. ř. („Účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná.“) nebo v § 263 odst. 3 tr. ř. („Při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení“). Ustanovení § 263 tr. ř., které představuje speciální úpravu pro odvolací řízení, jak již bylo naznačeno, pak výslovně upravuje otázku přítomnosti obviněné u veřejného zasedání jen v odst. 4 tohoto citovaného ustanovení. Jinak se na přítomnost obviněné u veřejného zasedání o podaném odvolání uplatní obecná úprava veřejného zasedání (§ 234 tr. ř.). Samotné ustanovení § 234 tr. ř. však nijak neupravuje přítomnost obviněné u veřejného zasedání. Na nutnost účasti obviněné u veřejného zasedání o podaném odvolání lze usuzovat buď podle toho, zda ji soud ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměl o veřejném zasedání, nebo zda ji k němu předvolal (čímž by dal najevo, že přítomnost obviněné je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněné, která je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněná výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, nebo ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). 45. Z pohledu shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaných dovolacích námitek. Především je třeba uvést, že námitka týkající se postupu tehdejšího obhájce obviněné není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Je tomu tak proto, že fakticky obviněná zpochybňuje způsob realizace a kvalitu obhajoby, která jí byla poskytnuta ze strany jejího tehdejšího obhájce (zvoleného samotnou obviněnou). Navíc je třeba uvést, že tato námitka by spíše mohla směřovat na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1353/2003). Bez ohledu na tento naznačený závěr je třeba zdůraznit, že způsob realizace obhajoby v průběhu trestního řízení, https://www.aspi.cz/products/lawText/4/28088/1/2?vtextu=kvalita%20obhajoby - lema4 nenaplňuje nejen uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ale ani žádný jiný. Je tomu tak proto, že konkrétní způsob výkonu obhajoby je především otázkou vztahu mezi obviněnou a jejím obhájcem. 46. Nadto je třeba zdůraznit, že z předloženého spisového materiálu vyplývá, že odvolací soud ve věci nařídil veřejné zasedání na dny 27. 5. 2025 (toto se nekonalo z důvodu onemocnění předsedkyně senátu) a na 10. 6. 2025, kdy o jejich konání vyrozuměl nejen obhájce, ale i obviněnou, jak mu nakonec ukládá trestní řád (§ 233 odst. 1 tr. ř.). Lze sice připustit, že v případě obou nařízených veřejných zasedání obhájce obviněné uvedl, že obviněná se veřejného zasedání nezúčastní, s tím, že souhlasí a žádá o konání v její nepřítomnosti, kdy ovšem zároveň předložil písemnou žádost obviněného o konání veřejného zasedání v její nepřítomnosti (viz č. l. 563, 567). Již z tohoto pohledu je tvrzení obviněné o pochybení jejího tehdejšího obhájce zavádějící a nepřesné, když není pochyb o tom, že obviněná o konání veřejného zasedání o podaném odvolání prokazatelně věděla. 47. Námitka obviněné spočívající v tom, že odvolací soud měl trvat na její přítomnosti, je obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale je zjevně neopodstatněná. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09-1, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod pořadovým (publikačním) číslem: 28/2010), kdy k uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen, mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení). O takovou situaci se v dané věci nejedná. V tomto směru je třeba zdůraznit, že odvolací soud obviněnou k veřejnému zasedání nepředvolal, tuto vyrozuměl, čímž dal nezpochybnitelně najevo, že na její osobní účasti u veřejného zasedání netrvá. Samotné vyrozumění o konání veřejného zasedání ovšem neznamená, že by se obviněná nemohla zúčastnit veřejného zasedání či požádat o jeho odročení, aby se ho mohla aktivně zúčastnit. Obviněné se zasláním vyrozumění dala prokazatelně možnost se veřejného zasedání zúčastnit a záleželo pouze na jejím rozhodnutí, zda této možnosti využije, či nikoliv. Z pohledu tohoto závěru nelze pominout, že obviněná dala, a to opakovaně, najevo, že nemá zájem se veřejného zasedání o podaném odvolání zúčastnit. Pokud pak obviněná tvrdí, že se nemohla k věci vyjádřit, nepochybně měla možnost se k veřejnému zasedání dostavit a k věci se tak vyjádřit. Nadto je třeba akcentovat, že již k prvnímu nařízenému veřejnému zasedání obviněná spolu s písemnou omluvou a žádostí o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti předložila své vyjádření k věci, včetně návrhu na doplnění dokazování (viz č. l. 564) a toto bylo konstatováno v rámci veřejného zasedání konaného dne 10. 6. 2025, takže s osobním stanoviskem obviněné k věci byl odvolací soud seznámen. Proto podanou námitku lze považovat ze zjevně neopodstatněnou. 48. Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že obviněná předně namítá, že soud druhého stupně neprovedl všechny navrhované podstatné důkazy (znalecký posudek ohledně jejího duševního stavu, nepředvolal klíčové svědky). Tato argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod v jeho třetí variantě. K problematice tzv. opomenutých důkazů je namístě nejdříve obecně připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět. Je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 49. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněné ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03). 50. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je třeba mít zároveň na paměti, jak již bylo naznačeno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024). 51. Z pohledu shora neznačených závěru, je třeba zdůraznit, že obviněná existenci tzv. opomenutých důkazů dovozuje zejména ze skutečnosti, že odvolací soud neprovedl znalecké zkoumání jejího duševního stavu, když současně naznačuje, že odvolací soud nerespektoval nález Ústavního soudu, který byl vyhlášen v předmětné věci. Předně je třeba zdůraznit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. IV. ÚS 456/24, nekonstatoval, že by porušení ústavně zaručených práv dovolatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod shledal v tom, že soudy neprovedly znalecké zkoumání obviněné stran její příčetnosti. Tento naopak konstatoval, že obviněná tento důkazní návrh v původním řízení nevznesla (viz bod 36 citovaného nálezu), byť připustil, že vzhledem k chybějícímu zvukovému záznamu není možno ověřit, zda tento důkazní návrh nevznesla v rámci odvolacího řízení (bod 38 citovaného nálezu). Z pohledu tvrzení obviněné je důležité a podstatné to, že Ústavní soud shledal, že odvolací soud porušil základní práva obviněné, pokud nerozhodl o návrhu obviněné na doplnění dokazování lékařskou zprávou hodnotící její zdravotní stav v době jejího pobytu ve věznici, když zároveň ovšem výslovně konstatoval, že nepředjímá, jak se mají s tímto důkazním návrhem vypořádat (viz bod 44 citovaného nálezu). Jinak řečeno, Ústavní soud shledal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v tom, že soud se s tímto důkazním návrhem nevypořádal, tedy adekvátně nerozhodl o tom, zda tento důkazní návrh provede, či ho odmítne. Ohledně dalších důkazních návrhů obviněné pak ústavní soud dospěl k závěru, že jejich neprovedení odvolací soud řádně a dostatečně zdůvodnil (viz bod 36 citovaného nálezu). 52. Nejvyšší soud má na rozdíl od obviněné za to, že odvolací soud se s tímto důkazním návrhem obviněné, včetně uplatněného návrhu na vypracování znaleckého posudku ohledně příčetnosti obviněné v době činu, který prokazatelně nyní učinila v rámci odvolacího řízení, řádně a dostatečně vypořádal. Je třeba totiž zdůraznit, že odvolací soud po zrušení věci Ústavním soudem, kdy se věc vrátila zpět do stadia odvolacího řízení, doplnil dokazování o řadu listinných důkazů, včetně lékařských zpráv týkajících se zdravotního stavu obviněné v předmětném období, která jednak předložila obviněná, jednak vycházel i z lékařských zpráv ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 T 16/2015. Odvolací soud zejména poukázal na lékařskou zprávu vedoucího lékaře Zdravotnického střediska Věznice Světlá nad Sázavou MUDr. Vondráka ze dne 19. 4. 2019, která se týkala celého období, kdy se obviněná nacházela ve výkonu trestu, tedy i období, kdy mělo dojít k spáchání předmětné trestné činnosti, a ze které byly zřejmé zdravotní problémy obviněné. Dále odvolací soud poukázal i na obsah dalších listinných důkazů, které se týkaly rozhodování o žádostech obviněné jednak o odklad výkonu trestu, jednak o přerušení výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů v předmětném období, kdy podstatou těchto žádostí byl tvrzený špatný psychický stav obviněné mimo jiné i z důvodu prodělaného potratu ve věznici (blíže viz body 11 až 12 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Následně pak odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, proč nepovažoval za nutné a potřebné doplnit dokazování o vypracování znaleckého posudku ohledně příčetnosti obviněné (viz bod 15 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), když uzavřel, že přestože obviněná v předmětném období měla určité psychické problémy, tak nevznikly žádné pochybnosti o jejím duševním stavu v době činu. Jinak vyjádřeno, dospěl k závěru, že požadavek na doplnění dokazování o znalecké zkoumání duševního stavu obviněné v době činu je nadbytečný, neboť o její příčetnosti podle odvolacího soudu žádné pochybnosti nevznikly. Již z tohoto pohledu se nemůže v dané věci jednat o tzv. opomenuté důkazy. 53. Přes tento shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné a vhodné se ještě k této dovolací argumentaci vyjádřit. Pokud obviněná namítá, že odvolací soud vycházel z lékařské zprávy MUDr. Vondráka, který ovšem nebyl jejím ošetřujícím lékařem, tak je třeba uvést, že MUDr. Vondrák podával lékařskou zprávu z titulu svého postavení vedoucího lékaře Zdravotnického střediska Věznice Světlá nad Sázavou, což je obvyklý postup v případě, že je podávána lékařská zpráva ohledně zdravotního stavu osoby ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě. Tato lékařská zpráva ovšem vycházela z lékařské zprávy ošetřujícího lékaře MUDr. Bysse, ale i jiných lékařů, kteří v předmětné době přišli do kontaktu s obviněnou a zabývali se jejím zdravotním stavem. Tato lékařská zpráva tedy zachycovala veškerou zdravotní péči, která byla obviněné poskytnuta, včetně medikace. Proto je tato námitka nepřípadná. Stran námitky, že odvolací soud měl vyslechnout právě jejího ošetřujícího lékaře MUDr. Bysse, je třeba uvést, že tento důkazní návrh nebyl v rámci odvolacího řízení učiněn. Navíc ani samotná obviněná neuvádí, jak by mohl tento výslech změnit závěry o její příčetnosti v době činu, když nelze také pominout, že tyto lékařské zprávy měly již k dispozici jiné soudy rozhodující v předmětném období o její zdravotní způsobilosti k výkonu trestu. Lze mít za to, že pokud by v té době vznikly jakékoliv odůvodněné pochybnosti o příčetnosti obviněné, odůvodňoval by takový stav odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody. 54. Stran tvrzení obviněné, že odvolací soud si sám posoudil odbornou otázkou, když dospěl k závěru, že o její příčetnosti v době činu nejsou žádné pochybnosti, což považuje ze nepřípustné, lze uvést následující. Byť platí, že otázka příčetnosti se vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr, ř., když příčetnost se vztahuje k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby, tak v dané věci je tato námitka podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí variantě, když podstatou argumentace obviněné je neprovedení znaleckého zkoumání její osoby, tedy tuto uplatňuje ve vztahu k rozsahu dokazování (neprovedení znaleckého posudku). Platí, že otázku příčetnosti upravuje § 26 tr. zákoníku. Podle § 26 se nepříčetností rozumí stav, ve kterém někdo pro duševní poruchu, jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého činu, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností (ŠÁMAL, Pavel. § 26 [Nepříčetnost]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 619, marg. č. 1). Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (srov. R 17/1979), avšak příčetnost se u fyzické osoby zásadně presumuje, a proto její objasňování přichází v úvahu v případech, v nichž o ní vzniknou pochybnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 423/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014). 55. Jinak vyjádřeno, teprve tehdy, pokud nasvědčují konkrétní zjištěné okolnosti věci tomu, že obviněná mohla trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat její příčetnost (typicky tomu tak bude, jestliže v minulosti v souvislosti s předchozí trestnou činností byla již znalecky zkoumána a byla u ní duševní porucha zjištěna, anebo se již v minulosti léčila pro duševní nebo jinou nemoc, která může mít za následek duševní poruchu, ale i to je třeba hodnotit v souvislosti s konkrétními okolnostmi daného případu – srov. R 26/2016 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1167/2013, 8 Tdo 192/2016, 8 Tdo 224/2019 a 8 Tdo 1045/2019; dále ale i ÚS 54/2012-n. a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 1431/22), musí být tato možnost v trestním řízení ověřena znaleckým zkoumáním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Konkrétní okolnosti, které zpochybňují příčetnosti, ovšem musí zjistit soud na základě určitých skutečností a dokazování, které tomuto závěru nasvědčují, tedy nelze se spokojit se samotným tvrzením obviněné, že má za to, že v době páchání trestné činnosti byla nepříčetná či byla její příčetnost snížena (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014). 56. Nejvyšší soud má na rozdíl od obviněné za to, že takto odvolací soud postupoval, když tento na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že o příčetnosti obviněné v době činu nejsou pochybnosti a že tedy není nutno dokazování doplnit o požadované znalecké zkoumání obviněné. Jinak vyjádřeno, odvolací soud nedospěl na základě doplněného dokazování k závěru, že o příčetnosti poškozené v době činu jsou z pohledu ustanovení § 26 tr. zákoníku sice pochybnosti, kdy by následně sám bez odborných znalostí uzavřel, že přes tyto objektivně existují pochybnosti, byla obviněná v době činu příčetná, nýbrž na základě předložených lékařských zpráv, ale i dalších zjištěných skutečností, dospěl k závěru, že tyto pochybnosti o příčetnosti obviněné v době činu neshledává a že tedy není nutno provést znalecké zkoumání osoby obviněné. Takový postup nelze považovat za vadný či nesprávný, když, jak již bylo naznačeno, příčetnost se presumuje a teprve tehdy, pokud soud na základě provedeného dokazování shledá, že zde skutečně existují důvodné skutečnosti, nasvědčují tomu, že by obviněná mohla v době činu trpět duševní poruchou, která by mohla vylučovat či snižovat její příčetnost, se přibere znalec či znalci ke zkoumání duševního stavu obviněného v době činu. 57. Pokud pak obviněná poukazuje na skutečnost, že jí později byla přiznána invalidita, tak je třeba uvést, že případné zhoršení zdravotního stavu obviněné v průběhu času nemůže mít vliv na otázku příčetnosti v době činu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněné byla přiznána invalidita II. stupně, kdy tento stav vznikl až 24. 5. 2024, tedy skoro až za 5 let po spáchání předmětné trestné činnosti. Nadto samotná skutečnost, že osoba je invalidní či je omezena ve svéprávnosti, sama o sobě neznamená, že taková osoba je nepříčetná (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn 6 Tz 313/2001). Jinak vyjádřeno, pro posouzení otázky nepříčetnosti je také bezvýznamné zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům podle občanskoprávních předpisů. Stran tvrzení dovolatelky, že předložená lékařská zpráva se týkala jen jejího pobytu ve Věznici Světlá nad Sázavou, čímž pravděpodobně naznačovala nekomplexnost předložené lékařské zprávy, obviněná pomíjí, že vězeňskou službou byla předložena celá zdravotnická dokumentace obviněné vztahující se k době pobytu obviněné ve výkonu trestu odnětí svobody (od března 2019 do dubna 2021), ze které jsou zřejmé její zdravotní problémy, včetně medikace, která jí byla poskytnuta i v období od 31. 10. 2019 do 14. 11. 2019 (pobyt ve Vazební věznici a ÚpVZD Brno). Proto i tato argumentace je nepřípadná. 58. Současně lze mít za to, že obviněná pod tzv. opomenuté důkazy, a tudíž i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě, podřazuje i námitku stran neprovedení výslechu L. Š. a I. B., byť tuto argumentaci podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (bod 27 dovolání). Předně je třeba uvést, že čestná prohlášení těchto osob byla předložena až v rámci odvolacího řízení konaného dne 10. 1. 2023 (viz č. l. 285 a násl.), kdy byl i učiněn návrh na doplnění dokazování o výslech těchto svědkyň. Odvolací soud, byť stručněji, provedení těchto důkazů odmítl, jak nakonec i konstatoval Ústavní soud ve svém rozhodnutí (viz bod 36 nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. IV. ÚS 456/24). Již z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy. 59. Bez ohledu na tento shora prezentovaný závěr je třeba současně uvést, že námitku tzv. opomenutých důkazů je možno relevantně v rámci dovolacího řízení vztahovat jen k těm důkazům, které před soudy nižších stupňů byly navrhovány a které soudy odmítly provést, popř. k nim v rámci hodnocení důkazů nepřihlédly. Jedná se tedy o důkazy, jejichž provedení požadovala dovolatelka v rámci odvolacího řízení výslovně provést, neboť k naplnění existence tzv. opomenutých důkazů nepostačuje ani pouhé vyjádření obhajoby, že ponechává provedení určitého důkazu na zvážení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 3 Tdo 403/2015). Současně se v případě tzv. opomenutých důkazů nejedná o všechny důkazy, které navrhovala obviněná provést v rámci daného řízení a které soud neprovedl. Je tomu tak proto, že skutečnost, že v rámci řízení je navrženo obhajobou provedení určitého důkazu, neznamená, že na jeho provedení obhajoba trvá po celou dobu řízení. Není totiž pochyb o tom, že právě probíhající řízení může vést obhajobu ke změně postoje k provedení určitého důkazu, jehož provedení původně navrhovala, neboť může provedení tohoto důkazu vzhledem k dalším již provedeným důkazům považovat za nadbytečné, popř. nelze ani vyloučit, že by případné provedení tohoto původně navrhovaného důkazu mohlo podle obhajoby vést ke zhoršení postavení obviněné. 60. Z pohledu tohoto shora prezentovaného závěru je třeba uvést, že obviněná po zrušení pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu o podaném odvolání ze dne 24. 1. 2023, č. j. 4 To 243/2022-295, výslovně požadovala doplnit dokazování o vypracování znaleckého posudku ohledně její příčetnosti (viz č. l. 496) a provedení listinných důkazů, které výslovně označila a předložila k podanému návrhu na doplnění dokazování. Stejně tak obviněná v rámci svého vyjádření, které zaslala odvolacímu soudu společně s žádostí o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti, požadovala doplnit dokazování toliko o znalecký posudek ohledně jejího zdravotního stavu (č. l. 565), kdy tento důkazní návrh zopakoval její tehdejší obhájce i v rámci odvolacího řízení (č. l. 568), a provedení tohoto důkazu bylo zamítnuto. Jinak řečeno, obviněná výslovně návrhy na doplnění dokazování o výslechy těchto svědkyň po vrácení věci Ústavním soudem výslovně neučinila, takže již z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy. 61. Pokud dále dovolatelka namítá, že soudy vycházely jen z tvrzení poškozené a nezkoumaly rozpor listinného důkazu předloženého před soudem prvního stupně – podpis na příjmovém dokladu (tento v dovolání ovšem blíže nespecifikuje), lze mít za to, že touto argumentací obviněná zpochybňuje zjištěný skutkový stav a namítá zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Fakticky se tedy dovolává existence první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 62. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve rozvést předpoklady naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněná na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. 63. Ke shora uvedené námitce obviněné směřující do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě proto Nejvyšší soud uvádí, že ji nelze považovat za relevantně uplatněnou. Je tomu tak především proto, že obsahově tato námitka nepřesahuje meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedené námitky se obviněná primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jí předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následně také nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněná ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní. 64. Toliko stručně, bez ohledu na shora prezentovaný závěr lze uvést, že soudy nižších stupňů se obhajobou obviněné zabývaly, když své hodnotící úvahy řádně a dostatečně rozvedly ve svých rozhodnutích, a to zejména soud prvního stupně (viz body 30–31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 8 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Lze ovšem připustit, že odvolací soud se dopustil jisté nepřesnosti, když v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že Ústavní soud považoval skutková zjištění soudů za správná a úplná, odpovídající ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což se projevilo jistou strohostí jeho odůvodnění. Takový závěr ovšem není zcela odpovídající, když Ústavní soud uvedl, že se nemůže blíže zabývat otázkou hodnocení provedených důkazů, neboť se nejprve odvolací soud musí vypořádat s opomenutým důkazním návrhem (viz bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. IV. ÚS 456/24). Protože ovšem odvolací soud výslovně v nyní napadeném rozhodnutí odkázal na své předchozí rozhodnutí o podaném odvolání (viz rozhodnutí ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 To 243/2022, blíže viz č. l. 2–3 tohoto rozhodnutí), kde své závěry a hodnotící úvahy řádně rozvedl, lze považovat postup odvolacího soudu přes tuto jistou nepřesnost za dostačující. 65. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud obviněná namítá, že soudy se spokojily s verzi poškozené, tak toto tvrzení není odpovídající. V tomto směru je třeba akcentovat, že soud prvního stupně nezaložil odsuzující výrok na prostém konstatování, že uvěřil výpovědi poškozené, nýbrž na tom, že shledal, že výpověď poškozené nestojí osamoceně, ale že ji podporují listinné důkazy, na které následně poukazuje (např. jiné razítko firmy Auto aktivity na příjmovém dokladu, dopisy zaslané obviněnou poškozené, zpráva OSSZ), kdy i odkazuje i na nelogičnost obhajoby obviněné, včetně skutečnosti, že obhajobu obviněné nepodpořila ani JUDr. Klára Samková, která měla mít k dispozici originál předmětného příjmového dokladu (viz č. l. 234). Na rozdíl od tvrzení obviněné má dovolací soud za to, že soud prvního stupně hodnotil i předložený příjmový doklad (viz č. l. 187), když akcentoval neodpovídající razítko, chybnou e-mailovou adresu, chybu ve jménu poškozené a tzv. na první pohled neodpovídající podpis poškozené na tomto příjmovém dokladu. Současně zdůvodnil, proč nepovažoval za nutné znalecké zkoumání pravosti předmětného podpisu (viz bod 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně se otázkou relevantnosti tohoto příjmového dokladu zabýval a dospěl k závěru, že tento je padělaný. Nelze tedy souhlasit s tvrzením obviněné, že by soudy nižších stupňů své hodnotící úvahy stran tohoto příjmového dokladu nerozvedly a řádně nezdůvodnily. Pokud obviněná naznačuje, že poškozená je nevěrohodná, protože tato byla odsouzená pro majetkovou trestnou činnost, tak je třeba uvést, že samotná tato skutečnost nemůže vést k závěru o její nevěrohodnosti. V tomto směru je třeba uvést, že obě zúčastněné, tedy jak obviněná, tak poškozená, se seznámily ve výkonu trestu a obě byly odsouzeny za majetkovou trestnou činnost. Důležité a rozhodující je, že výpověď poškozené podporují další provedené důkazy. 66. Stran námitek, že soud druhého stupně postupoval rozporuplně, lze uvést, že tyto nenaplňují žádný ze zvolených dovolacích důvodů, ale ani žádný jiný. Lze mít za to, že obviněná jejich prostřednictvím vyjadřuje nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že dovolání proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné. Dovoláním lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Důvody dovolání (§ 265b) totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí. Přesto se Nejvyšší soud k těmto námitkám, přestože nenaplňují žádný dovolací důvod, stručně vyjádří. 67. Pokud obviněná akcentuje, že odvolací soud se rozporuplně vyjadřuje ohledně její gravidity (bod 19 dovolání), tak je třeba zdůraznit, že tento soud nezpochybňuje skutečnost, že obviněná byla při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody gravidní a že během výkonu trestu odnětí svobody dne 16. 3. 2019 potratila. Soud jen poukazuje na určitý způsob chování obviněné před nástupem trestu ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 16/2015 (blíže bod 11 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a opakovanou snahu obviněné oddálit výkon trestu v této citované věci s poukazem na tvrzené psychické problémy. Tyto skutečnosti spolu s dalšími zjištěnými skutečnostmi pak hodnotí při posuzování důvodnosti návrhu na doplnění dokazování o znalecké zkoumání obviněné. Na rozdíl od tvrzení obviněné neshledává dovolací soud, že by snad odvolací soud v bodě 11 svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně porušil „presumpci neviny při svém rozhodování“. Stran nesprávného odkazu soudu druhého stupně na předchozí trestnou činnost obviněné je třeba uvést, že odvolací soud na toto předchozí odsouzení odkázal v rámci úvah o trestu (viz bod 17 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), tedy z předchozích odsouzení nedovozoval závěr o vině obviněné žalovaným skutkem. 68. Jak již bylo konstatováno, obviněná uplatnila i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítá nedostatek úmyslu a nedostatečné „popasování se“ s tvrzením o vniku škody a klade si otázku, proč nebyla celá věc řešena jako občanskoprávní spor. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné argumentace lze tuto částečně podřadit zvolený dovolací důvod, ovšem jen s velkou dávkou tolerance. 69. Nejvyšší soud se zabýval nejprve námitkou „nedostatečného se popasování s tvrzením o vzniku škody“. S přihlédnutím ke konkrétním námitkám obviněné tuto argumentaci nelze pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit. Obviněná totiž uvádí, že nikdo nezkoumal, kde a jak byly finanční prostředky poškozenou získány a od koho pocházely a kam je poškozená převedla. Takové námitky směřují do skutkových zjištění. Zde je namístě zdůraznit, že dovolací soud musí při posuzování důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Nadto skutečně jen stručně lze uvést, že ze skutkových zjištění je nepochybné, kdo peníze na účet obviněné vložil (sestra poškozené na základě žádosti poškozené) a z jakého důvodu, kdy nakonec ani samotná obviněná nezpochybňuje, že předmětné finanční prostředky zaslala na její účet poškozená, byť uvádí jiný důvod zaslání těchto peněz než poškozená. O tom, že peníze zaslala na účet obviněné sestra poškozené, nakonec svědčí i listinné důkazy a výpověď svědkyně P. Z. 70. Stran tvrzeného nedostatku úmyslu je třeba uvést, že obecně je námitka naplnění subjektivní stránky podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť námitka subjektivní stránky se vztahuje k otázce zavinění, a tudíž předpokladům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Obviněná byla uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, kdy se z hlediska naplnění subjektivní stránky v základní skutkové podstatě vyžaduje úmyslné zavinění podle § 15 tr. zákoníku, byť se nevyžaduje úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). 71. Nejvyšší soud musí současně konstatovat, že obviněná tuto námitku uplatnila velmi obecně, bez jakékoliv bližší argumentace. Za takové situace se s touto námitkou může dovolací soud vypořádat toliko obecně, neboť takové námitky nemohou být předmětem podrobného přezkumu ze strany Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Obdobné závěry nakonec vyplývají např. z bodu 13 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). 72. Předně je možno uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou naplnění subjektivní stránky zabývaly, když soud prvního stupně uzavřel, že obviněná jednala v úmyslu přímém (bod 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Přestože lze připustit, že zdůvodnění soudu prvního stupně je poměrně strohé, považuje Nejvyšší soud tyto závěry za správné a úplné. Při posuzování subjektivní stránky nelze totiž skutečně pominout, že obviněná záměrně a nepravdivě poškozené sdělila informace ohledně svého předchozího zaměstnání a kontaktů na soudce a státní zástupce, čímž v ní vzbudila důvěru a toto jí sdělovala s tím, že jí tedy je schopna zajistit pomoc v řízeních, které se týkaly poškozené, kdy za tuto pomoc požadovala celkově částku 180 000 Kč, ačkoliv si byla vědoma, že poškozené nemůže ve své pozici nijak pomoci v probíhajících soudních řízeních (např. v řízení o svěření dcery poškozené do výchovy její sestry), takže tuto částku požadovala bez toho, aby mohla nabízenou pomoc reálně poskytnout. Obviněná si tedy musela být vědoma toho, že poškozenou uvádí v omyl a že poskytnutím předmětné finanční částky vznikne poškozené větší škoda, a chtěla takový stav záměrně vyvolat. Není tedy pochyb o tom, že jednala v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Skutečnosti, že její jednání je postižitelné podle trestního zákoníku, si musela být obviněná vědoma i vzhledem ke svým předchozím odsouzením pro obdobnou trestnou činnost. 73. Není také pochyb o tom, že obviněná namítá porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Stran námitky obviněné ohledně porušení zásady in dubio pro reo je důležité připomenout, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže žádný ze zvolených dovolacích důvodů založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Jistou výjimku by představovalo toliko extrémní porušení této zásady (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17). O takovou naznačenou situaci se v předmětné věci nejedná. 74. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněnou vinnou předmětným přečinem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněné. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnou. Rozhodnout ve prospěch obviněné lze totiž jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněné není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř., ale i odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (obě rozhodnutí odvolacího soudu), které ve svém souhrnu odpovídá § 134 odst. 2 tr. ř. 75. V dané souvislosti je ještě vhodné a žádoucí odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/23, konkrétně bod 25 tohoto rozhodnutí, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že „zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací – v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná, jak již bylo konstatováno shora. 76. Pro jistou přesnost ještě považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud v souladu s platnou judikaturou přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 941/2016). Jinak vyjádřeno, zákon tedy v dovolacím řízení nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich. Tyto nové důkazy by ovšem mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení. Pokud tedy obhajoba k podanému dovolání předložila nový důkaz, a to lékařskou zprávu MUDr. Aleny Pavlíčkové ze dne 13. 6. 2025, která vznikla po rozhodnutí odvolacího soudu, tak tato pro posouzení věci a důvodnosti dovolání je bez významu, když se týká zdravotního stavu obviněné v roce 2025. 77. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, které by byly s to založit důvodnost obviněnou uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. 78. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by naplňovala obviněnou uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Důvodnost naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je totiž závislá na naplnění některého z dovolacích důvodů uvedených § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 79. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněné nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněné zčásti neodpovídala jí uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice při jisté míře benevolence odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. 80. Na závěr je ještě nutno uvést, že pokud obviněná navrhovala odklad výkonu trestu odnětí svobody, tak Nejvyšší soud neshledal důvod pro odklad či přerušení výkonu trestu u obviněné podle § 265o odst. 1 tr. ř. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle § 265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. se jednalo toliko o podnět obviněné, o kterém nemusí být rozhodováno, ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 28. 1. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu