4 Tdo 1121/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 4 Tdo 1121/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 1. 2026 Spisová značka:4 Tdo 1121/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.1121.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podvod Hodnocení důkazů Skutkové vady a vady dokazování Zavinění Subjektivní stránka Uvedení v omyl Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 209 odst. 1 tr. zákoníku § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku § 21 odst. 1 tr. zákoníku § 23 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:20. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 1121/2025-845 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o společném dovolání, které podali obvinění 1. Ebu Bekr Simitqiu, 2. A. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 8 To 124/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 119/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obou obviněných odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 3 T 119/2024, byli obvinění Ebu Bekr Simitqiu a A. S. (dále jen „obvinění“, popř. „dovolatelé“) uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že: „v přesněji nezjištěnou dobu dne 5. 8. 2021, v prostorách autosalónu společnosti A. s.r.o., nacházejícím se v Praze XY, v XY ulici, při vědomí obžalovaných o tom, že vydávají osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes-Benz, S 400 D 4MATIC, registrační značky XY, černé barvy, vin: XY za majetek společnosti SportCars Automobile s.r.o., IČ 07961545, se sídlem Praha 8, Klapkova 1874/83, jejímž byl obžalovaný Ebu Bekr Simitqiu jediným jednatelem a společníkem a obžalovaný A. S. za tuto společnost běžně, na základě zplnomocnění ze strany obžalovaného Ebu Bekra Simitqiu uděleného mu 11. 12. 2020, jednal, v úmyslu neoprávněně pro sebe získat úhradu kupní ceny ve výši 3 165 509 Kč za předmětné vozidlo tovární značky Mercedes Benz, S 400 D 4MATIC od společnosti A. s.r.o., jakkoli oba obžalovaní museli vědět, že předmětné vozidlo není ve skutečnosti v majetku společnosti SportCars Automobile s.r.o., IČ 07961545, v návaznosti na předchozí ústní jednání mezi obžalovaným A. S. a jednatelem poškozené společnosti A. s.r.o. M. V. o prodeji předmětného vozidla, obžalovaní předali zástupcům poškozené společnosti A. s.r.o. do dispozice osobní motorové vozidlo Mercedes-Benz S 400 D 4MATIC, kdy obžalovaný Ebu Bekr Simitqiu, za přítomnosti a s vědomím obžalovaného A. S., podepsal, jakožto jednatel společnosti SportCars Automobile s.r.o. a zároveň jakožto osoba prodávající, se zástupcem poškozené společnosti A. s.r.o. kupní smlouvu na předmětné vozidlo tovární značky Mercedes Benz, S 400 D 4MATIC, v níž bylo mimo jiné v článku 1.2 tvrzeno, že vozidlo je ve vlastnictví společnosti SportCars Automobile s.r.o., a že na vozidle neváznou žádné dluhy zástavní práva či jiné právní vady, a že je oprávněn vozidlo kupujícímu prodat, přičemž obžalovaný Ebu Bekr Simitqiu zároveň, za přítomnosti obžalovaného A. S., i podepsal za osobu prodávající, se zástupcem poškozené společnosti A. s.r.o., a to rovněž dne 5. 8. 2021, protokol o předání předmětného osobního motorového vozidla tovární značky Mercedes Benz, S 400 D 4MATIC do dispozice poškozené společnosti A. s.r.o., kdy jen s ohledem na to, že předmětné osobní motorové vozidlo Mercedes-Benz, S 400 D 4MATIC požadoval zástupce společnosti K. s.r.o. vrátit zpět, obžalovaní vozidlo dne 9. 8. 2021, na základě protokolu o předání vozidla, od poškozené společnosti A. s.r.o. vyžádali a převzali zpět s nepravdivým tvrzením, že vozidlo musí odvézt ke kontrole, a že vozidlo bude posléze opět následující den vráceno do dispozice poškozené společnosti A. s.r.o., avšak předmětné vozidlo již nikdy do dispozice poškozené společnosti nevrátili, přičemž jen včasným zásahem ze strany jednatele poškozené společnosti A. s.r.o. nedošlo k bezhotovostnímu převodu kupní ceny na bankovní účet č. XY, na který obžalovaní požadovali uhrazení kupní ceny za vozidlo, a tudíž poškozené společnosti A. s.r.o. nevznikla škoda ve výši 3 165 509 Kč“. 2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně oběma obviněným podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jim výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 8 To 124/2025, tak, že odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 8 To 124/2025, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 3 T 119/2024, podali oba obvinění prostřednictvím obhájce dne 21. 10. 2025 společné dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy], dále z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení] a podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)]. 5. Obvinění v podaném dovolání předně setrvale namítají, že v projednávané věci nebylo prokázáno, že se stal skutek tak, jak je popsán v obžalobě, resp. že jednání, které je jim kladeno za vinu, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Akcentují, že po celou dobu řízení poukazují na to, že jejich jednání představovalo běžnou obchodní praxi mezi dotčenými obchodními partnery, nikoli trestný čin. Zdůrazňují, že po celou dobu trestního řízení uvádějí, že s předmětnou obchodní procedurou byly všechny zúčastněné strany srozuměny, kdy žádný z provedených důkazů neprokazuje opak. 6. Podle názoru dovolatelů nebyla provedeným dokazováním prokázána existence subjektivní stránky trestného činu podvodu, tedy úmysl se obohatit uvedením někoho v omyl nebo zamlčením podstatných skutečností. Žádný z provedených důkazů podle nich nenasvědčuje tomu, že by jednali s úmyslem neoprávněně vylákat od společnosti A. s. r. o., kupní cenu vozidla. Ze skutkových zjištění podle obviněných naopak vyplývá, že společnost A. s. r. o., byla se všemi rozhodnými okolnostmi transakce obeznámena. Nikdo tedy nebyl uveden v omyl a nebyly ani zamlčeny podstatné skutečnosti. 7. Obvinění namítají, že soudy obou stupňů učinily závěr o jejich trestní odpovědnosti jen a pouze na základě vlastní myšlenkové konstrukce, nikoli na základě zjištěných skutkových okolností. Podle jejich přesvědčení soudy nedostatečně zkoumaly vnitřní stav jejich mysli v době inkriminovaného jednání a absenci důkazů o úmyslu nahradily vlastní hypotetickou úvahou o škodlivém následku. V této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 4/67. Vyjadřují zároveň nesouhlas s bodem 13 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně stran jejich úmyslu neoprávněně vylákat od společností A. s. r. o., smluvenou kupní cenu. 8. Za významnou považují rovněž skutečnost, že vedle transakce popsané v obžalobě došlo tentýž den mezi týmiž společnostmi k další transakci týkající se druhého vozidla, u níž soudy ani veřejná žaloba neshledaly žádné trestněprávní následky. Podle obviněných na tuto druhou transakci nelze nahlížet jako na separátní a s projednávanou věcí nesouvisející, neboť právě tato transakce dokládá existenci ustálených obchodních zvyklostí mezi společnostmi SportCars Automobile, s. r. o., a A. s. r. o. V kontextu čestného prohlášení jednatele a společníka společnosti A. s. r. o., svědka V., ze dne 29. 7. 2025, pak bylo podle dovolatelů prokázáno, že jejich jednání nebylo podvodné. 9. Dovolatelé dále zdůrazňují, že v popisu skutku, tak jak jej vymezil soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku (a odvolací soud svým usnesením aproboval) absentuje informace, koho se měli svým jednáním pokusit uvést v omyl. Ačkoli z odůvodnění rozsudku implicitně vyplývá, že touto osobou měla být společnost A. s. r. o., podle obviněných jí rozhodně nebyla. K tomu opětovně poukazují na čestné prohlášení svědka V., který uvedl, že se jejich jednáním necítil být uveden v omyl či podveden. Připouštějí, že je sice možné považovat obchodní model praktikovaný mezi společnostmi SportCars Automobile, s. r. o., a A. s. r. o., za nestandardní, tato skutečnost však sama o sobě nemůže mít trestněprávní následky. Akcentují, že společnost SportCars Automobile, s. r. o., měla v rámci jednání se společností A. s. r. o., postavení quasi zprostředkovatele, což bylo svědku V. známo. Připouštějí, že bráno zpětně nebylo zvolené řešení nejvhodnější, ovšem toto nemůže vést k závěru o jejich trestní odpovědnosti. 10. Obvinění rovněž kritizují přístup odvolacího soudu ke zmíněnému čestnému prohlášení svědka V., které považují za klíčový důkaz. Odvolací soud se podle nich tímto důkazem zabýval zcela nedostatečně a jeho závěry jsou selektivní a předčasné. Stejně tak považují za neudržitelné tvrzení odvolacího soudu, že opakovaný výslech tohoto svědka by nebyl relevantní. Jestliže jediná osoba jednající za údajně podvedenou společnost prohlašuje, že se necítila být uvedena v omyl, nelze podle dovolatelů tvrdit, že její další výslech by neměl pro posouzení věci význam. 11. Závěrem dovolání obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 8 To 124/2025, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 3 T 119/2024, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc znovu projednal a rozhodl. 12. K dovolání obviněných se vyjádřil dne 19. 11. 2025, sp. zn. 1 NZO 903/2025, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření zrekapituloval uplatněné dovolací důvody a obsah podaného dovolání. Poté konstatoval, že obvinění v dovolání opakují obhajobu, kterou uplatnili již ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, přičemž odkázal na body 73–79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 11–21 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Podle státního zástupce se soudy s těmito námitkami již vypořádaly a státní zástupce se s jejich argumentací ztotožňuje. 13. Nad rámec této argumentace dodává, že lze připustit, že podobných podvodných prodejů se v předmětné době dopouštěly i další osoby; lze připustit, že takoví „obchodníci“ si předávali vozidla bez uvedení aktuálních vlastníků v dokladech; nelze si však rozumně představit, že by mezi zvyklosti takových obchodů patřil prodej vozidel, která prodávající nevlastní, tedy je nemá ve své moci. Tomu podle státního zástupce odpovídá i jednání svědka V., který se bez problémů přenesl přes vyznačení jiného vlastníka v dokladech k vozidlu, avšak razantně reagoval na skutečnost, že mu vozidlo nebylo dodáno. 14. Ohledně namítaných nesprávných skutkových zjištění státní zástupce uvádí, že pokud by nesprávnými skutkovými zjištěními měl být založen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., museli by dovolatelé konkrétně označit rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, nebo doložit, že soudy vycházely z procesně nepoužitelných důkazů, případně že neprovedly podstatné navržené důkazy. Současně připomíná, že dovolací soud není povinen sám aktivisticky prověřovat provedené dokazování a učiněné skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace. K tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, a ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24. V této souvislosti konstatuje, že dovolatelé výše uvedeným způsobem své dovolání nevymezili – pouze obecně tvrdí, že soudy nedostatečně zkoumaly jejich „vnitřní stav mysli“ a odkazují na čestné prohlášení svědka V., které odvolací soud nepovažoval za relevantní, jak vysvětlil v závěru bodu 17 odůvodnění svého usnesení. 15. Státní zástupce dále konstatuje, že dovolatelé ani výslovně neuvádí, že by odvolacímu soudu navrhli opakování výslechu svědka V. I kdyby však takový návrh učinili a jejich námitka by odpovídala třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejednalo by se podle státního zástupce o opomenutý důkaz. Státní zástupce zdůrazňuje, že svědek V. byl vyslechnut po řádném poučení o následcích nepravdivé výpovědi, a jeho výpověď proto nelze zpochybnit samotným písemným prohlášením bez jakékoliv odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2019, sp. zn. 7 Tdo1171/2019). 16. K právnímu posouzení skutku jako trestnému činu podvodu státní zástupce uvádí, že dovolatelé pouze obecně tvrdí, že jejich jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, k tomuto tvrzení ale nepřipojují žádnou bližší argumentaci. Taková námitka podle státního zástupce neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu odkazuje na bod 114 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 11 Tdo 320/2024. 17. Pokud jde o tvrzenou absenci označení poškozeného v popisu skutku, státní zástupce připouští, že tato námitka obsahově odpovídá první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nepodložení všech znaků trestného činu příslušnými skutkovými zjištěními zakládá nesprávné právní posouzení skutku, avšak jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Z výroku rozsudku nalézacího soudu je totiž zřejmé, že v omyl byl uveden zástupce společnosti A. s. r. o., který na základě kupní smlouvy mylně předpokládal, že společnost dovolatelů je vlastníkem vozidla a je tudíž oprávněna vozidlo prodat (k tomu viz také rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.). 18. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovuje souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 19. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněných k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel. III. Přípustnost dovolání 20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 22. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 23. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 24. Obvinění v podaném dovolání uplatňují dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněných nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnými, pro ně příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 28. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 29. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných. Poté, co se dovolací soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněných, jejichž prostřednictvím namítají tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a nesprávné právní posouzení skutku, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. 30. Předně je třeba uvést, že většinu námitek uvedených v dovolání obvinění uplatnili již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz odvolání ze dne 7. 5. 2025 na č. l. 778 spisového materiálu a odůvodnění odvolaní ze dne 12. 5. 2025 na č. l. 780–782 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněných představuje z převážné zčásti pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí (viz body 73–79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 11–21 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obvinění v rámci dovolání opakují totožné námitky, které již uplatnili před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v projednávané věci. 31. Přesto přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Jak již bylo zmíněno, dovolatelé výslovně uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a to ve spojení s první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů] a první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [nesprávné právní posouzení skutku], ovšem bez toho, aniž by pod uvedené dovolací důvody podřadili konkrétní jimi tvrzené vady. Jinak vyjádřeno, obvinění sice označili jednotlivé uplatněné dovolací důvody, ovšem následně výslovně nerozvedli, pod který z uplatněných dovolacích důvodů podřazují namítané vady napadených rozhodnutí. Nepochybně se jedná o jistou vadu podaného dovolání, když dovolatelé jsou povinni nejen označit jednotlivé dovolací důvody, ale i přesně specifikovat, pod který z uplatněných dovolacích důvodu jednotlivé námitky podřazují (blíže viz § 265f odst. 1 tr. ř., dále viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017). Jedná se o jistý nedostatek podaného dovolání, kterému mu by měla zabránit právě povinnost obviněného podat dovolání prostřednictvím obhájce (viz § 265d odst. 2 tr. ř). Přes tento jistý nedostatek se Nejvyšší soud ovšem podaným dovolání věcně zabýval. 32. Dovolací soud se nejprve zabýval obviněnými namítanou vadou tzv. zjevného rozporu, tj. tvrzením, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Vzhledem k obsahu podaného dovolání se lze domnívat, že pod tento dovolací důvod obvinění podřazují námitku, že provedeným dokazováním nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu, tedy jejich úmysl neoprávněně pro sebe získat od poškozené společnosti kupní cenu vozidla. Obvinění mají za to, že soudy nedostatečně zkoumaly vnitřní stav jejich mysli v době inkriminovaného jednání a závěr o naplnění subjektivní stránky učinily jen a pouze na základě vlastní myšlenkové konstrukce, nikoli na základě zjištěných skutkových okolností. Současně je třeba uvést, že tato námitka by mohla směřovat i do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když subjektivní stránka se vztahuje k zavinění, a tudíž předpokladům trestní odpovědnosti fyzické osoby. 33. S ohledem na uplatněnou argumentaci považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale v praxi nelze shledávat pouze v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy tedy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obvinění na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. 34. Ve světle shora naznačených východisek dovolací soud k námitkám obviněných mířícím na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné. Je tomu tak především proto, že obsahově předmětné námitky nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obvinění primárně domáhají odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších stupňů a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jimi předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozují zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následně také nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obvinění ve svém dovolání formálně deklarují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňují námitky skutkové, resp. procesní. 35. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž akcentuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Lze přitom konstatovat, že jak nalézací, tak odvolací soud požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí vyhověly, když uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů. Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry ztotožňuje, a i s ohledem na obecnou formulaci námitek obviněných stran tzv. zjevného rozporu pro stručnost odkazuje na body 73–76 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 11–18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. 36. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Obvinění fakticky namítají, že neměli v úmyslu poškozenou společnost podvést, když podle jejich přesvědčení byly všechny zúčastněné strany, tj. i osoby jednající za společnost A. s. r. o., s podstatou jednání srozuměny. Jinak vyjádřeno, obvinění tvrdí, že zástupcům kupující společnosti bylo známo, že nejsou majiteli předmětného vozidla a že vystupují fakticky jako tzv. quasi zprostředkovatelé. Přes skutečnost, že obvinění při formulaci této námitky vycházejí ze svojí skutkové verze události, je předně třeba akcentovat, že touto obhajobou se soudy nižších stupňů zabývaly a řádně zdůvodnily, na základě jakých důkazů byla tato obhajoba vyvrácena a byl zformulován skutkový stav uvedený v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru je třeba odkázat zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 73 až 75 rozsudku soudu prvního stupně), ale i na body 16 až 18 rozhodnutí soudu druhého stupně. Nejvyšší soud pro stručnost na jejich závěry zcela odkazuje. 37. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že obhajobu obviněných vyvrací výpovědi slyšených svědků, a to zejména svědků V. a Š., ze kterých je zřejmé, že obvinění jim tvrdili, že vlastníkem vozidla je společnost SportCars Automobile s.r.o, což nakonec dokládá i podepsaná kupní smlouva ze dne 5. 8. 2021 (viz č. l. 7), ale i protokol o předání motorového vozidla (viz č. l. 9). Tedy nejen z výpovědi svědků, ale i z listinných důkazů vyplývá, že obvinění vystupovali při uzavírání kupní smlouvy jako majitelé předmětného vozidla, resp. že tvrdili, že vozidlo ke dni uzavření kupní smlouvy je majetkem společnosti SportCars Automobile s.r.o, kterou oba obvinění zastupovali, ačkoliv toto tvrzení neodpovídalo skutečnosti a obvinění si tohoto byli prokazatelně vědomi. Pokud obvinění poukazují na prodej druhého vozidla poškozené společnosti, které mělo podle nich proběhnout za stejných skutkových okolností, tak předně je třeba uvést, že prodej tohoto druhého vozidla nebyl předmětem dané trestní věci, takže tato námitka je zcela nepřípadná a nemůže mít na jejich trestní odpovědnost v dané věci vliv. Proto na rozdíl od obviněných má Nejvyšší soud za to, že tvrzení obviněných o vědomosti zástupců poškozené společnosti o skutečném stavu věci v době uzavírání předmětné smlouvy není odpovídající a pravdivé a je vyvráceno provedenými důkazy. 38. Nejvyšší soud si je vědom toho, že obvinění výslovně uplatnili první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto lze mít za to, že tito, byť toliko v určitých náznacích, se dovolávají i existence třetí varianty tohoto dovolacího důvodu, tedy existence tzv. opomenutých důkazů. Přestože tedy obvinění výslovně tuto variantu tohoto uplatněného dovolacího důvodu neuvedli, považuje Nejvyšší soud za vhodné na tuto námitku blíže reagovat. 39. K problematice tzv. opomenutých důkazů lze obecně uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 40. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu pak vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03). 41. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024). 42. Lze mít za to, jak již bylo uvedeno, že ovšem toliko jen v určitých náznacích tvrzení o existenci tzv. opomenutých důkazů je dovozováno z toho, jak odvolací soud reagoval na čestné prohlášení jednatele a společníka poškozené společnosti A. s. r. o., svědka M. V., ze dne 29. 7. 2025. Fakticky obvinění nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který neprovedl doplňující výslech svědka V., jednatele poškozené společnosti. K tomuto tvrzení lze uvést následující. Ze spisového materiálu vyplývá, že uvedené čestné prohlášení bylo předloženo odvolacímu soudu obhájcem obviněných při odročeném veřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2025 a obhájce na jeho základě navrhl provedení opakovaného doplňujícího výslechu svědka V. Odvolací soud čestné prohlášení provedl jako listinný důkaz a návrh na doplnění dokazování výslechem svědka V. zamítl. Následně pod bodem 17 odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč nepovažoval za nutné provést doplňující výslech svědka V. Za stávající důkazní situace nelze odvolacímu soudu v tomto směru nic vytknout. Svůj postup řádně zdůvodnil a již z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz. Lze mít za to, že odvolací soud správně poznamenal, že prohlášení svědka o absenci škody ani jeho úvahy o právní kvalifikaci skutku nejsou pro právní posouzení věci relevantní, když jednání skončilo ve stadiu pokusu a od počátku bylo zřejmé, že předmětnou trestnou činností přímá škoda nevznikla, ovšem jen v důsledku jednání svědka V., který poté, co bylo vozidlo tzv. odvezeno na kontrolu, zamezil úhradě kupní ceny za předmětné vozidlo společnosti SportCars Automobile, s. r. o. (podle kupní smlouvy mělo být vozidlo uhrazeno do 8 dnů ode dne podpisu smlouvy). Jinak vyjádřeno, škoda nevznikla nikoliv proto, že by obvinění učinili sami nějaké aktivní kroky k tomu, aby tato nevznikla, nýbrž v důsledku aktivního jednání svědka V. Podle Nejvyššího soudu navíc skutečně nelze pominout, že svědek V. byl v projednávané věci vyslechnut jako svědek po poučení o následcích nepravdivé výpovědi a již z tohoto důvodu není v zásadě možné, aby jeho výpověď byla podstatněji zpochybněna samotným čestným prohlášením vypracovaným písemně bez jakékoli odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1171/2019). Nadto i v tomto čestném prohlášení svědek výslovně odkázal na svoji výpověď učiněnou před soudem, kdy i výslovně uvedl, že své předchozí výpovědi ve věci nemění. Proto ani tato námitka, i pokud by byla řádně uplatněna, by nemohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě. 43. Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněných, o kterých se lze domnívat, že míří na nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obvinění v podaném dovolání tvrdí jednak to, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, a dále namítají, že popis skutku neobsahuje označení osoby, kterou se měli svým jednáním pokusit uvést v omyl a že tedy nebyl naplněn znak uvedení někoho v omyl. 44. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou stran neuvedení nikoho v omyl. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace je zřejmé, že tato námitka nebyla uplatněna právně relevantním způsobem. Předmětná námitka je totiž založena na tvrzení, že společnost A. s. r. o., byla seznámena se všemi podstatnými skutečnostmi, tedy že věděla, že prodávající společnost není vlastníkem předmětného vozidla. Lze tedy mít za to, že při formulaci této námitky vychází obvinění z jiného skutkového stavu, než jaký měly za prokázaný na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Zde je namístě uvést, že při posuzování důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolací soud vázán skutkovým stavem, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů a vyjádřen v tzv. skutkové větě. 45. Bez ohledu na shora uvedené, toliko velmi stručně je třeba uvést, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Platí, že o omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. V dané věci je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se naplněním znaku uvedení v omyl zabývaly, když dospěly k závěru, že obvinění poškozenou společnost uvedli v omyl tím, že jednak prohlásili a jednak fakticky vůči poškozené společnosti vystupovali jako vlastníci předmětného vozidla, ačkoliv vlastníky vozidla společnost SportCars automobile, s. r. o., v době uzavírání kupní smlouvy nebyla. V tomto směru je třeba pro stručnost odkázat na bod 36 tohoto rozhodnutí, ve kterém se Nejvyšší soud tímto tvrzením obviněných zabýval. Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že právě skutečnost, kdo je vlastníkem předmětného vozidla, nepochybně představovala pro poškozenou společnost podstatný údaj rozhodující pro případné uzavření kupní smlouvy. Postrádalo by totiž logický smysl uzavírat kupní smlouvy s nevlastníkem předmětného vozidla. 46. K námitce, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, je třeba uvést, že dovolatelé obsahově uplatněnou argumentací fakticky vyjadřují svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a až na základě nesouhlasu s tímto skutkovým zjištěním dovozují nenaplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Takovou dovolací argumentaci však pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, neboť tato argumentace vychází z jiného skutkového stavu, než jaký měly za prokázány soudy nižších stupňů. Zde je třeba akcentovat, že, jak již bylo naznačeno, důvodem dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou totiž v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem či soudy zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Nejvyšší soud proto uzavírá, že i tuto námitku obvinění uplatnili pouze formálně. 47. Bez ohledu na shora uvedený závěr považuje dovolací soud za potřebné akcentovat, že jak nalézací, tak odvolací soud se, i s ohledem na uplatněnou obhajobu, otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podrobně zabývaly. Nalézací soud své úvahy stran zavinění vtělil do bodu 78 a zčásti i do bodu 74 odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud se otázkou zavinění zabýval pod body 19 a 21 odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž toliko odchylně posoudil pouze druh úmyslu v případě obviněného Ebu Bekra Simitqiu, u něhož shledal s jistotou toliko úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 48. Nadto považuje Nejvyšší soud obiter dictum za vhodné uvést následující. I pokud by dovolací soud vycházel z tvrzení obviněného A. S. (spoluobviněný Ebu Bekr Simitqiu se hájí tím, že smlouvu jen podepsal a nic o obchodu nevěděl), že fakticky vystupovali v dané věci jako tzv. quasi zprostředkovatelé, tak není pochyb o tom, že by tento obviněný jednal z pohledu všech skutečností, které mu byly v době jeho jednání a jednání spoluobviněného známy, v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obecně z pohledu tohoto závěru je třeba uvést, že o zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Platí, že pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). 49. Na tomto místě je ještě vhodné blíže rozvést teoretická východiska týkající se definice srozumění z pohledu ustanovení § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník upravuje výkladovou definici srozumění na podkladě tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové podstaty. Jak již bylo naznačeno, srozuměním se tedy rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Smíření představuje spodní hranici, tedy určité minimum srozumění, pokud jde o odlišení nepřímého úmyslu od vědomé nedbalosti. Spodní hranice v podobě smíření vyjadřuje právě tu nejméně intenzivní mez srozumění, tedy specifický typ této vůle, nejslabšího volního vztahu. Srozuměním je vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. U tzv. pravé lhostejnosti pak absentuje i ten nejslabší volní vztah pachatele k takovému následku, kdy pachatel není s následkem srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde. Podle komentářové literatury je však od tohoto vymezení nutno vyčleňovat ty případy smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ve kterých není spoléhání se pachatele, že k trestněprávně relevantnímu následku nedojde. Proto vyjadřuje-li smíření zvláštní typ vůle (nejslabší volní vztah pachatele), který je však v uvedeném smyslu ještě volním vztahem ve vztahu k možnému následku, kdy je chápán a vykládán jako smíření se s ním mlčky (ani srozumění výslovné či ve formě lhostejnosti nepravé, ani na druhé straně ve smyslu tzv. úplné lhostejnosti posuzované jako vědomá nedbalost), je dokonce přiměřená jeho subsumpce pod úmysl eventuální za podmínky, že jde o jednání typické pro následek, kdy takový následek z jednání pachatele obvykle nastává nebo snadno nastat může a pachatel byl s ním v konkrétním případě smířen a tedy i srozuměn). 50. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba zdůraznit, že při respektu ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, kterými je dovolací soud vázán, není pochyb o tom, že oba obvinění podepsali uvedenou kupní smlouvu, ve které deklarovali, že předmětné vozidlo je ve vlastnictví společnosti SportCars Automobile, s. r. o., ačkoliv tento údaj prokazatelně neodpovídal skutečnosti. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že obviněný S. vypověděl, že si smlouvu řádně nepřečetl (ověřil jen VIN, název a cenu). Zde je ovšem namístě zdůraznit, že tato obhajoba na závěr o naplnění subjektivní stránky nemůže mít žádný vliv. Obviněný totiž vystupoval jako osoba oprávněná jednat za společnost SportCars Automobile, s. r. o., takže bylo jeho primární povinností při dodržení minimální míry opatrnosti jako zplnomocněného zástupce prodávající společnosti se s obsahem celé předmětné smlouvy řádně seznámit a zkontrolovat pravdivost údajů v ní uvedených. Jestliže tak podle vlastního vyjádření neučinil, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že údaje v ní uvedené nemusí být pravdivé a odpovídající a že kupující společnost může být uvedena v omyl. Nadto je třeba akcentovat, že obviněný opakovaně vystupoval jako oprávněný zástupce této společnosti, takže věděl, jaké jsou jeho povinnosti jako osoby jednající za prodávající společnost. Navíc nelze pominout, že předmětem obchodu byl prodej luxusního vozu, kdy i kupní cena odůvodňovala zvýšenou opatrnost při uzavírání kupní smlouvy. Současně je třeba zdůraznit, že obviněný nejenže zástupci kupují společnosti zatajil, že majitelem vozidla je jiný subjekt, ala i jak sám připustil, nevěděl, kdo je vlastníkem vozu, neviděl ani žádnou smlouvu o převodu vozidla na společnost, kterou zastupoval. Nebylo mu tedy ani známo, zda a jak přesně může s předmětným automobilem společnost SportCars Automobile, s. r. o, nakládat a nezajímal se o to. Zároveň nelze pominout ani skutečnost, že sám obviněný připustil, že mu bylo známo, že za vozidlo měla být jeho původnímu vlastníkovi uhrazena jen záloha ve výši 700 000 Kč, tedy ani nemohl předpokládat, že vozidlo bylo předchozímu vlastníkovi řádně uhrazeno a že je třeba jen tzv. vyřešit právní věci týkající se převodu tohoto vozidla na firmu SportCars Automobile, s. r. o. Pokud při vědomí všech těchto skutečností podepsal kupní smlouvu, musel být srozuměn s tím, že předmětem prodeje je vozidlo, které není v jejich vlastnictví, tedy že kupující společnost uvedli v omyl ohledně vlastnictví vozidla a že tím, že kupní cena má být uhrazena na účet jejich společnosti, může dojít k tomu, že kupující společnost uhradí kupní cenu, aniž by mohla právně získat předmětné vozidlo do vlastnictví a že předmětné vozidlo zůstane ve vlastnictví skutečného vlastníka, a pro případ, že taková situace nastane, byl s tím srozuměn. Samotná skutečnost, že by v případě akceptace tvrzení obviněného došlo k tomu, že by obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, by nenaplňovala zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 51. Pokud jde o námitku, že popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje označení osoby, kterou se měli obvinění pokusit svým jednáním uvést v omyl, tuto lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nepodložení všech znaků skutkové podstaty trestného činu příslušnými skutkovými zjištěními zakládá nesprávné právní posouzení skutku. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou, jak bude rozvedeno níže. 52. Obecně lze k trestnému činu podvodu, jehož úprava je obsažena v § 209 tr. zákoníku, uvést následující. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož je jiným provedena majetková dispozice, čímž vznikne na cizím majetku škoda v požadované výši a dojde zároveň k obohacení další osoby, zpravidla pachatele. V případě trestného činu podvodu se tak uvádí, že zde vlastně mohou vystupovat 4 osoby, a to: 1. pachatel (jako osoba klamající, využívající omyl či zamlčující podstatné skutečnosti), 2. osoba jednající v omylu (oklamaná), 3. osoba poškozená a 4. osoba obohacená, z nichž nyní mohou být všechny i právnické osoby (a to včetně pachatele s ohledem na § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů). Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002 nebo usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023). 53. Z výroku rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že nepravdivé tvrzení o tom, že předmětné vozidlo je ve vlastnictví společnosti SportCars Automobile, s. r. o., jejímž jediným jednatelem a společníkem byl obviněný Ebu Bekr Simitqiu a za níž běžně, na základě plné moci, jednal obviněný A. S., bylo obsaženo v kupní smlouvě. Z výroku rozsudku je dále zřejmé, že tuto kupní smlouvu podepsal za stranu prodávající obviněný Ebu Bekr Simitqiu, za přítomnosti a s vědomím obviněného A. S., a to se „zástupcem poškozené společnosti A. s. r. o.“ za stranu kupující. Nejvyšší soud má tedy, ve shodě se stáním zástupcem, za to, že z popisu skutku je bez pochybností zřejmé, že v omyl byl uveden zástupce společnosti A. s. r. o., který jménem této společnosti kupní smlouvu podepsal a který měl z jejího textu mylně za to, že dovolatelé, resp. společnost SportCars Automobile, s. r. o., jejímž jménem dovolatelé jednali, je oprávněna předmětné vozidlo prodat. Tuto námitku proto Nejvyšší soud shledal sice přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou. 54. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody. 55. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by byly s to založit obviněnými uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněnými uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 56. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněných zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 14. 1. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu