Plný text
4 Tdo 1131/2025-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný D. U., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 10 To 241/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 23/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 2 T 23/2025, byl obviněný D. U. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal tím, že dne 15. 2. 2025 v době kolem 00:58 hodin řídil na pozemních komunikacích v XY po předchozím požití alkoholu osobní automobil, přičemž v čase 1:04 hodin, kdy byl kontrolován policejní hlídkou, bylo u něj dechovou zkouškou zjištěno 1,80 ‰ alkoholu. Za to byl podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 měsíců a výkon tohoto trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Současně byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců.
2. Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, ve kterém zásadně zpochybnil spolehlivost výsledku dechové zkoušky, o kterou soud prvního stupně opřel svá skutková zjištění, poukazem na to, že v rozporu s metodikou Českého metrologického institutu nedošlo po pěti minutách k jejímu zopakování, a vysvětlil, že jeho nestandardní projevy při kontrole policejní hlídkou padají na vrub pokročilé noční hodině a obecně stresujícímu faktoru, kterým je policejní kontrola. Krajský soud v Praze odvolání obviněného usnesením ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 10 To 241/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl s tím, že důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel při skutkovém závěru o ovlivnění obviněného alkoholem v takové míře, že nebyl způsobilý řídit motorové vozidlo, jsou ve svém souhrnu dostatečně průkazné.
II. Dovolání obviněného
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Rebeky Moťovské Židuliakové dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Slovně upřesnil, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení. Neuvedl sice, proti kterým konkrétním výrokům dovolání směřuje, nicméně z obsahu dovolacích výhrad lze spolehlivě usuzovat na to, že napadá nejen zamítavý výrok z usnesení odvolacího soudu, ale i všechny výroky odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
4. Konkrétní dovolací námitky lze shrnout tak, že nebylo spolehlivě prokázáno, že se obviněný nacházel ve stavu vylučujícím řídit motorové vozidlo. Pokud jde o údajné ovlivnění alkoholem, byla provedena pouze jedna dechová zkouška, což je v rozporu s metodikou Ministerstva dopravy č. j. 285/2009-160-OST, která odkazuje na pracovní postup Českého metrologického institutu č. 114-MP-C008-08 nazvaného Metodika měření alkoholu pro analyzátory alkoholu v dechu. Uvedenou metodiku zahrnující mimo opakování zkoušky i to, že rozdíly mezi výsledky obou měření nemohou být větší než 10 %, má obviněný za závaznou i pro dokazování v trestním řízení. Podle něj bez dodržení postupu v této metodice uvedeného nelze mít dechovou zkoušku za nezpochybnitelný důkaz.
5. Napadenému rozhodnutí obviněný vytknul i to, že policisty použitý přístroj Dräger měří pouze koncentraci alkoholu v dechu nikoli v krvi, jak mylně uvedl odvolací soud, a skutečnost, že někdo nadýchá větší než nulovou hladinu alkoholu v dechu, ještě neznamená, že by výsledek při krevních testech na ověření přítomnosti alkoholu v krvi byl pozitivní. 6. V návaznosti na výše uvedené námitky obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, podle kterého způsobilost řídit motorové vozidlo je vždy vyloučena u řidiče, který měl v krvi nejméně jedno promile alkoholu, zatímco v případech, kdy se hladina alkoholu této hranici jen blíží, je potřeba stav vylučující řízení motorového vozidla bezpečně prokázat. Naměřenou vysokou hodnotu alkoholu provedenou dechovou zkouškou pak obviněný vysvětlil užitím ústní vody a své chování při kontrole policejní hlídkou únavou z noční doby a stresem. S ohledem na zásadu in dubio pro reo měly soudy při nemožnosti prověřit spolehlivost výsledku dechové zkoušky akceptovat jeho skutkovou verzi bez ohledu na to, že další ověření hladiny alkoholu v krvi zmařil on sám tím, že odmítl druhou dechovou zkoušku i odběr biologického materiálu. Soudy se ale s jeho obhajobou fakticky vůbec nevyrovnaly. K tomu obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňující, že je porušením presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, pokud orgány činné v trestním řízení preferují jednu verzi skutkového děje bez náležitého vysvětlení.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření státního zástupce
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněný v zásadě opakuje argumentaci uplatněnou v předchozím řízení, se kterou se úplně a správně vypořádaly soudy obou stupňů. Soud prvního stupně v bodech 7–12 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodě 6 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení. Státní zástupce se ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, které považovaly měření provedené přístrojem Dräger s poukazem na to, že šlo o přístroj kalibrovaný, v kontextu zjištění, že obviněnému byla naměřena vysoká hladina alkoholu (1,8 g/kg) a při svém zadržení vykazoval podle svědků a kamerového záznamu, jenž byl zasahujícími policisty pořízen, jasné známky podnapilosti, za dostačující pro závěr o tom, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti.
9. Státní zástupce k dovolacím námitkám obviněného poukázal na vývoj a obsah judikatury Nejvyššího soudu i soudu Ústavního, který je přehledně shrnutý v bodech 35–38 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 576/2024, se závěrem, že metodika, na kterou obviněný nyní poukazuje, má jen doporučující charakter.
10. V navazující části vyjádření se státní zástupce zaměřil na výklad obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a konstatoval, že obviněný své dovolání nevymezil způsobem, který by jim odpovídal. Zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěním je totiž dán jen tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou jejich opakem. 11. K obviněným namítanému porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce připomněl usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, publikované pod č. 37/2002 Sb. nál. a usn. ÚS, ve kterém Ústavní soud jasně konstatoval, že uplatnění této zásady přichází do úvahy jen pokud soud pochybnosti má, nikoli pokud je nemá, a že tohoto náhledu se podržel i ve svých navazujících rozhodnutích (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/2022 nebo ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 3090/2022). Poukázal také na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která v zásadě nepřipouští, aby dodržení této procesní zásady bylo zkoumáno v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy.
12. Závěrem státní zástupce konstatoval, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než které zákon připouští, a Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud věc projednal v neveřejném zasedání.
13. Na vyjádření státního zástupce, které bylo obhájkyni zasláno, obviněný ve stanovené lhůtě nereagoval.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud shledal, že podmínky pro konání dovolacího řízení byly splněny, jakkoli v dovolání obviněný v rozporu s § 265f odst. 1 tr. ř. výslovně neoznačil, které výroky napadá, a přestože neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ačkoli dovolání směruje proti usnesení, kterým bylo po věcném projednání zamítnuto jeho odvolání. Tato formální pochybení Nejvyššímu soudu nebránila mimořádný opravný prostředek obviněného posoudit, protože z jeho odůvodnění je zřejmé, že brojí proti zamítavému výroku usnesení odvolacího soudu i proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a že se dovoláním snaží domoci zrušení odsuzujícího rozhodnutí a přikázání věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, protože v řízení, které napadenému usnesení odvolacího soudu předchází, spatřuje důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
15. Možnost využití dovolání je omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud se proto následně zabýval povahou a opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu usnesení odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá.
16. S velkou mírou tolerance je možné formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to konkrétně pod jeho první alternativu, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, námitku obviněného týkající se zpochybnění validity dechové zkoušky na přítomnost alkoholu, protože její výsledek je reálně zásadním důkazem, na kterém soudy obou stupňů stavějí skutkový závěr o jeho vině. Současně je ale namístě konstatovat, že dovolací námitky rozhodně nevyhovují dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jimi není napadána právní kvalifikace skutku, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů a popsán ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Obviněný dovozuje absenci znaku skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku – ve stavu vylučujícím způsobilost – výlučně na základě zpochybňování správnosti skutkového zjištění, že v době, kdy řídil motorové vozidlo, byl skutečně ovlivněn alkoholem natolik, že měl v krvi více než jedno promile.
17. Nejvyšší soud po seznámení se s obsahem trestního spisu zjistil, že dovolací výhrady obviněného jsou očividně neopodstatněné a že celá jeho dovolací argumentace je pouhým opakováním odvolacích námitek, se kterými se v napadeném rozhodnutí odvolací soud dostatečně přesvědčivě vypořádal.
18. V posuzované věci ze spisového materiálu vyplývá, že u obviněného byla dopravním policistou T. K. provedena dechová zkouška k rychlému zjištění koncentrace alkoholu v krvi měřením koncentrace alkoholu v dechu digitálním přístrojem Dräger Alcotest 7510, který byl Českým metrologickým institutem schválen jako stanovené měřidlo ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 zák. č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů a byl v listopadu 2024 řádně kalibrován (viz č. l. 11 až 15 tr. spisu), a to s pozitivním výsledkem 1,80 ‰. Druhou kontrolní dechovou zkoušku obviněný odmítl podstoupit, stejně jako biologický odběr k přímému zjištění koncentrace alkoholu v krvi. Z výslechu T. K. v hlavním líčení konaném dne 17. 6. 2025 (srovnej protokol na č. l. 31 a 32 tr. spisu) současně vyšlo najevo, že vozidlo řízené obviněným policejní hlídka zastavila vzhledem k podezřelému způsobu jízdy a že obviněný při kontrole jevil zjevné známky opilosti (zápach alkoholu, zpomalené reakce, nekoordinované pohyby, po první dechové zkoušce použil svůj mobilní telefon a při hovoru potácivě vstupoval do vozovky).
19. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná ve výroku o vině, která odvolací soud shledal správnými a která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Naopak mají na ně logickou a obsahovou návaznost. V této souvislosti je namístě obviněnému připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
20. K dovolacím výtkám obviněného týkajícím se orientační dechové zkoušky na alkohol, Nejvyšší soud konstatuje, že podle ustálené praxe je tato zkouška, pokud je provedená certifikovanými a kalibrovanými analyzátory a nejsou-li o správnosti jejího výsledku důvodné pochybnosti, považována v trestním řízení za spolehlivý podklad pro zjištění míry ovlivnění řidiče alkoholem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1382/2017). Zpochybnění jejího výsledku poukazem na to, že byla provedena v rozporu s Metodikou Ministerstva dopravy č. j. 285/2009-160-OST, která dále odkazuje na pracovní postup č. 114-MP-C008-08 Českého metrologického institutu č. 114-MP-C008-08 nazvaného Metodika měření alkoholu pro analyzátory alkoholu v dechu (dále jen „Metodika "), pouze jednou, Nejvyšší soud ve shodě se svou judikaturou, od které nemá důvod se odchýlit (viz např. usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 398/2019, usnesení ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 6 Tdo 21/2020 nebo usnesení ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 576/2024, které bylo dne 17. 12. 2025 trestním kolegiem schválené k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) připomíná, že předmětná Metodika má jen doporučující charakter. Uvedené závěry, vyslovené ve shora zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu, potvrdil jako správné i Ústavní soud, který ve svém usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2334/2019, mimo jiné konstatoval, že Metodika není právně závazným předpisem a má jen doporučující charakter, takže stěžovatel si nemůže postup podle ní nárokovat. Nadto je třeba zmínit, že ani ve správním soudnictví se soudy explicitně nevyslovily v tom směru, že jde o závaznou Metodiku. Pouze akceptovaly postup zasahujících policistů, kteří v souladu s ní postupují při odečtu stanovené odchylky od naměřených hodnot (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2011, č. j. 2 As 56/2011-79, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2016, č. j. 10 As 137/2016-37, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 4 As 90/2016-55, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013, č. j. 7 As 170/2012-24).
21. Nad rámec argumentace soudů nižších stupňů (viz body 7–12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 6 odůvodnění usnesení soudu odvolacího), kterou má Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství za logickou, přesvědčivou a plně respektující důkazní stav, lze k dovolacím výhradám obviněného konstatovat jen to, že soudy jsou povinny nahlížet na důkazy nejen jednotlivě ale i v jejich souhrnu, a právě s ohledem na celé penzum důkazů v této věci je zcela zřejmé, že obhajoba obviněného je čistě účelová a že v rozhodné době byl nepochybně pod vlivem alkoholu v takové míře, že to vylučovalo jeho způsobilost k řízení motorového vozidla ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se dopustí, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Stav vylučující způsobilost není konkrétně definován, protože různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost. K naplnění znaků tohoto trestného činu postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při níž by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku (Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, 2790 s.). V této trestní věci orientační dechová zkouška na alkohol na kalibrovaném a certifikovaném analyzátoru dechu ukázala tak významné překročení hranice jednoho promile alkoholu v krvi, které, jak bylo zmíněno ostatně i dovolatelem s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, publikované pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr., vždy vylučuje způsobilost řídit motorové vozidlo (shodně srov. č. 12/1985 Sb. rozh. tr., s. 141), že ani případná dílčí korekce tohoto údaje opakováním dechové zkoušky k ověření prvního výsledku, která by teoreticky přicházela do úvahy vzhledem k fyziologickým odchylkám a protože měřící přístroje nemusí být stoprocentně přesné, které se ovšem obviněný z vlastního svobodného rozhodnutí odmítl podrobit, stejně jako nesouhlasil s odběrem biologického materiálu k provedení přesného měření alkoholu v krvi, nevzbuzuje pochybnost o tom, že důvodem zhoršené koordinace pohybů a zpomalených reakcí, které u obviněného zaznamenal zasahující policista při silniční kontrole vozidla vyvolané zvýšeně agresivním vyjetím automobilu řízeného obviněným z boční ulice a které svědčí o negativním ovlivnění klíčových fyzických a smyslových funkcí obviněného potřebných k řízení motorového vozidla, nemohlo být jen užití ústní vody s alkoholovou esencí nebo stres vyvolaný přítomností policejní hlídky, jak je uvedeno v dovolání. Lidské tělo totiž může, jak je obecně známo, produkovat jen stopové množství alkoholu a měřící přístroj Dräger Alcotest 7510, kterým byla dechová zkouška na alkohol v této věci provedena a který, jak bylo výše už uvedeno, byl řádně kalibrován, má stanovenu maximální dovolenou chybu, a to jak kladnou nebo zápornou, v tak malém rozmezí, že i při její akceptaci by se zjištěný údaj 1,80 ‰ alkoholu v krvi snížil z pohledu překročení hranice jednoho promile jen zanedbatelnou měrou (viz bod 3. 2. 1 předmětné Metodiky). Obviněný navíc předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svém dovolání vykládal toliko z pohledu, o němž se domníval, že konvenuje jeho obhajobě, a zcela pominul další jeho aspekt, že závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky je možný též tehdy, je-li v konkrétním případě zjištěno, že i menší množství alkoholu v krvi řidiče blížící se hranici jednoho promile vylučovalo jeho způsobilost řídit motorové vozidlo a že v takovém případě mohou být důkazem o míře ovlivnění řidiče alkoholem a o vyloučení jeho způsobilosti řídit motorové vozidlo např. svědecké výpovědi zasahujících policistů o chování řidiče, eventuálně o jeho způsobu jízdy.
22. Pro úplnost Nejvyšší soud k námitce obviněného, že byl podroben zkoušce na alkohol v dechu nikoli v krvi, už jen stručně s odkazem na vědecké informace, které lze dostupně ověřit, poznamenává, že skutečné množství alkoholu, které se vypaří do dechu, závisí na jeho koncentraci v krvi, tzv. Henryho zákon, který udává souvislost parciálního tlaku páry dané látky nad roztokem a jejího podílu v tomto roztoku, přičemž rovnovážný vztah mezi koncentracemi alkoholu v krvi a v dechu je definován a hodnota skutečného poměru koncentrace je přibližně 2:300:1.
23. Vzhledem k tomu, že obviněný namítl porušení zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, Nejvyšší soud dodává, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo i v nyní posuzované věci, nebyly splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu 24. S ohledem na shora učiněná zjištění Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto ho postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu