Plný text
4 Tdo 1143/2025-504
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný E. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 10 To 45/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 4/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 49 T 4/2025, byl obviněný E. M. uznán vinným ze spáchání jednak zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a jednak přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): „dne 6. 1. 2024, v přesně nezjištěné době, okolo 01:00 hodin v XY, na ulici XY, před barem Ice Bar, fyzicky společně s J. S., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, napadli poškozeného M. Š., kdy na tohoto J. S. křičel, aby mu vrátil 500 Kč a požadoval po něm vydání bundy, což poškozený odmítl a následně obžalovaný s J. S. poškozeného fyzicky napadli, a to tak, že J. S. jej udeřil minimálně v jednom případě do horní části těla teleskopickým obuškem a dále společně poškozeného začali napadat údery pěstmi a kopy, přičemž nejméně jednou se poškozený kopnutí obžalovaného E. M. vyhnul, ale pak jej obžalovaný kopnutím povalil na zem, kde jej dále fyzicky napadli údery pěstmi a kopy do těla, kdy v té době poškozenému J. S. z těla strhl bundu zn. Thor Steiner, khaki barvy, v hodnotě 2.200 Kč, ve které měl uložený mobilní telefon značky Samsung A14 v hodnotě 1.500 Kč, svazek klíčů v hodnotě 2.000 Kč a kožené pouzdro v hodnotě 100 Kč s finanční hotovostí 600 Kč, a při odchodu z místa J. S. úmyslně velkou intenzitou poškozenému dupl na pravý kotník, čímž mu způsobil zlomeninu zevního kotníku vpravo, tj. dolní část kosti lýtkové typu Weber B s mírným posunem úlomků a otokem měkkých tkání v okolí zevního a vnitřního kotníku pravé nohy, dále obžalovanému způsobili otok měkkých tkání horního rtu, krevní výron dolního víčka oka, čárkovité oděrky v levé čelní krajině, čárkovité i plošné oděrky se svislým čárkovitým reliéfem na zádech v oblasti lopatek, drobný podkožní krevní výron vpravo na zádech pod lopatkou a drobné okrouhlé oděrky na zadní ploše pravé paže, kdy s těmito zraněními vyhledal lékařské ošetření v nemocnici v XY, přičemž následně po ošetření poškozený podstoupil chirurgickou operaci pravého kotníku v nemocnici v XY s nutnou hospitalizací v době od 17. 1. 2024 do 19. 1. 2024, kdy následně z důvodu přiložení sádrové dlahy, poté pevné ortézy a nutností chůze o berlích bez nášlapu a zatížení pravé nohy byl v době od 6. 1. 2024 nejméně do 4. 3. 2024 omezen v běžném způsobu života“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný E. M. odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit s již odsouzeným J. S., společně a nerozdílně poškozeným M. Š., částku 5.200 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Praha 3, Orlická 4/2020, částku 32.411 Kč spolu se zákonným úrokem z dlužné částky ve výši repo sazby ČNB platné pro 1. den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení zvýšené o 8 procentních bodů ročně, jdoucího od dne následujícího po dni konání prvního hlavního líčení, do zaplacení, coby náhradu škody.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 49 T 4/2025, podal obviněný E. M. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 10 To 45/2025, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 10 To 45/2025 podal obviněný E. M. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítá, že žádný společně vedený útok obviněného a odsouzeného S. na poškozeného se v hlavním líčení neprokázal. Jak je patrno již z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, zaviněné jednání přičítané obviněnému není konkretizováno, je zde popisováno pouze v souvislosti s prokázaným jednáním odsouzeného S. Výrok o vině uvádí, že napadli (obviněný a S.) poškozeného M. Š. údery pěstmi a kopy. Skutečnost, že by obviněný povalil Š. či do něj kopal a činil údery pěstí se neprokázala. Neprokázal se ani žádný záměr obviněného k užití násilí vůči poškozenému za účelem zmocnit se věci, kterou měl při sobě, nebo vědomé či nedbalostní jednání obviněného, kterým by způsobil poškozenému vážnou újmu na zdraví. Jak vyplývá z výpovědi svědků, poté, co se obviněný vrátil na místo činu, se do konfliktu odsouzeného S. a poškozeného Š. nezapojoval, stál opodál, a nakonec společně s odsouzeným S. utekl z místa činu. Přitom právě bezprostředně předtím, než obviněný M. s odsouzeným S. opustili místo činu, muselo dojít ke zlomení kotníku poškozeného. Obviněný se proto domnívá, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání a že z popisu skutku ve výrokové části nejsou zjevné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čím byl na straně obviněného s druhým pachatelem naplněn společný úmysl k užití násilí vůči poškozenému za účelem zmocnit se cizí věci a přitom způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Obviněný tuto skutkovou podstatu nenaplnil ani v dílčích skutcích, které by šly považovat za společné jednání s odsouzeným S. V celém jednání byla role obviněného minoritní, a proto by jeho jednání mělo být správně kvalifikováno pouze jako přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na výše popsané navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 10 To 45/2025-470 ze dne 8. 7. 2025 a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedl, že obviněný zjevně opomněl uplatnit též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť jeho dovolání směřuje proti usnesení odvolacího vrchního soudu, jímž byl jako nedůvodný zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvého stupně. Tato formální nedůslednost podaného dovolání však dle názoru státního zástupce nebrání posouzení jeho obsahu. Zároveň státní zástupce upozornil, že nyní uplatněné dovolací námitky v podstatě kopírují podané odvolání obviněného i jeho předchozí obhajobu, přičemž těmito námitkami se již zabývaly soudy nižších stupňů, které se s nimi i náležitě vypořádaly. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle názoru státního zástupce mu uplatněné námitky neodpovídají. Obviněný nejenže neformuluje konkrétní variantu uplatněného dovolacího důvodu, ale pod tento dovolací důvod ani nepodřazuje konkretizovanou námitku, jež by tomuto důvodu dovolání odpovídala. Obviněný si tak z provedeného dokazování pouze selektivně vybírá určité důkazní fragmenty, na jejichž základě staví vlastní skutková zjištění. Státní zástupce dodává, že tomuto okruhu dovolacích námitek tak lze oponovat odkazem na konkrétní skutková zjištění soudu prvého stupně, jak jsou podrobněji rozvedena v odůvodnění jeho rozsudku, zejména v bodě 27 a 32. Účast obviněného nejen na vlastním napadání poškozeného, ale i na zmocnění se jeho věcí je přitom zřejmá z výpovědi poškozeného. Nicméně z hlediska trestní odpovědnosti obviněného pro přisouzený zločin loupeže by ani nebylo zapotřebí, aby se on sám zmocnil některých věcí poškozeného, neboť postačilo, že se vůči poškozenému s tímto úmyslem dopustil násilného jednání. Tato okolnost přitom vyplývá jak z výpovědi poškozeného, tak i odsouzeného J. S.
7. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil obviněný námitku, že popis skutku neobsahuje okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, čím byl na jeho straně dán společný úmysl k užití násilí vůči poškozenému za účelem zmocnit se cizí věci a přitom způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Státní zástupce konstatuje, že ze samotného popisu jednání dovolatele je patrné, že se koordinovaně s odsouzeným J. S. dopustil razantního fyzického útoku proti poškozenému, a to při vědomí toho, že právě jeho bratranec, odsouzený J. S., požaduje po poškozeném peníze a bundu. Dodává, že trestní odpovědnost pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku není podmíněna úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví, ale postačí zde i zavinění z nedbalosti ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku. Nadto na srozumění obviněného se způsobením takové újmy lze usuzovat z popisu intenzity jeho útoku proti poškozenému, a to kopy a údery pěstí. Pokud se dále obviněný domáhá, aby jeho jednání bylo právně posouzeno pouze jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, je dle názoru státního zástupce zjevné, že takový požadavek opírá pouze o vlastní verzi skutkových zjištění, podle níž se do jednání druhého pachatele nezapojoval, popřípadě bylo zcela minoritní. V tomto směru však námitky obviněného pod jím uplatněný hmotněprávní dovolací důvod podřadit nelze, neboť ten je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ani s poukazem na tento dovolací důvod tak není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
8. Státní zástupce závěrem svého vyjádření shrnul, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Nelze tak ve věci shledat žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nedošlo ani k narušení práv obviněného vyplývajících z principů spravedlivého procesu. Takto řádně zjištěný skutkový stav následně soudy obou stupňů i odpovídajícím způsobem právně posoudily. Dovolání obviněného proto státní zástupce v tom zcela dílčím rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, hodnotí jako zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
11. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
12. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného E. M.
13. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
14. K uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný namítá, že dokazováním v hlavním líčení nebyl prokázán společně vedený útok s J. S. Nebylo podle něj prokázáno, že by to byl právě on, kdo poškozeného povalil na zem, stejně tak nebyl prokázán jeho záměr k užití násilí za účelem zmocnění se cizí věci nebo vědomé či nedbalostní jednání obviněného, kterým by způsobil poškozenému vážnou újmu na zdraví.
15. Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že uplatněnému dovolacímu důvodu námitky obviněného obsahově neodpovídají. Obviněný totiž jen namítá, že mu přisouzené jednání nebylo prokázáno, či že z provedených důkazů nevyplývá, popřípadě, že z výpovědí svědků vyplývá něco jiného. Provedeným dokazováním však bylo prokázáno, že obviněný společně s J. S. fyzicky napadli poškozeného M. Š., kdy tohoto obviněný kopnutím povalil na zem, kde jej dále spolu s J. S. fyzicky napadli údery pěstmi a kopy do těla, kdy v té době poškozenému J. S. z těla strhl bundu, ve které měl osobní věci včetně finanční hotovosti. Vina obviněného byla prokázána především výpovědí poškozeného M. Š. a výpověďmi svědků J. S., L. G. a M. G. Jestliže se tedy obviněný dovolává toho, že nebyla zřejmá součinnost obou pachatelů, směřující k odcizení finančních prostředků či věcí poškozeného, pak je toto tvrzení vyvráceno výpovědí poškozeného, který popsal, že fyzický atak vůči němu vygradoval právě za přítomnosti obviněného E. M.
16. Nejvyšší soud k námitkám obviněného dodává, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná ani o rozpor, spadající pod tento dovolací důvod. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.
17. Obviněný ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
18. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil námitky, kterými zpochybňuje, že by se dopustil zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný se domnívá, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání a že z popisu skutku ve výrokové částí nejsou zjevné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čím byl na straně obviněného s druhým pachatelem naplněn společný úmysl k užití násilí vůči poškozenému za účelem zmocnit se cizí věci a přitom způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví.
19. Trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustil ten, kdo proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl přísněji trestný pachatel, který způsobil takovým činem mimo jiné těžkou újmu na zdraví. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podstatou spolupachatelství je společné jednání dvou nebo více osob a úmysl k tomu směřující. Podmínkou spolupachatelství není nutně to, aby každá z jednajících osob naplnila všechny zákonné znaky trestného činu. V rámci společného jednání mohou být role jednajících osob rozděleny tak, že každá z nich naplní jen některé ze znaků trestného činu, přičemž teprve souhrnem dílčích aktů vykonaných jednotlivými osobami dochází k naplnění všech znaků trestného činu. V krajním případě je v závislosti na okolnostech konkrétního případu možné dokonce i to, že naplnění znaků trestného činu vyplývá ze souhrnu dílčích aktů jednajících osob, přičemž tyto akty – posuzovány samy o sobě a mimo kontext celku – jsou ve vztahu k zákonným znakům trestného činu irelevantní. Důsledkem spolupachatelství je to, že každá z jednajících osob odpovídá tak, jako by trestný čin spáchala sama, to znamená, že odpovídá za celý rozsah trestného činu včetně celého následku.
20. Z popisu skutku vyplývá, že se obviněný spolu s odsouzeným J. S. dopustil fyzického útoku proti poškozenému, a to při vědomí toho, že právě odsouzený J. S. požaduje po poškozeném peníze a bundu. Na útoku na poškozeného se obviněný účastnil od samého počátku. Nejvyšší soud zde připomíná své usnesení ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 16/2011, publikovaného pod č. 4/2011 Sb. rozh. tr., podle něhož spolupachatel zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, který sice sám fyzicky nenapadl poškozeného, odpovídá podle § 23 tr. zákoníku za těžkou újmu na zdraví poškozeného, byla-li mu způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného jednání všech spolupachatelů při uskutečňování jejich společného úmyslu. Takový společný úmysl přitom nemusí vyplývat z konkrétní výslovné dohody spolupachatelů, ale může být zřejmý i z konkludentního zapojení spolupachatele do jednání druhého spolupachatele, přičemž účel fyzického útoku mu musel být zřejmý. V návaznosti na tuto judikaturu je třeba hodnotit jednání obviněného jako spolupachatelství u obou trestných činů, tedy zejména u trestného činu loupeže. Jak obviněný, tak již odsouzený J. S. poškozeného napadli údery rukama i kopy do různých částí těla, J. S. i za pomoci teleskopického obušku. Ze strany obou jmenovaných tedy šlo o jednání téže povahy. Motivace útoku proti poškozenému byla u obou jmenovaných společná a souvisela se snahou domoci se něčeho, co měl mít poškozený u sebe. Útok proti poškozenému byl proto společným jednáním obou obviněných a všechna zranění poškozeného jsou následkem tohoto společného jednání. Každý z nich proto odpovídá za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého obviněného. Na tomto závěru ničeho nemění ta okolnost, že dovolatel se v průběhu napadání poškozeného na určitou dobu vzdálil kvůli souběžnému konfliktu s jinou osobou.
21. Pokud jde o odpovědnost obviněného za těžkou újmu na zdraví poškozeného, je nutné připomenout, že tento následek má povahu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Zranění poškozeného bylo co do své povahy, rozsahu a závažnosti adekvátním následkem násilí, které bylo součástí společného jednání obviněných a bylo i ze subjektivního hlediska obviněných snadno předvídatelné. Okolnosti činu a poměry obviněných byly takové, že obvinění měli a mohli vědět, že společným útokem, jehož složkou bylo násilí proti poškozenému, může být způsobena těžká újma na zdraví. Není tedy žádného důvodu k tomu, aby uvedený následek byl vyloučen z rámce, v němž obviněný odpovídá za společné jednání s odsouzeným S. Ta část útoku, ze které vzešlo těžké zranění poškozeného a kterou fyzicky vykonal odsouzený S., byla součástí společného jednání obou obviněných. Z těchto důvodů se proto nelze ztotožnit ani s tvrzením obviněného, že by jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný E. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
23. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného E. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu