4 Tdo 115/2025

Plný text

4 Tdo 115/2025-110

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. A., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 7 To 123/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 126/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů a dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 2. 2024, č. j. 3 T 126/2023-62, byl obviněný M. A. uznán vinným přečinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a za to odsouzen podle § 340 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 1 rok. Výkon trestu mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Obviněnému byl dále uložen podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku na dobu 18 měsíců trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to ve výroku přesně specifikovaného mobilního telefonu.

2. Skutková zjištění popsaná ve výroku o vině a rozebraná podrobněji v odůvodnění citovaného rozsudku lze shrnout následovně. Obviněný dne 28. 10. 2023 v době kolem 00.20 hodin v místě bývalého hraničního přechodu XY převezl ve svém vozidle do České republiky 4 osoby syrské národnosti, které předtím podle instrukcí, jež mu přišly na mobilní telefon, naložil na území Slovenské republiky. Tyto osoby nedisponovaly žádnými doklady a vízy opravňujícími je ke vstupu a pobytu na území České republiky, s čímž byl obviněný srozuměn. Za to měl od doposud neidentifikované osoby obdržet úplatu 1 500 Kč a náhradu nákladů na dopravu.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřoval proti všem výrokům. Namítal subjektivní stránku trestného činu s tím, že neměl tušení, že se vyzvednutím osob na Slovensku a jejich převezením do České republiky dopouští trestného činu a že žádný z provedených důkazů jeho tvrzení nevyvrací. Zopakoval svou obhajobu, že jen chtěl vyhovět své tehdejší atraktivní přítelkyni, která jej zneužila. Dále namítl subsidiaritu trestní represe a vznesl výhrady vůči trestům zákazu činnosti a propadnutí věci s argumentem, že řidičské oprávnění a mobilní telefon potřebuje k výkonu svého zaměstnání. 4. Krajský soud v Brně odvolací námitky obviněného neshledal důvodnými a napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. pouze z toho důvodu, že zjistil nevytýkané pochybení v tzv. právní větě výrokové části rozsudku spočívající v tom, že zde absentovalo konstatování, že obviněný čin spáchal za úplatu, což odpovídá znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 340 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, která byla na jednání obviněného z pohledu skutkových zjištění soudem prvního stupně správně aplikována. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud poté o vině obviněného znovu rozhodl, přičemž vyjma odstraněné vady v právní větě rozhodl shodně jako soud prvního stupně. Obviněnému uložil i stejný trest zahrnující znovu i trest zákazu činnosti a propadnutí věci.

II. Dovolání obviněného

5. Obviněný M. A. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Prokopa Beneše napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

6. Nejprve obviněný odůvodnil, v čem spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vznesl dvě námitky nesprávného právního posouzení skutku jako přečinu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Jednak absenci subjektivní stránky a jednak chybějící znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 340 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, že čin je spáchán za úplatu. 7. Konkrétně obviněný brojil proti závěru o tom, že jednal v eventuálním úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože byl srozuměn s tím, že ve svém vozidle převáží přes státní hranici osoby bez oprávnění ke vstupu a pobytu na území České republiky. Uvedl, že z žádného z provedených důkazů ani z jejich celkového souhrnu nelze učinit úsudek o tom, že od samého počátku byl srozuměn s tím, že páchá trestný čin. Podle něj toto srozumění existuje jen v představě obou nižších soudů, kterou vyvrací jeho obhajobu, že o nelegální migraci ekonomických uprchlíků z Afriky či Asie přes Českou republiku do západní Evropy nic nevěděl. Za nebezpečnou obviněný označil úvahu odvolacího soudu, který na místo posuzování subjektivní stránky na základě obstaraných důkazů a zjištěných skutečností konstatoval, že obviněný má jako každý občan České republiky povinnost dodržovat zákony tohoto státu včetně trestního zákoníku. Tímto excesivním výkladem podle mínění obviněného odvolací soud de facto vykonstruoval jeho objektivní odpovědnost za trestně relevantní následek a vyloučil u všech občanů České republiky aplikaci právního omylu zakotveného v § 19 tr. zákoníku (kdo při spáchání činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat), čímž očividně sám porušil trestní zákoník.

8. K naplnění znaku za úplatu obviněný uvedl, že odměna 1 500 Kč mu nebyla poskytnuta za spáchání trestné činnosti a odpovídá svou výší sedmihodinové práci řidiče, takže na ni nelze hledět jako na podstatné zvýhodnění, které má na mysli § 340 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Zde obviněný odkázal na komentář k trestnímu zákoníku In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2127–2134. 9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle obviněného dán ve dvou jeho alternativách. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, a k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy. První z uvedených alternativ obviněný podřadil námitku extrémního rozporu mezi skutkovým tvrzením soudů, že odměnu a náhradu nákladů za dopravu měl obviněný obdržet od doposud neustanovené osoby z Prahy, a tím, že už soudu prvního stupně tuto osobu identifikoval jako A. U., realitní makléřku společnosti Century 21, a listinnými důkazy, které jsou založené na č. l. 41–44 tr. spisu, doložil, že jde o osobu atraktivní a nadále pracující v realitní kanceláři. 10. K druhé uplatněné alternativě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, podle které je potřeba mít za opomenuté důkazy i ty, které sice byly řádně provedeny, ale soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, uplatnil námitku, že soudy opomněly zvažovat výše zmíněné listinné důkazy prokazující existenci a atraktivitu A. U., a odvolací soud se opomněl vypořádat s listinou obsahující potvrzení ze dne 26. 2. 2024 o nutnosti řidičského oprávnění k výkonu zaměstnání od firmy ELTODO, a. s., kde je zaměstnán jako IT technik, kterou argumentoval proti trestu zákazu činnosti. 11. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 3 T 126/2023. III.

Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání

12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem rekapituloval dovolací námitky obviněného a připomněl obecná východiska pro provedení přezkumu pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení z titulu dovolacích důvodů, o které obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel. Následně státní zástupce konstatoval, že podané dovolání je z valné části doslovným opakováním obhajoby obviněného uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. K tomu poznamenal, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterou se soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vzhledem k uvedenému se pak státní zástupce už jen stručně vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám obviněného.

13. K vytýkané skutkové vadě podřazené pod první alternativu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a spočívající v tom, že soudy ve skutkové větě neidentifikovaly osobu, která měla obviněnému za převoz osob poskytnout finanční odměnu, přestože podle obviněného se jednalo o A. U., státní zástupce poukázal na skutečnost, že z hlediska dovození trestní odpovědnosti obviněného není podstatné, od koho měl úplatu obdržet a kdo mu ji slíbil. Stěžejní je zjištění, za co konkrétně ji měl získat, a to sporné není. Vyjma toho lze z vyjádření obviněného, že „… A. přeposílala zprávy od toho jejího klienta ...“ usuzovat na to, že jmenovaná nebyla osobou, která by trestnou činnost spojenou s nelegálním převaděčstvím sama organizovala a financovala. 14. K výhradě opomenutých důkazů, kterými jsou v dovolání konkretizované listiny, spadající podle mínění obviněného pod třetí alternativu téhož dovolacího důvodu, tj. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce konstatoval, že je zjevně neopodstatněná. Nedisponuje sice celým vyšetřovacím spisem, ale podstatné je, že z protokolu o hlavním líčení konaném dne 27. 2. 2024 vyplývá, že “… strany bez návrhů na doplnění dokazování ... dokazování se končí ...“. Pokud dovolatel namítá, že soudy z předmětných listin nedovodily takové závěry, které on pokládá za správné a důležité, je o námitku, která se s uplatněnou alternativou uvedeného dovolacího důvodu míjí. 15. K dovolacím námitkám, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce uvedl, že je pod tento dovolací důvod podřadit lze, jde ovšem opět o námitky, které postrádají opodstatnění. K údajné absenci subjektivní stránky státní zástupce poukázal na skutečnost, že okolnosti objektivní povahy jednoznačně svědčí pro správnost závěrů soudů obou stupňů o tom, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který zahrnuje podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit chráněný zájem. Připomněl, že na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, byť cíl jeho jednání byl jinak z pohledu trestního práva nezávadný. Státní zástupce zdůraznil vysoce podezřelé souvislosti vykreslující způsob, jakým byl obviněný do převaděčské činnosti včleněn (jejich znění převzal z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na straně 4, na které Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje) a vyjmenoval důkazy, které podle něj logicky a přesvědčivě ve svém souhrnu vyvracejí obhajobu obviněného, že se stal nevědomou a zmanipulovanou obětí aktivit jiné osoby. Za naivní a odtržené od reality označil státní zástupce tvrzení obviněného, že mu není nic známo o nelegální migraci ekonomických uprchlíků z Afriky či Asie do Evropské unie. Vzhledem k tomu, že obviněný je středoškolsky vzdělán, působí jako osoba samostatně výdělečně činná v oblasti marketingu webových stránek a je sociálně ukotven a orientován, je podle státního zástupce evidentní, že nežije ve vzduchoprázdnu a stejně jako naprostá většina občanů České republiky je seznámen s pojmy migranti, migrační krize i s tím, že migranti z východu přecházejí i přes Českou republiky do západní Evropy, a to navzdory tomu, že nedisponuje televizním přijímačem.

16. K námitce obviněného, že slíbenou částku 1 500 Kč nad rámec náhrady nákladů za pohonné hmoty, nelze mít za úplatu ve smyslu § 340 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, státní zástupce konstatoval, že podle skutkových zjištění byla obviněnému odměna v této výši slíbena vykonání konkrétní nezákonné aktivity a současně byl předpoklad vykonání více podobných cest, které měl mít honorovány obdobným způsobem. Bezpochyby šlo tedy o úplatu ve významu, který tomuto pojmu přikládá trestní zákoník.

17. Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného podle § 265i odst.1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň uvedl, že nemá námitek proti projednání věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř. 18. Obviněný byl s vyjádřením státního zástupce seznámen prostřednictvím svého obhájce a do doby rozhodování Nejvyššího soudu na něj replikou nereagoval.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

19. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Dovolání je totiž svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b tr. ř., přičemž je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem také odpovídaly.

20. Obviněný M. A. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

21. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první z uvedených alternativ, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že extrémní nesoulad skutkových zjištění soudů nižších stupňů s provedenými důkazy nastává pouze tehdy, pokud odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vykazuje markantní deficity nebo skutkové závěry nemají v důkazech žádnou oporu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20.6.1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, dále obdobně nález ze dne 23.3.2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo usnesení ze dne 11.2.2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09, anebo také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.1.2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). 22. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 23. Nejvyšší soud ještě úvodem uvádí, že je-li očividné, že napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející nevykazuje dovolatelem vytýkané nedostatky a že podané dovolání nemůže být úspěšné, např. protože dovolací argumentace je jen opakováním námitek uplatněných v řízení před soudem prvního a druhého stupně, se kterými se tyto soudy náležitě a v souladu se zákonem vypořádaly nebo napadené rozhodnutí na základě porovnání dovolání s obsahem spisu evidentně netrpí vytýkanými vadami, jsou dány důvody pro odmítnutí takového dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a Nejvyšší soud neprovádí přezkum napadeného rozhodnutí podle hledisek uvedených v § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. 24. Po seznámení se s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že všechny dovolací námitky skutkového charakteru jsou v podstatě opakováním argumentace, kterou obviněný uplatnil už v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně a následně v odvolání. Obdobný závěr lze učinit i o dovolací námitce týkající se subjektivní stránky přečinu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obhajoba obviněného je od samého počátku založena na tom, že nevěděl, že pomáhá osobám, které na Slovensku naložil do svého auta a převezl je v něm do České republiky, nedovoleně překročit státní hranice. Stejně jako o námitce vůči trestu zákazu činnosti, kterou obviněný také podřadil uplatněným dovolacím důvodům podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ji navázal na opomenutý důkaz prokazující, že řízení motorových vozidel je podmínkou pro výkon jeho zaměstnání. Se všemi uvedenými námitkami se soudy dostatečně přesvědčivě vypořádaly (viz odst. 2–8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 3–5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), takže ohledně nich platí, že jsou zjevně neopodstatněné a nezakládají důvod pro věcný přezkum napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].

25. Obiter dictum Nejvyšší soud pouze stručně uvádí, že obdobně jako soud odvolací neshledává vadu skutkových zjištění v tom, že není ve výroku o vině identifikovaná osoba, která měla obviněnému poskytnout odměnu a zaplatit mu náklady za dopravu, jelikož ze snímků obrazovky mobilního telefonu obviněného na č. l. 21–22 tr. spisu je zjevné, že A. U. obviněnému přeposílá krátké textové zprávy v anglickém jazyce od osoby označené jako „M. T.“ obsahující pokyny k cestě, tj. kdy, kde a kolik osob má obviněný naložit do svého vozidla, kudy má jet zpáteční cestou apod. Z toho je evidentní, že obviněným zmíněná A. U. nebyla řídící osobou, a proto nelze učinit spolehlivý úsudek o tom, že právě ona rozhodla o tom, jaká bude výše odměny, která byla jejím prostřednictvím obviněnému za převoz uprchlíků slíbena. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. je navíc podstatné, že obviněným zpochybněné skutkové zjištění není pro naplnění znaků přečinu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku určující. Tím lze zřejmě vysvětlit i postup policejních orgánů a státní zástupkyně, kteří rezignovali na výslech jmenované před podáním návrhu na potrestání. Její svědecký výslech v řízení před soudem pak nežádala ani žádná ze stran.

26. V výhradě obviněného, že soudy sice provedly listinné důkazy, které předložil v průběhu hlavního líčení, tj. z internetu získané informace k A. U. na č. l. 41–44 tr. spisu a potvrzení zaměstnavatele obviněného na č. l. 59 tr. spisu, ovšem nevyvodily z nich odpovídající závěry, Nejvyšší soud uvádí, že listinné důkazy k jmenované osobě nemají vypovídající hodnotu ke skutku samotnému a navíc soudy nijak nezpochybnily věrohodnost tvrzení obviněného o tom, že právě A. U., se kterou se náhodně seznámil a vnímal ji jako atraktivní, mu nabídla možnost výdělku tím, že osoby, které mu označí, převeze ze Slovenska do České republiky.

27. Pokud jde o písemné vyjádření firmy ELTODO, a. s., vystavené na žádost obviněného, že k výkonu zaměstnání potřebuje řidičské oprávnění skupiny B, protože jako IT technik řeší problémy i mimo sídlo centrály společnosti, soudy jej opravdu v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně nezmínily. Potřebu uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel ve svých rozhodnutích ovšem jasně vysvětlily poukazem na to, že obviněný trestný čin spáchal v přímé souvislosti s touto činností (viz odst. 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 5 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího) a tento závěr je z pohledu skutkových zjištění nesporný. Nejvyššímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byly splněny a není proto naplněn ani dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. i) tr. ř., který ve své první alternativě spočívá v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu sice uvedený v § 52 tr. zákoníku, avšak bez splnění zákonných podmínek pro jeho uložení. Okresnímu soudu v Břeclavi je ale potřeba v této souvislosti důsledně připomenout, že trest zákazu činnosti se neukládá nikdy obligatorně, jak tento soud ve svém rozhodnutí chybně uvedl. Do trestního zákoníku totiž nebyla převzata dřívější úprava podle § 49 odst. 1 tr. zákona ve znění novely provedené zákonem č. 122/2008 Sb.

28. K námitce absence subjektivní stránky přečinu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku poukazem na to, že reálně nic nevěděl o nelegální migraci ekonomických uprchlíků z Asie a Afriky přes území České republiky, Nejvyšší soud nad rámec argumentace soudů nižších stupňů, které u obviněného dovodily zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, uvádí následující. 29. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla, není-li tu doznání, dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 nebo č. 41/1976). Pokud pachatel svým jednáním sleduje cíl z pohledu trestního práva nezávadný (kupř. přivydělat si, nebo vyhovět přání své atraktivní přítelkyně), ale je mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, neboť to by šlo o úmysl přímý) dojde k porušení určitého právního statku zákonem chráněného a zásadně nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by následku, který si představuje jako možný, mohla zabránit, pak jedná v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 30. Z pohledu subjektivní stránky je pro vyvození trestní odpovědnosti směrodatné zavinění pachatele v průběhu činu, který se projevil v objektivní realitě a odpovídá znakům určité skutkové podstaty uvedené v trestním zákoníku, nikoli v době, která mu předcházela. V této trestní věci tedy není rozhodující, zda obviněný byl srozuměn s tím, že za slíbenou úplatu bude pomáhat syrským utečencům k nelegálnímu překročení statní hranice České republiky už v okamžiku, kdy odjížděl pro blíže nekonkretizované osoby na Slovensko. Podstatné je, zda lze srozumění s tím, že jinému pomáhá nedovoleně překročit státní hranice, u něj dovodit v okamžiku, kdy tyto osoby převezl ze Slovenska na území České republiky. K tomu Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na straně 4, kde vysvětlil s poukazem na konkrétní nesporné okolnosti případu, že o existenci takové srozumění nelze pochybovat. 31. K výhradě obviněného, že nevěděl o uprchlické krizi, neboť nemá televizi a je ponořen ve světě informačních technologií, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný je středoškolsky vzdělán a pracuje jako specialista informačních technologií, takže lze důvodně předpokládat, že jeho inteligenční kvocient odpovídá běžným rozumovým a mentálním schopnostem a je mu tedy známo, že vstupem České republiky do schengenského prostoru se překročení státní hranice nestalo dovoleným pro kohokoli a jakýmkoli způsobem. Volný pohyb osob v rámci členských států je povolen pouze vymezené kategorii osob. Ostatní osoby mohou v rámci schengenského prostoru cestovat s platnými cestovními doklady a za podmínek, které jsou pro ně jednotlivými státy stanoveny, tedy např. při splnění vízové povinnosti. Přesto obviněný vyzvednul podle pokynů postupně mu přeposílaných v průběhu jeho cesty na Slovensko na jeho mobilní telefon od osoby, kterou vůbec neznal, v nočních hodinách na vlakovém nádraží obce XY čtyři toliko arabsky hovořící muže, jejichž vizáž jednoznačně nasvědčovala semitskému původu (viz č. l. 9 tr. spisu) a které kontaktoval poté, co předtím obdržel textovou zprávu v anglickém jazyce, ze které vyplývá, že je nabádán k důkladnosti při jejich hledání, protože by se mohli schovávat na méně viditelném místě (viz snímek obrazovky jeho mobilního telefonu zachycující zprávu doručenou ve 21.04 hodin na č. l. 21 tr. spisu), a aniž by se jakkoli pokusil ověřit, zda disponují doklady prokazujícími jejich totožnost a možnost vstupu na území České republiky, bez dalšího je nechal nastoupit do svého automobilu a převezl je v něm přes státní hranice.

32. Jedinou zatím soudy nižších stupňů nevypořádanou námitkou je hmotněprávní výhrada obviněného vůči posouzení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty § 340 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný už v odporu proti trestnímu příkazu (viz č. l. 40 tr. spisu) a poté znovu prostřednictvím obhájce v závěrečné řeči u hlavního líčení (viz protokol o jeho průběhu na č. l. 57 tr. spisu) polemizoval s tím, zda na částku 1 500 Kč, kterou měl podle skutkových zjištění soudů obdržet za převezení migrantů přes státní hranice, lze nahlížet jako na úplatu ve smyslu uvedeného ustanovení trestního zákoníku, neboť její výše odpovídá tomu, kolik hodin řídil (vychází to cca na 200 Kč za hodinu). Soud prvního stupně na tuto výhradu nijak nereagoval a odvolací soud se jí nezabýval, protože obviněný uvedenou námitku v odvolání neuplatnil. 33. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že východiskem pro zjištění existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku je popis skutku obsažený ve výroku rozhodnutí, popřípadě rozvedený v jeho odůvodnění a že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněnému byla za pomoc s nedovoleným převozem osob přes státní hranice vedle úhrady nákladů za dopravu přislíbena i odměna 1 500 Kč, přičemž se nemělo jednat o jednorázovou akci, nýbrž mělo jít o opakovaný zdroj jeho příjmu, jak obviněný sám doznal. 34. Pod pojmem úplata ve smyslu § 340 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se rozumí jakákoli výhoda, a to nikoli jen majetkové povahy, neboť tento pojem je odvozen od pojmu úplatek, za který se také nepovažuje jen majetkové obohacení. Zpravidla však úplata spočívá v přímém majetkovém prospěchu. Z pojmu úplata současně vyplývá, že poskytnutý majetkový či jiný prospěch nemůže být jen zcela nepatrný, např. tabulka čokolády, balíček kávy, květiny atd., neboť takový prospěch nelze považovat za úplatu, která ve svém pojmu zahrnuje uplácení, tedy podstatné zvýhodnění příjemce úplat (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2130, marg. č. 5.). Částku 1 500 Kč, zejména pokud byla přislíbena opakovaně, nelze označit za zanedbatelnou. Nejlépe o tom ostatně vypovídá to, že obviněný se k poskytnutí pomoci s nedovoleným převozem osob přes státní hranice rozhodl nejen pro atraktivitu ženy, která ho s předmětnou nabídkou oslovila, ale právě i s ohledem na slíbenou odměnu, které se mu mělo dostat opakovaně. Jak sám uvedl, bral to „jako brigádu“ (viz protokol zachycující průběh hlavního líčení na č. l. 55 tr. spisu). Dovolací námitku, že částka 1 500 Kč odpovídá sedmihodinové pracovní době řidiče, je potřeba označit za irelevantní, protože obviněnému nebyla slíbena odměna za legální práci, nýbrž úplata za to, že převeze ilegální migranty přes státní hranici.

35. Vycházeje ze shora uvedeného je zřejmé, že obviněným uplatněná hmotněprávní námitka je zjevně nedůvodná.

V. Závěrečné posouzení dovolání

36. Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by věc meritorně přezkoumával podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)

V Brně dne 5. 3. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu

Zpracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně