Plný text
4 Tdo 1169/2025-2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný D. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 11 To 129/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 229/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 4 T 229/2024, byl obviněný uznán vinným v bodě I výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě II přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 4 roky a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. V adhezním řízení soud prvního stupně rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Trestné činnosti se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že pod bodem I vylákal se zištným úmyslem a s vědomím, že svým závazkům nemůže dostát, v době od března 2020 do dubna 2022 v XY i na jiných místech v České republice sedmi po sobě jdoucími útoky od zde vyjmenovaných poškozených pod falešným příslibem dovozu a zprostředkování prodeje motorových vozidel a jejich dílů a použitím fabulovaných legend o své tíživé situaci celkem 1 362 212 Kč a pokusil se vylákat dalších 42 800 Kč. Pod bodem II pak obdobným způsobem třemi dalšími útoky spáchanými od srpna do října 2022 od poškozených konkretizovaných ve výroku o vině vylákal finanční prostředky ve výši 582 500 Kč a motorové vozidlo Nissan Pulsar v hodnotě 250 000 Kč. Uvedeného jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 3 T 66/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 31 To 316/2022, odsouzen mimo jiné pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu na 3 roky a 6 měsíců, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. 1 T 82/ 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 111/2013 a výroků o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu Liberci sp. zn. 69 T 13/2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci sp. zn. 55 To 185/2015 a z rozsudku Okresního soudu v Liberci sp. zn. 1 T 258/2014.
3. V adhezním řízení Okresní soud v Semilech stejným rozsudkem rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně brojil obviněný odvoláním, které směřovalo proti výrokům o vině a trestu. O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že ho podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 11 To 129/2025, zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Vargy dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. ř. se slovním vysvětlením, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, že bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli je nepřípustné, a že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný uvedl, že ve věci rozhodoval u soudu prvního stupně JUDr. Martin Fišer, který nebyl nestranný a měl být proto vyloučen z vykonávání všech úkonů. O jeho zaujatosti vypovídá fakt, že na obviněného vydal dne 11. 1. 2022 příkaz k zatčení ve věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 196/2020, který byl následně nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 609/22 zrušen pro porušení práva obviněného na osobní svobodu ve smyslu čl. 2 odst. 2, 4 Listiny základních práv a svobod. Svědčí o ní i to, že v nynější trestní věci ovlivňoval svědka D. T. tím, že mu řekl, aby se nenechal rozhodit dotazy, a že rezignoval na výslech svědků navržených obhajobou. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku navíc argumentoval při ukládání trestu vykonstruovaným modem operandi, který má obviněný „jako živnost zapsanou v Rejstříku trestů od roku 1992“ (viz bod 69 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně).
7. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný spatřoval v porušení zásady speciality, protože byl z Panamy vydán do České republiky výlučně k výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 66/2020, a to na základě realizace zatykače Interpolu Red Notice, Control No.: A-2639/3-2024 ze dne 8. 3. 2024. 8. Obviněný zdůraznil, že s vydáním z Panamy do České republiky souhlasil, jinak by k jeho extradici vůbec nedošlo, a že jeho souhlas se vztahoval jen k trestnímu řízení, ve kterém byl vydán předmětný zatýkací rozkaz. Skutečnost, že letadlo, které jej dopravovalo z Panamy do Prahy, přistálo v Nizozemí, nemění nic na tom, že předán byl z Panamy do Česka. Mezipřistání v Nizozemí a to, že zůstal v Amsterdamu, bylo způsobeno jen jeho zdravotními potížemi. Zadržení v Amsterdamu a předání Nizozemskem do České republiky na základě evropských zatýkacích rozkazů obviněný označil za nezákonné, protože fakticky byl na svobodě omezen už předtím v Panamě. Ale i pokud by skutečně ze strany Panamy šlo jen o deportaci a nikoli o extradici, jak tvrdí soudy nižších stupňů, měla být zásada speciality použita analogicky a trestní stíhání vůči němu za jakoukoli jeho dřívější trestnou činnost spáchanou před vydáním z Panamy nemělo být vedeno bez souhlasu panamských justičních orgánů. O tom, že byl obviněný vydán z Panamy a nikoli z Nizozemí svědčí ostatně i to, že Okresní soud v Liberci v usnesení ze dne 9. 7. 2024, č. j. 3 T 66/2020-846, uvedl, že se obviněnému započítává do uloženého souhrnného trestu odnětí svobody „vazba od 26. 3. 2024 – 14:30 hodin do 3. 7. 2024 – 18:53 hodin“, tj. od jeho zadržení v Panamě a nikoli od 10. 4. 2024, kdy byl znovu zadržen v Nizozemí, jak uzavřel odvolací soud v bodě 6 svého usnesení.
9. Na podporu svého tvrzení o porušení zásady speciality obviněný k dovolání připojil neověřenou fotokopii listiny, kterou označil za „potvrzení panamského ministerstva veřejné bezpečnosti“ ze dne 11. 10. 2025 o tom, že byl vydán do České republiky výlučně pro trestní řízení vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 66/2020 a že byla uplatněna zásada speciality. Současně uvedl, že její originál s úředním překladem doloží později, což do doby rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání neučinil.
10. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil námitku, že soudy nedůvodně neprovedly jím navrhované výslechy svědků a důkaz letenkami z Panamy, kterými chtěl demonstrovat porušení zásady speciality. Co se týče opomenutých svědků upřesnil, že se jedná o jeho manželku M. S., která s ním dlouhodobě spolupracovala a mohla vypovídat i k jiným útokům než k poškozenému P. Š., jak je nesprávně uvedeno v bodě 65 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, dále svědka O. Ch., svědkyni M., svědka F. a svědka T. Nově v dovolání navrhl výslech J. H., který je bývalým partnerem jeho dcery, a který byl u některých jeho obchodů, a výslech A. Z., který vlastnil přepravní firmu. Všichni tito svědci podle obviněného mohli pomoci objasnit skutkový stav a dokázat, že obviněný nejednal od počátku s podvodným úmyslem. 11. V návaznosti na to brojil proti subjektivní stránce trestného činu podvodu právě argumentem, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl na samém počátku jednání.
12. Nejvyššímu soudu obviněný závěrem dovolání navrhl, aby zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření státního zástupce
13. K dovolání obviněného D. S. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Úvodem konstatoval, že nepovažuje za nutné znovu rekapitulovat skutkový stav či průběh řízení, protože tyto skutečnosti jsou dovolacímu soudu dobře známy, a bude se věnovat výhradně námitkám uplatněným v dovolání, s nimiž se po věcné stránce neztotožňuje.
14. Pokud jde o námitku podjatosti předsedy senátu soudu prvého stupně [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], státní zástupce uvedl, že obviněný nepoukázal na žádné relevantní skutečnosti, které by mohly vést k závěru o tom, že předseda senátu JUDr. Martin Fišer je pro svůj poměr k věci nebo obviněnému ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen z úkonů v této trestní věci. Připomněl, že odvolací soud se stejnou námitkou podrobně zabýval v bodech 9 a 10 svého usnesení a přesvědčivě uzavřel, že žádná ze skutečností, kterými obviněný argumentuje, jmenovaného soudce z rozhodování nevylučuje. Pokud jde o to, že Ústavní soud zrušil příkaz k zatčení vydaný stejným předsedou senátu v jiné trestní věci nálezem ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 609/22, státní zástupce upozornil na to, že důvodem byla jen procesní pochybení spočívající v tom, že před vydáním příkazu nedostatečně prověřil relevantnost omluvy obviněného z účasti na hlavním líčení. Nesprávný procesní postup jako takový navíc nevytváří poměr k věci či k obviněnému ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. K tomu státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 906/2015, ze kterého odcitoval pasáž „Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že jde o běžnou procesní situaci, kdy nadřízený soud zruší nebo změní rozhodnutí soudu nižšího stupně. Samotná skutečnost jiného právního názoru nemůže být důvodem, pro který je soudce soudu prvního stupně vyloučen z dalšího rozhodování ve věci, protože jiný právní názor soudce ještě nesvědčí o tom, že zaujal takový poměr k obviněnému nebo věci samotné, který by odůvodňoval pochybnosti o jeho možnostech nestranně rozhodovat.“. Stejně tak nelze podle státního zástupce podjatost dovozovat z toho, že soudce v hlavním líčení nabádá svědka, aby se nenechal rozhodit dotazy. Takový postup je naopak projevem řádného řízení hlavního líčení, který ukládá § 203 odst. 1 tr. ř. Ani zmínka o rozsáhlé trestní minulosti obviněného v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není projevem podjatosti. Konstatování pravdivých skutečností, byť formulované odlehčeným způsobem a nikoli strohým úředním jazykem, podle státního zástupce nepřekračuje literární licenci soudce a nemůže objektivně zpochybnit jeho nestrannost.
15. K námitce porušení zásady speciality [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.] státní zástupce konstatoval, že prakticky identickou argumentaci obviněného posuzoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 6 Tdo 844/2025, a dospěl k závěru, že k porušení speciality nedošlo, což také řádně odůvodnil. Podle státního zástupce jsou tam uvedené právní závěry použitelné i nyní, neboť podstata námitek obviněného je stejná, opět odkazuje okolnosti svého transportu z Panamy a popírá relevantnost realizace evropského zatýkacího rozkazu v Nizozemí. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný nebyl z Panamy do České republiky vydán na základě extradice, nýbrž byl deportován do Nizozemí a odtud teprve řádně předán do České republiky na základě evropských zatýkacích rozkazů postupně vydaných v souběžně probíhajících trestních věcech. Jak správně připomněl odvolací soud v bodě 6 svého usnesení Česká republika do Panamy žádost o jeho vydání, která je zásadní podmínkou pro extradiční řízení, ani neodeslala. Z uvedeného je zřejmé, že zásada speciality se v této trestní věci neuplatní.
16. Námitku tzv. opomenutých důkazů podřazenou dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce také shledal zjevně nedůvodnou. Jednak z toho důvodu, že obviněný ani netvrdí, že by některý z údajně opomenutých důkazů mohl zásadně změnit skutkové závěry podstatné pro rozhodnutí o vině, a dále z toho důvodu, že odvolací soud, byť úsporně, vysvětlil, proč se jedná o důkazy nadbytečné. Některé totožné návrhy byly ostatně odmítnuty už soudem prvního stupně soudem, který v bodě 65 svého rozsudku svůj postup dostatečně vysvětlil. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu se tak nejedná o opomenuté důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Část navržených důkazů měla navíc sloužit pouze k podpoře argumentace obviněného porušením zásady speciality, která byla již dříve soudy vyvrácena.
17. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného je pouze výrazem jeho nespokojenosti s postupem soudů, které však jednaly zcela v mezích zákona. Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. 18. Vyjádření státního zástupce bylo Nejvyšším soudem zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájce k případné replice, kterou obviněný nevyužil.
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá.
20. K tomu je vhodné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným jen k nápravě procesních a hmotněprávních vad výslovně uvedených v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, a konkrétní námitky dovolatele musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat. Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.), neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Právně fundovanou argumentaci má při tomto restriktivním pojetí zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
21. Obviněný podal dovolání, v němž výslovně odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. ř. Z jeho argumentace zároveň plyne, že brojí i proti závěru soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, protože namítá absenci podvodného úmyslu už na samém počátku jednání, což je svou povahou námitka vadného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že obviněný měl uplatnit také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jehož podstata spočívá v tom, že ač odvolací soud v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítl odvolání a neodstranil vadu v něm vytýkanou a zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Toto formální pochybení ale samo o sobě nebylo způsobilé zamezit dovolacímu přezkumu, pokud by obviněným výslovně uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. ř. byly reálně naplněny. Tak tomu ale v posuzované věci zjevně není.
23. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., obviněný namítl, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval soudce, který měl být pro podjatost vyloučen. Svou námitku opřel o tvrzení, že předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Martin Fišer v jiné trestní věci vydal příkaz k zatčení, který byl následně zrušen nálezem Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele, a že v projednávané věci v průběhu hlavního líčení ovlivňoval svědka D. T. pokynem, aby se nenechal rozhodit dotazy obhajoby. To, že předseda senátu JUDr. Martin Fišer k obviněnému zaujímal negativní postoj, je podle něj zřejmé i z hodnotících formulací v odůvodnění rozsudku, kde soud prvního stupně akcentuje recidivu obviněného při úvaze o trestu a modus operandi jeho dřívější a nynější trestné činnosti označuje za jakousi živnost zapsanou v rejstříku trestů.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dopadá na situace, kdy ve věci rozhodoval orgán, u něhož byly dány důvody vyloučení podle § 30 tr. ř. Vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř., kterého se obviněný fakticky domáhá, musí být založeno na konkrétních okolnostech, které jsou způsobilé objektivně vzbudit legitimní pochybnost o nestrannosti. To znamená, že nestačí pouze subjektivní přesvědčení obviněného nebo jeho nesouhlas s procesním postupem soudu či s výsledkem řízení. Postup soudce při vedení řízení, jeho právní názor či hodnotící závěry vyjádřené v odůvodnění rozsudku, byť s cílenou nadsázkou, nejsou samy o sobě „poměrem k projednávané věci“ ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., není-li doloženo, že by vycházely z mimoprocesních pohnutek. 25. V této trestní věci vznesl obviněný námitku podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. Martina Fišera podáním ze dne 25. 2. 2025, tj. až poté, co tento soud ve věci meritorně rozhodl odsuzujícím rozsudkem v hlavním líčení dne 19. 2. 2024. Podání adresoval Krajskému soudu v Hradci Králové, jenž je pak dne 4. 3. 2025 postoupil soudu prvního stupně, u kterého se stále nacházel trestní spis, neboť zatím nebyl vyhotoven rozsudek. V tomto podání obviněný uplatnil shodné argumenty jako nyní v dovolání, a to včetně poukazu na Ústavním soudem zrušený zatýkací rozkaz vydaný v jiné trestní věci (viz č. l. 1827 až 1829 tr. spisu). Soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 3. 2025, č. j. 4 T 229/2024-1831, rozhodl podle § 31 odst. 1 tr. ř. tak, že soudce JUDr. Martin Fišer není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 229/2024, a v odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně a přesvědčivě vyrovnal se všemi obviněným uplatněnými výhradami vůči procesnímu postupu jmenovaného soudce. Toto rozhodnutí nebylo napadeno stížností a nabylo právní moci dne 22. 3. 2025 (viz č. l. 1831 tr. spisu). V podstatě stejně vyargumentovanou námitkou podjatosti se pak zabýval i odvolací soud jako námitkou odvolací. I on uzavřel, že je neopodstatněná, protože samotný procesní postup soudce při řízení hlavního líčení či formulace, které použil v odůvodnění rozsudku, nelze bez dalšího považovat za poměr k projednávané věci. Stejně tak není důvodem pro jeho vyloučení, že v minulosti projednával jiné trestní věci obviněného. Odvolací soud konstatoval, že předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Martin Fišer by byl v této věci po podání obžaloby vyloučen podle § 30 odst. 2 tr. ř. tehdy, pokud by v přípravném řízení činil úkony typu vydání příkazu k zadržení, evropského zatýkacího rozkazu či žádosti o vyžádání osoby z cizího státu. Všechny tyto procesní úkony ale učinila soudkyně Mgr. Alexandra Rulcová. Příkaz k zatčení ze dne 11. 1. 2022, na který obviněný poukázal s tím, že byl následně nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 609/22, zrušen (viz č. l. 1624-1628 tr. spisu), vydal JUDr. Martin Fišer v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 196/2020 (viz č. l. 104 tr. spisu). Odvolací soud dále poukázal na to, že obviněný prokazatelně dlouhodobě usiloval o „kampaň“ proti tomuto soudci, jak o tom vypovídá elektronická komunikace obviněného se svědkem D. T. založená na č. l. 607 trestního spisu (srov. body 9 a 10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). 26. Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu ztotožňuje. Nad jejich rámec připomíná, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (§ 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Důvody k vyloučení soudce z rozhodování ve věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., které mohou zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., proto nelze spatřovat výlučně ze způsobu, jakým předseda senátu vykonával svou nezávislou rozhodovací činnost, ani v jeho procesním postupu. Pokud jde o tvrzení obviněného o údajném zaujatém chování předsedy senátu vůči němu v průběhu hlavního líčení, lze odkázat pro stručnost na shora citované usnesení odvolacího soudu, který nezjistil nic, co by nasvědčovalo zkrácení procesních práv obviněného. K tvrzení obviněného o ovlivňování svědka D. T., Nejvyšší soud uvádí, že pokud předseda senátu v rámci vedení výslechu jmenovanému svědkovi řekl, aby se nenechal rozhodit dotazy, jde o projev jeho oprávnění k řízení hlavního líčení a k procesnímu usměrňování výslechu svědka v intencích § 203 odst. 1, 2 tr. ř., který bez dalšího není způsobilý založit pochybnost o nestrannosti soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Vyjma toho, obhajoba mohla proti způsobu vedení výslechu svědka brojit postupem podle § 203 odst. 3 tr. ř., tj. obrátit se na senát, což neučinila (srovnej protokol o hlavním líčení na č. l. 1777 až 1780 tr. spisu). 27. Pokud obviněný dovozuje podjatost předsedy senátu z formulací obsažených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně soudu, je třeba zdůraznit, že tím fakticky jen polemizuje se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil povahu jeho jednání a jeho osobu. Soud prvního stupně totiž použil termín modus operandi v odůvodnění svého rozsudku, aby tím vystihl opakující se způsob trestné činnosti obviněného v posuzovaných skutkových dějích, přičemž svůj závěr relevantně opřel o výpovědi poškozených a další důkazy (srov. bod 60 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; dále srov. bod 63 odůvodnění téhož rozsudku, kde je modus operandi uveden i v souvislosti s úvahami o subjektivní stránce). Soud prvního stupně pak akcentoval recidivu obviněného také v části věnované ukládání trestu, kde užil s vysvětlením, že jde o nadsázku, i expresivní formulaci o „živnosti evidované v rejstříku trestů“ (srov. bod 69 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; na který obviněný v dovolání výslovně odkazuje). Jazyková expresivita, hodnotící nadsázky či důraz na osobu pachatele v rámci úvah o trestu ale nejsou samy o sobě důkazem předpojatosti a obviněný neuvedl takové konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit mimoprocesní poměr jmenovaného soudce k věci či osobě obviněného. Výhrada obviněného se navíc v jádru kryje s polemikou proti skutkovým a hodnotícím závěrům soudů, což z povahy věci stojí mimo rámec důvodů dovolání ve smyslu § 265b tr. ř. V části rozsudku věnované výroku o trestu pak soud prvního stupně evidentně vycházel jen z výsledků dokazování, pokud zmínil dřívější trestnou činnost obviněného, a nedopustil se žádné spekulace.
28. Konečně, pokud obviněný staví podjatost JUDr. Martina Fišera na tom, že Ústavní soud zrušil příkaz k zatčení, který jmenovaný soudce vydal v jiné trestní věci, jde o okolnost, která také sama o sobě nezakládá poměr soudce k projednávané věci či osobám ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. K vyloučení soudce totiž nedochází automaticky v důsledku kasačního zásahu nadřízeného soudu nebo Nejvyššího soudu či soudu Ústavního (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 906/2015). V posuzované věci navíc Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 609/22, příkaz k zatčení vydaný stejným předsedou senátu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 196/2020 pouze v důsledku procesního pochybení spočívajícího v tom, že před vydáním příkazu nedošlo k ověření relevantnosti omluvy obviněného z účasti na hlavním líčení, aniž by současně konstatoval jakékoli známky jeho osobní zaujatosti.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného uplatněné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, neboť neprokazují existenci takových konkrétních okolností, které by byly způsobilé založit důvod vyloučení soudce podle § 30 tr. ř.
30. Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tvrzením, že jeho trestní stíhání v této věci je nepřípustné, protože došlo k porušení zásady speciality. Namítá, že byl vydán z Panamy se svým souhlasem na základě zatykače Interpolu (Red Notice, Control No. A-2639/3-2024 ze dne 8. 3. 2024) výlučně pro výkon rozsudku Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 66/2020 a zásady speciality se nevzdal, takže nebylo možné bez souhlasu panamských orgánů vést proti němu jiné trestní řízení týkající se dřívější trestné činnosti. 31. Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že „Red Notice“ je mezinárodní upozornění evidované Interpolem na základě žádosti k nalezení a dočasnému zadržení hledané osoby, ale není to mezinárodním zatykačem a samo o sobě nepředstavuje právní titul k vydání či předání zadržené osoby. Jde jen o nástroj mezinárodní policejní spolupráce, který může nanejvýš iniciovat předběžné zajištění pro účely následného formálního postupu stanoveného pro extradiční řízení. Pro posouzení námitky zásady speciality je přitom právní titul, na jehož základě se obviněný ocitl v dispozici orgánů činných v trestním řízení v České republice, rozhodující. Je totiž nezbytné odlišovat právní režimy mezinárodní justiční spolupráce (zejména vydání osoby z třetího státu a předání osoby mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu) od pouhých technických kroků předání a převzetí osoby, které představují faktickou realizaci již přijatého právního rozhodnutí. Právní rámec těchto institutů upravuje zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších novel (dále jen „z. m. j. s.“), který zároveň výslovně počítá i se situacemi, kdy se cizí stát rozhodne osobu, která se na jeho území nachází protiprávně, vyhostit či jinak předat bez toho, aby o jejím vydání rozhodoval v režimu klasické justiční spolupráce (viz § 10 odst. 4, § 83 odst. 1 z. m. j. s.). Z toho současně plyne, že je plně ve svrchované kompetenci cizího státu, jaký právní rámec pro navrácení osoby zvolí (zda zahájí řízení o vydání, anebo osobu vyhostí či jinak předá podle svého veřejnoprávního režimu pobytu cizinců). V takové situaci nemůže být stíhaná osoba „disponentem“ rozsahu trestního řízení, pro něž má být do České republiky navrácena; její vůle je relevantní nanejvýš v mezích zákonem předvídaných procesních úkonů (typicky souhlasu v příslušném řízení), nikoli jako prostředek k jednostrannému určení, pro jakou věc může být v cílovém státě stíhána.
32. Jestliže se cizí stát rozhodne osobu vyhostit či jinak předat bez rozhodnutí o jejím vydání v režimu justiční spolupráce, nelze z takového kroku dovozovat účinky, které jsou typicky spojeny s vydáním či předáním, a na ně navazující omezení trestního stíhání zásadou speciality. Naopak v případech, kdy se osoba následně ocitne v režimu předání mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci, posuzuje se případná specialita výlučně v rámci tohoto předávacího režimu.
33. Soud prvního stupně se k okolnostem pobytu obviněného mimo území České republiky a k jeho návratu do Evropy vyjádřil na několika místech odůvodnění svého rozsudku, kde, byť primárně v rovině skutkového kontextu, uvádí, že obviněný uprchl do Panamy, odkud byl následně vypovězen a deportován do Evropy a poté byl na základě několika evropských zatýkacích rozkazů zadržen v Nizozemsku a vydán do České republiky (srov. body 45, 59 a 67 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
34. Odvolací soud reagoval na odvolací námitku porušení speciality a otázku právního titulu předání obviněného do České republiky v bodě 6 odůvodnění svého usnesení, kde uzavřel, že obviněný nebyl „vydán z Panamy“, nýbrž byl z Panamy deportován do Nizozemí, kde byl následně zadržen na základě evropských zatýkacích rozkazů a poté předán do České republiky mimo jiné i pro projednávanou trestní věc, jak plyne z rozhodnutí nizozemského soudu vztahujícího k evropskému zatýkacímu rozkazu vydanému v přípravném řízení pod sp. zn. 12 Nt 221/2024 (po podání obžaloby vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 229/2024 – srov. listiny založené ve spise na č. l. 95–98, č. l. 118–120 tr. spisu). Odvolací soud přitom poukázal na sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 28. 7. 2025, z něhož je zřejmé, že po předběžné žádosti adresované Panamě k zadržení obviněného k další justiční spolupráci nedošlo a extradiční žádost o vydání obviněného nebyla do Panamy vůbec odeslána (srov. zprávu ministerstva spravedlnosti na č. l. 1892 tr. spisu). V souvislosti s tím odvolací soud označil za nadbytečné vyhovět návrhu obviněného na provedení důkazu „letenkou obviněného“ k letu Panama–Praha, neboť podstatné je, že šlo o deportaci, a nikoliv o extradici z Panamy, nikoli to, zda měl být deportován přímo do České republiky.
35. Nejvyšší soud považuje tuto argumentaci odvolacího soudu za vnitřně konzistentní a podloženou obsahem spisu. Její jádro spočívá v tom, že obviněný vychází z mylné premisy, že byl do České republiky vydán z Panamy na základě mezinárodního zatykače (záznam Interpolu označovaný jako Red Notice) a že panamské orgány tím omezily rozsah přípustného trestního stíhání zásadou speciality pouze na věc vedenou u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 66/2020. Tato premisa však neodpovídá skutkovým zjištěním, z nichž vycházely soudy obou stupňů, tj. že k extradici obviněného z Panamy do České republiky v procesním režimu vydávání vůbec nedošlo, neboť obviněný byl z Panamy deportován a pak znovu zadržen v Nizozemí, odkud byl v řádném řízení předán do České republiky na základě evropských zatýkacích rozkazů vztahujících se mimo jiné i k nynější trestní věci (srov. bod 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a skutkový kontext v bodech 45, 59 a 67 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
36. V odborné literatuře bývá postup, kdy je osoba navrácena do cílového státu jiným veřejnoprávním mechanismem než klasickým vydáním (typicky vyhoštěním či obdobným opatřením), někdy označován jako tzv. „skrytá extradice“ (disguised extradition) či „atypická extradice“. Takové označení je však podle převažujícího výkladu zavádějící, neboť směšuje právní titul navrácení osoby s pouhou technickou realizací jejího převozu; pro posouzení zákonnosti a procesních důsledků je rozhodující, zda k převzetí osoby došlo v souladu s právním řádem příslušného státu a současně na podkladě procesních titulů uznaných českým právem (srov. POLÁK, P., HUCLOVÁ, H., KUBÍČEK, M., HABARTOVÁ, N., ZRONEK, J. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 24. 1. 2026]. A v této trestní věci je zcela zjevné, že Česká republika s ohledem na to, že obviněný byl z Panamy deportován (zda rovnou do svého domovského státu či jen do jiného státu Evropy, není rozhodné), rezignovala na odeslání oficiální žádosti o jeho vydání, která je podmínkou pro zahájení extradičního řízení, v jehož průběhu by se vydávaný mohl vyslovit k zásadě speciality a vydávací stát by mohl v tomto směru oficiálně omezit rozsah jeho vydání. Jiný závěr by vedl k nepřijatelnému směšování deportace s institutem vydání, protože by nebylo zřejmé, jakým procesním mechanismem by bylo možné případně prolomit (nebo naopak autoritativně vymezit) účinky speciality. Zákon totiž váže jak vzdání se práva na uplatnění speciality, tak i dodatečný souhlas cizího státu s rozšířením vydání výlučně na situaci, kdy jde o vydanou osobu, tedy osobu převzatou na základě formálního vydání, a současně výslovně předpokládá existenci státu, ze kterého byla osoba vydána [srov. § 85 odst. 1 písm. c) až e) a odst. 2 až 6 z. m. j. s.]. Není-li vůbec aktivován režim vyžádání z cizího státu (zasláním podkladů pro vyžádání a na ně navazující žádostí ministerstvu podle § 79 z. m. j. s.), nelze zpětně konstruovat ani procesní titul pro „rozšíření vydání“ ve smyslu § 85 odst. 1 písm. e) z. m. j. s., což nepřímo potvrzuje, že deportace, byť se souhlasem deportovaného, jako jednostranné veřejnoprávní opatření cizího státu sama o sobě účinky speciality nevyvolá.
37. Za tohoto stavu Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací námitka nepřípustnosti trestního stíhání pro porušení zásady speciality neobstojí. Ostatně, jak ve svém vyjádření k dovolání připomněl státní zástupce, prakticky totožnou argumentací obviněného se Nejvyšší soud již zabýval v jiné jeho věci, a i zde ji uzavřel jako neopodstatněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 6 Tdo 844/2025). Tamní závěry jsou přenositelné i na nynější věc, neboť podstata námitek se vztahuje ke stejnému procesu, jakým se obviněný ocitl na území České republiky. 38. Nejvyšší soud doplňuje, že obviněný v dovolání sice navrhuje provedení dalších důkazů ke své verzi, že v Panamě proběhlo klasické extradiční řízení a on byl vydán do České republiky se svým souhlasem za podmínky, že se vydání týká jen výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen Okresním soudem v Liberci ve věci sp. zn. 3 T 66/2020 (zatykač Interpolu, potvrzení „panamského ministerstva veřejné bezpečnosti“ apod. – srovnej str. 4 dovolání), nicméně dovolací řízení není prostorem pro nahrazování skutkového zjišťování v rozsahu nalézacího a odvolacího řízení. Rozhodující je, zda soudy nižších stupňů měly a hodnotily relevantní podklady k právnímu posouzení otázky speciality a zda jejich závěry nevykazují zjevný logický rozpor. Takový rozpor Nejvyšší soud neshledal. Odvolací soud, jak už bylo shora uvedeno, vystavěl závěr o tom, že obviněný byl předán k trestnímu stíhání v této věci z Nizozemska na základě evropského zatýkacího rozkazu, na konkrétních věrohodných listinných důkazech, které obsahujíc i komunikaci Ministerstva spravedlnosti České republiky nejprve s Panamou a poté s Nizozemím jako dožádaným státem a rozhodnutí nizozemského soudu, včetně protokolu o jednání, které mu předcházelo, vztahující se k předání obviněného do České republiky k trestnímu stíhání i pro skutky projednávané v této trestní věci (srov. bod 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a listiny založené na č. l. 1906–1922 tr. spisu). Za situace, kdy rozhodným právním titulem předání obviněného do České republiky byla realizace evropských zatýkacích rozkazů, z nichž jeden se týkal i této trestní věci, nelze dovodit, že by trestní stíhání bylo podle zákona nepřípustné.
39. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že ani případné potvrzení panamských orgánů, na jehož neověřenou kopii obviněný v dovolání odkazuje, nemůže samo o sobě zvrátit posouzení věci, neboť pro případné účinky zásady speciality je rozhodný režim a rozhodnutí orgánů státu, z něhož byl obviněný do České republiky skutečně převzat. Jestliže soudy nižších stupňů na podkladě konkrétních listinných důkazů uzavřely, že k předání obviněného do České republiky došlo z Nizozemí na základě evropských zatýkacích rozkazů zahrnujících i projednávanou věc, je právně významné posouzení speciality v tomto režimu, nikoliv hypotetické úvahy o „panamské“ verzi.
40. Samotná teze obviněného, že by on byl tím, kdo rozhoduje o tom, pro jaké trestní řízení se „vydá“, je zcela nepřiléhavá. O přípustnosti a rozsahu vydání či předání rozhodují příslušné orgány dožádaného státu (v unijním režimu vykonávající justiční orgán); vůle stíhané osoby může být relevantní pouze v mezích procesních úkonů, které zákon připouští, nikoliv jako dispozice se zásadou speciality. 41. Konečně, pokud obviněný z toho, že mu Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 9. 7. 2024, č. j. 3 T 66/ 2020-846, započetl do trestu odnětí svobody dobu od 26. 3. 2024, kdy byl zadržen v Panamě, do 3. 7. 2024, kdy nastoupil výkon trestu (viz č. l. 1932 tr. spisu), tj. celou dobu, po kterou byl omezen na osobní svobodě v důsledku realizace zatýkacích rozkazů, dovozuje procesní důsledky ve vztahu k zásadě speciality, jde o argument nepřípadný. Institut zápočtu vazby je hmotněprávní korektiv výkonu trestu upravený v § 92a 93 tr. zákoníku, jehož účelem je zamezit tomu, aby se obviněnému v souvislosti s projednávanou věcí fakticky dvakrát odnímala osobní svoboda. Přitom se výslovně použije i na vazbu vykonanou v režimu mezinárodní justiční spolupráce (§ 92 odst. 4 tr. zákoníku), případně se doba omezení osobní svobody promítne alespoň v jejím zohlednění při ukládání trestu (§ 92 odst. 3 tr. zákoníku). Rozhodující je zde fakticita a časové trvání omezení osobní svobody ve vztahu k dané věci, nikoli právní titul, na jehož základě k němu došlo, ani stát, na jehož území se odehrálo. Z toho důvodu nelze z toho, že soud prvního stupně započetl dobu omezení osobní svobody již od zadržení obviněného v Panamě, jakkoli dovozovat, že obviněný byl převezen letecky z Panamy v režimu vydání podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci. V odůvodnění předmětného rozhodnutí je naopak polopaticky konstatováno, že obviněný by v Panamě zadržen dne 26. 3. 2024 a byl odtud deportován do Nizozemska, kde pak bylo příslušným justičním orgánem rozhodnuto o jeho předání do České republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu. Zápočet doby omezení osobní svobody navíc je ve vztahu k otázce speciality právně neutrální a nemůže ji ani založit, ani rozšířit. Aplikace této zásady se odvíjí výlučně od procesního režimu, v němž byla osoba předána či vydána (srov. § 85 z. m. j. s.).
42. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací námitky, o které obviněný opřel dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné. 43. Obviněný uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě s tím, že byly opomenuty jím navržené důkazy na výslech svědků a nebyly vyžádány a provedeny listiny týkající se jeho letu z Panamy, jimiž chtěl dokládat porušení zásady speciality. Namítal nedostatečné vypořádání těchto návrhů v odvolacím řízení, přičemž postupy obou soudů označil za nepřezkoumatelné a za projev libovůle. 44. Nejvyšší soud předesílá, že není povolán k tomu, aby v dovolacím řízení nahrazoval činnost soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů; těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho korekce v řízení odvolacím (srov. systém § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 254 a násl. tr. ř.). Tomu odpovídá i zákonem omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení (§ 265r odst. 7 tr. ř.). Námitky směřující proti rozsahu dokazování a neprovedení důkazních návrhů jsou zpravidla námitkami procesními a dovolací relevanci mohou nabýt jen výjimečně, zejména tehdy, pokud by šlo o neprovedení důkazu zásadního významu bez přezkoumatelného odůvodnění (tzv. opomenutý důkaz), anebo pokud by skutkové závěry vykazovaly extrémní rozpor s obsahem provedených důkazů. V opačném případě jde o polemiku se skutkovými závěry, která dovolacímu přezkumu ani nepodléhá. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není určen k vlastní revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
45. Proto postačí k údajně opomenutým důkazům uvést následující. Výslech svědkyně M. soud prvního stupně neprovedl, protože se bez omluvy nedostavila k hlavnímu líčení, kam byla původně předvolána, a měla vypovídat k útoku týkajícímu se poškozeného A. K., ohledně kterého soud po zhodnocení již provedených důkazů uzavřel, že skutková tvrzení obžaloby v této části byla bez důvodných pochybností prokázána a obhajoba obviněného jimi byla spolehlivě vyvracena (srov. bod 65 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud na tento závěr navázal a akcentoval, že klíčový význam měly výpovědi poškozených a dalších svědků ve spojení s elektronickou komunikací obviněného s poškozenými, a za této důkazní situace je další dokazování k vině v této části zjevně nadbytečné (srov. bod 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, včetně odkazu na bod 65 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud v tomto závěru neshledává žádnou libovůli ani nepřezkoumatelnost, jak tvrdí obviněný v dovolání. Soudy obou stupňů logicky vysvětlily, že po provedení jiných důkazů považují skutkový stav v dotčené části za bezpečně zjištěný a že výslech této svědkyně nemůže přinést kvalifikovanou změnu skutkových zjištění. Takový postup je plně slučitelný se zásadou hospodárnosti a koncentrace dokazování.
46. Návrhům na výslech svědkyň A. S. a M. S. soud prvního stupně nevyhověl s vysvětlením, že jejich výpovědi mohou objasnit jen případ poškozeného P. Š., ohledně kterého skutečnosti tvrzené v obžalobě byly obviněným označeny za nesporné a dokazování k tomuto útoku se proto neprovádělo (srov. bod 65 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud obviněný v dovolání s touto argumentací polemizuje tvrzením, že jeho družka M. S. mohla vypovídat i k jiným útokům, nepodkládá své tvrzení vazbou na konkrétní skutkovou otázku ani bližším vysvětlení, proč nejde o důkaz nadbytečný. Obdobně je tomu u svědka F., jehož soud prvního stupně nepředvolal, protože i jeho výslech pokládá za nadbytečný. Obviněný se o tomto svědkovi zmínil pouze ve vztahu k nemovitosti v XY, kde je naprosto spolehlivě usvědčován výpověďmi svědků D. T. a A. K. (srov. bod 65 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a v dovolání neformuluje konkrétní konfliktní skutkový závěr, který by měl být výslechem svědka F. vyvrácen, ani neoznačuje konkrétní místo v důkazním řetězci, které chce zpochybnit. Setrvává opět jen v obecné tezi, že svědek by mohl pomoci objasnit skutkový stav a dokázat, že obviněný nejednal od počátku s podvodným úmyslem (str. 5 dovolání). Tato obecná argumentace však nedává Nejvyššímu soudu dostatečně konkrétně vymezený prostor pro hodnocení toho, zda neprovedení důkazu mohlo způsobit následné nesprávné skutkové závěry, či nesprávné hmotněprávní posouzení věci.
47. Obdobně se soud prvního stupně vypořádal s návrhy na výslech svědků Ch. a T. U svědka Ch. uvedl, že měl vypovídat k dovezení vozidla poškozenému P. S., to ale sám poškozený potvrdil, takže není důvod svědka zatěžovat dalším předvoláváním. U svědka T. konstatoval, že měl být spolupracovníkem dopravce, který měl dovézt automobil poškozenému J. K., avšak tento poškozený výslovně uvedl, že automobil mu obviněný dovezl osobně. Samotná skutečnost, že obviněný v jednom případě automobil pro poškozeného skutečně zajistil, ostatně není sporná (srov. bod 65 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 48. Konečně obviněný v odvolacím řízení navrhl svědky J. H. a A. Z. Odvolací soud je odmítl vyslechnout, protože obviněný neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti by měly být jejich výpověďmi prokázány, a protože se zřetelem k provedenému dokazování, zejména k elektronické komunikaci obviněného s poškozenými, považuje dokazování k otázce viny za dostatečné (srov. bod 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Jestliže obviněný ani na úrovni odvolání nevymezí, jaký relevantní skutkový závěr mají noví svědci zpochybnit, nelze po soudu spravedlivě požadovat, aby dokazování doplňoval „naslepo“. V dovolání obviněný tuto vadu své argumentace neodstranil a opět zůstal u obecného tvrzení o tom, že svědci mohou objasnit skutkový stav, což je způsob argumentace, který, jak již bylo shora uvedeno, nelze v mezích dovolacích důvodů (§ 265b tr. ř.) věcně přezkoumávat. 49. Nejvyšší soud připomíná, že dokazování v trestní věci má směřovat k objasnění podstatných skutkových okolností. Pokud již provedené důkazy činí určitou dílčí okolnost nespornou nebo ji dostatečně prokazují, není soud povinen provádět další důkazy jen proto, že je obviněný navrhuje. V posuzovaném případě soudy nižších stupňů návrhy obhajoby na výslechy svědků nepřehlédly, nýbrž je vědomě posuzovaly ve světle důkazů již provedených a dospěly k odůvodněnému závěru, že jde o důkazy pro objasnění skutku nadbytečné s ohledem na obsah a kvalitu důkazů již provedených. Takový postup není v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces.
50. Samostatně obviněný pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnul i námitku neprovedení důkazu „letenkami“ z Panamy ve vztahu k posouzení dodržení zásady speciality. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tato část dovolací argumentace se věcně kryje s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který byl vypořádán výše. Z ní je zřejmé, že i kdyby původně existoval letecký plán Panama–Praha, samo o sobě to nevyvrací závěry soudů nižších stupňů o rozhodném právním titulu předání obviněného do České republiky (srov. bod 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Za této situace nemohly letenky představovat důkaz způsobilý zvrátit posouzení uplatnění zásady speciality, a jejich neprovedení proto nezakládá tzv. opomenutý důkaz ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
51. Nad rámec uvedeného, ačkoli obviněný explicitně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud k jeho námitce, že soudy nižších stupňů skutek posoudily jako trestný čin podvodu, ačkoli nebylo prokázáno, že obviněný měl podvodný úmysl už na počátku svého jednání (srov. závěrečnou pasáž na str. 5 dovolání), konstatuje, že nesprávné právní posouzení skutku nelze dovozovat na základě vlastní skutkové verze neodpovídající skutkovým zjištěním soudů. Výtku obviněného vůči subjektivní stránce proto nemohl v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který slouží výhradně k ověření správnosti hmotněprávního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení, a to na základě soudy nižších stupňů uzavřeného skutkového stavu, přezkoumat. Jen okrajově proto konstatuje, že soud prvního stupně se otázkou podvodného úmyslu už v případě prvních útoků pokračující trestné činnosti obviněného výslovně zabýval a spolehlivě ho dovodil z opakujícího se způsobu jednání obviněného s poškozenými i toho, že po převzetí vylákaného plnění obviněný s poškozenými přestával komunikovat a své závazky vůči nim vědomě ignoroval. Své závěry opřel o výpovědi poškozených i o zachycený obsah elektronické komunikace s nimi (srov. zejména body 56 až 59 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; k podvodnému úmyslu ve vztahu k poškozené V. výslovně bod 57; k významu přerušení komunikace s poškozenými bod 58). Odvolací soud k subjektivní stránce výslovně uzavřel, že obviněný se trestné činnosti dopustil v úmyslu přímém, a poukázal přitom na mechanismus získávání záloh a dalších plnění dokládající absenci reálné vůle závazky splnit už v okamžiku jejich sjednávání (srov. bod 23 odůvodnění usnesení odvolacího soudu s výslovným odkazem na body 63 a 64 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
52. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu