Plný text
4 Tdo 1175/2025-281
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové, soudce JUDr. Jiřího Pácala a soudkyně JUDr. Pavly Augustinové o dovolání, které podal obviněný P. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 5 To 95/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 42/2024, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 5 To 95/2025-207, a to ve výroku podle § 259 odst. 3 tr. ř., kterým odvolací soud uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost vydat poškozené M. R., bezdůvodné obohacení ve výši 15 000 Kč, a současně podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškozená M. R., odkazuje s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
III. Jinak zůstává rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 5 To 95/2025-207, beze změn.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 1 T 42/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 7. 11. 2022 v době od 18:34 hodin do 18:39 hodin v Praze XY, v ulici XY, v Obchodním domě Kaufland z bankomatu č. XY, poté, co na základě inzerátu dvou neztotožněných osob vystupujících pod jmény J. a V., těmto poskytl svůj bankovní účet č. XY vedený u společnosti ČSOB, a. s., k převedení celkové částky ve výši 143.831 Kč, z tohoto účtu provedl prostřednictvím své platební karty výběr převedené finanční hotovosti ve třech částkách ve výši 50.000 Kč, 44.000 Kč a 49.500 Kč, které použil nezjištěným způsobem a takto jednal, aniž by znal totožnost obou výše uvedených osob a totožnost subjektu, který převedl prostředky na jeho účet, a aniž by jakkoli zjišťoval a ověřil původ finančních prostředků převedených na jeho účet, kdy vzhledem k okolnostem, za jakých a kým byl osloven k provedení dané transakce, musel být minimálně srozuměn s tím, že finanční prostředky převedené na jeho účet pochází z trestné činnosti spáchané dosud neztotožněným pachatelem, který pod smyšlenou legendou vylákal na M. R. zadání údajů k přístupu do jejího internetového bankovnictví, pomocí kterých následně převedl z jejího účtu na výše uvedený účet obžalovaného tři platby ve výši 44.831 Kč, 49.500 Kč a 49.500 Kč.
2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Současně mu podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil vydal bezdůvodné obohacení, které trestným činem získal. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost vydat poškozené M. R. bezdůvodné obohacení ve výši 143 831 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 5 To 95/2025-207, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vydání bezdůvodného obohacení a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost vydat jmenované poškozené bezdůvodné obohacení ve výši 15 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem jejího nároku odkázal odvolací soud na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve výroku o vině a trestu zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel namítá, že výroky soudů nižších stupňů stran jeho povinnosti vydat bezdůvodné obohacení poškozené, nemohou s ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu obstát. Hmotněprávním základem povinnosti vydat bezdůvodné obohacení je § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Podmínkou výroku § 228 odst. 1 tr. ř. je příčinná souvislost mezi trestným činem, jímž byl obviněný uznán vinným, resp. skutkem, kterým byl tento trestný čin spáchán, na straně jedné a bezdůvodným obohacením na straně druhé.
5. Dovolatel ovšem akcentuje, že nebyl uznán vinným jednáním, které by spočívalo v odčerpání peněz z účtu poškozené a které by bylo posouzeno jako pachatelství, spolupachatelství či účastenství na trestném činu, jímž byly peníze z účtu poškozené odčerpány. Jeho vina byla shledána „toliko“ v trestném činu, jehož podstatou bylo následné zastření původu peněž ve stadiu po spáchání trestného činu, který směřoval k obohacení jiných osob než obviněného. Krátkodobá přítomnost peněz na jeho účtu byla jen prostředkem k tomu, aby se finance po vybrání dostaly do dispozice skutečně obohacených osob. Z trestného činu, kterým byl uznán vinným, tak nevzešlo bezdůvodné obohacení, které by byl povinen vydat, a proto zmíněné výroky o povinnosti vydat poškozené bezdůvodné obohacení jsou nesprávné. To podle obviněného jasně dokládá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 773/2018, jehož pasáže v dovolání cituje. S odkazem na toto rozhodnutí tak akcentuje, že nemá být povinen vydat poškozené bezdůvodné obohacení, a to ani v částce 15 000 Kč, kterou získal jako odměnu za spáchání trestného činu, pro který byl uznán vinným.
6. Závěrem dovolání tak navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 1 T 42/2024, kterým mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil vydal poškozené bezdůvodné obohacení, které trestným činem získal a dále výrok, aby poškozené vydal bezdůvodné obohacení ve výši 143 831 Kč, a taktéž výrok rozsudku Městského soudu v Praze soudu ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 5 To 95/2025, aby poškozené vydal bezdůvodné obohacení ve výši 15 000 Kč a sám Nejvyšší soud rozhodl podle § 265m odst. 2 tr. ř. za užití § 265 tr. ř. tak, že se poškozená s jejím nárokem na vydání bezdůvodného obohacení odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. 7. K dovolání obviněného se dne 27. 10. 2025, č. j. 1 NZO 718/2025-9, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněný dovolací důvod, a především obsah podaného dovolání. Státní zástupce upozorňuje předně na to, že v dovolání chtěl obviněný patrně uplatnit dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když dovolací důvod pod písm. g) s jeho námitkami vůbec nekoresponduje. Podle státního zástupce tato formulační nesprávnost ale nebrání posouzení opodstatněnosti takto podaného dovolání. 8. Podle státního zástupce může výrok odvolacího soudu o povinnosti obviněného vydat bezdůvodné obohacení obstát. Je toho názoru, že sice Nejvyšší soud ve zmiňované věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 773/2018 rozhodl kasačním výrokem, avšak poukaz obviněného na toto rozhodnutí nepovažuje za přiléhavý. V judikované věci byla totiž obviněná uznána vinnou přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jako je tomu u dovolatele. Tato okolnost podle názoru státního zástupce představuje odlišnost, z níž lze dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním a vznikem bezdůvodného obohacení na jeho straně. Je přitom skutečností, že částka 15 000 Kč, jež pocházela přímo z účtu poškozené, zůstala v majetkové dispozici obviněného jako jeho odměna. Nadto poukazuje i na to, že podstatou kasačního zásahu Nejvyššího soudu v odkazovaném rozhodnutí byla primárně skutečnost, že tam řešené obviněné byla uložena povinnost vydat poškozenému bezdůvodné obohacení v celé výši zasílané částky, třebaže ji obviněná neměla vůbec k dispozici. Pakliže v uvedené věci Nejvyšší soud bez dalšího vztáhl svůj závěr o absenci příčinné souvislosti i na částku, kterou si obviněná v judikované věci ponechala jako odměnu za uskutečněný převod, není tato úvaha již v odkazovaném rozhodnutí nijak odůvodněna.
9. Státní zástupce je tak toho názoru, že částku 15 000 Kč, kterou obviněný obdržel jako odměnu za převedení věci, a která je výnosem z trestné činnosti a pochází tak přímo z tohoto výnosu, je obohacením obviněného na jiném bez spravedlivého důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Napadený výrok odvolacího městského soudu proto v tomto směru podle názoru státního zástupce obstojí. 10. Závěrem vyjádření tak státní zástupce navrhuje, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 11. Obhájce obviněného zaslal Nejvyššímu soudu dne 26. 1. 2026 podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání v neveřejném zasedání. Současně reagoval i na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného. Obviněný s vyjádřením státního zástupce nesouhlasí, když ten na jedné straně připouští aprobaci situace, kdy v případě nedbalostního trestného činu podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku nemá ke vzniku bezdůvodného obohacení dojít, zatímco v případě úmyslného trestného činu podle § 216 odst. 1 již ano, přestože výsledek obou trestných činů je vlastně zcela totožný, totiž získání odměny za spáchání trestného činu. Podle obviněného státní zástupce uvedené nějakým logickým způsobem nevysvětluje. Považuje tak za jediné správné východisko to, jež nabízí již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7, Tdo 773/2018, o které opíral svou argumentaci již v podaném dovolání. Obviněný tak setrvává na svém závěrečném návrhu.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 15. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
16. Obviněný ve svém dovolání zvolil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho dovolání je však primárně založeno na rozporování výroku soudu, kterým mu byla uložena povinnost vydat poškozené bezdůvodné obohacení. Takovou argumentaci je však možné uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud má tak za to, že obsahově chtěl obviněný uplatnit tento dovolací důvod, jelikož jeho argumentace nelze podřadit pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. To nakonec lze dovodit i z toho, že obviněný namítá porušení jiného hmotněprávního předpisu, konkrétně § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Jelikož dovolatel vztahuje jím tvrzené vady a nedostatky výslovně i k rozsudku soudu prvního stupně, lze rovněž dovodit, že chtěl ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačil, jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, aby bránilo věcnému přezkoumání podaného dovolání.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání dovolatele zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
20. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
21. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vadu jiného hmotněprávního posouzení věci, lze po formální stránce podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněný namítá nesprávnost výroku o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, když podle něho došlo k nesprávné aplikaci § 2991 odst. 1 občanského zákoníku.
22. Jak již bylo konstatováno, dovolání obviněného je vystavěno zejména na argumentu, že ve věci absentuje příčinná souvislost mezi trestným činem, jímž byl uznán vinným, resp. skutkem, kterým byl tento trestný čin spáchán a bezdůvodným obohacením na straně druhé. Obviněný fakticky namítá, že krátkodobá přítomnost peněz na jeho účtu byla jen prostředkem k tomu, aby se finance po vybrání dostaly do dispozice skutečně obohacených osob. Má za to, že z jeho jednání, kterým se dopustil zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nevzešlo bezdůvodné obohacení, které by byl povinen vydat. V tomto ohledu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 773/2018. 23. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné. Lze totiž mít za to, že výrok nalézacího, potažmo odvolacího soudu, ohledně uložení povinnosti obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř., aby poškozené vydal bezdůvodné obohacení, není správný, ale zejména zákonný. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je třeba uvést, že ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. stanoví, že odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení. Nárok poškozeného přitom musí mít přímou souvislost s trestným činem, jímž byl obviněný uznán vinným (viz R 32/1963). Je tedy nutné, aby vznik škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení byl v příčinné souvislosti s jednáním obviněného [pachatele (§ 22 tr. zákoníku), spolupachatele (viz § 23 tr. zákoníku) či účastníka (viz § 24 tr. zákoníku)], které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byl shledán vinným (viz § 43 odst. 1, 2). Rozhodující je prokázání této příčinné souvislosti spočívající ve vzniku majetkové či nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení se skutkem, pro nějž se vede trestní řízení a pro který byl obviněný uznán vinným. Není však nutné, aby se každá složka skutky (jednání) projevila v právní kvalifikaci a byla výslovně uvedena v popisu skutku ve výroku rozsudku (viz R 34/1974 a R 41/2002-I). Naopak nepostačuje, pokud újma byla způsobena jiným skutkem, než pro který se vede trestní řízení, byť by mezi těmito dvěma skutky (projednávaným v trestním řízením a tím, kterým byla způsobena újma) existovaly souvislosti (viz R 2/1968-II) [viz § 288 In: DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád: Komentář. (Systém ASPI). Wolters Kluwer]. Obdobně podle jiné komentářové literatury, musí být pro takový výrok splněno, aby byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu, z kterého vzešla škoda nebo nemajetková újma, o jejíž náhradu jde, nebo vzešlo bezdůvodné obohacení, o jehož vydání jde. Respektive soud může zavázat obviněného k povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem jen v případě, když škoda nebo nemajetková újma byla způsobena, resp. bezdůvodné obohacení bylo získáno, právě tím trestným činem, jímž byl obžalovaný uznán vinným v odsuzujícím rozsudku. Musí jít tedy o škodu nebo nemajetkovou újmu, resp. o bezdůvodné obohacení, které byly následkem (účinkem) tohoto trestného činu, bez ohledu na to, zda a jak se uvedené újmy projevily v právní kvalifikaci trestného činu. O takovou škodu, nemajetkovou újmu nebo bezdůvodné obohacení jde, pokud jejich vznik je v příčinné souvislosti se žalovaným skutkem (§ 220 odst. 1) naplňujícím znaky tohoto trestného činu, přesněji vyjádřeno v příčinné souvislosti s jednáním pachatele (spolupachatele, účastníka) jako základní složkou skutku a znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Příčinná souvislost není např. mezi škodou způsobenou majetkovým trestným činem (např. krádeží § 205 tr. zákoníku apod.) a jednáním podílníka (§ 214 tr. zákoníku), který převzal věc získanou takovým trestným činem – srov. R 13/1975, R 7/1978-III (viz § 228 In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2838).
24. Shodně se vyjadřuje právě i obviněným odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 773/2018, který ve skutkově podobné věci konstatoval, že tamní obviněná (taktéž) nebyla uznána vinnou jednáním, které by spočívalo v odčerpání peněž z účtu poškozeného a které by bylo posouzeno jako pachatelství, spolupachatelství či účastenství na trestném činu, jímž byly peníze z účtu poškozeného odčerpány. Vina obviněné byla shledána v trestném činu, jehož podstatou bylo následné zastření tohoto původu peněz ve stadiu po spáchání základního trestného činu, který směřoval k obohacení jiných osob než obviněné. Krátkodobá přítomnost peněz na účtu obviněné byla jen prostředkem k tomu, aby se po vybrání a dalším odeslání dostaly do dispozice skutečně obohacených osob, které ale byly obohaceny trestným činem spáchaným odčerpáním peněz z účtu poškozeného, tj. trestným činem, na kterém se obviněná nepodílela. Z trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou, tudíž nevzešlo bezdůvodné obohacení, které by byla povinna vydat. To se týká i odměny, kterou obviněná získala za spáchání trestného činu. 25. Obdobná situace nastala i v projednávaném případě, kde byla poškozená obětí trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (tzv. základní trestná činnost), kterou spáchaly dosud neustanovené osoby. Přičemž v okamžiku, kdy byly finanční prostředky poškozené převedeny na účet obviněnému (který je až následně vybral), nebyla základní trestná činnost dosud neustanovených pachatelů sice ukončena, avšak (pro věc podstatnější) již byla dokonána. Dokonání trestného činu, jako vývojového stadia trestného činu, se vyznačuje naplněním všech požadovaných znaků skutkové podstaty trestného činu, k němuž pachatel směřoval. Dokonání trestného činu je kategorie objektivně právní povahy, neboť se jako taková váže na existenci skutkové podstaty trestných činů stanovených objektivním právem (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 340 s.). Naplnění všech znaků skutkové podstaty je třeba vždy posuzovat ve vztahu ke každému typu trestného činu zvlášť, neboť každý z nich je tvořen více či méně odlišnými znaky skutkové podstaty. Co se týče trestného činu podvodu § 209 tr. zákoníku, tak u tohoto k dokonání nestačí samotné podvodné jednání, tj. uvedení někoho v omyl, nebo využití jeho omylu, nýbrž musí být pachatel nebo někdo jiný obohacen (viz B 3/1978-27-I). V tomto konkrétním případě došlo k dokonání trestného činu podvodu v době připsání finančních prostředků na účet obviněného, který byl (byť na krátký okamžik) základní trestnou činností neustanovených pachatelů obohacen. Přičemž k dokonání trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněnému zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací § 230 tr. zákoníku došlo logicky již ve chvíli, kdy neustanovení pachatelé získali přístup k účtu poškozené. Jelikož obviněný nebyl uznán vinným k základní trestné činnosti jako její pachatel, resp. spolupachatel či účastník, nebylo možné jej zavázat výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. k vydání bezdůvodného obohacení, když ten byl „pouze“ odsouzen za legalizaci výnosů z trestné činnosti § 216 tr. zákoníku a nikoli za základní trestnou činnost, kterou došlo k odčerpání finančních prostředků poškozené, jak požadují podmínky pro vydání výroku podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.
26. Na výše uvedené nemůže mít vliv ani argumentace státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ohledně uznání obviněného vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti § 216 tr. zákoníku, oproti výše judikované věci, kde byla obviněná odsouzena za přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku. Jak již bylo výše předestřeno, vznik škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele, spolupachatele či účastníka, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byl shledán vinným. V trestním řízení lze uplatňovat nárok na náhradu pouze té škody (nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení) způsobené trestným činem, přičemž její vznik musí být v příčinné souvislosti se skutkem, pro který je pachatel stíhán. Předmětem adhezního řízení nemůže být tedy škoda způsobená jiným činem, pro který pachatel stíhán není, byť i souvisel se skutkem, který je předmětem trestního stíhání (R 2/1968 tr.). Na uvedené nemá přitom vliv, zda pachatel byl odsouzen za trestný čin § 216 nebo § 217 tr. zákoníku, jestliže není současně vinen i základním trestným činem. Nejvyšší soud si je vědom toho, že odvolací soud naznačil, že by jednání obviněného mělo být kvalifikováno jako spolupachatelství ve formě pomoci k trestnému činu podvodu (bod 7 rozsudku odvolacího soudu), ovšem tento zároveň dospěl k závěru, že toto pochybení nelze již napravit. Nadto jistý nedostatek tohoto závěru odvolacího soudu shledává Nejvyšší soud v tom, že odvolací soud nijak nerozvedl ani své úvahy stran toho, že by obviněný naplnil všechny objektivní, ale i subjektivní znaky trestného činu podvodu, takže jeho úvahy v tomto rozhodnutí zcela absentují a již z tohoto pohledu je prezentovaný závěr odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Za situace, kdy byl obviněný uznán vinným trestným činem podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nebylo možno zavázat obviněného k vydání bezdůvodného obohacení, když tento nebyl uznán vinným tzv. hlavním trestným činem, který vedl k vzniku majetkové újmy na straně poškozené. Proto Nejvyšší soud částečně zrušil rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k výše uvedené argumentaci je zřejmé, že povinnost uložená obviněnému nalézacím soudem podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku vydat podle svých sil bezdůvodné obohacení, které trestným činem získal, a které se vztahuje k uloženému trestu je rovněž nesprávná.
27. Na závěr považuje Nejvyšší soud nad rámec shora uvedeného jako vhodné uvést, že obecně lze souhlasit s názorem nalézacího soudu, že je v souladu se zájmem na potírání finanční internetové kriminality, která se v poslední době rozmáhá, aby se osobám, jako je obviněný, nevyplatilo na takové činnosti participovat. Respektive neodpovědnost legalizátora za finanční machinaci napomáhá rozvoji tohoto druhu kriminality. Mimo adhezní výrok však lze na takové osoby účinně působit například především přes institut peněžitého trestu, propadnutí věci nebo náhradní hodnoty, či zabrání věci, zabrání náhradní hodnoty.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
28. Ze shora uvedených důvodů a za souhlasu stran proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl sám způsobem uvedeným v § 265k odst. 1, 2 tr. ř., podle nichž shledá-li Nejvyšší soud, že podané dovolání je důvodné, zruší napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející. Jestliže je vadná jen část napadeného rozhodnutí a lze ji oddělit od ostatních, zruší Nejvyšší soud rozhodnutí jen v této části. Současně zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud tak zrušil částečně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 5 To 95/2025-207, a to ve výroku podle § 259 odst. 3 tr. ř., kterým odvolací soud uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost vydat poškozené M. R., bezdůvodné obohacení ve výši 15 000 Kč, a současně podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud si je vědom uložené přiměřené povinnosti podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku, ovšem tento výrok nemohl Nejvyšší soud zrušit, když tento se vztahuje k uloženému trestu, přičemž do výroku o uloženém trestu dovolání nebylo podáno. Lze mít za to, že ovšem tento výrok se vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího soudu stane obsoletní.
29. Následně Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám hned rozhodl rozsudkem, neboť tomuto postupu nebránila žádná zákonná překážka a podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. K jiným změnám napadených rozhodnutí neshledal dovolací soud důvod, když v další části nevyhodnotil dovolací argumentaci obviněného důvodnou. 30. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání, neboť obviněný i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s takovým postupem souhlasili.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).