Plný text
4 Tdo 1185/2025-680
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2025, sp. zn. 7 To 99/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 3/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 1 T 3/2025, byl obviněný P. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a za něj byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byla dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 102 404 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % z této částky ode dne 11. 4. 2025 do zaplacení.
2. Skutková zjištění, na jejichž základě dospěl soud prvního stupně k vině obviněného, lze shrnout následovně. Dne 5. 9. 2024 kolem 4:35 hodin ve vnitrobloku domu přilehlého k náměstí XY v XY po předchozím požití alkoholu a metamfetaminu ve stavu kombinované opilosti, která však neměla podstatný vliv na jeho jednání, napadl po předtím proběhlé hádce poškozenou M. B., a ve snaze ji usmrtit bodnul ji opakovaně střední intenzitou nožem s čepelí dlouhou 13 cm do levé i pravé strany krku. Tím jí způsobil několik bodných ran a jednu ránu bodnořeznou bez zasažení důležitých cév a tepen, dále ránu v týlní krajině a v návaznosti na obranu poškozené i řezné rány prstů levé ruky. V důsledku poranění krku byla poškozená ohrožena na životě masivním krvácením z bodných ran a bez včasné pomoci by jí bezprostředně hrozila smrt, ke které nedošlo pouze naprostou náhodou.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl usnesením ze dne 9. 9. 2025, sp. zn. 7 To 99/2025, jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Proti zamítavému výroku usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Kuďouska dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Konkrétně obviněný, aniž by rozlišoval jednotlivé námitky z pohledu uplatněných dovolacích důvodů, namítl absenci subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Konstatoval, že jeho úmyslem nebylo poškozenou M. B. usmrtit a že žádný z provedených důkazů na takové zavinění nepoukazuje. Z provedených důkazů vyšlo najevo jen to, že obviněný v okamžitém emočním zkratu, který eskalovala předchozí hádka, bezmyšlenkovitě zaútočil na poškozenou nožem, který měl u sebe za účelem otevření vstupních dveří bytu, ve kterém se nacházela. V rozrušení z nastalé situace pak nůž na místě činu odhodil, odvedl dítě, které bylo v bytě, ke své matce a v šoku se ukryl. Jakmile se vzpamatoval, chtěl se na místo činu vrátit a vše policii objasnit.
6. Podle přesvědčení obviněného podporuje jeho obhajobu výpověď poškozené i závěry soudních znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie MUDr. Jaroslava Tržického a PhDr. Jindřišky Lejskové. Podle jejich zjištění je totiž obviněný osobou impulzivní s významnou citovou vazbou na poškozenou a ve stresových situacích reaguje zkratkovitě. Tak tomu bylo i v inkriminovaný večer, kdy obviněný v okamžitém a nezvládnutém afektu poškozenou, která chtěla odběhnout, pobodal nožem, který nahmatal v kapse. Významnou roli přitom sehrály žárlivost a emoční nestabilita obviněného, která byla umocněna jeho problematickým dospíváním v dětském domově. Poškozená byla první osobou představující pevný bod v jeho životě. Podle obviněného je s ohledem na tato zjištění namístě skutek, který spáchal, posoudit jen jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nebo maximálně jako pokus zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr. zákoníku.
7. K argumentům soudů nižších stupňů, že o trestný čin zabití se nejedná v případě, kdy je to právě pachatel, kdo vyvolá či vyprovokuje situaci, na jejímž základě sám sebe dostane do stavu mimořádného rozrušení, obviněný namítl, že se jedná o zjevný rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a obsahem provedených důkazů, jelikož nebylo spolehlivě prokázáno, že by konflikt s poškozenou vyvolal právě on. Poukázal na to, že jeho partnerské soužití s poškozenou provázely časté hádky, které mnohdy vyústily v rozchod a opětovné obnovení vztahu, což charakterizoval jako tzv. italskou domácnost. Jinak tomu nebylo ani v inkriminovaný večer, který provázely opakované konflikty, v jejichž důsledku obviněný několikrát opustil společný byt. Posléze se do něj chtěl vrátil, protože se tam nacházely jeho osobní věci a přebývaly v něm jeho děti.
8. Obviněný dále akcentoval závěry soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Andrey Vlčkové, podle nichž dosahovala intenzita útoku jen středního stupně, nedošlo k zasažení životně důležitých žil a tepen v oblasti krku a poškozená vyvázla bez trvalých následků. Intenzitu útoku podle poškozeného navíc negativně ovlivnily dvě skutečnosti, a to nestabilní terén, protože konflikt s poškozenou se odehrál převážně na schodech bytového domu, a fakt, že se poškozená snažila na obviněného spíše útočit, než aby se jeho útoku pouze bránila. Z uvedených argumentů obviněný uzavřel, že se sice dopustil nebezpečného jednání, ale šlo o čin impulzivní a vedený nižší intenzitou, takže u něj není možné dovodit úmysl poškozenou usmrtit. Pokud by se skutečně jednalo o pokus vraždy, jak usoudily soudy obou stupňů, musel by útok dosahovat podstatně vyšší intenzity. Soudy tento fakt ale pominuly, stejně jako to, v jakém psychologickém rozpoložení se obviněný nacházel a že poškozená neutrpěla vážné trvalé následky na zdraví, a vycházely pouze z povahy použitého nástroje. Podle názoru obviněného tak ze strany obou soudů došlo k extrémně vadnému hodnocení důkazů, což se následně projevilo v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku jako pokusu vraždy namísto těžkého ublížení na zdraví či pokusu zabití.
9. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Shrnul podstatu dovolání obviněného a uvedl, že vzhledem k vytýkaným vadám rozsudku soudu prvního stupně, které odvolací soud neodstranil, měl obviněný uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Následně státní zástupce s výtkou, že obviněný námitky formuloval souhrnně bez rozlišení, pod který z uplatněných dovolacích důvodů je podřazuje, konstatoval, že obviněný se domáhá zmírnění své trestní odpovědnosti tím, že nabízí vlastní alternativu skutkového děje, kterou prezentuje jako jedinou možnou. Současně přetváří svůj osobnostní profil a okolnosti útoku na poškozenou vykládá ve svůj vlastní prospěch. Podle státního zástupce obviněný jen polemizuje se zásadou volného hodnocení důkazů a nenabízí žádný relevantní skutkový podklad pro použití § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu v projednávané trestní věci. 11. K námitkám hmotněprávního posouzení skutku státní zástupce uvedl, že je lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze jim ale zjevně přisvědčit. Připomněl, že obžaloba původně kvalifikovala skutek jako pokus vraždy spáchané s rozmyslem podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, nicméně po provedeném dokazování v hlavním líčení skutek přehodnotila a obviněného navrhla uznat vinným pokusem vraždy „prosté“, tj. v základní skutkové podstatě, což soud prvního stupně akceptoval. Učinil tak poté, co vzal za prokázané tvrzení obviněného, že primárním účelem, pro který si nůž přinesl, bylo otevření vstupních dveří bytu poškozené. Státní zástupce se neztotožnil s názorem obviněného, podle něhož zmíněný skutkový závěr odůvodňuje použití jím navrhované mírnější právní kvalifikace. Skutečnost, že si obviněný vzal nůž, aby jím otevřel dveře bytu, v němž se nacházela poškozená, jej nezbavuje trestní odpovědnosti za trestný čin vraždy ve stadiu pokusu za situace, kdy následně tento nůž použil k útoku na poškozenou. 12. Státní zástupce ve svém vyjádření dále detailně popsal, z jakých konkrétních okolností lze spolehlivě dovodit úmysl obviněného způsobit smrt poškozené. Zohlednil zejména typ použité zbraně, kterou byl v tomto případě nůž s čepelí dlouhou 13 cm, jenž snadno proniká do lidského těla a je způsobilý navodit závažná poranění, a skutečnost, že útoky vůči poškozené byly opakované, nikoliv nahodilé, a byly cíleně vedeny do krku, kde se nachází životně důležité tepny a cévy. Nepominul ani to, že obviněný se po činu nesnažil pobodané poškozené jakkoli pomoci. Navzdory uvedenému obviněný svůj skutek zlehčuje a tvrdí, že intenzita útoku byla nanejvýš střední, navíc zvýšena skutečností, že poškozená přešla do ofenzivy ihned po prvotním napadení nožem. Ze zjištěného skutkového stavu naopak plyne, že poškozená se zcela přirozeně bránila a činila tak beze zbraně, a že utrpěná zranění byla objektivně způsobilá přivodit smrt poškozené v důsledku krvácení, k čemuž nedošlo pouze díky včasné pomoci. Z popsaných okolností státní zástupce dovodil, že návrhu obviněného na posouzení skutku jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví nelze v žádném případě vyhovět.
13. Ani v otázce existence znaků naplňujících privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu vraždy, tj. skutkovou podstatu trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, nedal státní zástupce obviněnému za pravdu. Poukázal na to, že v řízení před soudy nižších stupňů nebylo prokázáno, že by obviněný jednal v omluvitelném psychickém stavu, který by snižoval jeho trestní odpovědnost ve vztahu ke spáchanému skutku. Současně z provedeného dokazování nevyplynulo ani to, že by útoku předcházelo zavrženíhodné jednání poškozené, jak obviněný tvrdí. V inkriminovaný večer poškozená s obviněným nechtěla komunikovat a zamkla se před ním v bytě, on ale překonal uzamčené dveře a proti její vůli do bytu vniknul. Na to poškozená reagovala tím, že do obviněného strčila. Takové jednání nevykazuje žádné známky zavrženíhodnosti ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný navíc v útoku pokračoval i poté, co jej poškozená prosila, aby svého jednání zanechal. Je tedy zřejmé, že vyhrocení situace způsobil sám obviněný a chování poškozené jeho vinu nijak nesnižuje. Stejně jako nelze čin obviněného omlouvat charakterem jeho partnerského soužití s poškozenou, protože šlo o oboustranně vedenou tzv. italskou domácnost. Státní zástupce současně připomněl závěry soudních znalců, kteří potvrdili, že obviněný se nacházel v době činu ve stavu kombinované opilosti po požití alkoholu a metamfetaminu, ovšem jeho rozpoznávací schopnosti zůstaly zcela zachovány a ovládací schopnosti pouze nepodstatně sníženy. Afekt obviněného, v němž jednal, tak nebyl forenzně významný.
14. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 256b odst. 1 písm. e) tr. ř. a současně vyslovil svůj souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky obviněného musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.), protože není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší ,soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů určených k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího.
16. Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že obviněný měl uplatnit také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jehož podstata spočívá v tom, že ač odvolací soud v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítl odvolání a neodstranil vadu v něm vytýkanou a zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Toto formální pochybení ale samo o sobě nebylo způsobilé zamezit dovolacímu přezkumu, pokud by obviněným výslovně uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. byly reálně naplněny. Tak tomu ale v posuzované věci zjevně není.
17. Obviněný své dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své první alternativě dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích je možné brojit proti tomu, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je přípustné dovoláním namítat pouze vady právní a nikoli skutkové (srovnej např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03 ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Dovolací soud naopak musí striktně vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení, jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, případně podrobněji rozebrán v jeho odůvodnění.
18. Jsou-li výše uvedená teoretická východiska aplikovaná na trestní věc obviněného, nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že žádná z uplatněných dovolacích námitek neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a lze je podřadit jen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný totiž fakticky nebrojí proti skutkovým zjištěním popsaným ve výroku o vině. Naopak stejně jako v předchozím řízení doznává, že poškozenou z okamžitého popudu v silném rozrušení opakovaně bodl nožem s délkou čepele 13 cm střední silou do oblasti krku a pak z místa činu odešel, aniž by jí přivolal pomoc. Poukazuje však na okolnosti, za kterých se tak stalo, a na jejich základě se domáhá jiného právního závěru o subjektivní stránce, než který učinily soudy nižších stupňů, které uzavřely, že jednal v nepřímém úmyslu poškozenou usmrtit. Zmíněnými okolnostmi, které podle jeho mínění soudy nižších stupňů podcenily nebo přehlédly, jsou charakter soužití s poškozenou (setrvalé hádky, které na něj měly negativní vliv), citová závislost obviněného na poškozené, fakt, že inkriminovaný večer jednal v nezvládnutém afektu a že nůž, který použil, u sebe neměl proto, aby poškozenou usmrtil (ale proto, aby se s jeho pomocí dostal přes uzamčené dveře bytu, ve kterém se poškozená nacházela) a že z místa činu odběhl v šoku a konečně to, že intenzita, se kterou bodal, byla zvýšena nestabilitou terénu a tím, že poškozená byla ofenzivní a měla snahu s ním bojovat. Pokud by soudy popsané skutečnosti, které vyplývají z provedeného dokazování, vzaly do úvahy, musely by jeho čin právně posoudit jen jako zločin těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nebo nanejvýš jako pokus zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky vůči subjektivní stránce jsou ale zjevně nedůvodné, jak bude níže vyloženo. Navíc Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uplatnil s mírnými obměnami téměř totožné námitky hmotněprávního posouzení skutku jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, které se všemi vytýkanými vadami pečlivě zabývaly a přesvědčivě vysvětlily, proč je shledaly zcela nedůvodnými. V souvislosti s tím je potřeba upozornit na ustálenou rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, který v situaci, kdy obviněný v dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
19. V posuzované věci soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu, na jehož základě mohl spolehlivě učinit nejen skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě jeho rozsudku, ale i právní závěr o úmyslné formě zavinění, pokud jde o usmrcení poškozené.
20. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné připomenout, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je pro oba druhy úmyslu společné, že intelektuální složka vědění zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
21. Podstatou zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslné usmrcení jiného, přičemž v situaci, kdy pachatel tvrdí, že jeho úmysl k tomuto výsledku nesměřoval, je třeba na formu zavinění usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projeví v jeho jednání navenek. Je potřeba brát v potaz především způsob provedení útoku, jeho intenzitu (např. počet bodných ran), konkrétní místa na těle poškozeného, jež byla zasažena a další okolnosti, za nichž k útoku došlo, a na jejichž podkladě je možné učinit závěr o úmyslu pachatele způsobit následek v podobě smrti jiného člověka, přičemž nelze opomenout ani chování pachatele po činu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 116/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010, či ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003). 22. V této trestní věci se oba soudy nižších stupňů subjektivní stránkou ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku řádně zabývaly a naprosto přesvědčivě vyložily svůj právní závěr o úmyslné formě zavinění. Soud prvního stupně v odstavcích 76–81 odůvodnění svého rozsudku podrobně rozebral bezpečně prokázané chování obviněného v průběhu činu a další okolnosti případu a uzavřel, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu eventuálním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pokud jde o usmrcení poškozené. Odvolací soud se z podnětu odvolání obviněného zaobíral námitkou absence subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku v odstavcích 10–13 odůvodnění svého rozhodnutí a přiléhavě a přesvědčivě vysvětlil, zejména v odstavci 11, proč shledal právní závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný jednal v úmyslu poškozenou usmrtit, správným, ačkoli poměrně shovívavým v tom, že šlo jen o formu nepřímou. Zdůraznil, že obviněný poškozenou čtyřikrát střední silou z pravé i levé strany bodnul do krku, a to nožem o délce 28 cm s čepelí dlouhou 13 cm, což bezpečně vyvrací možnost, že jednal bezmyšlenkovitě a že krk poškozené zasáhl náhodně. A protože i laik ví, že se na krku nachází velké cévy, které jsou pro život člověka naprosto stěžejní, nemůže být pochyb ani o tom, že věděl, že poškozenou může usmrtit a pro případ, že se tak stane, s tím byl nejméně srozuměn. Nejvyšší soud se se závěry soudů nižších stupňů plně ztotožňuje a odkazuje na ně, jelikož není úkolem Nejvyššího soudu opakovaně vysvětlovat neopodstatněnost námitek dovolatele, jestliže tak přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem učinily soudy nižších stupňů. 23. Pouze stručně Nejvyšší soud znovu připomíná, že z lékařských zpráv o zdravotním stavu poškozené (na č. l. 138–145 tr. spisu), jakož i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Andrey Vlčkové (na č. l. 167–176 tr. spisu) vyplývá, že poškozená utrpěla tři bodné rány na krku pronikající hluboko (ke 4. hrudnímu obratli) a jen těsně míjející nervově cévní svazky a jednu ránu bodnořeznou, rovněž v oblasti krku, dále povrchní ránu v týlní krajině a řezné rány prstů levé ruky s poraněním šlachy. Všechna bodná a řezná poranění odpovídají tomu, že byla způsobena opakovaným výpadem nožem s dlouhou čepelí, tedy nožem, který si obviněný přinesl k tomu, aby násilím otevřel vchodové dveře bytu (viz závěr znaleckého posudku na č. l. 176 tr. spisu). Poranění krku byla provázena masivní krevní ztrátou a průnikem vzduchu do měkkých tkání krku, směrem dolů až k úrovni klíčních kostí, směrem vzhůru vzadu až do týlní krajiny. Rány byly zasazeny krátce po sobě a byly vedeny střední silou a čepel nože pronikla měkkými tkáněmi poměrně snadno. Poranění krku poškozené mělo charakter středně těžkého stupně, ovšem pouze v důsledku šťastné náhody, protože reálně hrozilo, že bude zasažena céva a útok obviněného byl nepochybně způsobilý k ohrožení jejího života. O tom, že v oblasti krku jsou uloženy životně důležité cévy, obviněný musel vědět. Ostatně takovou znalost sám potvrdil v hlavním líčení (viz protokol o hlavním líčení ze dne 10. 4. 2025 na č. l. 549 tr. spisu). Z uvedeného je zřejmé, že poškozená byla bezprostředně ohrožena na životě v důsledku úmyslného útoku obviněného cíleně a opakovaně vedeného nožem s dlouhou čepelí do oblasti krku, a to s potřebnou razancí k zasažení životně důležitých krevních cév, přičemž to, že smrt poškozené nenastala, nezáviselo na vůli obviněného, nýbrž bylo jen souhrou šťastných náhod.
24. Je namístě přisvědčit vysvětlení soudů nižších stupňů, že o posouzení skutku jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví by mohlo být uvažováno např. za situace, kdy by obviněný bodl poškozenou pouze jednou a po činu by projevil snahu jí pomoci, to se však nestalo. Obviněný poškozenou bodnul opakovaně, bodal zleva i zprava, pokračoval i přes její prosby, aby na ni už neútočil, a ačkoli věděl, že poškozená krvácí, neprojevil snahu jí pomoci, naopak z místa činu utekl (srovnej protokol z hlavního líčení na č. l. 549 až 550 tr. spisu v části zachycující výpověď obviněného). Poškozená přežila pouze díky včasné pomoci sousedů a příjezdu záchranné služby. Je rovněž zcela nemyslitelné, jak správně poznamenal odvolací soud, že by obviněný disponoval znalostmi (jak teoretickými, tak praktickými), pro něž by svůj útok směřoval účelově pouze do míst, v nichž se nenachází pro život stěžejní tepny a cévy.
25. Námitka obviněného, že jednal v „emočním zkratu“ a nevěděl, co dělá, když poškozenou napadl, byla soudy nižších stupňů také spolehlivě vyvrácena. Ačkoliv obviněný požil v inkriminovaný večer alkoholické nápoje a metamfetamin, v důsledku čehož se nacházel ve stavu kombinované opilosti, byly jeho rozpoznávací schopnosti zcela zachovány a ovládací schopnosti byly pouze lehce, avšak forenzně nevýznamně, sníženy (srov. závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Jaroslava Tržického a PhDr. Jindřišky Lejskové na č. l. 248–274 tr. spisu).
26. Nejvyšší soud souhlasí i se závěry soudů nižších stupňů, že předchozí jednání poškozené není možné posoudit jako zavrženíhodné, omlouvající skutek spáchaný obviněným, protože z obsahu provedených důkazů nic takového nevyplývá. Bylo zjištěno, žehádky a potyčky mezi obviněným a poškozenou byly naprosto běžné, navíc ve velké části případů vyvolané právě poškozeným. Inkriminovaný večer tedy nebyl výjimkou z jejich standardního způsobu soužití. Byl to právě obviněný, kdo poškozenou napadl za použití nože v situaci, kdy nebyla ozbrojena a pouze se bránila. 27. Nedůvodná je rovněž dovolací námitka, že obviněný útočil jen střední silou, a to navíc jen protože obviněná se ofenzivně bránila a že k útoku došlo na nerovném povrchu. Jak už bylo výše vysvětleno s odkazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, obviněný k tomu, aby poškozenou bezprostředně ohrozil na životě, nemusel vyvinout větší sílu, protože útočil nožem s dlouhou čepelí proti měkkým tkáním v oblasti krku. Poškozená přežila pouze díky včasné pomoci sousedů a příjezdu záchranné služby. Spekulace obviněného o tom, že se na intenzitě jeho útoku spolupodepsala sama obviněná tím, že se aktivně bránila, a že k útoku došlo na schodiště před bytem, jsou natolik irelevantní, že Nejvyšší soud nepokládá za potřebné se k nim vyjadřovat.
28. Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že s ohledem na intenzitu útoku, oblast lidského těla, kam směřoval útok nožem, a četnost i hloubku bodných ran, které naprosto cíleně poškozené zasadil, může u poškozené nastat smrt a pro případ, že se tak stane s tím byl srozuměn, tj. že ve vztahu ke způsobení smrti jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak dovodil soud prvního stupně a s výhradou, že není vyloučen ani úmysl přímý, akceptoval odvolací soud, který ve věci rozhodoval jen z podnětu odvolání obviněného a byl proto vázán zákazem reformace in peius.
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
29. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu