Plný text
4 Tdo 119/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2014 o dovolání n e j v y š š í h o s t á t n í h o z á s t u p c e podaném v neprospěch obviněného M. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 31 To 34/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 42 T 33/2011, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 31 To 34/2013.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e v rozsahu tohoto zrušení z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. 42 T 33/2011 uznal obviněného M. R. (dále jen „obviněný“) vinným, že:
„dne 23. 8. 2010 v Č. L. v rozporu se svou povinností vyplývající mu z nájemní smlouvy, kterou uzavřel dne 12. 6. 2010 s J. Z., zastoupeným M. J., nevrátil jmenovanému jeho osobní automobil zn. Škoda Octavia v hodnotě 102.000,- Kč a naopak si ho ponechal a nadále ho neoprávněně používal pro svou potřebu“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což mu uložil podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 34 T 111/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného J. Z. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku okresního soudu podal státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, o kterém Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 31 To 34/2013 rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněné odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
S takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu se nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) neztotožnil a podal proti němu v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce především namítl, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl obviněnému podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dvouletou zkušební dobu i přesto, že rozpětí trestní sazby odnětí svobody u kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se pohybuje v rozmezí od jednoho roku do pěti let. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu navíc není patrno, že by postupoval za splnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 tr. zákoníku. Do úvahy přitom připadají v tomto případě jen obecné důvody zmiňovaného postupu zakotvené v § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy okolnosti případu a poměry pachatele. Obsah dostupného spisového materiálu nenabízí jakoukoliv indicii o takové mimořádnosti osobních, rodinných, majetkových, popřípadě jiných poměrů na straně obviněného, pro které by se uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné sazby stalo pro něj nepřiměřeně přísným. Samo doznání činu, lítost nad činem, předchozí řádný život, náhrada škody a podobně zpravidla není možné považovat za tak výjimečné okolnosti případu, aby odůvodnily užití stanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejsou dány ani žádné mimořádné okolnosti případu. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci je zatížen vadou, k jejíž nápravě slouží dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a spočívá v námitce, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 31 To 34/2013, a rovněž případně další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je ve věci nutno rozhodnout jiným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí. Jak již bylo výše uvedeno, nejvyšší státní zástupce ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Z tohoto pohledu Nejvyšší soud považoval námitky nejvyššího státního zástupce za relevantně uplatněné. Jelikož neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno (výrok o trestu), v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nutné předně poznamenat, že Nejvyššímu soudu přísluší přezkoumat pouze to, zda napadeným rozsudkem bylo důvodně rozhodnuto o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby ve shodě se zákonným hlediskem vymezeným v § 58 odst. 1 tr. zákoníku jako „okolnosti případu“ nebo „poměry pachatele“. Nepřísluší mu zkoumat rozsah tohoto snížení vyjádřený ve výměře uloženého trestu. V tomto ohledu již jde o otázku přiměřenosti trestu v mezích daných na jedné straně spodní hranicí sazby a na druhé straně limitem snížení podle § 58 odst. 3 tr. zákoníku. Řešení této otázky proto nespadá do rámce tohoto dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud z těchto důvodů soustředil svou pozornost na posouzení otázky, zda napadené rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody v trvání od jednoho roku do pěti let. Jestliže mu byl napadeným rozsudkem uložen trest odnětí svobody ve výměře deseti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou roků, jde nesporně o trest vyměřený pod spodní hranicí zákonné trestní sazby.
K uvedené problematice je dále zapotřebí uvést, že ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku zakotvuje tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to konkrétní okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že použití zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody - a to s ohledem na její dolní hranici - by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně, což znamená, že musí být splněny zároveň. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení všech okolností případu a poměrů pachatele, nestačí tedy jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele, anebo o obě tato hlediska zároveň. Vždy ovšem bude stačit splnění alespoň jednoho z nich.
Okolnostmi případu z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zejména všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze odůvodnit i okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Nelze je však dovozovat pouze z mírnější alternativy, kterou byla naplněna určitá skutková podstata (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 5/1966 Sb. rozh. trest.). Okolnostmi případu ve smyslu tohoto ustanovení mohou být i takové skutečnosti, které nejsou nutnou součástí příslušné skutkové podstaty, pokud se v dané kvalitě a kvantitě pravidelně nevyskytují. Hodnocení povahy a závažnosti trestného činu a možnosti nápravy pachatele vzájemně úzce souvisí, protože některé okolnosti (např. recidiva pachatele) ovlivňující možnost nápravy pachatele mnohdy vyplývají z okolností rozhodných i pro stanovení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a hodnotí se v rámci osoby pachatele. Proto postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nelze odůvodnit poukazem jen na malou závažnost spáchaného trestného činu, anebo jen na dobré možnosti nápravy pachatele, neboť nestačí izolované posuzování každého z těchto hledisek.
Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být z hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné (nesnížené) trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.
Okolnosti případu nebo poměry pachatele mohou odůvodnit postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku jenom za předpokladu, že by použití nesnížené trestní sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Při posuzování splnění této zákonné podmínky je třeba vycházet z odůvodněného předpokladu, jak bude působit trest odnětí svobody v určité výši na konkrétního pachatele jako na objekt trestu s tím, že k nápravě pachatele (ale zároveň k ochraně společnosti) může a musí postačovat i trest odnětí svobody kratšího trvání, než jaká je dolní hranice příslušné trestní sazby. Dále je nutno zohlednit i všechna kritéria ovlivňující druh trestu a jeho výměru stanovená v trestním zákoníku (§ 39), včetně okolností polehčujících a přitěžujících (§ 41 a 42). Není vyloučeno, aby k dosažení nápravy pachatele mu byl uložen též jiný přípustný druh trestu (§ 53 odst. 1) nebo i ochranné opatření (§ 98) vedle sníženého trestu odnětí svobody tak, aby byl doplněn chybějící účinek té části trestu odnětí svobody, o kterou byl zkrácen postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
I když trestní zákoník zdůrazňuje nápravu pachatele jako neopomenutelné hledisko při úvahách o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, nelze zcela ignorovat ani potřebu dostatečné ochrany společnosti, která zde má význam zejména z důvodu, že trest odnětí svobody, především je-li nepodmíněný, se ukládá v závažnějších případech (viz též omezení podle § 55 odst. 2 tr. zákoníku), kde jde o trestní postih pro společnost škodlivějších trestných činů. Nejvyšší soud k těmto úvahám dodává, že odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, tedy mimo trestní sazbu (pod její spodní hranici), aniž ve výroku citoval ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Ani v odůvodnění rozsudku krajský soud neuvedl, proč takto postupoval. Je tak zřejmé, že ze strany krajského soudu došlo k pochybení při ukládání trestu, když nezohlednil spodní hranici stanovenou trestním zákoníkem. Nejvyšší soud ze spisového materiálu pak nezjistil žádné důvody pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě u obviněného nebyly splněny zákonem požadované podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Nejvyšší státní zástupce tak podal dovolání důvodně, když byly splněny důvody dovolání uvedené v § 265b písm. h) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jelikož k pochybení při ukládání trestu došlo až v řízení před soudem druhého stupně, Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zároveň pak zrušil i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud proto následně přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl ( § 265l odst. 1 tr. ř.). To konkrétně znamená, že odvolací soud opětovně posoudí odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud je vázán právním názorem, který vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Pokud v průběhu odvolacího řízení vyvstane potřeba provést důkazy, nic nebrání, aby je odvolací soud provedl.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2014
Předseda senátu: JUDr. František Hrabec