Plný text
4 Tdo 27/2024-7116
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovoláních obviněných 1. Jaroslava Filipa, bytem Čestín č. p. 3, 285 10 Čestín, t. č. ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha Pankrác, 2. Jana Pudila, bytem Ostrá č. p. 193, 289 22 Ostrá, t. č. ve Věznici Jiřice, 3. JUDr. Radka Neymona, bytem Nad Palatou 2673/16, 150 00 Praha 5 – Smíchov, t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 5 To 17/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 11/2021, t a k t o :
I. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Jana Pudila odmítá. II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. Radka Neymona odmítá.
III. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 5 To 17/2023, ohledně obviněného Jaroslava Filipa, v celém rozsahu. IV. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 31 T 24/2023, ve výroku o trestu uloženého Jaroslavu Filipovi.
V. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc obviněného Jaroslava Filipa v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
VI. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný Jaroslav Filip nebere do vazby.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2022, sp. zn. 73 T 11/2021 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byli obvinění Jaroslav Filip, Jan Pudil a JUDr. Radek Neymon uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2013, kdy obvinění JUDr. Radek Neymon a Jaroslav Filip se měli uvedené trestné činnosti dopustit ve formě spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný Jan Pudil ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Předmětné trestné činnosti se tito obvinění dopustili jednáním popsaným pod bodem I (obviněný JUDr. Radek Neymon a obviněný Jaroslav Filip) a jednáním popsaným pod bodem II (obviněný Jan Pudil).
2. Za jednání popsaná v rozsudku nalézacího soudu pod body I až II uložil soud prvního stupně obviněným následující tresty:
3. Obviněnému Jaroslavu Filipovi uložil nalézací soud za uvedený zločin a za sbíhající se přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 2 T 171/2021, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu tomuto obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále soud uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to zajištěného rostlinného materiálu o hmotnosti 10,07 gramů. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil soud prvního stupně obviněnému rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 8 (osmi) let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku pak nalézací soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 2 T 171/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
4. Obviněnému Janu Pudilovi uložil nalézací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil nalézací soud obviněnému dále peněžitý trest v celkové výši 200 000 Kč (dvě stě tisíc korun českých) vyměřený jako 400 (čtyři sta) denních sazeb při výši denní sazby 500 Kč (pět set korun českých). Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku rovněž uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 5 (pěti) let.
5. Obviněnému JUDr. Radku Neymonovi uložil nalézací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 8 (osmi) let.
6. Nalézací soud dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným Jaroslavu Filipovi, JUDr. Radku Neymonovi a Janu Pudilovi, uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Štěpánská 619/28, Praha 1, IČ: 72080043 škodu ve výši 30 544 365 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil dále obviněnému Jaroslavu Filipovi a JUDr. Radku Neymonovi povinnost nahradit společně a nerozdílně stejnému poškozenému škodu ve výši 41 035 100 Kč. Se zbytkem nároku odkázal nalézací soud zmíněnou poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Proti rozsudku nalézacího soudu podali všichni dovolatelé odvolání směřující proti všem výrokům rozhodnutí. Odvolání podal i státní zástupce v neprospěch všech obviněných, a to do výroku o vině a do trestu ohledně obviněných Filipa a Pudila. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 5 To 17/2023, (dále jen „odvolací soud“, popř. „soud druhého stupně“) tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné opětovně uznal vinnými, a to obviněné Jaroslava Filipa a JUDr. Radka Neymona ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněného Jana Pudila pak odvolací soud uznal vinným tím, že se dopustil pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění vyjádřených ve výroku písemného vyhotovení rozsudku se trestné činnosti měli obvinění podle odvolacího soudu dopustit tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
I. obžalovaný Radek Neymon a obžalovaný Jaroslav Filip společně s odděleně trestně stíhaným Patrikem Neymonem,
odděleně trestně stíhaný Patrik Neymon a obžalovaný Radek Neymon v úmyslu získat pro svoji potřebu finanční prostředky zkrácením daně z přidané hodnoty, v období minimálně od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 vytvořili řetězec společností v České a Slovenské republice, za účelem nákupu nových a ojetých motorových vozidel a dalšího zboží (dále jen "zboží") v jiných členských státech EU s tím, že využili společnosti DPR – INVEST s.r.o., IČ: 27255913, se sídlem Milady Horákové 548/55, 170 00 Praha 7 (dále jen „DPR“), jako společnost, na kterou v České republice pořizovali zboží z jiných členských států EU, kdy do společnosti DPR dosadili ke dni 1. 11. 2010 jako jednatele obžalovaného Jaroslava Filipa, který byl bez podnikatelských zkušeností a který neplnil své zákonné povinnosti statutárního orgánu, kdy odděleně trestně stíhaný Patrik Neymon a obžalovaný Radek Neymon i po dosazení obžalovaného Jaroslava Filipa jako jednatele fakticky ovládali společnost DPR, přičemž obžalovaný Jaroslav Filip zcela vědomě nevykonával žádnou činnost související s jeho postavením ve společnosti DPR, to vše činili s vědomím, že nebude u této společnosti, vypočtena a přiznána daň z přidané hodnoty při pořízení zboží z jiného členského státu EU a dále nechali vykázat u této společnosti, v příslušných daňových přiznáních k DPH, pořízení zboží v tuzemsku s nárokem na odpočet daně, aby tímto zakryli skutečnost, že zboží bylo pořizováno v jiných členských státech EU a vznikla tak povinnost přiznat daň z přidané hodnoty (podle § 25 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů), a to:
1. ve zdaňovacím období od ledna 2012 do března 2013:
a) prostřednictvím společnosti DPR pořizovali motorová vozidla a zboží z jiného členského státu EU, konkrétně z Německa, Rakouska a Slovenska, avšak toto pořízení zboží z jiného členského státu EU nevykazovali v příslušných daňových přiznání k dani z přidané hodnoty, kdy si byli vědomi, že u společnosti DPR nebude vypočtena (dle § 40 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "ZDPH") a zaplacena daň z přidané hodnoty, ale v jednotlivých daňových přiznáních uváděli fiktivní nákupy v tuzemsku s možností odpočtu daně z přidané hodnoty, aby zakryli pořízení zboží z jiného členského státu EU, čímž neoprávněně snižovali daňovou povinnost společnosti DPR,
b) prostřednictvím slovenských společností TRADE CONNEX s.r.o., IČ: 35 884 657, se sídlem Stará Vajnorská 8, 831 01 Bratislava, Slovenská republika, jednatel společnosti obžalovaný Jan Pudil a E.U.C. spol. s.r.o., IČ: 35 751 045, se sídlem Obchodná 39, 811 06 Bratislava, Slovenská republika, nakupovali nová a ojetá motorová vozidla v České republice, která fiktivně vyváželi na Slovensko a následně je opětovně dováželi do České republiky, formálně na společnost DPR, kde tyto nákupy nebyly vykazovány v příslušných daňových přiznáních spol. DPR a tyto dále prodávali v České republice, prostřednictvím vytvořené sítě společností konečným zákazníkům, kdy platby za takto prodaná vozidla byly přeposlány přes bankovní účty zainteresovaných společností až na bankovní účet spol. DPR, kde byly zpravidla vybrány v hotovosti obžalovaným Radkem Neymonem a odděleně trestně stíhaným Patrikem Neymonem, kdy si byli vědomi, že u společnosti DPR nebude vypočtena (dle § 40 ZDPH) a zaplacena daň z přidané hodnoty, a aby zakryli pořizování zboží z jiného členského státu, tak v příslušných daňových přiznáních nechali vykázat fiktivní nákupy v tuzemsku s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty, čímž neoprávněně snižovali daňovou povinnost spol. DPR a finanční prostředky získané hotovostními výběry použili pro osobní potřebu,
c) prostřednictvím slovenské společnosti TRADE CONNEX s.r.o., IČ: 35 884 657, se sídlem Stará Vajnorská 8, 831 01 Bratislava, Slovenská republika, jednatel společnosti obžalovaný Jan Pudil, nakupovali nová a ojetá motorová vozidla v jiném členském státě EU, kdy tato vozidla však byla přepravena pouze do České republiky a ne do místa určení na Slovensko, a následně pouze formálně uskutečnili prodej takto pořízených vozidel ze Slovenska do České republiky, prostřednictvím spol. DPR, kdy však tato pořízení zboží z jiného členského státu nevykazovali v příslušných daňových přiznáních spol. DPR, a tyto dále prodávali v České republice, prostřednictvím vytvořené sítě společností, konečným zákazníkům, kdy platby, za takto prodaná vozidla, byly přeposlány přes bankovní účty zainteresovaných společností až na bankovní účet spol. DPR, kde byly zpravidla vybrány v hotovosti obžalovaným Radkem Neymonem a odděleně trestně stíhaným Patrikem Neymonem, kdy si byli vědomi, že u společnosti DPR nebude vypočtena (dle § 40 ZDPH) a zaplacena daň z přidané hodnoty, a aby zakryli pořizování zboží z jiného členského státu, tak v příslušných daňových přiznáních nechali vykázat fiktivní nákupy v tuzemsku s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty, čímž neoprávněně snižovali daňovou povinnost spol. DPR a finanční prostředky takto získané použili pro osobní potřebu,
kdy se jedná o níže uvedené případy, kdy [blíže popsáno v rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 5 To 17/2023 – pozn. NS]:
2. Ve zdaňovacím období od dubna 2013 do prosince 2013 v úmyslu obohatit se zkrácením daně z přidané hodnoty, prostřednictvím společnosti DPR pořizovali motorová vozidla a další zboží z jiných členských států EU, kdy však úmyslně nepodávali ani nenechali zpracovat a podat přiznání k dani z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období, kdy v uvedené době prokazatelně docházelo k obchodní činnosti, minimálně pořízení zboží z jiného členského státu EU, avšak úmyslně nesplnili povinnost přiznat daň při pořízení zboží z jiného členského státu dle § 25 ZDPH, v souladu s ust. § 16 ZDPH, a to konkrétně: [blíže popsáno v rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 5 To 17/2023 – pozn. NS]: II. obžalovaný Jan Pudil jako jediný jednatel společnosti TRADE CONNEX s.r.o., IČ: 35 884 657, se sídlem Stará Vajnorská 8, 831 01 Bratislava, Slovenská republika, v období od ledna 2012 minimálně do prosince 2013, umožnil obžalovanému Radku Neymonovi a odděleně trestně stíhanému Patriku Neymonovi, o jehož vině dosud nebylo zákonným způsobem rozhodnuto a toto rozhodnutí je předmětem samostatného řízení prostřednictvím společnosti TRADE CONNEX s.r.o. pořizovat motorová vozidla a další zboží bez DPH z České republiky a z dalších států EU, která měla být dopravena na území Slovenské republiky, kdy toto zboží následně obratem dodávali do České republiky, přes společnost DPR– INVEST s.r.o., IČ 27255913, se sídlem Milady Horákové 548/55, 170 00 Praha 7 (dále jen „DPR“), u které nebyla uváděna tato pořízení z jiného členského státu EU, konkrétně od slovenské společnosti TRADE CONNEX s.r.o., do příslušných daňových přiznání k DPH, kdy s tímto byl Jan Pudil obeznámen a napomáhal tak zkrácení daně z přidané hodnoty u spol. DPR, a to [blíže popsáno v rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 5 To 17/2023 – pozn. NS].
Přičemž svým jednáním obž. Jan Pudil umožnil obž. Radku Neymonovi a odděleně trestně stíhanému Patriku Neymonovi zkrácení daně z přidané hodnoty u společnosti v celkové výši 87 056 296 Kč, ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hl. město Prahu, územním pracovištěm pro Prahu 7.
8. Za popsaná jednání uložil soud druhého stupně obviněným následující tresty:
9. Obviněnému Jaroslavu Filipovi uložil odvolací soud za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 2 T 171/2021, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na 5 (pět) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil dále obviněnému trest propadnutí věci spočívající v zajištění rostlinného materiálu o hmotnosti 10,07 gramů. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku rovněž uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v délce 8 (osmi) let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 2 T 171/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž tímto zrušením došlo, pozbyla podkladu.
10. Obviněnému Janu Pudilovi uložil odvolací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce 5 (pěti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v délce 5 (pěti) let.
11. Obviněnému JUDr. Radku Neymonovi uložil odvolací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 8 (osm) let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon tohoto trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil odvolací soud současně obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na 8 (osm) let.
12. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil odvolací soud obviněným Jaroslavu Filipovi, Janu Pudilovi a JUDr. Radku Neymonovi povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Štěpánská 619/28, Praha 1, IČ 72080043, částku 30 544 365 Kč. Obviněným Jaroslavu Filipovi a Radku Neymonovi pak podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud druhého stupně povinnost zaplatit společně a nerozdílně výše uvedené poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu částku 41 035 100 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. zmíněnou poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
13. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání obviněných Jaroslava Filipa a Jana Pudila zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k nim
14. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 5 To 17/2023, podali obvinění Jaroslav Filip, JUDr. Radek Neymon a Jan Pudil prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Dovolání obviněného Jaroslava Filipa
15. Obviněný Jaroslav Filip podal dovolání z důvodu „§ 265b odst. 1 písm. h), o. s. ř.“ [patrně § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – jak obviněný následně správně uvedl v závěru dovolání – pozn. NS]. Obviněný po rekapitulaci předcházejícího řízení vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že ze svého postavení jednatele neučinil žádné další kroky, kromě podání trestního oznámení, k zamezení páchání trestné činnosti, čímž ve své podstatě umožňoval dalším zainteresovaným subjektům nadále páchat trestnou činnost. Nesouhlasí také se závěrem, že byl srozuměn s tím, že následek v podobě porušení trestních předpisů způsobem stanoveným ve zvláštní části trestního zákoníku může nastat. Obviněný akcentuje, že v okamžiku, kdy získal podezření o možném protiprávním jednání, ihned učinil opatření, aby se předešlo možné škodě a podal dne 2. 4. 2013 trestní oznámení. Dodává, že policie pro nedostatek důkazů věc odložila. V roce 2016 pak byl předvolán k výslechu a po týdnu jej obvinili. Je přesvědčen o tom, že k jeho tíži nemůže jít skutečnost, že se jeho podáním orgány činné v tr. řízení dostatečně nezabývaly. Uvádí, že se mu nepovedlo z „té firmy vypsat“. Neví, co měl udělat, když v minulosti podal trestní oznámení, přičemž se věc odložila. Rozporuje taktéž, že by byl srozuměn s tím, že se může dopustit protiprávního jednání a upozorňuje na skutečnost, že z provedeného dokazování vyplývá, že nebyl pasivní bez zájmu o ekonomickou činnost společnosti DPR. Jelikož byl finančním úřadem vyrozuměn o tom, že do 2 měsíců bude společnosti zrušena registrace k DPH, daňová hlášení nepodával. Skutečnost, že spoluobviněný P. Neymon na základě plné moci podával měsíční hlášení k DPH a následně je dokonce falšoval, si neměl možnost objektivně ověřit.
16. Dovolatel v návaznosti na shora uvedené taktéž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že u něj byla naplněna subjektivní stránka ve formě nepřímého úmyslu. Namítá, že v jeho případě se jedná o tzv. pravou lhostejnost, která odpovídá spíše vědomé nedbalosti, i když zcela neodpovídá záporné vůli pachatele, tj. jeho nechtění při této formě nedbalosti. Zdůrazňuje, že tzv. pravá lhostejnost k naplnění nepřímého úmyslu nepostačuje. Následně poukazuje na to, že se neseznámil s daňovými přiznáními, jelikož se spoléhal na řádné vedení účetnictví společnosti ze strany bratrů Neymonových, když Radek Neymon disponoval plnou mocí k jeho zastupování ve všech věcech ve stejném rozsahu jako jednatel společnosti DPR – INVEST, s. r. o. Spoluobviněný Radek Neymon jednal z pozice jednatele DPR – INVEST, s. r. o., se správcem daně v průběhu roku 2011, on sám pak až od roku 2013. Věřil tak zmocněnému R. Neymonovi a účetní firmě VITA, s. r. o., že řádně vede účetnictví DPR – INVEST, s. r. o., a připravuje pravdivá daňová přiznání, byť tímto jednáním projevil svou lhostejnost k případnému porušení zákonem stanovených daňových povinností. Akcentuje však, že k trestněprávně významnému následku v podobě možného zkrácení daně, resp. neodvedení DPH, neměl žádný aktivní kladný volní vztah. Je přesvědčen, že jeho jednání je nutné posuzovat pouze jako nedbalostní § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
17. Za další nesprávné hmotněprávní posouzení odvolacího soudu považuje obviněný okolnost, že se měl na protiprávním jednání aktivně podílet. Rozporuje, že jednal jako spolupachatel, když neměl společný úmysl s bratry Neymonovými páchat protiprávní činnost a již vůbec s nimi nesledoval cíl zkrátit DPH z dovezeného zboží ke škodě České republiky. Zdůrazňuje, že u něho absentuje okolnost, že obvinění byli vědomím společné tr. činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, jelikož se s bratry Neymonovými setkal pouze v roce 2010 a vůbec se navzájem nekontaktovali. Uvádí, že neplnil žádné příkazy a pokyny třetích osob, jelikož po přepisu společnosti DPR – INVEST, s. r. o., byli obvinění bratři Neymoni pro něho nekontaktní. Předpokládal, že společnost se stala neaktivní, jelikož měl 2x za měsíc podepisovat nějaké dokumenty a dostávat odměnu za výkon funkce jednatele 20–25 000 Kč měsíčně, což nikdy neobdržel. Dodává, že pokud se v roce 2012 pokoušel několikrát neúspěšně získat přístup do datové schránky společnosti DPR – INVEST, s. r. o., a do té doby mu Radek a Patrik Neymoni přes příslib nepředali účetnictví, nezbylo mu jen spoléhat na řádné vedení účetnictví společnosti DPR – INVEST, s. r. o., jinými osobami.
18. Obviněný je tedy přesvědčen, že nemohl spáchat předmětný trestný čin. V tom spatřuje naplnění zvoleného dovolací důvodu, jelikož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. V souvislosti s druhem a výměrou trestu obviněný dále rozporuje závěr odvolacího soudu, který neshledal u jeho osoby naplnění podmínek pro postup mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku. Dovolatel je přesvědčen, že v projednávaném případě se naopak vyskytují okolnosti, které odlišují uvedený případ od jiných běžných případů, což detailněji v dovolání odůvodňuje a cituje některé závěry nalézacího soudu (bod 42 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). Dodává, že byl tzv. bílým koněm, který však sám podal tr. oznámení, což „bílé koně“ standardně nedělají, neměl z výkonu své funkce žádný profit, což taktéž nepovažuje za běžné. Obviněný se snažil ze společnosti tzv. „vypsat“ jako jednatel, když se nejprve pokusil získat opětovně přístup do datové schránky DPR – INVEST, s. r. o., a dále po sdělení, že finanční úřad do 2 měsíců této společnosti zruší registraci k DPH, nabyl vědomí, že uvedená společnost nebude podnikat. Má za to, že byl tak aktivní co do preventivních kroků k zamezení vzniku škody.
20. V neaplikaci postupu podle § 58 tr. zákoníku tak rovněž spatřuje naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
21. Dovolatel se taktéž domnívá, že pokud odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, měl ve svém rozsudku řádně odůvodnit výrok týkající se náhrady škody, a ne pouze odkázat na již zrušený rozsudek soudu prvního stupně. Podle obviněného je tak v této části rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, protože absentuje řádné odůvodnění výroku o povinnosti všech obviněných k náhradě škody. Nadto akcentuje, že z trestné činnosti neměl žádný prospěch. Obdržel od bratrů Neymonových pouze částku 5000 Kč při podpisu dokumentů k převodu společnosti DPR – INVEST, s. r. o. Nepovažuje tak výrok o povinnosti nahradit škodu ve výši více než 71 mil. Kč, byť společně a nerozdílně s dalšími obžalovanými, za správný.
22. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 5 To 17/2023-6649, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání obviněného Jana Pudila
23. Obviněný Jan Pudil podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Dovolání přitom dělí na tři části: I. Procesní pochybení jak soudu prvního stupně, včetně porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, ale i procesní porušení odvolacího soudu. II. Nesprávná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ale zejména neprovedení podstatných důkazů, které jeho účast na trestné činnosti naopak vyvracejí nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. III. Uložení nepřiměřeného trestu.
24. V části I. dovolatel namítá fakticky dvojí pochybení, a to ve vztahu k neprovedení zákonných poučení tak, jak je namítá (dále) i spoluobviněný JUDr. Radek Neymon (viz bod 26–30 napadeného rozsudku), tak i porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Konstatuje, že odvolací soud vypořádal jeho námitky v podstatě pouze jednou větou (bod 46 rozsudku odvolacího soudu), kdy uvedl, že neseznal vady, které mají vliv na rozhodnutí ve věci a že nedošlo ke zkrácení obviněných na právech obhajoby.
25. Ohledně porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení poukazuje na skutečnost, že se omlouval z konání hlavního líčení dne 3. 11. 2022, nicméně hlavní líčení proběhlo i 4. 11. 2022, kde jeho omluva chyběla. Protože tuto námitku v rámci odvolacího řízení uplatnil spoluobviněný JUDr. Radek Neymon, odvolací soud se její relevantností nezabýval, když uvedl, že on sám jí neuplatnil. Přes tento závěr odvolací soud ovšem dovodil, že fakticky se nechtěl účastnit ani hlavního líčení konaného dne 4. 11. 2022. S tím dovolatel nesouhlasí. Předně poukazuje na to, že tuto námitku vznesl v doplňku odvolání, o kterém se podle jeho názoru odvolací soud záměrně nezmiňuje. Navíc nebylo zřejmé, že se hlavní líčení bude skutečně konat dva dny, i když bylo na dva dny nařízeno. Předpokládal, že hlavní líčení bude odročeno za účelem doplnění dokazování. Proto se omluvil toliko na 1 den. Obsah omluvy a žádost o konání hl. líčení bez jeho přítomnosti neznal ani jeho obhájce, jelikož ji směroval přímo na soud. Proto tato námitka nebyla vznesena u hlavního líčení dne 4. 11. 2022, ani v podaném odvolání a byla vznesena až v doplnění odvolání (na které soud podle dovolatele nereagoval). Nemůže obstát ani odkaz na to, že se omluvil z konání veřejného zasedání o podaném odvolání. Namítá taktéž procesní pochybení odvolacího soudu, který argumentuje tím, že se omluvil při vyhlášení rozsudku, ovšem vytvořil protokol o veřejném zasedání, který byl v rozporu se skutečností. Soud protokol sice usnesením ze dne 31. 7. 2023 opravil, nikoliv ale správně.
26. V II. části dovolání pak obviněný namítá nesprávná skutková zjištění a neprovedení navrhovaných důkazů. Uvádí, že dovolací soud [pravděpodobně odvolací soud – pozn. NS] se vůbec nezabýval jeho námitkami a pouze formálně se odvolal na skutečnost, že rozsah provedeného dokazování byl zcela dostačující a odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Toto považuje za zásadní procesní pochybení a cituje závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I ÚS 455/05. Následně dovolatel rozporuje skutkové závěry soudu prvního stupně, na jehož závěry odkázal odvolací soud, což detailněji rozebírá a dovozuje z toho nenaplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, kdy rozsáhleji rozporuje zjevnou fiktivnost jednotlivých obchodů a jeho vědomí o páchání trestného činnosti. Akcentuje, že správný závěr soudu na straně jedné – týkající se jeho nevědomosti o způsobu jednání společnosti a funkce obviněného Filipa, nemůže obstát se závěrem o jeho vědomosti ve vztahu k účastenství. Závěry soudů se pak vylučují a jsou v rozporu s tím, že zajištoval vedení řádné evidence (informace v systému VIES), ze kterých vlastně byly vytvořeny závěry o následném krácení daně jinou společností. Právě to, že si nebyl vědom žádné trestné činnosti, ho vedlo k tomu, že zajišťoval řádnou evidenci v systému VIES a samozřejmě tuto skutečnost dokládal příslušnému finančnímu úřadu.
27. Dovolatel se tak domnívá, že soudy obou stupňů fakticky neprokázaly jeho vědomou pomoc při páchání údajné trestné činnosti, kdy jím řízená firma TRADE CONNEX, s. r. o., jednající zcela legálně, plnila veškeré své povinnosti včetně evidence v systému VIES. Právě podle této evidence, byla následná trestná činnost jiných firem prokazována, kdy podle názoru obviněného ani prokázána řádně nebyla. Dále zdůrazňuje, že návrhy na doplnění dokazování, které by měly přispět k prokazování legality jeho činnosti, byly odmítnuty. Na rozdíl od soudů nižších stupňů tvrdí, že zdánlivě zbytečné obchodování není formální a účelové, ale v praxi účel má, kdy se jedná o účel zcela legální. Může se jednat o důvody daňové, personální, finanční či technické. Rozsah trestné činnosti byl fakticky převzat ze závěrů finančního úřadu, přitom mezi doměřením daní a trestnou činností nelze klást rovnítko, ,jelikož jen zlomek doměřených daní je zároveň spojen s trestnou činností. Svůj vztah k bratrům Neymonovým zcela řádně vysvětlil, stejně jako svůj důvod přijetí angažmá jednatele ve firmě zabývající se obchodní činností s luxusními vozidly a zejména doložil, že jednal jako jednatel vždy řádně, tj. s péčí řádného hospodáře, společnost plnila veškeré povinnosti včetně daňových a každoročně vykazovala přiměřený zisk.
28. Ve III. části dovolání pak dovolatel namítá, že odvolací soud zcela negoval skutečnosti, které nalézací soud zohlednil při ukládání trestu, a rozhodl o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Odvolací soud zaujal podle dovolatele stanovisko, že namístě není aplikace § 58 odst. 1, resp. 6 tr. zákoníku, a to i proto, že přestože zákon stanoví tuto možnost u pokusu, musí se však jednat o trestný čin, jehož spáchání nedosahuje závažnosti jiných obvyklých případů. Zaujal stanovisko (bod 79), že jeho jednání nevybočuje z rámce jiných běžných případů. Daný závěr však považuje obviněný v rozporu s jím uvedenou judikaturou – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 8 Tdo 1033/2022-425, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne „18. 2.“, sp. zn. č. j. 11 Tdo 15/2016-62. Ve vztahu potřeby zohlednit při ukládání trestu i otázku nezletilých dětí odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23. V případě zohlední délky doby trestního stíhání (sedm a půl roku) a doby uplynulé od údajného spáchání trestné činnosti (jedenáct let) odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 208/20, a na článek vydaný na stránkách Bulletinu advokacie – K otázce nepřiměřené délky trestního řízení a prostředkům nápravy, zejména s přihlédnutím k judikatuře ESLP. V této souvislosti rozepisuje způsob kompenzace zmíněné nepřiměřené délky řízení. Dodává, že Ústavní soud dokonce z práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 Listiny vyvodil povinnost soudů zohlednit při ukládání trestu odnětí svobody délku trestního řízení (nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3857/2011 ze dne 9. 5. 2012, dále na „nález NS“ ze dne 8. 2. 2010, č. j. I. ÚS 1305/09-1, také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne „31. 10.“, č. j. 8 Tdo 667/2018-80, či na rozsudek ESLP ze dne 25. 6. 2020 ve věci stížnosti č. 44151/12 Tempel proti České republice, rozhodnutí č. 50073/99 ve věci Chadimová proti České republice nebo č. 31555/05 Benet Czech proti České republice, nebo č. 35848/97 atd. Dovolatel taktéž předestírá závěry ve věci Beck proti Norsku (rozsudek ESLP ze dne 26. 6. 2001, č. 26390/95) a taktéž odkazuje na případ Eckle v. Německo (rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, č. 8130/78) a akcentuje, že zmírnění trestu musí být výslovné a měřitelné. V úvahu připadá i jiné zohlednění než snížení výměry trestu odnětí svobody – např. snížit výměru jakéhokoliv trestu, popřípadě zvolit mírnější druh trestu, podmíněně odložit výkon trestu nebo od uložení některého druhu trestu, který by za jiných okolností byl uložen vedle jiného trestu, úplně upustit (např. Kovács proti Maďarsku, rozsudek ESLP ze dne 28. 9. 2004, č. 67660/01, § 26).
29. Obviněný tedy akcentuje, že odvolací soud nijak nekompenzoval zjevně nepřiměřenou délku trestního řízení, nepřihlédl k okolnostem důležitým pro snížení trestu s ohledem na jeho řádný život a rovněž nepřihlédl k potřebám nezletilých dětí, které má v péči. Tím porušil základní lidské právo a § 58 odst. 1, resp. 6 tr. ř., takže je uložený trest zjevně nepřiměřený.
30. Dovolatel tak závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud s odkazem na § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 To 17/2023-6649, a dále i navazující rozhodnutí Městského soudu v Praze, „č. j. 73 T 11/2021“, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
31. Současně obviněný požádal, aby Nejvyšší soud na základě jeho dovolání v souladu s § 265o odst. 1 tr. ř. nejprve odložil výkon trestu odnětí svobody a výkon náhrady škody, neboť jeho započetím, a i částečným výkonem by mohlo dojít k vážnému a těžko napravitelnému důsledku nejenom v životě obviněného.
32. Dne 26. 9. 2023, tedy v zákonné 2 měsíční lhůtě k podání dovolání, bylo doručeno doplnění dovolání obviněného Jana Pudila, kde doplňuje svoji argumentaci stran již uplatněných dovolacích důvodů § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., kdy současně rozšiřuje uplatněné dovolání o dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
33. K dovolacímu důvodu § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř. [správně patrně § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. – pozn. NS] dovolatel namítá, že nelze ze souhlasu obviněného s konáním hlavního líčení dne 4. 11. 2022 dovodit i jeho souhlas s neúčastí u hlavního líčení i následující den. Takový extenzivní výklad vnímá jako porušení ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Připomíná stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/14. Doplňuje, že jak dne 4. 11. 2022, tak den následující musel nastoupit na směnu jako zaměstnanec Hasičského záchranného sboru podniku Správa železnic s místem výkonu hasičská stanice HZS SŽ Nymburk. Dodává, že pokud by věděl, že hlavní líčení se koná i dne 5. 11. 2022, mohl by se za určitých okolností hlavního líčení účastnit, když mohl za pomoci svého nadřízeného přijmout opatření, které by mu účast u hlavního líčení umožnilo.
34. K dovolacímu důvodu § 265a odst. 2 písm. g) tr. ř. [patrně § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – pozn. NS] obviněný uvádí nedostatečnost provedeného dokazování a postup soudu považuje za rozporný s § 2 odst. 6 tr. ř, přičemž odkazuje na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05. Namítá, že soud se s odmítnutím návrhů na doplnění dokazování vypořádal zcela nepřesvědčivě. Dovozuje tak nesoulad (v závěru doplnění výslovně poukazuje na existenci extrémního nesouladu) mezi provedeným dokazováním a neúplnými skutkovými zjištěními soudů, neboť mezi provedenými důkazy a učiněnými neúplnými skutkovými zjištěními existují značné rozpory, které již nelze hodnotit jako nezávislé hodnocení důkazů soudy. Domnívá se tak, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná, neboť řada skutkových závěrů není podpořena provedenými důkazy a v souvislosti s tím absentuje i hodnocení důkazů. Postup soudů tak považuje za rozporný s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. a § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto důsledku tak podle obviněného došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy (nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96). Současně namítá i porušení čl. 6 a 7 Úmluvy. Má za to, že pokud odvolací soud zamítl jeho odvolání jako nedůvodné a při hodnocení důkazů se plně ztotožnil se soudem prvního stupně a zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování, dopustil se stejných pochybení, které vytýká prostřednictvím dovolání soudu prvního stupně a porušil jeho právo na spravedlivý proces.
35. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. uvádí, že nalézací soud při ukládání trestu zohlednil relevantní skutečnosti a aplikoval mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Rozporuje postup odvolacího soudu, který se s aplikací postupu podle § 58 tr. zákoníku neztotožnil. Dovolatel opakuje skutečnosti, které již namítal ve svém podaném dovolání. Následně svou argumentaci dělí na části A) zmírnění trestu s ohledem na okolnosti případu, část B) požadavek zohlednit při ukládání trestu i potřeby nezletilých dětí, C) Délka trestního řízení (sedm a půl roku) a doba uplynulá od spáchání trestné činnosti (jedenáct let).
36. V části A) dovolatel namítá, že pokud odvolací soud překvapivě změnil podmíněný trest na nepodmíněný trest odnětí svobody, pak mu odňal právo skutkově a právně stran nepodmíněného trestu argumentovat. V této souvislosti tak dovolatel podává výklad, kdy je namístě aplikovat mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Odkazuje přitom na body 12 a 13 usnesení ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2133/20. Apeluje na povinnost soudů ukládat přiměřené sankce a tyto řádně odůvodňovat. Výslovně odkazuje na princip subsidiarity přísnější trestní sankce a princip proporcionality. Obviněný připouští, že pouhá skutečnost, že doposud vedl bezúhonný život není tou podmínkou, která by ospravedlnila sama použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně při aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku je třeba hodnotit osobní poměry pachatele, avšak bez požadavku na jejich mimořádnost, která se zde na rozdíl od § 58 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje. Předestírá následně v podání svůj dosavadní život, kdy akcentuje činnost ve prospěch veřejného zájmu.
37. V části B) poukazuje na to, že je 18 let ženatý a zdůrazňuje naléhavou potřebu se podílet s manželkou na výchově dvou nezletilých dětí, které se narodily po datu trestné činnosti, přičemž jeho manželka je v domácnosti na rodičovské dovolené. Následně presentuje negativní dopad jeho nástupu do výkonu trestu na jeho děti. Zdůrazňuje, že rodina je odkázána výživou na jeho osobu. Jeho manželka má nadto přetrvávající zdravotní komplikace, vyžadující pravidelnou léčbu a v případě nezlepšení i komplikovaný operační zákrok. Oba přitom pečovali o manželčinu osmdesátiletou matku, která má taktéž zdravotní komplikace a od doby propuštění z nemocnice je prakticky odkázána na jeho manželku a její stav vyžaduje každodenní dojíždění do místa jejího bydliště. Finanční možnosti jim neumožňují umístění dotyčné do domova s pečovatelskou péčí. V této souvislosti tak odkazuje na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02, či nález ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13.
38. Dovolatel tak považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nedostatečně odůvodněné, když tento toliko rozvedl obecné podmínky pro aplikaci § 58 tr. zákoníku, avšak z hlediska subsumpce konkrétních okolností případu od některých relevantních okolností zcela odhlédl. Nijak se nezabýval výchovným prostředím v rodině, věkem nezletilých dětí, skutečností, že celá rodina včetně manželky je výživou zcela odkázána na jeho osobu, že manželka má vážné zdravotní problémy, čeká jí operace a v tomto kontextu v rámci rehabilitace i nemožnost se zapojit do pracovního procesu. Nezohlednil závislost jak citovou i finanční na jeho osobě a prakticky se omezil toliko na zdůraznění vysoké společenské škodlivosti jeho jednání, když je přesvědčen, že se odvolací soud opomenul vypořádat se všemi polehčujícími okolnostmi, byť i výslovně v § 41 tr. zákoníku neuvedenými, které svědčily v jeho prospěch. Neakceptuje zjištění pouze jedné polehčující okolnosti – vedení řádného života před spácháním činu, když soud nijak blíže nevysvětlil, z jakého důvodu nepovažoval za polehčující okolnosti skutečnosti, že pečuje o manželku a dvě nezletilé děti ve věku 2 a 9 let, které jsou na něho zcela odkázané. Nedošlo tak k zohlednění nejlepšího zájmu obou nezletilých dětí. V rámci této své argumentace pak předkládá zprávu psychologické poradny ze dne 22. 11. 2023 k zdravotnímu stavu nezletilé dcery obviněného.
39. K případným námitkám, že neaplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku nenaplňuje v tomto dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod, obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/23 ze dne 27. 6. 2023.
40. V části C) dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, kterou převážně uplatnil již v podaném dovolání, týkající se snížení výměry trestu odnětí svobody, volby mírnějšího druhu trestu, podmíněného odložení výkonu trestu nebo upuštění od uložení některého druhu trestu zcela, a to v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení či dobou, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Dovolatel dále připomíná rovněž Listinu základních práv Evropské unie a odkazuje na Hlavu VI, čl. 47, čl. 49 odst. 3.
41. Závěrem doplnění dovolání obviněný formuluje shodný návrh jako v podaném dovolání s doplněním, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. a za předpokladu, že Nejvyšší soud shledá, že je namístě rozhodnout jiným způsobem předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjadřuje obviněný i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. Současně obviněný upravil svoji žádost (§ 265o odst. 1 tr. ř. – pozn. NS) vzhledem k jeho nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, aby Nejvyšší soud tento výkon přerušil.
Dovolání obviněného JUDr. Radka Neymona
42. Obviněný JUDr. Radek Neymon podal dovolání z toho důvodu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení – § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání – § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dále tvrdí, že mu byl uložen nezákonný trest – § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněný současně namítá porušení svých „ústavních základních lidských práv“, která jsou pod ochranou soudní moci.
43. Obviněný se konkrétně dovolává porušení presumpce neviny a práva na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny. Akcentuje, že napadený rozsudek vrchního soudu ve výroku stanovil, že Patrik Neymon spáchal určité jednání společně s Radkem Neymonem, které zároveň stanovil jako trestné. Protože však spoluobviněný Patrik Neymon nebyl účastníkem soudního řízení u vrchního soudu, je takový postup v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy i čl. 38 odst. 2 Listiny. Namítá, že obviněný Patrik Neymon neměl možnost se hájit, neboť obžaloba proti němu nebyla před soudem prvního ani druhého stupně projednávána. Pokud je tedy ve výrokové části rozsudku uvedeno, že se dopustil určitého skutku, který je charakterizován jako trestný čin, jde o vadu rozsudku, jenž je nejen vadou nezákonností, ale i neústavností. Tato vada se dotýká nejen obviněného Patrika Neymona, ale i jeho samotného, protože popis skutkové podstaty trestného činu je vůči oběma Neymonovým společný a neoddělitelný.
44. Další námitka dovolatele pak směřuje do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný konstatuje, že napadený rozsudek mu uložil povinnost náhrady škody, která měla údajně vzniknout státu nezaplacením daně – DPH. Akcentuje, že náhrada škody je však institut soukromého práva a vzniká v důsledku porušení soukromoprávních povinností. Daň je veřejnoprávním závazkem a tuto může stát vymáhat jen v rámci veřejného práva jako veřejnoprávní dávku. Proto není možné tuto veřejnoprávní dávku přenést institutem soukromého práva na jiné osoby, které nejsou podle daňových zákonů daňovými poplatníky. Protože nebyl poplatníkem daní, z kterých soud vyšel při určení náhrady škody, soud tak přenesl daňovou povinnost na jiného, aniž by to daňové zákony umožňovaly. Z tohoto dovozuje porušení ústavní zásady vyjádřené v čl. 11 odst. 5 Listiny, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, což dále detailněji rozvádí. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 653/2005, či ze dne 31. 7. 1985, sp. zn. 3 To 9/85, a ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004. Upozorňuje zejména na zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1985, sp. zn. 3 To 9/85, v němž je vysloven závěr, že nárok státu na zaplacení daně není nárokem na náhradu škody způsobené trestným činem zkrácení daně, ale nárokem vyplývajícím přímo ze zákona. Je přesvědčen, že nárok státu na zaplacení daně není nárokem na náhradu škody. Má za to, že v daném případě nelze vůči němu použít ani Nejvyšším soudem připuštěnou výjimku, že odpovídat by mohl ten, kdo jedná za právnickou osobu a zároveň byl vydán daňový výměr správcem daně s doměřením daně k vymožení daňové povinnosti s tím, že tento výměr je pro nedostatek majetku daňového poplatníka nevymahatelný. V takovém případě statutární orgán zastupující právnickou osobu nese odpovědnost za to, že svým obchodním vedením způsobil nevymožitelnost této veřejnoprávní daňové pohledávky. Obviněný akcentuje skutečnost, že nebyl statuárním orgánem právnické osoby, u které daňová povinnost vznikla, a nenese tedy závazek k zaplacení daňové povinnosti jiné osoby a z napadeného rozsudku vrchního soudu vůbec neplyne, zda správce daně platební výměry s doměřením daně vydal.
45. Obviněný dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve věci vyčíslení způsobené škody a související uložené náhrady škody poškozené, přičemž tuto námitku podřazuje pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle dovolatele není naprosto zřejmé na základě, jakého výpočtu a jakých důkazů dospěl soud k tomuto stanovení výše škody. Poukazuje na skutečnost, že v rozsudku byla přiznána poškozené náhrada škody ve výši 71 665 721 Kč, v obžalobě je uváděna škoda 87 056 296 Kč, v usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vyčísleno krácení daně v hodnotě 187 910 329 Kč. Nepřezkoumatelnost dovolatel spatřuje dále po stránce označení jednotlivých skutků – jednotlivé skutky, ze kterých byla soudem stanovena, nikoli vypočtena, údajná škoda, není nikterak podložena výčtem jednotlivých skutků – s vyčíslením jednotlivé škody za každý skutek. Soudem stanovená škoda nikterak nekoresponduje s údaji v přiznáních za předmětné období a soud se s tímto ani nikterak ve svém odůvodnění nevypořádal. Nepřezkoumatelnost rozsudku spočívá i v tom, že platné ústní vyhlášení rozsudku neobsahovalo popis skutku. Napadené rozhodnutí vrchního soudu se k tomu sice vyjadřuje v bodě 55 a 56 odůvodnění, aniž by fakticky uvedené výtky vůči rozhodnutí nalézacího soudu byly napraveny. Proto má za to, že předmětné rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností.
46. Obviněný dále namítá vadné vyhlášení rozsudku a s tím související porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy a právo na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že znění výroku rozsudku je závazné ve stavu, v jakém byl vyhlášen ústně. To platí podle dovolatele vždy, ale především tehdy, když odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu, což znamená, že rozsudek nalézacího soudu de iure neexistuje a nelze se na něj odvolat. Takový postup by přicházel v úvahu jen tehdy, pokud by odvolací soud rozsudek nalézacího soudu nezrušil, ale jen změnil, pak by bylo správné a možné neopakovat při vyhlášení ty části, které měnícím rozhodnutím odvolacího soudu zůstaly nedotčeny. Dovolatel konkrétně namítá, že při vlastním ústním vyhlášení napadeného rozsudku odvolací soudu na veřejném zasedání 10. 5. 2023 odkázal na znění skutkové věty ze zrušeného rozsudku soudu prvního stupně. To pak napadl písemnou námitkou a žádostí o opravu protokolu. Usnesení o opravě protokolu ze dne 31. 7. 2023, č. j. 5 To 17/2023-6666, považoval dovolatel za zcela nedostačující, a proto proti ní podal stížnost k Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 30. 8. 2023 pod č. j. 11 Tvo 12/2023-6675 usnesení Vrchního soudu podle § 149 odst. 1 tr. ř. zrušil a přiléhavě jej odůvodnil. Obviněný namítá, že je porušením zákona, pokud výrok neobsahuje popis skutku, pro který byl obviněný odsouzen a také pokud protokol a následný písemně vyhotovený rozsudek je v zásadním rozporu s ústně vyhlášeným rozsudkem.
47. Dovolatel taktéž namítá, že došlo k porušení zásady obžalovací a totožnosti skutku. Tuto námitku podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatuje, že obžaloba, stejně tak jako celé přípravné řízení, včetně usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 2. 2016, byla podána pro skutky údajně páchané neexistující společností DDR – INVEST, s. r. o. (IČ 45970963), avšak rozsudkem soudu prvního stupně byla shledána jejich vina ve vztahu ke společnosti jiné, a to společnosti DPR – INVEST, s. r. o. (IČ 27255913). Odvolací soud při ústním vyhlášením rozsudku vůbec skutkový popis neuvedl, v písemném vyhotovení setrval na označení DPR – INVEST a v bodě 53 odůvodnění napadeného usnesení to označil jen za formální pochybení nemající vliv na jeho rozhodnutí. Obviněný je však přesvědčen o tom, že se jedná o pochybení zásadní, kdy před soudy první i druhé instance dokazování ke skutku nebylo k tomuto subjektu předmětem obžaloby.
48. Obviněný taktéž namítá ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vadu opomenutých důkazů a porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Uvádí, že již nalézacímu soudu navrhl určité důkazy (tyto návrhy konkrétně v dovolání zmiňuje), které soud však neprovedl, přičemž neuvedl, proč tak učinil, na což poukázal dovolatel i ve svém odvolání. Na to pouze povšechně reagoval v bodu 36 odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud. Ovšem ani tento soud předmětné důkazy neprovedl a rovněž ani nezdůvodnil, proč tak učinil. Tím zatížil podle dovolatele své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další související judikaturu. Namítá, že se odvolací soud přitom v bodě 58 svého odůvodnění stručně vyjádřil k návrhům obviněného Pudila. Uvedený rozdílný postup k jeho osobě vnímá jako podivný.
49. Obviněný dále namítá porušení práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny. Dovolatel uvádí, že po vyjádření k obžalobě, nepřistoupil soud prvního stupně k jeho výslechu, jak mu ukládá kogentní ustanovení § 207 odst. 1 tr. ř., nepoučil jej o právech podle § 33 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 tr. ř., čímž mu zamezil vypovídat v procesním postavení obžalovaného, které na rozdíl od vyjádření je významným procesním důkazním prostředkem. Protože jej nalézací soud o jeho právech nepoučil, jeho výslech neprovedl, nelze v žádném případě dospět k závěru, že jako obžalovaný využil svého práva nevypovídat. Současně namítá, že nalézací soud se odchýlil v tomto pouze provedením výslechu obviněného Jaroslava Filipa, kterého sice v hlavním líčení dne 24. 3. 2022 o jeho procesních právech podle § 33 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 tr. ř. poučil, ale jeho výslech následně přerušil z důvodu provádění výslechů svědků. Před pokračováním jeho výslechu již znovu jako obžalovaný o svých právech a povinnostech poučen nebyl, což již činí tuto jeho část výpovědi procesně nepoužitelnou. Na zmíněné pochybení přitom soud prvního stupně upozorňovala v závěrečné řeči obhájkyně, ten ale o pokračování v dokazování nerozhodl a přistoupil 4. 11. 2022 k vyhlášení rozhodnutí. Navíc má za to, že ke konání hlavního líčení dne 4. 11. 2022 však nebyly splněny procesní podmínky. Obviněný Jan Pudil totiž svým podáním omluvil svou nepřítomnost u hlavního líčení na den 3. 11. 2022 a požádal, aby se tento den konalo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Jeho omluva se však nevztahovala na 4. 11. 2022, ke kterému se obviněný Pudil nedostavil a neumožnil tak, aby s ohledem na § 202 odst. 4 tr. ř. mohlo být ve věci jednáno. Nalézací soud v daný den přesto jednal a rozhodl. Odvolací soud v bodu 50 svého rozsudku toto pochybení uznal, ale označil je za něco, co nemohlo vést ke zrušení rozsudku nalézacího soudu. Dovolatel se však domnívá, že jde o porušení takového významu, že zasahuje právo na spravedlivý proces.
50. Obviněný rovněž namítá značnou délku trestního stíhání 7,5 let, když od údajného skutku uplynulo již 11 let. Tato délka měla být zohledněna a kompenzována v rámci ukládání trestu podle § 39 odst. 3 tr. zákona [patrně tr. zákoníku – pozn. NS] a pokud se tak nestalo, dovolatel je přesvědčen, že uložený trest je trestem nezákonným a je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Namítá, že ESLP uvedl, že trestní stíhání trvající déle než šest let nelze tolerovat. Lhůtu 6 let jako nepřiměřenou uvedl ESLP ve věci Santos proti Portugalsku. Uvádí, že ESLP konstatoval průtahy i u jiných dob, někdy kratších než 6 let. Konkrétně odkazuje na případy vedené proti České republice ve věcech Bačák (7. 3. 2006), Barfuss (31. 7. 2000), Hradecký (5. 10. 2004), Chadimová (18. 4. 2006), Nemeth (20. 9. 2005), Rázlová (28. 3. 2006), Tariq (18. 4. 2006), Volf (6. 9. 2005), Vrána (30. 11. 2004), Pfleger-poškozený (30. 11. 2004). Dále odkazuje na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/2004 ze dne 31. 3. 2005, poté také na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích ze dnů 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a z 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001.
51. Závěrem tak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 5 To 17/2023-6649, zrušil a věc mu vrátil k novému řízení.
52. Současně dovolatel žádá Nejvyšší soud, aby odložil výkon napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 5 To 17/2023-6649, až do konečného rozhodnutí o dovolání. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním
53. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 1 NZO 728/2023, nejprve stručně shrnul průběh trestního řízení, obviněnými uplatněné dovolací důvody a jejich zvolenou argumentaci.
54. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněným Janem Pudilem státní zástupce uvádí, že lze jeho argumentaci pod tento důvod formálně podřadit, když vytýká nalézacímu soudu, že hlavní líčení se konalo dne 4. 11. 2022 bez jeho přítomnosti, ačkoli se ho chtěl zúčastnit. Konkrétně pak státní zástupce dodává, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 11. 2022 vyplývá, že nalézací soud jej konal podle § 205 odst. 2, 5 tr. ř. bez přítomnosti obviněného Pudila, jelikož ten o to sám požádal. Tomuto jednání byl přítomen obhájce obviněného. V tomto hlavním líčení soud zamítl návrhy na provedení dalšího dokazování a udělil prostor k přednesu závěrečných řečí. Poté hlavní líčení odročil na 4. 11. 2022, což přítomní vzali na vědomí. Tohoto hlavního líčení se obviněný taktéž nezúčastnil, když soud opětovně odkázal na žádost o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Z dostupných spisových podkladů přitom nevyplývá, že soud postupoval podle § 202 odst. 2, 5 tr. ř. Z protokolu o hlavním líčení taktéž nevyplývá, že obhájce obviněného vznesl proti tomuto postupu soudu nějaké námitky. V hlavním líčení konaném dne 4. 11. 2022 soud neprováděl další dokazování a vyhlásil rozsudek.
55. Podle státního zástupce nalézací soud sice pochybil, pokud z obsahu žádosti obviněného o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti dovodil, že se vztahuje také na pokračování v hlavním líčení odročeném na 4. 11. 2022. Současně však dodává, že zmíněná procesní vada neměla věcný dopad na porušení práva obviněného na obhajobu a ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je totiž podle čl. 38 odst. 2 Listiny zejména zajistit mu možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Zásah do tohoto práva lze považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný podklad a nebylo-li soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Podle státního zástupce nebylo v této věci právo obviněného na spravedlivý proces dotčeno výše popsaným způsobem, když hlavnímu líčení byl přítomen obhájce, který nevznesl námitky a dne 4. 11. 2022 soud neprováděl žádné důkazy, pouze došlo k vyhlášení rozsudku. Podle státního zástupce se tak jedná pouze o formální vadu, která však neměla materiálně dopad na obhajovací práva obviněného. Podle státního zástupce tedy zmíněná vada nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
56. Dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak podle státního zástupce odpovídají rovněž námitky obviněného Jana Pudila, jimiž poukazuje na zjevný nesoulad rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, jakož i na to, že soudy nižších stupňů neprovedly navrhované důkazy podstatné pro zjištění skutkového stavu věci, pokud jde o výslech daňového poradce a vyžádání zpráv o kontrolách finančního úřadu (třetí alternativa dovolání). Tomuto dovolacímu důvodu formálně odpovídá i námitka obviněného JUDr. Radka Neymona, ve které brojí proti neprovedení důkazů, pokud jde o výslech některých svědků a vypracování znaleckého posudku k obsahu listin z obchodního vztahu mezi společnostmi DPR – INVEST, s. r. o., a Maxmobil, s. r. o.
57. K námitkám obviněného Pudila státní zástupce uvádí, že ze spáchání skutku popsaného ve výroku o vině pod bodem II v rozsudku odvolacího soudu, obviněného usvědčují opatřené důkazy. Skutková zjištění obsažená v rozhodnutích soudů nižších stupňů vyplývají zejména z listinných důkazních prostředků, které byly provedeny před soudem prvního stupně. Ve věci byly opatřeny též další důkazní prostředky, zejména výslechy svědků, kteří mimo jiné popsali pohyby vozidel mezi Českou a Slovenskou republikou. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě v označeném výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně přitom logicky vyplývají z důkazů provedených v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad vyjádřených v § 2 odst. 6 tr. ř. Podle státního zástupce jsou tak skutková zjištění v souladu se skutečným obsahem důkazů bez známek jakékoliv deformace, a to včetně povinné reakce soudu na obhajobu uplatněnou obviněným. Souhrn důkazů provedených v posuzovaném případě tak zcela jednoznačně svědčí o tom, že obviněný Pudil umožnil jinému opatřením prostředků zkrátit ve velkém rozsahu daň z přidané hodnoty a takový čin spáchal s obviněnými JUDr. Radkem Neymonem a Jaroslavem Filipem.
58. Ohledně námitek obviněného Jana Pudila, kterými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil existenci subjektivní stránky pomoci ke spáchání citovaného zločinu pak státní zástupce uvádí, že obviněný brojí těmito námitkami proti právnímu posouzení úmyslného zavinění. Takové námitky by mohly za jiných okolností naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Z obsahu podaného dovolání je však patrné, že obviněný Jan Pudil založil námitky na takových argumentech, které neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tyto námitky totiž směřují výlučně do skutkových zjištění, resp. proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Podle státního zástupce nadto právní posouzení, ke kterému v této věci dospěly soudy nižších stupňů na podkladě rozhodných skutkových zjištění, nevykazuje obviněným namítané nedostatky.
59. Státní zástupce se dále neztotožnil ani s námitkami obviněných Jana Pudila a JUDr. Radka Neymona, že soudy nedůvodně neprovedly důkazní prostředky navržené obhajobou. Byť tyto námitky formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve třetí alternativě), nejsou opodstatněné. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 39, odst. 61) dostatečně vyplývá, proč nepřikročil k provedení navrhovaných důkazů. Postup soudu tak hodnotí jako zákonný a důvodný, přičemž nebyl opomenut žádný důkaz významný pro rozhodnutí o vině obviněných. Z pohledu těchto námitek obviněných ani státní zástupce neseznal zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jejich námitky tak v tomto ohledu seznává jako neopodstatněné.
60. Ohledně námitek obviněného JUDr. Radka Neymona, kterými brojil proti popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a vytýkanému porušení zásady totožnosti skutku, jakož i nedodržení § 207 odst. 1 tr. ř., uvádí státní zástupce následující. Zdůrazňuje, že takové námitky zpravidla nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. K námitce nedodržení totožnosti skutku pak uvádí, že jak vyplývá z popisů skutku usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 2. 2016, č. j. KRPA-451278-483/TČ-2013-000097-AŠ, z obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 1 KZV 24/2016, a z napadeného rozsudku odvolacího soudu, nedošlo podle státního zástupce k takovým změnám, které by znamenaly porušení totožnosti skutku, jak tvrdí obviněný, nehledě již na procesní charakter takové námitky, která je zcela mimo uplatněný důvod dovolání. Jestliže v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě byl nesprávně označen subjekt, za který došlo k podání nepravdivých daňových přiznání k DPH, nemá uvedené žádný vliv na totožnost skutku, neboť shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi byla zachována.
61. Pokud jde o námitky obviněného JUDr. Radka Neymona, kterými brojil proti způsobu určení rozsahu zkrácené daně z přidané hodnoty a jeho vyjádření v popisu skutku, jde o procesní námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. s výjimkou případu, že by nedodržení § 120 odst. 3 tr. ř. mohlo porušit právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci však k takovému zásahu do práva obviněného Neymona nedošlo. Rozhodná skutková zjištění obsažená v popisu skutku totiž podle státního zástupce obsahují všechny zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Odvolací soud ve výroku o vině popsal jednotlivé případy zkrácení DPH, včetně rozsahu zkrácené daně. Celkový rozsah zkrácené daně z přidané hodnoty soudy posoudily samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. na základě opatřených důkazních prostředků (zejména údajů vyžádaných od příslušného správce daně), přičemž tento postup hodnotí státní zástupce jako souladný s dosavadní judikaturou (rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1978, sp. zn. 4 Tz 62/78, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001). Podle té rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku pro soud závazné, a to ohledně skutkových i právních otázek, neboť řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody je otázkou viny ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Podle státního zástupce nadto námitky obviněného proti způsobu stanovení rozsahu zkrácené daně nejsou ve skutečnosti způsobilé zpochybnit zmiňovaný znak objektivní stránky. Samotný způsob stanovení rozsahu zkrácené daně není totiž rozhodným skutkovým zjištěním, který by byl určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto obviněný nesprávně argumentoval „škodou“, která není znakem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, ale je zde nutný velký rozsah spáchání trestného činu. Tento rozsahu je pak podle státního zástupce daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena.
62. Státní zástupce taktéž nesouhlasí ani s námitkou obviněného JUDr. Neymona stran toho, že odvolací soud ve výroku o vině popsal i jednání obviněného Patrika Neymona, který nebyl stranou tohoto trestního řízení u odvolacího soudu. Státní zástupce takovou formulaci nevnímá jako zásah do práva na spravedlivý proces, nadto není taková námitka ani přípustná, neboť se týká osoby Patrika Neymona, který je stíhán v jiném řízení. Pokud dále JUDr. Radek Neymon namítá porušení § 207 odst. 1 tr. ř., pak ani tyto námitky nenaplňují důvody dovolání obsažené v § 265b tr. ř. Obviněný se totiž vyjádřil obsáhle k podané obžalobě a závěrem výslovně uvedl, že chce využít svého zákonného práva nevypovídat. Za dané situace soud prvního stupně nepřistoupil k výslechu dotyčného obviněného, resp. k jeho poučení o jeho procesních právech. Takový postup soudu sice považuje státní zástupce za vadný, avšak nemůže založit nezákonnost trestního řízení jako celku. Zdůrazňuje, že ne každé procesní pochybení soudů či dalších orgánů činných v trestním řízení je podstatnou vadou řízení, která natolik intenzivně zasahuje do práva obviněného na spravedlivý proces, aby to bylo důvodem ke zrušení meritorního rozhodnutí. Obdobně pak konstatuje k námitce obviněného, kterou obviněný vytkl, že ve veřejném zasedání nevyhlásil soud rozsudek včetně popisu skutku. Podle státního zástupce, pokud odvolací soud nekonstatoval při vyhlášení rozsudku doslovně popis skutkových okolností, jimž obviněného uznal vinným, ale odkázal s určitými úpravami na jeho znění, jak bylo uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, neodpovídá takový postup § 128 odst. 2 tr. ř. Na druhou stranu tato vada nemá vliv na správnost závěrů odvolacího soudu za situace, kdy se odvolací soud ztotožnil s rozhodnými skutkovými zjištěními nalézacího soudu. Přitom se nejedná o vadu, kterou by bylo možné namítat prostřednictvím některého z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. Státní zástupce pouze pro úplnost uvádí, že Nejvyšší soud v rámci stížnostního řízení ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tvo 12/2023 výslovně konstatoval, že skutky sice nebyly výslovně vyhlášeny, avšak fakticky na ně předseda senátu odkazoval.
63. Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkou obviněného JUDr. Radka Neymona, že v řízení došlo k porušení zásady presumpce neviny. Tato námitka totiž nespadá pod důvod dovolání § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy nižších stupňů nemohly mít na podkladě provedených důkazů žádné důvodné pochybnosti o tom, že se posuzovaný skutek stal a že jeho pachatelem je obviněný, takže nebylo možné, aby rozhodly jinak, tj. ve prospěch obviněného. Současně státní zástupce poukazuje i na příslušnou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, která se vztahuje k otázce porušení zásady presumpce neviny (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16-1).
64. Státní zástupce dále konstatuje, že obvinění Jaroslav Filip a JUDr. Radek Neymon uplatnili také dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tomuto dovolacímu důvodu pak v dovolání JUDr. Radka Neymona odpovídají námitky, kterými zpochybňuje správnost výroku o náhradě škody. Tento důvod dovolání formálně naplňují také námitky obviněného Jaroslava Filipa, kterými zpochybnil existenci úmyslného zavinění a posouzení jeho jednání jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. K uvedeným námitkám JUDr. Radka Neymona uvádí, že z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013) vyplývá, že uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezní řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Postup soudu přitom byl v souladu s uvedenou judikaturou. Nadto je zřejmé, že v předmětné společnosti formálně vystupoval jako jednatel obviněný Jaroslav Filip, který nebyl objektivně schopen ani ochoten podnikat, neboť ho JUDr. Neymon (a samostatně trestně stíhaný obviněný Patrik Neymon) formálně dosadili do dané funkce a poté se s nimi podílel na zkrácení DPH. Zároveň není pochyb o tom, že od roku 2017 nemá společnost DPR – INVEST, s. r. o., žádného jednatele a jediný společník této společnosti sídlí v USA a z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by společnost DPR – INVEST, s. r. o., měla nějaký majetek. Tyto námitky JUDr. Neymona proto státní zástupce hodnotí jako neopodstatněné.
65. Za nedůvodné považuje i zmíněné námitky obviněného Jaroslava Filipa, jimiž brojí proti posouzení subjektivní stránky předmětného zločinu, když tento namítá, že v jeho případě se jedná o tzv. pravou lhostejnost, která vylučuje úmyslné zavinění. Státní zástupce upozorňuje, že byť to není v tzv. právní větě ve výroku o vině ani v odůvodnění rozsudku výslovně uvedeno, tak odvolací soud posoudil trestnost činu podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, jelikož úprava pozdější nebyla pro obviněné příznivější. Současně akcentuje, že k trestní odpovědnosti za spáchaný čin postačí i úmysl nepřímý. Státní zástupce je toho názoru, že rozhodné skutkové okolnosti, které odvolací soud vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku a rozvedl v jeho odůvodnění, o existenci zavinění obviněného Filipa přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu svědčí. Tato forma zavinění pak vyplývá především ze způsobu jednání obviněného popsaného ve zmíněné skutkové větě. Z uvedeného popisu a z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je totiž patrné, že obviněný byl srozuměn s porušením fiskálních zájmu České republiky a že nemohl důvodně počítat s žádnou okolností, která by tomu zabránila. Jestliže obviněný Filip přijal funkci statutárního orgánu, v této funkci záměrně setrvával, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával, a o další průběh podnikání se nezajímal, jde o takový druh lhostejnosti, který byl výrazem jeho kladného vztahu ke vzniku trestněprávně významného následku. Přitom pro dovození nepřímého úmyslu pachatele se vyžaduje lhostejnost nepravá. S odkazem na komentářovou literaturu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223 a 224) vykládá následně státní zástupce pojem pravé a nepravé lhostejnosti. Dodává, že v posuzované věci však nemohou závěr o existenci úmyslného zavinění zpochybnit ani námitky obviněného, podle kterých nejednal úmyslně, neboť v bezprostřední návaznosti na zjištění správce daně podal trestní oznámení. Za situace, kdy obviněný nejprve přijal pozici tzv. bílého koně a teprve následně se na základě informací od správce daně rozhodl svou dosavadní nečinnost a nezájem o průběh podnikání obchodní společnosti „napravit“ podáním trestního oznámení, svědčí takový postup obviněného o účelovém jednání, které ho však nemůže zbavit odpovědnosti za spáchaný zločin. Shodně tak nemohl státní zástupce přisvědčit námitce obviněného Jaroslava Filipa, jimiž zpochybnil subjektivní stránku spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. S ohledem na úmyslné zapojení obviněného Filipa do páchání trestné činnosti je podle státního zástupce správný závěr odvolacího soudu o tom, že tento obviněný je spolupachatelem citovaného zločinu. Skutečnost, že se na krácení DPH podílel pouze dílčím způsobem, přičemž k samostatnému zkrácení daně došlo přičiněním ostatních obviněných, je totiž samotnou podstatou spolupachatelství.
66. Pokud jde o námitky obviněného Jana Pudila, kterými s odkazem na důvod dovolání § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, mohou být i takové námitky obviněného způsobilé naplnit citovaný důvod dovolání, popř. důvod dovolaní podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V posuzované věci lze ovšem dospět k závěru, že tyto námitky obviněného nejsou důvodné. Po výkladu těchto dvou dovolacích důvodů ohledně uloženého trestu a výkladu aplikace § 58 odst. 1 a 6 tr. zákoníku státní zástupce uvádí, že v posuzované věci zjištěné okolnosti neumožňují dospět k závěru, že by povaha a závažnost trestné činnosti obviněného Jana Pudila byly natolik výjimečné, že by odůvodňovaly použití § 58 odst. 1 nebo 6 tr. zákoníku. Obviněný svým protiprávním jednáním umožnil hlavním pachatelům zkrátit DPH ve výši 87 056 296 Kč, přičemž tak činil zcela vědomě a se znalostí všech podstatných okolností. O jeho zaviněném jednání svědčí ostatně i to, že se následně zbavoval svých povinností v dotčených obchodních společnostech angažováním tzv. bílých koní. Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud dostatečně nezohlednil jeho osobní poměry, pak státní zástupce této námitce přisvědčil, a to s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, či ze dne 27. 6.2023, sp. zn. I. ÚS 631/23. V posuzované věci totiž odvolací soud nevyložil, zda při ukládání přísnější trestní sankce obviněnému Jana Pudilovi vzal v úvahu také nejlepší zájem nezletilých dětí obviněného. Z hlediska osobních poměrů obviněného postrádá odůvodnění rozsudku odvolacího soudu úvahy zejména o tom, zda a jaký dopad má uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněnému na život jeho nezletilých dětí a zda zde tedy převažuje nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nad veřejným zájmem na potrestání tohoto obviněného. Současně státní zástupce konstatuje, že argumenty obviněného, které uplatnil v podaném dovolání a jimiž velmi podrobně odůvodnil existenci údajného nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí, nemohou v této věci zpochybnit přiměřenost uložené trestní sankce. O nezletilé děti obviněného Jana Pudila nyní pečuje jejich matka, která je i navzdory doloženým zdravotním obtížím schopna zajistit dětem vhodné výchovné prostředí. Nelze proto očekávat, že by výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněným představoval fatální zásah do výchovného prostředí nezletilých dětí, do zabezpečení jejich výživy, a že by takový výkon uvedeného druhu trestu měl výrazně negativnější dopad na děti obviněného, než je tomu v obdobných srovnatelných případech. Na druhou stranu rozsah trestné činnosti, k jejímuž spáchání obviněný napomohl hlavním pachatelům, představují mnohem zásadnější kritéria obsažená v trestním zákoníku pro druh a výměru trestu. Jinými slovy veřejný zájem na potrestání obviněného převažuje v této věci zcela zřetelně nad nejlepším zájmem jeho nezletilých dětí. Podle státního zástupce rozsudek odvolacího soudu není zatížen extrémním rozporem s povahou a závažností trestného činu a dalšími hledisky (tj. s možností nápravy, poměry pachatele a předpoklady vzniku rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu), že by to již zakládalo jeho neslučitelnost s ústavním principem proporcionality trestní represe. Proto ani nemohlo dojít k porušení práva obviněného na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny. Námitky obviněného tak podle státního zástupce nejsou důvodné. Pokud dovolatel brojil proti nezohlednění celkové délky trestního řízení ve výměře trestu, pak ani tyto námitky obviněného nejsou podle státního zástupce důvodné, jak na to poukazuje dále v souvislosti se shodnými námitkami obviněného JUDr. Radka Neymona.
67. V těch JUDr. Radek Neymon namítá s odkazem na § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody z důvodu celkové délky trestního řízení. Státní zástupce nejprve předestřel výklad „nepřiměřené délky řízení“ a jejího zohlednění s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015, nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03, také ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nebo nález ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, či rozsudek ESLP ze dne 9. 2. 2010 ve věci Remes proti Finsku, stížnost č. 21367/07, či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, stížnost č. 25444/94, a rozsudek ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78. Poté konstatoval, že v posuzované trestní věci bylo trestní stíhání obviněných zahájeno dne 3. 2. 2016 a obžaloba byla podána dne 26. 11. 2021. Soud prvního stupně rozhodl ve věci obviněných 4. 11. 2022 a odvolací soud dne 10. 5. 2023. Podle státního zástupce nelze z uvedených časových údajů dovodit, že by s výjimkou poněkud delší doby vyšetřování, došlo v dané věci k neopodstatněným průtahům. Zmíněná delší doba vyšetřování vyplývala nejen z toho, že se jednalo o velmi rozsáhlou věc, ve které musela být vyslechnuta řada svědků a opatřeny důkazní prostředky též s využitím mezinárodní právní pomoci. Bez významu zde není ovšem ani to, že obviněný JUDr. Radek Neymon požádal v rámci prostudování spisu ve dnech 10 až 14. 12. 2020 o pokračování ve výslechu obviněného. Vzhledem k tomu, že do té doby ve věci nevypovídal, bylo třeba mu umožnit využití jeho práva. Tento výslech byl proveden dne 7. 1. 2021. Následně dne 22. 3. 2021 se po naplánovaném prostudování spisu jednotlivými obviněnými rozhodl k věci vypovídat tehdy spoluobviněný Patrik Neymon. Plánovaný termín výslechu však obviněný z důvodu onemocnění COVID-19 nebyl schopen dodržet a v náhradním termínu 17. 5. 2021 již nebyl jeho výslech proveden. Státní zástupce tak uvádí, že v této věci bylo možné již v roce 2020 skončit vyšetřování, pokud by nebylo nutné zabezpečit práva na obhajobu obviněných bratrů Neymonových. Tito obvinění totiž teprve na samém konci vyšetřování změnili svůj procesní postoj s tím, že současně využili svého práva a v průběhu prostudování navrhli řadu důkazů na doplnění vyšetřování. Návrh na podání obžaloby podal policejní orgán dne 30. 6. 2021. S ohledem na shora konstatované skutečnosti státní zástupce uvádí, že v této věci odvolací soud v uloženém trestu obviněného JUDr. Neymona (a obviněného Pudila) dostatečně vyjádřil i délku řízení a také vzniklé a zjištěné průtahy.
68. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podaná dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání státní zástupce navrhuje učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Repliky obviněných na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
69. Dne 19. 2. 2024 byla doručena Nejvyššímu soudu replika obviněného Jaroslava Filipa k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 11. 2023. Obviněný reaguje tak, že nemohl mít ani nejmenší vědomost o eventualitě krácení daně. Vstoupil do společnosti za tím účelem, aby byl zaměstnán mzdou 20 000 Kč měsíčně. Dále opakuje argumentaci z podaného dovolání. Zdůrazňuje, že nesouhlasí s tvrzením státního zástupce, že byl srozuměn se vznikem následku v podobě krácení daně. V rámci reakce na argumentaci státního zástupce ohledně toho, že se dopustil vytýkaného jednání ve formě eventuálního úmyslu, opět opakuje pouze skutečnosti, které již uvedl v podaném dovolání. Dále zásadně nesouhlasí s tím, že by jeho postup, jako jednatele společnosti, měl být účelovým jednáním, tj. že přijal pozici bílého koně, a nečinnost či nezájem o společnosti se snažil „napravit“ podáním trestního oznámení. Akcentuje, že jedinou snahou jeho vstupu do společnosti bylo mít trvalé zaměstnání a mzdu, jelikož byl ve špatné životní i finanční situaci. Opakuje, že jeho jednání nebylo účelové a jednalo se o tzv. pravou lhostejnost k následku svého jednání, která vylučuje úmysl pachatele. Na jednání se aktivně nepodílel, absentuje tak společný úmysl spolupachatelů ohledně jak společného jednání, tak ohledně sledování společného cíle. V rámci odkazů státního zástupce na judikaturu uvádí, že jak jeho odvolání, tak i dovolání brojí proti existenci nějakého společného úmyslu všech tří „spolupachatelů“.
70. Upozorňuje, že státní zástupce nereaguje na jeho další námitky uplatněné v podaném dovolání. To jednak ohledně problematiky (ne)aplikace § 58 odst. 1 nebo 6 tr. zákoníku při ukládání trestu odnětí svobody. Opakuje tedy, že v jeho případě se vyskytují okolnosti, které odlišují jeho případ od jiných běžných případů, a lze tak aplikovat § 58 tr. zákoníku, jak to ostatně učinil i soud I. stupně, kdy část jeho rozhodnutí cituje. Opětovně opakuje v této souvislosti na skutečnosti týkající se jeho jednání odlišného od standardního jednání tzv. bílých koní, na které upozornil již ve svém odvolání. Dodává, že odvolací soud měl přihlédnout k jeho postavení a podílu na tr. činnosti a současně měl také zohlednit delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, aniž její délku zavinil právě obviněný. Akcentuje, že vždy spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Dále také zdůrazňuje, že pokud by bylo na jeho trestní oznámení z roku 2013 řádně reflektováno, mohla se rychleji prověřit vytýkaná tr. činnost. Domnívá se, že trest zákazu činnosti dostatečně doplňoval působení zmírněného trestu odnětí svobody, jak o něm souhrnně rozhodl nalézací soud. S ohledem na okolnosti případu i jeho poměry je tak podle jeho názoru nasnadě, že použití trestní sazby dané tr. zákoníkem je pro něj nepřiměřeně přísné a nápravy obviněného lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.
71. Dále upozorňuje, že státní zástupce se taktéž nevyjádřil k námitkám ohledně nepřezkoumatelnosti odůvodnění výroku o náhradě škody napadeného rozhodnutí.
72. Závěrem své repliky je tak obviněný přesvědčen o správné aplikaci jím vybraného dovolacího důvodu a rovněž o důvodnosti jeho námitek a na svém dovolání trvá.
73. Dne 19. 1. 2024 byla doručena Nejvyššímu soudu replika obviněného JUDr. Radka Neymona k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 11. 2023. Zde konkrétně reaguje na vyjádření státního zástupce v bodě 24, kde podle dovolatele státní zástupce bagatelizuje to, že je flagrantní rozdíl mezi rozsudkem odvolacího soudu vyhlášeným ústně a následným písemným vyhotovením. Obviněný proto odkazuje a cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, a to konkrétně bod 27 jeho odůvodnění. Citované závěry podle dovolatele přímo dopadají na projednávanou věc a domnívá se tak, že došlo ke zmatečnému vyhlášení či spíše nevyhlášení rozsudku. Nadto konstatuje, že nebylo napraveno ani další pochybení a to, že po slovech „Jménem republiky“ mělo být uvedeno označení soudu a soudců, což též v citovaném judikátu Nejvyšší soud označuje za rozpor se zákonem.
74. K bodu 25 vyjádření státního zástupce obviněný opětovně poukazuje na bagatelizaci toho, že odvolací soud přímo ve výrokové části označil, že uvedený skutek, který je trestným činem, byl spáchán společně s Patrikem Neymonem, který je identifikován i datem narození. Odkazuje proto na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, body 20-26, kde obdobnou situaci zhodnotil Nejvyšší soud jako porušení presumpce neviny, přičemž to propojil s vyloučením soudců a rozhodl, že věc se musí vrátit nalézacímu soudu a ten musí rozhodnout v jiném složení senátu. Zdůrazňuje, že toto porušení presumpce neviny stačilo Nejvyššímu soudu ke kasačnímu rozhodnutí. Obviněný uznává, že uvedené se spíše dotýká obviněného Patrika Neymona, ale má souvztažnost i s dovolatelem namítanou zásadní vadou protokolace a zásadní vadou při vyhlášení rozsudku. Podle dovolatele je zřejmé, že vrchní soud ho chtěl odsoudit i za cenu porušení práva, čímž jsou naplněny podmínky pro jeho vyloučení z dalšího rozhodování.
75. K ostatním částem vyjádření státního zástupce obviněný uvádí, že ten pouze bagatelizuje dovolací námitky s tím, že neměly vliv na rozhodnutí a jeho zákonnost. V tom s ním obviněný nesouhlasí a odkazuje na zásadní právní argumentaci v dovolání, na kterém nadále setrvává.
III. Přípustnost dovolání
76. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Dovolání byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována a podání splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
77. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
78. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
79. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 80. Z podaných dovolání (včetně doplnění dovolání obviněného Pudila) je zřejmé, že obviněný Jaroslav Filip uplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný JUDr. Radek Neymon uplatnil dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř. Obviněný Jan Pudil uplatnil dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. d), g) a i) tr. ř.
81. Nejvyšší soud níže předestře východiska obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.
82. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz rozhodnutí č. T 621/2004 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 26). Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti.
83. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
84. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
85. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
86. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
87. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
88. Na základě výše předestřených východisek posoudil Nejvyšší soud dovolání jednotlivých obviněných.
Dovolání obviněného Jaroslava Filipa
89. Obviněný, jak již bylo konstatováno, uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podstatou jeho dovolací argumentace je zejména námitka stran naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Dovolatel naplnění subjektivní stránky rozporuje zejména tím, že v okamžiku, kdy získal podezření o možném protiprávním jednání, ihned učinil opatření, aby se předešlo možné škodě (správně zkrácení DPH), neboť podal trestní oznámení. Akcentuje, že policejní orgán věc pro nedostatek důkazů odložil. Jelikož byl finančním úřadem vyrozuměn o tom, že do 2 měsíců bude společnosti zrušena registrace k DPH, daňová hlášení nepodával. Zdůrazňuje i skutečnost, že neměl možnost si nijak ověřit, že spoluobviněný P. Neymon podával měsíční hlášení k DPH a tyto falšoval. Vyslovuje tak nesouhlas se závěrem, že byl srozuměn s tím, že následek v podobě porušení trestních předpisů způsobem stanoveným ve zvláštní části může nastat. Argumentuje dále tím, že v jeho případě se jedná o tzv. pravou lhostejnost. V souvislosti s těmito námitkami taktéž napadá, že ve věci nejednal jako spolupachatel, když u něj absentuje společný úmysl.
90. Obviněný těmito námitkami napadá naplnění subjektivní stránky, resp. zpochybňuje, že by jednal úmyslně, a to byť ve formě eventuálního úmyslu. Po formální stránce tak lze tuto argumentaci podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud po obsahové stránce části těchto námitek přiznal i jistou opodstatněnost, zejména stran úvah o možné existenci pravé lhostejnosti na straně dovolatele, byť nikoliv k celé trestné činnosti, kterou byl obviněný uznán vinným, a se kterou se podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně a přesvědčivě nevypořádaly, jak bude následně níže podrobněji rozvedeno. Od tohoto závěru se odvíjí taktéž i jistá důvodnost stran námitek do uloženého trestu, přestože v obecné rovině je třeba uvést, že námitky stran (ne)aplikace § 58 tr. zákoníku nezakládají žádný z dovolacích důvodů § 265b tr. ř.
91. Námitky, kterými dovolatel brojí proti výroku o náhradě škody, když pouze namítá jeho obecnou nespravedlnost, přičemž zároveň nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který de facto pouze odkázal stran těchto výroků na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pak nelze podřadit nejen pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený § 265b tr. ř.
92. Jelikož rozhodující část námitek obviněného je spojena s jeho argumentací rozporující naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, zabýval se Nejvyšší soud nejdříve touto částí dovolací argumentace. Nejprve je vhodné uvést, že nalézací soud se vymezením pravé a nepravé lhostejnosti zabýval (zejm. bod 71 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a stejně tak i dovozením naplnění subjektivní stránky u obviněného (viz body 65 a násl. jeho rozsudku). Zde s odkazem na komentářovou literaturu konstatoval, že za nepravou lhostejnost je považována taková situace, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem. Zdůraznil, že naproti tomu u pravé lhostejnosti není ani nejslabší (kladný) volní vztah pachatele ke způsobení takového následku, takže pachatel není srozuměn s následkem daného trestného činu, ale naopak se spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že nedojde k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Proto tzv. pravá lhostejnost z hlediska zavinění spíše odpovídá vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, i když zcela neodpovídá záporné vůli pachatele, tj. jeho nechtění této formě nedbalosti (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 2012, s. 223 a 224).
93. Následně nalézací soud uzavřel, že zjištěné okolnosti případu svědčí nepochybně o tom, že subjektivní stránka ve formě úmyslu nepřímého, který byl dovozen z nepravé lhostejnosti, byla u obviněného naplněna. Akcentoval, že byť obviněný vystupoval v postavení tzv. bílého koně, byl pro spáchání trestného činu nepostradatelný, přičemž svým laxním přístupem a ignorováním jemu známých alarmujících skutečností umožnil, aby ke spáchání trestného činu (zejména s ohledem na rozsah a délku období) došlo. Samotné podání trestního oznámení ze strany obviněného nelze podle nalézacího soudu pro jeho následnou nečinnost považovat za určitou sebereflexi či snad snahu o to, aby přispěl alespoň k odstranění nebo snížení škodlivého následku jeho jednání (body 71–72 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Zároveň soud prvního stupně konstatoval, že v době podání trestního oznámení si obviněný byl zcela jistě vědom toho, s jakými problémy se společnost potýká a že tyto je třeba velice akutně řešit. Podle tohoto soudu obviněný sice podal trestní oznámení, ale již neučinil další kroky ze svého postavení jednatele společnosti, čímž ve své podstatě naopak umožňoval dalším zainteresovaným subjektům nadále páchat trestnou činnost. Proto byl podle nalézacího soudu obviněný Filip srozuměn s tím, že následek v podobě porušení trestních předpisů způsobem stanoveným ve zvláštní části trestního zákoníku může nastat, když odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 761/2019 (bod 67 rozsudku nalézacího soudu), kde konstatoval, že „[t]en kdo v postavení odpovědné osoby (např. jednatele společnosti či disponenta firemních účtů), slepě plní pokyny třetích osob a dobrovolně tak přebírá úlohu tzv. ‚bílého koně‘, je za své jednání i z pohledu trestněprávních předpisů plně odpovědný“. S těmito závěry se de facto ztotožnil i odvolací soud v bodech 59–62 odůvodnění jeho rozsudku.
94. Podle dovolacího soudu se lze se závěry soudů nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky v tzv. nepřímém úmyslu u obviněného ztotožnit jen do té míry, že její naplnění bylo v rozhodnutích soudů nižších stupňů dovozeno na jisto pouze do doby vyrozumění obviněného policejním orgánem o tom, že ve vztahu k jím podanému trestnímu oznámení nebyly shledány důvody zahájit úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. Tedy, že do této doby jeho jednání odpovídalo určitému vzorci chování typického „bílého koně“, jak správně rozvedl nalézací soud v bodě 66 a 69 odůvodnění svého rozsudku. Nelze totiž skutečně pominout, že obviněný se nechal za účelem snadného zisku (měl za každý měsíc výkonu získat odměnu 25 000 Kč) jmenovat jednatelem společnosti, kde měl „pouze podepisovat dokumenty“. Z pohledu jeho obhajoby a důvodů, které ho vedly k tomu, že se stal jednatelem předmětné společnosti je třeba uvést, že každé rozumně smýšlející osobě, a to i takové, u které lze vnímat určité osobnostní limity (například v kontextu dosaženého vzdělání či osobnostním defektům), musí být zřejmé, že chod společnosti je vždy spojen s řadou právních a faktických povinností a že se neobejde bez řešení praktických záležitostí s tím spojených. Jde totiž o to, že s výkonem funkce statutárního orgánu společnosti tato osoba na sebe přebírá řadu povinností souvisejících zejména s obchodní činností této podnikající společnosti, jako např. uzavírání smluv s jinými subjekty, povinnost řádného vedení účetnictví, včetně řádného plnění daňových povinností a plnění si dalších povinností vůči státním institucím (např. povinnosti vůči obchodnímu rejstříku), ale i povinnosti zajištění plateb za poskytnuté zboží apod. Pokud se obviněný tedy stal statutárním orgánem předmětné společnosti, tak si nepochybně musel být vědom toho, že skutečnost, že vstoupil do společnosti jako statutární orgán, aby jen podepisoval nějaké dokumenty, neznamená „plnění jeho povinností jednatele“. A to i s přihlédnutím k tomu, že zcela přenechal řízení společnosti jiným osobám, které nebyly v postavení statutárního orgánu a které obviněný ani fakticky nebyl schopen nijak řídit a kontrolovat a ani se o to prakticky nepokusil (např. tím, že by odvolal udělené plné moci). Pokud se přesto za takové situace stal jednatelem této společnosti, tak musel být přinejmenším srozuměn s tím, že společnost, kterou fakticky ovládají jiné osoby, které ovšem nemají postavení statutárního orgánu, může být použita pro páchání trestné činnosti související s jejím podnikáním, např. právě v oblasti daní či může být využita k podvodné trestné činnosti vůči jiným subjektům, a byl s touto variantou, že k tomuto může dojít, i srozuměn. Tedy vyjadřoval kladné stanovisko i k této možnosti. Jedná se o typický následek využívání tzv. bílých koní v obchodních společnostech. Navíc nelze pominout, že samotný dovolatel vypověděl, že pokud se v roce 2012 pokoušel získat přístup do datové schránky, tak toto se mu nepodařilo. Již z této skutečnosti muselo být obviněnému zřejmé, že společnost může vyvíjet nějakou podnikatelskou činnost a že pokud se jako statutární orgán společnosti nemůže dostat do datové schránky, že může být tato společnost s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou používána jinými osobami k činnosti, o které nechtějí tyto osoby, aby jako statutární orgán společnosti věděl, tedy že jí mohou používat k páchání trestné činnosti. Zde je třeba poukázat i na to, že samotný obviněný uvedl, že mu opakovaně byl znemožněn přístup do datové schránky. Přesto neučinil žádné další kroky k tomu, aby tomuto stavu aktivně zabránil, např. odvoláním plných mocí spoluobviněným. Naopak zůstal zcela pasivní. Musel být tedy srozuměn s tím, že prostřednictvím uvedené společnosti může být páchána trestná činnost. Tento závěr bez jakýchkoliv důvodných pochybností platí do doby zmíněného vyrozumění policejním orgánem o odložení jeho trestního oznámení. Jinak vyjádřeno do tohoto okamžiku byla nepochybně u tohoto obviněného přítomna lhostejnost ve smyslu jeho aktivního kladného stanoviska k tomu, zda trestněprávní následek nastane či nikoliv. Jednalo se tak o lhostejnost nepravou. Proto v tomto období soudy správně dovodily u tohoto dovolatele naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který byl právě dovozen z této nepravé lhostejnosti.
95. Z pohledu shora naznačených závěrů a dovolací argumentace obviněného je třeba současně akcentovat, že samo podání trestního oznámení obviněným nelze interpretovat tak, že by to bez dalšího automaticky zakládalo „přerušení“ nepravé lhostejnosti. Podle Nejvyššího soudu by měl zpravidla pachatel k tomu učinit další odpovídající aktivní kroky směřující k zabránění v dalším páchání trestné činnosti, zejména pokud nadále zůstává v roli tzv. bílého koně (např. odvolání plných mocí osobám, které společnost využívají k páchání trestné činnosti, svolání valné hromady apod). Současně je ovšem nutno uvést, že při posuzování požadavku dalších aktivních kroků ze strany tzv. bílého koně, které mají přerušit nepravou lhostejnost, je ovšem nutno zároveň přihlédnout k jeho k osobnostním limitům jako je např. jeho vzdělání, životní zkušenosti, mentální úroveň apod., když tyto nepochybně ovlivňují schopnost tzv. bílého koně na celou vzniklou situaci adekvátně reagovat a zabránit zneužití jeho osoby jinými osobami k dalšímu páchání trestné činnosti, popř. možnosti tzv. se dostat z role bílého koně.
96. Na tomto místě je vhodné připomenout teoretická východiska týkající se definice srozumění z pohledu ustanovení § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník upravuje výkladovou definici srozumění na podkladě tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové podstaty. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Smíření představuje spodní hranici, tedy určité minimum srozumění, pokud jde o odlišení nepřímého úmyslu od vědomé nedbalosti. Spodní hranice v podobě smíření vyjadřuje právě tu nejméně intenzivní mez srozumění, tedy specifický typ této vůle, nejslabšího volního vztahu. Srozuměním je vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. Komentářová literatura pak s odkazem na odbornou literaturu (Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Systém českého trestního práva: základy trestní odpovědnosti. 1. vydání. Praha: Orac, 2003, s. 281) explicitně uvádí „vůlí je charakterizován zejména úmysl přímý, kdyžto úmysl nepřímý pouhým ‚srozuměním‘. Jsem-li však s něčím srozuměn, znamená to rovněž kladný volní vztah k této skutečnosti, provázející činnost k ní směřující, třebaže vlastním objektem přímo směřující vůle je něco jiného. V tomto smyslu tak ‚chci‘ způsobit i výsledek, s nímž jsem jen ‚srozuměn‘. Musíme proto rozlišovat dvojí pojem vůle: užší pojem vůle směřující přímo k výsledku a širší pojem zahrnující i ‚srozumění‘, a to i ve formě ‚smíření‘ ve smyslu § 15 odst. 2.“. Na druhou stranu u tzv. pravé lhostejnosti zde absentuje i ten nejslabší volní vztah pachatele k takovému následku, kdy pachatel není s následkem srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde. Podle komentářové literatury je však od tohoto vymezení nutno vyčleňovat ty případy smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ve kterých není spoléhání se pachatele, že k trestněprávně relevantnímu následku nedojde. Proto vyjadřuje-li smíření zvláštní typ vůle (nejslabší volní vztah pachatele), který je však v uvedeném smyslu ještě volním vztahem ve vztahu k možnému následku, kdy je chápán a vykládán jako smíření se s ním mlčky (ani srozumění výslovné či ve formě lhostejnosti nepravé, ani na druhé straně ve smyslu tzv. úplné lhostejnosti posuzované jako vědomá nedbalost), je dokonce přiměřená jeho subsumpce pod úmysl eventuální za podmínky, že jde o jednání typické pro následek, kdy takový následek z jednání pachatele obvykle nastává nebo snadno nastat může a pachatel byl s ním v konkrétním případě smířen a tedy i srozuměn). Například pokud pachatel při loupeži zneškodní poškozeného tím, že ho sváže a do úst mu dá roubík, aby nemohl přivolat pomoc, přičemž však poškozený může dýchat a nehrozí mu tedy bezprostředně smrt, ale po dokončení loupeže ho, aniž by mu uvolnil pouta a vyndal roubík, zanechá v uzamčeném bytě, který podle jeho vědomosti nikdo další neobývá ani tam nikdo nechodí, přičemž je smířen i s tím, že ho tam nikdo nenajde a poškozený zemře v důsledku nedostatku jídla a pití (srov. ŠÁMAL, Pavel. § 15 [Úmysl]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 343 a násl., marg. č. 12 a násl.). V takovém případě přichází v úvahu z hlediska naplnění subjektivní stránky trestní odpovědnost takového pachatele za trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku.
97. Ve světle výše uvedených teoretických východisek pak Nejvyšší soud musel závěr soudů nižších stupňů, že situace nepravé lhostejnosti ze strany obviněného pokračovala i po doručení předmětného vyrozumění policejního orgánu ohledně vyřízení trestního oznámení dovolatele, považovat přinejmenším za předčasný. V tomto směru je třeba poukázat na skutečnost, že sám nalézací soud ohledně tohoto obviněného konstatoval v bodě 36 odůvodnění svého rozhodnutí, že se jedná o osobu s problematickým osobnostním profilem, jež je v podstatě typickým objektem pro zneužití jako tzv. bílého koně. Konstatoval, že se jedná totiž o osobu méně intelektuálně zdatnou, pravděpodobně s určitými obtížemi s pochopením textu a možná i jeho psaním, bez zkušenosti s podnikáním (vedením společnosti) nadto s finančními problémy. Zde je třeba současně uvést, že ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný skutečně dne 5. 4. 2013 podal k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 7, sp. zn. ZN 90/2013, trestní oznámení (viz č. l. 5786), v němž sdělil svoji domněnku, že bývalí jednatelé společnosti, a to právě Patrik Neymon a Radek Neymon se dopouštějí skrze společnost DPR – INVEST, s. r. o., protiprávního jednání (č. l. 5786). Učinil tak poté, co byl předvolán k finančnímu úřadu jako statutární orgán společnosti DPR – INVEST, s. r. o., a právě dotázán na odvody DPH. K tomuto trestnímu oznámení následně dne 16. 5. 2013 podal vysvětlení na Policie ČR (č. l. 5799). Policejní orgán poté neshledal důvody zahájit úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř., a proto celou věc odložil bez dalších opatření, o čemž měl informovat jak oznamovatele Filipa, tak i dozorujícího státního zástupce (č. l. 5784–5785).
98. Z pohledu shora naznačených závěrů lze mít za to, že v předmětných rozhodnutích soudů nižších stupňů absentují bližší úvahy o dovození tzv. nepravé lhostejnosti, resp. o dovození aktivního kladného stanoviska dovolatele k oběma možnostem způsobeného následku v podobě zkrácení daně, poté, co byl vyrozuměn o odložení jeho trestního oznámení. To vše za situace, kdy sám soud prvního stupně na jedné straně výslovně akcentuje, že obviněný je osobou méně intelektuálně zdatnou (viz bod 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž současně za této situace následně bez nějakého bližšího zdůvodnění pokrývá tzv. nepravou lhostejností i další období páchání trestné činnosti po obdržení vyrozumění policejního orgánu o odložení věci. Nelze zároveň přehlédnout, že v tomto vyrozumění policejní orgán de facto obviněnému sděluje, že na základě trestního oznámení, které podal obviněný a ve kterém popsal podezřelé chování bývalých jednatelů, prověřil skutečnosti týkající se podezření ze spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku a že se mu nepodařilo zjistit žádnou skutečnost, jež by nasvědčovala podezření ze spáchání tohoto trestného činu. V tomto směru je třeba připustit, jak již bylo naznačeno, že samotná skutečnost, že obviněný, který vystupuje jako tzv. bílý kůň, sám podá trestní oznámení pro podezření, že v rámci aktivit společnosti, ve které je zapsán jako statutární orgán, může docházet k páchání trestné činnosti, nemusí narušovat tzv. nepravou lhostejnost tohoto obviněného ve vztahu k trestněprávnímu následku, který nastal až po vyrozumění policejního orgánu o odložení věci. Nepochybně se ovšem jedná o významnou skutečnost, vymykající se běžnému chování tzv. bílých koní. Není totiž pochyb o tom, že jestliže policejní orgán tzv. bílému koni, který je podle soudů nižších stupňů nadto osobu méně intelektuálně zdatnou, sdělí, že nemá podezření na páchání trestné činnosti, pak se musí soudy konkrétně zabývat blíže právě i existencí nepravé lhostejnosti a z ní dovozeného nepřímého úmyslu i po tomto okamžiku. Musí tedy blíže zkoumat z jakých příčin či důvodů tzv. bílý kůň neučinil jiné aktivní kroky k tomu, aby mohl skutečně uplatnit svá práva statutárního orgánu společnosti a zabránit tak spolupachatelům v pokračování v trestné činnosti, popř. aby přestal být jednatelem této společnosti či zda vůbec mohl vzhledem k vyjádření policejního orgánu předpokládat, že dochází k páchání trestné činnosti. Tyto skutečnosti bylo nutno posuzovat i z hlediska osobnosti tzv. bílého koně, tedy především jeho vzdělání, mentální úrovně a schopnosti se v celé problematice orientovat, a to i z toho hlediska, zda mohl vůbec předpokládat, že v trestné činnosti bude pokračováno, když rozhodné skutečnosti ohledně fungování společnosti sdělil FU v rámci kontroly realizované v březnu 2013.
99. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů se měly blíže a podrobněji zabývat tím, zda a na základě jakých skutečností lze seznat přítomnost nepřímého úmyslu u tohoto dovolatele i po tomto rozhodném období. Tedy, zda lze skutečně dovodit takovou lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřující jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem – tzv. nepravou lhostejnost (viz např. již zmíněný bod 71 rozsudku nalézacího soudu či např. bod 56 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 4 Tdo 811/2020), když není vyloučeno, že vzhledem ke svým intelektuálním vlastnostem mohl takový obviněný vyrozumění policejního orgánu vnímat tak, že k žádné trestné činnosti aktivitami obviněných bratrů Neymonových nedochází. V tomto směru je třeba akcentovat, že trestní oznámení učinil podle své výpovědi (bod 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) aktivně poté, co si jej předvolal správce daně ohledně „nesrovnalosti v daních“. Proto v této souvislosti Nejvyšší soud vyhodnotil námitky obviněného směřující do naplnění subjektivní stránky jako částečně opodstatněné, odpovídající dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když závěry soudů nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky (po vyrozumění obviněného policejním orgánem) je nutno považovat za předčasné, když v rozhodnutí soudů nižších stupňů absentují detailnější úvahy týkající se zhodnocení všech zjištěných skutečností, jak k takovému závěru po výše zmíněném okamžiku dospěly. Proto v tomto směru shledal Nejvyšší soud podané dovolání tohoto obviněného částečně důvodné.
100. Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. prostřednictvím námitek, kterými rozporuje, že se na protiprávním jednání aktivně podílel a jednal tak jako spolupachatel. Je toho názoru, že u něj absentuje okolnost, že obvinění byli vědomím společné tr. činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, když zdůrazňuje, že se s bratry Neymonovými setkal pouze v roce 2010 a vůbec se navzájem nekontaktovali, resp. dotyční byli pro něj po přepisu společnosti DPR – INVEST, s. r. o., nekontaktní. I tuto námitku lze podřadit po zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
101. Předně je třeba uvést, že dovolací argumentace obviněného je velmi stručná a v podstatě je v základu založena na zpochybňování subjektivní stránky jeho jednání. Bez ohledu na tento závěr je možno jen stručně uvést, že k naplnění pojmu spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994, č. 49/2009-I, č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1133/2004, či ŠÁMAL, P., ŘÍHA, J. § 23 [Spolupachatel]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 529 a násl. Platí tedy, že spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodný je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. trest.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015). V tomto směru je třeba zdůraznit, že požadavek společného úmyslu je pokryt srozuměním obviněného s tím, že prostřednictvím společnosti DPR – INVEST, s. r. o., ve které působil obviněný jako tzv. bílý kůň, může být páchána trestná činnost, když obviněnému muselo být zřejmé, že právě jeho pasivita při plnění povinností statutárního orgánu umožňuje a je zároveň předpokladem páchání trestné činnosti ostatními spoluobviněnými, když musel být srozuměn i s tím, že se může jednat zejména o daňovou trestnou činnost, když společnost dovážela auta ze zahraničí, takže se páchání tohoto typu trestné činnosti nabízelo. V této souvislosti je však třeba nicméně odkázat na předchozí závěr ohledně otázky pokrytí celého vytýkaného období v tzv. skutkové větě nepravou lhostejností, resp. dovození nepřímého úmyslu u obviněného Filipa. Od tohoto posouzení je pak nepochybně odvislé, zda lze či nikoliv na dotyčného pohlížet jako na spolupachatele ve smyslu § 23 tr. zákoníku v rámci celého, ve skutkové větě popsaného, jednání.
102. Obviněný rovněž rozporuje závěr odvolacího soudu, že u jeho osoby nejsou dány podmínky pro aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku. Vyjadřuje přesvědčení, že v projednávané věci se naopak vyskytují okolnosti, které odlišují uvedený případ od jiných běžně se vyskytujících obdobných případů, což opírá i o závěry nalézacího soudu (bod 42 rozhodnutí soudu prvního stupně). Akcentuje, že jako tzv. „bílý kůň“ podal trestní oznámení, neměl z výkonu své funkce žádný profit. Přitom činil aktivní jednání směřující k tomu, jak své působení ve společnosti ukončit.
103. Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné připomenout, že námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádné takové vady však obviněný v této věci nenamítl. Navíc ani neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který aplikoval ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, mu odvolací soud uložil trest v „běžné“ zákonné trestní sazbě.
104. Předně je třeba uvést, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Výjimkou za určitých okolností může být pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný, což není případ dovolatele. Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3, 6 a 7 § 58 tr. zákoníku obligatorní. V té souvislosti je třeba připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, jež bylo schváleno trestním kolegiem Nejvyššího soudu a na základě toho uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. V tom bylo výslovně konstatováno, že námitka spočívající v argumentaci, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky stran neaplikování § 58 odst. 1, 2, 3, 6 nebo 7 tr. zákoníku v dovolacím řízení, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Toto obviněný ani ve svém podání nenamítá. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
105. Pro úplnost je ještě třeba dodat, že Nejvyšší soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu Nejvyššímu soudu vytkl, že jeho předchozí rozhodovací praxe v otázce, zda lze neaplikování § 58 tr. zákoníku připustit jako dovolací důvod nebyla v daném směru zcela jednotná (přičemž poukázal konkrétně na usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v němž bylo toto připuštěno) a že tudíž daná trestní věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu nebo měla být vyřešena stanoviskem celého trestní kolegia tohoto soudu. 106. Nejvyšší soud je toho názoru, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v současné době již neodůvodňuje postup podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů (předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu). Uvedené usnesení je zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. V době před jeho vydáním i po něm Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena schválením trestním kolegiem a publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Uzavřel, že jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat. Za této situace, a se zřetelem k tomu, že šlo o názor učiněný o procesnímu právu, rozhodující senát Nejvyššího soudu neshledal důvod pro předložení věci velkému senátu trestního kolegia ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 402/2024).
107. Vzhledem k výše předestřeným závěrům lze zopakovat, že odvolací soud v bodech 75–79 svého rozsudku rozvedl nesouhlas s postupem nalézacího soudu stran aplikace § 58 odst. 1, resp. 6 tr. zákoníku u obviněných Filipa a Pudila. Akcentoval, že jak vyplývá z názvu ustanovení, je zřejmé, že se musí jednat o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Odvolací soud zároveň v bodě 79 svého rozhodnutí konstatoval, že neseznal u obviněných žádnou skutečnost, která by odpovídala podmínkám (které v předchozích bodech vymezil) aplikace zmíněného ustanovení. Podle odvolacího soudu se nepochybně nejednalo o případ, kdy jsou dány okolnosti, které odlišují uvedený konkrétní případ od jiných běžných případů. Jednání obviněného Filipa proto odvolací soud vyhodnotil jako typické pro jednání tzv. bílého koně. Jestliže dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody u trestného činu § 240 odst. 3 tr. zákoníku činí pět let, uložil odvolací soud obviněnému trest na samotné spodní hranici trestní sazby.
108. K výše uvedenému Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, byť stručněji, odůvodnil svůj postup stran neaplikování § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když neseznal jednání dovolatele Filipa jako vybočující z typického jednání tzv. bílého koně. Nejvyšší soud musí konstatovat, že je možno souhlasit s odvolacím soudem, že obhajobou namítané skutečnosti (to, že dovolatel Filip neměl z dané činnosti většího prospěchu a že se jedná o osobu méně intelektuálně vybavenou) nejsou ničím vybočujícím u tzv. bílých koní v případech obdobné trestné činnosti. V souvislosti požadavkem na aplikací § 58 tr. zákoníku se nabízí v jednání obviněného pouze ta skutečnost, že dotyčný podal trestní oznámení, kdy policejní orgán neshledal důvodu zahájit úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. (viz výše bod 97–98 tohoto rozhodnutí), když ovšem toto podal až poté, co již byla rozhodující část trestné činnosti spáchána (období od února 2012 do března 2013) a došlo ke zkrácení DPH o částku ve výši 151 460 179 Kč. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že jak již bylo konstatováno, Nejvyšší soud shledal podané dovolání tohoto obviněného částečně důvodné, je třeba uvést, že pokud odvolací soud v novém řízení sezná, že celé v tzv. skutkové větě vytýkané období není „pokryto“ nepravou lhostejností, resp. min. nepřímým úmyslem dovolatele, pak se musí v novém rozhodnutí zabývat i zohledněním této skutečnosti při stanovení druhu a výměry trestu, přičemž není v základu vyloučeno, že by tato okolnost nemohla založit aplikaci § 58 tr. zákoníku.
109. Pokud dovolatel zpochybňuje výrok o povinnosti nahradit rukou společnou a nerozdílnou České republice – Finančnímu úřadu pro hl. město Praha částku 71 579 465 Kč, když tento výrok nepovažuje za řádně odůvodněný, a současně namítá, že od bratrů Neymonových dostal pouze částku 5000 Kč při podpisu dokumentů k převodu společnosti DPR – INVEST, s. r. o., lze k těmto námitkám uvést následující. Předně tyto námitky nejsou vzhledem k svému obsahu podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Toliko obecně považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že podle § 228 odst. 1 tr. ř., podle něhož odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. To znamená, že v případě, kdy popis skutku obsahuje výši způsobené škody nebo výši bezdůvodného obohacení, musí soud ve svém odsuzujícím rozsudku rozhodnout o povinnosti k náhradě škody nebo bezdůvodného obohacení v této výši, pokud se poškozený řádně a včas připojil a nebyla-li škoda nebo bezdůvodné obohacení dosud uhrazeno, nesmí poškozenou osobu s jejím nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, pokud tomu nebrání zákonná překážka.
110. Zde je nutno uvést, že samotný obviněný nezpochybňuje, že poškozená Česká republika – Finanční úřad pro hl. m. Prahu, se vůči jeho osobě s nárokem na náhradu zkráceného DPH řádně a včas připojila a že o tomto nároku ve vztahu k jeho osobě v době rozhodování soudů nižších stupňů nebylo rozhodnuto v jiném řízení (např. civilním). Za takové situace nic nebránilo soudům nižšího stupně v přiznání nároku na náhradu škody, když pro tento postup byly splněny zákonné podmínky. Námitka obviněného, kterou pouze namítá obecnou nespravedlnost takového výroku, tak nemůže spadat pod dovolatelem uplatněný důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný. Pokud se týká samotné možnosti rozhodnout v rámci trestního řízení o povinnosti uhradit zkrácenou daň, v dané věci konkrétně DPH, což ovšem obviněný ani nezpochybňuje, je třeba uvést, že předpoklady tohoto postupu se Nejvyšší soud bude zabývat v rámci vypořádání námitek dovolatele JUDr. Neymona.
111. Stran tvrzení dovolatele, že pokud odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, měl povinnost ve svém rozsudku řádně odůvodnit výrok týkající se náhrady škody, a nikoliv pouze odkázat na již zrušený rozsudek soudu prvního stupně, z čehož dovozuje nepřezkoumatelnost tohoto výroku, lze jen stručně uvést následující. Předně i tuto námitku nelze podřadit pod žádný z taxativně uvedených dovolacích důvodů § 265b tr. ř., když i § 265a odst. 4 tr. ř. uvádí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Nadto Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že by odvolací soud musel „otrocky přepisovat“ odůvodnění výroku o povinnosti náhrady zkráceného DPH, jestliže s tímto se plně ztotožnil (viz bod 85 rozsudku odvolacího soudu) a ke zrušení rozsudku nalézacího soudu přistoupil pro jiné pochybení soudu prvního stupně, jak tomu bylo v dané věci (zřejmá nesprávnost ve skutkové větě a nesprávná právní kvalifikace jednání nedopovídající skutkovým zjištěním soudu prvního stupně).
Dovolání obviněného Jana Pudila
112. Obviněný ve svém dovolání předně namítá, že v jeho případě došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, neboť nalézací soud vyhlásil rozsudek bez jeho účasti. Předmětnou námitku pak vztahuje k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a jako takovou jí lze formálně podřadit pod tento zvolený dovolací důvod.
113. Ve vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu pak dovolatel konkrétně namítá, že souhlasil jen s konáním hlavního líčení dne 3. 11. 2022 v jeho nepřítomnosti (svoji nepřítomnost omluvil a požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti), ovšem tento souhlas neučinil ve vztahu k hlavnímu líčení, které proběhlo dne 4. 11. 2022. V souvislosti s touto námitkou, také zpochybňuje postup odvolacího soudu, který jednak odmítl tuto námitku s tvrzením, že ji vznesl spoluobviněný JUDr. Radek Neymon, nikoliv on sám, jednak uzavřel, že i pokud by ji vznesl, tak by nebyla důvodná, neboť podle odvolacího soudu se nechtěl účastnit ani hlavního líčení konaného dne 4. 11. 2022. S tímto odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu vyslovuje obviněný nesouhlas, když poukazuje na doplnění svého odvolání, kde tuto námitku uplatnil, což soud druhého stupně záměrně pominul. Zdůrazňuje, že obsah omluvy a žádost o konání hlavního líčení v jeho přítomnosti neznal ani jeho obhájce, jelikož ji směřoval přímo na soud. Proto tuto námitku nemohl uplatnit jeho obhájce u hlavního líčení dne 4. 11. 2022. Je toho názoru, že nemůže ani obstát argumentace, že nebyl zkrácen na svých právech, když omluvil svoji neúčast u veřejného zasedání o podaném odvolání.
114. Jak již bylo naznačeno, předmětnou námitku lze po formální stránce podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Po obsahové stránce se ale jedná o námitku neopodstatněnou. Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné provést rekapitulaci daného stavu z pohledu skutečností, které vyplývají z předloženého spisového materiálu. Předně musí Nejvyšší soud přisvědčit dovolateli, že v rámci doplnění svého odvolání (č. l. 6634) skutečně uplatnil námitku, že omluvil jen svoji neúčast na hlavním líčení konaném dne 3. 11. 2022, nikoliv u hlavního líčení konaného dne 4. 11. 2022. Nadto i z omluvy doručené soudu prvního stupně dne 2. 11. 2022 (č. l. 6515) je zřejmé, že jmenovaný omlouvá svoji neúčast toliko na hlavním líčení konaném dne 3. 11. 2022. Respektive z obsahu písemnosti se podává, že obviněný slouží 24 hod. službu od 7:00 hod. dne 2. 11. 2022 do 7:00 hod. dne 3. 11. 2022, a proto se nemůže dostavit dne 3. 11. 2022 v 9. hod. k soudu. Z toho vyplývá, že omluvu cílí na den 3. 11. 2022, když již nijak neargumentuje směrem ke dni 4. 11. 2022. Proto v tomto směru lze uplatněné argumentaci obviněného, že neomluvil svoji neúčast u hlavního líčení konaného dne 4. 11. 2022 a že tedy nepožádal o konání tohoto hlavního líčení ve své nepřítomnosti, přisvědčit. Stejně tak lze přisvědčit jeho tvrzení, že již v rámci podaného odvolání on sám výslovně poukázal na to, že soud prvního stupně porušil ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení.
115. Z pohledu shora zjištěných skutečností není tedy pochyb o tom, že odvolací soud obsah zmíněného doplnění odvolání opomněl, když v bodě 51 odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že námitku stran nepřítomnosti obviněného Pudila u hlavního líčení konaného dne 4. 11. 2022 za tohoto obviněného předložil spoluobviněný JUDr. Radek Neymon, který jí podle odvolacího soudu uplatnit nemůže. Současně je však nutné upozornit na faktický postup odvolacího soudu, který přes závěr vyslovený v bodě 51 odůvodnění svého rozhodnutí následně v bodě 52 rozvádí důvody, pro které by bylo možno předmětnou námitku považovat za nedůvodnou, i kdyby ji obviněný Pudil uplatnil. Jinak vyjádřeno, byť soud druhého stupně pochybil, když nevzal v potaz obsah doplnění odvolání obviněného Pudila, tak se i přes tuto skutečnost s jím uplatněnou argumentací de facto vypořádal v bodě 52 svého rozhodnutí. Zde odvolací soud předně uvádí, že i kdyby se chtěl obviněný Pudil účastnit vyhlášení rozsudku, tak by se nejednalo o vadu, která by v posuzovaném případě vedla ke zrušení napadeného rozsudku. Akcentoval totiž, že dne 4. 11. 2022 došlo pouze k vyhlášení rozsudku, u něhož byl přítomen obhájce obviněného, takže podle tohoto soudu nedošlo ke zkrácení práva na obhajobu u tohoto obviněného. Současně taktéž zdůraznil, že jeho rozsudkem byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a ve věci bylo rozhodnuto znovu rozsudkem. Akcentoval i skutečnost, že obviněný se neúčastnil ani veřejného zasedání o podaném odvolání, takže i napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen v jeho nepřítomnosti, ačkoliv měl obviněný možnost se vyhlášení rozsudku zúčastnit. Z pohledu faktického postupu odvolacího soudu proto nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že odvolací soud se otázkou jeho nepřítomnosti u hlavního líčení konaného dne 4. 11. 2022 nezabýval, byť skutečně není pochyb o tom, že odvolací soud nesprávně uvedl, že obviněný v rámci podaného odvolání tuto argumentaci neuplatnil.
116. Nejvyšší soud musí konstatovat, že úprava přítomnosti osob při hlavním líčení je důležitým předpokladem a zárukou řádného a zákonného procesu vedeného proti obviněnému, resp. obžalovanému. Zároveň jde o určitou konkretizaci ústavního práva každého na to, aby nebyl odňat svému zákonnému soudci a aby rozhodoval řádně obsazený soud (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a dále ústavního práva každého na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Právo obžalovaného osobně se zúčastnit hlavního líčení, resp. řízení před soudem, se i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považuje za základní a nepostradatelný prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP (PÚRY, František. § 202 [Přítomnost při hlavním líčení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2551). Lze mít za to, že účelem práva obviněného osobně se zúčastnit hlavního líčení je tomuto zajistit, aby se zejména mohl k věci vyjádřit on sám, mohl se vyjádřit k jednotlivým provedeným důkazům, mohl navrhnou důkazy a zároveň využít svého práva na závěrečnou řeč (§ 216 odst. 2 tr. ř.) a práva na poslední slovo (§ 217 tr. ř.).
117. Jak již bylo naznačeno, v předmětné věci obviněný namítá, že bylo porušeno jeho právo na účast u hlavního líčení, konkrétně ustanovení § 202 odst. 5 tr. ř., když nepožádal o konání hlavního líčení dne 4. 11. 2022 v jeho nepřítomnosti. Dovolací soud považuje za potřebné nejprve odkázat na relevantní právní úpravu. Podle § 202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení věty první odstavce 4 nepoužije, pokud obviněný požádá, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti.
118. V dané věci není pochyb o tom, že obviněný byl stíhán a posléze odsouzen pro trestný čin, jehož horní hranice stanovené trestní sazby převyšovala pět let, takže hlavní líčení bylo možno konat v jeho nepřítomnosti jen za předpokladu, že obviněný o tento postup výslovně požádal, což se v dané věci prokazatelně nestalo (varianta, že se obviněný nacházel ve výkonu trestu či ve vazbě nepřicházela v předmětné věci v úvahu). Jedná se nepochybně i o jisté procesní pochybení. Nejvyšší soud se následně zabýval tím, zda toto porušení ustanovení § 202 odst. 4, 5 tr. ř. mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces. Je tomu tak proto, že nikoliv každé porušení zákona dosahuje intenzity porušení práva na spravedlivý proces (srovnej např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004, sp. zn. IV. ÚS 4385/12, sp. zn. IV. ÚS 2684/14 a další). Jinak vyjádřeno, ne každé procesní pochybení zakládá rovnou vadnost celého řízení (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 338/15). Nelze proto kvůli jeho vzniku automaticky dovozovat porušení práva na spravedlivé projednání věci (srov. Bartoň, M. a kol. Základní práva. Leges, s. r. o. Praha, 2016, s. 534–535, obdobně taktéž rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v bodech 55–70 ve věci Monnell a Morris proti Spojenému království, 1987). Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Tedy ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. To může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva. S problematikou posuzování řízení jako celku souvisí rovněž otázka, zda porušení procesního práva má významný dopad na výsledek řízení z pohledu obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1273/16). Tento požadavek se projevuje ve dvou rovinách. Zaprvé je třeba zkoumat, zda shledané porušení procesního práva je z pohledu řízení jako celku dostatečně závažné. Zadruhé, zda porušení procesního práva, k němuž došlo v jedné fázi řízení, nebylo dostatečným způsobem napraveno v pozdější fázi (srov. Kühn, Z., Kratochvíl, J. Kmec, J. Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 1250).
119. Z pohledu shora naznačených východisek dospěl Nejvyšší soud k závěru, že i přes určité pochybení v postupu soudu prvního stupně, nelze mít za to, že by vadný postup soudu prvního stupně dosahoval takové intenzity, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces u obviněného v daném řízení jako celku, tedy, že by řízení jako celek nebylo ve vztahu k tomuto obviněnému spravedlivé. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud z těchto důvodů. V předmětné věci není pochyb o tom, že obviněnému bylo známo, že hlavní líčení se má konat ve dnech 3. a 4. 11. 2022, když s termínem konání hlavního líčení v těchto uvedených dnech byl seznámen v rámci odročení předchozího hlavního líčení konaného dne 6. 10. 2022 (viz č. l. 6502). Pokud se týká hlavního líčení konaného dne 3. 11. 2022, tak toto se konalo v nepřítomnosti obviněného, a to na základě jeho žádosti o takový postup, ovšem za přítomnosti jeho obhájce. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 11. 2022 (č. l. 6517 a násl.) pak vyplývá, že soud konstatoval dosavadní průběh řízení, provedl určité listinné důkazy a rozhodl o návrzích stran na doplnění dokazování, které zamítl pro nadbytečnost. Následně prohlásil dokazování za skončené a bylo přistoupeno k závěrečným řečem. Jinak vyjádřeno, v rámci hlavního líčení dne 3. 11. 2022 bylo ukončeno dokazování, provedeny závěrečné řeči stran a poté bylo hlavní líčení odročeno na předem stanovený termín hlavního líčení dne 4. 11. 2022 toliko za účelem vyhlášení rozsudku. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 11. 2022 pak vyplývá, že v daný den došlo jen k vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, přičemž tohoto hlavního líčení se účastnil obhájce obviněného JUDr. Štětina a ostatní spoluobvinění a jejich obhájci.
120. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně skutečně nesprávně vyhodnotil předmětnou omluvu obviněného a žádost obviněného o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti tak, že tato se vztahuje i na hlavní líčení konané dne 4. 11. 2022, přestože obviněný ji výslovně vztahoval toliko ke dni 3. 11. 2022. I přes tento vadný postup soudu prvního stupně nelze přisvědčit námitce obviněného, že tímto postupem skutečně došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu, které by mělo za následek, že řízení proti němu nebylo jako celek spravedlivé. Jak již bylo uvedeno, dne 3. 11. 2022 po ukončení dokazování přednesl obhájce obviněného závěrečnou řeč a následující den byl vyhlášen „pouze“ rozsudek. Zde je také vhodné akcentovat, že z dovolací argumentace obviněného není ani konkrétně zřejmé a obviněný to ani nijak nerozvádí, jak by mohl být postupem nalézacího soudu zkrácen fakticky na svých právech na obhajobu (toto ani v dovolání nijak nekonkretizuje). Jinak řečeno, blíže nijak nerozvádí, jak toto naznačené pochybení vedlo k tomu, že bylo zkráceno jeho právo na obhajobu. Navíc nelze ani pominout, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně následně zrušil a poté sám vyhlásil ve věci nový rozsudek, když o podaných odvoláních se konalo jednak veřejného zasedání dne 3. 5. 2023, kterého se obviněný zúčastnil, takže měl možnost se opětovně nad rámec obsahu svého podaného odvolaní k věci vyjádřit, když obviněný se toliko neúčastnil vyhlášení rozsudku odvolacím soudem dne 10. 5. 2023.
121. Lze tedy uzavřít, že obviněný pouze obecně namítá zásah do jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, což však nijak nekonkretizuje. Nejvyšší soud proto může obviněnému v tomto směru skutečně pouze přisvědčit, že se sice jedná o jisté procesní pochybení nalézacího soudu, které však dosahuje pouze formální roviny, když reálně se jej tato vada nikterak fakticky nedotkla. Proto Nejvyšší soud tuto námitku obviněného vyhodnotil po obsahové stránce jako zcela neopodstatněnou. Nad rámec shora uvedeného lze pouze stručně poznamenat, že rovněž ani nepřítomnost obhájce obviněného v případě nutné obhajoby v hlavním líčení odročeném jen za účelem vyhlášení rozsudku, přestože v případě nutné obhajoby nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného a jeho obhájce (§ 202 odst. 4, věta druhá tr. ř.) sama o sobě není v zásadě důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, přestože se jedná o podstatnou vadu řízení, neboť nemá vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozhodnutí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2018, publikované pod č. 1/2020 Sb. tr. rozh.). Pokud není takovou vadou zakládající nutný kasační zásah ani nepřítomnost obhájce v případě nutné obhajoby při vyhlášení rozsudku, pak je Nejvyšší soud toho názoru, že pro jeho kasační zásah nepostačí ani nepřítomnost obviněného při vyhlášení rozsudku, když na druhou stranu byl tomuto úkonu přítomen obhájce obviněného. Přitom jak již opakovaně judikoval i Ústavní soud – samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces (srovnej např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009, či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011). Spravedlivost řízení je totiž třeba posuzovat jako celek (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1273/16). K této námitce není taktéž nijak podstatná toliko obecná poznámka obviněného, že upozorňuje na procesní pochybení odvolacího soudu při vytvoření protokolu o veřejném zasedání, aniž by tvrzenou vadu blíže rozvedl. V tomto směru je třeba zdůraznit, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je založeno na tom, že právní argumentaci nevytváří a nedotváří Nejvyšší soud, právně fundovanou argumentaci má zajistit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (viz § 265d odst. 2 tr. ř.).
122. Stran námitky obviněného, že se domníval, že hlavní líčení se nebude konat 2 dny, tj. 3 a 4. 11. 2022, lze uvést, že tato námitka nemůže naplňovat žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Nad rámec shora uvedeného je třeba předestřít, že ani obviněný nezpochybňuje, že hlavní líčení bylo stanoveno na 2 dny a že mu to bylo známo, takže mohl i logicky předpokládat, že soud prvního stupně skutečně hodlá konat hlavní líčení v těchto termínech, takže jeho případné přesvědčení, že tomu tak nebude, je irelevantní. Stejně tak mohl vzhledem k stavu řízení před soudem prvního stupně předpokládat, že soud může uzavřít dokazování a že může přistoupit k závěrečným řečem, včetně vyhlášení rozsudku, a to dokonce již dne 3. 11. 2022. Navíc byl v tomto řízení zastoupen obhájcem, takže i z logiky věci lze očekávat, že tento ho mohl o průběhu hlavního líčení informoval.
123. Pokud obviněný dále obecně namítá, že soud prvního stupně neprovedl jeho zákonné poučení, přičemž odkazuje na dovolání spoluobviněného JUDr. Radka Neymona, pak je nutné zdůraznit, že obviněný následně nijak blíže tuto argumentaci nerozvádí. Zde je ovšem nutno uvést, že účinné dovolací námitky nelze založit odkazem na argumentaci jiného obviněného [srovnej přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012 (č. 46/2013 Sb. rozh. tr.)]. Proto se uvedenou námitkou ve vztahu k tomuto obviněnému Nejvyšší soud nezabýval. Jen stručně, nad rámec tohoto prezentovaného závěru, lze uvést, že touto námitkou se Nejvyšší soud bude blíže zabývat v případě dovolací argumentace dovolatele JUDr. Radka Neymona a dovolací soud na toto odůvodnění pro stručnost odkazuje (viz bod 180 a násl.).
124. Dovolatel rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá, že odvolací soud se nijak nezabýval jeho námitkami stran rozsahu provedeného dokazování a toliko odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, čímž podle něho porušil ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Současně uvádí, že odvolací soud se zcela nepřesvědčivě vypořádal s jeho námitkami stran zamítnutých návrhů na doplnění dokazování, takže v důsledku toho, podle jeho přesvědčení, existuje značný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Lze tedy mít za to, že obviněný tuto argumentaci směřuje k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho v první a třetí variantě. Podle Nejvyššího soudu formálně tuto argumentaci lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když ovšem z hlediska obsahového se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. 125. Pokud se týká první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak podle Nejvyššího soudu obviněný jen fakticky vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů, když zdůrazňuje, že to byl on, kdo jako jednatel zajišťoval poskytnutí informací do systému VIES. Takto uplatněná argumentace nemůže zakládat první variantu tohoto zvoleného dovolacího důvodu, tedy zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Navíc obsahově tato argumentace směřuje spíše do naplnění subjektivní stránky, když obviněný zpochybňuje svoje srozumění s tím, že umožňoval ostatním spoluobviněným páchat trestnou činnost, tedy do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ovšem ani neuplatnil. Bez ohledu na tento závěr lze mít za to, že fakticky dovolatel jen požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval způsob, jakým obviněný hodnotí provedené důkazy, a změnil tak hodnocení důkazů soudy nižších stupňů v jeho prospěch, aniž by tyto důkazy sám Nejvyšší soud provedl v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti. Takový požadavek nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě. 126. Přes tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné na námitky obviněného blíže reagovat. Nejprve pokládá Nejvyšší soud za potřebné rozvést obecná východiska týkající se tzv. extrémního rozporu ve smyslu naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě. Platí, že, aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejedná. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně své úvahy stran rozsahu a způsobu hodnocení provedených důkazů řádně rozvedl, když vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci se jednalo o tzv. karuselový podvod na DPH, musel a správně věnoval zvýšenou pozornost posouzení vzájemných vztahů všech zúčastněných osob, včetně toho, že některé osoby vystupující v postavení svědků mohly a pravděpodobně i byly do páchání trestné činnosti jistým způsobem zapojeni. Zároveň musel vzít v úvahu ale i zapojení jednotlivých společností do těchto obchodů (viz zejména listinné důkazy), včetně toho, kdo předmětné společnosti fakticky ovládal, a to i z hlediska finančních toků, což prokazovaly zejména listinné důkazy (výpisy z účtu) a z pohledu těchto zjištěných skutečností hodnotit výpovědi obviněných a slyšených svědků. Na rozdíl od obviněného pak všechny provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 6 tr. ř. Lze mít za to, že soud prvního stupně následně své úvahy přesvědčivě a řádně objasnil a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje (viz body 26–72 rozsudku soudu prvního stupně), když jeho hodnocení je logické a nevykazuje žádné známky svévole či libovůle. Rovněž soud druhého stupně na obhajobu obviněného řádně a dostatečně reagoval, byť lze připustit, že poněkud stručněji (viz bod 58 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud vzhledem k jisté strohosti odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně přímo ve vztahu k odvolacím námitkám obviněného Pudila považuje taktéž za vhodné dodat, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Proto samotná skutečnost, že soud druhého stupně reagoval na námitky obviněného stručněji, nemůže mít za následek porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, za situace, pokud obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání obdobné námitky jako v řízení před soudem prvního stupně a tento soud na ně reagoval, když zároveň reagoval i na námitky nové, které se týkaly tvrzených procesních pochybení (např. námitka stran konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, nedostatek poučení). Proto nebylo možno předmětné argumentaci obviněného přisvědčit.
127. Na závěr ve vztahu k uplatněné dovolací argumentaci týkající se naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, lze uzavřít, že námitky obviněného směřující na naplnění první varianty zvoleného dovolacího důvodu, tedy tvrzeného extrémního rozporu, nepřekračují meze pouhé polemiky se skutkovými závěry soudů nižších stupňů vzešlými na základě provedeného dokazování, a to zejména listinných důkazů. Fakticky jen obviněný vyslovuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména soudu prvního stupně (soud druhého stupně sice napadený rozsudek zrušil, ovšem toliko z důvodů jisté zřejmé nesprávnosti – viz bod 85 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Taková argumentace není podřaditelná pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný uvedený v § 265b tr. ř.
128. Obviněný, jak již bylo naznačeno, v dalším okruhu námitek namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, když tvrdí, že odvolací soud se vůbec nezabýval jeho námitkami stran rozsahu provedeného dokazování, neboť toliko pouze formálně uvedl, že rozsah provedeného dokazování byl zcela dostačující při současném odkazu na odůvodnění soudu prvního stupně. Tvrdí, že jeho návrhy na doplnění dokazování měly právě přispět k prokázání jeho legální činnosti (vyžádání zpráv Finančního úřadu v Bratislavě, výslech daňového poradce, znalecký posudek ohledně možné výše způsobené škody). Podle jeho přesvědčení se soudy s jeho návrhy na doplnění dokazování vypořádaly nepřesvědčivě. Domnívá se tak, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. 129. Jak již bylo naznačeno, takto uplatněné dovolací námitky lze formálně podřadit pod obviněným zvolený dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, když po obsahové stránce se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Stran problematiky tzv. opomenutých důkazů je vhodné nejdříve obecně připomenout, že jde dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět. Současně je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
130. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je třeba mít zároveň na paměti, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
131. Z hlediska aplikace uvedených východisek na posuzovanou věc je zapotřebí předně uvést, že obviněný ve svém dovolání výslovně zmiňuje, že navrhoval vyžádání zpráv o kontrolách Finančního úřadu v Bratislavě k společnosti, ve které byl jednatelem, výslech daňového poradce společnosti, jakož i znalecký posudek, týkající se případné škody, která mohla případnými nezákonnými obchody vzniknout a že provedení těchto důkazů bylo nekriticky odmítnuto. Současně dodává, že odvolací soud převzal argumentaci soudu nalézacího a zcela nepřesvědčivě se vypořádal se zamítnutím návrhů na doplnění dokazování.
132. Nejvyšší soud předně musí zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně a dostatečně vypořádal s důkazními návrhy všech obviněných, tedy nejen obviněného Pudila, a to v bodě 61 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Proto Nejvyšší soud pro stručnost na toto odůvodnění odkazuje, když toto odůvodnění je podrobné a přesvědčivé, neboť soud prvního stupně řádně objasnil, proč považoval navrhované důkazy za nadbytečné, popř. správně poukázal na to, že skutečnosti, které měly být tímto dokazováním objasněny, byly již řádně objasněny v průběhu řízení a pro posouzení věci je soud prvního stupně považoval za irelevantní (viz např. zprávy Finančního úřadu v Bratislavě o provedených kontrolách). Stejně tak se těmito důkazními návrhy zabýval i odvolací soud v bodě 58 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Závěry soudů nižších stupňů stran podaných návrhů na doplnění dokazování seznává Nejvyšší soud jako logické a přesvědčivé, když na rozdíl od obviněného má za to, že v dané věci byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí věci tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Proto podle Nejvyššího soudu nelze obviněnému přisvědčit stran tvrzené existence tzv. opomenutých důkazů, a proto i tyto námitky Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněné, kdy pro jistou stručnou odkazuje na argumentaci obsaženou ve zmíněných bodech rozhodnutí soudů nižších stupňů, kterou považuje za dostačující.
133. Obviněný zároveň směřuje své námitky do naplnění subjektivní stránky, jak již bylo naznačeno. Tuto námitku ovšem nelze podřadit pod obviněným výslovně uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), i) tr. ř. Předmětná argumentace by byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním hmotném posouzení. Bez ohledu na skutečnost, že obviněný předmětný dovolací důvod řádně neuplatnil, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že předpokladem existence tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti, přičemž ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srovnej např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Stran bližších předpokladů naplnění tohoto dovolacího důvodu lze pro stručnost odkázat na bod 84 a 85 tohoto rozhodnutí.
134. Přestože obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně neuplatnil, považuje Nejvyšší soud za vhodné na uplatněnou argumentaci reagovat, byť stručněji. Lze mít za to, že dovolatel rozporuje závěr soudů nižších stupňů o jeho nepřímém úmyslu, když shledává v tomto směru rozhodnutí soudů nižších stupňů rozporuplné. Tvrzený rozpor dovozuje z toho, že soud prvního stupně dovodil, že měl být jakýmsi nástrojem, nicméně, že jednal zaviněně a že byl tedy přinejmenším srozuměn s tím, že poskytuje ostatním spoluobviněným pomoc. Tuto námitku současně spojuje s otázkou tzv. opomenutých důkazů. Absenci naplnění subjektivní stránky podporuje taktéž tím, že trestná činnost byla de facto zjištěna z informačního systému VIES, tedy z údajů, jejichž poskytnutí do tohoto systému zajišťoval on sám. Jinými slovy, vyjadřuje přesvědčení, že právě proto, že si nebyl vědom toho, že by se dopouštěl jakékoliv trestné činnosti, zajištoval řádnou evidenci v rámci tohoto systému a tuto skutečnost dokládal příslušnému finančnímu úřadu, kde absolvoval i řadu kontrol, a to vždy bez zjištění jakýchkoliv nesrovnalostí. Z tohoto postupu dovozuje neexistenci subjektivní stránky. 135. Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám stran naplnění subjektivní stránky u tohoto obviněného zejména odkazuje na bod 64 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, ve kterém soud rozvedl na základě jakých skutečností a důkazů shledal, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Soud prvního stupně i velmi přiléhavě poukázal na celkové jednání obviněného ve vztahu ke společnosti, ve které vystupoval jako jednatel, na reálnost některých obchodních případů v případě importu a exportu vozidel (viz např. tahače zn. Volvo, nákup vozidla Lexus, nákladní vozidlo zn. Man), ale i ekonomickou neodůvodněnost těchto obchodů, ale i na jeho jednání spočívající v „instalaci“ bílých koní do jím ovládaných či řízených společností, kdy i následně za takové společnosti jednal či aspoň disponoval jejich finančními prostředky, byť v některých případech striktně formálně oprávněně na základě udělených plných mocí. Jinak vyjádřeno, o jeho zaviněném jednání svědčí nepochybně i to, že se následně zbavoval svých povinností v dotčených obchodních společnostech angažováním tzv. bílých koní. Je tedy zřejmé, že nalézací soud dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky u tohoto obviněného z kontextu všech provedených důkazů, které hodnotil na rozdíl od obviněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, přičemž postup soudu prvního stupně akcentoval i odvolací soud (viz bod 58 jeho rozhodnutí). Nejvyšší soud tak neshledal předmětný závěr soudů nižších stupňů v rozporu s logikou či že by nevycházely z provedených důkazů.
136. Lze tedy mít za to, že obviněný de facto pouze polemizuje se závěry soudů nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky jeho osobou, kdy izolovaně rozporuje některé závěry soudů (např. i relevanci fiktivních obchodů), snaží se toliko naznačovat, že některé obchodní případy, byť mohou vypadat nelogicky, mohly mít svůj význam, aniž by ovšem zároveň objasnil jaký. Na rozdíl od obviněného má tedy Nejvyšší soud za to, že z kontextu celého dokazování zřetelně vyplývá jeho (minimálně) nepřímý úmysl ve vztahu k naplnění všech znaků trestného činu zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak nemohl přisvědčit těmto námitkám obviněného, když v předmětné věci neseznal existenci zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale taktéž neseznal relevanci ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dovolatel ve svém podání ani nenamítá, byť právě posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu spadá primárně pod tento dovolací důvod.
137. Pokud obviněný zdůrazňuje skutečnost, že zajišťoval řádné vedení evidence dovozených vozidel v systému VIES, což by jistě nečinil, pokud by si byl vědom toho, že je páchaná trestná činnost, tak je třeba uvést, že předmětná námitka nemůže vést k závěru, že u tohoto obviněného absentuje subjektivní stránka. V tomto směru je třeba pro stručnost odkázat na bod 55 rozhodnutí soudu prvního stupně, kde se předmětnou námitkou zabýval a vypořádal se s ní.
138. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ve své argumentaci brojí proti tomu, že odvolací soud, oproti soudu nalézacímu, neaplikoval u jeho osoby při ukládání trestu mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Závěr odvolacího soudu považuje obviněný v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. [2016], sp. zn. 11 Tdo 15/2016. Akcentuje taktéž nutnost při ukládání trestu zohlednit otázku nezletilých dětí, kdy odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, a také délku řízení (nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 208/20, a nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Upozorňuje, že zmírnění trestu musí být výslovné a měřitelné, současně odkazuje na další judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, včetně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále také jako „ESLP“). Současně rozhodnutí soudu druhého trestu týkající se uloženého trestu jeho osobě považuje za překvapivé. 139. Nejvyšší soud považuje za nutné předně zopakovat, že námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Byť tento dovolací důvod obviněný ve svém dovolání výslovně uplatnil, tak ale žádné takové vady, které by bylo možné pod tento dovolací důvod konkrétně podřadit, nenamítá. Jinak řečeno, nedožaduje se toho, aby mu byl uložen trest v rámci zákonem dané trestní sazby, ani netvrdí, že by mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který aplikoval ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, mu odvolací soud uložil trest v rámci „běžné“ zákonné trestní sazby. Předně je třeba uvést, že aplikace zmíněného ustanovení je ovšem postup závislý vždy na úvaze soudu. Pokud jsou splněny všechny podmínky uvedené v citovaném zákonném ustanovení, pak soud takto postupovat (mimořádně snížit trest odnětí svobody) může, ale nemusí. 140. Platí, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Výjimku za určitých okolností může představovat pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný (což není případ dovolatele). Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů (vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3, 6 a 7) obligatorní. V té souvislosti je třeba opětovně připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, jež bylo schváleno trestním kolegiem Nejvyššího soudu a na základě toho uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. V tom bylo výslovně konstatováno, že námitka spočívající v argumentaci, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky stran neaplikování § 58 odst. 1, 2, 3, 6 nebo 7 tr. zákoníku v dovolacím řízení, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb). 141. Z předloženého spisového materiálu se podává, že nalézací soud v případě obviněného Pudila při ukládání trestu využil výše zmíněné ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, když seznal, že ačkoliv mohou z provedených důkazů vyplývat různé teorie o možném spolupachatelství, bylo třeba podle soudu přistoupit k posouzení zapojení obviněného pouze tak, jak bylo nade vši pochybnost prokázáno. Přitom za situace, kdy nebylo dostatečně prokázáno, že by obviněný znal vzájemnou propojenost vztahů mezi zainteresovanými subjekty a přesah páchané trestné činnosti, lze hodnotit jeho zapojení pouze jako účastenství ve formě pomoci, nadto ve formě nepřímého úmyslu (bod 78 rozhodnutí nalézacího soudu). Z těchto důvodů pak přistoupil k aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku, když samotnou výměru trestu uloženého trestu zdůvodnil v bodě 82 svého rozhodnutí. 142. Odvolací soud ve svém rozhodnutí ohledně předpokladů pro použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku při ukládání trestu tomuto obviněnému ovšem dospěl k jinému závěru (viz body 75 až 79 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Předně zopakoval obecná východiska aplikace § 58 odst. 1 a odst. 6 tr. zákoníku, když zdůraznil, že se musí jednat o mimořádný postup soudu, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej podle tohoto soudu nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Zároveň akcentoval, že aplikace odst. 6 zmíněného ustanovení není sice vázána na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a jestli výměra tohoto trestu by skutečně byla nepřiměřeně přísná pro pachatele přípravy trestného činu, jeho pokusu nebo pomoci k trestnému činu. Protože i u přípravy, pokusu a pomoci jde podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku o snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné, vyžaduje se, aby příprava trestného činu, jeho pokus a pomoc k jeho spáchání nedosahovaly závažnosti jiných, obvyklých případů. Z pohledu těchto naznačených východisek pak odvolací soud neseznal podmínky pro aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku u obviněného Pudila (ale i Filipa) jako splněny (viz bod 79 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Zdůraznil, že jednání obviněného se nijak neodlišovalo – nevybočovalo z rámce jiných běžných případů. Akcentoval, že přestože obviněný jednal podle soudu prvního stupně v nevědomé nedbalosti [správně nepřímém úmyslu – pozn. NS viz bod 64 nalézacího soudu], podílel se na zvlášť závažném deliktu se škodou přesahující mnohonásobně hranici škody velkého rozsahu, přičemž není k dispozici, kromě znaků, které vymezují jeho trestní odpovědnost a které jsou z hlediska posouzení okolností rozhodných pro stanovení druhu a výměry trestu nižší než u ostatních odsouzených, nic, co by snižovalo škodlivost jeho jednání typově, nikoliv pouze komparativně ve vztahu k jednání ostatních obviněných, resp. zainteresovaných osob. Jestliže tedy dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody u trestného činu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku činí pět let, uložil odvolací soud obviněnému tento trest (viz bod 79 rozhodnutí soudu druhého stupně).
143. Nejvyšší soud se současně zabýval odkazy obviněného na konkrétní rozhodnutí soudů ve vztahu k jeho námitce stran neaplikace § 58 odst. 6 tr. zákoníku při ukládání trestu. Pokud dovolatel namítá rozpor postupu odvolacího soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022, je nutno předestřít, že ze zmíněného rozhodnutí vyplývá, že pro aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku je nezbytné hodnotit osobní poměry pachatele, a to bez požadavku na jejich mimořádnost, která se zde (na rozdíl od § 58 odst. 1 tr. zákoníku) nevyžaduje. Současně považoval Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí také za vhodné připomenout, že pouhá okolnost, že došlo pouze k přípravě či pokusu trestného činu, nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu tohoto ustanovení. Soud podle tohoto rozhodnutí musí nezbytně zkoumat i splnění další ze dvou kumulativních podmínek (NS sp. zn. 10 Tz 108/64). Tedy, že uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a to vzhledem k povaze a závažnosti přípravy, pokusu a pomoci, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Soud při posuzování uvedených kumulativně stanovených podmínek musí přitom vzít v úvahu, jak kritéria pro posuzování povahy a závažnosti trestného činu uvedená v § 39 odst. 2 tr. zákoníku a obecná kritéria pro rozhodování o druhu a výměře trestu uvedená v § 39 odst. 1 tr. zákoníku, tak i zvláštní kritéria vztahující se k vývojovým stadiím a účastenství uvedené v § 39 odst. 7 tr. zákoníku. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci zákonné trestní sazby bude podle tohoto rozhodnutí namístě až tehdy, jestliže příprava, pokus či pomoc nedosahovaly závažnosti jiných, obvykle se vyskytujících případů, tedy jestliže příprava či pokus nedosahuje v konkrétním případě takové závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin (NS 7 Tdo 124/2016). Například jestliže se pachatel dopustil přípravy zvlášť závažného zločinu, přípravné jednání bylo sofistikované a úloha pachatele byla v trestním věci velmi významná, pak zpravidla nejsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku (srov. také ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. Svazek 1 § 1 až 204. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, 797–798 s.).
144. Na základě výše předestřených východisek musí Nejvyšší soud souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že okolnosti posuzované věci nelze ve vztahu k tomuto konkrétnímu obviněnému vnímat jako nijak výjimečné, aby odůvodňovaly použití § 58 odst. 1 nebo 6 tr. zákoníku. Není totiž pochyb o tom, že obviněný svým protiprávním jednáním umožnil hlavním pachatelům zkrátit DPH ve výši 87 056 296 Kč, tedy pomohl zkrátit DPH ve výši výrazně přesahující dolní hranici velkého rozsahu, přičemž tuto trestnou činnost páchal po dobu více než jednoho roku. Tedy Nejvyšší soud nemá za to (shodně jako odvolací soud), že by jednání obviněného ve formě pomoci nedosahovala závažnosti jiných, obvykle se vyskytujících případů. Naopak jedná se o jistým způsobem typickou formu pomoci k páchání tzv. karuselových podvodů na DPH. Přitom pro aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku je třeba, jak již bylo naznačeno, aby byly výše zmíněné podmínky splněny kumulativně, což se v dané věci nestalo. Proto Nejvyšší soud nemá za to, že v předmětné věci existuje tvrzený rozpor v postupu odvolacího soudu s dovolatelem namítaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 15/2016, když na toto navíc obviněný toliko obecně odkazuje. Nejvyšší soud proto tyto námitky obviněného odmítl i po materiální stránce, když ovšem ani po té formální (jak již bylo výše zmíněno) nebylo možné tyto pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podřadit.
145. Jak již bylo konstatováno, Nejvyšší soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, na který obviněný ve svém podání odkazuje (a jak již konstatoval i v rámci dovolacích námitek dovolatele Filipa body 105–106 tohoto rozhodnutí). Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu Nejvyššímu soudu vytkl, že jeho předchozí rozhodovací praxe v otázce, zda lze neaplikování § 58 tr. zákoníku připustit jako dovolací důvod, nebyla v daném směru zcela jednotná (přičemž poukázal konkrétně na usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v němž bylo toto připuštěno) a že tudíž daná trestní věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu nebo měla být vyřešena stanoviskem celého trestní kolegia tohoto soudu. 146. Nejvyšší soud je ovšem i při vědomí zmíněného nálezu toho názoru, že usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v současné době již neodůvodňuje postup podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů (předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu). Uvedené usnesení je předně zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. Především v době před jeho vydáním i po něm Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor zcela opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena schválením trestním kolegiem a publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže tedy soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat. Za této situace, a se zřetelem k tomu, že šlo o názor učiněný o procesnímu právu, rozhodující senát Nejvyššího soudu neshledal důvod pro předložení věci velkému senátu trestního kolegia ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích.
147. Obviněný ve svém dovolání rovněž dále namítá, že soudy nezohlednily při ukládání trestu otázku nezletilých dětí. Před vypořádáním této námitky považuje Nejvyšší soud za vhodné předestřít následující východiska týkající se této uplatněné námitky. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, konstatoval, že podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dětí, včetně soudního rozhodování, Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje. Podle autoritativního výkladu Výboru pro práva dítěte „vždy, když je činěno rozhodnutí s dopadem na konkrétní dítě, … musí rozhodovací proces zahrnovat posouzení možného dopadu (negativního nebo pozitivního) rozhodnutí na dotčené dítě. … z odůvodnění rozhodnutí musí být patrné, že [nejlepší zájem dítěte] byl vzat v potaz.“ [Obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 – o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration) z 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14, § 6, obdobně § 29)]. V roce 2011 vydal Výbor pro práva dítěte v návaznosti na čl. 9 Úmluvy o právech dítěte i doporučení o právech dětí uvězněných osob. Uvedl v něm, že „Výbor zdůrazňuje, že by při ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, včetně předsoudní a soudní fáze řízení. Alternativy k odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů možných trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí.“ (bod 30 uvedeného doporučení). Obdobně judikatura ESLP zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, stížnost č. 76240/01, § 135; ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson proti Francii, stížnost č. 65192/11, § 93; ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu, stížnost č. 20578/07, § 71; ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku, stížnost č. 4789/10, § 50–51; či ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, § 71). Při aplikaci kritérií pro ukládání trestu, které obsahuje trestní zákoník a hodnocení rodinných poměrů pachatele (§ 39 odst. 1 tr. zákoníku) je proto nutné zohlednit právě i nejlepší zájem dítěte (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/27, bod 20 a násl.).
148. Předmětné závěry pak rozvedl Ústavní soud v dalším nálezu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 950/19, bod 29 a násl. Mimo jiné doplnil, že k problematice vlivu nejlepšího zájmu dítěte na možnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči se autoritativně a explicitně ESLP dosud nevyjádřil. Dospěl však např. k závěru, že hrozba trestní sankcí matce při návratu do cizí země za účelem navrácení stavu před únosem dítěte z takového státu není důvodem pro vyloučení povinnosti navrátit dítě, neboť šlo mimo jiné o předvídatelný důsledek jednostranného rozhodnutí matky (srovnej např. rozsudek ESLP ze dne 8. 1. 2009 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, body 90 a 91). Po předložení věci velkému senátu však ESPL tento závěr revidoval a konstatoval, že případné odsouzení matky k trestu odnětí svobody by nebylo v nejlepším zájmu dítěte, jelikož matka je patrně jediným člověkem, k němuž mělo nezletilé dítě vztah, přičemž vzhledem k osobní situaci otce byla velká pochybnost, že by se o nezletilé dítě postaral (srov. tamtéž body 149 a 150). Z pohledu rodiče pak ESLP konstatuje, že nepodmíněný trest odnětí svobody s sebou nese inherentní limitace práva na soukromý a rodinný život, které odsouzený musí snášet, což však neznamená, že by tak ztrácel právo na jakýkoliv kontakt se svou rodinou (srovnej např. rozsudek ESLP ze dne 17. 4. 2012 ve věci Hurych proti Polsku, č. stížnosti 13621/08, bod 122, či ve věci Epners-Gefners proti Lotyšsku, stížnost č. 37862/02, bod 61 a další). Jakkoliv tento kontakt může být omezený či kontrolovaný (např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 30. 6. 2015 ve věci Khoroshenko proti Rusku, č. stížnosti 41418/04, bod 123). Samotná možnost uložit nepodmíněný trest odnětí svobody rodiči, který pečuje o dítě, však z hlediska práva na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy v judikatuře ESLP vyloučena není.
149. Stran mezinárodního soft-law Ústavní soud v předmětném nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 zopakoval, že např. v bodě 48 Směrnice o alternativní péči o dítě jakožto příloha rezoluce Valného shromáždění OSN č. A/RES/64/142 ze dne 18. 12. 2009, se uvádí, že v případech, kdy hlavní či výhradní pečující osoba může být podrobena odnětí svobody jakožto zajišťovacím opatřením či trestu, měly by být ve vhodných případech aplikovány opatření a tresty neomezující ji na svobodě, kdykoliv je to možné, a nejlepší zájem dítěte by měl být řádně zohledněn. Obdobně pak např. bod 69 písm. a) rezoluce Rady pro lidská práva OSN č. A/HRC/RES/19/37 či bod 56 písm. a) rezoluce Valného shromáždění OSN č. A/RES/68/147, či zohledňování dopadu trestu odnětí svobody i jiných trestů na dítě, byl-li uložen jeho rodičům (např. bod 28 rezoluce Valného shromáždění OSN č. A/RES/71/188 či bod 57 rezoluce Valného shromáždění OSN č. A/RES/68/147). Obdobně je možné odkázat na bod II.2 doporučení Výboru ministrů Rady Evropy členským státům č. CM/Rec/2018(5) o právech dětí s uvězněnými rodiči, kde je konstatováno, že při úvahách o trestu odnětí svobody rodiči by měly být zohledněny práva a nejlepší zájmy dítěte a že by mělo být využito v co největší míře tam, kde je to vhodné, trestů alternativních, zejména jde-li o rodiče, který je vůči dítěti primární pečující osobou.
150. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 k otázce zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při ukládání trestu pak shrnul základní závěry následovně. Z mezinárodních závazků, soft-law i z judikatury Ústavního soudu vyplývá požadavek na zohledňování nejlepšího zájmu dítěte v řízeních, která se jej přímo či nepřímo dotýkají. Tento požadavek vyžaduje toliko zabývání se nejlepším zájmem dítěte při rozhodování a přiložení mu značného významu, nikoliv však absolutní povinnost vždy rozhodnout jen v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Musí přitom být činěna určitá distinkce mezi rozhodnutími, která se týkají přímo práv a povinností dítěte (typicky rozhodnutí o péči či styku, o osvojení atd.), a rozhodnutími, která mají sice na dítě dopad, tento je však nepřímý. Ani ve druhé zmíněné kategorii případů nelze nejlepší zájem v žádném případě přehlížet. Čím menší a zprostředkovanější však dopad na dítě je, tím větší prostor pro upřednostnění jiného zájmu se vytváří. Ústavní soud ve zmíněném nálezu vytvořil tzv. čtyři kategorie právních řízení podle typu dopadu na dítě. Ukládání trestu odnětí svobody rodiči pečujícímu o nezletilé dítě patří do třetí kategorie. Tam spadají ta řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale která mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte. U této kategorie se přitom otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiným zájmem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější.
151. Obecně tedy není ovšem pochyb o tom, že ačkoli je trest odnětí svobody ukládaný jiné osobě než dítěti a dítě není ani procesním subjektem, uložení tohoto trestu má nezpochybnitelný přímý dopad i na život dítěte. To ostatně odráží i pozitivní podústavní právo v § 39 odst. 1 tr. zákoníku, velícím trestním soudům přihlížet při ukládání trestů mimo jiné i k rodinným poměrům pachatele. To však neznamená, že by nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte absolutně znemožňoval uložení tohoto druhu trestu jeho rodiči. Obecné soudy tak při ukládání tohoto druhu trestu musí k nejlepšímu zájmu dítěte přihlížet a přiznat mu náležitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit. Nejlepší zájem dítěte jako faktor pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči (či jiné pečující osobě) zesilují a zeslabují zejména tato kritéria: 1) míra péče obviněného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv); 2) míra faktické závislosti dítěte na obviněném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.); 3) hloubka emočního vztahu dítěte k obviněnému; 4) míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti; 5) míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě atd. Přitom skutečnost, že soud vzal nejlepší zájem dítěte v úvahu a opravdu se jím zabýval, musí být materiálně obsažena v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Všechna tato kritéria je třeba následně vážit proti dalším konkurujícím zájmům jako je závažnost činu, jeho následky atd. Přitom je třeba vycházet i z toho, že trest odnětí svobody je nejpřísnějším trestem, který podle českého trestního práva lze uložit. Nikdy proto jeho uložení nesmí být bráno na lehkou váhu a trestní soudy k němu smí sahat pouze jakožto k prostředku ultima ratio v systému trestů. Na druhou stranu, pokud je již uložení tohoto trestu nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy (srov. body 29 až 56 nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 – závěry učiněné v tomto nálezu přitom Ústavní soud zopakoval i v nálezu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, bod 38–40).
152. Na tomto místě je třeba připustit, že odvolací soud, který ukládal obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody, se hlediskem nejlepšího zájmu dítěte blíže nezabýval (zejm. body 75–81 rozsudku odvolacího soudu). Na druhou stranu, ani obviněný v rámci svého odvolání toto hledisko nijak nevznášel, a to i přes skutečnost, že státní zástupce ve svém odvolání právě navrhoval, aby odvolací soud uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody. Jinak vyjádřeno, obviněnému bylo před konáním odvolacím řízením známo, že státní zástupce nesouhlasí jednak se zvolenou právní kvalifikací (viz č. l. 6618–6619), jednak s uloženým podmíněným trestem za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku a požaduje uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, tedy konkrétně trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Nelze se tak předně ztotožnit s námitkou obviněného, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a že mu tento soud odňal právo argumentovat k této změně v trestu. Není totiž pochyb o tom, že o tomto požadavku státního zástupce byl obviněný vyrozuměn, neboť obhajobě bylo doručeno odvolání státního zástupce (viz č. l. 6625). Přesto na tuto situaci obviněný nijak nereagoval, když teprve až v dovolání akcentuje potřebu podílet se na výchově svých dvou nezletilých dětí, narozených po datu spáchání trestné činnosti, včetně skutečnosti, že jeho manželka je v domácnosti na rodičovské dovolené a má diagnostikovány zdravotní obtíže, které mohou vyústit v nutný operační zákrok, který bude vyžadovat dlouhý interval pro doléčení. Zároveň presentuje i negativní dopad jeho nástupu do výkonu trestu na jeho děti, což má dokládat předložená zpráva klinického psychologa. Současně akcentuje, že rodina je odkázána výživou na jeho osobu a nutnost péče o osmdesátiletou matku jeho manželky, která má taktéž zdravotní komplikace. Obecně lze připustit, že podle § 92 odst. 2 tr. ř. se má soud při výslechu obviněného dotázat na jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry tak, aby pro případ rozhodnutí o vině a trestu obviněného byly zjištěny skutečnosti v rozsahu nezbytném pro stanovení druhu a trestu a jeho výměry. V této souvislosti je nutné ale akcentovat, že obviněný ovšem po vyjádření k obžalobě využil svého práva a k věci nevypovídat (č. l. 6227), stejně tak jako v řízení před soudem prvního stupně, přičemž nedal v řízení před soudy nijak najevo, že by se změnila jeho rodinná situace proti stavu v přípravném řízení, kde se k rodinným poměrům vyjádřil v rámci výslechu obviněného. Navíc, jak již bylo naznačeno, otázku svých rodinných poměrů ani nerozvedl v rámci odvolacího řízení, to vše za situace, kdy byl po celou dobu probíhajícího trestního stíhání řádně zastoupen obhájcem.
153. Jak již ale bylo výše uvedeno, soud je povinen při ukládání trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku přihlížet mimo jiné i k rodinným poměrům pachatele. Byť se odvolací soud výše zmíněným hlediskem blíže nezabýval, tak ze spisového materiálu v dané době nevyplývaly nijaké výjimečné okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými obdobnými případy pachatelů trestné činnosti. Tyto nakonec ani nevyplývají ze zpráv předložených v rámci dovolání, když nepochybně výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody představuje pro většinu dětí emoční zásah. Jedná se o předpokládaný následek toho, pokud jeden z rodičů, je ve výkonu trestu odnětí svobody. V tomto směru je ovšem třeba zdůraznit, že obviněný se dopustil úmyslné trestné činnosti, kterou páchal dlouhou dobu, navíc nebyl a ani není jedinou pečující osobou, když o nezletilé děti se stará jeho manželka a s předložených zpráv ohledně zdravotního stavu manželky nevyplývá, že by se tato nebyla schopna ze zdravotních důvodů o nezletilé děti pečovat, je zde pouze konstatováno, že v budoucnu to nelze vyloučit, ovšem po jistou omezenou dobu, když se ovšem jedná se o jistým způsobem nejistou událost, závislou na řadě faktorů (vývoj zdravotního stavu manželky obviněného). Lze tedy uzavřít, že ani ze zpráv, které byly předloženy v rámci podaného dovolání, nevyplývají žádné mimořádné rodinné poměry na straně obviněného.
154. Nadto je třeba zdůraznit, že obviněný byl v dané věci stíhán pro zvlášť závažný zločin, kdy typová závažnost byla již vyjádřena samotnou trestní sazbou, když za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku činí dolní hranice zákonné trestní sazby 5 let, takže již z dolní hranice zákonné trestní sazby je nepochybné, že zákonodárce považoval tento trestný čin za natolik závažný, že vyloučil uložení podmíněného trestu, pokud nedojde k použití § 58 tr. zákoníku, což je mimořádné snížení trestu. Lze tedy mít za to, že již stanovením trestní sazby za daný trestný čin je vyjádřeno, že veřejný zájem požaduje uložení nepodmíněného trestu. Samotná trestní sazba stanovená za předmětný zločin by ovšem sama o sobě nemohla vést k závěru, že v dané věci zájem dítěte neodůvodňoval použití § 58 tr. zákoníku, pokud by byly shledány výjimečné okolnosti, pro které by převažoval zájem dítěte nad veřejným zájmen na ochraně společnosti před těmito pachateli. Jak již bylo konstatováno, tyto skutečnosti nebyly zjištěny. Taková situace tedy podle Nejvyššího soudu v předmětné věci nenastala. V tomto směru je zároveň třeba akcentovat další zjištěné skutečnosti, že výše zkráceného DPH skoro 9x přesahovala dolní hranici krácení daně ve velkého rozsahu (v době spáchání trestné činnosti to bylo dokonce 18x), když obviněný se také trestné činnosti dopustil s dalšími dvěma osobami a trestnou činnost páchal dlouhou dobu. Nadto je třeba zmínit, že „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejm. § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tak nemůže výše zmíněné argumentaci dovolatele přisvědčit, když tuto nelze ani z formálního pohledu podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř.
155. Pokud obviněný dále namítá, že mu měl být trest snížen z důvodu délky trestního stíhání (sedm a půl roku) a doby, které uplynula od spáchání trestné činnosti (jedenáct let), pak Nejvyšší soud uvádí následující. Lze připustit, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí výslovně nezabýval délkou trestního řízení v rámci úvah při ukládání trestu. To však Nejvyšší soud nepovažuje za pochybení, když danou délku trestního řízení nelze vnímat jako vybočující, neboť je zjevné, že se jednalo o rozsáhlou daňovou trestnou činnost páchanou po dlouhou dobu a více pachateli, přičemž způsobu páchání této trestné činnosti lze přiznat jistou rafinovanost a sofistikovanost. Zároveň je nutno zohlednit i přesah trestné činnosti do zahraničí a s tím související nutnost mezinárodní právní pomoci, což nepochybně mělo vliv na celkovou dobu trestního řízení, zejména přípravného řízení. Ostatně při posuzování přiměřenosti délky trestního řízení je i podle judikatury ESLP třeba vždy vzít v úvahu okolnosti případu, kdy je nezbytné přihlížet ke složitosti věci, k chování pachatele, k postupu státních orgánů ve věci a také k tomu, o co se ve stěžovatelově sporu jedná (např. věc E. proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982; věc C. proti Itálii, č. 9381/81, rozsudek ze dne 25. 6. 1987; věc I. S. r. l. proti Itálii, č. 12088/86, rozsudek ze dne 27. 2. 1992; věc K. proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 10. 2000; věc W. proti Polsku, Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998). Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 4 Tdo 708/2021).
156. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že ze spisového materiálu skutečně neplyne vzhledem k podstatě trestné činnosti nějaká nepřiměřená délka trestního řízení, když se jednalo o skutkově složitou věc, u které z logiky věci lze očekávat, že řízení bude trvat delší dobu, a to zejména v případě organizované daňové trestné činnosti. Navíc nelze pominout ani to, že obvinění se i rozhodli využít svého zákonného práva nevypovídat, což jim není kladeno k tíži, nicméně v takovém případě musí počítat s tím, že taková strategie obhajoby může prodloužit celkovou délku trestního řízení. Toto se také stalo, když spoluobvinění se rozhodli k věci vypovídat poté, co došlo k seznámení s výsledky vyšetřování, když následně určité objektivní skutečnosti vedly k prodloužení přípravného řízení (nemoc jednoho ze spoluobviněných). Jak správně státní zástupce ve svém vyjádření uvádí, v posuzované věci bylo trestní stíhání obviněných zahájeno 3. 2. 2016 a obžaloba byla podána dne 2. 12. 2021. Soud prvního stupně přitom rozhodl ve věci obviněných 4. 11. 2022 a odvolací soud dne 10. 5. 2023. Krom delší doby vyšetřování nelze ve věci seznat neopodstatněné průtahy. Je zřejmé, že zmíněná delší doba vyšetřování vyplývala nejen z toho, že se jednalo o velmi rozsáhlou věc, ve které musela být vyslechnuta řada svědků a opatřeny důkazní prostředky též s využitím mezinárodní právní pomoci, ale bez významu není ani dopad COVID-19 na průběh trestního řízení či strategie obhajoby. Nadto je vhodné upozornit i na to, že ani nalézací soud svůj postup § 58 odst. 6 tr. zákoníku neodůvodňoval tvrzenou nepřiměřenou délkou trestního řízení. Nejvyšší soud přitom musí opětovně konstatovat, že ani tuto námitku dovolatele přitom nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ale ani žádný jiný, jak již bylo ostatně výše předestřeno.
157. Závěrem lze tedy uzavřít, že dovolání obviněného Pudila bylo sice částečně opodstatněné stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když ovšem zjištěná vada neměla vliv na skutečnost, že předmětné řízení vůči tomuto obviněnému bylo jako celek spravedlivé. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o dovolání obviněného je možno rozhodnout postupem podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., aniž by bylo nutno přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Dovolání obviněného JUDr. Radka Neymona
158. Obviněný JUDr. Radek Neymon v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. a současně namítá porušení práva na spravedlivý proces a porušení presumpce neviny (viz blíže body 42–52 tohoto rozhodnutí).
159. Ve vztahu k tvrzenému porušení presumpce neviny namítá obviněný, že odvolací soud ve skutkové větě uvádí, že se předmětné trestné činnosti měl dopustit on, spoluobviněný Jaroslav Filip a odděleně trestně stíhaný obviněný Patrik Neymon, ačkoliv spoluobviněný Patrik Neymon nebyl účastníkem odvolacího řízení a neměl se tak možnost hájit. V tomto postupu odvolacího soudu spatřuje porušení presumpce neviny ve vztahu k obviněnému Patriku Neymonovi, ale i ve vztahu ke své osobě. Nejvyšší soud ve vztahu k této námitce musí předně akcentovat, že dovolatel nemůže uplatňovat dovolací námitky za jiného obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 446/2015), popř. ani na jeho dovolání odkazovat, nadto v situaci, kdy tento jiný obviněný sám podal dovolání v trestní věci, která byla vyčleněna do samostatného trestního řízení.
160. Bez ohledu na shora uvedené skutečně jen velmi stručně lze uvést, že odvolací soud napadeným rozsudkem v žádném případě nerozhodoval o vině obviněného Patrika Neymona, což dostatečně a srozumitelně vyjádřil formulací „odděleně stíhaný“, tedy vyjádřil skutečnost, že proti tomuto obviněnému je vedeno samostatné trestní stíhání, aniž by ovšem toto vyjádření bylo možno interpretovat tak, že by rozhodl o tom, že tohoto spoluobviněného považuje za vinného. Tento postup je třeba považovat za logický, když z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že byla podána společná obžaloba na obviněné Patrika Neymona, JUDr. Radka Neymona, Jana Pudila a Jaroslava Fillipa, přičemž se podle podané obžaloby mělo jednat o trestnou činnost spáchanou těmito všemi obviněnými formou spolupachatelství (obvinění Patrik Neymon, JUDr. Radek Neymon a Jaroslav Filip) a formou pomoci (obviněný Jan Pudil). Proti všem obviněným bylo v rámci řízení před soudem prvního stupně vedeno společné řízení, přičemž proběhlo několik společných hlavních líčení, když teprve v rámci hlavního líčení konaného dne 3. 11. 2022 (dne 4. 11. 20022 byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně), došlo k vyloučení trestní věci spoluobviněného Patrika Neymona k samostatnému projednání a rozhodnutí z důvodu nemožnosti jeho účasti u tohoto hlavního líčení. Navíc nelze ani pominout, že byť nepravomocně v době konání veřejného zasedání o podaném odvolání dovolatele bylo již rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto, že i samostatně stíhaný Patrik Neymon byl uznán vinným spácháním skutku, kterým byl uznán vinným i JUDr. Radek Neymon a další spoluobvinění. Lze tedy mít za to, že postup soudu druhého stupně nepředstavoval zásah do presumpce neviny u dovolatele. Jednalo se toliko o vyjádření skutečnosti, že ze spáchání skutku je podezřelá i jiná osoba, která je stíhána samostatně.
161. Dovolatel dále namítá vadné vyhlášení rozsudku soudu druhého stupně, přičemž tuto námitku směřuje do porušení práva na spravedlivý proces a čl. 96 odst. 2 Ústavy. Akcentuje, že znění výroku rozsudku je závazné ve stavu, v jakém byl vyhlášen ústně. To platí podle dovolatele vždy, ale především tehdy, když odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu, což znamená, že rozsudek nalézacího soudu de iure neexistuje a nelze se na něj odvolat. Dovolatel konkrétně namítá, že při vlastním ústním vyhlášení napadeného rozsudku odvolací soud tento soud odkázal na znění skutkové věty ze zrušeného rozsudku soudu prvního stupně. Tento postup považuje za vadný a zdůrazňuje, že je porušením zákona, pokud výrok neobsahuje popis skutku, pro který byl odsouzen a také pokud protokol a následný písemně vyhotovený rozsudek je v zásadním rozporu s ústně vyhlášeným rozsudkem. Současně doplňuje, že proti nesouladu protokolu s ústním vyhlášením rozsudku podal písemnou námitku s žádostí o opravu protokolu. Následně vydané usnesení o opravě protokolu ze dne 31. 7. 2023, č. j. 5 To 17/2023-6666, však považoval za nedostatečné, a proto proti němu podal stížnost k Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 30. 8. 2023 pod č. j. 11 Tvo 12/2023-6675 usnesení Vrchního soudu podle § 149 odst. 1 tr. ř. zrušil.
162. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné zrekapitulovat relevantní právní úpravu týkající se vyhlášení rozsudku. Podle § 128 odst. 2 tr. ř. musí být vyhlášení rozsudku v naprosté shodě s obsahem rozsudku tak, jak byl odhlasován (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1089/2012, či ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 366/2012; a přiměřeně též rozhodnutí č. 22/1977 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 860/2015, nebo ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 111/2010). Vyhlášením plného znění výroku rozsudku předsedou senátu ve smyslu § 128 odst. 1, 2 tr. ř. se rozumí především jeho ústní přednes, může však být provedeno i jiným způsobem, kterým se strany i veřejnost mohou seznámit s jeho obsahem v jednací síni, zejména za využití technického zařízení (např. čtecího zařízení, zobrazení výroku rozsudku na obrazovku či plátno v jednací síni) nebo předložením písemného vyhotovení výrokové části rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023). Pokud tomu tak není, jedná se o závažnou vadu, pro niž je nutno v řízení o opravném prostředku rozsudek zrušit (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1709). Jestliže soud vyhlásil rozsudek v rozporu s ustanovením § 128 odst. 2 tak, že ve výroku o vině zcela chybí popis skutkových okolností, o něž se tento výrok opírá, pak jde o vadu rozsudku spočívající v neúplnosti výroku ve smyslu dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) [v současnosti písm. l)]. Taková vada nemůže být zhojena ani následným doplněním popisu skutku v písemném vyhotovení rozsudku, neboť podle § 129 odst. 1 musí vyhotovení rozsudku být ve shodě s obsahem vyhlášeného rozsudku (srov. § 128 In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer).
163. V této souvislosti je rovněž vhodné a žádoucí odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 11 Tvo 12/2023, který rozhodl o stížnosti obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 5 To 17/2023, kterým podle § 57 odst. 1 tr. ř. opravil protokol o veřejném zasedání ze dne 10. 5. 2023. Již v tomto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodujícím podkladem pro závěr o tom, co bylo v rámci soudního jednání kýmkoliv řečeno, je zvukový záznam pořízený ve veřejném zasedání podle § 55b odst. 1 tr. ř. Podle zvukové nahrávky zachycené na CD nosiči (na č. l. 6647 spisu), byl dne 10. 5. 2023 Vrchním soudem v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 5 To 17/2023 doslovně vyhlášen rozsudek ve znění „Vrchní soud v Praze projednal dnešního dne odvolání obžalovaných Jaroslava Filipa, JUDr. Radka Neymona, Jana Pudila a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2022, sp. zn. 73 T 11/2021, a rozhodl takto: Podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e) tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že obžalovaní 1. Jaroslav Filip, trvale bytem Čestín č. p. 3, Čestín, 2. dr. Radek Neymon, trvale bytem Nad Palatou 16, Praha 5-Smíchov, 3. Jan Pudil, trvale bytem Ostrá 193, Ostrá, jsou vinni, že 1. obžalovaný Radek Neymon a obžalovaný Jaroslav Filip společně a odděleně s trestně stíhaným Patrikem Neymonem, dále skutek pod bodem I. zcela shodně jako v napadeném rozsudku, tedy ve velkém rozsahu zkrátili daň a spáchali takový čin nejméně se dvěma osobami. II. Obžalovaný Jan Pudil, skutek zcela shodně jako v napadeném rozsudku, tedy umožnil jinému opatřením prostředků ve velkém rozsahu zkrátit daň a spáchal takový čin nejméně se dvěma osobami, čímž spáchali …“. V písemném vyhotovení protokolu o veřejném zasedání ze dne 10. 5. 2023 Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 17/2023 (viz č. l. 6642 a násl. spisu) jsou pak obě skutkové věty I. a II. vyhlášeného rozsudku uvedeny v plném znění a není na ně pouze odkazováno (patrně z důvodu úspornosti), jak je zachyceno na zvukovém záznamu.
164. V odkazovaném usnesení sp. zn. 11 Tvo 12/2023 (body 13 až 14) Nejvyšší soud konstatoval, že protokol o veřejném zasedání byl doplněn o výrok, který nebyl předsedou senátu vyhlášen. Dále doplnil, že s ohledem na zjištěný postup odvolacího soudu vztahující se k neuvedení konkrétního popisu skutků, které sice nebyly vyhlášeny, nicméně se jedná o skutky, na něž bylo fakticky předsedou senátu v rámci veřejného zasedání odkazováno, nemohl v řízení podle § 57 odst. 1 tr. ř. napravit.
165. Z pohledu postupu odvolacího soudu a námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3726/14, podle kterého, pokud v rámci vyhlašování rozhodnutí obecný soud použije určitou zkratku formou odkazu na obsah obžaloby či třebas jiný dokument ve spise, avšak je stále dostatečně srozumitelné, co měl při vyhlašování na mysli, nelze to hodnotit jako vadu, která by nezbytně vyžadovala zrušení vyhlašovaného rozhodnutí. Podstatné je, že není žádná rozumná pochybnost o tom, z čeho byl v rámci vyhlašování rozsudku stěžovatel shledán vinným. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že námitkou obdobného charakteru se zabýval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1208/2021. V této věci obvinění taktéž namítali, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces tím, že předseda senátu odvolacího soudu při vyhlašování výroku o vině pouze odkázal na zrušený rozsudek nalézacího soudu s odůvodněním, že projednávaný skutek je všem znám, aniž by vyhlásil plné znění skutkové věty (bod 11 předmětného usnesení). Danou námitku přitom podle Nejvyššího soudu nebylo možno podřadit jak pod dovolateli uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který se týká chybějícího nebo neúplného výroku, a to proto, že v projednávané věci odvolací soud při vyhlašování napadeného rozsudku neopomněl vyhlásit tzv. skutkovou větu výroku, nýbrž ji toliko nevyhlásil zákonným způsobem, kdy v zásadě odkázal na popis skutku v rozsudku nalézacího soudu. Nešlo tedy o obdobný případ jako ve věci projednávané u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1089/2012, ve které byl rozsudek vyhlášen pouze tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem (bez vyhlášení skutkové věty, kdy na skutek nebylo ani odkázáno, jak tomu bylo v daném případě), byl mu uložen trest a bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody – absentovala tedy skutková a právní věta rozsudečného výroku a jednalo se o neúplný výrok ve smyslu posledně uvedeného dovolacího důvodu)]. Nejvyšší soud pak ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 1208/2021 konstatoval, že byť odvolací soud pochybil, pokud napadený rozsudek vyhlásil daným způsobem, že skutkovou větu nepřečetl v plném rozsahu, nýbrž toliko konstatoval, že projednávaný skutek se od posledního rozhodnutí nikterak nezměnil, byl všem přítomným znám skutek a že důvod ke zrušení napadeného rozsudku nalézacího soudu není v nesprávnosti skutkových zjištění, nýbrž v novém právním posouzení. Byť připustil, že takový postup neodpovídá požadavkům na vyhlašování rozsudku podle § 128 odst. 2 tr. ř., tak Nejvyšší soud ovšem v daném rozhodnutí dospěl k závěru, že jelikož nelze takovouto vadu podřadit pod žádný ze zákonem stanovených důvodů dovolání, mohl by zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přicházet v úvahu pouze tehdy, jestliže by uvedený vadný postup znamenal ve svém důsledku zásah do některého z ústavně zaručených práv obviněných, zde konkrétně práva na spravedlivý proces. Takové porušení však Nejvyšší soud nedovodil, když se nejednalo o situaci, kdy by obvinění v důsledku chybného postupu soudu nevěděli, za co (za jaký skutek či skutky) byli odsouzeni. Podstatnou totiž zůstává skutečnost, že nebyla žádná rozumná pochybnost o tom, jakým skutkem byli obvinění shledáni vinnými (srov. již výše zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. ÚS 3726/14).
166. Ve vztahu k výše zmíněným východiskům je nutné konstatovat, že ze zvukového záznamu o veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Praze dne 10. 5. 2023 vyplývají následující skutečnosti. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a následně sám ve věci rozhodl rozsudkem, když v rámci vyhlášení rozsudku nejprve ve výroku o vině napravil zjevnou vadu v návětí skutkové věty I. rozsudku nalézacího soudu, které se dopustil soud prvního stupně při popisu skutku a na kterou sám nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí upozornil – viz bod 85, kdy v dalším na tyto skutky popsané v rozhodnutí soudu prvního stupně v nezměněné formě odkázal a toliko změnil právní kvalifikaci, aniž by změnil skutková zjištění soudu prvního stupně stran požadovaného naplnění znaku spáchání skutku se dvěma osobami. Dále vyhlásil výroky o uložených trestech a o povinnosti náhrady zkráceného DPH vůči Finančnímu úřadu a zároveň zamítl odvolání obviněných Jaroslava Filipa a Jana Pudila. Z ústního odůvodnění tohoto rozsudku po jeho vyhlášení, ale i jeho písemného odůvodnění je zřejmé a nepochybné, že důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině byla skutečnost, že při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně došlo k zjevné záměně jména obviněného JUDr. Radka Neymona s jménem Patrika Neymona, jehož trestní stíhání bylo vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí a to, že soud prvního stupně nesprávně nekvalifikoval jednání obviněných jako jednání podle odst. 2 písm. a) § 240 tr. zákoníku, byť tomu odpovídala skutková zjištění soudu prvního stupně. Do písemného vyhotovení rozsudku pak odvolací soud uvedl nezměněná skutková zjištění vyjádřena v původním odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně vyjma již výše zmíněné vadné části týkající se záměny jmen obviněných, které si byl vědom sám soud prvního stupně a upozornil na ni v písemném vyhotovení rozsudku (viz bod 85 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), kterou však odvolací soud nově naformuloval již při ústním vyhlášení rozhodnutí, včetně toho, že výslovně vyhlásil i změnu právní kvalifikace ve smyslu obsahu odvolání státního zástupce.
167. Takový postup odvolacího soudu je zjevně v rozporu s ustanovením § 128 odst. 2 tr. ř. V případě, že se odvolací soud chtěl vyhnout ústnímu přednesu rozsáhlejšího popisu skutku, pak mohl využití např. technického zařízení (např. čtecího zařízení, zobrazení výroku rozsudku na obrazovku či plátno v jednací síni) nebo předložením písemného vyhotovení výrokové části rozsudku. Nicméně podle Nejvyššího soudu je skutečně nutno zkoumat, zda tímto postupem došlo k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, tedy k takové situaci, že by napadený rozsudek nemohl obstát. V tomto směru je totiž třeba zdůraznit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a má sloužit jen k nápravě nejzávažnějším vad, pro které nemůže rozhodnutí přesto, že nabylo právní moci, obstát, což je podstatný rozdíl oproti řádným opravným prostředkům. Nejvyšší soud má předně za to, že v posuzované věci se jednalo o typově shodnou situaci jako ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3726/14 nebo ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1208/2021, když důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně bylo pochybení týkající se záměn jména obviněného, a jistá úprava právní kvalifikace, která ovšem vycházela se skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nikoliv vada skutkových zjištění stran skutku, kterým byli obvinění uznáni vinnými. Tedy je zjevné, že se i v této věci nejednalo o situaci, kdy by takovým vadným postupem soudu došlo k situaci, že by obvinění nevěděli, za co (za jaké skutky) byli odsouzeni. Proto i v tomto případě neshledal Nejvyšší soud ve zmíněném vadném postupu odvolacího soudu takový zásah do práv obviněných, aby to odůvodňovalo jeho kasační postup, a to i s přihlédnutím k tomu, že Nejvyšší soud v dalších částech neshledal podané dovolání obviněného jako důvodné, jak bude rozvedeno dále.
168. Současně vzhledem ke shora naznačeným závěrům považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že si je vědom rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 11 Tz 94/2023, ve kterém z důvodu nedodržení ustanovení § 128 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud vyhověl stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti a zrušil mimo jiné i rozsudek soudu prvního stupně z tohoto důvodů. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že důvodem zrušení tohoto rozsudku byla zejména skutečnost, že soud prvního stupně při ukládání trestu propadnutí věci odkázal obecně na věci zajištěné v rámci protokolů o domovních prohlídkách, ovšem v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, který se týkal výroku o uloženém trestu propadnutí věci nebyly uvedeny všechny věci, které byly zajištěny podle předmětných protokolů o domovní prohlídce, jednak i některé propadlé věci nepatřily obviněnému. Jedná se tedy o jinou situaci než v nyní projednávané věci, kde není pochyb o tom, že odvolací soud výslovně vyhlásil změny, které byly důvodem zrušení napadeného rozsudku a ve zbytku odkázal na výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, se kterým byli všichni obvinění seznámení při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a tento výrok zůstal i v rozsudku soudu druhého stupně vyjma vyhlášených změn stejný. Rovněž další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 4 Tdo 265/2024, řešilo zcela jinou situaci, kdy ve výroku rozsudku soudu druhého stupně zcela absentoval popis skutku, kterým byli obvinění obžaloby zproštěni.
169. Dovolatel ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zaměřil svoji argumentaci rovněž do existence tzv. opomenutých důkazů, tedy do třetí varianty tohoto zvoleného dovolacího důvodu. Pokud se týká existence tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud pro jistou stručnost odkazuje na základní východiska k této problematice, které předestřel v bodech 129 až 130 tohoto rozhodnutí. Obviněný konkrétně namítá, že odvolací soud nijak nereagoval na jeho námitky stran toho, že soud prvního stupně neprovedl všechny jim navrhované důkazy. Následně konkrétně rozvádí, o jaké důkazy se jedná (např. výslech svědka R. M., výslech jednatelů společnosti Maxmobile). Nejvyšší soud musí připustit, že skutečně v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje konkrétní argumentace k obviněným tvrzeným opomenutým důkazům. Z pohledu tohoto závěru je ovšem nutno zdůraznit, že odvolací soud v bodě 58 svého rozhodnutí výslovně konstatoval, že považuje rozsah provedeného dokazování za odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Již z tohoto postupu je zřejmé, že se odvolací soud ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování soudem prvního stupně, včetně jeho postupu stran neprovedení všech požadovaných důkazů. Navíc v bodě 54 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně se tento soud vyjádřil k otázkám obchodních aktivit společnosti Maxmobile, kdy akcentoval skutečnost, že došlo k záměrné likvidaci účetních dokladů. Současně Nejvyšší soud považuje za vhodné odkázat na bod 61 rozsudku nalézacího soudu, ve kterém se tento dostatečně podrobně s důkazními návrhy obviněných vypořádal a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje, když tyto důkazy jednak považoval za nadbytečně, popř. měl za to, že tyto důkazy nelze provést z objektivních příčin. Zde je vhodné poznamenat, že svědek B. N. zemřel ještě před ukončením trestné činnosti, takže není zcela zřejmé, jak mohla být provedena navrhovaná rekognice in natura. Je třeba opětovně zdůraznit, že trestná činnost obviněných je založena zejména na listinných důkazech a prokázaných vzájemných vazeb obviněného na společnosti, které se na páchání trestné činnosti podílely, což ostatně uvedl odvolací soud v bodě 47 svého rozhodnutí. Současně je třeba upozornit, že dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě zdůrazňuje, že se musí jednat o „podstatné“ důkazy. Dovolatel přitom ve svém podání dělá de facto pouze výčet návrhů, kdy s většinou se nalézací soud vypořádal, přitom dovolatel nijak nekonkretizuje, v čem měly tyto neprovedené důkazy mít podstatný vliv na zjištěný skutkový stav věci. V tomto směru je také třeba zdůraznit, že nakonec i soud prvního stupně netvrdil, že všechny obchody, které prováděly společnosti ovládané dovolatelem byly fiktivní, nýbrž se jednalo pouze o část těchto obchodů, kdy předmětem trestního stíhání byly jen ty skutky, ohledně níž bylo shledáno, že předmětné obchody byly fiktivní a vedeny snahou o zkrácení DPH (viz bod 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se tak nemohl ztotožnit s těmito námitkami obviněného, které lze, avšak pouze formálně, podřadit pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí variantě, když po obsahové stránce se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
170. Dovolatel rovněž pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatňuje námitku stran porušení zásady obžalovací a totožnosti skutku, neboť má za to, že ve věci bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba pro skutky týkající se neexistující společností DDR – INVEST, s. r. o., IČ 45970963, (blíže viz bod 47 tohoto rozhodnutí), ačkoliv podle rozsudku soudů nižších stupňů se trestná činnost měla týkat společnosti DPR – INVEST, s. r. o., IČ 27255913. Toto považuje obviněný za zásadní pochybení. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné zdůraznit, že předmětná námitka dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. Zmíněný pojem je totiž institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně uplatnit nejen prostřednictvím deklarovaného dovolací důvodu, ale ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b tr. ř. Obecně je sice možno připustit, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se v dané věci nejedná.
171. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Platí, že pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo při částečném zachování totožnosti jednání a následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je také zachována v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014).
172. Z pohledu shora naznačených námitek je třeba předně uvést, že tuto námitku obviněný uplatnil již v rámci řízení před soudy nižších stupňů a tyto na ní reagovaly (viz bod 62 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a 53 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Lze připustit, že není pochyb o tom, že v dané věci skutečně v rámci usnesení o zahájení trestního stíhání a v rámci podaní obžaloby došlo ke kombinaci zřejmé písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti týkající se společnosti DPR – INVEST, s. r. o., když ovšem v „návětí“ výroku usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby byla společnost DPR – INVEST, s. r. o., identifikována zcela správně. Navíc v obžalobě bylo správně uvedeno i sídlo uvedené společnosti, když i z výpovědi všech obviněných, ale i svědků, které byly učiněny jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení, není pochyb o tom, že obviněným i svědkům bylo zřejmé, o jakou společnost se jedná, když se vyjadřovali k činnosti a fungování společnosti DPR – INVEST, s. r. o., IČ: 27255913. Jinak vyjádřeno, obviněný i spoluobvinění se vyjadřovali k činnosti firmy DPR – INVEST, s. r. o., IČ 27255913, se sídlem Milady Horákové 548/55, Praha 7 (viz výpovědi obviněného a ostatních obviněných). Stejně tak slyšení svědci. V tomto směru lze souhlasit s nalézacím soudem, že je takové pochybení nežádoucí, ovšem lze mít za to, že toto pochybení nemá zásadní vliv na zákonnost trestního stíhání. Předmětnou změnou totiž nedošlo k takovým změnám, které by znamenaly porušení totožnosti skutku, jak tvrdí obviněný, když došlo k opravě toliko určitých zřejmých nesprávností týkající se přesné identifikace subjektu, který byl využit ke krácení DPH, ovšem způsob spáchaní byl shodný, tedy byla zachována shoda mezi jednáním a způsobeným následkem.
173. Dovolatel pod dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dále vznáší námitky do vyčíslení způsobené škody a související uložené náhrady škody. Podle dovolatele není naprosto zřejmé, z jakého výpočtu a podle jakých důkazů dospěl soud k tomuto stanovení výše škody (správně výše zkrácené daně). Akcentuje, že v rozsudku byla České republice –Finačnímu úřadu pro hl. město Praha přiznána náhrada škody ve výši 71.665.721 Kč. Ovšem v obžalobě byla uváděna škoda 87.056.296 Kč a v usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vyčísleno zkrácení daně na částku 187.910.329 Kč. Nepřezkoumatelnost dovolatel spatřuje dále po stránce označení jednotlivých skutků – jednotlivé skutky, za které byla soudem stanovena, nikoli vypočtena, údajná škoda, není nikterak podložena výčtem jednotlivých skutků – vyčíslením jednotlivé škody za každý skutek. Soudem stanovená škoda nikterak nekoresponduje s údaji v daňových přiznáních za předmětná období a soud se s tímto ani nikterak ve svém odůvodnění nevypořádal. Nejvyšší soud má předně za to, že tyto námitky jsou procesního charakteru a jako takové je nelze podřadit pod zvolené dovolací důvody, když obviněný fakticky jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým na základě provedených důkazů soudy stanovily výši zkrácené daně – DPH.
174. Navíc je třeba uvést, že obviněný fakticky žádnou právně fundovanou argumentaci ve vztahu k těmto námitkám neuvádí, neboť jen vyjadřuje prostý nesouhlas s výší zkrácené daně – DPH a pravděpodobně výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. Takto uplatněné obecné námitky nelze podřadit pod žádný z těchto zvolených dovolacích důvodů, když obviněný ani blíže nerozvádí, pod který z uplatněných dovolacích důvodů je podřazuje. Navíc je třeba zdůraznit, že obecné námitky bez příslušné právní argumentace nemohou být předmětem přezkumného řízení u dovolacího soudu. Je tomu tak proto, že dovolací soud si nemůže dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet, když právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř). Přesto je nutno konstatovat, že celkový rozsah zkráceného DPH soudy posoudily samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. na základě opatřených důkazních prostředků – zejména údajů vyžádaných od příslušného správce daně, který provedl daňovou kontrolu ve společnosti DPR – INVEST, s. r. o., IČ: 27255913, a následně vydal daňové výměry ohledně výše zkrácené daně s DPH při dovozu vozidel z jiného členského státu EU (výměry se týkaly přiznání k DPH za rok 2012 (viz daňové výměry na č. l.5709–5726 ) a listinných důkazů, zejména systému VIES, když i rozvedl, které obchody vykazují všechny znaky tzv. karuselových podvodů na DPH a své úvahy řádně rozvedly (viz body 26–62 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti je nutné, jak již bylo naznačeno, zdůraznit obecnost předkládaných námitek, když těmi obviněný neformuluje konkrétní rozpor dosahující intenzity ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a Nejvyšší soud ho v dané věci ani neseznal. Není totiž pochyb o tom, že soudy nižších stupňů v tzv. skutkové větě dostatečně popsaly jednotlivé skutky, když tyto kooperují s následným odůvodněním. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že soudy vycházely při stanovení rozsahu trestné činnosti nejenom z výše uvedených podkladů od příslušného správce daně, ale taktéž ze systému VIES (evropský systém výměny informací o DPH) (viz bod 27 a 59 rozsudku nalézacího soudu) a z řady dalších důkazů, včetně důkazů zjištěných prostřednictvím mezinárodní justiční spolupráce, které hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
175. Pokud ještě obviněný naplnění uvedených dovolacích důvodů dovozuje z toho, že škoda (správně výše zkrácení DPH) byla vyčíslena v usnesení o zahájení trestního stíhání odlišně než v obžalobě a že finanční úřad požadoval náhradu v částce nižší, tak i tato námitka nemůže zakládat naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toliko obecně lze uvést, že jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i v obžalobě byla celková výše zkráceného DPH za celé období určena na částku 187.910.329 Kč. Pokud se týká skutečnosti, že finanční úřad se připojil s částkou nižší, lze uvést, že tato skutečnost je bezpředmětná, neboť je právem poškozeného připojit se s nárokem na náhradu škodu, nikoliv jeho povinností, přičemž tento se může připojit s částkou nižší či vyšší, než je škoda vyčíslena ve výroku rozsudku, popř. se nepřipojit vůbec, což ovšem nelze interpretovat tak, že škoda nevznikla či že nedošlo ke zkrácení daně v stanovené výši. Navíc je třeba uvést, že částka, se kterou se připojil finanční úřad byla jen nepatrně nižší, než výše zkráceného DPH podle vydaných výměrů (71.809.497 Kč s tím, že 124.266 Kč bylo uhrazeno), takže se skutečně lze domnívat, že se jednalo o jistou administrativní chybu při připojování se s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že za zbývající období daňové výměry nebyly vůbec vydány, neboť společnost DPR – INVEST, s. r. o., již daňové přiznání vůbec nepodávala a stala se zcela nekontaktní.
176. Lze tedy shrnout, že předmětnými námitkami obviněný de facto požaduje, aby Nejvyšší soud plošně ověřil všechny závěry soudů nižších stupňů stran rozsahu trestné činnosti, když konkrétně neidenfitikuje případná konkrétní pochybení. Zde je ovšem namístě opětovně zopakovat, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Jinak vyjádřeno, Nejvyšší soud si nemůže argumentaci za obviněného dotvářet, jestliže ten nepředloží dostatečně konkrétní dovolací námitky, kterými ve své podstatě vymezí mantinely přezkumu napadeného rozhodnutí. Nelze tedy akceptovat námitky toliko obecné, které kolidují již se samotnou podstatou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který slouží k odstranění těch nejzávažnějších vad trestního řízení. Proto i tyto námitky dovolatele Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněné.
177. Obviněný pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rovněž uplatnil dovolací námitku týkající se výroku o povinnosti náhrady škody, která měla údajně vzniknout státu nezaplacením DPH. Akcentuje, že daň je veřejnoprávním závazkem a tuto může stát vymáhat jen v rámci veřejného práva jako veřejnoprávní dávku. Vyslovuje přesvědčení, že není možné ji převést institutem soukromého práva na jiné osoby, které nejsou podle daňových zákonů daňovými poplatníky (blíže viz bod 44 tohoto rozhodnutí). Poukazuje na skutečnost, že nebyl statutárním orgánem právnické osoby, u které daňová povinnost vznikla, a nenese tedy závazek k zaplacení daňové povinnosti jiné osoby a z napadeného rozsudku vrchního soudu vůbec neplyne, zda správce daně platební výměry s doměřením daně vydal.
178. Takto uplatněnou námitku obviněného lze formálně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak po obsahové stránce se jedná o námitku zcela zjevně neopodstatněnou. V této souvislosti je možno odkázat na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uveřejněné pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr. Z toho plyne, že nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně. Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jimž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek podle § 194 odst. 6 obchodního zákoníku (resp. za použití § 135 odst. 2 obchodního zákoníku), na základě kterého by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku). Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku) za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-1. a č. 20/2002-11. Sb. rozh. tr.).
179. Z pohledu shora naznačených východisek je nezbytné konstatovat, že z provedeného dokazování nade vši pochybnost vyplynulo, že to byl právě obviněný JUDr. R. Neymon, který (společně s odděleně stíhaným P. Neymonem) fakticky ovládali společnost DPR – INVEST, s. r. o., když obviněný J. Filip byl pouze dosazeným tzv. bílým koněm. Obviněný JUDr. R. Neymon se tedy „skryl“ jednak za osobu dosazeného jednatele, jednak za vykazované závazky vyplývající z mandátní smlouvy (bod 63 rozhodnutí nalézacího soudu). Tedy na postup dané společnosti, resp. jejího statutárního orgánu, měl přímý a rozhodující vliv právě zmíněný obviněný, což je poměrně běžnou skutečností v typově obdobných případech trestné činnosti, kdy pachatelé do společnosti záměrně dosadí tzv. bílého koně, za kterého reálné úkony činí sami, a to v úmyslu vyhnout se jak případné trestní odpovědnosti, tak i následnému doplacení zkrácené daně. Není také pochyb o tom, že to byl právě tento obviněný, který z předmětné trestné činnosti majetkově profiloval. Současně je také zřejmé, že finanční úřad vydal platební výměry stran zkráceného DPH, konkrétně na částku 74.900.121 Kč, ohledně něhož se finanční úřad s nárokem na náhradu připojil, přičemž tyto výměry jsou pravomocné, ovšem zároveň jsou nevykonatelné. Je tomu tak proto, že společnost DPR – INVEST, s. r. o., nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci a současné době se je zcela nekontaktní, přičemž se dosud nepodařilo vymoci žádnou částku na úhradu zkráceného DPH V tomto směru je také třeba uvést, že subjektem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. (od 1. 1. 2010 § 240 tr. zákoníku) není konkrétní subjekt se zvláštní vlastností podle § 90 odst. 1 a 2 tr. zák. (od 1. 1. 2010 § 114 tr. zákoníku) Proto se citovaného trestného činu může dopustit kdokoli, kdo úmyslně způsobí zkrácení daně tím, že mu zákonná daň nebyla vyměřena. Přitom nelze zaměňovat subjekt daně a subjekt trestného činu, resp. daňovou a trestní odpovědnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 45/2012). Za dané situace lze považovat postup soudů nižších stupňů stran povinnosti k náhradě zkrácené daně i tímto obviněným za správný a zákonný, když obviněný byl spolupachatelem předmětného trestného činu ve smyslu § 23 tr. zákoníku. V tomto směru je také třeba poukázat na ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., podle kterého pokud soud odsuzuje obžalovaného za trestný čin, kterým byla způsobena jinému škoda nebo nemajetková újma nebo který se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží soud v rozsudku, aby poškozenému nahradil způsobenou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn. Pokud lze tedy tuto povinnost nahradit zkrácenou DPH uložit v rámci trestního řízení osobě, která vystupovala jako statutární orgán společnosti, která má DPH uhradit na základě pravomocných výměrů finančního úřadu, lze nepochybně tuto povinnost uložit i spolupachateli, byť nebyl v předmětné společnosti v postavení statutárního orgánu. Zde je třeba zdůraznit, že taktéž Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3339/23, konstatoval, že ústavní pořádek nebrání vytvořit „přísný“ systém, který zamezí zneužívání soukromoprávních vztahů mezi organizovanými pachateli, snažící se skrýt své obohacení za řetězec pravidel fungování obchodních korporací. Je rovněž ústavně přípustné, aby tíha řešení případných tvrdostí rozhodnutí o takové sdílené odpovědnosti dopadala primárně na tyto pachatele, a nikoliv na poškozené. Taktéž dodal, že otázka, zda k uplatnění majetkové odpovědnosti dojde v daňovém, trestním, občanskoprávním či jiném druhu řízení je rovněž z ústavněprávního hlediska nepodstatná. Jinak řečeno, vytvoření řádu a aplikace podústavních právních předpisů o majetkové odpovědnosti pachatelů trestných činů je věcí zákonodárce a příslušných státních orgánů. Proto lze i tuto námitku považovat ze nedůvodnou.
180. Obviněný v dovolání taktéž namítá, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že po vyjádření k obžalobě nepřistoupil soud k jeho výslechu, jak mu ukládá § 207 odst. 1 tr. ř. a nepoučil jej o právech podle § 33 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 tr. ř., čímž mu zamezil vypovídat v procesním postavení obžalovaného, které na rozdíl od vyjádření je významným procesním důkazním prostředkem. Domnívá se tak, že bylo tímto postupem zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
181. Předně je třeba uvést, že touto námitkou dovolatele se zabýval již odvolací soud, a to v bodech 27 až 30 a 50 odůvodnění svého rozsudku, a přestože výslovně připustil, že se soud prvního stupně dopustil jistého procesního pochybení, tak dospěl k závěru, že to nebylo takového rázu, že by muselo mít za následek zrušení napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil a nad rámec úvah odvolacího soudu uvádí následující. Práva obviněného jsou mj. zakotveny v § 33 tr. ř., kdy podle odst. 5 tohoto ustanovení má být obviněný poučen v každé fázi řízení, tedy i v řízení před soudem. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 3. 2022 (č. l. 6210 a násl.) vyplývá, že po přednesu obžaloby byl obviněný poučen podle § 206a odst. 1 tr. ř. Obviněný JUDr. Radek Neymon přitom využil svého práva k věci se velice podrobně vyjádřit (viz č. l. 6217 až 6222), když na závěr svého vyjádření výslovně uvedl „To je vše, co chci dnes uvést, dále chci využít svého zákonného práva nevypovídat.“. Jinak vyjádřeno, obviněný dal nezpochybnitelným způsobem v řízení před soudem najevo, že využívá ve věci svého práva podle § 33 odst. 1 věta první tr. ř. Za dané situace tak soud prvního stupně nepřistoupil k jeho výslechu podle § 207 odst. 1 tr. ř. a obviněného prokazatelně opětovně nepoučil o jeho procesních právech obviněného podle § 33 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud, stejně jako soud druhého stupně, musí přisvědčit obviněnému v tom, že soud prvního stupně jistým způsobem pochybil, pokud v rámci hlavního líčení nepostupoval podle § 33 odst. 5 tr. ř. a obviněného opětovně nepoučil o jeho právech. Lze mít za to, že k tomuto poučení měl přistoupit bez ohledu na vyjádření obviněného, že ve věci využívá svého práva nevypovídat. Proto nelze postup soudu prvního stupně v tomto ohledu vyhodnotit jako správný.
182. Vzhledem k tomuto závěru se následně musel dovolací soud zabýval tím, zda toto pochybení má za následek, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potažmo soudu druhého stupně nemůže obstát. Je tomu tak proto, že i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, jak již bylo dříve v dané věci naznačeno, že je vždy nutno zvažovat skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézat případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí (srovnej např. nález sp. zn. I. ÚS 521/06 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1099/08). Z pohledu těchto závěrů je třeba zdůraznit, že obviněný byl opakovaně o svých právech obviněného poučen v přípravném řízení, přičemž byl po celou dobu probíhajícího trestního řízení zastoupen obhájcem, jehož základní a primární povinností bylo hájit práva obviněného. Nadto je zjevné, že i sám obviněný disponuje právním vzděláním a v minulosti působil jako advokát. Přitom obviněný výslovně uvedl, že využívá svého práva nevypovídat. Tedy dal najevo, že ve věci nechce vypovídat. Současně je zřejmé, že v rámci každého hlavního líčení byla obviněnému dána možnost se vyjádřit k jednotlivým provedeným důkazům, klást svědkům otázky a navrhovat provedení dalších důkazů, čehož obviněný prokazatelně řádně využil. Lze tedy mít za to, že fakticky byla práva obviněného v daném řízení zachována. Obviněný měl zároveň možnost se i vyjádřit ke své výpovědi z přípravného řízení, která byla po jeho prohlášení v rámci hlavního líčení, že odmítá vypovídat, přečtena postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř., právě z toho důvodu, že využil svého práva nevypovídat. Obviněný ani v rámci veřejného zasedání neuvedl, že by snad chtěl změnit svůj postoj a o věci vypovídat. Taktéž nelze přehlédnout, že v dovolání chybí jakékoli konkrétní tvrzení, pro které by bylo možné dovozovat, že by byla v důsledku ojedinělého nedostatku poučení způsobena dovolateli nějaká reálná újma. Toliko obecně lze připustit, že o takovou situaci by se mohlo jednat, pokud by obviněný přes nedostatek zákonného poučení v hlavním líčení vypovídal a soud by následně z této výpovědi vycházel při formulování skutkového stavu. Pak by takové procesní pochybení mohlo naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě, tj. že by rozhodnutí bylo založena na procesně nepoužitelných důkazech. Taková naznačená situace ovšem v předmětné věci nenastala. Lze mít za to, že obviněný se omezil v podstatě na formální deklaraci absence poučení ze strany soudu. Vzhledem k výše předestřeným skutečnostem, nelze mít za to, že by právo stěžovatele na spravedlivý proces, tj. s ohledem na funkci, kterou v řízení plní, bylo porušeno. Jinak vyjádřeno, předmětné pochybení soudu prvního stupně nemělo za následek, že by řízení proti obviněnému nebylo jako celek spravedlivé. Proto Nejvyšší soud nemohl přisvědčit těmto námitkám obviněného.
183. Obviněný taktéž namítá značnou délku trestního řízení, přičemž ta měla být podle jeho názoru zohledněna v uloženém trestu. Předmětnou námitku vztahuje k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obdobnou námitku ve svém dovolání formuloval taktéž obviněný Pudil. Proto Nejvyšší soud pro jistou stručnost odkazuje na východiska stran naplnění tohoto dovolacího důvodu předestřená v bodě 139 tohoto rozhodnutí. Shodně jako u obviněného Pudila musí taktéž Nejvyšší soud konstatovat, že ze spisového materiálu neplyne vzhledem k podstatě trestné činnosti a jejímu rozsahu, když tato byla páchána 2 roky, nějaká nepřiměřená délka trestního řízení, když ve složitých případech z logiky věci lze očekávat, že řízení bude trvat delší dobu. Již v bodech 155 a 156 bylo předestřeno, že doba trestního řízení v trestní věci obviněných není vybočující, natož takovým způsobem, aby zapříčinila nutnost zohlednění při úvahách o trestu. Nadto je třeba uvést, že danou námitku nelze ani formálně podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a v tomto odkazuje Nejvyšší soud na bod 86 tohoto rozhodnutí, kde stručně předestřel kontury tohoto dovolacího důvodu. Proto i tyto námitky obviněného odmítl jako neopodstatněné.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
184. Nejvyšší soud tedy po projednání předmětných dovolání uzavírá, že v případě obviněného Jana Pudila bylo shledáno, že soudy nižších stupňů se dopustily určitého pochybení, které bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ovšem toto není takového rázu, že by vyžadovalo zrušení rozhodnutí napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Je tomu tak proto, že jak bylo shora uzavřeno, dané pochybení nemělo za následek, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces. V tomto směru je třeba zdůraznit, že zrušení předmětných rozhodnutí by nemohlo zásadně ovlivnit postavení tohoto obviněného a otázka, která byla nastolena v podaném dovolání (konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného), byla již v minulosti řešena a v tomto konkrétním případě nemá po právní stránce zásadní význam. Ohledně zbývající dovolací argumentace tohoto obviněného směřující do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř. lze uzavřít, že tato byla neopodstatněná.
185. V případě dovolání obviněného JUDr. Radka Neymona lze pak uzavřít, že jím uplatněné námitky, pokud jsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné.
186. Jiná je však situace v případě podaného dovolání obviněného Jaroslava Filipa, kde Nejvyšší soud shledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to částečně ve vztahu k naplnění subjektivní stránky.
187. Vzhledem k těmto závěrům Nejvyšší soud ve vztahu k obviněným Janu Pudilovi a JUDr. Radku Neymonovi rozhodl tak, že podané dovolání obviněného Jana Pudila odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání JUDr. Radka Neymona podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ohledně obviněného Jaroslava Filipa pak rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 5 To 17/2023, ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. dovolací soud zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 31 T 24/2023, ve výroku o trestu uloženého Jaroslavu Filipovi a kterým byl totiž zrušen výrok o trestu v nyní projednávané věci. Takový postup odpovídá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 15 Tdo 195/2018, uveřejněném pod číslem 12/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní. Podle 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
188. Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset znovu projednat odvolání obviněného Jaroslava Filipa a rozhodnout o něm. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Odvolací soud se tak bude muset zejména zabývat otázkou naplnění subjektivní stránky u obviněného Filipa a s tím souvisejícími otázkami, jak předestřel Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí.
189. Ohledně obviněného Jaroslava Filipa tak došlo ke zrušení výroku o vině a trestu, včetně výroku o trestu z rozsudku z Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 11. 2023, č. j. 31 T 24/2023-688, jenž nabyl právní moci dne 29. 11. 2023, který v současné době obviněný vykonává. Za dané situace by podle § 265l odst. 4 tr. ř. měl Nejvyšší soud rozhodnout o vazbě tohoto obviněného. Dovolací soud po zhodnocení zpráv o chování obviněného Filipa ve výkonu trestu odnětí svobody a skutečnosti, že obviněný ve stanoveném termínu zahájil výkon uloženého trestu, dospěl k závěru, že na straně obviněného nejsou dány důvody vazby. Proto podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný Jaroslav Filip nebere do vazby. 190. Nejvyšší soud nepřehlédl, že jak dovolatel Pudil, tak i dovolatel JUDr. Neymon, ve svých podáních navrhli, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila, resp. přerušila výkon napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K uvedeným návrhům Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro přerušení výkonu napadeného rozhodnutí u těchto obviněných nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu těchto dovolatelů rozhodnout samostatným rozhodnutím, jim nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu