Plný text
4 Tdo 30/2026-459
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 dovolání obviněného A. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 31 To 269/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 25/2024, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného A. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 10. 7. 2025, sp. zn. 2 T 25/2024, byl obviněný A. K. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let, dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb v částce 3 000 Kč, tedy celkem ve výši 120 000 Kč a bylo rozhodnuto, že peněžitý trest může být zaplacen ve dvanácti měsíčních splátkách ve výši 10 000 Kč splatných vždy do každého 30. dne v měsíci s tím, že první splátka musí být zaplacena do 30. dne v měsíci následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek. Soud prvního stupně též rozhodl tak, že obžalovanému uložil, aby poškozené J. Š. odčinil nemajetkovou újmu poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v částce 50 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč od 16. 4. 2025 do zaplacení a se zbytkem nároku odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních, poškozenou H. K. pak odkázal s jejími nároky na odčinění nemajetkové újmy a náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních v celém rozsahu.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestné činnosti tak, že: „V Liberci dne 26.11.2021 podal podnět k trestnímu stíhání na neznámého pachatele pro možné spáchání trestného činu podvodu ze strany zaměstnanců České spořitelny, a.s., IČO: 45244782, prostřednictvím Mgr. Narcise Tomáška, advokáta v plné moci, na Policii České republiky, Územní odbor Liberec, služba kriminální policie a vyšetřování, a to v souvislosti s vymáháním vrácení finančních prostředků z údajné půjčky ve výši 218 000,- Kč po H. K., kterou jí měl poskytnout dne 16.3.2020 vkladem na její bankovní účet č. XY, na pokladně pobočky České spořitelny, a.s., XY, Liberec, přičemž jako důkaz na podporu svého tvrzení předložil pokladní doklad o vkladu peněz učiněném poškozenou na její účet, který později doplnil v podání vysvětlení dne 9.12.2021 a uvedl, že zaměstnanci České spořitelny, a.s., IČ: 45244782 – Z. J., a J. Š., měly jednat ve shodě s P. K. a ve prospěch H. K., přičemž je obvinil z manipulace s dokladem o vkladu finanční hotovosti jeho osobou tak, že když dne 16.3.2020 prováděl hotovostní vklad finančních prostředků ve výši 218 000,- Kč, na pokladně pobočky České spořitelny, a.s., XY, Liberec, poskytnutých jako půjčku osobě H. K., na její bankovní účet č. XY, jej měla pracovnice banky Z. J., vyzvat k předložení dokladu totožnosti a podpisu na předmětný pokladní doklad, který mu poté, po provedení vkladu předala, kdy on měl poté až v srpnu 2021 zjistit, že na tomto pokladním dokladu je jako vkladatel uvedena H. K., čímž mělo dojít k manipulaci s jeho údaji, aby tak nemohl disponovat žádným důkazem pro uplatnění nároku na vrácení poskytnuté půjčky, což na pobočce České spořitelny, a.s., XY osobně a poté ještě písemně reklamoval, neboť hodlal získat doklad o vkladu provedený jeho osobou na účet H. K., ač si musel být vědom toho, že toto jeho tvrzení o okolnostech vkladu a získání pokladního dokladu opatřeného jeho vlastnoručním podpisem, neodpovídají skutečnosti, neboť tento pokladní doklad byl vystaven v souladu s interními předpisy České spořitelny, a.s., přičemž obžalovaný tento pokladní doklad o vkladu hotovosti provedeném H. K. na její účet, který získal neznámým způsobem, pouze opatřil vlastnoručním podpisem v úmyslu vydávat jej za pokladní doklad potvrzující, že vklad hotovosti na účet H. K. učinil on sám.“
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2025 rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozené H. K. a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že odsoudil obžalovaného A. K. toliko k peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb ve výši jedné denní sazby 3 000 Kč, tedy v celkové výši 120 000 Kč, umožnil mu splácet peněžitý trest ve dvanácti měsíčních splátkách ve výši 10 000 Kč splatných vždy do každého 30. dne v měsíci s tím, že první splátka musí být zaplacena do 30. dne v měsíci následující po měsíci, v němž tento rozsudek nabyl právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek. Obviněnému pak navíc uložil povinnost nahradit poškozené H. K. náhradu škody ve výši 11 173,73 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 173,73 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení a nemajetkovou újmu ve výši 15 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, když se zbytkem jejího nároku odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný (dále i jako „dovolatel“) prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Köhlera napadá dovoláním shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a jako dovolací důvody uvádí důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu. Nejprve rekapituluje rozhodnutí obou soudů. Poté důkladně rozebírá oba uplatněné dovolací důvody, jejich zákonné znění a závěry plynoucí z rozhodovací praxe, pokud jde o jejich naplnění.
5. Extrémní rozpor podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný vidí ve skutkovém stavu, k němuž dospěl soud prvního stupně a který odvolací soud přijal. Obviněný poukazuje na znění trestního oznámení, které podal, kdy je uvedeno, že ze strany dovolatele existuje důvodná obava, že došlo k manipulaci s pokladním dokladem. Dle obviněného je toto užití slovního spojení správné, ničeho netvrdil, pouze uvedl, že je zde důvodná obava, neuváděl žádné konkrétní osoby, proto toto jednání nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Rovněž v následném úředním záznamu je opět hovořeno, stejně jako v podaném trestním oznámení, o neznámém pachateli. Nemůže tak obstát závěr soudu I. stupně, že nařčení směřovalo vůči bankovním úřednicím Š. a J., které měly dokladem manipulovat dle pokynů poškozeného P. K. a ve prospěch H. K.
6. Obviněný znovu namítá tak, jak tvrdil již v rámci řízení před soudem I. stupně a odvolacím soudem, že byl právně zastoupen, a to Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem. Advokáta si vzal právě z důvodu, aby podané trestní /oznámení splňovalo veškeré náležitosti a aby nedošlo k jakékoli pochybnosti o jeho obsahu. Obviněný dále popisuje obsah výpovědí jednotlivých svědků, tedy svědkyň Š., K., J., svědka K. Pokud jde o svědkyni Š., ta nebyla zbavena povinnosti mlčenlivosti, proto není její výpověď procesně použitelná.
7. Dovolatel namítá, že nebylo provedeno dokazování k tomu, kde svědek K. získal peníze na vklad do banky ve prospěch svědkyně K., verze svědka o prodeji areálu v XY je nevěrohodná, nestandardní je i to, že poškozená K. měla peníze do banky vkládat osobně, a ne bezhotovostním převodem, důležité je i to, že svědek prohrál všechny občanskoprávní spory, které s ním vedl. Nebylo prokázáno, že by předmětný bankovní doklad odcizil obviněný, když užíval k podnikání stejné prostory jako svědek K. Zmínění svědci pak vypovídali o okolnostech vkladu v bance rozdílně. Soud prvního stupně se těmito extrémními rozpory vůbec nezabýval. Obviněný dále uvádí, že soud prvního stupně ani nezkoumal, zda jednání obviněného přesáhlo hranici civilního sporu, obviněný pak měl v občanskoprávním řízení proti svědku K. úspěch.
8. Obviněný opětovně tvrdí, že neměl k dispozici bankovní doklad o vkladu, který by odpovídal tomu, že peníze v bance vložil on sám, proto podával trestní oznámení. Soudy se nezabývaly tím, kdo pokladní doklad, který ve věci figuroval, podepsal jeho jménem, čímž porušily principy trestního řízení a zkrátily obviněného na jeho právech. Příčí-li se napadené rozhodnutí soudu s výsledky důkazního řízení, tedy s objasněním skutkového stavu podle požadavku upraveného v § 2 odst. 5 tr. řádu, nemůže obstát a musí být zrušeno.
9. Obviněný vytýká nižším soudům, že opomněly vést dokazování k tomu, kde vzal svědek K. peníze na vklad v bance a proč trval svědek na tom, aby vklad proběhl v určitý den. Dalším opomenutelným důkazem je znalecký posudek v oboru písmoznalectví, který by jasně řekl, jestli jméno a příjmení obviněného na příjmovém pokladním dokladu je napsáno jeho rukou.
10. Dovolatel označuje za procesně nepoužitelný jako důkaz úřední záznam o jím podaném vysvětlení, tehdy v postavení oznamovatele trestného činu, ze dne 9. 12. 2021 na č. l. 31 spisu. Dle obviněného úřední záznam nemůže být použit jako důkaz v rámci řízení před soudem. Podle dovolatele nejde o listinný důkaz, nýbrž jen o listinu, která je součástí spisu, avšak nemůže jít o důkaz. Svědek Mgr. Tomášek proto nemohl být soudem konfrontován s touto listinou. Soud se dovolatele ani nezeptal, zda může listinu přečíst. Odvolává se na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 139/2021, dle kterého úřední záznam o podaném vysvětlení nemůže sloužit jako jediný usvědčující důkaz a v této věci se o jediný usvědčující důkaz jedná, neboť je z něj dovozováno, že jmenovitě obvinil svědky K., K., Š. a J. ze spáchání trestného činu. Obviněný má za to, že i vzhledem k tomu, že výše uvedené trestní oznámení bylo podáváno z důvodu, že tím měl být získán právě pokladní doklad, že peníze složil on sám, nemůže nyní jako důkaz sloužit v trestním řízení o trestném činu křivého obvinění. 11. Podle obviněného se soudu prvního stupně nepodařilo prokázat, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění, když zde nejsou důkazy, které by nade vši pochybnost prokazovaly jeho vinu, naopak je tu spoustu sporných otázek a bodů, se kterými se soud I. stupně v napadeném rozsudku vůbec nevypořádal, resp. se jimi vůbec nezabýval. Dle dovolatele měl soud prvního stupně postupovat dle zásady in dubio pro reo a obžalovaného obžaloby zprostit, případně provést výše uvedené dokazování k prokázání pravdivosti tvrzení.
12. Obviněný znovu namítá, že není prokázáno, že by se dopustil trestného činu podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Nižší soudy směšují omyl o okolnostech s úmyslem lhát a neprokázaly dovolateli vnitřní složku jednání, tedy srozumění. Obviněný podal na policii podnět k prošetření, nikoliv „oznámení, že tyto osoby spáchaly trestný čin“. Obviněný v tomto směru odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (nespecifikovanou), která rozlišuje mezi "oznámením podezření", kde není dána trestní odpovědnost oznamovatele a "lživým obviněním konkrétních osob", které dle ustálené judikatury trestné je. Judikatura též odlišuje „prospěch“ od „nároku“, když pokud obviněný věřil, že nárok má, nemusí jít o „získání prospěchu“ a naplnění tak kvalifikované skutkové podstaty. Obviněný znovu namítá tak, jak tvrdil již v rámci řízení před soudem I. stupně, že byl právně zastoupen, a to Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem. Advokáta si vzal právě z důvodu, aby podané trestní oznámení splňovalo veškeré náležitosti a aby nedošlo k jakékoli pochybnosti o jeho obsahu. Obviněný nerozporuje, že to byl on, kdo podal právnímu zástupci informace.
13. Dovolatel nesouhlasí s tím, že svědkyním K. a Š. byl nižšími soudy přiznán status poškozených, neboť poté, co bylo Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 4 Tz 30/2024 zrušeno v řízení o stížnosti pro porušení zákona rozhodnutí státní zástupkyně ze dne 7. 12. 2023, sp. zn. 1 ZT 243/2023 v řízení o trestném činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, se o poškozené zjevně nejedná. Neměly být přiznány poškozeným ani úroky z prodlení, když jejich výše je jiná, než byla oběma soudy přiznána.
14. Obviněný závěrem navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec ze dne 15. 10. 2025, č. j. 31 To 269/2025-411 a podle ustanovení § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li moci dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí sám hned ve věci rozhodnout ve smyslu § 265m tr. řádu.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podal dne 19. 1. 2026 k dovolání obviněného vyjádření sp. zn. 1 NZO 1014/2025.
16. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce uvádí, že citovanému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, kterými nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování a zpochybňuje hodnocení některých důkazních prostředků (zejména výpovědi jednotlivých svědků a listinné důkazní prostředky). Těmito námitkami obviněný ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale prezentoval jen pro něj příznivější verzi skutkového děje. Takové námitky obviněného proto nezakládají existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ani žádného jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b tr. řádu. V posuzované věci pak nedošlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.
17. Citovanému důvodu dovolání neodpovídají ani námitky obviněného, kterými nesouhlasil se zamítnutím jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Jednak závěry o vině dostatečně plynou z jiných, soudem prvního stupně provedených, důkazů, jednak soud uvedl, z jakých důvodů návrh na doplnění dokazování zamítl. Opomenutými důkazy není ani to, že soudy neprověřovaly okolnosti vkladu ze strany svědkyně K. a to, zda svědek K. disponoval dostatečnými finančními prostředky. Avizované dokazování, jež podle dovolatele nebylo provedeno, v žádném případě nepředstavuje deficit v dokazování, jež by znamenal porušení práv dovolatele.
18. Pokud jde o námitku obviněného, že vycházely z procesně nepoužitelných důkazů, ta sice odpovídá zmíněné alternativě citovaného důvodu dovolání, avšak státní zástupce ji nepovažuje za opodstatněnou. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 254/2018, které popisuje podmínky nepoužitelnosti úředního záznamu o podaném vysvětlení a dovozuje, že v nyní posuzované věci lze jako důkazu použít úředního záznamu o výpovědi obviněného, v němž křivě obvinil jiné osoby ze spáchání trestné činnosti, zdůrazňuje přitom stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. Tpjn 300/2019, uveřejněné pod č. 1/2019 Sb. rozh. tr. Podle závěrů tohoto stanoviska ve výjimečných případech může být trestní oznámení důkazním prostředkem (důkazem) i z hlediska jeho vlastního obsahu, a to např. v rámci trestního řízení vedeného pro trestný čin spáchaný podáním trestního oznámení (trestný čin křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku apod.) a je s ním pak nakládáno jako s listinným důkazem podle § 213 tr. řádu.
19. Dále se státní zástupce zabýval námitkami, které obviněný uplatnil v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tyto námitky jednak vůbec neodpovídají označenému důvodu dovolání, jednak ve zbývající části nejsou opodstatněné. Obviněný zejména namítl, že nebylo prokázáno naplnění znaků přečinu křivého obvinění a že nejednal úmyslně. Dále obviněný brojil proti procesnímu postavení poškozených H. K. a J. Š. a správnosti stanovení výše úroků z prodlení.
20. Státní zástupce uzavřel, že obviněný věděl o nepravdivosti svých informací, jež podával prostřednictvím trestního oznámení a výpovědi zachycené v úředním záznamu a byl srozuměn s tím, že na základě jeho informací bude jiná osoba trestně stíhána. K těmto závěrům odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1272/2016, sp. zn. 5 Tdo 1104/2018, sp. zn. 7 Tdo 1238/2017. Není přitom rozhodné, zda k trestnímu stíhání lživě obviněného dojde, či nikoliv, pachatel tak musí být alespoň srozuměn s tím, že okolnosti, v nichž jiného lživě obviňuje ze spáchání trestného činu, mohou vést k tomu, že vůči této osobě bude zahájeno trestní stíhání.
21. V posuzované věci nejsou pochybnosti o tom, že obviněný žalovaným skutkem naplnil všechny zákonné znaky přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku. S možností vzniku tohoto následku (tj. se zahájením trestního stíhání jiné osoby) počítal a byl s ní přinejmenším srozuměn ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný tak jednal v přímém úmyslu lživě obvinit osoby označené ve výroku o vině a přinejmenším v nepřímém úmyslu přivodit jim trestní stíhání a v nepřímém úmyslu získat pro sebe prospěch.
22. To, že obviněný žalovaným skutkem sledoval získání majetkového prospěchu, vyplývá právě z obsahu jím tvrzených okolností, které se týkaly předmětné částky. Bylo-li by nakonec provedeno trestní stíhání dotyčných osob, nepochybně by to mělo vliv i na nárok obviněného na náhradu škody v uvedené výši. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž brojil proti procesnímu postavení poškozených, nelze je považovat za důvodné. V posuzované věci nevznikly podle státního zástupce žádné pochybnosti o tom, kdo jsou osoby oprávněné uplatňovat nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, jakou újmu obviněný těmto osobám způsobil a která ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., obč. zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „občanský zákoník“) tím byla dotčena (viz s. 10, odstavce 20. a 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Státní zástupce se zabývá i správností rozhodnutí nižších soudů o úrocích z prodlení podle občanskoprávních předpisů.
23. Státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněného A. K. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
IV. Replika obviněného k vyjádření státního zástupce
24. Obviněný prostřednictvím obhájce podal repliku k vyjádření státního zástupce. Trvá na tom, že soudy neobjasnily skutkový stav a neprokázaly jeho vinu nade vši pochybnost. Soudy neprovedly navrhované podstatné důkazy a nezabývaly se okolnostmi vkladu, zejména neobjasnily, zda měl svědek K. finanční prostředky k tomuto vkladu. Toto naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný trvá na tom, že s úředním záznamem o jeho vysvětlení nelze nakládat jako s důkazem, toto je procesní vadou řízení. Obviněný opakuje, že nenaplnil zákonné znaky trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, zejména se brání tomu, že by jednal v přímém úmyslu, trvá na tom, že žádnou osobu neoznačil a nepředložil kategorické tvrzení, že jiná osoba spáchala trestný čin. Obviněný opakuje, že svědkyni K. a svědkyni Š. neměl být v trestním řízení přiznán status poškozených a neměly jim být přiznány úroky z prodlení. Závěrem obviněný opakuje svůj návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejný jako v dovolání.
V. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu.
26. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
VI. Důvodnost dovolání
27. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu, na které je odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu.).
28. Obviněný podřadil své námitky pod dovolací důvod vyjádřený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možno iniciovat, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem uvedeného dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04).
29. Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
30. Obviněný zmiňuje všechny tři varianty tohoto důvodu, když nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a tvrdí extrémní rozpor mezi nimi a provedenými důkazy, dále vytýká soudu prvního stupně, že nakládal s úředním záznamem o jeho podání vysvětlení jako s důkazem a na tomto jediném postavil závěry o jeho vině, tedy rozhodl o jeho vině na procesně nepoužitelném důkazu, rovněž mu vytýká, že vycházel z výpovědi svědkyně Š., ač tato nebyla zbavena povinnosti mlčenlivosti, konečně tvrdí, že soud prvního stupně opomněl nechat zpracovat znalecký posudek písmoznalecký k posouzení, zda se na potvrzení o vkladu finančních prostředků do banky nachází jeho podpis nebo podpis jiné osoby a neprověřoval pochybnosti ohledně vkladu finančních prostředků spočívající v úvahách, kde získal svědek K. peníze na vklad a proč nebyl vklad proveden bezhotovostně. Nejvyšší soud předesílá, že všechna tvrzení dovolatele se dotýkají uplatněného dovolacího důvodu toliko formálně, svojí podstatou jej však nenaplňují.
31. Obviněný dále ve svém podání odkázal i na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat toliko vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
32. Je zřejmé, že obviněný váže naplnění tohoto druhého dovolacího důvodu z větší části na vlastní skutková tvrzení, jež považuje za správná, na rozdíl od skutkového stavu, který je deklarován v napadených soudních rozhodnutích. Za konkrétní námitky proti právnímu stavu je možno vzít jeho tvrzení, že jeho jednání vůči policii bylo pouze podnětem k prošetření a že v rámci jeho písemného a pak ústního podání nedošlo ke konkretizaci osob, jež by měly být vystaveny trestnímu stíhání, s tím, že nechtěl docílit takového následku a nebyl s takovým možným následkem ani srozuměn a rovněž tvrzení, že svědkyně K. a Š. nemohly být v předmětné trestní věci poškozenými (Nejvyšší soud má na mysli, že je dovoláním popírán hmotněprávní nárok obou svědkyň na náhradu škody respektive nemateriální újmy, pokud je jim odpírán status poškozených v trestním řízení, jde o námitku procesního charakteru nepodřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a ani pod jiný dovolací důvod).
33. Nadto Nejvyšší soud, i při respektování shora uvedeného, interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Shora uvedené Nejvyšší soud zdůrazňuje, neboť obviněný tvrdí i to, že soudy v jeho trestní věci postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo vycházející z presumpce neviny.
VII. K meritu věci
34. Nejvyšší soud musí předně zdůraznit, že námitky dovolatele jsou jen zopakováním jeho obhajoby před soudem prvního stupně a odvolacích námitek uplatněných před odvolacím soudem, přičemž s tvrzeními obviněného se oba soudy vypořádaly a důvodně je odmítly. Nejvyšší soud není obecnou třetí skutkovou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Obviněný v podstatě požaduje, aby Nejvyšší soud zasáhl do skutkových zjištění soudu prvního stupně a akceptoval jeho vlastní verzi skutkového děje, byť formálně vznáší námitky proti procesní použitelnosti některých důkazů, opomenutí důkazů jiných a namítá zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
35. Pokud dovolatel k druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tvrdí, že napadené rozhodnutí stojí výhradně na procesně nepoužitelném důkazu tedy úředním záznamu o jím podaném vysvětlení, jímž on sám oznamoval trestnou činnost, jíž se vůči němu údajně dopustily jiné osoby, není možno mu přisvědčit. Úřední záznam, který obsahuje výpověď obviněného, kterou učinil na policii, doplňuje listinu, jež byla dovolatelem a jeho tehdejším právním zástupcem koncipována jako trestní oznámení na neznámého pachatele, avšak i v trestním oznámení popsal podezření, že s vkladem financí neoprávněně manipulovali pracovníci banky (přičemž, vzhledem k tomu, že se mělo jednat o ty pracovnice banky, s nimiž údajně měl jednat, není pochyb o tom, že obvinil pracovnice Š. a J.). V rámci předmětného úředního záznamu obviněný již konkrétně označoval osoby, které se podle něj měly vůči němu dopustit nezákonného jednání, ač věděl, že tvrzení, kterými jejich účast na věci a jejich údajné počínání popisuje, se nezakládají na pravdě, jinými slovy, že otevřeně lživě obviňuje jiné osoby ze spáchání trestné činnosti.
36. Podle stanoviska Nejvyššího soudu Tpjn 300/2019: „Může ve výjimečných případech být trestní oznámení důkazním prostředkem (důkazem) i z hlediska jeho vlastního obsahu, a to např. v rámci trestního řízení vedeného pro trestný čin spáchaný podáním trestního oznámení, například u trestného činu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku. Při provádění důkazu trestním oznámením se v řízení před soudem postupuje podle § 213 odst. 1 nebo odst. 2 tr. řádu, ustanovení se na provádění důkazu protokolem o podání trestního oznámení, sepsaným policejním orgánem nebo státním zástupcem podle § 158 odst. 2 tr. řádu, neužije, neboť tento protokol nesplňuje náležitosti úředního záznamu o podání vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 6, 8 tr. řHYPERLINK "https://www.aspi.cz/products/lawText/4/1008177/1/ASPI%253A/141/1961%20Sb.%2523211.6"ádu.“
37. Jestliže je shora uvedené aplikováno na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že obviněný nemá pravdu, když tvrdí, že s úředním záznamem o jeho výpovědi na policii nemůže být nakládáno jako s důkazem, naopak, jde o listinný důkaz ve smyslu § 213 tr. řádu. Zrovna tak dovolatel nemá pravdu, když tvrdí, že takový listinný důkaz nemohl být v hlavním líčení předkládán jemu a svědkům, aby se k němu vyjádřili.
38. Nižší soudy tak v žádném případě nepochybily, když nakládaly s tímto úředním záznamem jako s důkazem. Konečně, i z hlediska podstaty věci, by se jednalo o postup naprosto absurdní, když křivé obvinění, mimo jiné, má spočívat v tom, co nepravdivě o jiných osobách obviněný uvedl na policii v rámci své výpovědi a informace z úředního záznamu by pak nemohlo být použito k objasnění pravdivosti toho, co tvrdil.
39. Zcela vně reality je pak názor obviněného, že byl uznán vinným pouze na základě tohoto jediného důkazu. O jeho vině svědčí celá řada důkazů, které nezávisí na tvrzeních, jež obviněný policii nepravdivě sdělil. Svědci K., K., Š. (která byla, oproti tomu, co namítá dovolatel, řádně zproštěna svým zaměstnavatelem povinnosti mlčenlivosti – viz listina č. l. 119 spisu) a svědkyně J. popsali okolnosti složení peněz, o nichž obviněný tvrdí, že je zaplatil on sám. Zpráva banky, v konfrontaci s tvrzeními obviněného a pokladním dokladem o složení peněz, pak potvrzuje, že obviněný neuvádí ohledně složení peněz pravdu. Dále lze tvrzení obviněného na policii zachycená v úředním záznamu doložit jeho vlastním trestním oznámením, z něhož plyne, že postoj dovolatele je od počátku jeho trestní věci neměnný, tudíž koresponduje s tvrzeními, jež jsou obsahem úředního záznamu. Obviněný rozhodně nebyl uznán vinným na základě jediného důkazu, jak on sám, nepravdivě a zavádějícím způsobem, tvrdí v dovolání.
40. Nejvyšší soud pak upozorňuje, pokud jde o tzv. opomenuté důkazy [třetí varianta dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], že: „Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“ (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, I. ÚS 118/09 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1095/2015).
41. Za opomenuté důkazy oproti tomu není možno považovat situace, kdy některou ze stran jsou soudu činěny důkazní návrhy, soud je ze zákonných důvodů zamítne a své rozhodnutí adekvátně odůvodní. K tomuto procesnímu postupu se váží např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1104/2018 nebo sp. zn. 11 Tdo 566/2015.
42. Obviněný navrhl, aby byl znalcem zkoumán podpis na pokladní složence s tím, že zpochybňuje, že jde o jeho vlastní podpis a tvrdí, že pokladní složenku v dispozici neměl, proto podával trestní oznámení na policii prostřednictvím advokáta Mgr. Narcise Tomáška. V prvé řadě je třeba říci, že pokladní doklad podepsaný vlastním jménem předložil policii on sám, což je i součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně, tedy je nepravdivé jeho zdůvodnění, proč se domáhá provedení důkazu znaleckým posudkem. Že byl pokladní doklad v jeho dispozici plyne přímo z obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení obsahujícím jeho výpověď, v níž obviňuje jiné osoby z nezákonného jednání vůči sobě a je to zřejmé i z toho, že pokladní složenka je ve spisu hned za tímto úředním záznamem, je evidentní, že právě na jejím základě se domáhal, aby bylo uvěřeno jeho křivým obviněním. Ze zprávy banky pak plyne, že nemůže jít o pokladní doklad potvrzující složení peněz na účet svědkyně K. třetí osobou (svědkyně vklad potvrdila biometrickým podpisem, na dokladu je uvedeno jméno majitele účtu, což by u vkladu třetí osoby uvedeno být nemohlo z důvodu ochrany osobních údajů a nebyl zaplacen bankovní poplatek za vklad provedený třetí osobou). I kdyby však bylo prokázáno, že podpis na pokladním dokladu není vlastním podpisem obviněného, není pochyb o tom, že to byl dovolatel, kdo se domáhal závěru, že složil částku deklarovanou pokladním dokladem ve prospěch svědkyně K., záleží tudíž na tom, že lživě tvrdil, že složil předmětnou částku, nezáleží na tom, kdo pokladní doklad podepsal, tedy v tomto ohledu by se i v rámci doktríny tzv. „opomenutých důkazů“ jednalo o důkazní návrh zjevně nadbytečný, protože by nevedl k jiným závěrům o vině než je tomu nyní.
43. Mezi opomenuté důkazy pak není možné zařadit vágní a obecná tvrzení obviněného, že mělo být zkoumáno „proč svědkyně K., když tvrdí, že peníze nepocházely od dovolatele, neužila bezhotovostní platby“ a zda měl „svědek K. možnost získat pro manželku peníze na platbu tak, jak tvrdí“. Nutno zdůraznit, že obviněný nekonkretizoval důkazní prostředky k provedení důkazů před soudem prvního stupně ani je v řízení odvolacím nenavrhl, nemůže se tak z principu jednat o pochybení soudu, že nějaké důkazy neprovedl, pokud je v již provedeném dokazování dostatečný podklad k závěrům, které v řízení učinil. Opětovně třeba připomenout, že varianta skutkového děje, že peníze na účet svědkyně K. zaplatil obviněný, se ukázala jako nepravdivá a byla vyvrácena provedenými důkazy (s výjimkou osamocené výpovědi obviněného, již ovšem měnil, jak správně v odůvodnění svých rozhodnutích demonstrovaly nižší soudy). Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci nedošlo k opomenutí důkazů, jak dovolatel tvrdí a že v této variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu avizován pouze formálně a obecně, naplněn však není.
44. Obviněný namítá i extrémní rozpor či zjevný nesoulad mezi obsahem provedených důkazů, včetně rozporů mezi provedenými důkazy navzájem a rozhodnutími soudů nižších stupňů, což by dle jeho představ mělo založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě. Nejvyšší soud však „extrémní nesoulad či zjevný rozpor“ v tom směru, který dovolatel naznačuje, neshledal. Soud prvního stupně i soud odvolací nepostupovaly při hodnocení provedených důkazů tak, že by závěry jimi učiněné z důkazů nevyplývaly z provedených důkazů v žádném případě jejich hodnocení, byly s nimi v rozporu do té míry, že správnou variantou skutkového děje by byla evidentně varianta jiná nebo že by byly závěry soudů opakem toho, co vyplývá z provedených důkazů. Oba soudy hodnotily provedené důkazy podle § 2 odst. 5, 6 tr. řádu nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu. De facto právě tento postup dovolatel nižším soudům vytýká, tedy, že nevzaly v potaz jeho nepravdivá, ve věci osamocená tvrzení a nepřiznaly váhu jeho lichým argumentům. Nejvyšší soud k tomu dodává, že není jeho úlohou v rámci soustavy obecných soudů v trestním řízení hodnotit důkazy, které byly již podvakrát správně zhodnoceny soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Postup hodnocení důkazů oba soudy řádně popsaly a odůvodnění obou rozhodnutí odpovídají požadavkům § 125 odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud jen stručně odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 4201/16 podle něhož: „Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno ‚toliko‘ právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.“
45. Obviněný pak namítá nedostatek subjektivní stránky trestného činu, tedy absenci úmyslu ve vztahu k jednání, na jehož základě byl uznán vinným. Tuto námitku zčásti nesprávně podřazuje pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (to v té části, kdy zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně a domáhá se uznání vlastní verze skutkového děje) a v první řadě tvrdí, že soud prvního stupně a následně odvolací soud měly podle zásady in dubio pro reo vycházet z verze pro něj příznivější. Nejvyšší soud již uvedl, že ve věci neexistují dvě rovnocenné verze skutkového děje, existuje jen jedna, ta správná, kterou soud prvního stupně popsal ve skutkových zjištěních a kterou aproboval odvolací soud. Subjektivní dojmy, subjektivní nepodložené námitky obviněného nemohou založit objektivní pochybnosti o skutkových zjištěních soudu prvního stupně. Zásada in dubio pro reo, jež je projevem presumpce neviny, se pak uplatní jen tam, kde existují pochybnosti objektivního charakteru o skutkových zjištěních. Jelikož nižší soudy neměly pochybnosti o svých skutkových zjištěních a nemá je ani Nejvyšší soud, nemůže se obviněným namítaná zásada v jeho trestní věci uplatnit.
46. Námitky dovolatele popírající na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně jeho úmysl uvést nepravdivé obvinění vůči konkrétním osobám a způsobit jim tak trestní stíhání lze zařadit pod dovolací důvod dle ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jde však zjevně o námitky nedůvodné a závěry nižších soudů týkající se subjektivní stránky trestného činu, tedy zavinění, i jiných aspektů právní kvalifikace trestného činu, jsou zákonné a správné.
47. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1272/2016 je třeba vzít za podklad, že: „Objektem trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání obviněného. Z hlediska subjektivní stránky je třeba úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku, a to úmysl přímý. Pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného lživě obvinit, přičemž navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.“ Nejvyšší soud tímto zdůrazňuje, že zatímco o nepravdivosti tvrzení, která předkládá orgánům činným v trestním řízení musí pachatel vědět a dopustit se takového jednání v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tak v případě vědomosti, že může konkrétní osobě způsobit nebezpečí trestního stíhání, postačí úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy postačí srozumění s trestním stíháním takové osoby (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 713/2017).
48. Nejvyšší soud opět musí opakovat, že obviněný ve prospěch svědkyně K. dne 16. 3. 2020 vklad na její bankovní účet č. XY, na pokladně pobočky České spořitelny, a. s., tedy částku 218 000 Kč, nesložil (což, jak již bylo i dovolacím soudem konstatováno, vyplývá z důkazů zhodnocených oběma nižšími soudy) a pokud tvrdí opak, je jeho tvrzení nepravdivé. Jednoznačné proto je, že obviněný uvedl na policii prostřednictvím trestního oznámení a podáním vysvětlení nepravdivé skutečnosti. V tomto ohledu je nerozhodné, že trestní oznámení za obviněného podával advokát, protože obviněný sám o nepravdivosti svých tvrzení věděl a nezáleží na tom, jestli o nepravdivosti tvrzení informoval advokáta nebo ne. Není proto pochyb o tom, že dovolatel jednal v úmyslu přímém.
49. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1137/2019 se pak podává, že: „Není rozhodné, zda k trestnímu stíhání lživě obviněného skutečně dojde. Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu příslušného trestného činu. Pachatel však samozřejmě nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu.“ Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1549/2016 pak: „Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky trestného činu.“
50. Pokud dovolatel namítá, že písemnost, kterou advokát sepsal, byla jen žádostí o „prošetření“ z jeho strany, nikoliv trestním oznámením, z nepravdivosti jeho tvrzení jej usvědčuje název i obsah listiny. Z této je zjevné, že se domáhá trestního stíhání svědků K. a K. i pracovnic banky, s nimiž údajně jednal, tedy svědkyň J. a Š. Je nerozhodné, že trestní oznámení je podáváno proti neznámému pachateli (byť i zde uvedl, že v podstatě podezírá ty pracovníky banky, kteří s ním jednali), protože obviněný během podání vysvětlení v úředním záznamu sepsaném policií dne 9. 12. 2021 již jmenoval všechny osoby, kterých se jeho trestní oznámení týkalo, popsal jejich údajné jednání a toto jednání, pokud by k němu ze strany křivě obviněných osob došlo, by zcela jistě naplnilo znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný sice v prvé řadě sledoval cíl majetkový, protože chtěl, aby získal jím neprávem požadovanou částku 218 000 Kč, nicméně si byl vědom a byl s tím přinejmenším srozuměn, že pokud podá trestní oznámení a nepravdivě obviní konkrétní osoby z trestného činu, může dojít k jejich trestnímu stíhání a i odsouzení, stejně jako by s tím musel být srozuměn jakýkoliv jiný, průměrně inteligentní, člověk. Jestliže přesouvá obviněný odpovědnost za své jednání na advokáta, který trestní oznámení sepsal, musí si dovolatel uvědomit, že proti konkrétním osobám vznesl křivé obvinění on sám, z procesně řádně provedeného výslechu jeho tehdejšího právního zástupce Mg. Narcise Tomáška soudem prvního stupně bylo zjištěno, že ten o nepravdivosti obvinění ze strany dovolatele nevěděl, i kdyby však opak byl pravdou, na závěrech o vině obviněného by to ničeho nezměnilo.
51. Dovolatel pak vznesl námitku i proti tomu, že nižší soudy přiznaly svědkyním Š. a K. procesní postavení poškozených, neboť o jejich nárocích nemělo být v rámci stávajícího řízení rozhodováno poté, co bylo Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti zákona rozhodnuto, že proti obviněnému není možné vést trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Tato námitka je zcela zjevně nedůvodná. Při pohledu na ni jako námitku čistě procesní, není možno ji podřadit pod žádný dovolací důvod, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, kam ji směřuje dovolatel, rovněž ne. Pokud by Nejvyšší soud hleděl na tuto námitku jako na námitku týkající se porušení předpisů občanského hmotného práva, na jejichž základě byly nižšími soudy přiznány nároky poškozených v trestním řízení, nezbylo by mu než odkázat na odstavce 34. – 36. rozsudku soudu prvního stupně (poškozená Š.) a odstavce 23. a následující rozsudku odvolacího soudu (poškozená K.), kde se oba soudy dostatečně vypořádaly s předmětnou problematikou, vysvětlily, na základě jakých ustanovení hmotného práva a v jaké výši nároky na nemajetkovou újmu u obou poškozených a nároku na náhradu škody u poškozené K., přiznaly, včetně přiznaných úroků z prodlení, k tomu není, co dodat.
VIII. Závěrečné hodnocení Nejvyššího soudu
52. Závěrem Nejvyšší soud rekapituluje, že, až na výjimku, nebylo možno podřadit dovolací námitky obviněného pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když obsahově jde o opakování jeho obhajoby před soudem prvního stupně a odvolacích námitek před odvolacím soudem, s tím, že oba soudy se s problémy, na něž je dovolatelem poukazováno, již vypořádaly a ve zbytku se zjevně nejedná o námitky důvodné.
53. Za námitku podřaditelnou pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě je možno považovat námitku nezákonnosti provedení důkazu úředním záznamem o podání vysvětlení obviněného, tato námitka je však nedůvodná.
54. Dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy námitky proti právní kvalifikaci, subjektivní stránce trestného činu a přiznání nároku poškozeným rovněž důvodné nejsou.
55. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 11. 2. 2026
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu
Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce