Plný text
4 Tdo 36/2026-443
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání obviněného L. Š., t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, sp. zn. 44 To 237/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 32/2025, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 21 T 32/2025, byl obviněný L. Š. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství s obviněným M. F., který byl uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„společně po předchozí domluvě dne 14. 7. 2024 v 03.50 hodin s úmyslem získat pro sebe majetkový prospěch, v Praze XY – XY, v ulici XY, nezjištěným způsobem, bez poškození, překonali jistící překážku plastového okna vedoucího do uzamčené společné kolárny, okno otevřeli a do této kolárny následně vnikli, zde odcizili pánské horské kolo zn. Merida černé barvy s příslušenstvím (sada blatníků, držák na láhev), v. č. 0175499E v současné hodnotě 7 924 Kč, a dále z této kolárny odcizili pánské jízdní kolo zn. Specialized bílé barvy s příslušenstvím (držák na mobilní telefon, sedadlová brašna, 2x držák na láhev, černá plastová láhev), v. č. 0800805D v současné hodnotě 4 755 Kč, tato kola následně prostrčili oknem ven a poté na nich z místa činu odjeli,
tímto společným jednáním způsobili poškozenému M. H., škodu v celkové výši 7 924 Kč a poškozené M. Š., škodu v celkové výši 4 755 Kč, celkově tak způsobili škodu na odcizených věcech ve výši 12 679 Kč,
přičemž obžalovaný L. Š. se uvedeného skutku dopustil i přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2022, sp. zn. 6 T 20/2022, v právní moci téhož dne, odsouzen mj. pro přečin krádeže podle 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který vykonal ke dni 26. 3. 2023“.
2. Za uvedený přečin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. 3 T 37/2025, v právní moci dne 23. 5. 2025, uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o uloženém trestu týkající se tohoto obviněného z rozsudku, ke kterému byl ukládán souhrnný trest, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Současně rozhodl o uložení trestu ohledně spoluobviněného M. F.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, sp. zn. 44 To 237/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného rozsudkem soudu druhého stupně, jakož i rozhodnutím vydaném v řízení mu předcházejícím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva).
4. Podle dovolatele důkazní řízení trpí takovými vadami, které narušují právo na spravedlivý proces. Má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku nevyplývají z proveditelných důkazů bez důvodných pochybností, a jsou s nimi ve zjevném rozporu. Konkrétně zpochybňuje naplnění znaků objektivní stránky daného přečinu spočívající v tom, že se měl se spoluobviněným „zmocnit cizí věci vloupáním“. 5. Podle obviněného naplnění znaků zmocnění se cizí věci nevyplývá z provedených důkazů bez důvodných pochybností. Akcentuje, že tento závěr nevyplývá z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická genetika, když nebyla zjištěna shoda ze stěru zajištěného z okna kolárny s ním ani se spoluobviněným. Současně vyslovuje nesouhlas s tím, jak tuto skutečnost hodnotí soud druhého stupně (viz bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podle něho k uvedenému hodnocení není soud druhého stupně oprávněn, a to s ohledem na absenci potřebných odborných znalostí. Toto by mohli zodpovědět pouze zpracovatelé tohoto odborného vyjádření, ovšem soud druhého stupně doplnění dokazování v tomto směru zamítl. Tím zatížil svůj rozsudek libovůlí a svévolí. Současně zdůrazňuje, že jak on, tak spoluobviněný popřeli, že by do kolárny vnikli. 6. Nadto naplnění znaků přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku nevyplývá ani z dalších provedených důkazů, zejména výpovědí poškozených a svědkyně Ř., která ho na místě činu vůbec neviděla. Následně obviněný podrobně rozvádí, co vyplývá z výpovědi svědkyně Ř. a uzavírá, že tato nemohla potvrdit, že vloupání provedl on či spoluobviněný. Navíc nebylo prokázáno spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, když současně odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (bod 10 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Akcentuje, že jen pravděpodobnost takového závěru nemůže vést k závěru o jeho vině, přičemž odkazuje na definici spolupachatelství. Poukazuje i na to, že z pořízené fotodokumentace je zřejmé, že ono okno při ohledání místa činu otevřeno nebylo. Soud druhého stupně tak učinil skutková zjištění, která nemají oporu v provedených důkazech. 7. Dále nesouhlasí ani se skutkovým závěrem ohledně výše způsobené škody a naplnění všech znaků objektivní stránky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že soud druhého stupně při stanovení výše způsobené škody vycházel ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny, které byl vypracován znalcem Ing. S. Kadlecem. Obviněný zpochybňuje věrohodnost a vypovídající schopnost tohoto znaleckého posudku s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06. Má za to, že předložený znalecký posudek je neurčitý a nepřezkoumatelný, pokud jde o seznam podkladů a jejich přesnou specifikaci, ze kterých měl znalec vycházet. Vytýkané pochybení pak nezhojil ani osobní výslech znalce u hlavního líčení a veřejného zasedání, přičemž toto tvrzení následně dovolatel rozvádí (např. neuvedení přesných internetových stránek ze kterých znalec vycházel). Poukazuje i na to, že poškozená Š. uvedla kupní cenu jízdního kola mnohem nižší, než ji uvedl znalec, navíc i v odborném vyjádření byla cena jízdního kola stanovena jen na částku 1 500 Kč. Uvádí, že posouzení cen jízdních kol má vliv na výši způsobené škody a naplnění znaků škody nikoliv nepatrné ve smyslu § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
8. Závěrem dovolání pak obviněný navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 44 To 237/2025-380, jakož i všechna rozhodnutí tomuto předcházející, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil zpět senátu odvolacího soudu nebo soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) dne 8. 1. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 1028/2025. Nejprve zrekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů a uplatněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje obviněný jeho naplnění. 10. Následně státní zástupkyně konstatuje, že dovolání je vystavěno na doslovném opakování námitek, které uplatnil obviněný v rámci probíhajícího trestního řízení a se kterými se soudy beze zbytku vypořádaly. V tomto směru pak výslovně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či 11 Tdo 1340/2011, podle kterých, pokud obviněný opakuje námitky uplatněné v rámci řízení před soudy nižších stupňů a tyto soudy se s nimi dostatečně a řádně vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
11. Poté státní zástupkyně rozvádí předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že obviněný uplatňuje první a třetí variantu tohoto dovolacího důvodu. Přestože zvolené námitky lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, považuje je za zjevně neopodstatněné. Podle státní zástupkyně totiž soudy nižších stupňů ve věci provedly komplexní a bezvadné dokazování a následně realizovaly správné skutkové závěry. Současně se řádně a dostatečně vypořádaly s námitkami obviněného. 12. Stran komplexnosti provedeného dokazování zdůrazňuje, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah není určován požadavky obviněného či státního zástupce, nýbrž potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí ve věci. Podle státní zástupkyně závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Pokud ovšem soud odmítne provést navržený důkaz, musí své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, čemuž odvolací soud v bodě 10 svého rozhodnutí dostál. 13. Akcentuje, že ohledně cen odcizených kol pak byl ve věci vypracován znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady movitých věcí. Odvolací soud nadto znalce ještě osobně vyslechnul, přičemž tento své závěry stvrdil a zároveň objasnil, jak stanovil hodnotu odcizených kol. Státní zástupkyně rovněž souhlasí se zdůvodněním v bodě 10 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně stran absence genetických stop. Současně poukazuje na výpovědi svědků a co z nich vyplývá a akcentuje zejména výpověď svědkyně Ř. Proto považuje skutkové závěry soudů nižších stupňů za správné a úplné, včetně zvolené právní kvalifikace. 14. Z těchto důvodů závěrem vyjádření navrhuje, aby podané dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovuje souhlas s tím, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. I pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
15. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 19. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 20. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
21. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Je tomu tak proto, že z citovaného stanoviska Ústavního soudu vyplývá, a to zejména z čl. VI, odst. 17 tohoto stanoviska, že „dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b trestního řádu [nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)].“. Dále je nutno odkázat na čl. VI, odst. 18 tohoto stanoviska, podle kterého „neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004, obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006).“. 22. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné na dovolací argumentaci obviněného blíže reagovat. Jak již bylo konstatováno, obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tento uplatnil v jeho první a třetí variantě, neboť namítá, že rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy a že soudy neprovedly nedůvodně všechny podstatné důkazy. Následně vyslovuje obviněný přesvědčení, že tímto postupem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. 23. Nejvyšší soud se nejprve zabýval první variantou tohoto tvrzeného dovolacího důvodu, tj. námitkou, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Dovolací soud považuje za vhodné a potřebné nejprve rozvést obecné předpoklady naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud musí připomenout, že ke zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním by mohlo dojít pouze v případě takového excesu, který je v rozporu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale obecně nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Zde je namístě současně zdůraznit, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy tak každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 660/2019). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
24. Platí, že tzv. extrémní rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019). 25. Z pohledu konkrétní uplatněné argumentace vztahující se k tzv. extrémnímu rozporu lze mít za to, že tyto námitky jsou uplatněny toliko formálně, když dovolatel jen vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupnů, zejména pak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy a jaké skutkové závěry na základě těchto provedených důkazů následně učinil. Jinak vyjádřeno, námitky obviněného ve shora uvedené části dovolání nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaký učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování, jakož i případně vadnou právní kvalifikaci skutku. Taková argumentace nemůže po obsahové stránce naplnit existenci tvrzeného tzv. extrémního rozporu.
26. Navíc je třeba odkázat na § 137 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Za cenu v místě obvyklou je třeba považovat cenu v obci, popř. v její části, kde došlo k trestnému činu, stanovenou pro maloobchodní prodej. Hledisko stanovení výše škody, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, vychází ze srovnání hodnoty kvantitativně a kvalitativně podobné věci v určitém čase a za obdobných smluvních podmínek (srov. přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1023/2012). Jinak vyjádřeno, při stanovení výše škody se nevychází jen s konkrétní smluvní ceny, která může být v případě konkrétního prodeje ovlivněna různými faktory, které se mohou např. i vztahovat toliko k prodávajícímu či kupícímu (např. přátelský vztah mezi prodávajícím a kupujícím či naopak nepřátelský vztah), ale z ceny, za kterou se předmětná věc prodává v daném místě a čase komukoliv. Nadto nelze také pominout, že i hodnota věci se může v čase měnit, kdy nelze ani vyloučit, že i v případě použitého zboží se tato cena může zvyšovat, tedy nejen snižovat. Proto je námitka obviněného zcela nepřípadná.
27. Obviněný rovněž zpochybňuje naplnění znaku, že jednal jako spolupachatel ve smyslu § 23 tr. zákoníku. I tato námitka je ovšem založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, když současně obviněný vyjadřuje nesouhlas s odkazem odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1189/2014. Proto taková argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Je tomu tak proto, že obviněný při formulaci této námitky jen předestírá vlastní hodnocení provedených důkazů, které je rozdílné od způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Bez ohledu na tento závěr je třeba akcentovat, že na tuto námitku soudy nižších stupňů řádně a dostatečně reagovaly, a to zejména odvolací soud (viz bod 16 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. 28. Přesto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro naplnění formy spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli (srov. R 170/1949), když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. R 36/1973-I. a 42/2010-II.). Z pohledu tohoto závěru toliko skutečně jen stručně je třeba uvést, že pokud soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování uzavřely, že odcizená jízdní kola se nacházela v uzamčené kolárně, ze které byla odcizena překonáním jisticí překážky u plastového okna, a že tato odcizili právě obviněný a spoluobviněný, tak tito museli jednat jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku, tedy trestný čin spáchali společným jednáním. Samotná skutečnost, že se přesně nepodařilo zjistit, kdo přišel s tzv. nápadem kola odcizit, kdo přesně vnikl do kolárny a další podrobnosti tohoto odcizení, není podstatná, důležité je, že ze způsobu jednání obviněného a spoluobviněného vyplývá jejich společné jednání a jejich společný úmysl odcizit předmětná kola. V tomto směru nelze skutečně pominout, že není pochyb o tom, že z místa činu obviněný i spoluobviněný prokazatelně odcizili obě kola, což nakonec ani tito nezpochybňují, když toliko uvádějí jiný způsob, jak se předmětná jízdní kola dostala do jejich dispozice, což ovšem soudy nižších stupňů považovaly na základě provedeného dokazování za vyvrácené. Samotná skutečnost, že se nepodařilo zjistit přesný způsob jednání obviněného a spoluobviněného při páchání této trestné činnosti, sama o sobě nevylučuje, aby bylo shledáno, že obviněný a spoluobviněný jednali jako spolupachatelé, pokud tento závěr vychází z hodnocení důkazů provedených před soudy nižších stupňů, které tento závěr odůvodňují a toto hodnocení je logické a odpovídající.
29. Obviněný se v dané věci v souvislosti s odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětí kriminalistická genetika dovolává tzv. opomenutých důkazu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě. Tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ovšem je zjevně neopodstatněná. 30. K problematice tzv. opomenutých důkazů je namístě nejdříve obecně připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět. Je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
31. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03). 32. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je třeba mít zároveň na paměti, jak již bylo naznačeno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
33. Obviněný naplnění této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z toho, že soud druhého stupně zamítl návrh na doplnění dokazování o výslech zpracovatele odborného vyjádření oboru kriminalistika, odvětí kriminalistická genetika. Předně je třeba zdůraznit, že tento důkazní návrh uplatnil v rámci odvolacího řízení toliko spoluobviněný F., tedy dovolatel tento návrh výslovně v odvolacím řízení neuplatnil (tento podal jen návrh na vypracování revizního znaleckého posudku). Již z tohoto pohledu se nemohlo jednat o tzv. opomenutý důkaz. Lze totiž mít za to, že námitku tzv. opomenutých důkazů je možno relevantně v rámci dovolacího řízení vztahovat jen k těm důkazům, které před soudy nižších stupňů byly navrhovány a které soudy odmítly provést, popř. k nim v rámci hodnocení důkazů nepřihlédly, kdy ovšem tento důkazní návrh musí uplatňovat dovolatel, nestačí, že ho uplatňoval spoluobviněný. Zároveň se musí jednat o důkazy, jejichž provedení požadoval obviněný v rámci odvolacího řízení výslovně provést, neboť k naplnění existence tzv. opomenutých důkazů nepostačuje ani pouhé vyjádření obhajoby, že ponechává provedení určitého důkazu na zvážení soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 3 Tdo 403/2015).
34. Jak již bylo naznačeno, obviněný v rámci odvolacího řízení doplnění dokazování v tomto směru nenavrhoval, takže se v jeho případě nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že se tímto důkazním návrhem odvolací soud zabýval, když tento učinil spoluobviněný, přičemž jeho neprovedení řádně a dostatečně zdůvodnil (viz bod 10 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Nadto je třeba zdůraznit, že skutečnost, že i na předmětech a věcech, kterých se pachatelé dotýkali nemusí být nalezeno vždy DNA, ale i např. otisky prstů, je soudům všeobecně známa, včetně důvodů, proč taková situace může nastat, a nemusí být předmětem dokazování. Jinak vyjádřeno, i pokud by v řízení před odvolacím soudem obviněný tento důkazní návrh učinil, tak by námitka tzv. opomenutých důkazů byla nedůvodná. 35. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že námitky obviněného, které směřovaly do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí variantě sice částečně odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, ale jsou zjevně neopodstatněné.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
36. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice při jisté míře benevolence odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit tvrzený závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).