Plný text
4 Tdo 448/2025-969
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2025 o dovolání obviněné G. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2024, č. j. 3 To 463/2024-870, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 187/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 1 T 187/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla dovolatelka G. S. (dále jen „dovolatelka“) podle § 226 písm. d) tr. ř. zproštěna obžaloby Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově ze dne 23. 11. 2023, č. j. ZT 70/2023-73, jelikož nebyla pro nepříčetnost trestně odpovědná. Skutku, ve kterém bylo obžalobou spatřováno spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, se měla dovolatelka podle podané obžaloby dopustit tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v době nejméně od 1. 5. 2021 do 10. 2. 2023 bez právního důvodu užívala pozemek parc. Č. XY a parc. č. XY, jehož součástí je stavba čp. XY – XY, rodinný dům, vše zapsáno na LV XY pro k.ú. a obec XY ve vlastnictví majitele J. T., ačkoli jí byla dne 8. 4. 2021 doručena výzva majitele k vystěhování z uvedené nemovitosti nejpozději dne 30. 4. 2021 a následně rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově č.j. 5 C 156/2021-47 ze dne 1. 7. 2021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1208/2021-101 ze dne 2. 12. 2021, v právní moci dne 30. 12. 2021, bylo rozhodnuto, že je povinna vyklidit uvedené nemovitosti a předat je majiteli ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku“.
2. Nalézací soud současně podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložil dovolatelce ochranné psychiatrické léčení, a to ve formě ústavní.
3. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. soud prvního stupně poškozeného J. T. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala dovolatelka odvolání směřující do zprošťujícího výroku napadeného rozsudku, včetně výroku o uloženém ochranném léčení. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“, popř. „soud druhého stupně“), tak, že jej usnesením ze dne 4. 12. 2024, č. j. 3 To 463/2024-870, podle § 256 tr. ř. zamítl. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že odvolací soud ve věci vydal opravné usnesení ze dne 18. 3. 2025, č. j. 3 To 463/2024-883, ve kterém postupem podle § 131 odst. 1 tr. ř. napravil zjevnou nesprávnost ohledně uvedeného počtu dětí poškozeného v odůvodnění usnesení ze dne 4. 12. 2024.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2024, č. j. 3 To 463/2024-870, podala dovolatelka prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém explicitně uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dále uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je totiž přesvědčena, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení hmotného práva a rozsudek soudu prvního stupně zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces. Jedná se tak podle dovolatelky o dovolání přípustné (v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 55/04).
6. Dovolatelka konkrétně namítá, že pozemek a stavbu užívala na základě souhlasu vlastníka, a proto se nemohla dopustit v obžalobě uvedeného přečinu. Osoba, která vystupuje v řízení v pozici poškozeného, není podle dovolatelky skutečný J. T. – resp. skutečný vlastník předmětných nemovitostí. Opakovaně upozorňovala soud na změnu rodného čísla poškozeného, ze které lze dovodit, že došlo k záměně osob. Svá tvrzení přitom podpořila řadou listinných důkazů.
7. Podle dovolatelky se soudy její obhajobou a předloženými důkazy řádně nezabývaly a porušily tak její právo na spravedlivý proces. Má za to, že k užívání nemovitostí měla souhlas, a proto je neužívala neoprávněně ve smyslu § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Ve věci proto spatřuje existenci zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Další námitku směruje dovolatelka do uloženého ochranného léčení. Je přesvědčena, že nebezpečnost jejího pobytu na svobodě nevyplývá z žádných provedených důkazů, a proto ji byla tato sankce uložena nezákonně. Rozporuje závažnost „incidentu se sekerou“ ze dne 28. 12. 2022, když zmíněnou situaci ani neřešila Policie ČR. Jedná se pouze o tvrzení poškozeného, které nemá dostatečný objektivní základ a spíše se jedná o jeho subjektivní vnímání situace. Akcentuje, že v řízení nebylo ani zjištěno, že by se k osobě poškozeného chovala v minulosti agresivně. Závěry znalkyně považuje za obecné a teoretické. Uložení ochranného léčení na základě těchto skutečností odporuje podle dovolatelky proporcionalitě trestních sankcí. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 502/02. Je přesvědčena o tom, že skutková zjištění o nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě ve smyslu § 99 odst. 1 tr. zákoníku nemají oporu v provedených důkazech, závěry soudu jsou nelogické a nelze je obhájit. Ve věci bylo provedeno svévolné hodnocení důkazů, z čehož taktéž dovozuje zásah do jejího práva na spravedlivý proces. Následně dovolatelka činí výčet důkazů, které předložila v rámci své obhajoby.
9. Závěrem dovolání pak navrhuje, aby Nejvyšší soud „rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 9. 2024, č. j. 1 T 187/2023-796, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 34. 12. 2024 [správně 4. 12. 2024], č. j. 3 To 463/2024-870, zrušil a přikázal odvolacímu soudu či soudu prvého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“. Současně dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. na dobu, než bude rozhodnuto o podaném dovolání, odložil či přerušil výkon uloženého ochranného léčení.
10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dne 19. 2. 2025, sp. zn. 1 NZO 138/2025. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání včetně dovolatelkou zvolených dovolacích důvodů. Podle státního zástupce není zřejmé, z jakého důvodu neuplatnila dovolatelka i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který právě směřuje na situace, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, což by odpovídalo části jejích dovolacích námitek. Podle státního zástupce by však zvolení zmíněného dovolacího důvodu na věci nic nezměnilo.
11. K námitkám dovolatelky, které podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvádí, že ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Je naopak toho názoru, že soudy obou stupňů ve věci postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Proto nepovažuje za nutné se těmito námitkami dovolatelky blíže zabývat a pro úplnost odkazuje na skutková zjištění soudů obou stupňů.
12. Ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle státního zástupce jako obsahově relevantní námitky dovolatelky vnímat ty, které směřují do absence objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně i tyto námitky jsou podle jeho názoru vystavěny na pouhém rozporování učiněných skutkových zjištění ze strany soudů nižšího stupně. Jedná se nadto o zcela totožné námitky, které obviněná uplatňovala již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž ty se její obhajobou podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
13. Ohledně námitky směřující do identity poškozeného (dvojí verze rodného čísla, nesoulad v osobních dokladech poškozeného) státní zástupce uvádí, že i této argumentaci věnovaly soudy nižších stupňů dostatečnou pozornost a objasnily, kde vznikla administrativní chyba v osobní dokumentaci poškozeného, o jehož identitě ovšem není pochyb. Dovolatelka byla navíc na nutnost vystěhování upozorňována opakovaně, tudíž není namístě ani dovozovat, že např. mohla s ohledem na její duševní stav jednat v omylu a být přesvědčena, že užívacím právem k nemovitosti disponuje.
14. K samotnému uložení ochranného léčení pak státní zástupce konstatuje, že soudy vycházely ze znaleckého posudku a navazujícího výslechu znalkyně během hlavního líčení. Z podaného posudku jednoznačně vyplynulo, jakým duševním onemocněním dovolatelka trpí, za jakých okolností jednala při páchání činu jinak trestného, jaké jsou její prognózy do budoucna bez adekvátní a do jisté míry nucené léčby apod. Bylo tak spolehlivě objasněno, že ovládací a rozpoznávací schopnosti dovolatelky byly v době spáchání činu vymizelé. Podle státního zástupce tak soudy dostály zákonným podmínkám a rovněž přezkoumatelným způsobem odůvodnily, z jakého důvodu nebylo dokazování doplňováno o revizní znalecký posudek či výslech dalšího lékaře. Nelze tedy hovořit o situaci, že by věc byla zatížena přítomností tzv. opomenutých důkazů. K otázce potencionální nebezpečnosti pobytu dovolatelky na svobodě soudy zaujaly jednoznačný postoj, a to zejména s odkazem na závěry znaleckého posudku, resp. s ohledem na výpověď poškozeného, podle něhož se dovolatelka vůči němu chovala agresivně a v jednom případě za poškozeným přišla se sekyrkou v ruce, což podle vyjádření poškozeného vypadalo nebezpečně. Zejména však znalkyně zdůraznila, že pobyt dovolatelky na svobodě je nebezpečný nejen pro její okolí, kdy dovolatelka nemá jakýkoli náhled na své onemocnění a mohou se dostavovat různé formy obranné agrese, ale taktéž pro ni samotnou, jelikož se již v minulosti pokusila o sebevraždu. V řízení tak bylo podle státního zástupce prokázáno, že ohrožení zájmů chráněného tr. zákoníkem je reálné, nikoli jen v potenciální rovině. Je proto přesvědčen, že nedošlo k porušení základních práv dovolatelky.
15. Podle státního zástupce se tak jedná o neopodstatněné dovolání. Proto navrhuje, aby jej Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
16. Dne 5. 6. 2025 doručila dovolatelka Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolatelka považuje závěry státního zástupce za nesprávné. Nesouhlasí s tím, že je její argumentace pouhou polemikou se závěry soudů nižších stupňů nýbrž poukazuje na fundamentální pochybení nižších soudů při práci s klíčovými listinnými důkazy, zejm. k totožnosti poškozeného, což následně rozvádí s odkazem na konkrétní dokumenty. Dále dovolatelka namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, když se soudy (ale i Nejvyšší státní zastupitelství) nedostatečně zabývaly nebo fakticky opomenuly detailní podání a listinné důkazy dovolatelky týkající se identity poškozeného. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rozporuje závěry státního zástupce, když podle dovolatelky, pokud je nesprávná identita vlastníka nemovitosti, pak je nutně vadná i právní kvalifikace jejího jednání jako trestného činu.
17. Dovolatelka dále namítá, že posouzení její nebezpečnosti bylo pouze povrchní a nebylo založeno na konkrétních, objektivních a zejména aktuálních důkazech o významné hrozbě pro společnost nebo pro ni samotnou. Obecně zdůrazňuje, že podle judikatury Ústavního soudu, musí být nebezpečnost konkrétní a aktuální, nikoli pouze hypotetická nebo založená na samotném onemocnění. Podle dovolatelky je hodnocení její nebezpečnosti primárně ovlivněno „incidentem se sekerou“, který je však objektivně nedoložený. Soudy dostatečně neprokázaly, že by méně omezující opatření bylo nedostatečné, a proto považuje ústavní formu ochranného léčení za nepřiměřenou. Dovolatelka v řízení navrhovala vyhotovení revizního znaleckého posudku, avšak tento její návrh odvolací soud zamítl. Současně ve své replice (byť pouze obecně) rozporuje kvalitu provedeného znaleckého posudku, který se podle ní primárně opírá o neověřená tvrzení poškozeného.
18. Dovolatelka dále považuje vyjádření státního zástupce k jejím námitkám směřujícím do identity poškozeného jako hrubě zjednodušující a odmítá, že by se jednalo pouze o administrativní chybu. Je přesvědčena o tom, že v dokladech totožnosti poškozeného jsou zásadní rozpory, což dále rozvádí. Podle dovolatelky pouhé přepsání jedné číslice nevysvětluje odlišné záznamy o rodičích v dědickém řízení, vydání nového rodného listu o desítky let později pro existující osobu s mírně pozměněným číslem ani „datum vzniku identity“. Namítá, že došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces a k nerespektování zásady in dubio pro reo, jestliže nebyly řádně vyřešeny významné pochybnosti o právním postavení poškozeného.
19. V závěru repliky setrvává dovolatelka na svém návrhu z podaného dovolání a dále doplňuje, že Nejvyšší soud má po zrušení rozhodnutí nižších soudů přikázat věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí se závazným pokynem, aby se řádně zabýval všemi předloženými důkazy, zejména těmi, které se týkají identity poškozeného, a aby pečlivě zvážil splnění zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení, včetně jeho formy, v souladu se zásadou přiměřenosti a relevantní judikaturou. Současně trvá na svém návrhu na odložení výkonu ústavního ochranného léčení.
,III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání dovolatelky přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelkou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
22. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 23. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
24. Dovolatelka v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že dovolatelka předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů dovolatelkou, pro ní příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že dovolatelka fakticky uplatňuje též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když podstatnou část dovolací argumentace směřuje do naplnění, respektive nenaplnění zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení. Tento dovolací důvod je dán v situacích, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Pod tento dovolací důvod přitom spadají i námitky rozporující formu uloženého ochranného léčení, neboť podmínky pro uložení ochranného léčení ambulantního či ústavního jsou součástí rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017).
28. Jelikož dovolatelka vztahuje jí tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze rovněž dovodit, že chtěla ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačila, jedná se o jistý opakující nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. 29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání dovolatelka zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
30. Nejvyšší soud současně považuje za vhodné uvést, že byť byl ve věci nalézacím soudem vyhlášen zprošťující rozsudek podle § 226 písm. d) tr. ř., tak dovolatelka může napadnout i takové meritorní rozhodnutí tímto mimořádným opravným prostředkem, pokud se dovolává příznivějšího důvodu zproštění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005). Příznivější jsou podle okolností případů zejména důvody podle § 226 písm. a), b) a c) tr. ř. oproti důvodům podle § 226 písm. d) a e) tr. ř., ale i zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř. proti zproštění podle § 226 písm. b) tr. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 13. 7. 1988, sp. zn. 11 Tz 26/88). I zproštění podle § 226 písm. c) tr. ř. může být v určitých případech rovněž pro obviněného nejpříznivější (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2812). Z podaného dovolání je přitom zřejmé, že dovolatelka se domáhá zprošťujícího rozhodnutí soudu podle § 226 písm. a) tr. ř. Její dovolání je proto i z tohoto pohledu přípustné.
31. Nejvyšší soud tedy přistoupil k posouzení podaného dovolání. Předně je potřeba uvést, že v dovolání deklarované námitky dovolatelka uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy dovolatelka v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla, o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
32. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Dovolatelka výslovně uplatnila dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá existenci zjevného rozporu, který podle ní tkví v nesprávné identitě poškozeného. Je proto přesvědčena, že z důvodu této skutečnosti došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Takto uplatněnou argumentaci lze s vysokou mírou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, avšak uplatněné námitky jsou zcela zjevně neopodstatněné, jak bude následně blíže rozvedeno. Další námitky dovolatelky, které toliko jistým způsobem míří do tzv. opomenutých důkazů, když dovolatelka naznačuje, že soudy některé důkazy řádně nehodnotily (listinné důkazy jí přeložené), je taktéž možné pouze po formální stránce podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, nicméně věcně se opět jedná o námitky nedůvodné. Nejvyšší soud nemohl po obsahové stránce ani přisvědčit námitkám dovolatelky, kterými rozporovala naplnění podmínek uložení ochranného opatření, když i tuto skupinu námitek by bylo možno pouze formálně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., bez ohledu na skutečnost, že tento dovolací důvod dovolatelka výslovně neoznačila.
33. Předně je třeba uvést, že těžiště námitek dovolatelky tkví v tvrzení, že pozemek a rodinný dům užívala na základě souhlasu skutečného vlastníka (nikoli poškozeného, který se za něj pouze vydává), a proto se nemohla dopustit přečinu § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Na tomto tvrzení dovolatelka identifikuje zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což podle ní má za následek i nesprávné právní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo naznačeno, takto uplatněné námitky lze jen s vysokou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když po obsahové stránce se však jedná o námitky zcela zjevně neopodstatněné. 34. K těmto námitkám dovolatelky je třeba uvést, že toto tvrzení uplatňuje dovolatelka po celou dobu probíhajícího trestního řízení. Předně lze mít za to, že soudy nižších stupňů se touto argumentací řádně a náležitě vypořádaly, přičemž uzavřely, že nemají pochybnosti o tom, že vlastníkem předmětných nemovitostí je právě poškozený (viz body 2–3, 5–7, 10–12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 9-10 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně) a nikoliv jiná osoba, jak namítá dovolatelka. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud. Pokud dovolatelka tvrdí, že T. vystupující v této trestní věci jako poškozený není skutečným T., což podporuje zejména tím, že skutečný T. má rodné číslo s jinou koncovkou než osoba vystupující jako poškozený v dané věci, tak i Nejvyšší soud má za to, že uvedený nesoulad byl v rámci trestního řízení řádně vysvětlen (viz bod 10 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Jinak vyjádřeno, i Nejvyšší soud má za to, že se jednalo pouze o následek pochybení v úředním postupu, kdy došlo k přepsání jedné číslice v rodném čísle uvedeném v původním rodném listu poškozeného. Nadto je třeba zdůraznit, že dovolatelka danou argumentaci využívá již delší dobu v rámci různých řízení, jak před soudy, tak správními orgány, přičemž ve všech těchto řízeních bylo toto její tvrzení vyvráceno, což dovolatelka ovšem zcela odmítá akceptovat a setrvává jen na svém tvrzení. Jinak vyjádřeno, v žádném z těchto řízení nebyla její tvrzení prokázána, identita poškozeného nebyla nikterak zpochybněna. Obhajoba dovolatelky tak nemá podklad v provedených důkazech, jde pouze o její utkvělou představu, mající pravděpodobně podklad v jejím nestandardním duševním stavu.
35. Současně lze mít dále za to, že dovolatelka, byť skutečně jen v náznacích namítá, že ve věci mohou existovat tzv. opomenuté důkazy, když tvrdí, že se soudy nižších stupňů řádně nezabývaly listinnými důkazy, které předložila stran tvrzené záměny osoby poškozeného. Podle Nejvyššího soudu tato argumentace směřuje jen implicitně k naplnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to i v kontextu její repliky k podanému vyjádření státního zástupce. I přes to, že se jedná jednak o námitky obecného charakteru, nadto uplatněné jen určitých náznacích, Nejvyšší soud se jimi zabýval. 36. Nejprve je vhodné k problematice tzv. opomenutých důkazů připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
37. Zároveň je třeba zdůraznit, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
38. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
39. Na rozdíl od dovolatelky má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů se listinnými důkazy předloženými dovolatelkou týkající se záměny poškozeného zabývaly, byť skutečně lze připustit, že nerozváděly obsah každého z provedených listinných důkazů samostatně. Takový postup ovšem nelze považovat jako vadný za situace, kdy skutečně není pochyb, že v minulosti došlo k vadnému uvedení rodného čísla poškozeného na řadě úředních dokladů a listin, konkrétně k přepsání v jeho koncovce (místo správného koncového čísla 0917, došlo k uvedení čísla 0017). Proto soudy nižších stupňů správně řešily otázku, zda se jednalo o vadný přepis ze strany úředních orgánů či nikoliv. Pokud nakonec soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že není pochyb o tom, že při vystavování rodného listu poškozeného z knihy narození, konkrétně v uvedení rodného čísla, došlo ke zřejmé písařské chybě, na kterou se přišlo až mnohem později (sám poškozený mluví o tom, že se na to přišlo někdy po revoluci), nelze takový postup považovat za vadný. Jedná se o situaci, ke které občas v činnosti státních institucí dochází, byť je takový postup nežádoucí. Za takové situace nebylo nutné obsah každého provedeného listinného důkazu obsahující rodné číslo poškozeného hodnotit zvlášť, když není pochyb o tom, že písařská chyba týkající se nesprávného uvedení rodného čísla nepochybně ovlivnila údaj o rodném čísle v listinách vyhotovených předtím, než se na tuto písařskou chybu přišlo. Proto lze uzavřít, že v dané věci neexistují tzv. opomenuté důkazy.
40. Pokud pak dovolatelka v rámci podané repliky k vyjádření státního zástupce akcentuje skutečnost, že v řízení před soudem navrhovala vypracování revizního znaleckého posudku, tak se Nejvyšší soud i k této námitce stručně vyjádří, byť tuto námitku výslovně neuvedla v rámci podaného dovolání, takže nemůže zakládat přezkumnou povinnost. Je tomu tak proto, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. (k doplnění dovolací argumentace po uplynutí lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Bez ohledu na tento závěr je třeba především konstatovat, že ze spisového materiálu vyplývá, že nalézací soud zamítl usnesením návrh dovolatelky na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru psychiatrie a výslech MUDr. Holákové, přičemž své úvahy stran nadbytečnosti těchto důkazů řádně odůvodnil (viz bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Ohledně tvrzení dovolatelky stran neprovedení dalších navrhovaných listinných důkazů je třeba uvést, že i těmito důkazními návrhy se nalézací soud zabýval, když shledal, že „se jedná o listiny irelevantní, které nesouvisí s projednávanou věcí, případně z větší části jsou již součástí spisu.“ (zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 11. 9. 2024, čas 1:16:16). Obdobně se vyjádřil i odvolací soud stran nutnosti doplnění dokazování (v rámci veřejného zasedání ohledně přednesení dalších důkazních návrhů, uvedl obhájce dovolatelky, že ta trvá na vypracování revizního znaleckého posudku – č. l. 865). Proto není pochyb o tom, že oba soudy svůj postup stran neprovedení všech požadovaných důkazů řádně a přesvědčivě zdůvodnily a Nejvyšší soud souhlasí s jejich závěry o nadbytečnosti provedení takových důkazních návrhů. Ve světle výše předestřených východisek se tak nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Soudy nižších stupňů ve věci důsledně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a v tomto ohledu jim Nejvyšší soud nemá co vytknout. Proto i tyto námitky dovolatelky, byť jistým způsobem uvedené jen v náznacích, Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněné.
41. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uplatněná argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Přestože totiž dovolatelka namítá, že nebyly naplněny všechny objektivní znaky dané skutkové podstaty, když zpochybňuje naplnění znaků, že dům užívala protiprávně, tak vzhledem k obsahu uplatněné argumentace není pochyb o tom, že při formulaci této dovolací argumentace vychází z jiného skutkové stavu, než jaký měly za prokázaný soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, dovolatelka se hájí tím, že dům užívala oprávněně, když podstata její argumentace je založena na tom, že poškozený není skutečným vlastníkem předmětné nemovitosti, takže jeho nesouhlas s užíváním nemovitosti její osobou je irelevantní. Taková argumentace ovšem směřuje do skutkových zjištění, nikoliv do právního posouzení věci. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud při posuzování naplnění tohoto dovolacího důvodu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Jistou výjimku z tohoto pravidla stran předpokladů naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by mohla představovat situace, kdy by Nejvyšší soud shledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Taková naznačená situace v dané věci nenastala. Proto lze považovat uplatněnou argumentaci za bezpředmětnou.
42. Jak již bylo konstatováno, dovolatelka dále rozporuje naplnění podmínek ochranného léčení, byť výslovně neuplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., což nepochybně představuje vadu podaného dovolání. Zde je třeba uvést, že je jednak povinností dovolatelky označit uplatněné dovolací důvody, jednak následně řádně vymezit tvrzené vady napadeného rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, v podaném dovolání musí dovolatelka postupovat v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. Musí proto odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., a jednak je povinna své námitky přizpůsobit obsahu konkrétně uplatněných dovolacích důvodů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 11 Tdo 344/2002). Takto ovšem dovolatelka nepostupovala. 43. Přesto se Nejvyšší soud podanou argumentací blíže zabýval. Dovolatelka fakticky namítá, že její nebezpečnost při pobytu na svobodě nevyplývá z žádných provedených důkazů, a proto jí byla tato sankce uložena nezákonně. Současně rozporuje i ústavní formu tohoto ochranného opatření, kterou považuje za nepřiměřenou. Takto uplatněnou argumentaci dovolatelky by bylo možno po formální stránce podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., avšak po obsahové stránce se jedná o nedůvodné námitky. 44. Předně je třeba připomenout, že podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku uloží soud ochranné léčení také v případě, pokud pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Z odst. 4 zmíněného ustanovení se podává, že podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Z pohledu zákonných předpokladů uložení ochranného léčení je třeba konstatovat, že nalézací soud při ukládání ochranného opatření, zejména při posuzování nebezpečnosti dovolatelky, vycházel ze znaleckého posudku. Znalkyně přitom byla před soudem řádně vyslechnuta, když přesvědčivě objasnila, proč je pobyt dovolatelky bez uložení ochranného léčení na svobodě nebezpečný nejen pro ni (pokus o sebevraždu), ale i pro její okolí (viz bod 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nalézací soud pak závěry znalkyně hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, a to zejména výpovědi poškozeného (viz blíže bod 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž odvolací soud se otázkou uložení ochranného léčení a jeho formy zabýval, když dospěl k závěru, že v případě dovolatelky jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě (viz bod 12 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), a to zpočátku v ústavní formě.
45. Nejvyšší soud považuje uvedené závěry soudů nižších stupňů za správné a zákonné. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů dovolací soud stručně k námitkám dovolatelky uvádí následující. Z předloženého znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 678 a násl.) a vyjádření znalkyně u hlavního líčení se podává, že dovolatelka trpí závažnou duševní psychotickou poruchou, kdy se jedná o poruchu s bludy. Není pochyb o tom, že u dovolatelky dlouhodobě dominuje přesvědčení, že její bývalý přítel (poškozený) byl vyměněn za jinou osobu. Současně je dovolatelka uzavřena ve vlastním světě psychotických prožitků, když žije v neustálém strachu, cítí se trvale ohrožena a pronásledována, nestýká se se svými blízkými, nemá žádný náhled na své onemocnění a je k němu zcela nekritická. Její onemocnění je velmi závažné, je hůře medikamentózně ovlivnitelné, když u dovolatelky nelze ani vzhledem k jejímu onemocnění předpokládat do budoucna dobrovolnou spolupráci při léčbě. Právě duševní onemocnění má za následek, že dovolatelka je nebezpečná jednak sama sobě (nebezpečí sebevraždy), ale i svému okolí, když právě reálné prožívání toho, že jí hrozí nebezpečí, vede k ochranné reakci z její strany, což je zcela logické z pohledu zmíněného bludného systému. Jinak řečeno, dovolatelka se bojí, je přesvědčena, že jí jde o život a musí utíkat, musí se skrývat, musí likvidovat písemnosti, doklady, proto reálně hrozí, že ve vyhrocené situaci by mohla být v rámci své „obrany“ agresivní. Projevy takové agresivní obrany byly nakonec shledány ve výpovědi poškozeného (incident se sekyrou). Pokud dovolatelka poukazuje, že se jedná jen osubjektivní tvrzení poškozeného, tak zcela pomíjí výpověď poškozeného, který vypověděl, že věc řešil s policií, tedy oznámil jí, když důvodem odložení věci byla skutečnost, že mu dovolatelka fyzicky neublížila a že u konfliktu nikdo jiný přítomen nebyl. Zde je namístě ještě uvést, že dovolatelka sice rozporuje, že výpověď poškozeného je založena pouze na jeho subjektivních vjemech, nicméně opomíjí tu skutečnost, že poškozený danou nemovitost skutečně opustil, když i před jejím opuštěním měl z poškozené strach, tato byla agresivní, když se v noci ze strachu z poškozené zamykal, což právě podporuje jeho tvrzení o obavách z jednání dovolatelky. Nadto nalézací soud mohl vnímat i ústní projev poškozeného a jeho nonverbální reakce, přičemž nevyhodnotil jeho výpověď jako nevěrohodnou. Lze tedy uzavřít, že pobyt dovolatelky na svobodě je nebezpečný, když je vysoce pravděpodobné, že v případě ponechání na svobodě se tato dopustí stejné závažného, ale s vyšší mírou pravděpodobnosti závažnějšího činu jinak trestného. Toto nebezpečí je v případě dovolatelky zcela konkrétní a aktuální (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013).
46. Ohledně formy ochranného léčení je třeba poukázat na zcela negativní postoj dovolatelky k nutnosti stabilizace jejího zdravotního stavu, tedy k nutnosti jejího léčení, když o jejím postoji nakonec svědčí i skutečnost, že ačkoliv trpí duševní poruchou od roku 2012, tak nikdy nebyla schopna dlouhodobé léčby, a nakonec dokázala velmi dobře v minulosti manipulovat se svým ošetřujícím lékařem MUDr. Přenosilem (viz vyjádření znalkyně u hlavního líčení). Současně nelze ani pominout, že dovolatelka je velmi inteligentní, kdy projevy poruchy dokáže při vyšetřeních velmi dobře skrývat z důvodu pocitu ohrožení, které vyplývá z vytvořeného bludného systému pronásledování, kdy ovšem fakticky trpí neustálým strachem. Tyto skutečnosti a její dlouhodobá sociální izolace, vyvolaná jejím duševním onemocněním, odůvodňují závěr, že jen ambulantní forma ochranného léčení nemůže vést k naplnění účelu ochranného léčení a že dovolatelka musí být na danou léčbu navedena (ústavní formou). V dané věci totiž ani nelze pominout, že z vyjádření znalkyně je zřejmé, že pokud se dovolatelka bude cítit ohrožena nějakou zcela běžnou situací, kterou však její bludnou optikou vyhodnotí jako nebezpečnou, může být pro okolí obranně agresivní. Důkazem, že násilí ze strany dovolatelky neexistuje pouze v teoretické rovině je právě její pokus o sebevraždu, když účelem ochranného opatření je mj. i ochrana života a zdraví samotné dovolatelky. Lze tedy uzavřít, že spolupráce dovolatelky v rámci ambulantní formy je zcela nepravděpodobná, a proto se Nejvyšší soud ztotožňuje i s uloženou ústavní formou ochranného léčení, a to i z pohledu zásady proporcionality (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1101/2015, dále nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/2016).
47. Z pohledu tvrzení dovolatelky, že uložení ochranného léčení v ústavní formě vylučuje skutečnost, že čin jinak trestný, kterého se měla dopustit, by v případě uznání viny nevedl k uložení nepodmíněného trestu, je třeba uvést, že tato je nepřípadná. Takový závěr ze znění § 99 odst. 1 tr. zákoníku nevyplývá. Pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující, zda se dovolatelka dopustila činu jinak trestného a pro nepříčetnost není trestně odpovědná a zda její pobyt na svobodě je nebezpečný a to, zda účelu ochranného léčení lze dosáhnout ambulantní formou či je nutno uložit ochranné léčení v ústavní formě. V tomto směru je třeba zdůraznit, že účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných tr. zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných tr. zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo. (ŠÁMAL, Pavel, ŠKVAIN, Petr. § 99 [Ochranné léčení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1495, marg. č. 1.). V dané věci pak není pochyb o tom, že účelu ochranného léčení nelze u dovolatelky dosáhnout uložením ochranného léčení v ambulantní formě, když v tomto směru je třeba poukázat na vyjádření znalkyně stran nebezpečnosti pobytu dovolatelky na svobodě a na skutečnost, že dovolatelka nemá na své onemocnění žádný nadhled a na její výrazně negativní postoj k nutnosti výkonu ochranného léčení a která brání závěru, že účelu ochranného léčení u dovolateky by bylo možno dosáhnout jen ambulantní formou.
48. Námitky dovolatelky tak Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné, když současně neseznal, že by zásah státního aparátu do základních práv dovolatelky byl v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Nadto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ústavní ochranné léčení může trvat nejdéle dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta, jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení nebo o změně ústavního léčení na léčení ambulantní (§ 99 odst. 6 tr. zákoníku). O změně ochranného léčení z ústavní formy na ambulantní o jejím propuštění může být rozhodnuto kdykoliv, tedy před uplynutím dvouleté lhůty trvání ochranného léčení v ústavní formě. Návrh na změnu způsobu výkonu ochranného léčení či propuštění z ochranného léčení může podat i sama dovolatelka, kdy proti rozhodnutí o návrhu lze poté podat i stížnost (§ 351 a § 353 tr. ř.).
49. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolatelka podala dovolání z důvodů, které lze sice částečně podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. k) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Protože nebyly naplněny tyto dovolací důvody, nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
50. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání dovolatelky, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
51. Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatelka ve svém podání navrhla, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila, resp. přerušila výkon ochranného léčení. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace dovolatelky s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že její dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro přerušení výkonu napadeného rozhodnutí nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu rozhodnout samostatným rozhodnutím, dovolatelce nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu