Plný text
4 Tdo 50/2026-524
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 dovolání obviněného F. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 5 To 91/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 11/2024, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného F. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 50 T 11/2024, byl obviněný F. V. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst.1 tr. zákoníku, zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst.1, 2 písm. g) tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (spáchaný ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku) a přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 19 T 80/2023, mu byl soudem prvního stupně podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Soud prvního stupně rovněž podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 19 T 80/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, obviněnému pak uložil i povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 40 085 Kč a poškozené společnosti Penny Market, s. r. o., na náhradě škody částku 253,02 Kč.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný F. V. dopustil předmětné trestné činnosti tak, že:
„1) dne 17. 12. 2023 v době od 22.35 hod. do 22.40 hod. v herně XY v XY na ul. XY velkou intenzitou fyzicky napadl svoji expřítelkyni L. B., tak, že ji nejméně dvakrát udeřil velkou silou otevřenou dlaní pravé ruky do oblasti hlavy a následně ji shodil z barové židle na zem, poté, co vstala, ji opětovně prudce strhl na zem, kopal ji do trupu, čímž jí způsobil tržnou ránu dolního rtu, tříštivou zlomeninu čéšky kolene levé nohy, krevní výrony v obličeji a končetinách, kdy zranění si vyžádalo hospitalizaci a operační zákrok v nemocnici TGM v Hodoníně a poškozená byla následně po dobu delší 6 týdnů citelně omezena ve svém obvyklém způsobu života, jak nutností operačního zákroku a hospitalizace, tak bolestivostí a omezením hybnosti levého kolene a s tím související nutností chůze o berlích,
2) dne 2. 1. 2024 kolem 19.40 hodin v OD Penny Market na adrese XY v XY odcizil ke škodě společnosti Penny Market s.r.o., IČO: 64945880, se sídlem Radonice, Počernická 257, 2 bonboniéry zn. Merci v celkové hodnotě 253,02 Kč, které si uschoval za mikinu a následně s nimi bez jejich zaplacení prošel pokladní zónou, kde se ho pracovník ostrahy J. Š., pokusil zastavit uchopením za oděv, tomu se vytrhl a pokračoval ven z prodejny, kam ho Š. následoval, a poté před prodejnou OD Penny po něm F. V. ze vzdálenosti nejméně 3 metrů hodil neotevřenou skleněnou láhev piva o obsahu 0,5 litru, kterou J. Š. zasáhl do hlavy, přitom se láhev o hlavu rozbila a J. Š. utrpěl tržně zhmožděnou ránu velikosti 3,5 cm ve vlasaté části hlavy vlevo, řezné rány na levé tváři o velikostech 2 cm, 2,5 cm a 4,5 cm a řeznou ránu na levé straně krku o velikosti 3 cm, když s ohledem na způsob vedení útoku a charakter předmětu, který vůči poškozenému použil, mu muselo být zřejmé, že v případě, kdy poškozeného lahví zasáhne do hlavy, mu může způsobit výrazně závažnější zranění, např. zlomeniny obličejového skeletu či při zasažení oka jeho ztrátu, přičemž takový čin spáchal, ačkoliv se dne 17. 12. 2023 dopustil jednání, v němž je spatřován zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku,
a jednání uvedených pod body 1 a 2 se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 5. 2007 pod sp. zn. 1 T 115/2007 pravomocně odsouzen mimo jiné i za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákona, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který vykonal dne 29. 6. 2007.“
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 5 To 91/2025 podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný (dále i jako „dovolatel“) dovoláním podaným prostřednictvím obhájce JUDr. Oldřicha Navrátila napadá shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a jako dovolací důvod uvádí § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejprve rekapituluje rozhodnutí obou soudů. Pak vyslovuje názor, že souhrnný trest měl být soudem prvního stupně uložen i ve vztahu k rozsudkům Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 1. 2025, č. j. 3 T 234/2024 a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 2 T 77/2025. Obviněný odkazuje na znění ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku a je přesvědčen, že trestné činy, které jsou nyní posuzovány, mají být postiženy souhrnným trestem i ve vztahu k citovaným rozsudkům. Dále poukazuje na ustanovení § 39 tr. zákoníku, zdůrazňuje, že prohlásil vinu a že v případě druhého jednání naštěstí nedošlo k závažným následkům na zdraví a škoda na majetku vznikla minimální. Obviněný uvádí, že se na své jednání dívá kriticky, má snahu o léčení své závislosti na alkoholu. S ohledem na ustanovení § 206c odst. 4 tr. řádu, kdy soud přijal jeho prohlášení viny, soud může snížit trest odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby. S odkazem na shora uvedené, obviněný má zato, že výměra uloženého trestu je nepřiměřená, dostatečně nereflektuje zejména ustanovení § 58 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 91/2025-456 ze dne 22. 10. 2025 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 50 T 11/2024-418 ze dne 13. 8. 2025 zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podal k dovolání obviněného vyjádření. Podle něj se oba nižší soudy s argumentací dovolatele vypořádaly. Námitka týkající se souhrnného trestu je zjevně nedůvodná, neboť rozsudkem, k němuž je třeba uložit souhrnný trest, byl k předmětným trestným činům dovolatele ze dnů 17. 12. 2023 a 2. 1. 2024 rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 19 T 80/2023, jímž se dovolateli dostalo „prvního varování“. Následně spáchané trestné činy již bylo zapotřebí hodnotit jako recidivu, a nikoliv jako souběh trestných činů. Námitka proti rozsahu uložení souhrnného trestu odpovídá druhé variantě nynějšího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, avšak ze strany dovolatele se jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Státní zástupce se pak obsáhle zabýval částí dovolání, v níž je namítán nepřiměřeně přísný trest ve vazbě na ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu, jehož mělo být dle dovolatele užito. Na základě rozboru judikatury, jak Ústavního, tak Nejvyššího soudu, státní zástupce dospívá k závěru, že námitky dovolatele nemohou naplnit jím deklarovaný, ani jiný dovolací důvod. Odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2866/07, sp. zn. II. ÚS 492/17 a s nimi korespondující rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 182/2018. Přiměřenost trestu by mohl dovolací soud posoudit pouze ve vztahu k principu proporcionality trestní represe a z něj plynoucí zásadou přiměřenosti trestních sankcí. Pokud jde o neužití § 58 tr. zákoníku, dospívá státní zástupce, že námitka tohoto druhu nemůže naplnit žádný z dovolacích důvodů. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/23 sice narušil jednotnou rozhodovací praxi, ale nebyl až na výjimky následován. Státní zástupce pak zmiňuje disentní stanovisko soudce Wintra a jeho odkaz na jiné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 817/21, jímž Ústavní soud naopak dosavadní praxi akceptoval. Jako výjimku uvádí státní zástupce i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 668/2007. Jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu však podřazení námitek proti neužití § 58 tr. zákoníku pod dovolací důvody odmítají – viz Nejvyšší soud sp. zn. 11Tdo 422/2012, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, sp. zn. 8 Tdo 672/2017, sp. zn. 6 Tdo 870/2017, sp. zn. 11 Tdo 286/2020, sp. zn. 6 Tdo 506/2019, obdobně i Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3227/18. V souladu s těmito rozhodnutími publikoval Nejvyšší soud takový názor pod č. 28/2020 a následovalo rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 317/2020, které bylo posléze publikováno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud nevyloučil podřazení pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitky proti neužití zmírňujícího ustanovení § 58 odst. 7 tr. zákoníku ohledně spolupracujícího obviněného. Nejvyšší soud setrval na své judikatuře obecně odmítající jako dovolací důvod námitky proti neužití § 58 tr. zákoníku i nadále, viz rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 879/2023, sp. zn. 6 Tdo 1042/2023, sp. zn. 3 Tdo 1120/2024 (aprobovaného rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1148/25). Státní zástupce uzavírá, že judikatorní praxe obecně nepřipouští námitku proti neužití § 58 tr. zákoníku (s výjimkou námitky proti neužití § 58 odst. 7 tr. zákoníku), jako řádně uplatněný dovolací důvod. Námitka proti neuložení souhrnného trestu k jiným rozsudkům, než byl uložen, je pak nedůvodná. Závěrem je navrženo, aby Nejvyšší soud podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. 7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
IV. Důvodnost dovolání
8. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na který je odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu).
9. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že obviněný opomněl explicitně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě, je však nutno v souladu s rozhodovací praxí tento důvod pokládat za uplatněný implicitně. Tento závěr vyplývá ze skutečnosti, že dovolatelem podané odvolání bylo v předcházejícím řízení Vrchním soudem v Olomouci podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě je přitom třeba uplatnit tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
10. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdí, že argumentace jeho dovolání naplňuje důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obviněný tak ve svém podání odkázal na dovolací důvod, který je možné iniciovat tehdy, když napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (v této věci jsou konkrétně zmiňována ustanovení Trestního zákoníku týkající se ukládání trestu). Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat toliko vady hmotněprávní povahy. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované.
11. Dovolatel tvrdí v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, že byla nesprávně aplikována hmotněprávní norma při ukládání trestu, konkrétně § 43 odst. 2 tr. zákoníku o ukládání souhrnného trestu. Podle obviněného by měl být souhrnný trest ukládán ve vztahu ke všem rozsudkům, jež byly vyhlášeny po spáchání posuzované trestné činnosti, nikoliv jen ve vztahu k rozsudku bezprostředně následujícímu moment spáchání posuzované trestné činnosti. Tuto námitku lze podřadit pod užitý dovolací důvod, byť jde o námitku nedůvodnou a právní argumentaci nesprávnou, jak bude níže rozvedeno.
12. Obviněný pak k užitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu namítá i nepřiměřenou přísnost jemu uloženého trestu a nerespektování pravidel ustanovení § 39 tr. zákoníku a vytýká soudu prvního stupně, že při jeho potrestání neužil zejména ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu osobě, která prohlásila vinu, když tyto námitky nenaplňují předmětný dovolací důvod ani dovolací důvod jiný. 13. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 tr. zákoníku s výjimkou § 58 odst. 7 tr. zákoníku, nemůže sama o sobě naplnit žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 317/2020, z pozdějších rozhodnutí pak rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6Tdo 879/2023), v této věci pak možno odkázat i na exkurs obsažený ve vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, v němž je shromážděna a popsána rozhodovací praxe, jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu, která řeší nastolenou otázku tak, že námitky proti neužití ustanovení § 58 tr. zákoníku zásadně nejsou zhmotněním žádného dovolacího důvodu.
14. Nejvyšší soud poukazuje i na skutečnost, že dovolací důvod týkající se nezákonnosti uloženého trestu obsažený v § 256b odst. 1 písm. i) tr. řádu nebyl dovolatelem uplatněn, když tento si je zřejmě vědom, že brojit podle tohoto ustanovení lze toliko proti tomu druhu trestu, který zákon vůbec nepřipouští nebo trestu, který je uložen mimo výměru trestní sazby stanovené zákonem. Nejvyšší soud k tomu dodává, že ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu se týká zjevného excesu ze zákonné úpravy při ukládání trestu, nikoliv přiměřenosti nebo nepřiměřenosti druhu či výměry trestu, ať již je trest pociťován jako mírný, nebo přísný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
15. Nejvyšší soud pak při rozhodování o dovolání interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Pouze, kdyby uložený trest byl v rozporu se zásadou proporcionality a jednalo by se o sankci vymykající se z ústavního rámce, v němž se ukládání trestů na základě zákona odehrává, bylo by možno jej v dovolacím řízení korigovat.
V. K meritu věci
16. Ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku není možno v žádném případě vykládat tak, jak to činí obviněný. Podmínkou uložení souhrnného trestu totiž je nejen spáchání skutku před vyhlášením (prvního) odsuzujícího rozsudku (nebo doručení trestního příkazu) soudem prvního stupně za jiný trestný čin pachatele, ale i souběh (tzv. vícečinný) předmětných trestných činů. To znamená, že mezi posuzovanými skutky nesmí dojít k vyhlášení jiného odsuzujícího rozsudku nebo doručení trestního příkazu (viz Nejvyšší soud sp. zn. 7 Tdo 314/2020). Smyslem uložení souhrnného trestu totiž je postih trestné činnosti spáchané v souběhu jedním trestem, stejně jako tomu je u úhrnného trestu podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku. Jediným rozdílem mezi uložením úhrnného trestu a souhrnného trestu je, že úhrnný trest je ukládán za jednočinný nebo vícečinný souběh trestných činů posuzovaných v jediném trestním řízení a souhrnný trest je ukládán za vícečinný souběh trestných činů, pokud jsou tyto trestné činy posuzovány ve více řízeních, všechny trestné činy však musí být spáchány dříve, než byl za některý z nich vyhlášen odsuzující rozsudek (srovnej s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 10/2000).
17. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 134/2013 se pak podává, že: „Byl-li pachateli uložen souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku a později byl týž pachatel dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem spáchaným po vyhlášení prvního rozsudku a před vyhlášením rozsudku, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu. Za takového stavu je třeba uložit samostatný trest.“
18. V nyní projednávané věci je hranicí mezi souběhem trestné činnosti a recidivou právě vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 19 T 80/2023, jímž byl obviněný varován, aby se nedopouštěl trestné činnosti další. Všechny trestné činy spáchané před tímto datem je třeba hodnotit jako souběh trestné činnosti a uložit za ně souhrnný trest. Trestné činy z trestních věcí Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 234/2024 a sp. zn. 2 T 77/2025 jsou spáchány až po uvedeném datu, tedy po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku, nejsou proto s nyní posuzovanou trestnou činností v souběhu, jsou vůči ní recidivou a je třeba je postihnout samostatnými tresty. Soud prvního stupně ani soud odvolací tudíž v této trestní věci nepochybily a soud prvního stupně uložil souhrnný trest toliko ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 19 T 80/2023 v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 tr. zákoníku (je-li toto ustanovení vykládáno v kontextu ostatních zákonných ustanovení a letité právní doktríny týkající se souhrnného trestu). Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že dovolací námitka, jíž obviněný užil, byla již mnohokrát v minulosti Nejvyšším soudem řešena, jak plyne ze shora citovaných rozhodnutí tohoto soudu a byla vždy odmítnuta jako nedůvodná, stejně jako je tomu nyní.
19. Pokud jde o namítanou nepřiměřenou přísnost uloženého trestu ve smyslu námitek proti správné aplikaci § 39 tr. zákoníku, Nejvyšší soud nejprve považuje za důležité zdůraznit, že není obecnou třetí skutkovou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Tento závěr se týká i rozhodování o druhu a výměře trestu, který byl v trestním řízení obviněnému uložen.
20. Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudů nižších stupňů o druhu a výměře uloženého trestu tím způsobem, jako by byl obecnou třetí instancí. Dovolací soud posuzuje správnost rozhodnutí o druhu a výměře trestní sankce především v rozsahu důvodně a řádně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, kdy je uložen jiný druh trestu, než zákon připouští nebo je uložen trest mimo výměru trestní sazby stanovené zákonem. „Prostou“ námitku, že uložený nepodmíněný trest je trestem nepřiměřeně mírným nebo naopak přísným, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu (viz rovněž rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozhodnutí trestních). Nejvyšší soud k námitkám dovolatele tak může jen posoudit, zda jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 8 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou je sankcí, která znamená neoprávněný zásah do Ústavou a ústavními předpisy zaručených jeho osobnostních práv, popřípadě, zda při ukládání tohoto trestu nedošlo k porušení procesních předpisů v trestním řízení, jež by dosahovalo intenzity neoprávněného zásahu do takových práv.
21. Soud prvního stupně a následně i soud odvolací především více než dostatečně zvážily prohlášení viny obviněného na něž se tento odkazuje v jeho prospěch. Skutečnost, že útokem proti zdraví svědka J. Š. nevznikl závažný následek nelze hodnotit, jak se toho dovolatel domáhá, protože útok vrženou plnou pivní lahví o hmotnosti 0,840 kg na hlavu poškozeného k závažnému následku směřoval a že k němu nedošlo, rozhodně není zásluhou obviněného. Pokud je namítáno, že hmotná škoda, kterou obviněný způsobil krádeží, je zanedbatelná, je nutno zdůraznit, že jde spíš k tíži dovolatele, že ohrozil zdraví jiné osoby takovým závažným způsobem, aby se vyhnul odpovědnosti za krádež věcí zanedbatelné hodnoty, toto svědčí spíše o jeho naprosté lhostejnosti k následkům jeho počínání na zdraví jiných. Pokud obviněný tvrdí, že projevil lítost a je ochoten se léčit ze závislosti na alkoholu, nelze soudu prvního stupně vytknout, že tento postoj hodnotí jako čistě formální, je-li posouzen v souvislosti s dalšími skutečnostmi, na něž nižší soudy právem poukázaly.
22. Nejvyšší soud pak jen opakuje, že námitky proti neužití § 58 tr. zákoníku, které dovolatel vznesl, nenaplňují žádný dovolací důvod. Nad rámec této argumentace Nejvyšší soud konstatuje, že prohlášení viny není jedinou podmínkou pro aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Soudy se musí při použití tohoto ustanovení zabývat i poměry pachatele a povahou jím spáchané trestné činnosti.
23. Obviněný F. V. je trestán souhrnným trestem za sedm trestných činů, z toho dva zločiny a je ohrožen trestní sazbou v rozmezí od 5 do 12 let odnětí svobody. Jedná se o osobu, která v minulosti opakovaně projevila sklony k páchání trestné činnosti nejen majetkového, ale i výrazně násilného charakteru (je třeba zmínit zejména jeho dvě odsouzení pro závažný trestný čin loupeže), kterou nenapravily ani výkony dlouhodobých trestů odnětí svobody. V nyní posuzované věci jednal hrubě násilně vůči dvěma různým osobám a neváhal je napadnout z malicherných pohnutek, přičemž ukázal naprostou bezohlednost k následkům na jejich zdraví, jež jim způsobí a způsobil.
24. Ve věci rozhodně nejsou, ani po prohlášení viny obviněným, podmínky k užití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu. Dovolatel nebyl potrestán nepřiměřeně přísným trestem ani v rámci jeho se týkající trestní sazby, neboť nebyl potrestán ani trestem odnětí svobody v polovině trestní sazby (polovinou trestní sazby je v jeho případě výměra 8 let a 6 měsíců). Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně vzal při stanovení výměry trestu odnětí svobody obviněného prohlášení viny výrazně v jeho prospěch, rozhodně nepostupoval vůči němu tak přísně, že by mu uložit trest v disproporci s jeho účelem a právní úpravou ve smyslu ústavního rozměru práva, přičemž jedině takový výrazný nepoměr v trestu by zakládal povinnost Nejvyššího soudu k zásahu ve prospěch dovolatele s poukazem na dodržení maximy práva na spravedlivý proces ve smyslu dodržení jeho ústavních práv. Zařazení obviněného k výkonu trestu odnětí svobody je pak odrazem § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a není žádný důvod, aby dovolací soud uvažoval o správnosti jiného postupu při zařazení obviněného k výkonu trestu odnětí svobody, než který užil soud prvního stupně.
VI. Závěr
25. Obviněný svým dovoláním formálně odkazoval na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
26. Dovolatelovy námitky proti nepřiměřenosti uloženého trestu, respektive neužití ustanovení o mimořádném snížení trestu soudem podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nenaplňují užitý dovolací důvod ani dovolací důvod jiný. 27. Soud prvního stupně i odvolací soud se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly s problematikou uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody zákonným a podle názoru Nejvyššího soudu i ústavně konformním způsobem.
28. Pokud obviněný namítal porušení normy hmotného práva ve vztahu k ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku o ukládání souhrnného trestu, tyto námitky naplnily svým obsahem užitý dovolací důvod, jsou však z materiálního hlediska nedůvodné.
29. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 11. 2. 2026
JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu
Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce