Plný text
4 Tdo 539/2025-1090
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. A., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 3 To 58/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 13/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2024, sp. zn. 35 T 13/2022, byl obviněný V. A. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, pod bodem 2) výroku o vině zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, pod bodem 3) výroku o vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit náhradu nemajetkové újmy poškozené AAAAA (pseudonym), ve výši 250 000 Kč spolu se stanoveným úrokem z prodlení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. soud poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutková zjištění, na jejichž základě dospěl soud prvního stupně k vině obviněného, jsou tato:
„1)
nejméně od počátku roku 2019 do měsíce října 2019, na různých místech České republiky, zejména v XY, v Ostravě a ve XY, využívaje jednak svého autoritativního postavení otčíma tehdy nezletilé AAAAA, podílejícího se na její výchově, dále své fyzické převahy, jakož i jejího nízkého věku a s tím spojené neznalosti v oblasti sexuální a neschopnosti racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, v úmyslu svého vlastního sexuálního uspokojení, opakovaně požadoval po výše jmenované poškozené různé sexuální praktiky, a to s vědomím možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti sexuální, když minimálně:
• na počátku roku 2019, v XY, během provádění stavebních prací při rekonstrukci domu, přiměl nezletilou poškozenou, aby si usedla na jeho pravou nohu, a jakmile takto učinila, položil svou ruku na její pravé stehno, následně ruku zasunul pod kalhoty i kalhotky a svými prsty pohyboval po přirození poškozené, přičemž jmenovaná mu opakovaně sdělila, že jí je toto jednání nepříjemné, a současně se snažila dát jeho ruku z přirození pryč, což se jí nakonec podařilo a díky tomu mohla místnost, v níž se v tu dobu nacházeli, opustit;
• v období od 23. 3. do 30. 3. 2019, v Ostravě - XY, na ulici XY, v místě jejich tehdejšího společného bydliště, si ve večerních hodinách přilehl na gauč v obývacím pokoji, kde v tu chvíli usínala nezletilá poškozená společně se svým nezletilým bratrem BBBBB (pseudonym), objal ji kolem pasu, načež svou ruku položil, nejprve přes kalhotky, na oblast jejího přirození a následně ji zasunul pod kalhotky, kde se jí dotýkal na přirození, vůči čemuž se nezletilá poškozená jednak slovně ohradila, a jednak, aby zamezila dalšímu možnému kontaktu, položila svého spícího bratra mezi ni a obžalovaného, což posledně jmenovaného popudilo, v důsledku čehož odešel spát do vedlejšího pokoje;
• v podvečerních hodinách dne 21. 7. 2019, ve XY, během společného stanování, přistoupil k nezletilé poškozené se staženými kalhotami i trenýrkami, a tedy s obnaženým a částečně ztopořeným penisem, přičemž po ní požadoval, aby penis uchopila do své ruky, přičemž jakmile na tento požadavek reagovala odmítnutím a složením rukou za záda, uchopil nezletilou poškozenou za ruku, kterou násilím přiložil ke svému penisu, po němž takto drženou rukou začal pohybovat, tedy masturbovat, což bylo nezletilé poškozené nepříjemné s tím, že až po vynaložení velké síly se jí podařilo z úchopu vymanit a odejít stranou;
• v blíže nezjištěný den měsíce října 2019, během provádění stavebních úprav domu na ulici XY v Ostravě – XY, si přisedl zezadu k nezletilé na matraci, kde ji nejprve objal, následně jednu svou ruku položil na její kalhotky a druhou rukou ji osahával na přirození s tvrzením, že ji nechce připravit o panenství, ale dělá to proto, aby věděla, co ji v budoucnu čeká a aby se toho nebála, přičemž výše popsaného jednání zanechal až po opakovaných žádostech poškozené, aby ji nechal být, doprovázených odstrkováním od svého těla;
• ve večerních hodinách blíže nezjištěného dne měsíce října 2019, během společného návratu automobilem z ulice XY, v Ostravě – XY do místa jejich tehdejšího společného bydliště, tj. na ulici XY v Ostravě - XY, sjel na lesní cestu, kde zastavil, načež nezletilé poškozené, která se nacházela na místě spolujezdce, položil svou ruku na její levé stehno, poté ruku zasunul pod kalhoty i kalhotky a osahával na přirození, a ačkoliv se nezletilá poškozená bránila tím způsobem, že se jej pokoušela od sebe odstrkovat a opakovaně mu říkala, ať svého jednání zanechá, protože se jí to nelíbí, tak i přesto jí vyhrnul mikinu, tričko a podprsenku s tím, že jí rukou sahal na pravé ňadro a současně levé ňadro olizoval, přičemž tohoto svého jednání zanechal až v okamžiku, kdy se nezletilá poškozená rozplakala,
2)
nejméně od 4. 5. 2020 do měsíce srpna 2021, v Ostravě – XY, na ulici XY, v místě jejich tehdejšího společného bydliště, v době, kdy již poškozená nezletilá AAAAA, dosáhla věku patnácti let, využívaje jednak svého autoritativního postavení otčíma podílejícího se na její výchově, dále své fyzické převahy, jakož i jejího nízkého věku a s tím spojené neznalosti v oblasti sexuální a neschopnosti racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, v úmyslu svého vlastního sexuálního uspokojení, opakovaně požadoval po výše jmenované poškozené různé sexuální praktiky, a to s vědomím možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti sexuální, když minimálně:
• po datu 4. 5. 2020, opakovaně, nejméně ve dvou případech, vstoupil ve večerních hodinách do pokoje, kde nezletilá poškozená spala, přilehl k ní na lůžko, čímž ji probudil, částečně stáhl její kalhotky, načež ji začal líbat na břiše i přirození, kde ji rovněž svou rukou osahával, čemuž se bránila jednak slovně a jednak tím způsobem, že stáhla nohy k sobě a odstrkovala jej od sebe, přičemž, když na toto její odmítavé chování nereagoval, zakřičela tak, aby to mohlo být slyšet i v dalších částech domu, což obžalovaného přimělo k upuštění od dalšího jednání;
• blíže nezjištěného dne v první polovině roku 2021, vstoupil do koupelny, kde si poškozená upravovala vlasy, objal ji zezadu kolem pasu, přitlačil k umyvadlu, čímž jí znemožnil pohyb, a ačkoliv se nezletilá poškozená bránila tím způsobem, že se jej pokoušela od sebe odstrkovat a opakovaně mu říkala, ať svého jednání zanechá, tak i přesto se svým ztopořeným penisem přitiskl k jejím hýždím, o něž se penisem také otíral, přičemž v tomto svém jednání pokračoval až do okamžiku, kdy do koupelny neočekávaně vstoupila matka nezletilé, která jej okřikla;
• v blíže nezjištěný den o letních prázdninách roku 2021, vstoupil do pokoje umístěného v prvním patře domu, kde se v tu chvíli poškozená převlékala do šněrovacích dvoudílných plavek, poklekl před ni, tváří směrem k jejímu částečně obnaženému přirození, uchopil ji svýma rukama v oblasti pasu, přitiskl k sobě, a ačkoliv se poškozená bránila tím způsobem, že se jej pokoušela od sebe odstrkovat a opakovaně mu říkala, ať svého jednání zanechá, tak nejprve políbil její přirození a posléze prováděl orální sex s tím, že tohoto jednání zanechal až poté, co zaslechl, že k pokoji přicházejí mladší sourozenci poškozené;
• v blíže nezjištěný den o letních prázdninách roku 2021, vstoupil do kuchyně, kde poškozená připravovala oběd, poklekl před ni, stáhl jí kraťasy i kalhotky, a i přes její nesouhlas, který dala najevo jak slovně, tak jejím odstrkováním, ji několikrát políbil na přirození a posléze prováděl orální sex,
3)
v blíže nezjištěný den první poloviny roku 2021, v obci XY, poblíž jezu na řece XY, poté co se v interiéru svého vozidla svou rukou dotýkal stehna nezletilé poškozené AAAAA, a snažil se zasunout svou ruku pod její spodní prádlo v místě přirození, jakmile mu posledně jmenovaná sdělila, že pokud tohoto svého jednání ihned nezanechá, tak o jeho sexuálně motivovaném chování vůči její osobě přestane mlčet, nezletilé poškozené jednak uvedl, že pokud učiní takovéto oznámení, tak jí nikdo neuvěří, vše se obrátí proti ní, a jednak jí pohrozil, že si ji po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody najde a uškrtí ji, což u nezletilé poškozené, s ohledem na dřívější jednání obžalovaného, kdy od něj v průběhu roku 2020 opakovaně dostala silné facky, a také byla přítomna opakovanému fyzickému napadení své matky z jeho strany, kterou škrtil a ohrožoval nožem, vyvolalo důvodné obavy ze splnění pronesených hrozeb“.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, který brojil proti výroku o vině a trestu, a nezletilá poškozená AAAAA, která napadala výrok o náhradě nemajetkové újmy. Obviněný v odvolání zopakoval svou obhajobu, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, a žádal o zprošťující rozsudek. Poškozená vytýkala nesprávnost stanovené výše zákonných úroků z prodlení a to, že jí nárok nebyl přiznán v požadované výši. O odvolání obviněného a poškozené rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 3 To 58/2024, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil jen ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, o které pak znovu rozhodl tak, že obviněnému V. A. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nahradit poškozené XY nemajetkovou újmu 350 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši repo sazby České národní banky platné pro 1. den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů ročně, a to od 28. 4. 2023 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. soud poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy opět odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Chvaliny. Dovolání směřoval proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu a proti výroku o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h), i) a m) tr. ř. a vedle toho výslovně namítl, že právní závěry a postup soudů nižších stupňů byly protiústavní, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody obviněného (právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces, právo, že soudce je vázán zákonem, právo být zbaven osobní svobody pouze ze zákonných důvodů, právo být souzen řádně, právo na projednání věci spravedlivě). Napadená rozhodnutí jsou projevem libovůle obou soudů nižších stupňů a že uložený trest porušuje zásadu přiměřenosti trestních sankcí.
5. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný konkrétně spatřoval v tom, že jeho jednání je nepřípustné, protože nebylo spolehlivě prokázáno spáchání vytýkaného jednání a naplnění znaků trestného činu.
6. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytkl jednak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl uznán vinným, a provedených důkazů a jednak nedůvodné zamítnutí některých jím navržených důkazů. S akcentem na vlastní popěrnou obhajobu, princip prezumce neviny a z něj plynoucí zásadu in dubio pro reo ve spojitosti s věrohodností výpovědi poškozené, jako jediného očitého svědka, zpochybnil skutkový závěr soudů, podle něhož se k poškozené choval tak, jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Důkazy, na nichž soudy vystavěly závěr o vině, označil za nedostatečné, a to s ohledem na skutečnost, že se fakticky jedná jen o výpověď poškozené, u které lze vysledovat přepjaté chování, sklon upozorňovat na sebe, stejně jako snahu stylizovat se do role oběti. Za opomenuté důkazy označil obviněný neobstarání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie ke zkoumání jeho duševního stavu a neprovedení výslechů jím navržených svědků V. A., R. V. a P. Ř. Argumenty odvolacího soudu, že jde o důkazy nadbytečné, protože nic nenasvědčuje tomu, že by obviněný v době činu nebyl plně příčetný a že by jmenovaní svědci mohli mít specifické poznatky k projednávaným skutkům nebo k okolnostem výpovědi poškozené odmítl jako vágní a nereflektující skutečnost, že obviněný doposud nebyl trestán za sexuálně motivovanou trestnou činnost a že k takovému jednání nikdy neměl ani sklony. V odmítnutí obstarání znaleckého posudku na posouzení jeho duševního stavu spatřoval projev svévole soudů, které se nepřípustně postavily do role znalce duševních poruch.
7. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný argumentoval tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutků, neboť „skutky nebyly posuzovány podle všech ustanovení zvláštní části trestního zákoníku tak, aby byl plně vystižena jejich povaha, závažnost a škodlivost pro společnost“.
8. S odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. a četnou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu zabývající se přiměřeností trestní sankce obviněný vznesl výhrady proti uloženému trestu, který označil za exemplárně přísný, zjevně nespravedlivý a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. S akcentem na své osobní, rodinné a majetkové poměry požádal o mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby aplikací § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že je kardiak a má chronickou chorobu dvanácterníku. Zásadní apel pak položil na skutečnost, že je otcem čtyř nezletilých dětí, z nichž tři jsou jeho vlastní (roky narození dětí jsou 2009, 2012, 2013 a 2017). S dětmi měl a má dobrý vztah, staral se o ně. Jediným aktuálním příjmem rodiny po jeho vzetí do vazby jsou sociální dávky, které činily v době, kdy žádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu 19 500 Kč. On i jeho manželka jsou nemajetní a dluží více než 1,2 milionu korun. Vzhledem k tomu jim byla povolena insolvence, která byla pozastavena okamžikem, kdy nemohli hradit stanovené splátky ve výši 5 500 Kč a 650 Kč měsíčně, protože omezením osobní svobody přišel o pracovní příjem, který činil 21 500 Kč měsíčně. 9. Pod dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. obviněný také kuse a bez bližší právní argumentace brojil proti výroku o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy. Fakticky se domáhal toho, aby částka přiznaná poškozené byla významně snížena, protože jinak je pro něj a jeho rodinu likvidační. Navrhl využít blíže neupřesněné moderační ustanovení a poškozenou zcela odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. 10. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný konstatoval, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli pro takový postup nebyly splněny procesní podmínky. Bylo porušeno ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., protože odvolací soud své rozhodnutí učinil na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku zjištěn vadně, a sám neprovedl nové důkazy.
11. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby zrušil rozsudky obou soudů nižších stupňů, obžaloby jej zprostil a poškozenou s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Případně, aby po zrušení uvedených rozsudků věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně – pokud by Nejvyšší soud neshledal důvody pro zásah do výroku o vině – navrhl, aby mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem, a poškozenou s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
13. Nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení před soudy a podstatu dovolání obviněného. Následně se podrobně zabýval jednotlivými dovolacími námitkami, ke kterým úvodem poznamenal, že jsou prostým opakováním obhajoby obviněného, jak ji uplatnil před soudy nižších stupňů, a svým obsahem nespadají pod žádný z dovolacích důvodů, což podpořil relevantními teoretickými východisky a aktuální judikaturou, případně jsou zjevně neopodstatněné.
14. K obecné formulované výhradě obviněného podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tento dovolací důvod se vztahuje – zjednodušeně řečeno – na případy, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání, ačkoli je trestní řízení ve smyslu § 11 a 11a tr. ř. nepřípustné. Podle státního zástupce se však námitky obviněného s tímto dovolacím důvodem zcela míjejí, neboť obviněný pouze tvrdí, že se nedopustil jednání naplňujícího znaky trestného činu. Námitky uplatněné ve smyslu citovaného dovolacího důvodu proto státní zástupce označil za nepodřaditelné pod tento důvod.
15. K námitkám obviněného uplatněným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připomněl, že tento dovolací důvod lze vztáhnout na případy, kdy jsou skutková zjištění v rozporu s provedenými důkazy, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo nebyly provedeny podstatné důkazy navržené obviněným. Podle státního zástupce však většina námitek obviněného směřuje pouze proti způsobu hodnocení důkazů soudy, což samo o sobě pod uvedený dovolací důvod nespadá. S určitou mírou tolerance pod něj lze podřadit jen výhrady vůči odmítnutí navržených důkazů, ty však státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněné.
16. Státní zástupce dále zdůraznil, že rozsah dokazování není určován požadavky stran, ale závisí na úvaze soudu, který je povinen objasnit skutkový stav v potřebném rozsahu. Soudy v projednávané věci podle státního zástupce řádně posoudily všechny návrhy na doplnění dokazování, včetně znaleckého zkoumání obviněného a výslechu dalších svědků, a jejich neprovedení řádně odůvodnily jako nadbytečné a bez relevantního důkazního potenciálu. Skutková zjištění soudů byla podle státního zástupce dostatečně podložena provedenými důkazy, přičemž klíčovou roli sehrála věrohodná a dalšími důkazy podpořená výpověď poškozené.
17. Pokud jde o tvrzený rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, státní zástupce konstatoval, že taková vada by mohla být dána pouze v případě svévolného hodnocení důkazů, což však v dané věci nenastalo. Skutková zjištění soudů mají podle něj jasný podklad v provedených důkazech a odpovídají principům logického hodnocení. Soudy obou stupňů si byly dobře vědomy toho, že největším důkazním potencionálem disponovala výpověď poškozené AAAAA, a v odůvodnění svých rozsudků pečlivě rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým právě jí udávaný popis průběhu skutkového děje a nikoli vyjádření obviněného a části jemu nakloněných svědků. Výpověď poškozené nestojí navíc osamoceně, nýbrž má nepřímou podporu ve výpovědích svědků ze sociálního okolí poškozené, v některých pasážích deníku psaného poškozenou a v závěrech znaleckého posudku zkoumajícího duševní stav poškozené.
18. Státní zástupce uzavřel, že napadené rozsudky soudů obou stupňů žádnou z vad odpovídajících dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí. Dále připomněl, že právo na spravedlivý proces nezaručuje úspěch v řízení, ale pouze spravedlivé projednání věci, což bylo v tomto případě naplněno. Rovněž nebyla porušena zásada in dubio pro reo ani princip presumpce neviny, neboť soudy po vyhodnocení všech důkazů neměly o průběhu skutkového děje žádné pochybnosti.
19. Státní zástupce dále uvedl, že přestože obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak fakticky nesprávnost právního posouzení skutku (ani vadu jiného nesprávného posouzení) k žádnému z výroků nevytýká. Jeho argumentace totiž směřuje jen proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, potažmo proti podobě skutkových zjištění, ke kterým soudy dospěly. Námitky obviněného vztahující se k výroku o vině se proto s citovaným dovolacím důvodem rozcházejí. Obdobně to podle státního zástupce platí i ve vztahu k výrokům o trestu a náhradě nemajetkové újmy. 20. Výrok o trestu je možné napadat primárně s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný uplatnil, nicméně ten lze s úspěchem použít jen tam, kde byl obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští, což se v této trestní věci nestalo. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze výrok o trestu sice napadat také, ale pouze za situace, kdy vady tohoto výroku spočívají v porušení hmotného práva, nikoli otázky druhu a výměry trestu (tj. například pokud soud pochybil v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest) – což je podle státního zástupce zcela jiná situace, než jakou v dovolání zmiňuje obviněný. V jeho případě byl úhrnný trest uložen zcela po právu. Současně státní zástupce konstatoval, že uložený trest není extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, zasahující ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (jak vyložil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, obdobně také v usnesení ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 785/2019), což by výjimečně odůvodňovalo jeho dovolací přezkum.
21. Stran požadavku obviněného na uplatnění mimořádného snížení trestní sazby pod zákonnou úroveň podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že jde o fakultativní ustanovení, které soud není povinen využít, a pokud je namítano jeho nevyužití, jedná se v zásadě o otázku přiměřenosti trestu a použití obecných zásad k ní se vztahujících, kterou nelze pod žádný dovolací důvod podřadit (v tomto smyslu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 11 Tdo 422/2012, usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013, usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1055/2019, usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a z nejnovějších pak na usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, které mimo jiné reagovalo na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23).
22. Obdobným způsobem se státní zástupce vyjádřil i k námitce obviněného směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Státní zástupce uvedl, že tato námitka stojí mimo rámec dovolacích důvodů, neboť nebyla konkrétně odůvodněna. Obviněný pouze obecně zpochybnil správnost předmětného výroku s tvrzením, že se žádného trestného činu nedopustil, a navrhl, aby soud využil moderační právo a odkázal poškozenou na civilní řízení. K tomu státní zástupce zdůraznil, že adhezní řízení má nahradit občanskoprávní řízení a umožnit poškozenému domoci se náhrady škody, nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení přímo v rámci trestního řízení. Výrok trestního soudu o přiznání takového nároku má povahu exekučního titulu a musí obstát i z hlediska ústavnosti. Možnost odkázat poškozeného na civilní řízení není rovnocennou alternativou a nelze ji nadužívat, protože by to mohlo vést k sekundární viktimizaci oběti. Trestní soud může poškozeného odkázat na civilní řízení pouze tehdy, pokud chybí dostatečný skutkový podklad nebo by další dokazování výrazně prodloužilo trestní řízení. V daném případě státní zástupce konstatoval, že nároky poškozené na náhradu nemajetkové újmy způsobené závažnými trestnými činy byly oprávněné a neexistoval žádný zákonný důvod, proč by měla být se svým řádně a včas uplatněným nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
23. K námitkám obviněného směřujícím proti způsobu rozhodnutí odvolacího soudu státní zástupce konstatoval, že je nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho první alternativě, kterou obviněný označil, protože odvolací soud odvolání obviněného věcně projednal a řádně se jeho námitkami zabýval. Pouhá nespokojenost obviněného s výsledkem řízení neznamená, že rozhodnutí soudu je zatíženo vadou, která by tento dovolací důvod naplňovala. Ani označení druhé alternativy téhož dovolacího důvodu by na věci nic nezměnilo, neboť rozsudek soudu prvního stupně není zatížen žádnými vadami, které by obviněný namítal, a tudíž ani rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být vadné z pohledu této druhé varianty.
24. Na závěr státní zástupce zopakoval, že námitky obviněného jsou buď zjevně neopodstatněné nebo je nelze podřadit pod označené dovolací důvody. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a rozhodl o něm v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.
25. Vyjádření státního zástupce k dovolání bylo Nejvyšším soudem zasláno obviněnému k případné replice. Obviněný na vyjádření reagoval prostřednictvím svého obhájce podáním ze dne 19. 6. 2025.
26. Zásadně nesouhlasí s tvrzením státního zástupce, že by přehlížel procesní mantinely dokazování nebo se pasoval do role toho, kdo určuje průběh dokazování. Naopak zdůrazňuje, že plně využíval zákonných oprávnění navrhovat důkazy v souladu s trestním řádem, a to konkrétně s odkazem na ustanovení § 89 a násl., § 105 a násl., § 218 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. c) a § 263 odst. 6 tr. ř. Jeho cílem bylo výlučně přispět k objasnění skutkového stavu a jeho objektivizaci.
27. Pokud státní zástupce označuje některé výpovědi svědků jako lživé a účelové s tím, že svědci vypovídají ve prospěch obviněného, aby mu pomohli vyhnout se trestní odpovědnosti, lze stejným prizmatem nahlížet i na výpověď poškozené a svědků potvrzujících její verzi.
28. Poukazuje, že soudy nemohly předem znát obsah a důkazní potenciál navrhovaných důkazů, a proto je nelze apriorně označovat za bezvýznamné, jak to státní zástupce činí. Podle jeho názoru mohly navrhované důkazy podstatným způsobem zpochybnit skutková zjištění soudů.
29. Odmítá tvrzení, že právo na spravedlivý proces nezaručuje úspěch v řízení. Naopak trvá na tom, že do tohoto práva jednoznačně patří možnost předložit a provést všechny důkazy, které by mohly prokázat jeho nevinu, a které by mohly vyvrátit žalobní tvrzení. V pochybnostech musí být rozhodováno ve prospěch obviněného a soud nesmí vycházet pouze z vlastních domněnek o vině. Klíčovou je absence znaleckého posudku o jeho duševním stavu, který by objektivně a spolehlivě vyhodnotil jeho případné sklony k vytýkanému jednání. Soudy podle něj bezdůvodně nahradily odborné posouzení pouhými subjektivními úvahami o jeho trestněprávní způsobilosti. Stejně jako předem marginalizovaly hodnotu výpovědí svědků, které navrhl, a to bez jakéhokoliv hlubšího odůvodnění.
30. Na rozdíl od státního zástupce má za to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil řádně, neboť vytkl a popsal vadu nesprávného právního posouzení skutku i jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, a to ve vztahu ke všem výrokům napadených rozhodnutí, a proto je citovaný dovolací důvod dán.
31. Obviněný znovu napadl rozhodnutí soudů jako nespolehlivá, nepřesvědčivá a nekorektní, zatížená zásadními procesními vadami, které mu znemožnily řádně se hájit. Poukázal na to, že soudy nesplnily základní požadavky trestního řízení, když neprovedly navrhované podstatné důkazy, nevypracovaly znalecký posudek o jeho duševním stavu, odmítly výslechy navržených svědků bez řádného odůvodnění, nahradily odborné posouzení subjektivními úvahami, neprokázaly jeho vinu s potřebnou mírou jistoty. Ve zbytku k vyjádření státního zástupce obviněný odkázal na obsah svého dovolání v čl. VIII, X a XI.
32. Dále zdůraznil, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat a že důkazní břemeno leží na straně obžaloby. Soudy podle něj musí zcela jednoznačně, bezpečně a spolehlivě prokázat, že spáchal vytýkané jednání a naplnil všechny zákonné znaky trestného činu.
IV. Důvodnost dovolání
33. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.).
34. Nejvyšší soud vzhledem k obsahu dovolání již na tomto místě připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Právně fundovanou argumentaci má při tomto restriktivním pojetí zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
35. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h), i) a m) tr. ř. V obecné rovině uvedl, že soudy postupovaly svévolně a libovolně a nesprávně vyložily a aplikovaly trestní zákoník a základní zásady trestního řízení, nesprávně vyhodnotily zásady přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku a nepřihlédly k poměrům obviněného při ukládání trestu, nesprávně vyhodnotily kritéria pro stanovení druhu a výměry trestu podle § 39 tr. zákoníku, zejména nepřihlédly k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného a rovněž nepřihlédly k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život.
36. K námitce obviněného uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka neodpovídá uvedenému dovolacímu důvodu. Dovolací důvod podle písm. e) se vztahuje výhradně na případy, kdy je vedeno trestní stíhání, ačkoliv je z právního hlediska nepřípustné. Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, tento dovolací důvod lze uplatnit pouze tehdy, pokud je dán některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 tr. ř., tedy důvod, pro který nelze trestní stíhání zahájit, nebo v něm pokračovat, a musí být zastaveno. Trestní řád v tomto ustanovení taxativně vymezuje situace, kdy je trestní stíhání nepřípustné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004 (R 38/2005)]. Obviněný však ve svém dovolání pouze namítá, že se nedopustil jednání naplňujícího znaky trestného činu, resp. že nebyly naplněny formální znaky skutkové podstaty (který z trestných činů jemu za vinu kladených má na mysli, obviněný nespecifikoval). Taková argumentace se netýká nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 tr. ř. a zcela se míjí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
37. K námitkám, které obviněný podřadil pod explicitně uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na jeho podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je sanováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
38. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vyskytuje ve třech alternativách, které se vztahují k vadám skutkových zjištění, jež mají zásadní význam pro právní posouzení věci. Může být naplněn jen tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
39. První alternativou je situace, kdy jsou rozhodná skutková zjištění v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Jde o případy, kdy skutková zjištění postrádají logickou a obsahovou návaznost na důkazy, nebo z nich vůbec nevyplývají při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení, případně jsou dokonce v přímém protikladu k obsahu důkazů. Tento rozpor se však musí týkat pouze těch skutkových zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění znaků trestného činu, nikoli jakýchkoli skutkových okolností uvedených ve výroku o vině. Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout pouze v případech nejzávažnějších excesů, které představují porušení práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a IV. ÚS 570/03). Druhou alternativou je situace, kdy jsou skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech. To znamená, že důkaz byl získán nebo proveden v rozporu s procesními pravidly tak závažným způsobem, že jej nelze použít jako podklad pro rozhodnutí (např. domovní prohlídka bez příkazu soudce). Zároveň však musí jít o důkaz podstatný pro skutková zjištění, tedy takový, který měl zásadní vliv na výsledek řízení. V takovém případě může být založen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o porušení práva na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 791/2016 a 7 Tdo 39/2010). Třetí alternativou je nedůvodné neprovedení navržených důkazů, které lze označit jako tzv. opomenuté důkazy. Musí jít o důkazy, které byly obviněným navrženy, byly způsobilé ovlivnit skutková zjištění a soud se s jejich neprovedením řádně nevypořádal. Pokud soud bez dostatečného odůvodnění opomene provést důkaz, který mohl mít významný vliv na rozhodnutí, může to rovněž založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak vyplývá z judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu. Je třeba zdůraznit, že samotné tvrzení obviněného o existenci zjevného rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními, založené pouze na jeho vlastním hodnocení důkazů, není pro naplnění tohoto dovolacího důvodu dostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
40. V projednávané věci obviněný uplatnil dovolací důvod podle písm. g) v jeho první a třetí alternativě. Pod první alternativou namítal, že v rámci dokazování nastal stav tzv. tvrzení proti tvrzení, neboť on jednání mu přisuzované popírá a jediným usvědčujícím důkazem, na kterém soudy obou stupňů staví závěr o jeho vině, je výpověď poškozené, která je podle něj osobou s narcistním charakterem, má sklon stylizovat se do role oběti a přehnaně reagovat v konfliktních situacích. Za tohoto stavu věci měly soudy respektovat presumci neviny a z ní vycházející princip in dubio pro reo a obžaloby ho v plném rozsahu zprostit, namísto toho, aby jeho vinu dovodily výlučně na základě jednostranného tvrzení poškozené. S ohledem na absenci dalších přímých či nepřímých důkazů takový postup označil za „v pochybnostech ve prospěch poškozené“.
41. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že takto formulované námitky směřují výlučně proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a představují toliko polemiku s jejich skutkovými závěry. Nejde tedy o námitky, které by naplňovaly podmínky extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jak je tento pojem vymezen judikaturou. Nejvyšší soud připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy ani nahrazovat skutkové závěry soudů nižších stupňů vlastními, ale pouze korigovat excesy, které mají ústavněprávní rozměr. V daném případě však obviněný pouze předkládá vlastní verzi skutkového děje a hodnotí důkazy ve svůj prospěch, což pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepostačuje. Uvedené plyne zejména z povahy provádění důkazů soudy, jehož těžištěm je řízení před soudem prvního stupně, potažmo soudem odvolacím. Soudy, které důkazy provádějí, zpravidla mají, na rozdíl od Nejvyššího soudu, možnost bezprostřední konfrontace obviněného, poškozeného, svědků, jakož i příležitost k provedení jiných důkazů – toto plyne ze základních zásad trestního řízení, zejména zásady ústnosti a bezprostřednosti (viz § 2 tr. ř.).
42. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že námitka obviněného by mohla být podřaditelná pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen tehdy, pokud by konkrétně a přesvědčivě poukazovala na to, že skutková zjištění, z nichž soudy vycházely, jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Takový rozpor by mohl být dán například tehdy, pokud by soudy učinily skutkový závěr, který by byl v přímém protikladu k jednoznačnému obsahu všech provedených důkazů, nebo pokud by skutková zjištění byla zcela bez opory v důkazech a nebyla by odůvodnitelná žádným logicky přijatelným způsobem jejich hodnocení. Obviněný by tak musel konkrétně označit, které důkazy byly provedeny, jaký byl jejich obsah, a v čem konkrétně spočívá jejich nesoulad s učiněnými skutkovými závěry. Nestačí pouhé tvrzení, že důkazy byly hodnoceny nesprávně, nebo že jiný způsob jejich hodnocení by vedl k příznivějšímu závěru pro obviněného. Dovolání by muselo obsahovat přesvědčivou argumentaci, že skutková zjištění soudů jsou natolik vybočující z rámce logického a racionálního hodnocení důkazů, že představují porušení práva na spravedlivý proces. Tak tomu však v projednávané věci zjevně není. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily, přičemž se pečlivě zaobíraly věrohodností poškozené, velmi dobře si vědomy váhy tohoto důkazu. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
43. Pokud jde o námitky, které obviněný uplatnil v mezích třetí alternativy dovolacího důvodu podle písm. g), lze jim jistou relevanci přiznat, jsou ale zjevně neopodstatněné. Obviněný namítal, že byly nedůvodně neprovedeny některé jím navrhované podstatné důkazy, přičemž svou argumentaci k této alternativě přímo navázal na jím již namítaný tzv. zjevný rozpor. Konkrétně se mělo jednat o vyhotovení znaleckého posudku, který by osvětlil duševní stav obviněného a jeho případný sklon k vytýkanému jednání. Obviněný poznamenal, že jeho vypracování navrhoval jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím, ale bezvýsledně. V důsledku neobstarání znaleckého posudku podle obviněného vznikají pochybnosti o jeho úplné trestněprávní způsobilosti v době vytýkaného jednání, což dovozuje ze skutečnosti, že v minulosti se nikdy sexuálně motivovaného trestného jednání nedopustil. V opomenutí jím navrhovaného důkazního prostředku spatřuje prvky libovůle a stavění se soudů nižších stupňů do pozic znalců duševních chorob, což podle něj ve výsledku přispělo k nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
44. Podle Nejvyšším soudem výše citované judikatury může být nedůvodné neprovedení navrženého důkazu relevantní pouze tehdy, pokud jde o tzv. opomenutý důkaz, tedy důkaz, který byl řádně navržen, byl způsobilý ovlivnit skutková zjištění, a soud se s jeho neprovedením buď vůbec nevypořádal, nebo tak učinil zjevně nedostatečně či nelogicky. Soud neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
45. Předně je třeba konstatovat, že skutečnost, že obviněný zpochybňuje svůj duševní stav v době činu, sama o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Obecně se příčetnost presumuje (viz § 26 tr. zákoníku). Nutnost zpracování znaleckého posudku je dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z psychiatrických či jiných vědních oborů ve smyslu § 105 odst. 1 či § 116 tr. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014). Pouze nasvědčují-li konkrétní okolnosti tomu, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Aby byl znalecký posudek zpracován, nepostačuje subjektivní pocit obviněného, ale z povahy trestního řízení musí vyplynout, že o jeho příčetnosti vznikají objektivní pochybnosti. Jen tehdy, má-li tato skutečnost podklad ve výsledcích provedeného dokazování a její povaha vyžaduje, aby došlo k jejímu doložení odbornými znalostmi z oboru psychiatrie, přistoupí soud k obstarání znaleckého posudku z tohoto oboru. Při provádění dokazování je pak jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (srov. již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).
46. Z pohledu těchto teoretických východisek Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného, kterými se domáhá doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k posouzení jeho duševního stavu v době spáchání trestné činnosti, a potažmo namítá absenci subjektivní stránky z důvodu nepříčetnosti, jsou zjevně nedůvodné. V projednávané věci soudy nižších stupňů návrh obviněného na vypracování dalšího znaleckého posudku nezamítly svévolně, ale s ohledem na skutečnost, že obviněný byl po celou dobu řízení správně orientován, evidentně byl schopen chápat smysl trestního řízení a aktivně se hájit, přičemž tuto skutečnost nezpochybnil ani on sám, ani jeho obhájce. Neexistovaly ani žádné poznatky nasvědčující duševní poruše či parafilii, obviněný neguje zneužívání návykových látek a sám opakovaně vyjádřil přesvědčení, že je duševně zdráv. Soud prvního stupně proto uzavřel (viz bod 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že další znalecké zkoumání není důvodné, neboť způsob spáchání činu neukazuje na chorobnou motivaci, ale spíše na zneužití mocenského postavení vůči poškozené. Soud odvolací se s těmito závěry plně ztotožnil (srov. bod 28 odůvodnění jeho rozsudku).
47. Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů se návrhem obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem zabývaly, jeho neprovedení řádně a logicky odůvodnily. Jejich procesní postup v tomto směru rozhodně nevykazuje znaky libovůle. Nejde tedy o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (resp. v duchu výkladové judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu). Obdobně tomu bylo u návrhů obhajoby na výslech dalších svědků. I zde soudy jejich neprovedení řádně odůvodnily jako nadbytečné a bez relevantního důkazního potenciálu.
48. K námitkám, které obviněný uplatnil pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že brojí proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, Nejvyšší soud uvádí, že tak, jak je obviněný přednesl, tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný totiž brojil jen proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily provedené důkazy a proti následným skutkovým zjištěním, ke kterým na základě provedeného dokazování došly, přičemž právní kvalifikaci skutkových zjištění, resp. skutků označil za „justiční omyl“. Nejvyšší soud podotýká, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle písm. h) lze namítat jen hmotněprávním vady rozhodnutí ve věci samé. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy omezuje pouze na zjištění, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. Je-li namítáno tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak se jeho pozornost zaměřuje na zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
49. V projednávaném případě sice obviněný formálně deklaroval obě alternativy dovolacího důvodu, ovšem své námitky založil primárně na již výše zmíněném zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudů, kdy zdůrazňoval, že soudy nesprávně postupovaly „v pochybnostech ve prospěch poškozené“. Samotný hmotněprávní nesoulad, jež je podstatou uplatněného dovolacího důvodu obviněný vůbec nekonkretizoval. Takto koncipované námitky pod hmotněprávní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Fakticky totiž nejde o relevantní výhrady vůči chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nýbrž o snahu nejprve dosáhnout revize skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom i požadované změny v jejich právním posouzení. Takovou argumentační konstrukci však z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu není možné mít za právně relevantní a pokud by mimořádný opravný prostředek spočíval jen na ní, pak by jej bylo namístě odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně.
50. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného směřujícími proti druhu a výměře uloženého trestu, které obviněný formálně podřadil pod § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., a současně vyzýval k „mimořádnému“ zásahu spočívajícímu v použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku s poukazem na údajnou zjevnou nepřiměřenost a extrémní nespravedlnost trestu a na ústavní princip proporcionality. Akcentoval vyživovací povinnosti ke svým nezletilým dětem a tíživé majetkové poměry rodiny, které se jeho dlouhodobým pobytem ve výkonu trestu odnětí svobody ještě zhorší. Takto koncipované námitky ale nejsou způsobilé založit dovolací přezkum výroku o trestu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dopadá na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo byl trest uložen mimo zákonnou sazbu. V projednávané věci byl obviněnému uložen zákonem přípustný nepodmíněný trest odnětí svobody, a to v polovině zákonné trestní sazby stanovené § 185 odst. 3 tr. zákoníku, která činí 5 až 12 let. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak míří na hmotněprávní vady výroku o trestu (typově otázky úhrnného/souhrnného trestu, společného trestu apod.), nikoli na polemiku s přiměřeností výměry jako výsledkem individualizační úvahy soudu podle § 37 až § 39 tr. zákoníku. Zásah dovolací instance do výměry trestu připadá v úvahu toliko při extrémním excesu, kdy je trest v očividném nepoměru k povaze a závažnosti činu a zasahuje do základních práv obviněného, a o takový případ se v této věci zjevně nejedná.
51. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani při meritorním posouzení by námitky obviněného neobstály. Soud prvního stupně postupoval při ukládání trestu v intencích § 37 až § 39 tr. zákoníku. Vyhodnotil povahu a závažnost spáchané trestné činnosti, osobní, rodinné a majetkové poměry obviněného, jeho dosavadní způsob života, možnosti nápravy i význam chráněných zájmů. Způsob provedení činů, jejich následky a okolnosti spáchání byly popsány přesvědčivě; poškozená byla po podstatnou část doby páchání osobou mladší patnácti let, tedy zvlášť zranitelnou obětí, a přetrvává riziko pozdější manifestace psychických následků. K osobě obviněného bylo zjištěno, že navzdory formálnímu osvědčení má 17 záznamů v opise rejstříku trestů, dlouhodobě vykazuje sklony porušovat právní normy a po činu i v průběhu trestního stíhání prokázal naprostou absenci sebereflexe, když poškozenou dále napadal a vyhrožoval jí. Soud neshledal žádné polehčující okolnosti, obviněný se k činům nedoznal a nelitoval jich, naopak měl tendenci nezletilou dehonestovat a označoval ji za lhářku. Při páchání trestné činnosti zneužíval svého autoritativního postavení v rodině. Z těchto konkrétně pojmenovaných důvodů soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku za sbíhající se trestné činy úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce osmi let, tedy v polovině zákonné sazby, a své úvahy řádně odůvodnil v souladu s požadavky judikatury Ústavního soudu. Odvolací soud tyto závěry aproboval a výměru označil za zákonnou a spravedlivou s odkazem na § 38 a § 39 tr. zákoníku. Uložený trest proto nelze označit za zjevně či extrémně nepřiměřený. Naopak jej lze označit za odpovídající závažnosti sexuálního násilí páchaného na dítěti, absenci polehčujících okolností a potřebě generální i individuální prevence.
52. Neobstojí ani požadavek na mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Toto ustanovení je – s výjimkou odst. 5 – fakultativní. Pouhé nevyužití možnosti snížit trest pod dolní hranici sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů (§ 265b tr. ř.). Judikatura Nejvyššího soudu navíc výslovně uvádí, že námitka neaplikování § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku sama o sobě dovolací přezkum neotevírá, průlom je přípustný pouze u trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých s ústavněprávním přesahem. O takovou situaci v projednávané věci nejde, jelikož nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti takové povahy a intenzity, jež by odůvodňovaly prolomení zákonné sazby směrem dolů, a na straně obviněného nepřevažují polehčující okolnosti nad přitěžujícími.
53. K námitce, že soudy údajně nedostatečně zohlednily vyživovací povinnost obviněného ke čtyřem nezletilým dětem, Nejvyšší soud připomíná, že podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku se při ukládání trestu přihlíží i k rodinným poměrům pachatele a s ohledem na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a judikaturu Ústavního soudu (zejména nálezy sp. zn. II. ÚS 2027/17, IV. ÚS 950/19 a I. ÚS 631/23) má být „nejlepší zájem dítěte“ ve věcech, které se jej dotýkají, vzat v úvahu a materiálně promítnut do odůvodnění. Tento požadavek však neznamená absolutní překážku pro uložení nepodmíněného trestu rodiči. Legitimně se vyvažuje nejlepší zájem dítěte s jinými konkurujícími zájmy, především se zájmem společnosti na ochraně dětí a na spravedlivém a účelném potrestání pachatele. Pro závěr, že nejlepší zájem dítěte má převážit do té míry, aby vyloučil nepodmíněný trest či odůvodnil mimořádné snížení pod zákonnou sazbu, musejí být dány mimořádné okolnosti, jakými jsou zejména výlučná a nezastupitelná péče obviněného, zvláštní závislost dítěte, specifické potřeby či obdobné výjimečné poměry. Obviněný přitom tvrzení o výlučné péči či neexistenci alternativního zajištění péče neposkytl. Samotná existence vyživovací povinnosti – jakkoli je společensky významná – je v trestní praxi typovým jevem a nemůže bez dalšího legitimizovat zmírnění trestu v případech takto závažné kriminality vůči dítěti. Omezení rodinného života je imanentním důsledkem uloženého nepodmíněného trestu a samo o sobě nepůsobí protiústavně a právní řád současně počítá s tím, že vyživovací povinnost rodiče odsouzeného k trestu odnětí svobody nezaniká a je v mezích zákona vykonatelná.
54. Za stávajících skutkových zjištění, kdy ze strany obviněného, který zneužíval své autority v rodině, docházelo k opakovaným sexuálním útokům na dítě mladší patnácti let, které poté, co dovršilo patnácti let věku, gradovaly co do své intenzity a vedly ve svém důsledku k tomu, že poškozená musela podstoupit dlouhodobou psychologickou terapii (její duševní útrapy sice nebyly znalci označeny jako trvalé, ale není vyloučeno, že se trvalými mohou stát – viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 62), při zohlednění plurality přitěžujících okolností, zejména toho, že obviněný prohluboval viktimizaci poškozené tím, že ji před ostatními označoval za lhářku a ji osobě zastrašoval, a naopak při absenci okolností polehčujících, veřejný zájem na ochraně dětí a na generální i individuální prevenci jednoznačně převážil nad obecným zájmem dětí obviněného na zachování každodenní přítomnosti otce. Takto nastavené vyvážení je podle Nejvyššího soudu přiměřené a ústavně konformní. Trest odnětí svobody v trvání osmi let, tj. trest vyměřený přibližně v polovině zákonné sazby, pak není excesivní ani z pohledu obviněným namítané vyživovací povinnosti a nesnadných majetkových poměrů, které byly řešeny insolvencí. 55. Obiter dictum lze soudům obou stupňů vytknout, že při rozhodování o druhu a výměře trestu mohly podrobněji odůvodnit, jakým způsobem hodnotí osobní, rodinné a majetkové postavení obviněného. Soud prvního stupně se v bodě 62 odůvodnění svého rozsudku poměrně důkladně věnoval dosavadnímu způsobu života obviněného, jeho trestní minulosti, způsobu provedení útoku, či postoji ke spáchání projednávaného skutku v průběhu trestního řízení, ovšem pokud jde o jeho osobní, rodinné a majetkové poměry jen stručně v bodě 61 konstatoval, že je neopomněl vzít v potaz, aniž by blíže vysvětlil, proč např. skutečnost, že obviněný má vyživovací povinnost k několika nezletilým dětem, není důvodem pro uložení mírnějšího trestu. Nejvyšší soud k tomu v obecné rovině připomíná, že péče o děti je faktorem určujícím pro uložení mírnějšího trestu výhradně za situace, kdy jsou dány mimořádné okolnosti jako např. výlučná a nezastupitelná péče obviněného, zvláštní závislost dítěte, vážné onemocnění jediné zbývající osoby s vyživovací povinností k těmto dětem a další významné důvody, které v posuzované věci dány nebyly, což měl soud prvního stupně nebo alespoň odvolací soud vysvětlit.
56. Nejvyšší soud uzavírá, že argumentace soudů nižších stupňů k uloženému trestu je přiléhavá a trest odnětí svobody v trvání osmi let, byť je trestem přísným z pohledu rodinných poměrů obviněného a jeho faktické snahy žít kvůli dětem v posledních letech řádný život, nelze pokládat za tak extrémně neodpovídající a zjevně nespravedlivý, aby to odůvodňovalo případný zásah dovolacího soudu nad rámec zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
57. Nejvyšší soud se zabýval i výhradami obviněného proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. V dovolacím řízení přichází v úvahu přezkum hmotněprávního základu a mezí přiznaného nároku. Vlastní úvahu soudu o přiměřené výši zadostiučinění podle § 2951 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších novel (dále jen „občanský zákoník“) lze korigovat jen tehdy, je-li zjevně excesivní, vnitřně rozporná nebo postrádá zákonná východiska. V dané věci byl nárok poškozené řádně uplatněn před zahájením dokazování v hlavním líčení prostřednictvím opatrovníka a opíral se o zjištění, že na poškozené byly opakovaně různými formami páchány zvlášť závažné zločiny znásilnění, doprovázené vyhrožováním zabitím, přičemž obviněný jako nevlastní otec zneužil její důvěru a závislost. Tím obviněný zaviněně porušil povinnost stanovenou zákonem a výrazně zasáhl do přirozených práv poškozené chráněných první částí občanského zákoníku, zejména do její osobnostní a tělesné integrity, čímž založil povinnost nahradit i nemajetkovou újmu ve smyslu § 2910 a § 2956 občanského zákoníku. Jako nemajetkovou újmu je třeba odčinit zejména duševní útrapy vyvolané opakovanými sexuálními útoky a dlouhodobým strachem, jakož i potřebu pokračující psychologické terapie. Skutečnost, že trvalé následky dosud nebyly objektivizovány, není podmínkou pro přiznání peněžitého zadostiučinění, a navíc u nezletilých obětí se navíc patologie v psychickém stavu často manifestují až s odstupem v adolescenci či rané dospělosti. Soud prvního stupně s použitím zásad slušnosti podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku přiznal poškozené částku 250 000 Kč, když zohlednil věk a zranitelnost poškozené, intenzitu, délku a opakování útoků, zneužití rodičovské autority, vyhrožování a prokázané dopady na psychiku, včetně potřeby terapie. Odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil a výměru stanovil na 350 000 Kč, kterou označil za částku spravedlivou a odpovídající povaze a závažnosti zásahu a plnící satisfakční i preventivní funkci. Správně byl přiznán i úrok z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení ve výši odpovídající repo sazbě ČNB pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 8procentních bodů ročně, jak vyplývá z § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. ř., neboť převyšující část nároku (poškozená žádala 500 000 Kč) vyžadovala detailnější dokazování přesahující rámec adhezního principu. Dovolací námitky proti tomuto výroku tudíž nemají hmotněprávní oporu a směřují jen proti volné úvaze soudu v zákonem vymezených mezích.
58. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou žádnou z námitek obviněného směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, nelze přiznat důvodnost ani namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., protože Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného věcně projednal a řádně se jeho námitkami zabýval. S odkazem na vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud připomíná, že pouhá nespokojenost obviněného se zamítnutím jeho odvolání neznamená, že rozhodnutí soudu je zatíženo vadou, která by tento dovolací důvod naplňovala.
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
59. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného V. A. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je jako celek zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová
soudkyně