Usnesení NS sp. zn. 4 Tdo 614/2025

Plný text

4 Tdo 614/2025-1267

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání obviněného P. Š., zaměstnanec XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 2 To 212/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 95/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 4 T 95/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. Š. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku [bod I a)–e)], přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku [bod II a)-b)] a přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku [bod III a)–d)]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„I. a) dne 4. 4. 2019 v XY sjednal spotřebitelský úvěr č. 1404002089 se společností Fair Credit Czech s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 150.000 Kč, které se zavázal splatit v 36 měsíčních splátkách ve výši 9.248 Kč, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 60.900 Kč a uvedl měsíční splátky závazků 25.000 Kč, ač tyto činily nejméně 690 449 Kč, a disponibilní příjem pro účely splátek úvěrů a půjček měl cca 50 897 Kč, a z úvěru uhradil toliko 78.080 Kč, čímž poškozené společnosti Fair Credit Czech s.r.o., IČO: 04455835, se sídlem Kubánské náměstí 1391/11, 100 00 Praha 10-Vršovice způsobil škodu ve výši 71.920 Kč bez dohodnutých úroků a poplatků, b) dne 17. 4. 2019 ve XY sjednal úvěr č. 9102208122 se společností PROFI CREDIT Czech, a.s. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 100.000 Kč, které se zavázal splatit v 18 měsíčních splátkách ve výši 9.984 Kč a které mu byly zaslány na bankovní účet č. XY, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 55.000 Kč a neuvedl žádné měsíční splátky závazků, ač tyto činily nejméně 690 449 Kč, a z úvěru uhradil toliko 37.952 Kč, čímž poškozené společnosti PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ: 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, Nové Město způsobil škodu ve výši 62.048 Kč bez dohodnutých úroků a poplatků, c) dne 6. 6. 2019 ve XY sjednal úvěr č. 966579001 se společností Zaplo Finance s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 60.000 Kč, které se zavázal splatit v 24 měsíčních splátkách ve výši 4.656 Kč a které mu byly zaslány na bankovní účet č. XY, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 60.000 Kč a uvedl celkové měsíční výdaje 25.000 Kč, ač tyto činily nejméně 63 564 Kč, a úvěr po upomínkách k hrazení měsíčních splátek uhradil dne 27.11.2019, takže společnosti Zaplo Finance s.r.o., IČ: 29413575, se sídlem 5. května 1746, 140 00 Praha nevznikla žádná škoda, d) dne 9. 8. 2019 ve XY sjednal spotřebitelský úvěr č. 192000321 se společností FINDIGO CZ s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 3.000 Kč se splatností do 31 dnů, které mu byly zaslány na bankovní účet č. XY, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 60.000 Kč a uvedl měsíční splátky závazků celkem 33.000 Kč, ač tyto činily nejméně 72.684 Kč, a disponibilní příjem pro účely splátek úvěrů a půjček měl cca 51 296 Kč, a úvěr uhradil dne 9.9.2019, takže společnosti FINDIGO CZ s.r.o., IČO: 03421970, se sídlem Vinohradská 1597/174, 130 00 Praha 3-Vinohrady nevznikla žádná škoda, e) dne 16. 9. 2019 ve XY sjednal spotřebitelský úvěr č. 873779 se společností O.K.V. Leasing, s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 30.000 Kč, které se zavázal splatit v 36 měsíčních splátkách ve výši 1.134 Kč a které mu byly zaslány na bankovní účet č. XY, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 59.600 Kč a uvedl měsíční splátky závazků 10.500 Kč, ač tyto činily nejméně 72 684 Kč, a z úvěru uhradil toliko 3.134 Kč, čímž poškozené společnosti O.K.V. Leasing, s.r.o., IČO: 63487063, se sídlem Strojírenská 396, 591 01 Žďár nad Sázavou způsobil škodu ve výši 26.866 Kč bez dohodnutých úroků a poplatků,

ad I. a), b) a e) způsobil celkovou škodu ve výši 160.834 Kč,

II.

a) dne 3. 5. 2019 ve XY sjednal zápůjčku č. 544473751 se společností Provident Financial s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 50.000 Kč, které se zavázal splatit ve 24 měsíčních splátkách ve výši 3.883 Kč, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 65.912 Kč a uvedl měsíční splátky závazků 15.000 Kč, ač tyto činily nejméně 59 681 Kč, a byl si tedy vědom, že novému závazku nemůže dostát, čímž poškozené společnosti Provident Financial s.r.o., IČO: 25621351, se sídlem Olbrachtova 2006/9, 140 00 Praha 4-Krč způsobil škodu ve výši 50.000 Kč bez dohodnutých úroků a poplatků, když následně v rámci náhrady škody uhradil toliko 26.432 Kč,

b) dne 31. 7. 2019 ve XY sjednal zápůjčku č. 544469208 se společností Provident Financial s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 32.000 Kč, které se zavázal splatit ve 60 týdenních splátkách ve výši 3.883 Kč, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 69.777 Kč a uvedl měsíční splátky závazků 18.800 Kč, ač tyto činily nejméně 68 220 Kč, a disponibilní příjem pro účely splátek úvěrů a půjček měl cca 52 203 Kč, a byl si tedy vědom, že novému závazku pro účely splátek úvěrů a půjček měl cca 52 203 Kč, a byl si tedy vědom, že novému závazku nemůže dostát, čímž poškozené společnosti Provident Financial s.r.o., IČO: 25621351, se sídlem Olbrachtova 2006/9, 140 00 Praha 4-Krč způsobil škodu ve výši 32.000 Kč bez dohodnutých úroků a poplatků, když následně v rámci náhrady škody uhradil toliko 17. 350 Kč,

ad II. a) a b) způsobil celkovou škodu ve výši 82.000 Kč,

III.

a) dne 30. 12. 2019 ve XY sjednal úvěr č. 954559004 se společností Zaplo Finance s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 25.000 Kč se splatností do 1.2.2020, které mu byly zaslány na bankovní účet č. XY, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 70.000 Kč a uvedl celkové měsíční výdaje 25.000 Kč, ač tyto činily nejméně 82 140 Kč, a z úvěru celkem 30 750 Kč uhradil 30.000 Kč, takže společnosti Zaplo Finance s.r.o., IČ: 29413575, se sídlem 5. května 1746, 140 00 Praha škoda na jistině nevznikla,

b) dne 7. 1. 2020 ve XY sjednal spotřebitelský úvěr č. 202000033 se společností FINDIGO CZ s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 10.000 Kč se splatností do 31 dnů, které mu byly zaslány na bankovní účet č. XY, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 75.000 Kč a uvedl měsíční splátky závazků 25.000 Kč, ač tyto činily nejméně 76 230 Kč, a disponibilní příjem pro účely splátek úvěrů a půjček měl cca 51 220 Kč, a z úvěru uhradil toliko 5.000 Kč, čímž společnosti FINDIGO CZ s.r.o., IČO: 03421970, se sídlem Vinohradská 1597/174, 130 00 Praha 3-Vinohrady způsobil škodu ve výši 5.000 Kč bez dohodnutých úroků a poplatků,

c) úvěr dne 18. 1. 2020 ve XY sjednal spotřebitelský úvěr č. 416573 se společností HELP FINANCIAL s.r.o. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 20.000 Kč, které se zavázal splatit v 60 týdenních splátkách ve výši 606 Kč, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 120.335 Kč a neuvedl žádné měsíční splátky závazků, ač tyto činily nejméně 76 230 Kč, a disponibilní příjem pro účely splátek úvěrů a půjček měl cca 51 220 Kč, a z úvěru uhradil toliko 9.954 Kč, čímž poškozené společnosti HELP FINANCIAL s.r.o., IČO: 26440334, se sídlem Ve Skalici č. p. 1393, 293 01 Mladá Boleslav-Mladá Boleslav II způsobil škodu ve výši 10.046 Kč bez dohodnutých úroků a poplatků,

d) dne 10. 3. 2020 ve XY sjednal úvěr č. 321669 se společností EC Financial Services, a.s. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 40.000 Kč, které se zavázal splatit ve 14měsíčních splátkách ve výši 5.312 Kč, přičemž do žádosti dokládal měsíční příjem 99.581 Kč a neuvedl žádné měsíční splátky závazků, ač tyto činily nejméně 82 380 Kč, a disponibilní příjem pro účely splátek úvěrů a půjček měl cca 52 768 Kč, a z úvěru uhradil toliko 10.742 Kč, čímž poškozené společnosti EC Financial Services, a.s., IČO: 24243744, se sídlem Pražská 636, 252 41 Dolní Břežany způsobil škodu ve výši 29.258 Kč bez dohodnutých úroků a poplatků,

ad III. b), c) a d) způsobil celkovou škodu ve výši 44 304 Kč“.

2. Za uvedené přečiny uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jeden) roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 28 (dvaceti osmi) měsíců. Dále podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil.

3. Podle § 140d odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), soud u poškozených O.K.V. Leasing, s. r. o., IČO: 63487063, Provident Financial, s. r. o., IČO: 25621351, FINDIGO CZ, s. r. o., IČO: 03421970, HELP FINANCIAL, s. r. o., IČO: 26440334, EC Financial Services, a. s., IČO: 24243744, nerozhodl o náhradě škody.

4. Současně soud prvního stupně obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že

„dne 27. 6. 2017 ve XY sjednal úvěr č. 9102052334 se společností PROFI CREDIT Czech, a.s. na poskytnutí finančních prostředků ve výši 60.000 Kč, které se zavázal splatit v 60 měsíčních splátkách ve výši 3.729 Kč a které mu byly zaslány na bankovní účet č. XY, přičemž do žádosti byly doloženy podklady k měsíčnímu příjmu 35.000 Kč od zaměstnavatele společnosti H. s.r.o. včetně pracovní smlouvy, které opatřil a doložil B. A., ač zde obviněný nikdy nepracoval, neboť byl vojákem z povolání u XY s měsíčním příjmem 56.200 Kč, a dále obviněný neuvedl žádné měsíční splátky závazků, ač tyto činily nejméně 55.200 Kč, a úvěr uhradil dne 12.2.2018, takže společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ: 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, Nové Město nevznikla žádná škoda, čímž měl spáchat přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku“.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku v jeho odsuzující části. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 2 To 212/2024, tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku vysloveném podle § 140d odst. 1 insolvenčního zákona a podle § 259 odst. 3 písm. a), b), tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené obchodní korporace O.K.V. Leasing, s. r. o., IČO: 63487063 se sídlem Strojírenská 396/4, 591 01 Žďár nad Sázavou, Provident Financial, s. r. o., IČO: 25621351, se sídlem Olbrachtova 2006/9, 140 00 Praha 4, FINDIGO CZ, s. r. o., IČO: 03421970, se sídlem Vinohradská 1632/180, 130 00 Praha 3, HELP FINANCIAL, s. r. o., IČO: 26440334, se sídlem Ve Skalici 1393, 293 01 Mladá Boleslav, EC Financial Services, a. s., IČO: 24243744, se sídlem Pražská 636, 252 41 Dolní Břežany, odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 2 To 212/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když tuto vadu spatřuje především v nesprávné aplikaci judikatury a posouzení jeho údajného úmyslu, a dále že chybí některý výrok nebo je neúplný, když toto pochybení spatřuje v tom, že odvolací soud po změně výroku o náhradě škody dalším výrokem nerozhodl tak, že ve zbytku jeho odvolání jako nedůvodné zamítá.

7. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle názoru obviněného naplněn tím, že soudy nesprávně hodnotily jeho tvrzený úmysl, který nikdy neměl, a to ani ve formě nepřímého úmyslu.

8. Zdůrazňuje, že opakovaně uvedl, že neměl nikdy úmysl poškozeným subjektům nevrátit všechny půjčené peníze a na svoji obhajobu doložil i znalecký posudek prokazující majetek, jímž disponoval spolu se svými rodinnými příslušníky. Akcentuje, že měli v úmyslu postavit multikulturní centrum s bytovými jednotkami ve XY. Toto jeho tvrzení nebylo obžalobou nijak zpochybněno. Poukazuje na to, že znaleckým posudkem č. 201903509 byla stanovena hodnota jejich nemovitého majetku na částku 13 480 000 Kč, tedy značně převyšující vzniklou škodu a jeho závazky, když tento majetek byl předmětem zástavních práv některých věřitelů. Podstata jeho argumentu stran hodnoty majetku tkví v tom, že si byl se svou rodinou vědom převyšující hodnoty majetku nad jeho závazky, pro které i tak měl dostatečnou rezervu splácení.

9. Dovolatel také okrajově uvádí ve svém dovolání s poznámkou na pozdější dovysvětlení, že odvolací soud sice uvedl, že plnění v insolvenčním řízení bude činit 30 %, když ovšem nezohlednil, že značná část plnění věřitelům v insolvenci pocházela z prodeje jeho nemovitostí a jeho rodiny, byť prodaných pod cenou kvůli pandemii koronaviru C-19. Obviněný ale také upozorňuje na to, že soudní závěry vznikly až dodatečně a nebyly známy při uzavírání smluv.

10. Dovolatel dále namítá nedostatečné zhodnocení jeho úmyslu. Má za to, že k tomu přistupovaly soudy přitěžujícím způsobem a neobjektivně. Zpochybňuje i použitou judikaturu odvolacího soudu, který ji ve svém odůvodnění použil podle obviněného nesprávně a k dané věci bez věcného opodstatnění. Dovolatel následně ve své argumentaci odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 427/2013, týkající se zajištěných úvěrů a uvádí, že závazky vůči věřitelům P. a V. byly smluvně zajištěny, přičemž zpochybnění zajištění ve prospěch P. považuje za nepodložené, jelikož soud nevyzval k doložení této skutečnosti. Dovolatel je přesvědčen, že při právním posouzení věci je nezbytné přihlédnout k existenci majetku – konkrétně hyperochy – který byl použitelný k uspokojení pohledávek dalších věřitelů a byl dobrovolně vydán v rámci insolvenčního řízení, nikoli zcizen. Proto je toho názoru, že tyto skutečnosti vylučují jeho úmysl spáchat trestný čin, jelikož již při uzavírání závazků počítal s tím, že jejich rodinný majetek pokryje případné pohledávky.

11. Dovolatel dále cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu v souvislosti s podvodným jednáním ve smyslu § 250 tr. zákona (pozn. podle starého trestního zákona, účinného znění do 2009), kdy otázkou podvodného jednání podle § 250 tr. zákona se opakovaně zabýval jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud (např. sp. zn. 8 Tz 164/1999, 8 Tz 303/2000, 8 Tdo 1306/2006, 3 Tdo 123/2007, I. ÚS 558/01, II. ÚS 566/05). Z těchto rozhodnutí podle něho vyplývá, že zástavní právo plní nejen funkci zajišťovací, ale i uhrazovací. Trestný čin podvodu může být naplněn jen tehdy, pokud dlužník od počátku neměl úmysl závazek splatit a současně byla zástava nedostatečná k jeho krytí, přičemž si byl dlužník této skutečnosti vědom. Jestliže hodnota zástavy převyšovala hodnotu závazku, nemohla vzniknout škoda na cizím majetku, což je nezbytný znak skutkové podstaty podvodu. Obviněný připouští, že byť jeho majetek nebyl formálně zajištěn ve prospěch poškozených, tak z materiálního pohledu jeho dluhy kryty majetkem byly. Akcentuje, že spolu s jeho snahou o refinancování v jeden úvěr, který měl sloužit k dostavbě podnikatelského záměru, je jednoznačné, že podvodný úmysl u něho nebyl dán. V souvislosti s tím odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 5 Tz 146/2000, ve kterém se konstatuje, že pokud dlužník při uzavření smlouvy o půjčce (úvěru) byl schopen závazek splnit a překážky jeho splnění nastaly až následně, nebo pokud dodatečně změnil úmysl závazek neplnit, nelze takové jednání kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zákona. Toto rozhodnutí dovolatel zmiňuje právě v souvislosti s tím, že dodatečně vzniklé překážky plnění závazku, jako je neposkytnutí úvěru od UniCredit Bank, výpadek příjmu v důsledku pandemie koronaviru C-19 či zpeněžení majetku pod cenou, vylučují jeho úmysl podvodu, neboť měl od počátku vůli splnit závazek, ale objektivní okolnosti mu v tom zabránily.

12. Dovolatel dále namítá, že v žádném případě nelze mít za to, že by v případě skutku pod bodem I. a) měl v době sjednávání úvěru splátky ve výši 690 440 Kč. Připouští, že v tomto měsíci sice nastala splatnost zajištěného závazku věřitele P., ovšem závazek byl zajištěn majetkem a měl být uhrazen refinancováním či zpeněžením aktiv, nikoli placen z jeho příjmů, což ani sám věřitel P. neočekával, a nakonec došlo i k dohodě o prodloužení splatnosti (tato skutečnost byla v řízení prokázána). Neměl v úmyslu uvést věřitele v omyl a zároveň akcentuje skutečnost, že zajištění splátky majetkem a ujednání prodloužení splatnosti z důvodu neobdržení refinancování, mu nemůže být přičítáno k tíži. V závěru k této námitce dodává, že buď musí být zohledněn jeho majetek, nebo se zajištěný majetek nemůže objevovat v popisu skutku.

13. Obviněný pak uzavírá, že pokud dovolací soud uzná, že splátku zajištěného závazku mu nelze přičítat k tíži, pak jeho měsíční zatížení činilo „pouhých“ 40 449 Kč, což odpovídá jeho příjmům v roce 2019, kdy po odečtení výdajů zůstával v přebytku cca 130 000 Kč. Navíc dne 27. 11. 2019 uhradil závazek vůči společnosti Zaplo Finance, čímž odpadla za období 12/2019–06/2021splátka ve výši 4 656 Kč. Dovolatel k tomu uvádí, že soudy pochybily v nesprávném zohlednění znaleckého posudku, neboť v popisu skutku figurují chybné údaje o výši jeho měsíčních splátek. Akcentuje, že jeho argumentace nesměřuje proti hodnocení důkazů, nýbrž proti právnímu názoru, zda lze do míry jeho zatíženosti zahrnout i splátku zajištěného závazku, který měl být uhrazen jiným způsobem než z příjmů.

14. Obdobně poukazuje na dohodu s věřitelem V., že smluvní úrok bude uhrazen z refinancování, nikoli z běžných příjmů, a proto neměl povinnost jej v daném období uhradit. Nelze tedy přičítat k jeho tíži měsíční splátku ve výši cca 5 800 Kč a posouzení této skutečnosti mělo být prokázáno ze svědecké výpovědi věřitele V., která však byla bezdůvodně zamítnuta. Nadto dodává, že úmysl páchat trestnou činnost jednoznačně prokázán nebyl a že poškození měli možnost se tvrzenému omylu vyvarovat, což nebylo v řízení náležitě zohledněno.

15. Obviněný cituje pasáž z bodu 21 rozsudku odvolacího soudu, kde z uvedené judikatury vyplývá, že „ne každé nepravdivé nebo zamlčené tvrzení při sjednávání úvěru automaticky naplňuje znaky přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku; v daném případě však soud konstatoval, že obviněný zatajil zásadní informace o své předchozí finanční zatíženosti, která převyšovala jeho příjmy, což bylo pro posouzení bonity podstatné“. Podle jeho názoru, jak již výše avizoval, vůbec neměl povinnost uvádět splátku zajištěného úvěru ani smluvně odložené úroky, protože tyto závazky neměly být hrazeny z jeho příjmů. Po odečtení osobních výdajů jeho příjmy převyšovaly v roce 2019 výdaje na splátky o cca 130 000 Kč, což potvrzuje jeho finanční schopnost závazkům dostát.

16. Dovolatel dále odkazuje na argumentaci vyplývající z bodu 22 rozsudku odvolacího soudu, ve kterém je uvedeno, že uvěrové společnosti mají povinnost ověřit schopnost žadatele splácet úvěr, avšak pouze na základě údajů, které od něj samy požadují. Nelze tedy po nich podle odvolacího soudu požadovat absolutní míru obezřetnosti, nýbrž pouze přiměřenou. Namítá, že těchto judikaturních závěrů se dovolával, ovšem soudy si judikaturu nesprávně vyložily. K tomu dodává, že poskytl poškozeným nejen prohlášení, ale i relevantní dokumenty (např. výpisy z účtů) a tudíž je nutno hodnotit jeho tvrzení komplexně, včetně všech doložených podkladů, nikoli izolovaně, jak to činí soudy nižších stupňů. Zdůrazňuje, že z výpisů z účtů vyplývalo, jaké jsou jeho příjmy a výdaje a že tudíž poškození věděli, jak má velké výdaje. 17. Obviněný tedy opakovaně namítá, že soudy ignorovaly výpisy z účtů, z nichž bylo patrné, že jeho příjmy byly pravidelně rozesílány na splátky závazků a poškození si byli vědomi jeho finanční zatíženosti, přesto se nedoptávali na podrobnosti a smlouvy s ním uzavřeli. Podle dovolatele tak poškození měli dostatek relevantních informací k tomu, aby se tvrzenému omylu vyhnuli, avšak přesto mu peníze poskytli. Obviněný dále ve svém dovolání odkazuje na komentářovou literaturu (ŠÁMAL, Pavel. § 209 [Podvod]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2645, marg. č. 4.) stran posuzování míry opatrnosti podváděné osoby, když poukazuje na nutnost posuzovat subjektivní kritérium míry opatrnosti a objektivní kritérium míry opatrnosti. K tomuto dále odkazuje na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, která se týká naplnění znaků trestného činu podvodu ve smyslu staré úpravy tr. zákona podle § 250 odst. 1, podle kterého v rámci soukromoprávních vztahů je nutné, aby si účastníci chránili své majetkové zájmy, a nelze trestně stíhat druhou stranu za důsledky vlastní neopatrnosti. Tímto usnesením Nejvyššího soudu dovolatel dokládá, že povinnost k ochraně svých majetkových práv a dodržení zákonné úpravy k posouzení úvěruschopnosti obviněného, byla na straně poškozených společností. Podle dovolatele tak odvolací soud mylně posoudil závěr dovolacího soudu a zúžil význam této povinnosti pouze na případy milionových částek, ačkoli i částky v řádech deseti či sta tisíců představují významný závazek a k posuzovanému případu už i 50 (padesát) tisíc představuje značný obnos, který stojí za to, aby si poškozený svá práva řádně hájil. V kontextu skutků pod bodem I. a) a b) je zřejmé, že poškození měli dostatek prostoru k obezřetnému rozhodování.

18. Stran subsidiarity trestní represe dovolatel namítá, že by mu neměl být kladen za vinu skutek uvedený pod výrokem bodu I. c) a d), kdy poškozeným uhradil úvěry ještě v roce 2019 a závazky tak byly řádně splaceny. Dále cituje pasáž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007, a reaguje na toto rozhodnutí s tím, že soudy nesprávně hodnotily důkazy, když ignorovaly výpisy z účtů a katastru nemovitostí, které svědčí o poskytnutých informacích a zajištění závazků. Rovněž upozorňuje, že některá prohlášení nebyla podepsána ani jím vyplněna, a proto mu je nelze přičítat k tíži. Současně odkázal na své námitky rozvedené v písemné závěrečné řeči.

19. Na závěr svého dovolání obviněný uvádí stručně citované některé výtky ze závěrečné řeči, které považuje za podstatné: I. a) Fair Credit Czech, s. r. o. – spotřebitelský úvěr 1404002089 Zde obviněný tvrdí, že uvedené údaje o příjmu a výdajích v dokumentu na č. l. 205 odpovídají skutečnosti, přičemž závazek vůči P. nebyl sjednán na splátky a úroky měly být hrazeny z refinancování. Navíc dokument není podepsán a není jasné, kdo jej vyplnil. Věřitel měl k dispozici výpisy z účtu, které poskytovaly relevantní informace. b) PROFI CREDIT Czech, a. s. – úvěr č. 9102208122 Poškozený neprojevil dostatečnou obezřetnost, když navzdory doloženému příjmu 61 000 Kč ze strany zaměstnavatele (na č. l. 182), byl zprostředkovatelem uveden nižší příjem 55 000 Kč, což svědčí o pochybení na jeho straně. d) FINDIGO CZ, s. r. o. – úvěr č. 192000321 Dovolatel namítá, že poškozený měl z dostupných výpisů z účtu (na č. l. 349) zjistit rozsah příjmů i výdajů a měl si vyžádat vysvětlení k transakcím, což neučinil, a tím neprojevil potřebnou míru opatrnosti. Jelikož se jednalo o částku ve výši 3 000 Kč, která byla řádně uhrazena, nelze v daném jednání spatřovat společenskou škodlivost. e) O.K.V. Leasing, s. r. o. – úvěr č. 873779 Obviněný poukazuje na pochybení zprostředkovatele úvěru, který neuváděl všechny závazky a jednal primárně za účelem získání provize, což obviněného utvrzovalo v přesvědčení, že věřitelé si informace ověřují sami. Poškozený měl k dispozici výpisy z účtu i katastru (na č. l. 377), ale neprojevil potřebnou míru opatrnosti a nezjišťoval stejně jako jiní poškození ani základní skutečnost, a proto nelze hovořit o jeho uvedení v omyl. III. a) Zaplo Finance, s. r. o. – úvěr 954559004 Poškozený měl k dispozici výpisy z účtu (viz na č. l. 288 a násl.), ze kterých mohl zjistit další skutečnosti. Nelze hovořit ani v tomto případě o společenské škodlivosti, jelikož byl závazek uhrazen. b) FINDIGO CZ, s. r. o. – úvěr č. 202000033 Obviněný namítá, že poškozený měl z výpisů z účtů (na č. l. 349) zjistit rozsah příjmů, výdajů i transakcí ve prospěch rodinných příslušníků, a měl si vyžádat vysvětlení, což neučinil, a tím neprojevil potřebnou míru opatrnosti. Vzhledem k tomu, že šlo o částku 10 000 Kč, která byla postupně uhrazena a splacení se pouze prodloužilo kvůli pandemii Covid-19, nelze ani tady spatřovat společenskou škodlivost.

d) EC Financial Services, a. s. – úvěr č. 321669 Obviněný tvrdí, že poškozený vycházel z informací získaných lustrací v systému SASPO (dle sdělení na č. l. 402), který je propojen s dalšími databázemi a registry, a přesto se rozhodl finanční prostředky poskytnout, čímž nelze hovořit o jeho uvedení v omyl. Vzhledem k pandemické situaci a dostupných údajů nenese jednání obviněného znaky společenské škodlivosti.

20. Závěrem dovolání obviněný uzavírá, že odvolací soud se nevypořádal řádně s jeho námitkami, nijak je nehodnotil a odhlédl od podstatných skutečností a zatížil řízení vadou. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. a zrušil obě rozhodnutí, tedy usnesení (správně rozsudek – pozn. NS) Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 2 To 212/2024, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 4 T 95/2023, a věc přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně k novému projednání a rozhodnutí.

21. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 19. 6. 2025, č. j. 1 NZO 437/2025–13. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, dovolací důvody obviněného, a především obsah podaného dovolání obviněného. K uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. státní zástupce uvádí, že z jejich výslovného vymezení obsaženého v podaném dovolání je zcela zřejmé, že dovolatel ve skutečnosti uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř., neboť pravděpodobně přehlédl novelu trestního řádu č. 220/2021 Sb., kterou s účinností od 1. 1. 2022 došlo mimo jiné ke změně formulace důvodů dovolání.

22. Státní zástupce následně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že tento je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. Akcentuje, že dovolací soud je při svém rozhodování vázán skutkovým stavem zjištěným v předchozím řízení a jeho úkolem je pouze ověřit, zda právní kvalifikace skutku odpovídá zákonným znakům příslušné skutkové podstaty trestného činu. Přezkum skutkových zjištění jako takových není v rámci tohoto dovolacího důvodu přípustný (k tomu srovnání např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 4 Tdo 572/2022).

23. Státní zástupce má pak za to, že s tímto výkladem uplatněného dovolacího důvodu se zcela míjí námitky proti hodnocení důkazních prostředků a z nich vyvozených skutkových závěrů. Následně připouští, že tyto námitky by mohly být relevantní pouze za splnění podmínek §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. jeho první alternativy), pokud by se týkaly důkazních prostředků majících přímý vliv na právní kvalifikaci skutku, což však obviněný neučinil – jeho výhrady představují pouze polemiku s výsledky dokazování. Zároveň nelze přihlédnout ani k námitce obviněného stran obecného odkazu na závěrečnou řeč, neboť z toho nelze vyvodit obsah podaného dovolání ani odůvodnit naplnění hmotněprávního dovolacího důvodu. Pokud jde o další uplatněné námitky obviněného týkající se existence úmyslného zavinění a výše způsobené škody, tak k tomu státní zástupce dodává pouze to, že je lze s určitou mírou benevolence podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

24. Následně se státní zástupce vyjádřil ke skutkové podstatě přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Uvádí, že tato skutková podstata ve smyslu zákonné úpravy spočívá v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či zamlčených podstatných údajů při sjednávání nebo čerpání úvěru, přičemž zdůrazňuje, že k trestní odpovědnosti není nutný úmysl způsobit škodu. Akcentuje, že k naplnění znaků větší škody postačuje nedbalostní zavinění podle § 17 písm. a) tr. zákoníku. Konstatuje, že objektivní stránka je naplněna i tehdy, pokud pachatel uvede nepravdivé údaje v jakémkoli dokumentu požadovaném v rámci procesu sjednávání úvěru (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/2009 Sb. rozh. tr.). Jak pak vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění mezi obviněným a úvěrujícími obchodními společnostmi došlo v období let 2019 a 2020 ke sjednávání úvěrových smluv, resp. ve dvou případech smluv o zápůjčce, čímž měl poškozeným způsobit škodu uvedenou ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. U skutků pod body I. c) a d) však došlo k následnému splacení úvěru, takže škoda nevznikla. K tomu státní zástupce dodává, že podle jeho názoru nejsou skutková zjištění nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, zatížena těmi vadami, které v podaném dovolání vytkl obviněný. Proto považuje námitky proti existenci úmyslného zavinění za neopodstatněné, neboť obviněný v podkladech pro poškozené vědomě zatajil pravdivou výši svých závazků. Způsob jeho jednání svědčí o přímém úmyslu zasáhnout do majetkových práv poškozených. Subjektivní stránka přečinu je tak naplněna nejen charakterem jednání, ale i jeho následkem v podobě způsobené škody.

25. Státní zástupce dále považuje za mylnou domněnku dovolatele, že pro trestní odpovědnost za úvěrový podvod je rozhodující jeho majetkové zajištění, což však není právně relevantní. Akcentuje, že úvěrový podvod je předčasně dokonaný delikt, který je naplněn již samotným uvedením nepravdivých či zamlčených údajů při sjednávání úvěru, bez ohledu na následné čerpání. Zákon tímto předem chrání majetkové zájmy poškozených a kriminalizuje i jednání, které pouze hrozí způsobením škody. Z hlediska vzniku větší škody podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku se za škodu považuje v obecné rovině hodnota poskytnutého úvěru snížená pouze o efektivně použitelné zajištění, nikoliv o veškerý majetek dlužníka, kterým je dlužník potenciálně schopen splatit poskytnutý úvěr. V posuzované věci obviněný neuváděl pravdivé informace v žádostech o úvěr a žádný úvěr nebyl reálně zajištěn tak, aby mohl být věřitel uspokojen snadno a rychle, když žádný z poskytnutých úvěrů nezajistil jiným svým použitelným majetkem. Nadto lze případné zajištění při výši způsobené škody zohlednit pouze v případě, že je způsobilé plnit svůj účel efektivně. Bude tomu tak tehdy, pokud realizací zajištění může být relativně snadno a rychle nastolen stav srovnatelný s předpokládaným a očekávaným průběhem úvěrového vztahu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1722/2016). Taková situace v dané věci nenastala. Proto je státní zástupce toho názoru, že soudy nižších stupňů správně konstatovaly, že škoda vznikla a dovolací námitka o potenciálním zpeněžení majetku v insolvenčním řízení nemá právní relevanci. Státní zástupce se ani neztotožňuje a odmítá názor obviněného, že neuvedení zajištěného závazku nemá vliv na jeho trestní odpovědnost, protože tím poskytl nepravdivé informace o své finanční situaci.

26. V souvislosti s námitkou obviněného stran nedodržení nezbytné míry opatrnosti ze strany poškozených společností, státní zástupce akcentuje skutečnost, že tato námitka není důvodná, neboť trestní odpovědnost pachatele nelze vyloučit ani v případě určité nedůslednosti poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 6 Tdo 335/2024). Úvěrové společnosti mají povinnost prověřit úvěruschopnost žadatele na základě údajů, které samy požadují, přičemž po nich nelze vyžadovat absolutní obezřetnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017). V rovině trestního práva je nepřípustné, aby pachatel těžil z důvěřivosti či nedostatečné informovanosti poškozeného, pokud svým jednáním naplnil znaky úmyslného trestného činu. Nadto je nutné zmínit, že v posuzované věci nebylo na základě dostupných spisových podkladů zjištěno, že by poškozené společnosti nedodržely alespoň nezbytnou míru obezřetnosti při sjednávání úvěrů. Proto státní zástupce k výše uvedenému dodává, že námitky obviněného, kterými brojil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, jsou neopodstatněné.

27. K námitkám stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce s odkazem na dosavadní rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1449/2017) uvádí, že pokud odvolací soud zruší pouze výrok o náhradě škody, aniž by výslovně rozhodoval o ostatních výrocích, nejde o chybějící či neúplný výrok ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Odvolání je procesně nedělitelné, a proto není nutné výslovně zamítat jeho neúspěšnou část. V posuzované věci tak nebyla porušena žádná zákonná povinnost, a námitky obviněného jsou neopodstatněné.

28. Pro úplnost státní zástupce doplňuje, že při vázanosti rozsahem a důvody dovolání, se není možné zabývat nevytýkanými vadami v dovolání, kterými by mohla být zatížena napadená rozhodnutí nižších soudů. Tyto vady by se mohly týkat právního posouzení skutku pod bodem II. výroku o vině, otázky pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku a adhezního výroku v kontextu probíhajícího insolvenčního řízení. V rámci dovolacího řízení tak nebyl prostor pro jejich meritorní posouzení. 29. Na základě všech shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání je podle § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání státní zástupce navrhuje učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

31. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

32. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 33. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 34. Obviněný v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Nejvyšší soud ovšem považuje za nutné uvést ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům, ale zejména jejich slovnímu vyjádření, když obviněný jednak namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a že dále chybí nějaký výrok nebo je neúplný, že dovolatel vychází ze znění dovolacích důvodů do 31. 12. 2021, když od 1. 1. 2022 je námitka stran nesprávného právního posouzení skutku podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a námitka stran neúplnosti či chybějícího výroku podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jedná se nepochybně o jistý nedostatek podaného dovolání, kterému by měla právně zabránit povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Vzhledem ke slovnímu vyjádření dovolatele tedy Nejvyšší soud vycházel z toho, že obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. 35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 36. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď, že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173, 3174). 38. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 39. Současně ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné a nutné uvést, že pokud dovolatel odkazuje v rámci podaného dovolání výslovně na obsah svojí písemné závěrečné řeči (viz bod 32 podaného dovolání), tak takový postup není přípustný a nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. V tomto směru je třeba odkázat na § 265f tr. ř., které upravuje obsah dovolání, kdy v rámci podaného dovolání je kromě jiných náležitostí nutno zejména předně uvést uplatněné dovolací důvody a dále výslovně rozvést své dovolací námitky odpovídající těmto jednotlivým zvoleným dovolacím důvodům. Jinak řečeno, v rámci podaného dovolání nelze odkázat jen na obsah jiných podání (např. odvolání či právě závěrečnou řeč). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání konkrétního obviněného uplatněny, a v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tedy musí být uvedeny konkrétně přímo v textu tohoto dovolání (srov. přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017). Proto se Nejvyšší soud mohl v rámci podaného dovolání zabývat jen námitkami a argumenty výslovně uvedenými v podaném dovolání.

40. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou sice částečně podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, ale zjevně neopodstatněné, stejně tak jako dovolací námitka směřující k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jak bude rozvedeno následovně. 41. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami směřujícími do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předně je nutno konstatovat, že obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu fakticky jen opakuje obhajobu, kterou uplatnil v rámci řízení před soudem prvního stupně i v rámci podaného odvolání, a to jednak v jeho písemném vyhotovení, jednak v rámci vyjádření před odvolacím soudem. Nejvyšší soud má za to, že soudy na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v rámci podaného odvolání, popř. v řízení před soudem prvního stupně, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

42. Bez ohledu na shora uvedené se Nejvyšší soud uplatněnou argumentaci věcně zabýval. Dovolatel ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. předně výslovně zpochybňuje naplnění subjektivně stránky, tedy jeho úmysl poškozené společnosti podvést, když současně namítá, že poškozené společnosti míru opatrnosti a současně poukazuje na subsidiaritu trestní represe. Současně jistým způsobem namítá i naplnění objektivní stránky přečinů, kterými byl uznán vinným, když fakticky zpochybňuje i to, že by snad uvedl poškozeným společnostem nepravdivé údaje. 43. Nejvyšší soud se předně zabýval argumentací týkající se otázky zavinění, tedy úmyslem obviněného poškozené společnosti uvést v omyl (v případě trestného činu podvodu) a úmyslem při sjednávání úvěrové smlouvy uvést nepravdivé údaje (trestný čin úvěrového podvodu). Současně se zabýval námitkami stran naplnění všech objektivních znaků zvolených skutkových podstat, jejich nenaplnění fakticky obviněný naznačuje, neboť naplnění objektivní stránky přisouzených přečinů je předpokladem pro zvažování naplnění subjektivní stránky těchto přečinů. Z pohledu konkrétně uplatněných dovolacích námitek lze mít za to, že v rozhodující míře je argumentace obviněného založena na nesouhlasu se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy a se skutkovými zjištěními na podkladě tohoto dokazování vzešlými. Taková argumentace nemůže obecně naplňovat zvolený dovolací důvod, když při posuzování důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., platí, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními vyjádřenými ve výrokové větě a důvodnost podaného dovolání posuzuje z toho pohledu, zda skutková zjištění vyjádřena ve skutkové větě naplňují znaky konkrétního trestného činu. Proto lze tuto uplatněnou argumentaci pod zvolený dovolací důvod podřadit jen s určitou mírou tolerance.

44. Protože, jak již bylo naznačeno, obviněný fakticky i zpochybňuje naplnění objektivních znaků zvolených skutkových podstat, kdy vyjadřuje nesouhlas s tím, že uvedl úvěrujícím společnostem nepravdivé údaje, popř. je uvedl, považuje Nejvyšší soud za vhodné a nutné nejprve rozvést i objektivní stránky přečinů, kterými byl dovolatel uznán vinným. 45. Přečinu uvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při sjednávání úvěrové smlouvy, při čerpání úvěru. K trestnosti tohoto činu se nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru a způsobil škodu, následek tu má tedy formu ohrožení, a nikoli poruchy (ŠÁMAL, Pavel. § 211 [Úvěrový podvod]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2714, marg. č. 3., dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 254/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 889/2016). Pokud pachatel vyláká úvěrovým podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle kvalifikovaných skutkových podstat. V dané věci pak byla soudem prvního stupně ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty zvolena varianta, že obviněný při sjednávaní úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to, byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. , 46. Z hlediska subjektivní stránky se u uvěrového podvodu v základní skutkové podstatě vyžaduje úmysl, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2]. Jak již bylo naznačeno, k trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 211 odst. 1, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 209, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. (ŠÁMAL, Pavel. § 211 [Úvěrový podvod]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2723, marg. č. 7.) V případě kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 4 tohoto ustanovení, tj. způsobení škody většího rozsahu postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku i nedbalost. 47. O přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodné jednání může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. V předmětné věci byla zvolena soudem prvního stupně varianta, že obviněný uvedl poškozené společnosti v omyl. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Jinak vyjádřeno v případě přečinu podvodu se úmysl pachatele jiného podvést váže k okamžiku uzavírání předmětné smlouvy o zápůjčce, kdy pachatel v té době jedná s úmyslem vypůjčené peníze buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené době, nebo musí alespoň jednat s vědomím, že peníze ve stanovené lhůtě nebude moci vrátit. Pokud by až následně po uzavření smlouvy o zápůjčce vznikly na straně obviněného překážky, které by mu bránily splnit závazek ze smlouvy o zápůjčce a které by nemohl předpokládat v době uzavírání smlouvy, ale ani je předvídat, pak by jeho jednání nebylo možno posoudit jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku (srov. R 54/1967, R 15/1969, R 56/1994, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 941/2011). O takový případ se v dané věci nejednalo, jak bude rozvedeno dále.

48. Rovněž u trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se z hlediska subjektivní stránky k naplnění přečinu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 49. Dovolací soud považuje současně za potřebné rozvést obecná teoretická východiska týkající se zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář., 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 316 s.) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

50. O zavinění ve formě úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v tr. zákoníku poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).

51. Nejvyšší soud v dané souvislosti ještě nadto připomíná teoretická východiska týkající se definice srozumění z pohledu ustanovení § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník upravuje výkladovou definici srozumění na podkladě tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové podstaty. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v tr. zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Smíření představuje spodní hranici, tedy určité minimum srozumění, pokud jde o odlišení nepřímého úmyslu od vědomé nedbalosti. Spodní hranice v podobě smíření vyjadřuje právě tu nejméně intenzivní mez srozumění, tedy specifický typ této vůle, nejslabšího volního vztahu. Srozuměním je vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. Komentářová literatura pak s odkazem na odbornou literaturu (Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Systém českého trestního práva: základy trestní odpovědnosti. 1. vydání. Praha: Orac, 2003, s. 281) explicitně uvádí „vůlí je charakterizován zejména úmysl přímý, kdežto úmysl nepřímý pouhým ‚srozuměním‘. Jsem-li však s něčím srozuměn, znamená to rovněž kladný volní vztah k této skutečnosti, provázející činnost k ní směřující, třebaže vlastním objektem přímo směřující vůle je něco jiného. V tomto smyslu tak ‚chci‘ způsobit i výsledek, s nímž jsem jen ‚srozuměn‘. Musíme proto rozlišovat dvojí pojem vůle: užší pojem vůle směřující přímo k výsledku a širší pojem zahrnující i ‚srozumění‘, a to i ve formě ‚smíření‘ ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Na druhou stranu u tzv. pravé lhostejnosti zde absentuje i ten nejslabší volní vztah pachatele k takovému následku, kdy pachatel není s následkem srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde. Podle komentářové literatury je však od tohoto vymezení nutno vyčleňovat ty případy smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ve kterých není spoléhání se na pachatele, že k trestněprávně relevantnímu následku nedojde. Proto vyjadřuje-li smíření zvláštní typ vůle (nejslabší volní vztah pachatele), který je však v uvedeném smyslu ještě volním vztahem ve vztahu k možnému následku, kdy je chápán a vykládán jako smíření se s ním mlčky (ani srozumění výslovné či ve formě lhostejnosti nepravé, ani na druhé straně ve smyslu tzv. úplné lhostejnosti posuzované jako vědomá nedbalost), je dokonce přiměřená jeho subsumpce pod úmysl eventuální za podmínky, že jde o jednání typické pro následek, kdy takový následek z jednání pachatele obvykle nastává nebo snadno nastat může a pachatel byl s ním v konkrétním případě smířen a tedy i srozuměn). Například pokud pachatel při loupeži zneškodní poškozeného tím, že ho sváže a do úst mu dá roubík, aby nemohl přivolat pomoc, přičemž však poškozený může dýchat a nehrozí mu tedy bezprostředně smrt, ale po dokončení loupeže ho, aniž by mu uvolnil pouta a vyndal roubík, zanechá v uzamčeném bytě, který podle jeho vědomosti nikdo další neobývá ani tam nikdo nechodí, přičemž je smířen i s tím, že ho tam nikdo nenajde a poškozený zemře v důsledku nedostatku jídla a pití (srov. ŠÁMAL, Pavel. § 15 [Úmysl]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 343 a násl., marg. č. 12 a násl.). V takovém případě přichází v úvahu z hlediska naplnění subjektivní stránky trestní odpovědnost takového pachatele za trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku.

52. Předně je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou naplnění subjektivní stránky v případě obou přečinů zabývaly, tedy nepominuly ji, když soud prvního stupně uzavřel, že dovolatel jednal úmyslně (viz bod 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně výslovně uvedl, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém (viz bod 20 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud vzhledem ke skutečnosti, že obviněný jen opakuje námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje, neboť na rozdíl od obviněného má za to, že tyto soudy na jeho námitky řádně a adekvátně reagovaly (viz bod 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 20 až 21 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).

53. Bez ohledu na tuto skutečnost je třeba uvést, že obviněný zpochybňuje naplnění požadované formy zavinění s akcentem na skutečnost, že on sám a jeho rodinní příslušnici vlastnili v dané době majetek, který převyšoval přijaté závazky, takže si byl vědom toho, že má dostatek majetku pro hrazení všech přijatých závazků, čímž tedy zpochybňuje naplnění subjektivní stránky. Předně je třeba konstatovat, že spáchání uvěrového podvodu nemůže vylučovat skutečnost, že pachatel, který sjednává úvěr v dané době vlastní nemovitosti, jejichž hodnota převyšuje hodnotu sjednávaného závazku. Zde je třeba opětovně poukázat na skutkovou podstatu uvěrového podvodu. Platí, že uvěrový podvod v základní skutkové podstatě je spáchán již tím, že pachatel při sjednávaní uvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje nebo hrubě zkreslené údaje či podstatné údaje zamlčí, tedy nevyžaduje způsobení škody nebo získání prospěchu (jde o tzv. předčasně dokonaný trestný čin), když k dokonání trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se ani nevyžaduje, aby byl úvěr skutečně poskytnut, resp. aby byla úvěrová smlouva vůbec uzavřena (viz např. TR NS 77/2011-T 1406). Proto trestně postižitelné podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku bude i takové jednání pachatele, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí, v odůvodněných případech taková situace může odůvodnit i použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 a z ní vyplývajícího principu ultima ratio [12, 4 až 7; 13, 2]. Srovnej k tomu TP 798/2011 i ÚS 205/2006-n. a ÚS 88/2009-n.(ŠÁMAL, Pavel. § 211 [Úvěrový podvod]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2723, marg. č. 7.).

54. Z pohledu tvrzení obviněného, že v době uzavírání předmětných uvěrových smluv vlastnil majetek, ze kterého by mohly být někdy v budoucnu tyto závazky uhrazeny, lze uvést, že tato tvrzení by mohla mít vliv na otázku náhrady škody, nikoliv na jeho trestní odpovědnost v předmětné věci. Je tomu tak proto, že podstatou smlouvy o úvěru je, že podle § 2395 ObčZ se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, když podle § 2399 ObčZ musí úvěrovaný vrátit úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Jinak vyjádřeno, pokud byly v dané věci uzavřeny úvěrové smlouvy, jejichž součásti bylo i ujednání o tom, že obviněný uhradí zapůjčené finanční prostředky ve stanovené lhůtě včetně úroku v pravidelných předem stanovených splátkách, tedy úvěr byl sjednán na dobu určitou, tak při uzavírání těchto smluv obviněný fakticky vyjadřoval souhlas s tím, že toto ujednání dodrží a akceptace těchto podmínek poskytnutí úvěru z jeho strany byla nepochybně součástí procesu uzavírání úvěrové smlouvy, ale i podmínkou uzavření úvěrových smluv. Jinak vyjádřeno, obviněný akceptací těchto podmínek vyjadřoval souhlas s tím, že splátky bude hradit ve stanovených termínech a v určené výši, tedy že si je vědom povinnosti těchto pravidelných splátek ve stanovené době a stanoveném čase a že poskytnutý úvěr uhradí nejpozději v dohodnuté době (obviněný mohl úvěr uhradit dříve). Současně nepochybně pro společnosti, které tyto uvěrové smlouvy uzavíraly, představovala výše splátek a termíny splátek podstatné náležitosti těchto smluv, bez kterých by k uzavření smluv nedošlo, popř. za zcela jiných podmínek, přičemž tyto podstatné náležitosti byly závazné jak pro společnost poskytující úvěr, tak i pro obviněného jako druhou stranu tohoto smluvního vztahu.

55. Nadto je třeba zdůraznit, že úvěry a smlouvy o zápůjčce, které jsou předmětem trestné činnosti, nebyly zajištěny nemovitým majetkem obviněného, ale ani movitým majetkem, jak vyplývá z předmětných smluv, takže již z tohoto pohledu je tato argumentace zcela nepřípadná. Bez ohledu na tento prezentovaný závěr, toliko obecně lze uvést, že v případě vzniku větší škody na majetku poškozených společností by škodu představovala hodnota poskytnutého úvěru snížená o případné zajištění, které ovšem v dané věci nebylo realizováno, jak již bylo konstatováno. Navíc je ovšem třeba akcentovat i to, že případné zajištění úvěrů by bylo možno při stanovení výše způsobené škody zohlednit pouze tehdy, jestliže by bylo zajištění způsobilé plnit svůj účel efektivně, tedy za cenu dosažitelnou snadno a rychle (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1261/2021), což rovněž v dané věci nepřicházelo v úvahu. Takže i z tohoto pohledu je uplatněná námitka obviněného nepřípadná. 56. Obviněný dále zpochybňuje, že by jednal s vědomím, že poskytnuté úvěry nebude schopen řádně hradit. Byť je tato námitka v rozhodující míře skutkové povahy, když obviněný vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které dospěly k závěru, že obviněný při sjednávání úvěrů, popř. při uzavírání smluv o zápůjčkách, uvedl záměrně nepravdivé údaje, a že jednal s vědomím, že úvěry nebude schopen hradit, lze k ní uvést následující. I Nejvyšší soud považuje tyto závěry soudů nižších stupňů za správné a odpovídající provedeným důkazům, když pro stručnost lze odkázat zejména na závěry soudů nižších stupňů (viz bod 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 21 a body 17 až 28 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec úvah těchto soudů je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplynulo, že finanční situace obviněného, ale nakonec i jeho rodinných příslušníků byla v době sjednávání předmětných smluv velmi napjatá, když obviněný nebyl schopen hradit své závazky ze svého příjmu, který v dané době nebyl nijak nízký a nebyl schopen ani efektivně vyřešit situaci ohledně úvěru na výstavbu domu ve XY. Tato skutečnost vyplynula především z listinných důkazů, když obviněný si dlouhodobě musel půjčovat od různých úvěrových společností (viz zprávy od úvěrových společností), a to již před pácháním nyní projednávané trestné činnosti. Navíc, jak sám připustil na jaře roku 2019 již měl dluhy ve výši 5 až 6 miliónů korun. Současně lze odkázat na znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, různá ekonomická odvětví (ekonomická a finanční analýza) a jeho dodatek a vyjádření znalce v rámci hlavního líčení.

57. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom toho, že obviněný rozporuje závěry tohoto znaleckého posudku a vyjádření znalce u hlavního líčení, když nesouhlasí zejména s tím, jak znalec stanovil míru jeho splatných závazků v předmětném období. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud ovšem za to, že znalec své závěry přesvědčivě a řádně objasnil a o správnosti jeho závěrů tak nevznikly žádné pochybnosti. Navíc tato námitka fakticky směřuje proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný. Přesto se dovolací soud k některým námitkám obviněného týkající se závěru uvedeného znaleckého posudku vyjádří. Jak již bylo naznačeno, dovolatel především zpochybňuje závěry předmětného znaleckého posudku týkající se toho, že splátku dluhu ve výši 690 440 Kč představuje závazek, který byl povinen uvádět při sjednávání úvěru [viz bod I písm. a), b) rozsudku soudu prvního stupně]. Obviněný totiž namítá, že byť nastala splatnost dluhu z půjčky od P., tak nikdo nemohl předpokládat, že tento dluh uhradí ze svého příjmu.

58. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že obviněný zcela pomíjí, že v případě skutku pod bodem I a), b) rozsudku soudu prvního stupně při podpisu smlouvy o úvěru výslovně podepsal, že učinil úplné, správné a přesné údaje pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, popř. že nemá žádné splatné dluhy vůči třetí osobě (viz např. č. l. 184). Současně také není pochyb o tom, že skutečnost, že v dané době byla již splatná půjčka od P., výslovně společnostem poskytující úvěry nesdělil, tedy toto zatajil. Pokud obviněný naznačuje, že nikdo nemohl logicky očekávat, že splátku půjčky od P. uhradí ze svých příjmů, tak je tato námitka nepodstatná. Je tomu tak proto, že nepochybně skutečnost, že obviněný má již v dubnu 2019 uhradit splátku dluhu vůči P. odpovídající ¼ poskytnuté půjčky, tedy že dluh je již splatný, představuje informaci, kterou byl povinen sdělit úvěrující společnosti, neboť existence této půjčky a její výše by nepochybně ovlivnila to, zda mu bude spotřebitelský úvěr poskytnut či nikoliv a pro poskytovatele úvěru to nepochybně byla podstatná skutečnost. To muselo být nepochybně i obviněnému jako osobě s vysokoškolským vzděláním zřejmé. Jestliže prokazatelně tuto skutečnost poskytovateli úvěru dovolatel nesdělil, tak nepochybně poskytovateli úvěru zatajil podstatné skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 472/2014). Pokud obviněný akcentuje, že následně došlo k uzavření dohody o prodloužení splatnosti této půjčky, tak tato skutečnost není z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele podstatná, neboť rozhodující pro poskytovatele úvěru byla skutečnost, že obviněný má tento dluh a že tento je splatný. Navíc k prodloužení splatnosti došlo až mnohem později, konkrétně 9. 9. 2020, když zároveň byl dluh navýšen o úroky z prodlení na celkovou částku 3 600 000 Kč. Na rozdíl od obviněného má tedy Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů za to, že tento závazek byl povinen obviněný při sjednávání úvěru uvést, neboť tento byl splatný a tudíž existující.

59. Nadto stran tvrzení obviněného, že jeho finanční situace byla, pokud by nebyla započítána splátka uvedené půjčky, dobrá a že tedy byl schopen své závazky řádně hradit, lze uvést ještě následující. O tom, že obviněný měl již v dubnu 2019 vážné problémy dostát svým závazkům nakonec svědčí i skutečnost, že již tyto poskytnuté úvěry obviněný od počátku řádně nehradil, tedy od počátku byly s jejich hrazením problémy (viz č. l. 209 a násl.). Pokud dále ještě obviněný namítá, že na dokladu ohledně výše jeho příjmu a výdajů absentuje jeho vlastnoruční podpis, tak je třeba zdůraznit, že obviněný podepsal všechny další předložené doklady týkající se tohoto úvěru, včetně toho, že uvedl pravdivé a přesné údaje nezbytné k posouzení jeho schopnosti splácet požadovaný úvěr, takže není pochyb o tom, že byl seznámen s tím, že je povinen doložit svoje přesně a hlavně pravdivě všechny svoje příjmy a výdaje, což nakonec vyplývá i z jeho výpovědi a se svými povinnostmi byl seznámen již v minulosti při sjednávání jiných úvěrů. Není také pochyb o tom, že měl povinnost si při podpisu smluv zkontrolovat správnost všech údajů tam uvedených. Navíc jistým způsobem obviněný pomíjí, že on sám ani nerozporuje, že o úvěr požádal a tento mu byl vyplacen, a že připouští, že před úvěrovou společností předmětnou splátku ve výši 690 440 Kč zatajil, když setrvává na tom, že ji nebyl povinen při sjednávání úvěrové smlouvy uvádět.

60. Obdobné povahy je námitka obviněného týkající se smlouvy, kterou uzavřel se svědkem Vlčkem, když podstata argumentace obviněného založená na tom, že smluvní úrok nemusel hradit. V tomto směru je třeba pro jistou stručnost odkázat na obsah smlouvy, ze které je nepochybné, že úroky ze zápůjčky se měly hradit každý měsíc od 1. 2. 2019, takže tato námitka je zcela nepřípadná.

61. Nadto z pohledu námitek obviněného, které směřují obecně k tomu, že míra jeho zadluženosti byla nižší, než uvádějí soudy nižších stupňů a že měl v úmyslu svým závazkům dostát a předpokládal, že se tak stane, je třeba uvést, že obviněný především pomíjí skutečnost, že v uvedeném období měl řadu závazků, které musel řádně hradit a to jednak vůči společnostem (viz 2x půjčka od Raiffeisenbank, Českomoravské stavební spořitelně, 2x půjčka od Československé obchodní banky, Moneta Stavební spořitelna, Česká spořitelna, Cofidis), kdy některé půjčky byly již zajištěny zástavním právem právě k nemovitostem ve vlastnictví obviněného (viz např. úvěr ze stavebního spoření u Raiffeisenbank), takže jeho finanční situace byla velmi složitá, když není pochyb o tom, že již od dubna 2019 převažovala výše půjček prokazatelné příjmy obviněného.

62. Na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že právě pravdivé neuvedení všech splatných závazků obviněným v žádostech o úvěr a půjčky nepochybně představovalo naplnění znaků přečinu uvěrového podvodu spočívajícího v uvedení nepravdivých údajů a v případě přečinu podvodu uvedení jiného v omyl. Je tomu tak proto, že míra zatížení žadatele o úvěr (půjčku) jinými závazky je jedním ze základních kritérií, která poskytovatel úvěru (půjčky) zvažuje při posuzování otázky, zda předmětnou smlouvu s daným subjektem uzavře. Uvedením nepravdivých údajů týkajících se existence jiných závazků či jejich výše při uzavírání smlouvy o zápůjčce či v žádosti o úvěr se proto při naplnění dalších zákonem stanovených znaků lze dopustit trestného činu podvodu či úvěrového podvodu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1037/2015). Z pohledu tohoto závěru je třeba uvést, že byť obviněný výslovně nenamítal naplnění všech znaků objektivní stránky zvolených přečinů, nenaplnění těchto znaků jen toliko naznačoval, tak Nejvyšší soud považoval za vhodné, ale i nutné na tyto námitky blíže reagovat.

63. Nejvyšší soud tedy na rozdíl od obviněného uzavírá, a to ve shodě se soudy nižších stupňů, že u dovolatele byla naplněna i subjektivní stránka zvolených přečinů, když tento jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Při formulaci tohoto závěru nelze totiž pominout, že z provedeného dokazování vyplývá, že finanční situace obviněného nebyla v době uzavírání smluv o úvěrech a zápůjčce dobrá, tato se naopak dlouhodobě zhoršovala, a to již před vlastním pácháním trestné činnosti, byť je možno připustit, že nebylo vyvráceno tvrzení obviněného, že finanční problémy souvisely se snahou obviněného a jeho rodinných příslušníků vystavět multifunkční dům. Závěr o problematické finanční situaci vyplývá jednak ze znaleckého posudku a vyjádření znalce, ale nakonec i z dalších důkazů, na které poukazují soudy nižších stupňů, včetně faktického jednání obviněného, který si opakovaně bral půjčky od různých nebankovních subjektů, stejně jako jeho rodinní příslušníci, ale i soukromých subjektů, to vše za situace, kdy on sám splácel řadu předchozích závazků, popř. přistoupil k závazkům svých rodinných příslušníků. Zde je třeba akcentovat i skutečnost, že sám obviněný připustil, že výše jeho dluhu činila v tomto období 5 až 6 miliónů korun. Současně je zřejmé, že při sjednávání úvěrů od poškozených společností záměrně neuvedl pravdivé skutečnosti ohledně výše svých závazků (např. dluh z půjčky od P.).

64. Pokud se obviněný hájil tím, že předmětné údaje nevypisoval on sám, že toto dělali zástupci jednotlivých uvěrových společností, tak toto jeho tvrzení bylo vyvráceno jednak výpověďmi svědků, jednak i dalšími důkazy (např. zvukový záznam z jednání se společností Zaplo). Navíc není pochyb o tom, že obviněný všechny smlouvy podepsal, kdy součástí těchto listin bylo i prohlášení, že údaje, které jsou zde uvedeny, jsou pravdivé a správné. Stran tvrzení obviněného, že si smlouvy a doklady řádně nepřečetl a tyto jen podepsal, je třeba uvést, že ani tato obhajoba, i pokud by byla pravdivá, by nemohla vést k závěru o nedostatku subjektivní stránky. Předně bylo základní povinností obviněného se s obsahem těchto dokumentů řádně seznámit, když stvrzoval pravdivost údajů tam uvedených. Nadto si obviněný již v minulosti bral různé úvěry a z předchozích jednání se společnostmi poskytujícími úvěry mu muselo být jasné, jaké údaje jsou pro společnosti poskytující úvěry podstatné a jaké skutečnosti by měl úvěrujícím společnostem sdělit. Jinak vyjádřeno, vzhledem ke svému vzdělání a postavení a předchozím skutečnostem mu muselo být zřejmé, že je jeho povinností si obsah těchto smluv řádně prostudovat a zkontrolovat pravdivost informací v nich uvedených, zejména stran jeho faktické finanční situace, tedy příjmy, výdaje a splatné závazky. Pokud tak neučinil, jednak s vědomím, že údaje tam uvedené nemusí být pravdivé a musel s tím být i srozuměn.

65. Obhajoba obviněného, že chtěl postavit s rodinou multikulturní dům a že počítali s tím, že jim bude poskytnut bankovní úvěr, popř. následně nebankovní na realizaci této stavby, je v dané věci nerozhodná. Předně totiž není pochyb o tom, že skutečnost, že jednali s bankou, popř. dalšími subjekty o poskytnutí úvěru nelze interpretovat tak, že úvěr bude skutečně poskytnut. To muselo být zřejmé i obviněnému, který v minulosti získal s manželkou úvěr na byt. Navíc, jak vyplývá z jeho vyjádření, z úvěru od banky tzv. sešlo a již z této skutečnosti mu muselo být zřejmé, že získání úvěru je velmi nejisté, když právě skutečnost, že jemu a jeho rodinným příslušníkům byl úvěr u banky zamítnut, svědčila o tom, že projekt a jeho zajištění je považován za problematický. Navíc i pokud byl hypoteční úvěr poskytnut, tak tento byl mohl být použit jen na stanovený účel, a nikoliv na splátky jejich předchozích dluhů. Navíc i poskytnuté úvěry byl podle smluvních podmínek povinen hradit v pravidelných splátkách a měl je uhradit do určitého času. 66. Lze tedy uzavřít, že vzhledem ke všem skutečnostem, které byly obviněnému v době sjednávání uvěrových smluv a smluv o zápůjčkách známy, a tomu, že není pochyb o tom, že finanční situace obviněného se neustále zhoršovala, o čemž nakonec svědčila i skutečnost, že nebyl schopen řádně hradit již úvěr poskytnutý firmou Fair Credit Czech, s. r. o. [skutek I. a)] a to od počátku, a přesto si neustále sjednával další úvěry či půjčky a tedy zvyšoval své měsíční splátky, musel obviněný reálně počítat i s variantou a musel s ní být i smířen s tím, že úvěry a smlouvy nebude schopen hradit, ve stanovených termínem a výši, tedy k tomuto následku vyjadřoval kladné stanovisko, byť ho primárně nechtěl. Obviněný tedy jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 67. Pokud pak obviněný argumentuje tím, že poškození nedodrželi nezbytnou míru opatrnosti, tak i tato argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť s jistou dávkou tolerance. Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že pokud by nezbytnou míru opatrnosti úvěrující společnosti a společnosti poskytující zápůjčku dodržely, tak by smlouvy nebyly uzavřeny. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že dovolatel zcela pomíjí, že pokud se týká naplnění znaků skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, tak za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. R 6/2004-I.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy tudíž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, když za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází (srov. R 28/2017). Proto lze mít za to, že uplatněná námitka by se mohla vztahovat jen k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku.

68. Nejprve je nezbytné uvést, že námitkou ohledně nedodržení nezbytné míry opatrnosti ze strany poskytovatelů úvěrů a zápůjčky se zabývaly již oba soudy nižších stupňů, když předmětnou námitku uplatnil obviněný i v rámci řízení před soudy nižších stupňů (viz 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 23 až 25 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), když zejména soud druhého stupně reagoval i na jistý vývoj judikatury v tomto směru. Nejvyšší soud považuje závěry soudů nižších stupňů za správné a pro stručnost na ně zcela odkazuje. 69. Přesto považuje dovolací soud za vhodné na tuto argumentaci blíže reagovat. Nejprve je třeba připomenout, že za nedodržení nezbytné míry opatrnosti je třeba považovat takovou situaci, kdy poškozený neprojeví žádnou alespoň minimální obezřetnost, tedy nezjistí si, či nemá o druhé straně závazkového právního vztahu alespoň minimální údaje. V praxi přitom nelze vyžadovat absolutní obezřetnost, neboť tento požadavek by znamenal, že by se účastníci smluvních vztahů podle občanského zákoníku nemohli nikdy stát obětí trestného činu podvodu, popř. jiného trestného činu proti majetku (např. zpronevěry) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017). Nadto je třeba zdůraznit, že samotná skutečnost, že by snad úvěrová společnost nepostupovala při uzavírání úvěrové smlouvy s patřičnou obezřetností, by sama o sobě nevylučovala trestní odpovědnost pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 855/2016). Obecně platí, že splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje, je vytvořen podklad pro následné prověřování. I v případě, že by se dalo konstatovat určité spoluzavinění či nedůslednost zaměstnanců poškozeného subjektu na vzniku škodlivého následku, nebyla by tím žádným způsobem zmenšena či dokonce vyloučena trestní odpovědnost pachatele za jednání, jímž naplnil všechny zákonné znaky úmyslného trestného činu v užité právní kvalifikaci. V rovině trestního práva je nepřípustné, aby měl pachatel prospěch z přílišné důvěřivosti, nedostatečné opatrnosti či informovanosti poškozeného, kterou zneužil svým podvodným jednáním. Současně platí, jak již bylo naznačeno, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti.

70. Z pohledu námitek obviněného je možno konstatovat, že tento namítá ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, byť toliko implicitně, že úvěrové společnosti porušily ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru, podle kterého jsou úvěrové společnosti povinny před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Podle odst. 2 § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, úvěrové společnosti při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzují zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Z uvedených ustanovení tedy vyplývá povinnost úvěrových společností jako poskytovatelů úvěrů ověřit si schopnost žadatelů hradit poskytnutý úvěr, když ovšem mohou vycházet z informací žadatelů, což zákon dokonce výslovně připouští, když také mohou nahlédnout do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žadatele. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele tedy úvěrové společnosti vycházejí jak z informací dodaných žadatelem, tak z informací, které získává z jiných dostupných zdrojů při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, výslovně předpokládá, že úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů. Jinak vyjádřeno, za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje, je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit, nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Není totiž pochyb o tom, že jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek.

71. Nejvyšší soud nezpochybňuje skutečnost, že úvěrové společnosti jsou povinné samy si zjišťovat informace ohledně úvěruschopnosti klienta a také prověřovat informace, které jim žadatel o úvěr poskytne. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je ovšem třeba uvést, že je vždy nutno minimálně zvažovat, jaké informace je nutno od obviněného požadovat a do jaké hloubky je nutné je prověřovat za situace, kdy obviněný požadoval úvěry v částkách, které nepřesahovaly částky odpovídající výši jeho měsíčního příjmu s výjimkou úvěru v případě pod bodem I. a), b) rozsudku soudu prvního stupně. Podle Nejvyššího soudu zvýšená opatrnost úvěrových společností by měla být zejména u poskytování úvěrů v řádech mnohem vyšších, které výrazně přesahují měsíční příjem žadatele. Proto na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že této povinnosti úvěrové společnosti dostály, když jednak všechny požadovaly při sjednávání úvěrové smlouvy sdělení takových údajů, které byly pro rozhodnutí o uzavření úvěrové smlouvy podstatné (údaj o výši příjmu, výši splátek, náklady na bydlení, výživné apod. – blíže viz § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru), takže lze mít za to, že zjistily údaje potřebné k ověření schopnosti obviněného hradit poskytnuté úvěry a půjčky. Zde je namístě uvést, že obviněný požadoval na úvěrech různé částky, když nejnižší částka požadovaného úvěru činila 3.000 Kč a nejvyšší požadovaný úvěr činil částku 150 000 Kč, takže míra prověřování schopnosti obviněného hradit splátky úvěrů ze strany úvěrových společností odpovídala výši těchto požadovaných úvěrů. V tomto směru je třeba podotknout, že obviněný v uvedeném období skutečně pracoval, když i jeho pracovní pozice odůvodňovala určitou stabilitu příjmu (obviněný byl státní zaměstnanec), měl pravidelný měsíční příjem, který nebyl nijak nízký, naopak přesahoval výrazně průměrnou výši mzdy v daném období, neměl žádné vyživovací povinnosti, přičemž i jeho manželka pracovala, nebyla proti němu vedena žádná exekuce, nebyl v dané době veden v evidenci dlužníků a nebyl v úpadku ani v insolvenci. Nakonec nelze také pominout, že obviněný již předtím u těchto společností sjednal různé úvěry, které řádně splatil, což nepochybně zvyšovalo jeho kredit u předmětných úvěrových společností. Navíc si uvěrové společnosti vyžádaly výpisy z účtu a potvrzení o výši příjmu od zaměstnavatele.

72. Pokud pak obviněný akcentuje skutečnost, že předložil úvěrujícím společnostem výpisy z účtů, ze kterých byla patrna výše jeho splátek na úvěrech, takže si výši jeho splátek mohly úvěrující společnosti ověřit, tak ani této námitce nelze přisvědčit. Z výpisu z účtu obviněného, které předložil ke svým žádostem, byly totiž patrny jen některé splátky úvěru, které odpovídaly tvrzeným údajům obviněného o výši jeho měsíčních splátek. Jinak řečeno, z výpisu z účtu nebyly patrny všechny splátky, které byl obviněný povinen hradit měsíčně, nebo k jejichž hrazení přistoupil. Navíc je třeba uvést, že to byl právě obviněný, který při vědomí toho, že není schopen ze svého příjmu hradit předchozí splátky a že nemá dostatek příjmů na úhradu svých pravidelných měsíčních životních potřeb, úmyslně, aby získal další finanční prostředky na úhradu svých předchozích dluhů, úvěrovým společnostem zatajil při sjednávaní úvěrů rozhodné skutečnosti týkající se výše jeho splátek a to vždy, přičemž tak činil proto, aby získal úvěr, neboť si musel být vědom toho, že výše jeho splátek a životních nákladů převyšuje jeho příjmy a že pokud by skutečně uvedl pravdivé údaje, tak by úvěry nezískal. Následná částečná úhrada sjednaných úvěrů nemá vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněného, když z jeho strany se nepochybně jednalo o tzv. vytloukání „klínu klínem“. Stejné závěry lze vztáhnout i na zachování potřebné míry opatrnosti v případě skutku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně (smlouvy o zápůjčce). Proto této námitce nelze přisvědčit.

73. Jak již bylo konstatováno, obviněný dále uplatnil námitku subsidiarity trestní represe. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky uvádí, že by mu jednání pod body I písm. c), d) rozsudku soudu prvního stupně nemělo být kladeno za vinu, když předmětné úvěry uhradil, a to ještě před lhůtou splatnosti. 74. Předně lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obecně lze tedy říci, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

75. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. 76. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity trestní represe, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.

77. Nejprve je třeba uvést, že odvolací soud se požadavkem obviněného na aplikaci ustanovení § 12 odst. 1 tr. zákoníku zabýval (viz bod 29 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), když dospěl k závěru, že v dané věci nejsou splněny zákonné podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení. Protože obviněný ovšem tuto námitku v rámci podaného dovolání upřesnil, když jí výslovně vztahuje ke skutkům pod body I. c) a d), tak se Nejvyšší soud k této námitce blíže vyjádřil. Obviněný při formulaci této námitky podle Nejvyššího soudu jednak pomíjí, že jednání pod body I. c), d) nepředstavuje samostatné skutky, nýbrž se jedná o dílčí útoky pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu, který byl zahájen v dubnu 2019, tedy je součástí jednoho pokračujícího skutku. Současně přehlíží, že již samotným uvedením nepravdivých informací při sjednávání úvěru naplnil obviněný skutkovou podstatu přečinu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze ani souhlasit s tím, že by použití ustanovení § 12 odst. 1 tr. zákoníku odůvodňovala skutečnost, že úvěry byly uhrazeny. Předně je třeba zdůraznit, že tato námitka je jistým způsobem ne zcela odpovídající, když v případě úvěru od společnosti Zaplo Finance [skutek I. c)] sice byl úvěr uhrazen, ovšem úvěr nebyl od počátku hrazen řádně a včas. V případě jednání skutku pod bodem I. d) sice úvěr byl uhrazen, což bylo vyjádřeno ve skutkových zjištěních, ovšem obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Nakonec uhrazení tohoto úvěru bylo i jistým způsobem logické, když se jednalo o úvěr v minimální výši a jeho řádná úhrada nepochybně navenek posílila důvěryhodnost obviněného a vyvolala dojem, že je schopen svým závazkům dostát. Nejvyšší soud má tedy za to, že tyto skutky zapadají do celkového způsobu páchání trestné činnosti obviněným a jako takové nevykazují žádné okolnosti, které by neodpovídaly spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Naopak zjištěné skutečnosti odpovídají běžnému způsobu páchání trestné činnosti tohoto charakteru. Proto shledal dovolací soud tuto uplatněnou námitku za zjevně neopodstatněnou.

78. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který shledává v tom, že odvolací soud sice rozhodl o nároku na náhradu škody, ovšem ve zbytku jeho odvolání nezamítl jako nedůvodné, takže podle něho se jedná o chybějící výrok. Tato námitka obviněného je pod citovaný dovolací důvod podřaditelná, ale v tomto konkrétním případě nemá opodstatnění. V daných souvislostech je nutno poukázat na usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 52/2021, ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1041/2021, a jiné), v nichž Nejvyšší soud reagoval i na dřívější rozpornou rozhodovací praxi Ústavního soudu ve vztahu k otázce, zda musí odvolací soud v případě, kdy alespoň zčásti vyhoví opravnému prostředku a napadené rozhodnutí, byť jen zčásti, zruší, učinit o zbývající části námitek formální (zamítavý) výrok. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl k závěru, že je-li z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že soud odvolacím námitkám nepřisvědčil, nedopustil se pochybení – vady v podobě chybějícího výroku – pokud takový závěr ve výrokové části nikterak nevyjádřil, např. výrokem, že jinak, tj. kromě výroku, jenž zrušil a ohledně něhož znovu rozhodl, zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Jinak vyjádřeno, jestliže se odvolací soud s námitkami obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, nelze tvrdit, že se těmito nezabýval jen proto, že formálně neučinil zamítavý výrok, vyplývá-li implicitně z jeho rozhodnutí, jak s námitkami odvolatele naložil. Navíc lze závěrem ovšem poznamenat, že soud druhého stupně svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušeným výrokům odvoláním napadeného rozsudku týž právní stav, jako by ohledně nich podané odvolání de facto zamítl (blíže viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 640/2016, obdobně viz rozhodnutí publikované pod č. T 531 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Současně dovolatel zcela pomíjí, že odvolací soud sice změnil výrok o náhradě škody, ale zároveň výrokem rozhodl, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn, čímž odvolací soud nezpochybnitelným způsobem dal najevo, že ve zbývající části podané odvolání obviněného považuje za nedůvodné.

79. Nadto v dané souvislosti pro jistou přesnost je vhodné podotknout, že s odlišnými závěry své judikatury k otázce rozhodování odvolacího (resp. dovolacího) soudu podle § 258 odst. 2 (resp. § 265k odst. 2) tr. ř. se již vypořádal Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22. V předmětném stanovisku zaujal právní názor, že porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami. Proto ani této argumentaci nemohl dovolací soud přisvědčit.

80. Nejvyšší soud považuje na závěr s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného za vhodné a potřebné dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. 81. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolatel podal dovolání z důvodu, které lze sice částečně podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a písm. l) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

82. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace jim uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. sice zčásti odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 7. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu