4 Tdo 621/2024

Plný text

4 Tdo 621/2024-1922

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 o dovoláních obviněných 1. P. H., m, a 2. A+H stavby, spol. s r. o., IČ: 29036569, se sídlem Ukrajinská 728, Praha, v konkursu, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. 11 To 294/2023-1780, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 139/2021, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. H. a A+H stavby, spol. s r. o., odmítají.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 3 T 139/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obviněný P. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a obviněná A+H stavby, spol. s r. o. (dále jen „obviněná“, příp. „obviněná právnická osoba“ či „dovolatelka“), (dále společně jen jako „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti obvinění dopustili tím, že doslovně:

obžalovaný P. H. v postavení mistra ve stavebnictví společnosti A + H Stavby s.r.o. - tedy v postavení osoby povolané k řízení a kontrole činnosti zaměstnanců této společnosti porušil ustanovení § 101 odstavec 1, 2 zákona číslo 262/2006 Sbírky zákoníku práce a § 4 odstavec 1 písmeno c.) zákona číslo 309/2006 Sbírky o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (porušil povinnost jako vedoucí zaměstnanec pečovat o bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci, povinnost zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, na kterou budou používány, povinnost, aby byly stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány) tím, že dne 21. 3. 2019 při práci na staveništi XY v zóně XY, okres XY, předal do užívání nákladní vozidlo GINAF M 3335-S registrační značka XY bez platné státní technické kontroly ve zjevně špatném technickém stavu (s problémy s bržděním a chybějící částí zadní korby) zaměstnanci P. Š. k práci na stavbě i mimo areál stavby, ačkoliv si byl vědom P. H. špatného technického stavu tohoto vozidla, které svým provozem může ohrozit zdraví, životy a majetek lidí – P. H. bez přiměřeného důvodu spoléhal, že následek na zdraví, životech a majetku jiných lidí nezpůsobí, avšak dne 21. 3. 2019 ve 14:55 hodin ulicí XY v XY, okres XY, v zastavěném a obydleném území města P. Š.- zaměstnanec společnosti A + H Stavby s.r.o. řídil nákladní vozidlo GINAF M 3335-S registrační značka XY naložené kamennou drtí, která byla potřeba k provádění stavby společností A + H Stavby s.r.o. a bezprostředně tak ohrozil životy a zdraví lidí nacházející se v tu dobu v trase jeho jízdy, když v důsledku stavu brzdového systému vlivem nedostatečné údržby tohoto vozidla ve vysoké rychlosti pravou přední částí narazilo toto vozidlo do jedoucího osobního vozidla značky Peugeot 406 registrační značky XY majitele M. Z. řízeného I. B., čímž byla způsobena škoda na vozidle značky Peugeot 406 registrační značky XY ve výši 56.000 Kč, nárazem vozidlo bylo odmrštěno vpravo mimo komunikaci, poté narazilo vozidlo GINAF M 3335-S registrační značka XY do rohu budovy číslo popisné XY majitele Stavební bytové družstvo Sedlčany, čímž vznikla škoda Stavebnímu bytovému družstvu Sedlčany ve výši 21.420 Kč, pokračovalo po chodníku, kde ohrozilo nejméně 10/ chodců, na křižovatce s ulicí XY narazilo levou přední částí do pravé části stojícího vozidla značky Peugeot 307 registrační značky XY, ve kterém seděl majitel a řidič V. M. a jeho syn D. M., čímž byla způsobena škoda na vozidle značky Peugeot 307 registrační značky XY ve výši 146.000 Kč a došlo ke zranění D. M., který v důsledku nárazu utrpěl zhmoždění pravé ruky a pravého kolene, dále P. Š. v tomto vozidle projel budovou číslo popisné 167 majitele společnosti Bega s.r.o., čímž byla společnosti Bega s.r.o. způsobena škoda ve výši 2.649.915,33 Kč, při nárazu utrpěl P. Š. vážné mozkolebeční poranění, na jehož následky dne 17. 4. 2019 zemřel, poškozením nákladního automobilu GINAF M 3335-S registrační značky XY vznikla společnosti DR Technik s.r.o., IČ: 24671258, škoda ve výši 485.000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, čímž byla na majetku způsobena celková škoda ve výši 3.358.335,33 Kč,

obžalovaná společnost A + H Stavby s.r.o., ve svém zájmu a v rámci své podnikatelské činnosti jednáním mistra ve stavebnictví společnosti A + H Stavby s.r.o. P. H. – tedy jednáním osoby v postavení osoby povolané k řízení a kontrole činnosti zaměstnanců této společnosti porušila ustanovení § 101 odstavec 1, 2 zákona číslo 262/2006 Sbírky zákoníku práce a § 4 odstavec 1 písmeno c.) zákona číslo 309/2006 Sbírky o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (porušila povinnost jako zaměstnavatel prostřednictvím svého vedoucího zaměstnance pečovat o bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci, povinnost zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, na kterou budou používány, povinnost, aby byly stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány) tím, že dne 21. 3. 2019 při práci na staveništi XY v zóně XY, okres XY, předal P. H. do užívání nákladní vozidlo GINAF M 3335-S registrační značka XY bez platné státní technické kontroly ve zjevně špatném technickém stavu (s problémy s bržděním a chybějící částí zadní korby) zaměstnanci P. Š. k práci na stavbě i mimo areál stavby, ačkoliv si byl vědom P. H. špatného technického stavu tohoto vozidla, které svým provozem může ohrozit zdraví, životy a majetek lidí – P. H. bez přiměřeného důvodu spoléhal, že následek na zdraví, životech a majetku jiných lidí nezpůsobí, avšak dne 21. 3. 2019 ve 14:55 hodin ulicí XY v XY, okres XY, v zastavěném a obydleném území města P. Š. - zaměstnanec společnosti A + H Stavby s.r.o. řídil nákladní vozidlo GINAF M 3335-S registrační značka XY naložené kamennou drtí, která byla potřeba k provádění stavby společností A + H Stavby s.r.o. a bezprostředně tak ohrozila životy a zdraví lidí nacházející se v tu dobu v trase jeho jízdy, když v důsledku stavu brzdového systému vlivem nedostatečné údržby tohoto vozidla ve vysoké rychlosti pravou přední částí narazilo toto vozidlo do jedoucího osobního vozidla značky Peugeot 406 registrační značky XY majitele M. Z. řízeného I. B., čímž byla způsobena škoda na vozidle značky Peugeot 406 registrační značky XY ve výši 56.000 Kč, nárazem vozidlo bylo odmrštěno vpravo mimo komunikaci, poté narazilo vozidlo GINAF M 3335-S registrační značka XY do rohu budovy číslo popisné XY majitele Stavební bytové družstvo Sedlčany, čímž vznikla škoda Stavebnímu bytovému družstvu Sedlčany ve výši 21.420 Kč, pokračovalo po chodníku, kde ohrozilo nejméně 10 chodců, na křižovatce s ulicí XY narazilo levou přední částí do pravé části stojícího vozidla značky Peugeot 307 registrační značky XY, ve kterém seděl majitel a řidič V. M. a jeho syn D. M., čímž byla způsobena škoda na vozidle značky Peugeot 307 registrační značky XY ve výši 146.000 Kč a došlo ke zranění D. M., který v důsledku nárazu utrpěl zhmoždění pravé ruky a pravého kolene, dále P. Š. v tomto vozidle projel budovou číslo popisné XY majitele společnosti Bega s.r.o., čímž byla společnosti Bega s.r.o. způsobena škoda ve výši 2.649.915,33 Kč, při nárazu utrpěl P. Š. vážné mozkolebeční poranění, na jehož následky dne 17. 4. 2019 zemřel, poškozením nákladního automobilu GINAF M 3335-S registrační značky XY vznikla společnosti DR Technik s.r.o., IČ: 24671258, škoda ve výši 485.000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, čímž byla na majetku způsobena celková škoda ve výši 3.358.335,33 Kč.

2. Za uvedený přečin byl obviněnému podle § 273 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 4 (čtyř) let. Zároveň byla obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu.

3. Týmž rozsudkem byl za uvedený přečin obviněné právnické osobě podle § 273 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 18 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „ZTOPO“), uložen peněžitý trest ve výměře 600 (slovy: šest set) denních sazeb po 1 000 Kč (slovy: jeden tisíc korun českých), tj. v celkové výměře 600 000 Kč (slovy: šest set tisíc korun českých). 4. Současně byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému V. M., částku ve výši 100 000 Kč (slovy: jedno sto tisíc korun českých), poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, částku ve výši 865 948 Kč (slovy: osm set šedesát pět tisíc devět set čtyřicet osm korun českých), a dále jako nemajetkovou újmu poškozené R. Š., částku ve výši 380 000 Kč (slovy: tři sta osmdesát tisíc korun českých), poškozenému M. Š., částku ve výši 650 000 Kč (slovy: šest set padesát tisíc korun českých), a poškozené H. C., částku ve výši 650 000 Kč (slovy: šest set padesát tisíc korun českých). 5. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Stavební bytové družstvo Sedlčany, IČ: 00037061, a společnost BEGA, s. r. o., IČ: 62968921, odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, který je směřoval proti všem výrokům, a obviněná právnická osoba, která je směřovala do výroku o vině, trestu a výroku o náhradě škody. Dále podal odvolání státní zástupce ve prospěch obviněného, který je směřoval do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a v této návaznosti i do té části výroku o trestu, jímž byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil způsobenou škodu.

7. Krajský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 11 To 294/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněnému H. a ve výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy ohledně obou obviněných. Při nezměněném výroku o vině ohledně obou obviněných a výroku o trestu uloženém obviněné A+H stavby, spol. s r. o., pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 273 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 4 (čtyř) let. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné A+H stavby, spol. s r. o. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému V. M. částku ve výši 80 000 Kč (slovy: osmdesát tisíc korun českých), poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 692 758,40 Kč (slovy: šest set devadesát dva tisíce sedm set padesát osm korun českých čtyřicet haléřů), a dále zaplatit jako nemajetkovou újmu poškozené R. Š. částku ve výši 304 000 Kč (slovy: tři sta čtyři tisíce korun českých), poškozenému M. Š. částku ve výši 520 000 Kč (slovy: pět set dvacet tisíc korun českých) a poškozené H. C. částku ve výši 520 000 Kč (slovy: pět set dvacet tisíc korun českých). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na občanskoprávní řízení se zbytky nároků na náhradu škody poškozeného V. M., a poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, IČ: 41197518, a dále se zbytky nároků na nemajetkovou újmu poškozenou R. Š., poškozeného M. Š., a poškozenou H. C.. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. potom poškozenou Stavební bytové družstvo Sedlčany a poškozenou BEGA, s. r. o., s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Nakonec podle § 131 odst. 1 tr. ř. nařídil nalézacímu soudu provést opravu zřejmé nesprávnosti ve výrocích o vině spočívající v nesprávně uvedeném příjmení obviněného H.

II. Dovolání a vyjádření k nim

8. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 11 To 294/2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 3 T 139/2021, podali dovolání oba obvinění.

9. Obviněný H. své dovolání explicitně opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože podle něj rozsudek odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň podle něj došlo i k nesprávnému zjištění skutku, přičemž soudy nižších stupňů se podle něj dopustily extrémního nesouladu s učiněnými skutkovými závěry. 10. Následně obviněný shrnuje skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů a podstatu rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo i nalézacího soudu. Akcentuje, že oba soudy přičítaly vinu, a tedy trestní odpovědnost za způsobený přečin jak jemu, tak i jeho zaměstnavateli, tj. obviněné právnické osobě A+H stavby, spol. s r. o., přičemž ve vztahu k jeho osobě dovodily porušení jeho základních povinností coby vedoucího pracovníka zaměstnavatele a ve vztahu k obviněné právnické osobě obdobně dovodily porušení týchž povinností samotným zaměstnavatelem. 11. Dovolatel následně uvádí, že je mu známo, že rozhodně ne každé dovolání mající původ v námitce excesivního hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci je důvodné. Zároveň však podle něj musí platit, že ne každé rozhodnutí odvolacího soudu, které sice sofistikovaně, leč pouze formalistickým způsobem zdůrazňuje jednak to, že hodnocení důkazů je výsostným právem pouze nalézacího soudu, a jednak to, že s pomocí obvyklých floskulí pouze mechanicky hodnotí postup soudu prvního stupně při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, může rovněž „v testu správnosti při rozhodování dovolacího důvodu obstát“. Podle něj tomu tak je v posuzované věci. 12. Současně obviněný namítá, že odvolací soud pochybil při svém rozhodování ohledně výkladu a aplikace norem hmotného práva, konkrétně ohledně výkladu ustanovení trestního zákoníku týkajících se otázky zavinění, respektive přetržení příčinné souvislosti mezi jeho možným protiprávním jednáním a vlastním škodlivým následkem z hlediska ustanovení skutkové podstaty přisouzeného přečinu. 13. Posléze dovolatel vznesl námitku nesprávného hmotněprávního posouzení věci, konkrétně pak v otázce tzv. nepřímého pachatelství. V podrobnostech potom tvrdí, že se přisouzeného přečinu měl paradoxně dopustit prostřednictvím poškozeného P. Š. Zdůrazňuje, že orgány činné v trestním řízení předtím, než poškozený P. Š. v nemocnici na následky poranění zemřel, prováděly šetření možného protiprávního jednání právě ohledně samotného poškozeného ve vztahu k přisouzenému přečinu. Teprve po jeho smrti názor na osobu možného pachatele zcela změnily a následně z protiprávního jednání obvinily jeho, coby vedoucího zaměstnance a obviněnou A+H stavby, spol. s r. o. Podle charakteru přisouzeného přečinu se dovolatel domnívá, že je vyloučeno, aby za něj byl trestně odpovědný on a obviněná právnická osoba, přestože se samotného protiprávního jednání v podobě způsobení obecného nebezpečí, vč. způsobení škody, nedopustil on, nýbrž sám řidič dotčeného nákladního vozidla. Připomíná proto znění § 22 tr. zákoníku a následně konstatuje, že v dané věci není sporu o tom, že on sám trestný čin nespáchal, respektive že nezpůsobil škodlivý následek, pročež není přímým pachatelem ve smyslu § 22 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž že by maximálně mohl být tzv. nepřímým pachatelem podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku, což je však v této věci podle něj vyloučeno s ohledem na to, že nepřímé pachatelství je možné jen u úmyslných trestných činů.

14. Nad rámec uvedeného obviněný konstatuje, že podstatou věci je posouzení, zda se on jako zaměstnanec obviněné společnosti mohl dopustit daného nedbalostního trestného činu, když reálně škodlivý následek způsobil poškozený P. Š. Skutkově či právně obdobnou situaci podle něj nelze nalézt v právních systémech Aspi či C. H. Beck. Soudy učiněná skutková zjištění podle něj skutečně připomínají institut nepřímého pachatelství, který však s ohledem na nedbalostní formu přisouzeného přečinu není aplikovatelný. Je proto přesvědčen, že ani on ani obviněná společnost nemají být trestně odpovědní za přisouzený přečin. 15. Následně dovolatel uplatnil opětovně námitku nesprávného hmotněprávního posouzení věci, tentokráte v otázce příčinné souvislosti. Nejprve připomněl obecná východiska této problematiky a konstatoval, že v dané trestní věci nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. 16. Dovolatel namítá, že poškozený P. Š. věděl, že vozidlo nemá plně funkční brzdy, a přesto na komunikaci vyjel. Je přesvědčen, že poškozený neměl vůbec jízdu započít, případně že měl v situaci, kdy byl v průběhu jízdy upozorněn na závadu na vozidle, vozidlo zastavit ještě tzv. na rovině, popřípadě že měl posléze učinit řidičský manévr, kterým by vozidlo zastavil, aniž by způsobil škodu na majetku a zdraví poškozených osob. Uvádí, že odvolací soud měl vyjít z toho, že poškozený P. Š. věděl či měl vědět, že vozidlo je bez platného OTP a že nebrzdí. Poukazuje také na to, že dohoda o provedení práce poškozeného P. Š. neopravňovala k práci řidiče, naopak že měl pracovat na pozici pomocného dělníka. Obviněný také dodává, že soudy přehlíží povinnost poškozeného P. Š. coby řidiče ve smyslu § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Tvrdí, že poškozený P. Š. vozidlo sám neopravil ani poruchu nenahlásil svému zaměstnavateli. Všechny tyto argumenty a skutečnosti považuje obviněný za důvody, které vylučují jeho trestní odpovědnost.

17. Vzhledem ke shora uvedenému prezentuje obviněný svůj názor, že škodlivý následek v podobě vzniku obecného nebezpečí ve smyslu § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 4 tr. zákoníku by nenastal, pokud by poškozený P. Š. v inkriminovaný den neřídil předmětné vozidlo na pozemní komunikaci, případně kdyby po zjištění jeho nefunkčnosti vozidlo odstavil nebo pokud by při poslední jízdě provedl manévr, aby tragédii zabránil řízenou dopravní nehodou vozidla. Trestněprávní odpovědnost tak u něho nemůže být dána, stejně jako u obviněné právnické osoby, a to minimálně z hlediska absence jejich viny jako subjektivní stránky daného přečinu ve vztahu ke způsobenému protiprávnímu následku. 18. V další části dovolání obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů, respektive exces při hodnocení důkazů. Předně připomíná teoretická východiska a judikaturní závěry týkající se problematiky dokazování a tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Následně konstatuje, že se v posuzované věci podle něj jedná o případ, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, respektive o případ tzv. extrémního nesouladu s provedenými důkazy. 19. V podrobnostech obviněný uvádí, že rozsudek odvolacího soudu podle něj představuje ze dvou třetin reprodukci obsahu odvolání obviněných a že odvolací soud podle něj nebyl schopen v souvislosti s hodnocením důkazů zachovat uměřenou emocionalitu a neutralitu čili objektivitu. Podrobně se vyjadřuje právě k oné emocionalitě a jím tvrzené neprofesionalitě soudců odvolacího soudu, jakož i k průběhu veřejného zasedání. Namítá, že odvolací soud na jednu stranu akcentuje, že jeho úkolem není hodnotit nalézacím soudem provedené důkazy, přesto se sám do hodnocení důkazů pouští, a to podle dovolatele takovým způsobem, který je objektivně v rozporu s obsahem provedených důkazů. V uvedeném postupu odvolacího soudu spatřuje porušení jeho práva na spravedlivý proces. 20. Konkrétně obviněný poukazuje na to, že už ani první věta rozsudku odvolacího soudu v bodě 39 ohledně hodnocení důkazů nemůže ve světle objektivních faktů obstát. Není totiž podle něj pravdou, že se poškozený P. Š. pohyboval s předmětným vozidlem v „zastavěném a obydleném území města“, když podle něj naopak staveniště, na němž se měl s vozidlem pohybovat, se nacházelo za tzv. intravilánem města XY, na bývalém poli. Následně dovolatel opětovně polemizuje s tím, kdy a jakým způsobem měl poškozený vozidlo možnost zastavit, a předkládá i další polemiku se soudy učiněnými skutkovými zjištěními stran průběhu předmětného incidentu. 21. Poté obviněný konstatuje, že obdobně nepochopitelně a nelogicky hodnotil odvolací soud otázku vědomosti poškozeného o nefunkčnosti brzd vozidla. Podle názoru dovolatele totiž právě vědomost poškozeného o tom, že jízdu s vozidlem od předchozího dne považoval kvůli nefunkčním brzdám za „sebevraždu“, je argumentem pro závěr o tom, že s vozidlem poškozený minimálně již uvedeného dne neměl provádět další jízdu, a přesto tak učinil se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Tato skutečnost podle dovolatele znamená objektivní přerušení jeho trestněprávní odpovědnosti. 22. Dovolatel dále vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že míra spoluzavinění poškozeného na vzniklém následku je pouze 20 %. Jednání poškozeného P. Š., které spočívalo – zjednodušeně řečeno – v rozhodnutí řídit vozidlo bez funkčních brzd a platného OTP a poté jej nezastavit v průběhu jízdy – považuje obviněný za rozhodující z hlediska přičítání coby určující příčiny následně vzniklého škodlivého následku. Namítá, že poškozený nebyl osobou nesvéprávnou, která by snad musela učinit vždy to, co se jí tzv. řekne nebo přikáže. Naopak byl podle něj zjevně standardně uvažujícím člověkem, který již z titulu držitele příslušného řidičského oprávnění musel být srozuměn s tím, že vozidlo bez platného OTP nesmí vjíždět na pozemní komunikaci, což platí i pro vozidla nefunkční či částečně nefunkční. 23. Následně dovolatel poukazuje na další jím tvrzené pochybení odvolacího soudu, které podle něj spočívalo v hodnocení otázky, zda z provedených důkazů vyplývá, že byl tzv. stavbyvedoucím nebo alespoň stavebním mistrem. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že byl fakticky stavbyvedoucím, kterým nebyl oficiálně jen z důvodu nedostatku příslušného vzdělání. Dovolatel popírá, že by na dané stavbě pracoval v pozici stavbyvedoucího nebo stavebního mistra v tom smyslu, že by zaměstnancům každý den přiděloval pracovní pomůcky a uděloval pracovní pokyny, byl celou dobu na stavbě a plnění pracovních úkolů průběžně po celou pracovní dobu kontroloval. Vyjadřuje se pak v tom smyslu, že se v jeho případě jednalo o roli tzv. koordinátora staveb obviněné společnosti. Podle obviněného tak není zřejmé, na základě čeho učinily soudy nižších stupňů závěr o tom, že byl fakticky stavebním mistrem. Dodává ještě to, že na dané stavbě jako generální dodavatel (zhotovitel) figurovala společnost 1. SčV, a. s., která tam měla svého stavbyvedoucího, a tudíž nebylo potřeba, aby tam figurovala ještě další osoba v podstatě s touž pracovní náplní. V souvislosti s jeho rolí na předmětné stavbě dovolatel doplňuje, že podle něj nalézací soud nepochopitelně uvedl, že posudek i výpověď znalce z oboru BOZP, který se k možné pracovní pozici obviněného vyjadřoval, jsou nepoužitelné, aniž by však vysvětlil, proč tomu tak je, a odvolací soud tento nesprávný postup aproboval odkazem na to, že si soud může danou otázku posoudit sám.

24. Za stěží pochopitelné považuje dovolatel i další skutkové závěry soudů nižších stupňů, např. stran toho, že si poškozený na stav vozidla již dříve stěžoval, že tak činil směrem k němu nebo to, že měl poškozenému jízdu vozidlem ten den nařídit. Za stejně nepochopitelné a excesivní považuje i závěry soudů ohledně věrohodnosti jednotlivých svědků. Nesouhlasí také se závěrem soudů, že určité rozpory ve výpovědi svědkyně R. v přípravném řízení a řízení před soudem lze vysvětlit odstupem času, a tedy i částečným zánikem paměťových stop či pouhou nepřesností jejího vyjádření. Za problematické totiž považuje to, že svědkyně postupem času uváděla paradoxně mnohem větší podrobnosti a nové skutečnosti, které bez dalšího byly ve zřejmém rozporu s obsahem podaného vysvětlení v přípravném řízení. Dále je dovolatel přesvědčen, že dotčené vozidlo nebylo v žádném katastrofálním technickém stavu, přičemž rozporuje jednotlivé zjištěné nedostatky na vozidle. Konkrétně pak uvádí mj. to, že nesouhlasí s podle něj nepodloženým závěrem odvolacího soudu, že předmětné vozidlo nemělo jezdit nejenom na pozemních komunikacích, ale dokonce ani na inkriminované stavbě, neboť tento závěr považuje za nepodložený a účelový. Stejně spekulativní a nepodložené jsou i další závěry odvolacího soudu o tom, že pouhý neudržovaný vzhled vozidla musel vzbudit v poškozeném nutně pochybnosti o jeho technickém stavu a tyto měl vzbudit i v samotném dovolateli. V uvedeném postupu odvolacího soudu spatřuje dovolatel snahu o neobjektivní aprobování nesprávného postupu nalézacího soudu. Takový postup podle něj odporuje zásadám provádění a hodnocení důkazů v trestním řízení, které musí odpovídat jejich samotnému obsahu a výklad ze strany soudů, nemůže být extrémní (excesivní) a ve zřejmém nesouladu s jejich obsahem.

25. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 10. 2023 zrušil a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí se závazným názorem spočívajícím v nutnosti zrušit také rozsudek nalézacího soudu, a to ve vztahu k oběma obviněným pro jeho zjevnou nezákonnost. Obviněný se rovněž vyjádřil v tom smyslu, že souhlasí s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání. 26. Obviněná právnická osoba A+H stavby, spol. s r. o., v podaném dovolání explicitně uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž dovolání podala z toho důvodu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a rovněž z důvodu, že rozhodnutí podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 27. Dovolatelka předně zrekapitulovala podstatu rozhodnutí odvolacího soudu, načež uvedla konkrétní důvody dovolání. Namítla, že odvolací soud pochybil při svém rozhodování ohledně výkladu a aplikace norem hmotného práva, a to konkrétně ohledně výkladu ustanovení trestního zákoníku týkajících se otázky zavinění, respektive přetržení příčinné souvislosti mezi možným protiprávním jednáním dovolatelů a vlastním škodlivým následkem z hlediska ustanovení skutkové podstaty podle § 273 tr. zákoníku, a dále při výkladu a aplikaci ustanovení zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „ZTOPO“). 28. Obviněná právnická osoba současně uvádí, že vzhledem k zákonné koncepci její trestní odpovědnosti jakožto právnické osoby se musí v rámci podaného dovolání zaměřit i na otázku trestní odpovědnosti obviněného H. Ve vztahu k osobě obviněného H. vytýká dovolatelka soudům nižších stupňů nesprávné hmotněprávní posouzení věci z hlediska potenciálního posouzení jednání obviněného coby tzv. nepřímého pachatelství a dále z hlediska zjištění příčinné souvislosti coby znaku objektivní stránky přisouzeného přečinu, a současně s tím jim vytýká také nesprávné hodnocení důkazů, potažmo exces při takovém hodnocení. Ve vztahu k tomuto tvrzení jsou pak uplatněné námitky identické s námitkami obviněného H., potažmo se v této části jedná prakticky vzato o přepis textu uvedeného v rámci těchto námitek v dovolání obviněného H.. Proto Nejvyšší soud pro jistou stručnost odkazuje na body 13 až 24 tohoto rozhodnutí, ve kterém jsou rozvedeny dovolací námitky obviněného H. 29. Ve vztahu ke své osobě, tj. ke společnosti A+H stavby, spol. s r. o., vznáší dovolatelka námitky vztahující se k otázce trestní odpovědnosti právnické osoby. Má za to, že otázkou její trestní odpovědnosti se fakticky soudy nižších stupňů v rámci celého trestního řízení nezabývaly, když k této otázce nebylo vedeno prakticky žádné dokazování. Navzdory této skutečnosti soudy nižších stupňů však v rámci svých rozhodnutí dospěly k závěru, že její trestní odpovědnost coby právnické osoby je bezpochyby dána. Podle obviněné se ovšem soudy nižších stupňů nikterak nevypořádaly s jednotlivými atributy trestní odpovědnosti právnické osoby, které musejí být bezpodmínečně kumulativně splněny tak, aby trestní odpovědnost právnické osoby byla v konkrétním případě dána. Soudy podle dovolatelky především neučinily žádné závěry k otázce její trestní odpovědnosti ani se tomu nijak relevantně nevěnovaly v rámci odůvodnění svých rozsudků. V tomto ohledu tak dovolatelka považuje oba rozsudky za nepřezkoumatelné, neboť ani z jednoho podle ní nelze vysledovat, na základě kterých skutečností učinily soudy své závěry o přičitatelnosti trestněprávně relevantního jednání dovolatelce a jakým způsobem k těmto svým závěrům dospěly, jakož ani to, o které důkazy své závěry opírají a které skutečnosti je k tomu vedly. Postupy a právní závěry soudů nižších stupňů potom podle ní stojí v příkrém rozporu s dosavadní rozhodovací praxí soudů. Konstatuje, že nalézací soud této otázce podle obviněného věnoval „celé“ dva odstavce (body 107 a 108 rozsudku) a na jejich základě ji uznal vinnou. Odvolací soud k tomu podle obviněné právnické osoby nepřistoupil „lépe“, když pouze aproboval postup a právní názor soudu prvního stupně, aniž by opět dostál své povinnosti zkoumat a prokázat trestní odpovědnost dovolatelky, a to přezkoumatelným způsobem.

30. V podrobnostech dovolatelka uvádí, že odvolací soud nikterak nehodnotil předpoklady pro to, aby mohlo být rozhodnuto o tom, zda je právnická osoba trestně odpovědná – zda jde o čin protiprávní, zda byl spáchán v zájmu dovolatelky nebo v rámci její činnosti, zda je spáchán osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) ZTOPO, zda je přičitatelný dovolatelce podle § 8 odst. 2 ZTOPO a zda nejsou ve věci přítomny vyviňující důvody uvedené v § 8 odst. 2 písm. a), resp. odst. 5 ZTOPO. Bez hodnocení těchto jednotlivých předpokladů trestní odpovědnosti právnické osoby, resp. učinění hodnověrného závěru postaveného na konkrétních zjištěních o tom, že dané předpoklady byly kumulativně splněny, nebylo podle dovolatelky možno ze strany soudů nižších stupňů učinit závěr o její trestní odpovědnosti. Touto nesprávnou aplikací hmotného práva, resp. tímto nesprávným procesním postupem, potom odvolací soud podle obviněné zatížil svou rozhodovací činnost, resp. rozhodnutí samé, nezhojitelnou vadou. 31. Dovolatelka stran otázky naplnění objektivní stránky přisouzeného trestného činu odkazuje na tu část svého podání, kde uplatnila námitky vztahující se k obviněnému H. Zdůrazňuje, že u trestného činu právnické osoby je vedle obvyklých znaků objektivní stránky trestného činu nezbytné, aby byl navíc naplněn alespoň jeden z dalších dvou formálně objektivních znaků, a to buď, že byl čin spáchán v zájmu právnické osoby, nebo v rámci její činnosti. Dovolatelka je přesvědčena, že ani jeden z těchto znaků nebyl naplněn. K problematice spáchání činu v zájmu právnické osoby potom předestírá obecná teoretická východiska a judikaturní závěry (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1681/2016). V návaznosti na to konstatuje, že je v posuzované věci zcela vyloučené, aby vzhledem ke skutkovým okolnostem dané věci bylo předmětné jednání posouzeno jakožto spáchané v zájmu dovolatelky coby právnické osoby, neboť vzhledem ke skutkovým okolnostem dané věci z něj nemohla mít dovolatelka ani jakákoliv osoba za ni jednající, natož obviněný H., jakýkoliv reálný prospěch. Vzápětí proto dovolatelka přednáší obecná teoretická východiska a judikaturní závěry k problematice spáchání činu v rámci činnosti právnické osoby. Akcentuje, že podle ustálené judikatury není vyloučeno, aby jednající osoba spáchala protiprávní čin sice fakticky v rámci činnosti právnické osoby, ale na její úkor. V takovém případě však není podle ní dozajista smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost. Při posuzovaní tzv. excesů osob jednajících v rámci činnosti právnické osoby je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost jednající osoby. K tomu odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu vedenou pod sp. zn. 8 Tdo 627/2015, sp. zn. 8 Tdo 972/2016 nebo sp. zn. 4 Tdo 1681/2016.

32. Následně proto dovolatelka zdůrazňuje, že odvolací soud podle ní zcela pominul předestřené skutečnosti týkající se speciální objektivní stránky trestného činu právnické osoby, a to včetně citované judikatury Nejvyššího soudu. Navzdory objektivním skutečnostem pak dané věci uzavřel, že speciální objektivní stránka naplněna byla, a to jednáním obviněného H. v zájmu i v rámci činnosti dovolatelky. Tento závěr podle obviněné společnosti stojí v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, logikou skutkových zjištění a s právní úpravou i přiléhavou judikaturou. 33. Poté dovolatelka vznáší námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, kdy odkazuje především na námitky týkající se absence subjektivní stránky u obviněného H. Pro úplnost pak uvádí, že právnická osoba sama o sobě vnitřní vztah k trestnému následku není schopna vytvořit a rozhodné je tak zavinění fyzické osoby, která za právnickou osobu jedná. Ani v tomto bodě však podle dovolatelky nedošlo k naplnění podmínky její odpovědnosti za jednání, které je jí kladeno za vinu. 34. K otázce subjektu trestného činu připomíná dovolatelka znění § 8 odst. 1 písm. a) až d) ZTOPO a § 8 odst. 2 písm. b) ZTOPO, načež uvádí, že této otázce se odvolací soud nikterak podrobně nevěnoval, nýbrž pouze přejal názor nalézacího soudu, že obviněný H. měl být osobou, na niž je možno nahlížet jako na osobu ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u právnické osoby (dovolatelky) vykonává řídící nebo kontrolní činnost ve smyslu § 8 odst. 1 písm. b) ZTOPO. Nalézací soud však tento závěr podle obviněné společnosti nikterak neodůvodnil, neuvedl, jak k tomuto závěru dospěl, a to za situace, kdy je dán jednoznačný zákonný požadavek na to, aby orgány činné v trestním řízení zkoumaly a prokazovaly, že dotyčná fyzická osoba skutečně vykonávala řídící činnost v rámci právnické osoby. To však neučinil ani odvolací soud, který tak své rozhodnutí podle dovolatelky zatížil další z mnoha vad. Pro úplnost uvádí, že na obviněného H. není možno nahlížet jako na osobu ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která by u ní vykonávala řídící nebo kontrolní činnost, neboť takovou funkci u dovolatelky nikdy nezastával.

35. Dovolatelka tak sumarizuje, že z uvedeného vyplývá, že předmětný trestný čin jí není přičitatelný podle § 8 odst. 2 ZTOPO, neboť nebyl spáchán osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. b) ZTOPO. Nadto polemizuje také s tím, zda je vůbec přisouzený přečin možno přičítat právnickým osobám, když podle ní tato otázka není vyjasněna ani odbornou literaturou, a z tohoto důvodu jí měly soudy nižších stupňů věnovat dostatečnou pozornost, což však podle ní neučinily. 36. Vzhledem ke shora uvedené argumentaci má dovolatelka za prokázané, že jsou naplněny uplatněné dovolací důvody, když ze strany odvolacího soudu došlo k postupu, při kterém minimálně rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 37. Závěrem proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání se závazným právním názorem spočívajícím v nutnosti zrušit také rozsudek nalézacího soudu, a to ve vztahu k oběma obviněným pro jeho zjevnou nezákonnost. 38. K podanému dovolání posléze dovolatelka zaslala v rámci jeho doplnění fotografie, které mají dokládat, kde se mělo předmětné nákladní vozidlo pohybovat. Rovněž se vyjádřila v tom smyslu, že souhlasí s projednáním jejího dovolání v neveřejném zasedání.

39. K dovoláním obviněných se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 1 NZO 303/2024. Úvodem stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a především pak obsah podaných dovolání obviněného H. a obviněné společnosti A+H stavby, spol. s r. o. 40. K dovolání obviněného H. uvádí, že tento je opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., byť výslovně poukazuje pouze na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť si patrně nebyl vědom změny trestního řádu od 1. 1. 2022. 41. Státní zástupkyně předně upozorňuje na to, že většina uplatněných dovolacích námitek je opakováním námitek obviněných, s nimiž se již vypořádal odvolací soud. Pokud jde o dovolací námitky obviněného H., lze je podle ní vesměs podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky ohledně toho, zda obviněnému poškozený P. Š., či někdo jiný řekl o špatném stavu vozidla, zda byl obviněný za vozový park obviněné společnosti odpovědný a zda nařídil poškozenému P. Š. jet s vozidlem do lomu pro štěrk, lze podle státní zástupkyně částečně podřadit i pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť zároveň úzce souvisí s tím, zda byla z jeho strany naplněna subjektivní stránka. Pokud obviněný H. v dovolání uvádí, že není bez zajímavosti, že z počátku prováděly orgány činné v trestním řízení šetření možného protiprávního jednání řidiče vozu, tj. poškozeného P. Š., patrně naráží na skutečnost, že v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení je uvedeno, že se jednání, v němž by mohl být spatřován trestný čin podle § 273 tr. zákoníku, mohl dopustit právě tento poškozený. Státní zástupkyně akcentuje, že vymezení prověřovaného skutku v tomto záznamu je vždy pouze rámcové, včetně uvedení případných osob, které se mohly dopustit trestného činu, a dokumentuje informace o tom, že se nějaké události a skutkové okolnosti prověřují, zda v souvislosti s nimi nebyl spáchán trestný čin, a to na základě skutečností, které jsou orgánům činným v trestním řízení známy v daný okamžik. Podotýká, že předmětný záznam byl sepsán ještě v den dopravní nehody 21. 3. 2019, z čehož vyplývá, že orgány činné v trestním řízení ještě neměly k dispozici podrobné informace o všech okolnostech případu. Státní zástupkyně k tomu současně poznamenává, že není sporu o tom, že pokud by řidič vozidla nezemřel, byl by jistě důvodně podezřelý z toho, že z nedbalosti způsobil obecné nebezpečí ve smyslu § 273 tr. zákoníku. Připomíná, že zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, přičemž i tyto osoby mohou naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu.

42. Následně státní zástupkyně uvádí, že obecné nebezpečí ve smyslu § 273 odst. 1 tr. zákoníku bylo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného H. Pokud tento dovolatel namítá, že byl de facto odsouzen za nepřímé pachatelství podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku, které však v dané věci nelze aplikovat, nelze jeho námitce podle státní zástupkyně přisvědčit. Tím, že obecné nebezpečí způsobil i řidič, který vyjel na pozemní komunikaci s vozidlem, které nemělo platnou technickou kontrolu a mělo problémy s brzdami, o čemž tento řidič věděl, se nevylučuje trestní odpovědnost toho, kdo mu takovou jízdu z pozice nadřízeného nařídil, případně mu v ní nezabránil, ač věděl nebo minimálně měl vědět, že vozidlo není udržované a nemá platnou technickou kontrolu, pokud následně k obecnému nebezpečí došlo, jako tomu bylo v posuzované věci. Pokud obviněný H. dále namítá přerušení příčinné souvislosti, tak k tomu státní zástupkyně uvádí, že příčinná souvislost mezi konáním pachatele a následkem (v daném případě vznikem obecného nebezpečí) se nepřerušuje, pokud k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, pokud jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Dodává, že příčinná souvislost by se přerušila pouze tehdy, pokud by nová okolnost působila jakožto výlučná nebo samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. K tomu odkazuje na judikaturu, konkrétně pak na rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (Rt 125/74).

43. K námitce obviněného H., že soud musí mít za prokázané, že konkrétní úmysl pachatele se vztahuje nejenom k vlastnímu protiprávnímu jednání, ale i k jeho následku nebo škodlivému účinku, s tím, že takový úmysl v dané věci nebyl prokázán, je podle státní zástupkyně potřeba konstatovat, že obviněný je trestně stíhán pro nedbalostní trestný čin, přičemž jednání a následek i příčinná souvislost mezi nimi musí být kryta zaviněním ve formě nedbalosti. K poruše vozu potom během jízdy došlo kvůli zanedbané údržbě vozu, která měla za následek špatný technický stav brzdového systému. Pokud by však vůz byl správně udržován nebo pokud by nebyl svěřen poškozenému k převážení nákladu, popř. pokud by poškozenému nebylo uloženo, aby s ním vyjel mimo stavbu, nebo mu bylo alespoň zamezeno jet s ním v předmětný den podruhé do lomu, ke vzniku obecného nebezpečí ve smyslu § 273 odst. 1 tr. zákoníku ani dalších následků v podobě způsobené škody a smrti řidiče vozidla by nedošlo. Připomíná, že pokud je jednání obviněného jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71, Rt 72/71). Státní zástupkyně tedy konstatuje, že nebýt jednání obviněného H., vozidlo ve špatném technickém stavu bez platné technické kontroly by nejelo na pozemní komunikaci, která se v určitém úseku svažovala, což znásobilo míru nebezpečí v případě selhání brzdového systému, a nakonec i závažnost následku tohoto selhání. Jednání obviněného tak vedlo přímo k následku v podobě vzniku obecného nebezpečí ve smyslu § 273 odst. 1 tr. zákoníku, protože bez jeho jednání, nebo minimálně bez jeho nečinnosti spočívající v tom, že nezamezil v daný den druhému závozu z lomu, poté, co se podle své výpovědi dozvěděl od jednatele o tom, že vozidlo nemá platnou technickou kontrolu, by k němu nedošlo. Jednalo se tak o opomenutí konání, ke kterému byl povinen podle § 112 tr. zákoníku. Sumarizuje proto, že jednání obviněného bylo v příčinné souvislosti se vzniklým, následkem, a to včetně způsobené škody a smrti poškozeného P. Š. Stejně tak jsou podle ní jednání obviněného H., způsobený následek i příčinná souvislost mezi nimi kryty jeho nedbalostním zaviněním.

44. Státní zástupkyně dále ještě konstatuje, že si lze skutečně jen těžko představit, že si poškozený P. Š. na nefunkčnost brzd daného vozidla nestěžoval obviněnému minimálně daného dne dopoledne, když se spolu setkali v lomu XY při prvním závozu, protože jak vyplývá z SMS zpráv, které před druhým závozem zaslal své přítelkyni, dělal poškozenému stav vozu opravdu starosti. Nicméně i pokud by si obviněnému na stav vozidla nestěžoval, obviněný se podle své vlastní výpovědi nejméně po prvním závozu od jednatele obviněné společnosti dozvěděl, že vozidlo nemá platnou technickou kontrolu, a přesto P. Š. v druhé jízdě nezabránil. Státní zástupkyně dodává, že ve shodě se soudy nižších stupňů nelze uvěřit ani jeho výpovědi, že P. Š. jízdu zakázal, a on se i přesto do lomu s vozem opět vydal. Nadto uvádí, že obviněný H., jakožto vedoucí zaměstnanec obviněné společnosti, zodpovědný za pracoviště, na němž vykonával práci poškozený P. Š., o špatném technickém stavu stroje přinejmenším věděl měl a mohl. 45. Pokud jde o námitku obviněného, že předmětné vozidlo mohlo být i bez platné technické kontroly používáno na stavbě mimo pozemní komunikace, je třeba podle státní zástupkyně shodně se znalcem Ing. Konečným upozornit na to, že podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., je zaměstnavatel povinen zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, při které budou používány, přičemž tyto musejí být pravidelně udržovány, kontrolovány a revidovány. Zařízení pak musejí být vybavena provozní dokumentací a následná kontrola musí být prováděna nejméně jedenkrát za 12 měsíců. Nebylo přitom zjištěno, že by takové kontroly vozu byly prováděny. 46. Státní zástupkyně konstatuje, že jako nevhodné se jeví námitky obviněného, že jeho trestní odpovědnost vylučuje chování poškozeného P. Š., který podle něj měl jednat excesivně, pakliže schválně nezastavil na signalizaci svědka Z., nebo nezastavil pomocí parkovací brzdy či vyjetím ze silnice, protože kdyby tak učinil, nemusel by nastat stav ohrožení majetku, zdraví či životů. Jednak totiž podle ní není zřejmé, zda poškozenému brzdy ještě fungovaly, když objížděl svědka Z., případně proč nezastavil, pokud mohl, podstatné však je, že policistům, kteří se jej pokoušeli zastavit později, již sděloval, že mu brzdy nefungují. Na daném místě se navíc vozovka již svažovala a na rozhodnutí sjet ze silnice měl poškozený jen velmi krátký okamžik. Jestliže mu brzdy již předtím selhávaly, lze pochopit, že patrně doufal, že se mu nakonec vozidlo přeci jen podaří zastavit, jako tomu bylo v dřívějších případech, byť k tomu jiné objektivní důvody neměl. Lze připustit, že poškozený mohl použít parkovací brzdu, ovšem s tím rizikem, že se stane vozidlo zcela neovladatelné, jak uvedli zpracovatelé revizního znaleckého posudku. Za excesivní jednání poškozeného P. Š. nelze považovat ani to, že poškozený vyřadil rychlostní stupeň, čímž se patrně pokoušel vozidlo následkem zařazením nižšího rychlostního stupně zpomalit. Nelze podle ní odhlédnout ani od toho, že vzdálenost od místa, kde mu již brzdy prokazatelně selhaly, do místa nehody je kolem 700 m a na rozhodnutí a zvládnutí pochopitelné paniky již neměl mnoho času. Nicméně je třeba podle státní zástupkyně uvést, že skutečnost, zda teoreticky mohl poškozený řidič vznik obecného nebezpečí odvrátit a neučinil tak, nemá vliv na trestní odpovědnost obviněného. Jedná se totiž pouze o další okolnosti, které nemohou založit přiměřené důvody, pro něž by obviněný mohl spoléhat na to, že jeho jednáním nedojde k porušení či ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem. Obviněný si byl navíc vědom, že řidič vozu je velmi mladý a nezkušený, a spoléhat tak na jeho řidičské schopnosti v případě selhání vozu by jistě bylo nepřiměřené. Podle státní zástupkyně však lze přisvědčit obviněnému v tom, že není zřejmé, jak odvolací soud dospěl k závěru, že spoluzavinění poškozeného na vzniklém následku je právě 20 %, zejména pokud prokazatelně o špatném stavu brzd daného vozidla věděl.

47. Státní zástupkyně připomíná, že nelze přehlédnout, že skutečné náplni práce obviněného nebyla v rámci provedeného dokazování opravdu věnována velká pozornost. Nicméně s ohledem na to, že v pracovní smlouvě uzavřené s obviněnou společností 15. 11. 2014 je jako druh jeho práce uveden mistr ve stavebnictví, a sám obviněný uvedl, že s poškozeným P. Š. řešil uzavření dohody o provedení práce a proškolení ohledně bezpečnosti práce a že to byl on, kdo předmětného dne poslal ostatní pracovníky domů okolo 14:30 hodin, přičemž tvrdil i to, že zakázal poškozenému další jízdu do lomu v předmětný den, je nepochybné, že k ostatním zaměstnancům na daném pracovišti vystupoval jako nadřízený a že byl vedoucím zaměstnancem ve smyslu § 11 zákoníku práce, na nějž se vztahují i povinnosti uvedené v § 302 zákoníku práce, tj. řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Ostatně, pokud sám obviněný v dovolání uvádí, že z titulu své pracovní náplně objížděl stavby a zjišťoval dotazy od řadových pracovníků a od jejich tzv. parťáků, zda k plnění pracovních úkolů něco potřebují, vyplývá z toho podle státní zástupkyně, že pro ně od zaměstnavatele zajišťoval pomůcky k jejich práci, přičemž byl jako vedoucí pracovník povinen i zajišťovat bezpečnost a ochranu jejich zdraví při práci.

48. Ze shora uvedeného proto podle státní zástupkyně vyplývá, že soudy nepochybily, jestliže obviněného H. shledaly vinným ze spáchání přisouzeného přečinu. 49. Státní zástupkyně ve vztahu k dovolacím námitkám obviněné právnické osoby, které se týkají zpochybnění trestní odpovědnosti spoluobviněného H., odkazuje na své závěry stran důvodnosti dovolání tohoto obviněného. K té části dovolání obviněné právnické společnosti, kdy namítá, že jí nelze přičítat jednání obviněného H. podle § 8 odst. 2 písm. a) ZTOPO, se státní zástupkyně vyjádřila v tom smyslu, že podle § 8 odst. 1 písm. b) ZTOPO platí, že trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednala-li tak osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnosti, i když není osobou uvedenou v písm. a) tohoto ustanovení, tj. není statutárním orgánem nebo jeho členem. Připomíná, že podle odborné literatury se těmito osobami zpravidla rozumí všichni vedoucí zaměstnanci dané právnické osoby, kteří spadají pod vymezení uvedené v § 11 zákoníku práce. Jelikož byl obviněný H. vedoucím zaměstnancem, který kontroloval a řídil činnost jiných zaměstnanců, je jeho jednání podle § 8 odst. 2 písm. a) ZTOPO přičitatelné obviněné společnosti A+H stavby, spol. s r. o. Podle státní zástupkyně se lze ztotožnit i se závěrem soudů nižších stupňů, že poškozený by do lomu jistě nejel sám o své vůli, neboť k tomu neměl žádný důvod. O tom, že do lomu jel a ještě minimálně jednou pojede pro materiál, který ke své činnosti potřebovala obviněná společnost, věděl obviněný H. jako její vedoucí zaměstnanec, který měl dané pracoviště na starost. Proto lze dospět podle státní zástupkyně k závěru, že trestný čin byl spáchán v rámci činnosti obviněné právnické osoby a nikoliv jako excesivní jednání poškozeného P. Š., jak namítá dovolatelka.

50. Následně k námitce obviněné, že odborná literatura jednotně nenahlíží na to, zda se může právnická osoba dopustit přisouzeného přečinu, je třeba uvést, že není zřejmé, na jaký rozpor obviněná naráží. V obou komentářích k ZTOPO, na něž odkazuje, se totiž v částech týkajících se § 7 ZTOPO uvádí, že současné pojetí tohoto ustanovení zahrnuje taxativní negativní výčet trestných činů, jichž se tedy právnická osoba dopustit nemůže. Od 1. 12. 2016 se tak právnická osoba může dopustit i trestného činu obecného ohrožení podle § 273 tr. zákoníku.

51. Státní zástupkyně tedy s ohledem na shora uvedené uzavírá, že jsou dovolání obviněných v těch částech, v nichž odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněná, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jí navrhovaného. 52. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k jejich případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

53. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že jsou dovolání obou obviněných přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. u obou obviněných zachována, přičemž obě dovolání splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

54. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

55. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 56. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 57. Oba obvinění v podaných dovoláních explicitně uplatňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

58. Obviněná společnost A+H stavby, spol. s r. o., dále v podaném dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod implicitně uplatňuje rovněž obviněný H. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

59. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 60. Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné konstatovat, že byť obviněný H. výslovně uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ze slovního vyjádření není pochyb o tom, že současně uplatnil dovolací důvod podle § 265bodst. 1 písm. h) tr. ř., jak již ostatně bylo shora naznačeno. Nepochybně se jedná o jistý nedostatek podaného dovolání, kterému by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Přesto se dovolací soud podanou argumentací obviněného zabýval i z pohledu implicitně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

61. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

62. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obou obviněných dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K dovolání obviněného P. H.:

63. Obviněný v podaném dovolání explicitně namítá vadu tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, kterou spatřuje hned v několika tvrzených pochybeních soudů nižších stupňů (viz především body 18 až 20, 23 a 24 tohoto rozhodnutí). Kromě těchto námitek dovolatel namítá nesprávné právní posouzení nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, když konkrétně zpochybňuje naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzeného přečinu jeho jednáním, jakož veskrze i jeho subjektu, když namítá, že nebyl v postavení stavbyvedoucího, popřípadě stavebního mistra, byť, jak již bylo konstatováno, tyto námitky uplatňuje explicitně v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterýžto coby výlučný dovolací důvod ve svém podaném dovolání uplatnil. I přes tento nedostatek se Nejvyšší soud předmětnými námitkami zabýval. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

64. Předně je třeba uvést, že značnou část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak ve svém odvolání, respektive v odůvodnění svého odvolání ze dne 23. 8. 2023 (viz č. l. 1755 až 1762 verte spisového materiálu). Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že přinejmenším ve značné části dovolací argumentace představuje v podstatě pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména body 9 až 22, 28 až 47, 53 až 69, jakož i 93 až 104 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 31 až 51 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

65. Přesto se Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného věcně vyjádří. Nejprve se dovolací soud zabýval tvrzenými námitkami stran tvrzeného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. k tvrzeným pochybením soudů nižších stupňů, které jsou podle obviněného dány a které podle něj zakládají dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, jakož i v konečném důsledku porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje předně za nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

66. Tedy v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě, se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je tomu tak proto, že dovolání je totiž určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. 67. Z podaného dovolání obviněného je však patrné, že jeho prostřednictvím se v té části, kdy brojí proti skutkovým zjištěním v podobě námitek tvrzené vady tzv. zjevného rozporu (viz především sumarizaci jednotlivých námitek obviněného v bodech 18–20, 23 a 24 tohoto rozhodnutí), primárně domáhá odlišného hodnocení důkazů provedených před soudy nižších stupňů a vyvození odlišných skutkových zjištění z těchto důkazů, než jaké učinily soudy nižších stupňů. Uvedené námitky obviněného tudíž nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v této části a v tomto směru nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný (extrémní) rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

68. Nejvyšší soud ve vztahu k uvedené námitce obviněného ještě připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je totiž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když své rozsudky řádně odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně, v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. Soudy totiž uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněných, svědeckými výpověďmi svědků, ale zejména jejich věrohodností, jakož i ve věci provedenými listinnými a dalšími důkazy, především pak jednotlivými znaleckými posudky (k tomu srov. body 9 až 104, zejména pak body 9 až 22, 28 až 47, 53 až 69, jakož i 93 až 104 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 31 až 51 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

69. Ve vztahu k obviněným tvrzenému chybnému postupu odvolacího soudu, který podle jeho přesvědčení postupoval pouze formalisticky, když nedostatečně reagoval na jeho námitky a námitky obviněné společnosti A+H stavby, spol. s r. o., v důsledku čehož svůj rozsudek zatížil vadou nepřezkoumatelnosti, považuje Nejvyšší soud za vhodné předestřít následující. Předně je třeba uvést, že obviněný své dovolací námitky nemůže vznášet také ve prospěch spoluobviněné právnické osoby. Je tomu tak proto, že byť nepochybně trestněprávní jednání, které je kladeno za vinu obviněnému, souvisí s trestněprávním jednáním obviněné právnické osoby, tak dovolatel může podat dovolání jen svým jménem a ve svůj prospěch a nemůže podat dovolání ve prospěch spoluobviněné právnické osoby (viz § 265d odst. 2 tr. ř). Protože ovšem i obviněná právnická osoba z velké části v podaném dovolání uplatňuje stejné námitky, Nejvyšší soud se s těmito námitkami vypořádá komplexně, ve vztahu k oběma dovolatelům. 70. Předně je třeba uvést, že obviněný z velké části uplatňuje stejnou argumentaci po celou dobu probíhajícího trestního řízení, na niž již soudy nižších stupňů adekvátně reagovaly. Tento závěr je možno vztáhnout i k obviněné právnické osobě. Za takové situace nelze mít toto tvrzení obviněného, ale i spoluobviněné právnické osoby za důvodné. Obecně je třeba zdůraznit, že pokud se soud druhého stupně ztotožní se způsobem, jakým soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněných, a tento považuje za dostatečný, nemusí tzv. otrocky reagovat na každou námitku v rámci svého rozhodnutí. V takovém postupu odvolacího soudu nelze spatřovat formalistický přístup, který deklaruje obviněný, ale i spoluobviněná právnická osoba. Zde Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že problematikou nutnosti reakce na stále se opakující argumentaci obviněného se zabývaly Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, ‚nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně‘ (např. věc G. proti Španělsku)“.

71. Navíc je třeba konstatovat, že nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že by snad soud druhého stupně nijak na jeho uplatněné námitky, ale nakonec ani obviněné právnické osoby nereagoval a že by se jen spokojil s prostým konstatováním, že hodnocení důkazů je výlučným právem soudu prvního stupně. V tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, konkrétně body 34 až 51 tohoto rozhodnutí, ve kterých se s námitkami obou obviněných dostatečným způsobem vypořádal. Jinak vyjádřeno, soud druhého stupně dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nepovažuje uplatněné odvolací námitky za důvodné, když nejen poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ale zároveň na jednotlivé podstatné odvolací námitky reagoval [např. požadavek na konfrontaci zpracovatele revizního znaleckého posudku a zpracovatelů předchozích znaleckých posudků (viz body 34 až 35 jeho rozhodnutí), otázka věrohodnosti důkazů (viz body 41, 44 jeho rozhodnutí), otázka vlivu jednání poškozeného na způsobený následek (viz body 43, 50 jeho rozhodnutí)]. Nejvyšší soud tak neshledal v postupu odvolacího soudu nějaké závažné deficity z pohledu nutnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit, a to zejména za situace, kdy již soud prvního stupně své rozhodnutí nadstandartním způsobem odůvodnil. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru skutečně nelze pominout, že soud první stupně velmi podrobně rozvedl jednotlivé provedené důkazy, věnoval náležitou pozornost rozporům mezi jednotlivými důkazy, včetně toho, že se věnoval i otázce věrohodnosti výpovědi všech zúčastněných, přičemž i řádně rozvedl, z jakých důvody považoval výpovědi některých svědků za nepravdivé, popř. k nim přistupoval velmi obezřetně, a uvedl, které svědecké výpovědi považoval za věrohodné a z jakých důvodů (blíže viz body 9 až 103 rozsudku soudu prvního stupně).

72. Ohledně tvrzení obviněného, že se odvolací soud vypořádal s jeho obhajobou značně emotivně, je třeba rovněž konstatovat, že ani tato argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě. Toliko stručně lze uvést, že odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně nelze považovat v žádném případě za excesivní a takového rázu, že by snad svědčilo o tom, že soud druhého stupně nebyl schopen ve věci objektivně rozhodnout. Samotná skutečnost, že odvolací soud považoval některé dovolací argumenty za absurdní, pro tento závěr nemůže svědčit (např. tvrzení, že naznačované tvrzení, že to byl právě poškozený, která sám a na základě svého rozhodnutí uskutečnil druhou jízdu do lomu).

73. Pokud obviněný zpochybňuje tvrzení soudu druhého stupně obsažené v bodě 39 jeho rozhodnutí, když nesouhlasí s tím, že poškozený P. Š. řídil předmětné vozidlo v zastavěné a obydlené části města, tak je třeba jen stručně uvést, že o místu dopravní nehody není pochyb, včetně toho, že vozidlo řídil poškozený. Skutečnost, že se jednalo o zastavěné a obydlené území, nakonec prokazuje i pořízená fotodokumentace dopravní nehody (viz č. l. 7–35 spisu soudu prvního stupně), včetně výpovědi svědků (viz např. svědek P.). K námitce obviněného, že poškozený P. Š. záměrně nereagoval na pokus o jeho zastavení svědkem Z. a že poškozený mohl vozidlo zastavit ještě před vjezdem do města, popř. že mohl vozidlo např. zabrzdit pomocí brzd či nouzovým manévrem, a že poškozený postupoval nesprávně, pokud vyřadil rychlost, je třeba uvést, že tyto námitky nejsou pod zvolený dovolací důvod vůbec podřaditelné. Navíc obviněný zcela pomíjí skutečnost, že již předmětného dne ve 13:59 hodin poškozený sděloval své přítelkyni, že „má stejné auto jako vždy je to to, co nebrzdí“, o čemž nakonec svědčí i způsob jeho jízdy, když tento při výjezdu z lomu jel velmi opatrně (viz výpověď K.). Vzhledem ke skutečnosti, že nákladní vozidlo mělo prokazatelně určité problémy s brzdami už před jízdou do lomu, a s přihlédnutím ke způsobu jízdy poškozeného při výjezdu z lomu nelze skutečně vyloučit, že vozidlo již přestalo úplně brzdit krátce po výjezdu z lomu (viz bod 44 rozsudku soudu prvního stupně), takže poškozený nebyl schopen na pokus o zastavení vozidla svědkem Z. nijak reagovat. Současně je třeba zdůraznit, že svědek vypověděl, že potkal poškozeného na hlavní silnici a že vozidlo poškozeného předjel asi po 500 m, když již krátce poté poškozený P. Š. policisty, kteří se jej snažili zastavit, informoval o tom, že vozidlo nebrzdí. Ohledně reakce poškozeného P. Š. na skutečnost, že vozidlo nebrzdí, kdy obviněný uvádí, že poškozený mohl vjet do polí či použít brzdu, je třeba uvést, že obviněný zcela pomíjí skutečnost, že brzdy nefungovaly, ale zejména to, že poškozený neměl prakticky žádné zkušenosti s řízením nákladního vozidla (u předchozího zaměstnavatele řídil dodávku). Jednalo se o velmi nezkušeného řidiče, který u obviněné právnické osoby byl velmi krátkou dobu a byl přijat na zcela jinou pracovní pozici, než byl řidič motorového vozidla. V tomto směru je třeba uvést, že poškozený dohodu o provedení práce uzavřel 13. 3. 2019 (středa), nebyl přijat na pracovní pozici řidiče, přičemž svědek K., který ho měl zaučovat, vypověděl, že mu poškozený pomáhal jako závozník, tedy podle výpovědi svědka vozidlo neřídil, když tento svědek mohl poškozeného P. Š. zaučovat do 15. 3. 2019 (pátek), když se o víkendu zranil. Poškozený P. Š. pak mohl začít samostatně pracovat od 18. 3., tedy od tohoto dne mohl případně motorové vozidlo řídit, když již dne 21. 3. 2019 došlo k dopravní nehodě. Je nepochybné, že úplné selhání brzd u naloženého nákladního vozidla muselo být pro poškozeného jako osobu, která neměla zkušenosti s řízením nákladního vozidla, velmi stresující a na vyřešení celého problému měl velmi krátkou dobu. Navíc i podle revizního znaleckého posudku z oboru doprava a strojírenství měl velmi málo možností, jak situaci efektivně vyřešit (viz bod 62 rozsudku soudu prvního stupně).

74. Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud zcela nelogicky hodnotil otázku vědomosti poškozeného P. Š. o nefunkčnosti brzd vozidla, v čemž spatřuje tvrzenou existenci tzv. extrémního rozporu. Předně je třeba uvést, že tato argumentace nemá oporu v rozhodnutí soudu druhého stupně, který naopak výslovně připustil, že poškozený si byl vědom špatného technického stavu vozidla včetně problému s brzdami (viz bod 50 rozhodnutí soudu druhého stupně), když tento závěr promítl odvolací soud do úvah o spoluzavinění poškozeného na způsobeném následku. Pokud pak obviněný naznačuje, že on sám naopak od poškozeného P. Š. o problémech s brzdami nic nevěděl, tak je možno pro stručnost odkázat na body 33 až 35 a 46 rozsudku nalézacího soudu, ve kterých se soud prvního stupně s předmětným tvrzením vypořádal. Uvedená námitka obviněného je tudíž nepřiléhavá a fakticky jí obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně. Navíc, i pokud by bylo vycházeno jen z výpovědi samotného obviněného, tak z této vyplývá, že skutečnost, že vozidlo nesmí jezdit na silnici, mu sdělil svědek E. T. po prvním odvozu materiálu poškozeným z lomu. Ohledně tvrzení obviněného, že po obdržení této informace poškozenému jízdu zakázal a že tedy poškozený svévolně s vozidlem uskutečnil druhou jízdu, je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se touto obhajobou zabývaly a objasnily na základě, jakých důkazů ji považovaly za vyvrácenou (blíže viz body 18 až 29 rozsudku soudu prvního stupně, bod 43 rozhodnutí soudu druhého stupně). Zde je třeba uvést, že úvahy soudů nižších stupňů jsou logické a nevykazují žádné známky svévole či libovůle, když zejména soud prvního stupně přesvědčivě odůvodnil, jakým způsobem hodnotil provedené důkazy, včetně důkazů listinných, takže nesouhlas obviněného s tímto hodnocením důkazů soudy nižších stupňů nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor. Nadto je třeba uvést, že za situace, kdy si poškozený prokazatelně opakovaně stěžoval na nevyhovující stav vozidla (viz výpovědi svědkyň N. K. a J. K.), a to dokonce těsně před dopravní nehodou (viz SMS komunikace mezi poškozeným a svědkyní N. K.), nelze považovat tvrzení obviněného o tom, že poškozený jízdu uskutečnil i přes jeho výslovný zákaz, za pravdivé.

75. Obviněný rovněž spatřuje existenci tvrzeného extrémního rozporu ve skutkovém závěrů soudů nižších stupňů, které shledaly, že byl tzv. stavbyvedoucím nebo alespoň stavebním mistrem. Předně je třeba uvést, že tato argumentace nemůže po obsahové stránce naplňovat tzv. tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obviněný totiž ve vztahu k této námitce toliko předestírá své vlastní hodnocení provedených důkazů, když tvrdí, že nikoho neúkoloval, že jen působil jako tzv. koordinátor staveb, takže fakticky vyžaduje, aby Nejvyšší soud jen hodnotil provedené důkazy jinak než soudy nižších stupňů. Bez ohledu na skutečnost, že předmětná námitka nemůže naplňovat tzv. tvrzený extrémní rozpor, je nutno uvést, že soudy se touto obhajobou obviněného zabývaly a vypořádaly se s ní, a to i z pohledu závěrů znaleckého posudku z oboru bezpečnosti práce (viz např. bod 17, 28 a 85 rozsudku soudu prvního stupně, body 45 až 47 rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud tak pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. 76. Nad rámec shora uvedeného je zároveň třeba připomenout, že samotný obviněný opakovaně uváděl, že na předmětné stavbě vystupoval v pozici stavebního mistra, byť se snažil svoje pracovní úkoly posunout do pozice osoby, která jen kontrolovala kvalitu stavby a nikoho neřídila. Z pohledu obhajoby obviněného je třeba ovšem uvést, že tento byl dokonce jako stavbyvedoucí zapsán ve stavebním deníku, byť skutečně neměl pro výkon funkce stavbyvedoucího patřičnou autorizaci, tedy neměl předpokládané vzdělání, takže nemohl vystupovat jako stavbyvedoucí ve smyslu § 153 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Lze ovšem mít za to, že jednak ze zápisu ve stavebním deníku, ale i z dalších důkazů je nepochybné, že obviněný fakticky v dané věci vystupoval jako stavbyvedoucí, ale především jako osoba, která předmětnou stavbu řídila a vůči ostatním pracovníkům na stavbě vystupoval v pozici vedoucího a nadřízené osoby, tedy zadávala a ukládala jim pracovní úkoly, tedy i vůči poškozenému. Předmětný závěr nakonec vyplývá mj. i z výpovědi svědkyně R., svědka J. Š., svědka P., svědka T., svědka A. či svědka K. (bod 17 rozsudku nalézacího soudu), ovšem i z jeho pracovní smlouvy ze dne 15. 11. 2014 (viz č. l. 1429 spisového materiálu). Zde je nutno zdůraznit, že svědek T., jednatel obviněné právnické osoby, výslovně uvedl, že stavbu řídil obviněný a vystupoval jako stavbyvedoucí, takže i tento svědek považoval obviněného za vedoucího pracovníka na předmětné stavbě, a tedy za vedoucího pracovníka obviněné právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 písm. b) ZTOPO, o čemž nakonec svědčí i skutečnost, že právě obviněnému zakázal podle vlastního tvrzení, aby vozidlo bylo používáno mimo staveniště po uskutečněné první jízdě tímto vozidlem předmětného dne. Navíc nelze přehlédnout, že to byl právě obviněný, který podle vlastního vyjádření řešil uzavření dohody o provedení práce a proškolení poškozeného P. Š. z hlediska bezpečnosti práce, takže i z tohoto jednání je nepochybné, že vůči poškozenému P. Š. vystupoval jako osoba, která ho úkolovala a řídila. Lze tedy uzavřít, že závěr soudů nižších stupňů, že obviněný vykonával na předmětné stavbě vedoucí, řídící a kontrolní funkci, má oporu v provedeném dokazování.

77. Stejné povahy jsou námitky obviněného ohledně skutkového závěru soudu prvního stupně, že poškozený si na stav vozidla stěžoval právě jemu a že to byl právě on, kdo jízdu poškozenému předmětného dne nařídil. I v případě těchto námitek se jedná ze strany obviněného o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, což jsou námitky, které nejsou způsobilé naplnit zvolený dovolací důvod. I v případě těchto námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (viz body 17, 20, 26, 28 až 29, 32, 33 až 35 rozsudku soudu prvního stupně, viz body 41 až 46 rozhodnutí soudu druhého stupně). 78. Stran tvrzených rozporů ve výpovědi svědkyně R. a tvrzení, že snad přítelkyně poškozeného a její matka mohly mít zájem ve věci nepravdivě vypovídat, lze předně konstatovat, že ani tyto námitky nemohou naplňovat tvrzený extrémní rozpor. Nad rámec tohoto závěru je třeba akcentovat, že zejména soud prvního stupně se otázce věrohodnosti všech slyšených svědků, tedy nejen svědkyň R., velmi pečlivě věnoval, když své úvahy řádně odůvodnil. Z pohledu tvrzení obviněného nelze pominout, že se zabýval i tvrzenými rozpory ve výpovědi svědkyně R. (viz bod 50 rozsudku soudu prvního stupně), když zároveň akcentoval, že věrohodnost její výpovědi podporovala výpověď svědka J. Š., ale i listinné důkazy. Navíc skutečně nelze přehlédnout, že tato svědkyně nemá k obviněnému, ani spoluobviněné právnické osobě či poškozenému P. Š. žádný bližší vztah. Jednalo se tak o osobu zcela nezaujatou na věci. Ohledně přítelkyně poškozeného a její matky je třeba zdůraznit, že věrohodnost jejich výpovědí nepochybně potvrzuje pořízená fotografie, kterou zaslal poškozený před nehodou svojí přítelkyni včetně zaslaného komentáře, „má stejné auto jako vždy – je to to, co nebrzdí“, což odpovídá jejich výpovědi, že poškozený si na stav vozidla stěžoval.

79. Rovněž námitky ohledně technického stavu předmětného nákladního vozidla nemohou zakládat tvrzený extrémní rozpor. Špatný stav vozidla dokladuje zejména revizní znalecký posudek, ale nakonec i výpovědi slyšených svědků – viz např. svědka J. Š. (viz bod 17 rozsudku soudu prvního stupně), J. P. (bod 42 rozsudku soudu prvního stupně), ale i pořízené kamerové záznamy z lomu XY (viz bod 29 rozsudku soudu druhého stupně). Pokud se týká výpovědi svědků, kteří tvrdí, že vozidlo bylo v pořádku (např. svědek K.), tak nelze pominout, že se jednalo o zaměstnance obviněné právnické osoby a jejich výpovědi je nutno hodnotit velmi obezřetně, když skutečně nelze přehlédnout ani určité snahy o manipulaci s důkazy (např. tvrzené ukončení pracovní doby předmětného dne ve 14:30 hodin, blíže viz bod 31 rozsudku soudu prvního stupně).

80. Obviněný v podaném dovolání dále namítá, jak již bylo konstatováno, také vadu nesprávného právního posouzení nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tj. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétně pak z hlediska toho, že bylo podle něj chybně posouzeno naplnění subjektivní a objektivní stránky přisouzeného přečinu jeho jednáním, jakož veskrze i jeho subjektu, když namítá, že nebyl v postavení stavbyvedoucího, popřípadě stavebního mistra. 81. Nejvyšší soud se nejprve vyjádří k tvrzenému pochybení stran hodnocení naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu, když dovolatel zpochybňuje, že jeho jednání bylo v příčinné souvislosti se způsobeným následkem v podobě obecného ohrožení ve smyslu § 273 tr. zákoníku, a namítá také to, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mj. v důsledku toho, že se poškozený rozhodl předmětné vozidlo řídit, přestože si byl vědom jeho nevyhovujícího technického stavu. 82. Obecně je třeba připomenout, že objektem trestného činu podle § 273 tr. zákoníku, kterýžto je tzv. trestným činem ohrožovacím, je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku. Tyto chráněné zájmy nemusí být obecně nebezpečným jednáním ohroženy všechny, i když tomu tak zpravidla bývá. Postačí i ohrožení nebo porušení jen jednoho z uvedených zájmů (ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada, GŘIVNA, Tomáš. § 273 [Obecné ohrožení z nedbalosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3613, marg. č. 1.). 83. Přečin obecného ohrožení podle § 273 odst. 1 obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty. Objektivní stránka je představována jednáním pachatele, který obecné nebezpečí způsobí (první alinea), nebo zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění (druhá alinea). V předmětné věci byla zvolená varianta, že obviněný obecné nebezpečí způsobil. Výčet obecně nebezpečných jednání zahrnuje příkladný výčet jednání pachatele, který z nedbalosti vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání. Nestačí pak jakékoli jednání, jímž může být lidem způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví nebo na cizím majetku škoda velkého rozsahu, ale musí jít o jednání obecně nebezpečné, z něhož bezprostředně hrozí obecně nebezpečné následky, přičemž je typické přiblížení se k poruše (konkrétní nebezpečí), a dále určitá živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž porucha často závisí na nahodilých, vlivu pachatele se vymykajících událostech; nestačí tedy, když pachatelovým jednáním byla vytvořena pouze taková situace, z níž by obecně nebezpečný následek za určitých okolností a splnění ještě dalších podmínek teprve mohl vzniknout (srov. R I/1966, shodně R 27/1967 a 62/1967, ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada, GŘIVNA, Tomáš. § 273 [Obecné ohrožení z nedbalosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3613, marg. č. 2.)

84. Obecně nebezpečným následkem je u nedbalostní varianty obecného nebezpečí vydání lidí (většího počtu – nejméně sedmi lidí) v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu, tedy škody nejméně ve výši 10 000 000 Kč. Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud doplňuje, že z hlediska posouzení jednání pachatele jako trestného činu obecného ohrožení podle § 273 tr. zákoníku, jehož se dopustil při řízení motorového vozidla, není rozhodující technická charakteristika samotného vozidla (tj. zda vozidlo bylo určeno k hromadné přepravě osob či nikoli), nýbrž skutečný počet přepravovaných osob ve vozidle, resp. skutečný počet osob bezprostředně ohrožených jednáním pachatele. 85. Nejvyšší soud dodává, že za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí a majetku. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že způsobení obecného nebezpečí je v příčinné souvislosti s porušením důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona (ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada, GŘIVNA, Tomáš. § 273 [Obecné ohrožení z nedbalosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3616, marg. č. 8.). 86. Mezi jednáním a následkem musí existovat příčinný vztah, který je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky každého trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srovnej např. R 69/1953, R 20/1981 SbRt, R 21/1981 SbRt). Současně Nejvyšší soud musí konstatovat, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost tedy představuje obligatorní znak objektivní stránky trestného činu. Příčinný vztah bude tedy naplněn, jestliže by bez jednání pachatele nedošlo k dokonání buď vůbec, anebo by k němu sice došlo, ale jinak, než se konkrétně stalo v důsledku kauzálního působení jeho jednání (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 366). 87. Zároveň je ovšem nutno poznamenat, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jeho jednání přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného i počínání poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal (gradace příčinné souvislosti). Jelikož zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, musí zahrnovat i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Jak již bylo naznačeno, příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou.

88. Ve vztahu k posuzované věci je zapotřebí konstatovat, že k poruše nákladního automobilu během jízdy došlo primárně kvůli zanedbané údržbě vozu, která měla za následek špatný technický stav brzdového systému (viz bod 62 rozsudku nalézacího soudu nebo také revizní znalecký posudek ze dne 19. 5. 2023 na č. l. 1545 až 1657 spisového materiálu). Pokud by vůz byl správně udržován nebo pokud by nebyl obviněným svěřen poškozenému k převážení nákladu a poškozenému by nebylo uloženo, aby s ním vyjel mimo stavbu, popřípadě pokud by mu bylo alespoň zamezeno jet s ním v předmětný den podruhé do lomu, je zjevné, že ke vzniku obecného nebezpečí ve smyslu § 273 odst. 1 tr. zákoníku ani dalších následků v podobě způsobené škody a smrti řidiče vozidla, poškozeného, by nedošlo. Primární příčinnou vzniku následku v podobě újmy na zdraví, životě i majetku dalších osob, tak v posuzované věci bylo zanedbání údržby předmětného vozidla, nákladního automobilu zn. GINAF, obviněnou právnickou společností coby zaměstnavatelem a obviněným coby vedoucím pracovníkem ve smyslu § 11 zákoníku práce, kterýžto byl k tomuto povinován.

89. Jestliže obviněný namítá přerušení příčinné souvislosti, které podle něj spočívalo v tom, že poškozený P. Š. jednak nereagoval na pokus o zastavení vozidla ze strany svědka Z., jednak se nepokusil vozidlo zastavit např. vyjetím ze silnice, je třeba uvést, že tyto námitky obviněný uplatnil již v rámci své argumentace stran naplnění tzv. extrémního rozporu (viz bod 73 tohoto rozhodnutí) a Nejvyšší soud pro stručnost na tento bod odkazuje. K další námitce spočívající v tom, že příčinná souvislost byla přerušena tím, že poškozený P. Š. usedl za volant předmětného nákladního automobilu a jel s ním do lomu XY a především pak z tohoto lomu i podruhé dne 21. 3. 2019, přes jeho vědomost o tom, že vozidlo nemá TP a že vozidlo nebrzdí, je zapotřebí připomenout, že i pokud je jednání obviněného jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71, Rt 72/71). O takovou naznačenou situaci se v dané věci jedná. Není totiž pochyb o tom, že nebýt primárního jednání obviněného, který uložil poškozenému, aby jel pro materiál do lomu nákladním vozidlem, které bylo evidentně ve špatném technickém stavu bez platné technické kontroly, ale zejména mělo problémy s brzdným systémem, tak by vozidlo řízené poškozeným nejelo na pozemní komunikaci, která se v určitém úseku svažovala, což znásobilo míru nebezpečí v případě selhání brzdového systému, a nakonec i závažnost následku tohoto selhání. Jednání obviněného tak vedlo přímo k následku v podobě vzniku obecného nebezpečí ve smyslu § 273 odst. 1 tr. zákoníku, protože bez jeho jednání, nebo minimálně bez jeho nečinnosti spočívající v tom, že nezamezil v daný den druhému závozu z lomu, poté, co se podle své vlastní výpovědi dozvěděl od jednatele obviněné společnosti o tom, že vozidlo nemá platnou technickou kontrolu, by k němu nedošlo. Ze strany obviněného se jednalo o opomenutí konání, ke kterému byl povinen podle § 112 tr. zákoníku. Lze proto uzavřít, že jednání obviněného bylo v příčinné souvislosti se vzniklým následkem, a to včetně způsobené škody na majetku a újmy na zdraví, přičemž následky poranění vzniklých z této dopravní nehody byly rovněž přímou příčinou újmy na životě poškozeného P. Š. (viz výsledky pitvy poškozeného na č. l. 280 spisového materiálu), byť tento se na způsobeném následku podílel, jak bude rozvedeno dále. Tyto následky byly taktéž kryty nedbalostním zaviněním obviněného, jak bude podrobněji rozvedeno dále.

90. Pokud pak obviněný akcentuje na povinnosti poškozeného, jakožto řidiče předmětného nákladního vozidla, konkrétně na porušení § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., a s tím souvisejících předpisů, lze pro stručnost odkázat na body 86 až 87 tohoto rozhodnutí, vztahující se ke gradaci příčinné souvislosti. Nakonec skutečnost, že na vzniku trestněprávního následku se podílel určitým způsobem i poškozený, konstatoval i odvolací soud (viz bod 50 rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje.

91. Ohledně obviněným tvrzeného nenaplnění subjektivní stránky přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 tr. zákoníku Nejvyšší soud připomíná nejprve obecná východiska týkající se zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník: Komentář., 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 366 s.) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

92. Jelikož v případě přisouzeného přečinu jde o nedbalostní trestný čin, vyžaduje se z hlediska subjektivní stránky nedbalost, přičemž zásadně postačí i nedbalost nevědomá [§ 16 odst. 1 písm. a), b)]. Musí však zahrnovat všechny znaky objektivní stránky. Vzhledem k tomu, že jde o ohrožovací delikt, postačí, že pachatel měl a mohl vědět, že v důsledku jeho jednání dojde k nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti u lidí (nejméně sedmi) na zdraví nebo k nebezpečí vzniku škody velkého rozsahu. Současně, jak již bylo naznačeno, zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob. Pro jistou přesnost je současně nutno uvést, že skutečnost, že nebyl dodržen určitý předpis vydaný k vyloučení následku uvedeného v § 273 odst. 1 tr. zákoníku, sama o sobě pro posouzení otázky odpovědnosti pachatele za obecně nebezpečný následek je nerozhodná. Rozhodné je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit obecně nebezpečný následek uvedený v tomto ustanovení. 93. Ve vztahu k nyní posuzované věci je nejprve třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů se otázkou subjektivní stránky u obviněného zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že obviněný jednal ve vědomé nedbalosti (viz bod 104 rozsudku nalézacího soudu, popř. také bod 51 rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že obviněný musel vědět, že předmětné motorové vozidlo je ve velmi špatném technickém stavu, a také musel vědět, že jeho poskytnutí podřízenému zaměstnanci k plnění pracovních úkolů, tzn. poškozenému, může vést k ohrožení majetku, zdraví i života jiných osob. Přesto vše obviněný za této situace tuto pracovní pomůcku, tzn. nákladní automobil zn. GINAF, poškozenému poskytl s tím, že bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k dopravní nehodě a ohrožení majetku a zdraví jiných osob nedojde. Za tyto nepřiměřené důvody je pak zapotřebí považovat to, že obviněný přestože věděl, že vozidlo je ve velmi špatném technickém stavu (problémy s brzděním, chybějící zadní část korby), takže jeho ovládání bylo nepochybně ztíženo, když se zároveň jednalo o nákladní vozidlo, které mělo být naloženo těžkým nákladem a při vědomí toho, že vozidlo má řídit velmi nezkušený řidič (poškozený nebyl přijat jako řidič, neměl s řízením nákladních vozidel prakticky žádné zkušenosti), přikázal poškozenému toto vozidlo naložit v lomu kamennou drtí a tuto odvézt zpět na stavbu, kdy poškozený musel cestu absolvovat na běžné silnici a v běžném dopravním provozu. Není pochyb o tom, že při vědomí všech těchto okolností si musel být obviněný jako zkušený pracovník ve stavebnictví (pracoval jako stavební mistr) vědom toho, že všechny tyto skutečnosti činí provoz vozidla na silnici velmi nebezpečným, kdy jeho provozem hrozí způsobení dopravní nehody s vážnými následky pro jiné účastníky silničního provozu včetně samotného poškozeného s rizikem jejich usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví nebo nebezpečí způsobení škody velkého rozsahu. Lze mít za to, že právě skutečnost, že se jednalo o těžce naložené nákladní vozidlo s nefunkčním brzdovým systémem řízené velmi nezkušeným řidičem několikanásobně zvýšila reálnost tohoto nebezpečí až nabylo prvků živelnosti. I podle Nejvyššího soudu tedy bylo postaveno najisto, že se obviněný předmětného přečinu dopustil ve vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť s ohledem na skutkové okolnosti případu obviněný věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (resp. § 273 tr. zákoníku), ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.

94. Ve vztahu k předmětnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel dále vznesl námitku nesprávného hmotněprávního posouzení věci, konkrétně pak v otázce posouzení jeho jednání coby tzv. nepřímého pachatelství. Poukazuje na to, že se přisouzeného přečinu měl dopustit prostřednictvím poškozeného P. Š., když zároveň akcentuje, že orgány činné v trestním řízení předtím, než poškozený P. Š. v nemocnici na následky poranění zemřel, prováděly šetření možného protiprávního jednání poškozeného ve vztahu k přisouzenému přečinu. Teprve po jeho smrti z protiprávního jednání obvinily jeho coby vedoucího zaměstnance a obviněnou právnickou osobu. Podle charakteru přisouzeného přečinu se dovolatel domnívá, že je vyloučeno, aby za něj byl trestně odpovědný on a spoluobviněná právnická osoba, když se samotného protiprávního jednání v podobě způsobení obecného nebezpečí, nedopustil on, nýbrž poškozený. Je přesvědčen, že sám trestný čin nespáchal, respektive že nezpůsobil škodlivý následek, pročež není přímým pachatelem ve smyslu § 22 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž že by maximálně mohl být tzv. nepřímým pachatelem podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku, což je však v této věci podle něj vyloučeno s ohledem na to, že nepřímé pachatelství je možné jen u úmyslných trestných činů.

95. K tomu Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolatel správně uvádí, že za nepřímého pachatele ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku nemůže být v posuzované věci považován, neboť předmětem této věci bylo řízení o nedbalostním přečinu. Nepřímým pachatelem totiž osoba může být jedině tehdy, jedná-li se o úmyslný trestný čin. 96. Přesto nelze podané argumentaci přisvědčit. U nedbalostního trestného činu se mohou vyskytovat případy pouze spolupachatelství podobné, spočívající v tom, že dvě nebo více osob jednáním směřujícím k beztrestnému následku způsobí trestný následek zaviněný z nedbalosti. V takovém případě se odpovědnost za celý způsobený následek posuzuje u každého pachatele samostatně na základě toho jednání, které sám spáchal, nikoli jako spolupachatelství na základě společného jednání (srov. R 51/1956 a 50/1968), (ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 23 [Spolupachatel]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 540, marg. č. 4.). Jinak vyjádřeno, byl-li nedbalostní trestný čin spáchán v tzv. souběžném pachatelství více pachateli, lze každému z pachatelů přičítat podle okolností odpovědnost za celý následek, jako by jej způsobil sám, přestože všichni zúčastnění se posuzují jako samostatní pachatelé, nikoli jako spolupachatelé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1466/2008 nebo také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1375/2011). O takovou naznačenou situaci se v dané věci jedná. Nejvyšší soud musí ovšem současně skutečně připustit, že není sporu o tom, že pokud by poškozený P. Š., řidič vozidla nezemřel, byl by patrně důvodně podezřelý, že z nedbalosti způsobil obecné nebezpečí ve smyslu § 273 tr. zákoníku i on sám. Zde je namístě připomenout, že zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob (gradace příčinné souvislosti), přičemž i tyto osoby mohou naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu. Jinak vyjádřeno, jednotlivé nedbalostí jednání více obviněných mohou vyústit ve společný následek, který vede k naplnění konkrétního trestného činu. V takovém případě, tj. způsobení společného následku z nedbalosti, se vina každého z obviněných posoudí ohledně celého následku jako samostatné spolupachatelství (viz R 51/1956 nebo R 82/1956).

97. Pokud obviněný v dané souvislosti poukazuje na skutečnost, že v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení je uvedeno, že se jednání, v němž by mohl být spatřován trestný čin podle § 273 tr. zákoníku, mohl dopustit právě poškozený P. Š., nelze tuto námitku pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit. Toliko stručně je třeba akcentovat, že vymezení prověřovaného skutku v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení je vždy pouze rámcové, včetně uvedení případných osob, které se mohly dopustit trestného činu, a dokumentuje informace o tom, že se nějaké události a skutkové okolnosti prověřují, zda v souvislosti s nimi nebyl spáchán trestný čin, a to na základě skutečností, které jsou orgánům činným v trestním řízení známy v daný okamžik. Zde je třeba poukázat na skutečnost, že předmětný záznam byl však sepsán ještě v den dopravní nehody 21. 3. 2019, z čehož je patrné, že orgány činné v trestním řízení ještě neměly k dispozici podrobné informace o všech okolnostech případu, a ani z logiky věci nemohly mít. Za naznačené situace bylo i jistým způsobem logické, že jako tzv. prvotní podezřelý připadal v úvahu právě řidič nákladního vozidla, když zda tomu tak je či nikoliv by bylo objasněno v rámci dalšího prověřování.

98. Obviněný rovněž v podaném dovolání nesouhlasí s tím, že oba soudy přičítaly vinu, a tedy trestní odpovědnost za způsobený přečin jak jemu, tak i jeho zaměstnavateli, tj. obviněné A+H stavby, spol. s r. o., přičemž ve vztahu k obviněnému dovodily porušení jeho základních povinností coby vedoucího pracovníka zaměstnavatele a ve vztahu k obviněné obdobně dovodily porušení týchž povinností samotným zaměstnavatelem. Předně je třeba zdůraznit, že otázkou, zda vystupoval obviněný jako vedoucí pracovník, se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, když přesvědčivě uzavřely na základě, jakých důkazů k tomuto závěru dospěly. Protože obviněný tuto námitku uplatnil i pod námitkou tzv. extrémního rozporu, odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost na body 75 až 76 tohoto rozhodnutí. 99. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že závěry soudů nižších stupňů stran toho, že obviněný byl povinen jako vedoucí zaměstnanec a nadřízený (nejen) poškozeného dodržovat pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, mj. tedy poskytovat svým podřízeným pracovní pomůcky v řádném stavu potřebné k plnění pracovních povinností, jsou logické a mají oporu v příslušné právní úpravě. Předmětná povinnost obviněnému, jakožto vedoucímu zaměstnanci vyplývala z § 302 písm. c) zákoníku práce a § 101 odst. 1, 2 zákoníku práce ve spojení s § 11 zákoníku práce. Podle § 11 zákoníku práce se vedoucími zaměstnanci zaměstnavatele rozumějí zaměstnanci, kteří jsou na jednotlivých stupních řízení zaměstnavatele oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Takové postavení obviněný nepochybně u obviněné právnické osoby měl, když řídil práce na staveništi XY v zóně XY. Ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že obviněný pak porušil ustanovení § 101 odstavec 1, 2 zákoníku práce a § 4 odstavec 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, když porušil povinnost jako vedoucí zaměstnanec pečovat o bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci, povinnost zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, na kterou budou používány, povinnost, aby byly stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány. Předmětné povinnosti měly nepochybně povahu porušení důležité povinnosti, když za porušení důležité povinnosti lze považovat porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. závěr publikovaný pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). O porušení důležité povinnosti se v předmětné věci nepochybně jednalo, když obviněný porušil své povinnosti na úseku zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které mu byly uloženy zákonem v zájmu ochrany osob a jejich zdraví, neboť právě skutečnost, že předmětné vozidlo nebrzdilo, a to, že se jednalo o nákladní vozidlo, které je a priori určeno k převážení těžkých nákladů ve stavebnictví, zvyšovalo závažným způsobem riziko, že nedodržení předmětných předpisů a používání takto nevyhovujícího vozidla v běžném dopravním provozu povede k ohro/žení života a zdraví jiných osob, ale i majetku.

100. Dovolatel také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že míra spoluzavinění poškozeného na vzniklém následku je pouze 20 %. Předmětnou námitku pak podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě. Nejvyšší soud má ovšem za to, že tato námitka směřuje do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když souvisí s právním posouzením skutku (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1275/2018). Následně se Nejvyšší soud touto námitkou věcně zabýval. Podle obviněného jednání poškozeného spočívalo – zjednodušeně řečeno – v rozhodnutí řídit vozidlo bez funkčních brzd a platného OTP a poté jej nezastavit v průběhu jízdy, což považuje obviněný za rozhodující příčinu, kterou lze přičítat podle něj jako „určující příčinu“ následně vzniklého škodlivého následku. Akcentuje, že poškozený nebyl osobou nesvéprávnou, která by snad musela učinit vždy to, co se jí tzv. řekne nebo přikáže. Jednalo se podle něj o zjevně standardně uvažujícího člověka, který již z titulu držitele příslušného řidičského oprávnění musel být srozuměn s tím, že vozidlo bez platného OTP nesmí vjíždět na pozemní komunikaci, což platí i pro vozidla nefunkční či částečně nefunkční. Obviněný proto namítá, že soudy přehlíží povinnost poškozeného P. Š. coby řidiče ve smyslu § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tj. povinnost řidiče užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. 101. Lze připustit, že soud prvního stupně se skutečně otázkou míry spoluzavinění poškozeného na vzniklém následku nijak nezabýval. Z rozsudku odvolacího soudu je patrné, že tento dospěl k závěru, že míra spoluzavinění poškozeného na vzniklém následku byla 20 % (viz bod 50 rozsudku soudu druhého stupně), byť skutečně své úvahy blíže podrobněji neobjasnil. Jedná se o jistý nedostatek předmětného rozhodnutí, který ovšem není takového rázu, že by napadené rozhodnutí nemohlo obstát. Podle Nejvyššího soudu nelze pominout, že bylo provedeným dokazováním prokázáno, že primární příčinou předmětné dopravní nehody, a tudíž i vzniku obecného nebezpečí, byl špatný technický stav vozidla, konkrétně pak stav brzdového systému vlivem nedostatečné údržby tohoto motorového vozidla, nikoliv náhlá závada, kterou by nebylo možné předvídat (viz bod 62 rozsudku nalézacího soudu nebo také samotný revizní znalecký posudek ze dne 19. 5. 2023 na č. l. 1545 až 1657 spisového materiálu). Jinak vyjádřeno, primární příčinnou dopravní nehody bylo nedodržení zákonných povinností obviněného a spoluobviněné právnické osoby jakožto zaměstnavatele poškozeného P. Š. [k tomu viz § 4 odstavec 1 písmeno c) zákona č. 309/2006 Sb., dále viz bod 65 rozsudku nalézacího soudu]. Nebýt tedy primárního selhání v podobě nedodržení zákonných povinností ze strany obviněných, nedošlo by k předmětné dopravní nehodě, kdy řidičem vozidla byl právě poškozený P. Š., který na následky poranění z této dopravní nehody posléze zemřel.

102. Při hodnocení míry spoluzavinění poškozeného je nezbytné uvést, že poškozený nebyl schopen sám skutečný stav brzdného systému zjistit, byť lze připustit, že poškozený věděl o tom, že vozidlo má problémy s brzdami (viz výpovědi jeho přítelkyně). Přesto s vozidlem jel, čímž nepochybně porušil své povinnosti řidiče podle § 5 odst. 1 písm. a) silničního zákona. Při posuzování míry jeho spoluzavinění nelze ovšem pominout, že se jednalo o velmi mladou osobu, která neměla dostatek životních zkušeností, navíc přestože si na problémy s brzdami na pracovišti stěžoval, tak toto bylo bagatelizováno (viz výpověď svědkyň K. a K.). Navíc se nacházel v podřízeném postavení vůči obviněnému. Současně nelze pominout, že se mělo jednat o krátkou jízdu, přičemž lze i logicky předpokládat, že přes jisté problémy s brzdami vozidlo bylo schopno jízdy a nebylo zcela neovladatelné, o čemž svědčí skutečnost, že první odvoz z lomu s vozidlem poškozený realizoval. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že z provedeného dokazování vyplynulo, že se poškozený v průběhu jízdy, když se zjistil, že mu selhal brzdový systém na vozidle a vozidlo se stalo neovladatelné, snažil v maximální možné míře zamezit vzniku škodlivého následku. Ze stylu jeho jízdy a z jeho reakcí totiž bylo zjevné, že se snaží minimalizovat riziko vzniklých škod (k tomu především viz bod 42 rozsudku nalézacího soudu). Lze tedy uzavřít, že nebýt primárního selhání v podobě nedodržení zákonných povinností ze strany obviněných, nedošlo by k předmětné dopravní nehodě, kdy řidičem vozidla byl právě poškozený, který na následky poranění z této dopravní nehody posléze zemřel. Vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem případu považuje i Nejvyšší soud vyjádřenou míru spoluzavinění poškozeného za odpovídající. Nadto je vhodné uvést, že poškozený by jen obecné nebezpečí zvýšil, neboť to bylo právě jednání obviněného a obviněné právnické osoby, které toto obecné nebezpečí způsobilo. Samotné namítané pochybení poškozeného, který vyjel na pozemní komunikaci s vozidlem, které nemělo platnou technickou kontrolu a mělo problémy s brzdami, o čemž věděl, tedy nevylučuje trestní odpovědnost toho, kdo mu takovou jízdu z pozice nadřízeného nařídil, případně mu v ní nezabránil, ač věděl nebo minimálně měl vědět, že vozidlo není udržované a nemá platnou technickou kontrolu, pokud následně k obecnému nebezpečí došlo, jako tomu bylo v posuzované věci. 103. Nad rámec shora uvedeného ještě Nejvyšší soud dodává, že případné jednání poškozeného, které namítá obviněný a spoluobviněná právnická osoba, by mohlo být posouzeno jako porušení důležité povinnosti ve smyslu § 273 odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, když právní kvalifikace podle odst. 4 § 273 tr. zákoníku by pak nepřicházela v úvahu. Z pohledu tohoto závěru je ovšem nezbytné uvést klíčovou skutečnost – totiž, že s ohledem na to, že poškozený zemřel, bylo by trestní řízení vedené proti takové osobě nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. Naznačené závěry ovšem ničeho nemění na skutečnosti, že to byli právě obvinění, kteří zanedbali údržbu nákladního vozidla, což bylo posléze v trestním řízení určeno jakožto primární příčina předmětné dopravní nehody. Navíc, jak již bylo naznačeno, i pokud by případné porušení právních předpisů bylo možno posoudit jako jednu z příčin nehodového děje a způsobeného následku, tak by se jednalo o případ gradace příčinné souvislosti (blíže viz bod 87 tohoto rozhodnutí). 104. Lze tedy ve vztahu k dovolání obviněného H. shrnout, že se částečně jedná o námitky, které nejsou podřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody, ovšem ani jiné uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř., a částečně se jedná o námitky nedůvodné, popř. zjevně neopodstatněné.

K dovolání obviněné A+H stavby, spol. s r. o.:

105. Především je třeba a uvést, že značnou část v dovolání deklarovaných námitek obviněná právnická osoba uplatnila, stejně jako obviněný H., již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak ve svém odvolání (viz č. l. 1764 až 1770 verte spisového materiálu). Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace obviněné právnické osoby je pak nutno konstatovat, že jde přinejmenším v její podstatné části jde pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 9 až 104, zejména pak body 9 až 22, 28 až 47, 53 až 69, jakož i 93 až 104 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 31 až 51 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S přihlédnutím k tomuto závěru je třeba odkázat na bod 64 tohoto rozhodnutí řešící situaci opakování stejných námitek v rámci dovolání jako v řízení před soudy nižších stupňů.

106. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Obviněná právnická osoba v podaném dovolání namítá ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vadu tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. 107. Předně s ohledem na skutečnost, že, jak již bylo naznačeno, dovolatelka uplatnila v této části veskrze totožné námitky jako dovolatel H., odkazuje Nejvyšší soud na body 65 až 66 a 68 tohoto rozhodnutí týkající se předpokladů tzv. extrémního rozporu. Nejvyšší soud musí opětovně akcentovat, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Taková naznačená situace však v předmětné věci nenastala. Uvedené námitky obviněné právnické osoby tudíž nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v této části a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku s rozsahem provedeného dokazování, hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily, přičemž dovolatelka až sekundárně z jí tvrzených nedostatků dovozuje tzv. zjevný (extrémní) rozpor. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněná ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

108. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu k námitce tzv. extrémního rozporu jen ve stručnosti opětovně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V posuzované věci postupovaly soudy nižších stupňů, jak již ostatně bylo konstatováno, v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž své rozsudky řádně odůvodnily ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. 109. Ve vztahu k obviněnou právnickou osobou tvrzenému chybnému postupu odvolacího soudu, který podle jejího mínění postupoval vesměs formalisticky, když podle jejího přesvědčení nedostatečně reagoval na její námitky a námitky obviněného H. a nedostatečně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, musí Nejvyšší soud konstatovat, že se jedná o stejné námitky, jenž uplatnil v rámci podaného dovolání i obviněný H. Stejný závěr lze vztáhnout i dalším námitkám týkajícím se existence tvrzeného extrémního rozporu. Za takové naznačené situace odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost na body 70 až 78 tohoto rozhodnutí, kde bylo reagováno na v podstatě totožné námitky dovolatele H.

110. Rovněž ve vztahu k dalším námitkám obviněné právnické osoby vztahujícím se k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze konstatovat, že obviněná ve své dovolací argumentaci prakticky vzato přejímá dovolací argumentaci obviněného H. Nejvyšší soud pro jistou stručnost odkazuje na svou argumentaci uvedenou právě ve vztahu k těmto námitkám dovolatele H. (viz body 82 až 90, 94 až 102 tohoto rozhodnutí). 111. Současně dovolatelka pod tímto dovolacím důvodem rovněž uplatnila námitku spočívají zjednodušeně řečeno v tvrzení, že jí předmětné jednání obviněného H. bylo nesprávně přičítáno ve smyslu § 8 odst. 2 ZTOPO, když pro tento postup podle ní nebyly dány podmínky. Tuto námitku považuje Nejvyšší soud za uplatněnou právně relevantním způsobem, když tato je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 112. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob vychází z principu, že sama právnická osoba trestný čin nepáchá, ale právnické osobě se pouze přičítá za podmínek uvedených v § 8 odst. 2 ZTOPO spáchání trestného činu, je-li spáchán osobami uvedenými v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) ZTOPO, a to příp. ve spojení s podmínkami uvedenými v dalších odstavcích tohoto ustanovení (DĚDIČ, Jan. § 8 [Trestní odpovědnost právnické osoby]. In: ŠÁMAL, Pavel, DĚDIČ, Jan, GŘIVNA, Tomáš, PÚRY, František, ŘÍHA, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 180.). 113. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob řeší odpovědnost právnické osoby s využitím kombinace formálního a materiálního prvku, která ve výsledku tvoří tzv. přičitatelnost. Ta se opírá o protiprávní jednání v zákoně vymezených osob jednajících za právnickou osobu, jež se přičítá buď přímo, anebo u zaměstnanců nepřímo na základě rozhodnutí, schválení či pokynu statutárních orgánů nebo jiných odpovědných osob či zjednodušeně řečeno porušení péče řádného hospodáře (srov. Šámal, P., Ještě k zavinění právnické osoby podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Právní rozhledy 5/2017, s. 169).

114. Podle § 8 odst. 1 ZTOPO je trestným činem spáchaným právnickou osobou protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat [písm. a)], osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a) [písm. b)], ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby [písm. c)], nebo zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c) [písm. d)], jestliže jí ho lze přičítat podle odstavce 2. 115. Ustanovení § 8 odst. 1 ZTOPO tedy stanoví základní předpoklady pro přičtení některého trestného činu uvedeného v § 7 ZTOPO právnické osobě, a to že takový protiprávní čin byl spáchán některou ze zde uvedených osob v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. Jde v podstatě o korektiv, který má zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) či d) ZTOPO, které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou. Pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby postačí naplnění i jen jednoho z požadovaných vztahů právnické osoby k jednání některé z uvedených osob, které jsou zde uvedeny alternativně. Protože všechny tyto korektivní znaky jsou stanoveny k vyloučení excesů jednajících osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) či d) ZTOPO, je třeba je vykládat spíše restriktivně, a to s přihlédnutím ke smyslu a účelu ZTOPO. Není vyloučeno, že jednající osoba spáchá protiprávní čin sice fakticky v rámci činnosti právnické osoby, ale takový čin bude spáchán na její úkor. V takovém případě dozajista není smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost. Při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající (srov. DĚDIČ, Jan. § 8 [Trestní odpovědnost právnické osoby]. In: ŠÁMAL, Pavel, DĚDIČ, Jan, GŘIVNA, Tomáš, PÚRY, František, ŘÍHA, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 194.).

116. Podle § 8 odst. 2 ZTOPO potom právnické osobě lze přičítat spáchání trestného činu uvedeného v § 7 ZTOPO, jestliže byl spáchán jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) [písm. a)], nebo zaměstnancem uvedeným v odstavci 1 písm. d) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v odstavci 1 písm. a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu [písm. b)]. 117. Spáchání trestného činu právnickou osobou tedy vyžaduje splnění následujících předpokladů: 1) jde o čin protiprávní, 2) protiprávní čin je spáchán jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu anebo v rámci její činnosti, 3) protiprávní čin je spáchán osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) ZTOPO a 4) musí být přičitatelný právnické osobě podle § 8 odst. 2 (popř. odst. 3, 4) ZTOPO. 118. K trestní odpovědnosti právnické osoby nepostačuje ovšem alternativní zjištění, že nezjištěná fyzická osoba jednala v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti v některém (blíže neurčeném) z postavení podle § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) ZTOPO, ale musí být učiněn jednoznačný závěr podložený odpovídajícím skutkovým zjištěním, že tato fyzická osoba jednala buď v některém z postavení předpokládaných v § 8 odst. 1 písm. a) až c) ZTOPO, anebo v postavení podle § 8 odst. 1 písm. d) ZTOPO, a že v důsledku toho je spáchaný čin přičitatelný právnické osobě buď podle § 8 odst. 2 písm. a) ZTOPO, anebo podle § 8 odst. 2 písm. b) ZTOPO. To platí i za situace, má-li být právnická osoba spolupachatelem nebo účastníkem na trestném činu jiné osoby. 119. S ohledem na námitky dovolatelky bylo nutno soustředit pozornost k otázce, zda byl protiprávní čin spáchán v rámci činnosti obviněné právnické osoby a zda tedy jednání obviněného H. bylo této právnické osobě přičitatelné ve smyslu § 8 ZTOPO. 120. Odborná komentářová literatura uvádí, že trestný čin je spáchán v rámci činnosti právnické osoby, pokud souvisí s předmětem její činnosti nebo podnikáním (účelem její existence), který je zpravidla vymezen v právním předpisu, zřizovací listině, stanovách, ale i v příslušném veřejném rejstříku. Někdy se v té souvislosti uvádí, že jde o čin v rámci provozu právnické osoby, čímž se chce vyjádřit, že byl spáchán v souvislosti s poskytováním služeb, s výrobní, obchodní či jinou činností právnické osoby. Přitom je však třeba mít na paměti, že trestní odpovědnost právnických osob se nevztahuje jen na činnost podnikatelů, ale i jiných právnických osob. Nezáleží pak na tom, zda z protiprávního činu spáchaného v rámci její činnosti má právnická osoba nějaký prospěch či nějakou výhodu, tedy na tom, zda je takový čin spáchán v jejím zájmu. Přesto však je třeba upozornit na to, že znak „v rámci její činnosti“ je třeba vykládat restriktivně a z hlediska smyslu a účelu ZTOPO. Neuplatní se zde širší výklad, a proto se pod něj nezařazuje např. jednání pokladníka či jiného zaměstnance, který se v rámci své činnosti v právnické osobě dopustí podvodu vůči jiné osobě, na základě něhož dojde k jeho vlastnímu obohacení jako fyzické osoby. Nepatří sem ani jednání člena statutárního orgánu, který přijme v rámci činnosti právnické osoby úplatek za to, že způsobí, že právnická osoba, v rámci jejíž činnosti jednal, nesplní svůj závazek, a v důsledku toho bude muset zaplatit smluvní pokutu. Taková jednání jistě nemohou zakládat trestní odpovědnost dotčené právnické osoby (DĚDIČ, Jan. § 8 [Trestní odpovědnost právnické osoby]. In: ŠÁMAL, Pavel, DĚDIČ, Jan, GŘIVNA, Tomáš, PÚRY, František, ŘÍHA, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 195–196.). O takovou situaci, kterou by bylo nutno posoudit jakožto jednání jednotlivce na úkor právnické osoby, se však v posuzované věci nejednalo, jak bude dále rozvedeno.

121. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba uvést, že v posuzované věci poškozený P. Š. řídil před uvedenou dopravní nehodou předmětné nákladní vozidlo zn. GINAF na základě pokynu svého nadřízeného obviněného H., vedoucího pracovníka u obviněné A+H stavby, spol. s r. o., coby zaměstnavatele. Předmětným vozidlem jel do lomu XY za účelem zajištění kamenné drtě, která měla být posléze použita na stavbě, kde byla obviněná společnost jedním ze zhotovitelů. Bylo tak v zájmu obviněné společnosti, aby byla předmětná stavba dokončena včas. Jednoznačně však bylo třeba uvedené jednání vyhodnotit jakožto spáchané v rámci činnosti právnické osoby, když souviselo s její podnikatelskou činností. Námitce dovolatelky, popřípadě i dovolatele, že by snad poškozený předmětné vozidlo řídil ze své vlastní iniciativy, popř. přes zákaz ze strany obviněného H., natožpak po tvrzeném ukončení pracovní doby, vskutku nebylo možno přisvědčit, když soudy nižších stupňů toto tvrzení dovolatelů měly za vyvracené provedenými důkazy. Nadto se jedná o skutkovou námitku, která nebyla podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

122. V souvislosti s trestní odpovědností právnických osob dále považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že v případě obviněné právnické osoby není možno vycházet z pojetí zavinění ve smyslu § 15 a § 16 tr. zákoníku, avšak je třeba vycházet, jak již bylo konstatováno, z tzv. přičitatelnosti. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob tedy vychází z principu, že sama právnická osoba trestný čin nepáchá, ale právnické osobě se pouze přičítá za podmínek uvedených v § 8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob spáchání trestného činu, je-li spáchán osobami uvedenými v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, popř. i za podmínek § 8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 6 Tdo 448/2020). Jelikož bylo provedeným dokazováním prokázáno, že obviněný H. jakožto vedoucí zaměstnanec obviněné společnosti, zodpovědný za pracoviště, na němž vykonával práci i poškozený P. Š., o špatném technickém stavu stroje přinejmenším věděl měl a mohl, lze prostřednictvím existence subjektivní stránky obviněného H. coby fyzické osoby ve spojení s existující přičitatelností jeho jednání obviněné právnické osobě dovodit, že byla v předmětné věci naplněna i zvláštní subjektivní odpovědnost právnické osoby. Pro úplnost totiž Nejvyšší soud dodává, že podle odborné literatury platí, že zavinění právnické osoby ve vztahu k některému z trestných činů vymezených v § 7 ZTOPO je zásadně odvozováno od zavinění fyzické osoby, která při spáchání trestného činu jednala v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) až d) (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015; a dále DĚDIČ, Jan. § 8 [Trestní odpovědnost právnické osoby]. In: ŠÁMAL, Pavel, DĚDIČ, Jan, GŘIVNA, Tomáš, PÚRY, František, ŘÍHA, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 176).

123. K uvedeným námitkám dovolatelky Nejvyšší soud uzavírá, že otázce přičitatelnosti jednání obviněného H., jakož i jeho postavení v rámci obviněné A+H stavby, spol. s r. o. – a to především, byla v rozhodnutích soudů nižších stupňů věnována dostatečná pozornost, když sice v rozsudku nalézacího soudu je otázce odpovědnosti právnické osoby jako takové věnován menší prostor (viz body 70 a 71, 106 a 108 rozsudku nalézacího soudu, jakož i body 47 a 51 rozsudku odvolacího soudu), avšak významně větší prostor je věnován právě otázce jednání obviněného H. a jeho postavení v obviněné společnosti, což je klíčové z hlediska možné přičitatelnosti jeho jednání ve smyslu § 8 ZTOPO (viz body 15 až 17, 28 až 30, 32, 38 a 55 rozsudku nalézacího soudu, jakož i body 43, 45 a 46 rozsudku odvolacího soudu).

124. Nad rámec shora uvedeného ve vztahu k tvrzení obviněné právnické osoby, že soudy nijak neodůvodnily, proč je obviněný H. osobou, na kterou je možno nahlížet jako na osobu ve vedoucím postavení, která u právnické osoby vykonávala řídící nebo kontrolní činnost ve smyslu § 8 odst. 1 písm. b) ZTOPO, je třeba uvést, že zpravidla se těmito osobami rozumí i všichni vedoucí zaměstnanci dané právnické osoby, i když nejsou statutárním orgánem či členem statutárního orgánu právnické osoby nebo jejím zástupcem (podle občanského zákoníku i členové statutárního orgánu vystupují jako její zástupci sui generis – srov. § 164 odst. 1, 2 občanského zákoníku). Vedoucími zaměstnanci ve smyslu § 11 zákoníku práce se rozumějí zaměstnanci, kteří jsou na jednotlivých stupních řízení zaměstnavatele oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny (DĚDIČ, Jan. § 8 [Trestní odpovědnost právnické osoby]. In: ŠÁMAL, Pavel, DĚDIČ, Jan, GŘIVNA, Tomáš, PÚRY, František, ŘÍHA, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 207.) V předmětné věci pak není pochyb o tom, že obviněný byl vedoucím zaměstnancem ve smyslu § 11 zákoníku práce, když organizoval, řídil a kontroloval činnost pracovníků na předmětné stavbě. Proto i tato námitka je zjevně neopodstatněná.

125. Stran námitky obviněné právnické osoby, že nikde dosud nebylo řešeno, zda může být právnická osoba trestně odpovědná za přečin podle § 273 tr. zákoníku, lze uvést, že tato námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem zjevně neopodstatněná. Ustanovení § 7 ZTOPO totiž stanoví negativní výčet trestných činů, kterých se právnická osoba nemůže dopustit. Jelikož v tomto výčtu § 273 tr. zákoníku není, je nepochybné, že přečinu podle § 273 tr. zákoníku se může právnická osoba dopustit a zákon to i předpokládá.

126. Nejvyšší soud tak s ohledem na vše shora uvedené sumarizuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu, ani řízení jim předcházejícího, které by byly s to založit obviněnými uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

127. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného P. H. a obviněné A+H stavby, spol. s r. o., nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněných v obou případech zčásti neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyšší soud obě podaná dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 9. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu