Usnesení NS sp. zn. 4 Tdo 727/2025

Plný text

4 Tdo 727/2025-1484

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání obviněného JUDr. Jaroslava Tesáka, Ph.D., LL.M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 3 To 200/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 88/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř . se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 5 T 88/2024, byl obviněný JUDr. Jaroslav Tesák, Ph.D., LL.M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že:

„jako advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou poskytující právní služby pod názvem JUDr. Jaroslav Tesák, Ph.D., LL.M., advokát, evidenční číslo 12691, IČ: 72013800, se sídlem Osvobození 79, 691 10 Kobylí (dříve se sídlem Jaselská 940/23, 602 00 Brno), v období let 2014 a 2015:

na základě udělené plné moci uzavřené v přesně nezjištěné době v roce 2013 s klientem A. L., k zastupování ve věci exekuce vedené u soudního exekutora Mgr. Kamila Brančíka, Exekutorský úřad Hodonín, pod sp. zn. 007 EX 5339/13, proti povinnému, společnosti STARSTAV - SANACE s.r.o., IČ: 26275406, na návrh oprávněného A. L., kdy výše vymáhané částky pro oprávněného činila 408.495 Kč plus náklady právního zastoupení činily částku 12.753,40 Kč, přijal JUDr. Jaroslav Tesák, Ph.D., LL.M., na bankovní účet advokátní úschovy číslo XY následující platby:

- dne 14. 1. 2014 platbu ve výši 68.000 Kč, - dne 26. 2. 2014 platbu ve výši 84.000 Kč, - dne 7. 3. 2014 platbu ve výši 85.000 Kč, - dne 22. 8. 2014 platbu ve výši 22.000 Kč, - dne 25. 8. 2014 platbu ve výši 12.753,40 Kč, - dne 13. 11. 2014 platbu ve výši 25.000 Kč, - dne 2. 2. 2015 platbu ve výši 18.000 Kč, - dne 9. 4. 2015 platbu ve výši 25.000 Kč, - dne 8. 9. 2015 platbu ve výši 51.375 Kč,

z těchto přijatých finančních prostředků ve výši 391.128,40 Kč vyplatil JUDr. Jaroslav Tesák, Ph.D., LL.M., A. L. dne 22. 5. 2015 formou bezhotovostní úhrady z účtu č. XY pouze částku ve výši 40.000 Kč a po odečtení nákladů na právní zastoupení ve výši 12.753,40 Kč, si bez souhlasu a vědomí A. L. zbylou část přijatých finančních prostředků ve výši 338.375 Kč přisvojil a použil pro svoji potřebu tím, že tuto převedl po různých částkách na běžný podnikatelský účet č. XY, název účtu "Jaroslav Tesák", běžný účet č. XY, název účtu "Jaroslav Tesák", nebo osobní účet XY, název účtu „Jaroslav Tesák“, a následně tyto finanční prostředky použil na úhradu svých osobních či podnikatelských nákladů,

čímž poškozenému A. L. způsobil škodu ve výši 338.375 Kč“.

2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu současně uložil povinnost, aby ve zkušební době uhradil podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému A. L. škodu ve výši 338 375 Kč, zatímco se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Soud prvního stupně zároveň podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku, v němž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit vůči V. S. a L. D., neboť tento skutek není trestným činem. Současně podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozeného M. S. a poškozenou L. H. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškozený A. L. odvolání. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině, výroku o uloženém trestu i do výroku o náhradě škody poškozenému A. L. Odvolání poškozeného A. L. směřovalo do výroku o náhradě škody v části, ve které ho soud prvního stupně odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 3 To 200/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil z podnětu odvolání poškozeného Aleše Lorence ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k tomuto poškozenému a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému A. L. majetkovou škodu ve výši 338 375 Kč a dále úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 338 375 Kč od 10. 9. 2015 do zaplacení. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 3 To 200/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dne 9. 7. 2025 dovolání. Důvody dovolání spatřuje v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen [§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.], rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [§ 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

7. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v jeho druhé alternativě obviněný zpochybňuje, zda byl odvolací soud v době rozhodování věci náležitě obsazen, resp. zda věc rozhodoval senát, který k tomu byl příslušný podle platného rozvrhu práce. Obviněný konkrétně namítá v první řadě nepřezkoumatelnost rozvrhu práce Krajského soudu v Brně ve vztahu k určení předsedy senátu. K tomu uvádí, že řízení u Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího bylo zahájeno dne 27. 11. 2024 a jeho věc byla přidělena senátu 3 To, jehož předsedkyní byla určena JUDr. Monika Staniczková. Z Rozvrhu práce Krajského soudu v Brně na rok 2024, ve znění od 1. 11. 2024, však podle něj není zřejmé, podle jakého klíče byla věc přidělena konkrétně JUDr. Staniczkové jako předsedkyni senátu. Objasňuje, že u senátu 3 To jsou jako možní předsedové senátu uvedeni tři soudci; JUDr. Staniczková má dostávat jako předsedkyně 80 % nápadu; u Mgr. Dufkové není uvedeno, kolik nápadu má jako předsedkyně dostávat a Mgr. Vrbík má dostávat jako předseda nápad jen v bodě 4. Z uvedeného podle obviněného není zřejmé, zda JUDr. Staniczková a Mgr. Dufková mají dostávat nápad včetně bodu 4, nebo zda bod 4 je ve výlučné kompetenci Mgr. Vrbíka a rovněž není zřejmé, jakým způsobem se určuje předseda senátu ve vztahu k procentnímu vyjádření nápadu, tedy zda JUDr. Staniczkové napadne 8 věcí a poté 2 věci napadnou Mgr. Dufkové, nebo zda JUDr. Staniczkové napadnou 4 věci a jedna napadne Mgr. Dufkové. Určení předsedy senátu 3 To tedy podle obviněného proběhlo netransparentním způsobem.

8. Dále dovolatel namítá neoprávněné vyloučení Mgr. Vrbíka jako člena senátu 3 To a na něj navazující nepřezkoumatelné ustanovení náhradníka. K tomu uvádí, že veřejné zasedání o odvolání se konalo dne 13. 3. 2025, přičemž ještě před konáním veřejného zasedání proběhla dvě neveřejná zasedání a v rámci druhého z nich bylo rozhodnuto o vyloučení Mgr. Vrbíka z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění předmětného usnesení se podává, že Mgr. Vrbík studoval s obviněným ve stejném ročníku právnické fakulty, v době studií udržovali přátelské kontakty, jejich přátelský vztah trval i v době, kdy obviněný působil ve funkci soudce u Krajského soudu v Brně, poté, co obviněnému funkce soudce zanikla, Mgr. Vrbík s ním sice ztratil kontakt, stále k němu však chová přátelský vztah. Obviněný považuje s poukazem na judikaturní závěry vyloučení Mgr. Vrbíka za nezákonné, neboť k němu nebyly dány dostatečné důvody, čímž došlo zároveň k porušení jeho práva na zákonného soudce. V této souvislosti zmiňuje rovněž to, že k vyloučení Mgr. Vrbíka došlo až těsně před veřejným zasedáním, v důsledku čehož se ustanovený náhradník Mgr. Dan Krátký nemohl náležitě seznámit se spisem. Pokud jde o ustanovení náhradníka, obviněný upozorňuje, že ani v tomto případě není z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně zřejmé, kdo má být zákonným náhradníkem vyloučeného soudce. K tomu uvádí, že u senátu 3 To jsou jako náhradníci uvedeni soudci senátu 8 To, jehož členem je i Mgr. Krátký, nicméně z rozvrhu práce nevyplývá, který konkrétní soudce bude zástupcem, když tento má být určen „dle jejich pracovního vytížení“. Rovněž určení náhradního soudce tak podle obviněného proběhlo netransparentním způsobem. Nadto upozorňuje na to, že rozhodnutí o vyloučení Mgr. Vrbíka mohlo být učiněno dříve než v den konání veřejného zasedání o podaném odvolání, čímž by mu byla dána možnost napadnout toto rozhodnutí ještě před rozhodnutím o podaném odvolání.

9. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá nesprávné právní posouzení nároku poškozeného A. L. na náhradu škody, a to jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím. Uvádí, že i kdyby se zpronevěry dopustil (což popírá), nárok poškozeného je zjevně promlčen. Akcentuje, že soud prvního stupně se s námitkou promlčení vůbec nevypořádal; odvolací soud se jí sice zabýval, ale podle jeho názoru ji posoudil nesprávně. Obviněný odkazuje na § 629 a § 620 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž promlčecí lhůta činí tři roky a začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a osobě povinné k její náhradě. V této souvislosti tvrdí, že poškozený věděl, že povinná firma je v zásadě bonitní dlužník, neboť již před zahájením exekučního řízení mu zaplatila celou jistinu pohledávky a další částky mu byly vyplaceny i po zahájení exekučního řízení. Poškozený tedy podle obviněného měl a mohl důvodně očekávat, že bude vymožena celá částka. Stran vědomosti poškozeného o vymoženém plnění obviněný dále poukazuje na e-mail, který zaslal poškozenému dne 7. 7. 2014, jehož přílohou byl přípis soudního exekutora, že ke dni 7. 7. 2014 bylo v exekuci vymoženo 330 120 Kč, a rovněž poukazuje na potvrzení soudního exekutora, který poškozenému opakovaně poskytoval informace o stavu exekučního řízení. Obviněný se následně odvolává na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby nutná skutečná vědomost o vzniku škody, pokud se o ní oprávněný měl a mohl dozvědět. Vzhledem k tomu, že poslední částka vymožená v rámci exekuce byla připsána na jeho advokátní účet dne 8. 9. 2015, obviněný uzavírá, že nárok poškozeného na náhradu škody (pokud by byl po právu) se promlčel nejpozději dne 9. 9. 2018.

10. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítá jednak zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů (první alternativa dovolacího důvodu) a současně nedůvodné neprovedení navrhovaných důkazů (třetí alternativa dovolacího důvodu). Naplnění třetí alternativy uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že odvolací soud neprovedl jím navržený výslech svědkyně M. Š. K tomu uvádí, že před soudem prvního stupně navrhoval jako důkaz výpis ze svého diáře, kterým chtěl prokázat své tvrzení, že dne 14. 3. 2014 vyplatil poškozenému A. L. v hotovosti částku 187 000 Kč a částku 50 000 Kč si po vzájemné dohodě ponechal jako úhradu právních služeb, soud prvního stupně však jeho návrh zamítl a uzavřel, že uvedenou částku poškozenému nevyplatil. Po vyhlášení rozsudku hovořil se svou bývalou zaměstnankyní M. Š., která mu sdělila, že si vzpomíná na situaci, kdy byla svědkem předání peněz poškozenému. Obviněný následně v rámci odvolání navrhl jako důkaz její výslech, odvolací soud však jeho provedení zamítl s tím, že si svědkyně po deseti letech nemůže pamatovat podrobnosti ohledně údajného předání peněz, když jako sekretářka musela být přítomna celé řadě obdobných situací. S tímto závěrem obviněný nesouhlasí. Uvádí, že jeho advokátní kancelář nebyla velká, předávání peněz nebylo běžné, a tudíž si svědkyně mohla konkrétní situaci dobře zapamatovat. Podle tvrzení obviněného navíc byla přítomna nejen samotnému předání peněz, ale i tomu, jak si učinil záznam o vyplacení peněz do diáře, a poškozený se jí rovněž pochlubil, kolik peněz dostal. Obviněný má za to, že výpověď svědkyně je pro posouzení pravdivosti jeho tvrzení o předání peněz klíčová a neprovedením tohoto důkazu v řízení před odvolacím soudem byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) v jeho třetí alternativě. Současně v rámci dovolacího řízení opětovně navrhuje svědeckou výpověď M. Š. jako důkaz.

11. Naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že rozhodná skutková zjištění jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího, jsou ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním. Tato pochybení soudů podle něj zapříčinila v konečném důsledků i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť skutek byl nesprávně právně posouzen. Obviněný namítá, že ve skutku nelze spatřovat trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, neboť si svěřené finanční prostředky poškozeného nepřisvojil, tj. nenaložil s nimi v rozporu s účelem svěření. Uvádí, že v trestním řízení proti sobě stály jeho výpověď a výpověď poškozeného, které byly naprosto rozdílné, přičemž soudy uvěřily výpovědi poškozeného, která je podle něj zcela nelogická a nevěrohodná.

12. Obviněný v rámci podaného dovolání následně rekapituluje svou výpověď, jakož i výpověď poškozeného a zaobírá se jejich hodnocením ze strany soudů. Konstatuje, že soud prvního stupně se věrohodnosti, logičnosti a vzájemnému porovnání obou výpovědí věnoval pouze okrajově, a jeho závěr, že výpověď poškozeného je konstantní a logická, rozporuje. K označení výpovědi za logickou poukazuje na tvrzení poškozeného o údajné dohodě o tom, že odměnu za právní zastupování budou odepisovat z případu Š., kde podal opožděně přihlášku do insolvenčního řízení a poškozenému tak vznikla škoda ve výši 300 000 Kč. Akcentuje, že by na takovou dohodu jako osoba práva znalá nikdy nemohl přistoupit, neboť v rámci insolvenčního řízení zpravidla nebývají pohledávky věřitelů uspokojeny do nominální výše, leckdy je míra uspokojení nulová, jako tomu bylo i v tomto případě. K označení výpovědi poškozeného za konstantní pak poukazuje na to, že poškozený v přípravném řízení žádnou dohodu nezmiňoval, v hlavním líčení konaném dne 14. 8. 2024 uvedl, že obviněný mu zaslal na účet 40 000 Kč a v hlavním líčení konaném dne 3. 10. 2024 uvedl, že od obviněného neobdržel pravděpodobně nic. Připouští, že odvolací soud se hodnocením jeho výpovědí (obviněného) sice zabýval, nicméně uvěřil taktéž výpovědi poškozeného; jeho výpovědi neuvěřil, když poukazoval zejména na vývoj jeho obhajoby. K tomu obviněný uvádí, že svou výpověď, na rozdíl od poškozeného, neměnil, pouze ji doplňoval, a to na základě důkazů, které se mu postupně podařilo nashromáždit. Současně odvolacímu soudu vytýká, že výpovědi neposuzoval pomocí pravidel RAVEN, jak navrhl v odvolání.

13. Dovolatel uzavírá, že byl uznán vinným pouze na základě dvou důkazů, z nichž jeden představuje zcela nevěrohodnou výpověď poškozeného a druhý jsou peněžní převody z jeho účtu advokátní úschovy na účty osobní a podnikatelské, které však ve své podstatě nejsou relevantní, neboť peníze nejsou věcí individuálně určenou. Podle obviněného tedy jeho vina nebyla prokázána, a i za případného použití zásady in dubio pro reo měl být obžaloby zproštěn v plném rozsahu, neboť v žalobě označený skutek není trestným činem.

14. Závěrem dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ho zprostil obžaloby, eventuálně aby po zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

15. K dovolání obviněného se vyjádřil dne 2. 10. 2025 pod sp. zn. 1 NZO 578/2025 státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření zrekapituloval dosavadní průběh řízení, obsah podaného dovolání a uplatněné dovolací důvody.

16. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, když namítá, že rozhodující senát odvolacího soudu nebyl určen v souladu s platným rozvrhem práce, státní zástupce uvádí, že v dané věci rozhodoval senát 3 To, který tvořili JUDr. Staniczková jako předsedkyně senátu, Mgr. Dufková a Mgr. Krátký. JUDr. Staniczková byla podle rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2024 oprávněna působit jako předsedkyně tohoto senátu, a to v rámci 80 % nápadu přiděleného tomuto senátu; Mgr. Dufková byla členkou tohoto senátu; Mgr. Krátký, který běžně působí v senátu 8 To, byl ustanoven jako náhradník za Mgr. Vrbíka, který je členem senátu 3 To a který byl z rozhodování podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen. Akcentuje, že rozvrh práce Krajského soudu v Brně umožňuje náhradní zařazení soudců mezi senáty v případě zákonných překážek jako je např. vyloučení soudce. Takové doplnění senátu se řídí předem stanoveným pořadím náhradníků podle jejich pracovního vytížení. Obviněný podle státního zástupce v podaném dovolání v podstatě vyjadřuje nespokojenost s mechanismem ustanovení předsedkyně senátu a náhradníka za vyloučeného soudce a dožaduje se ještě podrobnějšího vysvětlení, které však přesahuje rámec zákonných požadavků na transparentnost rozvrhu práce. Podle státního zástupce nebyly v obsazení senátu zjištěny žádné zásadní nedostatky, které by nasvědčovaly porušení rozvrhu práce a práva obviněného na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

17. Ve vztahu k námitce obviněného týkající se údajně neoprávněného vyloučení Mgr. Vrbíka jako člena senátu 3 To, kterou obviněný uplatnil rovněž v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v jeho druhé alternativě, státní zástupce konstatuje, že obviněný rozporuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 3 To 200/2024, jímž bylo rozhodnuto podle § 30 odst. 1 tr. ř. o vyloučení Mgr. Vrbíka z vykonávání úkonů trestního řízení. V této souvislosti ovšem zdůrazňuje, že obviněný proti uvedenému usnesení sice podal stížnost, kterou ale následně vzal zpět, jak vyplývá z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 6 To 19/2025. K tvrzení obviněného, že samotné dřívější spolužáctví či kolegiální vztah soudce s obviněným nemohou být dostatečným důvodem pro jeho vyloučení, poukazuje na to, že usnesení nezakládá vyloučení jmenovaného soudce pouze na profesní či studijní minulosti, ale výslovně uvádí i přátelské kontakty, které tento vztah přesahují a jsou relevantní pro posouzení možné podjatosti, ačkoli si lze představit konkrétnější popis těchto vazeb.

18. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že tento se vztahuje na případy, kdy soudy nesprávně aplikují hmotné právo na zjištěný skutkový stav. Pod tento dovolací důvod lze podle něj podřadit námitku obviněného, že nárok poškozeného A. L. na náhradu škody byl v době rozhodování již promlčen. Připouští, že soud prvního stupně se s námitkou promlčení explicitně nevypořádal; odvolací soud se jí však zabýval a shledal ji nedůvodnou. Státní zástupce se s jeho závěrem ztotožňuje. Uvádí, že posouzení otázky promlčení záviselo na tom, kdy se poškozený dozvěděl, resp. mohl dozvědět o vymožení finančních prostředků od povinné, přičemž z provedeného dokazování, zejména z obsahu e-mailové komunikace adresované poškozenému a z jeho výpovědi vyplývá, že se o vymožení finančních prostředků dozvěděl až v roce 2022, a to v rámci probíhajícího trestního řízení. Státní zástupce dále uvádí, že obviněný ve svém dovolání sice napadá i právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, avšak svou argumentaci staví převážně na skutkových okolnostech případu. Obviněný tedy ve vztahu k použité právní kvalifikaci neformuloval námitky hmotněprávního charakteru ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

19. Argumentace obviněného, kterou zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, zejména ve vztahu k výpovědi poškozeného A. L., a kterou míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, podle státního zástupce nepřekračuje rámec běžného nesouhlasu s rozsahem a hodnocením provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Obviněný podle státního zástupce neidentifikoval flagrantní vady důkazního řízení, které by mohly odůvodnit výjimečný zásah Nejvyššího soudu do oblasti skutkových zjištění. Soudy podle něj hodnotily výpověď poškozeného kriticky a racionálně a skutkové závěry, které učinily, nelze označit za excesivní či rozporné. Výpověď poškozeného podle něj byla v podstatných částech konzistentní, na rozdíl od obhajoby obviněného, která se vyznačovala proměnlivostí v otázkách týkajících se právního zastupování a dispozice s finančními prostředky. Akcentuje, že odvolací soud se obhajobou obviněného zabýval důkladně (viz body 11 a 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud obviněný v podaném dovolání odkazuje na pravidlo RAVEN, které prezentuje jako rámec pro hodnocení věrohodnosti výpovědí, státní zástupce zdůrazňuje, že toto pravidlo není ustálenou součástí českého trestního práva ani procesní doktríny a nepředstavuje obligatorní metodologii pro hodnocení důkazů v rámci trestního řízení. Jedno z kritérií pravidla RAVEN, kritérium neutrality, navíc podle státního zástupce nelze vztáhnout na výpověď obviněného, který má z povahy věci osobní zájem na výsledku trestního řízení a není povinen vypovídat pravdu, což zásadně limituje možnost aplikace tohoto pravidla.

20. Námitku týkající se neprovedení navrženého důkazu, konkrétně výpovědi svědkyně M. Š., kterou obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) v jeho třetí alternativě, neboť předmětný výslech považoval za podstatný pro objasnění skutkového stavu, shledává státní zástupce rovněž nedůvodnou. Konstatuje, že ani podle ustálené judikatury Ústavního soudu není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu; právo obviněného navrhovat důkazy je spojeno s povinností soudu se s těmito návrhy vypořádat a v případě jejich zamítnutí rozhodnutí řádně odůvodnit. V daném případě odvolací soud této povinnosti dostál, když návrh na výslech svědkyně zamítl s ohledem na jeho omezený důkazní potenciál, jak je uvedeno v bodě 15 rozsudku odvolacího soudu. Podle státního zástupce se tedy nejedná o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu a námitka obviněného nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu.

21. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

22. Obviněný využil možnosti repliky k reakci na vyjádření státního zástupce. V úvodu repliky vyjadřuje přesvědčení, že státní zástupce bagatelizuje obsah a závažnost jeho dovolání, a dále konstatuje, že nereaguje na všechny skutečnosti a tvrzení, která v dovolání uvedl.

23. V další části polemizuje s názory státního zástupce ohledně rozvrhu práce Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že rozvrh práce nesplňuje požadavky na předvídatelnost, přezkoumatelnost a transparentnost. Opětovně poukazuje na nejasnosti při určování předsedy senátu 3 To, kdy podle rozvrhu práce může být předsedou kterýkoli člen senátu, aniž by byl mechanismus přidělování předsednictví vysvětlen. Zdůrazňuje, že z formulace rozvrhu práce nelze zjistit, kdo je jeho zákonný soudce, a že tuto nejasnost neosvětlil ani státní zástupce. Kritizuje rovněž způsob určení náhradního soudce Mgr. Krátkého, který podle něj působí dojmem svévolného rozhodnutí, jelikož je založen na neurčitém kritériu pracovního vytížení soudců senátu 8 To.

24. Obviněný současně nesouhlasí s názorem státního zástupce, že vyloučení soudce Mgr. Vrbíka bylo zákonné. Argumentuje, že odůvodnění usnesení o vyloučení neprokazuje existenci takového přátelského vztahu, který by mohl ohrozit nestrannost soudce, neboť kontakt mezi soudcem a jim ustal již v roce 2009, kdy mu zanikla funkce soudce. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 178/2001, podle něhož samotné kolegiální či přátelské vztahy nemohou být důvodem pro vyloučení soudce. V této souvislosti opětovně poukazuje rovněž na nestandardní načasování vyloučení soudce Mgr. Vrbíka, k němuž došlo až v den veřejného zasedání o odvolání, přestože spis byl odvolacímu soudu přidělen již několik měsíců předtím.

25. Dále obviněný reaguje na vyjádření státního zástupce k otázce promlčení nároku poškozeného na náhradu škody. Nesouhlasí se závěrem státního zástupce, že námitka promlčení je nedůvodná. Tvrdí, že z e-mailové komunikace jasně plyne, že poškozený již dne 7. 7. 2014 věděl o vymožené částce 330 120 Kč. Podle obviněného proto nelze přijmout argument, že poškozený se o vymožení dozvěděl až v roce 2022. Zdůrazňuje, že e-mail byl standardním prostředkem komunikace mezi obviněným a poškozeným a že poškozený si navíc průběžně zjišťoval stav exekuce, obdržel část prostředků přímo a byl srozuměn se zápočtem na odměnu. Z těchto okolností dovozuje, že poškozený nejen mohl, ale skutečně věděl o vymožení celé částky, a nárok je proto promlčen.

26. Obviněný souhlasí se státním zástupcem, že není obecnou povinností soudu aplikovat v případě rozporů mezi výpověďmi pravidla RAVEN, nicméně v situaci, kdy existuje o jeho vině jediný důkaz, a to výpověď poškozeného, měl odvolací soud podle jeho názoru výpovědi pomocí tohoto pravidla přezkoumat. V této souvislosti rovněž zdůrazňuje, že zájem na výsledku trestního řízení měl nejen on, ale i poškozený, který se k trestnímu řízení přihlásil s nárokem na náhradu škody.

27. K otázce neprovedení důkazu výslechem svědkyně M. Š. obviněný uvádí, že odvolací soud i státní zástupce nesprávně hodnotí jeho důkazní potenciál a význam. Nesouhlasí s názorem, že svědkyně si po letech nemůže pamatovat předání peněz, když sama svědkyně mu sdělila, že si na předání peněž pamatuje. Podle obviněného je její výpověď klíčová, jelikož mohla jako jediná potvrdit či vyvrátit, zda k předání peněz poškozenému skutečně došlo, a proto měla být provedena.

28. Závěrem repliky činí obviněný stejný návrh stran rozhodnutí Nejvyššího soudu, jaký učinil v podaném dovolání.

III. Přípustnost podaného dovolání

29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost podaného dovolání

30. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

31. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

32. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

33. Obviněný v rámci podaného dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h), m) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Věcně nepříslušným soudem se rozumí soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudu. V praxi se jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. TR NS 47/2008-T 1110). Kdyby rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Pojem, že soud nebyl náležitě obsazen, se vykládá tak, že obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů v platném znění (dále též jen „zákon o soudech a soudcích). Tak tomu bude zejména, když rozhodoval samosoudce místo senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozh. č. 36/2012-II Sb. rozh. tr.) apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán.

34. V praxi Nejvyššího soudu je ovšem předmětný dovolací důvod interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce totiž vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).

35. Obviněný v podaném dovolání dále explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry než soudy nižších stupňů (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

36. Obviněný ve svém dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 38. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

39. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Předně je třeba zdůraznit, že obviněný v dovolání deklarované námitky vztahující se k naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. uplatnil v rozhodující míře již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 1309–1314, 1321–1329). Tento závěr ovšem nelze vztáhnout k tvrzenému naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř, jehož naplnění je dovozováno z postupu odvolacího soudu.

40. Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že dovolací argumentace obviněného v podstatné míře představuje fakticky jen opakování jeho obhajoby, kterou uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení a se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz bod 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, dále body 10–23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná i podle Nejvyššího soudu. 41. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr se Nejvyšší soud uplatněnou argumentací obviněného věcně zabýval. Nejvyšší soud se nejprve věnoval námitce obviněného stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., když obviněný tvrdí, že v rámci odvolacího řízení došlo k odnětí jeho věci zákonnému soudci. Podstata jeho argumentace je založena na tom, že jednak rozvrh práce Krajského soudu v Brně je nepřezkoumatelný, jednak došlo k nezákonnému vyloučení člena senátu 3 To z rozhodování v jeho věci. Takto uplatněné námitky lze částečně podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť s jistou dávkou tolerance, neboť argumentace obviněného, a to zejména k tvrzenému porušení rozvrhu práce přidělením věci do senátu 3 To je velmi obecná, a to vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03, či nález ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10). Nelze totiž pominout, že argumentace obviněného je fakticky založena na tom, že rozvrhu práce odvolacího soudu nelze rozumět a že tedy toliko mohlo přidělením věci do senátu 3 To dojít k porušení práva na zákonného soudce. Tedy obviněný toto netvrdí ani kategoricky a ničím konkrétním takto tvrzený závěr nedoložuje. Obecně ve vztahu k jisté všeobecnosti zvoleného argumentace je vhodné zdůraznit, že Nejvyšší soud nepředstavuje třetí soudní instanci a nemůže přezkoumat napadené pravomocné rozhodnutí v celém rozsahu. Nejvyšší soud je vázán uplatněnou dovolací argumentací a jejím rozsahem, takže si nemůže dovolací argumentaci dotvářet či dokonce vymýšlet. Je to dáno tím, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, když právě fundovanou právní argumentaci by měla zajistit povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 42. Přes tento závěr je vhodné na úvod připomenout, že právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny představuje ochranu proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákaz odnětí zákonnému soudci, společně s ústavním příkazem, aby příslušnost soudu (věcnou, místní, funkční, vnitrosoudně kompetenční) stanovil zákon, shrnujeme obecně pod právo na zákonného soudce. Listina zakazuje svévolné určování soudce. Projevuje se zde dlouhodobá zkušenost s aplikací práva (v rozpravě ve FS ČSFR bylo před přijetím Listiny připomenuto, že F. Weyr původně odmítající tuto zásadu jako samozřejmost, posléze uznal její opodstatnění, s ohledem na historické zkušenosti, neboť smyslem je čelit kabinetní justici). Právní normy jsou aplikovány lidmi, jejichž vnitřní motivace při rozhodování je obtížně zachytitelná. Lidem aplikujícím právo bude zákon díky své obecnosti vždy poskytovat prostor pro úvahu. Rozhodování je vždy vědomě či podvědomě ovlivňováno osvojenou sadou hodnot. (Jde o namátkový výčet faktorů, které by mohly mít vliv na skutečnost, že stejná či obdobná věc bude různými soudy rozhodnuta poněkud odlišně.) Dalším činitelem, který může více či méně otevřenou formou a více či méně jemnými a rafinovanými prostředky ovlivňovat úsudek členů soudního tělesa, je možnost přímého mocenského vlivu. Ze všech těchto důvodů byl formulován zákaz ustanovování soudů k té které konkrétní věci (soud vybraný a ustavený ad hoc), stejně jako ústavní příkaz, aby osoba soudce byla určena pro typové případy předtím, než je podán konkrétní návrh, jímž jsou určeni konkrétní účastníci řízení. Je nutné zamezit možnosti, aby soudce či soud bylo možno měnit v závislosti na tom, kdo jsou konkrétní účastníci řízení o návrhu předloženém soudu k rozhodnutí. Zásada zákonného soudce platí i pro delegování z důvodu vhodnosti, vylučování pro podjatost, ale i u prorogace (založení příslušnosti dohodou). Ústavní soud restriktivně vyložil možnost odnětí věci nalézacímu soudci odvolacím soudem – viz nález ve věci tzv. justiční mafie sp. zn. IV. ÚS 956/09 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. IV. 170/08. Vady v obsazení soudu nicméně musí účastník namítnout okamžitě a neschovávat si je až na dobu, kdy to bude výhodné.

43. Rozdělování věci a jejich přidělování mezi jednotlivá soudní oddělení a s tím související přidělování věcí jednotlivým soudcům upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, konkrétně ustanovení § 41 tohoto zákona. Podle tohoto ustanovení se rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení řídí rozvrhem práce. Osoba soudce ve složení senátu musí být proto jistá předem. Obsazením soudu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jak již bylo naznačeno, se přitom rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem, ale i to, zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících. Zároveň jde také o to, zda v senátě zasedali ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1108/2015 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 935/2015). 44. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze mít za to, že obviněný nezpochybňuje samotné přidělení jeho věci do senátu 3 To, nýbrž skutečnost, že věc byla přidělena předsedkyni senátu JUDr. Monice Staniczkové, když podle jeho tvrzení není zřejmé, jakým způsobem byl naplňován požadavek, že předsedkyně senátu má dostávat jen 80 % nápadu. Z pohledu této zvolené argumentace považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že dovolatel přednáší tuto argumentaci, aniž by ovšem v tomto směru odkázal na nějaké konkrétní zjištění, např. typicky zprávu Krajského soudu v Brně, jakožto zpracovatele rozvrhu práce, o tom, jak je tento požadavek (80 % nápadu) v praxi realizován. Fakticky tedy lze mít za to, že dovolatel jen uvádí, že rozvrhu práce nerozumí, že tento považuje za nepřezkoumatelný, aniž by ovšem tvrdil, že podle jeho přesvědčení skutečně došlo v dané věci k porušení práva na zákonného soudce. Tedy obviněný jen toliko naznačuje, že k tomuto mohlo dojít. Jak již bylo naznačeno dříve, má Nejvyšší soud za to, že taková dovolací argumentace nesplňuje požadavek potřebné určitosti dovolací argumentace, když primárně měl tuto argumentaci obviněný podložit nějakým konkrétním zjištění, že k tvrzenému porušení práva na zákonného soudce podle něho skutečně došlo, a nikoliv jen tím, že z rozvrhu práce nelze zjistit, jak byla ta, která konkrétní věc přidělena.

45. Bez ohledu na shora uvedené se Nejvyšší soud předmětnou argumentací zabýval, kdy předně vycházel z rozvrhu práce platného a účinného ke dni nápadu předmětné věci u odvolacího soudu, tj. ke dni 27. 11. 2024. Fakticky se jednalo o rozvrh práce pro rok 2024 ve znění změny č. 11. Předně je třeba uvést, že podle bodu A/7. 4 tohoto rozvrhu práce se předsedkyni evidenčního senátu JUDr. Monice Staniczkové snižuje nápad o 20 % v každé příslušné skupině věcí a Mgr. Martinu Vrbíkovi se s ohledem na jeho specializaci (bod B/2.3.2 a C/2.3.2) snižuje nápad v ostatních příslušných skupinách věcí o 50 %. Již z tohoto bodu je nepochybné, že JUDr. Monika Staniczková má ve všech skupinách věcí snížen nápad o 20 %, bez ohledu na to, zda se jedná o odvolací či stížnostní řízení. Takže je jí fakticky přidělováno 80 % nápadu v obou agendách. Současně je z rozvrhu práce patrno, konkrétně bod C/1.1, že jako první v pořadí je uváděn předseda senátu, který je předsedou soudu pověřen organizačním řízením oddělení – senátu (řídící předseda senátu), což v předmětné věci nepochybně byla JUDr. Monika Staniczková. Vlastní přidělování věci pak činí vedoucí kanceláře, která rozděluje nápad denně podle času nápadu, a to postupně způsobem níže uvedeným (bod C/2.3–C/2.6) jednotlivým soudcům (soudce zpravodaj). Věci, které napadly ve stejný časový okamžik v rámci jednoho dne před přidělením seřadí abecedně dle počátečních písmen příjmení prvního z obviněných, ohledně něhož byl opravný prostředek podán. Napadne-li věc specializace (bod C/2.3), přidělí se příslušnému soudci zpravodaji v pořadí dle níže uvedených pravidel se započtením nápadu tomuto soudci v příslušné skupině dle bodu C/2.4.1 Vlastní přidělování jednotlivým soudcům zpravodajům probíhá rotačním způsobem, tedy nepřetržitě postupně po jednotlivých senátech dle jejich číselného označení (3 To, 4 To, 5 To, 7 To, 8 To, 9 To), a to v samostatných skupinách – stížnosti, odvolání, odvolání – rozsáhlé věci (viz bod C/2.4.1 rozvrhu práce).

46. Protože, jak již bylo naznačeno, argumentace dovolatele postrádá určitou nezbytnou míru určitosti, může se s touto vypořádat Nejvyšší soud jen obecně. Předně je třeba uvést, že ze zprávy Krajského soudu v Brně bylo zjištěno, že pravidlo, že JUDr. Stanizckové je přidělováno 80 % nápadu, je v praxi realizováno tím, že této není přidělena v rámci nápadu každá 5. věc, která by jí byla při nesníženém nápadu přidělena. Tomuto tvrzení odpovídá i přiložený seznam napadlých věci (odvolání) od 10. 10. 2024, ze kterého je nepochybné, že JUDr. Stanizckové není skutečně přidělena každá pátá věc z nápadu, který napadl do senátu 3 To. Z přiloženého seznamu je také patrno, že dne 27. 10. 2024 napadlo ve skupině „odvolání“ celkem 7 věcí, kdy rovněž není pochyb o tom, že podle předloženého seznamu a okamžiku časového nápadu předmětná trestní věc byla správně a v souladu s platným rozvrhem práce přidělena do senátu 3 To, a to JUDr. Stanizckové. Pro jistou přesnost je také třeba uvést, že z předloženého seznamu napadlých věci také vyplývá, že pořadí přidělování věci jednotlivým členům senátu se řídí pořadím, v jakém jsou uvedení jednotliví členové senátu v rozvrhu práce. Tento závěr se týká všech senátů trestního úseku odvolacího. Z logiky věci je také zřejmé, že pokud není výslovně uvedeno, že člen senátu má snížený nápad, je mu nepochybně přidělován 100% nápad a tuto skutečnost není třeba v rozvrhu práce výslovně uvádět. Jinak řečeno, pokud nedochází podle rozvrhu práce ke předem stanovenému snížení nápadu, není nutno v rozvrhu práce uvádět, že ostatní členové senátu dostávají 100% nápad. Pokud se týká přidělování věci Mgr. Vrbíkovi, tak z rozvrhu práce vyplývá, že tento má specializaci ve věci rozhodování o opravných prostředcích podle části páté, hlavy IV, VI, VII, IX zák. č. 204/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, kdy v těchto věcech má postavení řídicího předsedy senátu, což se však nepromítá do snížení nápadu tomuto jmenovanému. Současně je z tohoto rozvrhu práce nepochybné, že tyto věci se vždy přidělují Mgr. Vrbíkovi (viz bod C/2.3.2 rozvrhu práce), takže tyto věci se nepřidělují dalším členkám senátu 3 To, jako soudcům zpravodajům.

47. Obviněný dále dovozuje porušení zásady zákonného soudce z toho, že podle jeho přesvědčení ve věci došlo k nezákonnému vyloučení Mgr. Vrbíka, řádného člena senátu 3 To, který měl podle platného rozvrhu práce ve věci rozhodovat. Předně musí Nejvyšší soud připustit, že tato námitka by mohla naplňovat za určitých předpokladů zvolený dovolací důvod, neboť, pokud by skutečně došlo k nezákonnému vyloučení člena senátu, tak v důsledku by byla porušena zásada zákonného soudce, když věc by rozhodoval jiný soudce než tento, který by měl být k rozhodování podle rozvrhu práce příslušný. Základním předpokladem pro to, aby ovšem tato námitka mohla naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., je skutečnost, že rozhodnutí o vyloučení konkrétního soudce, který měl věc rozhodovat podle platného rozvrhu práce, bylo přezkoumáno řádným opravným prostředkem. Tento prezentovaný závěr je založen na tom, že v rámci dovolacího řízení lze přezkoumávat jen výslovně uvedená pravomocná rozhodnutí soudu ve věci samé, která byla vydána v druhém stupni (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Pokud tomu tak není, tedy rozhodnutí o vyloučení konkrétního soudce nebylo přezkoumáno nadřízeným soudem, nelze tuto námitku v rámci dovolacího řízení řádně a relevantně uplatnit.

48. Z pohledu shora uvedeného závěru je třeba zdůraznit, že v předmětné věci bylo rozhodnuto o vyloučení Mgr. Vrbíka odvolacím soudem, a to prokazatelně předtím, než bylo rozhodováno o podaném odvolání proti meritu věci. Rozhodnutí o vyloučení Mgr. Vrbíka z vykonávání úkonů v předmětné věci pak obsahovalo řádné poučení o možnosti podat opravný prostředek (stížnost). Takový postup odvolacího soudu byl v souladu se zákonem, neboť ačkoli o vyloučení Mgr. Vrbíka rozhodoval soud druhého stupně, tak vzhledem k významu rozhodování o vyloučení soudce odvolací soud přebíral úlohu orgánu prvního stupně (srov. ÚS 52/2003-n., R 23/2003, R 24/2003 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 15 Tvo 165/2001). Proto vzhledem k právu na spravedlivý proces byla proti takovému rozhodnutí stížnost přípustná. Stížnost také byla ze strany obviněného podána, ovšem tato byla následně vzata zpět, takže o věcné správnosti rozhodnutí o vyloučení Mgr. Vrbíka nebylo nadřízeným soudem rozhodováno, přičemž zpětvzetí podané stížnosti vzal nadřízený soud na vědomí usnesením ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 6 To 19/2025. Stížnostní soud se tedy zákonností vyloučení Mgr. Vrbíka z rozhodování předmětné věci nezbýval. Proto se nemohl dovolací soud námitkou stran nezákonného vyloučení Mgr. Vrbíka z rozhodování v dané věci a na to navazující námitkou stran porušení práva na zákonného soudu věcně zabývat.

49. S námitkou nezákonného vyloučení Mgr. Vrbíka z vykonávání úkonů v dané věci dále souvisí tvrzení, že odvolací soud měl možnost rozhodnout o vyloučení jmenovaného dříve než v den konání veřejného zasedání o podaném odvolání a že pokud by tak odvolací soud učinil, měl by obviněný možnost napadnout rozhodnutí o vyloučení ještě před meritorním rozhodnutí ve věci. Předně je třeba zdůraznit, že tato námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Je tomu tak proto, že trestní řád nestanoví, že o vyloučení soudce z rozhodování v konkrétní věci musí být rozhodnuto před rozhodnutím ve věci samé, byť v praxi je takový postup žádoucí a takto bývá ze strany soudů fakticky postupováno. Nadto je třeba akcentovat, že v dané věci není pochyb o tom, že soud druhého stupně rozhodl o vyloučení Mgr. Vrbíka prokazatelně před konáním veřejného zasedání o podaném odvolání, byť v den konání veřejného zasedání. Současně je třeba uvést, že o tom, že Mgr. Vrbík byl vyloučen z vykonávání úkonů v předmětné trestní věci, pak byly strany informovány na počátku veřejného zasedání, kdy následně po konání veřejného zasedání o podaných odvoláních bylo stranám doručeno písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí. Z pohledu tvrzení obviněného je třeba současně akcentovat, že informace o nařízení neveřejného zasedání k rozhodnutí o vyloučení Mgr. Vrbíka byla součástí spisového materiálu, toto nařízení bylo provedeno současně s nařízením veřejného zasedání o podaném odvolání obviněného, takže obhajoba měla možnost v případě nahlédnutí do spisu se s tímto seznámit. Navíc je třeba zdůraznit, že proti rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. je sice stížnost přípustná (§ 31 odst. 2 tr. ř.), ovšem tato stížnost nemá odkladný účinek (§ 141 odst. 4 tr. ř.). Jinak vyjádřeno, i případné podání stížnost samo o sobě nebrání tomu, aby nemohlo být před rozhodnutím o podané stížnosti rozhodnuto v meritu věci.

50. Obviněný dále spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. i v tom, že jako zastupující soudce byl po vyloučení Mgr. Vrbíka ustanoven Mgr. Krátký. Dovolatel sice připouští, že podle platného návrhu práce jsou jako zastupující soudci senátu 3 To určení primárně soudci senátu 8 To, jehož členem je Mgr. Krátký, kdy porušení zásady zákonného soudce ovšem spatřuje v tom, že z rozvrhu práce nevyplývá, jak bude určen konkrétní zastupující soudce ze senátu 8 To v případě vyloučení soudce senátu 3 To. Tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale je zjevně neopodstatněná. Předně je třeba poukázat na rozvrh práce platný v době nápadu předmětné věci, ze kterého je zřejmé, že v případě, že senát příslušného oddělení není ze zákonných důvodů (např. vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 až 5 tr. ř.) nebo z objektivních důvodů (např. nepřítomnost předsedy senátu nebo člena senátu v době rozhodování) dostatečně obsazen, doplní se o soudce zastupujícího oddělení, a to dle pořadí uvedených zástupců dle jejich pracovního vytížení (viz bod C/3. 2 rozvrhu práce). Vlastní určení zastupujícího soudce realizuje řídicí předseda senátu 8 To, kterým byl JUDr. Čech (blíže viz bod C/1.1. 1 rozvrhu práce).

51. V dané věci není pochyb o tom, že řídicím předsedou senátu 8 To byl JUDr. Čech, tento ustanovil zastupujícím soudcem Mgr. Krátkého. Z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že při určování zastupujícího soudce se podle rozvrhu práce Krajského soudu v Brně uplatní dvě kritéria, a to jednak pořadí zastupujících senátů, tedy primárně byl rozvrhem práce určen zastupující senát, ze kterého by měl být určen zastupující soudce, kdy bylo také určeno pořadí dalších zastupujících senátů. V případě senátu 3 To byl jako první zastupující senát určen senát 8 To s tím, že pokud by nemohl být určen zastupujícím soudcem žádný člen senátu 8 To (např. všichni členové tohoto senátu by čerpali řádnou dovolenou), tak by následně musel být určen zastupující soudce z dalších senátů, a to v předem určeném pořadí (viz bod C/3. 3. 1 rozvrhu práce). Takto bylo v dané věci postupováno, když zastupující soudce byl určen ze senátu 8 To. Druhé kritérium pro výběr konkrétního zastupujícího soudce podle rozvrhu práce bylo určeno tak, že zastupujícího soudce určí řídicí předseda senátu, který vychází z pracovního vytížení jednotlivých členů senátu. Byť lze připustit, že kritérium pracovního vytížení není nijak blíže specifikováno, tak je nepochybné, že toto je dáno pracovním vytížením jednotlivých soudců daného senátu. Lze mít za to, že právě řídící předseda senátu má možnost toto pracovní vytížení řádně a dostatečně posoudit vzhledem k svému postavení řídicího předsedy senátu, kdy organizuje a řídí pracovní činnost senátu. Takový postup je i logický, když v případě určení zastupujícího soudce se jedná o výkon funkce soudce mimo obvyklý nápad soudce, takže je třeba připustit i jistou míru operativního přístupu k tomuto určení, a to právě z pohledu vytíženosti soudců, jejichž určení jako zastupujících soudců přichází v úvahu. Nelze totiž ani vyloučit, že potřeba tzv. zastupujícího soudce vyvstane zcela neočekávaně, a to i např. v den konání veřejného zasedání, což nepochybně zvyšuje nutnost rychlého vyřízení požadavku na určení zastupujícího soudce.

52. Podle Nejvyššího soudu je z pohledu požadavku na zákonného soudce rozhodující, že z rozvrhu práce, který je veřejně přístupný, bylo tzv. dopředu určeno, ze kterého senátu bude primárně určen zastupující soudce, takže výběr byl tzv. dopředu zúžen jen na členy tohoto senátu a to, že tohoto soudce určuje právě řídicí předseda zastupujícího senátu s přihlédnutím k jejich pracovnímu vytížení Takový postup nelze považovat za projev libovůle při ustanovení zastupujícího soudce. Je tomu tak proto, že toto pravidlo se uplatní ve vztahu ke každému případu nutnosti určení zastupujícího soudce. Zde je také namístě připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS). Proto ani tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

53. Rovněž námitka obviněného, že zastupující soudce měl málo času na přípravu a studium spisu nemůže naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., ale ani žádný jiný. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné, byť stručně, na tuto námitku reagovat. Předně je třeba zdůraznit, že rozhodování podle § 31 odst. 1 tr. ř. přichází v úvahu jednak na základě návrhu, který může učinit některá ze stran řízení (zpravidla takový návrh činí obviněný) či bez tohoto návrhu, tedy z úřední povinnosti. Rozhodování „bez návrhu“ přichází v úvahu, jestliže orgán činný v trestním řízení hodlá vyslovit své vlastní vyloučení z některého důvodu uvedeného v § 30 (ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 31 [Rozhodnutí o vyloučení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 391.). 54. V předmětné věci bylo rozhodnutí o vyloučení podle § 31 odst. 1 tr. ř. učiněno bez návrhu, když Mgr. Vrbík, řádný člen senátu 3 To, dospěl k závěru, že u něho jsou dány pochybnosti o nepodjatosti, vzhledem k jeho vztahu k obviněnému. Tedy iniciace k vydání tohoto rozhodnutí vyšla se strany Mgr. Vrbíka. Současně není pochyb o tom, že k nařízení neveřejného zasedání k rozhodnutí o vyloučení Mgr. Vrbíka došlo ve stejný den, kdy bylo nařízeno veřejné zasedání k projednání podaných odvolání obviněného a poškozeného L. Od okamžiku nařízení neveřejného zasedání bylo zřejmé, že v dané věci přichází v úvahu rozhodnutí o vyloučení Mgr. Vrbíka, s čímž souvisela nutnost rozhodnout o určení osoby zastupujícího soudce. Je nepochybné, že o této možnosti musel být informován řídicí předseda senátu 8 To tzv. dopředu, a to přinejmenším proto, aby bylo ověřeno, že v den rozhodování o vyloučení soudce Mgr. Vrbíka, který byl současně dnem konání veřejného zasedání o podaném odvolání obviněného a poškozeného, lze zajistit z tohoto senátu zastupujícího soudce, když, pokud by tomu tak nebylo, musel by být podle rozvrhu práce ustanoven zastupující soudce z dalšího v úvahu připadajícího senátu. Proto se mohl s relevantním spisovým materiálem seznámit v úvahu připadající senát a zastupující soudce před konáním veřejného zasedání, tzv. dopředu.

55. Nadto je třeba zdůraznit, že zastupující soudce je soudcem z povolání, tedy jedná se o osobu práva znalou, která musí z důvodu svého pracovního postavení být schopna reagovat na právní problematiku bezprostředně. Jinak vyjádřeno, v případě zastupujícího soudce se fakticky jednalo o výkon pracovní činnosti, kdy i podstata odvolací argumentace byla tzv. známa dopředu z písemného vyhotovení odvolání obviněného a poškozeného, takže členové odvolacího senátu byli s ní seznámení a bylo jím známo jakými námitkami se musí zabývat a vypořádat se s nimi v rámci odvolacího řízení. Na závěr je třeba i pro jistou přesnost uvést, že i tvrzení obviněného o rozsáhlosti předloženého spisového materiálu není zcela odpovídající. Je tomu tak proto, že rozsudek soudu druhého stupně se sice nacházel na č. l. 1363, ovšem obviněný zcela pomíjí, že obžaloba byla podána pro mnohem rozsáhlejší trestnou činnost, které se měl obviněný dopustit i vůči V. S. a L. D., pro kterou byl následně obviněný obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn. Zde je namístě uvést, že právě ve vztahu k zproštěné trestné činnosti bylo provedeno již v rámci přípravného řízení rozsáhlé dokazování, opatřena především řada listinných důkazů, takže z předloženého spisového materiálu se k nyní projednávané trestné činnosti vztahovala pouze výrazně menší část předloženého spisového materiálu. Navíc je třeba zdůraznit, že v soudní praxi se stává, že zastupující soudce se dokonce o tom, že má zastupovat v jiném senátu fakticky dozví v den konání soudního jednání (např. u důvodu náhlého onemocnění řádného člena senátu) a samotná tato skutečně nebrání tomu, aby se soudního jednání zúčastnil a podílel se na rozhodování soudu, když právě skutečnost, že se jedná o odborníka, který je soudem z povolání, zajišťuje řádný a odpovídají výkon ze strany tohoto zastupujícího soudce.

56. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, a to v jeho první a třetí alternativě. Nejvyšší soud se nejprve zabýval první variantou tohoto tvrzeného dovolacího důvodu, tj. námitkou, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Dovolací soud považuje za vhodné a potřebné nejprve rozvést obecné předpoklady naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud musí připomenout, že ke zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním by mohlo dojít pouze v případě takového excesu, který je v rozporu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale obecně nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Zde je namístě současně zdůraznit, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

57. Z pohledu konkrétní uplatněné argumentace vztahující se k tzv. extrémnímu rozporu lze mít za to, že tyto námitky jsou uplatněny toliko formálně, když dovolatel jen vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy a jaké skutkové závěry na základě těchto provedených důkazů následně učinily. Jinak vyjádřeno, námitky obviněného ve shora uvedené části dovolání nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování, jakož i případně vadnou právní kvalifikaci skutku. Taková argumentace nemůže po obsahové stránce naplnit existenci tvrzeného tzv. extrémního rozporu.

58. Pro jistou úplnost Nejvyšší soud musí také připomenout, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je tedy především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily. Oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, jakož i s dalšími ve věci provedenými důkazy, především otázkou věrohodnosti poškozeného. Odůvodnění jejich rozhodnutí tedy splňuje požadavky ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

59. Přes tento závěr se Nejvyšší soud k dovolací argumentaci obviněného směřující k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, byť stručněji, vyjádří. Lze mít za to, že obviněný fakticky vyjadřuje nesouhlas s tím, že soudy považovaly za věrohodnou výpověď poškozeného na rozdíl od jeho výpovědi a že neakceptovaly jeho obhajobu, když nesouhlasí s hodnocením jeho obhajoby zejména odvolacím soudem. Současně poukazuje na skutečnosti, které podle jeho názoru zpochybňují věrohodnost výpovědi poškozeného (v přípravném řízení nezmiňoval žádnou dohodu ohledně opožděného přihlášení pohledávky za Š., rozdílné údaje ohledně úhrady z případu STARSTAV-SANACE), když zároveň akcentuje skutečnost, že by jako osoba práva znalá nikdy nepřistoupil na dohodu týkající se škody, která měla poškozenému vzniknout v souvislosti s pozdním uplatněním pohledávky za panem Š. v rámci insolvenčního řízení, když v rámci insolvenčního řízení byla možnost uspokojení této pohledávky nulová. Podle obviněného měly tedy soudy na posouzení výpovědi použít pravidla RAVEN.

60. Nejvyšší soud považuje za nutné vzhledem k námitkám obviněného předně uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti verze obviněného a věrohodnosti výpovědi poškozeného zabývaly, když své úvahy stran toho, proč dospěly k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozeného i řádně a přesvědčivě zdůvodnily, a to zejména soud druhého stupně, který fakticky reagoval na totožné námitky jaké uplatnil obviněný v rámci podaného dovolání (viz bod 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 14–20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Nad rámec úvahy těchto soudů považuje dovolací soud za potřebné uvést, že pokud obviněný namítá, že v rámci přípravného řízení se poškozený nezmiňoval o dohodě týkající se opožděného přihlášení pohledávky za panem Š. a toho, že platby za poskytnuté právní služby se budou tzv. umořovat tím, že tyto budou odečítány z tohoto dluhu, z čehož dovozuje jeho nevěrohodnost, lze k tomu uvést následující. Lze mít za to, že obviněný zcela pomíjí, že v rámci přípravného řízení nebyl vyslechnut poškozený v procesním postavení svědka, nýbrž s tímto byl sepsán, a to dvakrát, toliko úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. Zde je namístě uvést, že podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. si může policejní orgán k objasnění a prověření skutečnosti důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřovat potřebné podklady a nezbytné vysvětlení a zajišťovat stopy trestného činu, když v rámci toho je oprávněn, zejména vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a stáních orgánů. Podle § 158 odst. 6 tr. ř. o obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Úřední záznam pak slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu slouží k úvaze, zda takový důkaz provede. K obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení nelze v řízení před soudem jakýmkoliv způsobem přihlížet při provádění dokazování ani při rozhodování ve věci, pokud trestní řád nestanoví jinak. Trestní řád pak připouští přečtení úředního záznamu o vysvětlení osoby (a o provedení dalších úkonů) se souhlasem stran podle § 314d odst. 2 tr. ř. poslední věty ve zjednodušeném řízení navazujícím na zkrácené přípravné řízení (srov. § 179a a násl. tr. ř.), jakož i za podmínek uvedených v § 211 odst. 6 tr. ř. (ve znění novely provedené zákonem č. 459/2011 Sb.) i v jakémkoli jiném hlavním líčení nežli pouze ve zjednodušeném řízení se souhlasem státního zástupce a obžalovaného; tato úprava se týká i úředních záznamů o provedení dalších úkonů uvedených v § 158 odst. 3 a 5 tr. ř. (ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 158 [Přijímání a prověřování oznámení a jiných podnětů]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1958). O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když poškozený byl v řízení před soudem prvního stupně opakovaně vyslechnut v procesním postavení svědka. Za takové situace nemohly soudy k obsahu těchto úředních záznamů v rámci dokazování přihlížet, a pokud by tak soudy učinily, porušily by zákon (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 666/2002, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn 6 Tdo 1452/2017).

61. Toliko obecně je třeba zdůraznit, že obsah úředního záznamu je nepochybně limitován zejména tím, co je předmětem skutku, pro který se vede trestní řízení a tím, k čemu je vyslýchaná osoba dotazována policejním orgánem. Jinak vyjádřeno, obviněný pomíjí skutečnost, že poškozený v rámci přípravného řízení se vyjadřoval toliko ke skutku, pro který byla podána obžaloba, a ke skutečnostem, na které byl dotazován. Z pohledu tohoto závěru je třeba zdůraznit, že obviněný po zahájení trestního stíhání se ke skutku, který se týkal právě poškozeného, odmítl vyjádřit (viz č. l. 37), takže jeho obhajoba nebyla v přípravném řízení známa, a proto se mohl k obhajobě obviněného poškozený vyjádřit až v rámci řízení před soudem. Pokud pak dovolatel dovozuje nevěrohodnost poškozeného z toho, že jeho výpověď ohledně částky 40 000 Kč, kterou mu měl zaslat, není konstantní, tak je třeba uvést, že se jedná o jeho vlastní intepretaci této výpovědi. Poškozený totiž připouští, že mu částka 40 000 Kč byla obviněným zaslána, toto si ovšem musel vyhledal z výpisu z účtu, což je i určitým způsobem pochopitelné vzhledem k odstupu času. Nelze totiž pominout, že tato částka měla být zaslána dne 22. 5. 2015 a poškozený se poprvé k věci vyjadřoval až v roce 2023, a to za situace, kdy ho obviněný právně zastupoval i v jiných věcech. Samotné vyjádření poškozeného u hlavního líčení konaného dne 3. 10. 2024 neznamená zpochybnění jeho výpovědi, když z výpovědi svědka je nepochybné, že tento údaj si již dříve musel ověřovat z výpisu z účtu. Navíc nelze skutečně pominout ani to, že poškozený nebyl iniciátorem trestního řízení, na předmětnou trestnou činnost se přišlo tzv. náhodou při prověřování další trestní věci obviněného (poškozený V. S.). Proto na rozdíl od tvrzení obviněného nelze v postupu soudů nižších stupňů, které považovaly výpovědi poškozeného za věrohodné, spatřovat tvrzený extrémní rozpor.

62. Stran tvrzení obviněného, který zpochybňuje, že by jako osoba práva znalá přistoupil na to, že jeho úhrada za poskytnuté právní služby bude tzv. umořována z částky 300 000 Kč, kdy obviněný měl provést opožděné přihlášení pohledávky poškozeného vůči panu Š., je třeba uvést, že obviněný zcela pomíjí, že opožděné přihlášení pohledávky by bylo možno posoudit jako kárné provinění advokáta a že právě řešení, které měl poškozenému nabídnout, představovalo situaci, jak se kárnému řízení mohl vyhnout. Zde je třeba uvést, že advokáti při výkonu advokacie jsou sice pojištění, ale případná úhrada ze strany pojišťovny je zpravidla vázána právě na pravomocně ukončené kárné řízení. Pokud pak obviněný namítá, že mu muselo být jako advokátovi zřejmé, že přihlášena částka 300 000 Kč do insolvenčního řízení by nebyla vymožena celá, popř. vůbec, tak je třeba zdůraznit, že toto pro případnou kárnou odpovědnost by bylo bezpředmětné. Navíc úhrada této částky neměla být provedena v penězích, ale fakticky postupnou realizací právních služeb, takže zásah do majetkové sféry obviněného by nebyl tak citelný a umožňoval mu se vyhnout právě kárnému řízení. Samotná skutečnost, že poškozený k takovému vyřešení celého problému přistoupil, odpovídá tomu, že jak uvedl poškozený, v té době ho obviněný zastupoval v řadě věcí, s jeho právními službami byl fakticky spokojen, když tímto zvoleným postupem by mu ani nevznikla žádná škoda.

63. Obecně je ještě třeba uvést, že pokud se obviněný dovolává při posuzování věrohodnosti jeho výpovědi a výpovědi poškozeného pravidel RAVEN, tak pravidlo RAVEN nepředstavuje obligatorní metodologii pro hodnocení důkazů, zejména výpovědí v rámci trestního řízení. Samotné nepoužití tohoto pravidla nelze považovat za pochybení soudů nižších stupňů. Nadto je třeba zdůraznit, že obviněný při výkladu tohoto pravidla, které provedl v rámci dovolacího řízení, jen opětovně předestírá své vlastní hodnocení své osoby a osoby poškozeného z pohledu tohoto pravidla. Nejvyšší soud má za to, že při hodnocení důkazů je třeba dodržet ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy hodnotit provedené důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Takto podle dovolacího soudu soudy nižších stupňů v dané věci postupovaly. Na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, jak již bylo naznačeno, že soudy svůj závěr o věrohodnosti výpovědi poškozeného nezaložily na prostém konstatování, že jeho výpovědi uvěřily, protože je poškozený, nýbrž na komplexním hodnocení výpovědi poškozeného a hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného, včetně toho, jak se jeho obhajoba v průběhu řízení vyvíjela. Tyto soudy se zároveň zabývaly provedenými listinnými důkazy a jaké skutečnosti z nich vyplývají, když také tyto listinné důkazy hodnotily právě z pohledu obhajoby obviněného a výpovědi poškozeného.

64. Nadto má dovolací soud za to, že při hodnocení obhajoby obviněného skutečně nelze pominout, že tento, přestože zdůrazňuje, že je osoba práva znalá, současně tvrdí, že jako osoba, která poškozenému poskytovala advokátní služby, tomuto fakticky bez jakéhokoliv potvrzení či vyúčtování předávala finanční prostředky z předmětné exekuce v hotovosti, popř. prováděla zápočty vůči těmto vymoženým finančním prostředkům bez jakéhokoliv dokladu. Navíc také nelze pominout, byť skutečně toliko podpůrně, ani skutečnost, jak celá trestná činnost vyšla najevo. Z provedených důkazů totiž skutečně není pochyb, že poškozený přes jistou problematickou komunikaci s obviněným v průběhu času, a to zejména v pozdějším období (obviněný nebyl k sehnání), k tomuto choval nadále důvěru, takže situaci nijak aktivně neřešil (např. tím, že by si stěžoval na advokátní komoru či si zvolil jiného advokáta), takže na skutečnost, že se vůči němu obviněný dopustil trestné činnosti, se přišlo tzv. náhodou při prověřování podezření, že se obviněný dopustil jiné trestné činnosti. Proto ani tuto námitku nelze považovat za důvodnou.

65. Obviněný dále, jak již bylo naznačeno, uplatnil i třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tuto námitku vztahuje k neprovedení výslechu navrhované svědkyně M. Š., kdy neprovedení tohoto důkazu považuje za tzv. opomenutý důkaz. Tato námitka formálně naplňuje zvolený dovolací důvod, přesto je zjevně neopodstatněná, jak bude rozvedeno dále.

66. Nejvyšší soud nejprve považuje za nutné rozvést předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě. Obecně lze k problematice tzv. opomenutých důkazů uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

67. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

68. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

69. Z pohledu shora prezentovaných závěru je třeba uvést, že obviněný návrh na výslech svědkyně M. Š. učinil v rámci podaného odvolání. Odvolací soud se následně tímto důkazním návrhem zabýval, tedy nepominul ho, když tento zamítl pro nadbytečnost (viz bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje. Proto se v dané věci nemůže jednat o tvrzenou existenci tzv. opomenutých důkazů.

70. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když podstata jeho dovolací argumentace je založena na tvrzení, že nárok poškozeného byl promlčen, a že tedy soudy pochybily, pokud poškozenému přiznaly nárok na náhradu škody. Taková námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, neboť obviněný namítá nesprávné právní posouzení námitky promlčení, tedy nesprávnou aplikaci hmotněprávního předpisu, konkrétně občanského zákoníku.

71. Z pohledu shora uplatněné dovolací argumentace je třeba uvést, že promlčení upravuje § 629 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Podle tohoto ustanovení promlčecí doba trvá tři roky (odst. 1) a majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu (odst. 2). V prvním odstavci § 629 je zakotveno pravidlo určující délku obecné subjektivní promlčecí lhůty, jejíž počátek se stanoví dle § 619 (případně ve spojení s § 620 a 621) – (BRIM, Luboš. § 629 [Délka obecné promlčecí lhůty]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2056, marg. č. 1). Z pohledu počítání subjektivní promlčecí doby je nepochybně rozhodující okamžik počátku běhu této promlčecí doby. Jelikož v dané věci se jedná o náhradu škody, je rozhodující pro počátek běhu promlčecí doby ustanovení § 620 občanského zákoníku. Podle § 620 odst. 1 občanského zákoníku okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. Ustanovení § 620 tedy pro určitou kategorii práv vymezuje předpoklady započetí běhu promlčecí lhůty podle § 629 odst. 1 občanského zákoníku, kdy toto ustanovení je nutno vykládat ve spojení s § 619, a to konkrétně odst. 2 tohoto ustanovení. Podle § 619 odst. 2 občanského zákoníku právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. V dané věci jde tedy o řešení otázky, kdy se poškozený dozvěděl o okolnostech rozhodných pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby, tedy kdy se dověděl o tom, že mu jednáním obviněného mohla vzniknout škoda. Fakticky v dané věci jde o posouzení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí doby, když ani dovolatel nezpochybňuje, že objektivní promlčecí doba v době uplatnění nároku na náhradu škody neuplynula (tato v dané věci vzhledem v § 636 odst. 2 tr. ř. činí 15 let).

72. Předně je třeba uvést, že odvolací soud se námitkou promlčení zabýval, a to konkrétně v bodech 21 až 23 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Tento soud dospěl na podkladě provedeného dokazování k závěru, že poškozený se o vymožení finančních prostředků v rámci probíhajícího exekučního řízení dozvěděl až koncem roku 2022 od Policie ČR. Nejvyšší soud považuje jeho závěry za logické a odpovídající provedenému dokazování a pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje (viz bod 23 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nadto je třeba zdůraznit, že dovolatel závěr o tom, že poškozený věděl o vymoženém plnění v rámci probíhajícího exekučního řízení, zakládá na tom, že poškozený musel vědět, že dlužník je v zásadě bonitní dlužník, a na obsahu e-mailu ze dne 7. 7. 2014. Lze mít za to, že i v případě této argumentace obviněný požaduje, aby dovolací soud hodnotil jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů. Taková argumentace se fakticky míjí s naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když dovolatel jen jinak hodnotí obsah předmětného e-mailu než odvolací soud (soud prvního stupně se námitkou promlčení blíže nezabýval).

73. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že z obsahu předmětného e-mailu nevyplývá, že by skutečně součástí tohoto e-mailu byla předmětná příloha, ale zejména neprokazuje, že příloha byla poškozenému prokazatelně doručena. Nadto nebylo ani prokázáno, že by skutečně předmětný e-mail poškozený dostal a tento přečetl. Byť to obviněný tvrdí, je třeba mít za to, že poškozený kategoricky nepotvrdil, že e-mail skutečně dostal, tento se jen obecně vyjádřil, že pokud ho dostal, tak ho přečetl. Zde je třeba uvést, že skutečnost, že poškozený předmětný e-mail dostal a že si ho přečetl, nebyla v řízení nijak objektivizována (např. odpovědí poškozeného na tento e-mail či potvrzovací zprávou). Navíc je třeba zdůraznit, že z tohoto e-mailu, i pokud by ho poškozený dostal a přečetl si ho, nevyplývá, že částka, která měla do té doby být vymožena v rámci exekučního řízení skutečně byla připsána na účet advokátní úschovy. Jinak řečeno, z předmětného e-mailu nevyplývá, že by vymoženou částku měl k dispozici právě obviněný na účtu advokátní úschovy, který vystupoval jako právní zástupce poškozeného a jehož si poškozený tzv. najal, aby za něho jako osoba práva znalá celou situaci vyřešil. Nakonec pro jistou přesnost je také třeba uvést, že v té době, tj. ke dni, kdy měl být zaslán předmětný e-mail poškozenému, tj. ke dni 8. 7. 2014 na účtu advokátních úschov nebyla zaslána k tomuto dni celá vymožená částka ve výši 330 120 Kč, nýbrž toliko 237 000 Kč.

74. Současně nelze ani pominout skutečnost, že poškozený neměl žádné právní vzdělání, což nepochybně vedlo poškozeného k tomu, aby si pro předmětné exekuční řízení zvolil advokáta, který měl v předmětném řízení právně hájit jeho zájmy. Lze mít za to, že poškozený logicky očekával a předpokládal, že celou záležitost týkající se exekučního řízení zcela vyřídí právě obviněný a že vymožené exekuční prostředky budou zaslány na jeho účet jako subjektu, který v daném řízení poškozeného zastupoval, a že tento následně předmětné finanční prostředky zašle poškozenému a poté si za poskytnuté právní služby vyúčtuje odměnu podle uzavřené smlouvy. Jinak vyjádřeno, samotné zaslání nějakého dokumentu od exekutora neznamená, že poškozený jako osoba práva neznalá musel být srozuměn s tím, že vymožené finanční prostředky budou či snad již byly zaslány jeho právnímu zástupci, a že tedy může poškozený od svého právního zástupce tyto vymožené finanční prostředky již požadovat, popř. že není žádný důvod proto, aby tyto vymožené finanční prostředky zůstaly na účtu úschov u právního zástupce. Přijetí právního zástupce nespočívá jen v tom, že tento právní zástupce činí úkony vůči jiným subjektům jménem zastoupeného, ale že současně tento právní zástupce poskytne zastoupenému i odpovídající právní vysvětlení, za které nelze považovat jen přeposlání dokladů od exekutora bez nějakého osobního komentáře a vysvětlení se strany obviněného. Proto ani této námitce nebylo možno přisvědčit. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je pak bezpředmětná i námitka obviněného stran toho, že každé poskytnuté plnění se promlčovalo zvlášť.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

75. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentaci bylo sice možné částečně pod jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř. podřadit, avšak jednalo se o námitky neopodstatněné. Pokud neshledal dovolací soud opodstatněné námitky týkající se dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 1. 2026

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu