4 Tdo 73/2022

Plný text

4 Tdo 73/2022-327

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2022 o dovolání obviněného M. P., nar. XY, státního příslušníka Ukrajiny, trvale bytem XY, okres XY, ulice XY, XY, stíhaného jako uprchlého podle § 302 a násl. tr. ř., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 8 To 168/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 153/2019, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 8 To 168/2021, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 2021 sp. zn. 3 T 153/2019 včetně řízení, které jejich vydání předcházelo.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 2021 sp. zn. 3 T 153/2019 byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „o půlnoci ze dne 12. 6. 2019 na den 13. 6. 2019 v XY, v konečné stanici metra XY linka „XY“, v tam stojící vlakové soupravě, která měla následně vyjíždět ve směru stanice XY, ve čtvrtém vagónu soupravy č. XY, využil nepřítomnosti dalších osob a překonal odpor poškozené M. H., nar. XY, kdy proti její vůli ji chytil rukama a v pozici ve stoje jí sáhnul jednou rukou pod šaty, odsunul spodní prádlo a vsunul prsty do pochvy, následně poté, co poškozená ze soupravy vystoupila a opět do ní chtěla nastoupit, ji obžalovaný proti její vůli chytil za ruku a stáhl na nástupiště, držel ji svojí paží za horní část těla a přitom ji vlekl po nástupišti směrem k východu a pak, z důvodu zaregistrování jeho jednání dalšími osobami, jednání zanechal a odešel“. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 8 To 168/2021 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval ustanovený obhájce obviněného dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Předně namítl, že obecné soudy v rozporu se zákonem konaly hlavní líčení a veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, čímž došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Postup podle § 302 tr. ř. zde totiž nebyl namístě. Obhájce připomněl, že obviněný byl nejprve stíhán vazebně a dne 9. 10. 2019, tj. ve fázi přípravného řízení, byl propuštěn na svobodu. V součinnosti s obhajobou si okamžitě zajistil legalizaci pobytu v České republice a bydlení na ubytovně v Praze, účastnil se úkonu prostudování spisu po skončení vyšetřování u policejního orgánu a poté podal na příslušném odboru Ministerstva vnitra ČR žádost o vydání dlouhodobého pobytu na našem území, tak aby se mohl v trestním řízení i nadále hájit osobně. V prosinci 2019 však již neměl finanční prostředky ani na zajištění základních potřeb, a proto byl nucen odcestovat do místa svého trvalého bydliště na Ukrajinu ke své rodině. To, že se mu tam opakovaně nepodařilo doručit předvolání k soudnímu jednání, samo o sobě nemohlo vést k závěru o splnění podmínek pro vedení řízení proti uprchlému. Soudy měly nejprve důsledně a ve spolupráci s příslušnými ukrajinskými úřady zkoumat, proč obviněného nelze v místě trvalého bydliště zastihnout, což v potřebné míře neučinily.

Pokud jde o samotný výrok o vině trestným činem znásilnění, obhájce připomněl, že obviněný svou vinu od počátku popírá. S poškozenou se předtím neznal a spatřil ji pouze krátce v metru, kdy jevila známky silné opilosti. Chtěl jí pomoci, a proto ji podpíral při chůzi. Klíčová část skutkového děje, kdy měl uvnitř vagónu poškozené proti její vůli vsunout prsty do pochvy, nebyla bez důvodných pochybností prokázána. V uvedené souvislosti obhájce zdůraznil, že odsouzení dovolatele zde bylo postaveno pouze na výpovědi poškozené, která se v rozhodné době nacházela ve stavu těžké opilosti (3,71 ‰ alkoholu v krvi) a podle výpovědi znalce není vyloučeno, že v danou chvíli byly narušeny její schopnosti správně vnímat realitu a zachovat si zdravý úsudek. Nebylo tedy vyloučeno, že jednání obviněného ve vlakové soupravě vnímala jinak, než jak se ve skutečnosti událo, a tuto svou představu následně interpretovala při svých výpovědích. Při jedné z nich navíc sama připustila, že byla opilá, a nepamatuje si vše. Dále pak uvedla, že když ji zadrželi pracovníci metra s tím, že byla přivolána policie, prosila je, ať ji nechají odejít domů s tvrzením, že se nic nestalo. Přestože se v jejích výpovědích, které představovaly v podstatě jediný přímý usvědčující důkaz, objevily zcela zásadní rozpory, nalézací soud je vyhodnotil v neprospěch obviněného a odvolací soud následně takový postup aproboval jako správný. Oba soudy tak svá rozhodnutí zatížily vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Obhájce dále vyjádřil zásadní nesouhlas s právním posouzením jednání obviněného jako úmyslného trestného činu, kdy tato forma zavinění podle jeho mínění ani nebyla náležitě vyjádřena ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku.

Ve vztahu k výroku o trestu namítl, že obviněnému byla uložena nepřiměřeně přísná sankce, která zejména s ohledem na intenzitu posuzovaného jednání neodpovídala zásadám zakotveným v §§ 37 až 39 tr. zákoníku. Zdůraznil, že obviněný je osobou bezúhonnou a dosud netrestanou. Naproti tomu odmítl argument odvolacího soudu, že za situace, kdy obviněný po propuštění z vazby vycestoval z území České republiky do rodné země, o níž je známo, že vlastní občany nevydává, by se případné uložení jiného, alternativního trestu minulo účinkem.

S ohledem na výše rekapitulované důvody tedy podatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 8 To 168/2021, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 2021 sp. zn. 3 T 153/2019 zrušil a poté aby buď postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a odvolacímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, anebo v ní za podmínek § 265m tr. ř. rozhodl sám zprošťujícím výrokem. Součástí návrhu pak učinil i podnět předsedovi senátu dovolacího soudu k rozhodnutí o odkladu výkonu napadených rozhodnutí ve smyslu § 265o tr. ř. K podanému dovolání se v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám uplatněným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. konstatoval, že postrádají jakékoli opodstatnění. Zdůraznil, že ačkoli byly obviněnému doručovány zásilky na jím uvedenou adresu a prostřednictvím jeho tehdejší obhájkyně deklaroval zájem se osobně účastnit hlavního líčení, nikdy se k němu nedostavil, a to ani navzdory opakovaně nabízeným možnostem ze strany obvodního soudu. V průběhu řízení nakonec přerušil i kontakty s obhájkyní a nikdy se ani nepokoušel obstarat si povolení ke vstupu do České republiky. Materiální aspekt rozhodnutí, odůvodňující vést proti němu nadále řízení jako proti uprchlému, zde tedy splněn byl. Pokud jde o námitky podřazené pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce poukázal na jejich procesní, a nikoli hmotně právní povahu. Obhájce podle jeho názoru adekvátně neargumentoval ani existencí tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními, který navíc v nynější trestní věci ani reálně dovodit nelze. Soud prvního stupně vzal zcela důvodně za základ svých skutkových závěrů výpověď poškozené, kterou posoudil obezřetně a ve spojení s dalšími důkazy. Tuto výpověď přitom podporovaly jak kamerové záznamy ze stanice metra, tak i výpovědi svědků pracujících v dopravním podniku, kteří vnímali následné projevy chování poškozené i obviněného ve stanici. K osobě poškozené byl rovněž vyžádán znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie, z nějž vyplynula její způsobilost vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události. Třebaže se v inkriminované době nacházela ve stavu opilosti, v důsledku pravidelné konzumace alkoholu vůči němu byla odolnější. Zjevně si také byla vědoma toho, jakému sexuálnímu útoku je vystavena. Z kamerových záznamů zároveň nevyplynulo, že by její motorika byla podstatným způsobem narušena. Z odůvodnění soudních rozhodnutí pak nevyplývá, že by tyto důkazy hodnotily nějak selektivně a neobjektivně.

Pokud jde o výhrady směřující proti výroku o uloženém trestu, státní zástupce zastává názor, že neodpovídají nejen důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Prosté výhrady proti přísnosti uloženého trestu v zákonné výměře totiž v jejich rámci relevantně vznášet nelze. V potrestání obviněného se navíc žádný ústavněprávní deficit nenachází. Nalézací soud se individualizací trestu ve vztahu k jeho osobě a jednání zabýval adresně a v odůvodnění rozsudku vysvětlil, které skutečnosti vzal při stanovení jeho druhu a výměry v úvahu. Zohlednil i avizovanou trestní bezúhonnost obviněného, jemuž však na straně druhé přitěžovalo využití alkoholového opojení a nižší obranyschopnost poškozené při realizaci sexuálního útoku. Poznámku odvolacího soudu ohledně vycestování obviněného na Ukrajinu pak obhájce vytrhl z kontextu, neboť navazovala na předchozí výklad k účelu trestu spočívajícím ve sledování individuální a generální prevence. Trest, který byl obviněnému uložen, rozhodně nelze označit za extrémně přísný, exemplární či zjevně nespravedlivý. Své vyjádření státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ předpokládaný v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný M. P. (resp. obhájce vystupující za jeho osobu v rámci řízení proti uprchlému) je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkaly. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), obhájcem (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které se opírá, lze podřadit pod dovolací důvody, na které obhájce obviněného odkazuje. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že v průběhu dovolacího řízení byl trestní řád novelizován zákonem č. 220/2021 Sb., a to mimo jiné v tom směru, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změnám v systematice ustanovení § 265b tr. ř. V dovolání uplatněné důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. jsou tak nyní nově zařazeny v § 265b odst. 1 písm. h), i) a m) tr. ř. To ale samozřejmě na řádnosti podaného dovolání nic nemění.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v aktuálním znění (dříve § 265b odst. 1 písm. l/ tr. ř.), je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.

Prvá z obou alternativ předmětného důvodu dovolání byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Městský soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo některou z vad zakládajících existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), h) a i) tr. ř., v nyní účinném znění (dříve § 265b odst. 1 písm. d/, g/ a h/ tr. ř.), které obhájce obviněného rovněž uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v řízení před soudy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti.

Jestliže obviněný prostřednictvím obhájce namítl, že proti němu bylo v určité fázi konáno řízení jako proti uprchlému podle ustanovení § 302 a násl. tr. ř., ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, a v důsledku toho mu bylo odepřeno právo na přítomnost u hlavního líčení, resp. u veřejného zasedání o odvolání, uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. právně relevantně a navíc důvodně.

Obviněný je státním občanem Ukrajiny. Ode dne 15. 6. 2019 byl stíhán vazebně na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 6. 2019 sp. zn. 1 Nt 2015/2019 z důvodu ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. Posléze byl z vazby propuštěn dne 9. 10. 2019 (viz výpis z centrální evidence vězněných osob, č. l. 169). Posledním osobním úkonem obviněného v této věci bylo prostudování spisu dne 30. 10. 2019 (viz záznam o prostudování spisu z téhož dne, č. l. 153-154). Cizinecká policie obviněnému vystavila výjezdní příkaz platný do 31. 10. 2019. Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky potvrdilo, že obviněný si dne 23. 10. 2019 podal žádost o vydání dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území ČR (potvrzení o podání žádosti ze dne 23. 10. 2019, č. l. 155). Ministerstvo vnitra pak rozhodlo dne 5. 11. 2019 tak, že mu vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území neudělilo pro nesplnění podmínky uvedené v ustanovení § 33 odst. 3 ve spojení s ust. § 120a odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb. (viz přípis Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 5. 12. 2019, č. l. 177). Toto rozhodnutí v trestním spisu není založeno. Obviněný se podle vyjádření jeho tehdejší obhájkyně zřejmě v prosinci 2019 vrátil zpět na Ukrajinu. Jeho bydlištěm měla být ulice XY, okres XY, XY. Nalézací soud se mu na tuto adresu pokoušel doručit poštou obžalobu, předvolání k hlavnímu líčení plánované na den 9. 1. 2020 a poučení, které mu bylo doručeno dne 24. 12. 2019 (viz tzv. růžová mezinárodní doručenka, č. l. 175). Podle jednotlivých sdělení obhájkyně obviněného tento sliboval, že se k hlavnímu líčení dostaví s tím, že ale nemá vyřízené potřebné doklady, posléze že jej nechtějí pustit přes hranici kvůli ukončení doby platnosti cestovního dokladu, že má problémy ohledně víza za účelem dostavení se k soudu, jelikož v důsledku několikaměsíčního vazebního stíhání v této věci značně překročil povolenou dobu pobytu v ČR a příslušné úřady k tomu přihlíží k jako negativní okolnosti, že se na ně obrátí znovu apod. Ze sdělení Vízového odboru Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 24. 2. 2020 plyne, že obviněný podle vízového archivačního systému evidujícího všechny žádosti o víza a pobyty žádost o vízum ani o pobyt za posledních 5 let nepodal (č. l. 187). Z kopie cestovního pasu obviněného je patrné, že jeho platnost končí 9. 8. 2028 (č. l. 149).

Podle pokynů nalézacího soudu příslušné trestní kanceláři byla obviněnému poštou opakovaně doručována obžaloba, poučení a předvolání k hlavnímu líčení, a to na hlavní líčení plánované na den 9. 1. 2020 (odročeno za účelem zjištění obhájkyně obviněného, kdy bude schopen přicestovat do ČR). Posléze mu bylo bezúspěšně znovu doručováno poštou předvolání k hlavnímu líčení na den: 1. 4. 2020 (hlavní líčení bylo odloženo), 3. 6. 2020 (hlavní líčení odročeno kvůli zákazu vstupu státních příslušníků Ukrajiny do ČR z důvodu onemocnění COVID 19), 2. 9. 2020 (hlavní líčení odloženo), 21. 9. 2020 (hlavní líčení odročeno za účelem vydání příkazu k zatčení). Předseda senátu nalézacího soudu pak dne 24. 9. 2020 vydal příkaz k zatčení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 1. 2020 sp. zn. 3 T 153/2019 podle § 305 tr. ř. rozhodl, že proti obviněnému bude nadále vedeno řízení proti uprchlému. Odůvodnil to tím, že ve věci bylo opakovaně nařizováno hlavní líčení, k němuž se obviněný nikdy nedostavil, ač byl obesílán, a přes svou obhájkyni deklaroval zájem se hlavního líčení osobně účastnit. V průběhu dalšího řízení přerušil kontakt i se svou obhájkyní a podle vyjádření Ministerstva zahraničních věcí se nepokusil si vyřídit povolení ke vstupu na území ČR. Policejní orgány neměly poznatky o aktuálním pobytu obviněného, nepodařilo se jej zajistit ani prostřednictvím příkazu k zatčení. Nalézací soud proto uzavřel, že obviněný ač si byl vědom trestního stíhání proti jeho osobě, vyhýbá se kontaktu s orgány činnými v trestním řízení, čímž maří trestní řízení, a tím znemožňuje doručení předvolání k hlavnímu líčení a tedy samotné rozhodnutí ve věci. Dne 25. 3. 2021 a 5. 5. 2021, kdy se konalo hlavní líčení, nalézací soud doručoval předvolání k hlavnímu líčení obviněnému vyvěšením na úřední desku soudu. Odvolací soud pak rovněž vyrozuměl obviněného o konání veřejného zasedání dne 29. 6. 2021 vyvěšením na úřední desku soudu (č. l. 278). Tento soud měl za to, že podmínky vedení řízení proti uprchlému obviněnému byly splněny. V bodě 7 a 8 odůvodnění napadeného usnesení nejprve rekapituloval komunikaci nalézacího soudu s obhájkyní obviněného a uvedl, že se obviněného i přes opakované pokusy nepodařilo řádně předvolat. Ukrajina své vlastní občany nevydává a informace k nim podle zkušeností odvolacího soudu neposkytuje. Přímé sdělení obviněného absentuje a ani jeho obhájkyně neměla o něm žádné informace. Nalézací soud proto podle něj projevil vysoký stupeň trpělivosti a vyčerpal všechny možnosti, jež reálně měl ve vztahu k zachování práv obviněného k dispozici a věc projednal s cca šestiměsíčním časovým odstupem, který obviněnému nadstandardně poskytl s ohledem na omezení cestování v důsledku pandemie COVID 19. Obviněný neprojevil jakoukoli snahu situaci skutečně řešit a jeho prohlášení o neschopnosti se dostavit k hlavnímu líčení v ČR posoudil jako účelové ve snaze zmařit hlavní líčení i případný výkon trestu.

K celé této nastalé situaci je třeba zdůraznit, že doručování do ciziny upravuje ustanovení § 43 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož justiční orgán doručuje písemnost v trestním řízení adresátovi v cizím státu na základě žádosti o právní pomoc. Podle odstavce 3 téhož ustanovení může justiční orgán doručit písemnost v trestním řízení adresátovi v cizím státu, umožňuje-li to mezinárodní smlouva nebo tento zákon přímo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Takovou multilaterální mezinárodní smlouvou, k níž přistoupila Česká republika i Ukrajina, je Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních (Štrasburk, 20. 4. 1959; Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 550/1992 Sb.), spolu s Dodatkovým protokolem (Štrasburk, 17. 3. 1978; Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 31/1997 Sb.). V Druhém dodatkovém protokolu (Štrasburk, 8. 11. 2001, Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 48/2006 Sb.m.s., viz příloha 9/A níže specifikované Instrukce Ministerstva spravedlnosti) učinila Ukrajina výhradu a využila práva nepřijmout čl. 16, v němž je takové přímé doručování poštou upraveno. Doručování písemností na Ukrajinu upravuje i Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 9. 4. 2014, č. j. 37/2013-MOT-J/65, o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních, podle jejíž přílohy č. 16 je Ukrajina v souladu s čl. 15 odst. 1 věta druhá Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ve znění čl. 4 Druhého dodatkového protokolu státem s možností přímého styku justičních orgánů. Ukrajina dále učinila prohlášení k čl. 7 této Evropské úmluvy tak, že předvolání obviněného, který je na území Ukrajiny, se zasílá orgánům, kterých se týká, nejméně 40 dnů před dnem, kdy se má dostavit k soudu. Ukrajina dále prohlásila, že ve smyslu čl. 24 Úmluvy se pro její účely „justičními orgány“ Ukrajiny rozumí obecné soudy, prokurátoři všech stupňů a orgány přípravného vyšetřování (Příloha č. 8/A této Instrukce).

Z uvedeného plyne, že nalézací soud nebyl oprávněn doručovat obžalobu a předvolání k hlavnímu líčení poštou, ale byl povinen za účelem provedení takového procesního úkonu požádat v intencích Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních příslušný justiční orgán Ukrajiny, na jejímž území má být úkon proveden. Nalézací soud popřípadě mohl požádat tyto ukrajinské orgány o součinnost v podobě vypátrání pobytu obviněného. V odvolacím řízení pochybil i odvolací soud, neboť byl na základě podaného odvolání povinen zkoumat, zda byly a jsou zákonné podmínky pro řízení proti uprchlému splněny. Pokud by tak řádně učinil, nemohl by předchozí postup soudu prvního stupně při doručování písemností obviněnému na Ukrajinu akceptovat a to právě z důvodu, že na Ukrajinu není přípustné přímé doručování soudních písemností poštou, nýbrž pouze prostřednictvím justičního orgánu, což uskutečněno nebylo.

Dále je třeba zmínit, že návrat obviněného do státu, jehož je občanem, nelze bez dalšího považovat za akt, jímž se obviněný vyhýbá trestnímu řízení ve smyslu § 302 tr. ř., zvláště když je známa adresa jeho pobytu v tomto státě. Jestliže nalézací soud nedoručil obžalobu a předvolání k hlavnímu líčení prostřednictvím ukrajinských justičních orgánů a odvolací soud pokračoval v řízení proti uprchlému i přes takové pochybení, postupovaly oba soudy procesně nesprávně. Obviněného řádně nepředvolaly k hlavnímu líčení a posléze nevyrozuměly o konání veřejného zasedání způsobem umožňujícím jim popřípadě konat hlavní líčení či veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti v rámci řízení proti uprchlému. Zákonné podmínky pro řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. ř. tudíž v posuzované věci nebyly splněny. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 3 T 153/2019, kterým rozhodl o konání řízení proti uprchlému, nadto není ani patrné, zda soud měl za to, že takové řízení vede proti obviněnému z důvodu, že se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo proto, že se skrývá.

Taktéž je nutno přičinit poznámku, že pokud Ministerstvo vnitra ČR nevyhovělo žádosti obviněného o vydání víza nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území ČR, obviněný byl po propuštění z vazby z území ČR povinen vycestovat tím spíše, pokud do ČR přicestoval bez víza a finančních prostředků. To také posléze učinil. Za pozornost rovněž stojí, že za těchto okolností byl nemajetný obviněný bez jakýchkoli vazeb k ČR, pobývající na jejím území nelegálně a s povinností se vrátit do svého domovského státu, z vazby propuštěn, přičemž v trestním spisu ani není rozhodnutí o jeho propuštění z vazby založeno. Toliko z lustrace obviněného po podání obžaloby lze vysledovat, že tak zřejmě učinil soud, když vazba byla nahrazena jiným opatřením podle § 73 odst. 1 nebo § 73a tr. ř. za současného využití elektronické kontroly podle § 73 odst. 4 tr. řádu (viz č. l. 167).

Na základě výše uvedených zjištění a závěrů tak Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání v této části důvodným. Zbývající uplatněnou dovolací argumentací se již nezabýval, neboť napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů v důsledku shora vytýkaného závažného porušení procesních pravidel pro doručování nemohou tak jako tak obstát. Obviněný předmětné námitky bude moci uplatnit v novém řízení, které bude muset být v jeho věci konáno po jejím vrácení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud tudíž zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 8 To 168/2021, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 2021 sp. zn. 3 T 153/2019, včetně řízení, která oběma zrušeným rozhodnutím soudů nižších stupňů předcházela a současně zrušil i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.). Poté Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).

V novém řízení bude třeba, aby obvodní soud doručil obviněnému předvolání k hlavnímu líčení a obžalobu v intencích Evropské úmluvy o právní pomoci v trestních věcech prostřednictvím ukrajinských justičních orgánů, popřípadě prostřednictvím nich zjistil pobyt obviněného. Pokud by bylo i takové doručení, případně zjištění pobytu obviněného neúspěšné, může rozhodnout o konání řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 tr. ř. a násl., v němž řádně odůvodní, zda tak činí proto, že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině anebo tím, že se skrývá.

Nejvyšší soud si je pochopitelně vědom současné situace na území Ukrajiny, která zásadním způsobem brání běžnému postupu justičních orgánů tohoto státu. Vytýkaná procesní pochybení nalézacího i odvolacího soudu, která předcházela vydání jejich meritorních rozhodnutí, jsou ale natolik významná a zásadní, že je nebylo možné ignorovat, a to i při vědomí, že to může znamenat nemožnost projednat a rozhodnout věc obviněného v dohledné době.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít podle odstavce 2 téhož ustanovení tr. ř. ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud jde o podnět obhájce obviněného k odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 265o odst. 1 tr. ř.), předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal k takovému postupu důvod.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 3. 2022

JUDr. František Hrabec předseda senátu