Plný text
4 Tdo 80/2026-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání obviněného J. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 12 To 212/2025, v trestní věci vedené Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 122/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 3 T 122/2024 (dále jen „rozhodnutí soudu prvního stupně“, popř. „rozhodnutí nalézacího soudu“), byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
„v období od 13. 1. 2024 do 16. 1. 2024 z přesně nezjištěného místa ze své e-mailové adresy XY úmyslně odeslal poškozenému A. J., do jeho pracovní emailové schránky XY celkem 4 e-mailové zprávy obsahující výhružky smrtí a těžkou újmou na zdraví, se kterými se poškozený seznámil buď ve své advokátní kanceláři v Praze nebo v XY, konkrétně odeslal 1.) dne 13. 1. 2024 ve 20:55 hodin e-mail s předmětem zprávy ve znění "Vymaštěný právnický prase" a obsahem zprávy "Prej ti hodně dlužím. A víš, že jo?? Brzo ti přijdu zaplatit, na to dosmrti nezapomeneš, JF", 2.) dne 15. 1. 2024 ve 22:40 hodin e-mail s předmětem zprávy "Prase, chcípneš !!" a obsahem zprávy "Bude to bolet.", 3.) dne 16. 1. 2024 ve 14:00 hodin e-mail s předmětem zprávy "Odporné prase" a obsahem zprávy "Chcípneš!! Brzo." a 4.) dne 16. 1. 2024 ve 21:37 hodin e-mail s předmětem "Rozsekané" a s obsahem zprávy "prsty, z nich hodně krve. Všechny nepotrestám, tebe, ty prase, jo.", přičemž tyto e-maily vzbudily v poškozeném důvodnou obavu o jeho život a zdraví a přinutilo jej to k přijmutí dočasných bezpečnostních opatření“.
2. Za uvedenou trestnou činnost uložil nalézací soud obviněnému podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložil dále soud prvního stupně obviněnému povinnost, aby se ve zkušení době podmíněného odsouzení zdržel jakéhokoliv kontaktu (osobního, písemného, elektronického, prostřednictvím třetích osob a podobně) s poškozeným.
3. Proti rozhodnutí nalézacího soudu podal obviněný odvolání, které směřoval proti všem jeho výrokům. Tento opravný prostředek podal taktéž státní zástupce, který jej směřoval do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 12 To 212/2025, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém výslovně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestního činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítá, že došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dále byly pominuty důkazy zásadního významu, ačkoliv byly navrhovány, jedná se tedy o problematiku tzv. opomenutých důkazů. Podle obviněného nebyl proveden navrhovaný důkaz, aby si soud vyžádal zjištění, od kdy má poškozený střelnou zbraň a zbrojní průkaz. Pokud by bylo zjištěno, že ji má již před lednem 2024, kdy mělo dojít ke spáchání přečinu, tak by to zcela vyvracelo závěry o tom, že by předmětné e-maily zaslané obviněným mohly vzbudit v poškozeném obavu o život a zdraví, protože zbraň by si poškozený pořídil bez příčinné souvislosti se zaslanými e-maily již dříve. Má za to, že údajná přijatá bezpečností opatření nebyla nijak prokázána, nedošlo ani k výslechu např. zaměstnanců advokátní kanceláře poškozeného, kteří by se mohli k takovým opatřením a jejich rozsahu vyjádřit. Obviněný je tedy toho názoru, že z provedených důkazů nevyplynula rozhodná skutková zjištění, která pak vedla k tomu, že byl shledán vinným. Nadto nebyly provedeny navrhované důkazy.
6. Obviněný dále namítá, že e-maily zaslal do e-mailové schránky advokátní kanceláře poškozeného, k níž mělo přístup více osob a e-maily se tak nemusely vztahovat výslovně k osobě poškozeného. Podle obviněného tak nebyly naplněny znaky přečinu obviněného vůči poškozenému a nedošlo k naplnění subjektivní stránky předmětného přisouzeného přečinu, když e-maily neadresoval přímo poškozenému. Taktéž rozporuje, že by zaslal čtyři e-maily, ale pouze tři, což nelze bagatelizovat, když vyšší počet znamená závažnější jednání. Není mu tak zřejmé, jak mohlo být z provedeného dokazování uzavřeno, že zaslal e-maily čtyři.
7. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvádí, že pokud by se daný skutek stal, nelze jej kvalifikovat jako přečin, a to jak vzhledem k výše uvedeným argumentům, tak i k jeho nízké intenzitě. Jeho jednání tak mělo být posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití, kdy u obdobných jednání k takovému posouzení dochází. Obviněný poukazuje na to, že původně i tato jeho věc byla jako přestupek projednávána. Akcentuje taktéž to, že e-maily byly zaslány v časově velmi krátkém období a před delší dobou. Je přesvědčen o tom, že jeho jednání nelze podřadit pod skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování.
8. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 212/2025-411, zrušil a vrátil mu věc k projednání a rozhodnutí, nebo aby obviněného sám zprostil obžaloby.
9. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že si je vědom skutečnosti, že obviněný sám zaslal soudu prvního stupně přípis označený jako dovolání (viz č. l. 419–421.). Zde je ovšem potřeba uvést, že dovolání je možno podle § 265d odst. 2 tr. ř. podat toliko prostřednictvím obhájce, o čemž obviněný byl řádně poučen v rámci rozhodnutí soudu druhého stupně, včetně toho, že takové podání nelze považovat za dovolání. Proto Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné obsah tohoto přípisu obviněného v předmětném rozhodnutí rozvádět a zabývat se jeho obsahem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 101/2004).
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. 1 NZO 999/2025, nejprve zrekapituloval průběh řízení a argumentaci dovolatele. Následně uvedl, že argumentace obviněného stran opomenutých důkazů se míjí s obsahem dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě. Žádný z důkazních návrhů popsaných v dovolání totiž nelze považovat ve smyslu odkazovaného ustanovení za důkaz podstatný a vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. K rozporování přijatých bezpečnostní opatření dodává, že obviněný ignoruje ten fakt, že k naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu se nevyžaduje, aby důvodná obava u poškozeného skutečně vznikla, ale postačí, že její vznik byl reálný. Na to obviněného upozornil již soud prvního stupně v bodě 32 jeho rozsudku.
11. Státní zástupce dále uvádí, že není pochyb o tom, že jednání obviněného bylo způsobilé reálně vzbudit v poškozeném vážnou obavu, což podrobněji rozepisuje a zejména poukazuje na to, že obviněný je agresivní povahy, což bylo poškozenému z jejich dřívějšího kontaktu známo. V této souvislosti odkazuje na body 21 až 24 rozhodnutí soudu prvního stupně. Ohledně okolností nabytí zbrojního průkazu poškozeným nadto nejde ani o důkaz opomenutý, neboť se s ním vypřádal přinejmenším odvolací soud v bodě 22 jeho usnesení. Pokud obviněný namítá, že výhružné e-maily nemusely směřovat přímo vůči poškozenému a že nebylo prokázáno, že byly celkem čtyři, pak tyto námitky vyvrátil opět logicky již soud prvního stupně v bodech 16 až 18 jeho rozsudku, které doplnil odvolací soud v bodech 21 až 23 napadeného usnesení. Ve své podstatě jde tedy pouze o opětovné předložení obhajoby, s níž se již soudy obou stupňů pregnantně vypořádaly. Soudy taktéž nijak nepochybily, pokud shledaly v nynější věci dostatečnou míru konkrétní společenské škodlivosti, aby i přes zásadu subsidiarity trestní represe dovodily potřebu trestněprávní reakce. V tomto pak odkazuje státní zástupce na bod 32 rozsudku soudu prvního stupně a bod 36 usnesení soudu druhého stupně.
12. Závěrem vyjádření tak státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
13. Obviněný zaslal dne 1. 2. 2026 Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolatel vyslovuje nesouhlas s argumentací státního zástupce, například rozporuje přiléhavost odkazu státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 87/2017. Namítá, že to byl právě poškozený, kdo začal kontakty s dovolatelem vyhledávat, nadto dokonce sledoval jeho pohyb. Akcentuje, že poškozený ho chtěl společně s insolvenční správkyní okrást, přičemž odkazuje na rozsudek ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 73 ICm 192/2024. Odmítá, že by měl vůči poškozenému krajně nepřátelsky laděné projevy či vznášel výhružky usmrcením. Současně nesouhlasí s tím, že by se soud vypořádal s argumentací ohledně zbrojního průkazu. Taktéž poukazuje na to, že konstatování, že je agresivní povahy není ničím podloženo. Namítá, že například ve znaleckém posudku z opatrovnického řízení není ani zmínka o údajné agresivitě, ale je zde na druhou stranu zmínka o tendenci ostře reagovat na zjevnou nespravedlnost. Posudek také konstatuje jeho vyrovnanou povahu bez zjevných anomálií. Dovolatel ostatně nikdy neměl ani konflikty s nikým, kdo ho předtím nenapadl, přitom obecně odkazuje (bez jejich konkretizace) na minulých 12 osvobozujících rozsudků. Namítá, že vyjádření státního zástupce bylo nadto podáno po lhůtě 8 pracovních dní, a tak nelze k němu ani přihlížet.
14. Možnosti repliky k vyjádření státního zástupce využil i obhájce obviněného, který v podání ze dne 10. 2. 2026 uvedl, že obviněný má nadále za to, že u poškozeného nebyla reálná důvodná obava, a že tedy nebyla naplněna objektivní stránka přečinu nebezpečného vyhrožování. Zdůrazňuje, že z ničeho konkrétního nevyplývá, že by byl obviněný agresivní povahy; naopak podle dřívějších znaleckých posudků je vyrovnané povahy a nedostává se do konfliktu bez příčiny. Zároveň má za to, že nebyla dána dostatečná míra společenské nebezpečnosti, a jeho jednání proto nebylo přečinem.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
19. Z podaného dovolání obviněného je zřejmé, že v něm dovolatel výslovně uvedl dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., přičemž zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jedná se nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
23. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maxima práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
24. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, existenci tzv. opomenutých důkazů a neaplikování zásady subsidiarity trestní represe, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice s vyšší mírou tolerance odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.
25. Úvodem je třeba předeslat, že námitky uvedené v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení. Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje ve své podstatě pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci se jedná i v projednávané věci.
26. Bez ohledu na shora uvedené přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Ve vztahu k tvrzenému naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v dovolání namítá, že e-maily nezaslal přímo poškozenému, rozporuje, že by zaslal čtyři e-maily a současně namítá, že ničím nebylo prokázáno, že poškozený skutečně přijal údajná bezpečnostní opatření. Je tedy přesvědčen o tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Uplatňuje tedy první variantu tohoto zvoleného dovolacího důvodu. Podle Nejvyššího soudu takto uplatněná argumentace nelze ani formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný, když jeho argumentace nepřesahuje pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů.
27. S ohledem na uplatněnou argumentaci považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale v praxi nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
28. Ve světle shora naznačených východisek dovolací soud k námitkám obviněného mířícím na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě uvádí, že těmito námitkami se již zabývaly podrobně soudy nižších stupňů. Stran argumentace, že výhružné e-maily nemusely směřovat přímo vůči poškozenému a nebylo prokázáno, že byly celkem čtyři, lze pro stručnost odkázat na zcela přesvědčivé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (viz body 9 až 10, 13, 16 až 18 tohoto rozsudku), které následně doplnil odvolací soud v bodech 21 až 23. Pokud dovolatel rozporuje, že mu není jasné, z čeho byla dovozena jeho agresivita a současně rozporuje státním zástupcem odkazovaná usnesení, pak opět lze odkázat na body 21 až 24, ale i přim. bod 29 rozhodnutí soudu prvního stupně. Jako určující ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, jistě nelze ani vnímat to, zda bylo dostatečně prokázáno, jestli poškozený reálně přijal bezpečnostní opatření vůči poškozenému, když pro skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku je určující, zda výhružky obviněného mohou vzbudit důvodnou obavu, což bylo nade vší pochybnost v řízení prokázáno – k tomu viz body 12, 18, 28, 32 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a dále body 22 až 24 usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud se přitom s argumentací soudů nižších stupňů zcela ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje, zejména na konkrétně zmíněné body. Proto tyto námitky obviněného vyhodnotil jako zcela zjevně neopodstatněné.
29. Obviněný taktéž namítá, že nebyl soudem proveden jím navrhovaný důkaz, vyžádání si zjištění, od kdy má poškozený střelnou zbraň a zbrojní průkaz. Podle obviněného by tato skutečnost mohla případně vyvrátit závěry o tom, že e-maily zaslané obviněným mohly vzbudit v poškozeném obavu o život a zdraví. Tuto argumentaci lze z formálního pohledu podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě, po obsahové stránce je však jeho námitka zcela zjevně neopodstatněná.
30. K problematice tzv. opomenutých důkazů lze obecně uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
31. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu současně vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
32. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
33. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na bod 22 usnesení odvolacího soudu, který se s tímto důkazním návrhem obviněného vypořádal, když v kontextu dalších skutečností vyplývajících z provedeného dokazování by bylo jeho doplňování skutečně nadbytečné, pokud obviněný pouze požaduje zjistit informaci, od kdy má poškozený zbrojní průkaz a od kdy je držitelem střelné zbraně. V tomto ohledu Nejvyšší soud souhlasí s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že se nejedná o důkaz podstatný, když k naplnění objektivní stránky přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby důvodná obava u poškozeného skutečně vznikla, ale postačí, že její vznik byl reálný, na což upozornil nalézací soud obviněného v bodě 32 jeho rozsudku. Nejvyšší soud tak vyhodnotil i tuto námitku obviněného jako zcela zjevně neopodstatněnou. Nadto je třeba uvést, že z výpovědi poškozeného nevyplývá, že by si kvůli jednání obviněného pořídil zbrojní průkaz a zbraň, ale že zbraň začal nosit.
34. Obviněný ve svém dovolání uplatnil nepřímo i námitku subsidiarity trestní represe, když tvrdí, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Po obsahové stránce se však jedná o námitku neopodstatněnou, jak bude níže podrobněji rozvedeno.
35. Nejvyšší soud považuje za vhodné předně konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obecně lze tedy říci, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
36. Současně platí, že společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
37. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout i závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity trestní represe, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.
38. Na základě výše uvedených východisek je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se společenskou škodlivostí jednání obviněného zabývaly. Lze připustit jistou stručnost odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (viz bod 33 tohoto rozsudku) k této otázce, když detailněji se pak subsidiaritou trestní represe zabýval odvolací soud v bodě 26 odůvodnění jeho usnesení. Nejvyšší soud je však toho názoru, že z odůvodnění soudů obou stupňů je nade vší pochybnost zřejmé, že jednání obviněného svou intenzitou zcela zjevně dosahuje úrovně přisouzeného trestného činu. Předně je třeba zopakovat, že posuzovaný skutek odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V řízení před soudy nižších stupňů bylo prokázáno, že e-maily, které obviněný odeslal poškozenému, zasílal s úmyslem vzbudit v poškozeném strach z jeho osoby, tyto texty se přitom dostaly do sféry poškozeného a ten se s jejich obsahy seznámil, přičemž bylo bezpečně prokázáno, že byly schopny vyvolat u poškozeného důvodnou obavu alespoň z těžké újmy na zdraví. Je možné taktéž zdůraznit, že obviněný byl v minulosti odsouzen za trestné činy násilné povahy, a i přes jejich zahlazení je možno podpůrně přihlížet k tomu, že obviněný má určité sklony k páchání protiprávního jednání násilné povahy, což jeho výhružky umocňuje. Nejvyšší soud se v tomto ohledu ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, a pro jistou stručnost na jejich odůvodnění odkazuje. Nejvyšší soud tak shledal i tuto námitku obviněného jako zcela zjevně neopodstatněnou.
39. Pokud obviněný namítá, že nelze k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přihlížet, jelikož bylo zasláno po lhůtě, pak uvádí Nejvyšší soud následující. V § 265h odst. 2 tr. ř. je uvedeno, a to bez stanovení konkrétní zákonné lhůty, že předseda senátu soudu prvního stupně doručí opis dovolání obviněného státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit. Zákon tak neuvádí striktní lhůtu pro vyjádření státního zástupce k podanému dovolání. Limitem pro zohlednění vyjádření nejvyšší státní zástupkyně Nejvyšším soudem je v této souvislosti pouze skutečnost, zda je takové vyjádření doručeno Nejvyššímu soudu před samotným rozhodnutím o předmětném dovolání.
40. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
41. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a zčásti jim sice s určitou mírou tolerance odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 2. 2026
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu