4 Tdo 970/2024

Plný text

4 Tdo 970/2024-369

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání obviněného A. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 7. 2024, č. j. 55 To 93/2024-297, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 126/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 12. 2023, č. j. 3 T 126/2023-221 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný A. T. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku [ad 1] a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku [ad 2], kterých se dopustil podle skutkových zjištění tím, že

„1.

dne 23. 4. 2023 v době od 20:25 hod. do 20:35 hodin v Liberci před bytovým domem na adrese XY po předchozí vzájemné slovní rozepři, kdy po ní chtěl, aby se s ním bavila a odpověděla mu, a poté, co poškozená L. D., vytáhla z kapsy svého oděvu svůj mobilní telefon zn. iPhone Xs Gold, 256 GB a vytočila tel. číslo Policie ČR, OOP Vápenka, přistoupil k L. D., o níž věděl, že v té době byla v 3. měsíci těhotenství a opětovně po ní požadoval, aby ho poslouchala a přestala telefonovat, kdy do ní strkal tělem a následně jí mobilní telefon vytrhl z ruky, s tím, že jí ho vrátí, až mu vysvětlí proč s ním nemluví,

2. dne 8. 5. 2023 v době mezi 16:00 a 17:00 hodinami v Liberci po ulici XY ve směru na XY řídil motorové vozidlo VOLKSWAGEN SHARAN, registrační značky XY, pod křižovatkou s ulicí XY objel nástupní ostrůvek tramvajové zastávky MHD XY, prudce se rozjel ulicí XY směrem na ulici XY, kde pod nástupním ostrůvkem strhl řízení doleva a prudce se rozjel v kolizním směru vůči vozidlu VOLKSWAGEN TOURAN, registrační značky XY, jedoucímu po ulici XY ve směru k XY, v úmyslu vyvolat v posádce vozidla obavy z možné kolize, konkrétně v poškozeném V. D., který vozidlo řídil, a v poškozené L. D., o níž obžalovaný věděl, že v té době byla v 5. měsíci těhotenství, a své vozidlo až na poslední chvíli těsně před vozidlem poškozených prudce zastavil, čímž zabránil střetu vozidel, přičemž tento manévr byl objektivně způsobilý vzbudit obavu poškozených o jejich život a zdraví“.

2. Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 (třicet) měsíců. Pro výkon uloženého trestu obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 1 roku.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou L. D., s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci odvolání. Obviněný směřoval podané odvolání do výroku o vině a trestu. Státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného, které směřovala do výroku o vině pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“, popř. „soud druhého stupně“), tak, že rozsudkem ze dne 9. 7. 2024, č. j. 55 To 93/2024-297, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1, ve výroku o trestu a ve výroku, kterým byla poškozená odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě spočívajícím v tom, že

„dne 23.4.2023 v době od 20.25 hodin do 20.35 hodin v Liberci před bytovým domem na adrese XY po předchozí vzájemné slovní rozepři, kdy L. D., držela v ruce u ucha mobilní telefon iPhone Xs Gold, a telefonovala na Obvodní oddělení Policie Vápenka, přistoupil k ní v úmyslu ji mobilní telefon vzít, oběma rukama ji zezadu chytil kolem ramen, přitiskl se na ni a silou celým jejím tělem cloumal a přes odpor poškozené ji mobilní telefon vytrhl z ruky a z místa s ním odešel“. 5. Za tento zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, který zůstal pod bodem 2) v napadeném rozsudku nedotčen, uložil odvolací soud obviněnému podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 (třicet) měsíců. Pro výkon uloženého trestu obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou L. D., s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 7. 2024, č. j. 55 To 93/2024-297, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

7. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvádí, že tento citovaný dovolací důvod se dotýká vad, ke kterým došlo v procesu dokazování, přičemž poté blíže rozvádí naplnění jednotlivých variant tohoto zvoleného dovolacího důvodu. Následně ve vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu uvádí, že má za to, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, konkrétně zpochybňuje, zda bylo možno kamerový záznam na č. l. 82 spisového materiálu, který byl proveden jako důkaz v rámci hlavního líčení, použít v daném trestním řízení jako důkaz. 8. Vyslovuje přesvědčení, že aby bylo možno vůbec použít kamerový záznam jako důkaz v trestním řízení, musí být splněno několik zákonných podmínek, které ovšem v dané věci splněny nebyly. Předně namítá tzv. informovaný souhlas, neboť pokud je kamera umístěna na veřejně přístupném místě, musí být jasně označena podle GDPR, aby lidé věděli, že jsou monitorováni. Toto nebylo v dané věci splněno, když majitel si kameru na dům umístil z důvodu obav před zloději, avšak tuto neoznačil. Proto tento kamerový záznam není v trestním řízení použitelný. Dále obviněný rozsáhle zpochybňuje kvalitu pořízeného záznamu, když tvrdí, že na záznamu ho nelze identifikovat, protože muži není vidět do obličeje, záznam je nekvalitní a roztřesený a není z něj patrno, že by s poškozenou cloumal, aby získal mobilní telefon. Není také zřejmé, že záznam nebyl nějak upravován. Nebylo rovněž zkoumáno, zda záznamové zařízení bylo spolehlivé a zda s ním nebylo možno snadno manipulovat. Akcentuje také, že záznamy by měly být uloženy bezpečně a chráněny před neoprávněným přístupem a měla by být zaznamenávaná doba i datum nahrávání.

9. Dále dovolatel poukazuje na to, že pokud kamerový systém zaznamenává lidi, tak musí být provozován v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů, což se v dané věci nestalo. Proto se domnívá, že předmětný záznam nesplňuje podmínky, aby s ním mohlo být nakládáno jako s důkazem použitelným v trestním řízení. Přesto soudy k tomuto kamerovému záznamu jako k důkazu přistupovaly a použily ho při prokázání jeho viny, když vycházely primárně z tohoto kamerového záznamu. Soudy při hodnocení zmíněného důkazu nevzaly v úvahu nedotknutelnost soukromí osoby a právo na ochranu soukromého života vyplývající z čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), které v zákonné rovině rozvádí občanský zákoník v § 86. Ze všech shora uvedených důkazů proto obviněný uzavírá, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu. 10. Dovolatel dále konstatuje, že odvolací soud uzavřel, že skutek popsaný v bodě 1 obžaloby naplňuje všechny znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by se zabýval skutečností, zda mobilní telefon, který je zachycen na kamerovém záznamu, je skutečně mobilní telefon poškozené. Tedy, zda při tomto jednání zachyceném na kamerovém záznamu měl mobilní telefon získat, či se jednalo o jinou událost. Akcentuje, že popírá, že by poškozenou jakkoliv napadl, když současně rozvádí, co uvedl on a co poškozená. Podle něj z pořízeného kamerového záznamu není patrno, že by poškozené bral mobilní telefon. Soudy nižších stupňů se nezabývaly vůbec tím, jaký typ mobilní telefonu měla poškozená, jaký on, a ani se nesnažily postavit na jisto, jaký typ mobilního telefonu je na kamerovém záznamu v jeho ruce. Nelze tedy dovodit, že by se jednalo o telefon jiné osoby. 11. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný předně uvádí, že se neztotožňuje s právní kvalifikací jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, když poukazuje na úvahy soudu druhého stupně stran naplnění všech znaků tohoto trestného činu. Má za to, že i v případě, že by jeho jednání naplňovalo znaky nějakého trestného činu, mělo by být toto jednání kvalifikováno jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jak tomu učinil soud prvního stupně. 12. Následně zpochybňuje naplnění subjektivní stránky. Zdůrazňuje, že při posuzování existence subjektivní stránky musí být zejména zjištěno, jak přesně si pachatel počínal při prvotním kontaktu s poškozenou osobou, zda vůči ní použil nějaké násilí a v jaké intenzitě, anebo co konkrétně u poškozené osoby vyvolalo z pachatele a jeho projevu strach. Na zjištění těchto skutečností ovšem odvolací soud zcela rezignoval, když se spokojil s předmětným kamerovým záznamem, přes jeho nedostatky a subjektivně si z něho vybral jen to, co se mu hodilo. 13. Obviněný připouští, že poškozenou oslovil na ulici ve večerních hodinách, ovšem jednalo se o otevřené prostranství, takže se jí její situace nemusela jevit jako bezvýchodná. Pokud k ní přistoupil a pronesl, byť důrazně, aby se s ním bavila a odpovídala mu na jeho dotazy, nelze z toho dovodit závěr, že by dal bez dalšího poškozené najevo, že pokud mu nevyhoví, pak přistoupí k užití fyzického násilí. Zdůrazňuje, že podle Nejvyššího soudu musí být bezpečně prokázán úmysl pachatele trestný čin loupeže spáchat. K prokázání tohoto úmyslu ovšem musí být spolehlivě zjištěno, jaká byla pohnutka jeho jednání. Na objasnění této otázky ovšem odvolací soud zcela rezignoval. Podle jeho názoru se nevypořádal s jeho obhajobou, že se chtěl s poškozenou pouze bavit a aby odpovídala na jeho dotazy. Loupežný úmysl odvolací soud pouze presumoval z pořízeného kamerového záznamu. Proto má za to, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a proto je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 14. Současně obviněný podal návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 265o odst. 1 tr. ř., neboť je ve výkonu trestu odnětí svobody a neprodleným výkonem trestu hrozí závažná, a především nevratná újma na jeho základních právech. 15. Závěrem podaného dovolání pak obviněný navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 7. 2024, č. j. 55 To 93/2024-297, a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, pokud nebude moci dovolací soud rozhodnout ve věci sám postupem podle § 265m tr. ř. 16. K dovolání obviněného se dne 16. 10. 2024, pod sp. zn. 1 NZO 765/2024, vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve zrekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v čem spatřuje jejich naplnění. Následně konstatovala, že obviněný ve velké části opakuje obhajobu, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů (nesprávné hmotněprávní posouzení) a zčásti pak uplatňuje námitky nové týkající se procesní nepoužitelnost provedených důkazů. 17. Státní zástupkyně poté rozvádí obecné předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když vzhledem ke konkrétním námitkám považuje za primární se vypořádat s otázkou procesní použitelnosti kamerového záznamu. K této argumentaci pak uvádí, že z obsahu jí dostupného listinného materiálu není zřejmé, kdo a za jakých okolností předmětný kamerový záznam poskytl, kdo je vlastníkem kamery a zda vůbec tato osoba porušila svým jednáním povinnosti vyplývající ze zákona č. 101/2019 Sb., o ochraně osobních údajů, jak namítá obviněný. Proto státní zástupkyně vychází z obsahu podaného dovolání, ze kterého se podává, že kamerový záznam byl pořízen majitelem nemovitosti, na které měl kameru umístěnou. 18. Následně připouští, že právní úprava použitelnosti obrazových, zvukových nebo jiných záznamů předložených osobami odlišnými od orgánů činných v trestním řízení absentuje, když na tyto důkazy nelze použít, a to ani analogicky, úpravu týkající se orgánů činných v trestím řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 229/2008). Samotná použitelnost těchto záznamů předložených soukromou osobou ovšem vyplývá z dikce ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., podle kterého „za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci“. Tento závěr odpovídá i judikatuře (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. ÚS 143/06). 19. Připouští ovšem, že na přípustnost těchto důkazů je nutno aplikovat test proporcionality, který se podle Ústavního soudu skládá ze 3 kroků: 1) vhodnost, 2) potřebnost a 3) proporcionalita, a to v modifikované podobě. První krok vhodnosti bude zpravidla při provádění důkazů soukromou nahrávkou vždy naplněn, neboť připuštěním tohoto důkazů je a priori sledován legitimní cíl, kterým je objasnění spáchané trestné činnosti. Při druhém kroku musí být zkoumáno, zda provedení tohoto důkazního návrhu je potřebným důkazem ve vztahu k základnímu právu. Při třetím kroku je zapotřebí zvažovat, zda je újma na základním právu přiměřená vazbě na zamýšlený cíl v podobě objasnění spáchané trestné činnosti a potrestání pachatele (tzv. proporcionalita v užším smyslu). V rámci tohoto kroku bude základním kritériem poměřování práv a zájmů, které se ve veřejné a soukromé sféře střetávají. 20. Podle státní zástupkyně na projednávaný případ dopadají závěry prezentované v odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. ÚS 2425/09, z nichž mimo jiné vyplývá, že „Při posuzování námitky porušení práva na soukromí pořízením uvedeného záznamu lze dát za pravdu stěžovateli, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení trvalého záznamu spadá pod ochranu poskytovanou článkem 10 Listiny a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecně je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být dostupný široké veřejnosti (srov. odst. 58. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva P. G. a J. H. proti Spojenému království ze dne 25. 9. 2001, č. 44787/98, dostupný na http://echr.coe.int). Běžné použití bezpečnostních kamer samo o sobě, ať na ulici, nebo v prostorách jako nákupní centrum nebo policejní stanice, kde slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu, není problematické z pohledu článku 8 odst. 1 Úmluvy (srov. odst. 40. rozsudku Perry proti Spojenému království ze dne 17. 7. 2003, č. 63737/00). Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné na stěžovatelovu věc, neboť poškozený instalováním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého majetku a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod. Lze tedy uzavřít, že instalace průmyslové kamery a záznam jejím prostřednictvím získaný nenaplňuje znaky porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí.“.

21. Státní zástupkyně akcentuje, že pokud obviněný namítá nepoužitelnost pořízených kamerových záznamů z důvodů porušení právní úpravy o ochraně osobních údajů, tak trestní řád neobsahuje žádnou kategorizaci takových vad vyjma získání důkazů nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení, a proto bude nutno nepoužitelnost důkazů dovozovat výkladem v každém případě zvlášť. V tomto směru zdůrazňuje, že ze shora citovaného rozhodnutí vyplývá, že porušení oznamovací povinnosti by mohlo být přestupkem podle zákona o ochraně osobních údajů, nelze je však hodnotit jako porušení právního předpisu takové závažnosti, že by toto mělo za následek absolutní nepoužitelnost takového důkazu. 22. Podle státní zástupkyně pro posouzení soukromého záznamu jako přípustného důkazu je rozhodující také povaha konkrétního trestného činu a význam zájmu, který je chráněn příslušnou skutkovou podstatou. Zásahy do základního práva v podobě ochrany soukromí jedince by tedy neměly být nepřiměřené povaze stíhaného trestného činu. Z pohledu shora naznačených východisek je podle státní zástupkyně zřejmé, že předmětný kamerový záznam, který zjevně zachytil veřejný prostor, není důkazem nepřípustným. Akcentuje, že obviněný byl stíhán za trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož objektem je ochrana svobody rozhodování a ochrana majetku. Uvedený trestný čin spadá do kategorie zvlášť závažných zločinů, u kterých je zájem státu, ale i veřejnosti na jejich objasnění a spravedlivém potrestání jejich pachatelů v zásadě vyšší než v případě méně závažné trestné činnosti. 23. Rovněž námitky obviněného, že z kamerového záznamu nevyplývá a ani v řízení nebylo prokazováno vlastnictví mobilního telefonu poškozené a že na tomto záznamu není zachyceno, že to byl právě on, kdo užil násilí či pohrůžky násilí vůči poškozené, z čehož dovozuje existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazování, nepovažuje za důvodné. Podle státní zástupkyně jen obviněný vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy. Navíc pořízený kamerový záznam není ojedinělý důkaz, neboť jak již konstatoval odvolací soud (viz body 10 a 11), tak koresponduje s výpovědí poškozené. 24. Státní zástupkyně poté poukazuje na obecná východiska naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, přičemž uzavírá, že argumentaci obviněného je nutno vyhodnotit jako skutkovou polemiku se závěry soudů nižších stupňů, takže tato nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného v obecné rovině uvádí, že skutková zjištění nejsou v žádném, natož to v zjevném rozporu s provedenými důkazy.

25. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejprve státní zástupkyně připomíná obecná východiska tohoto dovolacího důvodů. Akcentuje, že s odkazem na tento dovolací důvod nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a ani prověřovat úplnost provedeného dokazování. Má za to, že konkrétní námitky uplatněné na podporu tohoto dovolacího důvodu představují z části námitky směřující proti skutkovému stavu, provedeným důkazům a jejich hodnocení. Proto lze obviněným uplatněné námitky podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen s určitou mírou tolerance. 26. Podle státní zástupkyně obviněný zpochybňuje naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétně namítá, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval pohnutkou jeho jednání a nevěnoval pozornost jeho obhajobě, že jen chtěl, aby se s ním poškozená bavila. Zároveň považuje za správný postup soudu prvního stupně, který jeho jednání právně posoudil jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Tyto námitky považuje státní zástupkyně za bezpředmětné, neboť se s nimi vypořádal odvolací soud v bodě 12 odůvodnění svého rozsudku. 27. Toliko obecně rozvádí skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, když konstatuje, že objektivní stránka spočívá v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, když ovšem postačí i úmysl nepřímý, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání pachatele, tak i k tomu, aby se cizí věci zmocnil. 28. Má za to, že obviněný trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchal již tím, že vůči poškozené v úmyslu zmocnit se cizí věci užil násilí (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 1981, sp. zn. 7 Tz 44/80), když akcentuje, že obviněný prokazatelně vytrhl poškozené mobilní telefon z ruky v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí proti ní. Podle státní zástupkyně nelze ani obviněnému přisvědčit v tom, že neměl v úmyslu zmocnit se mobilního telefonu, čímž deklaruje absenci subjektivní stránky. V tomto směru uvádí, že Nejvyšší soud vyložil, že o nepřímý úmysl se ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jedná tehdy, pokud cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, přičemž eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně byla pachateli nepříjemná, přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku významného pro trestní právo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004, uveřejněné pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.).

29. Zdůrazňuje, že ze skutkových zjištění bylo zjištěno, že obviněný po předchozí hádce s poškozenou ji zezadu chytil kolem ramen, přitiskl se na ní a celým jejím tělem cloumal, a i přes její odpor ji vytrhl mobilní telefon z její ruky. Za této skutkové situace je zcela logické, že obviněný věděl, že svým násilným překonáním odporu poškozené může způsobit protiprávní následek a s tímto následkem byl srozuměn. Takto si počínal proto, že chtěl poškozenou donutit, aby se podvolila jeho vůli a pokračovala v hovoru s ním, přičemž zcela ignoroval nedotknutelnost její osobní svobody a posléze i majetku. Současně státní zástupkyně uvádí, že o zvlášť závažný zločin loupeže jde i tehdy, kdy pachatel začal uskutečňovat násilí či pohrůžku bezprostředního násilí z jakékoliv jiné pohnutky a až v průběhu svého útoku pojme úmysl zmocnit se věcí poškozené osoby (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1470/2017).

30. Podle státní zástupkyně pak dovolání obviněného zčásti uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá, zčásti je zjevně neopodstatněné.

31. Závěrem proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovuje souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil jiné než navrhované rozhodnutí. Navrhovaná forma rozhodnutí pak činí bezpředmětným rovněž požadavek dovolatele na přerušení výkonu trestu, neboť pro takové rozhodnutí nejsou splněny zákonné podmínky. 32. K podanému vyjádření státní zástupkyně se vyjádřil obhájce obviněného. Nesouhlasí s jejím závěrem, že předmětný kamerový záznam je důkazem přípustným. Podle obviněného státní zástupkyně toliko rekapituluje obecné předpoklady použití kamerového záznamu pořízeného soukromou osobou, aniž by ovšem blíže své úvahy rozvedl. Dále se vyjadřuje k otázce vlastnictví předmětného mobilního telefonu, když nesouhlasí s tím, že by snad v podaném dovolání řádně neobjasnil otázku vlastnictví předmětného mobilního telefonu. V tomto směru pak opětovně rozvádí předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 33. Následně se vyjadřuje k argumentaci státní zástupkyně stran naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Opětovně poukazuje na pohnutku svého jednání, když akcentuje, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud jeho jednání právně kvalifikoval jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že pro závěr o naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu loupeže musí být objektivní okolnosti provázány s okolnostmi subjektivní povahy. Musí tedy být zjištěno, jak si pachatel počínal při prvotním kontaktu s osobou, zda vůči ní použil nějaké násilí a v jaké intenzitě, anebo co konkrétně vyvolalo z pachatele a jeho projevu strach. Podle obviněného ovšem odvolací soud na objasnění těchto skutečností zcela rezignoval, když vycházel toliko z pořízeného videozáznamu. Současně obviněný odkazuje na obsah podaného dovolání.

III. Přípustnost dovolání

34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

35. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

36. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 37. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 38. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 40. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 41. Jak již bylo konstatováno, obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to konkrétně v jeho druhé alternativě, když namítá, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Podle dovolatele totiž skutková zjištění v rozhodující míře vycházejí z kamerového záznamu, který je ovšem procesně nepoužitelný. Předmětná argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ovšem tuto shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.

42. Předně je třeba uvést, že tuto námitku obviněný v rámci řízení před soudy nižších stupňů neuplatnil, poprvé jí uplatnil až v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, takže na tuto námitku rozhodnutí soudů nižších stupňů nijak nereaguje. Nejvyšší soud tedy na tuto argumentaci musí reagovat toliko z pohledu tvrzených pochybení, aniž by bylo postaveno najisto, že tvrzená pochybení uvedená v dovolání jsou reálná. 43. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve se obecně zabývat tím, co může sloužit jako důkaz. V tomto směru je nutno odkázat na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., podle kterého může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Limitem této, na první pohled neomezené, formulace musí být zásady trestního práva procesního, čili zásada zákonnosti trestního řízení, jakož i zásady další, které naplňují obsah principu spravedlivého procesu (např. presumpce neviny aj.), spolu s výkladem dalších ustanovení trestního řádu, které jsou příkladmo vyjmenované např. v komentáři k trestnímu řádu, viz ŠÁMAL, Pavel. a kol. Trestní řád I. § 1 až §156. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, § 89 odst. 2 tr. ř. Svým způsobem „cílovou“ zásadu v tomto kontextu pak představuje zásada uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř., tedy zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 05. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000). Současně také, pokud se jedná o využití zajišťovacích institutů, kterými je zasahováno do ústavně zaručených práv obviněných, musí být respektována i zásada vyjádřená v § 2 odst. 4 tr. ř., tj. intenzivní šetření práv a svobod zaručených Listinou práv a svobod, jakožto součásti ústavního pořádku České republiky, respektování práva na spravedlivý proces a zasahování do práv osob, jichž se úkony týkají jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 6 Tz 14/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 686/2018).

44. Z dikce ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. tedy vyplývá, že žádný druh důkazního prostředku nelze vyloučit s výjimkou případů upravených v § 89 odst. 3 tr. ř., který upravuje určité výjimky z tohoto pravidla. Jinak vyjádřeno, žádný druh důkazního prostředku nelze předem vyloučit, kromě případů, v nichž přímo z trestního řádu (nebo i z jiného právního předpisu) vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku, postupu nebo úkonu, resp. kde lze dovodit jeho nepřípustnost z některých souvislostí a za určitých okolností (viz PÚRY, František. § 89 [Obecná ustanovení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. § 1 až §156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1336.). Ustanovení § 89 odst. 3 tr. ř. stanoví, že se důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí použít v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která se takového donucení nebo hrozby dopustila. Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení je tedy absolutně neúčinný, tj. tuto jeho vadu nelze odstranit a v trestním řízení jej zásadně nelze použít, vyjma již uvedeného případu. V tomto smyslu jde o jedinou výjimku z použitelnosti nezákonně vynuceného důkazu. Jinak je nezákonně vynucený důkaz nepoužitelný bez ohledu na skutečnost, zda svědčí ve prospěch, či v neprospěch obviněného, a nezáleží ani na tom, zda byl vyhledán, opatřen a proveden orgánem činným v trestním řízení, nebo vyhledán, předložen či navržen některou ze stran. Nezákonně vynucený důkaz je nepoužitelný rovněž bez ohledu na to, ve které fázi jeho získávání došlo k nezákonnému donucení nebo hrozbě donucením, tedy zda se tak stalo při vyhledávání důkazu, při jeho opatřování nebo při jeho provádění. Otázku, zda byl určitý důkaz získán nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení, řeší každý orgán činný v trestním řízení samostatně, konečné rozhodnutí v tomto směru pak přísluší soudu (srov. ÚS 7/1998-u) (viz PÚRY, František. § 89 [Obecná ustanovení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. § 1 až §156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1347.). 45. V předmětné věci jde fakticky o použitelnost důkazu, který byl pořízen soukromou osobou, tedy nikoliv orgány činnými v trestním řízení. Obecně lze připustit, že současná právní úprava výslovně neupravuje použitelnost obrazových, ale i např. zvukových záznamů, které byly pořízeny a předloženy osobami odlišnými od orgánů činných v trestním řízení. Současně není ani výslovně upraveno vyhledávání, opatřování a předkládání takových záznamů. Z pohledu těchto závěrů je třeba uvést, že použitelnost takových obrazových záznamů, tedy pořízení obrazového záznamu soukromou osobou, který je následně použit jako důkazní prostředek, vyplývá z obecné formulace § 89 odst. 2 tr. ř., který upravuje, co může v trestním řízení sloužit jako důkaz. Jinak vyjádřeno, pořízení obrazového záznamu soukromou osobou tedy není a priori nepřípustným důkazem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. 143/06, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 4201/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 476/2017). Současně je ovšem třeba mít za to, že nikoliv každý kamerový záznam, popř. zvukový záznam pořízený soukromou osobou lze vždy v rámci trestního řízení použít jako důkaz. Posouzení otázky, zda je takový kamerový záznam pořízený soukromou osobou či není v daném případě použitelný jako důkaz v trestním řízení, bude vždy věcí konkrétního trestního řízení a situace, za níž má být uvedená informace užita, včetně toho, jakým byl primární důvod pořízení tohoto kamerového záznamu.

46. Na přípustnost důkazu (v tomto případě kamerového záznamu pořízeného soukromou osobou) je tedy nutno vždy aplikovat test proporcionality, který byl již v minulosti formulován Ústavním soudem např. ve vztahu ke zvukovým záznamům pořízeným soukromými osobami (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 476/2017. Test proporcionality se skládá ze tří kroků: a) vhodnost, b) potřebnost, c) přiměřenost. Je tomu tak proto, že v případě pořízení kamerových, popř. zvukových záznamů nelze aplikovat ustanovení trestního řádu upravující pořízení zvukových či obrazových záznamů orgány činnými v trestním řízení (viz např. § 88 a § 88a tr. ř. nebo § 158d tr. ř.). a to ani analogicky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1133/2022). 47. Lze mít za to, že první krok testu proporcionality, tj. vhodnost neboli schopnost dosáhnout sledovaného legitimního cíle, bude při provedení důkazu soukromou nahrávkou téměř vždy naplněn, neboť připuštěním tohoto důkazu je a priori sledován legitimní cíl, kterým je objasnění trestné činnosti. Prostor k pochybnostem však ponechává druhý a třetí krok testu proporcionality. Při druhém kroku musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda je provedení důkazu pomocí zvukového nebo obrazového záznamu předloženého stranami potřebným důkazním návrhem ve vztahu k základnímu právu. Důkaznímu návrhu stran bude možné vyhovět jen tehdy, bude-li použit důkaz, který je k základnímu právu dotčené osoby nejšetrnější v porovnání s ostatními prostředky, umožňujícími získat informace potřebné pro objasnění trestné činnosti. Při třetím kroku testu proporcionality je zapotřebí zvažovat, zda je újma na základním právu přiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl v podobě objasnění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů (tzv. proporcionalita v užším smyslu). V rámci tohoto kroku bude základním kritériem poměřování chráněných práv a zájmů, které se ve veřejné a soukromé sféře střetávají (TIBITANZLOVÁ, Alena, ZAORALOVÁ, Petra. K použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení. Bulletin advokacie, 2023, č. 9, s. 14–23).

48. Tedy při aplikaci testu proporcionality z pohledu druhého a třetího kroku je nutno vzít v úvahu, zda se jedná o samostatný důkaz usvědčující pachatele ze spáchané trestné činnosti, či zda má soud k dispozici i jiné důkazy, zda předmětem kamerového záznamu byla zaznamenána soukromá, či veřejná událost; zda byl získaný materiál určen pro omezené použití, či měl být dostupný široké veřejnosti; povaha konkrétního trestného činu, pro který je vedeno trestní stíhání, a význam zájmu, který je chráněn skutkovou podstatou trestného činu; zda byl záznam pořízen bez souhlasu, nebo se souhlasem nahrávané osoby; zda byl provedením záznamu sledován legitimní cíl, nebo jím byl sledován cíl jiný; zda byl záznam využit jen pro nezbytně nutný účel, nebo byl zneužit; zda se záznam týká výlučně trestné činnosti, která má být jeho obsahem prokázána, nebo zda zachycuje i jiné soukromé události (TIBITANZLOVÁ, Alena, ZAORALOVÁ, Petra. K použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení. Bulletin advokacie, 2023, č. 9, s. 14–23).

49. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba uvést, že požadavek na vhodnost neboli schopnost dosáhnout sledovaného legitimního cíle použitím kamerového záznamu pořízeného soukromou osobou jako důkazů byl naplněn, neboť připuštěním tohoto důkazu byl a priori sledován legitimní cíl, kterým bylo objasnění trestné činnosti. V tomto směru nelze pominout, že obviněný byl stíhán za zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tedy za trestný čin proti svobodě rozhodování, ale i majetku, který primárně chrání základní práva a svobody zakotvené v čl. 7, 8 a 11 Listiny. Typovou nebezpečnost tohoto trestného činu pak vyjadřuje i trestní sazba, když za tento trestný čin lze uložit trest odnětí svobody od 2 do 10 let, takže i z hlediska trestní sazby se jedná o závažnou formu trestné činnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 803/2009 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/06). 50. Pokud se týká dalších dvou shora naznačených požadavků je nezbytné akcentovat, že předmětný kamerový záznam nepředstavoval jediný samostatně stojící důkaz svědčící o vině obviněného. V tomto směru je třeba uvést, že obviněný jistým způsobem pomíjí důkazní situaci v této věci. Závěr o vině obviněného nebyl totiž založen jen a výlučně na tomto předmětném kamerovém záznamu. Není pochyb o tom, že soud prvního stupně při vyslovení závěru o vině obviněného předmětným skutkem, byť zvolil jinou právní kvalifikaci, vycházel primárně z výpovědi poškozené, ale i dalších důkazů, kdy kromě předmětného kamerového záznamu vycházel i z výpovědi svědka Ř., ale i listinných důkazů (viz bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jinak vyjádřeno, soudy nepovažovaly daný kamerový záznam za jediný usvědčující důkaz, za tento naopak považovaly výpověď poškozené, když právě kamerový záznam považovaly za další důkaz, který její výpověď s dalšími provedenými důkazy verifikuje. 51. Současně vzal Nejvyšší soud v úvahu, za jakých okolností byl předmětný záznam pořízen. Není totiž pochyb o tom, že kamerový záznam zachycoval místo veřejnosti přístupné, tedy prostor před prodejnou společnosti XY (viz č. l. 75). Již z umístění kamery, tedy na provozovně, lze dovodit, že tato primárně sloužila k ochraně provozovatele předmětné nemovitosti. Jinak vyjádřeno, smyslem a důvodem pořízení kamerového záznamu nebyla primárně snaha o zasahování a sledování soukromí obviněného, ale i jiných osob, nýbrž vzhledem k tomu, kde byla kamera umístěna, tak se jednalo o ochranu majetku. Není pochyb také o tom, že kamerový záznam měl sloužit jen k tomuto účelu, tedy nebyl veřejně přístupný, což nakonec netvrdí ani obviněný. Navíc obě kamery jsou zřetelně viditelné na fasádě provozovny, tedy jejich umístění není skryté. Navíc Nejvyšší soud z webového vyhledavače Google Maps, zjistil, že na fasádě domu, konkrétně na rozvodné skříni elektrického vedení je umístěno viditelné označení, že „Objekt je střežen kamerou“. 52. O tom, že předmětný kamerový záznam měl sloužit primárně k ochraně majetku, nikoliv k porušování soukromí jiných osob, svědčí nakonec i způsob, jakým se dostal do dispozice orgánů činných v trestním řízení. Z předloženého spisového materiálu je totiž zřejmé, že tento byl vydán nikoliv z vlastní iniciativy provozovatele prodejny XY, což by ovšem samo o sobě nevylučovalo možnost jeho použití jako důkazního prostředku, nýbrž na základě pátrání Policie ČR, která bezprostředně po činu provedla ohledání místa činu, kdy šetření zaměřila i na prověření skutečnosti, zda neexistují kamerové záznamy z místa činu nebo v jeho blízkosti. Naznačený postup Policie ČR podle Nejvyššího soudu odpovídal ustanovení § 158 odst. 3 tr. ř., podle kterého k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu, když seznam úkonů, které za tímto účelem může provádět, je demonstrativní (viz slovo „zejména“ v páté větě). V tomto směru nelze pominout, že předmětný záznam byl zajištěn Policií ČR bezprostředně po činu (viz č. l. 75 a 82 spisového materiálu). 53. Nejvyšší soud si je vědom toho, že pořízený kamerový záznam představuje zásah do práva obviněného na ochranu soukromí zakotveného v čl. 10 Listiny. V tomto směru lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. 2425/09, podle kterého „Při posuzování námitky porušení práva na soukromí pořízením uvedeného záznamu lze dát za pravdu stěžovateli, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení trvalého záznamu spadá pod ochranu poskytovanou článkem 10 Listiny a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecně je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být dostupný široké veřejnosti (srov. odst. 58. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva P. G. a J. H. proti Spojenému království ze dne 25. 9. 2001, č. 44787/98, dostupný na http://echr.coe.int). Běžné použití bezpečnostních kamer samo o sobě, ať na ulici, nebo v prostorách jako nákupní centrum nebo policejní stanice, kde slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu, není problematické z pohledu článku 8 odst. 1 Úmluvy (srov. odst. 40. rozsudku Perry proti Spojenému království ze dne 17. 7. 2003, č. 63737/00)“.

54. Ochranu zakotvenou v čl. 7 a 10 Listiny pak dále rozvádí zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), konkrétně ustanovení § 86 a další. Podle § 86 občanského zákoníku „nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy. Podle komentářové literatury ovšem součástí soukromí člověka však zpravidla nejsou samotné informace o jeho pohybu na veřejně přístupných místech či ve veřejných prostorách, kde každý může být spatřen jinými, a to i pracovníky bezpečnostní služby prostřednictvím bezpečnostních kamer, neboť ve vztahu k těmto informacím existence rozumného očekávání na jejich utajení zpravidla nebývá. Tudíž ani běžné používání bezpečnostních kamer ve veřejných prostorách zpravidla nezakládá bez dalšího zásah do soukromí člověka (srov. například rozsudek ESLP ze dne 17. 7. 2003, 63737/00, Perry v. Spojené království, rovněž VS v Praze 1 Co 62/2003) (viz TŮMA, Pavel. § 86 [Právo člověka na soukromí]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 358, marg. č. 26). Stejný závěr lze vztáhnout i na veřejné prostory přístupné široké veřejnosti (např. silnice, chodníky).

55. Lze tedy uzavřít, že samotné pořízení kamerového záznamu osoby na místě veřejnosti přístupném soukromým subjektem nepředstavuje zásah do ochrany soukromí zakotvené v čl. 7 a 10 Listiny. Je ovšem třeba vždy velmi pečlivě hodnotit důvody pořízení tohoto kamerového záznamu a intenzitu zásahu do ochrany soukromí osoby, kterou kamerový záznam zachycuje. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že jak již bylo konstatováno, že v dané věci byla zachycena veřejná událost (napadení jiné osoby na veřejnosti), nikoliv soukromá událost, a že kamerový záznam měl omezené použití (ochrana majetku), tedy nebyl určen pro širokou veřejnost a nebyl ani primárně určen ke sledování obviněného. Současně nelze pominout, ani charakter trestné činnosti, pro kterou byl obviněný stíhán. Proto má Nejvyšší soud za to, že k tvrzenému zásahu do ochrany soukromí obviněného v předmětné věci nedošlo. 56. Pokud pak obviněný spatřuje nezákonnost pořízeného kamerového záznamu v tom, že na objektu nebylo vyznačeno a nebylo oznámeno, že se tam nachází kamera, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následují. Předně je třeba zdůraznit, že ochrana osobních údajů vychází z GDPR a zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, a neobsahuje povinnost nahlásit umístění kamery soukromým subjektem Úřadu pro ochranu osobních údajů. Navíc jak bylo ověřeno, na předmětné provozovně bylo označeno, že tato je chráněna kamerovým záznamem. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že pokud by tomu tak nebylo, tak by bylo možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09, podle kterého „Nesplnění oznamovací povinnosti dle ustanovení § 16 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, nelze hodnotit jako porušení právního předpisu takové závažnosti, která by měla za následek absolutní neúčinnost důkazu získaného průmyslovou kamerou.“. 57. Stran namítané kvality pořízeného kamerového záznamu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že tato námitka nemůže naplňovat tvrzenou nezákonnost předmětného kamerového záznamu. Obsahově tato námitka směřuje do způsobu hodnocení tohoto důkazu, takže se týká hodnocení tohoto důkazů soudy nižších stupňů. Zvolenou dovolací argumentací obviněný požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval jeho způsob hodnocení důkazu. Taková námitka nemůže naplňovat nejen zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že není pochyb o tom, že kamerový záznam zachycuje obviněného a poškozenou, což nakonec ani obviněný v rámci hlavního líčení nezpochybňoval, když z tohoto je zřejmý průběh konfliktu. 58. Pokud obviněný zpochybňuje neporušenost kamerového záznamu, otázku nemožnosti manipulace se záznamovým zařízením, je třeba uvést, že fakticky obviněný právně relevantní argumentaci neuvádí. Dovolatel toliko obecně uvádí, že záznam by neměl být upravován a že by mělo být zkoumáno, zda s ním není možno snadno manipulovat, aniž by snad uvedl či alespoň naznačil, že takto tomu v dané věci bylo a z čeho tento závěr dovozuje. Takto obecně formulované námitky nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a dovolací soud se s nimi může vypořádat pouze obecně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), neboť Nejvyšší soud si nemůže dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet. Dovolání je totiž mimořádný opravný prostředek a je možno ho podat jen z přesně stanovených dovolacích důvodů, když právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení má zajistit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Proto toliko obecně lze uvést, že předmětný kamerový záznam byl v rámci hlavního líčení proveden jako důkaz (viz č. l. 216), přičemž obviněný žádné námitky proti jeho obsahu neučinil, stejně tak neměl žádné námitky v tom směru, že by snad byl kamerový záznam zmanipulovaný. Navíc je třeba uvést, že dovolatel zcela pomíjí, že kamerový záznam nepředstavoval jediný usvědčující důkaz, tímto byla naopak podle soudu prvního stupně právě výpověď poškozené včetně dalších provedených důkazů.

59. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze tedy uzavřít, že předmětný kamerový záznam nepředstavuje procesně nepoužitelný důkaz, takže dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě nebyl naplněn. 60. Obviněný dále pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, když nesouhlasí s tím, že by poškozenou napadl, že by jí vzal mobilní telefon a že by mobilní telefon, který měl na záznamu v ruce, byl mobilním telefonem poškozené. Lze se toliko domnívat, že tuto argumentaci směřoval k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, byť to výslovně neuvádí. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace lze mít za to, že obviněný jen rozporuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, takže jeho argumentace nepřekračuje meze pouhé polemiky se skutkovými závěry soudů nižších stupňů vzešlými na základě provedeného dokazování. Taková argumentace není podřaditelná pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný uvedený v § 265b tr. ř. 61. Bez ohledu na shora uvedený závěr je třeba mít za to, že soudy nižších stupňů se řádně vypořádaly s obhajobou obviněného, a především přesvědčivě objasnily, na základě jakých důkazů mají obhajobu obviněného za vyvracenou a které důkazy obviněného usvědčují. Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje (viz body 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 9–17 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že pokud obviněný namítá, že není zřejmé, jaký mobilní telefon byl odcizen, tak je třeba uvést, že skutečnost, že se jednalo o mobilní telefon poškozené vyplývá nejen z výpovědi poškozené, ale i svědka Ř. Navíc je třeba uvést, že obviněný nikdy netvrdil, že by mobilní telefon, který vzal poškozené byl jeho mobilním telefonem, když nakonec i sám uvedl, že jí jej druhý den vrátil, takže připustil, že se do jeho dispozice v době konfliktu mobilní telefon poškozené dostal. Toliko obecně je třeba uvést, že i pokud by se nejednalo o mobilní telefon ve vlastnictví poškozené, tento tedy patřil jiné osobě, tak i za této situace byl uvedený mobilní telefon pro obviněného cizí věcí (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 4 Tdo 602/2014), pokud by se nejednalo o mobilní telefon v jeho vlastnictví. 62. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky, které uplatnil obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se dílem s tímto uplatněným dovolacím důvodem míjí, dílem jsou zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

63. Dovolatel ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zpochybňuje právní kvalifikaci zvolenou soudem druhého stupně, jak z hlediska naplnění objektivní a subjektivní stránky, když akcentuje, že soud druhého stupně se nezabýval jeho pohnutkou. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je třeba mít za to, že obviněný v rozhodující míře svoji argumentaci zakládá na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu druhého stupně a teprve poté zpochybňuje subjektivní a objektivní stránku. Proto lze uplatněnou argumentaci podřadit pod zvolený dovolací důvod s jistou dávkou tolerance.

64. Zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jichž se pachatel dopouští v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilí nebo pohrůžka násilím jsou tu prostředky k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Jde o složenou skutkovou podstatu, v níž jsou spojeny prvky vydírání a krádeže (viz § 173 [Loupež]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. § 140 až § 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2185, marg. č. 2.). O trestný čin loupeže jde i tehdy, jestliže pachatel násilí (popř. pohrůžkou bezprostředního násilí) původně směřoval k jinému cíli (než k zmocnění se cizí věci), např. ke spáchání ublížení na zdraví, znásilnění či k sexuálnímu nátlaku, přičemž však v průběhu takto uskutečňovaného násilí (pohrůžky bezprostředním násilím) pojal úmysl také se zmocnit cizí věci (např. kabelky poškozené) (viz § 173 [Loupež]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. § 140 až § 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2186, marg. č. 2). Jinak vyjádřeno, o zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jde i tehdy, jestliže pachatel sice začne uskutečňovat násilí nebo hrozí bezprostředním způsobením těžké újmy na zdraví z jakékoliv jiné pohnutky než zmocnit se cizí věci (např. jako reakci na předchozí nevhodné chování poškozeného), avšak během útoku takový úmysl pojme a útok nebo pohrůžka násilným útokem mají být prostředkem k tomu, aby se zmocnil cizí věci (k tomu srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 510/2016). 65. Z hlediska subjektivní stránky se jedná o úmyslný trestný čin, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý, postačí i úmysl nepřímý. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání či k pohrůžce bezprostředním násilím, čímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl ovšem nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, tedy k přisvojení, ale jak již bylo uvedeno, postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod. (srov. R 51/1976-III) (viz § 173 [Loupež]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. § 140 až § 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2189, marg. č. 6.). 66. Obviněný fakticky zpochybňuje, že násilí vůči poškozené, které ovšem zároveň nedoznává, použil v úmyslu zmocnit se cizí věci poškozené, tedy jejího mobilního telefonu. Poukazuje na to, že poškozenou oslovil z důvodu toho, aby se s ním bavila, tedy že pohnutkou jeho jednání bylo to, že chtěl s poškozenou vést rozhovor. Z tohoto dovozuje, že pohnutkou jeho jednání nebylo zmocnit se mobilního telefonu poškozené, čímž namítá nenaplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. 67. Předně je třeba uvést, že ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že mezi poškozenou a obviněným vznikl konflikt z toho důvodů, že se poškozená odmítla s obviněným bavit. Tento skutkový závěr odpovídá jak výpovědi poškozené, tak i výpovědi obviněného. Současně není pochyb o tom, že poškozená v reakci na chování obviněného, který vůči ní byl agresivní, jak slovně, tak i fyzicky (strkal do ní), volala mobilním telefonem na Policii ČR, přičemž v reakci na toto její jednání k ní obviněný přistoupil, kdy ji chytl zezadu za ramena, cloumal s ní a mobilní telefon jí vytrhl z ruky a s ním odešel. Nejvyšší soud musí souhlasit s tím, že původní pohnutkou jednání obviněného bylo to, že chtěl, aby poškozená s ním pokračovala v hovoru a neodešla. Z pohledu naplnění subjektivní stránky ovšem nelze pominout, že jak již bylo naznačeno, k naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 68. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).

69. Byť lze skutečně připustit, že soud druhého stupně explicitně neuvedl, zda obviněný ve vztahu k naplnění subjektivní stránky jednal v úmyslu přímém či nepřímém, lze mít za to, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný na počátku konfliktu jako osoba evidentně silnější přistoupil k poškozené, o které věděl, že je těhotná, a přestože mu tato dávala zřetelně najevo, že s ním nechce hovořit, chtěl ji donutit k hovoru s ním, přičemž byl nejprve slovně agresivní a poté do ní začal strkat, takže jí od počátku konfliktu dával najevo, že je připraven použit násilí k prosazení svých požadavků, což také učinil. Proto poškozená použila svůj telefon k zavolání pomoci, přičemž přesto obviněný svého jednání nezanechal, do poškozené opětovně strkal a telefon ji nakonec vytrhl z ruky. Lze mít za to, že obviněný nepochybně vůči poškozené použil násilí, a byť původně byl motiv jeho jednání jiný, tak ve snaze zabránit poškozené v zavolání pomoci a donutit jí k hovoru s ním se zmocnil jejího telefonu. Jinak řečeno, obviněný se za použití násilí zmocnil cizí věci, byť tento úmysl pojal v průběhu skutku. Obviněný tedy jednal nepochybně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 písm. b) tr. zákoníku. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 872/2012, podle kterého: „O zločin loupeže podle § 173 tr. zákoníku se tedy jedná i tehdy, pokud se pachatel násilím zmocní cizí věci (např. mobilního telefonu) v úmyslu zabránit poškozené osobě v přivolání pomoci příslušného orgánu. Popsaným jednáním totiž již vyloučil oprávněnou osobu z moci nad věcí a učinil tak za použití násilí. Uvedená pohnutka pachatele tak zde nemá zásadní význam pro závěr o jeho trestní odpovědnosti za citovaný zločin.“. Dále lze odkázat na další obdobné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1414/2014, podle kterého: „Obviněný z trestného činu loupeže si byl vědom, že násilným překonáním odporu poškozené s cílem zmocnit se věcí v jejím vlastnictví může způsobit protiprávní následek. Jednání obviněného ve vztahu k této okolnosti pak lze považovat za lhostejné, neboť obviněný si počínal popsaným způsobem proto, aby poškozenou přinutil ke změně jejího osobního postoje k němu. Přitom zcela ignoroval nedotknutelnost osobní svobody poškozené a jejího majetku. Jde tedy o takový typ lhostejnosti pachatele, který je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že poruší zájem společnosti na ochraně osobní svobody a majetku, což odůvodňuje eventuální úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k tomuto zákonnému znaku. Úmyslné zavinění obviněného pak nezpochybňují ani určité zvláštní okolnosti, za kterých obviněný spáchal posuzovaný zločin. Jeho motiv měl totiž spočívat v řešení partnerských neshod mezi obviněným a poškozenou. Tato okolnost se spíše projevila ve způsobu spáchání uvedeného zločinu, ale rozhodně sama o sobě nevylučuje úmyslné zavinění obviněného.“.

70. Nad rámec shora uvedeného ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že byť soud druhého stupně upravil skutek, kterým se obviněný dopustil trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tak podle Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že již skutek, kterým byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně, naplňoval všechny znaky objektivní stránky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, byť byl skutek formulován poněkud stručněji. Znak násilí byl vyjádřen tím, že obviněný do poškozené strkal, byť se jednalo o násilí menší intenzity, což ovšem není podstatné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1380/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 327/2018), přičemž se za použití tohoto násilí zmocnil jejího mobilního telefonu. 71. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

V. K návrhu na odklad výkonu napadeného rozhodnutí

72. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila výkon rozsudku odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.

VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

73. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice při jisté míře benevolence odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 11. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu