4 Tdo 99/2023

Plný text

4 Tdo 99/2023-1947

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovoláních obviněných 1. D. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, 2. M. H., nar. XY v XY, bytem XY, 3. L. M., nar. XY v XY, bytem XY, a 4. M. M., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 4 To 26/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 151/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 24 T 151/2013 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli uznáni vinnými obviněný D. F. přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem I], přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem II], přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem III], obviněný M. H. přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem I], obviněný L. M. přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem II], obviněný M. M. přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, ve formě účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem I]. Spoluobviněný P. T., byl uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem III]. Současně byl tímto rozsudkem odsouzen i obviněný P. B., který byl uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem I] a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem II]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že:

I) obžalovaný P. B., obžalovaný D. F., obžalovaný M. M., obžalovaný M. H. dne 19. 7. 2012 kolem 22.00 hodin v katastru obce XY na silnici III třídy č. 25854 v km 8,424 odsouzený B. na základě pokynu a příslibu finanční odměny ve výši 5 000 Kč od obžalovaného F. úmyslně naboural s vozidlem BMW 730 D, rz XY, r. v. 2009, barva černá, vin XY, majitelky P. Č. čelně do stromu, kdy dle pokynu D. F., který zinscenovanou dopravní nehodu na místě řídil, předal nabourané vozidlo obžalovanému H., který zavolal na místo dopravní nehody policii a před policisty vystupoval dále jako řidič vozidla v době dopravní nehody, na základě takto zinscenované dopravní nehody následně majitelka vozidla P. Č. narozená XY, nahlásila pojistnou událost spočívající ve výše uvedené dopravní nehodě pojišťovně Allianz, kdy pojistná událost směřovala k totální škodě na vozidle BMW, kdy obžalovaný M., umožnil a usnadnil spáchání trestného činu tím, že opatřil vozidlo BMW 730 D 7L, rz XY, zajistil kupní smlouvu k uvedenému vozidlu na částku ve výši 1 490 000 Kč v úmyslu vylákání co nejvyššího pojistného plnění, ačkoliv za vozidlo zaplatil nižší než uvedenou částku, vozidlo účelově zakoupil přes autobazar „J. M.– A.“, IČ XY a poté jej nechal zaregistrovat na svou přítelkyni, výše uvedenou P. Č., a dále zařizoval náležitosti související s pojištěním vozidla, a to na základě úmyslně navýšené ceny tohoto vozidla, kdy z tohoto pojištění měla být následně vyplacena úmyslně vyvolaná pojistná událost spočívající výše uvedené dopravní nehodě, následně na základě urgence právního zástupce P. Č. - L. M., XY vyplatila poškozená společnost Allianz pojišťovna, a. s., IČ: 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, z titulu havarijního pojištění předmětného vozidla BMW pojistné plnění v celkové výši 585 641 Kč;

II) obžalovaný P. B., obžalovaný D. F., obžalovaný L. M. dne 24. 7. 2011 v katastru obce XY na silnici III třídy č. 2639 v km 12,94, kdy odsouzený B. na základě pokynu a příslibu finanční odměny ve výši 5 000 Kč od obžalovaného F., úmyslně naboural s vozidlem VOLKSWAGEN PASSAT VARIANT, rz XY, r. v. 2007, barva černá metalíza, vin XY, majitele L. M., čelně do skály a následně dle pokynu obžalovaného F., který zinscenovanou dopravní nehodu na místě řídil, předal nabourané vozidlo majiteli, obžalovaný M., který na místo dopravní nehody zavolal policii a před policisty vystupoval dále jako řidič vozidla v době dopravní nehody, kdy na základě takto zinscenované dopravní nehody obžalovaný M. nahlásil pojistnou událost spočívající ve výše uvedené DN poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, která z titulu havarijního pojištění vozidla VW Passat vyplatila L. M. pojistné plnění v celkové částce 175 845 Kč;

III) obžalovaný P. T., obžalovaný D. F. dne 17. 10. 2012 obžalovaný T. úmyslně za základě instrukcí obžalovaného F., vyvolal pojistnou událost spočívající v dopravní nehodě vozidla MITSUBISHI COLT, rz XY, r. v. 2008, barva černá, vin XY, majitele V. J. tím, že úmyslně naboural s výše uvedeným vozidlem Mitsubishi v katastru obce XY (okr. XY) na silnici I. třídy č. 9 v km 53 929 do obytného osobního vozidla Rimor, rz XY, r. v. 2010, barvy bílé, vin XY, majitelky S. P., které řídil J. P., narozený XY, čímž úmyslně poškodil obě vozidla, takto zinscenovanou dopravní nehodu následně oznámil P. T. poškozené spol. Česká pojišťovna a. s., IČ: 45272956, která stanovila pojistné plnění následovně, za poškození vozidla Mitsubishi ve výši 58 300 Kč a za poškození vozidla Rimor ve výši 347 760 Kč, celkem tedy ve výši 406 060 Kč, kdy do současné doby vyplatila z titulu tzv. povinného ručení vozidla Mitsubishi zálohu pojistného plnění za poškození vozidla Rimor ve výši 121 716 Kč, čímž tedy způsobili škodu České pojišťovně ve výši 121 716 Kč, poškozenému J. P. úmyslným poškozením věci - vozidla Ford Rimor škodu ve výši 220 284 Kč a V. J. úmyslným poškozením vozidla Mitsubishi škodu ve výši 72 000 Kč.

2. Za tyto přečiny uložil nalézací soud podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému D. F. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 (třicet) měsíců. Výkon tohoto trestu obviněnému podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 (třicet šest) měsíců. Obviněným M. H., L. M., M. M. a spoluobviněnému P. T. uložil soud prvního stupně podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 12 (dvanáct) měsíců. Výkon tohoto trestu těmto obviněným podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 18 (osmnáct) měsíců. Dále nalézací soud uložil podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému P. B. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Výkon tohoto trestu obviněnému podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 (třicet šest) měsíců.

3. Současně byla nalézacím soudem podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost obviněným D. F., M. M., M. H. a dnes již odsouzenému P. B. společně a nerozdílně nahradit poškozené společnosti Alianz Pojišťovna, a. s., IČ 47115971, majetkovou škodu ve výši 585 641 Kč. Obviněným D. F., L. M. a dnes již odsouzenému P. B. byla uložena společně a nerozdílně povinnost nahradit poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, majetkovou škodu ve výši 175 845 Kč. Obviněnému P. T. pak byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., IČ 45272956, majetkovou škodu ve výši 257 439 Kč; a obviněným D. F. a P. T. povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému V. J. majetkovou škodu ve výši 72 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. J. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 24 T 151/2013, podali obvinění D. F., M. H., L. M., M. M. a P. T. odvolání, která směřovala do všech výroků, které se jich týkaly. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 4 To 26/2022, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti usnesení soudu druhého stupně ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 4 To 26/2022, podali obvinění D. F., M. H., M. M. a L. M. prostřednictvím obhájců dovolání.

6. Dovolatel D. F. podal dovolání z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v usnesení soudu druhého jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny podstatné navrhované důkazy (skutky I a II) a současně jsou tato zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech (skutek III).

7. Obviněný uvádí, že nalézací soud u skutků I a II výroku o vině vycházel zejména z výpovědi dnes již odsouzeného B., když této výpovědi uvěřil a odvolací soud jeho postup bez jakýchkoli výhrad přejal. Soud druhého stupně rovněž akceptoval postup soudu prvního stupně stran zamítnutí jeho důkazního návrhu na přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ke znaleckému zkoumání odsouzeného B. pro způsob a kvalitu jeho výpovědi, pro jeho drogovou minulost příp. současnost, pro jeho aktuální zdravotní stav při výslechu před soudem. Obviněný s postupem soudů nižších stupňů vyjadřuje nesouhlas, neboť znalecké zkoumání odsouzeného B. bylo zcela na místě. Podle jeho názoru se odvolací soud vůbec nevypořádal s některými jeho odvolacími námitkami, přitom ovšem pochybnosti o duševním zdraví odsouzeného B., o kvalitě jeho kognitivních funkcí a také schopnosti řádně vnímat a zapamatovat si prožité události a následně je nezkresleně reprodukovat, jsou velmi významné. V návaznosti na psychickou kondici odsouzeného B. bylo podle dovolatele nezbytné se forenzně zabývat také jeho obecnou i specifickou věrohodností. Jedině tak bylo možno ustálit skutkový děj do podoby, o níž nebudou důvodné či rozumné pochybnosti. Obviněný zdůrazňuje, že výpověď odsouzeného B. u hlavním líčení dne 17. 12. 2015 byla zmatená, jmenovaný nedokázal odpovídat na položené otázky, často se mýlil, protiřečil si, nedokázal si vzpomenout na důležité okolnosti a teprve po nápovědě předsedy senátu se rozpomněl. Sám odsouzený B. připustil svoji drogovou minulost, když také připustil užívání léku proti bolesti a na nervy, když rovněž před výslechem v hlavním líčení požil léky. Podle dovolatele za dané situace postup soudů, které zamítly jeho návrh na znalecké zkoumání odsouzeného B. nemůže obstát, protože jen uplynulým časem nelze vysvětlit rozpory v jeho výpovědích z přípravného řízení a z řízení před soudem, stejně tak nejsou pravdivá tvrzení obou soudů, že tento odsouzený odpovídal přiměřeně na položené otázky. Navíc značné pochybnosti stran duševního zdraví odsouzeného B. přinesla svědecká výpověď T. F. [správně F.] učiněná v hlavním líčení dne 30. 6. 2020. Tento svědek uvedl závažné skutečnosti, jež měly signalizovat soudu důvodnou potřebu znaleckého zkoumání odsouzeného B., zejména učinil-li soud z něj rozhodující usvědčující důkaz subjektivní povahy. Výpověď svědka nelze bagatelizovat způsobem, jakým to učinil odvolací soud, že jde o subjektivní hodnocení tohoto svědka. Tento svědek popsal, jak vnímal svými smysly chování odsouzeného B., jak se tento projevoval a vystupoval. Dovolatel zdůrazňuje, že učinil důkazní návrh k podpoře svého tvrzení o nutnosti zkoumání duševního stavu odsouzeného B., když se jednalo o výslech svědkyně V. B., jejíž čestné prohlášení dokumentující vztah odsouzeného B. k obviněnému, je založeno ve spise. Obviněný poukazuje na skutečnost, že tento návrh učinil v hlavním líčení dne 23. 5. 2017, avšak nalézací soud o něm nerozhodl a rovněž soud odvolací tento důkazní návrh zcela pominul a s tímto důkazním návrhem se procesně konformně nevypořádal.

8. Stran nutnosti posouzení zdravotního stavu odsouzeného B. poukazuje i na Posudky o invaliditě tohoto odsouzeného vyhotovené Okresní správou sociálního zabezpečení XY ze dne 1.6.2011 a 26.5.2014. Poukazuje zejména na první zprávu, která je časově blízká spáchání prvního jednání (skutek II), kde se hovoří o těžké poruše osobnosti u odsouzeného. Zpráva také hovoří o dvou těžkých úrazech, kdy první z nich ze dne 16. 10. 2006 byl spojen s mozkovou komocí. Poukazuje rovněž na trestní minulost odsouzeného B. Dále obviněný namítá, že k potřebě znaleckého zkoumání, které by sloužilo zejména k určení validity výpovědí odsouzeného B., mělo oba soudy navést také řízení o povolení odposlechů, které dne 3. 10. 2012 povolil Okresní soud v Děčíně (sp. zn. 0 Nt 859/2021). Tomuto příkazu totiž předcházel úřední záznam sepsaný komisařem SKPV D. dne 1. 10. 2012, jenž obsahuje poznatek od informátora SKPV XY o připravované fingované dopravní nehodě, kterou by měl vozidlem VW Passat způsobit P. B. a toto vozidlo mělo být v majetku a. D. D. F. Tento informátor také uvedl nové telefonní číslo mobilního telefonu na P. B. Porovnáním tohoto úředního záznamu s usnesením o zahájení trestního stíhání a také s podanou obžalobou, jakož i rozsudkem Okresního soudu v Děčíně je zřejmé, že po 1. 10. 2012 se P. B. rozhodně neúčastnil nějakého jednání, které by mohlo mít znaky pojistného podvodu. Takový typ vozidla se sice vyskytuje u skutku pod bodem II, ale tento skutek se stal více než před rokem před informací podanou policejním informátorem. Přitom policejní informátor, nebyl-li jím přímo odsouzený B., což se samozřejmě nabízí, musel mít informace přímo od odsouzeného B. Akcentuje, že se ani jeden údaj z poskytnutých informací se nepotvrdil a neukázal se jako pravdivý. Toto přímo koreluje s výpovědí již zmíněného svědka F. [správně F.], který popsal také nesmyslné obvinění ze strany odsouzeného B., že mu ovládá telefon nebo že mu svědkova manželka ukradla salám a je v souladu také s již připomenutým čestným prohlášením V. B. Dovolatel poukazuje i na mediálně sledované trestní věci vedené před Městským soudem v Praze (obžalovaní B. a J. N.), kdy pro obdobné pochybnosti, jež popsal u odsouzeného B. stran duševního zdraví svědka B. ml., přibral zmíněný soud znalce z oboru psychiatrie a psychologie.

9. Zřejmý rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů spatřuje obviněný zejména v tom, že odborné vyjádření z odvětví genetika zpracované Odborem kriminalistické techniky a expertiz nenalezlo žádné biologické stopy odsouzeného B. na airbagu vozidla BMW, zatímco stopy obviněného H. na něm nalezeny byly, a přesto oba soudy vycházejí z toho, že vozidlo v době nárazu řídil právě odsouzený B., a nikoliv odsouzený H. Předmětné odborné vyjádření ovšem přímo vyloučilo odsouzeného B. jako původce či spolupůvodce biologického materiálu ve všech provedených otěrech airbagu. Zdůrazňuje, že uvedené odborné vyjádření je důkazem objektivní povahy a není nikterak zkresleno subjektivními faktory. Je téměř vyloučeno, aby ve vozidle (v tomto případě na airbagu) nebyly nalezeny biologické stopy odsouzeného B., pokud by vozidlo v době nárazu a aktivaci airbagu řídil. I tato skutečnost měla být mimo jiné konsekvence podnětem pro úvahu soudu o znaleckém zkoumání P. B.

10. Dovolatel dále tvrdí, že ve věci existují procesně nepoužitelné důkazy, zejména odposlechy, jež se váží ke skutku č. III výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Má za to, že příkaz soudce Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 0 Nt 859/2012, nenaplňuje direktivu, jež na taková rozhodnutí klade trestní řád ve svém § 88 odst. 1, a to zejména v té části, kde se hovoří o subsidiaritě tohoto opatření. Této zákonné podmínce se v odůvodnění označeného příkazu vůbec nevěnuje. Obviněný je toho názoru, že i při uplatnění formálně-materiálního přístupu k institutu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (jak to plyne i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 č. j. 6 Tz 3/2017-I-693) není možné požadavek řádného odůvodnění oné subsidiarity zcela pominout. Poukazuje na skutečnost, že policejní orgán měl k dispozici osobu spolupracující s policií, takže tohoto informátora mohl vyslechnout i za podmínek § 158 odst. 8 věta poslední tr. ř. Rozhodně by takový výslech méně zasahoval do soukromí dotčených osob než vlastní úkony podle § 88 tr. ř. a přinesl by více rozhodných skutečností pro trestní řízení než samotné odposlechy, které jsou v zásadě důkazně bezcenné. Z tohoto pohledu ani nebyl naplněn požadavek přiměřenosti uvedený v § 2 odst. 4 tr. ř. Výslech osoby spolupracující s policií by navíc vyřešily i zjevně (a nejspíše vědomě) nepravdivé údaje, které tento informátor poskytl.

11. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadené dovoláním v části, jež se ho týká, jakož i řízení, jež jeho vydání předcházelo. Současně dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby jeho věc znovu v odvolacím řízení v potřebném rozsahu projednal a rozhodl a také, aby tento soud zavázal ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. svým právním názorem stran nepřípustnost svrchu popsaného důkazu v podobě odposlechu a záznamu telekomunikačního prostředku, jakož i k povinnosti přibrat znalce z oboru psychiatrie a klinické psychologie k posouzení duševního zdraví a obecné a specifické věrohodnosti odsouzeného B.

12. Obviněný M. H. podal dovolání z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) [správně písm. m)] ve spojitosti s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přičemž řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vytýkanými vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

13. Dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný má za to, že skutková zjištění tvrzená soudem prvního stupně a odvolacím soudem plně převzatá jsou založena výlučně nebo v rozhodující míře na jediném usvědčujícím důkazu, přičemž tento důkaz je procesně nepoužitelný a ze zbývajících důkazů tato skutková zjištění nevyplývají. Současně takto zjištěná rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem dalších důkazů. Takovým postupem došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a důkazy, a tedy skutková zjištění soudů v dané věci znamenají popření zásad spravedlivého řízení, přičemž právo na spravedlivý proces je jedním z ústavně zaručených základních práv. 14. Následně obviněný konstatuje, že výrok o jeho vině byl soudy založen v podstatě toliko na výpovědi nyní již odsouzeného B. (snad vyjma poznatků Policie ČR získaných od informátora). Dovolatel připomíná svoji výpověď, kdy poukazoval na to, že zná pouze svého bratra M. M. a nikoho dalšího ze spoluobviněných v inkriminované době neznal. Akcentuje, že ani odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu ve vztahu k němu žádné protiprávní jednání neprokázaly, přičemž ani neprokázaly, že by vyjma svého bratra M. H. někoho z dalších spoluobviněných v inkriminované době znal. Má za to, že soudem zjištěná skutková zjištění jsou v naprostém rozporu s obsahem jiných provedených důkazů (s výsledky expertizy krevních vzorků z airbagu, lékařské zprávy, výpověď svědka T. F.).

15. Zásadní vadu řízení spatřuje v tom, že byla odsouzenému B. při jeho výpovědi předestřena obžaloba. Zdůrazňuje, že odsouzený B. nebyl při výpovědi schopen se souvisle vyjádřit, jeho proslovy byly zmatené, doprovázené těkavými pohyby a neadekvátními reakcemi. I přes „pomoc“ ze strany soudu prvního stupně se výpověď odsouzeného B. lišila od jeho výpovědi z přípravného řízení a obsahovala sama o sobě řadu rozporů. Další zásadní vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že soud zamítl návrh na vyšetření duševního stavu odsouzeného B., přičemž soudy v tomto směru zcela přehlédly důvodné pochybnosti o jeho zdravém duševním stavu. Namísto toho soudy v tomto směru operují s údajnou finanční hotovostí 100 000 Kč nabízenou odsouzenému B. k jeho ovlivnění, přičemž tato nabídka se zakládá pouze na tvrzení odsouzeného B. a nebylo nijak prokázáno, že k ní skutečně došlo. Důvodné pochybnosti o zdravotním stavu odsouzeného B. vyvolalo jeho chování a způsob jeho vyjádřování a dlouhodobé zneužívání návykových látek tímto odsouzeným, včetně jeho trestní minulosti. Závěry odvolacího soudu ohledně spekulativního tvrzení stran duševního stavu odsouzeného B. jsou podle obviněného v rozporu s předloženými dokumenty (posudek OSSZ ohledně odsouzeného B. atd.), výpovědí svědka T. F. Výše uvedený nesprávný postup soudů považuje o to závažnější, že právě toliko na základě výpovědi odsouzeného B. dovodily soudy jeho vinu a vinu dalších spoluobviněných.

16. Za další závažnou vadu řízení považuje skutečnost, že soud prvního stupně při posouzení jeho viny vycházel z poznatků Policie ČR získaných od informátora o chystaném pojistném podvodu, přestože žádný takový důkaz v řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím proveden nebyl, když případně měl být tento informátor vyslechnut mimo jiné i za účelem zjištění, zda vůbec taková osoba existuje. Odvolací soud nesprávně vyhodnotil jeho odvolací námitku stran této skutečnosti a v důsledku toho se s ní nijak nevypořádal.

17. Ve vztahu k provedému důkazu protokolem o prověrce na místě ze dne 17. 1. 2013 vyslovuje přesvědčení, že se jedná o nezákonný a procesně nepoužitelný důkaz pro posouzení otázky jeho viny. Prověrka na místě byla totiž realizována před zahájením trestního stíhání, což je zcela zjevně v rozporu s účelem takového důkazu ve smyslu § 104e tr. ř. Obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 8 Tdo 809/2009, týkající se neodkladných a neopakovatelných úkonů. Obviněný nebyl v souvislosti s tímto úkonem řádně poučen, kdy současně došlo k obcházení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě. Tento důkaz tedy nemůže obstát ani z hlediska spravedlivého procesu.

18. Na závěr svého dovolání dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí a rozsudek soudu prvního stupně v částech, jež se ho týkají, zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a přikázal Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

19. Dovolatel M. M. podal dovolání rovněž z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) [správně písm. m)] ve spojitosti s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přičemž řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vytýkanými vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

20. Obviněný podal obsahově i textově zcela totožné dovolání jako obviněný M. H. pouze se stručnějším obsahem bodu 2, kdy méně rozebral tvrzený rozpor skutkových zjištění s obsahem jiných provedených důkazů.

21. Vzhledem k výše uvedenému obviněný M. v závěru dovolání s odkazem na § 265k a § 265l tr. ř. navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí a rozsudek soudu prvního stupně v částech, jež se ho týkají, zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a přikázal Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 22. Dovolatel L. M. podal dovolání z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítá, že orgány činné v trestním řízení se snažily dosáhnout stavu materiální pravdy bez jakékoliv ingerence a součinnosti odsouzených osob a jejich obhájců, v důsledku čehož byla popřena jeho práva hájit se zákonným způsobem sám nebo prostřednictvím svého obhájce. Skutkový stav, ke kterému dospěly soudy nižších stupňů nemůže obstát, neboť není výsledkem spravedlivého procesu, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04. Vyhodnocení obsahu jeho odvolání a odvolání ostatních obviněných odvolacím soudem (viz odkaz na bod 27 rozhodnutí odvolacího soudu) považuje za nedovolenou libovůli, neboť ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo v rámci zásady kontradiktornosti řízení a součinnosti (viz. § 2 odst. 5 tr. ř.) ani v přípravném řízení, ani v řízení před soudem jemu a jeho obhajobě umožněno, resp. i ostatním odsouzeným osobám a jejich obhajobám, podílet se zákonným způsobem na zajišťování důkazů a tvorbě skutkové stránky věci. Obviněný má za to, že jeho osoba byla zredukována na pouhý pasivní objekt trestního řízení, nebylo mu přiznáno stejné postavení jako obžalobě státního zástupce, v důsledku čehož došlo k vyprázdnění jeho obhajovacích práv. Obviněný argumentuje dále tím, že v jeho trestní věci nebyly uplatněny všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, jak požaduje rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04.

23. Dovolatel následně předestřel zjištěný skutkový stav soudem prvního a druhého stupně i provedené důkazy. Akcentuje, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry opřely o výpověď odsouzeného B., kterou podle nich podporuje znalecký posudek Ing. Řeháka, když důležitý mezičlánek představovala prověrka na místě učiněna dne 17. 1. 2013 právě za přítomnosti odsouzeného B. a znalce Ing. Řeháka. Dovolatel konstatuje, že znalec své závěry formuloval právě na základě prověrky na místě, kde odsouzený B. doplnil a upřesnil své dříve podaná vysvětlení ve věci. Právě výpověď odsouzeného B., prověrka na místě a znalecký posudek z oboru doprava vedly soud prvního stupně k závěru o jeho vině. Soud prvního stupně tak odmítl výpověď spoluobviněného F. a zamítl návrh na doplnění dokazování o znalecké zkoumání osoby odsouzeného B. V tomto směru ovšem dovolatel akcentuje, že prověrka na místě, včetně podání vysvětlení ze strany odsouzeného B. proběhla dne 17. 1. 2013, přičemž k zahájení trestního stíhání odsouzeného B. došlo až poté dne 22. 1. 2013 a teprve následně došlo k zahájení trestního stíhání ostatních spoluobviněných. 24. Obviněný poté předestírá, že kontradiktornost je jednou ze základních zásad moderního trestního řízení a jednou z hlavních záruk soudního řízení obecně, přičemž vymezuje na základě judikatury ESLP tři pilíře. Podle judikatury ESLP je k naplnění podmínky spravedlivého procesu v otázce kontradiktornosti řízení třeba, aby každá strana měla možnost předložit své důkazy a argumenty a též aby měla možnost vyjádřit se k důkazům protistrany, rovné postavení obou procesních stran, zásada rovnosti zbraní („equality of arms“). Judikatura ESLP dovodila, že drobnější nerovnost, která nemá vliv na spravedlnost procesu jako celku, není v rozporu s čl. 6 EÚLP. Obraz zásady kontradiktornosti řízení se jako součást práva na obhajobu prolíná v různé míře jednotlivými fázemi trestního řízení, přičemž poukazuje dále na § 2 odst. 13, 4, 5 tr. ř., § 33 odst. 1 tr. ř., § 165 tr. ř., § 41 tr. ř. Namítá, že mu ani jeho obhájci nebylo v přípravném řízení umožněno, aby ve vztahu k nejdůležitějším důkazům, které vedly k rozhodnutí o jeho vině, tj. výpověď odsouzeného B., prověrka na místě a znalecký posudek znalce Ing. Miloslava Řeháka, mohli využít práv obhajoby, které mu garantuje trestní řád vycházející v rámci své úpravy z práva na spravedlivý proces (“fair trial“). Ohledně prověrky na místě a znaleckého posudku znalce Ing. Řeháka akcentuje, že policejní orgán v zásadě není před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby oprávněn provádět úkony trestního řízení, jejichž výsledek by mohl být použit jako důkaz v řízení před soudem. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze tzv. neodkladné a neopakovatelné úkony. V případě předmětné prověrky na místě ze dne 17. 1. 2013 však tento úkon nebyl učiněn ani jako neodkladný, ani jako neopakovatelný a ani k tomu nebyl důvod. V případě znaleckého posudku znalce Ing. Řeháka namítá, že znalec při vyhotovení předmětného znaleckého posudku vycházel z poznatků shromážděných od odsouzeného B. před zahájením trestního stíhání, nikoliv ze skutečností, které odsouzený B. uvedl v použitelné výpovědi z řízení před soudem.

25. Dovolatel je přesvědčen o tom, že prověrka na místě ze dne 17. 1. 2013 a znalecký posudek znalce Ing. Řeháka, z oboru doprava, dopravní nehody, které byly zajištěny v přípravném řízení a provedeny v řízení před soudem, jsou procesně nepoužitelné, neboť byly orgány činnými v trestním řízení opatřeny nezákonně, přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 346/01. Stran zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní cituje nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1012/07, a poukazuje rovněž na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 3. 1997 ve věci Mantovanelli v. Francie. Obviněný doplňuje, že standard spravedlivého procesu musí platit tím spíše (ve vyšší míře) v trestním řízení, ve kterém hrozí nepoměrně zásadnější zásah do práv adresáta meritorního rozhodnutí, tak již ze skutečnosti, že standard spravedlivého procesu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, která je také součástí ústavního pořádku České republiky, zahrnuje jak civilní, tak i trestní řízení. Kontradiktornost řízení a zásada rovnosti zbraní má přitom ve vztahu ke znaleckému posudku zadávanému v přípravném řízení konkrétní obraz v § 105 odst. 1 a 2 a § 107 odst. 1 tr. ř. Dovolatel tvrdí, že mimo výpovědi odsouzeného B. v řízení před soudem, veškeré důkazy, které vedly k dovození jeho viny předmětným skutkem, byly opatřeny před zahájením trestního stíhání, přičemž se jeho obhájce nemohl účastnit prověrky na místě dne 17. 1. 2013, ačkoliv mu takové právo má být garantováno ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř., když se nejednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Odkazuje dále na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 346/01, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2009, sp. zn. 8 Tdo 809/2009. Vzhledem k časovým okolnostem tak byla zcela vyloučena jakákoliv možnost, aby mohl realizovat skrze svého prostřednictvím práva obhajoby ve vztahu k činnosti, při které znalec shromáždil při prověrce na místě podklady pro vyhotovení svého znaleckého posudku.

26. Současně obviněný namítá, že nemohl realizovat práva obhajoby dle § 105 odst. 2 tr. ř., neboť znalec byl v trestní věci přibrán a znalecký úkol byl znalci zadán dříve, než mu bylo sděleno obvinění. Jedná se tak o situaci, kterou je možné postavit naroveň judikátům ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1012/07 a Mantovanelli v. Francie, stížnost č. 21497/93. Rozhodnými skutečnostmi pro vypracování znaleckého posudku byly podle jeho názoru ty skutečnosti, které odsouzený B. sdělil v přípravném řízení před zahájením trestního stíhání a při prověrce na místě policejnímu orgánu a znalci. Dovolatel uvádí, ačkoliv byl odsouzený B. slyšen u hlavního líčení, takže mu obhajoba mohla klást otázky, tak je zcela nepochybné, že podkladem pro vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy nebyly ty skutečnosti, které uvedl odsouzený B. u hlavního líčení, nýbrž skutečnosti, které sdělil před zahájením trestního stíhání policejnímu orgánu a při prověrce na místě. Obviněný uvádí, že vzhledem ke skladbě shromážděných důkazů a způsobu, který orgány činné v trestním řízení zvolily k prokázání viny, je zcela nepochybné, že zásadním důkazem pro objasnění skutkové stránky věci byla výpověď odsouzeného B. před soudem, což je zřejmé i z toho, že tuto výpověď na první místo staví jak soud prvního, tak soud druhého stupně. Podle přesvědčení dovolatele je za dané situace rozhodnutí o zamítnutí návrhu na provedení důkazu znaleckým zkoumáním odsouzeného B., ke kterému přistoupil soud prvního stupně a které aproboval odvolací soud vadné a nezákonné, a to hned ze tří zcela zásadních důvodů – výpověď odsouzeného B. představuje jediný procesně použitelný důkaz, zamítnutím návrhu na vyhotovení předmětného znaleckého posudku představuje popření jeho obhajovacích práv, hodnocení věrohodnosti výpovědi B. je vadné a nepřezkoumatelné.

27. Stran zamítnutí návrhu na vyhotovené znaleckého posudku dovolatel uvádí, že mu byla odepřena práva vycházející ze zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní. Zdůrazňuje, že ani on, ani jeho obhájce neměl možnost být přítomen výslechu odsouzeného B. v přípravném řízení, klást mu otázky, seznámit se přímo se způsobem jeho výpovědi a kontrolovat zákonnost prováděného úkonu. Stejně tak neměl možnost účastnit se prověrky na místě dne 17. 1. 2013, neměl možnost klást odsouzenému B. při tomto úkonu otázky, neměl možnost pozorovat jak odsouzený B. komunikoval neverbálně. Neměl možnost seznámit se s tím, jak na místě shromažďoval poznatky pro svůj znalecký posudek znalec, neměl rovněž možnost kontrolovat zákonnost prováděného úkonu, neměl možnost připomínkovat ustanoveného znalce, jeho znalecký úkol a formulaci otázek, včetně možnosti nahlížet do podkladů, ze kterých znalce vycházel. Zamítnutí provedení předmětného navrhovaného důkazu pro nadbytečnost podle názoru obviněného znemožnilo, aby byla v řízení dodržena rovnost zbraní a postup soudů naráží zcela zásadním způsobem na existenci jakéhokoliv práva na obhajobu, což je nezákonné, neboť tímto procesním rozhodnutím byly v řízení porušeny zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní.

28. Dovolatel dále uvádí, že, a contrario k názoru odvolacího soudu, ve věci existují více než důvodné pochybnosti o tom, že zamítnutí návrhu na provedení důkazu předmětným znaleckým posudkem je nesprávné. Soud prvního stupně a následně odvolací soud neshledaly žádný relevantní důvod, pro který by měl být odsouzený B. znalecky zkoumán. Soudy ovšem zcela opomněly pro účely hodnocení výpovědi odsouzeného B. a návrhu důkazu přihlédnout ke skutečnosti, že odsouzenému B. byla diagnostikována těžká porucha osobnosti. Vzhledem k tomu, že žádný z obecných soudů ve svých rozhodnutích tuto skutečnost nehodnotil, není možné v tomto ohledu namítat nic jiného než nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.

29. Jde-li o logičnost a koherentnost výpovědi odsouzeného B. v řízení před soudem, poukazuje dovolatel na to, že odsouzený B. si na většinu rozhodných skutečností nepamatoval a vypovídal-li, tak vypovídal stroze, zmateně, nelogicky, a především v rozporu s tím, co uvedl ve své výpovědi z přípravného řízení. Dovolatel pak předestírá jednotlivé momenty výpovědi odsouzeného B. a části výpovědi svědka F. [správně F.], jenž rovněž vypovídal o jistém zvláštních chování tohoto odsouzeného. Dovolatel současně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, který řeší otázku tzv. opomenutých důkazů.

30. Dovolatel zdůrazňuje, že za situace, kdy byla odsouzenému B. diagnostikována těžká porucha osobnosti a tento před soudem vypovídal zmateně, nelogicky, v rozporu s tím, co uváděl ve své výpovědi v přípravném řízení a v neposlední řadě taktéž značně vyhýbavě nebo přímo odmítavě, jsou na místě konkrétní racionální důvody, pro které by měla být zkoumána minimálně objektivní věrohodnost této osoby a její schopnost vypovídat o prožité události. Je tak přesvědčen o tom, že věrohodnost odsouzeného B. vzhledem k jeho zjištěnému chorobnému duševnímu stavu nebyla “bez důvodných pochybností ověřena“.

31. V souvislosti s důkazem výpovědí odsouzeného B. dovolatel upozorňuje na procesní pochybení, kterého se při provádění předmětného důkazu dopustil soud prvního stupně, a odvolací soud. Při hlavním líčení dne 17. 12. 2015 přistoupil předseda senátu soudu prvního stupně v rámci výslechu odsouzeného B. k předestření či přečtení jeho výpovědi z přípravného řízení, přestože pro postup dle § 207 odst. 2 tr. ř. nebyly splněny podmínky. Jak vyplývá ze zvukové nahrávky předmětného hlavního líčení, odsouzený B. vypovídal nesouvisle a zmateně, skutkové dění nebyl schopen vysvětlit, protože si na okolnosti nepamatoval. Za této situace přistoupil předseda senátu k předestření výpovědi odsouzeného B. z přípravného řízení s tím, že v zásadě počal s pomocí těchto informací odsouzenému B. vypomáhat, aby si odsouzený B. vzpomněl na okolnosti, které v přípravném řízení vypovídal. Dovolatel má za to, že shora popsaným postupem došlo ze strany prvoinstančního soudu k podstatnému procesnímu pochybení, které mohlo mít vliv na obsah výpovědi odsouzeného B. coby jednoho z odsuzujících důkazů, neboť B. byly sděleny informace, na které si nemohl vzpomenout, nikoliv informace, které by měly odstranit nastalé rozpory v jeho výpovědi. Dovolatel se dále domnívá, že prvoinstanční soud se svým postupem dopustil nepřípustné ingerence do procesu dokazování, které se příčí zásadě bezprostřednosti trestního řízení, což do důsledku mohlo mít podstatný vliv na to, co odsouzený B. v řízení před soudem vypověděl.

32. Právní názor odvolacího soudu, který reagoval na toto namítané pochybení ze strany soudu prvního stupně (odvolání obviněného F.) pak považuje za zásadní omyl, který se již přímo na elementární ústavní úrovni dotýká podstaty trestního procesu a předpisů veřejného práva obecně. Přezkoumávaný procesní postup soudu prvního stupně, a to ještě v trestním řízení, není možné validovat a zdůvodnit tím, že zákon takový postup nevylučuje. Dovolatel je přesvědčen o tom, že tímto právním pokleskem odvolacího soudu by se měl Nejvyšší soud podrobně zabývat.

33. Dále se obviněný vyjadřuje k přezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu, přičemž odkazuje a cituje judikát Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/03. Dovolatel uvádí, že nabyl dojmu, že odvolací soud rezignoval na přezkum skutkových okolností věci. Zdůrazňuje dvojinstančnost trestního řízení, přičemž má za to, že odvolacímu soudu náleží pravomoc v náležité míře přezkoumávat jak zjištění skutková, tak posouzení právní. Podle jeho názoru vyjádření odvolacího soudu v bodě 27 jeho rozhodnutí je nutno interpretovat tak, že soud druhého stupně si osobuje postavení Nejvyššího soudu. Současně akcentuje, že žádnému z odsouzených nebylo umožněno, aby se zákonným způsobem podíleli na tvorbě skutkové stránky věci a mohli jí jakýmkoliv způsobem ovlivnit a jediný, ve věci velmi důležitý a relevantní důkaz, byl soudem prvního stupně zamítnut. Poukazuje na to, jakým způsobem soud druhého stupně (ne)přezkoumával skutková hodnocení soudu, pokud jde o nevěrohodnost výpovědí odsouzených, konkrétně odsouzeného F., H., M. a T. Napadené rozhodnutí ohledně závěru o (ne)věrohodnosti výpovědí shora uvedených odsouzených, které stojí v konfliktu s výpovědí odsouzeného B., neuvádí zhola nic. Dovolatel doplňuje, že v podobném duchu upozorňuje i na nepřezkoumatelnost meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolává-li se soud prvního stupně na kontext citovaných důkazů, lze jen těžko považovat toto vysvětlení za přezkoumatelné. Jednak není vůbec zřejmé, jak velký soubor důkazů má soud prvního stupně na mysli, zda se tento týká všech odsouzených, jednak předmětné vyjádření není v žádné formě výkladu “úvahou, kterou se soud prvního stupně při hodnocení předmětných důkazů řídil“. Rovněž namítá nepřezkoumatelnost i z důvodu toho, že obsah napadeného rozhodnutí je v jeho rozhodné části pouhým výtahem relevantních ustanovení trestního řádu bez konkrétní vztahu a aplikaci k řešené věci a v neposlední řadě pak zcela nepřezkoumatelné právní rezoluce nebo k zákonnosti a procesní použitelnosti důkazu prověrkou na místě. Takový přístup odvolací soudu k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně podle jeho přesvědčeni není souladný ani s podstatou § 134 odst. 2 tr. ř. ani s relevantní judikaturou. Pro dovolatele a jeho obhajobu je tak v zásadě nemožné, aby mohli sledovat jakékoliv konkrétní myšlenkové pochody odvolacího soudu, neboť z hlediska úvah tohoto soudu disponují pouze výsledkem, a nikoliv zadáním a vstupními hodnotami, které zůstávají skryté. Obviněný se proto nemůže ztotožnit s tím, že odvolací soud se v podstatné části svého odůvodnění uchýlil k odkazování na celé dlouhé statě meritorního rozhodnutí soudu první stupně bez vlastních úvah a reakcí na argumentaci odvolatelů, přičemž odkazuje na judikát Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1842/12 a doplňuje, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu žádné vlastní nosné úvahy a reflexi odvolacích argumentů odvolatelů neobsahuje.

34. V napadeném rozhodnutí obviněný spatřuje významné právní omyly, které vrhají reálné a opodstatněné pochybnosti o tom, zda, jak a v jakém rozsahu odvolací soud zkoumal meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž odkazuje na bod 2 rozhodnutí soudu druhého stupně a § 263 odst. 7 tr. ř. Nesouhlasí se závěry soudu druhého stupně, že soud prvního stupně opomněl v případě právního posouzení skutků zohlednit, že odsouzení jednali protiprávně s rozmyslem a po předchozím uvážení. Závěrem dovolání shrnul shora uvedenou rozsáhlou argumentaci do dovolacích důvodů definovaných dle § 265b odst. 1 tr. ř. (shrnutí na další 4 strany), kdy jednotlivé námitky podřazuje pod jednotlivé dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a které podrobně rozvedl k předchozích částech svého dovolání.

35. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. a argumentuje tím, že odvolací soud neoprávněně zamítl řádný opravný prostředek proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože byly v řízení soudu prvního stupně dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a to pro každou vadu řízení či vadu meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně.

36. Vzhledem uváděným skutečnostem dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí dle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, včetně meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265s odst. 1 tr. ř. požaduje, aby Nejvyšší soud soudu prvního stupně přikázal, aby provedl návrh důkazu znaleckým posudkem z oboru psychiatrie k posouzení osoby odsouzeného B. V případě, že vyjde najevo, že je odsouzený B. nevěrohodný, je pak na místě, aby byla provedena opětovně prověrka na místě a následně vypracován nový znalecký posudek z oboru dopravy.

37. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 1 NZO 1038/2022, nejprve zrekapituloval namítané dovolací důvody a poté předestřel, že obvinění M. a H. výslovně označili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., avšak slovně uvedli obsah dovolacích důvodů podle písm. g), m) citovaného ustanovení – v případě m) ovšem s nyní již neplatným odkazem na dovolací důvody „a) až k)“ namísto „a) až l)“. Po shrnutí dovolací argumentace státní zástupce považuje podaná dovolání za opakování obhajoby, kterou uplatnili obvinění již před nalézacím soudem a kterou shrnuli ve svých odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Podle státního zástupce se s těmito námitkami vypořádaly již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích, a proto odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně (viz body 18–23) a na usnesení odvolacího soudu (body 9–29), když s argumentací soudů se ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkazuje.

38. Státní zástupce ovšem přesto v prvé řadě považuje za vhodné vypořádat se s otázkou použitelnosti důkazů opatřených orgány činnými v trestním řízení před zahájením trestního stíhání dovolatelů. Nejprve stran dovolatele M. a jeho námitky procesně nepoužitelných důkazů (prověrka na místě, znalecký posudek) uvádí, že tento v rámci své argumentace zvolil judikáty dílem nepřiléhavé, které navíc nezařadil do celkového kontextu dostupné judikatury – opomněl, jakým způsobem se pohled na kontradiktornost v trestním řízení vyvíjel a jaké právní názory se nakonec v této oblasti ustálily. Předkládané judikáty navíc vykládá bez ohledu na jejich přesný obsah a na zvláštní skutkové okolnosti jednotlivých věcí. Stejně nepřesně vykládá i odborný článek JUDr. Muláka, Ph.D., když podle tohoto je kontradiktornost řízení spojována zejména s řízením před soudem. Zdůrazňuje, že tím, kdo získává důkazy jsou orgány činné v trestním řízení. V přípravném řízení a v zásadě neveřejné části trestního řízení je pánem procesu státní zástupce. Aniž by tento měl rovnocennou protistranu – dalšího „pána procesu“ na straně obhajoby. Teprve v řízení před soudem se státní zástupce stává pouhou stranou trestního řízení. Zachování kontradiktornosti trestního řízení se tak zpravidla plně projeví až v řízení před soudem. Pouze pokud by bylo třeba opřít rozhodnutí soudu o nějaký důkaz provedený mimo řízení před soudem, je nezbytné, aby se zásada kontradiktornosti uplatnila i v přípravném řízení – typicky při již neopakovaných výpovědích dětských obětí sexuálního násilí.

39. Za zcela nepřiléhavý státní zástupce považuje odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 346/01, když v této věci si znalec opatřil podklady k vydání posudku před vydáním usnesení o svém přibrání a posudek vypracoval před zahájením trestního stíhání. Tím se liší předmětná věc od věci dovolatelů, ve které byl znalecký posudek vypracován až po zahájení trestního stíhání. Nadto poukazuje na novelu trestního řádu účinnou od 1. 1. 2002, kterou bylo do citovaného předpisu zavedeno nové ustanovení § 158 odst. 3 písm. b), d), podle něhož je nově možno opatřovat před zahájením trestního stíhání odborná vyjádření, znalecké posudky a provádět „ohledání věci a místa činu“. Stejnou novelou byla také definována povaha a podstata prověrky na místě, kterou nauka nepovažuje za úkon proveditelný pouze po zahájení trestního stíhání. Odkazuje i na komentář trestního řádu, podle něhož se protokol o prověrce na místě považuje za listinný důkaz, přičemž zdůrazňuje, že nalézací soud postupoval podle § 213 odst. 2 tr. ř., když přečetl mimo jiné také „protokol o prověrce na místě“. Dovolatel M. sice přítomen u tohoto hlavního líčení nebyl, ovšem byl přítomen jeho obhájce. K odkazu na rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 346/01 poznamenává, že trestní řízení v ní probíhalo před 6. 3. 2001 a tedy před shora zmíněnou novelou, takže předmětný nález tedy reaguje na procesní postup podle odlišné právní úpravy. Dále se vyjádřil k nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 1012/07, kdy povaha daného řízení je natolik vzdálená povaze přípravného řízení trestního, že je tento judikát jen obtížně použitelný v dovolatelově věci. Ve vztahu k poukazovanému rozsudku ESLP ze dne 18. 3. 1997, č. 21497/93, ve věci Mantovanelli proti Francii se pro změnu jednalo o řízení správní. ESLP považoval za podstatné nikoliv to, zda byla či nebyla zachována kontradiktornost řízení, ale jen to, „zda řízení jako celek – včetně způsobu, jakým byly přijaty důkazy – mělo spravedlivý charakter“. Ve vztahu k poukazovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 809/2009 ze dne 12. 8. 2009 připomíná závěry Nejvyššího soudu, který nepovažoval prověrku výpovědi za neodkladný úkon jen vzhledem k tomu, že prověřovaná výpověď takovým neodkladným úkonem nebyla. Jednalo se o specifickou situaci odlišnou od věci dovolatelů. Současně státní zástupce rozvádí i judikaturu, která se týká procesní použitelnosti důkazů opatřených v meziobdobí různě stíhaných obviněných. V tomto směru zdůrazňuje, že odsouzený B. spoluobviněné i v rámci hlavního líčení usvědčoval, byť mu oživili paměť čtením výpovědi, která kontradiktorně provedena nebyla. Za rozhodující ovšem považuje, že se tak stalo v rámci hlavního líčení a spoluobvinění měli možnost na všechna tvrzení obviněného reagovat, čehož také využili. Podle státního zástupce lze tedy uzavřít, že kontradiktornost řízení je spojena s řízením před soudem a v přípravném řízení se projeví jen potud, pokud mají být výsledky přípravného řízení přímo užity soudem k usvědčení obviněného a výpověď dříve stíhaného musí být zopakovaná po zahájení trestního stíhání ostatních spoluobviněných, nejpozději u hlavního líčení. Nakonec postup soudu prvního stupně stran odsouzeného B. dovolatel M. akceptoval, když brojil toliko proti čtení protokolu o prověrce na místě a opatření znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání. Státní zástupce považuje za podstatné, že tyto námitky odpovídají druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jsou zjevně neopodstatněné.

40. Státní zástupce se vyjádřil i k otázce věrohodnosti odsouzeného B. a k tomu, zda bylo či nebylo nutno jeho případné znalecké zkoumání. Zdůrazňuje, že otázka věrohodnosti určité osoby je soudem posuzována při přímém kontaktu s touto vyslýchanou osobou. Zpětně je pak možno posoudit již jen, zda se soudy touto věrohodností zabývaly a zda svůj postup odůvodnily logickými závěry. V dané věci se soudy obou stupňů otázkou věrohodnosti odsouzeného B. zabývaly, konkrétně nalézací soud v bodě 23 svého rozsudku, a to způsobem který není možno označit jako zjevně rozporný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce připouští, že na jedné straně je patrno, že odsouzený B., jakožto osoba opakovaně trestaná, usvědčuje svou výpovědí ostatní obviněné, osoby dosud netrestané. Pokud jej však nalézací soud po podrobném výslechu a při osobním kontaktu nakonec považoval za osobu vypovídající pravdu, v dovolacím řízení je velmi obtížné zpětně takový závěr revidovat. Pak nelze dovodit ani zjevný rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ústavní rozměr vytýkaných vad stran odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně státní zástupce neshledává a dodává, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. je dovolání přípustné jen proti důvodům rozhodnutí.

41. Ve vztahu k dovolání dovolatelů M. a H. předně uvádí, že stran věrohodnosti odsouzeného B. se již vyjádřil shora. K biologickým stopám obviněného H. na airbagu vozidla BMW se soud prvního stupně vyjádřil v bodě 18 svého rozhodnutí. Připouští, že v odůvodnění svých rozhodnutí se soudy nevypořádaly s lékařskou zprávu ze dne 20. 7. 2012 o ošetření obviněného H. po nehodě předmětného BMW. Ze zprávy má být patrno, že s vozidlem havaroval obviněný H. (který se k této otázce více než 7 let nevyjadřoval) a nikoliv obviněný B. (který se od počátku k řízení vozidla doznával). Z hlediska dovolání považuje za podstatné, zda se tento zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním (že řídil obviněný B.) a obsahem předmětné lékařské zprávy, a nakonec i analýzy DNA (že se při nehodě zranil obviněný H.) týká skutkového zjištění, které je ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. „určující pro naplnění znaků trestného činu“. Státní zástupce má za to, že netýká. K tomu připomíná výrok o vině – relevantní část skutkové věty. Za daného důkazního stavu je pro naplnění znaků podvodu vůči poškozené pojišťovně nerozhodné, zda vozidlo řídil obviněný H. nebo obviněný B. nebo kdokoliv z ostatních pachatelů. Pojistné plnění bylo ve všech těchto variantách vyloučeno tím, že se jednalo o událost pachateli úmyslně vyvolanou a nikoliv nahodilou. Tvrzení obviněného H., že vozidlo sám řídil prospívá obviněnému B., který však dovolání nepodal. Vůči dovolateli M. je neutrální. Vůči samotnému dovolateli H. se však jedná o tvrzení jeho postavení spíše zhoršující, neboť dovolatel tvrdí, že vozidlo sám řídil, aniž by se ve svém dovolání blíže zabýval podstatou věci – že se jednalo o nehodu zinscenovanou za účelem vylákání pojistného plnění. Státní zástupce tedy uzavírá, že v této části tedy dovolání obou dovolatelů odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však zjevně neopodstatněné. Stran námitky předestření obžaloby při výpovědi B., konstatuje, že každému obviněnému nutně musí být znám obsah obžaloby a případné předestření obžaloby soudem slouží spíše k naplnění jeho obhajovacích práv – aby si uvědomil, co je mu kladeno za vinu a snadněji zformuloval svou obhajobu. Ze své podstaty tak popsaným postup soudu nemohl být vadný. K neprovedení vyšetření duševního stavu B. se již státní zástupce vyjádřil a v této části považuje dovolání za zjevně neopodstatněné.

42. Ohledně argumentace dovolatelů, že soud při posouzení jejich viny vyšel z poznatků informátora, aniž by k tomu u hlavního líčení provedl nějaký důkaz, uvádí, že z odůvodnění bodu 18 rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že poznatky od informátora byly pouhým podkladem pro opatření odposlechů a že teprve odposlechy byly oním důkazem o vině obviněných. Za dané situace není zřejmé, proč by měl být zjišťován či vyslýchám onen informátor a co by se na důkazní situaci změnilo, pokud by byl tímto informátorem například přímo obviněný B. Poznatky od informátora zjevně nebyly důkazem užitým proti dovolatelům. Nezadokumentování operativně pátracích prostředků policie pak podle jeho názoru nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů. K prověrce na místě, tedy že byla nezákonným a procesně nepoužitelným důkazem pro posouzení viny dovolatele odkazuje na shora uvedené vyjádření k obdobné námitce dovolatele M. Z hlediska dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolání dovolatelů H. a M. dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněná.

43. Ohledně námitek obviněného F., který brojil proti věrohodnosti obviněného B. a proti zamítnutí důkazního návrhu na jeho znalecké zkoumání a odkazu na biologické stopy na airbagu BMW, tak konstatuje, že k obdobným námitkám ostatních dovolatelů se již vyjádřil shora s tím, že tyto jsou zjevně neopodstatněné. Stran procesně nepoužitelných odposlechů státní zástupce považuje za podstatné, že státní zástupce v odůvodnění svého návrhu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. V 22/2012, výslovně uvedl, že trestná činnost je takového charakteru, že její prokázání bez operativně pátracích prostředků včetně odposlechu „se jeví jako nemožné“. Soudce do odůvodnění svého příkazu z téhož dne již uvedenou formulaci nepřevzal, když uvedl jen, že odposlechem „lze zdokumentovat trestnou činnost“. Jedná se o ryze formální vadu, přičemž státní zástupce poukazuje například na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, a týká se mj. formálních náležitostí příkazu k domovní prohlídce. Podstatné jsou tedy důvody věcné – legitimita nařízených odposlechů. Ustálenost judikatury Nejvyššího soudu v této otázce je zřejmá například z odůvodnění usnesení uvedeného soudu ze dne 29. 6. 2022 sp. zn. 4 Pzo 8/2022. Dovolatel si navíc podle názoru státního zástupce poněkud protiřečí, když má za to, že výslech „by navíc vyřešil i zjevně (a nejspíš vědomě) nepravdivé údaje, které tento informátor poskytl“. Dovolatel zde na jedné straně tvrdí, že informátor policii patrně úmyslně lže. K prověření a odhalení těchto lží navrhuje vyslechnout právě zmíněného informátora. Namísto zjištění, o čem podezřelé osoby skutečně hovoří, navrhuje dovolatel, aby informátor zopakoval své lži. Takový postup se jeví jako nelogický – zjevně nemůže vést k zamýšlenému cíli. Dovolatel tímto návrhem nevědomky dokládá, že odposlech byl jedinou reálnou v úvahu přicházející metodou, jak ověřit pravdivost tvrzení informátora. Žádnou jinou rozumnou možnost nepředložil. Věcné důvody k nařízení odposlechu tak dle mínění státního zástupce byly splněny a shora popsaná absence odůvodnění jeho nenahraditelnosti je jen formální vadou bez vlivu na procesní použitelnost tohoto důkazu, proto státní zástupce považuje námitky tohoto dovolatele neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů.

44. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání všech čtyř dovolatelů odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

45. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

46. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

47. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

48. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

49. Z podaných dovolání obviněných je patrné, že všichni uplatňují dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., když obvinění M. H. a M. M. uplatňují i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [ovšem nesprávně odkazují na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021]. Obviněný L. M. uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ale i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 50. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jinak řečeno, skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.

51. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

52. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

53. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [mylně obviněným H. a M. označeným jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] je dán v případech, kdy je dána existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až písm. h) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř. Obvinění jej uplatnili v jeho druhé alternativě. 54. Na základě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaných dovolání, když je třeba zároveň zdůraznit, že obvinění uplatňují v rámci podaných dovolání v rozhodující míře totožné či obdobné námitky. 1. Dovolatel F. 55. Dovolatel D. F. uplatnil, jak již bylo konstatováno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstata dovolací argumentace obviněného spočívá v tom, že tento nesouhlasí s postupem soudů nižších stupňů, které zamítly jeho návrh, ale i ostatních dovolatelů, na přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie ke znaleckému zkoumání duševního stavu odsouzeného B., přestože soudy vycházely při formulování výroku o jeho vině zejména z výpovědi tohoto odsouzeného B., jehož výpověď považovaly za věrohodnou. Dále namítá, že výrok o vině je založen na procesně nepoužitelných důkazech, konkrétně zmiňuje povolené odposlechy ke skutku pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto námitky lze podřadit pod zvolený dovolací důvod v jeho druhé a třetí alternativě, když obviněný namítá jednak existenci procesně nepoužitelných důkazů a jednak nedůvodné neprovedení všech požadovaných důkazů.

56. Nejvyšší soud nejprve považoval za vhodné předestřít obecná východiska týkající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 08. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/2004, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, usnesení nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), přičemž svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily.

57. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněné ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03). 58. Z pohledu těchto prezentovaných závěrů je předně nezbytné zdůraznit, že soudy nižších stupňů se návrhem dovolatele, ale i ostatních dovolatelů ohledně požadavku na znalecké zkoumání odsouzeného B. zabývaly, tedy neignorovaly ho (viz bod 23 rozsudku soudu prvního stupně, body 13 a 23 usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Bez ohledu na tento závěr, z pohledu námitek dovolatele je nutno zdůraznit některé skutečnosti. Především je třeba uvést, že odsouzený B. na rozdíl od ostatních spoluobviněných, aniž by jim tato skutečnost byla kladena k tíží, v rámci přípravného řízení po zahájení trestního stíhání k věci podrobně vypovídal. Tohoto výslechu se obhájci obviněného ani ostatní spoluobvinění nezúčastnili, neboť tento byl realizován po zahájení trestního stíhání proti odsouzenému B., když vůči spoluobviněným bylo zahájeno trestní stíhání s jistou časovou prodlevou, byť minimální, přičemž v přípravném řízení ani obhájce dovolatele, ale ani obhájci ostatních spoluobviněných, nepožádali o zopakování tohoto výslechu. Následně odsouzený B. k věci vypovídal v rámci hlavního líčení. Lze připustit, že soud prvního stupně musel vzhledem k určitým nejasnostem ve výpovědi odsouzeného B. mu postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečíst určité části jeho výpovědi z přípravného řízení k odstranění určitých nejasností (např. k tomu, kdo ho na místo fingované dopravní nehody dovezl). Není ovšem pochyb o tom, že odsouzený B. svoji výpověď z přípravného řízení fakticky zopakoval u hlavního líčení, byť poněkud stručněji (viz zvukový záznam), když si toliko některé skutečnosti nepamatoval či nebyl schopen vybavit či se v určitých podrobnostech jeho výpověď u hlavního líčení rozcházela s jeho výpovědi z přípravného řízení, popř. mu nebyl zcela zřejmý smysl položené otázky, takže otázka musela být přeformulovaná či blíže objasněna. Nejvyšší soud si je rovněž vědom toho, že soud prvního stupně při postupu podle § 207 odst. 2 tr. ř., uvedl, že odsouzenému předestírá jeho výpověď z přípravného řízení, ovšem fakticky mu jeho výpověď přečetl, což nakonec i soud prvního stupně sdělil obhájcům ostatních obviněných (viz blíže zvukový záznam). Z pohledu námitek dovolatele je třeba uvést, že skutečnost, že si odsouzený B. již nebyl schopen určité podrobnosti vybavit či se v jistých detailech odchyloval od své výpovědi z přípravného řízení považoval soud prvního stupně za akceptovatelnou vzhledem k odstupu času mezi spácháním skutku a výpovědí odsouzeného B. u hlavního líčení (více než tři roky). Tedy soud prvního stupně na tyto na určité nejasnosti a nepřesnosti ve výpovědi odsouzeného B. u hlavního líčení reagoval a vzal je při posuzování věrohodnosti jeho výpovědi řádně v úvahu. Nejvyšší soud pak považuje tento závěr soudu prvního stupně za logický.

59. Z pohledu tvrzení obviněného, že pochybnosti o duševním stavu odsouzeného B. vyvolala skutečnost, jak jeho osobu hodnotil svědek F. a skutečnost, že odsouzený B. je poživatelem invalidního důchodu (byla u něho diagnostikována těžká porucha osobnosti) a v minulosti požíval návykové látky (drogy) a měl úraz hlavy (2006), je nutno především zdůraznit, že samotná skutečnost, že odsouzený B. je invalidní důchodce nemůže vést k závěru o nutnosti jeho znaleckého zkoumání. Pokud by byla přijata tato premisa, znamenalo by to, že každá osoba, které má určité problémy s duševním stavem by musela být automaticky v rámci řízení před soudem znalecky zkoumána. Takový závěr ovšem neplatí. Je tomu tak proto, že samotná skutečnost, že určitá osoba se v minulosti léčila pro duševní poruchu či trpěla v minulosti určitou duševní poruchou sama o sobě nemůže vést automaticky k závěru o nutnosti znaleckého zkoumání takové osoby, pokud tato informace není spojena s nějakou další skutečností, která vyvolává důvodné pochybnosti o duševním stavu takové osoby. Z pohledu námitek obviněného je třeba ještě uvést, že porucha osobnosti není duševní nemoc, jedná se o osobnostní poruchu, představující soubor trvalých povahových odchylek vytvářejících disharmonickou nebo zvýrazněnou osobnost, u nichž jsou některé její složky příliš zdůrazněny a jiné potlačeny. Nejedná se o duševní onemocnění, osoba mající tuto diagnózu si uvědomuje realitu. Zde je třeba akcentovat, že z protokolu o hlavním líčení (primárně ze zvukového záznamu) je zřejmé, že odsouzený přes jisté nepřesnosti ve své výpovědi u hlavního líčení byl při svém výslechu zcela orientován, schopen se vyjadřovat. Skutečnost, že mu bylo toliko nutno některé položené otázky blíže objasnit či jinak formulovat, popř. že si některé okolnosti již nepamatoval či nebyl schopen přesně vybavit, sama o sobě nemůže vést k závěru, že by jeho vystupování u hlavního líčení vzbuzovalo pochybnosti o jeho duševním stavu. Pokud obviněný poukazuje na výpověď svědka F., tak je třeba akcentovat, že soud druhého stupně se s výpovědí tohoto svědka výslovně z pohledu požadavku na doplnění dokazování o znalecké zkoumání odsouzeného B. zabýval, takže i obsah výpovědi tohoto svědka při posuzování oprávněnosti návrhu na doplnění dokazování zvažoval. I Nejvyšší soud se ztotožňuje s tím, že výpověď tohoto svědka se jeví značně subjektivní, když nelze vyloučit ani jisté ovlivnění osoby tohoto svědka (např. jeho vztahem k odsouzenému B.), když navíc svědek vypovídal ve věci velmi obecně, přičemž svědek ani nemá nějaké vzdělání v oblasti lékařství. Ve vztahu k námitce obviněného, že soudy nižších stupňů nijak nezdůvodnily neprovedení požadovaného důkazu – výslechu svědkyně V. B., jenž měla vypovídat o vztahu odsouzeného B. k jeho osobě (na podkladě výpovědi této svědkyně chtěl obviněný podpořit nutnost znaleckého zkoumání odsouzeného B.) je třeba uvést následující. Nejvyšší soud musí skutečně připustit, že obviněný předložil prostřednictvím své obhájkyně čestné prohlášení V. B. (viz č. l. 1267), na jehož podkladě návrh výslech jmenované (viz hlavní líčení dne 23. 5. 2017), ovšem podmiňujícím způsobem. Soud prvního stupně ohledně výslechu této svědkyně v rámci hlavního líčení nijak nerozhodl. Zde je třeba poukázat i na skutečnost, že od hlavního líčení dne 23. 5. 2017 bylo nařízeno několik hlavních líčení, když soud ve věci rozhodl až dne 15. 6. 2021. Nejvyšší soud ovšem z pohledu argumentace obviněného považuje za rozhodující, že není pochyb o tom, že obhajoba posléze před ukončením dokazování před soudem prvního stupně výslovně prohlásila, že nemá již další důkazní návrhy, takže na výslechu této svědkyně již netrvala (viz č. l. 1777), tedy od tohoto důkazního návrhu obhajoba ustoupila, když provedení tohoto výslechu nebylo navrhováno ani v rámci odvolacího řízení. Za takové situace se nemůže jednat o případ tzv. opomenutého důkazu ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

60. Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné uvést, že samotná skutečnost, že odsouzený B. byl v minulosti trestně stíhán a odsouzen nemůže vést automaticky k závěru o jeho nevěrohodnosti a nutnosti znaleckého zkoumání jeho osoby, neboť takový závěr by znamenal, že osoba, která má jistou trestní minulost je vždy nevěrohodná. Lze připustit, že trestní minulost spoluobviněného, popř. svědka může soud vzít v úvahu při zvažování nutnosti znaleckého zkoumání této osoby, ovšem nemůže to být jediným kritériem. Je nezbytné hodnotit všechny zjištěné skutečnosti, včetně toho, zda taková osoba jeví známky nějaké duševní nemoci či poruchy, když nepochybně bude důležité i vlastní vystupování této osoby v řízení před soudem, kde si soud může udělat bezprostřední dojem z chování této osoby, což souvisí právě se zásadou ústnosti a bezprostřednosti (viz § 2 odst. 11, 12 tr. ř.). Z pohledu tohoto závěru je také nezbytné uvést, že odsouzený B. byl sice v minulosti trestně stíhán, ovšem vždy se jednalo o méně závažnou trestnou činnost, když odsouzený B. nikdy nebyl odsouzen pro trestný čin křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku či pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 tr. zákoníku, když právě takové odsouzení by nepochybně mohlo vést k pochybnostem věrohodnosti tohoto odsouzeného. Z pohledu námitek obviněného, ale i ostatních spoluobviněných je nutno připomenout, že znalecké zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, nemůže nahradit hodnotící činnost soudu. Je tomu tak proto, že pouze soud je totiž oprávněn posoudit, nakolik konkrétní výpověď je pravdivá či nikoli. Předmětným posudkem může být zjišťována pouze tzv. obecná věrohodnost určité osoby, když posudek má přitom jen omezený a podpůrný význam, přičemž nejde o přímý důkaz (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 714/2018).

61. Dovolatel dovozuje nutnost znaleckého zkoumání odsouzeného B. také na podkladě tvrzení, že věrohodnost tohoto odsouzeného snižuje obsah úředního záznamu sepsaného komisařem SKPV D. dne 1. 10. 2012, jenž měl od informátora zjistit informaci, že se připravuje fingovaná dopravní nehoda, kterou měl právě způsobit vozidlem Passat odsouzený B., což se prokazatelně nezakládalo na pravdě (vozidlo Passat bylo použito u skutku pod bodem II, u skutku pod bodem III měly být použity vozidla jiných značek). Podle tvrzení obviněného tedy informace od informátora, pokud tímto informátorem nebyl právě odsouzený, snižuje jeho věrohodnost, když se nabízí, že tento informátor měl informace přímo od odsouzeného. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že úřední záznam sepsaný policejním komisařem na základě operativního šetření nemá de facto žádnou důkazní hodnotu, když se jedná o výsledek operativně taktického šetření (nejedná se o úřední záznam podle § 158 odst. 6 tr. ř). Tedy jedná se o jistý poznatek o tom, že může být páchaná určitá trestná činnost. Primárně tento poznatek slouží k tomu, aby byly vytyčeny určité vyšetřovací verze, jejichž relevantnost musí být následně prověřována postupem podle § 158 odst. 3 tr. ř., včetně toho, že je možno na základě tohoto operativního šetření zvažovat i použití operativně pátracích prostředků podle § 158b tr. ř. či postup podle § 88 a § 88a tr. ř., které se svojí povahou blíží právě operativně pátracím prostředkům. Je zcela běžné, že informace získané od policejního informátora nemusí být přesné, tedy mohou být zkreslené, popř. i nepravdivé. Tedy není vyloučeno, že po získání poznatku od informátora bude následně na základě šetření policie ČR zjištěno, že zjištěná informace se nezakládá na pravdě či je pravdivá jen určitým způsobem (např. že je sice páchaná trestná činnost, ale není prokázáno, že na této se podílí všechny osoby, o jejichž zapojení byla získána od informátora informace). Z pohledu tohoto závěru je nutno odmítnout námitku obviněného stran nutnosti znaleckého zkoumání odsouzeného B. vzhledem k tomu, že se při následujícím šetření Policie ČR nepotvrdila celá informace policejního informátora o páchání trestné činnosti, když ovšem není pochyb o tom, že část se jí potvrdila (viz bod III skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, když na trestné činnosti se měl právě podílet obviněný). Tvrzení obviněného, že snad tímto informátorem mohl být právě odsouzený B., je ryze spekulativní, když pokud by byl skutečně tímto informátorem právě odsouzený, tak by bylo zcela logické, že se se snažil obviněného v předmětném období kontaktovat, což prokazatelně neučinil.

62. Pokud pak obviněný dovozuje existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, tedy naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tak je třeba zdůraznit, že obviněný jen vyslovuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, konkrétně odborného vyjádření z oboru genetika, když v případě skutku I nenalezli na airbagu DNA odsouzeného B., nýbrž DNA obviněného H. Předně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se s tímto důkazem, a jaké skutečnosti z něho vyplývají, v rámci hodnocení všech provedených důkazů zabýval a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho závěry týkající se skutkových závěrů stran skutku pod bodem I odkazuje (viz zejména bod 18 a dále body 19–20 rozsudku soudu prvního stupně). Nad rámec tohoto závěru je nezbytné uvést, že přenos DNA závisí na určitých faktorech, takže nelze mít za to, že se vždy po určité osobě na místě najdou stopy DNA. Zde je třeba akcentovat, že samotný odsouzený vypověděl, že po nehodě nekrvácel, jen si zlomil dvě žebra. Navíc je jistým způsobem i logické, že na airbagu byla nalezla stopa DNA obviněného H., když tento měl vystupovat jako řidič havarovaného vozidla a z výpovědi odsouzeného B. se podává, že při fingování dopravní nehody bylo na místě více lidí, když výslovně zmiňuje, že se mělo jednat o dva bratry (obviněný H. a M. jsou nevlastní bratři), přičemž jeden z nich měl vozidlo na místo přivést. Jeví se logické, že tímto mužem byl právě obviněný H., který měl předmětné vozidlo v době fingované dopravní nehody řídit, když přinejmenším si musel do vozidla sednout po nehodě, aby dodal zdání pravdivosti svému tvrzení o tom, že to byl on, kdo s vozidlem havaroval. K námitce obviněného, že odsouzený B. nehovořil o tom, že by po nehodě někdo manipuloval s airbagem, je třeba uvést, že z výpovědi odsouzeného je patrno, že poté, co záměrně s předmětným vozidlem havaroval, z místa odjel, takže se stěží mohl blíže vyjádřit k tomu, co se všechno po jeho odjezdu s vozidlem dělo nebo co činili ostatní spoluobvinění (např. odstraňování otisku prstů odsouzeného či zanechání na místě záměrných stop krve). Navíc je třeba poukázat i na skutečnost, že k zajištění airbagu, na kterém se našlo DNA obviněného H. došlo i s určitým časovým odstupem (byl zajištěn až dne 16. 8.2012), takže k zajištění airbagu nedošlo ihned po dopravní nehodě, takže nelze vyloučit ani možnost přenosu DNA v čase od nehody do doby zajištění airbagu.

63. Nejvyšší soud považuje za vhodné v souvislosti s námitkami dovolatele týkajícími se věrohodnosti odsouzeného B. podotknout, že věrohodnost tohoto odsouzeného nakonec podporují i další provedené důkazy, na které poukazuje i soud prvního stupně (viz body 18–19 rozsudku soudu prvního stupně). Jedná se zejména o závěry znaleckého posudku z oboru doprava, včetně vyjádření znalce Ing. Řeháka u hlavního líčení, ale především záznam telekomunikačního provozu, který sice byl pořízen po spáchání skutků pod body I a II, když ovšem ze zachyceného telefonického hovoru mezi obviněnými H. a M. je patrno, že tito se domlouvají o dalším postupu ohledně výpovědi před policií ohledně skutku pod bodem I, přičemž celý jejich rozhovor je velmi konspirativní, což by nemuseli učinit, pokud by se dopravní nehoda stala způsobem, jakým tvrdí tito obvinění. Právě tento pořízený odposlech a záznam telekomunikačního provozu významně podporuje věrohodnost výpovědi odsouzeného B. Nejvyšší soud si je vědom, že dovolatel, ale i ostatní spoluobvinění zpochybňují zákonnost těchto pořízených odposlechů, ovšem dovolací soud ani tyto námitky neshledal důvodné, jak bude rozvedeno dále.

64. Lze tedy uzavřít, že věc nestojí tak, že by výrok o vině ostatních spoluobviněných byl založen toliko a výlučně na výpovědi odsouzeného B., jak již bylo naznačeno. Současně je nutno vzít podpůrně v úvahu i skutečnost, že v dané věci nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by měl tento odsouzený zájem ostatní obviněné křivě obvinit. Lze připustit, že samotná tato argumentace by nemohla vést sama o sobě k závěru o věrohodnosti výpovědi odsouzeného B., pokud by skutečně nebyla spojena s dalšími podstatnými skutečnostmi (další důkazy podporující věrohodnost jeho výpovědi). Při hodnocení věrohodnosti výpovědi odsouzeného B. je také nutno vzít v úvahu, že tento v době zahájení šetření předmětné trestné činnosti Policií ČR nijak v nahlášených fingovaných dopravních nehodách nefiguroval (např. jako účastník dopravní nehody nebo svědek), takže lze odmítnou, že by snad odsouzený měl tzv. zájem spáchání trestné činnosti tzv. hodit na někoho jiného. V tomto směru je třeba akcentovat, že odsouzený B. především usvědčuje sám sebe ze spáchání trestné činnosti, neboť není pochyb o tom, že bez jeho vlastní výpovědi by policejní orgán neměl dostatek podkladů pro sdělení obvinění především ve vztahu k jeho osobě, když odsouzený B. nijak v dopravních nehodách, které měly být fingované oficiálně nevystupoval, takže policejní orgán ho neměl žádný důvod v okamžiku zahájení úkonů trestního řízení vůbec podezřívat z toho, že se na páchání trestné činnosti nějak podílel. Ze spáchání této trestné činnosti byli primárně podezření účastníci předmětných dopravních nehod, popř. osoby, které z dopravní nehody mohly mít nějaký finanční prospěch (např. majitelé vozidel, osoba, které vlastnila firmu, která měla opravy vozidel realizovat apod.), nikoliv odsouzený B. Jinak řečeno, tím, že se odsouzený B. spáchání trestné činnosti doznal usvědčil především sám sebe, když pokud by byla shledána jeho výpověď nevěrohodná, tak by se nedopustili žádné trestné činnosti nejen spoluobvinění, ale zejména odsouzený B. Zároveň je třeba uvést, že o věrohodnosti výpovědi odsouzeného B. nakonec svědčí, že tento popsal takové okolnosti fingovaných dopravních nehod, které mohla znát jen osoba, která se na jejich fingování aktivně podílela např. konkrétní způsob nabourání vozidla. V tomto směru nelze pominout, že popsaný způsob záměrného nabourání vozidel shledal znalec z oboru doprava odpovídající a možný. Zde je třeba zdůraznit, že odsouzený B. nemá žádné speciální vzdělání, takže lze jen stěží uvěřit tomu, že by tento byl schopen uvést takový způsob záměrného nabourání předmětných vozidel, aby to odpovídalo technické proveditelnosti. I tyto skutečnosti podporují závěr o věrohodnosti výpovědi odsouzeného B. 65. Jak již bylo konstatováno, obviněný dále zpochybňuje zákonnost pořízených odposlechů, které, se primárně vztahují ke skutku pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně, a které jak již bylo naznačeno, podporují i věrohodnost výpovědi odsouzeného B. obecně. Předně je třeba uvést, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný tvrdí, že ve věci existují nezákonné důkazy. Podle dovolatele totiž příkaz soudce Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. V 14/2012, nesplňuje zákonné podmínky pro jeho vydání, zejména požadavek subsidiarity tohoto opatření. 66. Nejvyšší soud se proto uplatněnou argumentací zabýval a dospěl k závěru, že tato je neopodstatněná. Podle § 88 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném v době vydání předmětného příkazu, bylo-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, pro trestný čin pletichy v insolvenčním řízení podle § 226 tr. zákoníku, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. e) a odst. 2 až 4 tr. zákoníku, sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 tr. zákoníku, pletichy při veřejné dražbě podle § 258 tr. zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, mohl být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky. Podle § 88 odst. 2 tr. ř. nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musel být vydán písemně a musel být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vedlo trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavozovala mezinárodní smlouva. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musela být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud byla její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesměla být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musely být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Dovolatel fakticky namítá porušení zásady subsidiarity ve vztahu k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Obecně je nutno podotknout, že formulací „nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené“ podle § 88 odst. 1 tr. ř. zákon právě vyjadřuje v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti vymezenou v § 2 odst. 4 tr. ř. tzv. subsidiaritu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Jde o omezující podmínku nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na případy, kdy nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo kdy by bylo jinak jeho dosažení ztížené. Při nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jeho vlastním provádění tedy musí být tedy dán nejen důvodný předpoklad, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, ale musí být také vždy pečlivě zváženo, zda získání konkrétních významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit a posléze dokazovat i jinými důkazními prostředky uvedenými v trestním řádu, např. sledování osob a věcí, výslech svědků, listinné důkazy apod., které jsou méně invazivní ve vztahu k základním právům a svobodám.

67. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba především zdůraznit, že v době vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (3. 10. 2012) bylo Policií ČR vedeno trestní řízení pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchaní zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, tedy jednalo se o trestný čin, za který byli pachatelé ohroženi trestem odnětí svobody od 2 do 8 let. Jednalo se tedy o trestný čin, ohledně kterého bylo možno vydat podle § 88 odst. 1 tr. ř. příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Vlastnímu vydání příkazu ze strany soudce předcházel podnět policejního orgánu ze dne 1. 10. 2012 (viz č. l. 134) k vydání příkazu určený státnímu zástupci. V podnětu policejní orgán odkázal na informace, na základě kterých dospěl k závěru o podezření ze spáchání tohoto trestného činu (odkaz na získané informace od informátora ohledně fingované dopravní nehody BMW), když policejní orgán požádal o povolení odposlechu na 5 osob, včetně odsouzeného B., a to na dobu 2 měsíců. V podnětu policejní orgán výslovně poukázal na skutečnosti, kterými si ověřil informace získané od informátora ohledně fingované nehody s autem BMW. Současně policejní orgán zdůraznil, že jiný způsob zjištění důkazů o páchání této trestné činnosti, než na základě povolených odposlechů, je velmi obtížný. Součástí návrhu policejního orgánu byla i kopie trestního spisu. Z návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. V 22/2012, je zřejmé, že tento předně omezil požadavek na tři osoby podezřelé, když vycházel z informací obsažených v podnětu policejního orgánů, přičemž odůvodnil dobu požadovaných odposlechů s akcentací na skutečnost, že doba požadovaných odposlechů je optimální pro zadokumentování trestné činnosti, včetně určení i dalších dosud neustanovených pachatelů. Státní zástupce poukázal i na to, že prokázání předmětné trestné činnosti bez použití operativně pátracích prostředků a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je nemožné.

68. Z vlastního příkazu soudce Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. V 14/2012, pak bylo zjištěno, že tímto příkazem byl povolen odposlech jen třech obviněných, tehdy osob podezřelých, konkrétně obviněných H., F. a odsouzeného B., a to na dobu 2 měsíců. V odůvodnění příkazu bylo odkázáno na skutečnosti, které vyplynuly z dosud shromážděných důkazů a které podporovaly závěr o páchání trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (pojistné za fingovanou nehodu BMW v té době dosud nebylo vyplaceno), když bylo poukázáno i na skutečnost, že podle informátora má dojít k další fingované nehodě. Podle soudce odposlechem bylo možno zadokumentovat předmětnou trestnou činnost, přičemž dobu povolených odposlechu považoval za odpovídající charakteru trestné činnosti, době jejího trvání a nutnosti ustanovit případné další spolupachatele. Soudce výslovně akcentoval, že použitím odposlechu nesmí být sledován jiný účel než získání skutečnosti důležitých pro trestní řízení a že musí dojí k omezení práv a svobod odposlouchávaných osob jen v nezbytné míře.

69. Obviněný zpochybňuje dodržení zásady přiměřenosti při povolování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, když tvrdí, že policejní orgán mohl informace o páchání trestné činnosti získat jiným vhodnějším způsobem, zejména výslechem informátora. Nejvyšší soud musí předně zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že již po spáchání skutku pod bodem I (tedy před vlastním vydáním příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu) měl policejní orgán vyšetřující předmětnou dopravní nehodu za to, že zajištěné stopy na místě dopravní nehody neodpovídají tvrzenému průběhu dopravní nehody účastníky (viz č. l. 532). Následně byly zjištěny určité informace od informátora Policie ČR týkající se jednak skutku pod bodem I a jednak připravovaného skutku pod bodem III (viz č. l. 547, 549). Z pohledu námitek obviněného je nezbytné uvést, že policejní orgán ještě před vlastním podáním návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu provedl nezbytné šetření k prověření relevantnosti informací od informátora (viz podaný návrh policejního orgánu), když teprve poté byl z jeho strany podán podnět k vydání příkazu. Následně státní zástupce podal soudu návrh na vydání příkazu. Lze tedy konstatovat, že policejní orgán před podáním podnětu k vydání příkazu provedl nezbytné potřebné šetření a teprve poté, co si ověřil relevantnost získaných informací a dostal se do jisté důkazní nouze, když zjištění dalších poznatků ohledně spáchané a připravované trestné činnosti nebylo možné jinými prostředky, požádal o vydání předmětného příkazu. Zde je nutno poukázat také na skutečnost, že v době podání podnětu ze strany policejního orgánu bylo již osobám podezřelým ze spáchání předmětné trestné činnosti nepochybně známo, že o věc se zajímá Policie ČR, když právě v rámci prověřování zjištěných poznatků o možném páchání trestné činnosti se strany obviněných byla již ve věci vyslechnuta majitelka vozidla BMW (přítelkyně jednoho z obviněných) a tato i předmětné auto vydala (viz č. l. 131), takže bylo zcela logické, že osoby podezřelé z páchání předmětné trestné činnosti vyvinou určitou snahu páchání zakrýt a zejména znemožnit a ztížit objasnění této trestné činnosti. Bylo možno logicky očekávat, že většina komunikace mezi těmito osobami podezřelými z páchání předmětné trestné činnosti bude probíhat skrytě právě prostřednictvím telefonů a podobným způsobem. Jinak řečeno, policejní orgán přistoupil k podání podnětu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v situaci, kdy fakticky vyčerpal všechny možnosti, jak v daném stadiu prověřit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání, které vyžaduje určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, že byl spáchán určitý skutek a tento vykazuje znaky určitého trestného činu a jsou zde zřejmé důvody pro podezření, že skutku se dopustila určitá konkrétní osoba. Navíc existovalo i důvodné podezření, že v páchání trestné činnosti je pokračováno.

70. Pokud obviněný namítá, že policejní orgán měl vyslechnout policejního informátora, když i určitým způsobem naznačuje, že není vyloučeno, že tímto byl právě odsouzený B., tak je třeba uvést následující. Obecně platí, že policejním informátorem se podle § 73 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR (dále jen „zákon o policii“) v platném znění, rozumí fyzická osoba, která poskytuje policii informace a služby takovým způsobem, aby nebyla vyzrazena její spolupráce s policií. Informátorem se tedy rozumí fyzická osoba, která dovršila věk rozhodný pro vznik trestní odpovědnosti a která poskytuje příslušníkům Policie ČR informace nebo služby při předcházení trestným činům (§ 111 zákona o policii), při získávání poznatků o trestné činnosti (§ 69 zákona o policii), v souvislosti s trestním řízením a v souvislosti se zajišťováním krátkodobé ochrany osoby (§ 50 zákona o policii). Informátor informace a služby poskytuje takovým způsobem, aby nebyla vyzrazena jeho spolupráce s Policií ČR. Fakticky se tedy řadí informátor mezi podpůrné operativě pátrací prostředky (blíže viz § 72 zákona o policii). Ze znění ustanovení § 73 zákona o policii lze dovodit, že informátor je osoba, jehož totožnost je utajena. Výslech takové osoby v trestním řízení nepřichází až na výjimečné případy v úvahu, což je dáno tím, že jednak je totožnost informátora utajena, ale především tím, že informátoři poskytují ve většině případů informace o skutečnostech, které se dozvěděli zprostředkovaně od dalších osob, takže sdělují skutečnosti, jejichž hodnověrnost je nezbytné následně ověřit dalšími důkazními prostředky. Jen zcela výjimečně nelze skutečně vyloučit, aby informátor podle zákona o policii byl v trestním řízení vyslechnut, ovšem za předpokladu, že věc nelze náležitě objasnit jinými důkazními prostředky a informátor by byl schopen podat hodnověrné svědectví z toho pohledu, že bude vypovídat o tom, co vnímal vlastními smysly, tedy co viděl, slyšel apod. Zde je třeba akcentovat, že z úředního záznamu vyplývá, že informátor se neměl na vlastní trestní činnosti nijak podílet, takže se nejedná o shora naznačený případ. Za takové situace nelze mít za to, že by výslechem informátora mohly být objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení. Proto lze mít za to, že zásada přiměřenosti při nařizování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byla v dané věci dodržena a respektována. Je tomu tak proto, že není pochyb o tom, že v daném okamžiku nebylo možno zjistit relevantní informace jiným méně intenzivním způsobem zasahujícím do základních práv a svobod osob podezřelých.

71. Z pohledu tvrzení obviněného, že informátor poskytl Policii ČR nepravdivé informace ohledně připravovaného dalšího pojistného podvodu je třeba uvést, jak již bylo konstatováno, že informace poskytnuté od informátora se řadí mezi podpůrné operativně pátrací prostředky, takže informace od informátora nepředstavuje sama o sobě důkazní prostředek. Pokud tedy Policie ČR získá na základě sdělení informátora určité informace, tak relevantnost těchto informací je nutno následně prověřit postupem podle § 158 odst. 3 tr. ř. Není tedy vyloučeno, a v praxi se to stává, že následně není tato informace potvrzena nebo je potvrzena jen částečně, jak se stalo v nyní projednávané věci, neboť sice byla potvrzena zcela jeho informace ohledně skutku pod bodem I, ale nebyla úplně potvrzena jeho informace ohledně skutku pod bodem III ve vztahu k autu, které má být použito při pojišťovacím podvodu a k tomu, které osoby mají provést vlastní fingovanou dopravní nehodu. V tomto směru ovšem nelze pominout, že se potvrdila informace informátora v tom směru, že má být realizován další pojistný podvod a že tohoto se má účastnit právě obviněný F.

72. Lze tedy mít za to, že v předmětné věci při rozhodování o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byla dodržena zásada přiměřenosti, když sledovaného účelu nebylo možno dosáhnout jinak, jak již bylo naznačeno v bodech 69–71 tohoto rozhodnutí. 73. Nejvyšší soud si je vědom i toho, že obviněný, byť velmi stroze v souvislosti s příkazem k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, namítá, že nebyly dodrženy podmínky ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. Proto Nejvyšší soud na tuto argumentaci může reagovat velmi kuse a obecně, když není úkolem Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet. Právně fundovanou argumentaci zajišťuje právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Obecně lze konstatovat, že v příkazu musí kromě obecných náležitostí uloženo provedení odposlechu a záznamu příslušného druhu telekomunikačního provozu a podle výslovného znění ustanovení § 88 odst. 2 tr. ř. být uvedena: uživatelská adresa či zařízení, a to včetně telefonního čísla, osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, trestný čin, pro nějž se vede trestní řízení, doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce. V odůvodnění pak musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu odůvodňují (včetně doby jeho trvání), dále zde musí být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a také vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené, odůvodněna musí být i délka doby trvání odposlechu a záznamu příslušného druhu telekomunikačního provozu.

74. Z pohledu shora naznačených závěrů je nutno zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že příkaz vydal v rámci přípravného řízení soudce, tento obsahoval identifikaci zařízení, kterých se příkaz týkal, včetně identifikace telefonních čísel a osob uživatelů, trestného činu, pro který se řízení vedlo a doby povoleného odposlechu, která činila 2 měsíce. Současně je zřejmé, že dobu povolených odposlechů soudce odůvodnil (viz bod 69 tohoto rozhodnutí), přičemž i Nejvyšší soud má za to, že doba povolených odposlechů byla odpovídající vzhledem k charakteru trestné činnosti (mělo dojít opakovaně k páchaní pojišťovacích podvodů a bylo nutno ustanovit všechny osoby, které se na páchání trestné činnosti podílí), když byla zvolena polovina maximálně povolené doby. Soudce rovněž i odůvodnil, byť skutečně stručněji, i odposlechy, které mají sloužit k zadokumentování trestné činnosti, takže přestože to explicitně nebylo uvedeno, měly být tímto odposlechem objasněny skutečnosti významné pro trestní řízení (ujištění všech osob se na trestné činnosti podílející), přičemž soudce zdůraznil, že odposlechy nemají sloužit k jinému účelu než zjištění skutečností důležitých pro trestní řízení. V dané věci není pochyb o tom, že v daném okamžiku nebylo možno sledovaného účelu dosáhnout jinak, když před vydáním příkazu byly vyčerpány možnosti, jak trestnou činnost v daném okamžiku objasnit méně intenzivními prostředky (blíže viz bod 70 tohoto rozhodnutí).

2. obviněný H. a 3. obviněný M.

75. Následně se dovolací soud zabýval podanými dovoláními obviněných H. a M. Jak již Nejvyšší soud uvedl, oba dovolatele podali dovolání prostřednictvím jednoho obhájce a jejich dovolání jsou v podstatě totožná. Proto se Nejvyšší soud zabýval oběma podanými dovoláními souběžně. 76. Oba dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítají, že v jejich věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť jejich odsouzení je založeno toliko na jediném usvědčujícím důkazu, a to výpovědi odsouzeného B. a dále tvrdí, že rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů. Oba obvinění, stejně jako dovolatel F., tedy především vyjadřují nesouhlas s postupem soudů nižších stupňů, které odmítly provést znalecké zkoumání duševního stavu odsouzeného B., když v podstatě uvádějí stejnou argumentaci stran nutnosti znaleckého zkoumání tohoto odsouzeného jako dovolatel F. Současně namítají, že soud prvního stupně nevycházel z neprovedeného důkazů, konkrétně úředního záznamu ze dne 24. 7. 2012 a z prověrky na místě samém, která byla provedena před zahájením trestního stíhání, takže se jedná o nezákonný důkaz. Oba dovolatelé rovněž tvrdí existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, když poukazují na důkazy, které tvrzení odsouzeného B. vyvracejí. Předmětná argumentace je formálně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod.

77. Nejvyšší soud ve vztahu k existenci tzv. opomenutých důkazů (znalecké zkoumání odsouzeného B.) předně poukazuje na své předchozí východiska stran tzv. opomenutých důkazů (viz body 56–58 tohoto rozhodnutí). Pokud se týká nutnosti znaleckého zkoumání duševního stavu odsouzeného B. považuje dovolací soud za vhodné především odkázat body 59–64 tohoto rozhodnutí, neboť jak již bylo naznačeno, obvinění z velké části uplatňují ve vztahu k nutnosti znaleckého zkoumání odsouzeného B. stejnou argumentaci, jako dovolatel F., a proto Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na své předchozí úvahy. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že ze skutečnosti, že předseda senátu soudu prvního stupně poskytl odsouzenému B. obžalobu, nelze dovozovat jeho nevěrohodnost a nějaké porušení trestního řádu a práva na spravedlivý proces. V tomto směru je třeba zdůraznit, že trestní řád stanoví výslovně povinnost doručit obviněnému obžalobu do vlastních rukou [viz § 64 odst. 1 písm. a) tr. ř], když nedoručení obžaloby má za následek, že hlavní líčení nelze konat. Je tomu tak proto, že povinnost doručit obžalobu obviněnému do vlastních rukou má zajistit jeho obhajovací práva v rámci řízení před soudem. Lze tedy mít za to, že na obžalobu měl odsouzený B. právo, stejně jako spoluobvinění. Pokud tedy soud prvního stupně poskytl odsouzenému B. obžalobu v rámci hlavního líčení, poté co tento na výslovný dotaz předsedy senátu sdělil, že obžalobu sice dostal, ale že jí nemá u sebe, nelze v tomto postupu spatřovat nějaké porušení práv ostatních spoluobviněných, když zákon nezakazuje, aby obviněný v rámci hlavního líčení nahlížel do obžaloby, když takový postup se jeví i praktický v případech rozsáhlé trestné činnosti nebo případě, pokud od doby spáchání trestné činnosti a konání hlavního líčení uplynul delší časový úsek, tak jak tomu bylo v dané věci. Z pohledu tohoto závěru je zcela nerozhodné, zda o obžalobu požádá přímo obviněný u hlavního líčení (odmítnutím takového požadavku by totiž bylo porušeno právo obviněného na obhajobu) či zda obžalobu poskytne soud obviněnému sám, aby mohl obviněný k věci souvisle vypovídat. K námitce dovolatelů, že soud prvního stupně nepřípustně poukazuje na tvrzení odsouzeného B. ohledně nabídky na změnu jeho výpovědi (viz bod 21 rozsudku soudu prvního stupně), je třeba akcentovat, že z tohoto tvrzení soud prvního stupně nedovodil vinu dovolatelů, tu dovodil na základě důkazů, na které podrobně poukazuje, když na rozdíl od dovolatelů tyto důkazy hodnotí nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemném kontextu (viz body 18–23 rozsudku soudu prvního stupně). Pro jistou přesnost je vhodné uvést, že poznatek ohledně pokusu o ovlivnění výpovědi odsouzeného B. byl zjištěn už v přípravném řízení v dubnu 2013, nejednalo se tedy o nějaké nové tvrzení (viz č. l. 550, 551) odsouzeného B.

78. Pokud obvinění poukazují na výsledky expertízy krevních vzorků z airbagu vozidla BMW, lze pro stručnost odkázat na bod 62 tohoto rozhodnutí. Současně je třeba mít za to, že v dané věci na základě provedeného dokazování není pochyb o tom, že se jednalo o fingovanou dopravní nehodu, která se na rozdíl o jiných obdobných případů vyznačovala tím, že k nabourání vozidla skutečně došlo, ovšem nikoliv nešťastnou náhodou, nýbrž záměrně. Tedy nejednalo se o případ, kdy bylo na místo tzv. dovezeno již nabourané auto a následně se předstíralo, že k poškození vozidla došlo při dopravní nehodě, která se ovšem nestala. Jednalo se o mnohem promyšlenější způsob páchání trestné činnosti, takže lze i logicky předpokládat, že pachatelé jednali mnohem promyšlenějším způsobem, včetně toho, že údajný řidič – obviněný H. měl určité zranění, když ovšem nelze pominout, že se nejednalo o nijak závažné zranění – obviněný H. byl v nemocnici ponechán pouze jeden den, neměl žádnou pracovní neschopnost. Odkaz obviněného H. na lékařskou zprávu ze dne 1. 6. 2017 je nepřípadný, neboť tato neprokazuje, že skutečně dne 19. 7. 2012 byl obviněný H. účastníkem dopravní nehody, když tato sice prokazuje, že někdy v minulosti mohl obviněný utrpět určité zranění, ovšem neprokazuje, kdy se tak stalo.

79. Obvinění dále namítají závažné procesní vady, konkrétně poukazují na skutečnost, že soud prvního stupně při posouzení jejich viny vycházel z poznatků Policie ČR o chystaném pojistném podvodu ze dne 24. 7. 2012, aniž by tento důkaz byl proveden v hlavním líčení nebo alespoň byl vyslechnut informátor a že soud vycházel z procesně nepoužitelného důkazu-prověrky na místě samém. 80. Nejvyšší soud nejprve považoval za vhodné reagovat na námitku stran tvrzeného neprovedení úředního záznamu ze dne 24. 7. 2012 jako důkazu. Zde je třeba akcentovat, že soud prvního stupně z tohoto úředního záznamu ze dne 24. 7. 2012 (viz č. l. 547) nevycházel při formulování skutkových zjištění, nýbrž pouze odkázal na poznatek, který vedl spolu s dalšími poznatky k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 tr. ř., když teprve pořízené odposlechy následně použil soud prvního stupně při formulování skutkového stavu (blíže viz bod 18 rozsudku soudu prvního stupně). Zde je nezbytné akcentovat, že na obsah úředního záznamu ze dne 24. 7. 2012, ale i 10. 1. 2012, je odkazováno právě v podnětu policejního orgánu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, ale i ve vlastním příkazu soudce k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které byly provedeny jako důkaz v rámci hlavního líčení. Ohledně námitky týkající se nevyslechnutí informátora, od kterého byl získán předmětný poznatek, lze pro stručnost odkázat na úvahy obsažené v bodech 71–72 tohoto rozhodnutí. 81. Ve vztahu k další námitce obviněných, jenž se vztahuje k prověrce na místě samém dne 17. 1. 2013, jež byla realizována před zahájením trestního stíhání obviněných, a proto ji obvinění považují za nezákonný důkaz, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Předně je třeba konstatovat, že tuto námitku již uplatnili obvinění v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na tuto námitku reagovaly, tedy zabývaly se jí (viz bod 17 rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Přesto považuje Nejvyšší soud na tuto námitku za vhodné blíže reagovat. 82. Především je nezbytné uvést, že v dané věci byla prověrka na místě podle § 104e tr. ř. provedena před zahájením trestního stíhání s tehdy podezřelým B. dne 17. 1. 2013. přičemž této prověrky se účastnil i znalec z oboru doprava, Ing. Miloslav Řehák, který byl přibrán k podání znaleckého posudku již ve stádiu před zahájením trestního stíhání, a to ve stejný den, v jaký byla realizována prověrka na místě. Současně není pochyb o tom, že jak prověrka na místě, tak opatření o přibrání znalce, byly učiněny po zahájení úkonů trestního řízení [dne 23. 7. 2012 (dále jen „ZUTR“)], tedy ve fázi prověřování podezření ze spáchání trestné činnosti. 83. Nejvyšší soud se nejprve zabýval předpoklady, za jakých lze provést prověrku na místě podle § 104e tr. ř. Podle § 104e odst. 1 tr. ř. se prověrka na místě koná, je-li zapotřebí za osobní přítomnosti podezřelého, obviněného nebo svědka doplnit nebo upřesnit údaje důležité pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu. Podle § 104e odst. 2 tr. ř. na postup při prověrce na místě se přiměřeně užijí ustanovení o vyšetřovacím pokusu. Jedná se o zvláštní způsob dokazování (viz hl. 4 oddílu třetím v § 104a–104e tr. ř.), který má výslovně stanoven zákonný postup. Podstata prověrky na místě, u níž je nezbytná osobní přítomnost podezřelého, obviněného nebo svědka, tedy spočívá v upřesnění údajů důležitých pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu. Prověrka na místě je úkonem, při kterém již dříve vyslechnutá osoba ukazuje (označuje) místa a objekty spojené s vyšetřovanou událostí, popíše na místě okolnosti potřebné k objasnění vztahu určitých objektů k této události a demonstruje určitou činnost, o které vypovídala. To vše orgán činný v trestním řízení pozoruje, zaznamenává a porovnává se skutečnostmi uvedenými ve vyšetřované výpovědi. Účelem prověrky na místě je zejména doplnění nebo upřesnění údajů významných pro trestní řízení v porovnání s předchozí výpovědí a odstranění přetrvávajících neúplností nebo nepřesností, případně vyhodnocení věrohodnosti takové osoby. Obecně v teorii platí, že protokol o prověrce na místě je zásadně považován za listinný důkaz (viz komentář trestního řádu vyd. C. H. BECK autorů ŠÁMAL a kol. 7. vydání, s. 1565). Jak již bylo naznačeno, z pohledu postupu při prověrce na místě (dle § 104e odst. 2 tr. ř.) je nutno postupovat přiměřeně podle podmínek o vyšetřovacím pokusu dle § 104c tr. ř. Platí, že v rámci těchto procesních úkonů přísluší podezřelému, obviněnému nebo svědku stejná práva a povinnosti jako při jejich samotném výslechu a také takovým způsobem je třeba je náležitě poučit, což se v konkrétním případě jednoznačně stalo (srov. poučení v protokole na č. l. 177). Již ze samotné dikce ustanovení § 104e odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovodit, že prověrku na místě lze provést i před zahájením trestního stíhání, ve fázi po zahájení úkonu trestního řízení, když se v tomto ustanovení výslovně zmiňuje podezřelý.

84. Dovolací soud současně musí akcentovat, že není pochyb o tom, že provedení prověrky na místě podle § 104e tr. ř. nepochybně souviselo s přibráním znalce a nutnost objasnit určité skutečnosti důležité pro trestní řízení, k jejichž objasnění je třeba odborných znalosti. Podle § 105 odst. 1, věta první a druhá tr. ř., totiž je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že zákon předpokládá, že ve věcech, které nejsou složité, se vyžádá primárně odborné vyjádření, nikoliv znalec k vypracování znaleckého posudku. Co se myslí skutečnostmi důležitými pro trestní řízení pak vymezuje zejména § 89 odst. 1 tr. ř. Složitost se váže k posuzované odborné otázce, jde tedy o složitost, která vyplývá z náročnosti odborného posouzení zkoumané skutkové otázky. Platí, že náročnost odborného posouzení zpravidla vyplývá z obtížnosti využití teoretických a empirických poznatků, které je třeba komplexním způsobem zpracovat, potřeby konzultací s dalšími odborníky, z náročného studia příslušné odborné literatury apod. V praxi se považují za případy, ve kterých složitost posuzované otázky vyžaduje pro objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení přibrání znalce právě případy dopravních nehod (srov. R I/1966, R 24/1987, R 27/1988, R 47/1970) nebo posouzení duševního stavu obviněného apod. I v případě znaleckého posudku platí, že tento lze opatřit jak ve fázi před zahájením trestního stíhání nebo po zahájení trestního stíhání. Současně je nutno ještě odkázat na ustanovení § 107 odst. 1 tr. ř., upravující přípravu znaleckého posudku, podle kterého znalci, který je pověřen úkonem, se poskytnou potřebná vysvětlení ze spisů a vymezí se jeho úkoly. Přitom je třeba dbát toho, že znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. Je-li toho k podání posudku třeba, dovolí se znalci nahlédnout do spisů nebo se mu spisy zapůjčí. Může mu být též dovoleno, aby byl přítomen při výslechu obviněného a svědků a aby jim kladl otázky vztahující se na předmět znaleckého vyšetřování. V odůvodněných případech se znalci umožní, aby se zúčastnil provedení i jiného úkonu trestního řízení, pokud takový úkon má význam pro vypracování znaleckého posudku. Takovými úkony se rozumí zejména konfrontace – § 104a tr. ř., rekognice – § 104b tr. ř., vyšetřovací pokus - § 104c tr. ř., rekonstrukce – § 104d tr. ř., prověrka na místě – § 104e tr. ř., ohledání- § 113 tr. ř., § prohlídka těla a jiné úkony – § 114 tr. ř., exhumace mrtvoly – § 115 odst. 2 tr. ř., když se ovšem vždy vyžaduje, aby daný procesní úkon měl význam pro vypracování znaleckého posudku a jeho provedení bylo tedy potřebné z důvodu možnosti odpovědět na položené znalecké otázky.

85. V souvislosti s potřebou znaleckého zkoumání je nutno odkázat na ustanovení § 158 odst. 3 tr. ř. Podle § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř. po zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu, zejména vyžaduje odborné vyjádření od příslušných orgánů, a je-li toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky, a to s jediným zákonným omezením spočívajícím v tom, že toho je třeba pro posouzení věci. Tímto omezením zákon zejména poukazuje na znění § 105 odst. 1 věty druhé, které váže přibrání znalce na okolnost, že pro složitost posuzované otázky není postačující postup spočívající ve vyžádání odborného vyjádření (Šamal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314s. Komentář. 7, vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1950). Vzhledem k dikci § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř. je nepochybné, že vyžádání znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání není vázáno na požadavek, aby se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 781/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 2116/11, obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2616/10), nýbrž na požadavek, že pro posouzení věci je nutno znalecký posudek vypracovat před zahájením trestního stíhání, tedy nestačí v této fázi řízení vypracování odborného vyjádření. Protože znalce lze přibrat před zahájením trestního stíhání, tak současně ovšem platí, že pokud je znalec přibrán k podání znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání vychází znalec z podkladů, které byly ve fázi prověřování opatřeny, tedy i z úředních záznamů o podaných vysvětleních opatřených postupem podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř., ale i např. z protokolu o prověrce z místa, přestože se tato konala před zahájením trestního stíhání (srov. přim. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 2999/16).

86. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti uplatněná argumentace. Předně je třeba mít za to, že pokud lze vypracovat znalecký posudek před zahájením trestního stíhání, aniž by se muselo jednat o neodkladný či neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř., tak je nepochybné, že jestliže je pro vypracování znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání nutno provést určité úkony trestního řízení, jejichž provedení je pro řádné vypracování znaleckého posudku potřebné, je ve vztahu k těmto úkonům možno mít za to, že tyto nemusí splňovat podmínky pro neodkladné či neopakovatelné úkony ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. Jinak vyjádřeno, jestliže předpokladem řádného vypracování znaleckého posudku je provedení prověrky na místě podle § 104e odst. 1 tr. ř. (blíže viz § 107 odst. 1, věta pátá tr. ř.) za účasti znalce, nemusí prověrka na místě splňovat podmínky neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, přestože je prováděna před zahájením trestního stíhání. Bylo by totiž proti smyslu ustanovení § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř., který umožňuje přibráni znalce a vypracování znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání, aniž by se muselo jednat o neodkladný či neopakovatelný úkon, aby musel úkon, který má význam pro vypracování znaleckého posudku a bez kterého by nebylo možno znalecký posudek řádně vypracovat, splňovat předpoklady § 160 odst. 4 tr. ř. Z pohledu tohoto závěru je nezbytné akcentovat, že v opatření o přibrání znalce bylo výslovně zmíněno, že znalec se zúčastnil prověrky na místě podle § 104e tr. ř. (viz č. l. 187), přičemž jeho osobní účast je patrna i z protokolu o prověrce na místě (viz č. l. 176 a násl.). Je nepochybné, že prověrka na místě představovala úkon, jenž byl nezbytný pro řádné vypracování znaleckého posudku z oboru doprava a pro objasnění toho, zda k poškození vozidla, zejména vozidla BMW došlo způsobem odpovídající verzi události prezentované odsouzeným B. či podle verze ostatních obviněných (normální dopravní nehoda), když právě posouzení těchto otázek vyžadovalo znalecké posouzení a úsudek o těchto otázkách si vzhledem k jejich odbornosti nemohly učinit samy orgány činné v trestním řízení, v dané věci policejní orgán.

87. Z pohledu argumentace obviněných právem na spravedlivý proces je nutno uvést, že o prověrce na místě podle § 104e odst. 1 tr. ř., byl vyhotoven protokol, ze kterého je zřejmé, že tehdy podezřelý B. byl řádně poučen podle trestního řádu. Předmětný protokol má povahu listinného důkazu (viz § 112 odst. 2 tr. ř.) a strany se k němu mohly v rámci řízení před soudem vyjádřit. Navíc o prověrce na místě a způsobu její realizace byl pořízen rovněž audiozáznam (viz č. l. 179), který byl stranám, tedy i obhajobě k dispozici (je součástí spisového materiálu). Samotný protokol o prověrce na místě byl předložen obviněným v rámci hlavního líčení jako listinný důkaz (viz č. l. 1599), včetně pořízeného videozáznamu o prověrce na místě (tento je součástí protokolu o prověrce), takže obvinění si mohli o způsobu prověrky na místě udělat bezprostřední úsudek, přičemž ani jeden z obviněných neměl k prověrce na místě samém žádné připomínky. Pro jistou přesnost je třeba zdůraznit, že obhájce dovolatele M. již v rámci přípravného řízení požádal o kopii pořízeného videozáznamu a tato mu byla poskytnuta, takže obhajobě nic nebránilo v tom případné námitky stran způsobu realizace prověrky na místě uplatnit, popř. nechat si vypracovat znalecký posudek obhajoby, když znalec obhajoby by měl k dispozici stejné podklady jako znalec přibraný policejním orgánem.

4. obviněný M.

88. Ve vztahu k dovolání obviněného M. lze nejprve uvést, že tento především namítá porušení zásady kontradiktornosti řízení, jejichž porušení vztahuje ke skutečnosti, že se jeho obhájce nemohl zúčastnit prověrky na místě realizované podle § 104e tr. ř. a že znalec z oboru doprava, Ing. Řehák, byl přibrán k vypracování znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání, přičemž akcentuje i skutečnost, že proti znaleckému posudku nemohl vznést námitky podle § 105 odst. 2 tr. ř. Z porušení této zásady dovozuje porušení práva na spravedlivý proces. Dále namítá jako ostatní dovolatelé, že ve věci existují tzv. opomenuté důkazy, neboť soudy nižších stupně zamítly znalecké zkoumání duševního stavu odsouzeného B., přičemž následně rozvádí, z čeho vyplývá nevěrohodnost odsouzeného B. Poukazuje i na nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižších stupňů a na skutečnost, že soud druhého stupně toliko odkázal na závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil a rezignoval na své vlastní úvahy z pohledu námitek uplatněných v rámci podaných odvolání. 89. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve obecně reagovat na námitku stran porušení zásady kontradiktornosti řízení. Především je nutno konstatovat, že podstatnou složkou práva na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu, v trestním řízení je požadavek na kontradiktornost dokazování, tedy záruka, že obhajoba bude mít možnost se seznámit s důkazy, o něž veřejná žaloba opírá svůj závěr o vině obviněného, tyto důkazy zpochybnit co do jejich obsahu i co do spolehlivosti jejich nosiče, způsobu provedení i skutkových zjištění, která z nich vyplývají, jakož i možnost navrhovat či předkládat důkazy na podporu stanoviska obhajoby za stejných podmínek jako veřejná žaloba na podporu svého stanoviska. Z judikatury ESLP vykládající čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy vyplývá, že byť se tato garance dle Úmluvy vztahuje primárně na výslech svědků či jinak ústně podané důkazy, týká se i ostatních druhů důkazů, resp. nosičů důkazu, jako jsou listiny, znalecké posudky a další dokumenty (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 5. 2003 ve věci Perna proti Itálii, stížnost č. 48898/99, bod 32; rozsudek ESLP ze dne 9. 5. 2003 ve věci Georgios Papageorgiou proti Řecku, stížnost č. 59506/00, bod 37.; či rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2013 ve věci Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku, stížnosti č. 11082/06 a 13772/05, bod 711. aj.).

90. Současně je ovšem nutno uvést, že ani Evropský soud pro lidská práva z pohledu své rozhodovací praxe nevyžaduje bezvýjimečně kontradiktorní provedení každého jednotlivého důkazu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 11. 12. 2008 ve věci Mirilashvili proti Rusku, stížnost č. 6293/04, bod 216). Požaduje ovšem, aby nekontradiktorně provedené důkazy bylo možno velmi důkladně posoudit (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 2. 7. 2002 ve věci S. N. proti Švédsku, stížnost č. 34209/96, bod 53.; rozsudek ESLP ze dne 9. 1. 2007 ve věci Gossa proti Polsku, stížnost č. 47986/99, bod 55.; či rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2002 ve věci Visser proti Nizozemí, stížnost č. 26668/95, bod 44.), když takový postup musí být výjimečný, odůvodněn protichůdným převažujícím konkurujícím legitimním zájmem (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, stížnosti č. 26766/05 a 22228/06, bod 119, nesmí být výlučným či rozhodujícím důkazem (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 14. 12. 1999 ve věci A. M. proti Itálii, stížnost č. 37019/97, bod 25; či rozsudek ESLP ze dne 10. 11. 2016 ve věci Sitnevskiy a Chaykovskiy proti Ukrajině, stížnosti č. 48016/06 a 7817/07, bod 102) a provedení takového důkazů musí být vyváženo dalšími faktory ve prospěch obhajoby (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2015 ve věci Schatschaschwili proti Německu, stížnost č. 9154/10, bod 115), úměrnými významu takového nekontradiktorně provedeného důkazu (srov. např. usnesení ESLP ze dne 4. 7. 2000 ve věci Kok proti Nizozemí, stížnost č. 43149/98).

91. Srovnatelně přistupuje k požadavku na kontradiktornost v trestním řízení i Ústavní soud, který se judikaturou ESLP k tomuto tématu hojně inspiruje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3206/08 ze dne 27. 4. 2009 (N 99/53 SbNU 251) či nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 (N 208/83 SbNU 299)]. Pro dodržení požadavku celkové spravedlivosti trestního řízení tedy musí být osobě, proti níž se řízení vede, umožněno vyjádřit se jak k jednotlivým důkazům, tak k věci jako celku, jakož i navrhovat důkazy [nález sp. zn. II. ÚS 2564/12 ze dne 8. 7. 2014 (N 136/74 SbNU 69)], klást otázky svědkovi a zpochybňovat obsah jeho výpovědi i jeho věrohodnost, a to zásadně při provádění důkazu v hlavním líčení, či v jiném okamžiku [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), nález sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 129/62 SbNU 27), nález sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2007 (N 225/47 SbNU 951) či nález sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022; či FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 80].

92. Lze tedy uzavřít, že v judikatuře ESLP je zásada kontradiktornosti úzce spjata se zajištěním, že obhajoba bude mít vědomost o důkazech a přístup k nim, a s tzv. rovností zbraní, která vyžaduje, aby obhajoba měla stejnou možnost ovlivnit výsledek řízení jako veřejná žaloba, tedy zejména aby měla možnost předkládat důkazy, napadat důkazy veřejné žaloby a přednést vlastní argumentaci (srov. např. MULÁK, J. Zásada kontradiktornosti v trestním řízení – evropské souvislosti a česká reflexe. In: Bulletin advokacie, rok 2019, č. 3, s. 36; či FENYK, J. Zásada kontradiktornosti v trestním řízení anglosaského a kontinentálního typu. In: FENYK, J. (eds.). Pocta Dagmar Císařové k 75. narozeninám. Praha: Lexis Nexis, 2007, s. 16).

93. S tzv. rovnosti zbrání souvisí i skutečnost, že obhajoba může nejen navrhovat důkazy – např. výslechy svědků, ale i to, že si může sama důkazy v rámci trestního řízení opatřovat např. předkládat listiny, ale i znalecké posudky, které soud nemůže odmítnout jen proto, že se jedná o znalecký posudek předložený obhajobou za předpokladu, že tento splňuje všechny náležitosti znaleckého posudku [viz § 110a tr. ř.]. 94. Jak již bylo naznačeno, obviněný namítá, že prověrka na místě podle § 104e tr. ř. a znalecký posudek představují nezákonné důkazy, a tudíž jsou procesně nepoužitelné, neboť byly provedeny před zahájením trestního řízení. Nejvyšší soud ve vztahu k námitce týkající se postupu orgánu činných v trestním řízení ve vztahu k prověrce na místě podle § 104e tr. ř. odkazuje pro stručnost předně na body 82–87 tohoto rozhodnutí. Pokud obviněný namítá, že se jeho obhájce nemohl osobně zúčastnit prověrky na místě, neboť tato byla realizována před zahájením trestního stíhání, tak je třeba opětovně poukázat na předchozí závěry Nejvyššího soudu týkající se prověrky na místě podle § 104e tr. ř. Nad rámec těchto závěrů je třeba uvést, že je nutno při posuzování této námitky také vzít v úvahu povahu prověrky na místě, když podstatou prověrky na místě je to, aby již dříve vyslechnuta osoba ukázala nebo označila místa a objekty spojené s vyšetřovanou událostí a popsala na místě okolnosti potřebné k objasnění vztahu určitých objektů k této události a demonstrovala určitou činnost, o které vypovídala. Z pohledu tohoto závěru je tedy třeba zdůraznit, že účast obhajoby při takovém úkonu nespočívá v rozhodující míře v aktivním výkonu obhajoby, nýbrž zejména v tom, že se obhajoba může takového úkonu účastnit a tento sledovat jeho průběh z pohledu dodržování zákonnosti tohoto úkonu, neboť se nejedná o výslech svědka či obviněného, popř. znalce. V tomto směru je ovšem nezbytné poukázat na skutečnost, že se prověrky na místě zúčastnila nezúčastněná osoba, ale že především o prověrce na místě byl pořízeném videozáznam, jenž je součásti spisového materiálu, takže jak již bylo naznačeno, strany si mohly učinit bezprostřední vjem o způsobu provedení tohoto úkonu a uplatnit případné konkrétní námitky proti způsobu realizace tohoto úkonu. Navíc je třeba akcentovat, že obviněný zcela pomíjí vyjádření znalce, že k dopravním nehodám nemohlo dojít způsobem, jaký popisují údajní řidiči, když tento závěr znalce vychází nejen z prověrky na místě a výpovědi odsouzeného B., ale i z dalších listinných důkazů, především stop zajištěných po nahlášení dopravní nehod dopravní policií.

95. Pokud dále obviněný namítá, že znalec z oboru doprava, Ing. Řehák, při vypracování znaleckého posudku vycházel jako z podkladů pro vypracování znaleckého posudku i z úředních záznamů o podaných vysvětleních a z protokolu o prověrce na místě podle § 104e tr. ř., ale i jiných podkladů (např. fotodokumentace nehody, hlášení o dopravní nehodě apod.), tak takový postup odpovídá zákonu (blíže viz body 85–86 tohoto rozhodnutí). Zásada kontradiktornosti řízení pak byla zachována v dané věci tím, že ustanovený znalec Ing. Řehák byl vyslechnut v řízení před soudem, takže obhajoba měla možnost na závěry znalce reagovat a relevantním způsobem zpochybnit jeho závěry, když jak již bylo uvedeno, mohla si i sama přibrat znalec k vypracování znaleckého posudku. K tvrzení obviněného, že nemohl uplatnit námitky vůči osobě znalce a formulaci otázek musí Nejvyšší soud konstatovat, že právo obviněného vznést námitky proti formulaci otázek znalci není omezeno žádnou lhůtou pro jejich uplatnění. Námitky je možné vznést kdykoli v průběhu trestního řízení, tedy jakmile byl znalec orgánem činným v trestním řízení přibrán, ale i kdykoli později, když se pro ně objeví důvod. Pro jistou přesnost je ovšem vhodné uvést, že přestože uplatnění námitek není vázáno žádnou lhůtou, tak platí, že zásadně by měly být uplatněny do právní moci rozhodnutí, neboť sice nic nebrání tomu, aby byly vzneseny i v rámci mimořádného opravného prostředku, ale zde již musí být splněny podmínky pro podání takového opravného prostředku. Nad rámec tohoto závěru třeba uvést, že ze strany obviněného se jedná o jisté teoretické úvahy, když námitky proto osobě znalce ani položeným otázkám, popř. odbornosti ustanoveného znalce neuplatnil ani v řízení před soudy nižších stupňů, ale ani kvalifikovaně v rámci podaného dovolání. Lze tedy uzavřít, že zásada kontradiktornosti řízení ve vztahu k vypracovanému znaleckému posudku z oboru dopravy byla dodržena. Stejně tak byla zásada kontradiktornosti dodržena i ve vztahu k prověrce na místě podle § 104e tr. ř. (viz bod 88 tohoto rozhodnutí). 96. Rovněž tento dovolatel, stejně jako ostatní dovolatele, namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, konkrétně neprovedení znaleckého zkoumání duševního stavu odsouzeného B. Lze současně konstatovat, že dovolatel nutnost znaleckého zkoumání duševního stavu odsouzeného B. zakládá na stejné argumentaci jako ostatní obvinění. Proto Nejvyšší soud v tomto směru pro stručnost odkazuje na body 56–64 tohoto rozhodnutí. Nad rámec těchto závěrů musí opětovně dovolací soud akcentovat, že výpověď odsouzeného B. nepředstavuje jediný usvědčující důkaz, jak namítá dovolatel. Zde je třeba poukázat znovu na skutečnost, že věrohodnost jeho výpovědi podporují pořízené odposlechy a závěry znaleckého posudku z oboru doprava, ale i další důkazy, jako např. způsob nabytí vozidla BMW a jiné. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že pořízené odposlechy se týkají skutku pod bodem I a III rozsudku soudu prvního stupně. Tedy netýkají se přímo skutku pod bodem II skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Zde je ovšem nutno zdůraznit, že pořízené odposlechy právě podporují závěr o věrohodnosti výpovědi odsouzeného B. jako celku. 97. Ve vztahu k námitkám obviněného stran způsobu realizace výslechu odsouzeného B. v rámci hlavního líčení Nejvyšší soud odkazuje především na bod 58 tohoto rozhodnutí. Nad rámec těchto závěrů je nutno zdůraznit, že ani Nejvyšší soud neshledal v postupu soudu prvního stupně stran způsobu realizace výslechu odsouzeného B. nějaké procesní pochybení. Především je třeba akcentovat, že odsouzený B. byl v rámci hlavního líčení po řádném poučení k věci vyslechnut, když výslovně uvedl, že vypovídat bude a že platí to, co řekl v přípravném řízení, přičemž se blíže nejprve vyjádřil k jeho vědomosti o tom, že se dopouští trestné činnosti v době, kdy z jeho strany bylo realizováno záměrné nabourání uvedených vozidel. Poté byl vyzván předsedou senátu, aby se vyjádřil k jednotlivým skutkům, když z pohledu námitek dovolatele, ale i ostatních obviněných není pochyb o tom, že obviněný hovořil nejprve o „dopravní nehodě s passatem“ (viz zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 19. 12. 2015, line in track 03.), přičemž protože jeho výpověď byla jednak jistým způsobem stručná a jednak odsouzený B. tzv. skákal z jednoho skutku na druhý, tak předseda senátu kladl tomuto odsouzenému upřesňující otázky. V takovém postupu nelze spatřovat nějaké procesní pochybení, když způsob vyjadřování nepochybně souvisí s osobností vyslýchané osoby a s tím jakým způsobem se vyjadřuje, když některá osoba se vyjadřuje stručně a věcně, bez nějakých bližších podrobností a některá osoba naopak vypovídá velmi podrobně a má určité sklony k objasňování skutečností, které s předmětem řízení nesouvisí či souvisí velmi vzdáleně, popř. jen v představách vyslýchané osoby, popř. má sklony k určité zabíhavosti. Jistou roli nepochybně může hrát při výslechu před soudem i přítomnost ostatních obviněných. Z vlastní výpovědi odsouzeného B. učiněné u hlavního líčení je zřejmé, že jeho výpověď byla jednak stručná, jednak si již určité okolnosti nebyl schopen vybavit nebo si je nepamatoval, což také výslovně soudu sdělil. Je nepochybné, že obviněný měl i tendenci tzv. skákat z jednoho skutku na druhý, takže z jeho výpovědi nebylo někdy úplně zřejmé, o kterém skutku přesně mluví, popř. nerozuměl otázce. Pokud za takové situace předseda senátu kladl odsouzenému doplňující otázky, kterými chtěl věc náležitě objasnit, tak takový postup byl zcela v souladu s ustanovením § 92 odst. 1 tr. ř., podle něhož se výslech koná tak, bylo možno získat úplný a přesný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení.

98. Z pohledu námitek obviněného je třeba akcentovat, že z výpovědi odsouzeného B. je z hlediska časového zřejmé, že první skutek představovala fingovaná dopravní nehoda vozidla Volkswagen Passat a druhý skutek dopravní nehoda vozidla BMW, takže odsouzený B. si byl vědom i časové posloupnosti, byť obžaloba byla i jistým způsobem nelogická, neboť z hlediska časového skutky na sebe nenavazovaly (skutek II předcházel skutku I). Rovněž nelze souhlasit ani tvrzením obviněného, že by snad nejprve musel předseda senátu tzv. připomenout odsouzenému B. obec XY. Ze zvukového záznamu hlavního líčení dne 17. 12. 2015 vyplývá, že odsouzený B. nejprve sám hovořil o obci XY jako o místu, v jehož blízkosti měl spáchat první fingovanou dopravní nehody (viz zvukový záznam dne 19. 12. 2015, line in track 03.). Navíc je třeba zdůraznit, že ani jedna z dopravních nehod se nestala v obci XY, takže samotná skutečnost, že by si snad odsouzený nebyl vědom toho, že někde v blízkosti místa dopravních nehod měla být obec XY, je bezpředmětná, když důležité je, že označil místo fingovaných dopravních nehod a tam se prokazatelně předmětné fingované dopravní nehody udály. V tomto směru je třeba poukázat i na skutečnost, že byť se podle výpovědi spoluobviněných M. a H. (skutek I obžaloby a rozsudku soudu prvního stupně) u předmětné dopravní nehody vozidla BWV odsouzený B. vůbec nevyskytoval, tak tento odsouzený dokázal přesně určit místa dopravní nehody, včetně toho, kam vozidlo měla přesně narazit, takže se nabízí zcela logická otázka, jak by tento byl schopen určit způsob a místo dopravní nehody, pokud by se jí skutečně neúčastnil. Stejně logické závěry lze učinit i ve vztahu ke skutku pod bodem II, byť spoluobvinění stran tohoto skutku využili svého práva nevypovídat.

99. Nejvyšší soud z pohledu námitek obviněného stran toho, že pokud odsouzený B. o určité skutečnosti v rámci hlavního líčení nevypovídal, tak mu nebylo možno přečíst jeho výpověď z přípravného řízení postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř. popř. ji předestírat podle § 212 tr. ř., neboť se nejedná o situaci, kdy by mezi jeho výpovědí a výpovědí z hlavního líčení vznikl podstatný rozpor, musí uvést následující. Lze mít za to, že výpověď obviněného z přípravného řízení lze číst postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř., popř. podle § 212 tr. ř. předestírat i za situace, jestliže obviněný u hlavního líčení o určité podstatné skutečnosti buď výslovně nevypovídá, přestože o ní v přípravném řízení vypovídal, nebo pokud na dotaz soudu, popř. některé ze stran výslovně uvede, že si určitou skutečnost již nepamatuje. Takovou situaci je nutno chápat tak, že mezi výpovědí obviněného u hlavního líčení a z přípravného řízení existuje podstatný rozpor, který je založen tím, že obviněný o určité skutečnosti u hlavního líčení výslovně nehovoří, ačkoliv se této skutečnosti vypovídal v přípravném řízení. Jinak vyjádřeno, tím, že obviněný o určité podstatné skutečnosti nevypovídá u hlavního líčení, ačkoliv o ní vypovídal v přípravném řízení, je dán objektivní rozpor mezi jeho výpovědi z přípravného řízení a hlavního líčení bez ohledu na to, zda o této skutečnosti skutečně nevypovídá či výslovně uvede, že si na ní již nepamatuje. Za takové situace, lze obviněnému výpověď u hlavního líčení přečíst buď postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř., popř. jí předestřít podle § 212 tr. ř. a dotázat na příčinu rozporů. Není vyloučeno, a naopak je to praxi časté, že příčina zjištěných rozporů může spočívat v tom, že si vyslýchaná osoba na určitou skutečnost nevzpomene právě pro odstup času, když v takovém případě je nutno přihlížet k objektivně zjištěnému uplynutí času, ale i k tomu, o jakou událost se jednalo, zda byla např. vysoce traumatizující, ale i k určitým osobnostním rysům vyslýchané osoby. Obecně z pohledu námitek obviněného je třeba konstatovat, že soudy prvního stupně na rozdíl od spoluobviněných výpověď odsouzeného B. logicky hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., včetně výpovědí spoluobviněných, které hodnotil nejen z výpovědi odsouzeného B., ale i dalšími provedenými důkazy (např. závěry znaleckých posudků, výpovědi svědků Ť., Č., záznam telekomunikačního provozu).

100. Z pohledu námitek obviněného stran postupu soudu prvního stupně při provádění výslechu odsouzeného B., je uvést, že nelze pominout, že soud prvního stupně při formulování skutkového stavu vycházel zejména z výpovědi odsouzeného B. u hlavního líčení, když jak již bylo naznačeno, vzal v úvahu i to, že na některé skutečnosti si nebyl schopen vybavit, popř. se v některých skutečnostech rozházel se svoji výpovědi z přípravného řízení. Obecně lze mít za to, že i pokud by soud prvního stupně u hlavního líčení určité části výpovědi odsouzeného z přípravného řízení nepřečetl, a tedy vycházel skutečně toliko z výpovědi odsouzeného B. učiněné u hlavního líčení, tak by tato postačila spolu s dalšími provedenými důkazy k formulovaní skutkového stavu, který je vyjádřen ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru je totiž nezbytné uvést, že odsouzený B. i v rámci své výpovědi u hlavního líčení v nezbytném rozsahu objasnil spáchání předmětné trestné činnosti, včetně účasti obviněného F., popsal i způsob záměrného způsobení předmětných dopravních nehod (nabourání vozidel), když pokud si nepamatoval určité podrobnosti (např. kdo ho na místo dovezl, jak přesně se seznámil s obviněným F.), tak tyto byly nepochybně vyvolány odstupem času. Výpověď odsouzeného B. učiněná u hlavního líčení by sama o sobě nepochybně ve spojení s dalšími důkazy postačila k usvědčení ostatních spoluobviněných, byť obvinění H. a M. v rámci hlavního líčení vypověděli, že se dopravní nehoda skutečně stala (skutek pod bodem I), neboť tato jejich obhajoba byla vyvrácena jednak výpovědi odsouzeného B., ale nakonec i závěry znaleckého posudku z oboru doprava, ale nakonec i pořízenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Obdobná je situace v případě obviněného M., když tento k věci nevypovídal, ovšem je usvědčován výpovědi odsouzeného B., který u hlavního líčení popsal okolnosti fingování dopravní nehody pod bodem II, přičemž věrohodnost jeho výpovědi podporují závěry znaleckého posudku v oboru doprava a vyjádření znalce. O účasti tohoto obviněného na spáchání předmětné trestné činnosti nakonec svědčí skutečnost, že to byl právě tento obviněný, který před dopravní policii vystupoval jako účastník této dopravní nehody, přičemž z výpovědi odsouzeného B. a dalších důkazů vyplývá, že dopravní nehoda se nestala tak, jak byla nahlášena dopravní policii. 101. Obviněný rovněž tvrdí, že rozhodnutí soudů, zejména soudu druhého stupně, jsou nepřezkoumatelná. Předně je třeba akcentovat, že obviněný napadá odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. V tomto směru je třeba uvést, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné. Důvody dovolání (§ 265b tr. ř.) totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části rozhodnutí, popřípadě v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoliv jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí (Šamal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314cs. Komentář. 7. vydán. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3147). Co se rozumí výrokem rozhodnutí upravuje § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř., § 121 až § 124 tr. ř., v případě rozsudku, a § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 138 tr. ř. v případě usnesení. Lze připustit, že jistou výjimku by představovala situace, že by v napadeném rozhodnutí skutečně absentovalo jakékoli smysluplné odůvodnění ve smyslu § 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. ř. V takovém případě by bylo nutné ze zásady vázanosti soudu zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit, neboť takový postup dovolacího soudu by byl zřejmě zatížen přepjatým formalismem, a tudíž v rozporu s čl. 4 Ústavy i garancemi podle čl. 36 a násl. Listiny (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 558/02, a ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04).

102. O takovou naznačenou situaci se však ve věci obviněného evidentně nejedná. Především nelze přisvědčit výtkám obviněného, že by odvolací soud nijak neodůvodnil výrok svého rozsudku, jímž podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání všech obviněných. V předmětné věci soud druhého stupně napadeným usnesením rozhodoval o odvoláních dovolatele a dalších 4 obviněných (obvinění F., H. a M. si následně rovněž podali dovolání), kteří se společně podíleli na výše popsané trestné činnosti. Všichni obvinění pak uplatnili v odvolání podobné argumenty, na něž také odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí blíže reagoval (viz body 9–31 rozhodnutí soudu druhého stupně), takže předně je nutno odmítnout tvrzení, že by snad soud druhého stupně rezignoval a toliko odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nad rámec tohoto závěru je nutno uvést, že nelze bez dalšího považovat za porušení práva na spravedlivý proces, jestliže soud druhého stupně ve svém rozhodnutí neopakuje tu část odůvodnění, jež se vztahuje k odvolacím námitkám vícero obžalovaných, ve vztahu ke každému z nich. Stejně tak nelze a priori za porušení práv odvolatelů považovat ani postup, kdy odvolací soud na argumentaci obžalovaných reaguje odkazem na podrobnější odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, který se již s totožnými námitkami obhajoby vypořádal. Na rozhodnutí soudu druhého stupně nelze z uvedených důvodů hledět jako na rozhodnutí, které by bylo zatíženo zcela zjevnými flagrantními vadami, jež by Nejvyšší soud z podnětu dovolání zavazovaly k vykročení z mezí dovolacích důvodů a následné kasaci.

103. Pokud obviněný poukazuje na bod 27 rozhodnutí soudu druhého stupně a z argumentace tohoto soudu dovozuje, že soud druhého stupně nesplnil svojí přezkumnou povinnost a že se staví do pozice dovolacího soudu, tak je třeba uvést, že soud druhého stupně předně reagoval na námitky obviněných, když tyto shledal neopodstatněné. Následně pak akcentoval, že předestírání vlastní verze událostí není důvodem pro změnu rozhodnutí, pokud shledá úvahy soudu prvního stupně logické a nevykazují známky libovůle, přičemž v rámci odvolacího řízení není předložen žádný důkaz, který by skutková zjištění soudu prvního stupně zpochybnil, když o takový případ se v dané věci podle soudu druhého stupně nejednalo. Lze mít za to, že odvolací soud stanovil meze, za kterých může ve věci věc zrušit a vrátit soudu prvního stupně, když pak poukázal na jedinou výjimku z tohoto pravidla, která spočívá v tom, že bez ohledu na to, zda je stranami navržen nějaký důkaz, shledal existenci extrémního rozporu. Z pohledu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je možno připustit, že toto odůvodnění není zcela pregnantní, když odvolací soud může sám zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud dospěje k závěru, že skutková zjištění jsou neúplná takže postačí toliko toto zjištění a nevyžaduje se, aby byl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem (viz blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, body 41–43), přičemž ani není rozhodující, zda strany navrhnou doplnění dokazování (viz blíže § 254 tr. ř.). Tato jistá nepřesnost ovšem nemohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, když jak již bylo naznačeno, soud druhého stupně dostatečným a přezkoumatelným způsobem reagoval na odvolací námitky obviněných, přičemž uzavřel, že rozsah dokazování realizovaný soudem prvního stupně shledal dostatečný z hlediska požadavku na zjištění takového skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (blíže viz 2 odst. 5 tr. ř.) a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci samé.

104. Dovolatel dále namítá nepřezkoumatelnost úvah soudů nižších stupňů stran toho, jak hodnotily provedené důkazy. Zde je třeba předně zdůraznit, že dovolatel byl uznán vinným skutkem pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně nerozvedl, když se ve vztahu k jejich výpovědím, tedy výpovědím obviněného F., H., M. a T., uvedl v bodě 23 rozsudku, že tyto se jeví jako účelové. V tomto směru je třeba odkázat na bod 21 rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém soud prvního stupně výslovně poukazuje na důkazy, na jejichž základě dospěl k předmětným skutkovým zjištěním a na jejichž podkladě obhajobě obviněných, pokud ve věci vypovídali, neuvěřil a má ji za vyvracenou. Nakonec jak již konstatováno, i odvolací soud reagoval na podaná odvolání, když je třeba zdůraznit, že nespokojenost s tím, jak se podle obviněného odvolací soud vypořádal s jejich námitkami, sama o sobě nemůže zakládat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když tento dovolací důvod dopadá na nesprávné hmotněprávní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nikoliv na proces dokazování. Námitky ohledně rozsahu dokazování (existence tzv. opomenutých důkazů), způsobu hodnocení důkazů (existence extrémního rozporu) a tvrzených nezákonných důkazů z pohledu práva na spravedlivý proces lze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dané věci ovšem neshledal Nejvyšší soud naplnění ani tohoto dovolacího důvodu.

105. Nejvyšší soud považuje v této souvislosti na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. 106. Nejvyšší soud uzavírá, že všichni dovolatelé uplatnili dovolací námitky částečně relevantním způsobem, podřaditelným pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem tyto jsou zjevně neopodstatněné. V případě obviněného M. rovněž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněných nejsou důvodné, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který uplatnili obvinění M. a fakticky obvinění H. a M.

107. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání všech obviněných, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněných v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 4. 2023

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu