4 Tz 15/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 4 Tz 15/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 4. 2025 Spisová značka:4 Tz 15/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:4.TZ.15.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Stížnost Stížnost pro porušení zákona Zahájení trestního stíhání Zpronevěra Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. § 266 odst. 1 tr. ř. § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. § 160 odst. 1 tr. ř. § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. § 206 odst. 1,4 písm. b,d) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:24. 6. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 01.08.2025III.ÚS 2243/25 Milan Hulmák odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost6. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 15/2025 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudce JUDr. Jiřího Pácala, soudkyně JUDr. Pavly Augustinové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. M., a to proti pravomocnému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40, a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl t a k t o : Stížnost pro porušení zákona se zamítá. Odůvodnění: 1. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné poznamenat, že o uvedené stížnosti pro porušení zákona rozhoduje již podruhé, když jeho první zamítavé usnesení podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. ze dne 19. 2. 2024, č. j. 4 Tz 109/2023-1221, zrušil na podkladě ústavní stížnosti obviněného Ústavní soud, a to nálezem ze dne 4. 3. 2025, sp. zn. III. ÚS 1096/24. Nejvyšší soud tak musel o předmětné stížnosti pro porušení zákona rozhodnout opětovně, přičemž současně zohlednil právní názor vyjádřený v citovaném nálezu. 2. Ministr spravedlnosti dne 1. 12. 2023, pod č. j. MSP-550/2023-ODKA-SPZ/3, podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného J. M. (dále jen „obviněného“) stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2020-40 [v textu stížnosti a v jejím závěrečném návrhu pak napravil, že se má jednat o usnesení pod č. j. 1 ZT 26/2021-40]. 3. Stěžovatel v podání uvádí, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně usnesením ze dne 22. 1. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-12, zrušil podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kladno, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 20. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-195/TČ-2017-010381, jímž bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání proti obviněnému pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Bezprostředně poté státní zástupce přípisem ze dne 25. 1. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-13, uložil policejnímu orgánu, jakým způsobem je přesně potřeba popsat skutek, pro který má být znovu zahájeno trestní stíhání. Policejní orgán následně vydal usnesení ze dne 27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381, jimž bylo opětovně podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání proti obviněnému, kdy skutek byl nově popsán zcela v intencích předchozího pokynu státního zástupce. Rovněž proti tomuto usnesení o zahájení trestního stíhání podal obviněný stížnost, kterou policejní orgán předložil k rozhodnutí státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Kladně. Ten stížnost obviněného proti předmětnému usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou usnesením ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40, které nyní napadá ministr spravedlnosti předmětnou stížností. 4. Stěžovatel má za to, že obsah přípisu státního zástupce ze dne 25. 1. 2021 je nepochybně třeba hodnotit jako pokyn k zahájení trestního stíhání obviněného, kdy státní zástupce v rámci dozorových dispozic tímto způsobem projevil svůj právní názor na projednávanou problematiku. Ministr akcentuje, že smyslem § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. je zajistit nejvyšší možnou míru nestrannosti a objektivity řízení a rozhodnutí o případné stížnosti. S takovým požadavkem je poté neslučitelné, aby o stížnosti rozhodoval orgán, který ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání již před jeho vydáním projevil svou nezpochybnitelnou ingerenci, jejíž obsah mj. představoval konkrétní pokyn dozorového státního zástupce. V tomto směru odkazuje stěžovatel např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tz 7/2018, sp. zn. 5 Tz 94/2012, a 4 Tz 46/2009. Ministr je tedy přesvědčen, že o podané stížnosti proti usnesení ze dne 27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381, měl rozhodovat nejblíže nadřízený státní zástupce, tedy státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze. 5. Podle ministra spravedlnosti postupem státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40, kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta stížnost obviněného ze dne 9. 4. 2021 proti usnesení policejního orgánu ze dne 27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381, byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. 6. Závěrem podané stížnosti ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, zrušil. Taktéž aby Nejvyšší soud v souladu s § 270 odst. 1 tr. ř. státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Ministr současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona projednal v neveřejném zasedání, pokud dospěje k závěru, že jsou splněny podmínky k takovému postupu. 7. K podané stížnosti pro porušení zákona se dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 NZZ 2099/2023, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve provedl rekapitulaci argumentace ministra. Následně uvedl, že se s podanou stížností pro porušení zákona neztotožňuje, přestože lze souhlasit s tím, že v postupu dozorového státního zástupce v přípravném řízení lze skutečně spatřovat stěžovatelem tvrzený nedostatek zapříčiněný porušením zákonného pravidla vymezeného v § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ovšem není možné přehlédnout, že onen tvrzený nedostatek byl zjištěn (a stížnost pro porušení zákona podána) až s významným časovým odstupem po pravomocném skončení trestní věci. Státní zástupce proto následně zrekapituloval trestní řízení obviněného. Akcentoval, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Krajský soud v Praze následně nepřisvědčil odvolání obviněného, které rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022, podle § 256 zamítl, přičemž z podnětu odvolání poškozené zasáhl pouze do výroku o náhradě škody. Obviněný poté podal ve věci dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 965/2022, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V tomto dovolání ani výše specifikované pochybení dozorového státního zástupce obviněný nenamítal. Následně byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 1426/23, odmítnuta ústavní stížnost obviněného proti těmto citovaným rozhodnutím. Až poté bylo zjištěno naznačené pochybení dozorového státního zástupce v přípravném řízení založené nerespektováním § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. při rozhodování o stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. 8. Státní zástupce připouští, že Nejvyšší soud se sice v rámci podaného dovolání zabýval i námitkou stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k dozorovému státnímu zástupci, která ovšem byla založena na zcela jiné argumentaci (státní zástupce se zúčastnil výslechu poškozené). V dané věci tedy podle jeho názoru nepřichází v úvahu zamítnutí podané stížnosti z důvodu její nepřípustnosti podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř., když porušení ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebylo předmětem dovolacího řízení. Státní zástupce současně doplňuje, že předmětný pokyn dozorového státního zástupce ze dne 25. 1. 2021 byl obsažen pouze v přípisu adresovaném policejnímu orgánu, a byl pravděpodobně založen posléze jen do dozorového spisu, případně do konceptu vyšetřovacího spisu, nikoli však do jeho originálu, který měl Nejvyšší soud a poté i Ústavní soud k dispozici v rámci rozhodování o dovolání a posléze o ústavní stížnosti obviněného. Proto podle státního zástupce nelze rozvíjet úvahy o vyhodnocení stížnosti jako nepřípustné s odůvodněním, že v řízení o ní se nemůže Nejvyšší soud zabývat námitkami, jež výslovně směřují do problematiky, o které již v téže trestní věci rozhodl jako soud dovolací. 9. Státní zástupce následně připomíná, že stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí o jejím vyhovění je průlomem do právní moci rozhodnutí, a zpravidla proto narušuje stabilitu konečných a vykonatelných, v některých případech i již vykonaných, rozhodnutí soudů a státního zástupce. Proto musí v každém takovém konkrétním případě vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000). Tak tomu bude podle státního zástupce pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a proto není možno trvat na jeho právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování (nález pléna Ústavního soudu ÚS 164/2001-n, publikovaného pod č. 424/2001 Sb., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). To dále podrobněji rozebírá. 10. Státní zástupce při uznání pochybení dozorového státního zástupce uvádí, že je nutno vždy posoudit, do jaké míry se vytýkaná vada přípravného řízení podepsala na dalším postupu soudů a zejména tedy na pravomocném odsouzení obviněného. Zdůrazňuje, že počínaje momentem zahájení trestního stíhání byla plně respektována prakticky všechna práva obviněného, a to s jedinou výjimkou, kterou byl právě stížností napadený vadný postup při rozhodování o podané stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Předmětná vada však podle státního zástupce po materiální stránce nedosáhla ústavního rozměru, přičemž v dalším průběhu trestního řízení byla v podstatě zhojena, respektive stala se pouze okrajovou. Tento vadný procesní postup při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání totiž žádným způsobem nedevalvoval bezvadnost dokazování ze strany soudů, správnost jejich skutkových zjištění a oprávněnost a legitimnost (zákonnost) odsuzujícího rozhodnutí, výrokem o vině počínaje a výroky o trestu a náhradě škody konče. Akcentuje, že korektnost těchto klíčových aspektů byla v dalším průběhu řízení stvrzena i nejvyššími soudními autoritami. Státní zástupce je přesvědčen, že význam uváděné vady přípravného řízení (kdy jinak usnesení o zahájení trestního stíhání splňovalo všechny zákonné náležitosti) nebyl fakticky žádný, neboť neměla vliv na řádné zjištění skutkového stavu věci a jistě nebylo důvodem, pro který byl obviněný pravomocně uznán vinným (přiměřeně přitom odkazuje na publikované rozhodnutí pod č. 15/1985 Sb. rozh. tr.). Vyhovění stížnosti nadto postrádá logiku v situaci, kdy by i dodržení postupu předpokládaného v § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. vedlo ke stejnému rozhodnutí soudů o vině, trestu a náhradě škody. 11. Státní zástupce dále upozorňuje i na skutečnost, že postup dozorového státního zástupce v přípravném řízení byl následně dne 10. 11. 2021 fakticky přezkoumán i nadřízeným Krajským státním zastupitelstvím v Praze. Byť na aktuálně vytýkaný nedostatek příslušný státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze nereagoval, věc samotnou z hlediska její podstaty přezkoumal, přičemž s otázkou důvodnosti zahájení trestního stíhání se v rámci výkonu dohledu vcelku přiléhavě vypořádal. 12. Státní zástupce tak dospěl k závěru, že vytýkané formální pochybení nedosáhlo takové intenzity, která by odůvodňovala kasační zásah Nejvyššího soudu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou. Současně doplňuje, že pokud by Nejvyšší soud hodlal o stížnosti rozhodnout jiným způsobem než uvedeným v § 274 odst. 2 a 3 tr. ř., pak rovněž pro tento případ souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání (§ 274 odst. 4 tr. ř.). 13. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil dne 4. 1. 2024 i obviněný. Uvedl, že s podanou stížností souhlasí, a dodal, že na skutečnosti v ní uvedené průběžně upozorňoval v průběhu celého svého řízení, byť přípisy státního zástupce ze dnů 22. 1. 2021 a 25. 1. 2021 uvedené v „čl. 6 a 7“ stížnosti jsou pro něj novum. Dané přípisy nebyly zařazeny do policejního vyšetřovacího a ani soudního spisu. 14. Dále obviněný upozorňuje na další skutečnosti svědčící o nezákonném postupu dozorového státního zástupce, který prokazatelně vedl vyšetřování a současně rozhodoval o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání (které fakticky sám vydal). Domnívá se, že státní zástupce se nesprávností, resp. nezákonností, dopouštěl úmyslně. Následně obviněný doplňuje skutečnosti, které podle jeho názoru svědčí pro závěr, že státní zástupce nebyl způsobilý rozhodovat o opravných prostředcích v přípravném řízení, a které dokládají jeho osobní zaujatost ve věci. Zejména poukazuje na osobní vedení výslechů (předestření úředního záznamu při svědecké výpovědi poškozené, návodné rady státního zástupce poskytované poškozené), zamítnutí všech návrhů obhajoby na doplnění dokazování bez výjimky, postoupení podnětu obviněného pro dohled vedoucího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně bez důvodu přímo nadřízenému krajskému státnímu zastupitelství, odmítnutí předat rozhodnutí krajského státního zastupitelství o podnětu k dohledu, lživé tvrzení státního zástupce o existenci Smlouvy o úschově, účelové nepravdivé tvrzení státního zástupce, že poškozenou dodaný samostatný list papíru s rukopisem V., je součástí Smlouvy o zprostředkování, „ztráta“ originálu listiny údajné Smlouvy o úschově. To vše detailněji ve svém vyjádření rozvádí. Obviněný taktéž poukazuje na další trestní stíhání poškozené H. a V. a upozorňuje na nestandardní postup státního zástupce v uvedených trestních věcech. 15. Obviněný má za to, že státní zástupce jednal v rozporu se zákonem, neobjasňoval všechny podstatné skutečnosti, naopak bylo s důkazy manipulováno a bráněno obhajobě. Je přesvědčen, že státní zástupce poškodil jeho práva a přičítá mu své odsouzení. Souhlasí proto se stížností i s návrhem na rozhodnutí Nejvyššího soudu. 16. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné zopakovat, že o této stížnosti pro porušení zákona již jednou rozhodoval (viz výše bod 1), přičemž toto rozhodnutí bylo zrušeno Ústavním soudem, který dospěl k závěru, že Nejvyšší soud neposkytl obhájci obviněného dostatečnou lhůtu pro vyjádření [doba mezi doručením stížnosti pro porušení zákona včetně dalších písemností obhájci a rozhodnutím Nejvyššího soudu činila 4 pracovní dny (resp. 6 kalendářních dnů)], a to v situaci, kdy řízení naplňovalo podmínky nutné obhajoby (viz body 13–18 zmíněného nálezu sp. zn. III. ÚS 1096/24). Jiné vady ovšem Ústavní soud Nejvyššímu soudu nevytkl. 17. V tomto novém řízení o shodné stížnosti pro porušení zákona, vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 15/2025, tak byla ustanovenému obhájci obviněného (důvody nutné obhajoby nadále trvají), ale i samotnému obviněnému, podle § 274 odst. 5 tr. ř. stanovena lhůta 10 kalendářních dní k vyjádření. Lhůta počala běžet následující den ode dne doručení písemností (stížnosti pro porušení zákona, vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, včetně dalších relevantních dokumentů), které nastalo jak u obviněného, tak i jeho obhájce, shodně dne 3. 4. 2025. Fakticky se jednalo o lhůtu 11 kalendářních dní, jelikož desátý den lhůty dopadl na neděli, a proto byl posledním dnem stanovené lhůty nejbližší příští pracovní den (k tomu srov. § 60 tr. ř.). Nejvyšší soud přitom ve světle zákonných lhůt pro přípravu k hlavnímu líčení (5 pracovních dní) či veřejnému zasedání (5 kalendářních dní), považuje předmětnou lhůtu za dostatečnou, jestliže Nejvyšší soud rozhoduje v této věci v zasedání neveřejném, pro které nejsou zákonodárcem stanoveny žádné striktní lhůty. Přitom nebyly ve věci shledány takové individuální okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení nějaké významně delší lhůty pro případné vyjádření obviněného či jeho obhájce. Ostatně toto nezmiňoval ani Ústavní soud ve svém nálezu, kterým zrušil předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu. Lze také poznamenat, že ani obhájce, ale ani sám obviněný, nekontaktovali Nejvyšší soud z důvodu nutnosti prodloužení této lhůty. 18. Obhájce obviněného se k předmětné stížnosti pro porušení zákona vyjádřil dne 14. 4. 2025. V písemnosti se plně ztotožnil s argumentací ministra. S odkazem na ustálenou judikaturu (např. sp. zn. 8 Tz 7/2018) je přesvědčen, že státní zástupce měl podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. stížnost napadající předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání předložit k rozhodnutí nadřízenému státnímu zástupci, jestliže projevil svůj závazný právní názor na právní posouzení věci v rámci vlastní ingerence vůči policejnímu orgánu. K porušení zákona tak zjevně došlo nezákonným postupem státního zástupce, který podle obhajoby takto jednal úmyslně, když o svém postupu nezaložil do spisu žádnou listinu (toliko do dozorového spisu) a postup státního zástupce tak byl utajen i soudům. 19. Podle obhajoby takové procesní pochybení nemohlo být zhojeno v rámci hlavního líčení, když státní zástupce svým zjevným porušením ustanovení trestního řádu ovlivnil jak procesní postup policejního orgánu, v důsledku čehož byla ovlivněna všechna na něj navazující rozhodnutí, rovněž však státní zástupce zapříčinil neúplnost spisu pro řízení před soudem. V takovém případě si lze podle obhajoby jen těžko představit, že takové pochybení je možné před soudem zhojit, tím spíše, když byla obžaloba opřena z hlavní míry na důkazech opatřených v přípravném řízení. 20. Podle obhajoby dává zákon v takovém případě Nejvyššímu soudu pouze dvě možnosti, tedy aby buď stížnost pro porušení zákona zamítl anebo aby konstatoval porušení zákona, přičemž Nejvyššímu soudu pro případ rozhodování o stížnosti pro porušení zákona nepřísluší hodnotit míru porušení zákona. I kdyby mu však toto příslušelo, porušení zákonného postupu při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání lze jen stěží považovat za nepodstatné. Nadto připomíná, že obžalobu ve věci sepsal stejný státní zástupce, který jednal takto nezákonně. 21. Obhajoba má za to, že takové porušení postupu je dostatečně významné a není namístě jeho závažnost jakkoliv bagatelizovat a hovořit o jeho následném zhojení v řízení před soudem. Poukazuje na to, že i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 2023, č. j. 1 NZZ 2099/2023-20, činí nesporným skutečnost, že v postupu dozorového státního zástupce lze skutečně spatřovat porušení zákona a není možné přehlédnout, že tento nedostatek byl zjištěn až s časovým odstupem po pravomocném skončení trestní věci. Obhájce v tomto zdůrazňuje, že však není vinou obviněného, že ke zjištění pochybení došlo až po právní moci odsuzujícího rozsudku, když navíc obviněný pochybení namítal po celé trestní řízení, avšak jeho námitky nebyly vzaty v potaz. 22. V závěru vyjádření obhájce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Taktéž aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. 23. Dne 24. 4. 2025 bylo doručeno Nejvyššímu soudu vyjádření obviněného. Vzhledem ke skutečnosti, že do daného data o věci nebylo rozhodnuto, Nejvyšší soud k takto dodatečně zaslanému vyjádření po stanovené lhůtě přihlédl a vzal ho při svém rozhodování v úvahu. 24. Obviněný se v zaslané písemnosti ztotožňuje s argumentací ustanoveného obhájce, a to zejména v tom bodě, že zákon soudu nedává v případě rozhodování o stížnosti pro porušení zákona možnost zamítnout stížnost v případě, že napadené rozhodnutí bylo shledáno skutečně nezákonným. 25. Dále argumentuje tím, že trestní stíhání je proces, který je definován řadou po sobě jdoucích kroků či úkonů, jejichž splnění je nutnou podmínkou pro jeho pokračování. Pokud bylo obviněnému fakticky upřeno v kterémkoliv stadiu řízení zákonem výslovně dané právo na opravný prostředek proti rozhodnutí, které je podmínkou sine qua non pro zahájení trestního stíhání, tak nelze toto napravit dalšími úkony ve věci, které bez takového rozhodnutí v souladu se zákonem ani nelze činit. 26. Obviněný je přesvědčen, že zjištěné pochybení není marginální a z nedbalosti, ale jedná se o úmyslné jednání konkrétních státních úředníků, které naplňuje znaky konkrétního úmyslného trestného činu. Akcentuje, že opakovaně v řízení upozorňoval, že dozorový státní zástupce fakticky zahájil a vedl vyšetřování namísto policie a tedy, že neměl rozhodovat o stížnosti proti usnesení. Tvrdí, že mu byla nejméně ve dvou případech policejním komisařem výslovně zapřena existence písemného pokynu dozorového státního zástupce. Současně dozorový státní zástupce tajil a zapíral existenci daného pokynu před svými nadřízenými a dále i před soudy všech stupňů. Zamítnutí stížnosti pro porušení zákona je tak legalizací úmyslného protizákonného jednání konkrétního policisty a konkrétního státního zástupce. 27. Následně se obviněný vyjadřuje k meritornímu rozhodnutí v jeho trestní věci, které konfrontuje s nyní vedeným trestním řízením s osobami H. a V. u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 108/2023, kdy první jmenovaná byla ve věci obviněného (sp. zn. 5 T 130/2021) vedena jako poškozená, druhá pak jako svědkyně. Rozporuje závěry již pravomocného rozhodnutí v jeho věci a namítá zjevnou nezákonnost, což podrobněji rozvádí s odkazem na závěry soudu ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 108/2023. 28. Dále se vyjadřuje k přezkumu nadřízeného státního zástupce v rámci dohledu, přičemž předkládá otázku, jak je možné, že tento neodhalil tak zásadní pochybení dozorového státního zástupce, když on sám (obviněný) výslovně ve svém podnětu k dohledu uvedl, že dozorový zástupce fakticky vede vyšetřování namísto policie a neměl by tedy rozhodovat o stížnosti proti usnesení, které sám fakticky vydal. 29. Závěrem svého vyjádření obviněný uvádí, že mu byl fakticky upřen opravný prostředek proti meritornímu rozhodnutí, který je způsobilý trestní stíhání obviněného nejen potvrdit, ale i ukončit. Něco takového jistě nejde napravit jinak řádně provedeným hlavním líčením, přičemž je přesvědčen, že jeho hlavní líčení nebylo v jeho věci zdaleka perfektní, jak je nově potvrzováno i dalším rozsudkem ve věci, kterým byla odsouzena poškozená H. Nesouhlasí s tvrzením, že nezákonné jednání dozorového státního zástupce nebylo nakonec pro výsledek řízení podstatné. Navrhuje tak, aby bylo stížnosti pro porušení zákona vyhověno. 30. Nejvyšší soud následně přistoupil k věcnému posouzení podané stížnosti pro porušení zákona. 31. K novému řízení si Nejvyšší soud opětovně vyžádal dozorový spis Okresního státního zastupitelství v Kladně vedený pod sp. zn. 1 ZT 26/2021 a dále dohledový spis (označený jako odvolací spis v trestní věci) vedený u Krajského státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 1 KZT 782/2021, na který státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odkazuje v bodě 14 vyjádření. Ten ostatně měl Nejvyšší soud k dispozici již v předchozím řízení o předmětné stížnosti (viz bod 18 výše citovaného rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 109/2023). 32. Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu, konkrétně z dozorového spisu Okresního státního zastupitelství v Kladně sp. zn. 1 ZT 26/2021, zjistil, že Oddělení hospodářské kriminality, Územní odbor Kladno, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, vydalo podle § 160 odst. 1 tr. ř. dne 20. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-195/TČ-2017-010381, usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Předmětné rozhodnutí bylo vydáno, aniž by před jeho vydáním byl státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Kladně vydán závazný pokyn či souhlas se zahájením trestního stíhání. Následně již dne 22. 1. 2021 usnesením, č. j. 1 ZT 26/2021-12, podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř., zrušil státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně toto usnesení policejního orgánu, jelikož jej shledal jako nezákonné, a to z vlastní iniciativy [viz § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř.]. V odůvodnění usnesení státní zástupce konkrétně uvedl, že v usnesení o zahájení trestního stíhání absentuje místo, čas a způsob spáchání předmětného trestného činu. Státní zástupce současně dal dne 25. 1. 2021 pokyn, aby zrušující usnesení bylo zasláno mj. policejnímu orgánu s tím „že je třeba v dalším usnesení o zahájení trestního stíhání skutek popsat následovně: …“ (viz č. l. 12–14 dozorového spisu 1 ZT 26/2021 – dále jako „dozorový spis“), kdy následoval popis skutku, který je totožný s popisem skutku uvedeným v usnesení o zahájení stíhání vydaného předmětným policejním orgánem dne 27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381 (viz č. l. 15 dozorového spisu). Proti novému usnesení o zahájení trestního stíhání podal obviněný stížnost, o které rozhodl již zmíněný státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně usnesením ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40 [(ministrem napadené rozhodnutí) zjevně vadně označené Okresním státním zastupitelstvím v Kladně pod č. j. 1 ZT 26/2020-40], tak, že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť ji neshledal jako důvodnou. 33. K věci je dále vhodné doplnit, že trestní stíhání obviněného vyústilo do odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 5 T 130/2021, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání proti všem výrokům. Odvolání podala taktéž poškozená, a to do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání poškozené zrušil toliko ve výroku o náhradě škody a znovu ve věci rozhodl sám za použití § 259 odst. 3 tr. ř. Odvolání obviněného pak podle § 256 tr. ř. zamítl. Následně obviněný podal dovolání k Nejvyššímu soudu, kdy ve svém mimořádném opravném prostředku mj. namítal, že dozorový státní zástupce měl být vyloučen z rozhodování např. o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť se účastnil výslechu poškozené, a zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování. Nejvyšší soud se této námitce věnoval v bodech 68 až 70 svého usnesení ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 965/2022, přičemž dovolateli nepřisvědčil, stejně tak jako jeho jiným námitkám a dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Obviněný následně neuspěl se svou argumentací ani před Ústavním soudem, když jeho ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 1426/23, odmítl. Ústavní soud mj. konstatoval, že se soudy velmi podrobně a logicky vypořádaly i s námitkami obviněného, které směřovaly do postupu státního zástupce v přípravném řízení, a odkázal na výše zmíněné body usnesení Nejvyššího soudu. Ve vztahu k podané stížnosti pro porušení zákona je však nutné doplnit, že v době rozhodování o dovolání nebyl součástí spisu výše zmíněný pokyn k úpravě usnesení o zahájení trestního stíhání ze strany státního zástupce policejnímu orgánu, když obviněný ani v tomto směru žádnou dovolací argumentaci neuplatnil. 34. Podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. platí, že jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno, předloží věc k rozhodnutí policejní orgán státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci. Pojem nadřízený státní zástupce je nutno vykládat ve světle § 12a odst. 3 zákona o státním zastupitelství. Nadřízenost je v tomto ohledu myšlena instanční. Tedy nadřízeným státním zástupcem se rozumí státní zástupce nejblíže vyššího státního zastupitelství, nikoliv vedoucí státní zástupce toho státního zastupitelství, u kterého je činný státní zástupce, který napadené usnesení vydal (srov. bod 3 § 144, § 160, Draštík, A. a kol. Trestní řád – komentář. Wolters Kluwer, 2017, a Bradáčová, L. a kol. Zákon o státním zastupitelství. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 124–125, marg. č. 30.). Jak konstatoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, jestliže by o opravném prostředku proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání vydaného na pokyn dozorujícího státního zástupce rozhodoval i tento státní zástupce, došlo by k porušení práva na spravedlivý proces. Tedy k prolomení té garance, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce a ve stanovených případech jiný orgán – v posuzované věci tedy příslušné státní zastupitelství. 35. Z předloženého spisového materiálu je nepochybné, že ve věci obviněného rozhodoval státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně, který sám na základě oprávnění podle § 174 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil tzv. první usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 1. 2021. Uvedený státní zástupce pak i rozhodoval o podané stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381. V případě usnesení ze dne 27. 1. 2021 je třeba uvést, že bylo vydáno na základě přípisu státního zástupce ze dne 25. 1. 2021, ve kterém byl policejnímu orgánu přesně popsán skutek, pro který má být zahájeno trestní stíhání ve věci tehdy podezřelého, nyní obviněného. Z pohledu tohoto závěru je vhodné zdůraznit, že za „pokyn“ ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. lze zpravidla považovat nejen pokyn vydaný podle § 12d odst. 1 a 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, o nějž v nyní projednávané věci nešlo, nebo pokyn podle § 174 odst. 2 písm. a) a d) tr. ř., ale též jiné akty a úkony státního zástupce výslovně neoznačené jako pokyn, které ovšem vyjadřují jednoznačný názor státního zástupce na určitou otázku, jejíž řešení je významné pro danou věc, pokud jsou obsažené třeba jen v odůvodnění jeho usnesení nebo v písemně zachycené zprávě o prověrce trestního spisu v rámci dozoru státního zástupce nad zachováváním zákona v přípravném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 Tz 94/2012). Jinak vyjádřeno, není rozhodující forma pokynu, nýbrž je třeba v konkrétním případě vždy posoudit, zda jde o pokyn z hlediska materiálního, a nikoli formálního (viz výklad učiněný v bodech 17 a násl. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 Tz 7/2018). Lze tedy uzavřít, že „pokyn“ ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. je vykládán poměrně široce, což v praxi vede k určitým problémům z pohledu řešení otázky, který státní zástupce je oprávněn rozhodnout o podané stížnosti proti usnesení policejního orgánu. 36. Podle Nejvyššího soudu shora citované vyjádření státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně, ve kterém usměrňoval policejní orgán, že „… v dalším usnesení o zahájení trestního stíhání skutek popsat následovně: …“, lze v materiálním slova smyslu minimálně považovat za předchozí souhlas státního zástupce s rozhodnutím policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, pokud bude dodržen jím určený popis skutku. Takže pokud tak policejní orgán učiní, nebude to proti vůli státního zástupce. Jinak vyjádřeno, lze tedy mít za to, že přípis státního zástupce ze dne 25. 1. 2021 minimálně představoval jeho souhlas s vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání v předmětné věci, byť za situace, kdy již předtím sám policejní orgán bez předchozího souhlasu či pokynu dozorového státního zástupce zahájil trestní stíhání obviněného, které ovšem státní zástupce v rámci svého oprávnění podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. zrušil. Podle Nejvyššího soudu tak mělo být v případě podané stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu ze dne 27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381, postupováno podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. a o podané stížnosti měl rozhodovat státní zástupce Krajského státní zastupitelství v Praze. Proto je možno v tomto směru podané stížnosti přisvědčit. Je tomu tak z toho důvodu, že za souhlas, popř. pokyn k zahájení trestního stíhání je třeba považovat jednoznačný kladný názor státního zástupce i na vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného vyjádřený např. přímo v usnesení o zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, popř. v přípisu o prověrce spisu apod. (srov. přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 8 Tz 57/2016). 37. Nejvyšší soud se však musel zabývat rovněž tím, zda porušení ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. v této již pravomocně skončené trestní věci obviněného je natolik významné a intenzivní, že na trestní řízení jako celek nelze komplexně pohlížet jako na řízení spravedlivé. Při řešení této otázky přihlédl Nejvyšší soud k nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01, kde Ústavní soud konstatoval, že z čl. 36 odst. 1 Listiny mimo jiné vyplývá i povinnost soudů důsledně respektovat procesní předpisy upravující řízení před nimi, avšak taktéž uvedl, že ne všechna procesní pochybení zakládají rovnou vadnost celého řízení (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 338/15). Toto může být v pozdějších fázích řízení jistým způsobem napraveno. Nelze proto kvůli jeho vzniku automaticky dovozovat porušení práva na spravedlivé projednání věci (srov. Bartoň, M. a kol. Základní práva. Leges, s. r. o. Praha, 2016, s. 534–535, obdobně taktéž rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v bodech 55–70 ve věci Monnell a Morris proti Spojenému království, stížnost č. 9562/81, 9818/82, ze dne 2. 3. 1987). Kasační zásah tak nemá sloužit k perfekcionistickému předělávání řízení do podoby prosté sebemenších nedostatků tak, aby bylo dosaženo dokonalé „procesní čistoty“. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Tedy ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. To může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva. S problematikou posuzování řízení jako celku souvisí rovněž otázka, zda porušení procesního práva má významný dopad na výsledek řízení z pohledu obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1273/16). Tento požadavek se projevuje ve dvou rovinách. Zaprvé je třeba zkoumat, zda shledané porušení procesního práva je z pohledu řízení jako celku dostatečně závažné. Zadruhé, zda porušení procesního práva, k němuž došlo v jedné fázi řízení, nebylo dostatečným způsobem napraveno v pozdější fázi (srov. Kühn, Z., Kratochvíl, J. Kmec, J. Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 1250). 38. Již z pohledu shora prezentovaných rozhodnutí se Nejvyšší soud neztotožnil s názorem obviněného a jeho obhájce, že v případě zjištění jakékoliv vady musí vždy Nejvyšší soud automaticky vyslovit výrokem svého rozhodnutí porušení zákona a že soudu nepřísluší hodnotit míru porušení zákona. Z pohledu tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné zopakovat, že stížnost pro porušení zákona směřuje k průlomu do právní moci rozhodnutí, a zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (někdy i již vykonaného) rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. V konkrétním případě tak při vyslovení porušení zákona musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které předcházelo pravomocnému rozhodnutí, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu ovšem bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, takže nelze trvat na jeho právní moci, neboť by to bylo ohrožení zákonného a spravedlivého rozhodování (viz rozhodnutí č. 52/1997 Sb. rozh. tr.). Porušením zákona se přitom rozumí výraznější nesoulad napadeného rozhodnutí s právními normami. Musí jít o vady tak závažné, aby byly způsobilé ovlivnit zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí. I v případě, že je stížnost přípustná, tak Nejvyšší soud ji může podle § 268 odst. 1 písm. c) zamítnout proto, že není důvodná. Tak tomu bude tehdy, jestliže Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona a po přezkoumání napadeného rozhodnutí v intencích § 267 odst. 3 až 5 neshledá, že by byl porušen zákon napadeným rozhodnutím ani v řízení, jež mu předcházelo. Uvedené rozhodnutí tedy znamená, že zákon porušen nebyl nebo že případně zjištěná pochybení nedosahují intenzity porušení zákona, které by bylo třeba vyslovit výrokem podle § 268 odst. 2 tr. ř. (srov. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2024. Str. 672, 678–679, 688). 39. Obdobně taktéž například komentář Šámal a kol. uvádí, že Nejvyšší soud může podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout stížnost pro porušení zákona, pokud Nejvyšší soud shledá, že zákon porušen nebyl, resp. případně zjištěná pochybení nedosahují intenzity porušení zákona, které by bylo třeba vyslovit výrokem podle § 268 odst. 2 tr. ř. Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je založeno na presumpci správnosti a zákonnosti přezkoumávaného pravomocného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo. Proto porušení zákona může Nejvyšší soud vyslovit, jen když skutečně zjistí tak závažný rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího se zákonem, že nelze trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí, tj. na jeho závaznosti a nezměnitelnosti (NS 9/2001-T 263.). Srov. ŠÁMAL, P., PÚRY, F. § 266 [Důvody a další podmínky podání a zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. Str. 3301 a 3335–3336). 40. Dále například Visinger ve své monografii uvádí, že právě proto, že zákon může být porušen v rozličných ohledech, různými typy rozhodnutí a v různých fázích trestního řízení a stížnost pro porušení zákona se podává proti vykonatelným a v řadě případů již také vykonaným či vykonávaným rozhodnutím, nelze každé nerespektování kteréhokoli zákonného ustanovení považovat za legitimní důvod pro podání mimořádného opravného prostředku. Je třeba zohlednit účel mimořádného opravného řízení, které je vždy průlomem do právní moci rozhodnutí, pokud může vést ke kasačnímu výroku, popř. ke změně původního rozhodnutí. Při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v každém konkrétním posuzovaném případě musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tento zájem ovšem může převážit pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona obstát (srov. č. NS 2/2001 T-38). Porušení zákona může Nejvyšší soud vyslovit, jen když skutečně zjistí tak závažný rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího se zákonem, že nelze trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí, tj. na jeho závaznosti a nezměnitelnosti, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování (srov. č. NS 9/2001 T-263). Srov. VISINGER, R. Stížnost pro porušení zákona ve věcech trestních. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015. Str. 217–226. 41. Tyto závěry nakonec opakovaně potvrdil i Ústavní soud, podle jehož názoru uplatnění mimořádných opravných prostředků znamená prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, proto je adekvátní toliko v případě výjimečných důvodů (Pl. ÚS 15/01). Na druhou stranu není možné, aby Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona s pouhým odkazem na zájem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí, pokud napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních lidských práv a svobod, resp. k vykročení z mezí ústavních kautel. Přitom hledisko závažnosti či intenzity porušení zákona představuje jakýsi materiální korektiv. Při poměřování zájmu na „právní čistotě“ rozhodnutí a zájmu na jeho stabilitě a závaznosti neplatí žádná exaktní kritéria, takže se postupuje případ od případu a hodnotí se všechny podstatné okolnosti dané kauzy, zejména celkový výsledek, k němuž by předmětné trestní řízení podle očekávání dospělo, nebýt namítané nezákonnosti, míra zhojení či konvalidace vytýkané závady v dalším řízení či v jiném řízení, vliv řízení o stížnosti pro porušení zákona na celkovou délku trestního řízení, časový odstup od okamžiku právní moci rozhodnutí, povaha a závažnost trestného činu a poměry pachatele, charakter porušené právní normy apod. Visinger poukazuje taktéž na názor jiných autorů, že míru závažnosti případu, a tedy nutnost zásahu je třeba posuzovat nikoli výlučně z hlediska porušení zákona, nýbrž hlavně podle vlivu tohoto porušení na právní a jiné poměry účastníků, popř. jiných osob, neboť i „hrubé“ nebo „očividné“ porušení zákona může mít v tom směru následky jen málo významné a naopak i menší prohřešek proti liteře zákona může ve svých důsledcích postihnout subjekty trestního řízení velmi citelně. Srov. VISINGER, R. Stížnost pro porušení zákona ve věcech trestních. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015. Str. 217–226. 42. Navíc i z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud hodnotí závažnost namítaného pochybení a jeho dopad na řízení jako celek. Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 6 Tz 98/2017, ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 157/2001, či ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 3 Tz 142/2001, či také ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000. Zejména je však vhodné poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 6 Tz 54/2024, které právě poukazuje na nutnost rozlišování závažnosti zjištěných vad v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona. Konkrétně pak lze poukázat na bod 14 tohoto posledně citovaného rozhodnutí, kde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stížností pro porušení zákona napadené usnesení je formálně vadné, avšak vyslovením porušení zákona ve výrokové části rozhodnutí by dal Nejvyšší soud najevo, že „míra zjištěné nezákonnosti převažuje nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí“. Přitom o dané stížnosti rozhodl tak, že ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V bodě 26 rozhodnutí přitom zopakoval, že není důvodné, aby Nejvyšší soud při rozhodování o mimořádných prostředcích na každou zjištěnou nezákonnost reagoval vydáním kasačního rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo schváleno trestním kolegiem dne 24. 4. 2025 k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí ve věcech trestních. 43. Názor obviněného a jeho obhájce stran „automatického“ vyslovení porušení zákona ve výrokové části rozhodnutí při jakémkoliv zjištěném pochybení tak Nejvyšší soud nesdílí a je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu. 44. Nejvyšší soud při respektování shora uvedených východisek tedy dospěl v předmětné věci, stejně jako ve věci původně vedené pod sp. zn. 4 Tz 109/2023, k závěru, že byť bylo namítané procesní pochybení závažné zejména z pohledu přípravného řízení, tak jeho význam v dalších fázích řízení vymizel, když na jeho výsledku neměla tato vada většího významu. Tento závěr Nejvyšší soud níže podrobněji rozvede. 45. Předně je třeba zdůraznit, že stížnost pro porušení zákona směřuje fakticky do vadného postupu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně při rozhodování o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V této souvislosti je vhodné obecně uvést, že usnesení o zahájení trestního stíhání jednak vymezuje skutek, pro který se trestní řízení vede, jednak určí osobu, proti níž se trestní stíhání vede a která se doručením usnesení stává obviněným. Byť nepochybně usnesení, kterým se zahajuje trestní stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít pouze v zákonných mezích, má toto ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (srov. Draštík, A. a kol. § 160. Trestní řád – komentář. Wolters Kluwer, 2017, dále také usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 1465/13, či ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06). Je také vhodné akcentovat, jak již Ústavní soud připomněl, že důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání jsou předmětem celého trestního řízení, a proto jsou příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumány po celou dobu trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 452/16-2). 46. Lze mít za to, že účelem stížnosti proti usnesení, jímž se zahajuje trestní stíhání, je jednak zajistit neprodlené zahájení trestního stíhání v odůvodněných případech, jednak zabránit zahájení trestního stíhání tam, kde pro to nejsou zákonné důvody. Je zjevné, že předmětná stížnost nabývá největšího významu právě v přípravném řízení, když zahájení trestního stíhání je nutnou podmínkou, bez níž nelze provádět určité další úkony a rozhodnutí, se kterými se pojí i citelnější zásahy do práv osob (např. vazba nebo výslechy svědků, pokud se nejedná o neodkladný či neopakovatelný úkon). Lze připustit, že pochybení, kterého se dopustil státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně, nelze považovat obecně za bezvýznamné a v jiné fázi trestního řízení (zejména v přípravném řízení), než tomu je v této trestní věci obviněného, by s vysokou mírou pravděpodobnosti bylo důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu. 47. Nejvyšší soud ovšem v tomto konkrétním případě vzhledem ke všem zjištěným okolnostem a při zohlednění té skutečnosti, že trestní věc obviněného je již pravomocně skončená, shledal, že toto zmíněné pochybení nelze považovat za natolik významné, aby odůvodnilo postup podle § 268 odst. 2 tr. ř. Porušení zákona může Nejvyšší soud vyslovit, jen když skutečně zjistí tak závažný rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího se zákonem, že nelze trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí, tedy na jeho závaznosti a nezměnitelnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Pokud obviněný a jeho obhájce pouze obecně namítají, že dané pochybení nemohlo být zhojeno v rámci hlavního líčení, tím spíše, když byla obžaloba opřena z hlavní míry na důkazech opatřených v přípravném řízení, pak s tímto nemůže Nejvyšší soud souhlasit. Předně je třeba zdůraznit, že obviněný se mohl ke každému provedenému důkazu vyjádřit, navrhovat důkazy nové, když byl už v přípravném řízení zastoupen obhájcem. V tomto směru je třeba poukázat na to, že soudy nižších stupňů, a to zejména soud prvního stupně, provedl v dané věci rozsáhlé dokazování, prováděl důkazy navržené jak obžalobou, tak i obhajobou, takže v žádném případě neprováděl důkazy selektivním způsobem. Fakticky tedy soud prvního stupně provedl v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti všechny podstatné důkazy v rámci hlavního líčení, včetně výslechu poškozené, a z těchto při svém rozhodování vycházel, přičemž obhajobě byla dána možnost na důkazy provedené před soudem reagovat. Pokud některé obhajobou navržené důkazy neprovedl, tak svůj postup řádně odůvodnil (viz body 74–76 rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 965/2022) a tento postup akceptoval i Ústavní soud (sp. zn. II. ÚS 1426/23), když ani tento soud neměl pochyb o tom, že soudy zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V tomto směru je také vhodné připomenout, že v případě, kdy dojde ze strany státního zástupce k porušení zákona spočívajícího v tom, že učiní pokyn či udělí souhlas k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání a posléze rozhodne, v rozporu s ustanovením § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., o stížnosti obviněného, kterou proti předmětnému usnesení o zahájení trestního stíhání podal, tak toto pochybení samo o sobě neznamená, že všechny opatřené důkazy ve věci jsou v důsledku tohoto procesního pochybení v dalším řízení nepoužitelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 204/2003). Za přiléhavou nelze považovat ani námitku obhájce obviněného, že obžalobu ve věci sepsal státní zástupce, který de facto vydal pokyn policejnímu orgánu pro zahájení trestního stíhání, když tato skutečnost automaticky nezakládá, že by danou obžalobu nemohl sepsat a podat státní zástupce, který o stížnosti v důsledku § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř nemohl rozhodnout. Jinak vyjádřeno, státní zástupce, který vydal pokyn k zahájení trestního stíhání či souhlasil s jeho zahájením, je sice vyloučen podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. z rozhodování o podané stížnosti proti takovému rozhodnutí, ovšem nadále vykonává dozor nad přípravným řízením, takže je oprávněn podat obžalobu či návrh na potrestání či např. zastavit trestní stíhání a zastupovat obžalobu v řízení před soudem. 48. Naopak vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem v této konkrétní věci lze mít za to, že vada vytýkaná podanou stížností byla v dalším řízení potlačena a stala se, jak i přiléhavě uvádí státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, pouze vadou okrajovou. Je tomu tak proto, že naznačené pochybení žádným způsobem nedevalvovalo dokazování ze strany soudů, správnost jejich skutkových zjištění a oprávněnost a legitimitu odsuzujícího rozhodnutí, které bylo přezkoumáno nejen v odvolacím řízení, ale předmětné závěry soudů obstály i v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem, ale i v řízení před Ústavním soudem. Zde je také třeba zdůraznit, že těžiště dokazování je právě v řízení před soudy, které při provádění důkazů a jejich hodnocení musí postupovat podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jinak vyjádřeno, o vině a trestu u obviněného nerozhodovalo státní zastupitelství, nýbrž soudy. Byť tedy není pochyb o tom, že k jistému pochybení ze strany Okresního státního zastupitelství v Kladně nepochybně došlo, nemělo podle Nejvyššího soudu toto pochybení dopad na správné a zákonné závěry o vině obviněného, která je i za současného stavu věci nade vší pochybnost prokázána. Lze mít proto za to, že řízení vůči obviněnému bylo jako celek spravedlivé. 49. Výše zmíněný závěr Nejvyššího soudu podporuje také skutečnost, že postup státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně v přípravném řízení byl fakticky přezkoumán Krajským státním zastupitelstvím v Praze, sp. zn. 1 KZT 782/2021. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že zmíněnému státnímu zastupitelství byl postoupen podnět obsahově vyhodnocený jako podnět k dohledu nad postupem Okresního státního zastupitelství v Kladně ve smyslu § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Nejvyšší soud považuje současně za významné, že společně s podnětem obviněného byl Krajskému státnímu zastupitelství v Praze předložen i dozorový spis, který obsahuje jak napadené usnesení, tak i stížnost obviněného, ale i vyřízení stížnosti ze strany okresního státního zástupce. Přitom podle § 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, se výkon dohledu zaměřuje zejména na dodržování a aplikaci právních předpisů v působnosti státního zastupitelství a v činnosti státních zástupců, přitom výkon dohledu spočívá nad činností nižšího státního zastupitelství, nikoli nad vlastní činností policejního orgánu. Podnětem k výkonu dohledu se rozumí podání vyslovující nespokojenost s postupem státního zastupitelství nebo státního zástupce v konkrétní věci, nejedná se však o prostředek nápravy v postupu dozorového státního zástupce, ale o interní mechanismus ke sjednocování postupu státního zastupitelství (srov. § 12c, BRADÁČOVÁ, L. a kol. Zákon o státním zastupitelství. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 133 a násl.). 50. Byť lze skutečně připustit, že dohled neslouží ke stejnému účelu jako stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, je nutno akcentovat, že dohledový státní zástupce dospěl ve svém vyjádření (č. l. 10 dohledového spisu 1 KZT 782/2021 – vyjádření ze dne 10. 11. 2021) k závěru, že na základě přezkoumání všech předložených spisových materiálů lze uvést, že dosavadní postup dozorového státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně nebyl shledán ve zřejmém rozporu s trestním řádem nebo trestním zákoníkem. Ohledně zákonnosti a důvodnosti trestního stíhání se dohledový státní zástupce vyjádřil tak, že lze mít toto „procesní rozhodnutí policejního orgánu, následně ve stížnostním řízení potvrzené i dozorovým státním zástupcem, za odpovídající dosud shromážděným důkazům, a to v rozsahu nezbytném pro trestní stíhání obviněného v přípravném řízení.“. Jinak vyjádřeno, v dané věci není pochyb o tom, že i v rámci dohledu bylo shledáno, že v předmětné věci byly splněny zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání obviněného. Při posuzování podané stížnosti pro porušení zákona také nelze pominout, že tzv. první usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno bez jakéhokoliv zásahu státního zástupce, tedy na základě vlastního vyhodnocení dalšího procesního postupu policejním orgánem, a že důvodem zrušení tohoto usnesení byla skutečnost, že policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání nedostatečně popsal skutek, který měl být předmětem trestního řízení, tedy jisté formální nedostatky tohoto rozhodnutí. 51. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že důvodnost trestního stíhání taktéž ve své podstatě přezkoumalo nadřízené státní zastupitelství, které vyslovilo souhlas s postupem policejního orgánu a okresního státního zástupce, který vydal napadené rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti usnesení policejního orgánu, kterým bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného. Tato skutečnost nejenomže podle Nejvyššího soudu významně snižuje zmíněné pochybení dozorového státního zástupce, ale taktéž posiluje již tak vysokou pravděpodobnost, že i kdyby o předmětné stížnosti rozhodovalo nadřízené státní zastupitelství, byla by vyhodnocena jako nedůvodná. 52. Pokud obviněný rozporuje kvalitu provedeného dohledu pak uvádí Nejvyšší soud následující. Již výše bylo předestřeno, že účelem stížnosti proti usnesení, jímž se zahajuje trestní stíhání, je jednak zajistit neprodlené zahájení trestního stíhání v odůvodněných případech, jednak zabránit zahájení trestního stíhání tam, kde pro to nejsou zákonné důvody. Není přitom pochyb o tom, že dohledovým státním zastupitelstvím bylo vyhodnoceno zahájení trestního stíhání jako důvodné. Nelze přitom bez dalšího souhlasit s námitkou obviněného, že výslovně v podaném podnětu k dohledu uvedl, že dozorový státní zástupce fakticky vede vyšetřování namísto policie a neměl by tedy rozhodovat o stížnosti proti usnesení, které tedy sám fakticky vydal. Z podnětu obviněného k dohledu ze dne 6. 10. 2021 (č. l. 77 a násl. dozorového spisu Okresního státního zastupitelství v Kladně, sp. zn. 1 ZT 26/2021) vyplývá, že ten zde v části týkající se „Porušení ‚dvojinstančnosti‘ přípravného řízení“ zejména namítá, že u výslechů byl přítomen státní zástupce, který je podle obviněného ve své podstatě sám prováděl, a to z důvodu nezkušenosti vyšetřovatele. Dále, že samotné usnesení o zahájení trestního stíhání muselo být na zásah dozorového státního zástupce zásadně změněno, tak aby alespoň v popisu skutku odpovídalo použité právní kvalifikaci. Dozorový státní zástupce tedy podle obviněného vedl výslechy a spíše fakticky také vedl vyšetřování, než aby jej dozoroval. V tomto ohledu lze částečně přisvědčit obviněnému, že sice v daném podnětu vyjadřoval své přesvědčení o tom, že státní zástupce vede vyšetřování namísto policie – což zejména odůvodňuje právě zmíněnými výslechy, nicméně v celém podnětu není ze strany obviněného výslovně namítáno (jak uvádí), že by snad předmětný státní zástupce neměl o uvedené stížnosti rozhodnout z toho důvodů, že by dal pokyn k zahájení trestního stíhání či s tímto postupem vyslovil souhlas. Lze s obviněným však souhlasit do té míry, že absenci dané dvojinstančnosti ve svém podnětu obecně rozporuje. K předmětným výslechům a podjatosti státního zástupce se nicméně Nejvyšší soud již vyjadřoval v rozhodnutí o dovolání sp. zn. 4 Tdo 965/2022 (konkrétně bod 69), kde právě akcentoval, že je z protokolu o výslechu poškozené patrno, že výslechu se zúčastnil státní zástupce, což je ovšem jeho oprávnění podle § 174 odst. 2 písm. c) tr. ř., neboť zákon mu umožňuje i provést v rámci přípravného řízení sám jednotlivé úkony. Jedná se tedy o jeho zákonné oprávnění, ze kterého nelze dovozovat jeho vyloučení. Skutečnost, že se dozorový státní zástupce účastnil provádění jednotlivých úkonů v přípravném řízení jej nevylučuje z toho, aby rozhodoval o podaných stížnostech proti rozhodnutí policejního orgánu. 53. Ani skutečnost, že dohledový státní zástupce nezjistil existenci pokynu dozorujícího státního zástupce k zahájení trestního stíhání, nelze interpretovat tak, že by vlastní dohled byl proveden nekvalitně. Jak již bylo uvedeno, nejprve trestní stíhání zahájil sám policejní orgán bez jakéhokoliv pokynu či souhlasu státního zástupce s tímto postupem, přičemž dozorový státní zástupce toto usnesení zrušil z důvodu jistých formálních nedostatků, aniž by dospěl k tomu, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. (např. bylo by třeba ještě doplnit prověřování). Následně poskytl dozorový státní zástupce policejnímu orgánu jistý návod, a to v písemné formě, jak má usnesení o zahájení trestního stíhání vypadat a co musí přesně obsahovat (patrně z důvodu nezkušenosti vyšetřovatele). Lze se domnívat, že právě tento postup dozorujícího státního zástupce vedl k tomu, že dohledový státní zástupce dostatečně nevyhodnotil, že fakticky tímto postupem dozorový státní zástupce materiálně udělil souhlas se zahájením trestního stíhaní obviněného. Není totiž pochyb o tom, že současný judikaturní výklad pokynu či souhlasu s trestním stíháním je poměrně široký, když právě tento rozšiřující výklad občas způsobuje určité výkladové problémy, a tak je jistým způsobem i pochopitelné, že jak dozorový, tak i dohledový státní zástupce si dané pochybení v dané chvíli patrně neuvědomili. 54. Nejvyšší soud se taktéž nemůže ztotožnit s tvrzením obviněného a jeho obhájce, že státní zástupce úmyslně postupoval nezákonně a úmyslně předmětný přípis policejnímu orgánu nevložil do spisového materiálu (toliko do dozorového spisu), čímž způsobil neúplnost spisu pro řízení před soudem. Tedy, že státní zástupce chtěl za každou cenu vůči obviněnému zahájit trestní stíhání a jistým způsobem ovlivňovat práci policejního orgánu. Lze mít za to, že pokud by chtěl předmětný státní zástupce zahájit trestní stíhání „za každou cenu“, pak by mohl využít svého oprávnění podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. a na podkladě stížnosti obviněného zrušit předchozí usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a nahradit jej vlastním rozhodnutím, proti němuž není stížnost přípustná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06). To však v dané věci neučinil, ostatně ani žádné další okolnosti nenasvědčují, že by snad státní zástupce byl proti obviněnému osobně zaujatý, jak se snaží nastínit obviněný ve svých podáních. Lze předpokládat, že v rámci jisté edukace patrně začínajícího vyšetřovatele zvolil státní zástupce postup jeho „korigování“ při popisu skutku, aniž by státní zástupce sám ve věci rozhodl a nahradil původní usnesení o zahájení trestního stíhání policejního orgánu usnesením vlastním. I z tohoto postupu je patrné, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně nejednal nějak nezvykle či manipulativně, když prvotní usnesení o zahájení trestního stíhání vydal sám policejní orgán a dozorující státní zástupce ani nevyužil výše zmíněného oprávnění, v čemuž mu nic nebránilo. Z pohledu tvrzení obviněného je třeba uvést, že kdyby státní zástupce chtěl skutečně utajit a skrýt pokyn či souhlas s trestním stíháním, pak by mu nic nebránilo v tom, aby případně předmětný pokyn či souhlas sdělil policejnímu orgánu nikoli písemně, ale telefonicky, o čemž by pak patrně neprovedl žádný záznam a samotná existence takového ústního pokynu by se jen těžko prokazovala. Bez ohledu na tyto úvahy je ovšem rozhodující a podstatné, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přes jisté pochybení státního zástupce ohledně způsobu rozhodování o podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, bylo řízení proti obviněnému jako celek spravedlivé. 55. Stran námitek obviněného opírajících se o závěry rozsudku Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 3 T 108/2023, je třeba konstatovat, že těmito obviněný opětovně brojí proti hmotněprávnímu posouzení jeho věci vedené u Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 5 T 130/2021. To však není předmětem této stížnosti pro porušení zákona. Nadto správností závěrů stran kvalifikace předmětného skutku se zabýval Nejvyšší soud již v řízení o dovolání obviněného vedeném pod sp. zn. 4 Tdo 965/2022. Proto se těmito námitkami, ani dalšími obdobnými, Nejvyšší soud v tomto řízení o stížnosti pro porušení zákona nezabýval. 56. Nejvyšší soud po přezkumu napadeného usnesení i předcházejícího řízení podle § 267 odst. 3 tr. ř. shledal stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou, a tudíž ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. 4. 2025 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu