5 Tdo 1104/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 5 Tdo 1104/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:7. 1. 2026 Spisová značka:5 Tdo 1104/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:5.TDO.1104.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 1104/2025-676 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný Mgr. Bc. Vladimír Brodský proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 13 To 174/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 18/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. Bc. Vladimíra Brodského odmítá. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Obviněný Mgr. Bc. Vladimír Brodský byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 4 T 18/2025, uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podle svých sil během zkušební doby nahradit poškozenému škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti SPEED LEASE, a. s., škodu ve výši 36 144 Kč. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 13 To 174/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl. 3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že dne 7. 9. 2018 v provozovně obchodní společnosti ALGON PLUS – AUTO, a. s., Hlavní 186, Tuklaty, při jednání se zástupci obchodní společnosti SPEED LEASE, a. s., (dále jen „SPEED LEASE“) P. P. a G. F. se vydával za svého syna, Tomáše Brodského, jednatele obchodní společnosti PULLO TRADE, s. r. o., (dále jen „PULLO TRADE“), prokázal se jeho občanským průkazem a jeho jménem podepsal ručitelská prohlášení č. 18DVOLB000003, 18DVOLB000012, 18DVOLB000042, 18DVOLB000113 a 18DVOLB000329, kterými svého syna zavázal k ručení za závazky PULLO TRADE vůči SPEED LEASE z leasingových smluv, uzavřených v minulosti, což učinil s úmyslem dosáhnout vydání vozidla Opel Vivaro Combi, registrační značky XY v hodnotě 544 144 Kč, neboť jeho vydání bylo ze strany shora uvedených zástupců SPEED LEASE podmíněno právě podpisem těchto ručitelských prohlášení jednatelem PULLO TRADE. Svým jednáním obviněný způsobil SPEED LEASE škodu ve výši 544 144 Kč. Vozidlo bylo poškozené společnosti vráceno až dne 17. 5. 2019 a jeho hodnota ke dni vrácení činila 508 000 Kč. II. Dovolání obviněného 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Mgr. Bc. Vladimír Brodský dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 5. Obviněný sice připustil, že podpisy na ručitelských prohlášeních jsou jeho, avšak odmítl, že by se při podpisu ručitelských prohlášení vydával za svého syna Tomáše Brodského a předložil jeho občanský průkaz. Podle dovolatele z provedeného dokazování vyplynulo, že si pořádně nepřečetl, co podepisuje, domníval se, že podepisuje listinu za PULLO TRADE, resp. že i na ručitelských prohlášeních je třeba podpis za tuto společnost. K vyřizování některých záležitostí za tuto společnost byl totiž pověřen svým synem, který byl jejím jednatelem, což vyplynulo i z výpovědi svědka Antonína Engelharta. Za těžko uvěřitelné obviněný označil tvrzení, že by jej zástupci SPEED LEASE P. P. a G. F. mohli považovat za jeho o 21 let mladšího syna, s nímž si navíc nejsou vůbec podobní, a rozdíl v podobě si vysvětlovali zdravotními problémy. Výpovědi těchto svědků vykazují podle dovolatele nevysvětlitelné rozpory. V této souvislosti poukázal na výpovědi ostatních svědků, které jsou v jeho prospěch, neboť svědek M. H. i Antonín Engelhart potvrdili, že se za svého syna nikdy nevydával. Podle obviněného je rovněž zcela nelogické, aby se dlouhodobě při jednání se zástupci SPEED LEASE vydával za svého syna, avšak ručitelská prohlášení podepsal vlastním podpisem a nesnažil se podpis syna alespoň napodobit. 6. Závěr soudů nižších stupňů, že zástupce společnosti SPEED LEASE uvedl v omyl ohledně své totožnosti a tím dosáhl neoprávněného vydání vozidla Opel Vivaro Combi, reg. zn. XY, jehož vydání podmiňovali zástupci SPEED LEASE podpisy ručitelských prohlášení jednatelem společnosti PULLO TRADE, je podle obviněného ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Smlouvou o operativním leasingu č. 18DVOLB000042 uzavřenou dne 12. 1. 2018 se totiž společnost SPEED LEASE zavázala pronajmout společnosti PULLO TRADE předmětné vozidlo, přičemž v uzavřené smlouvě nebyla sjednána žádná podmínka předání, která by měla být naplněna až podpisem ručitelského prohlášení. Povinnost předat vozidlo leasingovému nájemci tak vznikla podle dovolatele již samotným uzavřením leasingové smlouvy. Na tom závěru nemohlo nic změnit ani opačné tvrzení zástupce leasingové společnosti P. P., neboť ten nemohl jednostranně měnit podmínky již dříve uzavřené smlouvy o operativním leasingu. Soudy nižších stupňů nezkoumaly, zda je tato jeho svědecká výpověď v souladu s uzavřenou smlouvou, a vycházely z přesvědčení, že bez podpisu ručitelských prohlášení by společnost SPEED LEASE vozidlo leasingovému nájemci PULLO TRADE nepředala. Tato skutečnost má podle obviněného zásadní význam pro to, zda mezi jednáním, které je obviněnému kladeno za vinu, a vzniklou škodou, je příčinná souvislost, a to i za situace, že by skutečně uvedl zástupce SPEED LEASE v omyl ohledně své totožnosti. Obviněný zdůraznil, že pokud určitá osoba byla povinna určitou majetkovou dispozici provést i bez ohledu na jednání, jímž byla uvedena v omyl, nelze dovodit příčinnou souvislost mezi tímto omylem a provedenou majetkovou dispozicí. Jelikož povinnost k předání vozidla vznikla již uzavřením leasingové smlouvy, příčinná souvislost mohla být dovozena pouze v případě, že by obviněný chtěl zástupce společnosti uvést v omyl, aby bylo vozidlo předáno přímo jemu, nikoliv společnosti PULLO TRADE. To se však podle skutkového stavu, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, nestalo. 7. Smlouva o operativním leasingu byla uzavřena dne 12. 1. 2018, k předání vozidla Opel Vivaro Combi reg. zn. XY došlo druhému jednateli společnosti PULLO TRADE Antonínu Engelhartovi až dne 7. 9. 2018, který také s vozidle odjel, tedy v den, v němž měl dovolatel uvést v omyl zástupce SPEED LEASE ohledně své totožnosti při podpisu ručitelských prohlášení, jejichž podpis nemohl podle obviněného nijak ovlivnit povinnost leasingové společnosti předat i toto vozidlo leasingovému nájemci. Podle přesvědčení obviněného tedy není dána příčinná souvislost mezi soudy tvrzeným omylem zástupců SPEED LEASE a předáním vozidla. Za situace, že tato příčinná souvislost není dána, nemohou být naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. 8. Zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními shledal obviněný i při hodnocení zprávy, kterou se omlouval z jednání se svědkem P. P., neboť soudy nižších stupňů z této zprávy učinily závěr, který z ní nevyplývá. Podle nich byla tato zpráva důkazem, že opakovaně a dlouhodobě vystupoval jménem svého syna, neboť měl z telefonu Tomáše Brodského poslat zprávu s fotografií, že je v nemocnici a má rozbitou hlavu. Odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že byla zpráva zaslána z telefonu jeho syna, neboť na screenshotu z mobilního telefonu svědka P. P. je uvedeno „Pullo Trade Brodský Tomáš“. To však nemůže sloužit jako důkaz pro učiněný závěr, neboť jakékoliv telefonní číslo si může na svém telefonu uložit jeho majitel pod jakýmkoliv jménem, a to i zpětně. Soudy nižších stupňů se nezabývaly tím, zda se skutečně jednalo o telefonní číslo syna obviněného, odkdy měl svědek telefonní číslo uloženo pod tímto kontaktem. Obviněný připomněl, že některé věci za syna vyřizoval on, což neznamená, že se za syna vydával. Naopak z obsahu komunikace je zjevné, že se obviněný jako Tomáš Brodský nepodepisoval. 9. Podle názoru obviněného z provedeného dokazování vyplynuly pochybnosti, které odůvodňovaly aplikaci zásady „in dubio pro reo“. V řízení nebylo prokázáno, že by obviněný skutečně zástupce společnosti SPEED LEASE, úmyslně uvedl v omyl či jejich omylu vědomě zneužil. Pochybnosti budí i to tvrzení zástupců leasingové společnosti, že jej považovali za muže o 21 let mladšího. Přitom v případě takovýchto pochybností o jeho totožnosti si měli jeho totožnost ověřit např. požadavkem na předložení dalšího dokladu totožnosti. 10. Obviněný ve svém dovolání dále namítal, že byla nesprávně posouzena výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit, neboť soudy nižších stupňů chybně vyšly z ceny vozidla, která byla stanovena ve smlouvě o operativním leasingu. Tyto soudy převzaly částku uvedenou v obžalobě, tedy 544 144 Kč, ačkoliv ve smlouvě je uvedena částka 540 144 Kč. Obviněný zdůraznil, že se jednalo o operativní leasing, tedy nájem vozidla. Odvolací soud neodůvodnil, proč má být v případě operativního leasingu vycházeno z celé hodnoty předmětu leasingu. V případě leasingu, kde po skončení smlouvy dochází k převodu vlastnického práva na nájemce, se výše škody určuje rozdílem mezi hodnotou věci a částí akontace a dalších leasingových splátek. V případě operativního leasingu však nedochází na konci doby nájmu k přechodu vlastnického práva, ale předmět leasingu se vrací zpět vlastníkovi věci. Výši škody tak nelze podle dovolatele určit hodnotou předmětu leasingu, ale za škodu lze považovat pouze částku, o kterou se snížila hodnota předmětu leasingu za dobu jeho užívání, což bylo v tomto případě 32 144 Kč. Nesprávným určením výše škody dospěly soudy nižších stupňů i k nesprávné právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, kde znakem této kvalifikované skutkové podstaty je způsobení větší škody. 11. Obviněný má rovněž za to, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, neboť nebyl proveden jeho výslech, ačkoli se před odvolacím soudem rozhodl vypovídat, což při jednání soudu sdělil. V tomto směru zpochybnil závěry odvolacího soudu, v nichž vysvětlil, proč jeho výslech neprovedl. Namítl, že měl právo vypovídat i před odvolacím soudem a tomuto soudu také uvedl, že chce být jako obviněný vyslechnut. Odvolací soud měl povinnost jeho výslech provést a nemohl jej odmítnout s tím, že jeho výslech není nezbytný pro rozhodnutí o jeho odvolání. Odvolací soud totiž nemohl předjímat obsah jeho výslechu a posoudit, zda je či není nezbytný. 12. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby, alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení těchto rozhodnutí přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. III. Vyjádření k dovolání 13. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). 14. Podle státního zástupce neodpovídají námitky obviněného o vadném hodnocení některých důkazů uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nešlo o zásadní důkazy významné pro tvorbu rozhodných skutkových zjištění. Rozhodnými skutkovými zjištěními jsou okolnosti spočívající v podvodném jednání obviněného vůči zástupcům obchodní společnosti SPEED LEASE a výše škody vycházející ze zjištěné hodnoty vozidla v době dokonání činu. Tato skutková zjištění byla podpořena odpovídajícími důkazy, státní zástupce tak neshledal v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými na jejich základě. 15. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou oproti obžalobě nepředstavuje porušení zásady volného hodnocení důkazů a pravidla „in dubio pro reo“ ani dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Soudy rovněž dodržely požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Obviněnému bylo umožněno se k věci vyjádřit, nebylo mu upřeno právo být slyšen, takže ani v materiální rovině nemohlo dojít k namítanému porušení práva na spravedlivý proces. K této námitce se ostatně již vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého usnesení. 16. Ani námitky obviněného, jimiž namítal neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody, státní zástupce neshledal důvodnými. Z hlediska příčinné souvislosti mezi majetkovou dispozicí osoby jednající v omylu a škodou na cizím majetku je právně významné takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty z dispozice poškozeného do dispozice pachatele či jiné osoby. Jen takové jednání může být v příčinné souvislosti s následkem v podobě úbytku majetku poškozeného. Jak bylo zjištěno, obviněný se při jednání se zástupci SPEED LEASE v úmyslu dosáhnout vydání vozidla Opel Vivaro Combi vydával za svého syna jednatele PULLO TRADE. Přitom podvodné jednání obviněného bylo nejvýznamnější příčinou vzniku škody na majetku poškozené právnické osoby. Podepsání ručitelských prohlášení, které bylo podmínkou vydání tohoto vozidla, přistoupilo jako další okolnost významná z hlediska vzniku tohoto následku. Skutečnost, že smluvní strany mezi sebou již dříve sjednaly smlouvu o operativním leasingu, nemá z hlediska trestní odpovědnosti obviněného žádný význam. 17. Za neopodstatněné označil státní zástupce rovněž námitky obviněného, jimiž brojil proti výši škody jako znaku objektivní stránky trestného činu podvodu. Soudy při zjištění výše škody vycházely z odborného vyjádření, kterým byla určena hodnota vozidla k datu jeho převzetí, neboť právě v této chvíli byl čin dokonán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 94/2001, uveřejněný pod č. 47/2002 Sb.). Výše škody pak odpovídá celé hodnotě vozidla bez ohledu na to, zda později došlo k vrácení vylákaného vozidla, neboť takové vrácení je možné považovat pouze za náhradu škody. 18. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 19. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11). 21. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř, neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože podle přesvědčení obviněného v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 22. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít případné vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo na nedostatečný rozsah dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než který dovodily soudy nižších stupňů, pokud v nich není zřejmý evidentní rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením těmito soudy. 23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících dalších hmotněprávních norem i mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že jej lze úspěšně uplatnit tehdy, pokud soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. b) K námitkám obviněného 24. Většina námitek, které obviněný uplatnil ve svém dovolání, představuje prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, neboť obviněný vytýká způsob, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, a předkládá vlastní verzi skutkového stavu. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, neboť soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uvádí, že nejlepším způsobem pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Námitky obviněného svým obsahem směřovaly výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, pokud by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). 25. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. O zjevný rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly svůj odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně řádně odůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že se obviněný při jednání se zástupci společnosti SPEED LEASE vydával za svého syna Tomáše Brodského. Skutkový děj byl tedy logicky dovozen z provedeného dokazování a v souladu s principy formální logiky soudy vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině. Všechny tyto provedené důkazy pak odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Pro skutkové závěry soudu prvního stupně svědčí především výpovědi zástupců společnosti SPEED LEASE. Soudy nižších stupňů logicky odůvodnily, proč uvěřily jejich vysvětlení, že se dále nechtěli ptát a požadovat další doklad, za situace, že jim obviněný změnu svého vzhledu vysvětlil závažnými zdravotními problémy, jimiž trpí, neboť šlo o citlivou otázku a nechtěli taktně více upozorňovat na špatný vzhled obviněného. Tuto verzi skutkového děje ostatně podporuje i skutečnost, že je na ručitelských prohlášeních ručně dopsáno rodné číslo Tomáše Brodského, které jakožto neveřejný údaj nemohli zjistit odjinud než právě z předloženého občanského průkazu Tomáše Brodského obviněným. 26. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného o neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem spočívajícím ve vydání vozidla společností SPEED LEASE. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku je naplněna, pokud pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato jiná osoba provede majetkovou dispozici, v jejímž důsledku vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být dána příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby či více podvedených osob a způsobením škody poškozenému či poškozeným na jedné straně a obohacení pachatele či spolupachatelů nebo jiné osoby či jiných osob na druhé straně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, uveřejněný pod č. 5/2002 Sb. rozh. tr.). O podvod však jde i v případě, pokud by podvedený učinil z jiného důvodu stejnou majetkovou dispozici, aniž by se mýlil (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2654). Podle znění leasingové smlouvy č. 18DVOLB000042 skutečně nebyl podpis ručitelských prohlášení nutný a společnost SPEED LEASE měla povinnost vydat vozidlo bez dalšího. To však nevylučovalo možnost upravit později smluvní vztahy odlišně a dohodnout se na zajištění závazků podpisem ručitelských prohlášení jednatele PULLO TRADE. Důvodem pro tento postup byla skutečnost, že obchodní společnost PULLO TRADE neplnila zcela řádně a včas své závazky vyplývající z uzavřených smluv o operativním leasingu se společností SPEED LEASE ve vztahu k již předaným vozidlům. Právě proto leasingová společnost podmiňovala předání vozidla Opel Vivaro Combi dne 7. 9. 2018 podpisem ručitelských prohlášení. Pokud by za společnost PULLO TRADE jednal v tento den syn obviněného Tomáš Brodský jako její skutečný jednatel a osoba oprávněná za ni jednat, a nepřistoupil by na podmínku podpisu ručitelských prohlášení, trval na vydání vozidla, byly by ze strany společnosti PULLO TRADE splněny sjednané podmínky pro předání vozidla a společnost SPEED LEASE by skutečně nemohla podpis ručitelského prohlášení nijak vynutit. K takové situaci však nedošlo, obviněný ve snaze dosáhnout vydání vozidla se vydával za svého syna Tomáše Brodského, předstíral, že společnost PULLO TRADE souhlasí se změnou závazku a s jeho zajištěním ručitelskými prohlášeními jejího jednatele. Poškozená společnost SPEED LEASE tak byla uvedena v omyl nejen ohledně totožnosti obviněného, jemuž by vozidlo nevydala, neboť nebyl osobou oprávněnou za společnost PULLO TRADE jednat, ale také ohledně kvality zajištění závazku. Přitom i uvedení jiného v omyl ohledně zajištění závazku může naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Při právní kvalifikaci jednání obviněného se tak soudy nižších stupňů nedopustily žádného pochybení. 27. Obviněnému je nutno přisvědčit, že v řízení byla nesprávně stanovena výše škody. Ačkoliv mechanismus určení výše škody byl správný, neboť škodou je i v případě podvodného vylákání předmětu operativního leasingu celá jeho hodnota. Právě o tuto částku se v době dokonání trestného činu sníží hodnota majetku poškozeného. Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, skutečnost, že je předmět leasingu po nějaké době vrácen, má význam pouze z hlediska náhrady škody, nikoliv však pro výrok o vině (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému závěru ohledně hodnoty vozidla. Vycházely totiž z ceny vozidla sjednané v leasingové smlouvě, která podle nich činila 544 144 Kč. Jednalo se patrně o písařskou chybu, která se táhla celým řízením již od usnesení o zahájení trestního stíhání, přes obžalobu až po rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť sjednaná cena v leasingové smlouvě byla 540 144 Kč, jak namítá obviněný. Soudy nižších stupňů se však dopustily chybného určení ceny vozidla Opel Vivaro Combi, pokud vycházely z částky uvedené v leasingové smlouvě. Podle § 137 tr. zákoníku se totiž při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. V takovém případě škodou není smluvně dohodnutá částka, ale hodnota věci, kterou obviněný vylákal. Při závěru o výši škody způsobené na cizím majetku trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku spáchaného vylákáním věcí podvodným slibem zaplacení dohodnuté částky, je nutno vycházet ze skutečné hodnoty věci, a nikoliv z výše dohodnuté částky (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 42/1990-I. Sb. rozh. tr.). Není sice vyloučeno, aby za škodu ve smyslu § 137 tr. zákoníku byla považována smluvní cena dohodnutá stranami smlouvy, ale to jen v případě, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že tato smluvní cena je cenou, za niž se uvedené věci v době a místě činu obvykle prodávaly. To je možné připustit za určitých okolností, zejména tehdy, když cena věcí nebo služeb dohodnutá v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi účastníky smlouvy při dodržení pravidel smluvní svobody zpravidla odpovídá ceně, za niž se věc (služba) v době a místě činu obvykle prodává, což však lze připustit jen tehdy, když z okolností není zřejmé něco jiného (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, svazek 17, č. T 804). Již z kalkulace leasingu vyplývalo, že cena vozidla podle platného ceníku činila 576 000 Kč bez DPH, což koresponduje i s odborným vyjádřením znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace motorová vozidla, Jaroslava Baumruka, podle něhož výchozí cena nového vozidla podle ceníku z roku 2019 byla 697 000 Kč včetně DPH. Právě tuto cenu je tedy nutné považovat za cenu obvyklou, a tedy relevantní pro určení výše škody v souladu s pravidly uvedenými v § 137 tr. zákoníku, a to i s vědomím skutečnosti, že vozidlo Opel Vivaro Combi, reg. zn. XY, rok výroby 2018, bylo uvedeno do provozu dne 6. 9. 2018, tedy den před jeho vylákáním obviněným na zaměstnancích leasingové společnosti SPEED LAESE. 28. Při stanovení výše škody u majetkového trestného činu, jehož předmětem útoku je cizí movitá věc, kterou si pachatel převzal na základě leasingové nebo obdobné smlouvy, je třeba důsledně rozlišovat, o jaký trestný čin se jedná. V této souvislosti nelze pominout stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10 2002 sp. zn. Tpjn 304/2001, publ. pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož škodou způsobenou trestným činem podle § 209 trestního zákoníku spáchaného uzavřením tzv. leasingové smlouvy, pokud záměrem pachatele bylo neplnit vůbec podmínky smlouvy, je cena, za kterou se obvykle prodávají věci, jež se v konkrétním případě staly předmětem podvodného vylákání, nikoli cena, kterou by postupně musel pachatel zaplatit, kdyby dodržel podmínky smlouvy. Je proto možno dospět k závěru, že v případě podvodného vylákání předmětu leasingu se výše škody, která je znakem objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, stanoví jako rozdíl mezi hodnotou věci v místě a čase obvyklé a částkou, kterou pachatel podle podmínek leasingové smlouvy uhradil před převzetím této věci do dispozice. V žádném případě se do této konečné výše škody nemohou promítnout jakékoli jiné platby, které pachatel zaplatil poškozenému po převzetí věci. Tyto platby představují jen náhradu způsobené škody. Odvíjí-li se totiž určení výše škody od ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě trestného činu prodává, pak za situace, jestliže je prodej takové věci jako zdanitelného plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty (srov. i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1598/2017). 29. Na základě výše uvedené argumentace však nelze změnit napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a to vzhledem k zásadě zákazu „reformationis in peius“. Tato zásada zakotvená negativní formou v § 259 odst. 4 (a contrario) tr. ř. je jednou ze základních zásad řádně vedeného a řádně zakončeného trestního řízení, která obviněným zaručuje, že se jejich postavení nemůže zhoršit tím, že využijí zákonem poskytnutý procesní opravný prostředek, není-li současně takový prostředek využit státním zástupcem, popř. poškozeným k návrhu v jejich neprospěch. Patří k celé řadě ustanovení trestního práva procesního, která poskytují záruky ochrany práv a výhod obviněného, obžalovaného či odsouzeného (tzv. favor defensionis). Jelikož dovolání podal pouze obviněný, a nikoliv též nejvyšší státní zástupkyně v jeho neprospěch, není možné změnit v jeho neprospěch napadené rozhodnutí a Nejvyšší soud tak může tuto vadu pouze konstatovat. 30. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít, když odvolací soud neprovedl jeho výslech, ačkoliv v průběhu veřejného zasedání projevil svou vůli se k věci vyjádřit. Nejvyšší soud je vázán zákonnými důvody dovolání vymezenými v § 265b odst. 1 tr. ř. Nad jejich rámec může zasáhnout pouze v případě, pokud je to nutné pro dodržení maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Podmínky pro takový zásah však v posuzované věci Nejvyšší soud neshledal. 31. Neúplnost dokazování je možné vytýkat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), tr. ř., a to v případě, pokud před soudy nižších stupňů není nedůvodně proveden navrhovaný důkaz, a dojde tedy k existenci tzv. opomenutých důkazů. Podle doktríny tzv. opomenutých důkazů jde o takový důkaz, jehož provedení a vyhodnocení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, přičemž soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což má za důsledek, že při vlastním hodnocení provedených důkazů není vůbec hodnocen, nebo není dostatečně přesvědčivě vysvětleno proč nebyl proveden (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017). Obecně lze tedy tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem a rozhodly, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013) a svůj postup dostatečným způsobem zdůvodní. V posuzované věci odvolací soud vysvětlil, proč nepovažoval s ohledem na výsledky provedeného dokazování výslech obviněného za nezbytný. Ostatně obviněný ani následně ve svém dovolání neuvedl nic, co by mohlo mít zásadní vliv na rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak neshledal v postupu odvolacího soudu pochybení, které by bylo způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pochybení představující porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V. Závěrečné shrnutí 32. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ačkoliv bylo možné některé námitky obviněného podřadit pod uplatněné dovolací důvody, Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 7. 1. 2026 JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu