5 Tdo 1158/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 5 Tdo 1158/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:21. 1. 2026 Spisová značka:5 Tdo 1158/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:5.TDO.1158.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neoprávněné provozování loterie a podobné sázkové hry Dotčené předpisy:§ 252 odst. 1, 3 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 1158/2025-1549 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný Antoni Ejsmont proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 61 To 98/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 12/2020, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 14 T 12/2020, byl obviněný Antoni Ejsmont odsouzen za zvlášť závažný zločin neoprávněného provozování hazardní hry podle § 252 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a podle § 252 odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále soud obviněnému uložil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 350 denních sazeb po 10 000 Kč, tedy celkem ve výši 3 500 000 Kč. 2. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 61 To 98/2025, tak, že částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. Městský soud v Praze při nezměněném výroku o vině obviněnému uložil podle § 252 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. 3. Skutek zjištěný soudem prvního stupně je velmi podrobně popsán ve výroku o vině jeho rozsudku a je procesním stranám dobře znám. Ve stručnosti spočívá v tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti DP&K-CZQ, s. r. o., IČ: 04194454, se sídlem v Opavě, Oblouková 1328, se záměrem provozovat, organizovat a zprostředkovávat loterii nebo podobnou sázkovou hru bez příslušného povolení Ministerstva financí České republiky, v období nejméně od 1. 11. 2015 do 29. 3. 2017 uzavíral smlouvy o umístění technického zařízení definovaného v § 1 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2016, a od 1. 1. 2017 zařízení popsaného v § 3 odst. 1 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů, a to celkem v 217 případech na různých místech území České republiky, přičemž provozem těchto zařízení bylo ve prospěch označené obchodní společnosti dosaženo výnosu převyšujícího celkovou částku 28 milionů Kč. Konkrétní skutkové okolnosti jsou popsány v jednotlivých bodech výroku o vině, které Nejvyšší soud nepovažuje za nutné reprodukovat, a to nejen pro jejich rozsáhlost, ale především s ohledem na způsob rozhodnutí v dovolacím řízení. II. Dovolání obviněného 4. Obviněný Antoni Ejsmont podal proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně dovolání a učinil tak prostřednictvím svého obhájce. Jde o velmi stručné podání, v jehož úvodu obviněný označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ve všech zákonem definovaných alternativách, které citoval, aniž by současně výslovně určil tu, jež má být naplněna. V další části dovolání obviněný rovněž nerozlišil své námitky tak, aby je přiřadil k některému z obou označených dovolacích důvodů. Přestože obviněný v úvodní části svého podání avizoval doplnění dovolání, žádnou další písemnost do skončení zákonné dvouměsíční lhůty, ani do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nezaslal, i přesto, že byl k takovému úkonu soudem prvního stupně vyzván. 5. Obviněný nejprve obecně vyslovil své přesvědčení o tom, že v průběhu trestního řízení nebyly vypořádány jeho procesní námitky, z nichž jmenoval jím učiněné prohlášení nesporných skutečností, které označil za „zcela nejednoznačné“ a v rozporu s výpovědí svědkyně Nikoly Kokyové. Dále obviněný poukázal na tu část své konstantní obhajoby, v níž zpochybňoval potřebu povolení k provozování zajištěných technických zařízení, jimiž podle jeho názoru nebyla provozována hazardní hra ve smyslu platné zákonné úpravy. V této souvislosti namítal nekompetentnost znaleckého ústavu ITC Zlín k posuzování povahy těchto zařízení, resp. vytýkal, že se nepodařilo prokázat skutečné oprávnění tohoto ústavu ke znalecké činnosti. Obviněný rovněž vytkl soudům obou stupňů, že se „nezaobíraly subjektivní stránkou trestného činu, tedy zda se jedná o nepřímý úmysl nebo vědomou nedbalost“. O vyloučení úmyslu totiž svědčí skutečnost, že si před začátkem podnikání ověřoval u kompetentního ministerstva financí, zda může konkrétní technické zařízení provozovat, nechal si vypracovat znalecké posudky, a to za využití osob poskytujících právní služby. V závěru svého dovolání obviněný napadl „samotný postup celního úřadu a následně policie při zajišťování technických zařízení“, který údajně nebyl v souladu s trestním řádem. 6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil rozsudky „obecných soudů a přikázal těmto soudům nové projednání věci a zároveň uložil závazné pokyny k doplnění dokazování“. III. Vyjádření k dovolání 7. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), přičemž úvodem podotkl, že i přes výzvu soudu prvního stupně k zaslání avizovaného doplnění dovolání, tak obviněný, resp. jeho obhájce neučinil. Dále státní zástupce charakterizoval podání obviněného jako velmi kusé, neodpovídající ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., neboť obviněný sice označil konkrétní dovolací důvody, ale své námitky nepřizpůsobil jejich obsahu, a to ani ve vztahu k jejich jednotlivým variantám. 8. Podle názoru státního zástupce nelze pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podřadit blíže nerozvedené námitky napadající postup celního úřadu a policie při zajišťování technických zařízení. Stejně je třeba nahlížet na rovněž blíže nerozvedené výhrady o nejednoznačnosti prohlášení nesporných skutečností obviněným a nedostatečné zdůvodnění naplnění subjektivní stránky trestného činu. V další části svého vyjádření se státní zástupce věnoval zákonným podmínkám obou uplatněných důvodů dovolání a zdůraznil, že velmi kusá konstatování vad nemohou být považována za řádné uplatnění jednotlivých variant obou dovolacích důvodů včetně nedostatku zavinění. Navíc státní zástupce odkázal na příslušné části odůvodnění obou rozsudků, v nichž soudy vyložily svůj závěr o nepřímém úmyslu obviněného ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 9. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí v dovolacím řízení. IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 10. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a poté posuzoval, zda konkrétní dovolací námitky naplnily obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že obviněný předložil výhrady, jejichž povaha neodpovídá vadám, k jejichž nápravě jsou oba tyto důvody určeny. 11. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb., a to především v reakci na rozhodovací praxi zejména Ústavního soudu došlo k rozšíření dovolacích důvodů vložením důvodu pod písm. g) spočívajícího v uvedených třech alternativách, z nichž ale obviněný konkrétně neoznačil žádnou, jen v úvodu dovolání ocitoval jejich zákonné vymezení. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu ke všem variantám uvedeného dovolacího důvodu je nezbytné pečlivě hodnotit konkrétní rozpory mezi konkrétním skutkovým závěrem soudů a výsledky provedeného dokazování, stejně jako důvody nepoužitelnosti či nezákonnosti soudy provedených důkazů a významu soudy zamítnutých důkazů pro rozhodnutí ve věci samé. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy akceptovat pouze tvrzení takových vad ve skutkových zjištěních, které se týkají pro rozhodnutí významných skutkových okolností a které jsou určující pro naplnění jednotlivých znaků trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo, že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Tyto vady, pokud by se v trestní věci vyskytly, by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). 12. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví významných pro vyvození trestní odpovědnosti za konkrétní čin. V mezích tohoto důvodu tedy mohou být v dovolacím řízení předkládány námitky, podle nichž skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu však nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na jím prosazovaný skutek, který odpovídá jeho obhajovací strategii, nikoli na skutek, k němuž soudy dospěly odlišným vyhodnocením provedených důkazů. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak probíhal proces dokazování apod. V zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti. b) K dovolacím námitkám obviněného 13. Úvodem je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že konkrétní výhrady obviněného, které v dovolání předložil, pouze formálně podřadil oběma dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., aniž by ale fakticky vytýkal ty vady, k jejichž nápravě jsou oba tyto důvody určeny. Jak již konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření, dovolání obviněného není formulováno se zřetelem k zákonnému vymezení obou jím uplatněných dovolacích důvodů a není předmětem dovolacího řízení předpokládat, či dokonce jen odhadovat, jakému z těchto důvodů, resp. jeho jednotlivým variantám, sám obviněný konkrétní námitku hodlal podřadit. 14. Jak vyplývá z reprodukce dovolání pod body 4. a 5. tohoto usnesení, obviněný v podstatě konstatoval jím vytýkaná pochybení zejména procesní povahy, avšak neoznačil jejich vazbu na uplatněné dovolací důvody. Při srovnání obecných předpokladů okolností, resp. vad, které oba dovolací důvody v jednotlivých variantách mohou naplňovat, je tak zjevné, že předložené výhrady obviněného nejsou přiřaditelné ani jednomu z nich, a obsahově neodpovídají ani jiným dovolacím důvodům taxativně vymezeným v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., které obviněný neoznačil. Faktickou podstatu strohé argumentace obviněného tvoří v zásadě jen odmítnutí skutkového stavu, který se stal podkladem výroku o vině. Obviněný zopakoval některá tvrzení, jimiž se od počátku svého trestního stíhání snažil bránit proti obvinění a následně obžalobě státního zástupce. Přitom však zcela pominul výsledky dokazování, které v poměrně širokém rozsahu provedl již soud prvního stupně, doplnil je i odvolací soud, a v dovolání tvrdošíjně setrval na svém způsobu obhajoby. Z formulace obsahu dovolání vyplývá, že jím obviněný vyjadřuje svou nespokojenost s výsledkem trestního řízení, který neodpovídá jeho představě o nutném zbavení se trestní odpovědnosti v posuzované trestní věci. Nesprávnost odsuzujících rozsudků soudů obou stupňů tak obviněný spatřuje v tom, že nepřijaly jeho verzi o snaze podnikat v rámci obchodní společnosti DP&K-CZQ, s. r. o., v souladu se všemi zákonnými pravidly, jimiž je regulován tento segment trhu na území České republiky. Touto taktikou však obviněný zcela pominul ty části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž se pečlivě a komplexně vypořádaly s předloženou obranou obviněného v rámci vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů. 15. Pokud jde o setrvalé zpochybňování prohlášení obviněného o nesporných skutečnostech, lze odkázat na bod 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento soud reprodukoval obsah prohlášení, které obviněný učinil po poradě se svým obhájcem v hlavním líčení konaném dne 8. 4. 2021 poté, co vypovídal k obžalobě. Z předchozí části odůvodnění tohoto rozsudku je zcela zjevné, že zpochybněný procesní úkon obviněného navazoval na obsah jeho výpovědi a týkal se jen počtu technických zařízení a jejich instalace v místech, která jsou popsána pod body 1. až 217. výroku o vině, jakož i skutečnosti, že finanční profit z užívání těchto zařízení obdržela právě obchodní společnost DP&K-CZQ, s. r. o. Nejvyšší soud nespatřuje nic nejednoznačného na této formulaci prohlášení, navíc soud prvního stupně současně konstatoval, že obviněný nesouhlasil jak s výší tvrzených výnosů z provozu, tak se samotnou nelegálností posuzovaného podnikání. Na shodnou námitku reagoval také odvolací soud v bodě 8. napadeného rozsudku, v němž velmi podrobně vyložil všechny podstatné okolnosti, které přijetí prohlášení v hlavním líčení předcházely, současně poukázal na významné skutečnosti ohledně způsobu výkonu podnikatelské činnosti, které vyplynuly z výsledků dokazování a v podstatě potvrdily obsah samotného prohlášení. Rovněž se odvolací soud věnoval výpovědi svědkyně Nikoly Kokyové a jejího údajného vlivu na skutek, resp. útok popsaný pod bodem 137. výroku o vině, přičemž jasně vyložil, že soud prvního stupně postupoval výrazně ve prospěch obviněného zejména ve vztahu k výši opatřeného výnosu z provozu konkrétního technického zařízení v objektu umístěném na ulici Dukelských hrdinů v Rakovníku. Shodně lze reagovat i na opakované výhrady obviněného k oprávnění znaleckého ústavu ITC Zlín vypracovat znalecký posudek, který byl jedním z důkazů potvrzujících argumenty obžaloby v posuzované trestní věci. Této části obhajoby se velmi pečlivě věnoval již soud prvního stupně v bodě 22. svého rozsudku s jednoznačným závěrem o nedůvodnosti výhrad obviněného. Odvolací soud v bodě 8. napadeného rozsudku přesvědčivě vyvrátil shodnou námitku obviněného a mimo jiné upozornil i na obviněným nevyužité oprávnění uplatnit námitky proti odbornému zaměření znalecké instituce ve smyslu § 105 odst. 3 tr. ř. 16. Žádnou relevanci nelze přiznat ani výhradě obviněného, jíž vytkl soudům obou stupňů, že se nezabývaly znakem zavinění, resp. tím, zda šlo o nepřímý úmysl nebo vědomou nedbalost. Přestože by za určitých okolností mohla námitka naplnění subjektivní stránky odpovídat vadě v použití hmotného práva na zjištěný skutek, u obviněného tomu tak není. Bez ohledu na chybějící argumentaci k jednotlivým složkám obou forem zavinění, je zásadní skutečnost, že jak soud prvního stupně (viz bod 66. rozsudku), tak odvolací soud (viz bod 10. rozsudku) sice stručně, nicméně logicky a přesvědčivě učinily závěr o spáchání posuzované trestné činnosti obviněným v nepřímém úmyslu, který lze vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem považovat za učiněný ve prospěch obviněného. Obhajoba ohledně dostatečné, a především úspěšné snahy obviněného provozovat technická výherní zařízení až poté, co bude relevantně ujištěn o souladu této podnikatelské činnosti s právním řádem České republiky, byla již v řízení před soudem prvního stupně nepochybně vyvrácena a soudy obou stupňů důsledně prověřena. Tvrzení obviněného v dovolání jsou opět jen opakováním stejné obrany, která navíc v zásadě směřuje proti skutkovému zjištění, resp. proti odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, což je v rozporu s § 265a odst. 4 tr. ř., jak připomněl i státní zástupce ve svém vyjádření. 17. Nejvyšší soud se nemohl zabývat ani závěrečným tvrzením obviněného o „postupu celního úřadu a následně policie, při zajišťování technických zařízení“, jež údajně nebyly v souladu s trestním řádem. Nic víc, než jen toto strohé konstatování obviněný neuvedl, proto Nejvyšší soud ani nemá prostor pro odpovídající reakci, a to samozřejmě zcela mimo rámec možností přezkumu procesního postupu orgánů činných v trestním řízení v rámci dovolacího řízení. V. Závěrečné shrnutí 18. Námitky obviněného tedy postrádaly právní relevanci z hlediska naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Protože velmi stručná argumentace, kterou lze spíše označit za pouhá konstatování obviněného, obsahově neodpovídala uplatněným (ani jiným) dovolacím důvodům, nemohlo z podnětu podaného dovolání dojít k přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř. Tvrzení obviněného, jež byla v trestním řízení jednoznačně vyvrácena, měla výlučně skutkovou povahu a představovala pouhý nesouhlas se soudy zjištěným skutkovým stavem a s jeho následným (správným) právním posouzením. V posuzované věci bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí, hodnocení důkazů soudy obou stupňů odpovídá zásadám formální logiky včetně důvodů pro odmítnutí obhajovací verze obviněného. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, což mohl učinit na podkladě trestního spisu. Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 21. 1. 2026 JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu