Plný text
5 Tdo 17/2026-454
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 13 To 196/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 39/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 2 T 39/2025, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále též jen „tr. zákoník“), a odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce „statutárního zástupce“ a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. V adhezním řízení soud rozhodl podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále též jen „tr. ř.“), o povinnosti obviněného zaplatit poškozenému Společenství vlastníků domu XY se sídlem XY částku 749 249 Kč na náhradu škody. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 13 To 196/2025, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Skutek, který se stal podkladem odsuzujícího výroku o vině, je procesním stranám dobře znám, proto jej Nejvyšší soud jen ve stručnosti shrne. Obviněný v pozici předsedy Společenství vlastníků domu XY a XY, (dále též jen „společenství“), a současně jediného jednatele obchodní společnosti A. p., s. r. o., (dále též jen „A. p.“), využil důvěry dalších dvou členů výboru společenství a předložil jim k podpisu celkem 31 faktur za různé údržbářské práce, které však nebyly provedeny, a jako jediný disponent s bankovním účtem společenství nechal faktury proplatit, přičemž získané finanční prostředky využil pro svou potřebu a ve prospěch obchodní společnosti A. p., s. r. o., čímž způsobil společenství škodu ve výši 918 689 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě, a dále z důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Podle obviněného vykazují rozhodnutí soudů obou stupňů „extrémní logický rozpor“ v tom, že na jedné straně konstatovaly vyplacení pojistného plnění za škodu způsobenou na pozemku společenství v celkové výši 751 387 Kč, avšak současně dospěly k závěru, že obviněný nevykonal žádnou „práci související s opravou tohoto pozemku“. Pokud by skutečně obviněný nevykonal žádnou úpravu na pozemku, musel by zůstat poškozen v míře odpovídající vyplacenému pojistnému plnění. Zjištění soudů jsou nejen v rozporu se skutečným stavem pozemku, ale též s výpovědí svědka P. S., který připustil provedení alespoň částečných oprav. Obviněný rovněž nepovažuje za úplné a dostatečné tvrzení svědků, kteří vypovídali o provedení úprav pozemku vlastními silami členů společenství, avšak nijak je blíže nespecifikovali. K vadě spočívající v „extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů“ obviněný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2645/24, ze dne 7. 5. 2025, v němž je vysloven názor, že takové pochybení představuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Opomenutým důkazem je podle přesvědčení obviněného znalecký posudek, který by mohl na základě odborného posouzení druhu oprav na dotčeném pozemku a jejich ocenění přispět k vyvrácení úmyslu obviněného obohatit sebe či obchodní společnost A. p. Vytýkané vady ve skutkovém zjištění soudů vedly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K této výhradě obviněný nejprve citoval některé obecné podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele trestného činu podvodu, přičemž dále zpochybnil naplnění jeho subjektivní stránky. Znovu poukázal na evidentně vykonané práce na úpravě travnaté plochy, přičemž tato skutečnost podle názoru obviněného vyvrací jeho úmysl uvést v omyl společenství a vznik škody na jejím majetku. Uvedené tvrzení je podle obviněného podporováno rovněž zjištěním soudů o tom, že sporné faktury předkládal členům výboru ke schválení, přičemž znovu popřel, že by došlo k jeho obohacení. Podle přesvědčení obviněného by soudy nemohly považovat za prokázané naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, pokud by respektovaly zásadu in dubio pro reo. Z účetní dokumentace obchodní společnosti A. p. vyplývá, jaké finanční prostředky byly použity na úhradu „mzdy či odměny“ obviněného i provozních nákladů, přesto odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož obviněný využil peníze obchodní společnosti jako zdroj svých vlastních příjmů. Dále poněkud nekonzistentně s vlastní obranou obviněný reagoval na poznámku v odůvodnění usnesení odvolacího soudu o jeho možnosti vrátit poškozené finanční prostředky v případě, že je má k dispozici, jak obviněný v průběhu trestního řízení tvrdil. V této souvislosti totiž poukázal na rozdílnost majetku obchodní společnosti s ručením omezeným a vlastníka obchodního podílu, kterým je on sám, s důrazem na to, že každý výdaj z majetku obchodní společnosti pro „třetí osobu“ je třeba vždy doložit odpovídajícím dokladem. Současně vyslovil údiv nad tím, že pokud by platby od poškozené měly být posouzeny jako nezákonné, mělo dojít k zahájení trestního stíhání právnické osoby – obchodní společnosti A. p., což se nestalo. 6. V další části dovolání obviněný poněkud nelogicky kritizoval to, že soudy přiznaly velký význam podpisu obviněného na listině, kterou uznal svůj dluh vůči společenství včetně zajišťovací směnky, ačkoli je orgánům činným v trestním řízení předložil on sám, aby projevil snahu „situaci řešit, a nikoliv se obohatit“. Naproti tomu soudy bagatelizovaly podpisy členů výboru společenství na jednotlivých fakturách, což opět vyloučilo podvodný úmysl obviněného se obohatit. Právě pro tento chybějící znak skutkové podstaty trestného činu podvodu vyslovil obviněný úvahu o eventuálním posouzením skutku jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Ze všech uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu a aby přikázal věc Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí jako soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření státního zástupce a replika k němu
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem shrnul dosavadní průběh trestního řízení a podstatu dovolací argumentace obviněného ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. Dále státní zástupce ve stručnosti připomněl podstatu obou dovolacích důvodů a výklad podmínek pro jejich úspěšné uplatnění.
9. Podle názoru státního zástupce soudy obou stupňů učinily spolehlivé skutkové zjištění a s nadstandardní pečlivostí odůvodnily svá rozhodnutí, v nichž reagovaly na obhajobu obviněného, resp. jeho odvolací námitky. V tomto ohledu státní zástupce odkázal na konkrétní body rozsudku soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu a zdůraznil, že veškerá zjištění soudů vychází z obsahu podrobného dokazování v hlavním líčení. Státní zástupce také odmítl srovnání mezi vyplaceným pojistným a částkami obsaženými v obviněným vystavených fakturách, a to nejen s ohledem na jednoznačné zjištění o tom, že vyúčtované práce nebyly provedeny. Tuto skutečnost fakticky potvrdil sám obviněný, který připustil, že mělo jít o jakési „zálohy“ na v budoucnu plánované práce. Soudy učiněný závěr spočívající v tom, že k úhradě těchto faktur, jež vedla ke způsobení škody na majetku společenství, by nedošlo bez klamavého jednání obviněného, považuje státní zástupce správný, podpořený detailní a logickou argumentací odvolacího soudu v odůvodnění napadeného usnesení. Obviněným tvrzený rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů v úvahách soudů obou stupňů státní zástupce neshledal. Zdůraznil, že tato vada nemůže být založena na odlišném vyhodnocení důkazů, jak se fakticky domáhá obviněný, a neznamená ani porušení zásady in dubio pro reo či práva na spravedlivý proces. Ani obviněným vytýkanou vadu tzv. opomenutých důkazů nepovažoval státní zástupce za naplněnou, neboť znalecký posudek k ocenění údajně odvedených prací na pozemku společenství, jehož opatření se obviněný domáhal, by nemohl ovlivnit soudy učiněné skutkové zjištění založené navíc primárně na tom, že prakticky žádné práce vykonány nebyly. Argumenty, jimiž odvolací soud vysvětlil důvody pro odmítnutí tohoto důkazu jako nadbytečného, jsou podle státního zástupce racionální a přesvědčivé. Vady odpovídající první i třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž státní zástupce v napadeném usnesení ani v jemu předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně, resp. řízení jemu předcházejícím neshledal. Stejný názor zaujal ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatnil v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve skutečnosti totiž obviněný nevytkl žádné pochybení v použití hmotného práva, jak tento důvod předpokládá, ale předložil pouhou polemiku se skutkovým zjištěním, které se pro soudy stalo podkladem pro odsuzující výrok o vině. Výsledky provedeného dokazování jednoznačně potvrdily správnou úvahu soudů obou stupňů o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku včetně úmyslného zavinění.
10. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a připojil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí. Obviněný nevyužil právo repliky k vyjádření státního zástupce.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, přitom shledal, že obviněným předložené námitky neodpovídaly ani jednomu z uplatněných dovolacích důvodů a současně ani žádnému jinému ze zákonem taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů.
12. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ačkoli správně měly být oba tyto důvody uplatněny teprve v návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, podle níž lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Tento formální nedostatek obsahu dovolání však neměl žádný vliv na rozhodování Nejvyššího soudu v dovolacím řízení.
13. Obecně lze uvést, že první z deklarovaných dovolacích důvodů je určen k nápravě vad spočívajících v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Při posuzování důvodnosti námitek pod něj podřazených je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tomuto dovolacímu důvodu tak nemohou odpovídat jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy, a to vždy jen ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním pro určitou právní kvalifikaci. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy úspěšně brojit proti vadám ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným. Konkrétně je třeba zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
14. Druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jde tedy o nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva na zjištěný skutek. Podstata tohoto dovolacího důvodu nicméně nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Obdobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kterým se rozumí zhodnocení otázky týkající se právního posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
b) K dovolacím námitkám obviněného
15. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že obviněný svou dovolací argumentací v podstatě pouze zopakoval některá tvrzení vlastní obhajoby, kterou uplatňoval již v hlavním líčení, eventuálně je učinil součástí svého řádného opravného prostředku. Již soud prvního stupně po vyčerpávajícím dokazování v rámci hodnocení jednotlivých důkazů reagoval i na obranu obviněného a srozumitelně vyložil, proč jí neuvěřil. Odvolací soud se důsledně vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného, přičemž z podstatné části vycházel ze správných úvah soudu prvního stupně, které doplnil o stěžejní argumentaci k jednotlivým odvolacím námitkám obviněného. Přesto obviněný většinu z nich učinil předmětem svých výhrad v rámci dovolání, aniž by reagoval na úvahy soudů prvního a druhého stupně, jimiž vyvracely jeho obhajobu. Soudy obou stupňů se rovněž shodně vyjádřily k návrhu obviněného na doplnění dokazování o znalecký posudek za účelem ocenění jím údajně vykonaných prací pro společenství, který považovaly za nadbytečný vzhledem k dostatečnému objasnění žalovaného skutku důkazy již opatřenými a provedenými v hlavním líčení.
16. Povaha dovolacích námitek je výlučně skutková, neboť obviněný se je sice snažil podřadit uplatněným dovolacím důvodům, nicméně fakticky jim nejsou přiřaditelné. Zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a soudy zjištěným skutkem totiž obviněný fakticky založil na nesouhlasu se svým odsouzením. Obviněný tento rozpor shledal porovnáním výše vyplaceného pojistného plnění a závěrem soudů o tom, že ve prospěch společenství nevykonal žádné práce. Jak správně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, nelze poměřovat tyto skutečnosti, minimálně proto, že obviněný byl obžalobou postaven před soud právě z důvodu, že fakturami vystavenými obchodní společností A. p. pouze předstíral provedení údržbových prací či oprav na pozemcích společenství, na nichž došlo ke škodní události. Všichni slyšení svědci z řad členů společenství potvrdili, že fakturované práce vykonány nebyly, oba členové výboru společenství sami přiznali důvěru v osobu obviněného, kterou pozbyli až po upozornění účetní společenství na poměrně vysoké výběry z bankovního účtu i faktury, v nichž nebyl řádně identifikován předmět plnění. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na příslušné části odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Především odvolací soud se v bodech 33. až 44. napadeného usnesení srozumitelně a logicky vypořádal se shodnými výhradami obviněného, proto není třeba tyto správné úvahy opakovat ani jakkoli doplňovat. Navíc za situace, pokud obviněný svými dovolacími námitkami fakticky nereagoval na argumenty soudů a sveřepě setrval na tom, že práce provedeny byly. K tomu lze poznamenat, že pokud obviněný v dovolání konkretizoval provedení prací, vždy zmiňoval výlučně úpravu travnaté plochy, a to ve vztahu k oběma dovolacím důvodům. Učinil tak přesto, že nepochybná zjištění soudů založená na výsledcích dokazování potvrdila samostatné odměňování tohoto druhu prací na pozemku společenství tak, že je každý člen společenství hradil roční částkou 600 Kč. Nejvyšší soud neshledal žádné známky deformace obsahu provedených důkazních prostředků, jejich účelovou selekci tvrzenou obviněným, či opomenutí některých zásadních informací, které z nich vyplynuly. Způsob hodnocení výsledku dokazování nenese žádné známky libovůle ze strany především soudu prvního stupně, na jehož úvahy poté navázal ve své argumentaci odvolací soud. Soudy neopomenuly ani tu skutečnost, že svědci P. S. a M. S. jako členové výboru společenství přiznali velkou míru důvěry vůči počínání obviněného, která se až po odhalení skutečného stavu věcí ohledně rozsahu údajně vykonaných prací a jejich proplacení z majetku společenství, projevila jako zcela neopodstatněná, až naivní. Oba shodně rovněž vypověděli, že nevěděli o tom, že údajný dodavatel, který faktury vystavoval, tedy obchodní společnost A. p., s. r. o., je ovládána obviněným. Samotný nedostatek kontroly jednání obviněného a připojení podpisů na účetních dokladech oběma svědky však neznamená vyvinění obviněného z žalovaného skutku. Okolnosti zjištěné soudy obou stupňů na podkladě provedeného dokazování tudíž nemohly být zpochybněny výhradami obviněného, jimiž prosazoval odlišný průběh a vyhodnocení způsobu provedení svého protiprávního jednání. Již vůbec nelze srovnávat posuzovanou trestní věc s věcí, o níž rozhodoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. III. ÚS 2645/24, na který obviněný poukázal v dovolání. Předmětem řízení v této věci byl civilní spor o zaplacení finanční částky z titulu dlužného nájemného, přičemž Ústavní soud přisvědčil některým námitkám v ústavní stížnosti žalobce, že soudy ve věci rozhodující si neopatřily dostatečné podklady pro svou základní argumentaci, o niž opřely vlastní rozhodnutí, ani nereagovaly na relevantní námitky jedné z procesních stran, a nešlo tak primárně o případ tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry soudů a obsahem provedených důkazů. Posuzovanou trestní věc obviněného tedy rozhodně nelze srovnávat s věcí, v níž byl vydán shora označený nález Ústavního soudu. 17. V zásadě stejně se lze vyjádřit k námitce obviněného týkající se tzv. opomenutého důkazu, za který označil znalecký posudek k ocenění vykonaných prací ve prospěch společenství. Již soud prvního stupně odmítl doplnit v tomto směru dokazování, což stručně vysvětlil v bodě 3., resp. 4. svého rozsudku s tím, že tvrzení obviněného o vykonání údržbových prací (jejichž ocenění požadoval) bylo vyvráceno provedenými důkazy. Odvolací soud podrobněji navázal na správnou úvahu soudu prvního stupně v bodě 35. napadeného usnesení a nadbytečnost opatření znaleckého posudku opřel mj. o nemožnost identifikovat reálně vykonané práce ve spojení s nesporným zjištěním o jejich naprosto minimálním rozsahu, pokud vůbec došlo k jejich provedení. Navíc z důkazů vyplynulo, že to, co obviněný opravil, se týkalo prací uvnitř obytné budovy společenství (např. výmalba), podle svědků samotní členové společenství provedli částečnou úpravu okolí domu a jak již bylo zmíněno, odděleně přispívali na údržbu travnaté plochy. Nejvyšší soud proto nemá důvod zpochybňovat úvahy soudů ohledně nadbytečnosti doplnění dokazování v obviněným požadovaném rozsahu, neboť z opatřených a provedených důkazů byl soudy naprosto důvodně učiněn skutkový závěr o tom, že obviněný založil do účetnictví nepravdivé faktury o „úpravě pozemku“ vystavené obchodní společností A. p., s. r. o., a po jejich proplacení použil přijaté finanční prostředky ve svůj osobní prospěch, částečně ve prospěch označené obchodní společnosti, aniž by však odvedl odpovídající plnění. Nejvyšší soud připomíná, že tzv. opomenutým důkazem ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zejména takový důkaz, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítl, případně zela opomenul, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či pouze okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017). Soudy obou stupňů tedy postupovaly zcela v souladu s principem nezávislosti soudů zakotveném v čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, který je v různých typech soudního řízení aplikován mj. tím, že vždy závisí na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede.
18. Námitky obviněného, které podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to jeho první a třetí alternativě, tedy ve skutečnosti představovaly pouhou polemiku obviněného s výsledky provedeného dokazování, které se staly podkladem odsuzujícího výroku o vině přečinem podvodu. Shodný charakter mají i dovolací výhrady přiřazené dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněný opřel svůj nesouhlas s právním posouzením skutku o údajné neprokázání jeho obohacovacího úmyslu. Konkrétně opět poukázal na provedení úprav travnaté plochy na pozemku společenství, což bylo již zmíněno shora, dalším argumentem vylučujícím jeho podvodné počínání mělo být předložení faktur k podpisu dalším členům vedení společenství. Vyslechnutí svědci však připustili svou vlastní neobezřetnost kontroly počínání obviněného v pozici předsedy společenství v rozhodné době, která vycházela na jedné straně z důvěry, kterou v jejich očích požíval, ale rovněž poukázali na konkrétní situace, v nichž připojili své podpisy na předmětné listiny. Prakticky vždy se tak dělo na chodbě, ve spěchu za současného utvrzování obviněného o důvodnosti schválení těchto účetních dokladů. Jak správně dovodil odvolací soud, určité nedostatky kontrolní činnosti oprávněných osob rozhodně umožnily obviněnému naplnit jeho podvodný záměr, ale nemohou vést ke zbavení jeho trestní odpovědnosti za žalované protiprávní jednání. V této části dovolání obviněný poněkud nekonzistentně poukázal na rozdílnost majetku obchodní společnosti, v níž je jediným společníkem i jednatelem, a jeho osobního majetku, a to v reakci na úvahu odvolacího soudu o možnosti vrátit neoprávněně přijaté finanční prostředky, pokud by je měla A. p. skutečně k dispozici, jak před soudem prezentoval sám obviněný. V tomto ohledu obviněný totiž zcela pominul institut bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) na straně obchodní společnosti, která je získala protiprávním jednáním osoby vystupující jejím jménem (obviněným). Žádnou relevanci nelze v této souvislosti přiznat tvrzení obviněného ohledně oddělenosti majetku obchodní společnosti, zde obchodní společnosti s ručením omezeným, a jejích společníků, které sice vychází ze správné premisy, avšak obviněný vystupoval jako jediný jednatel A. p., jež obdržela od poškozeného společenství plnění, aniž by jemu odpovídající práce byly reálně odvedeny, tudíž na její straně došlo k bezdůvodnému obohacení, které je povinna vrátit. V případech, jakým je posuzovaný skutek, je bezdůvodné obohacení postaveno na roveň vzniku škody, resp. jde o souběh nároku na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení vůči různým osobám, a je proto na uvážení poškozeného, zda primárně bude uplatňovat svůj nárok na náhradu škody proti obviněnému jako fyzické osobě, nebo bude požadovat vydání bezdůvodného obohacení vůči obchodní společnosti A. p., s. r. o., jako právnické osobě (srov. přiměřeně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, uveřejněný například v Soudních rozhledech 1/2017, s. 17 a násl.). Nicméně rozhodně je nutné odmítnout tezi obviněného, podle níž, pokud jmenovaná obchodní společnost získala tyto prostředky nezákonným způsobem, mělo být vůči ní zahájeno trestní stíhání. Tento způsob obrany obviněného, která by stejně sama o sobě nemohla vést ke zbavení jeho trestní odpovědnosti, je primárně v rozporu s obžalovací zásadou podle § 2 odst. 8 tr. ř., neboť to není soud, kdo rozhoduje o zahájení trestního stíhání vůči fyzické či právnické osobě, resp. disponuje obžalobou či návrhem na potrestání, což zásadně přísluší státnímu zástupci jako jednomu z procesních subjektů v trestním řízení. Nicméně významné je, že obviněným spáchaný skutek vykazuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu spáchané jím jako fyzickou osobou, byť k jeho uskutečnění využil mj. svého postavení jednatele i společníka v obchodní společnosti A. p., s. r. o., jejímž jménem vystavoval sporné faktury. Obviněný pod nepravdivou záminkou provedl majetkovou dispozici ke škodě společenství a obohatil tak primárně sebe, či označenou obchodní společnost. Přestože tedy obviněný vytýkal napadenému usnesení i jemu předcházejícímu řízení nesprávné použití ustanovení hmotného práva, domáhal se změny v právním posouzení skutku výlučně odlišným způsobem vyhodnocení důkazů, než z jakého vycházely soudy obou stupňů. Ani v tomto ohledu proto nemohl Nejvyšší soud přiznat argumentaci obviněného nejen žádné opodstatnění, ale rovněž ji nebylo možné přiřadit žádnému ze zákonem taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř.
V. Závěrečné shrnutí
19. Protože obviněným uplatněné námitky v podaném dovolání neodpovídaly označeným důvodům a rovněž ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. K. Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě obsahu trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 2. 2026
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu