Plný text
5 Tdo 452/2023-28965
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. MUDr. Kateřina Kottová, roz. Pancová, trvale bytem V Aleji 972/2, Rudná, 2. MUDr. Petr Kott, trvale bytem V Aleji 972/2, Rudná, 3. MUDr. David Rath, trvale bytem V Alejíčkách 107, Zbuzany, 4. MUDr. Martin Houdek, trvale bytem U Výtopny 1965, Kladno-Kročehlavy, 5. Ing. Martin Jireš, trvale bytem Ve Slatinách 3243/1, Praha 10, 6. Ing. Pavel Pilát, trvale bytem Nad Okrouhlíkem 2290/3, Praha 8, 7. Ing. Jiří Anděl, bytem Kotlářka 1259/3, Praha 5, 8. právnická osoba – obchodní společnost HOSPIMED, spol. s r. o., IČ: 00676853, se sídlem Malešická 2251/51, Praha 3, 9. právnická osoba – obchodní společnost Metrostav, a. s., IČ: 00014915, se sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8, 10. právnická osoba – obchodní společnost Metrostav Infrastructure, a. s., IČ: 24204005, se sídlem Koželužská 2246/5, Praha 8, a 10. nejvyšší státní zástupce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 2 To 127/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 42/2016, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných MUDr. Kateřiny Kottové, MUDr. Petra Kotta, MUDr. Davida Ratha, MUDr. Martina Houdka, Ing. Martina Jireše, Ing. Pavla Piláta, Ing. Jiřího Anděla, právnických osob – obchodních společností HOSPIMED, spol. s r. o., Metrostav, a. s., a Metrostav Infrastructure, a. s., odmítají.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněná MUDr. Kateřina Kottová byla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 4 T 42/2016, uznána vinnou pod bodem 5) pomocí ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), pomocí ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, pod bodem 6) zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, pod body 7a), 8), 9) a 10) pokusem pokračujícího zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 21 odst. 1 a § 256 odst. 1, 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku a pod bodem 10) rovněž pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku. Obviněný MUDr. Petr Kott byl uznán vinným pod bodem 5) tohoto rozsudku pomocí ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pomocí ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, pod bodem 6) pomocí ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 7a) pomocí ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, pod bodem 8) pomocí ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný MUDr. David Rath byl uznán vinným pod body 5) a 6) pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pod body 7a) a 10) pokusem pokračujícího zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 21 odst. 1 a § 256 odst. 1, 2 písm. a), b), c), odst. 4 tr. zákoníku, pod bodem 8) pomocí ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný MUDr. Martin Houdek byl tímto rozsudkem uznán vinným pod bodem 5) zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný Ing. Martin Jireš byl uznán vinným citovaným rozsudkem pod bodem 5) zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný Ing. Pavel Pilát byl uznán vinným pod bodem 6) a 8) pokračujícím zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný Ing. Jiří Anděl byl uznán vinným pod bodem 6) zločinem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku a pod bodem 8) zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněná právnická osoba – obchodní společnost HOSPIMED, spol. s r. o. (dále jen „HOSPIMED“), byla uznána vinnou pod bodem 4) zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněná právnická osoba - obchodní společnost Metrostav, a. s. (dále jen „Metrostav“), byla uznána vinnou pod body 6) a 8) pokračujícím zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dále i pod bodem 6) zločinem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku a pod bodem 8) zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně rozhodl o vině též dalších obviněných, o nichž není dovolací řízení vedeno, a proto Nejvyšší soud považoval za nadbytečné jejich účast na trestné činnosti na tomto místě blíže specifikovat.
2. Za uvedené jednání byl obviněné MUDr. Kateřině Kottové podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest v počtu 640 denních sazeb s výší jedné denní sazby 31 250 Kč, celkem ve výši 20 000 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněné podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností nebo družstev nebo jejich zastupování na základě plné moci nebo prokury na dobu 8 let. Obviněnému MUDr. Petru Kottovi za shora uvedenou trestnou činnost a za pokračující zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pokus zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, byl podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 640 denních sazeb s výší jedné denní sazby 31 250 Kč, celkem 20 000 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností nebo družstev nebo jejich zastupování na základě plné moci nebo prokury na dobu 8 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl ohledně tohoto obviněného současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému MUDr. Davidu Rathovi byl podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to částky 7 000 000 Kč zajištěné při osobní prohlídce obviněného dne 14. 5. 2012. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 600 denních sazeb s výší jedné denní sazby 30 000 Kč, celkem ve výši 18 000 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí a zaměstnání ve výkonných orgánech veřejné správy a územní samosprávy na dobu 8 let. Obviněnému MUDr. Martinu Houdkovi byl podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, celkem tedy 2 000 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vedoucích funkcí v příspěvkových organizacích a organizačních složkách státu spojených s jejich zastupováním a jejich zastupování na základě plné moci na dobu 4 let. Obviněnému MUDr. Martinu Jirešovi byl podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, celkem 2 000 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností nebo družstev nebo jejich zastupování na základě plné moci nebo prokury na dobu 3 let. Obviněnému Ing. Pavlu Pilátovi byl podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 6 000 Kč, celkem 3 000 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností nebo družstev nebo jejich zastupování na základě plné moci nebo prokury na dobu 4 let. Obviněnému Ing. Jiřímu Andělovi byl podle § 260 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 500 Kč, celkem 250 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněné právnické osobě HOSPIMED byl podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“), a § 68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, celkem 2 000 000 Kč. Podle § 21 odst. 1 t. o. p. o. byl obviněné uložen i trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži na dobu 2 let, přičemž podle § 21 odst. 3 t. o. p. o. bylo obviněné po dobu výkonu uloženého trestu zakázáno uzavírat veškeré smlouvy na plnění veřejných zakázek, účastnit se veškerých druhů zadávacích řízení podle § 3 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“) a veškerých veřejných soutěží podle jiných právních předpisů. Podle § 23 odst. 1, 2 t. o. p. o. byl obviněné dále uložen trest uveřejnění rozsudku, který spočíval v tom, aby obviněná ve dvou celostátně vydávaných tištěných denících ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku zveřejnila část výroku rozsudku vztahující se k její trestné činnosti, tedy výrok o vině v části, která se této obviněné týká, s uvedením jejího názvu a sídla a s textem skutku pod bodem 4), příslušnou právní větou a označením trestného činu, jehož se dopustila, a výrok o trestu, který jí byl uložen, přičemž údaje umožňující identifikaci fyzických osob a ostatních právnických osob, jež jsou v popisu skutků obsaženy, anonymizovala. Obviněné právnické osobě Metrostav byl podle § 260 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. a § 68 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 20 000 Kč, celkem 10 000 000 Kč. Podle § 21 odst. 1 t. o. p. o. byl obviněné uložen trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži na dobu 3 let, přičemž podle § 21 odst. 3 t. o. p. o. bylo obviněné po dobu výkonu uloženého trestu zakázáno uzavírat veškeré smlouvy na plnění veřejných zakázek, účastnit se veškerých druhů zadávacích řízení podle § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek a veškerých veřejných soutěží podle jiných právních předpisů. Podle § 23 odst. 1, 2 t. o. p. o. byl obviněné dále uložen trest uveřejnění rozsudku, který spočíval v tom, aby obviněná ve dvou celostátně vydávaných tištěných denících ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku zveřejnila část výroku rozsudku vztahující se k její trestné činnosti, tedy výrok o vině v části, která se této obviněné týká, s textem skutků pod body 6) a 8), příslušnou právní větou a označením trestných činů, jichž se dopustila, a výrok o trestu, který jí byl uložen, přičemž údaje umožňující identifikaci fyzických osob a ostatních právnických osob, jež jsou v popisu skutků obsaženy, anonymizovala. Poškození Oblastní nemocnice Kolín, a. s., nemocnice Středočeského kraje, a Středočeský kraj, byli s uplatněnými nároky na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění MUDr. Kateřina Kottová, MUDr. Petr Kott, MUDr. David Rath, MUDr. Martin Houdek, Ing. Martin Jireš, Ing. Pavel Pilát, Ing. Jiří Anděl, Lucie Novanská, Ing. Pavel Drážďanský, obviněné právnické osoby – obchodní společnosti Konstruktiva Branko, a. s., v likvidaci, PURO-KLIMA, a. s., HOSPIMED, spol. s r. o., Metrostav, a. s., ML Compet, a. s., odvolatel D. R. a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných MUDr. Kateřiny Kottové, MUDr. Petra Kotta, MUDr. Davida Ratha, MUDr. Martina Houdka, Ing. Martina Jireše, Ing. Pavla Piláta, Lucie Novanské, Ing. Pavla Drážďanského, obviněných právnických osob – obchodních společností JIPE, s. r. o., PURO-KLIMA, a. s., HOSPIMED, spol. s r. o., Metrostav, a. s., a poškození Středočeský kraj a Oblastní nemocnice Kolín, a. s. Z podnětu odvolání MUDr. Kateřiny Kottové, MUDr. Petra Kotta, MUDr. Davida Ratha, MUDr. Martina Houdka, Ing. Martina Jireše, Ing. Pavla Piláta, Ing. Jiřího Anděla, Lucie Novanské, Ing. Pavla Drážďanského, obviněné právnické osoby – obchodní společnosti Konstruktiva Branko, a. s., v likvidaci, Metrostav, a. s., a odvolatele D. R. Vrchní soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku se ohledně obviněných MUDr. Kateřiny Kottové, MUDr. Davida Ratha, Lucie Novanské a Ing. Pavla Drážďanského zrušuje výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, a znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou MUDr. Kateřinu Kottovou vinnou pod bodem 5) pomocí ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pomocí ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, pod bodem 6) zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, pod body 7a), 8), 9) a 10) pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 10) pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku. Obviněný MUDr. Petr Kott byl uznán vinným pod bodem 5) pomocí ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pomocí ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, pod bodem 6) pomocí ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, pod body 7a) a 8) pokračující pomocí ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný MUDr. David Rath byl uznán vinným pod body 5) a 6) pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pod body 7a) a 10) pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), b), c), odst. 4 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 8) pomocí ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný MUDr. Martin Houdek byl pod bodem 5) uznán vinným přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Obviněný Ing. Martin Jireš byl uznán vinným pod bodem 5) zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný Ing. Pavel Pilát byl pod bodem 6) a 8) uznán vinným pokračujícím zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný Ing. Jiří Anděl byl uznán vinným pod bodem 6) zločinem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku a pod bodem 8) zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněná právnická osoba – obchodní společnost HOSPIMED, spol. s r. o., byla uznána vinnou pod bodem 4) zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněná právnická – osoba obchodní společnost Metrostav, a. s., byla uznána vinnou pod bodem 6) a 8) pokračujícím zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 6) rovněž zločinem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, pod bodem 8) rovněž zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněná právnická osoba – obchodní společnost Metrostav Infrastructure, a. s., (dále jen „Metrostav Infrastructure“) byla uznána vinnou pod bodem 6) a 8) pokračujícím zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 6) rovněž zločinem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, pod bodem 8) také zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
4. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněné MUDr. Kateřině Kottové podle § 331 odst. 4 za použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 30 000 Kč, celkem 15 000 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností nebo družstev nebo jejich zastupování na základě plné moci nebo prokury na dobu 8 let. Obviněnému MUDr. Petru Kottovi byl za shora uvedené trestné činy a pokračující zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pokus zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, uložen podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 30 000 Kč, celkem 15 000 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností nebo družstev nebo jejich zastupování na základě plné moci nebo prokury na dobu 8 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému MUDr. Davidu Rathovi byl podle § 331 odst. 4 za použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to částky 7 000 000 Kč zajištěné při osobní prohlídce dne 14. 5. 2012. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 26 000 Kč, celkem 13 000 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí a zaměstnání ve výkonných orgánech veřejné správy a územní samosprávy na dobu 8 let. Obviněnému MUDr. Martinu Houdkovi byl podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 3 750 Kč, celkem 750 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vedoucích funkcí v příspěvkových organizacích a organizačních složkách státu spojených s jejich zastupováním a jejich zastupování na základě plné moci na dobu 3 let. Obviněnému MUDr. Martinu Jirešovi byl podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 300 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, celkem 1 500 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností nebo družstev nebo jejich zastupování na základě plné moci nebo prokury na dobu 3 let. Obviněnému Ing. Pavlu Pilátovi byl podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb s výší jedné denní sazby 6 250 Kč, celkem 2 500 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností nebo družstev nebo jejich zastupování na základě plné moci nebo prokury na dobu 4 let. Obviněnému Ing. Jiřímu Andělovi byl podle § 260 odst. 5 za použití § 58 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 500 Kč, celkem 250 000 Kč. Obviněné právnické osobě – obchodní společnosti HOSPIMED byl podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. a § 68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, celkem 2 000 000 Kč. Podle § 21 odst. 1 t. o. p. o. byl obviněné dále uložen trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži na dobu 2 let, přičemž podle § 21 odst. 3 t. o. p. o. bylo obviněné po dobu výkonu uloženého trestu zakázáno uzavírat veškeré smlouvy na plnění veřejných zakázek, účastnit se veškerých druhů zadávacích řízení podle § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek a veškerých veřejných soutěží podle jiných právních předpisů. Podle § 23 odst. 1, 2 t. o. p. o. byl obviněné dále uložen trest uveřejnění rozsudku, který spočíval v tom, aby na své náklady ve dvou celostátně vydávaných tištěných denících ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku zveřejnila část výroku rozsudku vztahující se k její trestné činnosti, tedy výrok o vině v části, která se této obviněné týká s uvedením jejího názvu a sídla a s textem skutku pod bodem 4), příslušnou právní větou a označením trestného činu, jehož se dopustila, a výrok o trestu, který jí byl uložen, přičemž údaje umožňující identifikaci fyzických osob a ostatních právnických osob, jež jsou v popisu skutků obsaženy, anonymizovala. Obviněné právnické osobě – obchodní společnosti Metrostav byl podle § 260 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. a § 68 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 20 000 Kč, celkem 10 000 000 Kč. Podle § 21 odst. 1 t. o. p. o. byl obviněné dále uložen trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži na dobu 3 let, přičemž podle § 21 odst. 3 t. o. p. o. bylo obviněné po dobu výkonu uloženého trestu zakázáno uzavírat veškeré smlouvy na plnění veřejných zakázek, účastnit se veškerých druhů zadávacích řízení podle § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek a veškerých veřejných soutěží podle jiných právních předpisů. Podle § 23 odst. 1, 2 t. o. p. o. byl obviněné dále uložen trest uveřejnění rozsudku spočívající v tom, aby obviněná na své náklady ve dvou celostátně vydávaných tištěných denících ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku zveřejnila část výroku rozsudku vztahující se k její trestné činnosti, tedy výrok o vině v části, která se této obviněné týká s textem skutků pod body 6) a 8), příslušnou právní větou a označením trestných činů, jichž se dopustila, a výrok o trestu, který jí byl uložen, přičemž údaje umožňující identifikaci fyzických osob a ostatních právnických osob, jež jsou v popisu skutků obsaženy, anonymizovala. Obviněné právnické osobě – obchodní společnosti Metrostav Infrastructure byl podle § 260 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1, 2 t. o. p. o. uložen úhrnný trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži na dobu 3 let, přičemž podle § 21 odst. 3 t. o. p. o. bylo obviněné po dobu výkonu uloženého trestu zakázáno uzavírat veškeré smlouvy na plnění veřejných zakázek, účastnit se veškerých druhů zadávacích řízení podle § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek a veškerých veřejných soutěží podle jiných právních předpisů.
5. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Oblastní nemocnice Kolín, a. s., nemocnice Středočeského kraje a Středočeský kraj odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Odvolání státního zástupce a obviněných právnických osob PURO-KLIMA, a. s., HOSPIMED, a ML Compet, a. s., a poškozených Oblastní nemocnice Kolín, a. s., a Středočeského kraje byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
7. V rámci nyní projednávané věci byli níže uvedení obvinění, kteří podali dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, uznáni vinnými pro skutky pod body 5), 6), 7a) a 8), další skutky byly převzaty z předchozího odsouzení obviněných v rámci ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku, jak ostatně vyplývá již z rozsudku odvolacího soudu. Skutku pod bodem 5) se obvinění MUDr. Kateřina Kottová, MUDr. Petr Kott, MUDr. David Rath, MUDr. Martin Houdek a Ing. Martin Jireš měli ve stručnosti dopustit tím, že obviněný Ing. Martin Jireš dne 16. 2. 2012 kolem 18:00 hod. v Praze na nádvoří mezi budovou Národního divadla a Novou scénou předal obviněnému MUDr. Petru Kottovi finanční hotovost nejméně 3 340 000 Kč jako zálohu ze slíbené odměny nejméně 6 720 000 Kč za zadání veřejné zakázky „Nákup sanitních automobilů,“ zveřejněné v informačním systému o veřejných zakázkách pod evidenčním číslem 60064516, jejímž zadavatelem bylo Územní středisko záchranné služby Středočeského kraje (dnes Zdravotnická záchranná služba Středočeského kraje, příspěvková organizace), od společnosti FD Servis Praha, s. r. o., jako vítěze předmětného zadávacího řízení, s níž 23. 1. 2012 zadavatel zastoupený ředitelem obviněným MUDr. Martinem Houdkem uzavřel smlouvu kupní, jejímž předmětem bylo dodání 48 ks sanitních automobilů se sjednanou kupní cenou 110 351 904 Kč bez DPH (132 062 188,80 Kč s DPH). Obviněný Ing. Martin Jireš takto jednal s vědomím, že obviněný MUDr. Petr Kott se o uvedenou odměnu bude dále dělit nejméně s obviněnou MUDr. Kateřinou Kottovou. Obviněný MUDr. Petr Kott tuto zálohu ze slíbené odměny převzal po předchozí dohodě s obviněnou MUDr. Kateřinou Kottovou, která mu sdělila, kde a jak odměnu převzít, čekala na něj poblíž místa předání, odkud následně odjeli do jejich bydliště v ulici V Aleji 972, Rudná. Zde pak převzatou částku rozdělili, částka 1 120 000 Kč byla určena pro MUDr. Davida Ratha, hejtmana a člena Rady Středočeského kraje, zástupce zřizovatele zadavatele předmětné veřejné zakázky, který schvaloval materiály předkládané Radě Středočeského kraje vztahující se k této zakázce, včetně jejího financování z rozpočtu Středočeského kraje. Další částka 740 000 Kč byla určena pro MUDr. Martina Houdka a zbytek si rozdělili mezi sebou rovným dílem. Následně dne 16. 2. 2012 v době kolem 20:30 hod. v ul. V Aleji 972 v Rudné, Praha-západ podle předchozí dohody předal obviněný MUDr. Petr Kott z uvedené částky podíl ve výši 1 120 000 Kč obviněnému MUDr. Davidu Rathovi a dne 21. 2. 2012 v 10:00 hod. předal podíl ve výši 740 000 Kč MUDr. Martinu Houdkovi. Zda a kdy později došlo k předání zbylé části slíbené odměny obviněným Ing. Martinem Jirešem obviněnému MUDr. Petru Kottovi, z níž měli nejméně obvinění MUDr. Petr Kott, MUDr. Kateřina Kottová a MUDr. David Rath každý dostat třetinu, nebylo zjištěno.
8. Skutku pod bodem 6) se obvinění MUDr. Kateřina Kottová, MUDr. Petr Kott, MUDr. David Rath, Ing. Pavel Pilát, Ing. Jiří Anděl dopustili tím, že obviněný Ing. Jiří Anděl, obchodní náměstek Divize 1 obviněné Metrostav jednající v zájmu a v rámci činnosti této obchodní společnosti, na základě plných mocí ze dnů 15. 12. 2011 a 14. 2. 2012, oprávněný za ni jednat ve věci dále uvedeného zadávacího řízení, poté, co 7. 2. 2012 byli vybraní zájemci vyzváni k podání nabídek v rámci zadávacího řízení na zhotovitele veřejné zakázky „Rekonstrukce objektu SO.03 — pavilon „O“ — v Oblastní nemocnici Kolín, a. s., nemocnici Středočeského kraje,“ zveřejněné v informačním systému o veřejných zakázkách pod evidenčním číslem zakázky 103101, jejímž zadavatelem byla Oblastní nemocnice Kolín, a. s., nemocnice Středočeského kraje, zadávané v užším řízení podle § 28 zákona o veřejných zakázkách, která měla být zčásti hrazena z dotace Regionálního operačního programu NUTS II Střední Čechy, financovaného z rozpočtu Evropské unie v rámci registrovaného projektu č. CZ.1.15/3.2.00/62.01252, připravil sám nebo s dalšími nezjištěnými zaměstnanci obviněné společnosti nabídku do tohoto zadávacího řízení za obviněnou Metrostav a zároveň spolupracoval na přípravě jejich nabídek do téhož zadávacího řízení s ostatními zájemci (společnostmi GEMO OLOMOUC, spol. s r. o., OHL ŽS, a. s, IMOS Brno, a. s., a MOTA-ENGIL CENTRAL EUROPE Česká republika, a. s.), nebo měl přinejmenším informace o obsahu jejich nabídek, se záměrem, aby nabídka obviněné Metrostav byla vybrána jako nejvýhodnější s tím, že její celková nabídková cena bude oproti nabídkovým cenám ostatních zájemců sice nejnižší, přesto však vyšší oproti ceně, která by ze zadávacího řízení měla vzejít, pokud by jeho průběh nebyl spoluprací mezi zájemci ovlivněn (účast dalších zájemců v zadávacím řízení byla čistě formální a byl tak popřen jeho smysl), takto připravené nabídky zájemci ve stanoveném termínu do 5. 3. 2012 skutečně odevzdali. Následně 4. 4. 2012 zadavatel rozhodl o výběru nabídky obviněné Metrostav s nabídkovou cenou 98 493 153 Kč bez DPH (118 191 784 Kč s DPH) jako nejvýhodnější. Následně dne 11. 5. 2012 s obviněnou Metrostav byla zadavatelem uzavřena smlouva o dílo, přičemž sjednaná cena díla byla v důsledku výše popsané spolupráce mezi zájemci vyšší oproti ceně odpovídající cenám ÚRS k 28. 2. 2012, resp. obvyklé cenové hladině, přiměřené v případech, které katalog ÚRS neobsahuje, které byly převzaty od společnosti SATER-PROJEKT, s. r. o., která zpracovávala položkový rozpočet stavby, jenž byl součástí projektové dokumentace pro výběr zhotovitele, nejméně o 865 442 Kč. Po skončení zadávacího řízení byla kompletní dokumentace o jeho průběhu včetně nabídky obviněné Metrostav a nabídek ostatních uchazečů zadavatelem předložena od 21. 3. do 18. 4. 2012 Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Střední Čechy, poskytovateli dotace ke schválení financování veřejné zakázky, s čímž byl obviněný Ing. Jiří Anděl od počátku srozuměn a věděl, že předložení této dokumentace je jednou z nezbytných podmínek pro uvolnění čerpání dotace podle smlouvy o poskytnutí dotace č. S/0160/RRSC/2011, uzavřené 25. 1. 2012 mezi zadavatelem a poskytovatelem dotace. O popsané spolupráci mezi zájemci nejpozději od února 2012 věděla a byla s ní srozuměna MUDr. Kateřina Kottová, ředitelka Oblastní nemocnice Kladno, a. s., nemocnice Středočeského kraje jako osoby ovládající Oblastní nemocnici Kolín, a. s., fakticky vystupující a jednající za zadavatele této veřejné zakázky, které obviněný Ing. Pavel Pilát, generální ředitel a člen představenstva obviněné Metrostav, jednající v jejím zájmu a v rámci činnosti této společnosti, nejpozději dne 28. 2. 2012 v Praze a dále opakovaně nejméně ve dnech 16. 3. a 26. 4. 2012 v Kladně při osobních jednáních slíbil poskytnutí finanční hotovosti ve výši nejméně 10 000 000 Kč jako odměny za zadání výše uvedené veřejné zakázky obviněné Metrostav jako předem vybranému zhotoviteli. Obviněná MUDr. Kateřina Kottová s tímto slíbeným úplatkem souhlasila a nejpozději 29. 2. 2012 v domě v ul. V Aleji 972 v Rudné se dohodla se svým druhem obviněným MUDr. Petrem Kottem, zaměstnancem Oblastní nemocnice Kolín, a. s., fakticky rovněž vystupujícím a jednajícím za zadavatele této veřejné zakázky, s nímž i později popsaný slib úplatku dále projednávala, a s obviněným MUDr. Davidem Rathem, hejtmanem a členem Rady Středočeského kraje, jediného akcionáře zadavatele, který schvaloval a předkládal orgánům Středočeského kraje materiály vztahující se k zadání této veřejné zakázky, včetně materiálů souvisejících s navrhovaným způsobem jejího financování, a jako předseda Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Střední Čechy, zástupce poskytovatele dotace, který podepsal výše uvedenou smlouvu o poskytnutí dotace, že si finanční hotovost slíbenou obviněným Ing. Pavlem Pilátem mezi sebou rozdělí tak, že nejméně 4 000 000 Kč obdrží společně obvinění MUDr. Kateřina Kottová a MUDr. Petr Kott a 6 000 000 Kč obdrží obviněný MUDr. David Rath. Podle dohody Ing. Pavla Piláta s obviněnou MUDr. Kateřinou Kottovou měla být slíbená odměna splatná nejpozději do jednoho měsíce od podpisu smlouvy o dílo mezi zadavatelem a obviněnou Metrostav. Obviněný Ing. Pavel Pilát následně sám určil den a místo předání popsané odměny prostřednictvím kódované krátké textové zprávy zaslané dne 14. 5. 2012 obviněné MUDr. Kateřině Kottové na den 18. 5. 2012 v Oblastní nemocnici Kladno, a. s., k čemuž však již nedošlo z důvodu zadržení obviněných MUDr. Kateřiny Kottové, MUDr. Petra Kotta a MUDr. Davida Ratha při páchání jiné trestné činnosti. Obvinění Ing. Jiří Anděl a Ing. Pavel Pilát takto jednali v úmyslu získat pro obviněnou Metrostav prospěch spočívající v možnosti realizace předmětné veřejné zakázky a v budoucím vyčíslitelném čistém zisku z ní ve výši nejméně 4 265 962 Kč po zohlednění daně z příjmu právnických osob ve výši 19 %. Obviněný Ing. Jiří Anděl současně věděl a počítal s tím, že popsaným jednáním by byly na základě nepravdivých podkladů předložených při žádosti o schválení financování této veřejné zakázky, konkrétně kompletní dokumentace k zadávacímu řízení, které bylo ovlivněno výše popsaným způsobem, v případě čerpání dotace nesprávně použity finanční prostředky z rozpočtu Evropské unie ve výši nejméně 90 452 716 Kč, avšak k realizaci této veřejné zakázky na základě popsaného zadávacího řízení již nedošlo.
9. Skutku pod bodem 7a) se obvinění MUDr. Kateřina Kottová, MUDr. Petr Kott, MUDr. David Rath dopustili ve stručnosti tím, že MUDr. Kateřina Kottová, ředitelka Oblastní nemocnice Kladno, a. s., jako osoby ovládající Oblastní nemocnici Mladá Boleslav, a. s., fakticky vystupující a jednající také za tuto nemocnici, se v přesně nezjištěné době od prosince 2011 do nejpozději 11. 1. 2012 v Kladně domluvila s obviněným Ing. Pavlem Drážďanským, generálním ředitelem a členem představenstva společnosti Konstruktiva Branko, a. s., že v zadávacím řízení na veřejnou zakázku „Výběr zhotovitele stavby pavilonu 37 (parkoviště) a pavilonu Palackého,“ jejímž zadavatelem byla Oblastní nemocnice Mladá Boleslav, a. s., zadávanou v užším řízení podle § 28 zákona o veřejných zakázkách, v tehdy platném znění, zvýhodní společnost Konstruktiva Branko, a. s. aby tuto veřejnou zakázku mohla realizovat, tím, že Ing. Pavlu Drážďanskému umožní podílet se na přípravě zadávacích podmínek a kvalifikační dokumentace v rámci tohoto zadávacího řízení ve prospěch společnosti Konstruktiva Branko, a. s., a zajistí mu další informace o průběhu zadávacího řízení, a to za odměnu ve výši asi 10 % z následně vysoutěžené ceny předmětné zakázky. Tato odměna měla být určena pro obviněné MUDr. Kateřinu Kottovou, MUDr. Petra Kotta a MUDr. Davida Ratha, hejtmana a člena Rady Středočeského kraje. Obviněná MUDr. Kateřina Kottová celé jednání organizovala a řídila a obviněný MUDr. David Rath byl o této její činnosti od počátku informován a souhlasil s ní, utvrzoval obviněnou v jejím záměru, přispíval ke spáchání trestné činnosti a současně ze své pozice hejtmana a člena Rady Středočeského kraje schvaloval veškeré materiály týkající se této veřejné zakázky, předkládané Radě Středočeského kraje jako výkonnému orgánu jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady zadavatele, a též Radě Středočeského kraje předkládal materiály související s navrhovaným způsobem financování této veřejné zakázky. Poté, co se obviněná MUDr. Kateřina Kottová takto dohodla s obviněným Ing. Pavlem Drážďanským, kontaktovala nejpozději v lednu 2012 obviněnou Lucii Novanskou, členku představenstva společnosti ML Compet, a. s., pověřenou zadavatelem pořádáním uvedeného zadávacího řízení, která byla nejpozději od této chvíle s dohodou obviněných MUDr. Kateřiny Kottové a Ing. Pavla Drážďanského o ovlivnění předmětného zadávacího řízení seznámena a souhlasila s ní. Obviněná Lucia Novanská následně v Praze na pokyn MUDr. Kateřiny Kottové zajistila výhodnější podmínky v předmětném zadávacím řízení společnosti Konstruktiva Branko, a. s., a s ní spolupracujícím dodavatelům na úkor ostatních zájemců o tuto veřejnou zakázku tím, že obviněnému Ing. Pavlu Drážďanskému umožnila přímo se podílet na podobě kvalifikační dokumentace a zadávacích podmínek a následně mu poskytla veškeré informace o průběhu zadávacího řízení (o jménech přihlášených zájemců, o podaných námitkách a jejich obsahu). Tyto výhodnější podmínky společnosti Konstruktiva Branko, a. s., zajistila obviněná Lucia Novanská zejména tím, že zahrnula do výzvy k podání žádostí o účast a k prokázání splnění kvalifikace v rámci předmětné veřejné zakázky podmínky k samotné účasti v zadávacím řízení ve formě profesních kvalifikačních předpokladů uchazečů a jejich ekonomické, finanční a technické způsobilosti a kritéria pro omezení počtu zájemců a způsob jejich hodnocení, které připravil a předal obviněný Ing. Pavel Drážďanský, které vyhovovaly zejména společnosti Konstruktiva Branko, a. s., a dalším dodavatelům, se kterými jednala po předchozí dohodě, a to přinejmenším společnosti Metrostav. Účelem takto stanovených kvalifikačních předpokladů bylo, aby je ideálně splňovala pouze společnost Konstruktiva Branko, a. s., a dodavatelé jednající s ní ve shodě, a byl tak omezen počet potencionálních uchazečů, čímž byl zcela popřen smysl zadávacího řízení. Za takto zajištěné výhodnější podmínky pro tuto společnost v předmětném zadávacím řízení obviněný Ing. Pavel Drážďanský dne 23. 12. 2011 v Oblastní nemocnici Kladno, a. s., v kanceláři obviněné MUDr. Kateřiny Kottové slíbil obviněné poskytnutí odměny ve výši 27 000 000 Kč, splatné nejpozději do jednoho měsíce po zadání veřejné zakázky (po podpisu smlouvy o dílo). Výši této odměny a slib jejího poskytnutí si dále vzájemně potvrzovali až do května 2012 (nejméně 9. 1. a 11. 1. 2012), přičemž obviněný Ing. Pavel Drážďanský věděl, že se obviněná MUDr. Kateřina Kottová o tuto odměnu bude dělit s obviněnými MUDr. Petrem Kottem a MUDr. Davidem Rathem. Obviněná MUDr. Kateřina Kottová zároveň popsaný způsob zvýhodnění společnosti Konstruktiva Branko, a. s., v rámci předmětného zadávacího řízení a také požadavek na odměnu za toto zvýhodnění průběžně projednávala se svým druhem obviněným MUDr. Petrem Kottem, který byl také zaměstnancem Oblastní nemocnice Mladá Boleslav, a. s., v rámci jejich rozhovorů v kanceláři obviněné MUDr. Kateřiny Kottové 23. 12. 2011, 23. 1. a 27. 2. 2012 a v domě v ul. V Aleji 972 v Rudné dne 16. 2. 2012, v němž jej informovala o zrušení původního zadávacího řízení na předmětnou zakázku, obviněný MUDr. Petr Kott jí přislíbil pomoc s přípravou příslušných materiálů, a také s obviněným MUDr. Davidem Rathem zejména v rámci jejich rozhovoru v Rudné dne 14. 3. 2012, v němž projednávali úplatek slíbený obviněným Ing. Pavlem Drážďanským, ale také ve dnech 2. 4., 3. 5. a 14. 5. 2012. K zadání veřejné zakázky a k předání slíbené odměny však již nedošlo z důvodu zadržení obviněných MUDr. Kateřiny Kottové, MUDr. Petra Kotta, MUDr. Davida Ratha, Ing. Pavla Drážďanského a Lucie Novanské při páchání jiné trestné činnosti a následného zrušení zadávacího řízení zadavatelem.
10. Skutku pod bodem 8) se obvinění MUDr. Kateřina Kottová, MUDr. Petr Kott, MUDr. David Rath, Ing. Pavel Pilát, Ing. Jiří Anděl, obviněné společnosti Metrostav a Metrostav Infrastructure dopustili ve stručnosti tím, že obviněná MUDr. Kateřina Kottová, jako ředitelka Oblastní nemocnice Kladno, a. s., v přesně nezjištěné době, nejpozději v únoru 2012, domluvila s obviněným Ing. Jiřím Andělem, obchodním náměstkem Divize 1 obviněné společnosti Metrostav, jednajícím v zájmu a v rámci činnosti této společnosti, že v zadávacím řízení na veřejnou zakázku „Rekonstrukce bloku C2 – součást akce Generel nemocnice Kladno,“ zveřejněné v informačním systému o veřejných zakázkách pod evidenčním číslem 212617 dne 2. 4. 2012, jejímž zadavatelem byla Oblastní nemocnice Kladno, a. s., zadávané v užším řízení podle § 28 zákona o veřejných zakázkách, v tehdy platném znění, zvýhodní obviněnou Metrostav tak, aby tuto veřejnou zakázku mohla realizovat, tím, že obviněnému Ing. Jiřímu Andělovi umožní podílet se na přípravě zadávacích podmínek a kvalifikační dokumentace v rámci předmětného zadávacího řízení ve prospěch této společnosti. Poté, co se obviněná MUDr. Kateřina Kottová takto dohodla s Ing. Jiřím Andělem, kontaktovala nejpozději v březnu 2012 obviněnou Lucii Novanskou, členku představenstva obviněné společnosti ML Compet, a. s., pověřené zadavatelem pořádáním uvedeného zadávacího řízení, která byla nejpozději od této chvíle s dohodou obviněných MUDr. Kateřiny Kottové a Ing. Jiřího Anděla o ovlivnění předmětného zadávacího řízení seznámena a souhlasila s ním. Obviněná Lucia Novanská následně na pokyn obviněné MUDr. Kateřiny Kottové zajistila výhodnější podmínky v předmětném zadávacím řízení obviněné Metrostav a s ní spolupracujících dodavatelů na úkor ostatních potenciálních zájemců o tuto veřejnou zakázku. Obviněnému Ing. Jiřímu Andělovi umožnila přímo se podílet na podobě kvalifikační dokumentace a zadávacích podmínek (zahrnula do výzvy k podání žádostí o účast a k prokázání splnění kvalifikace v rámci předmětné veřejné zakázky požadavek, že plnění spočívající v dodávce zdravotnické technologie nesmí být plněno subdodavatelem a zahrnula podmínky k samotné účasti v zadávacím řízení ve formě kvalifikačních předpokladů uchazečů a jejich zejména technické způsobilosti, které stanovil a obviněné Lucii Novanské předal Ing. Jiří Anděl, které vyhovovaly obviněné společnosti Metrostav a dalším dodavatelům, kteří s ní jednali ve shodě, a to přinejmenším společnosti Konstruktiva Branko, a. s.). Účelem takto stanovených kvalifikačních předpokladů bylo, aby je ideálně splňovala pouze obviněná společnost Metrostav a dodavatelé jednající s ní ve shodě, aby tak byl omezen počet potencionálních uchazečů o tuto veřejnou zakázku, čímž byl zcela popřen smysl zadávacího řízení. Obviněná Lucia Novanská také v průběhu zadávacího řízení po dohodě s obviněným Ing. Jiřím Andělem zodpověděla nejméně jeden doplňující dotaz, podaný jedním ze zájemců. O spolupráci s Ing. Jiřím Andělem a o takto zajištěných výhodnějších podmínkách v předmětném zadávacím řízení pro obviněnou společnost Metrostav informovala obviněná MUDr. Kateřina Kottová nejpozději dne 16. 3. 2012 ve své kanceláři v Oblastní nemocnici Kladno, a. s., obviněného Ing. Pavla Piláta, generálního ředitele a člena představenstva obviněné společnosti Metrostav, jednajícího také v zájmu a v rámci činnosti této společnosti, a požadovala za to od něj poskytnutí odměny ve výši odpovídající 10 % z předpokládané ceny předmětné zakázky, která činila 227 500 000 Kč bez DPH, nejméně však 22,3 mil. Kč. Z této částky mělo být 6 % poskytnuto nejpozději do jednoho měsíce po zadání předmětné veřejné zakázky (po podpisu smlouvy o dílo), zbylá 4 % v listopadu 2012 po volbách do krajského zastupitelstva, s čímž obviněný Ing. Pavel Pilát souhlasil. Obviněná MUDr. Kateřina Kottová zároveň popsaný způsob zvýhodnění obviněné společnosti Metrostav v rámci předmětného zadávacího řízení a také požadavek na odměnu za toto zvýhodnění průběžně projednávala se svým druhem obviněným MUDr. Petrem Kottem, který byl také zaměstnancem Oblastní nemocnice Kladno, a. s., se kterým se radila o dalším postupu, který ji utvrzoval v jejím záměru (zejména v rámci rozhovorů v kanceláři obviněné MUDr. Kateřiny Kottové ve dnech 7. 3., 16. 3. a 26. 4. 2012 a v domě v ul. V Aleji 972 v Rudné ve dnech 16. 2. a 14. 3. 2012). Obviněná MUDr. Kateřina Kottová celé jednání organizovala a řídila a o této své činnosti průběžně (nejméně ve dnech 14. 3., 3. 5. a 14. 5. 2012 v Rudné) informovala MUDr. Davida Ratha, hejtmana a člena Rady Středočeského kraje, který schvaloval její postup a svými radami přispíval ke spáchání trestné činnosti, a současně ze své pozice hejtmana a člena Rady Středočeského kraje schvaloval veškeré materiály týkající se této veřejné zakázky, předkládané Radě Středočeského kraje jako výkonnému orgánu jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady zadavatele, a též Radě Středočeského kraje sám předkládal materiály související s navrhovaným způsobem financování této veřejné zakázky. K zadání veřejné zakázky a k předání slíbené odměny však již nedošlo z důvodu zadržení obviněných MUDr. Kateřiny Kottové, MUDr. Petra Kotta, MUDr. Davida Ratha a Lucie Novanské při páchání jiné trestné činnosti a následného zrušení zadávacího řízení zadavatelem.
II. Dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce
a) Dovolání obviněných MUDr. Kateřiny Kottové a MUDr. Petra Kotta
11. Obviněná MUDr. Kateřina Kottová a MUDr. Petr Kott podali prostřednictvím společného obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci lhůty k podání dovolání vzali svá dovolání zčásti zpět. Jejich dovolání jsou tedy podána v rozsahu, v jakém je obvinění nevzali částečně zpět.
12. Obvinění nejprve namítali, že trest, který jim byl uložen, je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, a rovněž jim byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Zdůraznili, že v době rozhodování odvolacího soudu již byli podmíněně propuštěni z výkonu předchozího trestu, jsou tedy polepšeni, neboť museli splňovat zákonné podmínky, mimo jiné i předpoklad, že se již podobného jednání nedopustí. Odvolací soud na tuto jejich argumentaci přitom reagoval pouze popisem jednání, pro které byli odsouzeni, a hodnocením jeho společenské škodlivosti.
13. Podle názoru obou dovolatelů je napadené rozhodnutí v rozporu se zásadami proporcionality, subsidiarity a povinností soudu náležitě odůvodnit odsuzující rozsudek, které jsou klíčovými zásadami trestního práva. Dovolatelé namítli, že jim byl uložen zcela nepřiměřený a neospravedlnitelný trest, který není relevantně odůvodněn. Obvinění v této souvislosti připomněli nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, podle něhož zásada proporcionality trestní represe patří ke klíčovým aspektům při rozhodování o druhu a výši uloženého trestu a je třeba k ní vždy přihlížet. Pojem proporcionality trestu je úzce spjat s pojmem účelovosti trestu, proto je třeba při ukládání trestu vždy zohledňovat jeho zamýšlený účel pro daného pachatele, bez něhož nelze uložený trest považovat za přiměřený. Ostatně zásady proporcionality a subsidiarity trestní represe zakotvuje i § 38 tr. zákoníku. Podle judikatury Ústavního soudu je přitom naprosto esenciální podmínkou uložení jakéhokoliv trestu jeho náležité odůvodnění ze strany soudu (např. nález ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). I podle judikatury Nejvyššího soudu je ve výjimečných případech možné zasáhnout do rozhodnutí nižších soudů o uloženém trestu, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). Je tedy zřejmé, že ani při uložení trestu v rámci zákonem stanovené výměry pro daný trestný čin není diskreční pravomoc obecných soudů k jeho ukládání bezmezná, ani trest uložený v rámci zákonné výměry stanovené pro daný trestný čin nemůže být soudem vyměřen tak, aby se dostal do rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.
14. Obvinění připomněli, že byli v minulosti odsouzeni v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek „gymnázium Hostivice – rekonstrukce gymnázia“ a „rekonstrukce zámku Buštěhrad“ [rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018 (dále i jen první odsuzující rozsudek či první trestní řízení)], do výkonu trestu nastoupili včas, po celou dobu plnili zadané povinnosti a jejich chování ve výkonu trestu bylo možné hodnotit jako příkladné. Proto byli podmíněně propuštěni, neboť účelu trestu bylo v jejich případě již dosaženo. Následně byli dovoláními napadeným rozsudkem uznáni vinnými typově podobnou trestnou činností, přičemž tento rozsudek se týká i totožných veřejných zakázek jako první odsuzující rozsudek, neboť výslovně hovoří o pokračování v trestném činu a jednočinném souběhu s některými skutky vymezenými v prvním odsuzujícím rozsudku. Nepochybně byly splněny podmínky pro konání společného řízení podle § 20 odst. 1 tr. ř. a nebylo namístě rozhodovat dvěma samostatnými rozsudky.
15. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu pak byl oproti prvnímu rozsudku jejich trest odnětí svobody zpřísněn o 2 roky a o 1 rok u trestu zákazu činnosti. V případě trestu odnětí svobody tak jde o paradoxní situaci, neboť obvinění mají znovu nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody za situace, že již trest odnětí svobody v prakticky totožné věci vykonali, resp. z jeho výkonu byli podmíněně propuštěni na svobodu. Tento dodatečný, resp. společný úhrnný, resp. souhrnný trest, tak již neplní žádný účel trestu vymezený v ustanoveních § 36 až § 45 tr. zákoníku. Podle dovolatelů jde pouze o slepou retribuci usilující o potrestání viníka za všech okolností, která však v trestním právu nemá místo. Účel trestu u obviněných byl již zcela naplněn, neboť došlo k jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Společnost byla před pachateli dostatečně ochráněna a bylo jim znemožněno pokračovat v trestné činnosti, když byli umístěni do výkonu trestu odnětí svobody, ve kterém jim bylo efektivně zabráněno pokračovat v jakékoliv trestné činnosti. Oba dovolatelé zdůraznili, že jsou nyní zaměstnáni jako lékaři, plní své pracovní a občanské povinnosti a do chodu společnosti se zapojili jako vzorní občané. Stejně tak byl naplněn účel generální prevence, neboť skutky popsané ve výroku prvního odsuzujícího rozsudku byly odhaleny, obvinění vykonali tresty, celá kauza byla medializována, což nepochybně zvýšilo účinnost generální prevence. Nyní uložený trest je naopak zcela kontraproduktivní z hlediska individuální i generální prevence, neboť bude zřejmé, že ani bezproblémový výkon povolání a příkladný život a plnění povinností v rámci zkušební doby po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nepředstavuje záruku, že se obviněný bez vlastního zavinění do věznice nevrátí. V postupu odvolacího soudu by bylo podle názoru obviněných navíc možno i spatřovat porušení zásady „ne bis in idem“, neboť faktickým důsledkem uložení úhrnného, resp. souhrnného trestu, je uložení druhého trestu v prakticky totožné věci.
16. Odvolací soud navíc v napadeném rozsudku neodůvodnil, na základě jakých skutečností a úvah obviněným uložil trest. Veškeré odůvodnění je pouze mechanickou kontrolou úvah soudu prvního stupně o délce a přiměřenosti uloženého trestu. Takové odůvodnění však není dostačující, neboť při ukládání trestu je nutno přihlédnout mimo jiné k poměrům pachatele existujícím v době uložení trestu. Úvaha o přiměřené výši trestu vycházející z obecných faktorů, jako je společenská nebezpečnost trestné činnosti, sofistikované jednání obviněných apod., by mohla být v předmětné věci podle obviněných dostatečnou snad pro rozhodnutí soudu v prvním trestním řízení, nikoliv však o 3 roky později za diametrálně odlišné situace spočívající v tom, že obvinění mezitím vykonali část uloženého trestu odnětí svobody a byli podmíněně propuštěni s konstatováním, že trest již dosáhl sledovaného účelu.
17. Obvinění považovali za chybný rovněž názor odvolacího soudu, že uložený úhrnný, resp. souhrnný trest musel být přísnější než trest uložený prvním odsuzujícím rozsudkem, neboť takový závěr nemá oporu v zákoně. Podle pravidel pro ukládání úhrnného, souhrnného a společného trestu stanovených v trestním zákoníku souhrnný trest, resp. společný trest za více útoků pokračujícího trestného činu, nesmí být mírnější než trest uložený předchozím rozsudkem. Z toho však nelze vyvodit závěr, že by ukládaný trest naproti tomu musel být přísnější. Naopak podle § 44 tr. zákoníku soud upustí od uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, pokud má za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. Tak tomu podle komentářové literatury je v případě, že dříve uložený trest již beze zbytku naplnil všechny funkce trestu, a to ve vztahu k celé skupině sbíhajících se trestných činů. Odvolací soud přitom nedospěl k závěru, že dříve uložený trest byl dostatečným trestem, neboť o této skutečnosti vůbec neuvažoval a vycházel z mylné premisy, že musí uložit trest přísnější.
18. Obvinění rovněž namítli, že rozhodnutí o druhu trestu uloženého MUDr. Kateřině Kottové spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněné byl rozsudkem soudu prvního stupně i následně odvolacím soudem uložen společný úhrnný trest odnětí svobody, ačkoliv jí správně měl být uložen trest společný souhrnný (resp. mělo být od uložení souhrnného trestu upuštěno postupem podle § 44 tr. zákoníku a měl být uložen společný trest ve stejné výši, jako byl ukládán v prvním trestním řízení). Pokud je pachatel odsuzován za trestný čin spáchaný ještě před svým odsouzením za jiný trestný čin jiným rozsudkem, uloží soud v souladu s § 43 odst. 2 tr. zákoníku trest souhrnný, nikoliv trest úhrnný, který je podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku určen pro ukládání trestu za více se sbíhajících trestných činů v jediném řízení. Ostatně obviněnému MUDr. Petru Kottovi byl uložen trest souhrnný, neboť se trestného činu dopustil před vyhlášením rozsudku v prvním trestním řízení, a tedy obdobný trest měl být uložen i obviněné MUDr. Kateřině Kottové. Ani jeden z obviněných nemohl již konat žádnou trestnou činnost po 14. 5. 2012, kdy došlo k jejich zadržení Policií ČR. Obvinění připomněli, že rozsudek Krajského soudu v Praze jako soudu prvního stupně v prvním trestním řízení byl vyhlášen 27. 6. 2018, tedy poté, co se obvinění dopustili všech trestných činů, které jsou jim kladeny za vinu. Rozdíl mezi oběma obviněnými tedy nespočívá v období, v němž byla páchána trestná činnost, neboť ta jsou u obou shodná, ale pouze v okolnosti, že obviněný MUDr. Petr Kott byl některými skutky uznán vinným pouze jako účastník na trestném činu, nikoliv jako hlavní pachatel, proto mu nemohl být uložen společný trest. Rozlišení mezi pachatelstvím a účastenstvím je však relevantní pouze pro posouzení případného pokračování v trestném činu, a tedy při ukládání společného trestu, ale nikoliv pro rozlišení mezi trestem úhrnným a souhrnným. Toto rozlišení je přitom naprosto klíčové, neboť ustanovení § 44 tr. zákoníku umožňuje upustit od uložení souhrnného trestu, pokud je trest uložený dřívějším rozsudkem již trestem dostatečným, což je v případě úhrnného trestu z logiky věci vyloučeno. 19. Závěrem svého dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku o trestu ve vztahu k těmto obviněným a aby podle § 265m tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněných MUDr. Kateřiny Kottové a MUDr. Petra Kotta rozhodl, že se u obou obviněných upouští od uložení souhrnného trestu.
b) Dovolání obviněného MUDr. Davida Ratha
20. Obviněný MUDr. David Rath podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b), g), h) a i) tr. ř. Namítl i porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť v řízení bylo porušeno jeho právo na nezávislý a nestranný soud, právo na ochranu před ponižujícím zacházením a právo na ochranu soukromého a rodinného života, právo na odvolání a respektování zásady presumpce neviny spojené se zásadou „in dubio pro reo“.
21. Obviněný nejprve ve svém dovolání namítl porušení zásady presumpce neviny, neboť jeho trestní stíhání bylo od počátku vedeno „online před objektivy médií“, orgánům činným v trestním řízení se dostávalo mediální podpory. Nevhodná veřejná vystoupení měli jak policejní orgán a náměstkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, kteří na tiskové konferenci prohlašovali, že byl zadržen při převzetí úplatku, ačkoliv toto ještě nebylo prokázáno, tak i představitelé výkonné moci, kteří veřejně vyjadřovali přesvědčení o jeho vině (ministr spravedlnosti, kandidátka na ministryni spravedlnosti, prezident republiky, který tak činil opakovaně a uvažoval i o podání kárné žaloby na předsedu senátu Vrchního soudu v Praze, když nerozhodl zcela podle jeho představ, který čelil dokonce dehonestaci ze strany sdělovacích prostředků, represivních složek i představitelů soudní moci, byly zpochybňovány jeho profesní kvality a byla mu vytýkána neloajalita k soudcovskému stavu). Obviněný namítl, že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou, zda výše uvedenými skutečnostmi nedošlo k porušení zásady presumpce neviny obviněného, ani tím, že značná část svědků se o věci, v níž měla svědčit, dozvěděla z médií. Mediální proces vedený v době jeho vazebního stíhání obviněný považuje za zákonem zakázaný způsob vedení trestního řízení, spojený se ztrátou cti, společenského postavení a lidské důstojnosti, to však napadený rozsudek odvolacího soudu nijak nereflektoval, což zakládá jeho nezákonnost.
22. Obviněný dále namítal, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a soud prvního stupně byl nesprávně obsazen. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podle jeho názoru došlo, neboť stěžejní důkazy ve věci realizoval vyloučený policejní orgán pod dozorem vyloučených státních zástupců, v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím zastupoval obžalobu vyloučený státní zástupce (z důvodů mediálních vyjádření vrchní státní zástupkyně a jejího údajného intimního vztahu k vedoucímu policejního týmu). Dále namítl, že přísedící senátu soudu prvního stupně neskýtala dostatečné záruky nezávislosti a objektivní nestrannosti soudce a změnou přísedících po podání nové obžaloby došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce.
23. Důvody pro vyloučení orgánů činných v přípravném řízení spatřoval obviněný v tom, že nepodnikly žádné kroky ke ztotožnění a výslechu osoby klienta oznamovatele L. G., a zmařily tak právo obviněných podrobit tuto osobu výslechu. Ani oznamovatel trestné činnosti nebyl v průběhu přípravného řízení vyslechnut. Nejvyšší státní zastupitelství postoupilo trestní oznámení L. G. k prověření Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, ačkoli nebylo ve věci místně příslušné, neboť trestná činnost se měla odehrávat ve Středočeském kraji, případně v Praze. V průběhu dozoru nad zákonností trestního řízení Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem řádně a včas nevyhodnotilo svoji nepříslušnost k prověření trestního oznámení a nepostoupilo jej místně příslušnému Krajskému státnímu zastupitelství v Praze, a to až do června 2012. Dále došlo k sepsání nepravdivých úředních záznamů obsahující nepodložené údaje, dozor vykonávali státní zástupci vykonávající časově omezenou stáž u Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, a to pod vedením náměstkyně JUDr. Lenky Bradáčové, která byla vyloučena pro úzký vztah s vedoucím vyšetřujícího policejního týmu. Přípravné řízení bylo vedeno skupinou „zasvěcených“ policistů a státních zástupců, dokumenty nebyly zakládány do elektronického trestního spisu, při vyšetřování byly vyloučeny zákonné postupy, odposlechy a sledování byly navrhovány a nařizovány na základě nepravdivých a nepodložených informací a bez příslušného rozhodnutí Nejvyššího soudu v souvislosti § 10 tr. ř., k jejich pořizování docházelo bez zřejmého klíče a bylo s nimi účelově manipulováno, bylo rozhodováno místně nepříslušným soudem, k jeho zadržení došlo podle předem připraveného scénáře, protokol o zadržení obsahoval nepravdivé informace, byl činěn nátlak na obhajobu, docházelo k medializaci, jeho ostrakizaci a řízeným únikům informací z trestního spisu.
24. Podle obviněného rovněž byli vyloučeni všichni přísedící Krajského soudu v Praze. Tito přísedící nedisponovali žádnými zárukami nestrannosti a nezávislosti a jejich volba i přidělení k rozhodování konkrétní věci nebyla transparentní. Po opětovném podání obžaloby dne 11. 7. 2018 byla věc přidělena jiným přísedícím, ačkoliv původně rozhodující přísedící byli u soudu stále činní. Nelze vyloučit, že takový postup byl účelový, motivovaný snahou dosáhnout změny náhledu na zákonnost důkazů pořízených v přípravném řízení. Přísedící navíc byli do své funkce jmenováni zastupitelstvem Středočeského kraje, které je akcionářem poškozeného – krajských nemocnic. Nelze připustit, aby státní zástupce mohl dosáhnout změny závazného právního názoru soudu prvního stupně tím, že nepodal proti vrácení věci do přípravného řízení stížnost k Vrchnímu soudu v Praze jako zákonem předvídaný opravný prostředek, ale vyčkal, než přestane předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Ivo Zelinka s ohledem na svůj věk vykonávat funkci soudce a poté předložil zcela totožnou obžalobu obměněnému senátu Krajského soudu v Praze. Na „druhý pokus“ tak dosáhl přidělení věci soudcům, kteří se s jeho právním názorem na zákonnost odposlechů a sledování ztotožnili. Všichni členové senátu soudu prvního stupně i soudu odvolacího měli být podle názoru obviněného vyloučeni i kvůli porušení nezávislosti a objektivní nestrannosti soudů již zmiňovanými zásahy představitelů výkonné moci, zejména prezidenta republiky či ministra spravedlnosti. Těmito zásahy bylo vyhrožováno soudcům kárným řízením, soudci byli ostrakizováni a dehonestováni, pokud dospěli k závěrům odlišným od stanoviska obžaloby. Ačkoliv tyto námitky obviněný uplatnil již v řízení před odvolacím soudem, nebylo na ně nijak reagováno.
25. Obviněný MUDr. David Rath dále namítl, že bylo porušeno jeho právo na odvolání, neboť odvolací soud dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, pouze lakonicky konstatoval správnost rozhodnutí soudu prvního stupně a na podstatnou část jeho odvolacích námitek nijak nereagoval. Zejména jde o námitky týkající se absence dokazování k účelové manipulaci s místní příslušností soudu a státního zastupitelství a důkazní nepodloženosti příkazů ke sledování osob a věcí, k vyloučení orgánů činných v trestním řízení.
26. Obviněný rovněž spatřoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. V případě skutku pod bodem 5) výroku o vině namítal, že podle soudu prvního stupně obviněný schvaloval materiály předkládané radě kraje a na základě předchozí dohody převzal podíl z odměny ve výši 1 120 000 Kč, čímž se měl dopustit pokračujícího zločinu přijetí úplatku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně však nebylo zadávací řízení na sanitní automobily ovlivněno ve prospěch konkrétního uchazeče. Z výpovědí obviněných i svědků vyplynulo, že výběrové řízení muselo být vypsáno, neboť původní vozy již dosluhovaly a muselo dojít k jejich výměně. To vyvrací závěr soudu prvního stupně, že úplatek mohl být poskytnut za to, že se zakázka vůbec realizovala. Chybí tedy jakýkoliv důvod k poskytnutí úplatku. Navíc obviněný byl pouze jedním z členů rady a jeho hlas nemohl sám o sobě nic ovlivnit. Podle dovolatele rovněž skutková zjištění soudu prvního stupně nevyplývají z provedených odposlechů, neboť tyto odposlechy neposkytují spolu s dalšími důkazy ucelený řetězec nepřímých důkazů nezbytný k jednoznačnému závěru o vině obviněného. Výstupy telefonických hovorů jsou jen velmi omezeně srozumitelné, jejich obsah je nejasný, jejich interpretace nepřesná a neprokázaná.
27. Ani v případě skutku pod bodem 6) z provedených odposlechů společně s dalšími předloženými důkazy podle obviněného neplyne závěr o jeho vině bez důvodných pochybností. Z provedených důkazů nevyplývá, že obviněná MUDr. Kateřina Kottová měla dohodnout se svým druhem a s obviněným, že si rozdělí finanční odměnu slíbenou Ing. Pavlem Pilátem tak, že 4 miliony obdrží manželé Kottovi a 6 milionů dovolatel. Nebylo ani prokázáno, že se rozhovory mezi MUDr. Kateřinou Kottovou a obviněným týkaly pavilonu „O“, ani že slovo „desítka“, uvedené v hovoru, znamenalo výši úplatku v milionech Kč. Nebyl zaznamenán žádný hovor, který by vedl přímo obviněný ke slibu úplatku, tím spíše kdy, kde, za co a v jaké výši měl být úplatek poskytnut. Pořízenými odposlechy jsou zachyceny pouze nejasné útržky rozhovoru manželů Kottových, z nichž nelze dovozovat vinu osob, které jim nebyly přítomny. Závěr o jeho vině není prokázán, ale soudy pouze dovozován. Skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou proto v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
28. I v případě skutku pod bodem 7a) výroku o vině nebyl provedenými důkazy prokázán závěr, učiněný soudem prvního stupně, že obviněná MUDr. Kateřina Kottová organizovala celé jednání a obviněný byl o její činnosti od počátku informován, souhlasil s ní a obviněnou v činnosti utvrzoval. Soud prvního stupně dovodil, že obviněná měla říci Ing. Pavlu Drážďanskému, že k nim obviněný přijde, avšak nikde není zachyceno, co bylo předmětem této schůzky a zda se vůbec uskutečnila, a ani nebylo zřejmé, zda osobou, která měla přijít, byl skutečně on. I v tomto případě soud prvního stupně vinu obviněného neprokázal, pouze předpokládal, že obviněná MUDr. Kateřina Kottová jej seznámila s výší úplatku. Nebyl zjištěn způsob rozdělení slíbeného úplatku, neexistují žádné důkazy o tom, zda vůbec byl stanoven a především, zda vůbec byl slíben. Z provedeného dokazování tedy nelze dovodit jednoznačný závěr o jeho vině.
29. Podle obviněného nevyplývá z provedeného dokazování ani jeho vina ohledně skutku pod bodem 8) výroku o vině, neboť stejně jako u předchozích skutků je obsah odposlechů nejasný a nesrozumitelný a provedené důkazy netvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů. I ohledně tohoto skutku obviněný rozporoval skutkové závěry soudů nižších stupňů, neboť pokud podepsal rozhodnutí kraje o vypsání výběrového řízení nebo řešil s obviněnou MUDr. Kateřinou Kottovou rozpor mezi materiálem do rady a valné hromady, jednalo se pouze o plnění jeho pracovních povinností, které vyplývalo z jeho funkce hejtmana. Naopak z odposlechů vyplývá, že o žádných záměrech spoluobviněné MUDr. Kateřiny Kottové nevěděl. V rámci pracovních záležitostí se spoluobviněnou řešili, které společnosti se aktivně zajímají o připravované zakázky, což však neznamená, že by se nemohli přihlásit další zájemci a že by měli být někteří uchazeči zvýhodněni. Soud prvního stupně nijak nedoložil, na základě čeho dospěl k závěru o jeho povědomí, že zakázku získá společnost Metrostav.
30. Dovoláním napadené rozhodnutí je podle přesvědčení obviněného založeno na nezákonných důkazech, neboť soudní příkaz k odposlechům a sledování musí být nejen formálně bezvadný, ale rovněž materiálně odůvodněn důkazy a poznatky shromážděnými před jeho vydáním, které musí být dostatečné k důvodnému podezření ze spáchání trestného činu. Musí umožňovat závěr o konkrétním blízkém vztahu osob, do jejichž soukromí má být zasahováno, s prověřovanou trestnou činností a také osvědčovat, že nařízení skrytého sledování je v souladu se zásadami subsidiarity a proporcionality. V posuzované věci však není uvedeno, na jakých konkrétních podkladech, které byly v rámci operativního šetření opatřeny a které tvrzení policejního orgánu či státního zástupce opodstatňovaly, byl příkaz založen. Údaje o nositelích informace či poznatku nejsou v žádném z návrhů obsaženy a obžaloba prameny poznatků z neznámých důvodů tajila. Údaje o nich nejsou součástí trestního spisu, a tak není možné ověřit zákonnost jejich opatření. Tím je popřeno právo obviněných na spravedlivý proces. Konkrétně podle návrhu státního zástupce na odposlech účastnických čísel manželů Kottových se podle dosud provedeného prověřování na trestné činnosti měly podílet dosud neustanovené osoby a dosud neustanovená projekční kancelář v Ústí nad Labem. Tento návrh vychází z úředního záznamu ze dne 4. 11. 2011, podle něhož osoby dosud ustanoveny nebyly, ačkoliv podle úředního záznamu ze dne 3. 11. 2011 osoby ustanoveny byly. Úřední záznam ze dne 4. 11. 2011 tak byl zjevně nepravdivý a motiv „zatajení“ osob by mohl spočívat v tom, že úřední záznam ze dne 3. 11. 2011 nezmiňuje jakoukoliv souvislost trestné činnosti s Ústeckým krajem, avšak v posuzovaném případě byla snaha o účelové a nezákonné založení místní příslušnosti soudu v Ústí nad Labem. Nepravdivé údaje se pak podle obviněného objevují v úředním záznamu policejního orgánu ze dne 28. 11. 2011 o podaném vysvětlení V. P., který touto osobou ani není podepsán. Podle tohoto úředního záznamu zajišťuje losování uchazečů v případě omezeného zadávacího řízení společnost Provod – inženýrská společnost, s. r. o., pana Petra Plichty z Ústí nad Labem, avšak při výslechu dne 17. 7. 2012 tento svědek uvedl, že tuto společnost ani Petra Plichtu nezná. Další úřední záznamy jsou pak podle názoru obviněného nepřezkoumatelné, neboť jsou založeny na nedostatečných tvrzeních, která neumožňují učinit závěr o podezření ze spáchání trestné činnosti. Skutková tvrzení policejního orgánu a státního zástupce jsou částečně vědomě a úmyslně nepravdivá a částečně nepodložená konkrétními důkazy. Telefonické a prostorové odposlechy jsou tedy nezákonné a procesně nepoužitelné.
31. Dalším důvodem nepoužitelnosti důkazů je podle obviněného skutečnost, že soud prvního stupně je vázán svými vlastními právními závěry vyslovenými v pravomocném usnesení o vrácení věci k došetření ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 4 T 42/2016, v němž nezákonnost těchto důkazů vyslovil. Avšak soud prvního stupně i soud odvolací se následně ztotožnily se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, který rozhodl, že vyslovením nezákonnosti těchto důkazů v jiné trestní věci byl porušen zákon. Soudy však nebyly vázány hodnocením dílčích důkazů Nejvyšším soudem v jiné trestní věci. Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněných nesmí zhoršit postavení obviněného. Vzhledem k principu rovnosti nesmí tedy ani takové rozhodnutí, které vyslovilo procesní použitelnost těchto důkazů v jiné trestní věci, jakkoliv ovlivnit postavení obviněných v této trestní věci a nemůže odůvodnit odchýlení soudu prvního stupně od závazného názoru vysloveném v citovaném usnesení. Obviněný soudům obou stupňů rovněž vytknul, že se nijak nezabývaly tím, zda vůbec mohou záznamy o sledování osob a věcí z jiné trestní věci být použity v tomto trestním řízení.
32. V této souvislosti obviněný namítl i porušení § 45 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož je soud při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu vázán skutkovými zjištěními z rušeného rozsudku o zbývajících dílčích útocích téhož trestného činu. Ve zrušovaném rozsudku v tzv. první větvi kauzy však dospěl Vrchní soud v Praze k jiným skutkovým závěrům odůvodňujícím závěr o procesní nepoužitelnosti výstupů z odposlechu telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí. Tím tedy došlo k porušení § 45 odst. 1 tr. zákoníku, neboť soudy nižších stupňů byly vázány výše citovanými skutkovými zjištěními Vrchního soudu v Praze v tzv. první větvi kauzy, a rovněž i § 9 odst. 1 tr. ř., podle něhož v případech, v nichž se řešení předběžné otázky bezprostředně nedotýká otázky viny, ale jiné procesní otázky (zde použitelnosti konkrétních důkazů), je-li o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány.
33. Napadený rozsudek je rovněž podle názoru obviněného založen na nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutek, jehož se měl dopustit, měl být právně kvalifikován jako trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 4 tr. zákoníku, nikoliv jako trestný čin přijetí úplatku podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, učiněného v tzv. první větvi kauzy i v případech, v nichž by ryze formálně vzato jednání obviněného naplňovalo pouze znaky trestného činu podle § 331 tr. zákoníku (nikoliv podle § 256 tr. zákoníku), avšak k přijetí neoprávněného majetkového prospěchu ze strany úřední osoby došlo v souvislosti s veřejnou soutěží ve smyslu § 256 tr. zákoníku, je třeba skutek právně posoudit právě jako trestný čin podle § 256 tr. zákoníku. Pokud soudy nižších stupňů považovaly za reálně možné, že k ovlivnění veřejných zakázek došlo v rámci všech skutků, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž prokázání tohoto ovlivnění by vedlo k mírnější právní kvalifikaci, byly povinny tuto nejpříznivější variantu skutkového děje přijmout za základ pro právní posouzení skutku.
34. Obviněný MUDr. David Rath dále namítl, že mu byl uložen nezákonný trest, neboť mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře mimo trestní sazbu, nepřiměřeně přísný trest a také nedobytný peněžitý trest. Pokud by byla správně zvolena právní kvalifikace skutku jako trestného činu podle § 256 odst. 4 tr. zákoníku, uložený trest by se ocitl mimo trestní sazbu vyplývající ze zvláštní části trestního zákoníku. Uložený náhradní trest odnětí svobody pro případ nesplnění trestu spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahuje horní hranici trestu, který za tento trestný čin lze uložit. Podle § 68 odst. 3 tr. zákoníku nesmí dvojnásobek počtu denních sazeb ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody a náhradním trestem odnětí svobody za trest domácího vězení přesahovat horní hranici trestu odnětí svobody. Obviněnému byl napadeným rozsudkem uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let, náhradní trest odnětí svobody podle § 68 odst. 3 tr. zákoníku je 1 000 dní, tedy 2 roky a 270 dní, horní hranice trestní sazby za tento trestný čin je však 10 let.
35. Obviněný dále považoval uložený trest za nepřiměřeně přísný, v rozporu s principem proporcionality a principem „ultima ratio“. Soudy obou stupňů viděly v obviněném pouze odsouzeného zločince, a nikoliv též obětavého lékaře, manžela a otce pečujícího o dva nezaopatřené syny, neohroženého bojovníka za práva lékařů i pacientů a dostupnou a kvalitní zdravotní péči a též i významného regionálního i celostátního politika, který se významně zasadil o rozvoj Středočeského kraje i celé České republiky. V této souvislosti obviněný obsáhle připomenul veškeré své lékařské, společenské i politické zásluhy a namítl, že soudy při ukládání trestu žádnou z těchto jeho zásluh nijak nezohlednily. Odvolací soud přitom ani řádně nezkoumal, jaké jsou rodinné poměry obviněného, které osoby jsou na něho odkázány výživou a v jakém rozsahu, nezabýval se dopady uloženého trestu do rodinného života a duševní integrity nezletilých synů. Rovněž nebyly nijak zohledněny ani dosavadní negativní dopady trestního stíhání na obviněného a jeho rodinu. Soudy nepřihlédly k jeho jinak bezúhonnému životu ani k tomu, že ve výkonu trestu byl opakovaně kázeňsky odměněn, jeho chování bylo bezproblémové a svědomitě plnil veškeré povinnosti a po podmíněném propuštění se ihned dobrovolně zapojil do poskytování lékařské péče ve Vazební věznici Brno a Vazební věznici Praha-Pankrác a současně pracoval i na částečný úvazek jako lékař na poliklinice v Hostivicích. Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že bylo namístě postupovat podle § 44 tr. zákoníku a upustit od uložení souhrnného trestu.
36. Podle obviněného rovněž uložený peněžitý trest je trestem nedobytným, jehož uložení § 68 odst. 6 tr. zákoníku nepřipouští. Odvolací soud jej uložil v rozporu se zákonem i judikaturou Nejvyššího soudu, neboť nepostupoval ve dvou oddělených krocích, v nichž by nejprve stanovil počet denních sazeb s ohledem na závažnost trestného činu a následně určil výši jedné denní sazby vycházející z čistého příjmu obviněného. Naopak odvolací soud nejprve odhadem stanovil celkovou výměru peněžitého trestu, kterou považoval za adekvátní, a tu následně rozpočítal na jednotlivé denní sazby. Obviněnému byl uložen peněžitý trest ve výši 13 000 000 Kč (500 denních sazeb po 26 000 Kč), přitom výše výdělku ve výkonu trestu odnětí svobody může činit maximálně 13 750 Kč měsíčně, tedy cca 650 Kč denně. Na úhradu peněžitého trestu pak mohou připadat pouze 4 % jeho pracovní odměny, tedy přibližně 30 Kč denně. Je tedy zřejmá extrémní disproporce mezi příjmy obviněného použitelnými k úhradě peněžitého trestu a sazbou uloženého trestu, která porušuje zásadu přiměřenosti trestních sankcí ve smyslu § 37 odst. 2 a § 38 tr. zákoníku. Ani existující movitý a nemovitý majetek obviněného neumožňuje učinit závěr o dobytnosti peněžitého trestu. Odvolací soud si neopatřil dostatečné podklady, z nichž by byly zřejmé aktuální majetkové poměry obviněného, nezohlednil že majetek nabyl zcela zákonným způsobem a v převážné většině ještě před působením ve veřejných funkcích (často se jedná o rodinný majetek zděděný po předcích). Nezkoumal ani výši zákonných vyživovacích povinností, ani to, v jakém rozsahu bude jejich plnění znemožněno. Navíc zcela pominul dosavadní bezúhonnost obviněného, délku trestního řízení i dobu, která uplynula od skutku, který je obviněnému kladen za vinu. Přitom podle judikatury Ústavního soudu je třeba při ukládání trestu zohlednit nepřiměřenou délku soudního řízení. V případě obviněného trvá trestní řízení již od října 2011, přičemž prodlevu způsobil především postup orgánů činných v trestním řízení, tato délka byla mimo jiné způsobena neshodami mezi soudy nižších stupňů ohledně hodnocení stěžejních důkazů. Denní sazba uloženého peněžitého trestu je rovněž o 30 % vyšší než u spoluobviněné právnické osoby Metrostav. Odvolací soud ani nezdůvodnil, jakými úvahami dospěl k závěru, že čistý příjem, jehož by obviněný mohl dosáhnout za jeden den, je o 30 % vyšší než potenciální příjem jedné z největších tuzemských stavebních společností. S ohledem na výše uvedené dovolatel dovodil, že mu byl uložen zjevně nedobytný peněžitý trest.
37. Závěrem svého dovolání obviněný MUDr. David Rath navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu ohledně něj zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ohledně skutků pod body 5), 6), 7a) a 8) jej zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal.
c) Dovolání obviněného MUDr. Martina Houdka
38. Obviněný MUDr. Martin Houdek podal proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
39. Soudy nižších stupňů se podle názoru dovolatele dopustily nesprávného právního posouzení skutku, pokud jeho jednání kvalifikovaly jako zločin přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku. Obviněnému je kladeno za vinu, že zastupoval zadavatele veřejné zakázky „Nákup sanitních automobilů“ (Územní středisko záchranné služby Středočeského kraje), za zadavatele uzavřel kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání 48 sanitních vozidel, za sjednanou kupní cenou 110 351 904 Kč bez DPH, tedy 132 062 188,80 Kč s DPH. Dále je mu kladena za vinu skutečnost, že se dohodl na převzetí zálohy slíbené odměny se spoluobviněným MUDr. Petrem Kottem, od něhož následně převzal podíl odměny 740 000 Kč. Tato skutková zjištění jsou podle obviněného v rozporu s provedenými důkazy, zejména tvrzení, že údajně předaná částka 3 340 000 Kč byla zálohou slíbené odměny za zadání předmětné veřejné zakázky. Podle soudu prvního stupně nebylo zjištěno, že by zadávací řízení bylo ve prospěch konkrétního uchazeče ovlivněno. Přesto však soud dospěl k závěru, že tento fakt sám o sobě neznamená, že by úplatek v souvislosti s veřejnou zakázkou nemohl být i tak poskytnut v zájmu realizace zakázky. Obviněný zopakoval svoji dosavadní obhajobu, že chybí jakákoliv spojitost mezi údajným úplatkem a jeho jednáním a rovněž chybí popis jeho jednání, které by bylo možné označit za obstarávání věcí obecného zájmu a k němu pak vázat převzetí úplatku v této souvislosti. Jeho faktická úloha při uzavírání smlouvy o nákupu sanitních vozidel byla zcela marginální, neboť o vyhlášení zadávacího řízení rozhodl Středočeský kraj jako zřizovatel zadavatele, o výběru dodavatele sanitek rozhodla komise, s jejímž fungováním nebyl nijak spojován. On sám pouze podepsal kupní smlouvu, což bylo jeho povinností, která mu vyplývala z předchozího zadávacího řízení. Pokud by byl připuštěn argument soudu prvního stupně, že ujednání úplatku, resp. ovlivnění zakázky nebylo prokázáno, avšak to neznamená, že by úplatek v souvislosti s veřejnou zakázkou nemohl být i tak poskytován, bylo by možné za korupční jednání označit cokoliv, neboť ačkoliv by nebylo nic prokázáno, nebylo by možné ani vyloučit, že úplatek byl poskytnut. Odvolací soud se s touto již uplatněnou argumentací obviněného nijak nevypořádal a ani nevysvětlil, proč tyto námitky nepovažoval za významné pro své rozhodnutí. Z popisu skutku rovněž není jasné, kdo měl být poskytovatelem úplatku, neboť z něj pouze vyplývá, že obviněný Ing. Martin Jireš přinesl finanční částku, předal ji MUDr. Petru Kottovi, který ji donesl domů, za přítomnosti obviněné MUDr. Kateřiny Kottové částku rozdělil na části a část peněz předal obviněnému MUDr. Martinu Houdkovi.
40. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění trestného činu podplacení a přijetí úplatku jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný označil závěr o důvodu předání finanční částky spoluobviněným MUDr. Petrem Kottem jeho osobě za nepodložený a v rozporu s presumpcí neviny.
41. Soud prvního stupně odmítl jako nevěrohodnou jeho obhajobu, že šlo o vrácení dluhu MUDr. Kateřiny Kottové, avšak existencí dluhu, případně jeho předchozí úhradou se vůbec nezabýval. Obhajobu obviněné přitom označil za nevěrohodnou z důvodu, že MUDr. Kateřina Kottová již více než rok disponovala na svém bankovním účtu zůstatkem, který umožňoval půjčený obnos vrátit. Soud se však nepokusil zjistit okolnosti dohody o zápůjčce a podmínky jejího vrácení. Nelze tak vyloučit, že byl sjednán konkrétní termín vrácení zápůjčky nebo sjednáno právo věřitele, aby mu byl dluh vrácen na požádání, případně že mohl dlužník plnit, kdykoliv se k tomu rozhodl. Podle soudu vylučuje verzi obviněného rovněž to, že nebyla v komunikaci mezi obviněnými jediná zmínka o vrácení finančních prostředků. Stejně tak ovšem ani nepadla naopak jakákoliv zmínka, že by mělo jít o úplatek. Ani použitý pojem „relativně větší finanční obnos“, který by podle soudu znamenal, že by o vrácení dluhu jistě padla zmínka, nemá žádnou vypovídací hodnotu, neboť vzhledem k majetkovým poměrům obviněného nešlo o obnos, který by pro něj měl zásadní význam. Obviněný má tedy za to, že nebyla nijak vyvrácena jeho obhajoba, že předaná finanční částka byla vrácením dluhu, a pokud ho soudy uznaly vinným trestným činem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, byla porušena zásada „in dubio pro reo“ a princip presumpce neviny.
42. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se dovolatele a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
d) Dovolání obviněného Ing. Martina Jireše
43. Obviněný Ing. Martin Jireš podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
44. Podle tohoto dovolatele je napadené rozhodnutí založeno na nezákonných prostorových a telefonických odposleších. Tyto odposlechy prohlásil za nezákonné Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 4 T 42/2016, a nařídil, aby v dalším řízení orgány činné v přípravném řízení vyřadily ze spisového materiálu veškeré důkazy mající původ v takto nezákonně provedených odposleších. Proti tomuto rozhodnutí nebyl podán žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek, nabylo tedy právní moci a je nutné je považovat za konečné a nezměnitelné. Tyto odposlechy přitom označil za nezákonné i Vrchní soud v Praze v rámci první větve případu (usnesení ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018). Ačkoliv Nejvyšší soud ve svém rozsudku vydaném z podnětu stížnosti pro porušení zákona ze dne 7. 6. 2016, 6 Tz 3/2017, rozhodl, že odposlechy považuje za zákonné, jde o tzv. akademický výrok, který má účinek pouze „pro futuro“ v jiných trestních věcech. Takové rozhodnutí nemůže prolomit právní moc dřívějších rozhodnutí a nemůže bezprostředně zhoršit postavení konkrétní osoby. Citované usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno přibližně půl roku před uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu, a je tedy závazné. Přitom materiálně se nejedná o jiný trestní případ, neboť tato projednávaná trestní věc je pouze částí jednoho trestního případu, který byl uměle rozdělen na tzv. první a druhou větev. Jedná se o tytéž odposlechy, které jsou v první větvi považovány za nezákonné a naopak v druhé větvi za zákonné. Tím je porušen princip rovnosti obviněných v první a druhé větvi, ostatně obchodní společnost PURO-KLIMA, a. s., byla v druhé větvi uznána vinnou za skutek týkající se veřejné zakázky „Vybavení Domova důchodců s lůžky následné péče a oddělením rehabilitace a vybavení Niederleho pavilonu oblastní nemocnice Kladno, a. s.“, ačkoliv v první větvi byl zproštěn obžaloby obviněný, jehož jednání bylo přičítáno této právnické osobě. Bez odposlechů chybí důkaz o údajné trestné činnosti dovolatele a rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, což naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
45. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podplacení podle § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jinou osobou ve smyslu tohoto zákonného ustanovení, vůči které má směřovat úmysl opatřit značný prospěch, nemůže podle názoru dovolatele být osoba samotného upláceného, tedy manželé Kottovi, jak dovodil odvolací soud. Podle § 334 tr. zákoníku se úplatek dostává nebo má dostat uplácené osobě a s ohledem na toto výkladové ustanovení je třeba vykládat pojem „jiné osoby“ podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku, proto se za poskytnutí, nabídku nebo slib úplatku „jinému“ považuje poskytnutí, nabídka nebo slib úplatku „uplácené osobě“. Naproti tomu „jinou osobou“ ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku musí být logicky osoba odlišná od samotného upláceného, neboť činem podle odst. 1 § 332 tr. zákoníku pachatel navíc sleduje úmysl opatřit jinému značný prospěch, což lze dovodit právě z odkazu dikce odst. 2 na odst. 1 § 332 tr. zákoníku – jinou osobou je tedy osoba odlišná od upláceného, tedy jiné osoby uvedené v odst. 1 § 332 tr. zákoníku. Kvalifikovaná skutková podstata § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je pak naplněna, pokud měl pachatel v úmyslu opatřit sobě nebo jiné osobě (odlišné od upláceného) značný prospěch, neboť úplatek má být prostředkem pro opatření prospěchu buď osobě, která uplácí, nebo jiné osobě rozdílné od upláceného. V kvalifikované skutkové podstatě § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je vedle úmyslu opatřit jinému značný prospěch navíc alternativně obsažen úmysl způsobit jinému značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Jinou osobou se tedy ve smyslu tohoto ustanovení nemůže rozumět podplácený, neboť takový výklad by vedl k absurdnímu závěru, že by pachatel poskytoval uplácenému úplatek s úmyslem tomuto uplácenému způsobit značnou škodu. Jinou osobou ve smyslu § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tak může být pouze osoba odlišná od upláceného.
46. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v části týkající se jeho osoby ve výroku o vině a trestu, a to v celém rozsahu, a aby přikázal odvolacímu soudu věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout, alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení rozsudku jej sám obžaloby zprostil.
e) Dovolání obviněného Ing. Jiřího Anděla
47. Obviněný Ing. Jiří Anděl podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), l) a m) tr. ř.
48. Nejprve namítl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho návrhem na vyloučení přísedící soudu prvního stupně paní Gabriely Nardelli, ačkoliv jeho podání ze dne 10. 5. 2021 bylo možno považovat za odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný namítl, že se uvedená přísedící na sociálních sítích vyjadřovala k probíhající kauze MUDr. Davida Ratha, přičemž na Twitteru deklarovala jasný negativní postoj k tomuto spoluobviněnému, který se poté odrážel v jejím přístupu ke všem obviněným, kteří měli MUDr. Davidu Rathovi v trestné činnosti napomáhat. Ze sociálních sítí je naopak zřejmý obdiv k práci Policie ČR a Nejvyššího státního zastupitelství. Členka senátu soudu prvního stupně paní Gabriela Nardelli již před zahájením hlavního líčení ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 42/2016 dlouhodobě vyjadřovala souhlas s odsouzením obviněného MUDr. Davida Ratha, aniž by znala spis 4 T 21/2013 týkající se tzv. první větve této trestní věci. Obviněný v této souvislosti připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 7 Nd 310/99, v němž Nejvyšší soud nepřipustil, aby byla soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Jaroslava Maternová zákonnou soudkyní v případu obviněného I. J., o němž se dříve negativně vyjadřovala. Paní Gabriela Nardelli se navíc stala členkou příslušného senátu později, než byly předsedkyní senátu ve věci učiněny první úkony, což je sám o sobě nestandardní postup. Podle obviněného tedy o jeho vině rozhodla soudkyně, která měla být podle § 30 odst. 1 tr. ř. z rozhodování vyloučena, a v důsledku toho došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Jelikož Vrchní soud v Praze nijak nerozhodl o odvolání obviněného v této otázce, založil tím rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
49. Obviněný dále spatřoval zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními ohledně skutku pod bodem 6) výroku o vině soudu prvního stupně, týkajícího se zakázky „Rekonstrukce objektu SO.03 v Oblastní nemocnici Kolín“. Podle dovolatele nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval, že ještě před otevřením obálek s nabídkami do zadávacího řízení na zhotovitele předmětné veřejné zakázky znal nabídky ostatních soutěžitelů. Takový závěr nelze učinit ani z prostorového odposlechu z kanceláře obviněné MUDr. Kateřiny Kottové ze dne 12. 3. 2012, který soudy považovaly za klíčový a z něhož je patrné, že obviněný sděloval spoluobviněné, že všichni soutěžící měli v nabídkách chyby. Odposlech byl pořízen týden po oficiálním otevření obálek s nabídkami soutěžitelů, jejichž zástupci byli tomuto úkonu přítomni. Obsah obálek se tímto okamžikem stal veřejnou záležitostí, není proto překvapivé, že obviněný měl týden po otevření obálek informace o ostatních nabídkách. I všichni zástupci ostatních soutěžitelů ve svých výpovědích jednoznačně vyloučili jakoukoli dohodu ohledně obsahu nabídek, či dokonce vzájemnou kooperaci. Na spolupráci soutěžitelů nelze usuzovat ani ze skutečnosti, že se ohledně speciálních profesí obraceli na stejné dodavatele, neboť problematice medicinálních plynů se věnuje jen velmi málo subjektů a obchodní společnost Daniševský, spol. s r. o., již v minulosti úspěšně problematiku medicinálních plynů v kolínské nemocnici řešila. Závěr soudů, že oslovení stejných subjektů prokazuje dohodu soutěžitelů, považoval obviněný za absurdní i z důvodu, že i společnost IMOS Brno, a. s., která se do údajné dohody podle soudu prvního stupně jako jediná nezapojila, rovněž oslovila obchodní společnost PRIMATECH, s. r. o., a pravděpodobně i obchodní společnost Daniševský, spol. s r. o. Navíc nabídka této společnosti nebyla doručena včas a obsahovala nejvyšší soutěžní cenu. Cena nabídnutá obviněnou Metrostav tak byla pro Oblastní nemocnici Kolín nejvýhodnější a nebyla výsledkem žádné protiprávní činnosti. Podle názoru dovolatele rovněž měli být obviněni i ostatní soutěžitelé, opačný postup je v rozporu s § 2 odst. 3 tr. ř., případně svědčí o tom, že si orgány činné v trestním řízení nejsou jisté, že k nezákonné dohodě došlo. Obviněný rovněž připomenul telefonický hovor, v němž obviněný MUDr. Petr Kott varoval obviněnou MUDr. Kateřinu Kottovou: “Pozor, šmejdí kolem toho Metrostav“. Takový výrok vylučuje, že by byl se společností Metrostav domluven na jakémkoliv nekalém jednání.
50. Stejnou vadou podle názoru dovolatele soudy nižších stupňů zatížily řízení i ohledně skutku pod bodem 8) výroku o vině týkajícím se „Rekonstrukce bloku C2 – Oblastní nemocnice Kladno“. Obviněný se naposledy setkal s obviněnou MUDr. Kateřinou Kottovou dne 15. 3. 2012, následně byla 2. 4. 2012 vyhlášena soutěž, avšak bez stavební projektové dokumentace, bez které však nejde nabídku nacenit. Pokud by se měl dopustit trestného činu podle § 256 tr. zákoníku, nabídka obviněné Metrostav by nezbytnou komunikaci obsahovala, neboť ji měla k dispozici, protože původně tato část nemocnice měla být rekonstruována na základě opční smlouvy, která byla součástí veřejné soutěže vyhlášené dne 1. 8. 2008 na část „A“ kladenské nemocnice vč. CAM a pavilon „C2“. Tuto soutěž vyhrálo čtyřsdružení (Energie Kladno, Hospimed, PURO-KLIMA) v čele se společností Metrostav a právě obviněný byl pověřen k jednání s nemocnicí. Skupina byla na dokončení celého úkolu připravena, avšak v důsledku politického rozhodnutí došlo k vyhlášení nové soutěže na pavilon C2. V období od setkání s MUDr. Kateřinou Kottovou do vyhlášení soutěže došlo k rozhodnutí čtyřsdružení se již nového výběrového řízení nezúčastnit, neboť nechtěli spolupracovat s Konstruktivou Branko, a. s., jak požadovali představitelé kladenské nemocnice. Současně si byli vědomi, že žádný vítěz soutěže nebude moci splnit zadání bez spolupráce s nimi, neboť obě části nemocnice na sebe navazují a rekonstrukci není možné provádět izolovaně. Vzhledem k výše uvedenému považuje dovolatel za zcela nesprávné závěry soudů nižších stupňů, že se sešel se spoluobviněnou Lucií Novanskou za účelem úpravy zadávacích podmínek, neboť odporují realitě i obsahu spisu. Obviněný připustil, že jej mohla obviněná MUDr. Kateřina Kottová požádat, aby se s Lucií Novanskou spojil, avšak nejprve oslovil ostatní členy čtyřsdružení a rozhodli se nabídku nepodávat. Ostatně je nesporné, že žádná nabídka podaná nebyla. Rovněž není bez významu, že autor původní projektové dokumentace pro zadávací řízení v roce 2008, společnost DOMY, spol. s r. o., odmítla soutěž na pavilon C2 technicky připravit, a tak kladenská nemocnice požádala pracovníka Metrostavu, aby vypracoval odhady finančních nákladů na realizaci C2 a další potřebné dokumenty. Pokud by se obviněný chtěl předmětné trestné činnosti dopustit, předal by veškeré potřebné dokumenty obviněné Lucii Novanské, která by je použila jako nezbytnou přílohu k podmínkám vyhlášené soutěže, což se prokazatelně nestalo.
51. Za nesprávné obviněný rovněž označil úvahy soudů nižších stupňů o diskriminačních podmínkách (např. vyloučení subdodavatelů či doložení zkušeností a vysokého obratu), neboť tyto požadavky mají oporu v zákoně o veřejných zakázkách a zejména v případech dodavatele zdravotnické technologie si nemocnice samy chtějí ověřit kvalifikaci a reputaci dodavatele, což by v případě subdodávky bylo možné pouze omezeně. Navíc zadání soutěže C2 de facto kopírovalo podmínky soutěže z roku 2008.
52. Konzultace obviněného s MUDr. Kateřinou Kottovou či zástupcem nemocnice L. K. nikdy nepřekročily tolerovaný rámec vymezený v § 33 zákona o zadávání veřejných zakázek a v judikatuře k tomuto zákonnému ustanovení. Navíc obviněného k těmto konzultacím opravňovala smlouva uzavřená v roce 2008 na rekonstrukci CAM, která obsahovala i opční ujednání ohledně rekonstrukce pavilonu C2, a zájem o konzultace měli především právě představitelé nemocnice, neboť společnost, která zpracovala podmínky soutěže pro veřejnou zakázku v roce 2008, odmítla dále s nemocnicí spolupracovat. I pokud by byly konzultace s představiteli kladenské nemocnice považovány za nezákonné, jednání obviněného podle jeho názoru nemohlo překročit hranice přípravy ve smyslu § 20 odst. 1 tr. zákoníku, soudy nižších stupňů se při hodnocení této otázky tedy dopustily nesprávného právního posouzení. U trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku pak není příprava trestná.
53. Obviněný zpochybnil i své zařazení mezi členy organizované skupiny, neboť obviněná MUDr. Kateřina Kottová si opakovaně stěžovala na jeho mnohomluvnost, z čehož plyne, že obviněný nikdy nic neskrýval a do žádné konspirace nebyl nikdy zasvěcen, natož aby se jí účastnil.
54. Dovolatel rovněž velmi stručně namítl, že napadené rozhodnutí bylo založeno na procesně nepoužitelných důkazech, tj. na nezákonným způsobem provedených záznamech telefonického provozu, jak namítali ve svých dovoláních ostatní spoluobvinění.
55. Nesprávné právní posouzení, a tedy naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný dovodil i v nesprávném výpočtu údajné škody způsobené skutkem pod bodem 6). Odvolací soud vycházel pouze ze složky a) nabídkové ceny, avšak takový postup je nesprávný, jak vyplývá ze znaleckých posudků znalkyně Ing. Renáty Klímové, jejíž posudky byly oběma soudy považovány za správné. Již ve svém posudku ze dne 26. 5. 2015 upozornila, že cenu stanovila pouze a) za provedení díla stavby v rozsahu položek výkazu výměr projektanta a že její částka neobsahuje náklady b) za ostatní práce s realizací díla (stavby) související a náklady c) zajištění publicity projektu, stejně tak neobsahuje náklady na další požadavky zadavatele uvedené ve „Výzvě k podání nabídky“ ze dne 7. 2. 2012. Toto tvrzení ještě doplnila dodatkem k tomuto posudku, v němž poukázala na problém spočívající v jiné metodice kalkulací Metrostavu. Zadávací podmínky mezi jednotlivými částmi ceny nerozlišovaly, dávaly soutěžitelům volnost, do které části ceny, jaké položky a v jaké výši nacení, rozhodující byla pouze výsledná cena, tedy a) + b) + c). Uchazeči tedy měli nacenit nutné náklady vyjmenované v b), ale nebylo podstatné, do které části ceny tyto náklady přiřadí (např. důsledné oddělení stavební činnosti od provozu nemocnice, provádění veškerých prací mimo dobu nočního klidu, ale zároveň dokončení prací za 11 měsíců atd.). Tyto specifické náklady nemohla znalkyně ve svém posudku zohlednit, neboť ve svém výpočtu vycházela důsledně z katalogů a ceníků ÚRS k únoru 2012, které tato specifika rekonstrukce nemocnice nezahrnovaly. Údajný zisk uváděný v rozhodnutí odvolacího soudu je nižší než náklady vyvolané specifickými požadavky nemocnice na rekonstrukci objektu SO.03 kolínské nemocnice. Veřejná zakázka se navíc týkala rekonstrukce nemocnice, u níž nikdy nelze určit předem skutečné náklady vzniklé v budoucnu a vyvolané nečekaným stavem rekonstruovaných objektů. Nabídka Metrostavu tedy nebyla navýšena oproti ceně obvyklé, byla vypočtena na samotné hraně rentability, tvrzení o předražení proto není správné. V řízení nebylo prokázáno, že by obviněný na základě dohody s jiným zájemcem nebo uchazečem vyvíjel činnost směřující k zadání veřejné zakázky za nepřiměřeně vysokou nebo jinak nevýhodnou cenu. Proto nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty žádného trestného činu, který byl obviněnému kladen za vinu.
56. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, které se jej týkají, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. uložil odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
f) Dovolání obviněného Ing. Pavla Piláta
57. Obviněný Ing. Pavel Pilát podal proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř.
58. Shodně s dalšími obviněnými nejprve namítl nesprávné obsazení senátu Krajského soudu v Praze, neboť došlo k chybě při konstituování senátu 4 T a přísedícími se nezákonně a zcela netransparentně stali JUDr. Zdeněk Morávek, Gabriela Nardelli a náhradní přísedící Anna Kristlová. Obviněný uplatnil víceméně totožné námitky jako další spoluobvinění. Zejména zdůraznil, že jelikož nebylo možno sestavit senát z přísedících soudního oddělení č. 1, podle rozvrhu práce bylo třeba obsadit senát z přísedících soudního oddělení č. 2, a pokud nebylo možné vybrat ani z nich, bylo třeba určit přísedící ze soudního oddělení č. 4, kam byli zařazeni oba původní přísedící. Tím bylo porušeno právo obviněného na zákonného soudce, neboť podle judikatury Ústavního soudu se právo na zákonného soudce vztahuje i na přísedící. Dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 5 Tdo 23/2021, a nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/20, a ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10. Změna ve složení senátu, který bude ve věci rozhodovat, nebyla podle dovolatele řádně odůvodněna, výběr přísedících nebyl transparentní a předvídatelný, nebyl ani v souladu s pravidly rozvrhu práce soudu prvního stupně, přičemž nebylo vysvětleno, proč byli vyloučeni původní přísedící Eva Pašková a Ing. Miloš Petíř, kteří rozhodovali ve věci s předsedou senátu JUDr. Ivo Zelinkou při prvním nápadu věci, zejména když stále byli i po novém nápadu věci přísedícími senátu 4 T soudu prvního stupně, který byl po senátu 2 T následujícím v pořadí pro zastoupení přísedících přidělených do senátu 1 T. Místo tohoto postupu v souladu s rozvrhem práce soudu prvního stupně došlo k doplnění rozhodujícího senátu o přísedící a náhradní přísedící, které v době opětovného nápadu věci nebyly zvolenými přísedícími tohoto soudu. Reálně tak byl rozhodující senát ve věci konstituován až podle rozvrhu práce platného pro rok 2019, nikoli podle rozvrhu práce platného ke dni druhého nápadu věci. Navíc není ani zřejmé, proč se členkou senátu stala paní Gabriela Nardelli v pořadí sedmá v senátu 4 T, a nikoli paní Anna Kristlová v pořadí čtvrtá v senátu 4 T soudu prvního stupně. Všechny tyto námitky o odnětí věci zákonnému soudci však odvolací soud ignoroval.
59. Dále obviněný ve shodě s dalšími obviněnými namítl, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou založeny na procesně nepoužitelných nezákonných a nedůvodně neprovedených důkazech. Nezákonnými důkazy jsou podle obviněného zejména odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a záznamy o sledování osob a věcí, z nichž soudy nižších stupňů neměly v tomto řízení vycházet. Odvolací soud nerespektoval ve věci vyhlášené a pravomocné usnesení o vrácení věci, v němž tyto důkazy byly označeny za nezákonné, nevypořádal se ani s naprosto nezákonným postupem státního zástupce, v jehož důsledku byly tyto nezákonné důkazy i v době rozhodování spisu součástí trestního spisu obviněného. Ignorována byla i místní nepříslušnost státního zastupitelství v přípravném řízení, přičemž nebyl namístě poukaz na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/2012, neboť v něm Ústavní soud konstatoval, že jeho závěry nedopadají na případ účelového postupu státního zastupitelství, kterým jsou porušovány principy právního státu. Za nezákonné dovolatel označil i rozdělení předmětné trestní věci na dvě samostatné větve. Dále obviněný namítl, že záznamy odposlechů a sledování přehrávané v hlavním líčení byly naprosto nesrozumitelné, tudíž neměl možnost se k jejich obsahu vyjádřit. V tomto směru zpochybnil závěr odvolacího soudu o jejich důkazní průkaznosti. Obviněný namítl i existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť nebyl proveden výslech svědka K., stavbyvedoucího Metrostavu, rovněž nebyly provedeny listinné důkazy, které by prokázaly procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení, stejně tak nebyly provedeny důkazy znaleckým posudkem a odborným vyjádřením znalkyně PhDr. Marie Hes Svobodové, Ph.D., z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická expertiza – fonoskopie a znaleckým posudkem z téhož oboru znalce Ing. Zdeňka Švendy, Ph.D., které posuzovaly kvalitu nahrávek záznamů telefonních hovorů a prostorových odposlechů.
60. Podle obviněného jsou rovněž skutková zjištění soudu ve vztahu k existenci nabídky, resp. akceptaci požadovaného úplatku obviněným, v naprostém rozporu s obsahem provedených důkazů. Zejména nebylo žádným provedeným důkazem prokázáno, že by byly předmětné veřejné zakázky [skutky pod body 6) a 8)] jakkoliv manipulovány ve prospěch některého z účastníků zadávacího řízení. Nebyla ani prokázána žádná dohoda společnosti Metrostav s některým z dalších účastníků, tím méně pak může být prokázáno vědomí obviněného o takové dohodě. Odvolací soud ve svém rozsudku výslovně uvedl, že případné nestandardní úpravy na losovacím zařízení v případě první zakázky [skutek pod bodem 6)] nebylo možno prokázat, ale je nepravděpodobné, že by tomu tak nebylo. Taková argumentace je však nepřípustnou spekulací, která není nijak podložena, což ostatně přiznal i sám odvolací soud. Přitom bez prokázání ovlivnění zadávacího řízení a dohod mezi účastníky a bez prokázání vědomí obviněného o takových dohodách nelze dospět ani k závěru o údajných slibech či nabídkách úplatků.
61. Ve vztahu ke skutku pod bodem 6) v řízení nebylo prokázáno, že by účelem schůzek obviněného se spoluobviněnou MUDr. Kateřinou Kottovou mělo být jednání o poskytnutí finančního plnění. Z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, za jakou činnost měl dovolatel obviněné MUDr. Kateřině Kottové úplatek slibovat. Přitom nemohlo jít o ovlivnění zadávací dokumentace ve prospěch obviněné společnosti Metrostav, neboť údajný úplatek měl být nabízen v době, v níž již byli vybraní zájemci vyzváni k podání nabídek v rámci zadávacího řízení. Provedeným dokazováním pak bylo zcela vyvráceno i tvrzení soudu, že byl obviněným nabízen úplatek ve výši 10 000 000 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že zisk společnosti Metrostav z této zakázky měl dosahovat přibližně 4 milionů Kč, úplatek v tvrzené výši by tak postrádal jakýkoliv ekonomický význam. Úvaha soudu, že motivací bylo případné získání referencí pro další realizované zakázky, neboť v roce 2012 mělo dojít k poklesu realizace nabízených zakázek, a význam tedy mělo získání i takové zakázky, je pouhou ničím nepodloženou spekulací. Navíc údajný úplatek měl být nabídnut již na počátku tohoto roku, v době, v níž výhled na rok 2012 z pohledu nabízených zakázek pro realizaci nebyl ještě zcela ucelený. Obviněný dále namítl, že ani na jedné ze schůzek s MUDr. Kateřinou Kottovou nedal slib nějakého plnění, natož úplatku, ani nic nežádal. Ze záznamu žádné schůzky ani neexistuje záznam, který by závěry odvolacího soudu prokazoval. Ani závěr soudu, že úplatek měl odpovídat přibližně 10 % z ceny zakázky, nemá oporu v provedeném dokazování. Z čísel zmiňovaných v záznamech hovorů obviněných nebo zapsaných v poznámkách obviněné MUDr. Kateřiny Kottové soud dovozuje pokaždé jiné závěry. V případě skutku pod bodem 6) mají čísla 6 a 4 vyjadřovat procentuální poměr dělení úplatku a zároveň i výši úplatku v milionech, současně v případě skutku pod bodem 8) má jít o procentuální poměr splatnosti úplatku. S tímto rozporem se odvolací soud nijak nevypořádal. Z provedeného dokazování tedy nevyplývá, že by obviněný v souvislosti se zakázkou pod bodem 6) výroku o vině přislíbil nějaké finanční plnění, natož pak ve výši 10 milionů Kč.
62. Rozpor skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů obviněný spatřoval i v případě skutku pod bodem 8) výroku o vině. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by zadávací řízení bylo jakkoliv ovlivněno ve prospěch obviněného Metrostavu. Soudy nižších stupňů nijak nezohlednily, že předmětná veřejná zakázka byla obviněnou společností Metrostav již dříve vysoutěžena jako tzv. opce v souvislosti s vysoutěženou zakázkou Centrum akutní medicíny v roce 2008. Veškerá zachycená komunikace zainteresovaných osob tak navazovala na tuto vysoutěženou zakázku. Z provedeného dokazování rovněž nevyplývá, že by obviněná společnost Metrostav měla zájem se předmětného zadávacího řízení účastnit a podat nabídku. Žádný z provedených důkazů, na jejichž základě odvolací soud vyvozuje údajnou manipulaci zadávacího řízení, se nevztahuje k obviněnému a z provedeného dokazování nevyplývá, že by obviněný o tomto ovlivnění věděl a že by v souvislosti s tím komukoliv nabízel jakýkoliv úplatek. Ani ze záznamů rozhovorů mezi obviněným a MUDr. Kateřinou Kottovou nevyplývá žádný slib finančního plnění. Zcela obecná a nic neříkající tvrzení o údajných dohodách mezi obviněnou MUDr. Kateřinou Kottovou a dalšími obviněnými, z rozhovorů, jichž se dovolatel neúčastnil, odvolací soud v napadeném rozhodnutí interpretuje jako potvrzení údajného slibu úplatku v souvislosti se zakázkou pod bodem 6) a souhlas s poskytnutím úplatku pod bodem 8). Obviněný dále namítl, že není zřejmé, co čísla zmíněná na schůzce s obviněnou MUDr. Kateřinou Kottovou měla znamenat a zda se vůbec měla týkat předmětné zakázky. Jak již bylo uvedeno, číselné údaje navíc soud hodnotí v případě každého skutku odlišně. Výše údajného úplatku přitom nevyplývá z žádného ve věci provedeného důkazu, pouze z představy soudu, že takové úplatky mohly být poskytovány. Rovněž i v případě této zakázky je zcela nelogické, aby úplatek činil 10 % z ceny zakázky, neboť průměrný zisk společnosti Metrostav ze zakázek se pohybuje ve výši 1-2 % z ceny zakázky.
63. V rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku, který je mu kladen za vinu, neboť nebylo prokázáno naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Zavinění pachatele nelze předpokládat, musí vyplývat z provedeného dokazování, což v posuzovaném případě nebylo naplněno. Odvolací soud rovněž dospěl k nesprávnému závěru, že obviněný v souvislosti se skutkem pod bodem 8) měl „slíbit úplatek“. Taková právní kvalifikace vyžaduje, aby poskytl, nabídl nebo slíbil jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí úplatek. Skutkové závěry soudů však spočívají v tom, že měl akceptovat požadavek obviněné MUDr. Kateřiny Kottové, sám nevznášel žádné požadavky, proto nemohl úplatek nabídnout ani slíbit.
64. Rovněž ve vztahu ke skutku pod bodem 8) odvolací soud vůbec nevzal v potaz fázi, do níž se mělo dostat údajné ovlivnění zakázky, v souvislosti s nímž měl slíbit úplatek. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by obviněná společnost Metrostav chtěla podat do zadávacího řízení svou nabídku, a tedy že by k ovlivnění tohoto řízení došlo. Takové jednání mohlo být tedy posouzeno pouze jako jednání přípravné, které u dotčené skutkové podstaty není trestněprávně postižitelné.
65. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve všech částech týkajících se dovolatele napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
g) Dovolání obviněné právnické osoby HOSPIMED
66. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná obchodní společnost HOSPIMED prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. 67. Obviněná právnická osoba ve shodě s obviněným Ing. Martinem Jirešem namítla, že bylo její odsouzení založeno na procesně nepoužitelných důkazech, a to záznamech telefonních hovorů a sledování osob. Dále uvedla, že byla uznána vinnou stejným skutkem, pro který byl její jednatel MUDr. Jindřich Řehák zproštěn obžaloby ačkoli jeho jednání se obviněné přičítá. Takové protichůdné rozhodnutí bylo možné vydat pouze proto, že trestní řízení obviněné právnické osoby bylo z trestní věci obviněného MUDr. Jindřicha Řeháka vyloučeno, aniž by pro to objektivně existovaly jakékoli důležité důvody. Policejní orgán přitom neodůvodnil, proč není možné vést proti fyzické a právnické osobě společné řízení podle § 20 odst. 1 tr. ř. a § 30 t. o. p. o.
68. Trestní stíhání obviněného MUDr. Jindřicha Řeháka bylo zahájeno v červenci 2012, avšak k obvinění obviněné právnické osoby HOSPIMED došlo až v říjnu 2013. Z úředního záznamu založeného v trestním spisu navíc vyplývá, že policejní orgán nezvažoval v původním řízení trestní odpovědnost právnických osob a ta se měla posoudit analogicky postupem podle § 23 odst. 1 tr. ř., tedy po vyloučení věci ze společného řízení. Takový postup je přitom v rozporu se zásadou legality a oficiality, neboť v té době byl již účinný zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a nic nebránilo společnému řízení podle ustanovení § 31 t. o. p. o. Tento postup vysvětlil napadený rozsudek pouze tím, že podle § 23 tr. ř. má být rozhodováno usnesením, a nikoli úředním záznamem, a proto nebylo konáno společné řízení, a také odkazem na nutnost postupovat ve vazebních věcech s nejvyšším urychlením. Postup policejního orgánu byl rovněž v rozporu s čl. 12 závazného pokynu policejního prezidenta č. 30/2009, který upravuje postup policejního orgánu při vyloučení věci. Obě řízení probíhala vedle sebe a díky jiné spisové značce trestního řízení vedeného s obviněnou právnickou osobou následně soudy použily jako usvědčující důkaz odposlechy a záznamy ze sledování osob, které v původním řízení odvolací soud označil za nezákonné. Přitom v této trestní věci označil stejné důkazní prostředky za nezákonné soud prvního stupně po podání obžaloby a trestní věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Státní zástupce se neřídil rozhodnutím soudu prvního stupně, podal stejnou obžalobu znovu poté, co Nejvyšší soud akademickým výrokem vydaným v původním řízení o stížnosti ministra spravedlnosti rozhodl, že odvolací soud porušil zákon ve prospěch obviněných a odposlechy nebyly nezákonné. Soud prvního stupně, u nějž došlo mezitím ke změně obsazení senátu, opětovně podanou obžalobu přijal a nařídil hlavní líčení, v němž své rozhodnutí o vině založil na pořízených záznamech a odposleších.
69. Akademický výrok Nejvyššího soudu s ohledem na princip rovnosti zbraní neumožnil využít odposlechy a záznamy o sledování osob a věcí v neprospěch obviněných v původním řízení, a neumožňuje je v neprospěch obviněných využít ani v tomto trestním řízení, neboť jde o totožné odposlechy vydané na základě totožných příkazů a pro totožný skutek, navíc i v tomto řízení byly odposlechy a záznamy o sledování již soudem označeny za nezákonné. Jiná spisová značka zásah akademického výroku do postavení obviněné neospravedlňuje. Navíc by rozhodnutí Nejvyššího soudu do postavení obviněné právnické osoby nijak nezasáhlo, pokud by orgány činné v trestním řízení neporušily pravidlo § 31 t. o. p. o. a vedly společné řízení o obviněné fyzické a právnické osobě. S ohledem na zásadu rovnosti zbraní platnost závěrů akademického výroku „pro futuro“ neznamená, že váže soudy nižších stupňů v každém jejich rozhodování časově následujícím, ale v každém rozhodování v obdobných věcech, tedy precedenčně. Opačný závěr by totiž „ad absurdum“ mohl vést k situaci, v níž by stačilo vyloučit věci jednotlivých obviněných do samostatných řízení, v nichž by již akademický výrok Nejvyššího soudu mohl vyvolat právní následky.
70. Obviněná dále namítla, že jí byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť v rozporu s ustanovením § 21 odst. 3 t. o. p. o. nebyl určen rozsah zákazu uzavírat smlouvy na plnění veřejných zakázek, zákazu účastnit se zadávacího řízení nebo veřejné soutěže podle jiných právních předpisů, ačkoliv toto ustanovení předpokládá, že soud v odsuzujícím rozsudku vymezí rozsah, v jakém se právnické osobě plnění a účast ve veřejných zakázkách nebo jiných soutěžích zakazuje. Trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejných soutěžích je svou povahou trestem zákazu činnosti, u něhož rozhodovací praxe dovodila, že zakazovaná činnost musí být v rozsudku určena přesně a jednoznačně tak, aby nevznikaly pochybnosti při výkonu trestu a aby byl výkon trestu kontrolovatelný. Vždy pak platí, že uložený trest musí bezprostředně a přímo souviset s trestnou činností, a naopak nesmí být zákaz rozšiřován na činnost, která se spácháním činu nesouvisí. Obdobná pravidla se přitom dají vztáhnout i na trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejných soutěžích, u něhož dosud nebyla v judikatuře rozvinuta žádná konkrétní pravidla. Ačkoliv tento trest ze své podstaty již vymezuje zakázanou činnost, činí tak natolik široce, že § 21 odst. 3 t. o. p. o. předpokládá, že soud sám určí rozsah zakázaných smluv a zadávacích řízení. Tuto povinnost nenaplní tím, že zakáže veškeré smlouvy a veškeré druhy zadávacích řízení podle § 3 zákona o veřejných zakázkách, který vyjmenovává veškeré druhy zadávacích řízení, a zakáže veškeré soutěže podle jiných právních předpisů.
71. Nadto i z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud neměl v úmyslu zakázat veškeré smlouvy na plnění veřejných zakázek. Podle odůvodnění nechtěl odsouzené právnické osobě zakázat účast na veřejných zakázkách malého rozsahu, což ostatně vyplývá i z výroku, který odkazuje na § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek, kam podle § 31 téhož zákona veřejné zakázky malého rozsahu nespadají. Jestliže však současně výrok zakazuje obviněné uzavírat veškeré smlouvy na plnění veřejných zakázek, a tedy i smlouvy na plnění veřejných zakázek malého rozsahu, jde o výrok vnitřně rozporný. Rovněž podle odůvodnění napadeného rozsudku obviněná smí uzavírat smlouvy o změně veřejné zakázky, pokud jde ve smyslu § 222 zákona o veřejných zakázkách o nepodstatnou změnu a zakázku vysoutěžila před právní mocí napadeného rozsudku. Jazykové vyjádření výroku tak není úplné a bezrozporné.
72. Obviněná dále namítla, že skutek, pro který byla odsouzena, souvisel se zadáváním nadlimitní veřejné zakázky zadávané v otevřeném zadávacím řízení podle § 3 písm. b) zákona o veřejných zakázkách, a nesouvisel tedy s řízeními podle § 3 písm. a) a c) až i) zákona o veřejných zakázkách a už nijak nesouvisel se soutěžemi podle jiných právních předpisů a soutěžemi soukromých zadavatelů nefinancovaných z veřejných rozpočtů. Ostatně i jednotlivá zadávací řízení vyjmenovaná v § 3 zákona o veřejných zakázkách mají jiný účel, průběh a navzájem se liší. Účast v takových soutěžích tak nemohl být obviněné zakázán, neboť nijak nesouvisí s trestnou činností, za níž byla obviněná uznána vinnou.
73. Z výroku o trestu ani z jeho odůvodnění není zřejmé, zda odsouzená může uzavírat smlouvy a dodatky v již vysoutěžených zakázkách, pokud je vysoutěžila jako člen sdružení, resp. společností více bezúhonných dodavatelů, a případně jaké smlouvy smí uzavírat. Z výroku o trestu rovněž nevyplývá, zda může obviněná přijímat objednávky při plnění již vysoutěžených a uzavřených rámcových dohod podle § 131 a násl. zákona o veřejných zakázkách, protože sice nemá zakázané plnit již vysoutěžené veřejné zakázky, ale i jednotlivé objednávky zasílané obviněné veřejnými zadavateli na základě vysoutěžené rámcové dohody jsou smlouvou, kterou má obviněná podle napadeného rozsudku zakázáno uzavírat. Paušální zákaz uzavírání veškerých smluv na plnění veřejných zakázek a veškerých zadávacích řízení tak neodpovídá skutku obviněné a je nezákonný.
74. Obviněná rovněž svou argumentaci podpořila odkazem na trest zákazu přijímání dotací a subvencí podle § 22 odst. 3 t. o. p. o., u něhož také musí soud ve výroku o trestu vymezit jeho rozsah a stanovit, na jaké dotace, subvence a návratné finanční výpomoci, příspěvky nebo jiné veřejné podpory se zákaz konkrétně vztahuje. Obviněná má za to, že v případě jí uloženého trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejných soutěžích není důvod pro neuplatnění obdobných pravidel.
75. Vzhledem k výše uvedenému má obviněná rovněž za to, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a hrubě neodpovídá trestům ukládaným v podobných případech, protože zakazuje obviněné činnost, která s odsouzeným skutkem nijak nesouvisela a kterou by soud v případě ukládání trestu zákazu činnosti či zákazu přijímání dotací, subvencí ani uložit nemohl.
76. Podle obviněné právnické osoby rovněž bylo v řízení porušeno její právo na spravedlivý proces, a tak uplatnila trestním řádem výslovně nespecifikovaný dovolací důvod. Porušení práva na spravedlivý proces obviněná spatřovala v již namítaném pochybení, že byla její trestní věc bez zákonného důvodu oddělena od původní věci a nebylo vedeno společné řízení s fyzickou osobou, jejíž jednání se jí přičítá. V důsledku toho pak soudy využily v její neprospěch akademický výrok Nejvyššího soudu, ačkoli jeho odůvodnění obviněná považuje za nesprávné, jak již uvedla výše ve svém dovolání. Oddělením trestních věcí rovněž policejní orgán a dozorující státní zástupce porušili principy legality a oportunity, neboť zásada legality nedovoluje, aby si policejní orgán vybíral, které právnické osoby bude stíhat, a které nikoliv, a nezahájil společné řízení proti obviněné fyzické a právnické osobě. Princip oportunity pak není oprávněn aplikovat vůbec.
77. Porušením práva na spravedlivý proces bylo podle obviněné i odejmutí věci zákonnému soudci, neboť senát soudu prvního stupně byl obsazen na základě netransparentních pravidel nápadu trestních věcí jednotlivým přísedícím působícím u Krajského soudu v Praze a v rozporu se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Mezery v rozvrhu práce umožnily věc odejmout přísedícím, kterým obžaloba napadla, přičemž jedna přísedící byla jmenována dokonce až po nařízení hlavního líčení. Noví přísedící byli určeni až poté, co se zaměstnankyně soudu poptala u přísedících, zda by se svým obsazením do senátu v této trestní věci souhlasili. Přitom základní právo na zákonného soudce vyžaduje, aby rozvrh práce soudu obsahoval transparentní a předem stanovená pravidla pro určení konkrétních soudců v senátu, kteří budou věc rozhodovat, a pravidla pro jejich nahrazení v případě absence z některého objektivního a legitimního důvodu, jako je zánik funkce či dlouhodobá zdravotní neschopnost. Naopak není možné, aby členům senátu věc rozděloval nebo přerozděloval funkcionář soudu nebo jeho zaměstnanec, jak se tomu stalo v tomto případě.
78. Závěrem svého dovolání obviněná právnická osoba navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
h) Dovolání obviněné právnické osoby Metrostav
79. Obviněná právnická osoba obchodní společnost Metrostav podala prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b), g) a h) tr. ř.
80. Obviněná nejprve namítla, že v prvním stupni rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, neboť senát soudu prvního stupně byl složen nezákonně a rozhodoval vyloučenými přísedícími. Obviněná dovodila, že byla v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) odňata svým zákonným soudcům (přísedícím) Evě Paškové a Ing. Miloši Petířovi. Z důvodu blížícího se konce výkonu funkce soudce byl zastaven nápad předsedovi trestního senátu oddělení č. 4 JUDr. Ivo Zelinkovi, jemuž napadla první obžaloba ve věci, která byla vrácena státnímu zástupci k došetření, proto v pořadí druhá obžaloba byla podle pravidel zastupování v rozvrhu práce přidělena předsedkyni senátu Mgr. Ivě Říhové (soudní oddělení č. 1) a následně byli přiděleni i jiní přísedící. Důvody zastavení nápadu předsedovi senátu však není možné vztáhnout k přísedícím. Podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu skutečnost, že jsou přísedící přiděleni do jiného soudního oddělení než zastupující předseda senátu, není legitimním důvodem pro odnětí věci zákonným soudcům a tento postup může být až posledním možným řešením. K tomuto přerozdělení navíc nedošlo na základě předem daných, jednoznačných a transparentních pravidel, která by vylučovala libovůli. V praxi Krajského soudu v Praze dochází ke konstituci trestních senátů na základě irelevantních důvodů pro zastupování administrativy, aniž jsou o tom vedeny jakékoliv záznamy, natož aby tyto záznamy byly součástí trestního spisu, a byla tak zajištěna přezkoumatelnost tohoto postupu. Tento systém umožňuje, aby si přísedící vybírali, které trestní věci budou rozhodovat, případně aby vedoucí kanceláře rozhodovala, kteří konkrétní přísedící ve věci rozhodovat nebudou. Administrativní aparát při výběru přísedících nerespektoval ani existující pořadí pro zastupování přísedících, neboť poté, co všichni přísedící soudního oddělení č. 1 i č. 2 odmítli věc projednávat, vedoucí kanceláře nepokračovala k dalšímu soudnímu oddělení, které bylo podle rozvrhu práce povoláno k zastupování a jako přísedící byla ustanovena paní Gabriela Nardelli a jako náhradní přísedící paní Anna Kristlová. Podle pravidel pro přidělování přísedících a náhradních přísedících, která jsou založena na abecedním pořadníku přísedících jednotlivých soudních oddělení, navíc měl být senát složen z předsedkyně senátu Mgr. Ivy Říhové, přísedící Anny Kristlové a JUDr. Zdeňka Morávka, přičemž paní Gabriella Nardelli měla být náhradní přísedící. Nadto tyto přísedící nemohly být podle dovolatelky povolány k rozhodování této trestní věci, neboť byly zvoleny zastupitelstvem Středočeského kraje do funkce přísedících a rozvrhem práce zařazeny mezi přísedící Krajského soudu v Praze až poté, co předsedkyně senátu Mgr. Iva Říhová učinila první úkon ve věci. Došlo tak k porušení § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích.
81. Projevy přísedící paní Gabriely Nardelli na sociální síti Twitter vůči spoluobviněnému MUDr. Davidu Rathovi podle dovolatelky vzbuzují pochybnosti o nepodjatosti této přísedící, a to i vzhledem ke způsobu vedení hlavního líčení před soudem prvního stupně. Obviněná je proto přesvědčena, že v prvním stupni rozhodovali soudci, kteří byli vyloučeni z rozhodování, čímž byl naplněn dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Přísedící Gabriela Nardelli totiž přesdílela příspěvek obsahující fotografii předvolebního billboardu obviněného MUDr. Davida Ratha s jeho fotografií a textem „Boj s korupcí nikdy nevzdám. MUDr. David Rath, kandidát do senátu“, k níž je připojen ironický komentář autora příspěvku P. F. „Kampaň roku“. Uvedený příspěvek podle obviněné vyjadřuje přesvědčení autora příspěvku, že MUDr. David Rath se dopustil korupčního jednání, a tedy text billboardu je pokrytecký. Přesdílení příspěvku bez dalšího komentáře lze chápat přinejmenším jako vyjádření souhlasu, přijetí premisy, že se obviněný MUDr. David Rath skutečně dopustil korupčního jednání, aniž by o tom bylo dosud pravomocně rozhodnuto, což vyvolává důvodné pochybnosti ohledně toho, zda byla tato přísedící schopna rozhodovat nestranně a nezávisle. Následně byly procesní námitky obhájce obviněné i dalších obviněných zamítány bez podrobnějšího odůvodnění, bylo odkazováno na odůvodnění rozsudku, ve kterém zamítnutí námitek mělo být odůvodněno, ale námitky obviněných tam byly pouze s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze plošně označeny za obstrukční. To obviněná považuje za porušení jejího práva na obhajobu a zásady rovnosti zbraní.
82. Dále obviněná, shodně s dalšími obviněnými, namítla, že rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Podle dovolatelky rozhodnutí o vyloučení její věci bylo provedeno policejním orgánem v rozporu s § 23 tr. ř., neboť o vyloučení nebylo rozhodnuto usnesením policejního orgánu, proti němuž lze podat stížnost. I kdyby však byla projednávaná věc z původní věci vyloučena zákonně, je zřejmé již na základě toho, že se policejní orgán o vyloučení projednávané věci z věci původní snažil, že původní věc a v tomto dovolacím řízení projednávaná věc jsou skutkově a materiálně jedinou trestní věcí. O tom svědčí i skutečnost, že odvolací soud rozhodl o vině právnických osob za skutky, ohledně nichž byly fyzické osoby, jejichž jednání je těmto právnickým osobám přičítáno, v původním řízení obžaloby pravomocně zproštěny. Takový postup je přitom porušením zásady legitimního očekávání a principu rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny a principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Státní zástupce zcela svévolně nerespektoval pravomocné usnesení soudu prvního stupně o vrácení věci a ze spisu nevyřadil odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř., prostorové odposlechy podle § 158d odst. 1 až odst. 3 tr. ř. a část protokolů o výslechu svědků a nezničil je. Pokud by tak učinil, nemohl by v roce 2018 podat státní zástupce obžalobu právě na základě těchto důkazů. Následně ani soud prvního stupně se neřídil svým vlastním závazným rozhodnutím a obviněnou uznal na základě těchto nezákonných důkazů vinnou. Přitom rozsudek Nejvyššího soudu, který vydal na základě stížnosti pro porušení zákona, v němž tyto důkazy v původní trestní věci označil za zákonné, nelze vzhledem k § 268 a § 269 tr. ř. aplikovat, neboť v tomto řízení již bylo o nezákonnosti uvedených důkazů pravomocně rozhodnuto zmiňovaným usnesením soudu prvního stupně, kterým byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření.
83. Obviněná dále uvedla, že rozhodná skutková zjištění ve vztahu ke skutkům pod body 6) a 8) jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Shodně s obviněným Ing. Jiřím Andělem dovodila, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně chybně dospěl k závěru, že v rámci zadávacího řízení v souvislosti se zadáním veřejné zakázky „Rekonstrukce objektu SO.03 – pavilon O“ v Oblastní nemocnici Kladno, došlo na základě dohody účastníků zadávacího řízení k ovlivnění zadávacího řízení ve prospěch dovolatelky, aby byla její nabídka vybrána jako nejvhodnější, ačkoliv její nabídková cena byla oproti ceně obvyklé vyšší nejméně o částku 865 444 Kč. Tento závěr však nevycházel při výpočtu předpokládaného zisku z celkové nabídky ceny, ale pouze z její první části. Odvolací soud vycházel z předpokladu, že jednotlivé položky byly striktně odděleny, což však vyvrátila i znalkyně Ing. Renata Klímová, podle níž každý z uchazečů může do jednotlivých cen základní kalkulace ad a) zařadit i některé ostatní náklady, které v jednotkových směrných cenách ÚRS zahrnuty nejsou, přičemž zda budou některé položky zařazeny do ad a), nebo ad b), případně částečně do ad a), částečně do ad b), je na rozhodnutí uchazečů. Odvolací soud tak pochybil, pokud cenu obvyklou části zakázky zaměnil za cenu obvyklou celé zakázky. Ačkoliv jde o podstatnou část zakázky v rozsahu 96-99 %, při údajném předražení o 0,89 % tento rozdíl pro odvolací soud představoval naplnění zadání veřejné zakázky za nepřiměřeně vysokou cenu jako zvláštního znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 257 tr. zákoníku. Odvolací soud tak vycházel při určení „ceny obvyklé“ z 1. části nabídkové ceny, celková „obvyklá cena“ celé zakázky byla provedeným dokazováním ze znaleckého posudku Znalex zjištěna ve výši 100 495 418 Kč – 101 607 258 Kč, tedy vyšší než podaná nabídková cena obviněné (98 493 153 Kč). Částka 97 157 711 Kč nemůže být považována za předražení nabídkové ceny, neboť ve znaleckém posudku Ing. Renaty Klímové nejsou zohledněna další specifická rizika dané zakázky jako nezbytně vynaložené nutné náklady, jejichž ocenění bylo mimo jiné provedeno ve znaleckém posudku Znalex provedeném odvolacím soudem, který rizika souhrnně ocenil v intervalu 1 610 570 Kč až 2 038 410 Kč. Navíc podle znaleckého posudku společnosti PROFI-TEN, a. s., je rovněž aprobovaný interval +/- 10 %, v němž se jimi určená cena obvyklá může pohybovat. Nabídková cena by se tak mohla pohybovat mezi 87 411 490 Kč až 106 873 482 Kč. I z tohoto důvodu nemůže být nabídková cena obviněné považována za předraženou.
84. Obviněná rovněž zpochybnila závěr odvolacího soudu o existenci dohody účastníků. Tato dohoda nemůže vyplývat z údajného rozhovoru obviněného Ing. Jiřího Anděla a obviněné MUDr. Kateřiny Kottové, v němž obviněný hovořil o chybách v nabídkách ostatních soutěžitelů, neboť tento rozhovor proběhl až týden po otevírání obálek, čímž se stalo veřejně známým, kdo ze soutěžitelů nabídku podal a s jakou nabídkovou cenou. Ačkoliv podle tehdy účinné právní úpravy nemohli účastníci zjistit obsah nabídek dalších účastníků, nemůže tato skutečnost bez dalšího vést k závěru o nezákonné dohodě. Obviněný Ing. Jiří Anděl mohl s ostatními účastníky komunikovat a dozvědět se o obsahu nabídek zcela legálně. I pokud by se k informacím dostal nezákonným způsobem, neznamená to rovněž bez dalšího nezákonnou dohodu a naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 257 tr. zákoníku.
85. Obviněná dále připomenula, že odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný Ing. Pavel Pilát nabízel obviněné MUDr. Kateřině Kottové finanční plnění ve výši 10 000 000 Kč a za tímto účelem si s obviněnou domlouval schůzku. Z rozsudku však není patrné, za jakou činnost měl obviněný tento úplatek slibovat. Úplatek nemohl být nabízen za ovlivnění podoby zadávací dokumentace ve prospěch dovolatelky, neboť jeho nabídka měla být učiněna dne 28. 2. 2012 či dříve (což však není v napadeném rozhodnutí důkazně podloženo). Přitom již dne 7. 2. 2012 byli vybraní zájemci vyzváni k podání nabídek v rámci zadávacího řízení, a zadávací dokumentace tedy již musela být finalizována a zveřejněna a nebylo možné do ní zasahovat. V řízení navíc ani nebylo prokázáno, že by na jakékoliv schůzce dal obviněný Ing. Pavel Pilát obviněné MUDr. Kateřině Kottové slib finančního plnění, natož úplatku, který ani nebyl žádán.
86. Podle obviněné dále dospěl odvolací soud k závěru o vině všech obviněných skutkem pod bodem 8), jednáním týkajícím se veřejné zakázky „Rekonstrukce bloku C2 – součást akce Generel nemocnice Kladno“ na základě nezákonných a neslyšitelných odposlechů. Nicméně ani z těchto důkazů nevyplynulo, že by měli obvinění Ing. Jiří Anděl a Ing. Pavel Pilát v úmyslu způsobit škodu na veřejných rozpočtech s cílem umožnit dovolatelce získat neoprávněnou výhodu či neoprávněný prospěch, případně úmysl zjednat dovolatelce přednost či výhodu v zadávacím řízení. Jednání obviněného Ing. Jiřího Anděla spočívalo pouze v pomoci a radách obviněné MUDr. Kateřině Kottové, neboť byl odborníkem na stavebnictví. Tyto rady se týkaly pouze hrubého nacenění bloku C2 a jeho stavebního a technologického vymezení, a to v době, v níž ještě probíhala výstavba objektu Centra akutní medicíny, jehož realizaci ve sdružení dodavatelů (MPEH) zajišťovala právě i dovolatelka. Údajné hrubé nacenění bloku C2 provedl na žádost náměstka ředitelky Oblastní nemocnice Kladno zástupce dovolatelky K. dne 20. 12. 2011, tedy před účinností zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Toto jednání nemůže tedy být dovolatelce přičítáno, neboť by se jednalo o nepřípustnou retroaktivitu. Nebylo rovněž prokázáno, že by se obviněný Ing. Jiří Anděl podílel na přípravě zadávací dokumentace ani že by navštívil obviněnou Lucii Novanskou, která měla přípravu na starosti.
87. Z žádného provedeného důkazu podle dovolatelky ani nevyplynulo, že by měla v úmyslu se zadávacího řízení účastnit. Ačkoliv v rámci jejích interních procesů došlo k prosinci 2011 k „blanketnímu“ zablokování této zakázky v interním systému ve prospěch Divize 1 (aniž by jí byly známy parametry tohoto zadávacího řízení), nebylo učiněno žádné rozhodnutí o účasti v něm. Přitom podle interních aktů nebyl obviněný Ing. Jiří Anděl oprávněn rozhodnutí o podání nabídky učinit, mohl k němu pouze poskytnout podklady a informace. Jelikož nebylo prokázáno, že by se obviněná chtěla o tuto zakázku ucházet, nelze učinit závěr, že se měla obviněná MUDr. Kateřina Kottová s obviněným Ing. Jiřím Andělem dohodnout na zvýhodnění dovolatelky v tomto zadávacím řízení. I pokud by k jakémukoliv ovlivnění zadávacího řízení došlo, ačkoliv to nebylo prokázáno, mohlo by být právně posouzeno pouze jako příprava ke spáchání trestného činu, která ale u trestného činu podle § 256 tr. zákoníku není trestná.
88. Za hlavní nedostatek skutkových zjištění ve vztahu ke skutku pod bodem 8) výroku o vině obviněná považovala neprokázání subjektivní stránky trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému závěru, že obviněný Ing. Pavel Pilát věděl o ovlivnění zadávacího řízení a slíbil spoluobviněné MUDr. Kateřině Kottové poskytnutí úplatku ve výši 22 300 000 Kč. Odvolací soud však nijak nezohlednil, že předmětná veřejná zakázka byla již dříve vysoutěžena jako tzv. opce v souvislosti s vysoutěženou zakázkou Centrum akutní medicíny, ohledně které byla uzavřena Smlouva o dílo dne 3. 10. 2008 a veškerá zachycená komunikace obviněných tedy navazovala na tuto dříve vysoutěženou zakázku. Důkazy, kterými odvolací soud v odsuzujícím rozsudku prokazoval vinu Ing. Pavla Piláta u skutků 6) a 8), jsou shodné a ani v jenom případě z nich nevyplývá žádné konkrétní zjištění a ani žádný slib úplatku. Nebylo tedy prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku po subjektivní stránce.
89. Odvolací soud následně dospěl podle přesvědčení dovolatelky i k nesprávnému právnímu závěru, že obviněný Ing. Pavel Pilát měl „slíbit úplatek“ ve smyslu § 332 tr. zákoníku, neboť závěry odvolacího soudu nepotvrzují slib úplatku, neboť obviněný i podle skutkových zjištění odvolacího soudu na zaznamenaných schůzkách nevznášel žádné požadavky a neměl úplatek nabídnout ani slíbit, měl jej pouze akceptovat (ani to však podle dovolatelky z provedeného dokazování nevyplývá, jak bylo rozvedeno výše). Odvolací soud rovněž nesprávně dovodil naplnění skutkové podstaty podplacení podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný Ing Pavel Pilát měl naplnit znak spočívající ve „značném prospěchu jiného“. Žádný takový prospěch však není ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku pod bodem 8) v rozporu se zvolenou právní kvalifikací uveden. Podle odůvodnění napadeného rozsudku se prospěchem rozumí i samotný úplatek, avšak takový závěr zjevně odporuje právní úpravě § 332 odst. 1 a 2 tr. zákoníku.
90. Podle obviněné se soudy obou stupňů dopustily nesprávného právního posouzení skutku při hodnocení úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu ve smyslu § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, neboť za hrozící škodu považovaly celou výši neoprávněně vyplacené dotace z rozpočtu Evropské unie, tedy 90 452 716 Kč. Způsobená škoda jako znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu však spočívá v materiálním neoprávněném použití těchto finančních prostředků vzhledem k účelu dotace, resp. vzhledem k účelu sledovaném politikou podpory z rozpočtů Evropské unie, jak vyplývá z judikatury jiných členských států Evropské unie i z judikatury Nejvyššího soudu. V této souvislosti obviněná odkázala na usnesení Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. StR 13/13, podle něhož pokud bylo dosaženo účelu poskytnuté dotace, nevede jiné porušení rozpočtových pravidel bez dalšího ke vzniku majetkové škody. Obdobné závěry pak zaznívají i v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 396/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 238/2018).
91. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že obviněná byla připravena provést rekonstrukci pavilonu O3 Oblastní nemocnice v Kolíně plně v souladu s materiálním účelem podpory, nemohla proto být způsobena buď žádná škoda ve smyslu kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku, nebo pouze škoda odpovídající částce, o níž měla být rekonstrukce v důsledku nezákonného jednání předražena, neboť jenom tato částka by byla vynaložena v rozporu s materiálním účelem dotace, kterým nepochybně bylo financovat účelnou rekonstrukci daného zdravotnického zařízení. Tento závěr podporuje i judikatura Nejvyššího soudu, podle níž je za škodu v případě trestných činů podle § 212 a § 260 tr. zákoníku možné považovat celou pachatelem požadovanou částku dotace pouze tehdy, pokud je prokázáno, že v případě odhalení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů by dotace vůbec nebyla poskytnuta (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1132/2021). V této souvislosti dovolatelka rovněž namítla, že se obviněný Ing. Jiří Anděl nemohl dopustit trestného činu podle § 260 tr. zákoníku, aniž by se současně účastnil zakázané dohody účastníků výběrového řízení týkající se výše nabídkové ceny a naplnit tak materiální znaky trestného činu pletichy při zadávání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
92. Obviněná právnická osoba dále namítla, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily naplnění podmínek pro zproštění její trestní odpovědnosti podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. Závěr odvolacího soudu o nemožnosti, resp. naprosté výjimečnosti aplikace tohoto ustanovení u jednání statutárního orgánu nebo vedoucího pracovníka je v rozporu s tímto zákonným ustanovením. Soudy nižších stupňů vyloučily aplikaci tohoto ustanovení výhradně na základě členství obviněného Ing. Pavla Piláta ve statutárním orgánu obviněné. Takový závěr odporuje i Průvodci právní úpravou pro státní zástupce vydaném Nejvyšším státním zastupitelstvím (dále jen „Průvodce NSZ“) i komentářové literatuře, v nichž je výslovně připuštěna možnost zbavení trestní odpovědnosti právnické osoby podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. u protiprávního jednání ze strany statutárních osob a dalších osob s vedoucím postavením v rámci právnické osoby v případě vícečlenného statutárního orgánu, kde přes existenci spravedlivě očekávaných opatření dojde k neřízenému excesu v jednání jednoho ze členů statutárního orgánu. Právnická osoba se tedy může vyvinit v souvislosti se spácháním trestného činu kterékoliv osoby uvedené v § 8 odst. 1 t. o. p. o.
93. Obviněná rovněž doložila podrobné důkazy ohledně funkčnosti a vývoje jejího compliance management systému. Již v roce 2012 disponovala funkčním a komplexním systémem, který byl schopen detekovat a reagovat na protiprávní jednání jejích zaměstnanců. Přitom obvinění Ing. Jiří Anděl a Ing. Pavel Pilát byli řádně proškoleni. V současné době je CMS systém obviněné certifikován renomovanou certifikační agenturou podle norem ISO 37001:2016, systémy protikorupčního managementu, a ČNS ISO 37301:2021, compliance management systém, který je podle Nejvyššího státního zastupitelství považován za důkaz správného nastavení a považuje ho za doložení přístupu k vynaložení veškerého úsilí, které na ni bylo možno spravedlivě požadovat.
94. Podle obviněné odvolací soud rovněž nesprávně vyhodnotil existenci vůle právnické osoby z hlediska občanského práva ve smyslu § 151 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), kterou má tvořit protiprávní jednání fyzických osob. Právnická osoba však podle teorie fikce žádnou vlastní vůli nemá, členové orgánů vystupují jako její zástupci. V důsledku tohoto nesprávného posouzení je pak jednání fyzických osob přímo ztotožňováno s vůlí právnické osoby.
95. Obviněná rovněž vytýkala soudům nižších stupňů nesprávné posouzení naplnění podmínek přičitatelnosti jednání obviněných Ing. Jiřího Anděla a Ing. Pavla Piláta obviněné právnické osobě podle § 8 t. o. p. o. V této souvislosti zdůraznila, že otázka naplnění definice „osoby ve vedoucím postavení“ je otázkou právní, a tak je hrubě nedostatečné, pokud odvolací soud odkazuje pouze na provedené dokazování, kterým mělo být prokázáno zmocnění obviněného Ing. Jiřího Anděla jednat za obviněnou podle § 8 odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by tato skutková zjištění právně posoudil. Nijak se totiž nezabýval tím, zda zmocnění tohoto obviněného k podání nabídky do výběrového řízení naplňuje definici osoby ve vedoucím postavení. Odvolací soud navíc opětovně uváděl, že obviněný Ing. Jiří Anděl měl být osobou vykonávající vůli společnosti, ačkoliv jako právnická osoba žádnou vůlí nedisponuje.
96. Pro závěr o tom, že osoba byla ve vedoucím postavení, podle novely zákona o trestní odpovědnosti právnických osob nepostačí prostá rozhodovací či kontrolní pravomoc, ale osoba musí být nadána konkrétním, objektivním „vedoucím postavením [§ 8 odst. 1 písm. a) a b) t. o. p. o.]. Podle stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR jakožto předkladatele této novely by se mělo jednat o osoby, které mají určitý významný vliv na chod právnické osoby a mohou samostatně rozhodovat o svěřených záležitostech, případně úkolovat či alespoň dozorovat. Jedná se tedy o osoby, které jsou svým vlivem srovnatelné s vlivem členů statutárních orgánů. Aby bylo možné považovat osobu za vedoucího zaměstnance podle t. o. p. o., musí jít o zaměstnance, který je v hierarchii právnické osoby fakticky nejvýše a má možnost významným způsobem ovlivnit chod celé právnické osoby, což však obviněný Ing. Jiří Anděl ze své pozice činit nemohl. Podle komentářové literatury pak řídící činnost vykonávají především členové vrcholných orgánů právnické osoby. Je tedy zřejmé, že řídící činností může být nadána u větších právnických osob pouze fyzická osoba vykonávající činnost na centrální úrovni a na nejvyšších postech.
97. Obviněná má rovněž za to, že skutkové závěry odvolacího soudu ohledně nahraditelnosti její pozice pro klíčové oblasti národního hospodářství a obranu a bezpečnost České republiky jsou dílem nepřezkoumatelné, dílem v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Tyto skutkové závěry rovněž svědčí o vadné aplikaci § 14 odst. 1 t. o. p. o., podle něhož musí trest reflektovat mimo jiné, zda právnická osoba vykonává činnost ve veřejném zájmu, zda má strategický nebo obtížně nahraditelný význam pro národní hospodářství, obranu nebo bezpečnost. Obviněná také odvolacímu soudu vytkla, že vůbec nevzal v potaz kritéria pro stanovení trestu podle § 14 odst. 3 t. o. p. o., a to zejména k důsledkům, které bude mít uložený trest na třetí osoby. Přitom obviněná je podle materiálu Metrostav z pohledu strategického významu národního hospodářství, obranu a bezpečnost významnou stavební společností, která má výsadní postavení v klíčových oblastech národního hospodářství a bezpečnosti, jako jsou dopravně infrastrukturní stavby (páteřní silnice, dálnice, tunely, metro, železniční tratě, ale i vodní zdroje, zdroje pitné vody, zásobníky plynu a ropy apod.). Nutné opravy, zprovoznění a rozšíření některých pro národní hospodářství či národní bezpečnost významných staveb je pak v krizové době vzhledem ke svým jedinečným kompetencím a technologiím schopna realizovat právě jen obviněná. Na základě Smlouvy o poskytnutí pomoci při mimořádných událostech v hl. městě Praze je povinna k součinnosti a pomoci složkám integrovaného systému, je jediným subjektem ve vztahu ke zajištění provozuschopnosti metra, případně zajištění prostor metra či tunelových komplexů na území hlavního města Prahy pro účely civilní obrany. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že nejen v českém prostředí, ale i v zemích EU působí jiné stavební společnosti, které jsou obviněnou schopny nahradit, je podle názoru obviněné tento závěr v rozporu s obsahem provedených důkazů, zcela nekonkrétní a takřka nepřezkoumatelný. Není zřejmé, které společnosti ji mohou nahradit, ostatně odvolací soud toto tvrzení nezaložil na jediném provedeném důkazu. Navíc obviněná zaujímá výsadní místo i v případě nutnosti urgentního zásahu a zprovoznění infrastrukturní stavby či odvrácení hrozícího nebezpečí v případě rozsáhlé přírodní katastrofy, v případě ohrožení válečným konfliktem. V takovém případě by rovněž bylo nahrazení obviněné zahraničními subjekty problematické, ne-li nemožné.
98. Závěrem svého dovolání obviněná právnická osoba navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265l tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně a současně aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Obviněná rovněž navrhla, aby oba rozsudky Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 2 věta poslední tr. ř. ve spojení s § 261 tr. ř. ve prospěch všech ostatních obviněných, neboť shora uváděné důvody prospívají bez rozdílu všem obviněným.
i) Dovolání obviněné právnické osoby Metrostav Infrastructure
99. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala prostřednictvím své obhájkyně dovolání obviněná společnost Metrostav Infrastructure, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a h) tr. ř. Podle dovolatelky odvolací soud nijak nenapravil porušení ustanovení o přítomnosti obviněné v hlavním líčení. Rovněž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť byla stíhána jinak, než stanoví zákon, v důsledku čehož se nemohla mimo jiné hájit v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Dále dovolatelka namítla, že byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Obviněná má rovněž za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení naplnění podmínek pro uložení trestu.
100. Obviněná předně uvedla, že byla nezákonně vtažena do odvolacího řízení před odvolacím soudem, neboť se nijak neúčastnila přípravného řízení ani řízení před soudem prvního stupně a ani vůči ní nebylo zahájeno trestní stíhání. Až následně jí bylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání, aniž z něj bylo zřejmé, o jakou věc projednávanou před soudem prvního stupně se jedná. Takový postup považuje za porušení jejího práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Dovolatelce nebyl ani dán jakýkoliv prostor k obhajobě, aby mohla vznést argumenty, proč na tento případ singulární sukcese nedopadá § 10 t. o. p. o. o přechodu trestní odpovědnosti právnických osob, a navrhnout k této skutečnosti potřebné důkazy. Odvolací soud na námitky obviněné reagoval pouze tak, že dosavadního řízení se účastnila v podstatě skrze obviněnou právnickou osobu Metrostav a výkon všech práv v rámci spravedlivého procesu jí byl umožněn právě prostřednictvím tohoto právního předchůdce. Každá právnická osoba má však svou vlastní právní subjektivitu a vlastní práva a povinnosti, které nabyla v okamžiku jejího vzniku. Obviněná tak nemohla svá práva realizovat skrze jinou právnickou osobu dříve, než vůbec vznikla. Obviněná rovněž vyjádřila svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že automatická procesní sukcese v důsledku hmotněprávní sukcese je v českém právu akceptována, neboť tak tomu není ani v řízení civilním, kde vzniká až na základě rozhodnutí soudu, proti němuž je možné podat opravný prostředek, a tak by k tomu rozhodně nemělo docházet ani v řízení trestním. Podle názoru dovolatelky byla automatická sukcese aplikována, aniž by pro ni existoval jakýkoliv zákonný podklad, čímž došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny. Ustanovení § 10 odst. 1 t. o. p. o. stanovující přechod trestní odpovědnosti na každého právního nástupce je ustanovením hmotněprávním, nikoliv procesním. Procesní ustanovení, jak má být s právním nástupcem původního obviněného postupováno, však zákon o trestní odpovědnosti právnických osob neobsahuje. Jde o absenci procesní normy, mezeru v zákoně, kterou nelze nahradit jakoukoliv analogií či soudcovským právem v podobě pouhého předvolání k veřejnému zasedání bez jakéhokoliv formálního rozhodování.
101. Obviněná namítala, že byla za účelem zjednodušení řízení postupem odvolacího soudu porušena zásada dvojinstančnosti řízení zakotvená v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž respektování je součástí práva obviněné na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Rozsudkem soudu prvního stupně jí nebyl uložen žádný trest, a je tedy nemyslitelné, aby jí byl trest uložen rozsudkem soudu odvolacího, proti němuž nemůže podat řádný opravný prostředek. Možnost revize uloženého trestu prostřednictvím dovolání je totiž velmi omezená. Dosažení cíle potrestání pachatelů trestné činnosti právnických osob by bylo možné i v případě, že by o vstupu právních nástupců určených hmotněprávní úpravou do trestního řízení bylo rozhodnuto usnesením, proti němuž by byla přípustná stížnost. To by však bylo možné, pokud by to procesní předpisy výslovně umožňovaly a při zachování zásady dvojinstančnosti, tedy nikoliv v odvolacím řízení. V opačném případě dochází k vyprázdnění právní úpravy dané trestním řádem úpravou zahájení trestního stíhání formou usnesení.
102. Podle obviněné došlo rovněž k nesprávnému právnímu posouzení naplnění podmínek přechodu trestní odpovědnosti podle § 10 odst. 1 t. o. p. o. Toto ustanovení upravuje přechod trestní odpovědnosti v případě univerzální sukcese, která však v posuzované věci nenastala. Přechod trestní odpovědnosti v případě singulární sukcese byl v judikatuře dosud připuštěn pouze v jednom případě, a to v usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 840/14, v němž Ústavní soud připustil přechod trestní odpovědnosti za splnění restriktivních hmotněprávních podmínek, které musejí být v každém stadiu řízení předmětem dokazování a uvedl, že dané ustanovení nelze vykládat tak, že by bylo aplikovatelné na všechny případy singulární sukcese. Tedy ne každý převod obchodního závodu či jeho bonitní části má být spojen s přechodem trestní odpovědnosti, ale pouze takový, jehož cílem je snaha vyhnout se důsledkům trestní odpovědnosti, trestním sankcím. To však odvolací soud zcela ignoroval a dovodil automatický přechod trestní odpovědnosti na obviněnou pouze na základě singulární sukcese. Aplikace institutu přechodu trestní odpovědnosti vůči singulárnímu nástupci však může nastat pouze v případě, pokud dojde k tak masivnímu převodu aktiv, který se rovná efektu univerzálního nástupnictví. Smyslem ustanovení § 10 odst. 1 t. o. p. o. je znemožnit vyhnutí se trestu, nikoliv zajištění řetězení trestní odpovědnosti. Odvolací soud neprovedl žádné dokazování k otázce, v jakém rozsahu na obviněnou přešly výnosy, užitky a jiné výhody z údajně spáchaného trestného činu a v jakém rozsahu pokračuje v činnosti, v souvislosti s níž měl být trestný čin spáchán. Převod části závodu však byl součástí dlouho připravované změny, nejednalo se o formální nebo účelový prodej referencí. Ačkoliv byla předmětem převodu části závodu část Divize 4 zaměřená na silniční stavby, jednalo se o část závodu, která produkovala méně než 10 % celkového obratu obviněné společnosti Metrostav a na obviněnou nebyly převedeny činnosti a aktivity pro většinu segmentů trhu veřejných zakázek. Právní předchůdkyni dovolatelky tedy zůstala zachována rozhodující a zcela převažující část aktiv hmotných i nehmotných (know-how) umožňující vstup na trh veřejných zakázek, která jsou předpokladem pro účast v zadávacích řízeních. Obviněná nemůže v oblasti stavebních prací zadávaných prostřednictvím veřejných zakázek působit v rozsahu srovnatelném s obviněnou společností Metrostav. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že na obviněnou přešly některé rozpracované zakázky, neboť ty souvisely s převodem části závodu, ale rozhodně se na obviněnou nepřenesl celý potenciál její právní předchůdkyně k působení na trhu veřejných zakázek.
103. Podle obviněné rovněž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení naplnění podmínek pro uložení trestu, neboť jí uložený trest nelze považovat za přiměřený a individualizovaný. Odvolací soud nezohlednil specifika sankcionování právního nástupce, dokonce vůbec nepřihlédl k žádným kritériím pro ukládání trestu ve smyslu § 14 odst. 1, 3 t. o. p. o. ani § 39 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nijak nehodnotil majetkové poměry obviněné, jako např. druh podnikatelské a jiné činnosti, a jaký bude mít uložený trest vliv na třetí osoby či celospolečenské zájmy – národní hospodářství, bezpečnost apod. Přitom obrat obviněné je tvořen z drtivé většiny projekty, které jsou realizovány jako veřejné zakázky. Jakmile obviněná dokončí v minulosti vysoutěžené veřejné zakázky, nebude mít pro své stávající zaměstnance žádnou práci v tomto segmentu veřejných zakázek. Přitom uložený trest musí být přiměřený a jeho uložení dostatečně odůvodněné a založené na zohlednění uvedených zákonných kritérií založených na provedeném dokazování.
104. Podle obviněné rovněž odvolací soud zamítnul její návrhy na doplnění dokazování jako nadbytečné, aniž by toto své rozhodnutí řádně odůvodnil. Přitom pokud není provedení navrhovaných důkazů vůbec zdůvodněno, popř. je zdůvodněno nedostatečně či nepřiléhavě a důvody jsou jen zástupné, jde o tzv. opomenuté důkazy, které představují porušení práva obviněného na spravedlivý proces, což vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, kterou dovolatelka citovala.
105. Z napadeného rozhodnutí podle názoru dovolatelky ani nevyplývá, že by odvolací soud při ukládání trestu zvažoval, v jakém rozsahu na ni přešly výnosy, užitky a jiné výhody ze spáchání trestného činu, případně v jakém rozsahu pokračuje v činnosti, v souvislosti s níž byl spáchán trestný čin. Odvolací soud se nijak nevypořádal s kritérii stanovenými v § 10 odst. 2 t. o. p. o., a napadený rozsudek tedy nesplňuje požadavky náležitého odůvodnění ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
106. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud ve vztahu k dovolatelce zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a přikázal věc státnímu zástupci k došetření.
j) Dovolání nejvyššího státního zástupce
107. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných MUDr. Kateřiny Kottové a MUDr. Petra Kotta, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle něj napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
108. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že rozsudkem soudu prvního stupně byli tito obvinění uznáni vinnými pod bodem 5) výroku o vině pomocí ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a pomocí ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019. Právní kvalifikaci skutku jako zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku soud prvního stupně odůvodnil tím, že pozdější právní úprava není pro obviněné výhodnější. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a obviněné uznal vinnými po bodem 5) výroku o vině pomocí ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a pomocí ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331, odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, neboť stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozdější právní úprava není pro obviněné příznivější. Přesto však změnil právní kvalifikaci skutku s ohledem na novelu trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb., účinnou od 1. 10. 2020, která měnila hranice výše způsobené škody. Oba obvinění pro sebe získali uvedeným skutkem prospěch ve výši nejméně 740 000 Kč, tedy překročili hranici většího prospěchu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku.
109. Nejvyšší státní zástupce z hlediska § 2 odst. 1 tr. zákoníku považoval za nesprávné vyhodnocení časové působnosti trestních norem, neboť při posouzení trestnosti činu z hlediska časové působnosti je nutno vycházet ze zákona účinného v době spáchání činu, podle pozdějšího zákona se čin posuzuje jen tehdy, pokud je to pro pachatele příznivější. Přitom je nutno vycházet ze znění zákona jako celku, nelze u jednotlivých znění trestního zákoníku posuzovat izolovaně jen jeho vybrané ustanovení, např. § 138 tr. zákoníku. Je proto vyloučeno aplikovat nové hranice výše škody podle právní úpravy účinné od 1. 10. 2020 na trestný čin podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, který byl zákonem č. 287/2018 Sb., k 1. 2. 2019 zrušen, resp. subsumován pod skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku.
110. Skutek pod bodem 5) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu měl být tedy správně podle nejvyššího státního zástupce odvolacím soudem kvalifikován kromě jinak použité právní kvalifikace jako pomoci ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a pomoci ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku též jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a), b) a c) tr. zákoníku, neboť tuto právní kvalifikaci zahrnovalo znění trestního zákoníku účinného od 1. 10. 2020. Ačkoliv odvolací soud správně reflektoval, že v důsledku změny výše hranic způsobené škody, resp. prospěchu není možné daný skutek posoudit též jako zločin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, jak učinil soud prvního stupně, chybně aplikoval ustanovení o přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, pokud k závěru o získání toliko většího prospěchu podle § 214 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a ne prospěchu značného podle § 214 odst. 3 tr. zákoníku dospěl pouze na podkladě ustanovení § 138 tr. zákoníku, které ještě v té době účinné nebylo, ale nabylo účinnosti až 1. 10. 2020, neboť tehdy již skutková podstata trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku nebyla v trestním zákoníku obsažena a není možné aplikovat ustanovení trestního zákoníku ve dvou různých zněních, ale je třeba užít znění zákona jako celku. Ve znění účinném od 1. 10. 2020 odpovídala jednání obviněných právě skutková podstata trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku.
111. Nejvyšší státní zástupce rovněž doplnil, že v případě skutku pod bodem 5) šlo o souběh více trestných činů, přičemž v případě posouzení skutku jako pomoci ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a pomoci ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku odvolací soud zjevně aplikoval trestní zákoník v aktuálně účinném znění a i z tohoto důvodu měl stejné znění trestního zákoníku aplikovat i na další trestný čin spáchaný s nimi v jednočinném souběhu.
112. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř částečně zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku o vině ohledně obviněných MUDr. Kateřiny Kottové a MUDr. Petra Kotta v rozsahu, kterým bylo nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto odvolacím soudem o vině pod bodem 5), a v celém výroku o trestu, a současně také zrušil veškerá další rozhodnutí na zrušené části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl jiným než navrhovaným způsobem.
III. Vyjádření k dovolání a repliky obviněných
1. Vyjádření nejvyššího státního zástupce
113. K dovolání jednotlivých obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
a) k dovolání MUDr. Kateřiny Kottové a MUDr. Petra Kotta
114. K dovolacím námitkám těchto obviněných státní zástupce uvedl, že pokud jde o jejich argumentaci k té části dovolání, jíž se netýkalo zpětvzetí, tedy ve vztahu k výroku o uložených trestech, je nutno připomenout, že proti výroku o trestu lze v dovolacím řízení brojit pouze na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je naplněn, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou pro trestný čin, jímž byl uznán vinným. O jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k výroku o trestu může jít pouze v případě, že vady tohoto výroku spočívají v porušení hmotného práva v jiných otázkách než druh a výměra trestu, např. v pochybení soudu v právním závěru, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, případně společný trest za pokračování v trestném činu.
115. Prostřednictvím žádného dovolacího důvodu však nelze brojit proti údajně nesprávnému druhu či výměře uloženého trestu, zejména ve vztahu k nesprávnému hodnocení kritérií § 38 a násl. tr. zákoníku. Mimo rámec nejen uplatněných dovolacích důvodů jsou tak námitky obviněných o údajné zjevné nepřiměřenosti trestu vycházející především ze skutečnosti, že obvinění část trestu ještě před uložením společného úhrnného, resp. souhrnného trestu, v napadeném rozsudku vykonali a byli z jeho výkonu podmíněně propuštěni. Ačkoliv ve výjimečných případech je možný zásah Nejvyššího soudu i do výroku o trestu ohledně jeho přiměřenosti, taková situace v nyní posuzované věci nenastala. Obviněným byl správně uložen trest za několik úmyslných trestných činů, jejichž závažnost byla velmi vysoká, nelze proto uvažovat o nějakém zjevném excesu či neproporcionalitě uloženého trestu.
116. Institut podmíněného propuštění se váže na rozhodnutí o trestu z původního rozsudku a není směrodatný pro rozhodování o trestu v případech, v nichž je nutno původní pravomocný výrok o trestu zrušit a nově rozhodnout o další trestné činnosti, k níž došlo ještě před prvním odsuzujícím rozsudkem. Okolnost podmíněného propuštění může být jednou z více skutečností, které soud při ukládání nového trestu bere v úvahu, nikoliv však okolností rozhodující, která by měla výsadní postavení. Rozhodně nemůže být vnímána jako překážka uložení dalšího trestu v případech projednání další trestné činnosti, třeba i závažnější či trestné činnosti většího rozsahu. Podle státního zástupce odvolací soud dostál svým zákonným povinnostem odůvodnit druh uloženého trestu a jeho výměru. Odvolací soud výrok o trestu odůvodnil náležitě, logicky, k porušení práva obviněných na spravedlivý proces tedy nedošlo.
117. Ačkoliv námitka obviněné MUDr. Kateřiny Kottové, že jí měl být uložen souhrnný, a nikoliv úhrnný trest, podle státního zástupce naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., není opodstatněná. Odvolací soud rozhodoval v řízení vedeném pro další skutky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., které tvoří součást jednoho pokračování v trestném činu, pro jehož dílčí útoky byla obviněná již odsouzena jako hlavní pachatelka v předešlém řízení. Bylo nezbytné dřívější odsuzující rozsudek za tyto skutky zrušit a opět rozhodnout o vině pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Takový postup nebyl možný u obviněného MUDr. Petra Kotta, jelikož byl v novém rozhodnutí odsouzen výhradně v postavení pomocníka, a nebyly tedy u něj splněny podmínky pokračování v trestném činu, a tak mu musel být ukládán souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku.
118. Obviněné MUDr. Kateřině Kottové byl v souladu se zákonem uložen trest úhrnný, neboť ve výrocích o vině v dřívějším rozsudku nebylo v jejím případě rozhodováno o jiných trestných činech, které by nebyly v jednočinném souběhu s dílčími útoky pokračujícího trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) c), odst. 3 tr. zákoníku, o nichž bylo nutno nově rozhodnout podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Ohledně obviněné byl z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, zrušen celý výrok o vině i navazující výroky na výrok o vině, a nezbyl tedy žádný nezrušený výrok o vině, který by se netýkal předmětných dílčích útoků, a především pro nějž by připadalo do úvahy uložení souhrnného trestu.
119. Státní zástupce souhlasil s obviněnou, že upuštění od uložení společného trestu za pokračování v trestném činu zákon neumožňuje, nicméně na základě této skutečnosti nelze účelově uvažovat o uložení společného a souhrnného trestu, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Navíc ani námitka proti nepoužití § 44 tr. zákoníku nemůže být založena na tvrzení o nepřiměřenosti jinak správně uloženého trestu.
120. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání těchto obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
b) k dovolání obviněného MUDr. Davida Ratha
121. K dovolání tohoto obviněného státní zástupce uvedl, že část námitek obsažených v jeho dovolání kopíruje argumentaci, kterou uplatňoval již v tzv. první větvi kauzy, týkající se jeho korupčního jednání. Tyto námitky se již staly předmětem přezkumu dovolacího soudu, který jim ve svém usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, zcela správně nepřisvědčil, a není tedy důvod odchylovat se od závěrů v tomto rozhodnutí vyslovených. Za námitky neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům, námitky nedůvodné či námitky neopodstatněné lze s odkazem na citované usnesení označit výhrady obviněného, v nichž namítal porušení zásady presumpce neviny, neboť trestní stíhání bylo od počátku mediálním procesem, opatření stěžejních důkazů v přípravném řízení vyloučeným policejním orgánem pod dozorem vyloučených a místně nepříslušných státních zástupců, účelovou manipulaci s místní příslušností soudů v přípravném řízení, zastupování obžaloby v řízení před soudy vyloučeným státním zástupcem, vyloučení všech členů senátu obou soudů nižších stupňů z důvodu na ně vyvíjeného tlaku ze strany představitelů státní moci, jejich vyjádření a pozornost médií, podjatost všech soudců soudu prvního stupně z důvodu porušení povinností o ochraně osobních údajů, důvody pro vyloučení přísedících, neboť byli do své funkce jmenováni zastupitelstvem Středočeského kraje, který má v posuzované věci postavení poškozeného, a rovněž z důvodu, že jejich volba ani přidělení k rozhodování této věci nebyla transparentní, a opatření rozhodných důkazů v přípravném řízení podle trestního řádu bez příslušného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 10 odst. 2 tr. ř., ačkoliv obviněný ohledně jednání, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání na základě souhlasu předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, reálně nebyl vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení.
122. Obviněný nově s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uplatnil námitku o nesprávném obsazení senátu soudu prvního stupně, neboť podle jeho názoru došlo po opětovném podání obžaloby k účelové a neodůvodněné změně v osobách přísedících. Ačkoliv obecně lze námitku, že ve věci rozhodovali jiní přísedící, než vyplývalo z rozvrhu práce, podřadit pod uplatněný dovolací důvod, argumentaci obviněného je podle státního zástupce nutno odmítnout, neboť podle rozvrhu práce byla obžaloba zcela správně přidělena do oddělení č. 1. Původní přísedící nebyli členy tohoto soudního oddělení a oddělení č. 4 bylo zrušeno v souvislosti s odchodem JUDr. Ivo Zelinky. Nejednalo se tedy o žádný akt libovůle a dovolateli nelze přisvědčit, že by senát byl obsazen v rozporu se zákonnými a interními normami soudu.
123. Námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., představují podle státního zástupce argumentaci dovolatele založenou na jeho vlastním vyhodnocení jednotlivých důkazů. V uplatněných dovolacích námitkách nelze shledat reálný zjevný nesoulad, obviněný pouze brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, snaží se prosadit vlastní verzi skutkového stavu. Takové námitky nejsou způsobilé naplnit obsahové vymezení tohoto dovolacího důvodu. Přitom soudy založily své skutkové závěry na konkrétních důkazech, jejichž obsah je důkladně rozveden a vyhodnocen v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a doplněn úvahami v odůvodnění rozsudku soudu odvolacího. Soudy nižších stupňů postupovaly zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a jejich úvahy nevykazují žádné prvky nelogičnosti či libovůle a nelze spatřovat žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného, že by odvolací soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, neboť z rozsudků zřetelně plyne, jaké skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy svá rozhodnutí opřely, a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, stejně tak z těchto rozhodnutí vyplývá, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných. Pokud odvolací soud ve svém odůvodnění rozsudku odkazuje na obsáhlé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pak stručnější odůvodnění jeho rozsudku nezasahuje do práv obviněného na účinný opravný prostředek.
124. I s námitkami obviněného o procesní nepoužitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a povolení ke sledování osob a věcí se již soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly. V této souvislosti lze rovněž odkázat na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se zabývalo totožnými námitkami dovolatele. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své druhé alternativě přitom nemůže být naplněn za situace, že tyto důkazy byly chybně označeny za procesně nepoužitelné soudem konajícím v jiném trestním řízení. S argumentací soudů nižších stupňů k těmto námitkám se státní zástupce zcela ztotožnil a doplnil, že zákaz „reformationis in peius“ při novém projednávání a rozhodování věci soudem prvního stupně se může týkat pouze případů řízení po rozhodnutí o opravném prostředku podaném výhradně ve prospěch obviněného, není však navázán na předchozí rozhodnutí prvoinstančního soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření jakožto rozhodnutí procesního rázu, zvlášť pokud toto rozhodnutí ani nebylo napadeno stížností. Námitky ohledně nepoužitelnosti důkazů pokládá státní zástupce za neopodstatněné. Obviněný vychází z mylného názoru Vrchního soudu v Praze v jiném trestním řízení, kterým nebyly soudy v této trestní věci vázány. Naopak není žádný důvod přehlížet a negovat závěry, které vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, a následně potvrdil v již citovaném usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020.
125. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou o porušení pravidla § 45 odst. 1 tr. zákoníku o vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku, pokud soud odsuzuje nově pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky byl odsouzen rušeným pravomocným rozsudkem. Tato vázanost se vztahuje na skutková zjištění ohledně původně odsouzených dílčích útoků, nikoliv však na skutky (dílčí útoky) nově posuzované a na opatřování, provádění a hodnocení důkazů ohledně skutkových zjištění takových nově posuzovaných skutků. Nad rámec vyjádření k dovolání a možného dovolacího přezkumu státní zástupce doplnil, že ačkoliv je podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku soud vázán i právní kvalifikací v pravomocném odsuzujícím rozsudku, v posuzované věci se tím soudy neřídily, neboť ačkoliv byl obviněný pro skutek pod bodem 10) výroku napadeného rozhodnutí v původně zrušeném rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, uznán vinným mimo jiné i pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, výrok o vině tuto právní kvalifikaci neobsahoval.
126. V určité části své dovolací argumentace sice námitky obviněného podle názoru státního zástupce odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nikoli však ve vztahu k použití zásady „in dubio pro reo“, avšak nejsou opodstatněné. Pokud se totiž dovolatel domáhal s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu o souběhu trestných činů posouzení svého jednání jako trestného činu podle § 256 tr. zákoníku, nikoliv podle § 331 tr. zákoníku, jde o interpretaci odporující zásadám trestní odpovědnosti. Znaky skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku totiž obviněný nenaplnil. Provedené dokazování neposkytlo podklad pro závěr, že by korupční jednání obviněného souviselo se zjednáním přednosti nebo výhodnějších podmínek některému dodavateli na úkor jiných dodavatelů, a to ani při využití zásady „in dubio pro reo“. Naopak nelze mít pochyb o tom, že obviněný naplnil skutky pod body 5) a 6) výroku o vině všechny zákonné znaky zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný si tak improvizovaným způsobem vypomáhá účelovým výkladem ohledně nezbytnosti naplnění některých znaků trestných činů ve snaze o dosažení korektivu viny v pojetí, že za určitých situací není nezbytně nutné, aby byl jinak jeho obligatorní znak v takovém případě naplněn. Výklad, v důsledku něhož by pro trestnost nějakého jednání nemuselo dojít k naplnění všech těchto obligatorních znaků předvídaných trestní normou jako nutné podmínky trestnosti, by nepřípustně rozšiřoval podmínky trestnosti a jednalo by se o nepřípustnou analogii. K této právní kvalifikaci nemohlo dojít ani aplikací zásady „in dubio pro reo“, která se vztahuje k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv právního posouzení skutku. V posuzované věci navíc nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by se obviněný dopustil trestné činnosti v souvislosti se zjednáním výhody při zadání veřejné zakázky, není tedy ani důvod uvažovat o jednočinném souběhu, neboť ten přichází v úvahu pouze v souvislosti s posouzením skutku podle zákonných ustanovení, které na něj dopadají, nikoliv těch, které skutku neodpovídají.
127. Ani námitkám obviněného týkajícím se výroku o uloženém trestu státní zástupce nepřisvědčil. Námitku, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu, obviněný založil na odlišné právní kvalifikaci skutku, jak je vyloženo výše. Není ani důvod revidovat výrok o trestu odnětí svobody z důvodu, že dvojnásobek počtu denních sazeb uloženého peněžitého trestu spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesáhl horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody. Ani námitky o nepřiměřenosti uloženého trestu nepovažoval státní zástupce za opodstatněné. Prostřednictvím žádného dovolacího důvodu nelze namítat pochybení soudu spočívající v uložení údajně nesprávného druhu či výměry trestu. V případě trestu ve výměře sedmi let uloženého rozsudkem v tzv. první větvi bylo dovolacím soudem odmítnuto, že by šlo o trest nepřiměřený, natož pak extrémně přísný a nespravedlivý, představující neproporcionální zásah do osobní svobody obviněného. Ani v případě trestu odnětí svobody v trvání 8 let, který byl nyní obviněnému uložen podle přísnějšího ustanovení tr. zákoníku, nelze dospět k odlišnému závěru, neboť jde o mnohem obsáhlejší a současně závažnější trestnou činnost. Obviněnému byl ukládán trest za několik úmyslných trestných činů, jejichž závažnost byla velmi vysoká, obviněnému byl přitom uložen trest odnětí svobody pod polovinou zákonné trestní sazby. Nelze se tedy ztotožnit s námitkou dovolatele, že mu byl uložen exemplární trest.
128. Přitom podle státního zástupce nebyl důvod ukládat dovolateli trest mírnější, a to ani s přihlédnutím k jeho podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ačkoliv jde o jednu z okolností, k nimž soud přihlédne při ukládání trestu, nemá institut podmíněného propuštění oproti ostatním okolnostem výsadní postavení a rozhodně nemůže být vnímám jako překážka jakéhokoli, byť i mírného navýšení výměry trestu odnětí svobody či uložení dalšího druhu trestu v případech, v nichž jde v novém projednání věci o posouzení další trestné činnosti, třeba i závažnější a většího rozsahu. Soud přihlíží i k možnostem nápravy pachatele, není však vázán rozhodnutím jiného soudu podle § 88 tr. zákoníku ohledně účinků výkonu předchozí trestněprávní sankce. Soud prvního stupně navíc k dosavadní trestní i občanské bezúhonnosti a řádnému vedení života obviněného přihlédl, což se projevilo například zařazením obviněného do věznice s ostrahou, ačkoliv byly dány podmínky pro zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Soudy při ukládání trestu vzaly pečlivě v úvahu osobní poměry obviněného a jeho dosavadní způsob života, na druhou stranu však i povahu a vysokou škodlivost trestné činnosti. Skutečnost, že obviněný vykonával vysokou výkonnou funkci spojenou se svou politickou kariérou, byla naopak hodnocena v neprospěch obviněného, ačkoliv ve svém dovolání tyto své zásluhy zdůrazňoval jako okolnosti polehčující. Soud prvního stupně rozhodoval o několika úmyslných trestných činech, které vykazovaly znaky zvlášť závažných zločinů a role obviněného zde byla klíčová. Přitom byl s ohledem na všechny přitěžující a polehčující okolnosti uložen obviněnému trest odnětí svobody pod polovinou zákonné trestní sazby, který neumožňoval podmíněné odložení trestu.
129. Ačkoli musí soudy zohlednit i osobní a majetkové poměry obviněného i z hlediska péče o nezletilé děti, neznamená to, že by nebylo možné uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, nejde o obecnou exkulpační skutečnost ani o kritérium vylučující přiměřené potrestání pachatele závažné trestné činnosti. Navíc obviněný není výlučnou osobou pečující o své děti, jejich výživa a výchova je standardně zabezpečena i ze strany matek.
130. Ani námitkám o zjevné nedobytnosti uloženého peněžitého trestu nelze podle státního zástupce přisvědčit. V posuzované věci musely soudy vycházet z výše peněžitého trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze zrušeným podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že uložený trest není zjevně nedobytný, neboť obviněný je dlouhodobě výdělečně činný, je zaměstnaný v nadprůměrně ohodnocované oblasti zdravotnictví a vlastní nemovitý majetek, k čemuž odkázal na skutková zjištění v tzv. první větvi. Podle § 68 odst. 3 tr. zákoníku se počet denních sazeb určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti trestného činu, kterou soud vyhodnotil jako vysoce společensky škodlivou, což se projevilo na konečné výši peněžitého trestu.
131. Závěrem svého vyjádření státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného MUDr. Davida Ratha podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
c) k dovolání obviněného MUDr. Martina Houdka
132. Argumentace obviněného MUDr. Martina Houdka je podle státního zástupce pouhým nesouhlasem dovolatele s popisem skutku v tzv. skutkové větě a popíráním skutkového zjištění ohledně povahy předávané hotovosti jako úplatku. To je založeno na alternativní skutkové verzi o údajném vrácení zápůjčky, kterou soudy nižších stupňů nepřijaly. Svá rozhodnutí tyto soudy založily na konkrétních důkazech, jejichž obsah je důkladně rozveden a vyhodnocen v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a doplněn v napadeném rozsudku soudu odvolacího. Úvahy soudů v těchto rozhodnutích nevykazují žádné zjevné defekty, nelogičnost či prvky libovůle a po provedení důkazů byly skutkové závěry zcela správně promítnuty do popisu skutku ve výroku o vině.
133. Státní zástupce odmítl námitky obviněného, že držení značné finanční částky na bankovním účtu za současného tvrzeného přetrvávání dluhu obviněné MUDr. Kateřiny Kottové nemá vypovídací důkazní hodnotu. Takové jednání by vzbuzovalo pochybnosti o své smysluplnosti. Naopak je zcela neuvěřitelná verze dovolatele, podle níž mu měla být zápůjčka v hotovosti vrácena právě v době, v níž podle odposlechů mezi spoluobviněnými bylo probíráno rozdělení a předání finančních prostředků z úplatků pocházejících od spoluobviněného Ing. Martina Jireše, přičemž do této komunikace byl nepochybně zapojen i obviněný. Z veškeré zaznamenané komunikace vyplývá, že o vrácení zápůjčky nepadlo jediné slovo, ačkoliv mělo dojít k předání značné finanční částky v hotovosti. Navíc by bylo jednoznačně nejsnazší vrácení tvrzeného dluhu bezhotovostním převodem.
134. Za zjevně neopodstatněnou považoval státní zástupce i námitku obviněného o nesprávném právním posouzení skutku jako přečinu podplacení podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, pokud obviněný namítal, že nebyl naplněn znak spočívající v „souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu“. Obviněný vycházel ze závěru soudů, že nebylo zjištěno ovlivnění zadávacího řízení na dodávku sanitních vozidel ve prospěch konkrétního uchazeče. Tato skutečnost má však význam pouze pro úvahy o možném naplnění znaků skutkových podstat trestných činů podle § 256 či § 257 tr. zákoníku. Ovlivnění zadávacího řízení však naopak není nutnou podmínkou pro závěr o souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu ve smyslu § 331 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k pořízení sanitních vozů, ohledně nichž proběhlo zadávací řízení. Soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že finanční částka byla předána v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. Osobní zainteresovanost obviněných na spáchaném skutku, přímá souvislost s postavením obviněného MUDr. Davida Ratha jako úřední osoby, s vykonávanými činnostmi na úseku zdravotnictví (MUDr. Martin Houdek, MUDr. Kateřina Kottová) a konkrétní vztah úplatku k zakázce „nákup sanitních vozů“ byly bez jakýchkoliv pochybností prokázány. Přitom postavení obviněného v hierarchii zadavatele veřejné zakázky i v realizaci samotné veřejné zakázky bylo zcela nezastupitelné.
135. Nedůvodnou je pak podle státního zástupce i námitka obviněného, že z popisu skutku není zřejmé, kdo měl být uplácejícím. Z popisu skutku vyplývá, proč obviněný Ing. Martin Jireš přinesl na schůzku se spoluobviněným MUDr. Petrem Kottem částku 3 340 000 Kč a že to bylo právě z důvodu předání zálohy z předem slíbené odměny poskytnuté v souvislosti se zadáním předmětné veřejné zakázky. Přitom obviněnému Ing. Martinu Jirešovi bylo známo, že MUDr. Petr Kott není konečným příjemcem úplatku, ale dojde k dalšímu dělení úplatku. Nelze tedy přisvědčit námitkám dovolatele, že by obviněný Ing. Martin Jireš měl být pouze živým nástrojem, který předal finanční hotovost, aniž by tušil, koho má podplatit a v souvislosti s jakou událostí.
136. Závěrem svého dovolání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného MUDr. Martina Houdka odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
d) k dovolání obviněného Ing. Martina Jireše
137. Ve vyjádření k dovolání obviněného Ing. Martina Jireše státní zástupce uvedl, že s námitkami ohledně procesní nepoužitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a povolení ke sledování osob a věcí, se již vyčerpávajícím způsobem vypořádal soud prvního stupně i soud odvolací. Obviněný ve svém dovolání k této otázce neuvedl žádné nové skutečnosti. Takové dovolání je proto podle judikatury Nejvyššího soudu nutno považovat za zjevně neopodstatněné.
138. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě pak nemůže být naplněn, pokud jsou rozhodná skutková zjištění založena na procesně použitelných důkazech, které byly za procesně nepoužitelné chybně označeny soudem v jiném trestním řízení, proto soudy v tomto jiném řízení nebyly tímto názorem vázány. Ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného je relevantní závěr o zákonnosti předmětných příkazů a povolení vyjádřen v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017 a usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020). Ani odkaz obviněného na usnesení soudu prvního stupně o vrácení věci státnímu zástupci k došetření v rámci tohoto trestního řízení není relevantní, jak ostatně již soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozsudků správně vyložily. Nad rámec jejich argumentace státní zástupce dodal, že zákaz „reformationis in peius“ při novém projednávání a rozhodování věci soudem prvního stupně se může týkat jen případů řízení po rozhodnutí o opravném prostředku, především ohledně výroků opravných prostředkem napadeného rozsudku. Je navázán na rozhodnutí odvolacího či dovolacího soudu o opravném prostředku, nikoli na předchozí rozhodnutí prvoinstančního soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., které je procesního rázu.
139. Za zjevně neopodstatněnou považoval státní zástupce i námitku nesprávného právního posouzení skutku jako trestného činu podplacení podle § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. „Jinou osobou“ ve smyslu tohoto ustanovení může být jakákoliv osoba odlišná od pachatele, pro niž má pachatel jednat způsobem uvedeným v § 332 odst. 1 tr. zákoníku s úmyslem opatřit pro ni značný prospěch. Není žádný důvod pro to, aby z množiny „jiných“ byly vyčleňovány osoby uplácené. Připuštěním tohoto nelogického výkladu by vznikla situace, v níž by bylo přísněji postihováno uplácení, jímž by bylo usilováno o dosažení značného prospěchu jen na straně samotného pachatele, případně jakékoliv jiné osoby, kromě samotného upláceného. Naopak pokud by bylo úmyslně usilováno pouze o dosažení značného prospěchu na straně upláceného, měl by být trestný čin právně kvalifikován podle základní skutkové podstaty podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku. Takové pojetí je nejen nelogické, ale rovněž v rozporu se zásadou rovnosti před zákonem a také neodpovídá trestním postihům jednání osoby na straně korupčního vztahu, neboť v případě, že uplácený si v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu či v souvislosti s podnikáním pro sebe nebo jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek a jedná-li tak přitom v úmyslu opatřit sobě značný prospěch, dopustí se zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti nelze ani přisvědčit námitce obviněného, že byl soud veden snahou uměle navýšit trestní sazbu, neboť v takovém případě by obviněnému neuložil podmíněný trest odnětí svobody.
140. Vzhledem k výše uvedenému závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. Martina Jireše odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
e) k dovolání obviněného Ing. Pavla Piláta
141. Státní zástupce nejprve uvedl, že ne všechny dovolací námitky tohoto obviněného lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Řada uplatněných námitek je ryze procesního charakteru, obviněný jimi zpochybňoval správnost místní příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení podle § 26 tr. ř., splnění podmínek pro vyloučení věci ve smyslu § 23 tr. ř., význam nezákonných pokynů uložených v usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, resp. tvrzení o neporozumění konkrétnímu obsahu v hlavním líčení provedených záznamů o odposleších a o sledování osob a věcí. Navíc podle státního zástupce všechny tyto otázky byly soudem prvního stupně i soudem odvolacím správně posouzeny.
142. Namítaná nepříslušnost orgánů činných v trestním řízení v Ústí nad Labem byla správně vyhodnocena už rozsudkem soudu prvního stupně, avšak touto problematikou se již zabýval, byť v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013, Nejvyšší soud i Ústavní soud a není důvod tyto závěry v nyní posuzovaném případě korigovat. Příslušnost Okresního soudu v Ústí nad Labem byla založena podle § 26 odst. 2 tr. ř. pro celé následující přípravné řízení, není ani důvod pro nepoužití důkazů vzešlých z příkazů tohoto soudu pro jiné řízení. K zásahu do práva obviněného na zákonného soudce nedošlo, s místní příslušností okresního soudu k úkonům v přípravném řízení nebylo nijak účelově manipulováno. Navíc námitku nepříslušnosti soudu lze v dovolacím řízení uplatňovat pouze na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a to jen ve vztahu k věcné nepříslušnosti, nikoliv nepříslušnosti místní.
143. Námitku, že obviněný nebyl stíhán ve společném řízení s obviněnými v tzv. první větvi této trestní věci a že oddělení těchto věcí bylo v rozporu s § 23 tr. ř., nelze podle státního zástupce podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Jedná se o námitku ryze procesní, která dovolacímu přezkumu nepodléhá, nadto se již stala předmětem posouzení obecných soudů, na jejichž závěry lze zcela odkázat. Nad rámec toho státní zástupce rovněž uvedl, že obviněný brojí proti postupu policejního orgánu v přípravném řízení před podáním obžaloby. Soud prvního stupně ani soud odvolací přitom není oprávněn přezkoumávat, zda měla být obžaloba podána i pro jednání jiných osob, nemůže se zabývat trestní odpovědností osob, vůči nimž nebyla podána obžaloba, takový postup by byl v rozporu s obžalovací zásadou. Důležité důvody, kvůli nimž není vedeno společné řízení proti obviněné právnické a fyzické osobě, pak mohou spočívat i v tom, že proti fyzické osobě či fyzickým osobám je vedeno řízení vazebně, a je tedy nutné postupovat s co největším urychlením. Obecně platí, že trestní stíhání konkrétní osoby a její uznání viny není podmíněno trestním stíháním ostatních osob, které se měly na trestné činnosti zúčastnit.
144. I s námitkami obviněného ohledně procesní nepoužitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a povolení ke sledování osob a věcí se již soudy nižších stupňů dostatečným způsobem vypořádaly. Stejně jako ve vyjádření k dovolání obviněného MUDr. Davida Ratha státní zástupce doplnil, že zákaz „reformationis in peius“ se neuplatní na předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
145. O procesně nepoužitelné důkazy se nejedná, pokud byly soudem v hlavním líčení provedeny zákonným způsobem zcela odpovídajícím běžně praktikovanému způsobu provedení takového důkazu. S námitkou, že důkazy nebyly obviněnému v určitém rozsahu srozumitelné, se již soudy nižších stupňů adekvátně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Skutečnost, že nahrávce nebylo v určitých částech plně porozuměno, nezakládá procesní nepoužitelnost důkazu. V opačném případě by šlo o naprostou negaci tohoto důkazu, neboť zhoršená kvalita záznamu je v podstatě průvodním znakem způsobu pořizování zvuku v rámci sledování osob a věcí. De facto se jedná o výhradu odlišného hodnocení důkazů, nikoliv procesní nepoužitelnosti nahrávek.
146. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze podle státního zástupce podřadit námitku obviněného, že ve věci rozhodovali jiní přísedící, než vyplývalo z rozvrhu práce, byť byl soud z hlediska ustanovení zákona o soudech a soudcích obsazen správně. Porušením práva na zákonného soudce ovšem není, pokud jsou přísedící přidělováni podle jejich časových, pracovních a zdravotních možností tak, aby nedocházelo k průtahům v řízení. Judikatura citovaná obviněným se týkala postavení soudců a jejich ustanovení do soudních senátů, nikoliv přísedících. Naopak podle judikatury Ústavního soudu zákonné požadavky na rozvrh práce soudu ohledně přísedících jsou méně specifikované než na určení soudce, což nekoliduje s ústavním pořádkem. Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že senát soudu prvního stupně byl obsazen v rozporu s příslušnými zákonnými a interními normami správy soudu.
147. Námitky obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívají především v nesouhlasu obviněného s použitím důkazů, které označil za nepoužitelné a nezákonné i s ohledem na rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Ve vztahu k těmto důkazům namítl dovolatel i nesrozumitelnost jejich obsahu. Dovolatel namítl i opomenutí pro rozhodnutí podle něj významných důkazů a zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě. Rovněž obviněný popřel dílčí skutková zjištění v otázce souvislosti posuzovaného jednání s obstaráváním věcí obecného zájmu. Státní zástupce však neshledal žádný, natož zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy nižších stupňů své závěry přijaly na podkladě konkrétních důkazů, jejichž obsah důkladně rozvedl a vyhodnotil soud prvního stupně a následně doplnil soud odvolací. Podle státního zástupce nelze ani přisvědčit námitkám obviněného o existenci tzv. opomenutých důkazů. Opomenutým důkazem není každý k návrhu procesní strany neprovedený důkaz, neboť procesnímu právu obviněného navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu o těchto návrzích rozhodnout, nikoliv však provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy. Soud prvního stupně však v posuzovaném případě zvážil nezbytnost doplnit skutková zjištění na podkladě těchto potenciálních důkazů navrhnutých obviněnými a rovněž řádně odůvodnil, proč odmítl důkazy provést. Soudy nižších stupňů se podle státního zástupce se všemi těmito námitkami dovolatele přesvědčivě vypořádaly, proto tuto argumentaci dovolatele neshledal opodstatněnou.
148. Za zjevně neopodstatněné označil státní zástupce i námitky obviněného Ing. Pavla Piláta o nesprávném právním posouzení skutku. Mimo dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom stojí námitka, že nebylo prokázáno naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku, neboť tento dovolací důvod nenaplňují výhrady proti úplnosti provedeného dokazování.
149. Slib úplatku je vyjádření závazku úplatek poskytnout, je jistou formou přípravného jednání, může být i konkludentní, přičemž je nerozhodné, zda dojde ke splnění slibu. Slib směřuje do budoucna, má se realizovat až po splnění další podmínky či podmínek. Nabídkou úplatku je jakákoliv forma neoprávněného finančního ohodnocení bez ohledu na to, zda ji pachatel přesně specifikoval. V případě obviněného tedy podle státního zástupce nemuselo jít o aktivní, bez předchozího přičinění upláceného, učiněný výslovný příslib úplatku, postačoval zaznamenaný projev obviněného, z něhož bylo nepochybné, že ve spolupachatelkou navozené situaci, aby jí byl úplatek nabídnut, takový požadavek ani náznakem neodmítl, slib úplatku potvrdil a souhlasil s ním.
150. Podle názoru státního zástupce nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že soudy nevzaly v úvahu fázi, do níž se mohlo dostat ovlivnění zakázky, v souvislosti, s níž měl slíbit úplatek. Pro posouzení, zda byly úmyslně naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, případně do jaké vývojové fáze se jejich naplňování dostalo, nemůže být ani směrodatné, do jakého stadia se dostalo zadávací řízení na veřejnou zakázku, případně to, zda zadávací řízení skončilo a nějaký dodavatel v něm byl upřednostněn na úkor jiných dodavatelů. Ovlivnění zadávacího řízení není nutnou podmínkou, aby bylo možno konstatovat souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu. Prokázání ovlivnění veřejné zakázky má vztah pouze k posouzení naplnění znaků trestných činů podle § 256 a § 257 tr. zákoníku, kterými však obviněný nebyl uznán vinným.
151. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. Pavla Piláta odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
f) k dovolání obviněného Ing. Jiřího Anděla
152. Státní zástupce zdůraznil, že námitky, které tento dovolatel podřadil pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, představovaly pouze nic neříkající vyjádření domněnky, že záznamy telefonického provozu byly provedeny nezákonně. Není však zřejmé, o jaké konkrétní záznamy se má jednat, z jakého důvodu je obviněný považoval za nezákonné, zda mělo jít o vadné opatření či protiprávní provedení důkazu a v čem mělo spočívat. Přitom obviněný nemůže své námitky opírat o odkazy na námitky uplatněné v jiných podáních, ať už jde o jeho řádný opravný prostředek či o opravné prostředky dalších spoluobviněných.
153. Stejně tak obviněný v podaném dovolání nevysvětlil, jaké skutečnosti měly odůvodňovat podjatost členky senátu soudu prvního stupně Gabriely Nardelli. Nepředkládá žádná vyjádření této přísedící, z nichž by měla vyplývat její podjatost ani obsah tweetů, z nichž má vyplývat tvrzený negativní postoj k MUDr. Davidu Rathovi. Obviněný odkazuje na své podání z 10. 5. 2021, k němuž se však nyní vyjádřit nelze. S ohledem na body 90. a 194. rozsudku odvolacího soudu však není možné přisvědčit obviněnému, že by odvolací soud při svém přezkumu nevěnoval pozornost podání, v němž obviněný v rámci odvolacího řízení námitku podjatosti této přísedící vznesl. Nelze tedy ani přisvědčit obviněnému, že byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., spočívající v tom, že některý výrok chybí nebo je neúplný, který obviněný uplatnil s argumentací, že nebylo rozhodnuto o jeho odvolání. Nadto důvod pro vyloučení soudce v projednávané věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter podmiňující vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se objektivně dotýkajícím. Důvodem podjatosti soudce není jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. V případě přísedící Gabriely Nardelli se neobjevily žádné objektivní okolnosti, které by mohly vést k pochybnostem o její nestrannosti. Podjatost soudce nelze vyvozovat z nespokojenosti strany procesu s tím, jakým způsobem byl obsazen soudní senát, pokud toto ustanovení není provázeno zjištěním o osobním zájmu jmenovaného člena senátu či minimálně poznatkem, na jehož podkladě by bylo možné opodstatněně dovozovat oprávněné pochybnosti o jeho možné nestrannosti. Státní zástupce se zcela ztotožnil s přístupem soudů nižších stupňů k námitkám obviněných, které se námitkami o podjatosti opakovaně zabývaly.
154. Podle státního zástupce rovněž nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný založil na námitce, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný své dovolání opřel o skutkové výhrady, které již uplatnil v předchozích fázích řízení a s nimiž se soudy nižších stupňů dostatečně přesvědčivě vypořádaly a jejich závěry pod body 6) a 8) výroku o vině státní zástupce považuje za správné. Přitom obviněný ani nenamítl tzv. zjevný nesoulad, pouze brojil proti způsobu hodnocení důkazů. Závěry soudů nižších stupňů o potencionálním zisku obviněné společnosti Metrostav ze zadané veřejné zakázky nevykazují žádné zjevné nelogičnosti, jak namítal obviněný. Skutková zjištění jsou založena na podkladě hodnocení provedených důkazů, především opatřených znaleckých posudků a jsou dostatečně odůvodněna. Na základě nich bylo prokázáno, že pachatelé svou činnost vyvíjeli směrem k zadání veřejné zakázky za jinak nevýhodnou cenu. Pokud došlo k příslibu úplatku ve výši 10 milionů Kč, musel být v nabízené ceně poměrně zohledněn. Soudy nižších stupňů přitom své závěry založily na mnohem hlubším zhodnocení více skutkových zjištění než jen z dílčí informace o vědomosti obviněného o chybovosti nabídek ostatních uchazečů. Navíc o tvrzeném vzájemném informování všech účastníků o obsahu a jednotlivých parametrech nabídek není žádný důkaz. I ve vztahu ke skutku pod bodem 8) výroku o vině obviněný pouze podsouvá alternativní skutkovou verzi o odborné nápomoci ve stavebnictví při hrubém nacenění rekonstrukce bloku C2 nemocnice Kladno, která je však v kontextu opatřených důkazů neuvěřitelná a vykazuje známky zjevné rozpornosti.
155. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze podle státního zástupce pod něj podřadit námitky obviněného obsažené v bodě 3a) dovolání, neboť jde pouze o výhrady proti skutkovým zjištěním přijatým odvolacím soudem ohledně doložení zisku obviněné společnosti Metrostav.
156. Námitka dovolatele, že jednání popsané v bodě 8) výroku o vině dospělo nejvýše do stadia přípravy ve smyslu § 20 tr. zákoníku, která však není u trestného činu podle § 256 tr. zákoníku trestná, je sice námitkou hmotněprávní, naplňující dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak není důvodná, neboť podle skutkové věty obviněný naplnil všechny znaky trestného činu spočívající v tom, že v souvislosti se zadáním veřejné zakázky v úmyslu opatřit jinému prospěch zjednal některému dodavateli přednost a výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů a tento čin spáchal jako člen organizované skupiny. Podílel se tak na zjednání přednosti obviněné společnosti Metrostav v podobě jejího časového zvýhodnění, neboť jí umožnil společně s dalšími spolupachateli reagovat na záměr zadat předmětnou veřejnou zakázku daleko dříve před jinými potenciálními dodavateli. Spolupodílel se tak na možnosti ingerence této společnosti do tvorby zadávací dokumentace a byl srozuměn i s tím, že obviněné společnosti Metrostav byl termín zveřejnění zadání veřejné zakázky znám dříve, než k veřejnému vyhlášení v informačním systému o veřejných zakázkách došlo. Jednáním všech pachatelů včetně obviněného došlo ke zjednání výhodnějších podmínek v zájmu této obviněné společnosti v podobě účelového vymezení podmínek tak, aby vyhovovaly právě jí, a naopak byly nesplnitelné či minimálně velmi obtížně splnitelné pro jiné zájemce o zakázku. Přednost i výhodnější podmínky tedy již byly zjednány a tvrzení obviněného o záměru následně ustoupit od účasti obviněné společnosti Metrostav na tom nemůže nic změnit.
157. Vzhledem k výše uvedenému nebyl podle státního zástupce naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. Jiřího Anděla odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
g) k dovolání obviněných právnických osob HOSPIMED a Metrostav
158. Podle státního zástupce neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů námitky obviněných právnických osob, že nebyly trestně stíhány ve společném řízení s fyzickými osobami, jejichž jednání je jim přičítáno, a že k vyloučení jejich věci do samostatného řízení došlo v rozporu s § 23 tr. ř. Jedná se o námitky procesní, které nelze podřadit pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., navíc se s těmito námitkami již dostatečně a zcela správně vypořádaly soudy nižších stupňů. Státní zástupce dále reagoval i na námitky obviněných právnických osob, které byly totožné s námitkami ostatních spoluobviněných. V tomto směru lze odkázat na skutečnosti již výše uvedené.
159. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám obviněných právnických osob o zjevném rozporu mezi obsahem provedených důkazů a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Neshledal žádné namítané nelogičnosti v úvahách o potenciálním zisku obviněné společnosti Metrostav ze zadané veřejné zakázky. Cena zadané veřejné zakázky byla stanovena za situace, že byla provázena a podpořena příslibem úplatku nejméně 10 milionů Kč. Je tedy zcela zjevné, že v nabízené ceně musel být takto vysoký úplatek zohledněn. Pokud by jej uchazeč o zakázku nemusel ve svých propočtech zakalkulovat, byla by nabízená cena nižší. Odvolací soud se rovněž dostatečně vypořádal s námitkou proti závěru o existenci dohody účastníků zadávacího řízení spočívající v činnosti směřující k zadání veřejné zakázky. I ve vztahu ke skutku pod bodem 8) obviněná společnost Metrostav pouze podsouvá alternativní skutkovou verzi, avšak neargumentuje v intencích tzv. zjevného nesouladu.
160. Ani s námitkami, které obviněné právnické osoby podřadily pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., se státní zástupce neztotožnil. K námitce obviněné právnické osoby Metrostav ohledně souhlasu obviněného Ing. Pavla Piláta uvedl shodně se svým vyjádřením k dovolání tohoto obviněného, že slib úplatku ve smyslu § 332 odst. 1 tr. zákoníku může být i konkludentní slib a nemuselo jít tedy o aktivní výslovný příslib úplatku, postačoval zaznamenaný projev Ing. Pavla Piláta, z něhož bylo nepochybné, že ve spolupachatelkou navozené situaci, aby jí byl úplatek nabídnut, takový požadavek vůbec ani náznakem neodmítl, slib úplatku potvrdil a bez jakýchkoliv připomínek s ním souhlasil.
161. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněné společnosti Metrostav ohledně naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podplacení podle § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy jednání v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch. Pokud mělo být obviněné MUDr. Kateřině Kottové vyplaceno podle příslibu úplatku celkem 32,3 mil. Kč, je nepochybné, že slib úplatku byl vysloven v úmyslu obohatit minimálně tuto spoluobviněnou a opatřit jí protiprávní majetkový prospěch několikanásobně přesahující hranici značného prospěchu.
162. Za neopodstatněnou rovněž státní zástupce považoval výhradu proti závěru soudů nižších stupňů o úmyslu obviněného Ing. Jiřího Anděla způsobit škodu velkého rozsahu ve smyslu § 260 odst. 5 tr. zákoníku. Státní zástupce připomenul judikaturu Nejvyššího soudu, která přirovnávala vznik škody u trestného činu dotačního podvodu ke vzniku škody u trestného činu úvěrového podvodu s výstupem, že ke vzniku škody dochází za splnění dalších podmínek poté, co peněžní prostředky opustily majetkovou sféru poskytovatele úvěru, resp. dotace. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, škoda u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku představuje podvodně vylákanou částku z rozpočtů Evropské unie odpovídající výši celé přijaté dotace poskytované z evropských rozpočtů. Výše uvedenému výkladu závěry soudů ohledně vzniku a výše hrozící škody v souvislosti s trestnou činností obviněných odpovídají.
163. Neoprávněné zkrácení nebo použití finančních prostředků z uvedených evropských rozpočtů je z povahy věci spojeno s neopodstatněným úbytkem finančních prostředků z nich nebo se snížením přírůstků finančních prostředků do nich a částky, o které přitom jde, vyjadřují výši způsobené škody. Není žádný důvod od této částky odečítat nějaké rozdíly mezi vysoutěženou nabídkou ovlivněné veřejné zakázky a skutečnou cenou obvyklou takové veřejné zakázky, popřípadě podíly z takových rozdílů připadajících na částky financované z evropských rozpočtů. Vzhledem k charakteru právě posuzované trestní věci je tak nutné dospět k závěru, že za hrozící škodu je na místě považovat právě dotační prostředky, které měly být v případě dokonání trestného činu vyplaceny příjemci dotace.
164. Ani námitky obviněné právnické osoby Metrostav ohledně přičitatelnosti jednání obviněných Ing. Pavla Piláta a Ing. Jiřího Anděla nepovažoval státní zástupce za důvodné. Pojem „osoby ve vedoucím postavení“ není v t. o. p. o. blíže specifikován, podle státního zástupce však není důvod pro to, aby byl tento pojem neúměrně zužován pouze na osoby z nejužšího vedení právnických osob či jen členy vrcholných orgánů právnické osoby a nevztahoval se i na vedoucí pracovníky z určitých oddělených a úžeji zaměřených řídících činností právnické osoby, včetně např. vedoucího obchodního úseku právnické osoby. Pokud má pravomoc jednat navenek jménem právnické osoby, pravomoc přijímat rozhodnutí jménem právnické osoby či pravomoc vykonávat kontrolu v rámci právnické osoby, jde o osobu se statusem osoby ve vedoucím postavení. Tomu ostatně nasvědčuje, že při porovnání ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a b) t. o. p. o. jsou uvedené pravomoci pojímány odděleně a osoba ve vedoucím postavení podle písm. a) je odlišná od osoby ve vedoucím postavení podle písm. b). Jeden vedoucí pracovník tak může splňovat předpoklady pro jeho posouzení podle písm. a), ale nemusí splňovat předpoklady podle písm. b) a naopak. Může však i splňovat předpoklady obou ustanovení. Soudy nižších stupňů tedy postupovaly správně, jestliže i obviněného Ing. Jiřího Anděla vzhledem k oprávnění vedoucího pracovníka na úseku obchodního oddělení pojaly jako osobu splňující předpoklady ve smyslu § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. 165. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídá i odkaz obviněné společnosti Metrostav na § 8 odst. 5 t. o. p. o. a na něj navazující obecný výklad tohoto ustanovení v Průvodci právní úpravou pro státní zástupce vydaný Nejvyšším státním zastupitelstvím k aplikaci tohoto ustanovení. I ze strany Nejvyššího státního zastupitelství je přijímán závěr odvolacího soudu, že aplikace § 8 odst. 5 t. o. p. o. bude připadat v úvahu jenom výjimečně v situacích, v nichž je právnické osobě přičítáno protiprávní jednání fyzické osoby v postavení statutárního orgánu či jiných osob ve vedoucím postavení, neboť protiprávní jednání těchto osob tvoří v rozhodný okamžik vůli samotné právnické osoby a jde o její vlastní jednání. Bylo by zcela nesprávné klást stejné podmínky pro možnost vyvinění právnické osoby na případy, v nichž se jednání dopustil statutární orgán, člen statutárního orgánu či jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, jako na případy, v nichž se takového jednání dopustí zaměstnanec nebo osoba v podobném postavení při plnění pracovních úkolů. Rovněž lze u vícečlenného statutárního orgánu připustit situaci, že přes existenci spravedlivě očekávaných opatření dojde k neřízenému excesu v jednání jednoho ze členů statutárního orgánu a můžou nastat podmínky pro exkulpaci. Je však neakceptovatelné, aby se takové ochrany domáhala právnická osoba v případě jednání v ní činné řídící osoby, která opatření sama přijala či se na jejich přijetí sama aktivně podílela, a následně je neváhala závažným způsobem porušit, jak tomu bylo právě v případě spoluobviněného Ing. Pavla Piláta. Je tedy nutné přisvědčit soudům, že v posuzovaném případě nebyl prostor pro využití § 8 odst. 5 t. o. p. o., neboť ve vztahu k osobám, jejichž jednání je obviněné právnické osobě přičítáno, nebyla ve společnosti nastavena dostatečná detekční, represivní ani preventivní úroveň dodržování pravidel obsažených ve formálně přijatých dokumentech. I pokud obviněná zdokonaluje svůj CMS systém tak, aby odpovídal požadavkům nových citovaných norem, jde o aktivity směřující k adekvátním nápravným opatřením v reakci na spáchaný protiprávní čin, tedy dodatečná opatření, která nemohou mít vliv na naplnění podmínek exkulpace podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. 166. K námitkám obviněných právnických osob týkajícím se výroků o uložených trestech státní zástupce připomenul, že prostřednictvím žádného dovolacího důvodu nelze namítat pochybení soudu spočívající v údajném nesprávném uložení druhu či výměře trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 tr. zákoníku či § 14 t. o. p. o., a tedy zcela mimo jakoukoliv přípustnou dovolací argumentaci se nacházejí námitky obviněné společnosti Metrostav, týkající se nezohlednění okolností uvedených v § 14 odst. 1, 3 t. o. p. o. Naopak pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř je podřaditelná argumentace obviněné HOSPIMED ohledně uložení trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži.
167. Obviněná právnická osoba namítala, že uložený trest nebyl v rozsudku soudu prvního stupně dostatečně konkretizován, neboť v rozporu s § 21 odst. 3 t. o. p. o. nestanovil, v jakém rozsahu soud trest uložil. Takovou námitku by bylo možné podřadit i pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., avšak podle státní zástupce není opodstatněná. V případě trestu zákazu činnosti je judikaturou přijímáno, že trest, který zákon nepřipouští, je trest zákazu činnosti, v němž je pachateli zakázána činnost, která se spáchanou činností nijak nesouvisí nebo jde o uložení příliš široce pojatého rozsahu zakázaných činností. Mezi trestem zákazu činnosti a trestem zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži však existují specifika, jiné podmínky pro jejich uložení, které tyto druhy trestů odlišují. Zatímco v případě trestu zákazu činnosti lze právnické osobě zakázat jen tu činnost, v souvislosti, s níž se dopustila trestného činu, v případě trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži jde o souvislost s uzavíráním smluv na plnění veřejných zakázek nebo s jejich plněním, s účastí v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži. Nejde tedy o souvislost s nějakou činností, kterou je třeba ve výroku trestu specifikovat, ale o souvislost s určitou specifickou oblastí závazkových vztahů, charakterizovanou veřejnou povahou zakázky či případně způsobem sjednávání závazku. Tato souvislost bude dána spácháním trestných činů podle § 256 a § 257 tr. zákoníku v případě obviněné Metrostav a v případě obviněné HOSPIMED pak u skutku pod bodem 4) se jednalo o poskytnutí úplatku v přímé souvislosti se zadáním veřejné zakázky, souvislost tedy může být dána i u korupčních trestných činů, pokud k jejich spáchání došlo v souvislosti s uzavíráním smluv na veřejné zakázky nebo s jejich plněním, s účastí právnické osoby v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži. Ve výroku o trestu musí být rovněž vymezen rozsah trestu, a to konkrétní dobou a rozsahem zákazu, který může být stanoven tak, že se týká všech zadávacích řízení, veřejných zakázek či veřejných soutěží. Jestliže tedy odvolací soud vymezil rozsah trestu jako zákaz uzavírání veškerých smluv na plnění veřejných zakázek, účasti na veškerých zadávacích řízeních podle § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek a veškerých veřejných soutěží podle jiných právních předpisů, postupoval v intencích § 21 odst. 3 t. o. p. o., který mu uložení takového trestu umožňoval. Výrok o trestu tak není neúplný, neboť rozsah trestu je v něm obsažen. 168. Obviněným právnickým osobám nebyl ani uložen zjevně nespravedlivý, extrémně přísný trest a nenastala žádný situace, která by vyžadovala ingerenci Nejvyššího soudu do výroku o trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži. Trest byl oběma právnickým osobám uložen ve výměře blížící se samé spodní hranici zákonné trestní sazby, jejíž rozpětí je přitom poměrně značné. Podle státního zástupce rovněž uložený trest neznamená, že by nemohly uzavírat dodatky k již dříve uzavřeným smlouvám na plnění veřejných zakázek. Účelem trestu je zamezit opakování trestné činnosti a nepůsobí retroaktivně. Všechny uložené zákazy jsou směřovány pouze ve vztahu k novým veřejným zakázkám či novým smlouvám uzavřeným na základě veřejné nabídky. Nelze činit závěr, že by bylo záměrem soudu znemožnit obviněným společnostem uzavírat dodatky smluv měnící závazky z uzavřených smluv na veřejné zakázky v případech, v nichž zákon o zadávání veřejných zakázek připouští změnu závazku v případě tzv. nepodstatných změn smluv, aniž by muselo dojít k zadání nové veřejné zakázky. Podle státního zástupce není v rozporu ani vyslovení zákazu uzavírání veškerých smluv na plnění veřejných zakázek a současné vymezení, že se zákaz vztahuje pouze na zakázky, které nejsou zakázkami malého rozsahu ve smyslu § 27 zákona o zadávání veřejných zakázek, pokud nebudou z vůle zadavatele zadány v některém druhu zadávacího řízení podle § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek. Lze dovodit, že záměrem soudu bylo, aby odsouzené právnické osobě bylo sice umožněno po dobu trvání trestu ucházet se o veřejnou zakázku malého rozsahu, ale aby mohla uzavřít novou smlouvu na veřejnou zakázku až po výkonu trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži. Obviněné právnické osoby se trestné činnosti nedopustily při zadání veřejné zakázky malého rozsahu, ale v souvislosti s určitým druhem zadávacího řízení podle zákona o zadávání veřejných zakázek a rovněž v souvislosti s uzavřením smluv na veřejné zakázky.
169. Zjevná nepřiměřenost uloženého trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, jež by odporovala zásadám proporcionality a individualizace trestních sankcí, pak nemůže být podle státního zástupce založena na skutečnosti, že skutky, pro něž byly obviněné právnické osoby odsouzeny, souvisely se zadávacím řízením nadlimitní veřejné zakázky zadávané v otevřeném zadávacím řízení (tzn. v některém druhu zadávacího řízení podle § 3 zákona o veřejných zakázkách) a naopak nesouvisel s veřejnými soutěžemi vyhlašovanými neveřejnými subjekty. Podmínka souvislosti ve smyslu § 21 odst. 1 t. o. p. o. může být naplněna i jen ve vztahu k jedné alternativě jednání v tomto ustanovení vymezeného, aniž by to ovšem omezovalo soud v tom, jaký rozsah trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži stanoví. Odvolacím soudem byl odsouzeným právnickým osobám současně jako jedna ze složek uloženého trestu nařízen po dobu výkonu trestu zákaz účastnit se veškerých veřejných soutěží z důvodu, že se účastnily závažného korupčního jednání a postupů nesoucích znaky tzv. bid-rigging ve snaze vyloučit řádné soutěžní prostředí nediskriminačního a transparentního charakteru bez ohledu na to, zda se tak dělo v řízení vyhlášeném veřejným zadavatelem či neveřejným vyhlašovatelem. Ani takovou složku uloženého trestu není možné podle státního zástupce hodnotit jako extrémně nepřiměřenou.
170. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obou obviněných právnických osob podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
h) k dovolání obviněné právnické osoby obchodní společnosti Metrostav Infrastructure
171. K dovolání obviněné právnické osoby Metrostav Infrastructure státní zástupce uvedl, že argumentace brojící proti závěru o jejím postavení nástupníka z důvodu přechodu trestní odpovědnosti po obviněné společnosti Metrostav má hmotněprávní i procesněprávní aspekt.
172. Pokud jde o hmotněprávní námitky, jimiž obviněná zpochybňovala přechod trestní odpovědnosti obviněné společnosti Metrostav, státní zástupce jejím námitkám nepřisvědčil. Zdůraznil, že právní úprava § 10 t. o. p. o. je obligatorní a striktní, přechod trestní odpovědnosti je obligatorní bez nutnosti zkoumat zavinění. Podle ustáleného výkladu soudní praxe i odborné veřejnosti může k přechodu dojít nejenom univerzální, ale i singulární sukcesí, a to především v případech, v nichž nástupnická právnická osoba nabyde větší soubor věcí a práv, což se svými účinky blíží účinkům sukcese univerzální. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, v němž byl na nástupnickou společnost převeden značný objem a reálná hodnota věcí a práv. Obviněná právnická osoba až do blízké doby před samotným převodem v podstatě nevykonávala žádnou hospodářskou činnost, lze tedy nalézt ekonomickou provázanost s obviněnou společností Metrostav a společný zájem na ekonomických aktivitách. Až v souvislosti s potřebou přesunout určitou část aktiv a hospodářských aktivit, které mohly být postiženy trestní sankcí, došlo u obviněné Metrostav Infrastructure k výrazným změnám charakteru činnosti, organizační struktury i zaměření. O tom, že minimálně jedním ze sledovaných cílů převodu závodu bylo dosažení zachování části původní podnikatelské činnosti obviněné, svědčí načasování převodu závodu, personální a majetkové propojení smluvních stran, machinace s předmětem činnosti obviněné Metrostav Infrastructure před převodem i změna původní obchodní firmy MVE Štětí, a. s., na Metrostav Infrastructure tak, aby byla patrná návaznost obchodní činnosti na předchozí činnost obviněné společnosti Metrostav. Závěr odvolacího soudu o přechodu trestní odpovědnosti státní zástupce považuje za správný. 173. Námitky obviněné směřující do výroku o uloženém trestu jsou podle státního zástupce mimo meze jakéhokoli dovolacího důvodu § 265b odst. 1 tr. ř., neboť prostřednictvím žádného dovolacího důvodu nelze namítat pochybení soudu spočívající v uložení údajně nesprávného druhu či výměry trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií § 38 a násl. tr. zákoníku. Pokud obviněná v souvislosti s úvahami o přiměřenosti uloženého trestu poukázala i na ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o., jedná se o nepřiléhavý odkaz, neboť institut vyvinění v tomto ustanovení zakotvený je rozhodný v rámci posouzení viny, nikoliv trestu.
174. Námitky obviněné týkající se procesních aspektů přechodu trestní odpovědnosti jsou pak podle státního zástupce závažnější než hmotněprávní rozměr této problematiky v posuzovaném případě, a to i s ohledem na nejednotnost názorů odborné veřejnosti, avšak ani v této otázce dovolání obviněné právnické osoby nepřisvědčil. Obviněná se již s totožnou argumentací opakovaně obracela na Ústavní soud, který její ústavní stížnosti odmítl. Ačkoliv se tak stalo s odkazem na povahu ústavních stížností jako subsidiárního prostředku ochrany základních práv a svobod, ve výjimečných případech Ústavní soud může zasáhnout a zasahuje i do neskončených věcí, pokud ze strany orgánů činných v trestním řízení dojde ke zjevné svévoli a pokud stěžovateli hrozí neodvratná újma. K takovému závěru však v posuzovaném případě Ústavní soud nedospěl.
175. Státní zástupce přisvědčil obviněné, že se § 10 t. o. p. o. vztahuje pouze k hmotněprávnímu nástupnictví a neobsahuje procesněprávní úpravu tuto problematiku řešící (s výjimkou § 32 t. o. p. o. v případě přeměny právnické osoby), což představuje jistou nedůslednost právní úpravy. S touto hmotněprávní normou je však podle státního zástupce možné spojovat i procesněprávní důsledky, neboť pokud by byl zakotven obligatorní přechod trestní odpovědnosti, avšak právní úprava by neposkytovala možnost efektivního procesního řešení, institut přechodu trestní odpovědnosti by byl vyprázdněn. Tím by byl vyloučen efektivní a proporcionální postih v podobě účinného trestu, neboť by bylo možné převádět obchodní závod opakovaně před vynesením pravomocného rozhodnutí na další právní nástupce, a v důsledku nutnosti opětovně zahájit nové trestní stíhání by mohlo dojít k uplynutí promlčecí doby. Z § 10 t. o. p. o. vyplývá, že právní následky nástupnictví se předpokládají po celou dobu trvání trestního řízení, včetně řízení vykonávacího, a může dojít k přechodu trestní odpovědnosti v jakémkoliv okamžiku existence právnické osoby. Ačkoliv t. o. p. o. neobsahuje zvláštní ustanovení pro procesní postup při přechodu právní odpovědnosti po zahájení trestního stíhání, ani procesní nástupnictví nezapovídá a nevylučuje. Obdobně jako v případě nástupnictví poškozeného lze přijmout závěr, že s přechodem trestní odpovědnosti na právního nástupce v hmotněprávním smyslu, dojde-li k němu v době již probíhajícího trestního stíhání, dochází k rozhodnému okamžiku současně k přechodu procesních práv a povinností na právního nástupce a je povinností orgánu činného v trestním řízení, aby s právním nástupcem začal fakticky jednat jako s obviněným a začal vůči němu činit procesní úkony. Takový přístup koliduje jen zdánlivě s ústavně chráněnými procesními právy, neboť výkon všech procesních práv byl v plné míře umožněn právnímu předchůdci, do jehož postavení nástupnická právnická osoba okamžikem přechodu trestní odpovědnosti vstoupila ve všech aspektech, a to i těch procesních. Ustanovení § 10 odst. 1 t. o. p. o. by se mělo vykládat s ohledem na jeho účel, tedy mělo by sloužit k efektivnímu přechodu trestní odpovědnosti v případech, v nichž hrozí jednání, v jehož důsledku by mohlo docházet k znemožnění či ztížení spravedlivého posouzení viny a případně i potrestání těch právnických osob, jež posloužily k páchání trestné činnosti. 176. Státní zástupce rovněž připomenul argumentaci dozorujícího státního zástupce o překážce věci zahájené a zákazu dvojího postihu za tentýž čin. Trestní odpovědnost právního nástupce se odvozuje od trestní odpovědnosti právního předchůdce, který čin spáchal, a jedná se tedy na rozdíl od spolupachatelství či účastenství stále pouze o jednoho pachatele, za něž může z důvodu přechodu trestní odpovědnosti odpovídat i více osob.
177. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné společnosti Metrostav Infrastructure podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Vyjádření obviněných MUDr. Kateřiny Kottové a MUDr. Petra Kotta k dovolání nejvyššího státního zástupce
178. Obvinění vyslovili souhlas s argumentací nejvyššího státního zástupce v jeho dovolání, a to i s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu k zásadě nedělitelnosti právní úpravy při hodnocení kritérií časové působnosti trestního zákoníku na jednání obviněných ve smyslu § 2 tr. zákoníku. I v případě jednočinného souběhu není možné časově rozdílnou právní úpravu kombinovat u jednotlivých spáchaných trestných činů. Obvinění rovněž dovodili, že odvolací soud ve svém rozsudku v tomto směru postupoval nesprávně. Na rozdíl od nejvyššího státního zástupce však neshledávají důvod ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu a navrhují dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť nemá potenciál cokoli na situaci obviněných reálně změnit a přispět k vyřešení sporné otázky, přičemž tato ani nemá judikaturní význam. Navrhovaná změna právní kvalifikace nejvyšším státním zástupcem je sice důvodná i správná, ale nemůže postavení obviněných ani z hlediska ukládaného trestu, který byl ukládán podle jiného zákonného ustanovení (se sazbou od 5 do 12 let), nic změnit. V tomto směru obvinění poukázali i na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů a připomněli, že změna právní kvalifikace se týká jen skutku pod bodem 5) výroku o vině a posouzení jednání obviněných nikoli i jako přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, nýbrž jako zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) a c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 12. 2020. 179. Výše uvedené závěry o neopodstatněnosti dovolacích námitek nejvyššího státního zástupce obvinění učinili i přes vědomí nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5, 2005, sp. zn. II. ÚS 205/2003, z něhož vyplývá, že pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, je procesní postup podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v zásadě vyloučen, přičemž v této souvislosti a skutečnosti, že tento závěr Ústavního soudu nemusí platit vždy, poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 5 Tdo 833/2022, a ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1478/2015, z nichž obsáhle citovali, včetně poukazů na případy, v nichž i Ústavní soud připustil, že závěr učiněný zmíněným nálezem nemusí mít absolutní platnost.
180. Závěrem svého vyjádření proto obvinění navrhli, aby dovolání nejvyššího státního zástupce podané v jejich neprospěch bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť postup navržený nejvyšším státním zástupcem by na jejich postavení a uložených trestech nemohl nic změnit a znamenal by jen další prodloužení jejich trestního stíhání.
3. Replika obviněné právnické osoby HOSPIMED
181. Na vyjádření státního zástupce reagovala obviněná právnická osoba HOSPIMED replikou, v níž uvedla, že v otázce procesně nepoužitelných důkazů se vyjádření státního zástupce míjí s její argumentací. Soud prvního stupně při vrácení věci k došetření vyjádřil svůj právní názor o procesní nepoužitelnosti pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Toto rozhodnutí se stalo pravomocným a závazným i pro samotný soud. Nehraje přitom roli, zda je tento závazný názor správný, či nikoli. Pokud státní zástupce obhajoval použitelnost důkazů tím, že bylo s obviněnou vedeno samostatné řízení a nezákonnost těchto důkazů byla vyslovena v řízení jiném, má obviněná za to, že rozhodující je věcná totožnost předmětu řízení, nikoliv spisová značka. 182. Obviněná rovněž vyjádřila nesouhlas s názorem státního zástupce, že trest zákazu veřejných zakázek a účasti ve veřejné soutěži je natolik úzký, že pro něj neplatí judikaturní požadavky pro specifikaci trestu. Státní zástupce zcela opomenul odkaz obviněné na obdobný zákazový trest podle § 22 t. o. p. o., který konkretizaci rozsahu zakázané činnosti vyžadoval. Není zřejmé, proč by se v případě trestu zákazu přijímání dotací a subvencí měla uplatnit jiná pravidla než v případě zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži. K vykladu výroku soudu není žádný prostor, a tak je určitost ukládané povinnosti nezbytnou náležitostí výroku. Závěrem své repliky obviněná vyjádřila, že trvá na podaném dovolání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
A) Obecná východiska
183. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
184. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
185. Obviněný MUDr. David Rath, obviněný Ing. Pavel Pilát a obviněná právnická osoba Metrostav uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Obecně lze uvést, že tento dovolací důvod spočívá ve dvou procesních vadách, a to že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný Ing. Pavel Pilát výslovně neoznačil konkrétní variantu tohoto dovolacího důvodu, brojil proti obsazení senátu soudu prvního stupně konkrétními dvěma přísedícími, z čehož lze dovodit, že mínil uplatnit druhou z uvedených variant. Soud není náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu je v rozporu s ustanoveními § 27, § 31 a § 35 zákona o soudech a soudcích. Jde o případy, v nichž namísto senátu rozhodoval samosoudce nebo pokud byl senát složen z předsedy a přísedících, přestože správně měl rozhodovat ve složení pouze ze soudců nebo opačně, dále je tento důvod naplněn, pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl dočasně přidělen k jinému soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011 uveřejněné pod č. 36/2012 Sb. rozh. tr.).
186. Obvinění MUDr. David Rath, Ing. Jiří Anděl a obviněná právnická osoba Metrostav založili svá dovolání i na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Jeho naplnění je podmíněno tím, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, za současného splnění podmínky, že tato okolnost nebyla dovolateli v původním řízení známa a nebyla jím namítnuta již před rozhodnutím orgánu druhého stupně. Vyloučený orgán blíže specifikuje ustanovení § 30 tr. ř. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící a další osoby, jestliže u nich lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohou nestranně rozhodovat. V následujících odstavcích § 30 tr. ř. jsou uvedeny další důvody pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení z úkonů trestního řízení, jež však nejsou pro aktuální dovolací řízení relevantní. Aby se však jednalo o naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí to být právě vyloučený orgán, který vydal meritorní rozhodnutí, jež je napadáno předmětným dovoláním. Pod tento důvod dovolání tedy nebudou spadat námitky účasti některých z vyloučených osob podle § 30 tr. ř. na předchozích stadiích trestního řízení ani situace, v nichž vyloučený orgán učinil jiné rozhodnutí než rozhodnutí ve věci samé. Dále nelze tento důvod úspěšně uplatnit, pokud dovolatel o tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, věděl v původním řízení a nenamítl tuto okolnost před rozhodnutím orgánu druhého stupně. 187. Obviněná právnická osoba Metrostav Infrastructure ve svém dovolání uplatnila i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Na tomto dovolacím důvodu lze úspěšně založit dovolání, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spočívá v tom, že v rozporu s procesními podmínkami stanovenými trestním řádem se konalo hlavní líčení, event. veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
188. Obvinění MUDr. Kateřina Kottová, MUDr. Petr Kott, MUDr. David Rath, MUDr. Martin Houdek, Ing. Martin Jireš, Ing. Jiří Anděl, Ing. Pavel Pilát a obviněné právnické osoby HOSPIMED a Metrostav dovodili i existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání z tohoto důvodu je možné úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít případné vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nebo poukaz na nedostatečný rozsah dokazování. Již vůbec v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy nižších stupňů, pokud z nich není zřejmý evidentní rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením těmito soudy. 189. Všichni obvinění i nejvyšší státní zástupce ve svých dovoláních dovodili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je určen k nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vady, které jsou prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkány, spočívají v nesprávném použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. 190. Obviněný MUDr. David Rath a obviněná právnická osoba HOSPIMED rovněž namítli ve svých dovoláních dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten je dán za předpokladu, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
191. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil obviněný Ing. Jiří Anděl. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách a je naplněn, pokud v rozhodnutí určitý výrok chybí, tj. nebyl-li vůbec učiněn, ač se tak mělo stát. Podle druhé alternativy jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí.
192. Obviněný Ing. Jiří Anděl opřel své dovolání i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Předpokladem pro jeho úspěšné uplatnění je, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v druhé alternativě přestože byl v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) až l) § 265b odst. 1 tr. ř.
B) K námitkám obviněných a nejvyššího státního zástupce
1. Ke společným námitkám uplatněným více obviněnými
a) K námitkám, že odsouzení bylo založeno na procesně nepoužitelných důkazech.
193. Obvinění MUDr. David Rath, Ing. Martin Jireš, Ing. Pavel Pilát a obviněné právnické osoby HOSPIMED a Metrostav namítli, že byli odsouzeni na základě procesně nepoužitelných důkazů. Poukázali na skutečnost, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 4 T 42/2016, byla jejich trestní věc vrácena státnímu zástupci k došetření s tím, že důkazy, o které se obžaloba opírala, zejména záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu a záznamy ze sledování osob a věcí, jsou procesně nepoužitelné. Toto usnesení nabylo právní moci. Ani soud prvního stupně se však následně tímto svým rozhodnutím neřídil. Soud prvního stupně ve svém usnesení o vrácení věci k došetření vycházel z usnesení Vrchního soudu v Praze vydaného v tzv. první větvi kauzy ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, který prohlásil uvedené důkazy za procesně nepoužitelné. Následně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, prohlásil, že byl porušen zákon ve prospěch obviněných. Výrok Nejvyššího soudu byl pouze tzv. akademickým výrokem podle § 268 odst. 2 tr. ř., který z důvodu ochrany základních práv a právní jistoty obviněných v tzv. první větvi kauzy nemohl již mít vliv na jejich postavení, neboť se nedotýkal právní moci rozhodnutí, o které šlo (viz § 269 odst. 1 tr. ř.). V řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a žádné zákonné ustanovení neumožňuje, aby stejně bylo postupováno při zjištěném porušení zákona ve prospěch obviněných. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, však vyplývá platnost závěrů Nejvyššího soudu „pro futuro“ pro všechna další rozhodnutí, která budou po jeho vydání vynesena. 194. Lze připomenout, že v citovaném rozsudku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že všechny příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydané podle § 88 tr. ř. i žádosti o povolení ke sledování osob a věcí a na jejich základě vydaná povolení ke sledování osob a věcí podle § 158d odst. 3 tr. ř., jež byly soudem druhého stupně označeny za nezákonné z důvodu jejich nedostatečného odůvodnění, byly vydány v souladu se zákonem. Příkazy vydané Okresním soudem v Ústí nad Labem naplňovaly veškeré náležitosti stanovené v § 88 odst. 1, 2 tr. ř. s výjimkou explicitního odůvodnění doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tento formální nedostatek nicméně ve světle formálně-materiálního hodnocení jednotlivých příkazů nezaložil jejich nezákonnost, jelikož důvody pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na konkrétní dobu byly v každém případě „materiálně“ seznatelné z konkrétních skutkových okolností, které byly rozvedeny v odůvodněních příkazů. Se zřetelem k obsahu spisového materiálu a po provedení testu účinnosti trojí kontroly je pak zapotřebí rovněž konstatovat, že již v okamžiku nařízení prvního odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v této věci byly dány věcné důvody pro takový postup, když je nutno zdůraznit, že policejní orgán (resp. částečně již státní zástupce před postoupením trestního oznámení policejnímu orgánu) prokazatelně prověřil validitu informací sdělených v trestním oznámení. Na tyto prvotní úkony trestního řízení, natož na operativní šetření policejního orgánu, které většinou probíhá „v terénu“, přitom nelze mít přespříliš formalizované nároky, když podstatné je, že příslušné výstupy zachytí policejní orgán alespoň v podobě úředního záznamu, jak tomu bylo i v nyní posuzované věci (opět se v těchto souvislostech připomínají závěry vyplývající z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05). Následně byly skutkové okolnosti zjištěné operativním šetřením či posléze realizovanými úkony trestního řízení, a tedy i věcné „nosné“ důvody pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vyjádřeny v podnětech policejního orgánu, návrzích státního zástupce i soudních příkazech. Skutečnost, že převážná část odůvodnění příkazů vydaných Okresním soudem v Ústí nad Labem kopírovala větší část odůvodnění návrhů státního zástupce na vydání příkazu, nemůže způsobovat jejich nezákonnost, jelikož podstatné je, že soud v rámci kontroly zákonnosti navrhovaného úkonu prověřil existenci materiálních důvodů pro jeho provedení, přičemž ani zákon, ani ochrana práv obviněných nevyžaduje, aby nutně přepisoval návrh státního zástupce, s nímž se věcně ztotožní, nebo aby stejné závěry formuloval pokaždé stylisticky jinak, pokud tyto mají oporu ve skutkových okolnostech prověřované trestné činnosti popsaných v odůvodnění jeho rozhodnutí. Z obdobných důvodů shledal Nejvyšší soud nesprávným i závěr odvolacího soudu o nezákonnosti žádostí státního zástupce o vydání povolení ke sledování osob a věcí a na jejich základě vydaných povolení podle § 158d odst. 3 tr. ř. Jak žádosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, tak následně vydaná povolení Okresního soudu v Ústí nad Labem splňují náležitosti stanovené v § 158d odst. 4 tr. ř. a § 158b odst. 2 tr. ř., a to po formální i materiální stránce. Rovněž důkazy získané tímto sledováním osob a věcí byly získány v souladu se zákonem (byť sledování povolená podle § 158d odst. 3 tr. ř. dne 7. 11. 2011 a 11. 11. 2011 nebyla nikdy realizována, takže jimi fakticky nebyly zajištěny žádné důkazy).
195. Následně závěry uvedenými v tomto rozhodnutí byl soud prvního stupně vázán v tomto řízení o tzv. druhé větvi kauzy, naopak však nebyl vázán svým usnesením, kterým vrátil věc do přípravného řízení. Pokud dojde po vydání takového usnesení ke změně právní úpravy či judikatury, není jím soud prvního stupně následně vázán. Již odvolací soud správně vyložil, že I. a II. větev nikdy nebyla jedna a tatáž věc. Naopak použitelnost odposlechů pak vyplývá z citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, který dospěl k závěru, že všechny přezkoumávané příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydané podle § 88 tr. ř. i žádosti o povolení ke sledování osob a věcí a na jejich základě vydaná povolení ke sledování osob a věcí podle § 158d odst. 3 tr. ř., jež byly soudem druhého stupně označeny za nezákonné z důvodu jejich nedostatečného odůvodnění, byly vydány v souladu se zákonem. Odvolací soud také přezkoumal odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a povolení ke sledování osob a věcí, a dospěl k jednoznačnému závěru o jejich použitelnosti. Takovému postupu soudů nižších stupňů nelze nic vytknout.
196. S uvedenými skutečnostmi souvisí i námitky dovolatelů, že došlo k nezákonnému rozdělení kauzy na tzv. první a druhou větev, přičemž první větev byla vedena pod sp. zn. 4 T 21/2013, ačkoliv se materiálně jednalo o stejnou věc, a námitky obviněné právnické osoby HOSPIMED, že byla odsouzena za stejný skutek, za nějž byl její jednatel MUDr. Jindřich Řehák zproštěn obžaloby. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že taková námitka není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., přitom ani v této skutečnosti nelze shledat pochybení policejního orgánu.
197. Podle § 31 t. o. p. o. obecně platí, že proti obviněné právnické osobě a obviněné fyzické osobě se koná společné řízení, jestliže jejich trestné činy spolu souvisejí, pokud tomu nebrání důležité důvody. Povahu důležitých důvodů, které brání konání společného řízení při objektivní souvislosti, je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně, může jím však být i zájem na dodržení zásady rychlosti řízení a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (Šámal, P., Dědič, J, Gřivna, T., Púry, F., Říha, J. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 577–578.).
198. Již odvolací soud vyložil, že bylo od začátku vedeno samostatné řízení, nebylo tedy rozhodováno o vyloučení ze společného řízení podle § 23 odst. 1 tr. ř. Věc v tzv. první větvi kauzy, vedená u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013, byla vedena proti většímu množství vazebně stíhaných osob, a byl zde proto zájem na urychlení řízení, aby byly dodrženy vazební lhůty. Vtažení dalších osob do společného řízení by představovalo překážku rychlosti řízení, neboť ve vazebních věcech jsou orgány činné v trestním řízení povinny postupovat urychleně. Zcela nepochybně šlo o důležitý důvod ve smyslu § 31 t. o. p. o., který odůvodňoval vedení samostatných řízení proti fyzické a právnické osobě, jíž je jednání této fyzické osoby přičítáno.
199. Vedení společného řízení či řízení oddělených není přitom samo o sobě porušením práva na spravedlivý proces. Tak by tomu mohlo být pouze v případě, pokud by byla vedena oddělená řízení účelově. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Právnické osoby nebyly stíhány odděleně z důvodu, že si orgány činné v trestním řízení nebyly jisté, zda se je vyplatí stíhat, a podle toho, zda budou odsouzeni jejich jednatelé, by zahájily trestní stíhání právnických osob. Právnické osoby byly stíhány odděleně z důvodu procesní ekonomie a rychlosti řízení. Orgány činné v trestním řízení ani nemohly v původním řízení předpokládat, že by odposlechy byly prohlášeny za nezákonné, a z tohoto důvodu s touto možností kalkulovaly a ponechaly stíhání obviněných právnických osob do samostatného řízení. Fyzické osoby, které byly jednateli obviněných právnických osob, nebyly odsouzeny z důvodu procesního pochybení odvolacího soudu, jak bylo již konstatováno. Je třeba zdůraznit, že pokud by nedošlo k tomuto procesnímu pochybení, byly by odsouzeny jak fyzické osoby, jejichž jednání je obviněným právnickým osobám přičítáno, tak obviněné právnické osoby. Dovolatelé v nyní projednávané věci se proto nemohou domáhat procesního pochybení v jiném trestním řízení, pokud v jejich řízení k žádnému pochybení nedošlo.
b) K námitkám o zjevném rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními
200. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v důsledku existence zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestných činu, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, spatřovali dovolatelé MUDr. David Rath a MUDr. Martin Houdek ve vztahu ke skutku pod bodem 5) výroku o vině, dovolatelé MUDr. David Rath, Ing. Jiří Anděl, Ing. Pavel Pilát a obviněná právnická osoby Metrostav ve vztahu ke skutkům pod body 6) a 8) výroku o vině, a dovolatelé MUDr. David Rath ve vztahu ke skutku pod bodem 7a) výroku o vině. 201. Námitky obviněných, které podřadili pod tento dovolací důvod, jsou pouze nesouhlasem se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, které však nejsou způsobilé tento dovolací důvod naplnit. Jedná se o pouhou polemiku se skutkovými zjištěními těchto soudů, neboť vytýkají způsob, jímž soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy. Obvinění jejich prostřednictvím pouze prosazují vlastní verzi skutkového děje, která však byla provedeným dokazováním vyvrácena. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.
202. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uvádí, že nejlepším způsobem pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
203. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Pokud obvinění vznášeli námitku, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy selektivním způsobem v jejich neprospěch, nelze tuto pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, že by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
204. V námitkách obviněných nebyl identifikován zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a ani Nejvyšší soud takový rozpor neshledal. O extrémní rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
205. Soudy dospěly k závěru, že obviněný MUDr. David Rath z pozice hejtmana Středočeského kraje schvaloval veškeré materiály týkající se veřejných zakázek zadávaných oblastními nemocnicemi, předkládal Radě materiály týkající se žádostí o dotace. Obviněná MUDr. Kateřina Kottová s obviněným MUDr. Davidem Rathem průběžně konzultovala jednotlivá zadávací řízení, a dovolatel tedy byl obeznámen s tím, že jejich průběh bude ovlivněn ve prospěch předem vybraného uchazeče. Právě díky jeho funkci a přístupu k informacím o zadávaných veřejných zakázkách mohlo dojít k realizaci takto rozsáhlé trestné činnosti.
206. Stejně jako v případě dalších skutků, jak bude rozvedeno níže, i v případě skutku pod bodem 5) výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu je vina obviněných a skutkový děj, tak jak je popsán ve skutkové větě tohoto rozsudku, bez jakýchkoliv pochybností prokazován především prostorovými odposlechy a odposlechy telekomunikačního provozu. Z nich je zřejmé, že obvinění MUDr. Petr Kott, MUDr. Martin Houdek a Ing. Martin Jireš byli v kontaktu, domlouvali si schůzky za účelem předání úplatku, což je patrné i z toho, že následně hovořili o přepočítávání (peněz) i procentuálnímu vyjádření z hodnoty zakázky, rovněž hovořili o předávání v eurech. Své úvahy podrobně vyložil soud prvního stupně v bodech 192. až 212. odůvodnění svého rozsudku. Na tomto místě na ně lze zcela odkázat, neboť není úlohou dovolacího soudu podrobně přezkoumávat všechna skutková zjištění a průběh dokazování před soudy nižších stupňů, ale pouze zakročit v případě zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Takové pochybení však v posuzované věci nenastalo. Neobstojí námitky obviněných, kterými se na základě dílčích argumentů snaží zpochybnit naprosto celistvé závěry soudů nižších stupňů. Provedené důkazy zcela jasně prokazují poskytnutí úplatku a tento závěr nemůže zpochybnit ani skutečnost, že nebylo prokázáno samotné ovlivnění zadávacího řízení.
207. Ani námitky obviněných týkající se skutku pod bodem 6) neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť z nich nevyplývá žádný zjevný rozpor ve smyslu citovaného dovolacího důvodu. Jde opět o pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, které se skutkem v potřebném rozsahu zabývaly a provedly rozsáhlé dokazování, rovněž podrobně vyložily své úvahy, které je vedly k závěru o skutkovém ději tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku.
208. Jak správně uvedl již státní zástupce ve svém vyjádření, námitky obviněné právnické osoby Metrostav byly pouhým marným hledáním dílčích nesrovnalostí, přičemž tato argumentace nemá parametry zjevného rozporu ani se nemůže týkat rozhodných skutkových zjištění. Je třeba přisvědčit státnímu zástupci i v tom, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru o existenci předchozí dohody účastníků zadávacího řízení. Soudy nižších stupňů přesvědčivě vysvětlily, proč nepovažovaly za náhodu mezi nabídkami jednotlivých uchazečů skutečnost, že oslovili stejné subdodavatele, kteří jim poskytli nabídky se stejnými cenami. Na argumentaci v bodě 263. rozsudku soudu prvního stupně lze v tomto směru zcela odkázat. Přislib úplatku za tuto veřejnou zakázku je pak prokázán především rozhovory zachycenými prostorovými odposlechy z kanceláře MUDr. Kateřiny Kottové a MUDr. Petra Kotta, které jsou v souladu i s poznatky získanými ze záznamů telekomunikačního provozu. Z bodů 274. až 291. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak vyplývá, že obviněný Ing. Pavel Pilát na schůzce s obviněnou MUDr. Kateřinou Kottovou přislíbil za tuto zakázku úplatek ve výši 10 000 000 Kč. Ovlivnění zakázky také potvrzuje vědomí obviněného Ing. Jiřího Anděla o obsahu nabídek ostatních soutěžitelů. V kontextu provedeného dokazování pak nemůže obstát ani jeho námitka, že po zveřejnění nabídek mohl takovými informacemi disponovat kdokoliv, neboť členové komise pro otevírání obálek jsou vázáni mlčenlivostí a zcela nezištné informování ostatních účastníků by postrádalo jakýkoliv smysl. Z provedených důkazů (zejména odposlechů) rovněž vyplývá, že obviněná MUDr. Kateřina Kottová věděla, jak komise nabídky vyhodnotí a že bude vybrána právě společnost Metrostav, ačkoliv hodnotící komise v té době ještě nezasedala. I argumentace MUDr. Davida Ratha je zcela vyvrácena provedeným dokazováním, a především poznatky vyplývajícími z provedených prostorových odposlechů, jak rovněž vyložil již soud prvního stupně v bodech 275. až 277. svého rozsudku. Nelze přisvědčit ani námitkám obviněné právnické osoby ve vztahu k závěrům soudů o potenciálním zisku společnosti Metrostav. Tyto úvahy jsou založeny na základě opatřených znaleckých posudků a byly soudy nižších stupňů pečlivě vyhodnoceny. Ovlivnění veřejné zakázky z provedených důkazů zcela jednoznačně vyplynulo, je zjevné, že pokud byla nabídková cena ovlivněna příslibem úplatku ve výši 10 000 000 Kč, musela se tato skutečnost nepochybně promítnout v ceně zakázky. 209. Ani námitky obviněného Ing. Jiřího Anděla týkající se jeho zařazení mezi členy organizované skupiny nepovažoval Nejvyšší soud za důvodné. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více (nejméně tří) osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost. Není nutná vnitřní organizační a hierarchicky uspořádaná struktura se vztahy nadřízenosti a podřízenosti ani její zaměření na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, což charakterizuje kvalitativně závažnější organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu § 129 tr. zákoníku, kterou je třeba odlišovat od organizované skupiny, jež není přímo trestním zákoníkem definována (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 655/2023). Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že obviněný byl součástí seskupení páchajícího organizovanou trestnou činnost, podílel se na ovlivnění zadávacího řízení ve prospěch obviněné právnické osoby Metrostav, což vyžadovalo koordinaci postupu s dalšími spoluobviněnými. Závěr o jeho účasti na organizované skupině je tak zcela nepochybný. Skutečnost, zda si obviněná MUDr. Kateřina Kottová stěžovala na jeho mnohomluvnost, nemůže na tomto závěru nic změnit, neboť to nic nevypovídá o tom, zda se na trestné činnosti podílel, či nikoliv. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se soudy nižších stupňů nedopustily žádné deformace provedených důkazů a skutkový stav je z těchto důkazů vyvozen za respektování principů formální logiky a ani v případě tohoto skutku Nejvyšší soud neshledal zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, který by vyžadoval kasační zásah Nejvyššího soudu. 210. Rovněž v případě skutku pod bodem 7a) výroku o vině obviněný MUDr. David Rath ve svých námitkách pouze pokračuje v obhajobě, kterou uplatňoval již v předchozích fázích tohoto řízení, jíž zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Ani zde však Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Z provedeného dokazování, zejména opět prostorovými odposlechy z kanceláře a bydliště obviněné MUDr. Kateřiny Kottové a zachycených odposlechů telekomunikačního provozu bylo zjištěno, že obviněná MUDr. Kateřina Kottová průběžně konzultovala zadávací řízení s obviněným MUDr. Davidem Rathem, a to i při osobních schůzkách. Obviněný byl obeznámen s tím, že předmětné zadávací řízení bude ovlivněno ve prospěch obchodní společnosti Konstruktiva Branko, a. s., a sám rozhodl, že zakázku tato společnost získá za poskytnutí úplatku. I v případě tohoto skutku je tedy skutkový děj spolehlivě prokazován provedeným dokazováním a námitkám obviněného nelze přisvědčit.
211. I v případě skutku pod bodem 8) výroku o vině jsou námitky obviněných MUDr. Davida Ratha, Ing. Jiřího Anděla, Ing. Pavla Piláta a obviněné právnické osoby Metrostav jen polemikou se skutkovými zjištěními soudů. Stejně jako v případě ostatních skutků i zde z provedeného dokazování nepochybně vyplývá dohoda obviněné MUDr. Kateřiny Kottové s obviněným Ing. Jiřím Andělem, že se tento obviněný bude moci podílet na přípravě zadávacích podmínek a kvalifikační dokumentace s cílem zajistit veřejnou zakázku obviněné právnické osobě Metrostav. Rovněž v tomto případě byla prokázána existence dohody se spoluobviněným Ing. Pavlem Drážďanským, že obchodní společnost Konstruktiva Branko, a. s., ve skutečnosti soutěžit nebude, neboť obviněná společnost Metrostav tuto službu recipročně poskytla obviněné Konstruktiva Branko, a. s., v zadávacím řízení na veřejnou zakázku v Mladé Boleslavi. Rovněž i v případě tohoto skutku je pak prokázána vědomost obviněného MUDr. Davida Ratha o ovlivnění zadávacího řízení ve prospěch obviněné Metrostav.
c) K námitkám o nezákonném obsazení senátu a podjatosti člena senátu soudu prvního stupně
212. Obviněný MUDr. David Rath a obviněná právnická osoba Metrostav i další níže uvedení dovolatelé rovněž namítli, že složení senátu soudu prvního stupně neodpovídalo platnému rozvrhu práce pro dobu nápadu této trestní věci, přičemž po podání nové obžaloby došlo k porušení jejich práva na zákonného soudce. Navíc ani přísedící Gabriela Nardelli neskýtala podle dovolatelů dostatečné záruky nezávislosti a objektivní nestrannosti soudce. Obdobné námitky ohledně této členky senátu uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) a l) tr. ř. i obviněný Ing. Jiří Anděl, podle nichž tato přísedící svými aktivitami na sociální síti Twitter vyjadřovala svůj negativní postoj k spoluobviněnému MUDr. Davidu Rathovi i k dalším obviněným ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 T 21/2013. Navíc se stala členkou senátu v nyní projednávané věci mnohem později, než došlo k opakovanému nápadu této věci, proto měla být z projednávání věci vyloučena. Skutečnost, že odvolací soud o těchto jeho námitkách v podaném odvolání nerozhodl, založila i druhý uplatněný důvod spočívající v chybějícím výroku v jeho rozhodnutí. V této souvislosti obviněná společnost Metrostav poukázala na přesdílení volebního billboardu MUDr. Davida Ratha (viz bod 80. tohoto usnesení), v čemž spatřovala ze strany této přísedící porušení principu presumpce neviny, což jí brání ve věci objektivně a nestranně rozhodovat. Podobné námitky uplatnili i obviněný Ing. Pavel Pilát a obviněná právnická osoba HOSPIMED, kteří rovněž namítli nesprávné obsazení senátu rozhodujícího ve věci přísedícími JUDr. Zdeňkem Morávkem a Gabrielou Nardelli i nesprávné zařazení jako náhradní přísedící Anny Kristlové. Podle jejich přesvědčení i za situace, že ve věci již při opakovaném nápadu věci nemohl z objektivních důvodů rozhodovat jako předseda senátu JUDr. Ivo Zelinka, měli být přísedící (Eva Pašková a Ing. Miloš Petíř), kteří spolurozhodovali o vrácení věci státnímu zástupci k došetření při původním nápadu věci, ponecháni členy senátu po opětovném nápadu věci. Změna ve složení senátu nebyla podle dovolatelů řádně odůvodněna, výběr nových přísedících nebyl transparentní a předvídatelný a neodpovídal ani pravidlům rozvrhu práce v době nápadu věci, a to i při vědomí, že v této době ještě paní Gabriela Nardelli a náhradní členka senátu Anna Kristlová nebyly zvolenými přísedícími Krajského soudu v Praze. Dovolatelé poukázali i na skutečnost, že výběr přísedících byl realizován na základě hovorů vedoucí trestní kanceláře soudu prvního stupně s jednotlivými přísedícími, která tak mohla složení senátu podle nich ovlivnit, přičemž o obsahu těchto hovorů neexistuje žádný záznam, který by byl součástí spisu a umožňoval přezkoumat správnost složení senátu z hlediska souladu s § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích i s platným rozvrhem práce. Senát přitom ani nebyl konstituován ke dni opakovaného nápadu věci, ale až po nařízení hlavního líčení ve věci předsedkyní senátu Mgr. Ivou Říhovou. Přitom ani není zřejmé, proč se členkou senátu stala paní Gabriela Nardelli jako v pořadí sedmá členka senátu 4 T, a nikoli Anna Kristlová, v pořadí čtvrtá členka senátu 4 T soudu prvního stupně. Ani takto uplatněné námitky nebyly shledány z níže uvedených důvodů opodstatněnými. 213. S takto uplatněnými námitkami se vypořádal již odvolací soud v bodě 194. odůvodnění svého rozsudku, v němž vyloučil, že by změna složení senátu ve věci byla účelová, rozhodně nebyla jejím účelem snaha ovlivnit meritorní rozhodnutí v této trestní věci. Odvolací soud připomněl, že paní Gabriela Nardelli i Anna Kristlová složily slib přísedících v prosinci roku 2018, následně v rozvrhu práce pro rok 2019 byly zařazeny jako přísedící do senátu 4 T Krajského soudu v Praze. Odvolací soud uzavřel, že k porušení práva na zákonného soudce nedošlo, přičemž v této souvislosti připomenul i nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, podle něhož zákonné požadavky na rozvrh práce soudu ohledně určení konkrétních přísedících jsou méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem. Absolutně pojímané právo na zákonného soudce, jak se uplatňuje ve vztahu k soudcům z povolání i ohledně přísedících, by totiž mohlo vést až k paralýze trestního řízení, čímž by se dostalo do střetu s řadou dalších práv spravedlivého procesu i zásad trestního řízení. Odvolací soud poukázal na další rozhodnutí soudu prvního stupně i vlastní rozhodnutí (např. usnesení ze dne 4. 7. 2019, sp. zn. 10 To 66/2019, ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 7 To 79/2019), v nichž se obdobnými námitkami obviněných zabýval, přihlédl i k vyjádření místopředsedů soudu prvního stupně (č. l. 23 575 – 23 576 a 23 583), přičemž i z nich je podle jeho názoru vyvráceno tvrzení dovolatelů o libovůli ze strany soudu prvního stupně při konstituci senátu, který v projednávané věci rozhodoval. Stejně tak podle odvolacího soudu jsou nedůvodné námitky o podjatosti senátu či některého jeho člena, které dovolatelé vznesli.
214. Ve vztahu k argumentaci, kterou dovolatelé uplatnili v rámci § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., je nutno nejprve obecně připomenout, že pod tento dovolací důvod lze podřadit námitky, že ve věci rozhodovali jiní soudci (přísedící), než vyplývalo z rozvrhu práce příslušného soudu v rozhodném období, byť jinak byl soud z hlediska příslušných ustanovení zákona o soudech a soudcích obsazen správně. Náležité obsazení soudu z hlediska neodňatelnosti věci zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod, které má svůj odraz v § 41 a § 42 zákona o soudech a soudcích, sleduje především ochranu proti libovůli či účelovému obsazení soudu, který ve věci rozhoduje. Při přidělování konkrétních soudních věcí je nutno vycházet z konkrétní úpravy rozvrhu práce a tato pravidla musí být transparentní, obecná a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01). Současně je však nezbytné vnímat i určitý rozdíl mezi postavením soudce z povolání a přísedícím, u něhož toto jeho postavení není zdrojem obživy, příjem z účasti na soudním řízení v tomto postavení je finančně zanedbatelný a často představuje nezbytnost plnit své základní pracovní povinnosti v časově pro něj méně výhodné době. Nelze tedy dovodit domněnku o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících ke konkrétní časově náročné trestní věci pouze z toho, že někteří přísedící svoji účast na takovém soudním jednání odmítnou.
215. Je nutno zdůraznit, že podle rozvrhu práce Krajského soudu v Praze účinného v době nápadu obžaloby (ke dni 11. 7. 2018) a jeho pravidel pro přidělování napadlých věcí platilo, že věc, která byla již dříve meritorně rozhodnuta nebo vrácena státnímu zástupci k došetření, nebo obžaloba byla vzata zpět, se po opětovném nápadu přidělí do soudního oddělení, v němž bylo vedeno předchozí řízení. Toto pravidlo neplatilo za předpokladu, že takové oddělení bylo zrušeno nebo do něj byl zastaven nápad nových věcí (v případech v rozvrhu práce specifikovaných). Tato rozvrhem práce předpokládaná situace nastala před nápadem věci, neboť od 1. 5. 2018 byl nápad do senátu 4 T předsedy senátu JUDr. Ivo Zelinky zastaven v souvislosti s jeho rezignací na funkci soudce. Zastavení nápadu se vztahovalo nejenom na osobu předsedy senátu, ale i na přísedící zařazené do tohoto soudního oddělení, neboť podle platného rozvrhu práce úkony trestního řízení měly být vykonávány zastupujícím soudním oddělením, přičemž tímto soudním oddělením ve vztahu k senátu 4 T byl senát 1 T Krajského soudu v Praze. Původní přísedící, kteří se podíleli na rozhodnutí ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 4 T 42/2016, o vrácení věci státnímu zástupci k došetření po prvním nápadu věci (Ing. Miloš Petíř a Eva Pašková) nebyli v rozhodné době členy senátu 1 T, jak již vysvětlil soud prvního stupně ve svém rozhodnutí ze dne 10. 5. 2019, sp. zn. 4 T 42/2016, o námitce podjatosti přísedících vznesené i některými dovolateli v rámci hlavního líčení (zejména bod 17. odůvodnění usnesení s. 23 655 spisu), přičemž s jeho závěry se ztotožnil i soud stížnostní ve svém usnesení ze dne 4. 7. 2019, sp. zn. 10 To 66/2019 (viz zejména bod 19. odůvodnění usnesení s. 23 705 spisu). Nelze tedy dovodit jakékoli účelové vyloučení původních přísedících z možnosti podílet se na rozhodování v této trestní věci. Skutečnost, že v rozhodné době byli zařazeni v jiném soudním oddělení a vyřizovali v něm věci tam projednávané, bránila jejich možnému působení v této nyní projednávané věci, neboť při četnosti dnů, v nichž byla tato trestní věc projednávána, by logicky docházelo k průtahům nejen při jejím vyřizování, ale i při vyřizování dalších věcí projednávaných soudním oddělením, v němž byli aktuálně zařazeni jako přísedící. Právě zájem na rychlosti a koncentrovanosti řízení byl proto překážkou bránící jim ve věci dále působit. Tento praktický problém (složitost a rozsah věci) naopak upřednostňoval nově zvolené přísedící, u nichž souběžné projednávání dalších věcí reálně nehrozilo. V takovém postupu nelze spatřovat projev libovůle či účelnosti, nýbrž a pouze zájem na co nejrychlejším projednání věci bez způsobení komplikací a průtahů v dalších souběžně projednávaných trestních věcech způsobených tím, že přísedící projednávající tuto trestní věc by se nemohli účastnit projednávání dalších věcí v senátě, do kterého byli rozvrhem práce přiděleni. Přitom zjevně tato skutečnost a plnění souběžných pracovních povinností byla důvodem, proč řada dříve oslovených přísedících možnost účasti v senátu při projednávání této časově náročné věci odmítla. V této souvislosti nelze pominout ani skutečnost, že sám Ústavní soud ve vztahu k přísedícím připustil, že absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících není formálním selháním rozvrhu práce, které by v materiální rovině přímo implikovalo porušení práva na zákonného soudce, nevyžaduje konkrétní zkoumání, zda k takovému porušení skutečně došlo (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15). Jak ostatně nepřímo vyplývá i z vyjádření místopředsedů Krajského soudu v Praze, kategorické trvání na dodržení rozvrhu práce platného ke dni nápadu věci by v daném případě, při nemožnosti využít pouze přísedící zařazené v této době do jednotlivých senátů s vědomím důvodů, pro které svoje zařazení do senátu odmítli, by znemožnilo projednání této trestní věci a znamenalo by fakticky neschopnost projednat podanou obžalobu v přiměřené lhůtě, což by znamenalo porušení základních práv i samotných dovolatelů.
216. Soud prvního stupně přitom přesvědčivě vysvětlil, proč se členy senátu v této trestní věci nestal nikdo ze sedmi přísedících zařazených do soudního oddělení 1 T, které zastupovalo senát 4 T (časové, pracovní, zdravotní i osobní důvody, případně skutečnost, že jim v blízkém časovém horizontu končil mandát). Obdobná situace nastala i ve vztahu k přísedícím zařazeným do soudního oddělení 2 T, z nichž pouze JUDr. Zdeněk Morávek s účastí na rozhodování této věci souhlasil. Není důvodu zpochybňovat ani vysvětlení místopředsedů Krajského soudu v Praze (str. 23 575 – 23 576, 23 583 spisu), že s ohledem na výrazný nedostatek přísedících v daném časovém období nebylo v jejich možnostech zařadit do senátu v této trestní věci žádného z přísedících působících u soudu prvního stupně v době opakovaného nápadu této věci, proto přísedící, kteří by ve věci mohli dále rozhodovat byli hledáni i mezi nově zvolenými přísedícími, kteří slib soudce složili až v prosinci 2018 po nápadu věci (viz vyjádření místopředsedkyně Krajského soudu v Praze JUDr. Lenky Škubalové č. l. 23 575 – 6 spisu a místopředsedy Krajského soudu v Praze Mgr. Petra France č. l. 23 583 spisu). Nepochybně bylo možno po formální stránce učinit příslušné záznamy, které by tuto nepříznivou situaci týkající se počtu přísedících u soudu prvního stupně lépe zdokumentovaly, včetně důvodů, pro které jednotliví přísedící účast v této věci vedoucí soudní kanceláře odmítli, nicméně ani neexistence takovýchto záznamů, kterou namítají dovolatelé, nemůže vést k závěru o libovůli či účelovosti postupu soudu prvního stupně při skládání senátu, který ve věci rozhodoval. Porušením práva obviněných na zákonného soudce totiž nemůže být postup soudu, kterým se snaží zajistit k projednání věci přísedící podle jejich časových, pracovních i osobních možností v zájmu toho, aby věc byla projednána bez průtahů, v čase přiměřeném rozsahu a složitosti věci. Námitky týkající se náhradní přísedící Anny Kristlové pak nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vůbec akceptovat, neboť ve věci nerozhodovala.
217. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a námitkám, že přísedící paní Gabriela Nardelli byla pro svůj poměr k projednávané věci a osobě MUDr. Davida Ratha vyloučena ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů v této trestní věci, je nutno uvést, že o této námitce dovolatelů rozhodoval soud prvního stupně i stížnostní soud opakovaně, přičemž důvody pro vyloučení této přísedící soudy nižších stupňů neshledaly. Jak správně uvedl již státní zástupce ve svých vyjádřeních k dovoláním obviněných, důvod pro vyloučení soudce (přísedící) z projednávání věci přitom musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter podmiňující vznik reálné pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a úkonům jí se objektivně dotýkajícím. Nepostačuje pouze poměr abstraktního rázu, který se promítá v postupu při dokazování, v hodnocení důkazu a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci. Neboť v takovém případě nejde o osobní poměr k věci samé a osobám, jichž se úkon přímo dotýká, ale pouze o odlišný názor týkající se procesního způsobu vedení řízení, včetně posouzení otázek v procesu dokazování. Vztah k projednávané věci nelze vyvozovat ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nímž obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014). Nápravu takovýchto vad řízení a vlastního rozhodování totiž zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010). V souladu s rozhodovací praxí ESLP je přitom možno konstatovat, že ve vztahu k členům senátu soudu prvního stupně nelze dovodit porušení ani subjektivní nestrannosti soudce, kterou je možno zjistit z jeho výroků a chování, vyjadřuje vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším slova smyslu [vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení a jejich zástupcům (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04]. Přitom v rámci tohoto subjektivního testu je uplatňována vyvratitelná domněnka nestrannosti soudce (srovnej rozsudek pléna ESLP ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le Compte, Van Leuven a De Mayera v. Belgie, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, § 58; a rozsudek pléna ESLP ze dne 24. 5. 1989 ve věci Hauschildt v. Dánsko, stížnost č. 10486/83, § 47; a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef v. Malta, stížnost č. 17056/56, § 94). Pro účely subjektivního testu je tak soudce považován za nestranného, dokud není prokázán opak. Rovněž nelze dovodit ani porušení objektivní nestrannosti vycházející z okolností případu a dalších objektivních hledisek, z nichž je možno dovozovat skutečně důvodné pochybnosti o objektivitě a nepodjatosti konkrétního soudce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 11 Tvo 21/2024). Závěr o existenci skutečně reálných pochybností o objektivitě a nestrannosti soudce přitom nelze dovodit pouze ze subjektivních představ a projevů nespokojenosti některé ze stran trestního řízení s jeho průběhem, je nezbytné, aby tyto pochybnosti byly provázeny konkrétními zjištěními o osobním zájmu konkrétního soudce (přísedící) na výsledku řízení, případně o jeho poměru k projednávané věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo o jeho poměru k jinému orgánu činnému v předmětném trestním řízení. Nestačí tedy pouhá nespokojenost účastníka řízení s procesním postupem soudu, se způsobem, jak byly řešeny námitky či procesní návrhy tohoto účastníka řízení, neboť tyto skutečnosti závěr o podjatosti soudce založit nemohou (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04).
218. Otázkou podjatosti přísedící paní Gabriely Nardelli na základě námitky podjatosti obviněného MUDr. Davida Ratha vznesené jeho obhájcem při hlavním líčení dne 10. 9. 2019, k níž se ostatní obvinění připojili, se zabýval soud prvního stupně ve svém usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 4 T 42/2016, přičemž ji neshledal důvodnou (viz č. l. 23 874 až 23 875), a z podnětu podaných stížností i soud stížnostní, který tyto stížnosti jako nedůvodné zamítl svým usnesením ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 7 To 79/2019 (viz č. l. 23 913 – 23 916). Rovněž na argumentaci uplatněnou v těchto rozhodnutích lze zcela odkázat, neboť se s ní i Nejvyšší soud ztotožnil stejně jako s další argumentací uplatněnou v dalších rozhodnutích o stejné otázce, která byla učiněna z podnětu obviněné právnické osoby Metrostav a obviněných MUDr. Davida Ratha a Ing. Pavla Drážďanského.
219. K námitkám dovolatelů ohledně sdílených tweetů a retweetů na sociální síti Twitter paní Gabrielou Nardelli je nutno konstatovat, že námitky dovolatelů jsou v tomto směru zcela neopodstatněné a rozhodně z obsahu této sociální sítě a z účasti přísedící na ní nelze dovodit tvrzenou předpojatost této přísedící k předmětné věci ani k osobě obviněného MUDr. Davida Ratha či dalších obviněných ve věci. Pouhé sdílení (uložení) jakéhokoli článku bez jakéhokoli komentáře k němu totiž nelze považovat automaticky za jeho schvalování, vyjádření konkrétního postoje k tvrzením či údajům v něm uvedeným. Proto ani nemůže založit dovolateli tvrzenou podjatost této přísedící pro poměr k projednávané věci či osobám, které v ní vystupují.
220. Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce obviněného Ing. Jiřího Anděla, že soud odvolací se nevěnoval jeho námitce týkající se podjatosti přísedící Gabriely Nardelli. V tomto směru lze zcela odkázat na bod 90. a 194 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Rozhodně přitom nelze dovodit, že by odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně zrušil i ve vztahu k tomuto dovolateli v celém rozsahu a nahradil jej rozhodnutím vlastním, nerozhodl o odvolání obviněného vůbec či v nějaké části, čímž by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl naplněn.
2. K dalším námitkám obviněných MUDr. Kateřiny Kottové a MUDr. Petra Kotta
221. Tito obvinění ve svém dovolání nejprve namítali, že jim byl uložen nepřiměřeně přísný a neospravedlnitelný trest, který nebyl ani dostatečně odůvodněn. K tomu Nejvyšší soud na úvod uvádí, že z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
222. Zásah dovolacího soudu je možný jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným a v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky pro ukládání trestů, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že za porušení základních práv může být považováno i „exemplární potrestání“ spočívající v tom, že se konkrétní přísnost trestu neodůvodňuje hledisky individuální prevence, ale potřebou odstrašit veřejnost přehnaně přísným trestem uloženým pachateli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97). Ústavní soud konstatoval, že trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment edukativního působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že o exemplární potrestání by šlo v případě, že by soudy míru individuálního trestu zdůvodnily potřebou maximálně využít hledisko generální prevence a uloženým přísným trestem by sledovaly odstrašení širší veřejnosti. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1158/2019). 223. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo. Obviněným byl uložen trest odnětí svobody ve spodní polovině trestní sazby stanovené pro zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku. Soud prvního stupně v bodech 504. a násl. dostatečně odůvodnil, k jakým skutečnostem přihlédl při ukládání trestu. V případě obviněných MUDr. Kateřiny Kottové a MUDr. Petra Kotta vzal v úvahu jejich dosavadní bezúhonnost, nemohl však přehlédnout, že byli odsouzeni za velmi sofistikovanou trestnou činnost, neboť vytvořili systém ovlivňování veřejných zakázek, který se zvenku jevil zcela transparentně a byl neodhalitelný kontrolními mechanismy Středočeského kraje. Obvinění se uvedeného jednání dopustili ve vztahu k šesti zakázkám, přičemž úplatky jim přinášely zisk v řádech milionů korun z každé zakázky. Soud prvního stupně rovněž vzal v úvahu společenské postavení zejména MUDr. Kateřiny Kottové jakožto ředitelky nemocnice. Uložený trest tak zcela odpovídá povaze a závažnosti trestné činnosti obviněných, jejich osobním poměrům, možnostem jejich nápravy i všem dalším kritériím, k nimž bylo nutno podle zákona při ukládání trestu přihlédnout, a je i náležitě odůvodněn.
224. Ani skutečnost, že byli oba obvinění podmíněně propuštěni z výkonu předchozího trestu, který jim byl uložen v tzv. první větvi kauzy, neznamená, že jim nemůže být uložen přísnější nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť se jedná o dva různé tresty za jinou trestnou činnost. Všechny okolnosti a jejich příkladné chování ve výkonu trestu jsou relevantní pouze při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu tohoto trestu, nemají však zásadní vliv na ukládání dalšího trestu za jinou trestnou činnost. Jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, okolnost podmíněného propuštění z výkonu původního trestu může být jen jednou z více skutečností, které lze brát v úvahu při ukládání trestu nového, nemá však oproti ostatním okolnostem žádné výsadní postavení a nebrání navýšení výměry trestu či uložení dalšího trestu.
225. Na uvedeném nic nemění ani námitka obviněných, že trestná činnost byla téměř totožná a že pokud by bylo vedeno společné řízení, byl by jim uložen pouze trest jediný. V takovém případě by byl obviněným totiž uložen úhrnný trest přísnější, neboť by byl ukládán za více dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Zásadně platí, že pro obviněné by nemělo být „výhodnější“ uložení úhrnného nebo souhrnného trestu, případně společného trestu za pokračování v trestném činu, a tedy by obviněným měl být uložen stejný trest i v případě, že by se o skutcích rozhodovalo ve společném řízení (a byl by ukládán úhrnný trest i za skutky, za něž byli odsouzeni v tzv. první větvi kauzy). V důsledku toho by i k podmíněnému propuštění obviněných mohlo dojít později. Skutky (dílčí útoky pokračujícího trestného činu), za něž byl obviněným trest ukládán, jsou navíc velmi závažnou trestnou činností. Nelze proto souhlasit s námitkou obviněných, že účel trestu byl již naplněn a uložený trest byl jen snahou o slepou retribuci a potrestání obviněných, aniž by plnil jiné funkce trestu.
226. S výše uvedeným úzce souvisí i další námitka obviněné MUDr. Kateřiny Kottové, že pokud by jí byl ukládán trest souhrnný, a nikoliv úhrnný a společný trest, byla by možnost aplikace § 44 tr. zákoníku, který umožňuje upuštění od uložení souhrnného trestu ukládaného podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, pokud lze mít za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. Tak by tomu bylo v případě, pokud by soud dospěl k závěru, že trest, který byl uložen v předchozím rozsudku je dostatečný, tedy za situace, pokud by trestná činnost, o níž se bude nově rozhodovat, byla nevýznamná oproti trestné činnosti, za niž byl obviněný již odsouzen, ne však v případě, pokud odvolací soud rozhodoval o velmi závažné hospodářské a úplatkářské trestné činnosti obviněných. Jak již bylo uvedeno výše, nelze rozhodnout tak, aby pro obviněného bylo výhodnější uložení souhrnného trestu oproti trestu úhrnnému, který by byl uložen za veškerou trestnou činnost, jíž se obviněný dopustil. Naopak smyslem a významem ukládání souhrnného trestu je, aby byl obviněnému uložen stejný trest, ať již je o vině a trestu rozhodováno v jediném řízení, a je tedy ukládán úhrnný trest, nebo ve dvou trestních řízeních a je ukládán trest souhrnný. S tím úzce souvisí i již zmíněný význam § 44 tr. zákoníku. Zjednodušeně řečeno, soud upustí od uložení souhrnného trestu právě v situaci, pokud dojde k závěru, že obviněnému byl v předchozím řízení již uložen trest ve výši, v jaké by mu byl uložen úhrnný trest, pokud by bylo rozhodováno v jediném řízení.
227. Zcela správně byl rovněž obviněné MUDr. Kateřině Kottové uložen úhrnný společný trest za pokračování v trestném činu, zatímco obviněnému MUDr. Petru Kottovi společný souhrnný trest. Obviněný MUDr. Petr Kott byl v původním trestním řízení odsouzen jako spolupachatel, avšak v nyní posuzované věci vystupoval při páchání trestné činnosti pouze v postavení pomocníka ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Zatímco spáchání některých útoků týmž pachatelem ve spolupachatelství nebrání závěru o pokračování, je naproti tomu podle ustálené judikatury pokračování v trestném činu vyloučeno, jestliže některé dílčí útoky jsou spáchány ve formě pachatelství či spolupachatelství a některé ve formě účastenství, poněvadž u účastenství naplnil organizátor, návodce nebo pomocník jinou skutkovou podstatu trestného činu (viz usnesení Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. Ndt 72/88, uveřejněné pod č. 22/1990 Sb. rozh. tr.). Škody ani prospěch není možno v takovém případě sčítat (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1667). Z tohoto důvodu tedy nemohlo jednání obviněného MUDr. Petra Kotta být posouzeno jako pokračující trestný čin, a byl mu tedy ukládán trest souhrnný, nikoliv úhrnný trest jako spoluobviněné MUDr. Kateřině Kottové, které nemohl být ukládán jiný než úhrnný trest, neboť trestná činnost z tzv. první větve kauzy tvořila s nyní projednávanými dílčími útoky pokračující trestnou činnost. Navíc jak již bylo uvedeno výše, nelze konstatovat, že by jeden nebo druhý druh trestu byl pro obviněné výhodnější. 228. Ačkoliv jsou námitky těchto obviněných podřaditelné pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud je z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněnými.
3. K dalším námitkám obviněného MUDr. Davida Ratha
229. Obviněný MUDr. David Rath ve svém dovolání zopakoval některé námitky, se kterými se již Nejvyšší soud vypořádal v tzv. první větvi kauzy v usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020. Nejvyšší soud ohledně těchto námitek na citované usnesení v podrobnostech odkazuje a pouze stručně připomene odůvodnění tohoto usnesení. 230. Obviněný uplatnil zcela totožné námitky s tvrzením, že došlo k porušení zásady presumpce neviny. Již v první větvi kauzy Nejvyšší soud vyložil, že vyjádření některých zástupců výkonné moci ani mediální obraz obviněného neměly a nemají vliv na soudní rozhodování a nelze v nich spatřovat takové skutečnosti, které by zapříčinily vyloučení soudců rozhodujících v posuzované věci. Samotný zvýšený mediální zájem o konkrétní trestní věc ještě nevede k závěru, že došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V tomto duchu ostatně vyznívá i rozhodování ESLP, jak lze demonstrovat např. na jeho rozsudku ze dne 24. 1. 2017 ve věci Paulikas proti Litvě (stížnost č. 57435/09) a rozsudku ze dne 15. 9. 2020 ve věci Civinskaite proti Litvě (stížnost č. 21218/12), v nichž Soud vyložil, že i přes silnou a nepříznivou publicitu případu lze obecně vést spravedlivé řízení. V demokracii je běžné, že významné případy nevyhnutelně přilákají mediální pozornost, ale to neznamená, že musí dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces. K opačnému závěru lze dojít jen v případě existence přesvědčivých důkazů, které by naznačovaly, že soudci ve věci rozhodující byli médii skutečně ovlivněni. V nyní posuzované věci k takovému závěru Nevyšší soud nedospěl (srov. body 189. – 191. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020). Jakkoliv obviněný v tomto „mediálním procesu“, jak nazývá pozornost médií v jeho trestní věci, spatřuje porušení lidské důstojnosti a mediální lynč, nejedná se o námitky, které by bylo možné podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod, neboť není úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat publikované články v médiích, ale případný nesprávný postup soudů nižších stupňů, který s mediálním obrazem obviněného neměl nic společného. 231. Stejně tak je nutné s odkazem na toto výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnout námitku obviněného, že stěžejní důkazy ve věci realizoval vyloučený policejní orgán a obžalobu zastupoval vyloučený státní zástupce. Totožné námitky již obviněný uplatnil v první větvi kauzy a Nejvyšší soud se s nimi již dostatečně vypořádal, přičemž není žádný důvod pro změnu učiněných závěrů ani v nyní projednávané věci. Předně Nejvyšší soud již v tomto předcházejícím rozhodnutí uvedl, že tyto námitky nejsou ani způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Stručně lze připomenout, že podle dovolatele v řízení před soudem prvního i druhého stupně obžalobu zastupoval vyloučený státní zástupce a stěžejní důkazy ve věci realizoval vyloučený policejní orgán. Ve vztahu k policejnímu orgánu obviněný přitom ani neuvedl takové skutečnosti, které by byly způsobilé založit podjatost ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., většina jeho výhrad představovala jeho nesouhlas s procesním postupem orgánů činných v přípravném řízení. Podjatost státního zástupce pak dovozoval obviněný z tvrzené podjatosti tehdejší náměstkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, JUDr. Lenky Bradáčové, a dále z mediálních výstupů tohoto státního zástupce týkajícím se trestní věci a vedeného civilního řízení na ochranu osobnosti, v němž byl obviněný v postavení žalobce. K těmto skutečnostem Nejvyšší soud již v citovaném usnesení uvedl, že podjatost ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. nelze dovozovat na základě toho, že by byly shledány důvody pro vyloučení u jiné osoby, neboť takové důvody samy o sobě nesvědčí o poměru osoby, vůči níž námitka podjatosti směřuje, k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který by měl zcela konkrétní podobu a osobní charakter, a byl tak dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti této osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně. Nelze tedy dovozovat podjatost jednoho státního zástupce jen na základě toho, že by byla vyloučena ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. jiná osoba. Navíc JUDr. Lenka Bradáčová ani nebyla z důvodů, v nichž obviněný spatřoval její podjatost, vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř., o čemž bylo také již rozhodováno (viz např. usnesení vrchní státní zástupkyně v Praze ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 1 VZT 267/2012). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, připomenul, že i o podjatosti státního zástupce bylo již v řízení rozhodováno, přičemž vyloučen nebyl. Ani skutečnost, že bylo vedeno civilní řízení na ochranu osobnosti vůči jmenovanému státnímu zástupci, sama o sobě nezakládá podjatost podle § 30 odst. 1 tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvodem podjatosti ani obviněným tvrzená skutečnost, že státní zástupci, kteří vykonávali dozor nad vedením přípravného řízení u Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, byli pod faktickým vedením JUDr. Lenky Bradáčové, tehdejší náměstkyně tohoto státního zastupitelství, která ani nebyla dozorující státní zástupkyní.
232. Stejně tak se již Nejvyšší soud vypořádal s námitkou obviněného, že přísedící u Krajského soudu v Praze byli do své funkce zvoleni zastupitelstvem Středočeského kraje, který má v řízení postavení poškozeného. Ani v této skutečnosti neshledal Nejvyšší soud důvod podjatosti ve smyslu § 30 tr. ř.
233. Rovněž i námitky, že byly stěžejní důkazy orgány činnými v přípravném trestním řízení opatřeny bez příslušného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 10 odst. 2 tr. ř., obviněný uplatnil již ve svém předchozím dovolání, přičemž ani těmto námitkám Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozhodnutí nepřisvědčil. Nejprve konstatoval, že tato námitka neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ani podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec toho Nejvyšší soud stran zákonnosti důkazů opatřených před zahájením trestního stíhání obviněného z hlediska dostatku či nedostatku pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle podmínek uvedených v § 10 odst. 1 tr. ř. v souvislosti s udělením souhlasu s trestním stíháním obviněného MUDr. Davida Ratha jako poslance ve smyslu čl. 27 odst. 4, 5 Ústavy uvedl, že se touto problematikou zabýval již Ústavní soud rovněž v usnesení ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12. Jeho závěr promítl do svého rozsudku Krajský soud v Praze v první větvi kauzy a také Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tcu 82/2013, rozhodoval o návrhu obviněného podle § 10 odst. 2 tr. ř. V něm Nejvyšší soud vyslovil, že obviněný nebyl vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení za dobu od 3. 11. 2011 do 6. 6. 2012 ohledně jednání, pro nějž na základě souhlasu předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 14. 5. 2012 bylo policejním orgánem Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, odbor závažné hospodářské trestné činnosti, na základě usnesení ze dne 15. 5. 2012, č. j. OKFK-268-96/TČ-2011-200231, zahájeno jeho trestní stíhání pro zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a o jehož přípustnosti následně dne 5. 6. 2012 usnesením č. 1163 rozhodla Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. K provedení úkonů trestního řízení v dané věci nebyl přede dnem 6. 6. 2012 třeba předchozí souhlas Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky k trestnímu stíhání obviněného ve smyslu čl. 27 odst. 4 zák. č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky. 234. Konečně je třeba připomenout, že Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám obviněného MUDr. Davida Ratha o účelové manipulaci s místní příslušností v přípravném řízení. Nejvyšší soud připomenul, že po podání trestního oznámení bylo ve věci činné státní zastupitelství, jehož příslušnost odpovídala prvotním informacím oznamovatele trestné činnosti a teprve po skončení prověřování byl shromážděn dostatek podkladů pro závěr o tom, kde a kým měly být jednotlivé skutky spáchány, přičemž v důsledku toho došlo k postoupení dalšího výkonu dozoru pro další fáze daného řízení. Rozhodující pro určení místní příslušnosti je v daném případě místo spáchání skutku, přičemž k části předmětného skutkového děje mělo podle v tu dobu aktuálních informací dojít také v obvodu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Jak již konstatoval soud prvního stupně v první větvi kauzy, návrhy státního zastupitelství a na ně navazující příkazy týkající se odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu byly vydány krátce poté, co došlo k zahájení úkonů trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení tedy musely nejprve provést určité úkony, aby mohly prvotně získané informace konkrétněji verifikovat a zpřesnit, a podle toho následně věc případně postoupit (jinému) místně příslušnému státnímu zastupitelství k dalšímu výkonu dozoru. Opačný postup, v důsledku něhož by docházelo v průběhu prověřování k opakovanému postupování věci mezi jednotlivými složkami státního zastupitelství právě podle aktuálních blíže neprověřených okolností, by s ohledem na rozsah a složitost věci neodpovídal zásadám rychlosti a hospodárnosti řízení. Nejvyšší soud rovněž vyslovil ve výše citovaném usnesení, že i pokud by došlo k prvotnímu pochybení při určování místní příslušnosti státního zastupitelství, nejednalo by se o vadu, jež by mohla mít vliv na použitelnost výsledků přípravného řízení. V každé konkrétní věci má totiž být vždy vyhodnoceno, zda takové pochybení skutečně mělo podstatný význam pro konečné rozhodnutí, potažmo z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pro hmotněprávní posouzení zjištěného skutku. Z pohledu principů spravedlivého procesu je totiž třeba řízení posuzovat v jeho celistvosti, což plyne i z konstantní judikatury Ústavního soudu. Rovněž i pokud by byl učiněn závěr, že měla být věc postoupena Krajskému státnímu zastupitelství v Praze v dřívější fázi trestního řízení, nejednalo by se o vadu, která by měla vliv na zákonnost úkonů, jež byly Okresním soudem v Ústí nad Labem na návrh Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem učiněny. 235. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces a v jeho rámci práva na odvolání a na obhajobu, jejichž porušení obviněný spatřoval v tom, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami ohledně absence dokazování k účelové manipulaci s místní příslušností soudu a státního zastupitelství a vyloučení orgánů činných v trestním řízení, jakož i s námitkami odvolatele D. R. týkajícími se presumpce neviny a medializace řízení. Odvolací soud zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování o mediální výstupy s tím, že přesahují účel odvolacího řízení. Nejvyšší soud se s takovým názorem zcela ztotožňuje, a to i vzhledem k výše uvedené argumentaci, v níž vyložil, že mediální vyjádření zástupců moci výkonné či názory novinářů nemají žádný význam v řízení o vině obviněného. Rovněž s námitkami týkajícími se údajné účelové manipulace s místní příslušností v přípravném řízení se odvolací soud zabýval v bodě 189. odůvodnění svého rozsudku, který splňuje veškeré náležitosti stanovené § 125 tr. ř. Ani toto dovolatelem namítané pochybení tedy Nejvyšší soud neshledal důvodným.
236. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného MUDr. Davida Ratha o porušení § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Jelikož byl obviněný odsouzen za pokračující trestný čin a byl mu ukládán společný trest, neboť byl již za dílčí útoky odsouzen v tzv. první větvi kauzy, byl v souladu s citovaným ustanovením trestního zákoníku zrušen výrok o vině i trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018. Přitom výrok o vině a skutková zjištění z tohoto rozsudku zůstala nezměněna. Právní závěr o použitelnosti důkazů není skutkovým zjištěním, nýbrž jde o otázku procesního charakteru. Jak již bylo uvedeno výše, právní názor vyslovený Vrchním soudem v Praze v tzv. první větvi kauzy byl prohlášen Nejvyšším soudem za nezákonný. V této větvi kauzy pouze soudy postupovaly v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu ohledně těchto důkazů při rozhodování o dílčích útocích pokračujícího trestného činu, o nichž však nebylo vedeno původní řízení. Ačkoliv jde v případě pokračujícího trestného činu z hmotněprávního hlediska o jeden skutek, z hlediska procesního se jedná o skutků více, tedy může o nich být vedeno samostatné řízení. Chybný procesní postup v jednom řízení, který nenásledovaly soudy v řízení druhém, tak neznamená zásah do skutkových zjištění učiněných v prvním řízení, pokud byly skutkové závěry včetně právní kvalifikace skutku zcela převzaty. 237. Obviněný MUDr. David Rath dále namítl nesprávné právní posouzení skutku, neboť měl za to, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako zvlášť závažný zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 4 tr. zákoníku, nikoli jako zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť k přijetí neoprávněného majetkového prospěchu došlo v souvislosti s veřejnou soutěží podle § 256 tr. zákoníku. Obviněný namítl, že pokud soudy považovaly za reálně možné, že k ovlivnění veřejných zakázek došlo v rámci všech skutků a prokázání tohoto ovlivnění by vedlo k mírnější právní kvalifikaci, měly přijmout takovou variantu, jelikož šlo o nejpříznivější variantu skutkového děje. Na tomto místě nejprve Nejvyšší soud připomíná, že zvlášť závažného zločinu podle § 256 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů a žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch a spáchá takový čin jako úřední osoba. Naproti tomu zvlášť závažného zločinu podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, spáchá-li takový čin jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch. Obviněný se de facto domáhá popření celého institutu trestní odpovědnosti, jak je vymezen v obecných ustanoveních trestního zákoníku, ale i v Listině základních práv a svobod. Klíčovou zásadou základu trestní odpovědnosti je zásada zákonnosti, která je v trestním právu hmotném zpravidla vyjadřována latinskou sentencí „nullum crimen, nulla poena sine lege“ (žádný trestný čin, žádný trest bez zákona). V českém právním řádu jde o zákonné provedení čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Čl. 39 Listiny základních práv a svobod není přitom ničím jiným než konkretizací principu legality a legitimity v ústavněprávním smyslu (či principu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí), jak jej zakotvuje čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, pro oblast úpravy trestního práva hmotného. Zásada zákonnosti v rovině trestní odpovědnosti se skládá z několika aspektů, jež doplňují výše zmíněnou latinskou sentenci do znění „nullum crimen sine lege scripta, stricta, certa et praevia“. (§ 12 Zásada zákonnosti a zásada subsidiarity trestní represe. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání, 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 1). V tomto kontextu je klíčová především zásada „nullum crimen sine lege scripta“, která zakládá požadavek „žádný trestný čin bez psaného zákona“. 238. Vyjádřením této zásady je pak ustanovení § 13 tr. zákoníku, podle něhož je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Z toho vyplývá, že aby bylo možné jednání označit za určitý trestný čin, musí naplnit všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. V opačném případě by šlo o nepřípustné rozpínání trestní represe. Jestliže se obviněný domáhá, aby byl uznán vinným jiným trestným činem, než jehož znaky naplnil, nelze jeho přání vyhovět právě z hlediska těchto výše uvedených přísných podmínek, které zabraňují svévoli a požadují, aby mohl být pachatel uznán vinným pouze trestným činem, jehož znaky bezvýjimečně naplnil. Lze dodat, že porušením zásady „in dubio pro reo“ není situace, v níž se nepodaří prokázat, že byl naplněn znak trestného činu odůvodňující užití mírnější trestní sazby, a tak je obviněný uznán vinným závažnějším trestným činem, jehož znaky bez důvodných pochybností naplnil.
239. V posuzovaném případě nelze uvažovat ani o uplatnění analogie nějakých ustanovení, neboť analogii je možné použít pouze tam, kde zákonná úprava nedopadá na všechny možné nebo v úvahu přicházející případy, a existuje tak mezera v zákoně (viz např. Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 44). Pouhá skutečnost, že se analogické použití konkrétního ustanovení jeví obviněnému vhodným, není důvodem pro uplatnění analogie. V posuzované otázce nelze dospět k závěru, že je v zákoně mezera, jelikož jednání, jehož se dopustil, naplnilo veškeré znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, což vylučuje možnost užití analogie, neboť absentuje mezera v zákoně.
240. Obviněný byl tedy zcela správně uznán vinným skutky pod body 5) a 6) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť naplnil veškeré znaky tohoto trestného činu uvedené v zákoně.
241. V této souvislosti je nutno poukázat na nedávné usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 15 Tdo 1111/2024, který sjednotil judikaturu a přiklonil se k možnému souběhu trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku a trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku. Na tomto místě lze připomenout základní východiska, z nichž velký senát při svém rozhodnutí vycházel. Své rozhodnutí založil mimo jiné na tom, že obě posuzovaná ustanovení § 256 a § 331 tr. zákoníku jsou obsažena v různých hlavách zvláštní části trestního zákoníku, tedy chrání se jimi druhově odlišné společenské zájmy – druhové objekty. Zatímco u prvně uvedeného jde o zájem na řádném hospodářském životě, u druhého jde o zájem na veřejném pořádku v nejširším slova smyslu, v případě úplatkářství pak o ochranu řádného obstarávání věcí obecného zájmu (i podnikání) před negativními vlivy úplatkářství. Primárním objektem § 256 tr. zákoníku je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele), ochrana před korupcí v této specifické oblasti je teprve sekundárním objektem, jenž je ale primárním pro ustanovení § 331 tr. zákoníku. Mají-li dvě ustanovení různý primární objekt, obvykle se připouští jejich jednočinný souběh, není-li vyloučen z dalších důvodů. Platí to především tehdy, jde-li o ustanovení poskytující ochranu různým právním statkům, obsaženým z těchto důvodů v různých hlavách zvláštní části trestního zákoníku. Použití více ustanovení trestního zákoníku na jeden skutek, tedy vyslovení závěru o jednočinném souběhu, není při akceptaci absorpčního principu trestních sazeb nijak zvláště nepříznivým důsledkem pro pachatele. Zostření trestní represe z důvodu naplnění znaků více trestných činů ve smyslu § 42 písm. n) tr. zákoníku nevede k diametrálně odlišnému výsledku, nadto v konkrétním případě nemusí být toto ustanovení využito, zvláště jde-li o důsledek jisté nedokonalosti zákonného vyjádření o určitém typu trestné činnosti uvedeném ve více ustanoveních. V souladu s tímto názorem by tak obviněný mohl být uznán vinným jak zvlášť závažným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst.1, 4 tr. zákoníku, tak zvlášť závažným zločinem podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku. Taková situace je však hypotetická, neboť jednak nebylo zjištěno, že by v případě skutků pod body 5) a 6) obviněný naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 256 tr. zákoníku, jednak by bylo takové rozhodnutí v této procesní situaci v neprospěch obviněného, a tudíž by došlo k porušení zásady zákazu „reformationis in peius“. 242. Dále obviněný MUDr. David Rath namítal, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu, a tedy trest nezákonný. Takové námitky by v obecné rovině byly způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak obviněný svou argumentaci založil na jiném právním posouzení skutku, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. Jak již bylo vyloženo výše, zvolená právní kvalifikace jednání obviněného byla zcela správná, a námitky obviněného v tomto ohledu jsou tedy naprosto bezpředmětné. Obviněnému byl ukládán trest v sazbě § 331 odst. 4 tr. zákoníku (5 až 12 let). Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let a dále mimo jiné peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 26 000 Kč. Podle § 68 odst. 3 tr. zákoníku dvojnásobek počtu denních sazeb nesmí však ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody. Toto pravidlo je odrazem ustanovení § 69 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož pokud pachatel nezaplatí peněžitý trest na výzvu soudu nebo do uplynutí doby, na kterou byl výkon trestu odložen anebo na kterou byly povoleny splátky, a pokud je zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno nebo by bylo bezvýsledné, přemění soud peněžitý trest nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu; přitom každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody. Zjednodušeně řečeno, ustanovení § 68 odst. 3 tr. zákoníku má zabránit tomu, aby v situaci, pokud nezaplatí uložený peněžitý trest, mu byl v celkovém součtu uložen trest odnětí svobody převyšující horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo a uvedené pravidlo bylo dodrženo, neboť pokud by obviněný nezaplatil ani jedinou denní sazbu uloženého trestu, byl by mu přeměněn peněžitý trest na trest odnětí svobody v trvání 1 000 dní, tedy dohromady s již uloženým trestem odnětí svobody by šlo celkem o 10 let a 270 dní, což je trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku. 243. Pokud jde o námitku obviněného týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud připomíná, že do výroku o trestu je v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. oprávněn zasáhnout pouze v případě, pokud byl uložen trest, který zákon nepřipouští a nebo došlo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jak již bylo uvedeno výše, v otázce přiměřenosti uloženého trestu je zásah dovolacího soudu možný pouze v případě, pokud je uložený trest extrémně přísný, zjevně nepřiměřený a v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejedná. Soudy obou stupňů řádně odůvodnily uložený trest, vzaly v úvahu klíčovou roli obviněného v páchané trestné činnosti, která by bez jeho zapojení byla v podstatě nerealizovatelná, sám měl největší podíl na přijatých úplatcích, byl odsouzen za několik skutků, přičemž všechny představovaly nejzávažnější případy hospodářské kriminality. Nelze pominout skutečnost, že byl obviněnému ukládán společný trest, přičemž původní sedmiletý trest odnětí svobody byl zpřísněn na osm let trestu odnětí svobody, nutno připomenout, že mu byl ukládán trest podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku v trestní sazbě od 5 do 12 let. Vzhledem k tomu, že se jednalo o mnohem rozsáhlejší a závažnější trestnou činnost, nelze v takovém zvýšení trestu shledávat jakékoliv prvky libovůle odvolacího soudu či znaky exemplárního potrestání. Pokud obviněný namítl, že soudy nevzaly v potaz jeho politické a odborné zásluhy, je třeba zdůraznit, že se obviněný trestné činnosti dopustil právě v souvislosti s výkonem funkce hejtmana, jíž k páchání trestné činnosti zneužil, ačkoliv by právě jako vrcholný představitel kraje, jemuž občané vyslovili svou důvěru, měl disponovat určitým morálním kreditem a na jeho osobu byly kladeny vyšší morální nároky. Právě on by měl usilovat o transparentní výběrová řízení a řádné fungování nemocnic zřizovaných Středočeským krajem. Skutečnost, že se uvedeného jednání dopustil právě z titulu funkce hejtmana, je mu naopak proto kladena k tíži. Vzhledem k výše uvedenému tedy Nejvyšší soud neshledal, že by uložený trest neodpovídal trestné činnosti obviněného, byl nepřiměřeně přísný, nebo snad dokonce exemplární. 244. Námitka obviněného o nedobytnosti uloženého peněžitého trestu sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, publikované pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.), ale Nejvyšší soud se s touto argumentací obviněného neztotožnil. Uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu, který se ukládá v denních sazbách, přičemž počet denních sazeb se určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a výši denní sazby soud stanoví se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom se zpravidla vychází z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den (viz § 68 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku). To znamená, že soud si musí nejdříve opatřit údaje o příjmech pachatele, o jeho majetku apod., a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu. Jde o subsidiární postup soudu pro případ, když se dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele, tj. nejen jeho čistý denní příjem ve smyslu § 68 odst. 3 tr. zákoníku, ale ani hodnotu jeho majetku a ostatních zdrojů, které jsou relevantní pro určení výše denní sazby peněžitého trestu. Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet jednak z důkazů, které má soud k dispozici, jednak z logického posouzení možných příjmů pachatele a jeho majetku v závislosti na zjištění např. o jeho vzdělání, sociálním a profesním zařazení, způsobu života, ale též o jeho závazcích či jiných majetkových povinnostech apod. Podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku pak soud neuloží peněžitý trest, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Zřejmá nedobytnost trestu tak zakládá zákonnou překážku pro uložení peněžitého trestu (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1977, sp. zn. 2 Tzf 3/76, publikovaný pod č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.). Neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v § 68 odst. 6 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014). Soud bere v úvahu nejen skutečný čistý příjem pachatele, ale i jeho příjem potenciální, tedy příjem, kterého by pachatel mohl dosahovat. Ten může soud dovodit zejména ze vzdělání pachatele, jeho zdravotního stavu, předchozích zaměstnání, pracovních příležitostí v místě bydliště pachatele apod. (srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 853–854). 245. Odvolací soud se majetkovými poměry obviněného podrobně zabýval, sám doplnil dokazování podklady, které předkládal dovolatel, rovněž vyšel z dokazování jeho majetkových poměrů učiněného v tzv. první větvi kauzy. Lze zdůraznit, že obviněnému byl ukládán společný trest, přičemž v původním rozhodnutí mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 10 000 000 Kč, odvolací soud jej v nyní projednávané věci navýšil o 3 000 000 Kč. Odvolací soud dospěl ke zjištění, že obviněný je dlouhodobě výdělečně činný s nadprůměrnými příjmy, je zaměstnán a vlastní nemovitý majetek. Ačkoliv ve výkonu trestu odnětí svobody příjmy obviněného výrazně klesly, je nutno ve shodě se státním zástupcem uvést, že příjem dovolatele byl pouze jedním z hledisek, které vzal odvolací soud při ukládání trestu v potaz. Nad rámec výše uvedeného nelze ani pominout, že námitku obviněného o zřejmé nedobytnosti peněžitého trestu poněkud oslabuje fakt, že obviněný již peněžitý trest zaplatil.
4. K dalším námitkám obviněného MUDr. Martina Houdka
246. Zjevně neopodstatněné byly shledány i námitky obviněného MUDr. Martina Houdka, jak bylo konstatováno zejména již v bodech 199. až 205. tohoto usnesení. Polemika dovolatele se skutkovými závěry soudů nižších stupňů vychází z odlišného hodnocení provedeného dokazování, přičemž neobstojí ani tvrzení obviněného, že nebyla zjištěna jeho konkrétní účast na tvrzené trestné činnosti. Ta byla správně soudy nižších stupňů nejenom zjištěna, ale i popsána v tzv. skutkových zjištěních odvolacího soudu po bodem 5) výroku o vině, v němž je uvedeno postavení dovolatele (zástupce zadavatele veřejné zakázky), jeho zásadní význam pro realizaci veřejné zakázky „Nákup sanitních automobilů“ i částka, kterou měl od dalších spoluobviněných obdržet v rámci dělení poskytnutého úplatku.
247. Soudy nižších stupňů rovněž přesvědčivě vysvětlily, proč neuvěřily verzi obviněného MUDr. Martina Houdka, kterou zopakoval i ve svém dovolání, že nešlo o poskytnutí úplatku, ale vrácení dluhu, který u něj měla obviněná MUDr. Kateřina Kottová, neboť takový závěr popírají prostorové odposlechy a odposlechy telekomunikačního provozu. Soudy nižších stupňů správně konstatovaly, že tato obhajoba obviněného nedává smysl, neboť obviněná MUDr. Kateřina Kottová disponovala na svém účtu dlouhodobě dostatečnou částkou, která jí umožňovala údajný dluh splatit mnohem dříve než po dvou letech, jak bylo obviněným tvrzeno. Obviněný MUDr. Martin Houdek v této souvislosti namítal nesprávné právní posouzení skutku jako přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, avšak opět jím uplatněné námitky jsou pouhou polemikou se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a tak nebyly způsobilé naplnit uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.
5. K dalším námitkám obviněného Ing. Martina Jireše
248. Námitky, které tento dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly již vypořádány výše v rámci společných námitek dovolatelů, proto rovněž lze odkázat zejména na body 192. až 205. tohoto usnesení. 249. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné podřadit námitku obviněného Ing. Martina Jireše ohledně výkladu pojmu „jinému“ v ustanovení § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Na tomto místě je třeba připomenout, že trestného činu podplacení podle § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu anebo jiný zvlášť závažný následek. Podle názoru obviněného nemůže být jinou osobou uplácená osoba, tedy v tomto případě obvinění manželé Kottovi. S takovým výkladem se však nelze ztotožnit. Účelem tohoto ustanovení je sankcionovat jakýkoliv značný prospěch, tedy prospěch ve výši alespoň 1 000 000 Kč, který získá nějaká osoba v důsledku jednání pachatele spočívajícího v tom, že sám nebo prostřednictvím jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, nebo sám nebo prostřednictvím jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek jinému nebo pro jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného ve smyslu § 332 odst. 1 tr. zákoníku. 250. Formulace „sobě nebo jinému“ v kvalifikované skutkové podstatě podle § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyjadřuje, že je zcela lhostejné, k obohacení koho směřuje úmysl pachatele. Smyslem tohoto ustanovení je přísněji sankcionovat jednání, při nichž dochází k nepřípustnému ovlivňování obstarávání věcí obecného zájmu či podnikání úplatky a zároveň je takové jednání více společensky škodlivé, neboť k němu dochází s úmyslem získat značný prospěch. Je přitom zcela bez významu, kdo má tento značný prospěch získat. Touto osobou tak může být naprosto kdokoliv, jak pachatel sám, tak podplácený, tak osoba zcela odlišná. Získání značného prospěchu se zde neomezuje na prospěch, který má být dosažen až sekundárně v důsledku toho, že byl úplatek poskytnut, tedy že podplácený jedná způsobem, v důsledku něhož jiný (tedy osoba odlišná od upláceného) získá značný prospěch, avšak postihuje i situace, v nichž právě pachatel jedná s úmyslem, aby sám podplácený získal značný prospěch právě ve formě úplatku samotného. Smyslem této kvalifikované skutkové podstaty je postihnout závažnější jednání, v nichž je úmyslem pachatele v důsledku podplacení získat pro sebe nebo kohokoli jiného značný prospěch. Nezáleží tedy na tom, kdo získá prospěch ve výši nejméně 1 000 000 Kč, zda jej získá sám podplácený v podobě úplatku samotného, nebo je úplatek poskytován s úmyslem, aby podplácený na základě úplatku jednal tak, aby někdo jiný získal značný prospěch. 251. Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že se zločin podle § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zrcadlí ve zvlášť závažném zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí právě uplácený, pokud sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu nebo podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek nebo za těchto okolností úplatek žádá v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch. Trestný čin podplacení podle § 332 tr. zákoníku je párovým trestným činem k přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku. Zatímco trestný čin podplacení sankcionuje tzv. aktivní korupci, tedy nabídkovou stranu korupční rovnice, tj. osobu, která úplatek poskytne, nabízí či slíbí, trestný čin přijetí úplatku postihuje druhou stranu tohoto vztahu, tedy osobu, která tento úplatek přijme nebo jej žádá. V případě podplacení jde typově o méně společensky škodlivý trestný čin než přijetí úplatku (§ 332 Podplacení. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání, 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025). Tomu odpovídá i nižší trestní sazba, neboť u jednání podle § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, které je obviněnému kladeno za vinu, je horní sazba stanovena na 6 let, zatímco u zrcadlícího se trestného činu podle § 331 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku činí horní hranice trestní sazby 10 let. Vzhledem k výše uvedenému vztahu mezi těmito dvěma trestnými činy, neboť každý je jedna strana téže mince, je tedy patrné, že i sám podplácený může přijetím úplatku získat v tomto smyslu prospěch pro sebe, a že tedy musí z povahy věci jít o prospěch ve smyslu samotného úplatku.
6. K dalším námitkám obviněného Ing. Jiřího Anděla
252. Veškeré námitky tohoto obviněného, v nichž namítal existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), l) a m) tr. ř., byly vypořádány již výše, v rámci té části tohoto usnesení, v němž se Nejvyšší soud zabýval argumentací, kterou uplatnilo více dovolatelů, přičemž žádnou z těchto námitek neshledal opodstatněnou. V tomto směru lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které se s uplatněnou obhajobou tohoto i dalších obviněných přesvědčivě vypořádaly.
7. K dalším námitkám obviněného Ing. Pavla Piláta
253. V souvislosti se skutkem pod bodem 6) výroku o vině obviněný Ing. Pavel Pilát rovněž namítal nesprávné právní posouzení skutku, které spatřoval v tom, že mu nebylo prokázáno naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Takové námitky, navíc velmi obecně formulované, však nejsou svým obsahem námitky nesprávného právního posouzení, ale jde o nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Jak již bylo uvedeno výše, tyto námitky nejsou způsobilé naplnit uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. 254. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že soudy dospěly k nesprávnému závěru, že měl slíbit úplatek ve smyslu § 332 tr. zákoníku. Podle obviněného by taková právní kvalifikace vyžadovala, aby poskytl, nabídl nebo slíbil jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu úplatek, avšak skutkové závěry spočívají v tom, že měl akceptovat požadavek MUDr. Kateřiny Kottové. Přitom sám žádnou nabídku úplatku nevznesl. Je třeba připomenout, že slib úplatku představuje jakýkoli komunikační akt, jímž pachatel dává najevo, že úplatek v budoucnu poskytne (§ 332 Podplacení. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání, 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 17). Slib úplatku přitom směřuje do budoucna, má se realizovat zpravidla až po splnění další podmínky či podmínek; slib však může být i bezpodmínečný. Oproti nabídce je slib zpravidla méně konkrétní. Slibem je trestný čin podplacení dokonán (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4170). Je přitom zcela nepodstatné, zda s iniciativou přijde sám podplácející, či o úplatek požádá podplácená osoba a podplácející osoba zareaguje tak, že je zřejmé, že tento úplatek slibuje. 255. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné podřadit námitky obviněného Ing. Pavla Piláta i obviněné právnické osoby Metrostav, že jeho jednání ve vztahu ke skutku pod bodem 8) mělo být posouzeno pouze jako přípravné, neboť obviněná společnost Metrostav neměla v úmyslu podat do zadávacího řízení svou nabídku. S takovým názorem se však nelze ztotožnit. Nejvyšší soud na tomto místě znovu připomíná, že trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu anebo jiný zvlášť závažný následek. Je tedy zřejmé, že pro naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je zcela bez významu, do jakého stadia se dostalo zadávací řízení na veřejnou zakázku. Podstatné je, že došlo ke slíbení úplatku v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Jelikož tato skutková podstata postihuje právě jednání spočívající v poskytnutí, nabídnutí či slibu úplatku, přípravné jednání v rámci tohoto ustanovení by spočívalo např. ve sjednávání setkání, na němž by pachatel plánoval úplatek poskytnout, tedy jednání přípravné ve vztahu ke slibu, nabídce či poskytnutí úplatku. Jak již správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, úvahy o tom, zda došlo k ovlivnění veřejné zakázky a do jaké míry se jednání přiblížilo naplnění všech zákonem vyžadovaných znaků skutkové podstaty trestného činu, by bylo relevantní v případě trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku či trestného činu pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 tr. zákoníku, těmi však obviněný nebyl uznán vinným.
8. K dalším námitkám obviněné právnické osoby HOSPIMED
256. Obviněná právnická osoba HOSPIMED ve svém dovolání namítala, že jí byl uložen trest, který zákon nepřipouští, neboť nebyl určen rozsah trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži podle § 21 t. o. p. o. Jelikož jde svou povahou o trest zákazu činnosti, musí být podle názoru obviněné v souladu s judikaturou specifikován, aby nevznikaly pochybnosti při jeho výkonu a také musí bezprostředně souviset s trestnou činností, za níž je ukládán.
257. Uložení trestu, který zákon nepřipouští, naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněné je třeba přisvědčit, že u trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži musí být podle § 21 odst. 1 t. o. p. o. určitá souvislost mezi spáchaným trestným činem právnické osoby na straně jedné a uzavíráním smluv na plnění veřejných zakázek nebo jejich plněním, účastí právnické osoby v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži na straně druhé. Jde o takovou souvislost, která je užší, přímá, bezprostřední, i když uzavření uvedených smluv, jejich plnění či účast v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu spáchaného právnickou osobou. Souvislost v tomto smyslu bude existovat především v případě, když trestně odpovědná právnická osoba spáchala určitý trestný čin přímo při uzavírání smluv na plnění veřejných zakázek nebo při jejich plnění, při účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži, postačí ovšem, jestliže to poskytlo právnické osobě příležitost ke spáchání trestného činu nebo alespoň usnadnilo jeho spáchání (srov. Šámal, P., Dědič, J, Gřivna, T., Púry, F., Říha, J. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 477). 258. Jak vyplývá z komentářové literatury, jde o souvislost s uzavíráním smluv na plnění veřejných zakázek či účastí v zadávacím řízení nebo veřejné soutěži, což v posuzovaném případě splněno bylo, neboť obviněná právnická osoba byla odsouzena za zločin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů dopustila tím, že její jednatel MUDr. Jindřich Řehák, jehož jednání bylo této obviněné právnické osobě přičitatelné, přijal finanční hotovost nejméně 8 000 000 Kč jako odměnu za zajištění zadání veřejných zakázek „Nákup a vybavení zdravotnické technologie pro oblastní nemocnici Kolín, a. s., nemocnici Středočeského kraje Nemocnici Kutná Hora“ a „Technologie pro objekt SO 4 – Pavilon N – Oblastní nemocnice Kolín, a. s., právě obviněné společnosti HOSPIMED. Ta byla jako předem vybraný dodavatel těchto veřejných zakázek v zadávacích řízeních zvýhodněna a následně se zadavatelem uzavřela příslušné smlouvy. Není však nutné, aby byl trest zúžen pouze na určitý druh veřejných zakázek (například pouze nadlimitní) či na oblast (například stavebnictví apod.). Ostatně oblast veřejných zakázek vyplývá z povahy a oblasti podnikání a působení právnické osoby. Podle § 21 odst. 1 t. o. p. o. se zde vyžaduje uvedená souvislost trestného činu s uzavíráním smluv na plnění veřejných zakázek nebo s jejich plněním, s účastí v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži, nikoli ovšem s vlastním předmětem veřejných zakázek nebo veřejných soutěží. (Šámal, P., Dědič, J, Gřivna, T., Púry, F., Říha, J. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 478.). 259. Soud musí v rozsudku, jímž ukládá právnické osobě trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, vymezit s přihlédnutím k obecným kritériím § 14 odst. 1, 3 t. o. p. o., jak konkrétní dobu v rozpětí od 1 roku do 20 let, na kterou ukládá zákaz plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, tak rozsah tohoto zákazu konkretizací oblastí podle písm. a) až c) pod bodem 5) výše, jichž se zákaz týká, resp. na jaké veřejné zakázky či veřejné soutěže se trest omezuje, pokud je nezahrnuje všechny. Jestliže má být trestem zakázána právnické osobě účast v zadávacím řízení, je třeba rovněž konstatovat, zda se vztahuje na všechny druhy veřejných zakázek podle § 2 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách nebo druhy zadávacích řízení podle § 3 zákona o veřejných zakázkách, nebo výjimečně jen na některé z nich, které by bylo třeba konkrétně vyjmenovat. (Šámal, P., Dědič, J, Gřivna, T., Púry, F., Říha, J. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 482.). Uložený trest je sice svou povahou trestem zákazu činnosti, avšak sám o sobě již konkrétní činnost zakazuje, a musí být tedy dána souvislost trestné činnosti se zadáváním veřejných zakázek, jak je uvedeno výše. 260. Výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze ani považovat za vnitřně rozporný, neboť je zcela jednoznačně vymezeno, že je obviněné zakázáno uzavírat veškeré smlouvy na plnění veřejných zakázek, účastnit se všech druhů zadávacího řízení podle § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek a veškerých veřejných soutěží podle jiných právních předpisů. Rozpornost výroku nelze spatřovat ani v tom, že je zde uveden zákaz uzavírání veškerých smluv na plnění veřejných zakázek, ačkoliv není obviněné zakázána účast na veřejných zakázkách malého rozsahu, neboť je zřejmé, že je obviněné zakázáno uzavírat veškeré smlouvy na plnění veřejných zakázek v zadávacím řízení podle § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek, který podle výroku i odůvodnění rozsudku vymezuje šíři uloženého trestu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že se zákaz vztahuje na všechny veřejné zakázky, podlimitní i nadlimitní, s výjimkou veřejných zakázek malého rozsahu ve smyslu § 27 zákona o zadávání veřejných zakázek, které nejsou realizovány v zadávacích řízeních podle § 3 zákona o zadávání veřejných zakázek. Současně odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil, že trest nepůsobí retroaktivně, a obviněné není zakázáno plnění již vysoutěžených veřejných zakázek, může měnit již uzavřené závazky, pokud jde o změnu nepodstatnou, jak ji vymezuje § 222 zákona o zadávání veřejných zakázek. Z tohoto ustanovení také plyne, že v případě podstatných změn je třeba provést nové zadávací řízení. Je tedy z povahy věci zřejmé, že obviněná nemůže provádět podstatné změny závazků, neboť účast v zadávacím řízení má zakázanou. K námitce obviněné, že není zřejmé, zda může uzavírat smlouvy na jednotlivá dílčí plnění, lze použít gramatický výklad § 21 odst. 3 t. o. p. o., který stanoví, že trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži spočívá v tom, že se právnické osobě zakazuje ve stanoveném rozsahu uzavírat smlouvy na plnění veřejných zakázek. V případě rámcové smlouvy již smlouva na plnění veřejných zakázek uzavřena byla, jednotlivé dílčí smlouvy pak pouze konkretizují plnění již vysoutěžené zakázky. Z uvedeného je také patrné, že smlouvy a dodatky na základě již uzavřené rámcové dohody může pořád uzavírat, neboť zadávací řízení již proběhlo, smlouva se zadavatelem již byla uzavřena, přičemž obviněné nebylo zakázáno plnění již vysoutěžené veřejné zakázky. S tím je v souladu i skutečnost, že obviněné nebyly zakázány nepodstatné změny zakázek, pouze ty podstatné, u nichž je podle § 222 zákona o zadávání veřejných zakázek třeba nové zadávací řízení, a tedy i uzavření nové smlouvy na plnění veřejných zakázek. Obviněná tedy může uzavírat smlouvy a dodatky v již vysoutěžených zakázkách, i pokud je vysoutěžila jako člen sdružení, pokud nedošlo k podstatné změně toho, co obviněná vysoutěžila, a ohledně čeho byla uzavřena smlouva. Zjednodušeně lze shrnout, že pokud obviněná vysoutěžila veřejnou zakázku, může uzavírat smlouvy a dodatky, které pouze konkretizují závazek, který vysoutěžila (jednotlivé objednávky), avšak nejsou podstatnou změnou, která by vyžadovala nové zadávací řízení ve smyslu § 222 zákona o zadávání veřejných zakázek.
261. Obviněná právnická osoba HOSPIMED dále namítala, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest, který hrubě neodpovídá trestům ukládaným v obdobných případech. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb.).
262. Zásah dovolacího soudu je možný jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným a v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že za porušení základních práv může být považováno i „exemplární potrestání“ spočívající v tom, že se konkrétní přísnost trestu neodůvodňuje hledisky individuální prevence, ale potřebou odstrašit veřejnost přehnaně přísným trestem uloženým pachateli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97). Ústavní soud konstatoval, že trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment edukativního působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že o exemplární potrestání by šlo v případě, že by soudy míru individuálního trestu zdůvodnily potřebou maximálně využít hledisko generální prevence a uloženým přísným trestem by sledovaly odstrašení širší veřejnosti. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Takové pochybení však Nejvyšší soud v případě obviněné právnické osoby HOSPIMED neshledal. Soud prvního stupně i soud odvolací uložený trest i jeho výši pečlivě zdůvodnily a vyložily úvahy, které je vedly k uložení takového trestu. Uložený trest nelze považovat za exemplární, nepřiměřeně přísný. Obviněné právnické osobě byl uložen trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži v trvání dvou let, přičemž tento trest může být uložen na jeden rok až dvacet let. Uložený trest je tedy při samé dolní hranici trestní sazby, souvisí s trestnou činností, za kterou byla obviněná odsouzena, jak již bylo uvedeno výše.
9. K dalším námitkám obviněné právnické osoby Metrostav
263. Obviněná právnická osoba Metrostav rovněž namítala, že byly špatně posouzeny podmínky pro zproštění její trestní odpovědnosti ve smyslu § 8 odst. 5 t. o. p. o., neboť soudy vyloučily uplatnění tohoto institutu pouze kvůli tomu, že obviněný Ing. Pavel Pilát byl členem statutárního orgánu obviněné obchodní společnosti. K tomuto je třeba na úvod připomenout, že podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. se právnická osoba trestní odpovědnosti zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v § 8 odst. 1 t. o. p. o. zabránila.
264. Ačkoliv obviněná obchodní společnost Metrostav předložila dokumenty, které měly povahu interních opatření, a doložila i školení, jichž se zúčastnili obvinění Ing. Jiří Anděl a Ing. Pavel Pilát, je třeba připomenout, že za „veškeré úsilí“ nelze považovat pouze formální přijetí příslušných opatření a formální nastavení interního tzv. compliance management systému a interních procesů pravidel chování. V této souvislosti je nutno hodnotit, zda byla přijatá opatření životaschopná, zda byla naplňována, vyžadována, kontrolována a vynucována, zda jsou opatření možná nejen teoreticky, ale i ekonomicky, zda byly příslušné osoby proškoleny a zda byly požadované postupy aplikovány v praxi (srov. Fenyk, J. a kol. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 58–59). Takové efektivní fungování compliance pravidel však obviněná nezajistila, sama ostatně ve svém dovolání odkazuje pouze na jejich formální existenci, neuvádí však, jak bylo zajištěno jejich dodržování, naopak k jejich porušení došlo přímo těmi, kteří tato opatření přijímali. V takovém případě nelze dovodit, že by obviněná právnická osoba vynaložila veškeré úsilí k tomu, aby zabránila spáchání protiprávního činu. Z její strany byla pouze formálně nastavena pravidla, aniž by zajistila jejich dodržování, což však není dostačující pro její zproštění trestní odpovědnosti.
265. Soud prvního stupně navíc zcela správně vyložil, že v situaci, v níž je právnickým osobám přičítáno jednání členů statutárního orgánu, samotná existence compliance systému nebo etického kodexu nemůže sama o sobě vést ke zproštění právnické osoby trestní odpovědnosti podle § 8 odst. 5 t. o. p. o., pokud tyto osoby nejen rozhodují o přijetí těchto opatření a jejich podobě, ale současně by měly dohlížet nad jejich dodržování, avšak samy tato pravidla pácháním trestné činnosti porušují, a tím popírají jejich smysl.
266. O výjimečnosti tohoto institutu svědčí rovněž i to, že v odborné literatuře opakovaně zaznívá názor, že z hlediska konstrukce přičitatelnosti vymezené v § 8 odst. 1 a 2 t. o. p. o. by byla vhodnější např. formulace: „Právnické osobě nelze přičítat podle odstavce 2 jednání osob uvedených v odstavci 1 písm. b), c) a d), pokud vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu těmito osobami zabránila. (srov. Šámal, P. K trestní odpovědnosti právnických osob po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. Trestněprávní revue, 2016, č. 11–12, s. 251), tedy že by možnost vyvinění právnické osoby byla de facto vyloučena, pokud za ni jednal statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat. Tato dikce by lépe navazovala na konstrukci přičitatelnosti, a navíc by vylučovala podle stávající formulace možné vyvinění právnické osoby při protiprávním jednání statutárních orgánů a dalších osob ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, které jsou oprávněny jménem nebo za právnickou osobu jednat. Jistě není totiž žádoucí, aby byla právnická osoba „zproštěna trestní odpovědnosti“, jestliže by nejprve statutární orgán vytvořil firemní kulturu směřující proti páchání trestné činnosti ve statutech, pracovních a organizačních řádech a dalších vnitřních předpisech právnické osoby, dále v tzv. compliance programech apod., a poté sám spáchal trestný čin v zájmu právnické osoby, a na základě § 8 odst. 5 t. o. p. o. požadoval „zproštění trestní odpovědnosti právnické osoby“ (či spíše nepřičítání trestní odpovědnosti právnické osobě) proto, že právnická osoba, za kterou v obou případech jednal, vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu těmito osobami zabránila. V této souvislosti je totiž třeba zdůraznit, že sama právnická osoba fakticky nejedná, ale vždy jedná prostřednictvím fyzických osob, nejčastěji členů statutárních orgánů, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že členem statutárního orgánu může být i právnická osoba, neboť za ni opět jednají fyzické osoby. Z těchto důvodů je třeba přistupovat k možnosti vyvinění právnické osoby u osob jednajících ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o., byť dikce zákona to připouští, velmi obezřetně a opatrně, aby nebyl popřen účel celého zákona (srov. Šámal, P., Dědič, J., Gřivna, T., Púry, F., Říha, J. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 230.).
267. Obviněná právnická osoba vytýkala rovněž nesprávné posouzení naplnění přičitatelnosti jednání obviněných Ing. Jiřího Anděla a Ing. Pavla Piláta a rovněž nesprávné vyhodnocení existence vůle právnické osoby z hlediska občanského práva, neboť podle teorie fikce právnická osoba žádnou vůli nemá, členové orgánů vystupují jako její zástupci. Ačkoliv jde o námitky nesprávného právního posouzení, které naplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., takové argumentaci nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, neboť de facto zcela popírá institut trestní odpovědnosti právnických osob. Ustanovení § 8 odst. 1 t. o. p. o. stanoví okruh osob, jejichž protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti je trestným činem spáchaným právnickou osobou, pokud jí takové jednání lze přičítat podle § 8 odst. 2 t. o. p. o. Lze připomenout, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob vychází z principu, že sama právnická osoba trestný čin nepáchá, ale právnické osobě se pouze přičítá za podmínek uvedených v § 8 odst. 2 t. o. p. o. spáchání trestného činu, je-li spáchán osobami uvedenými v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) t. o. p. o., a to popř. ve spojení s podmínkami uvedenými v odstavci 3 a 4. To odpovídá koncepci právnických osob v občanském zákoníku, které samy v právních vztazích nejednají a jsou vždy zastoupeny zástupcem (viz § 161 a násl. občanského zákoníku). Občanský zákoník je podle převažujícího názoru založen na fikční teorii právnických osob. Podle občanského zákoníku právnická osoba sama nejedná, neboť nemá vlastní vůli, její vůli nahrazují členové jejích orgánů, kteří za ni také jednají jako její zástupci (viz § 151, § 161 a § 164 občanského zákoníku). Obdobně pokud jde o protiprávní činy, občanský zákoník v § 167 stanoví, že právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě. Občanský zákoník tak rovněž stojí na koncepci, že protiprávního činu se nedopouští sama právnická osoba. Okruh osob, jejichž protiprávní čin právnickou osobu podle § 167 občanského zákoníku zavazuje, a osob, jejichž protiprávní čin se přičítá právnické osobě podle § 8 odst. 2 t. o. p. o. jako trestný čin, je odlišný. Navíc občanský zákoník nestanoví výslovně, zda se tento protiprávní čin přičítá právnické osobě, ale pouze vymezuje závaznost takového protiprávního činu pro právnickou osobu. Rozdíl ve vymezení okruhu osob uvedených v § 167 občanského zákoníku a § 8 odst. 2 t. o. p. o. může mít ten důsledek, že trestný čin bude přičten podle § 8 odst. 2 t. o. p. o. určité právnické osobě, ta ale za škodu tímto trestným činem způsobenou nebude odpovídat. Mohlo by jít o případ, v němž bude dané právnické osobě přičten trestný čin, jehož se dopustí jiná právnická osoba vykonávající rozhodující vliv na danou právnickou osobu v zájmu této ovládající právnické osoby. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob se výslovně nehlásí ani k organickému pojetí právnické osoby ani k teorii fikce. Z § 8 odst. 1 t. o. p. o. by bylo možno usuzovat, že se přiklání k organické teorii, neboť se zde hovoří o trestném činu spáchaném právnickou osobou, ale hned v § 8 odst. 2 t. o. p. o. se počítá s koncepcí přičitatelnosti jednání právnické osobě, což je projevem fikční teorie (srov. Šámal, P., Dědič, J., Gřivna, T., Púry, F., Říha, J. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018).
268. Námitky k přičitatelnosti jednání obviněných Ing. Pavla Piláta a Ing. Jiřího Anděla se pak týkaly toliko osoby Ing. Jiřího Anděla. Ve vztahu k obviněnému Ing. Pavlu Pilátovi neuvedla obviněná právnická osoba, v čem toto nesprávné posouzení naplnění podmínek přičitatelnosti mělo spočívat. Jak již správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, trestní odpovědnost obviněné je bez jakýchkoliv pochybností navázána podle § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) t. o. p. o. na fyzickou osobu Ing. Pavla Piláta jakožto člena statutárního orgánu společnosti. Právě on ji zastupoval, činil za ni důležitá rozhodnutí a odpovídal za její vedení. Slib úplatku v souvislosti se zadáváním veřejné zakázky učiněný členem statutárního orgánu právnické osoby je pak jednáním, které lze právnické osobě přičítat ve smyslu § 8 t. o. p. o. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 771/2017).
269. Mezi osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o. jsou vedle statutárního orgánu a člena statutárního orgánu s účinností od 1. 12. 2016 zařazeny osoby ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby. Jedná se o osobu, která v rámci právnické osoby zastává vedoucí postavení a současně se nejedná o zaměstnance nebo osobu v obdobném postavení podle § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o. Musí se vždy jednat o fyzické osoby, které fakticky působí uvnitř právnické osoby, tedy interně. Pojem „osoby ve vedoucím postavení“ není ani důvodovou zprávou jednoznačně vymezen, přičemž v českém právním řádu se objevuje například i v § 7 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) či v zákonu č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace.
270. Podle komentářové literatury by mělo jít o zákonného či smluvního zástupce právnické osoby v obdobném postavení jako má člen statutárního orgánu právnické osoby, tedy osoby, které v rámci právnické osoby mohou vykonávat určitou řídící činnost a současně za právnickou osobu jednat v záležitostech, které pro ni jsou významné z hlediska jejich existence a činnosti (srov. Fenyk, J. a kol. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 43). Další komentářová literatura pak nabízí možnost vymezení pojmu „osoby ve vedoucím postavení“ na základě čl. 22 Úmluvy Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi (č. 33/2017 Sb. m. s.), v němž je zmiňována fyzická osoba ve vedoucím postavení, neboť se zde stanovují povinnosti zúčastněných států v oblasti trestního práva. Podle této Úmluvy je vedoucí postavení vymezeno pravomocí jednak navenek jménem právnické osoby, pravomocí přijímat rozhodnutí jménem právnické osoby a pravomocí vykonávat kontrolu v rámci právnické osoby. Podle autorů nemusí být tento výčet naplněn kumulativně. Takovému výkladu svědčí oddělený výčet každé pravomoci v písmenech a), b) a c) § 8 odst. 1 t. o. p. o. zakončené vždy středníkem a také možnost vykonávat každou z těchto pravomocí samostatně [srov. k tomu i znění § 8 odst. 1 písm. a) – pravomoc jednat navenek jménem nebo za právnickou osobu a dikci § 8 odst. 1 písm. b) – výkon řídící nebo kontrolní pravomoci]. Z toho by bylo možné dovozovat, že vedoucí osobou je osoba, která je oprávněna jednat za právnickou osobu (jednat jejím jménem) či osoba, která má oprávnění v právnické osobě rozhodovat a provádět v právnické osobě kontrolu, resp. alespoň oprávnění kontrolovat, jak jsou její rozhodnutí realizována (srov. Šámal, P., Dědič, J., Gřivna, T., Púry, F., Říha, J. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 282).
271. Na základě těchto dvou přístupů a jejich společných znaků Nejvyšší soud dospěl k vymezení znaků osoby ve vedoucím postavení, s nimiž se ztotožňuje. Osoba ve vedoucím postavení ve smyslu § 8 odst. 1 t. o. p. o. je tedy osobou, která disponuje rozhodovací pravomocí v rámci právnické osoby, je oprávněna jednat jménem právnické osoby ve významných záležitostech, případně vykonává kontrolu v rámci právnické osoby. Obviněný Ing. Jiří Anděl se trestné činnosti dopustil z pozice obchodního náměstka Divize 1 obviněné společnosti Metrostav. V řízení bylo prokázáno, že vykonával vůli a zájmy společnosti, a to společně s obviněným Ing. Pavlem Pilátem jako předsedou představenstva společnosti. Obviněný jednal na základě plných mocí ze dnů 15. 12. 2011 a 14. 2. 2012, podle nichž byl oprávněný za společnost jednat ve věci předmětných zadávacích řízení. Jelikož účast v zadávacích řízeních byla klíčovým předmětem činnosti obviněné právnické osoby, je zřejmé, že obviněnému Ing. Jiřímu Andělovi bylo svěřeno oprávnění společnost zastupovat v záležitostech pro tuto obchodní společnost významných z hlediska její činnosti. Právě on byl pověřen vyhotovením nabídky do tohoto zadávacího řízení pro obviněnou společnost Metrostav a z pozice obchodního náměstka Divize 1 disponoval i rozhodovací pravomocí v rámci této Divize. Je tedy nepochybné, že naplnil výše uvedené znaky osoby ve vedoucím postavení ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o.
272. Již výše Nejvyšší soud uvedl, že nelze na základě žádného dovolacího důvodu úspěšně uplatňovat námitky ohledně přiměřenosti uloženého trestu a proti vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, potažmo § 14 t. o. p. o. Zcela mimo rámec dovolacích důvodů tedy stojí námitky obviněné právnické osoby, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily kritéria uvedená v § 14 odst. 3 t. o. p. o. a nezohlednily její významnou a nezastupitelnou roli pro národním hospodářství a bezpečnost České republiky. Nadto lze poznamenat, že se touto otázkou soudy pečlivě zabývaly, vzaly v úvahu, že obviněná je významnou stavební společností, avšak neztotožnily se s námitkami o její nenahraditelnosti, jak vyložil odvolací soud v bodě 298. odůvodnění svého rozsudku. Na uvedené závěry odvolacího soudu lze i v tomto směru zcela odkázat.
10. K dalším námitkám obviněné právnické osoby Metrostav Infrastructure
273. Obviněná společnost Metrostav Infrastructure založila své dovolání především na námitkách o svém právním nástupnictví. Přechod trestní odpovědnosti právnických osob upravuje § 10 odst. 1 t. o. p. o. Jde o poměrně specifický institut, který se vymyká standardnímu pojetí trestní odpovědnosti založené na individuální odpovědnosti za trestný čin. U právnických osob se zavinění odvozuje od zavinění fyzické osoby (subjektivní odpovědnosti), pokud jsou v souladu s § 8 t. o. p. o. splněny podmínky pro přičítání jednání fyzické osoby osobě právnické. Právní nástupnictví ve smyslu § 10 odst. 1 t. o. p. o. na tuto koncepci sice navazuje, nicméně zároveň předpokládá, že k přechodu trestní odpovědnosti dochází objektivně, tedy bez ohledu na skutečnost, zda nástupnická právnická osoba věděla nebo mohla vědět, že původní právnická osoba se dopustila trestného činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 48 až 50 a 558 až 559).
274. Jak již uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 5 Tdo 1125/2023, v odborné literatuře lze najít poměrně protichůdné názory na toto ustanovení, na které ostatně upozornila i obviněná právnická osoba ve svém dovolání. Různí autoři upozorňují na problematické aspekty tohoto ustanovení, které nevyžaduje zavinění, představující základní kámen koncepce trestní odpovědnosti. Přechod trestní odpovědnosti je obligatorní při univerzální i singulární sukcesi bez ohledu na to, zda lze u právního nástupce dospět alespoň k závěru o nevědomé nedbalosti ohledně spáchání trestného činu právním předchůdcem. Rovněž je kritizována absence ustanovení o procesním postupu, v důsledku něhož je třeba přibrat právního nástupce obviněné právnické osoby do již probíhajícího řízení. Autoři také varují před účelovým přechodem trestní odpovědnosti na právního nástupce v rámci konkurenčního boje v situaci, v níž právní nástupce o ničem nevěděl ani vědět nemohl. (srov. Fenyk, J.; Smejkal, L.; Provazník, J. Několik poznámek k přechodu trestní odpovědnosti právnických osob – pozoruhodný posun zákonodárce od subsidiarity k přepětí trestní represe – od viny, spoluviny po „infekci“. In: Gřivna, T.; Šimánová, H. (eds.). Deset let trestní odpovědnosti právnických osob v České republice. Pohledy zpět i vpřed. Plzeň: Aleš Čeněk, 2021, s. 116 až 144).
275. Nejvyšší soud však i přesto dospěl již v usnesení ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 5 Tdo 1125/2023, k závěru, že je třeba mít na zřeteli účel tohoto institutu a funkční pojetí institutu trestní odpovědnosti, aby byl zachován její smysl a účel a trestně odpovědným právnickým osobám nebylo umožněno vyhýbat se trestněprávním sankcím jakožto legitimní reakci státu na spáchanou trestnou činnost. Na závěry vyslovené v tomto usnesení lze na tomto místě zcela odkázat. Nejvyšší soud pouze připomene základní teze, na nichž byla tato argumentace vystavěna.
276. Ustanovení § 10 odst. 1 t. o. p. o. je ustanovením hmotněprávním, nestanovuje žádné konkrétní ani nijak limitující podmínky pro přechod trestní odpovědnosti právnické osoby na právního nástupce. Přestože tedy citované hmotněprávní ustanovení nemá procesní návaznost v zákonné úpravě (ať se tak stalo opomenutím zákonodárce či zcela cíleně), je pro jeho řádné uplatnění nutné mít na zřeteli právě samotný záměr zákonodárce zakotvit do právní úpravy institut přechodu trestní odpovědnosti právnické osoby. Zároveň je vždy třeba posuzovat, zda soudy zvolený postup odpovídá smyslu § 10 odst. 1 t. o. p. o. a vede k jeho naplnění v praxi. Neexistující procesní úpravu je tudíž třeba podle názoru Nejvyššího soudu nahradit tím, že v každém jednotlivém případě se posuzuje, zda zvolený procesní postup, jímž dojde k zahrnutí právního nástupce do již probíhajícího trestního stíhání jeho právního předchůdce, odpovídá tomu, co bylo záměrem zákonodárce v § 10 odst. 1 t. o. p. o., a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Jak již bylo konstatováno, zavedení přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce do právní úpravy má primárně vést k tomu, aby bylo zabráněno právnické osobě (pachateli trestného činu) vyhnout se trestním sankcím či důsledkům s nimi spojeným. Takový závěr plyne i z důvodové zprávy, podle níž je smyslem tohoto ustanovení prevence před možností vyhnout se trestu či důsledkům s ním spojeným. Jako inspirace pro zákonodárce posloužila rakouská právní úprava, konkrétně ustanovení § 10 rakouského Spolkového zákona o odpovědnosti sdružení za trestné činy z roku 2005, který upravuje tuto otázku tím způsobem, že účinky spojené s trestní odpovědností právnické osoby nastávají vůči jejímu právnímu nástupci bez dalšího k okamžiku vzniku právního nástupnictví. Důvodem pro přijetí § 10 odst. 1 t. o. p. o. bylo vytvoření možnosti reagovat na situace, v nichž hrozí, že trestně odpovědná právnická osoba by se prostřednictvím účelových majetkových, personálních a jiných přesunů (transakcí) mohla vyhýbat trestu a s ním souvisejícím negativním důsledkům pro její další podnikání či fungování vůbec. Prevence před takovými případy je podle Nejvyššího soudu zcela pochopitelná. Jak správně upozorňuje i komentářová literatura, zatímco trestně stíhaná fyzická osoba se nemůže nijak změnit a až do své smrti zůstane totožnou osobou, osoba právnická jakožto uměle vytvořený právní útvar může kdykoliv v průběhu své existence až do svého zániku procházet řadou právních změn a majetkových dispozic, které mohou vést k vyhnutí se trestní odpovědnosti (FENYK, J. a kol. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2024, citováno z právního informačního systému ASPI ke dni 26. 3. 2025).
277. Pokud má být tento účel efektivně naplňován, je nutné, aby přechod trestní odpovědnosti, resp. vznik trestní odpovědnosti právního nástupce právnické osoby, vyvolával také příslušné procesní účinky. Zákonodárce si toho byl zjevně vědom, když podle vzoru rakouské právní úpravy počítal s nastoupením účinků spojených s trestní odpovědností právnické osoby vůči jejímu právnímu nástupci bez dalšího k okamžiku vzniku právního nástupnictví (viz výše citovaná důvodová zpráva), tj. ex lege. Nejvyšší soud vycházel při této úvaze z předpokladu racionálního zákonodárce, který by neměl tvořit nesystematická řešení, naopak vždy zvolit nejrozumnější a nejhospodárnější cestu k dosažení zamýšleného účelu. Takovému způsobu výkladu legislativního záměru, resp. naplnění jeho smyslu odpovídá podle Nejvyššího soudu právě postup spočívající v automatickém „vstoupení“ právního nástupce do trestního řízení (bylo-li již započato), a to v jeho aktuální fázi, v jaké se nachází v době vzniku právního nástupnictví. V opačném případě by byl popřen základní účel § 10 odst. 1 t. o. p. o., neboť pokud by bylo nutno zahajovat vůči právnímu nástupci nové trestní stíhání, bylo by například možné, aby právnická osoba vždy před pravomocným skončením trestního řízení opakovaně činila účelové majetkové dispozice mající za následek přechod trestní odpovědnosti na další osoby, což by mohlo vést, resp. v konečném důsledku by vedlo až k promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin. Fakticky by ke stejným situacím mohlo docházet, pokud by o nástupnictví rozhodoval soud procesním rozhodnutím s možností podat proti němu opravný prostředek, obdobně jak je upraveno v ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, na něž obviněná právnická osoba ve svém dovolání odkazovala. Způsob, jaký zákonodárce zvolil ve vztahu k otázce přechodu trestní odpovědnosti v již citovaném zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob, sice mohl být zřetelnější, resp. konkrétnější, avšak stávající formu Nejvyšší soud považuje za rozumnou a v praxi aplikačně řešitelnou právě odkazem na interpretační pravidla, o nichž je zmínka shora.
278. Jak již bylo nastíněno výše, k přechodu právní odpovědnosti podle § 10 odst. 1 t. o. p. o. dochází nejen v případě univerzální sukcese, ale rovněž sukcese singulární (srov. Šámal, P., Dědič, J., Gřivna, T., Púry, F., Říha, J. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 282., usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 840/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 5 Tdo 1125/2023). Opačný závěr by vedl k faktické beztrestnosti jakékoliv obchodní společnosti, neboť by stačilo, aby případně převedla svůj podnik (závod), resp. jeho bonitní část na nově vzniklou (či jinou již existující) obchodní společnost.
279. Přitom vždy bude třeba přihlížet k individuálním okolnostem právního nástupnictví a s ním spojený přechod trestní odpovědnosti shledat pouze v situaci, v níž singulární sukcese směřuje právě k možnosti vyloučení, obcházení či zmírnění následků trestní odpovědnosti právního předchůdce. V této souvislosti je též nutné zohlednit charakter a objem převáděných práv a povinností spojených se sukcesí, tj. nakolik se týkají z pohledu právního předchůdce významné činnosti a v jaké míře do této činnosti právní nástupce vstupuje, jakož i subjektivní hlediska, z nichž může vyplývat navíc případný záměr právního předchůdce vyloučit svoji trestní odpovědnost či alespoň zmírnit její důsledky. Z argumentace odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že právě k takovému případu došlo i v posuzované trestní věci, v níž nejenže existovala možnost vyhnout se v důsledku singulární sukcese negativním dopadům trestní odpovědnosti, ale obviněné právnické osoby Metrostav a Metrostav Infrastructure navíc evidentně jednaly vedeny tímto úmyslem. Obviněná právnická osoba Metrostav zjevně z obavy před trestním postihem v podobě sankce, která by též mohla spočívat v zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži podle § 21 odst. 1 t. o. p. o., převedla část závodu na obviněnou Metrostav Infrastructure. Již v době převodu části závodu byla obviněná Metrostav trestně stíhána a obviněná Metrostav Infrastructure byla tou dobou dceřinou společností obviněné Metrostav, avšak nevykonávala žádnou hospodářskou činnost. Za zcela stěžejní již Nejvyšší soud v citovaném usnesení rovněž považoval konkrétní obsah převodu části závodu mezi obviněnými obchodními společnostmi, a to z kvalitativního, nikoli kvantitativního hlediska. Nelze v tomto ohledu přijmout námitky obviněné, že v rámci transakce na ni přešlo méně než 10 % z celkových aktiv obviněné společnosti Metrostav a předmětem převodu byla část závodu produkující méně než 10 % jejího obratu. Důležitý je především charakter převáděných aktiv, nikoliv jejich procentuální vyjádření v rámci obviněné právnické osoby. Předmětem převodu totiž bylo vlastnické právo k části závodu představované částí organizačního útvaru obviněné společnosti Metrostav nazývaného „Divize 4“. V rámci převodu přešlo do této nástupnické právnické osoby výrobní a personální zázemí, zdroje a s tím i související know-how a zkušenosti spojené s realizací smluvních vztahů, které umožnily společnosti využívat jako reference stavby provedené společností Metrostav a pokračovat v činnosti v jejích šlépějích. O tom, že převod části závodu byl účelový, svědčí jak načasování převodu závodu, tak i personální a majetkové propojení obou subjektů a také machinace s předmětem činnosti obviněné před přechodem.
280. Výše shrnutý obecný výklad ustanovení § 10 odst. 1. t. o. p. o. neznamená podle Nejvyššího soudu popření práva na obhajobu či dalších aspektů vyplývajících z práva na spravedlivý proces, jež náleží také právnické osobě, na kterou přechází trestní odpovědnost. Pochybnosti zajisté nevyvolává situace, v níž by k právnímu nástupnictví došlo ještě před zahájením trestního stíhání vůči právnímu předchůdci či dokonce před započetím trestního řízení, neboť v takovém případě by bylo možno rovněž vůči právnímu nástupci zahájit trestní stíhání standardní cestou. Pokud jde o případy, v nichž ke skutečnosti odůvodňující vznik právního nástupnictví dojde až po zahájení trestního stíhání proti právnímu předchůdci, s přihlédnutím k výše nastíněnému výkladu nelze podle Nejvyššího soudu striktně trvat na dodržení formálního postupu spočívajícího v zahájení trestního stíhání, podání obžaloby apod. (v závislosti na aktuálně probíhající fázi) také ve vztahu k právnímu nástupci. Nejvyšší soud považuje za dostatečné, pokud příslušný orgán činný v trestním řízení pojme, či zahrne právního nástupce do trestního řízení bez zbytečného odkladu poté, co se o právním nástupnictví dozví, a umožní mu řádné uplatnění jeho práv ve všech aspektech, které mu náleží s ohledem na stav již probíhajícího trestního řízení. I komentářová literatura v tomto ohledu připouští, že záleží na tom, v jaké fázi trestního řízení nastane skutečnost, od níž se odvíjí vznik právního nástupnictví (zda před zahájením trestního stíhání proti původně stíhané právnické osobě, nebo až po něm, případně až v průběhu řízení před soudem) a přiměřeně tomu je pak třeba právnické osobě (právnímu nástupci) příslušná práva poskytnout a dostatečným způsobem ji o nich poučit (FENYK, J. a kol. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2024, citováno z právního informačního systému ASPI ke dni 26. 3. 2025).
281. V rámci řešení procesního postupu vůči právnímu nástupci v případě přechodu trestní odpovědnosti tehdy, pokud k právnímu nástupnictví dojde v průběhu trestního stíhání, je kromě výše zmíněného zachování všech práv obviněné právnické osoby – právního nástupce právnické osoby odpovídajících určitému stadiu trestního řízení, významné posoudit zachování, popř. umožnění řádného výkonu práva na obhajobu právnímu předchůdci. Sama obviněná Metrostav Infrastructure v dovolání neuplatnila v tomto ohledu žádnou výhradu. V této souvislosti je třeba akceptovat argument, podle něhož k přechodu trestní odpovědnosti dochází (zásadně) na základě právních skutečností spojených s výslovným projevem vůle právního nástupce. Vstupuje-li právní nástupce do práv a povinností svého předchůdce dobrovolně, je pouze na něm, aby si jeho právní a faktický stav v aktuální době řádně prověřil, provedl důsledný právní audit (tzv. due diligence) a do příslušné korporátní transakce zahrnul přiměřené zajišťovací a vymáhací mechanismy. Součástí prověrky může být nepochybně také posouzení, do jaké míry a v jaké kvalitě vykonával právní předchůdce v trestním řízení své právo na obhajobu (došlo-li k právnímu nástupnictví v průběhu trestního stíhání). 282. Přitom v posuzované věci obviněná právnická osoba měla možnost se účastnit veřejného zasedání před odvolacím soudem, byla k veřejnému zasedání řádně předvolána, bylo jí umožněno se k němu vyjádřit a vznést návrhy na doplnění dokazování. Odvolací soud doplnil dokazování jednak výslechem obviněné právnické osoby, za níž vypovídal Ing. Zdeněk Ludvík z pozice předsedy představenstva, a rovněž provedl celou řadu listinných důkazů týkajících se této obviněné, a umožnil jí uplatnění práva na obhajobu v co nejširším rozsahu. K námitce obviněné týkající se porušení zásady dvojinstančnosti je ve shodě s odvolacím soudem třeba uvést, že vzhledem ke koncepci institutu přechodu trestní odpovědnosti podle § 10 t. o. p. o. se obviněná účastnila předchozích stadií řízení skrze obviněnou právnickou osobu Metrostav jako svého právního předchůdce. Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru o namítaném porušení práva obviněné na spravedlivý proces.
283. Obviněná dále namítala, že jí byl odvolacím soudem uložen nepřiměřeně přísný trest, přičemž tento soud nepřihlédl ani k okolnostem uvedeným v § 14 odst. 3 t. o. p. o. ani k ustanovení § 39 odst. 2, 3 tr. zákoníku a nepřihlédl k právnímu nástupnictví obviněné. Jak již bylo vyloženo výše, Nejvyšší soud není oprávněn zasahovat do rozhodnutí soudů nižších stupňů v otázce přiměřenosti uloženého trestu, a taková námitka tedy není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř ani žádný jiný dovolací důvod. Odvolací soud zcela správně vysvětlil, že obviněné uložil trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži podle § 21 odst. 3 t. o. p. o. ve stejné délce jako její právní předchůdkyni společnosti Metrostav, což odpovídá koncepci institutu právního nástupnictví, jak byl vyložen výše. Nejvyšší soud pak nemohl přisvědčit ani námitce obviněné, že mělo být při ukládání trestu přihlédnuto k ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o., neboť toto ustanovení upravuje institut vyvinění právnické osoby, uplatní se tedy při rozhodování o vině, nikoliv o trestu, jak se domáhala obviněná.
11. K námitkám nejvyššího státního zástupce
284. Na úvod Nejvyšší soud připomíná, že podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se čin posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Zákaz retroaktivity méně příznivého zákona je vnímán v trestním právu hmotném jako požadavek na stanovení trestnosti činu zákonem i jako požadavek na to, aby se tak stalo předtím, než byl tento čin spáchán, a tento zákaz retroaktivity se vztahuje jak na trestní zákony, tak i na zákony mimotrestní, na něž trestní zákony odkazují. Souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem (právních předpisů) ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda je vůbec posuzovaný konkrétní čin určitého pachatele trestným činem, ale i to, o jaký trestný čin a jaké povahy a závažnosti je, zda pro tento trestný čin bude konkrétní pachatel uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu bude uložen. Při úvaze o použití ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku je vždy třeba posoudit, jestli použití nového zákona vcelku, tj. jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákoníku, je pro pachatele příznivější. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 40 až 43). Uplatní se zde zásada nedělitelnosti právní úpravy. Není tedy možné „slepit“ tu nejpříznivější právní úpravu z dílčích nejpříznivějších aspektů každé z poměřovaných právních úprav (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003, uveřejněné pod č. 11/2004 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1103/2010, publikované pod č. 48/2011 Sb. rozh. tr.), jak chybně učinil odvolací soud v posuzované věci. Výsledná právní úprava se tedy uplatní se vším všudy, byť by některé její dílčí aspekty nebyly pro pachatele příznivější, než jak by tomu bylo u časově konkurující úpravy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 8 Tz 15/2021). Toto východisko se odvíjí od toho, že pojetí skutku zůstává v obou (či všech) poměřovaných právních úpravách stejné. Tak tomu však nutně být nemusí. Byť pojem „skutek“ trestněprávní předpisy tradičně nedefinují a ponechávají jeho pojetí rozhodovací praxi a doktríně, v nichž je v zásadě ustálené, nic zákonodárci nebrání přijmout úpravu, která by skutek odlišně od tohoto dosavadního pojetí definovala, případně která by jinak vymezovala jeho praktické aspekty (srov. například § 12 odst. 11 tr. ř.). V takovém případě je třeba do komplexního posouzení skutku podle všech poměřovaných kritérií zahrnout i to, dopad které právní úpravy ohledně hodnocení skutku (či skutků, neboť změna právní úpravy může znamenat i to, že původně jeden skutek bude posuzován jako skutků více či naopak) bude pro pachatele příznivější. (viz § 2 Trestnost činu a doba jeho spáchání. Ščerba, F. kol. Trestní zákoník. 1. vydání, 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025. marg. č. 13. a 14.). 285. Dovolání státního zástupce tedy shledal Nejvyšší soud důvodným, neboť odvolací soud skutečně pochybil, pokud jednání obviněných kvalifikoval mimo jiné jako přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, avšak pro stanovení výše škody použil právní úpravu po novele trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., účinnou od 1. 10. 2020, ačkoliv v této době již trestný čin podílnictví nebyl součástí trestního zákoníku, neboť byl zrušen zákonem č. 287/2018 Sb. k 1. 2. 2019, přesněji byl podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku. Jak vyplývá z výše uvedeného, právní posouzení skutku je nutno učinit zcela podle jednoho znění zákona, nelze skládat právní kvalifikaci jako mozaiku z jednotlivých příznivějších aspektů.
286. Bylo proto třeba zkoumat, které znění právní úpravy je pro obviněné MUDr. Kateřinu Kottovou a MUDr. Petra Kotta příznivější jako celek. Právní kvalifikace jednání obviněných skutkem pod bodem 5) výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu jako pomoci ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a pomoci ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku by byla stejná v případě znění účinného do 31. 1. 2019 i znění aktuálně účinného při rozhodování soudu. Ve vztahu k této právní kvalifikaci tedy není ani jedno znění trestního zákoníku příznivější. Pro zodpovězení této otázky bylo tedy klíčové právě srovnání trestní sazby zločinu podílnictví podle § 214 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020. V případě posouzení jednání obviněných též jako zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, hrozil obviněným trest odnětí svobody v rozmezí od 2 do 6 let nebo propadnutí majetku, v případě právní kvalifikace jako zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a), b) c) tr. zákoníku ve znění aktuálně účinném je trestní sazba stanovena na 1 až 6 roků. Aktuálně účinná právní úprava se tedy jeví příznivější, a jednání obviněných mělo být posouzeno, jak správně namítal nejvyšší státní zástupce, kromě pomoci ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a pomoci ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku též jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a), b) c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020.
287. Je však třeba mít na zřeteli, že obviněným byl ukládán trest odnětí svobody jako úhrnný a společný, resp. v případě obviněného MUDr. Petra Kotta jako souhrnný v sazbě § 331 odst. 4 tr. zákoníku. Jelikož úhrnný, resp. souhrnný trest i trest společný je v souladu s pravidly obsaženými v ustanovení § 43 odst. 1, 2 a § 45 odst. 1, 2 tr. zákoníku ukládán podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný, nevýznamně přísnější trestní sazba zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku oproti přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, by vzhledem k počtu a závažnosti dalších trestných činů, kterými byli obvinění rovněž uznáni vinnými, neovlivnila výši trestu, který byl oběma obviněným uložen, neboť tento trestný čin, kterým byli rovněž uznáni vinnými, patřil k méně závažným.
288. Vzhledem k výše uvedenému a zájmu na stabilitě rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, Nejvyšší soud nepřistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí, jak požadoval nejvyšší státní zástupce, neboť jeho zásah by nemohl zásadněji ovlivnit postavení obviněných MUDr. Kateřiny Kottové a MUDr. Petra Kotta a otázka, která měla být z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť jak je patrno z teoretického výkladu výše, jde o problematiku, která již byla judikatorně opakovaně řešena a je na ni odbornou literaturou nazíráno jednotně. Z tohoto důvodu tedy Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
V. Závěrečné shrnutí
289. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání všech obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, neboť ačkoliv bylo možné část námitek obviněných podřadit pod uplatněné dovolací důvody, Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. Dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. O dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu