5 Tdo 519/2021

Plný text

5 Tdo 519/2021-22276

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovoláních, která podali obvinění 1. Jiří Langer, nar. 11. 11. 1968 v Praze, bytem Přistoupimská 431/5, Praha 10, a 2. Martin Zach, nar. 28. 7. 1969 v Praze, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 12 To 66/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 4/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Jiřího Langra a Martina Zacha odmítají.

Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 40 T 4/2011, byli obvinění Jiří Langer a Martin Zach uznáni vinnými pod body I. a II. zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v tehdy účinném znění (dále jen „tr. zákoník“). Za tuto trestnou činnost byly oběma obviněným Jiřímu Langrovi a Martinu Zachovi uloženy shodné tresty, a to podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli oba podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou, dále jim byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu, prokuristy a správce portfolia v obchodních společnostech zabývajících se obchodem s cennými papíry na dobu 5 roků. Tímto rozsudkem byl odsouzen též obviněný Michal Bočánek. Dále soud prvního stupně rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody.

2. Trestné činnosti se obvinění Jiří Langer a Martin Zach podle skutkových zjištění uvedených v rozsudku soudu prvního stupně dopustili (zjednodušeně uvedeno) následovně. Oba obvinění Jiří Langer i Martin Zach jednali v postavení členů představenstva a výlučných akcionářů obchodní společnosti FINNEX Group, a. s., IČO: 25607944, se sídlem Praha 1, Rybná č. 14 (dále jen „Finnex Group“), a současně osob ovládajících skupinu Finnex a určujících podnikatelskou strategii jak její jako celku, tak i obchodních společností patřících do této skupiny, mezi nimi i obchodní společnosti FINNEX Praha, spol. s r. o. (dále jen „Finnex Praha“), Finnex Securities, a. s., Finnex Praha R.E.D., s. r. o., Finnex Trust, a. s., Finnex Ukraine Co. Ltd., Evropský průmyslový holding, a. s., Pražský fond pozemků, a. s., McPherson & Durrant Co. Ltd. a IFC International Financial Corporation Ltd. Spolu s nimi kooperoval i obviněný Michal Bočánek jako jednatel obchodní společnosti Finnex Praha, s. r. o., a zároveň makléř této obchodní společnosti odpovědný za průběžné řízení jejího chodu a správu portfolií cenných papírů a obchody s cennými papíry na účet klientů. Obvinění soustředili aktivity posledně uvedené společnosti na vytváření portfolií cenných papírů zájemců o investice do nich v malém objemu a na obchody s cennými papíry na jejich účet v rámci Investičního programu pro drobné akcionáře (dále také jen ve zkratce „IPPDA“). V této spojitosti v rozporu s povinností řádně spravovat majetek klientů, která spočívala v povinnosti chovat se při jeho správě s péčí řádného hospodáře, vyplývající z § 197 odst. 5 a § 200 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy účinném znění (dále jen „obchodní zákoník“ nebo „ObchZ“), a v povinnosti postupovat s náležitou odbornou péčí, zakotvené v § 47b odst. 1 písm. a) a § 79 odst. 2 zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v tehdy účinném znění do 31. 12. 2000 (dále jen „zákon o cenných papírech nebo ve zkratce „ZCP“), činili v letech 1997 až 2000, převážně v Praze 1, v ulici XY, v Paláci Burzy cenných papírů Praha, v sídle obchodní společnosti Finnex Praha, v rozporu s danými povinnostmi kroky poškozující klienty této obchodní společnosti navazující na rozhodnutí rozprodat bonitní likvidní veřejně obchodovatelné cenné papíry svěřené do její správy a nahradit je nebonitními, nelikvidními a veřejně neobchodovatelnými akciemi za tím účelem zřízených a účelově postupně kapitálově „dovybavovaných“ obchodních společností Pražský fond pozemků, a. s. (dále také ve zkratce „PFP“ nebo „Pražský fond pozemků“), a Evropský průmyslový holding, a. s. (dále také ve zkratce „EPH“ nebo také „Evropský průmyslový holding“).

3. V zájmu uskutečnění uvedeného záměru započali obvinění v druhém pololetí roku 1997 s rozprodeji původních cenných papírů tvořících spravovaná klientská portfolia. Od prosince roku 1997 postupně cíleně vyváděli finanční prostředky získané těmito rozprodeji a přímými vklady klientů, nejprve na obchodní společnosti IFC International Financial Corporation Ltd. a Finnex Group, následně i na další subjekty ze skupiny Finnex a na neztotožněné osoby v zahraničí. Z klientských aktiv spravovaných obchodní společností Finnex Praha tak byla k 31. 1. 1998 bez jakéhokoliv protiplnění odčerpána částka 23 986 183,90 Kč, ke dni 31. 12. 1998 to bylo již nejméně 103 597 243,60 Kč. Počínaje dnem 6. 2. 1998 (v bezprostřední návaznosti na úpis první emise 50 011 ks akcií obchodní společnosti PFP v nominální hodnotě 1 000 Kč) zahájili nákup těchto nebonitních akcií do spravovaných klientských portfolií. Následně od 27. 1. 1999 pokračovali nákupem dalších 50 000 ks těchto akcií z jejich druhé emise do uvedených portfolií, souběžně s tím od 15. 12. 1998 do nich nakupovali též akcie obchodní společnosti EPH z jejich první emise v počtu 500 000 ks v nominální hodnotě 100 Kč a od 3. 9. 1999 akcie téže společnosti z jejich druhé emise v počtu 15 000 kusů v nominální hodnotě 10 000 Kč, aniž by ovšem po uskutečnění těchto obchodů prováděli finanční vypořádání mezi klienty a jejich protistranami z řad společností ze skupiny Finnex. Společnost Finnex Praha po odčerpání většiny klientských prostředků jimi nedisponovala ve výši pokrývající deklarovanou hodnotu daných nákupů, která ke dni 31. 12. 1998 činila 98 606 600 Kč, ke dni 4. 11. 1999 pak 149 260 000 Kč, ke dni 20. 7. 2000 celkem 178 935 500 Kč a konečně ke dni 20. 12 2000 již 180 577 700 Kč. Přitom ve snaze vytvořit zdání likvidity daných akcií společností PFP a EPH a zdání nárůstu jejich hodnoty zorganizovali v průběhu uvedené doby jejich opakované předprodeje mezi klienty a společnostmi ze skupiny Finnex. V letech 1999 a 2000 větší část akcií obchodní společnosti PFP soustředili do majetku několika klientů obchodní společnosti Finnex Praha se zájmem o investice do nich jako do podkladového aktiva pro přislíbené zhodnocení jejich finančních vkladů a do majetku obchodních společností McPherson & Durrant Co. Ltd. a Finnex Group, odkud je bezúplatně převedli na obchodní společnost Venture Group S. A., takže v klientských portfoliích spravovaných jménem obchodní společnosti Finnex Praha zůstaly – až na dané výjimky – pouze pro klienty obchodní společnosti Finnex Praha prakticky bezcenné a nezpeněžitelné akcie uvedených emisí obchodní společnosti EPH.

4. Takto se zachovali přesto, že si byli vědomi špatné ekonomické situace obchodní společnosti Finnex Praha, která byla v inkriminované době ve ztrátě a bez vytvořených finančních zdrojů na pokrytí závazků vůči klientům pro případ jejich zájmu o zpětný prodej akcií nakoupených do jejich portfolií, stejně jako toho, že takovými zdroji nedisponovala ani obchodní společnost Finnex Group, a že ani jedna z těchto společností nevyvíjela žádné aktivity, z nichž by je mohla získat. Navíc tuto skutečnost zatajili před klienty obchodní společnosti Finnex Praha, a to spolu s tím, jakou skutečnou hodnotu mají akcie obchodní společností PFP a EPH nakupované na jejich účet za částky mnohonásobně převyšující jejich hodnotu ve snaze získat pro seskupení Finnex jejich finanční prostředky. Klienti, kteří jim svěřili svá aktiva a správu svých akciových portfolií, a klienti, kteří přijali jejich nabídku na zhodnocení svých investic přímými nákupy akcií daných společností, nebyli informováni o uvedených skutečnostech. V důsledku jednání obviněných pak přišli (až na určité výjimky) o všechny investované prostředky, neboť reálně nedosáhli ani onoho slibovaného zhodnocení investovaných prostředků, ani navrácení investovaných prostředků, ani příjmu z prodeje daných (tehdy na veřejných trzích neobchodovatelných) akcií.

5. V daných souvislostech obvinění Jiří Langer a Martin Zach, jakožto osoby ovládající celou skupinu Finnex (a to oba společně do 4. 11. 1999 a obviněný Jiří Langer sám ještě do 20. 12. 2000), dohodli uvedenou investiční strategii pro drobné akcionáře a realizovali ji s cílem získat do své dispozice vložená aktiva těchto akcionářů, a to ať už v podobě přímých vkladů finančních prostředků nebo v podobě finančních prostředků vygenerovaných rozprodejem původních portfolií jejich cenných papírů. Obvinění jednali s vědomím toho, že akcionáři o vložená aktiva vcelku, nebo alespoň zčásti, přijdou. Obvinění dosáhli sledovaného cíle ke škodě klientů uvedenými dvěma způsoby, tedy 1) prostřednictvím správy jejich portfolií na základě stejnojmenných smluv o obhospodařování individuálních portfolií na základě volné úvahy a 2) prostřednictvím programu zhodnocování vložených investic obchody s podkladovými aktivy v podobě uvedených veřejně neobchodovatelných akcií jimi ovládaných obchodních společností na základě individuálních smluv o úplatném převodu akcií a na ně navazujících forwardových smluv o zpětném odkupu převáděných akcií. Obviněný Michal Bočánek jakožto jednatel obchodní společnosti Finnex Praha s licencí obchodníka s cennými papíry podle pokynů obviněných Jiřího Langra a Martina Zacha zajišťoval s vědomím uvedených skutečností a ve srozumění s možností poškození drobných akcionářů (klientů Finnex Praha) provádění obchodů s cennými papíry v rámci realizace uvedené strategie, v těchto obchodech pokračoval podle pokynů až do svého faktického odchodu z obchodní společnosti Finnex Praha dne 20. 7. 2000, tedy i ve druhé polovině roku 1999 a zejména v roce 2000, kdy se množily stížnosti klientů spojené s neschopností této obchodní společnosti (ale i dalších obchodních společností ze skupiny Finnex) dostát závazkům z těchto obchodů. Přitom výsledkem těchto obchodů bylo vyvedení daných aktiv klientů obchodní společnosti Finnex Praha do dalších obchodních společností ze skupiny Finnex a celkové znehodnocení jejich portfolií cenných papírů a jejich investic do nich.

6. Dále skutková věta odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně popisuje detailně 2 skutky pokračující trestné činnosti obviněných. Útok pod bodem I. se týká akcií obchodní společnosti PFP a útok pod bodem II. pak akcií obchodní společnosti EPH. V tomto je možno plně odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, a to na bod I. na str. 6-18 a na bod II. na str. 18-723 jeho výroku, stejně tak je možno v podrobnostech odkázat i na předchozí pasáže výroku rozsudku soudu prvního stupně, v nichž je podrobněji vylíčen skutkový děj reprodukovaný shora. Celkově pak v souvislostmi s danými obchody s akciemi obchodních společností PFP a EPH a se správou akciových portfolií klientů obchodní společnosti Finnex Praha způsobili obvinění Jiří Langer, Martin Zach a Michal Bočánek škodu ve výši nejméně 149 487 547,06 Kč, na níž se obviněný Jiří Langer podílel co do výše 147 478 952,90 Kč, obviněný Martin Zach co do výše 66 154 080,46 Kč a obviněný Michal Bočánek co do výše 113 329 592,89 Kč.

7. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni tři obvinění, ve prospěch obviněného Michala Bočánka též jeho manželka a několik poškozených, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 9. 4. 2019 pod sp. zn. 12 To 66/2018, následovně. Z podnětu odvolání obviněných Jiřího Langra a Martina Zacha podle § 258 odst. 1, písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu ohledně těchto obviněných a podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání všech obviněných a manželky obviněného Michala Bočánka L. B., zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody stran poškozeného J. H. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že (při nezměněném výroku o vině) obviněnému Jiřímu Langrovi uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněnému Martinu Zachovi uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolací soud rozhodl také o nároku na náhradu škody po zemřelém J. H. Odvolání všech poškozených pak zamítl podle § 256 tr. ř.

II. Dovolání obviněných

8. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obvinění Jiří Langer a Martin Zach.

a) Dovolání obviněného Jiřího Langra

9. Obviněný Jiří Langer své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, když výslovně uvedl, že má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení, které zejména považuje za nesprávné v posouzení otázky existence zavinění obviněného ve vztahu k jednání, které je mu kladeno za vinu. Podle dovolatele nelze ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů dovodit, že jeho jednání bylo podvodné a právně jej kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Zároveň dovolatel namítal extrémní nesoulad mezi právním posouzením věci a skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů soudy prvního i druhého stupně.

10. Dovolatel Jiří Langer prvně vyjádřil své přesvědčení, že došlo k promlčení jeho trestního stíhání, což dovozoval z toho, že soudy nižších stupňů, jak vyplývá z výroku o vině z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, v jeho jednání spatřovaly trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 nebo § 255a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Délka promlčecí doby u tohoto trestného činu pak podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činila 5 let. Z toho pak obviněný dovodil, že k promlčení jeho jednání došlo koncem roku 2005, pokud jeho trestná činnost měla být dokonána koncem roku 2000. K zahájení trestního stíhání pak došlo až dne 12. 1. 2006, navíc první usnesení o zahájení jeho trestního stíhání bylo zrušeno v době, kdy trestní odpovědnost obviněného již byla promlčena. V období let 2008–2010 došlo ke sdělení obvinění třemi různými usneseními o zahájení trestního stíhání. Věc byla po předběžném projednání obžaloby dne 9. 11. 2011 vrácena Městským soudem v Praze k došetření. Až dne 1. 8. 2012 došlo k vydání posledního usnesení o zahájení trestního stíhání, na základě kterého byla podána obžaloba ve věci, jehož výsledkem je nyní napadené rozhodnutí. Odvolací soud se ale k této námitce, kterou obviněný předestřel již v odvolání, nevyjádřil. Neposoudil promlčení trestního stíhání z pohledu změněné právní kvalifikace, jak uváděl obviněný. Podle jeho přesvědčení nelze jeho jednání posoudit jako podvodné, ale maximálně jako porušení povinnosti při správě cizího majetku.

11. Dále dovolatel upozornil na extrémní délku trestního řízení, v němž k pravomocnému rozhodnutí ve věci došlo po 19 letech od dokonání stíhaného trestného jednání a po 13 letech od zahájení trestního stíhání. Zdůraznil, že sám k délce trestního řízení žádným způsobem nepřispěl, což konstatoval také soud druhého stupně ve svém rozhodnutí na str. 85. Obviněný poté konkrétně poukázal na nedůvodné průtahy v řízení, a to nejen ve fázi přípravného řízení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 3 Tdo 748/2007, obviněný uvedl, že tato námitka spadá pod deklarovaný dovolací důvod, když soudy nižších stupňů mají povinnost v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení ve formě kompenzace zmírnění trestu toto výslovně uvést. Na základě těchto závěrů pak má dovolatel Jiří Langer za to, že odvolací soud mu uložil nepřiměřeně přísný trest, u kterého nedošlo k zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení. Odkázal přitom také na nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09. Poukázal na to, že jen samotné přípravné řízení (míněno bylo zřejmě především prověřování před zahájením trestního stíhání) trvalo více než 10 let, od 2. 1. 2002 (prvotní zahájení úkonů trestního řízení) do 1. 8. 2012, kdy bylo finálně zahájeno trestní stíhání. Řízení před soudy prvního a druhého stupně pak trvalo 6 let. Proto se obviněný domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť délka trestního řízení nebyla promítnuta do uloženého trestu, byť odvolací soud trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně snížil, avšak podle dovolatele nikoliv dostatečně. Dále obviněný uvedl negativní důsledky takového neúměrně dlouhého trestního stíhání, během něhož byla paralelně vedena jiná trestní řízení pro jiné skutky, aniž by ta vyústila v pravomocné odsouzení. Poukázal také na skutečnost, že kdyby orgány činné v trestním řízení jednaly pružněji, pravděpodobně by se na něj vztahovala amnestie ze dne 1. 1. 2013. Podle jeho přesvědčení tak v jeho případě došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8, publikované v České republice pod č. 209/1992 Sb. (dále ve zkratce jen „Úmluva“). Jako přiměřená kompenzace neúměrné délky trestního řízení v jeho případě se podle něj jeví jako adekvátní pouze postup podle § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložení podmíněného trestu odnětí svobody.

12. Obviněný dále rozebíral okolnosti změny investiční strategie IPPDA spočívající v nahrazení části veřejně obchodovatelných akcií obchodní společnosti Finnex Praha akciemi obchodní společnosti Pražský fond pozemků. Dovolatel zdůraznil, že není neobvyklé, že dojde ke skokovému nárůstu ceny pozemků v souvislosti s jejich nabytím developerem, jak se tomu stalo i u pozemků v obci XY v době, kdy je nabývala do vlastnictví obchodní společnost PFP. Obviněný vysvětloval, z jakých důvodů nedošlo ke změně způsobu užívání předmětných pozemků na stavební parcely, jaké překážky jim do cesty kladla samotná obec XY. Problémy byly také se změnou územního plánu, kdy samotný proces schvalování územního plánu je velice zdlouhavý a tvůrčí. Za podstatný však považoval obviněný fakt, že z dokazování vyplynulo, že obvinění vyvíjeli činnost k vydání územního rozhodnutí k zastavění předmětných pozemků.

13. Podle obviněného se soud prvního stupně řádně nevypořádal s provedeným důkazem v podobě znaleckého posudku znaleckého ústavu EQUITA CONSULTING, s. r. o. (dále jen „EQUITA“), z března 2014, kterým byla oceněna budova ve vlastnictví obchodní společnosti Finnex Group, a. s., č. p. XY v Praze – XY na částku ve výši 7 815 000 Kč. Posouzení této skutečnosti (finanční kondice obchodní společnosti Finnex Group) považoval obviněný za významné, neboť obchodní společnost Finnex Group byla stranou zavázanou k odkupu akcií PFP z forwardových smluv uzavřených s klienty. Soudy nižších stupňů by pak nemohly jednoznačně uzavřít, že skupina Finnex jako celek nedisponovala dostatečnými finančními prostředky k realizaci projektu v obci XY.

14. Dovolatel upozornil na to, že obchodní společnost PFP vedla v účetnictví pohledávku vůči obchodní společnosti Finnex Group, jejíž existence popřena nebyla, pouze byla auditorem Ing. Ivo Rambouskem označena jako nadhodnocená. Obviněný proto navrhoval, aby byla tato pohledávka znalecky ohodnocena. Soudy nižších stupňů se však odvolávaly na znalecký posudek České znalecké, a. s., který dospěl ke stejným závěrům jako auditor Ing. Ivo Rambousek. Proti znaleckému posudku České znalecké, a. s., obviněný vznesl výhrady. Uvedl, že především tento posudek nebyl zaměřen na posouzení předmětné pohledávky, ale na posouzení podnikatelské činnosti PFP v pozdější době po roce 2001, a roky 1999 a 2000 byly v posudku zmiňovány jen okrajově. Ocenění pohledávky obchodní společnosti PFP za obchodní společností Finnex Group je podstatné z hlediska určení ceny akcií PFP, a tedy i určení výše způsobené škody, když v ceně akcií se odrazily pouze pozemky v obci XY, nikoliv zmiňovaná pohledávka. Obchodní společnost Finnex Group měla ke dni 20. 12. 2000 ve vlastnictví nejen shora uvedenou budovu, ale např. i akcie Finnex Trust, a. s. Posouzení otázky ceny akcií PFP bylo stěžejní pro určení výše způsobené škody, přičemž tuto otázku správně neposoudil soud prvního stupně, ale ani odvolací soud, byť to obviněný zmiňoval ve svém odvolání. Soudy nižších stupňů při ocenění ceny akcií PFP vycházely ze znaleckého posudku ze dne 4. 12. 2003 zpracovaného znalcem Ing. Václavem Pourem, který při stanovení ceny nereflektoval tehdejší úpravu, když územní plán obce XY byl schválen až v roce 2001, a nevycházel z tržní ceny. Naproti tomu obviněný upozornil na znalecký posudek znaleckého ústavu EQUITA, který při ohodnocení pozemků v obci XY vycházel z tržní ceny pozemků, z autentických podkladů a skutečností z roku 1997, a pozemky ohodnotil na cenu ve výši 28 434 000 Kč. Soudy nižších stupňů však vycházely ze znaleckého posudku Ing. Václava Poura a zcela přehlížely odůvodněnou a racionální kritiku tohoto znaleckého posudku znaleckým ústavem EQUITA. Podle názoru obviněného bylo logicky vysvětleno, proč a za jakých okolností došlo k tak radikálnímu zvýšení ceny za tyto pozemky. Obviněný odvolacímu soudu předložil také znalecký posudek znalkyně Hany Bauerové, jenž v podstatě ve shodě se znaleckým posudkem znaleckého ústavu EQUITA vysvětlil nárůst ceny předmětných pozemků jako „zemědělských pozemků vhodných k zainvestování pro rezidenční výstavbu“ a ohodnotil je na cenu téměř 22 milionů Kč.

15. Soudy nižších stupňů však nijak tyto znalecké posudky nereflektovaly a přijímaly závěry ze znaleckého posudku znalce Ing. Václava Poura, které ale byly podle názoru obviněného vyvráceny. Obviněný dále upozornil na odlišný přístup odvolacího soudu, který z důvodu rozdílných závěrů znaleckých posudků obžaloby a obhajoby co do hodnoty akcií ukrajinských podniků zrušil první rozsudek Městského soudu v Praze, zatímco odlišné závěry znaleckých posudků co do ceny pozemků v obci XY zůstaly bez reakce.

16. Obviněný dále předložil mnoho dalších listinných důkazů týkajících se ohodnocení ceny předmětných pozemků, resp. nabídek obchodních společností Central Group, a. s., a Quinlan Private Golub, a. s., které stanovily cenu předmětných pozemků na 24 milionů Kč, přitom jedna obchodní společnost nabídla dokonce 83 milionů Kč, a to v roce 1997, kdy ještě nebyl schválen územní plán. K tomu byli vyslechnuti také svědci z daných obchodních společností M. P. a M. M., kteří de facto uvedené informace potvrdili, resp. vázali své nabídky na určité podmínky, avšak nejednalo se o podmínky nesplnitelné, nýbrž realizovatelné a v realitní praxi zcela běžné. Obviněný zdůraznil, že vzhledem k výpovědi M. M., který zastupoval subjekt, jenž byl ochoten za předmětné pozemky zaplatit 83 milionů Kč, a podle nějž „v minulosti byli ochotni investovat i do projektů, které ještě neměly územní plán, tzn. první stupeň v povolovacím řízení“, se názor soudů nižších stupňů ohledně podvodného úmyslu obviněných při vkládání předmětných pozemků coby nepeněžitého vkladu do PFP s odkazem na absenci územního plánu jeví jako neudržitelný. Obviněný odvolacímu soudu předložil dále celou řadu listin dokládajících snahu obviněných přeměnit předmětné zemědělské pozemky na stavební a jednoznačně dokládající důvodnost investice do pozemků a rozpracovanost plánu zástavby rodinných domů, což odvolací soud nijak nereflektoval. Podle názoru obviněného odvolací soud dále chybně poukazoval na znalecký posudek znalce Pavla Schallera ze dne 3. 9. 1996, který jednak nebyl součástí spisového materiálu, jednak je datován rok před uskutečněním předmětného převodu, jednak byl vypracován za účelem stanovení daně z převodu nemovitostí, přičemž snahou takového znaleckého posudku je naopak stanovení co nejnižší ceny pozemků, jedná se tak o cenu administrativní nikoli tržní.

17. Dovolatel Jiří Langer dále poukázal na opakovaný výslech svědka A. O., starosty obce XY, ze kterého soudy nižších stupňů také dovodily údajnou nepřipravenost a finanční nouzi skupiny Finnex. Tomuto výslechu přikládal podle obviněného odvolací soud příliš velký význam, přitom se svědek vyjadřoval nekonkrétně a pouze obecně zmínil, že se „v obci začali objevovat lidé, kteří poukazovali na problémy Finnex“, což mělo podle svědka odůvodnit požadavek na složení jistoty ve výši 5 mil Kč. Ovšem tuto skutečnost svědek neuvedl při prvním výslechu před Městským soudem v Praze, pouze uvedl, že požadavek na složení jistoty byl vyvíjen ze strany investora. Opakovaný výslech tohoto svědka před odvolacím soudem tak podle obviněného přinesl více nejasností, než že by něco objasnil. Nad rámec obviněný upozornil, že mezi poškozenými je také V. O., nar. XY, přičemž svědek A. O. nebyl před svým výslechem dotazován na svůj případný vztah k této osobě a případný zájem na výsledku trestního řízení.

18. Odvolací soud také chybně podle obviněného dovodil nepřipravenost projektu výstavby v obci XY z výslechu svědka B. F. Tento svědek projekt hodnotil, aniž by se byl fyzicky podívat na předmětné projekty a jeho angažovanost měla být spíše pro futuro. Svědek se vyjadřoval k věcem, o kterých neměl dostatečné informace, a do projektu ještě nebyl zapojen.

19. Dovolatel dále polemizoval s hodnocením znaleckého posudku vypracovaného Vysokou školou ekonomickou v Praze (dále jen „VŠE“). VŠE se zabývala hodnocením akcií ukrajinských společností, nikoliv hodnoty akcií PFP, když dospěla k nezjistitelné hodnotě těchto akcí. Avšak oba soudy nižších stupňů tyto závěry vztáhly i na akcie PFP, u nichž tento domnělý závěr o nezjistitelnosti hodnoty akcií akceptovaly, avšak v případě akcií ukrajinských společností nikoliv, což podle obviněného činí postup soudů nepřezkoumatelný a nezákonný.

20. Odvolací soud odkazoval na výpověď svědkyně A. S., podle níž to byl obviněný Jiří Langer, který určoval cenu akcií PFP (na č. l. 4625), avšak obviněný musí uvést, že daná svědkyně se k ceně akcií vůbec nevyjadřovala, a to v rámci žádného ze svých výslechů. Uvedla, že o určování ceny akcií obviněným se jen domnívala. Dále obviněný k výpovědi této svědkyně konstatoval, že její věrohodnosti nelze přisuzovat takovou váhu, neboť pracuje pro výbor sdružení zastupující klienty obchodní společnosti Finnex Praha, přičemž její matka je zároveň jedním z klientů, tedy vzhledem k pracovnímu zařazení a k osobnímu vztahu k poškozeným má zájem na výsledku řízení. Rovněž obviněný neviděl důvod, proč odkazovat na její výslech z přípravného řízení, když na odlišnosti podané svědecké výpovědi před soudem byla předsedou senátu při výslechu v hlavním líčení upozorňována a k tomu se vyjadřovala.

21. Další část námitek pak dovolatel Jiří Langer zaměřil na ohodnocení akcií obchodní společnosti Evropský průmyslový holding. Zdůraznil, že hodnota akcií EPH byla vázána na hodnotu akcií dvou ukrajinských obchodních společností, a sice VAT Prožektor a VAT Sarnenskij, které tvořily majetek EPH. Hodnotou těchto akcií se zabývalo několik znalců (doc. Tomáš Ježek, znalecké ústavy EQUITA, VGD Appraisal a následně při revizním zkoumání i VŠE). Dovolatel se nejprve vyjadřoval k navyšování kapitálu obchodní společnosti EPH, vysvětloval, proč byl zvolen daný postup. Podle obviněného svědek J. Č. objasnil, proč jsou časové rozestupy mezi jednotlivými platbami na základní kapitál v řádu jednotek minut, což podle něj mohlo být způsobeno tím, že operátor zadával jeden příkaz po druhém, když časy na potvrzeních o skládání předmětných částek nejsou převzaty z internetového bankovnictví (není to čas zadání pokynu), ale čas, kdy pracovník banky zadal do bankovního systému příslušnou transakci. Proto z tohoto údaje nelze usuzovat na podvodné navyšování základního kapitálu. Obviněný nesouhlasil také s názorem vyjádřeným znalcem doc. Tomášem Ježkem, jenž do svých rozhodnutí převzaly soudy nižších stupňů, že základní kapitál nikdy nebyl splacen, jelikož prostředky, kterými byl navyšován, nikdy na účtu nezůstaly. Podle obviněného není podstatné, kde prostředky skončily podle výpisu z banky, ale jak je celý soubor transakcí účetně evidován a jaký je výsledný stav např. v okamžiku, kdy společnost udělá účetní závěrku. Podotkl, že v rozvaze obchodní společnosti se vpravo v pasivech objevilo číslo odpovídající splacenému základnímu jmění a vlevo v aktivech pak nakoupené akcie ukrajinských podniků. O nekompetentnosti znalce doc. Tomáše Ježka podle dovolatele svědčí jeho vyjádření, že obchodní společnost nemůže s prostředky na základní kapitál vůbec nakládat a že je musí mít stále na svých účtech. Dovolatel upozornil na to, že navyšování (splácení) základního kapitálu obchodní společnosti nikdo nerozporoval, a to ani rejstříkový soud, ani auditoři, kteří neměli vůči účetnictví obchodní společnosti, jež měli k dispozici kompletní, žádné výhrady. Není proto možné, jak uváděly soudy nižších stupňů, že by za akcie ukrajinských společností obchodní společnost EPH ani nezaplatila. To lze zjistit z podvojného účetnictví, protože v aktivech obchodní společnosti nejsou žádné peníze, takže za ně musela zaplatit právě penězi z navýšeného základního kapitálu.

22. Ve věci byl vypracován revizní znalecký posudek VŠE. Obviněný připomněl závěry, ke kterým VŠE dospěla. Zpracovatelé se zaprvé vyslovili velmi kriticky ke znaleckému posudku doc. Tomáše Ježka, který je tak nutno považovat za nevěrohodný a v řízení nepoužitelný, a zadruhé dospěli k závěru, že tržní hodnotu akcií v roce 1998 a 1999 podle podkladů obsažených ve spise není možné spolehlivě zjistit. Obviněný zdůraznil, že soudy nižších stupňů tyto závěry nevzaly v potaz, stanovily orientačně jakousi cifru hodnoty akcií podle postupu stanoveného doc. Tomášem Ježkem. Dovolatel s takovým postupem nesouhlasil, protože nestačí určení výše škody pouze v přibližné a orientační rovině. Škoda je objektivním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu, nelze tak pouze na základě orientačně určené výše škody stanovit právní kvalifikaci. Odvolací soud se kromě posudku doc. Tomáše Ježka opřel o další důkazy vyjadřující se k hodnotě akcií, avšak zcela nepochopitelně pominul závěry revizního posudku VŠE.

23. Dovolatel dále namítl vadu rozhodnutí spočívající v neprokázání subjektivní stránky podvodu a ve zcela chybném hodnocení jednání obviněného v tvrzeném podvodném úmyslu. Podle obviněného soud druhého stupně i v tomto směru chybně odkázal na výpověď svědkyně A. S., neboť pracovní zařazení této svědkyně jí neposkytovalo takový náhled do dané problematiky, aby mohla komentovat obchody s akciemi, mnohé její závěry pak vyplývají z jejích domněnek.

24. Dále se obviněný vyjádřil k otázce nakládání s prostředky klientů. Soudy nižších stupňů se opíraly o závěry znalce Ing. Vladimíra Horáka a VŠE, kteří však neměli k dispozici celé účetnictví skupiny Finnex. Pouze nečinnost orgánů činných v trestním řízení přitom zapříčinila, že se nedochovalo kompletní účetnictví obchodní společnosti Finnex Praha, a tak nebylo možné vysvětlit veškeré finanční operace, což však nemůže jít k tíži obviněného. Dovolatel zpochybňoval znalecký posudek znalce Ing. Vladimíra Horáka, který se podle něj věnoval analýze bankovních účtů, aniž by reflektoval hotovostní transakce, což uvádí i znalci VŠE. Jestliže nelze zmapovat finanční toky, nelze pak podle dovolatele dospět k závěru, že obvinění vyváděli klientské prostředky, neboť to z provedených důkazů nevyplývá. Klienti Finnex Praha za finanční plnění získali do svých portfolií akcie obchodní společnosti PFP, příp. EPH, aniž by obvinění jakkoliv zastírali použití jejich prostředků. Obvinění nijak klientům nezastírali rizika, neutajovali, že dané nákupy akcií byly emitovány obchodními společnostmi s nimi spřízněnými. Naopak možnost tyto akcie nakupovat uváděli do smluv. Investiční strategie skupiny Finnex byla zcela veřejná, reprezentovali ji obchodní zástupci, inzerovali ji v tisku, nic neskrývali (viz výpověď svědka J. K.). Každá změna na majetkovém účtu byla Střediskem cenných papírů odesílána na adresu klienta jako změnový výpis, který je informoval o změnách. Klienti měli od počátku dost informací, že k finálnímu plánovanému zhodnocení jejich investice do akcií EPH dojde až po zkompletování a prodeji kontrolního balíku akcií ukrajinských společností. Klienti měli akcie málo bonitních obchodních společností z kupónové privatizace, všechna portfolia však měla stejnou investiční strategii, protože jejich individuální řízení vzhledem k jejich velikosti nebylo možné. Na počátku měli obvinění hlavní aktivum společností PFP a EPH (a to pozemky v obci XY a akcie ukrajinských společností) ohodnoceno znaleckými posudky, a neměli důvod o nich pochybovat. Neměli tedy vědomost o jejich údajném nadhodnocení. Nelze tedy tvrdit, že by klienti o své prostředky přišli již okamžikem vložení do správy obchodní společnosti Finnex Praha. Klienti nemohli být uvedeni v omyl, resp. nic jim nebylo zamlčováno, v souvislosti s prodejem a zpětným odkupem akcií EPH s ohledem na výslovnou úpravu smluv o správě portfolií. Ostatně ani v řízení před soudy nižších stupňů nebylo prokázáno, že by očekávání klientů byla jiná.

25. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem soudů nižších stupňů, že by to byl on, kdo určoval strategii, stanovoval hodnotu akcií a měl rozhodující slovo. Tento závěr je opřen o nevěrohodné svědecké výpovědi, navíc z dokazování vyplynulo, že rozhodnutí nečinil sám, ale společně s obviněným Martinem Zachem. Závěry o jeho vedoucí roli tak nelze opřít o žádný z provedených důkazů.

26. S ohledem na výše uvedené dovolatel Jiří Langer navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

27. Dovolatel Jiří Langer pak ještě v době dovolací lhůty doplnil své dovolání. Poukázal přitom na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 1553/11) ohledně otázky posouzení důsledků procesních rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, u kterých byly shledány vady, na běh promlčecí lhůty. Ústavní soud stanovil určité limity posuzování účinků usnesení o zahájení trestního stíhání na běh promlčecí lhůty. Jedním z limitů je libovůle orgánů činných v trestním řízení ve spojení s jejich následnou aktivitou po vydání tohoto usnesení, zda vydání usnesení nemělo jen formální charakter za účelem přerušení běhu promlčecí lhůty bez skutečné ambice aktivně stíhat, pak by muselo být hodnoceno jako nicotný právní úkon. Podle obviněného je nutno právě tak vnímat postup orgánů činných v trestním řízení v jeho případě. Úkony trestního řízení byly zahájeny již dne 2. 1. 2001 na základě trestních oznámení, avšak první z řady usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno až v roce 2006, což svědčí o laxním přístupu policejního orgánu. Vedení přípravného řízení po dobu více jak 10 let je nutno vnímat jako exces, na který musí být při rozhodování brán zřetel. Upozornil zároveň na jinou obdobnou svou trestní věc projednávanou Městským soudem pod sp. zn. 48 T 6/2014, ve které soud prvního stupně shledal pochybení orgánů činných v trestním řízení v tom, že způsobily nepřiměřenou délku trestního řízení. Z tohoto rozsudku obviněný citoval pasáže odůvodnění uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu. Obviněný uvedl, že tento rozsudek byl nakonec zrušen Nejvyšším soudem, který dovodil, že jednání obviněného může být posuzováno toliko jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku (a to případně i v nedbalostní formě), avšak trestní odpovědnost za tento čin je již promlčena. Zároveň bylo konstatováno, že jednání obviněného nelze hodnotit jako trestný čin podvodu nebo zpronevěry. Obviněný tak shledal paralelu mezi věcí nyní projednávanou a případem vedeným Městským soudem v Praze pod sp. zn. 48 T 6/2014. Uzavřel, že ve světle judikatury Ústavního soudu nelze usnesení o zahájení trestního stíhání z roku 2006 až 2010 považovat za usnesení způsobilá přerušit běh promlčecí doby, neboť se jednalo o rozhodnutí zcela formální, vykazující vady, jak uvedly samy soudy nižších stupňů. Dále setrval na závěrech svého dříve podaného dovolání.

b) Dovolání obviněného Martina Zacha

28. Obviněný Martin Zach uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a e) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, navíc proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné z důvodu promlčení [§ 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.].

29. Dovolatel již ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu ze dne 1. 8. 2012, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání, namítal, že jsou stíhané skutky promlčené, upozorňoval na to soud prvního stupně a v podaném odvolání i odvolací soud. S názorem odvolacího soudu (uvedeným na str. 63-64, v bodech 190.-193.) obviněný nesouhlasí z důvodů dále rozvedených v dovolání. Trestné činnosti se měl dopustit v době od roku 1997 až do 4. 11. 1999, při posuzování promlčení je nutno vycházet z desetileté promlčecí lhůty, v tom se shoduje s odvolacím soudem. Ke „sdělení obvinění“ pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. související se skupinou Finnex došlo dne 12. 1. 2006, toto usnesení obviněný osobně převzal až dne 18. 4. 2006, jak připustil i odvolací soud (bod 191. jeho rozsudku). Toto usnesení však bylo dne 11. 1. 2007 v rámci dohledu zrušeno Nejvyšším státním zastupitelstvím s konstatováním, že nejsou popsány všechny znaky trestného činu a „že doručením usnesení nenastaly následky spojené s doručením o zahájení trestního stíhání“ (viz č. l. 2025). I přesto odvolací soud vyjádřil názor, že toto zrušené usnesení ze dne 12. 1. 2006 vyvolalo účinky přerušení běhu promlčecí lhůty, a proto nedošlo k promlčení trestního stíhání. S tímto názorem dovolatel nesouhlasil, jelikož usnesení ze dne 12. 1. 2006 bylo prohlášeno státním zastupitelstvím za nicotné, a proto nemohlo mít podle obviněného účinky přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., resp. § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.

30. Následně byla obviněnému doručována usnesení o zahájení trestního stíhání ze dnů 11. 6. 2008, 27. 8. 2008 a 22. 2. 2010. Usnesení ze dnů 11. 6. 2008 a 27. 8. 2008 byla doručována dne 16. 7. 2009 nezákonně a účelově ustanovené obhájkyni ex offo JUDr. Blance Bláhové, i když policejní orgán na základě e-mailu ze dne 24. 6. 2009 věděl, že obviněný Martin Zach má v České republice zvoleného obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Mráze, s nímž několikrát předtím telefonicky komunikoval. Obviněný odmítl argument, že by sám zapříčinil, že mu byla ustanovena obhájkyně ex offo, když si neprodleně obhájce nezvolil, resp. podle názoru odvolacího soudu tak neučinil podle litery zákona (bod 194. rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel podotkl, že s orgány činnými v trestním řízení komunikoval, zdržoval se na známé adrese v cizině, kde měl práci, a vycházel z toho, že zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 bylo shledáno nulitním. Podle názoru obviněného nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení proti uprchlému, neboť v České republice měl zvoleného obhájce. Připomněl, že jeho zvolený obhájce Mgr. Ing. Vladimír Mráz byl policejním orgánem vyloučen z obhajoby obviněného a svých práv se domohl až u Městského soudu v Praze, který zamítl návrh policejního orgánu na vyloučení zvoleného obhájce. Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dnů 11. 6. 2008, 27. 8. 2008 a 22. 2. 2010, tak byla obhájci doručena až dne 23. 3. 2010.

31. Obviněný upozornil na to, že po podání obžaloby státním zástupcem byla dne 23. 11. 2011 věc vrácena Městským soudem v Praze (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze o zamítnutí stížnosti státního zástupce proti tomuto rozhodnutí) k došetření, protože došlo k porušení zásad práva na obhajobu a zákonnosti a skutky nebyly dostatečně specifikovány. Rozhodnutí s takovými vadami nemůže podle obviněného způsobit přerušení promlčecí doby. Dne 1. 8. 2012 bylo vydáno nové usnesení o zahájení trestního stíhání, které obviněný osobně převzal na území České republiky dne 7. 8. 2012. K řádnému zahájení trestního stíhání tak podle obviněného došlo až usnesením ze dne 1. 8. 2012, resp. jeho převzetím dne 7. 8. 2012, tedy 12 let a 9 měsíců od údajného dokonání trestné činnosti. Obviněný dále upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, v němž se jednalo o vady usnesení natolik závažné, že nelze tomuto usnesení přisuzovat účinky přerušení promlčecí doby. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1024/2010, je nutné vyžadovat, aby důvodem pro přerušení běhu promlčecích lhůt byly zásadně jen úkony bezvadné.

32. Dále tento dovolatel namítl v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, že v řízení došlo k zásadnímu procesnímu pochybení při realizaci důkazů, čímž bylo podle obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Konkrétně uvedl, že v trestním řízení nebyly splněny podmínky pro čtení protokolu o výpovědi svědků V. O. V. (v trestním spise na č. l. 6324-6331, překlad na č. l. 6336-6343, sv. 24) a svědka P. P. A. (v trestním spise na č. l. 6285-6287, překlad na č. l. 6288-6293, sv. 24), a i přesto Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí (v bodech 222. a 229. jeho odůvodnění) z těchto důkazů vyvodil některá skutková zjištění ohledně hodnoty ukrajinských podniků. Odvolací soud se s touto námitkou dovolatele vypořádal chybně, jestliže dovodil, že obvinění dali souhlas ke čtení těchto úředních záznamů. K tomu dovolatel odkázal na zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 2. 10. 2013 (přepis na č. l. 16106 trestního spisu), kde k údajnému souhlasu mělo dojít. V dovolání obviněný citoval část tohoto přepisu, ze kterého jednoznačně vyplývá, že obvinění žádný souhlas se čtením těchto výslechů nedali, a to ani podle § 211 odst. 1 tr. ř. ani podle § 211 odst. 6 tr. ř. Došlo tak k rozporu v tom, co je uvedeno v protokolu a co se skutečně odehrálo. Podotkl, že úřední záznamy nelze provést jako důkaz podle § 211 odst. 2 tr. ř. Upozornil také na okolnosti vyžádání souhlasu se čtením výslechů svědků D. B., M. B. a dalších, přičemž předseda senátu s formulací jejich prohlášení vysloveně pomáhal. Podle obviněného tímto postupem soudu prvního stupně došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když byl zbaven práva vyslechnout a klást otázky uvedeným svědkům, což odporuje principům a zásadám judikovaným Evropským soudem pro lidská práva a Ústavním soudem.

33. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 tento dovolatel zahrnul také námitky ve vztahu ke skutkovým zjištěním a hodnocením důkazů, které souvisí s hodnotou akcií ukrajinských podniků, potažmo Evropského průmyslového holdingu. Obviněny Martin Zach namítal extrémní nesoulad, jednak v souvislosti s nezákonnými důkazy (viz výše), jednak s tím, jak odvolací soud vyhodnotil znalecké zkoumání hodnoty akcií ukrajinských podniků. Podle dovolatele došlo k deformaci znaleckého zkoumání, když soudy nižších stupňů ze znaleckých posudků dovodily zcela jiné závěry. Soud prvního stupně uzavřel, že hodnota akcií ukrajinských podniků stanovená znaleckým ústavem byla blízká hodnotě stanovené znalcem doc. Tomášem Ježkem, CSc. S tímto závěrem souhlasil i odvolací soud, a to přes výtky, jež měl proti tomuto znaleckému posudku v prvním předchozím zrušovacím rozhodnutí (viz usnesení Vrchního soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 12 To 72/2016), v němž dal obhajobě za pravdu, že závěry znalce doc. Tomáše Ježka, CSc., jsou neověřitelné, jak ostatně uváděli i znalci znaleckého ústavu VŠE (viz str. 43 tohoto znaleckého posudku). Tímto postupem podle obviněného došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces spočívající v libovůli (svévoli), k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., dále ve zkratce jen „Listina“) a čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „Ústava“), jak opakovaně judikuje Ústavní soud (viz jeho rozhodnutí pod sp. zn. II. ÚS 476/09, III. ÚS 183/03).

34. Dovolatel dále vyjádřil své přesvědčení, že skutek byl soudy chybně právně kvalifikován, nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku pro absenci subjektivní stránky. Podle jeho názoru nelze na jednání obviněných nahlížet jako na podvodné. Upozornil na to, že odvolací soud jednotlivé dílčí kroky obviněných označil za nikoliv nezákonné (viz bod 229. odůvodnění jeho rozhodnutí). Obviněný brojil proti závěrům soudů nižších stupňů ohledně podvodného úmyslu, který měli mít od počátku se spoluobviněným Jiřím Langrem. Bylo jim ze strany soudů nižších stupňů vytýkáno, že skrývali finanční problémy před svými klienty. Avšak soudy nižších stupňů samy připustily, že až do přijetí strategie správy portfolií cenných papírů klientů, což vedlo k nákupu veřejně neobchodovatelných akcií PFP a EPH, nebylo na fungování skupiny Finnex nic závadného, natož trestného. U části klientů, kteří svěřili své prostředky před tímto obdobím (před změnou strategie investování), nebylo možno zatajovat finanční problémy, které ještě nenastaly. Podle obviněného tak chybí podmínka příčinného řetězce a podvodného úmyslu od prvního dílčího útoku. Mohlo se jednat jedině o zastírací jednání, které je součástí trestného činu např. zpronevěry nebo porušování povinnosti při správě cizího majetku. V tomto případě na tyto stávající klienty nelze vztáhnout ani závěry, že se obvinění snažili prezentovat pomocí pozemků v XY a podniků na Ukrajině jako společnost lukrativní a kapitálově dobře vybavená. Stejně tak úvahy o tom, že klientům byla zatajena skutečná hodnota akcií, byly jim předkládány výpisy s nepodloženými a fiktivními růsty, nemohou odůvodnit závěr o uvedení někoho v omyl, když svou majetkovou dispozici dotyčný již provedl. Mohlo by se podle obviněného jednat jedině o zastírací jednání. Tyto chybné úvahy soudů nižších stupňů vychází a jsou také důsledkem špatně pojaté obžaloby z 27. 3. 2013, která za podvodné jednání považovala majetkové dispozice spočívající v „opakovaném nákupu akcií do portfolií klientů za situace pro klienty nevýhodné“. Z logiky věci se však nemohlo jednat o majetkové dispozice podváděného. Tuto vadu v popisu skutku soudy nižších stupňů napravily, když modifikovaly popis skutku a okamžik dokonání trestného jednání, avšak nepřizpůsobily tomu příčinný řetězec.

35. Obviněný se dále v dovolání zabýval posouzením subjektivní stránky ve vztahu k jeho osobě. Upozornil, že skupinu Finnex opustil dne 4. 11. 1999. Odvolací soud se nevyjádřil k ustavení investičního výboru na podzim 1999, tedy těsně před odchodem obviněného Martina Zacha ze skupiny, a k jeho účasti v tomto výboru. V tom nevidí smysl, když se měl dohodnout s obviněným Jiřím Langrem podle soudu prvního stupně na podvodném úmyslu a vyvedení finančních prostředku již v roce 1997 při zakládání obchodních společností EPH a PFP. Upozornil na to, že o překážce v jednání ohledně územního plánu v obci XY byla skupina Finnex informována až 6. 1. 2000, tedy až po odchodu obviněného z uskupení Finnex, v roce 1997 – až do podzimu 1999 neměli informace o této překážce k finalizaci investice.

36. Podle dovolatele bylo jednání chybně právně posouzeno, pokud soud prvního stupně výslovně uvedl, že není důvod předpokládat, že „obžalovaní chtěli prvosledově poškodit klienty Finnex Praha“, přičemž k tomuto závěru se přihlásil i odvolací soud. Proto je obviněný přesvědčen, že do úvahy přicházelo jednání právně kvalifikovat jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, resp. § 255 tr. zák.

37. Závěrem dovolatel Martin Zach upozornil na nepřiměřenou výši trestu s ohledem na délku trestního řízení a dlouhou dobu od údajného spáchání trestné činnosti. Vyjádřil své přesvědčení, že soudy nižších stupňů uložení nepodmíněného trestu nepodrobily hodnocení, zda je v takovém případě trest ještě proporcionálním zásahem ve smyslu judikatury Ústavního soudu a čl. 6 Úmluvy, a že nebyly dostatečně zhodnoceny průtahy způsobené orgány činnými v trestním řízení. Dále se obviněný zabýval odůvodněním uloženého trestu soudem prvního stupně. Podle dovolatele by v jeho případě byly splněny podmínky pro využití institutu podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody, jenž by žádným způsobem nezasáhl do práv jiných účastníků, nijak by neohrozil účel a smysl ukládání trestu.

38. Proto dovolatel Martin Zach navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně, a přikázal příslušnému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření k dovolání obviněných a replika obviněného Jiřího Langra

39. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací námitky obviněných.

40. Státní zástupce konstatoval, že námitku promlčení trestního stíhání (podle litery trestního zákoníku promlčení trestní odpovědnosti) uplatnili oba dovolatelé a lze ji uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jak učinil obviněný Martin Zach. Tvrzené promlčení v případě dovolatele Jiřího Langra však nebylo namítnuto podle uvedeného dovolacího důvodu odpovídajícího této námitce, nicméně v případě opodstatněnosti námitky promlčení, by i tomuto obviněnému mohla vzhledem k § 265k odst. 2 tr. ř. svědčit argumentace obviněného Martina Zacha, která se v mnohém shoduje s obsahem doplnění dovolání obviněného Jiřího Langra. Obviněným Jiřím Langrem vytýkaná vada, z níž dovozoval promlčení trestní odpovědnosti, se týká správnosti použité právní kvalifikace, neboť jednání obviněného podle něj nemělo být posouzeno jako trestný čin podvodu, ale jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, a lze ji tedy podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Státní zástupce však námitku promlčení trestní odpovědnosti ve shodě se závěry obou soudů nižších stupňů nepovažoval za opodstatněnou. Obvinění svá tvrzení vystavěli zejména na tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání, která byla v předmětné věci postupně vydána, byla nicotná, neobsahovala všechny potřebné náležitosti a vykazovala známky libovůle. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že vady v popisu skutku, jimiž bylo zatíženo rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněných ze dne 12. 1. 2006 a které nebyly dostatečně napraveny ani následujícím postupem dozorové státní zástupkyně [zejména postupem ve smyslu § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. či podle § 149 odst. 1 tr. ř.], popř. v první podané obžalobě či v odůvodnění těchto rozhodnutí, nelze vykládat jako vady, které by měly znamenat nicotnost (nulitu) těchto procesních rozhodnutí a jež by měly být spojeny s tím, že usnesení nebudou mít účinky předpokládané v § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák.

41. Státní zástupce uvedl, že v posuzovaném případě obviněných byl v usnesení o zahájení trestního stíhání shledán nedostatečný popis subjektivní stránky trestného činu podvodu (přičemž bylo kuse vyjádřeno, že obvinění jednali v úmyslu vylákat) a objektivního znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívajícího v uvedení v omyl. Šlo o pochybení spočívající v nedostatečném vyjádření všech podstatných skutkových okolností umožňujících závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu popsaným jednáním (a následkem). Státní zástupce připomněl, že po celou dobu trestního stíhání obviněných nedošlo ke změně právní kvalifikace, podle níž byl předmětný skutek orgány činnými v trestním řízení posuzován, byť zachování právní kvalifikace, pro niž je trestní stíhání vedeno, není pro závěr o zachování totožnosti skutku rozhodující.

42. Podle státního zástupce se Vrchní soud v Praze otázkou nicotnosti usnesení o zahájení trestního stíhání zabýval k odvolání obviněných a zcela v hranicích svých pravomocí přezkoumával usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu k posouzení promlčení trestního stíhání. Státní zástupce nesouhlasil s tvrzením dovolatele Martina Zacha, jenž uvedl, že usnesení policejního orgánu ze dne 12. 1. 2006 bylo prohlášeno za nulitní v rámci dohledu Nejvyššího státního zastupitelství. Ve skutečnosti v přípise náměstka Nejvyšší státní zástupkyně ze dne 16. 10. 2006 označeném upozornění na nedostatky v dozorové činnosti nebyla nicotnost usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 konstatována. Tímto přípisem (nikoli přímo v důsledku dohledové činnosti Nejvyššího státního zastupitelství, ale v souvislosti s předložením věci k rozhodnutí o věcné příslušnosti k výkonu dozoru v přípravném řízení) byla náměstkyně Městského státního zástupce v Praze upozorněna na řadu nedostatků a pochybení dozorové státní zástupkyně. Předně byly zjištěny nedostatky v dozorové činnosti (neprovádění pravidelných prověrek a neusměrňování postupu policejního orgánu), pozdní předložení věci k posouzení věcné příslušnosti. Státní zástupkyni byly dále vytknuty nedostatky v odůvodnění usnesení o stížnosti do usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. Ve vztahu k usnesení policejního orgánu ze dne 12. 1. 2006 bylo výslovně konstatováno jen to, že vykazuje závažné nedostatky v popisu skutku, který byl posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., avšak z popisu skutku nebylo patrné, jakým způsobem byli poškození uvedeni v omyl, popř. zda jim byly zamlčeny podstatné skutečnosti a jaké (resp. jakým způsobem obvinění vylákali peníze od poškozených). Popis skutku tak neobsahoval okolnosti odpovídající přinejmenším tomuto obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu. Státní zástupkyni bylo také vytknuto, že nezareagovala v rámci svých oprávnění vyplývajících z § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř., dokonce zamítla stížnost obviněného Martina Zacha jako nedůvodnou (usnesením ze dne 12. 6. 2006). Na uvedený přípis Nejvyššího státního zastupitelství odkázal i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství ve svém přípise ze dne 18. 12. 2006, který adresoval dozorové státní zástupkyni, a v němž požadoval procesně správným způsobem opětovně zahájit trestní stíhání, když zjištěnou vadu nedostatečného popisu subjektivní stránky a znaku uvedení v omyl nebylo možno podle jeho názoru jinak zhojit. Ani tento (dohledový) státní zástupce však nevyhodnotil usnesení o zahájení trestního stíhání jako nicotné. Až v pokynu ze dne 11. 1. 2017 dozorová státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze uložila policejnímu orgánu opětovně zahájit trestní stíhání obviněných s tím, aby do odůvodnění usnesení uvedl, že již jedno usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno, to se však vzhledem k tomu, že v něm nebyla vyjádřena subjektivní stránka trestného činu, jeví jako nicotné. Policejní orgán tento pokyn splnil usnesením podle § 160 odst. 1 tr. ř. ze dne 11. 6. 2008. Zde uvedl, že své usnesení označil podle § 160 odst. 1 tr. ř. právě s odkazem na pokyn dozorové státní zástupkyně, dle něhož bylo předchozí usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. považováno za nulitní. Státní zástupce dále poukázal na to, že pokyn v tomto znění, včetně pasáže, že se má předchozí sdělení obvinění jevit jako nulitní, vydala ta stejná státní zástupkyně, která se dopustila řady pochybení při výkonu dozoru, podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř., nezrušila první usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. jako nezákonné nebo neodůvodněné, nenahradila je usnesením vlastním, a především zamítla stížnost obviněného proti usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodnou. Označila uvedené usnesení, původně podle ní zákonné, jako usnesení nulitní, i když jí takový pokyn nikdo nedal. Za takového stavu věci byl podle státního zástupce Vrchní soud v Praze nepochybně oprávněn a povolán označit závěr dozorové stání zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze o nicotnosti prvního usnesení o zahájení trestního stíhání za nesprávný.

43. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že sdělením obvinění ze dne 12. 1. 2006 byl naplněn základní smysl a účel důvodu přerušení promlčení podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Policejní orgán zcela jasně vyjádřil vážnou vůli státu vystavit oba obviněné postihu pro skutek, jenž byl jistým základním způsobem konkretizován tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem (z hlediska zachování totožnosti skutku, zejména co se týče následku trestného činu). V důsledku tohoto úkonu bylo evidentně zahájeno trestní stíhání obou obviněných ještě před uplynutím promlčecí doby 10 let. Vada spočívající v nedostatečném vyjádření všech skutkových okolností, které naplňují zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., nemohla vyloučit účinky spojované se sdělením obvinění, zejména účinek spočívající v přerušení promlčecí doby. Stejné účinky přerušení běhu lhůty pro promlčení trestního stíhání vyvolaly i všechny další úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřující k trestnímu stíhání obviněných následující po usnesení ze dne 12. 1. 2006. Stejné stanovisko lze zaujmout také k dalším usnesením o zahájení (rozšíření) trestního stíhání ze dne 11. 6. 2008, ze dne 27. 8. 2008, ze dne 22. 2. 2010. Rozhodně se ani v případě těchto usnesení podle státního zástupce nejednalo o účelové sdělení obvinění s jediným záměrem, a to zabránit v promlčení trestního stíhání pouhým formálním úkonem. Orgánům činným v trestním řízení nelze předkládat ani to, že by nejednaly ve snaze postihnout protiprávní jednání konkrétních pachatelů rozsáhlé a poměrně složité majetkové trestné činnosti podvodného charakteru. Usnesení policejních orgánů včetně jejich odůvodnění rovněž nevykazují vzhledem k okolnostem věci znaky libovůle, jak je dovolateli podsouváno. Státní zástupce uzavřel, že přinejmenším v základní míře nezbytné k nastoupení účinků spočívajících v přerušení běhu promlčecí doby tato usnesení o zahájení trestního stíhání vyvolalo, neboť obsahovalo takové skutkové okolnosti, že z nich bylo možno alespoň v nosných prvcích seznat podstatu stíhaného skutku, která byla v základní míře i odůvodněna. Po formální stránce nedostatečná usnesení o zahájení trestního stíhání, ať již by byla formálně zrušena či nikoli, i přestože následně dojde k jejich nahrazení jinými usneseními, si zachovávají účinky přerušení běhu promlčecí doby. Věcnou podmínkou je, že v době vydání takových usnesení byla dostatečně podložena podezření ze spáchání trestných činů, na něž opodstatněně reagovaly příslušné orgány činné v přípravném řízení zahájením trestního stíhání. To se jeví obzvláště logické za situace, kdy v předmětném trestním stíhání zahájeném prvotním usnesením, byť po dopracovaném zahájení či rozšíření trestního stíhání dalším procesním rozhodnutím, proběhlo trestní řízení, které nakonec vedlo k závěru o vině pachatelů a uložení trestu. Státní zástupce zdůraznil, že případy nicotnosti právního úkonu (nulitního či zdánlivého aktu, paaktu, apod.) jsou případy zcela výjimečné, a lze je shledat jen tehdy, pokud to zákon výslovně stanoví, anebo pokud to vyplývá ze smyslu a účelu určitého zákonného ustanovení. Půjde například o případy, kdy by příslušný orgán činný v trestním řízení při rozhodování zjevně vybočil z mezí své pravomoci. Nicotný úkon nemá žádné právní účinky a hledí se na něj, jako by neexistoval. Takový krajní důsledek však předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání nevyvolalo.

44. K námitce obviněného Martina Zacha, že k promlčení trestního stíhání došlo i z toho důvodu, že usnesení z let 2008 a 2010 nebyla doručena ani jemu osobně, ani obhájci, kterého si obviněný zvolil, státní zástupce uvedl, že k přerušení promlčení trestního stíhání ve smyslu 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. dochází již tím okamžikem, kdy orgán činný v trestním řízení k tomu povolaný vyhotoví usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. od okamžiku, kdy usnesení bylo vydáno a jeho opis byl rozeslán oprávněným osobám, a nikoli teprve doručením takového usnesení obviněnému (jeho obhájci). Policejní orgán přistoupil k doručování usnesení obviněnému Martinu Zachovi (stejně jako spoluobviněným, kteří si na rozdíl od obviněného usnesení také převzali) vzápětí po jeho vyhotovení. Státní zástupce konstatoval, že skutečnost, že se obviněný Martin Zach pobytem v cizině vyhýbal trestnímu řízení, že nakonec muselo ve vztahu k jeho osobě být zahájeno řízení proti uprchlému a v tomto řízení přistoupeno k doručení usnesení o zahájení trestního stíhání ustanovené obhájkyni, která vstoupila do práv uprchlého obviněného, je tudíž z hlediska dopadu usnesení o zahájení (rozšíření) trestního stíhání na účinky předpokládané v § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. bezpředmětné.

45. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitkám obviněných týkajících se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, přičemž připomněl, za jakých podmínek je dovolací soud oprávněn přezkoumávat dokazování a skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. V posuzované věci státní zástupce neshledal extrémní rozpor. Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů, jednak mezi skutkovými a právními závěry.

46. K výhradám obviněných ke zjištěnému skutkovému stavu uvedl následující. Co se týče závěrů ohledně změny investiční strategie spočívající v nahrazení veřejně obchodovatelných akcií v portfoliích klientů společnosti Finnex Praha veřejně neobchodovatelnými akciemi PFP, jejichž ocenění bylo prostřednictvím nepeněžitého vkladu navázáno na cenu pozemků v obci XY, nelze soudům rozhodně vyčítat, že by nevyhodnotily komplexně a věcně správně situaci, která ohledně pozemků a rozhodných skutečností pro jejich ocenění v dané době panovala. V tomto směru odkázal na str. 2077-2078 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze a odstavce 205-211 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze. Dovolatel Jiří Langer vycházel z odlišných skutkových zjištění, pokud nerealizaci výstavby rodinných domů (dokonce jen zahájení přípravných prací) na pozemcích evidovaných jako orná půda v obci XY přisuzuje nesoučinnosti zástupců této obce zdůrazňováním významu požadavku obce XY na složení jistiny ve výši 5 mil. Kč. Důvody tohoto kroku ze strany zástupců obce byly soudy objasněny výslechem svědka A. O. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že ani složení jistiny (jež měla být deponována na účtu k tomu určeném a následně i použita k tomuto účelu, který odpovídal původnímu smluvnímu ujednání a závazku přijatému obviněným Jiřím Langrem) by nemělo nijak významně zhatit plány, zpomalit či dokonce pozastavit realizaci natolik lukrativního projektu, u kterého by byla dána rychlá návratnost prostředků a extrémní ziskovost, čemuž by odpovídal bezprecedentní skokový nárůst ceny předmětných pozemků, jakož i klientům prezentovaná hodnota akcií PFP a výše majetkových hodnot, které byly z klientů vylákány. Státní zástupce dále zdůraznil, že odvolací soud své závěry k ocenění předmětných pozemků v obci XY primárně nenavázal jen na tu skutečnost, že obec XY neměla zpracován územní plán. Naopak na několika místech odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukázal (krom jiného) na tu skutečnost, že na pozemky nebylo dosud vydáno jakékoli územní rozhodnutí a nelze na nich ničeho v dohledné době stavět. Tím tedy byla myšlena absence nejen toho územního rozhodnutí, které by vycházelo z územního plánu (s nezbytností jeho zpracování), ale i územního rozhodnutí, jež by vycházelo z jiných, ovšem rovněž nutných podkladů v rozsahu nezbytném pro územní rozhodnutí (např. z územní prognózy, územně plánovacích podkladů, skutečností zjištěných vlastním průzkumem a při místním šetření). I v takovém případě je třeba návrh posuzovat mimo jiné z hlediska péče o životní prostředí a ochrany zemědělského půdního fondu (pozemky byly vedeny jako orná půda) apod., a zajistit stanoviska dotčených orgánů státní správy a jejich vzájemný soulad. V předmětném případě nebyl k dispozici nejen územní plán, ale ani jiné pro územní rozhodnutí nezbytné podklady. Lze tedy shrnout, že nebyl žádný podklad pro nadhodnocení pozemků v tom rozsahu, jak bylo obviněnými při složení nepeněžitého vkladu deklarováno. V dalších výhradách vztahujících se k nakládání s majetkovými hodnotami v obchodní společnosti PFP se obviněný Jiří Langer pustil do prostého přehodnocování vybraných důkazů, které mu jakož ani státnímu zástupci nepřísluší.

47. Podle názoru státního zástupce nebylo soudy nijak zastíráno, že v rozhodné době právní úprava umožňovala metodu splácení základního kapitálu, která byla obviněnými praktikována při navýšení základního kapitálu ve společnosti PFP a při splacení a navýšení základního kapitálu ve společnosti EPH, kdy ve velmi krátkém časovém úseku několika minut, popř. desítek minut, došlo přes počáteční nicotný zůstatek na bankovních účtech k opakovanému protočení několika finančních částek (v řádu desítek milionů Kč) mezi bankovními účty tří spřízněných obchodních společností ovládaných obviněnými tak, že v denní bilanci na bankovním účtu určeném k vykázání navýšení (složení) základního kapitálu dané společnosti činil součet všech takto přijatých částek onu požadovanou hodnotu určenou k vykázání výše složení či navýšení základního kapitálu, bez zohlednění ihned odeslaných částek (účetně vykázaných jako zálohy na nákup cenných papírů). Zastírání tohoto způsobu složení, resp. navýšení základního kapitálu společností před klienty, jejichž portfolia akcií obvinění spravovali, tzn. před těmi samými klienty, kterým byla následně ze strany obviněných prezentována výhodnost nákupu akcií právě těchto společností, u nichž došlo ke složení a navýšení základního kapitálu uvedeným způsobem, lze označit za zamlčení podstatné skutečnosti. Současně nelze ani na podkladě toho, jak si dovolatel Jiří Langer osobně vykládá svědectví J. Č., nijak zpochybňovat zcela logický a jedině možný závěr, jenž konstatoval odvolací soud v odstavci 219. odůvodnění svého rozsudku. Zde soud zcela správně označil za podvodný ten postup, kdy jsou dokolečka bezhotovostně přeposílané částky mezi bankovními účty třech spřízněných společností vykázány na jednom z účtů v jejich součtu jako zálohy složené na nákup cenných papírů, ačkoli se po jejich složení obratem tyto prostředky vrátily na účet údajného složitele. Znaky svévole nenese ani způsob vyhodnocení závěrů revizního znaleckého posudku VŠE, jak k tomuto důkazu přistoupily soud prvního i druhého stupně za současného posouzení souvislostí s dalšími důkazy ve věci provedenými, ať již se má jednat o listinné důkazy, čtený důkaz vypracovaný jako znalecký posudek či svědectví několika osob.

48. Státní zástupce upozornil, že co se týče zpochybnění zákonnosti použití výslechů osob opatřených cestou právní pomoci na Ukrajině (svědci z řad představitelů společností VAT Prožektor a VAT Saměnskij), jde ve své podstatě o námitku procesní, v zásadě nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, kterou dovolatelé uplatnili již v předcházejících fázích trestního řízení. Odvolací soud se s touto námitkou vypořádal v bodě 196. odůvodnění svého rozsudku. Uvedené výslechy vyhodnotil jako úřední záznamy o podání vysvětlení, k jejichž čtení daly podle obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 10. 2013 souhlas procesní strany, a to podle § 211 odst. 6 tr. ř. Státní zástupce nemohl z dostupných zdrojů potvrdit nebo vyvrátit tvrzení obviněného Martina Zacha o chybném vyhotovení protokolu o hlavním líčení s tím, že ve skutečnosti obvinění souhlas se čtením úředních záznamů nedali. Dále se státní zástupce zabýval situací, když by se toto tvrzení obviněného ukázalo jako pravdivé. Dospěl k závěru, že by bylo třeba vycházet z § 158 odst. 6 tr. ř., když úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Úřední záznam lze v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 211 odst. 6 tr. ř.). Zdůraznil, že Ústavní soud posuzuje použití protokolů o výslechu svědků ve formě úředních záznamů jako porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, neboť nejsou dodrženy zásady kontradiktornosti řízení, neboť obviněnému ani jeho obhájci nebyla dána možnost účastnit se výslechu takového svědka a klást mu otázky. Státní zástupce zdůraznil, že za určitých okolností při posuzování tří kritérií (rozvedených např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16), nemusí být řízení jako celek posouzeno jako nespravedlivé, i když v něm byla použita výpověď nepřítomného svědka. Soud prvního stupně se dané svědky cestou mezinárodní právní pomoci snažil předvolat. Důkaz čtením úředního záznamu o podání vysvětlení těchto osob rozhodně nebyl jediným, ani rozhodujícím důkazem k prokázání viny obviněných. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozsudku na jisté pasáže z těchto vysvětlení poukázal, ovšem nelze mít za to, že by rozhodné závěry pro výrok o vině nebylo možno zaujmout i bez toho, že by se obsah vysvětlení uvedených osob stal součástí hodnotících úvah soudů.

49. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitkám obou dovolatelů týkajících se právní kvalifikace posuzovaného trestného jednání, když dovolatelé měli za to, že se mohli dopustit maximálně trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. S tímto názorem dovolatelů státní zástupce nesouhlasí. Ztotožnil se totiž se závěry soudů nižších stupňů, že obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť svým jednáním bezprostředně směřovali k tomu, aby obohatili sebe, resp. jimi ovládané obchodní společnosti, tím, že před poškozenými klienty zatajili podstatné skutečnosti o způsobu nakládání s jejich majetkovými hodnotami, přičemž tímto jednáním způsobili na majetku poškozených v součtu škodu velkého rozsahu. Vyčerpávající závěry v tomto směru učinil soud prvního stupně na str. 2085-2091 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud s nimi souhlasil. Za stěžejní státní zástupce považoval, že jednání obviněných bylo již od počátku ovládáno jejich podvodným úmyslem. Prostřednictvím uvádění v omyl poškozených klientů za současného zatajování několika podstatných reálií o skutečném (plánovaném) způsobu nakládání s jejich majetkovými hodnotami a o pravém stavu věcí obvinění hodlali docílit shromáždění co největšího množství (výše) majetkových hodnot původně náležejících poškozeným do vlastních rukou (prostřednictvím k tomu využitých obchodních společností, v nichž byli ovládajícími osobami), mimo možnost dispozice důvěřivých poškozených, a s těmito hodnotami naložit ve prospěch ovládaných společností na úkor poškozených. Právě uvedení v omyl (zatajení podstatných skutečností) a počáteční podvodný úmysl jednání obviněných podle státního zástupce vylučoval z dosahu skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z toho důvodu, že naplnění těchto znaků signalizovalo spáchání trestného činu podvodu.

50. Státní zástupce konstatoval, že za podvodné bylo zcela správně označeno již vytvoření investiční strategie obchodní společnosti Finnex Praha, pokud bylo od počátku provázeno skutečností, že se tak stalo s cílem získat do výlučné (klienty v zásadě nijak neomezené) dispozice obviněných aktiva klientů, doposud spravovaná v původních portfoliích jejich cenných papírů, a nahradit je nelikvidními akciemi spřízněných obchodních společností ze skupiny Finnex, neobchodovatelnými na veřejných trzích a s uměle navýšenou hodnotou těchto akcií. Od počátku takto naplánovaného jednání muselo být obviněnými zamýšleno také vyvedení nevypořádaných prostředků klientů získaných z rozprodejů spravovaných akcií mimo společnost Finnex Praha a použití za zcela jiným účelem, než by klienti právem mohli očekávat. Nepochybně nelze tvrdit, že by při zvolení investiční strategie, a především při jejím uskutečňování obvinění jednali v nejlepším zájmu svých zákazníků. Před klienty zůstalo zatajeno, že realizovanými přeprodeji akcií v rámci skupiny Finnex za současného vyvedení podstatné části zinkasovaných prostředků mimo dosah poškozených hodnota veřejně neobchodovatelných akcií klesá. Poškození naopak byli utvrzováni dalšími kroky obviněných o pravém opaku, tzn. o nereálném zhodnocování akcií. Před klienty byly průběžně zatajovány další a další skutečnosti, což vedlo k vyvolání nereálných očekávání a vylákání nových vkladů do akcií od poškozených, aniž by obvinění byli schopni zajistit dostatek prostředků ke splnění závazků vůči klientům, již vůbec ne ve slibované výši. Byl zamlčován způsob vytváření hodnoty akcií bez ohledu na ekonomickou realitu, kdy byl nárůst převodních cen akcií účelově a uměle vytvářen volnou úvahou obviněných bez jakékoli vazby na skutečnou poptávku a nabídku. Zastírána byla ekonomická samoúčelnost převodů akcií a jejich skutečný důvod, jímž bylo vytvoření zdání reálného obchodování a zhodnocování portfolií klientů. Zastírány byly rizika navázaná na tyto přeprodeje. Průběžně v zájmu přijímání nových a nových vkladů byli klienti utvrzováni o velkém zhodnocení investic, ve skutečnosti naprosto nereálném, a o perspektivnosti zvoleného investičního programu, který byl v tom způsobu, jak byl realizován nákupy uměle nadhodnocených akcií PFP A EPH, od počátku z dlouhodobého hlediska nefunkční a trvale neudržitelný.

51. Státní zástupce zdůraznil, že poškození (a současně i podvedení) při znalosti všech těchto okolností, za nichž obvinění plánovali nakládat a následně i nakládali s majetkovými hodnotami vylákanými od poškozených klientů, by k předmětným majetkovým dispozicím se svými portfolii akcií a svými finančními prostředky pochopitelně vůbec nepřistoupili, a pokud by již přistoupili na úpravu dosavadního smluvního vztahu se společnostmi ze skupiny Finnex či v případě nových klientů do spolupráce s těmito společnostmi vstoupili, stalo by se tak zcela jiným způsobem a za odlišných smluvních podmínek. Všechny skutečnosti, jež je možno v odsuzujícím rozsudku dohledat jako zamlčené, jsou skutečnostmi jednoznačně podstatnými.

52. K obviněným namítané absenci subjektivní stránky trestného činu se státní zástupce vyjádřil následovně. Pro posouzení subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu považoval za klíčový závěr Městského soudu v Praze, že důkazně zjištěný sled jednotlivých událostí a zdokumentovaný způsob užití klientských aktiv plně opodstatňuje to, že investiční strategií pro drobné akcionáře obvinění dohodli jako osoby ovládající celou skupinu Finnex (čili všechny obchodní společnosti zapojené do pochybných transakcí) s cílem získat do své dispozice a k volnému nakládání podle vlastního uvážení vložená aktiva poškozených akcionářů, ať již v podobě přímých vkladů finančních prostředků nebo v podobě finančních prostředků vygenerovaných prodejem původních portfolií cenných papírů poškozených, a nahradit je nelikvidními nadhodnocenými akciemi spřízněných společností ze skupiny Finnex, jejichž cenu akcií mohli libovolně bez vnějších vlivů určovat podle vlastních potřeb odpovídajících podvodnému záměru oni. Tento cíl začali obvinění v podvodném úmyslu naplňovat postupnými kroky od roku 1997. Pokud například bude řeč o obchodní společnosti PFP, ta vznikla 5. 1. 1998, notářský zápis o upsání celého základního jmění společnosti PFP nepeněžitým vkladem byl vyhotoven již 28. 11. 1997 a posudky, které byly použity k ocenění pozemků v k. ú. XY u XY, byly datovány 29. 10. 1997. Neobstojí tedy námitka obviněného Martina Zacha, že ve věci nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním obviněných a závadným následkem.

53. Za úmyslné uvedení poškozeného v omyl ve smyslu trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku musí být považováno takové jednání pachatele, který ačkoliv věděl, že nehodlá plně naplnit důvod a smysl vzniku smlouvy týkající se nákupu a prodeje cenných papírů, vědomě při uzavírání takové smlouvy zatajil poškozenému podstatné skutečnosti týkající se naplňování podmínek smlouvy. Zájemci o koupi cenných papírů (akcií) by měli obdržet všechny podstatné informace k podmínkám uskutečnění konkrétního nákupu, aby mohli náležitě zvážit, jakou míru rizika jsou ochotni podstoupit. Státní zástupce připomněl, že obvinění byli již v době vytváření svého záměru využít k opatření majetkových hodnot klientů ve prospěch spřízněných společností investiční strategie pro drobné akcionáře obeznámeni jako účastníci finančního trhu (obchodník s cennými papíry) poskytující služby zákazníkům s povinností postupovat s odbornou péčí a zejména nedávat přednost obchodům na vlastní účet. Byla přijata i další zákonná pravidla jednání obchodníků s cennými papíry ve vztahu k zákazníkům, jež musela být obviněným známa. Z nich lze zmínit povinnost vykonávat činnost tak, aby nedocházelo k narušení průhlednosti kapitálového trhu, zejména nečinit žádné úkony směřující k manipulaci s cenami cenných papírů, povinnost nevyužívat finanční prostředky a cenné papíry zákazníků, které jsou mu svěřeny za účelem provedení služby, k obchodům na svůj účet, ledaže s tím klient vyslovil písemný souhlas, povinnost zákazníka upozornit na důležité skutečnosti související s obchodem, zejména na možná rizika, povinnost zákazníka přesně a bez průtahů informovat o obchodech, které pro něho uzavřel, povinnost odmítnout poskytnutí služby zákazníkovi, pokud by tímto mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a jeho klientem nebo mezi jeho klienty navzájem; pokud při poskytování služby dojde ke střetu těchto zájmů, je povinen upřednostnit zájmy klienta před svými zájmy.

54. Obvinění pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili také námitky proti uloženým trestům. Státní zástupce nejprve podrobně připomněl zásady pro přezkum výroku o trestu v dovolacím řízení. Vyjádřil se k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Konstatoval, že v posuzovaném případě se dobou trvání trestního stíhání obviněných a s tím spojenou dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, zabýval při svém rozhodování již soud prvního stupně. Při rozhodování o trestu vzal výslovně tyto skutečnosti v úvahu. Obviněným uložil trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v § 209 odst. 5 tr. zákoníku, přestože jim přitěžovala jejich vůdčí role ve skupině, doba páchání trestné činnosti, její rozsah, počet poškozených a zejména to, že obvinění svým činem způsobili škodu bez mála třicetkrát vyšší než je hranice pro škodu velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud se rovněž touto námitkou zabýval a obviněným uložil tresty za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Pro vyloučení možnosti uložení podmíněného trestu mělo v úvahách soudu nepochybně význam to, že šlo o delší dobu páchanou trestnou činnost, její rozsah a závažnost důsledků z ní vzešlých (velmi vysoký počet poškozených, výše škody), ale i sofistikovanost, s jakou byla trestná činnost páchána aktivním přičiněním obou obviněných. Pro to ani dobu, která uplynula od spáchání činu, ani délku trestního řízení, nebylo možno posoudit jako natolik mimořádné okolnosti, že by v rámci použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku opodstatnily potrestání pachatelů pouze na úrovni pouhé hrozby výkonu trestu odnětí svobody. Státní zástupce tak souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v případě obviněných bylo dostatečnou kompenzací za nijak nezpochybňované porušení práva na přiměřenou délku řízení již zmírnění trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby, aniž by bylo nutno reagovat i vyloučením možnosti ukládat trest jako nepodmíněný. Státní zástupce uzavřel, že podle jeho názoru trestní soudy oběma obviněným poskytly dostatečnou ochranu práva na přiměřenou délku řízení vyplývající z Úmluvy a svůj postup také dostatečně odůvodnily.

55. Na základě shora rozvedených důvodů pak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

56. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice oběma obviněným. Dovolatel Jiří Langer reagoval na vyjádření státního zástupce následovně. Zdůraznil, že námitku promlčení trestní odpovědnosti staví v souvislosti se změnou právní kvalifikace (domnívá se, že se jedná maximálně o trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku), proto ji lze přezkoumat v dovolacím řízení. Upozornil na názor Ústavního soudu ohledně příliš restriktivního výkladu omezení přípustnosti dovolání. Dále uvedl, že v rámci posuzování způsobilosti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 přerušit promlčení trestního stíhání je třeba vzít do úvahy 3 zásadní skutečnosti. Za prvé zmíněné usnesení ze dne 12. 1. 2006 se týkalo pouze části projednávané trestné činnosti (konkrétně se jednalo o část k nákupu akcií EPH). Za druhé vady spočívaly v popisu skutku, je přitom potřeba, aby byl zachován korektiv zachování totožnosti skutku, jak ve vyjádření odkazuje rovněž státní zástupce s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008. Za třetí konečně i orgány činné v trestním řízení vyšetřující předmětnou věc označily předmětné usnesení za nulitní. Obviněný podotkl, že si na postup dozorové státní zástupkyně ve věci několikrát stěžoval a až nyní ve vyjádření státního zástupce se dozvěděl, že se tato státní zástupkyně měla dopustit řady pochybení. Obviněný tak setrval na svém názoru, že za situace, kdy došlo ke zrušení obvinění právě s odkazem na vady vztahující se ke skutku a zároveň se obvinění vztahovalo pouze k části později odsouzené trestné činnosti, nelze považovat zahájení trestního stíhání na základě skutkově vadného a nekomplexního obvinění za způsobilé přivodit následky předvídané ustanovením § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Poznamenal, že rozšíření trestního stíhání zahájeného usnesením policejního orgánu ze dne 11. 6. 2008 pořád popisovalo výlučně skutek související s aktivitou týkající se společnosti EPH, a až usnesením ze dne 27. 8. 2008 přistoupil skutek související se společností PFP. Z toho obviněný Jiří Langer dovodil, že část trestního stíhání minimálně období od 12. 1. 2006 až do 27. 8. 2008 nelze považovat za trestní řízení vedené ve vztahu ke skutku souvisejícímu s nákupy pozemků v obci XY a společností PFP. Odkázal na argumentaci soudu prvního stupně uvedenou v rámci usnesení sp. zn. 40 T 4/2011 ze dne 23. 11. 2011 o vrácení věci k došetření, přičemž obviněný má za to, že vytýkané nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 1. 8. 2012 neodstranilo. Dále dovolatel vyjádřil nesouhlas se závěrem státního zástupce ohledně okamžiku přerušení trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. sdělením obvinění, když státní zástupce uvedl, že k přerušení promlčení dochází již okamžikem vyhotovení usnesení o zahájení trestního stíhání. Dovolatel upozornil na odbornou literaturu, která naopak dovozuje, že účinky přerušení promlčení nastávají až skutečným doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (podezřelému).

57. Dále obviněný upřesnil, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spatřuje zejména v závěrech, které soudy nižších stupňů dovozují z ústavního znaleckého posudku VŠE. V tomto odkázal na své předchozí podání, některé výhrady znovu zopakoval. Rovněž upozornil na to, že v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně vznesl několikrát námitky proti protokolaci, na které nebylo nijak reagováno. Ve způsobu protokolace soudu prvního stupně tak i tento dovolatel shledává nepřesnosti. Dále obviněný znovu zopakoval, co uvedl i soud prvního stupně ve svém rozsudku, a sice: „Obžalovaní před klienty nijak neutajovali to, že dané akcie nakupované do jejich portfolií byly emitovány společnostmi s nimi spřízněnými. Naopak, možnost tyto akcie pro ně nakupovat zapracovali do s nimi uzavíraných smluv.“ Zdůraznil, že obchodní strategie spočívající v nákupu akcií ukrajinských podniků za účelem jejich následného prodeje strategickému investorovi byla široce komunikována jednak směrem k finančním zprostředkovatelům, jednak směrem k samotným klientům. Opětovně vyjádřil své přesvědčení, že klienti obchodní společnosti Finnex Praha disponovali od samého počátku vzniku jejich smluvního vztahu s uvedenou společností takovým množstvím informací, aby byli schopni posoudit případná rizika související s obchodováním s cennými papíry. Byli informováni nejenom o způsobu realizování obchodů s jejich cennými papíry (případně s investovanými finančními prostředky), ale také o možnosti realizování obchodů i s ovládanými společnostmi a společnostmi patřícími do skupiny Finnex. Nelze tedy dovozovat, že by se obviněný snažil cokoli vůči klientům zatajovat nebo je dokonce uvádět v omyl, což souvisí také s neprokázáním subjektivní stránky. K nepřiměřené délce trestního řízení uvedl, že se jedná o exces na straně orgánů činných v trestním řízení, který se musí adekvátním způsobem odrazit v délce uloženého trestu, což se podle obviněného v napadaném rozhodnutí nestalo. Dovolatel Jiří Langer tedy setrval na svých námitkách uplatněných ve svém dovolání.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska ve vztahu k podaným dovoláním

58. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

59. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu také odpovídaly.

60. Obvinění Jiří Langer a Martin Zach uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který byl v době rozhodování dovolacího soudu obsažen v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (ke změně došlo zákonem č. 220/2021 Sb.). Obecně lze uvést, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Uvedený dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

61. K tomu je potřeba na úvod upozornit, že od 1. 1. 2022 došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. k rozšíření dovolacích důvodů (jak již bylo naznačeno shora). Dovolací důvod do té doby uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 zařazen pod písmenem h) téhož ustanovení, neboť pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obvinění tento dovolací důvod ještě uplatnit nemohli, protože celá lhůta pro podání dovolání, v rámci níž je možno měnit dovolací důvody (§ 265f odst. 2 tr. ř.), proběhla v roce 2021, tj. před datem účinnosti zmíněné novely. Značná část z jimi uplatněných námitek byla ovšem koncipována tak, že by snad mohla tomuto dovolacímu důvodu odpovídat. Nejvyšší soud sice již rozhodoval za účinnosti nové právní úpravy, nicméně posuzoval dovolání obviněných učiněná před její účinností (rozšiřovat dovolací důvody přitom je možné jen v průběhu dovolací lhůty). V tomto směru je ovšem třeba připomenout, že vložením nového dovolacího důvodu šlo o reakci zákonodárce na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [v tomto duchu měl být vykládán dřívější § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a tyto požadavky byly promítnuty do nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, z nichž vycházejí vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, resp. být zohledněna za využití extenzivního výkladu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nebyla a ani nyní nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, zatímco obviněný prosazuje verzi svou (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněném pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“). Touto zmíněnou optikou proto Nejvyšší soud nahlížel i na námitky obviněných v jejich dovoláních.

62. Dovolatel Martin Zach deklaroval rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který se uplatní tehdy, pokud bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné.

63. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky všechny námitky deklarované v dovoláních obvinění uplatnili již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, tyto námitky byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se jimi zabýval. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

64. V naznačeném smyslu je proto možno plně odkázat na obsáhlá a zevrubná odůvodnění rozsudků obou soudů nižších stupňů, které se předloženým otázkám pečlivě věnovaly, zaujaly k nim vlastní stanoviska, která též zdůvodnily. Obvinění v tomto směru pokračovali dále v uplatňování vlastní obhajoby založené na vlastní (jimi preferované) verzi skutkového děje, kterou prosazovali i v řízení o dovolání. Nejvyšší soud však může odkázat na zevrubné vypořádání námitek obhajoby, jak to učinily oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků, souhlasí též v podstatných bodech i s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, na které též může odkázat. Takto by bylo možno považovat vypořádání námitek obviněných za dostatečné, neboť námitky obhajoby byly v uvedených rozhodnutích (resp. i v podání státního zástupce) zcela vypořádány (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, nebo rozsudek ze dne 17. 6. 2008, ve věci Meltex Ltd a Mesrop Movsesyan proti Arménii, č. 32283/04, které se týkaly řádného opravného prostředku, tím spíše to platí i pro mimořádný opravný prostředek a rozhodnutí o jeho odmítnutí ve třetí instanci – viz přiměřeně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 3. 2007, ve věci Vokoun proti České republice, č. 20728/05, nebo ze dne 18. 7. 2006, ve věci Jaczkó proti Maďarsku, č. 40109/03). I přes to ale Nejvyšší soud ke stěžejním okruhům námitek obviněných zaujme dále vlastní stanovisko, kterým jen doplní argumentaci soudů nižších stupňů.

b) K námitkám vztahujícím se k promlčení trestního stíhání, resp. trestní odpovědnosti

65. Oba dovolatelé ve svých podáních namítali promlčení trestního stíhání ve smyslu § 67 tr. zák., resp. trestní odpovědnosti podle § 34 tr. zákoníku. Obviněný Jiří Langer tak činil na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, když své tvrzení odvozoval z jiné právní kvalifikace skutku, než pro který bylo vedeno trestní stíhání, potažmo za který byli obvinění i odsouzeni, ovšem nesprávně tuto námitku nepodřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který uplatnil jen obviněný Martin Zach. Důvody dovolání přitom lze rozšiřovat jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání – viz § 265f odst. 2 tr. ř., což obviněný neučinil. Beztak mu ale není možno ani dát za pravdu z hlediska věcného posouzení této námitky (proto formální nedostatek uplatnění dovolacího důvodu není třeba řešit, a to i s ohledem na uplatnění téže námitky druhým obviněným se správnou subsumpcí pod příslušný dovolací důvod – viz níže). Obviněný Jiří Langer předně vycházel z toho, že skutek měl být podle něj posouzen jako trestný čin porušování (porušení) povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., resp. § 220 tr. zákoníku. K právní kvalifikaci skutku se Nejvyšší soud vyjádří podrobně dále.

66. Dovolatel Martin Zach námitku promlčení trestní odpovědnosti uplatnil v rámci samostatného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a opíral ji o tvrzení, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 nemůže mít účinky přerušení běhu promlčení lhůty ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť se jedná o rozhodnutí nicotné. Taková formulace námitek obsahově naplňuje deklarovaný dovolací důvod, avšak Nejvyšší soud této námitce nepřisvědčil, naopak souhlasí s posouzením ze strany soudů nižších stupňů i státního zástupce. K takto koncipované výhradě se v reakci na vyjádření státního zástupce k dovolání obviněných připojil ve své replice rovněž obviněný Jiří Langer, který uvedl, že i on je přesvědčen, že vadné (nicotné) rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nemůže mít vliv na běh promlčecí doby trestního stíhání. Byť tak tento dovolatel učinil po uplynutí dovolací lhůty, po kterou je oprávněn měnit, resp. rozšiřovat své dovolací námitky, v případě správnosti by i jemu tato námitka prospívala a bylo by na místě využít institutu tzv. beneficia cohaesionis (viz § 265k odst. 2 poslední věta a § 261 tr. ř.).

67. Nicméně dovolací soud dospěl k závěru, že nedošlo k naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť trestní stíhání vedené proti obviněným nebylo nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., jak již správně uvedly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků, na něž lze odkázat – viz odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze v bodech 190-193 na str. 63-65, se kterým dovolací soud souhlasí a dále k otázce promlčení trestního stíhání, resp. promlčení trestní odpovědnosti doplňuje následující.

68. Obvinění se podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně trestné činnosti dopouštěli v období od 1997 do 4. 11. 1999 – obviněný Martin Zach a obviněný Jiří Langer do 20. 12. 2000. Pro zjednodušení argumentace lze nyní vycházet z uvedených dat ukončení jejich činnosti v rámci skupiny Finnex, jak je konstatováno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho str. 5), ač jinak pro počátek běhu promlčecí doby je u trestných činů charakterizovaných účinkem určující až nastoupení tohoto účinku, kdy teprve je trestný čin dokonán (viz k tomu dnes výslovné pravidlo v § 34 odst. 2 tr. zákoníku, za účinnosti předchozí právní úpravy k tomu dospívala aplikační praxe i odborná literatura stejně – viz např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 594, marg. č. 5; Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné. I. Obecná část. Praha: Aspi Publishing, 2003, s. 263; Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 349). V případě pokračujících trestných činů se počítá s okamžikem jejich dokončení, tedy provedení posledního dílčího útoku. Použijeme-li kombinaci uvedených pravidel, u výsledečných pokračujících trestných činů (jako je např. pokračující trestný čin podvodu, který byl obviněným kladen za vinu) půjde o okamžik nastoupení účinku u posledního dílčího útoku, resp. všech účinků u všech dílčích útoků. Pokud by některé z dílčích útoků pokračujícího trestného činu zůstaly jen ve stadiu pokusu, pak by u nich bylo rozhodné ukončení jednání. Směrodatné by v takovém případě bylo, kdy nastal poslední uvedený rozhodný okamžik pro určení počátku běhu promlčecí doby ze všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu (např. účinek časově prvního dílčího útoku nastane až po posledním jednání, které zůstalo ve stadiu pokusu). Podobně lze uvažovat u tzv. souvislých trestných činů (u nichž jednoduše nelze od sebe odlišit jednotlivé dílčí útoky – viz například rozhodnutí č. 57/2007 nebo č. 5/2009 Sb. rozh. tr.). Není však třeba nyní složitě dohledávat, kdy ještě po ukončení činnosti obviněných případně takový poslední účinek nastal, postačí pro posouzení v této věci vycházet i ze shora uvedených dat ukončení jejich činnosti v rámci skupiny Finnex, jak bylo výslovně uvedeno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, což je navíc i pro obviněné výhodnější (ukončení jednání je jinak určující u formálních deliktů, u deliktů, které dospěly jen do některého z vývojových stadií, nebo u účastenství).

69. Trestní zákon platný a účinný v době ukončení činnosti obviněného Martina Zacha v § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 27. 12. 1999 stanovil desetiletou promlčecí dobu na trestné činy s horní hranicí trestní sazby trestu odnětí svobody nejméně 10 let, s účinností od 28. 12. 1999 pak tuto lhůtu prodloužil na 12 let, tato lhůta tak platila v době ukončení trestné činnosti obviněného Jiřího Langra (20. 12. 2000). Trestní zákoník v tomto směru není příznivější (ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák., resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku), neboť pro tytéž trestné činy stanovuje v § 34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku promlčecí lhůtu v trvání 15 let. Lze tak (po uvedeném zjednodušení ku prospěchu obviněných) vycházet z uvedených dat ukončení jejich činnosti ve skupině Finnex, takže v případě obviněného Martina Zacha by k promlčení trestního stíhání došlo dne 4. 11. 2009 (10 let po 4. 11. 1999) a v případě obviněného Jiřího Langra dne 20. 12. 2012 (12 let po 20. 12. 2010), pokud by v průběhu uvedené doby nedošlo ke stavení nebo přerušení (přetržení) promlčecí doby.

70. Ke stavení promlčecí doby přitom podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zák. docházelo mimo jiné i tím, že se pachatel zdržoval v cizině, což byl i případ obviněného Martina Zacha, jak vyplývá i z jeho vlastního dovolání (odkazoval na e-mail z června 2009, kdy byl v cizině s tím, že má svého zvoleného obhájce, proto neuznával doručení usnesení o zahájení trestního stíhání ustanovené obhájkyni o měsíc později). K tomu ale bylo nadbytečné vést rozsáhlejší dokazování (jímž by byla prokázána skutečná doba jeho pobytu v cizině) s ohledem na to, že již předtím docházelo k přerušení běhu promlčecí lhůty úkony orgánů činných v trestním řízení, jak bude rozvedeno níže. Jinak lze dodat, že po dobu stavení, promlčecí doba neběží a její běh pokračuje po odpadnutí zákonné překážky (v daném případě po návratu pachatele z ciziny). Také je třeba upozornit, že trestní zákoník (účinný od 1. 1. 2010) v § 34 odst. 3 tento důvod stavení promlčecí doby neuváděl.

71. Přerušení běhu promlčecí lhůty bylo podle tehdejší úpravy obsažené v § 67 odst. 3 tr. zák. spojováno jednak a) s úkony orgánů činných v trestním řízení („sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele“), jednak b) s činností samotného pachatele („spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější“). Přerušením počíná běžet nová promlčecí lhůta (ve stejné délce). Určující pro posouzení přetržení běhu promlčecí doby je vždy zákonná úprava platná a účinná v době, kdy taková skutečnost nastane, není rozhodující, zda s ní počítá i právní úprava pozdější, neboli zpětně se neruší účinky přetržení běhu promlčecí lhůty ani při pozdějších změnách trestních zákonů – viz k tomu rozhodnutí č. 59/2009 a č. 53/2011-I. Sb. rozh. tr. V daném případě ovšem ani to není klíčové, neboť s důvodem přerušení běhu promlčení promlčecí doby z důvodu zahájení trestního stíhání počítá i stávající právní úprava v § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.

72. Dovolací soud ze studia spisového materiálu zjistil, že k zahájení úkonů trestního řízení sice došlo již v roce 2001, nicméně usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k útoku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně týkající se akcií obchodní společnosti Evropský průmyslový holding bylo vydáno až dne 12. 1. 2006 (v trestním spise na č. l. 1968-2023, sv. č. 8), pod sp. zn. FIPO-5/OMS-2005, obviněnému Jiřímu Langrovi pak bylo doručeno dne 3. 2. 2006 a obviněnému Martinu Zachovi v dubnu 2006 (u podpisu na doručence je datum 18. 2. 2006, avšak podle poštovního razítka se tak muselo stát až v dubnu 2006). Stížnost obviněného Martina Zacha proti tomuto usnesení byla dozorující státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze zamítnuta dne 12. 6. 2006. V rámci dohledové činnosti bylo Městskému státnímu zastupitelství v Praze sděleno Vrchním státním zastupitelstvím v Praze (na č. l. 2024 sv. 8 v trestním spise), že toto usnesení o zahájení trestního stíhání vykazuje vady a bude nutné opětovně procesně správným způsobem zahájit trestní stíhání (bylo odkazováno na sdělení náměstka Nejvyšší státní zástupkyně v této věci). Na tuto výtku reagovala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze tím, že dne 11. 1. 2007 vydala pokyn k vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání a v něm se vyjádřila, že předchozí usnesení „se jeví jako nicotné“, což odůvodnila tím, že v něm nebyla řádně vyjádřena subjektivní stránka trestného činu (viz v trestním spise na č. l. 2025, sv. 8). Dne 11. 6. 2008 bylo vydáno nové usnesení o zahájení trestního stíhání ohledně útoku pod bodem II. skutkové věty (akcie EPH) na č. l. 2026-2086, sv. 8. trestního spisu, které bylo doručeno obviněnému Jiřímu Langrovi dne 9. 7. 2008 a obviněnému Martinu Zachovi jako uprchlému (z důvodu jeho pobytu v cizině, kdy promlčecí lhůta vůbec nemůže běžet – viz výše) prostřednictvím ustanovené obhájkyně JUDr. Blanky Bláhové dne 16. 7. 2009, resp. poté zvolenému obhájci Mgr. Ing. Vladimíru Mrázovi dne 23. 3. 2010. Dále bylo dne 27. 8. 2008 vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání (v trestním spise na č. l. 2087-2097, sv. 8.) týkající se útoku pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně (akcie PFP) a došlo rovněž k rozšíření usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu k útoku II. týkajícího se akcií EPH, toto usnesení bylo doručeno obviněnému Jiřímu Langrovi dne 16. 9. 2008 a namísto obviněnému Martinu Zachovi, který byl stíhán jako uprchlý, jeho ustanovené obhájkyni JUDr. Blance Bláhové dne 16. 7. 2009. Dne 22. 2. 2010 bylo zahájeno trestní stíhání ve vztahu k útoku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně (usnesení na č. l. 2098-2104, sv. 8 trestního spisu), které bylo doručeno obviněnému Jiřímu Langrovi dne 23. 2. 2010 a namísto obviněnému Jiřímu Zachovi, který byl stíhán jako uprchlý, jeho obhájci Mgr. Ing. Mrázovi dne 23. 3. 2010.

73. Oba obvinění měli za to, že první ve věci vydané usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 bylo nicotné, a proto nemůže vyvolat účinky přerušení běhu promlčecí doby trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Dovolávali se přitom názoru dozorové státní zástupkyně, která s tímto označením dala policejnímu orgánu pokyn pro daný skutek znovu zahájit trestní stíhání. Jak již bylo uvedeno výše, běh promlčecí doby trestního stíhání přerušují úkony orgánů činných v trestním řízení uvedené v § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., mimo jiné „sdělení obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde“, ale „i po něm následující úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele“.

74. Nejprve je potřeba se vypořádat, co se rozumí „sdělením obvinění“ ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť i v tom byl mimo jiné též spor mezi obviněnými a státním zástupcem. Jde o to, kdy nastávají účinky přerušení běhu promlčecí doby, došlo-li ke sdělení obvinění, zda dnem vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, jak uváděl ve svém vyjádření státní zástupce, nebo dnem doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému, jak tvrdili dovolatelé.

75. V tomto směru je možno uvést, že terminus technicus „sdělení obvinění“ je tradičním pojmem, který byl v § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. uváděn od 1. 8. 1965, a to původně vedle pojmu vznesení obvinění, který byl v tomto ustanovení uváděn od počátku jeho účinnosti (tj. od 1. 1. 1962), od 1. 1. 1994 pak byl uváděn již jen termín „sdělení obvinění“. S pojmy sdělení a vznesení obvinění bylo vždy spojováno zahájení trestního stíhání vůči konkrétní osobě, přičemž obojí (v letech 1962 až 1993) bylo třeba odlišovat od usnesení o zahájení trestního stíhání (v podstatě tzv. ve věci), proti němuž nebyla stížnost přípustná a jež se týkalo skutku a nikoli konkrétní osoby (viz § 164 tr. ř. ve znění účinném do 31. 7. 1965, resp. § 160 tr. ř. ve znění účinném od 1. 8. 1965 do 31. 12. 1993). Podle původního znění trestního řádu (od 1. 1. 1962) docházelo k tzv. vznesení obvinění vůči určité osobě usnesením vyšetřovacího orgánu (viz § 165 a násl. tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 1962). Od 1. 8. 1965 se obvinění konkrétní osobě (standardně) vznášelo podle § 163 tr. ř. (ve znění účinném od 1. 8. 1965 do 31. 12. 1993), a to usnesením vyšetřovatele, proti němuž byla přípustná stížnost, anebo u méně závažných trestných činů, ohledně nichž se konalo vyhledávání, se tzv. sdělovalo obvinění podle § 169 písm. a) tr. ř. ve znění účinném od 1. 8. 1965, a to zásadně ústně, o čemž se učinil záznam do spisu (stížnost zde tak nebyla, nešlo o usnesení). Od 1. 1. 1994 došlo k zásadní změně, neboť se trestní stíhání zahajovalo sdělením vyšetřovatele osobě, že ji stíhá jako obviněného, o čemž se učinil záznam do spisu (záznam musel obsahovat popis skutku, právní kvalifikaci a důvody stíhání), proti čemuž nebyl opravný prostředek přípustný. K další velké změně došlo tzv. velkou novelou trestního řádu (zákonem č. 265/2001 Sb.) s účinností od 1. 1. 2002, od kdy se trestní stíhání konkrétní osoby zahajovalo opět usnesením, proti němž byla přípustná stížnost a které bylo třeba doručit obviněnému (viz § 160 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2002), nešlo-li o zkrácené přípravné řízení, po jehož provedení se zahajuje trestní stíhání podáním návrhu na potrestání státním zástupcem soudu (viz § 314b odst. 1 tr. ř.; od 1. 9. 2012 k tomu přibyl i další způsob zahájení trestního stíhání spočívající v podání návrhu na schválení dohody o vině a trestu sjednané ve zkráceném přípravném řízení – viz § 179b odst. 5 tr. ř.). Tento přístup platí dodnes.

76. Spolu s uvedenou změnou provedenou tzv. velkou novelou však nedošlo ke změně terminologie v § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., tuto změnu přinesl až současný trestní zákoník (s účinností od 1. 1. 2010), který v § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku obsahuje objektivizovaný, univerzální a na činnost orgánů činných v trestním řízení vázaný pojem „zahájení trestního stíhání“. Tento pojem také jednoznačně vyložila judikatura tak, že je spojován již s vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání policejním orgánem nebo státním zástupcem – viz rozhodnutí č. 50/2018-I. Sb. rozh. tr., a to bez ohledu na okamžik jeho doručení obviněnému. Předchozí pojem „sdělení obvinění“ byl v části odborné literatury ovšem skutečně vykládán tak, že po změně provedené tzv. velkou novelou lze spojovat účinky přerušení běhu promlčecí doby až s okamžikem doručení usnesení o zahájení trestního stíhání (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 597, marg. č. 14; zřejmě z téhož názoru vycházel při stanovení rozhodného okamžiku pro přerušení běhu doby promlčení trestního stíhání Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí publikovaného pod č. 59/2009 Sb. rozh. tr., tento názor zde ale nebyl nijak zdůvodněn a nebyl ani předmětem publikace, podobně z uvedeného názoru zřejmě vycházela i některá další nepublikovaná rozhodnutí, aniž by k tomu byla vedena zevrubnější argumentace). Na druhou stranu lze ovšem poukázat na schválený právní názor v publikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 6. 1973, sp. zn. 7 Tz 22/73, které bylo uveřejněno pod č. 13/1974 Sb. rozh. tr., v jehož právní větě se uvádí: „Sdělení obvinění ve smyslu § 169 písm. a) tr.ř. je rozhodnutím. Vyhledávací orgán je nevydává ve formě usnesení, nýbrž je činí buď tím, že obviněnému ústně sdělí obvinění nejpozději na počátku jeho prvého výslechu a učiní o tom záznam do protokolu, nebo tím, že písemně vyhotoví sdělení obvinění. Jestliže sdělení obvinění se stane písemně, přerušuje se promlčení trestního stíhání podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. již tím okamžikem, kdy vyhledávací orgán písemně vyhotoví sdělení o obvinění a nikoli teprve doručením takového sdělení obviněnému.“ Je zřejmé, že šlo o odchylku od běžného postupu v přípravném řízení, stanovenou tehdy pro tzv. vyhledávání, jež se týkalo omezeného okruhu trestných činů a mělo zjednodušenou podobu (podobně jako dnes zkrácené přípravné řízení), zatímco ve standardním přípravném řízení se „vznášelo obvinění“ usnesením vyšetřovatele (viz k tomu § 163 tr. ř. v tehdy účinném znění – vlastně až do roku 1993), čemuž také odpovídal druhý prvek „vznesení obvinění“ uváděný až do r. 1993 vedle „sdělení obvinění“ v § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. (v tehdy účinném znění). Ve spojitosti s tím tehdy Nejvyšší soud ČSR také výslovně v odůvodnění uvedl, že účinky přerušení běhu lhůty promlčení trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. (v tehdy účinném znění) nastávají již samotným vydáním usnesení o vznesení obvinění podle § 163 odst. 1 tr. ř. v tehdy účinném znění, nikoli až jeho oznámením obviněnému podle § 163 odst. 3 tr. ř. v tehdy účinném znění, tj. jeho doručením.

77. V roce 2001 se tak zákonodárce vlastně svým způsobem vrátil k dřívějším vzorům (standardně se zahajuje trestní stíhání usnesením, které je třeba písemně vyhotovit a oznámit obviněnému, tj. jej doručit). Je také zřejmé, že v posledně uvedeném rozhodnutí č. 13/1974 Sb. rozh. tr. šlo o reakci v rámci tehdejší právní úpravy, nicméně i z ní je patrné, že důvody přerušení běhu promlčecí lhůty uvedené v § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. byly vázány na vlastní rozhodovací činnost samotných orgánů činných v trestním řízení a nikoli na jednání obviněného (jeho kooperaci v trestním řízení), resp. pachatele, k jehož činnosti se vztahuje ustanovení § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák. (o spáchání nového trestního činu). I z toho důvodu máme za to, že při pozdějších změnách právní úpravy ohledně způsobu zahajování trestního stíhání (zavedení ústního sdělení obvinění se záznamem do spisu od roku 1994 do roku 2001, resp. posléze návrat k zahájení trestního stíhání usnesením od roku 2002) by neměly mít zásadní vliv na výklad pojmu sdělení obvinění (resp. předchozí vznesení obvinění), vždy by měl být primárně tento pojem spojován s činností orgánu činného v trestním řízení, tj. nyní s činností policejního orgánu nebo státního zástupce, kteří jsou oprávněni zahájit trestní stíhání a kteří mají mít jediní vliv na to, zda bude či nebude z jejich vůle přerušen běh doby promlčení trestního stíhání (resp. trestní odpovědnosti).

78. Ostatně opačný, prvně uvedený názor (zastávaný v části odborné literatury), že klíčové má být až doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, by mohl činit obtíže při zahajování trestního stíhání „sdělením obvinění“ v řízení proti uprchlému, v němž vůbec nelze obviněnému doručit usnesení o zahájení trestního stíhání (má-li být proti uprchlému trestní stíhání zahájeno). Při upřednostnění uvedeného názoru by se nabízelo případně omezit neblahé dopady takového výkladu tím, že by docházelo k přerušení běhu promlčecí lhůty doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci obviněného (ve smyslu § 303 odst. 1 tr. ř.), který jinak nastupuje do práv obviněného (§ 304 odst. 1 tr. ř.). Jde ovšem o důsledky procesní, zatímco institut promlčení trestního stíhání, resp. trestní odpovědnosti, je u nás tradičně institutem hmotněprávním. Ovšem v případě uprchlého, který se trestnímu stíhání vyhýbal pobytem v cizině, jako tomu bylo u obviněného Martina Zacha, by promlčecí doba podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zák. vůbec po dobu trvání takového důvodu řízení proti uprchlému neběžela, neboť by se stavila – viz k tomu výše (to platilo ovšem jen pro úpravu platnou a účinnou do konce roku 2009, současný trestní zákoník tento důvod stavení promlčecí doby neuvádí). Problematické by uvedené důsledky tak mohly být především u uprchlého, který se vyhýbal trestnímu stíhání tím, že se skrýval. I tak by se ale značně vytrácel zřetelný podklad zastánců zmíněného názoru, že klíčové má být seznámení pachatele se skutečností, že má být trestně stíhán, protože ve skutečnosti by nebyl seznamován s touto skutečností on, ale jeho obhájce (o jehož existenci zpravidla uprchlý obviněný neví). I to jsou další podpůrné důvody, proč tento přístup neupřednostnit, ale vycházet z toho, že klíčový má být den vydání usnesení policejním orgánem nebo státním zástupcem, nikoli den jeho doručení obviněnému (jak tomu ostatně svědčí i již zmíněná publikovaná rozhodnutí pod č. 13/1974 a č. 50/2018-I. Sb. rozh. tr., byť činěná za mírně odlišné právní úpravy, jak bylo rozvedeno shora).

79. To všechno jsou důvody, pro které se senát Nejvyššího soudu rozhodující v této věci spíše přiklání k názoru, že i za předchozí právní úpravy obsažené v § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. bylo klíčové, kdy došlo k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, jak to později jednoznačně Nejvyšší soud judikoval [třebaže ve vztahu k nové právní úpravě v § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku] v rozhodnutí č. 50/2018-I. Sb. rozh. tr., a to i s ohledem na názor obsažený v rozhodnutí č. 13/1974 Sb. rozh. tr. Vychází se mimo jiné z premisy, že usnesení o zahájení trestního stíhání má účinky již od svého vydání, což se též vyvozuje z jeho předběžné vykonatelnosti (viz k tomu Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 469; resp. tamtéž ve 3. vydání z r. 2023 na s. 753). To platí nyní, stejně tak to platilo i v letech následujících po tzv. velké novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2002). Máme též za to, že s ohledem na nejnovější judikaturní vývoj (a příklon k názoru v rozhodnutí publikovaném v roce 2018) nebylo třeba věc předkládat velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k případnému posouzení odchylného názoru od názoru obsaženého v jiných mnohem starších (a nijak blíže neodůvodněných) rozhodnutích, zvláště pak, bylo-li posouzení této otázky nerozhodné pro posouzení projednávané věci.

80. Především je totiž třeba uvést, že v této věci jde o spor ryze akademický, neboť na jeho řešení nezávisí rozhodnutí v této věci. V daném případě totiž již první usnesení o zahájení trestního stíhání bylo policejním orgánem vydáno (12. 1. 2006) i doručeno oběma obviněným (Jiřímu Langrovi dne 3. 2. 2006 a Martinu Zachovi v dubnu 2006) před uplynutím lhůty stanovené pro promlčení trestního stíhání jejich trestných činů. Z uvedeného tak vyplývá, že při obou shora nastíněných řešeních otázky, v jakém okamžiku docházelo k přerušení běhu lhůty promlčení trestního stíhání tzv. sdělením obvinění (vydáním usnesení či jeho oznámením), v tomto konkrétním případě došlo k jejímu přerušení před jejím uplynutím, čímž počala běžet lhůta nová. Stejně tak ale byla později znovu přetrhávána promlčecí lhůta i dalšími usneseními o zahájení trestního stíhání, resp. i dalšími úkony činěnými orgány činnými v trestním řízení v této věci (podle předchozí právní úpravy šlo o široký okruh úkonů – např. předvolání, předvedení, vydání příkazu k zatčení etc.), a to opět bez ohledu na zastávané stanovisko k uvedené otázce. Od 1. 1. 2010 by při úvaze o použití pozdějšího příznivějšího zákona šlo uvažovat o mnohem užším okruhu úkonů, neboť trestní zákoník v § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku je taxativně vypočítává, čímž znatelně zužuje jejich okruh. I tak ale nepochybně pozdějšími úkony orgánů činných v trestním řízení by běh lhůty promlčení trestní odpovědnosti byl pravidelně přerušován – podáním obžaloby, vyhlášením všech odsuzujících rozsudků, a to jak soudem prvního stupně, tak i soudem druhého stupně.

81. Ovšem v tomto směru ani obvinění neuplatnili žádné námitky. Obvinění totiž svou pozornost soustředili jen na to, zda neuběhla („první“ neboli původní) promlčecí doba počínající spácháním jejich činu, neboť k původním usnesením o zahájení trestního stíhání podle obviněných nelze přihlížet. Dále vznesli námitku, zda případně nedošlo alespoň k částečnému promlčení trestního stíhání ohledně některých jejich jednání s ohledem na postupné zahajování trestního stíhání a jeho následné rozšiřování. To jsou ale další dvě významné otázky, k nimž je třeba se vyjádřit a na jejichž posouzení teprve závisí, zda lze námitkám obviněných vyhovět či nikoli, tedy zda došlo k promlčení trestního stíhání či nikoli.

82. Usnesením ze dne 12. 1. 2006 bylo v této věci zahájeno trestní stíhání ve vztahu k dílčímu útoku pokračujícího trestného činu podvodu v rozsudku později uvedeného pod bodem II. výroku o vině. Z důvodu hmotněprávní povahy institutu promlčení trestního stíhání se v případě pokračování v trestném činu úkony, které způsobují přerušení promlčení trestního stíhání, vztahují ke všem dílčím útokům pokračujícího trestného činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 10/2008 Sb. tr. rozh.). Proto tedy toto usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 přerušilo běh doby promlčení trestního stíhání (resp. trestní odpovědnosti) pro celou pokračující trestnou činnost, pro každý jednotlivý útok tohoto trestného činu, i když k zahájení stíhání některých z nich došlo až později, resp. došlo posléze k rozšíření trestního stíhání o další dílčí útoky.

83. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 mělo účinky přerušení běhu lhůty pro promlčení trestního stíhání, resp. trestní odpovědnosti za čin, který obvinění spáchali v období od roku 1997 do 4. 11. 1999 (obviněný Martin Zach), resp. do 20. 12. 2000 (obviněný Jiří Langer), a za který byli poté obvinění soudy nižších stupňů uznáni vinnými. Nejvyšší soud již dříve judikoval v rozhodnutí č. 44/2010 Sb. rozh. tr., že účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. má i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř., které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek; nesmí však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního sdělení obvinění. Rovněž lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 1553/11, vyhlášený pod č. 20/2013 ve svazku 68 na s. 259 SbNU, podle nějž nelze hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, způsobuje-li přerušení běhu promlčecí doby usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo nadřízeným orgánem zrušeno z důvodu, že shledá potřebným nejprve jeho formulace zpřesnit, či ověřit v něm uvedená tvrzení dalším šetřením, avšak které lze jinak hodnotit jako skutečný projev vůle demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky na potrestání konkrétními okolnostmi vymezeného trestného činu. Citovaný nález Ústavního soudu se tak do jisté míry vyhradil i proti závěrům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1024/2010, kterého se obvinění dovolávali. Ostatně trend, že je třeba přihlížet i takovým usnesením o zahájení trestního stíhání, která trpí určitou vadou, potvrdil následně i Nejvyšší soud, když akceptoval k publikaci již dříve zmíněné rozhodnutí č. 50/2018-I. Sb. rozh. tr. (lhostejná je vada v právní kvalifikaci, určující je, že bylo trestní stíhání zahájeno pro týž skutek), ale i v řadě svých dalších rozhodnutích navazujících na rozhodnutí č. 44/2010 Sb. rozh. tr. Jde tak o dlouhodobou aplikační praxi Nejvyššího soudu, který akceptuje, že i vadná usnesení o zahájení trestního stíhání mohou mít účinky znamenající přerušení běhu lhůty promlčení trestní odpovědnosti (předtím trestního stíhání) – viz k tomu např. např. usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2019 (zde první usnesení o zahájení trestního stíhání také postrádalo všechny náležitosti, mimo jiné zde nebyly uvedeny skutečnosti, z nichž vyplýval podvodný úmysl, podobně jako byly vznášeny námitky v nyní projednávané věci), srov. k tomu dále též např. usnesení ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 144/2019, nebo ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 585/2021.

84. V duchu těchto rozhodnutí pak Nejvyšší soud nahlížel na usnesení o zahájení trestního stíhání v této posuzované věci. Zmíněné rozhodnutí (první usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006) bylo posléze nahrazeno dalšími usneseními o zahájení trestního stíhání, neboť vykazovalo vady v popisu skutku, jenž plně neodpovídal znakům skutkové podstaty trestného činu, pro který měli být obvinění stíháni, avšak rozhodně, jak si dovolací soud ověřil ze spisového materiálu, toto usnesení nevykazovalo znaky libovůle, nebylo vydáváno pouze formálně, bylo z něj alespoň v elementární podobě seznatelné, za jaké jednání mají být obvinění stíháni. Rovněž byly ve věci po zahájení trestního stíhání činěny i další úkony trestního řízení směřující k trestnímu stíhání obviněných. Nepochybně se tak jednalo o jasně vyjádřený akt, projev vůle státu stíhat konkrétní osoby za konkrétní jednání, na který navazovaly další úkony orgánů činných v trestním řízení. Ostatně zjištění, že nešlo o projev libovůle, že bylo rozhodnutí vážně míněno, bylo vydáno k tomu oprávněným orgánem, který na jeho základě chtěl dál postupovat v trestním řízení, svědčí i to, že kromě dalších navazujících úkonů policejního orgánu ve věci rozhodovala dozorová státní zástupkyně, která původně zamítla stížnost obviněných proti tomuto usnesení, sama ani později neshledala důvod pro postup podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř., tedy pro jeho zrušení z důvodu porušení zákona, kroky zpochybňující kvalitu původního usnesení o zahájení trestního stíhání činila až z popudu dohledu státního zástupce bezprostředně nadřízeného státního zastupitelství (který tak navíc činil z podnětu náměstka nejvyšší státní zástupkyně).

85. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud v jednom ze svých rozhodnutí připustil, že by za určitých mimořádných okolností nemuselo mít usnesení o zahájení trestního stíhání účinky znamenající přerušení běhu doby promlčení trestního stíhání, resp. trestní odpovědnosti. Bylo by tomu (spíše raritně) jedině tehdy, pokud by bylo třeba na usnesení o zahájení trestního stíhání nahlížet jako na nicotné, případně zcela zmatečné. S nicotností individuálních právních aktů vydávaných ve věcech trestních se příliš v právním řádu nepočítá, spíše se hovoří o nicotnosti právních jednání (dříve právních úkonů), chybí-li vůbec některá ze složek projevu vůle, také lze nalézt zmínky o nicotnosti správních rozhodnutí v případě nejzásadnějších vad. V tomto směru je možno se připojit k názorům uvedeným v části odborné literatury (srov. například Zezulová, J., Vondruška, F. K otázce zákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, k jeho vlivu na promlčení trestního stíhání. Státní zastupitelství, 2009, č. 12, s. 6 a násl.; Žďárský, Z. K účinkům zahájení trestního stíhání z hlediska promlčení a otázkám souvisejícím. Trestněprávní revue, 2016, č. 9, s. 195 a násl.), že jde o problematické označení. Míní se tím zcela výjimečný případ natolik vadného určitého usnesení o zahájení trestního stíhání, že nemůže mít absolutně žádné účinky. Typicky tomu bude tehdy, pokud bylo vydáno orgánem, který k tomu vůbec neměl pravomoc (např. správní úřad v řízení o přestupku by zahájil trestní stíhání), případně by sice šlo o rozhodnutí příslušného orgánu, ale bylo by založeno jen jeho zjevnou libovůlí (např. svévolné zahájení trestního stíhání z nízkých pohnutek určitého člověka bez jakéhokoliv skutkového a právního podkladu). Mohlo by jít i o případ, že by bylo rozhodnutí učiněno jen zcela formálně právě za účelem přerušení běhu promlčecí doby, ačkoliv pro zahájení trestního stíhání v dané chvíli nebyly žádné důvody, pokud by policejní orgán ani nechtěl dále provádět úkony trestního řízení, neměl by poznatky pro zahájení trestního stíhání etc. V daném případě ovšem nic z toho nebylo splněno, samotné pochybení při zahajování trestního stíhání, třebaže bylo důvodem pro následné zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, neznamená jeho nicotnost (neboli vadnost není současně nicotností). I vadné rozhodnutí totiž může mít právní účinky, jak ostatně vyplývá z výše uvedené judikatury i odborné literatury.

86. V daném případě Nejvyšší soud nicotnost prvního usnesení o zahájení trestního stíhání z 12. 1. 2006 rozhodně neshledal. Toto usnesení bylo vydáno příslušným orgánem v rámci jeho pravomoci, bylo míněno vážně, nebylo projevem libovůle, bylo vydáno po pětiletém prověřování závažného majetkového deliktu, dozorová státní zástupkyně jej také jako bezvadné zprvu akceptovala, teprve až v důsledku výkonu dohledu v něm spatřovala vady (které ovšem neznamenaly jeho nicotnost, jak neuváženě posléze sama státní zástupkyně uvedla), toto usnesení bylo učiněno ve spojitosti s celou řadou dalších úkonů provedených před jeho vydáním, stejně tak na něj navazovala celá řada dalších úkonů policejního orgánu. Proto v posuzované věci Nejvyšší soud souhlasí s posouzením učiněným soudy nižších stupňů, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006 mělo účinky přerušení trestního stíhání, neboť policejní orgán vydáním tohoto usnesení vyjádřil vůli státu stíhat obviněné pro trestný čin, který byl v podstatných rysech vyjádřen v tomto rozhodnutí, byť bylo posléze toto rozhodnutí označeno za vadné. Toto rozhodnutí nebylo nicotné, ani nebylo vydáno jen formálně za účelem přetržení promlčecí doby, proto v hmotněprávní rovině ve vztahu k promlčení trestního stíhání, resp. trestní odpovědnosti obviněných, způsobovalo účinky přiznané mu uvedeným zákonným ustanovením (přerušení promlčecí doby). Tímto úkonem policejního orgánu byla zcela jasně deklarována snaha státu stíhat obviněné pro konkrétní trestný čin, což dále dokládaly i následné úkony v trestním řízení (bezprostředně v letech 2006-2007, vyhotovování znaleckých posudků, právní pomoc ze zahraničí spočívající ve výslechu svědků, a následně další vydání usnesení o zahájení trestního stíhání).

c) K dovolacím námitkám nepřípustným a nenaplňujícím žádný dovolací důvod

87. Obvinění (téměř výhradně) svými námitkami brojili proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje, případně namítali existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich vyhodnocení soudy nižších stupňů dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé. Oba obvinění brojili proti hodnocení důkazů, ať už svědeckých výpovědí či znaleckých zkoumání (posudků). V tomto směru ovšem nešlo o nic jiného, než o prostou polemiku, jak ty které důkazy vykládat, jaké skutečnosti brát za jimi prokázané. V tom ale nepochybně uvedený tzv. extrémní nesoulad spočívat nemůže.

88. Další velkou skupinou v zásadě typově shodných námitek ze strany obviněných bylo tvrzené porušení jejich práva na spravedlivý proces. Toto porušení (vedle již zmíněného extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a na jejich základě vyvozeného skutkového děje) spatřovali též v založení odsouzení na nepřípustných důkazech, jakož i v nedostatečném zohlednění nepřiměřené délky trestního stíhání soudy nižších stupňů, resp. v nezohlednění doby, která uplynula od spáchání trestného činu, což se mělo podle obviněných výrazněji projevit při ukládání trestů. Dovolatel Martin Zach namítal, že soudy nižších stupňů při hodnocení viny obviněných vycházely z procesně nepoužitelného důkazu, a to konkrétně z úředních záznamů o podaných vysvětleních svědky, ačkoliv k jejich čtení nedali obvinění souhlas ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř. Oba dovolatelé konstatovali rozpory v protokolaci soudu prvního stupně o hlavním líčení.

89. Především je třeba uvést, že obvinění ve svých dovoláních vycházeli ze značně jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činili tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotili izolovaně, a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to naopak učinily soudy nižších stupňů. Obvinění se tak dovolávali případné aplikace hmotného práva na jimi prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Nejvyšší soud k tomu znovu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který obvinění uplatnili a na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

90. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Viz k tomu např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, zejména str. 165 až 167 (k zásadě volného hodnocení důkazů) a str. 180 až 181 (k zásadě bezprostřednosti a ústnosti). Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.

91. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti a účinnosti jednotlivých důkazů (či důkazních prostředků) a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak dovolatelé namítali. Dovolací soud současně interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 SbNU]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění do 31. 12. 2021) a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srovnej bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní (jak shodně tvrdili obvinění), mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné (a rozsáhlé) dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.

92. K takto formulovaným námitkám proti skutkovému stavu, resp. provedenému dokazování, může Nejvyšší soud pouze na podkladě znalosti obsahu trestního spisu nad rámec své přezkumné povinnosti (tzv. obiter dictum) prohlásit, že neshledal tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak obvinění namítali.

93. Nejvyšší soud může konstatovat, že se soudy nižších stupňů věcí důkladně zabývaly. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval dvakrát, jeho první rozsudek ze dne 23. 5. 2014 byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 12 To 72/2016, především z důvodu předložení nových důkazů v odvolacím řízení, jež mohly zvrátit doposud zjištěný skutkový stav. Městský soud v Praze pak pokračoval v trestním řízení, doplnil náležitě dokazování a napodruhé provedl precizní shrnutí skutkového stavu posuzované věci na str. 780-791 svého rozsudku (skutkový děj je primárně vyjádřen ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku tohoto soudu na str. 2-723), s nímž vyjádřil souhlas i odvolací soud. Dovolací soud proto jen dále stručně připomene základní zjištěné skutkové okolnosti. 94. Obvinění Jiří Langer a Martin Zach založili v roce 1994 mimo jiné společnost Finnex Praha, která byla součástí skupiny Finnex Group. Zpočátku obvinění vystupovali v orgánech této obchodní společnosti, ale i později, i když nebyli přímo její jednatelé, na ni stále uplatňovali svůj vliv. Obchodní společnost Finnex Praha se od roku 1996 zaměřovala na drobné akcionáře s investicemi do cenných papírů v malém objemu, získala licenci obchodníka s cennými papíry. V průběhu roku 1996 obvinění Jiří Langer a Martin Zach (za součinnosti Michala Bočánka, od 3. 12. 1998 jednatele obchodní společnosti Finnex Praha) soustředili aktivity společnosti Finnex Praha na vytváření portfolií cenných papírů zájemců o investice do cenných papírů v malém objemu a na obchody s cennými papíry na jejich účet v rámci Investičního programu pro drobné akcionáře (malé investice finančních prostředků do cenných papírů v řádech desítek a stovek tisíc Korun českých, správa a zhodnocení vytvořených portfolií cenných papírů). Zprvu se jednalo o standardní správu klientských portfolií spočívající v různorodosti akciových titulů s účelným rozložením rizik, počet klientů rychle narůstal díky nadprůměrným výnosům. V roce 1997 pak nastal zlom, obvinění Jiří Langer a Martin Zach učinili rozhodnutí rozprodat bonitní likvidní veřejně obchodovatelné cenné papíry svěřené klienty do správy obchodní společnosti Finnex Praha a nahradit je nebonitními, nelikvidními a veřejně neobchodovatelnými akciemi jimi kontrolovaných (za tím účelem zřízených) akciových společností Pražský fond pozemků (PFP) a Evropský průmyslový holding (EPH). Obvinění v součinnosti s dalšími osobami prováděli opakované obchody s danými akciemi uvnitř sítě spřátelených obchodních společností za ceny sjednané mimo tržní prostředí, libovolně manipulovali s výnosy a vytvářeli zdání zisku (tzv. drancovací nebo harvardské kolečko), což mělo klienty motivovat k dalším vkladům. Klienti, aniž by si uvědomovali rizika, podepisovali nově uzavřené smlouvy o správě portfolia jejich cenných papírů, ve kterých dávali souhlas s tím, že do jejich portfolia budou nakupovány i cenné papíry, jež emitovaly osoby blízké obchodní společnosti Finnex Praha. Na počátku roku 1998 došlo k emisi akcií obchodní společnosti Pražský fond pozemků, které byly prodány klientům ze skupiny Finnex, souběžně s tím byly vydány akcie obchodní společnosti Evropský průmyslový holding, jež byly také kupovány, resp. došlo k odčerpání klientských prostředků na akcie PFP ke dni 31. 12. 1998 v částce nejméně 103 597 243,60 Kč, na akcie EPH ke dni 20. 7. 2000 v částce ve výši 180 577 700 Kč. V rámci zdání likvidity daných akcií obchodních společností PFP a EPH obvinění v letech 1999 až 2000 prováděli přeprodeje akcií mezi klienty a obchodními společnostmi ze skupiny Finnex, větší část akcií obchodní společnosti PFP soustředili do majetku několika klientů obchodní společnosti Finnex Praha se zájmem o investice do nich jako podkladového aktiva pro přislíbené zhodnocení jejich finančních vkladů a do majetku obchodní společnosti McPherson&Durrant Co. Ltd. a Finnex Group. S uvedenými investory sjednávali individuální smlouvy o úplatném převodu akcií a na ně navazující forwardové smlouvy o zpětném odkupu za navýšenou cenu o přislíbený výnos, aniž by reálně byli schopni dostát závazkům z nich. Některé akcie z majetku těchto dvou obchodních společností pak bezúplatně převedli na společnost Ventoure Group S.A. sídlící na Britských panenských ostrovech. V klientských portfoliích spravovaných jménem obchodní společnosti Finnex Praha tak zůstaly až na drobné výjimky pouze bezcenné a nezpeněžitelné akcie obchodní společnosti EPH. V té době již byla obchodní společnost Finnex Praha ve špatné finanční situaci, ve ztrátě, bez rezerv na pokrytí závazků vůči klientům pro případ jejich zájmu o zpětný prodej, přičemž takovými zdroji nedisponovala ani obchodní společnost Finnex Group. Klienti o těchto aktivitách obviněných nebyli informováni a (až na pár výjimek) přišli o všechny investované prostředky, natož aby reálně dosáhli slibovaného zhodnocení investic. Až do poloviny roku 1999 nevěděli, že je jejich majetek ohrožen, jelikož tyto informace jim byly obviněnými a obchodní společností Finnex Praha zatajeny. Náznaky možných problémů navenek se objevily až ve druhé polovině roku 1999, kdy se začaly zpožďovat platby, klienti si začali stěžovat, někteří vypověděli uzavřené smlouvy a požadovali vyplatit svěřené prostředky. Platby klientům byly v polovině roku 2000 úplně pozastaveny.

95. Lze tedy shrnout, že investiční strategii pro drobné akcionáře dohodli obvinění Jiří Langer a Martin Zach (jako osoby ovládající celou skupinu Finnex) s cílem získat do své dispozice vložená aktiva (drobných) akcionářů v podobě přímých peněžních vkladů nebo rozprodejem jejich původních portfolií cenných papírů. Výsledkem těchto transakcí bylo vyvedení daných prostředků klientů společnosti Finnex Praha do dalších společností ze skupiny Finnex a celkové znehodnocení jejich portfolií cenných papírů s jejich investicemi do nich. Tuto činnost provedli přes společnosti k tomu zřízené (a oběma obviněnými ovládané) Pražský fond pozemků (útok I.) a Evropský průmyslový holding (útok II.), resp. prostřednictvím nákupu akcií těchto společností do portfolia klientů obchodní společnosti Finnex Praha, akcie těchto společností nebyly veřejně obchodovatelné, uměle byla navýšena jejich cena, která neodpovídala jejich skutečné hodnotě.

96. K útoku pod bodem I. výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je možno uvést, že obchodní společnost Pražský fond pozemků vložila dne 7. 12. 1997 do základního kapitálu jako nepeněžitý vklad pozemky v katastrálním území obce XY, které posloužily jako podklad pro upsání akcií společnosti v celkové částce 50 011 000 Kč. Skutečná cena pozemků však byla daleko nižší, jednalo se o zemědělské pozemky vedené jako orná půda, účelově převedené na spřízněné osoby za kupní cenu 700 482 Kč, původně zakoupené za 838 712 Kč. Jejich ocenění na částku 50 011 086 Kč bylo provedeno za předpokladu změny druhu pozemků ze zemědělského na stavební, neodráželo jejich skutečnou hodnotu v dané době, kdy hodnota pozemků dosahovala maximálně částky 908 000 Kč. Dále obvinění dne 3. 12. 1998 provedli účetní navýšení základního kapitálu obchodní společnosti PFP o 50 milionů Kč z 50 011 000 Kč na 100 011 000 Kč opakovanými přesuny finančních prostředků mezi bankovními účty. Částku 50 milionů Kč tak tvořil pouze součet opakovaně přeposílaných částek, i přesto obvinění upsali dalších 50 000 ks akcií v nominální hodnotě 1 000 Kč. Takto emitované akcie byly nejdříve převedeny do majetku obchodní společnosti Finnex Securities zastupované Ing. Zdeňkem Volfem a obchodní společnosti IFC International Financial Corporation Co. Ltd. zastupované G. A. W. v. S. Obě zmiňované obchodní společnosti však byly fakticky ovládány obviněnými Jiřím Langrem a Martinem Zachem. Následně v období od 6. 2. 1998 do 10. 7. 2000 byly akcie nakupovány v rámci Investičního programu pro drobné akcionáře do portfolií klientů obchodní společnosti Finnex Praha. Souběžně byly prováděny další obchody v rámci skupiny Finnex s cílem vytvořit zdání jejich žádanosti. Ve druhé polovině roku 1999 přijali obvinění zásadní rozhodnutí (realizované v letech 1999-2000), sloučili už do té doby značně omezené množství akciových titulů tvořící klientská portfolia dvou spřízněných obchodních společností EPH a PFP na akcie jedné z nich, a to EPH. Operace koupě akcií sestávaly ze dvou vzájemně provázaných obchodů. Nejprve byly některou ze společností skupiny Finnex odprodány soubory akcií za jejich deklarované hodnoty, a to na základě buď smlouvy o koupi cenných papírů, nebo smlouvy o úplatném převodu akcií, s určitým časovým odstupem (většinou po půl roce) pak získali klienti právo na zpětný odprodej stejných akcií o navýšenou cenu na základě souběžně uzavřených forwardových smluv s odloženou splatností, případně mohli klienti částky znovu investovat s uzavřením stejných smluv s dále navýšenými cenami daných akcií. Klienti nebyli náležitě informování o všech skutečnostech vztahujících se k daným akciím. Forwardové operace byly obviněnými činěny v rámci skupiny Finnex. Vůči většině klientů se však akcie nepodařilo odprodat a neobdrželi ani to, co sami investovali, natož slíbené zhodnocení jejich investic. Klienti za daných okolností přišli o svá aktiva už nákupem akcií obchodní společnosti PFP, aniž by byla reálná návratnost jejich investic či přislíbené zhodnocení. Akcie neměly deklarovanou hodnotu a mimo strukturu skupiny Finnex byla jejich hodnota 9,08 Kč, což odpovídalo nepeněžitému vkladu obchodní společnosti PFP – tržní ceně pozemků v obci XY. Ve svém souhrnu tímto jednáním obvinění způsobili škodu v celkové výši 31 654 347,90 Kč, přičemž obviněný Martin Zach se na její výši podílel do 4. 11. 1999 a co do výše 23 035 859,18 Kč.

97. Stejný princip nakládání s akciemi klientů prováděli obvinění také v případě útoku označeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. soustředěném do akcií akciové společnosti Evropský průmyslový holding. I v tomto případě byla původní portfolia cenných papírů klientů obchodní společnosti Finnex Praha rozprodána a nahrazena veřejně neobchodovatelnými akciemi společností patřících do skupiny Finnex. Za tímto účelem obvinění Jiří Langer a Martin Zach založili akciovou společnost Evropský průmyslový holding, základní kapitál měl být tvořen peněžitým vkladem ve výši 50 000 000 Kč. Ve skutečnosti tato částka však pouze dne 22. 10. 1998 tzv. „protekla“ přes bankovní účet, a to opakovaným přeposíláním částky 10 milionů Kč a měla sloužit k nákupu akcií ukrajinských podniků, resp. jako záloha na jejich nákup. V červnu 1999 pak došlo k umělému navýšení základního kapitálu EPH o 150 milionů Kč, když opět byly přeposílány částky mezi bankovními účty EPH a účty spřízněných obchodních společností (Finnex Group a McPherson&Durrant Co. Ltd.). Přitom částka 150 milionů Kč ve skutečnosti představovala konečný součet všech vkladů na účet obchodní společnosti EPH bez zohlednění následných výběrů. Tuto částku pak obvinění investovali do nákupu akcií dvou ukrajinských strojírenských podniků VAT Sarnenskij a VAT Prožektor (přes společnosti Finnex Group a McPherson&Durrant Co. Ltd.) údajně za celkovou částku účetně vykázanou ve výši přes 209 milionů Kč, ve skutečnosti však odpovídající částce 9 356 755 Kč, což také odpovídalo finančním možnostem skupiny Finnex v dané době. Takto cíleně navýšené hodnoty akcií EPH byly dále využity v rámci Investičního programu pro drobné akcionáře. Postupně docházelo k emisi akcií EPH, jejichž cena byla nadhodnocena. S akciemi bylo záměrně opakovaně obchodováno v rámci skupiny Finnex, čímž se vytvářelo zdání jejich validity. Ve skutečnosti se však jednalo o nelikvidní a v dané době prakticky nezpeněžitelné akcie, jejichž skutečná hodnota mohla být 4,6784 Kč za akcii (při první emisi), resp. 467,84 Kč (při druhé emisi). Klientům obchodní společnosti Finnex byly cíleně zamlčeny tyto podstatné informace, závazky vůči většině klientů tak nebyly splněny. Obvinění takto jednali s plným vědomím, prakticky ihned po složení aktiv, tyto prostředky využili ve skupině Finnex, aniž by měli dostatečně zajištěno krytí vůči poškozeným klientům. Tímto klientům způsobil obviněný Jiří Langer celkovou škodu 117 833 199,16 Kč, na které se co do výše 43 118 221,28 Kč podílel i obviněný Martin Zach. Poškozených klientů obchodní společnosti Finnex Praha bylo celkem 2 718.

98. K nákupu těchto problematických akcií a ke zvyšování škody způsobené klientům docházelo až do listopadu 2000, kdy zasáhla Komise pro cenné papíry na základě informací od poškozených klientů, kteří podali také trestní oznámení. Celkově pak danými obchody s akciemi obchodních společností PFP a EPH byla obviněnými způsobena škoda ve výši 149 487 547,06 Kč, na které se obviněný Jiří Langer podílel do výše 147 478 952,90 Kč, obviněný Martin Zach do výše 66 154 080,46 Kč (a obviněný Michal Bočánek do výše 113 329 592,89 Kč). Podrobný přepis obchodů obchodní společnosti Finnex Praha s akciemi PFP a akciemi EPH uvedl soud prvního stupně na str. 1070 až 2061 svého rozsudku.

99. Shora zjištěný skutkový stav vychází z podrobného dokazování (uvedeného detailně na str. 791 až 2066 rozsudku soudu prvního stupně, doplněné dokazování po kasaci prvního rozsudku soudu prvního stupně je rozebráno na str. 2095 až 2106 rozsudku soudu prvního stupně), zejména z listinných důkazů a elektronických databází (bankovní výpisy, účetní výkazy, auditorská zpráva, výpisy z databáze Střediska cenných papírů), znaleckých posudků, svědeckých výpovědí a výpovědí obviněných. Soud prvního stupně tyto důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Dovolatelé však zpochybňovali, zda byla v případě skutku pod bodem I. soudy nižších stupňů správně posouzena hodnota pozemků v obci XY, jež byly v podstatě jediným hodnotným majetkem obchodní společnosti PFP (do níž byly pozemky vloženy jako nepeněžitý vklad). Soud prvního stupně se ale detailně zabýval cenou těchto pozemků i možností reálné změny druhu pozemku z orné půdy na stavební pozemek, s čímž obvinění kalkulovali, což podle jejich obrany mělo podstatně navýšit jejich cenu. K tomu ale byla v trestním řízení vyslechnuta řada svědků, byly předloženy a vyhotoveny znalecké posudky, soudy nižších stupňů se tak touto otázkou řádně zabývaly, vypořádaly se přitom i s obhajobou obviněných a případné nejasnosti objasnily dodatečným výslechem znalců. Obvinění i přesto v dovolání prosazovali vlastní verzi skutkového děje (pracovali s výrazně vyšší cenou předmětných pozemků), něž k jakému na základě vlastního hodnocení důkazů dospěly soudy nižších stupňů. Přitom jejich úvahy rozhodně nelze označit za zjevně excesivní, neboť vycházejí z jedné skupiny důkazů podporujících obžalobu, zatímco obvinění upřednostňují jinou skupinu důkazů na svou obranu. V tom však tzv. zjevný či extrémní rozpor spočívat nemůže, není ani úkolem Nejvyššího soudu (aniž by provedl jediný důkaz) hodnocení provedené soudy nižších stupňů měnit, jak bylo rozvedeno výše. Stejně tak se velmi zevrubně věnoval soud prvního stupně výhradám obhajobě, které se týkaly skutkových tvrzení pod bodem II. výroku o vině jeho rozsudku, která se týkala ukrajinských podniků. I v tomto směru soudy nižších stupňů dospěly k odůvodněným skutkovým závěrům, že obvinění ve skutečnosti do těchto podniků nevkládali peníze, neboť to finanční situace v dané době skupině Finnex podle bankovních výpisů neumožňovala. Ceny za akcie obchodní společnost EPH byly jen uměle navyšovány a v žádném případě neodpovídaly realitě, což potvrdila celá řada důkazů (včetně znaleckých posudků).

100. Skutková zjištění byla doložena analýzou finančních toků a převodů akcií uvnitř skupiny Finnex v souladu s nalezenými účetními záznamy, výpisy z bankovních účtů, přehledy obchodů z databází Střediska cenných papírů. V řízení byly provedeny znalecké posudky z oboru ekonomika, některé se zabývaly převody akcií emitenta PFP, vývojem a splacením základního kapitálu akciové společnosti Pražský fond pozemků a jejím ekonomickým stavem (znalecké posudky znalce doc. Ing. Tomáše Ježka, CSc., z oboru ekonomika, odvětví peněžnictví a pojišťovnictví, se zvláštní specializací na veřejné finance, kapitálový trh a bankovnictví), finanční situací a peněžním tokům v obchodní společnosti Finnex Praha a v dalších společnostech v uskupení Finnex (znalecký posudek Ing. Vladimíra Horáka, z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, se zvláštní specializací na cenné papíry a obchodování s nimi, podniky a nepeněžní vklady), ekonomickému stavu a skládání základního kapitálu akciové společnosti Evropský průmyslový holding (znalecký posudek včetně jeho doplňku znalce Ing. Jana Žiačika, z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, cenné papíry a vklady do společnosti). Znalecké závěry jsou plně ve shodě se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně, a to i po doplnění dokazování po kasačním rozhodnutí soudu druhého stupně, kdy soud prvního stupně poté jednak vyslechl svědky z developerských společností k nabízené ceně za pozemky v obci XY, k výslechu znalce Ing. Václava Poura, který ocenil tyto pozemky v období let 1997-1999 na částku maximálně 908 000 Kč, jednak došlo k upřesnění skutkového stavu a vypořádání se se znaleckými posudky předloženými obhajobou z oboru ekonomika týkající se ocenění hodnoty akcií ukrajinským podniků VAT Prožektor a VAT Sarnenskij v majetku akciové společnosti EPH. Nově byl k tomu vypracován znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze (zpracovatelé Mgr. Bc. Jaroslav Šantrůček LL. M., Ing. Jitka Macková a Ing. Petr Horák), včetně jeho doplňku zaměřeného na ocenění hodnoty ukrajinských podniků. Výsledky z těchto znaleckých zkoumání a jejich zhodnocení shrnul soud prvního stupně na str. 2102 až 2106 odůvodnění svého rozsudku. Závěr, že se jednalo prakticky o bezcenné, nelikvidní a fakticky nezpeněžitelné akcie mající pro jejich držitele reálně nulovou hodnotu, plně koresponduje se znaleckým zjištěním. To, že při stanovení jejich ceny soud prvního stupně vycházel z hodnoty těchto akcií stanovené znalcem doc. Tomášem Ježkem, pak je ve prospěch obviněných a plně odpovídá jejich orientační hodnotě pro potencionálního investora do nich. Stejné závěry pak bylo možno učinit ve vztahu k ocenění akcií Pražského fondu pozemků, kterým soud přiznal potencionální hodnotu s ohledem na reálné ocenění pozemků v obci XY stanovené znalcem Ing. Václavem Pourem. Závěry soudů nižších stupňů tak vycházejí z jejich vlastního vyhodnocení důkazů, v nichž mají oporu, Nejvyšší soud nemá důvod do takového hodnocení jakkoliv zasahovat a na rozhodnutí soudů nižších stupňů může plně odkázat.

101. Dovolací soud v daném případě žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi provedenými důkazy a z nich odvozeného skutkového stavu, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.

102. Obvinění uplatňovali i další námitky, které obecně nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, byly však součástí okruhu námitek zpochybňujících dodržení pravidel spravedlivého procesu, proto se i k nim Nejvyšší soud stručně vyjádří. Takovými námitkami neodpovídajícími žádnému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. ř. jsou procesní výhrady obviněných proti protokolaci hlavního líčení či založení skutkových zjištění na procesně nepoužitelných důkazech (oba dovolatelé), resp. námitky týkající se (ne)doručování usnesení o zahájení trestního stíhání zvolenému obhájci (dovolatel Martin Zach). Kromě toho, že tyto námitky neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, a to přinejmenším v době podání dovolání, Nejvyšší soud je ani nepovažuje za opodstatněné.

103. Obviněný Martin Zach brojil proti využití výslechů svědků V. O. V. a P. P. A. jako důkazů v trestní řízení. V první řadě je potřeba uvést, že se nejedná o důkazy, na kterých by soudy založily svá rozhodná skutková zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu [ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, resp. judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva před zavedením tohoto dovolacího důvodu], že by šlo o stěžejní či rozhodné, popř. dokonce výlučné důkazy, na kterých by bylo založeno odsouzení obviněných soudy nižších stupňů. Odvolací soud je (poněkud nadbytečně) použil pouze k dokreslení skutkového stavu, který je však dostatečně odvozen od jiných důkazů (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 12 To 72/2016, na str. 18, stejně tak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 12 To 66/2018, v bodě 196. na str. 66). Tito svědci byli na Ukrajině vyslechnuti v rámci právní pomoci, a to svědek V. V. O., předseda představenstva společnosti VAT Prožektor, u níž pracoval od roku 1997 až do dne 22. 6. 2006, kdy proběhl jeho výslech (viz překlad jeho výpovědi na č. l. 6336-6343 trestního spisu, sv. 24), a svědek A. P. P., předseda představenstva společnosti VAT Sarnenskij v letech 1996 až 2004, dne 23. 6. 2006 (viz překlad jeho výpovědi na č. l. 6288-6293 trestního spisu, sv. 24). K výslechům tak sice došlo po zahájení trestního stíhání ze dne 12. 1. 2006, avšak žádost o poskytnutí právní pomoci byla z roku 2005, bylo požadováno jen podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. a nešlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve smyslu § 158 odst. 9 tr. ř. a 158a tr. ř. Ukrajinské orgány činné v trestním řízení tyto osoby vyslechly v souladu s jejich procesním právem, svědkům bylo dáno poučení, jaké se u nás dává při podání svědecké výpovědi. Nicméně je zřejmé, že obvinění ani jejich obhájci nebyli o tomto úkonu (výslechu) předem informováni, takže se jej ani nemohli účastnit. Soud prvního stupně se snažil tyto svědky předvolat k hlavnímu líčení a vyslechnout je, což se však ani za využití spolupráce s Interpolem nepovedlo. Odvolací soud měl za to, že výslech svědků na Ukrajině podle českého trestního práva procesního odpovídá podání vysvětlení, o němž se pořizuje úřední záznam, který lze přečíst podle § 211 odst. 6 tr. ř. se souhlasem státního zástupce i obviněných, pro což podle protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 10. 2013 (na č. l. 16053 a násl. trestního spisu) měly být splněny podmínky. Proti tomu obvinění vznesli námitky, protože protokol o hlavním líčení podle nich neodpovídá tomu, co skutečně v jednací síni odehrálo, jak má potvrzovat zvukový záznam z hlavního líčení, jinými slovy obvinění sporovali, že by ke čtení těchto listin dali souhlas. Dovolací soud proto vycházel ze zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 2. 10. 2013. Předseda senátu soudu prvního stupně (v minutě 4:20 v části 08. na CD se zvukovým záznamem z tohoto hlavního líčení) hovořil o dvou „svědcích z Ukrajiny P. A., V. V.“, kterým se původně podařilo doručit, avšak svědci odmítli dostavit se k hlavnímu líčení, podle předsedy senátu ale byly splněny podmínky pro čtení protokolů o jejich výpovědi, zároveň k tomu ale dodal, že se svědky ještě pokusí znovu předvolat a umožnit obviněným klást jim otázky. To se ale již nepodařilo, a to ani pomocí Interpolu. Pak předseda senátu protokoly o výslechu uvedených svědků přečetl podle § 211 odst. 2 tr. ř. a poté dal obviněným možnost se k nim vyjádřit, což také obvinění učinili. Státní zástupce a obvinění dali výslovný souhlas ke čtení protokolů o výpovědích svědků vyjmenovaných na č. l. 16105 trestního spisu. Z uvedeného vyplývá, že podmínky čtení zmíněných protokolů podle některé z alternativ § 211 tr. ř. skutečně splněny nebyly, nebyl ani dán souhlas obviněných s jejich čtením ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř., jak argumentoval odvolací soud. Zároveň je však nutno na druhou stranu dodat, že toto procesní pochybení soudu prvního stupně, resp. i soudu druhého stupně, nezakládá takovou vadu velmi složitého a časově náročného řízení (s obsáhlým spisovým materiálem a dlouhou řadou důkazů), která by činila trestní řízení jako celek nespravedlivé, pro což by mělo dojít ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu. Výsledek trestního řízení totiž není postaven na uvedených dvou důkazech, ale zejména na jiných důkazech, které mohly vést k rozhodným skutkovým závěrům. Ostatně i zjištění, že do ukrajinských obchodních společností reálně nebyly investovány obviněnými tvrzené finanční prostředky, je založeno především na jiných důkazech, jak bylo rozvedeno i shora. Snad i pro to, že předmětné svědecké výpovědi nebyly stěžejními důkazy, na kterých by bylo založeno odsouzení obviněných, a že si byl soud prvního stupně vědom procesního nedostatku při provádění uvedených důkazních prostředků, je ve svém rozsudku necitoval a neargumentoval jimi. Lze tedy shrnout, že tato ve svém konečném důsledku (s ohledem na skutkové závěry soudu prvního stupně) zcela marginální procesní vada v žádném případě nemohla ovlivnit hmotněprávní kvalifikaci činu a odůvodnit tak zásah dovolacího soudu, neboť trestní řízení jako celek se jeví spravedlivé, tedy nedošlo k významnému porušení principu spravedlivého procesu vycházejícího ze čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, resp. nebylo zjištěno, že by zjištěné vady v procesním postupu měly vliv na výsledek řízení. Použitím uvedených protokolů sice bylo porušeno právo obviněného na kontradiktornost řízení (obvinění neměli ani v jedné fázi trestního řízení možnost svědkům klást otázky), nicméně svědecké výpovědi nebyly výlučným ani rozhodujícím důkazem viny obviněných, což je druhý stupeň testu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. ve věcech Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, stížnosti č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. 12. 2011, Schatschaschwili proti Německu, stížnost č. 9154/10, rozsudek z 15.12.2015, Štulíř proti České republice, stížnost č. 36705/12, rozsudek z 12. 1. 2017, či Bátěk a spol. proti České republice, č. 54146/09, rozsudek z 12.1.2017) a Ústavního soudu (např. nález ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13, publikovaný ve svazku 71 pod č. 175/2013 na s. 69 SbNU, nález ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14, publikovaný ve svazku 76 pod č. 43/2015 na s. 591 SbNU). Klíčové totiž bylo (jak vyplývá z posledně citovaného nálezu Ústavního soudu), že se trestní řízení jako celek jevilo být spravedlivým, byť v jednotlivostech mohlo dojít k určitým pochybením.

104. Soudy nižších stupňů se v řízení zabývaly také opakovanými námitkami obviněného Jiřího Langra proti protokolům o hlavním líčení, které důvodně zamítly (srovnej usnesení Městského soudu ze dne 10. 5. 2016, č. j. 40 T 4/2011-17085, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2016, č. j. 12 To 73/2016-17254, v trestním spise ve sv. č. 82 a 83). V tomto směru lze na jejich závěry plně odkázat, neboť s nimi souhlasí rovněž dovolací soud. K tomu je možno doplnit, že o průběhu hlavního líčení byl pořizován zvukový záznam (viz § 55b odst. 1 tr. ř.), přičemž protokol o hlavním líčení není doslovným přepisem tohoto zvukového záznamu, ale zaznamenává se jen podstatný obsah úkonu, a to v průběhu tohoto úkonu nebo bezprostředně po jeho ukončení, jak vyplývá z § 55 b odst. 5 tr. ř. (viz k tomu Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 642 a násl.). Po poslechu (příslušné části) zvukového záznamu z hlavního líčení v předmětné věci je možno uvést, že se protokoly o hlavním líčení nijak zásadně neodlišují od protokolů o hlavním líčení, nic podstatného není vynecháno či jinak zkresleno, je v nich zaznamenán podstatný obsah hlavního líčení. Ani v tomto směru neshledal Nejvyšší soud porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, jak bylo též namítáno.

105. Stejně tak námitky obviněného Martina Zacha, že bylo chybně vedeno řízení proti uprchlému v přípravném řízení, nebyly shledány opodstatněnými, resp. že by dokonce byly takové intenzity znamenající porušení práva na spravedlivý proces. Tyto námitky byly rovněž součástí předchozí obhajoby obviněného a odvolací soud se k nim srozumitelně a jasně vyjádřil (srovnej str. 17 a 18 kasačního usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 12 To 72/2016, stejně tak napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 12 To 66/2018, v bodě 194. na str. 65). Jak správně uzavřel odvolací soud, obviněný se rozhodl vycestovat mimo území České republiky, i když proti němu bylo vedeno trestní řízení (usnesení o zahájení trestního stíhání převzal obviněný Martin Zach dne 18. 4. 2006), přičemž jak vyplývá ze spisového materiálu, policejnímu orgánu byla předložena plná moc ze dne 14. 9. 2009 zmocňující obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Mráze k zastupování obviněného Martina Zacha v trestním řízení až dne 22. 1. 2010 (v trestním spise na č. l. 2149 ve sv. 9). Avšak obviněný měl mít obhájce i předtím, a proto mu byla dne 9. 7. 2009 Městským soudem v Praze ustanovena jako obhájkyně JUDr. Blanka Bláhová, neboť byl dán důvod nutné obhajoby (viz č. l. 2134 ve sv. 9 trestního spisu). Ustanovená obhájkyně obviněného zastupovala až do doby, než ji nahradil zvolený obhájce Mgr. Ing. Vladimír Mráz, poté byla dne 26. 5. 2010 zproštěna obhajoby obviněného (viz č. l. 2141 ve sv. 9 trestního spisu). Po určitou dobu v řízení nebylo policejnímu orgánu známo, kde se obviněný Martin Zach nachází, a proto zahájil řízení proti uprchlému, jakmile důvody pro jeho vedení pominuly, bylo proti obviněnému vedeno „standardní“ trestní řízení. Lze tedy konstatovat, že práva obviněného Martina Zacha na obhajobu byla po celou dobu trestního řízení zachována, jakmile byla policejnímu orgánu předložena plná moc prokazující zvolení obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Mráze pro výkon obhajoby v trestním řízení, nastaly účinky tohoto úkonu vůči orgánům činným v trestním řízení (viz rozhodnutí pod č. 51/2010 Sb. rozh. tr.). Zvolenému obhájci pak byla doručena také všechna usnesení o zahájení trestního stíhání jeho klienta.

106. Námitky obviněných týkající se nedostatečného zhodnocení nepřiměřené délky trestního řízení či doby, která uplynula od spáchání trestného činu, ze strany soudů nižších stupňů rovněž v zásadě neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jak správně uváděl ve svém vyjádření i státní zástupce. Nejde-li totiž o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [resp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022], jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Zároveň však dovolací soud připomíná, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je nedílnou součástí práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tomu pak může Nejvyšší soud uvést, že v posuzované věci se oba soudy nižších stupňů dlouhou délkou trestního řízení a s tím i dobou od spáchání trestné činnosti zabývaly a výslovně tyto okolnosti zohlednily při ukládání trestu. Soud prvního stupně na str. 2115 odůvodnění svého rozsudku tyto skutečnosti při ukládání trestů výslovně zmínil a přisoudil jim dokonce i značný význam, neboť v zásadě jen ony pro něj byly důvodem, proč obviněným Jiřímu Langrovi a Martinu Zachovi uložil trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku (ač jinak vzhledem k celé řadě dalších okolností by bylo namístě ukládat trest výrazně přísnější – obvinění způsobili velmi vysokou škodu i v porovnání s jinými běžnými případy, poškodili vysoký počet osob – 2 718, trestnou činnost páchali sofistikovaně, po delší dobu etc.). Odvolací soud pak z podnětu řádného opravného prostředku obou obviněných z těchto důvodů zrušil výrok o trestu odnětí svobody uloženém těmto obviněným rozsudkem soudu prvního stupně, neboť jejich zohlednění soudem prvního stupně nepovažoval za dostatečné, a především s ohledem na ně shledal podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz body 241. a 242. na str. 85, 86 jeho rozsudku). S těmito závěry dovolací soud zcela souhlasí, takové zmírnění trestu považuje za dostatečnou kompenzaci z důvodu porušení základního práva obviněných na projednání věci v přiměřené době a bez zbytečných průtahů. Nepřiměřená délka trestního řízení má být primárně kompenzována přímo v trestním řízení právě podle zákonného pravidla § 39 odst. 3 tr. zákoníku, jeho užití má přednost před možnou finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 60/2013 Sb. rozh. obč. a usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Ani příliš dlouhá doba uplynuvši od spáchání činu, ani příliš dlouhé trvání trestního řízení nemůže však být důvodem pro neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (rozhodnutí č. 41/2020 Sb. rozh. tr.). Lze tak uzavřít, že se soudy nižších stupňů porušením tohoto práva obviněných zabývaly, uznaly jeho porušení a adekvátně jako kompenzaci za toto porušení odvolací soud obviněným uložil trest odnětí svobody pod dolní hranící zákonné trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Především s ohledem na vysoký počet poškozených (2 718 osob), extrémní výši jim způsobené škody [mnohonásobně přesahující dolní hranici škody velkého rozsahu, a to jak v době rozhodování soudů nižších stupňů, tak i po jejím zvýšení na dvojnásobek v době rozhodování dovolacího soudu – ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku], která se vymyká jiným typově obdobným případům, jakož i sofistikovaný způsob spáchání trestné činnosti, který obviněným umožňoval její páchání po relativně delší dobu (obviněný Jiří Langer přes 3 roky, obviněný Martin Zach přes 2 roky), nelze uložit jiný druh trestu než trest odnětí svobody, jehož výkon navíc není možno podmíněně odložit.

107. Po prostudování spisového materiálu tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv obviněných, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, pro které by bylo třeba kasačního zásahu Nejvyššího soudu. Především je třeba znovu upozornit, že Nejvyšší soud není oprávněn pouze na podkladě spisu zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů (to by mohl učinit jen v případě, že by zopakoval podstatnou část dokazování za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, což však není jeho úlohou vymezenou zákonodárcem). Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud by měl možnost proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů zasáhnout jen tehdy, pokud by byly zjevně excesivní, byly by ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, což ale Nejvyšší soud neshledal. Námitky obviněných uplatněné v tomto směru v jejich dovoláních Nejvyšší soud vyhodnotil jako pouhou polemiku s hodnocením důkazů provedenou soudy nižších stupňů, k jehož revizi ale Nejvyšší soud není povolán.

108. Další výhrady obviněných týkající se jednotlivých skutkových zjištění jsou některé na pomezí námitek skutkových a právních (k nim se Nejvyšší soud ještě vyjádří níže). Již nyní ale lze upozornit, že za nepřípustné a dovolacím důvodům neodpovídající jsou i takové právní námitky obviněných, jimiž se domáhají aplikace hmotného práva na skutkový stav předestřený obviněnými v jejich dovoláních, pokud se neshoduje se skutkovým stavem, k němž dospěly po provedeném dokazování soudy nižších stupňů. Konkrétně obvinění uplatňovali následující výhrady. Oba dovolatelé svými námitkami, kterými brojili proti odsouzení pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, měli za to, že v jejich případě chyběl úmysl spáchat trestnou činnost, že nejednali s podvodným úmyslem, případně, že žádné skutečnosti před poškozenými nezastírali. Dovolatelé také nabízeli jinou právní kvalifikaci posuzovaného jednání, a to jeho posouzení jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, případně trestného činu zpronevěry. Posouzení těchto skutečností je ovšem závislé na učiněných skutkových zjištěních. Obvinění současně s uvedenými námitkami předestírali jiná skutková východiska, než ke kterým dospěl soud prvního stupně, resp. vycházeli přitom z jiného hodnocení provedených důkazů. V daném případě ovšem dovolatelé pomíjeli, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obvinění sebe a jiného obohatili ke škodě na cizím majetku tím, že uvedli někoho v omyl a zamlčeli podstatné skutečnosti, při tom soudy vycházely z toho, že obvinění jednali s cílem získat klientské peněžní prostředky svěřené jim se správou jejich portfolia cenných papírů, činili kroky k vyvedení těchto financí svých klientů, když nahradili majetkové hodnoty tvořené klientským portfoliem akciemi veřejně neobchodovatelnými a de facto nezpeněžitelnými. Zároveň byli klienti obviněnými ubezpečováni o výhodnosti těchto svých investic, byl jim slibován zisk z těchto aktiv, když současně jim byly ze strany obviněných zatajovány důležité informace. To vedlo též k tomu, že souhlasili s takovým nakládáním se svými prostředky.

d) K námitkám zpochybňujícím právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku

109. Jak již dovolací soud uvedl shora, oba dovolatelé sice brojili i proti právnímu posouzení skutkového stavu jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, avšak své výhrady proti posouzení subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu odvozovali téměř výhradně z jiného hodnocení provedených důkazů a z nich odvozeného skutkového stavu, než ke kterému dospěly soudy nižších stupňů (viz k tomu podrobněji výše). To platí zejména o námitkách proti posouzení subjektivní stránky uvedeného trestného činu a výše způsobené škody, jež dovolatelé stavěli na jiném skutkovém základě, než ke kterému dospěly soudy nižších stupňů, odvozovali je z jiných než provedených důkazů, případně jinak hodnotili provedené důkazy, vyvodili z nich opačné závěry než soud prvního stupně, resp. odvolací soud. K tomu lze pak odkázat na část tohoto rozhodnutí rozvedenou výše vztahující se k námitkám nespadajícím pod žádný dovolací důvod. Nyní může dovolací soud pouze uvést, že shledává závěr soudů nižších stupňů o naplnění znaku zavinění za správný a odpovídající zjištěnému skutkovému stavu, jestliže soudy uzavřely, že dovolatelé jednali s úmyslem přímým podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srovnej k tomu bod 239. na str. 84 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podobně i závěry soudu prvního stupně na str. 2107 a násl.). Stanovení výše způsobené škody má nepochybně vliv na posouzení hranice výše škody z pohledu právní kvalifikace a na následný výrok o náhradě škody způsobené trestným činem. Soud prvního stupně se ke způsobené škodě vyjádřil ve svém rozsudku detailně, závěry ohledně škody stručně shrnul na str. 2111-2112 odůvodnění svého rozsudku, souhlasil s nimi odvolací soud (viz bod 237. na str. 84 odůvodnění jeho rozhodnutí), jakož i nyní dovolací soud. Námitky obviněných i v tomto směřovaly vlastně výhradně proti dokazování, pokud dovolatelé zpochybňovali skutečné ceny akcií zjištěné znaleckým zkoumáním, od nichž se odvíjela škoda způsobená poškozeným.

110. Dovolatelé kromě toho nabízeli také jinou právní kvalifikaci skutkového děje, a to zčásti též proto, aby zdůvodnili použití jiných promlčecích dob, což by mělo být důvodem zániku jejich trestní odpovědnosti za sledované jednání. Podle obviněných mohl být skutek právně kvalifikován nanejvýš jako porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., resp. porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, případně (obviněný Martin Zach) jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., resp. § 206 tr. zákoníku. Avšak konkrétní právní námitku proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku obvinění de facto nevznesli. Není však úkolem Nejvyššího soudu v řízení o dovolání domýšlet podání obviněného a doplňovat jím užitou argumentaci, naopak se vychází z vázanosti dovolacího soudu obsahem mimořádného opravného prostředku – dovolání. Nejvyšší soud může vzít v potaz jen argumentaci obsaženou v dovolání, dokonce se nemůže zabývat ani argumentací obviněného obsaženou v jeho jiných dříve učiněných podáních (např. v odvolání), třebaže na ně obviněný v dovolání odkazuje, není-li obsažena přímo v textu dovolání (viz rozhodnutí pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.).

111. Nejvyšší soud obecně připomíná, že zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatím tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu [odst. 5 písm. a)]. V posuzované věci soudy kladly obviněným za vinu, že obohatili sebe a jiného tím, že uvedli poškozené (klienty Finnex Praha) v omyl a zamlčeli jim podstatné skutečnosti a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku (stejně tak podle § 248 odst. 1 tr. zák.) se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, přičemž okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je též způsobení škody velkého rozsahu [§ 206 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku]. Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku se podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku (v zásadě shodně i podle § 255 odst. 1 tr. zák.) dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou, přičemž okolností zvlášť přitěžující je i zde škoda velké rozsahu (odst. 3 uvedených ustanovení). Ve všech třech případech jde o trestné činy úmyslné, zmíněné znaky objektivní stránky tak musejí být též kryty zaviněním v úmyslné formě (§ 15 tr. zákoníku, předtím § 4 tr. zák.). Těmto znakům musí také odpovídat popis skutku tak, aby z něj přímo naplnění uvedených znaků vyplývalo.

112. Dovolací soud nad rámec toho, co již bylo podrobně rozebráno ke skutkovému stavu výše, dále pro přehlednost zopakuje klíčové skutkové okolnosti tvořící jednání obviněných, jež byly dovozeny z provedeného dokazování, jak k nim dospěl soud prvního stupně, a které lze brát významné pro celkové posouzení jednání obviněných jako trestného činu podvodu a nikoli jiných trestných činů. Investiční program pro podporu drobných akcionářů obchodní společnosti Finnex byl zaměřen na malé akcionáře z kupónové privatizace, kterým tato společnost poskytovala správu klientských portfolií cenných papírů, což bylo těžištěm její činnosti. Zpočátku se jednalo o správu portfolií cenných papírů z kupónové privatizace, ale postupně byla vytvářena nová portfolia cenných papírů (případně navyšována ta stávající) z volných finančních zdrojů klientů. Finanční prostředky klientů nebyly v obchodní společnosti Finnex Praha účetně ani reálně odděleny od vlastních prostředků společnosti. Postupně od prosince roku 1997 byly finanční prostředky klientů získané jednak přímými vklady, jednak prodejem veřejně obchodovatelných akcií z portfolia cenných papírů klientů, vyváděny ze společnosti Finnex Praha nejprve na společnosti IFC International Financial Corporation Ltd. a Finnex Group a následně na další subjekty ze skupiny Finnex a další neztotožněné subjekty v zahraničí. Již v prosinci roku 1997 byla bez jakéhokoliv protiplnění odčerpána částka téměř 24 milionů Kč, k 31. 12. 1998 částka přes 103 milionů Kč. Obdobně bylo postupováno i v letech 1999 a 2000. Finanční toky byly částečně zastřeny, neboť docházelo k mnohonásobnému převodu týchž peněz na bankovních účtech, ale i k hotovostním výběrům klientských finančních prostředků z bankovních účtů obchodní společnosti Finnex Praha. Skupina Finnex přitom nedisponovala dostatečným majetkem či jinými finančními prostředky, aby mohla dostát svým závazkům vůči svým klientům, tj. odkoupit od klientů akcie EPH a PFP, pokud by o to klienti (podle smlouvy) požádali. Portfolia klientů tak nebyla ve skutečnosti udržována v dostatečně likvidní podobě. Na bankovních účtech společnosti Finnex Praha a dalších spřízněných korporací byly průběžně vykazovány velmi malé částky, pokud se na bankovních účtech ukazovaly miliónové částky, pak to bylo jen na velmi krátkou dobu. Obvinění však různými finančními operacemi záměrně vytvářeli zdání prosperity daného investičního programu, ač reálně slibované prostředky nikdy neměli a ani nebylo reálné je získat. S ohledem na způsob účtování a vedení financí ve společnosti Finnex Praha, když nebyly vedeny samostatně klientské finanční prostředky od vlastních financí společností, se na veřejnost po delší dobu nedostalo, jak je ve skutečnosti nakládáno s finančními prostředky klientů. Obvinění prostřednictvím společností ve skupině Finnex navenek vytvářeli zdání likvidity, vykazovali zisky, působili jako etablovaný subjekt na kapitálovém trhu. Přitom ale prováděli transakce především mezi spřátelenými společnostmi, nakupovali veřejně neobchodovatelné akcie a kvůli tomu nebylo po dlouhou dobu zřejmé, jak ve skutečnosti nakládali se skutečnými finančním prostředky svých klientů. K neprůhlednosti transakcí přispělo také neprůkazné účetnictví obchodní společnosti Finnex Praha, která nevedla účetní knihu, účetní doklady nebyly vedeny řádně a chronologicky, některé příjmy a výdaje byly účtovány souhrnně. Tento stav trval až do kontroly provedené Komisí pro cenné papíry, která proběhla na podzim 2000, kdy došlo k pozastavení činnosti obchodní společnosti Finnex Praha.

113. Vztah mezi klienty a obchodní společností Finnex Praha měl smluvní základ, byly uzavírány smlouvy o správě portfolia, komisionářské smlouvy, smlouvy o koupi cenných papírů a s nimi provázané forwardové smlouvy o zpětném odkupu cenných papírů. Tyto smlouvy zakládaly klientům nárok na slibovaný vysoký výnos z investovaných finančních prostředků, obvinění díky nim získali možnost nakládat s finančními prostředky, avšak následně s nimi nakládali takovým způsobem, že nemohli dostát svým smluvním závazkům vůči svým klientům. Soudy nižších stupňů přitom nekladly obviněným za vinu, že by klientům zastírali, že do jejích portfolií budou nakupovány akcie spřízněných společností (na čemž dovolatelé stavěli svou obhajobu), ale bylo jim kladeno za vinu, že klientům zatajili konkrétní uvedená rizika a uváděli je v omyl tím, že vytvářeli zdání výhodnosti investic umělými přeprodeji cenných papírů v rámci finanční skupiny, aby tak akcionáře přesvědčili o výhodnosti těchto obchodů, avšak reálně obvinění neusilovali o zhodnocení peněz klientů, naopak zastírali finanční toky tak, aby mohli peníze klientů vyvést přes účty spřízněných společností (do zahraničí) a obohatit se tak na jejich účet.

114. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru (viz str. 2106 až 2113 odůvodnění jeho rozsudku), že obvinění v inkriminovaném období let 1997 až 2000 při správě portfolií cenných papírů klientů Finnex Praha jednali v podvodném úmyslu s vědomím všech rozhodných okolností ke škodě klientů, konkrétně vyvedli podstatné části majetkových hodnot svěřených jim ke správě ve formě cenných papírů, čehož dosáhli tím, že veřejně obchodovatelné akcie vyměnili za prakticky bezcenné akcie neobchodovatelné na veřejných trzích dvou akciových společností Pražský fond majetku a Evropský průmyslový holding, které obvinění také ovládali. V klientech při sjednávání obchodů vzbuzovali zdání likvidity a výhodnosti investic, klienti byli ubezpečování, že dojde k vyrovnání jejich závazků, a to až do nuceného ukončení podnikatelské činnosti obchodní společnosti Finnex Praha, tj. do podzimu 2000. To obvinění podporovali konkrétními kroky, cíleně a vědomě uváděli klienty v omyl a zamlčeli jim podstatné skutečnosti. Obvinění však (a to ani v rámci celé skupiny Finnex) v rozhodné době nedisponovali finančními zdroji, aby v případě zájmu klientů o zpětný odkup těmto závazkům mohli dostát, přičemž nevyvíjeli žádné aktivity, kde by se dalo předpokládat, že by slibované finance mohli získat (viz také znalecký posudek znalce Ing. Vladimíra Horáka – na str. 2064 rozsudku soudu prvního stupně). Jednání obviněných spočívalo v cíleném a organizovaném vyvádění finančních prostředků klientů bez adekvátní protihodnoty.

115. Vyvrácena (viz str. 2074 rozsudku soudu prvního stupně) byla také obhajoba obviněných, že důvodem neúspěchu jejich podnikání byl pád Investiční a poštovní banky. Ve skutečnosti totiž byla za základní příčinu krachu podnikání skupiny Finnex označena neracionální investiční strategie pro drobné akcionáře, zejména pak soustředěné investování aktiv klientů do nelikvidních veřejně neobchodovatelných akcií (viz k tomu zpráva Komise pro cenné papíry). Uvedenou strategii překračující „pouhé“ porušení péče řádného hospodáře a odpovídající podvodnému jednání dohodli obvinění Jiří Langer a Martin Zach. Podařilo se jim ke škodě klientů získat do své dispozice (prostřednictvím jim spřízněných subjektů) vložená aktiva v podobě přímých vkladů nebo v podobě prodeje původních klientských portfolií cenných papírů (po předchozím podvodném oklamání klientů, kteří s tím souhlasili). 116. Právní kvalifikací se zabýval soud prvního stupně podrobně již ve svém prvním rozsudku ve věci ze dne 23. 5. 2014, č. j. 40 T 4/2011-16897, na str. 2085 až 2092. Protože se ani po doplnění dokazování provedeném po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem nezměnil skutkový stav, pro což by mohlo dojít ke změně právní kvalifikace, soud prvního stupně i napodruhé jednání obviněných posoudil stejně, a to jako trestný čin podvodu (viz odůvodnění druhého rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 40 T 4/2011, na str. 2108-2113). S touto právní kvalifikací pak souhlasil i odvolací soud (srov. odůvodnění jeho rozsudku v bodech 233. – 239. na str. 83-85).

117. Nejvyšší soud souhlasí i s právním posouzením jednání obviněných, jak jej učinily soudy nižších stupňů, na jejichž odůvodnění právní kvalifikace lze plně odkázat. Je proto třeba odmítnout obviněnými navrhovanou alternativní právní kvalifikaci jejich jednání jako pouhé tzv. nevěrné správy. I když by bylo možno uvažovat o tom, že znaky tohoto trestného činu (podle § 220 tr. zákoníku, resp. § 255 tr. zák.) byly též naplněny, není možno jednání obviněných takto posoudit, pokud současně byly shledány za naplněné znaky trestného činu podvodu. Ustanovení o trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku (stejně i podle § 255 tr. zák.) je totiž subsidiární ve vztahu k obohacovacím majetkovým trestným činům (tedy jak trestnému činu podvodu, tak i např. zpronevěry), jak vyplývá z uznávané odborné literatury, tak i konstantní judikatury – srov. rozhodnutí č. 21/2002, č. 17/2016 Sb. rozh. tr., dále srov. i relevantní pasáže odůvodnění stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 16/2002 Sb. rozh. tr. („Ustanovení o trestném činu porušování povinností při správě cizího majetku je obecně subsidiárním ustanovením ve vztahu k těm trestným činům proti majetku, u nichž dochází nejen ke způsobení škody na cizím majetku, ale současně též k obohacení pachatele či jiné osoby a kdy právě toto obohacení na úkor cizího majetku je podstatou a smyslem jednání pachatele. Ustanovení § 255 tr. zák. tak směřuje k postižení jednání, kterým vzniká škoda v důsledku porušení smluvně převzaté povinnosti pečovat o cizí majetek, a nikoliv k postihu takového jednání, kterým pachatel sebe nebo jiného současně ke škodě tohoto majetku obohatí.“).

118. V posuzované věci obvinění způsobili škodu na cizím majetku sice při správě svěřených finančních prostředků, přičemž porušili smluvně převzatou i zákonem uloženou povinnost o tento majetek pečovat [konkrétní zákonná porušení řádně spravovat majetek klientů jsou jim ostatně vytýkána ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku spočívající v povinnosti chovat se při jeho správě s péčí řádného hospodáře, vyplývající z § 197 odst. 5 a § 200 odst. 3 obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013, a v povinnosti postupovat s náležitou odbornou péčí, zakotvené v § 47b odst. 1 písm. a) a § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech ve znění účinném do 31. prosince 2000]. Zároveň však bylo také prokázáno nejen to, že obvinění svým jednáním obohatili sebe i dále blíže nespecifikované osoby, čímž právě způsobili označeným klientům škodu, ale i to, že tak učinili poté, co oklamali poškozené, které uváděli v omyl a zamlčovali jim podstatné skutečnosti. Jednalo se tak sice nepochybně také o nehospodárné nakládání s majetkem obchodní společnosti Finnex Praha, které obvinění zastírali složitými operacemi, ale ve skutečnosti šlo především o vyvádění majetku z obchodní společnosti Finnex Praha, který pocházel z vkladů klientů, a to bez poskytnutí adekvátní protihodnoty zpět do této obchodní společnosti. Je tak sice pravdou, že tím současně byla naplněna skutková podstata trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, ale posouzení jednání obviněných jako tento trestný čin by adekvátně uvedený případ nevystihovalo, naopak správně bylo posouzeno jako obohacovací majetkový trestný čin, a sice trestný čin podvodu, který má mít před posouzením jednání jako prosté tzv. nevěrné správy přednost. Je totiž třeba zohlednit, co nehospodárnému nakládání s majetkem předcházelo a co mu následovalo, tj. co jej umožnilo (předchozí oklamání poškozených), a co bylo jeho výsledkem (obohacení obviněných a dalších osob). Je totiž třeba zohlednit, jak obvinění jednající za obchodní společnost Finnex Praha k vyváděnému majetku vůbec přišli. Jednalo se totiž o peněžní prostředky jednak z původních akcií ještě z kupónové privatizace svěřené obviněným ke správě a jednak později o prostředky skládané klienty na bankovní účty za účelem (údajně výhodných) investic do cenných papírů, které jimi byly zakoupeny na základně mylných či alespoň neúplných informací od obviněných, tedy podvodem.

119. Jak již také bylo uvedeno, část peněžních prostředků v podobě cenných papírů byla obviněným svěřena ještě před založením obchodních společností PFP a EPH, tedy nikoliv v důsledku vyvolání omylu či zamlčení podstatných informací ze strany obviněných, obvinění pak klientům spravovali cenné papíry z kupónové privatizace. Avšak i s takto svěřenými věcmi obvinění později nakládali způsobem popsaným ve skutkové větě ke škodě jejich majitelů po jejich předchozím podvodně vylákaném svolení. Na první pohled se tak sice mohl jevit jako správný názor, že by mohlo jít v tomto směru o trestný čin zpronevěry podle tehdejšího § 248 tr. zák. Ovšem v tomto směru soud prvního stupně (na str. 2088-2089 odůvodnění svého prvního rozsudku) správně upozornil na změnu trestního zákona, podle nějž do 31. 12. 1997 nebylo možno na cenné papíry nahlížet jako na věci, takže jejich přisvojení nemohlo být zpronevěrou (tak tomu bylo až od 1. 1. 1998 s ohledem na tehdejší zavedení výkladového ustanovení o cenných papírech jako věcech do § 89 odst. 13 tr. zák.). Především ale je možno souhlasit se soudy nižších stupňů, že byly naplněny znaky trestného činu podvodu, který má beztak před posouzením činu jako zpronevěry přednost (viz např. rozhodnutí č. 56/1994 či č. 5/2002 Sb. rozh. tr.; ze starší judikatury srov. např. již rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 22. 3. 1928, sp. zn. Zm I 96/28, uveřejněné v 10. svazku pod č. 3123/1928 Vážného sbírky rozhodnutí). I s uvedenými prostředky svěřenými obviněným totiž bylo dále nakládáno po uvedení poškozených v omyl, že jsou jejich portfolia cenných papírů řádně spravována a vytváří zisk, a podvodném vylákání svolení poškozených s dalšími finančními transakcemi. Proto byly i tyto případy důvodně zahrnuty do skutkové věty. Později svěřené finanční prostředky obchodní společnosti Finnex Praha (de facto od druhé poloviny roku 1997, kdy dovolatelé zakládali obchodní společnosti Pražský fond pozemků a Evropský průmyslový holding) byly poskytovány na základě vyvolání omylu v poškozených a zamlčení jim podstatných skutečností. Pokud by měli klienti dostatečné a správné informace o finančních aktivitách skupiny Finnex, finanční prostředky by za účelem nákupu dalších cenných papírů nesložili. Soudy nižších stupňů důvodně proto uzavřely, že klienti o své prostředky de facto přišli okamžikem jejich svěření skupině Finnex. Klienti neměli potuchu, jak je ve skutečnosti s jejich prostředky nakládáno, když jim byl ze strany Finnexu prezentován jiný stav věci, než který odpovídal realitě.

120. Lze tak uzavřít, že jednání obviněných bylo správně právně posouzeno jako trestný čin podvodu, a sice podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů přesvědčivě vysvětlily, v čem spatřovaly naplnění veškerých znaků uvedeného trestného činu, a to včetně podvodného úmyslu předcházejícího majetkové dispozici se svěřenými finančními prostředky ze strany obviněných. Je také jednoznačné, že klientům obchodní společnosti Finnex Praha byla jednáním obviněných způsobena škoda velkého rozsahu, která jim nebyla nahrazena. Byly splněny i další podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti obviněných za toto podvodné jednání, jak bylo zevrubně vysvětleno v rozhodnutích soudů nižších stupňů, na něž je možno plně odkázat. Ani v tomto ohledu tak Nejvyšší soud neshledal důvod pro kasační zásah, naopak námitky obviněných v té části, v níž odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům shledal zjevně neopodstatněnými.

V. Závěrečné shrnutí

121. Vzhledem ke shora zmíněným důvodům tak lze uzavřít, že námitky dovolatelů Jiřího Langra a Martina Zacha byly Nejvyšším soudem shledány zčásti neodpovídajícími dovolacím důvodům a zčásti byly zjevně neopodstatněnými, proto byla jejich dovolání odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. dovolací soud přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 6. 2023

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu