5 Tdo 593/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 5 Tdo 593/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:26. 11. 2025 Spisová značka:5 Tdo 593/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:5.TDO.593.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě Podvod Pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži Dotčené předpisy:§ 256 odst. 1, 2 a), 3 tr. zákoníku § 209 odst. 4 tr. zákoníku § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 593/2025-5263 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. A. O., 2. Ing. Tomáš Roubiček, 3. Tomáš Višňák, a 4. právnická osoba – obchodní společnost VIP line, s. r. o., IČ 03154921, se sídlem tř. Václava Klementa 1439, Mladá Boleslav II, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 5 To 32/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 10/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. O. odmítá. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. Tomáše Roubička, Tomáše Višňáka a VIP line, s. r. o., odmítají. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 9 T 10/2023, byl obviněný A. O. pod body 1, 4-7 a 9-10 výroku o vině uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem 3 výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za něž mu byl podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let a 6 měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb ve výši 1 600 Kč, tj. v celkové výměře 480 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či funkce spojené s vyhlašováním, zadáváním a správou veřejných zakázek v trvání 4 let. Obviněný Ing. Tomáš Roubiček byl uznán vinným pod bodem 8 výroku o vině přečinem pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, za nějž mu byl podle § 257 odst. 1, § 67 odst. 1, odst. 3 a § 68 tr. zákoníku uložen samostatný peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb ve výši 1 200 Kč, tj. v celkové výměře 96 000 Kč. Obviněný Tomáš Višňák byl uznán vinným pod body 1, 7 a 9-10 výroku o vině zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 2 a 8 výroku o vině zločinem pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 3 výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za něž mu byl podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 210 denních sazeb ve výši 1 500 Kč, tj. v celkové výměře 315 000 Kč. Obviněná právnická osoba – obchodní společnost VIP line, s. r. o., byla pod bodem 8 výroku o vině uznána vinnou přečinem pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku ve spojení s § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“), za nějž jí byl podle § 257 odst. 1 tr. zákoníku a § 18 odst. 1, odst. 2 t. o. p. o. ve spojení s § 67 odst. 1, odst. 3 a § 68 tr. zákoníku uložen samostatný peněžitý trest ve výměře 90 denních sazeb ve výši 7 000 Kč, tj. v celkové výměře 630 000 Kč. 2. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně uložil obviněným Ing. Tomáši Roubičkovi, Dušanu Sýkorovi, Tomáši Višňákovi a právnickým osobám – obchodním společnostem Gumdrop, s. r. o., a VIP line, s. r. o., povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozené obchodní společnosti České dráhy, a. s., IČ: 70994226, se sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1 (dále jen „České dráhy“ nebo ve zkratce „ČD“), částku ve výši 161 290 Kč, poškozená byla se zbytkem svého nároku podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině obviněných Dušana Sýkory a právnické osoby – obchodní společnosti Gumdrop, s. r. o. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění a v jejich neprospěch i státní zástupce a poškozené České dráhy odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 5 To 32/2024. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených Českých drah odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku, jímž byly poškozené České dráhy podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině, uložených trestech i výroku o povinnosti obviněných k náhradě škody ve výši 161 290 Kč podle § 228 odst. 1 tr. ř., jak je učinil soud prvního stupně, znovu rozhodl následovně. Jednak pod bodem I. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným Tomáši Višňákovi, Dušanu Sýkorovi a právnické osobě – obchodní společnosti Gumdrop, s. r. o., povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozeným Českým drahám částku ve výši 666 072 Kč, jednak pod bodem II. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným A. O. a Tomáši Višňákovi povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozeným Českým drahám částku ve výši 425 523 Kč. Konečně odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání všech obviněných. 4. Stranám jsou oba uvedené rozsudky dobře známy, není proto třeba zevrubně reprodukovat obsáhlý popis skutků kladených jim za vinu, který je obsažen na stranách 2 až 7 rozsudku soudu prvního stupně, na který je možno odkázat. Postačí je stručně a zjednodušeně shrnout, že obviněným bylo kladeno za vinu, že se různou měrou v období od března do června roku 2020 především podíleli (jako členové organizované skupiny) na manipulaci zadávání veřejných zakázek na zajištění náhradní autobusové dopravy vypisovaných poškozenými Českými drahami, a to jednak v kooperaci se zástupcem zadavatele a členem hodnotící komise, jednak při vzájemné součinnosti mezi soutěžiteli, kromě toho se někteří vůči zadavateli veřejné zakázky (ČD) dopustili za vzájemné koordinace postupu podvodu, když mu deklarovali zajištění náhradní autobusové dopravy v rozsahu větším, než jaký byl reálně proveden. Shora uvedení obvinění nebyli jediní, kdo byl pro účast na této rozsáhlé trestné činnosti trestně stíhán, kromě uvedených obviněných byli samostatně trestně stíháni pro trestnou součinnost i další obvinění – D. B. (již odsouzený), P. H. a R. R. (o jejichž vině v době rozhodnutí soudu prvního stupně ještě nebylo rozhodnuto s tím, že bude předmětem dalšího řízení, nicméně nyní jsou již pravomocně odsouzeni, jak bude zmíněno níže). Obvinění A. O., Dušan Sýkora a Tomáš Višňák, za součinnosti s dalšími osobami, byli odsouzeni za to, že v období nejméně od března do června 2020 v Praze 1 a na dalších místech České republiky, po předchozích vzájemných dohodách vyvíjeli společnou činnost s úmyslem narušit rovnost uchazečů o veřejné zakázky u zadavatele, poškozených Českých drah, ve prospěch obviněného Ing. Tomáše Višňáka a získat neoprávněný majetkový či nemajetkový prospěch na úkor poškozených Českých drah. Ovlivňování veřejných zakázek ve prospěch předem vybraného soutěžitele mělo vždy probíhat tak, že obviněný A. O. jako zaměstnanec Českých drah mající na starosti vypisování a administraci veřejných zakázek a zároveň jako člen hodnotících komisí, bude před ukončením poptávkových řízení spoluobviněným (D. B. a R. R.) sdělovat průběžně informace o ostatních soutěžitelích a jejich nabídkových cenách, tyto interní informace měl dále zobchodovat obviněný R. R. prostřednictvím obviněného P. H. s obviněným Tomášem Višňákem, případně jeho prostřednictvím obviněným Dušanem Sýkorou jako jednatelem obchodní společnosti Gumdrop, s. r. o., která provozovala autobusovou dopravu. Činili tak za účelem zjednání výhody pro tyto soutěžitele, kteří mohli přizpůsobit své nabídky tak, aby jimi podané nabídky byly vybrány jako nejvhodnější, z čehož měl následně obviněný Tomáš Višňák poskytovat odměnu obviněným D. B., P. H., A. O. a R. R. V důsledku zprostředkování neveřejných informací o průběžném stavu poptávkových řízení před jejich ukončením došlo k narušení principu rovnosti uchazečů o tyto veřejné zakázky ve prospěch Tomáše Višňáka a obchodní společnosti Gumdrop, s. r. o. Obvinění Tomáš Višňák, Dušan Sýkora za obchodní společnost Gumdrop, s. r. o., a obviněný Ing. Tomáš Roubiček za obchodní společnost VIP line, s. r. o., dále v některých případech domlouvali společný postup při podání cenových nabídek a po získání informace o pořadí jejich nabídek domlouvali společný postup spočívající v odstoupení jednoho z nich ve prospěch druhého, čímž sledovali získání zakázky na náhradní autobusovou dopravu za vyšší než původně vysoutěženou cenu, což pak umožňovalo tento cenový rozdíl využít k rozdělení zisku jako výnosu z trestné činnosti mezi obviněné, navíc odstoupivší soutěžitel mohl vykonat poptávanou službu za jím nabídnutou částku jako subdodávku vůči soutěžiteli, který nakonec veřejnou zakázku získal. Obviněný Dušan Sýkora se tohoto jednání pod body 2) a 8) dopustil jako jediný jednatel obchodní společnosti Gumdrop, s. r. o., v rámci činnosti této společnosti zabývající se autobusovou dopravou a v zájmu vylepšení její ekonomické situace. Obviněný Ing. Tomáš Roubiček se jednání pod bodem 8) dopustil jako jednatel obchodní společnosti VIP line, s. r. o., v rámci činnosti této společnosti zabývající se autobusovou dopravou a též v zájmu vylepšení její ekonomické situace. V bodě 3) je pak popsán podvod, který byl kladen za vinu obviněným A. O. a Tomáši Višňákovi, skutek spočíval v tom, že poškozené České dráhy oproti původnímu požadavku snížily rozsah poptávané náhradní autobusové dopravy, ovšem uvedení dva obvinění spolu s dalšími obviněnými se vzájemně dohodli, že bude namístě, aby obviněný Tomáš Višňák deklaroval a fakturoval Českým drahám provedení celého rozsahu původně sjednaného plnění, ač to nebyla pravda, s tím, že obviněný A. O., jako hlavní administrátor veřejné zakázky zařídí, aby tato informace nebyla dále ověřována (zamlčí ji spolupracovníku J. N., který měl na starosti kontrolu) a požadovaná částka byla proplacena. II. Dovolání obviněných 5. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění A. O., Ing. Tomáš Roubiček, Tomáš Višňák a právnická osoba – obchodní společnost VIP line, s. r. o. Obviněný A. O. své dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., ostatní obvinění shodně uplatnili dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a) Dovolání obviněného A. O. 6. Obviněný A. O. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nedůvodně k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy a některá z nich byla založena na procesně nepoužitelných důkazech ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozsudek soudu prvního stupně spočívá také na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Brojil proti výroku o vině, o trestu i o náhradě škody. 7. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a vyjádřil svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a některými jejich skutkovými závěry. Jeho obranu lze stručně shrnout následovně. Obviněný nezpochybňoval, že by některé informace dalším obviněným sdělil, podle svého přesvědčení tím však nikomu neprospěl, neboť informace neměly prakticky žádnou hodnotu, rozhodně tím nezískal nikdo žádný prospěch či výhodu, nic takového ani obviněný nezamýšlel. Podle něj takové jednání nemohlo naplnit znaky žádného trestného činu. Dále zpochybnil závěr, že by za své jednání přijal jakoukoliv úplatu. Kromě toho vytkl procesní vady, které podle něj předcházely rozsudku soudu prvního stupně, jenž obviněný považuje za nepřezkoumatelný. Obviněný se poté zevrubně vyjadřoval k jednotlivým bodům výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, v nichž spatřoval konkrétní dílčí vady, které nenapravil ani soud odvolací. 8. Obviněný zejména nesouhlasil s právním posouzením jeho jednání jako zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť podle něj nebyly naplněny znaky subjektivní ani objektivní stránky jeho skutkové podstaty. Předně nebylo prokázáno, že by jednal úmyslně, že by jeho jednání skutečně směřovalo k dokonání tohoto trestného činu. Jím poskytnuté informace spoluobviněným nebyly reálně způsobilé zjednat komukoliv výhodu. Obviněný jednal záměrně tak, aby informace byly neaktuální a nešly využít, nelze proto prokázat ani jeho úmysl spáchat jakýkoliv trestný čin. Obviněný naopak zdůraznil svou úmyslnou zdrženlivost při podávání jakýchkoliv informací. Toto své jednání zdůvodnil tím, že se snažil zalíbit spoluobviněným a zapadnout mezi ně (dostat se do fotbalového prostředí). Nezjednával jim však výhodu při zadávání zakázek na náhradní autobusovou dopravu. Připustil možnost částečné využitelnosti informací, nicméně uvedl, že potom by jednal ve skutkovém omylu, jelikož pouze poskytoval neaktuální a neužitečné informace a simuloval asistenci ostatním osobám. Nesouhlasil ani s tím, že by byl hlavním pachatelem. Důkazy podle jeho názoru prokazovaly opak, což ostatně uvedli i ostatní spoluobvinění, že jeho informace nebyly nijak užitečné. To také potvrdily i ve věci pořízené odposlechy. Informace nebyly obviněným sdělovány těsně před skončením lhůty pro podání nabídek, neboť v kontextu praxe soutěžitelů, kteří nabídky podávali skutečně na poslední chvíli, se jednalo o informace neaktuální, a tudíž nepoužitelné. Obviněný v této souvislosti nesouhlasil ani se závěry soudů nižších stupňů ohledně výslechu svědka A. S. Ohradil se proti závěru, že by měl za tyto informace obdržet finanční plnění. Neztotožnil se ani s názorem soudů nižších stupňů ohledně vědomosti o spolupráci jednotlivých obviněných. Protože odvolací soud nekriticky převzal zjištění soudu prvního stupně, došel ve svém rozsudku k obdobně nesprávným závěrům. 9. V další části dovolání se obviněný věnoval zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, který byl spatřován ve skutku popsaném pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně. Tento soud se ale žádným způsobem nevypořádal s námitkami obhajoby, že způsob vystavení faktury obviněným Tomášem Višňákem byl legitimní. Jeho rada k fakturaci tedy nemohla představovat zaviněné „fraudulentní“ jednání, které vyžaduje skutková podstata podvodu. Zároveň soudy nižších stupňů porušily ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 10. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že jeho činy nenaplnily předpoklady skutkových podstat trestných činů, jež mu byly kladeny za vinu, došlo též k porušení presumpce neviny. V této části dovolání obviněný vytýkal zejména způsob hodnocení výpovědi D. B. Rozbor role D. B. je podle názoru obviněného zásadní, neboť orgány činné v trestním řízení překročily možnosti využití nesporných forem ukončení trestního stíhání v neprospěch obviněného, jednaly v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, zejména s rozsudkem ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, neboť skutkové pozadí tohoto případu bylo v mnohém velmi podobné postupu orgánů činných v trestním řízení v této věci. Dále se obviněný vyjádřil ke schválené dohodě o vině a trestu uzavřené s obviněným D. B., o jehož tvrzení soudy nižších stupňů opíraly svou argumentaci. Tuto dohodu zhodnotil jako incentivní pro fabulace obviněného D. B. Pokud by poté soudy obviněného zprostily viny, zmařila by se značná „investice“ státního zastupitelství do uzavřené dohody, což bylo podle něj důvodem jeho odsouzení. Odvolací soud zcela rezignoval na vypořádání této námitky obviněného, jakož i toho, zda takový procesní postup nepředstavoval nepřípustnou předsudečnost ve vztahu k obviněnému, jak podle něj vyplývá z rozsudku Mucha proti Slovensku. V tom obviněný spatřoval porušení principu presumpce neviny. Jde podle něj o nenapravitelnou procesní vadu, pravomocné odsouzení obviněného D. B. nelze vzít zpátky, a proto už není možné za žádných okolností vést nadále spravedlivý proces s obviněným. Proto také jako jediné možné rozhodnutí, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, navrhl zproštění obžaloby obviněného z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř. Obdobné rozpaky podle jeho přesvědčení budí i zacházení s prohlášením o vině některých spoluobviněných, jejichž věc byla sice vyloučena do samostatných řízení, avšak napadený rozsudek vycházel v závěrech o skutkovém stavu z jejich prohlášení. 11. V závěru svého dovolání obviněný napadal uložený trest, který je podle něj excesivně přísný v porovnání se skutky, jimiž byl uznán vinným, nebyl ani dostatečně odůvodněn. Byl mu uložen nejpřísnější trest v porovnání s ostatními obviněnými, i když byl pouhým zprostředkovatelem nepoužitelných informací a z věci neměl žádný prospěch. Měl za to, že mu měl být uložen mírnější trest než spoluobviněnému Tomáši Višňákovi coby hlavnímu beneficientu trestné činnosti. 12. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. neuvedl žádné konkrétní námitky. 13. Závěrem dovolání ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby jej zprostil obžaloby. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. b) Dovolání obviněného Ing. Tomáše Roubička 14. Obviněný Ing. Tomáš Roubiček uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž jeho dovolání je zčásti shodné s dovoláním podaným obviněnou právnickou osobou – obchodní společností VIP line, s. r. o., jejímž je jednatelem a jíž bylo také jeho jednání přičítáno podle § 8 odst. 1 t. o. p. o. 15. Obviněný nejprve zrekapituloval skutkové závěry soudu prvního stupně, které podle něj ale nevyplývaly z provedených důkazů. Nelze podle něj prokázat, že by obvinění postupovali společně za účelem manipulace s výběrovými řízeními na získání veřejných zakázek. V rámci provedeného dokazování nebyl proveden jediný důkaz o tom, že by se on jako fyzická osoba, ale ani jako jednatel obchodní společnosti VIP line, s. r. o., domlouval s kýmkoliv, a o to méně se spoluobviněnými Tomášem Višňákem a Dušanem Sýkorou, na jakémkoliv společném postupu při podávání cenových nabídek, na společném postupu spočívajícím v odstoupení jednoho z nich ve prospěch druhého, čímž měl sledovat získání zakázky na náhradní autobusovou dopravu za vyšší než původně vysoutěženou cenu a podílet se na rozdělení výnosu ze zakázky formou subdodávek mezi ně. Jednalo se pouze o spekulativní závěry soudů nižších stupňů. Vytkl, že nebyl zadokumentován jediný telefonický hovor mezi ním a kýmkoliv ze spoluobviněných. Obviněný se ani neznal s dalšími spoluobviněnými. Nebylo prokázáno ani to, že by jednal jako člen organizované skupiny. Výpovědi svědků M. K. a A. S. prokazovaly, že jeho postupy jako jednatele obviněné právnické osoby – obchodní společnosti VIP line, s. r. o., byly zcela v souladu s postupy dalších dopravců, včetně toho, že vyřazení uvedené obviněné právnické osoby z řízení po podání nabídky bylo důsledkem nesplnění předpokladů výběrového řízení. Zpochybnil též výpověď svědka J. N. a hodnocení výpovědi svědka P. V. 16. Nesouhlasil ani s uloženým peněžitým trestem a jeho odůvodněním, které je zcela nedostatečné, a proto i nepřezkoumatelné, trest nepřiměřeně přísný, zejména pokud jde o jeho majetkové poměry. V podrobnostech odkázal na své odvolání, s nímž se odvolací soud nijak nevypořádal. Soudy nižších stupňů ani neuvedly, jakým konkrétním způsobem se měl podílet na údajném páchání trestné činnosti, když jeho trestní odpovědnost nebyla konkretizována a doložena provedenými důkazy. Nebyla prokázána ani objektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným. Vytkl vágní popis skutku. 17. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak podřadil námitku, že nenaplnil veškeré znaky skutkové podstaty přečinu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, především že nebyl prokázán jeho úmysl, byť nepřímý, pletichařit při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži. I v tomto ohledu je podle něj rozsudek nepřezkoumatelný. 18. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů stupňů nižších stupňů a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. c) Dovolání obviněného Tomáše Višňáka 19. Obviněný Tomáš Višňák ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Rozhodnutí soudů nižších stupňů podle něj trpí zásadními vadami, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků všech uváděných trestných činů, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, soudy skutky nesprávně právně posoudily a dopustily se i jiných nesprávných hmotněprávních posouzení. Spáchané skutky nejsou podle něj trestnými činy, nebyla způsobena žádná škoda, nesprávně byla aplikována zásada subsidiarity trestní represe. 20. Podle obviněného byly nesprávně posouzeny prejudiciální otázky o existenci poptávkového řízení, účasti jednotlivých obviněných a obsahu uzavřených smluv s obviněným. Zpochybnil závěry soudů nižších stupňů o jeho povinnostech plynoucích ze smlouvy uzavřené s poškozenou. Spory o potenciální dluhy nepatří před trestní soud, ale před soud civilní, kde by však potencionální žaloba byla vždy zamítnuta pro neexistenci žalovaného nároku. Nesouhlasil, že by se dopustil jednáním popsaným pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. K tomu by bylo třeba, aby sebe nebo jiného ke škodě na cizím majetku obohatil tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Obviněný setrval na tom, že smlouva s poškozenou byla platně uzavřena, jeho jednání bylo vždy předvídatelné, poškozená znala předem veškeré skutečnosti, přičemž to, že smlouvu obviněný splnil, nelze hodnotit jako trestný čin podvodu. Poškozená rovněž mohla od smlouvy kdykoliv odstoupit či navrhnout změnu smlouvy, což však neučinila. Na plnění měl podle svého přesvědčení nárok. Dále nesouhlasil s tím, že jeho účast na trestných činech byla dovozována i ze skutečnosti, že byl v kontaktu s některými ze spoluobviněných, z nichž většinu vůbec neznal. Namítl, že vždy jednal v souladu se zákonem, nezjednal si žádnou výhodu ani nepletichařil. Ve veřejné soutěži o zakázky byl fakticky vždy sám, protože jako jediný naplňoval kritéria zadavatele. Nebylo mu však možné prokázat úmyslné spáchání jakéhokoliv trestného činu, nebyla naplněna subjektivní stránka žádného z trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. 21. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části jeho se týkající. Zároveň podal návrh na odklad výkonu rozhodnutí. d) Dovolání obviněné právnické osoby – obchodní společnosti VIP line, s. r. o. 22. Obviněná právnická osoba – obchodní společnost VIP line, s. r. o., podala prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle obviněné skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování, naopak jsou s ním v rozporu. Úvahy ohledně uloženého trestu jsou podle ní nepřezkoumatelné, není patrné, na základě jakých úvah odvolací soud dospěl k závěru o správnosti a přiměřenosti peněžitého trestu. V důsledku procesního pochybení soudů nižších stupňů došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. 23. Obviněná následně zrekapitulovala své námitky z odvolání a závěry odvolacího soudu, se kterými nesouhlasila. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřovala v tom, že se odvolací soud důsledně nevypořádal s argumentací obviněné, když soudy nižších stupňů veškeré důkazy hodnotily předsudkem zpětného hodnocení (tzv. hindsight bias). Konkrétně pak obviněná poukazovala na absenci jakýchkoliv důkazů, které by svědčily o vzájemné kooperaci mezi ní, resp. jejím jednatelem Ing. Tomášem Roubičkem, a ostatními spoluobviněnými, když o jednateli obviněné hovořil spoluobviněný Dušan Sýkora se spoluobžalovaným Tomášem Višňákem. Soudy nižších stupňů dovozovaly existenci dohody (přes absenci jakýchkoliv důkazů) z toho, že obviněná obchodní společnost podala nejnižší cenovou nabídku, kterou poté nedoplnila o seznam vozidel a záměrně se tak měla nechat z veřejné soutěže vyřadit, ačkoliv doplnění seznamu vozidel bylo odstranitelným nedostatkem podané nabídky. Obviněná namítla neexistenci důkazů, jež by prokazovaly, že by ona či její jednatel, spoluobviněný Ing. Tomáš Roubiček, jakkoliv s dalšími spoluobviněnými kooperovali a domlouvali se na společném postupu při podávání cenových nabídek spočívajícím v odstoupení jednoho z obviněných ve prospěch druhého. Toto tvrzení opírala o skutečnost, že nebyl zaznamenán ani jediný telefonický hovor prokazující koordinaci jejich jednání. Navíc žádného dalšího spoluobviněného ani nezná. Taktéž podle ní neexistoval jediný důkaz, že by měla mít z údajného protiprávního jednání prospěch. Z výběrového řízení neodstoupila dobrovolně, ale byla vyřazena pro nesplnění požadavků zadavatele, jelikož nedisponovala potřebným počtem a druhy autobusů. Soudy nižších stupňů totiž nesprávně přes absenci jakýchkoliv důkazů dovozovaly existenci této dohody z toho, že obviněná obchodní společnost podala nejnižší cenovou nabídku, kterou později nedoplnila o seznam vozidel, a záměrně se tak nechala z veřejné soutěže vyřadit, ačkoliv doplnění seznamu vozidel bylo odstranitelným nedostatkem podané nabídky. 24. Obviněná zdůraznila, že se nacházela ve složité ekonomické situaci z důvodu pandemie COVID-19, a tak neměla jinou možnost, než podávat co nejnižší nabídku a doufat, že zhojí nedostatky nabídky v podobě pozdějších subdodávek vozového parku. Obviněná totiž disponovala dálkovými autobusy v nedostatečném počtu, což potvrdila i výpověď svědka A. S. Pokud soutěžitel nesplňoval kritérium v podobě velikosti a typu vozového parku, jak tento svědek uváděl, byl ze soutěže vyřazen a nebyl vůbec hodnocen. Toto ostatně potvrdili i svědci J. N. a P. V. 25. Podle obviněné nebyla dána ani podmínka přičitatelnosti podle § 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Závěry odvolacího soudu navíc stály na prospěchu obviněné z takového jednání, když se později měla na zakázce podílet subdodávkami, aby vzápětí odvolací soud konstatoval, že taková skutečnost nebyla rozhodná. Obviněná též vytkla porušení zásady in dubio pro reo. 26. V další části svého dovolání obviněná nesouhlasila s výrokem o peněžitém trestu, jehož odůvodnění je podle ní nepřezkoumatelné a lakonické, a proto nemůže obstát. Soudy nižších stupňů podle ní nedostatečně odůvodnily výši ukládaného peněžitého trestu, resp. počet a výši jednotlivých denních sazeb. V tomto směru odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016. 27. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovoláním obviněných 28. Ke všem dovoláním obviněných se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci podaných dovolání dovolatelů a dosavadního průběhu trestního řízení se státní zástupce postupně podrobně vypořádal se vznesenými dovolacími námitkami, které podle něj neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a proto navrhl odmítnout všechna dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 29. Státní zástupce nejprve konstatoval, že obviněnými vznášené námitky byly v zásadě opakováním námitek uplatněných v předcházejících fázích řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi již dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Pokud jde o uplatněné důvody dovolání, všichni obvinění (fakticky) uplatnili stejný okruh dovolacích důvodů, zejména vznášeli námitky podřazené pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 30. Konkrétně obviněný Ing. Tomáš Roubiček a právnická osoba obchodní společnost VIP line podali dovolání obsahující obdobnou až totožnou argumentaci. Oba obvinění se snažili zpochybnit důkazy prokazující jejich zapojení do schématu pletich při zadávání veřejné zakázky, resp. jejich neexistenci. Státní zástupce přisvědčil námitce, že neexistoval jediný záznam odposlechu telefonického hovoru mezi obviněným Ing. Tomášem Roubičkem, jednatelem obviněné, a dalšími spoluobviněnými, který by prokazoval jeho participaci na manipulaci s veřejnými zakázkami. Jejich vinu ale dosvědčovaly mimo jiné záznamy z odposlechů dalších obviněných, v tomto směru odkázal na bod 91. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ztotožnil se i se závěry soudů nižších stupňů ohledně vyřazení obviněné z vybraných zakázek. Obvinění argumentovali tím, že jejich vyřazení bylo odůvodněno nenaplněním podmínek zakázky. Podle jeho názoru neobstály ani námitky obviněných, že chtěli následně spolupracovat alespoň formou subdodávek, když nic z toto neiniciovali, ani se o to nepokusili. Jejich argumentace tedy nepřekračovala meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. 31. Obviněný Tomáš Višňák shledával existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, avšak jeho námitky neodpovídaly důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému podle § 265b odst. 1 tr. ř. V podstatě pouze zpochybnil rozsah provedeného dokazování a zcela pominul ostatní důkazní prostředky, z nichž tyto soudy vycházely při objasňování skutkového stavu věci, a to včetně odposlechů, ze kterých vyplynula jeho přímá participace na trestné činnosti. Jeho dovolací argumentace tak představovala pouhou polemiku s výsledky provedeného dokazování, resp. s tím, jak soudy hodnotily důkazní prostředky. 32. Obviněný A. O. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho prvních dvou alternativách, tuto argumentaci doplnil polemikou podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jednalo se však o opakované námitky, kterými se snažil prokázat, že informace jím dodané nebyly schopné zjednat výhodu při veřejné zakázce a byly zcela nevyužitelné. Státní zástupce tuto námitku odmítl, neboť skutkový závěr soudů nižších stupňů byl podložen důkladně zmapovanými případy s konkrétními časovými údaji u odposlechů získaných telefonickými rozhovory a v návaznosti na to učiněnými úkony (např. nalogování se do systému), případy shody lokací telefonů obviněného a dalších obviněných apod. Státní zástupce odmítl také námitku, kterou napadal dohodu o vině a trestu uzavřenou s již odsouzeným D. B., který podle něj vypovídal nepravdivě v návaznosti na získání statusu spolupracujícího obviněného. Státní zástupce v této souvislosti konstatoval, že tento status mu byl přidělen až poté, co vypovídal v přípravném řízení a nemohl s jistotou vědět, zda mu bude tento status přiznán. K prohlášení podle § 178a tr. ř. došlo až na základě využitelnosti jeho výpovědi, což i následně vedlo k odůvodnění trestu sjednaného v dohodě o vině a trestu. Jako zcela neopodstatněnou státní zástupce odmítl argumentaci týkající se judikatury Evropského soudu pro lidská práva. 33. Státní zástupce neshledal u žádného z obviněných rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož extrémní rozpor, neboť námitky obviněných vycházely z polemiky s popisy skutků v rozsudku soudu prvního stupně, jež byly poté potvrzeny rozhodnutím soudu odvolacího. Z množství mezi sebou korespondujících, na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících důkazů (odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, výsledky sledování osob a věcí, listiny a předměty opatřené policejními orgány, znalecké posudky, výpověď obviněného D. B., jenž získal status spolupracujícího obviněného, a částečně i výpovědi obviněných) vyplynuly jasné závěry učiněné soudy nižších stupňů. 34. Státní zástupce vyjádřil nesouhlas s námitkami obviněných ohledně porušení zásady presumpce neviny, resp. z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. V napadených rozhodnutích neshledal snahu soudů nižších stupňů podpořit nedůvodně verzi obžaloby, naopak jejich závěry o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky dokazování provedeného v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry akceptoval i odvolací soud ve svém rozhodnutí. V posuzované věci tak podle názoru státního zástupce nedošlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, jak namítli obvinění v podaných dovoláních. 35. Jednotliví obvinění dále uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Státní zástupce upozornil, že tento dovolací důvod zahrnuje nesprávnou aplikaci hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Obvinění však primárně namítali nedostatky ve skutkovém stavu a usilovali o zpochybnění naplnění znaků trestných činů, jež jsou jim kladeny za vinu, a to i ve vztahu k subjektivní stránce těchto trestných činů. 36. Obvinění Tomáš Roubiček a obviněná právnická osoba – obchodní společnost VIP line, s. r. o., v rámci tohoto dovolacího důvodu zpochybňovali závěry o naplnění skutkové podstaty trestného činu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, zejména naplnění subjektivní stránky (namítali ovšem neprokázání úmyslu trestný čin spáchat). Dokazováním však bylo prokázáno, že se obvinění do této činnosti zapojili, když se spolu s dalšími obviněnými domlouvali na podání nabídek ve výběrovém řízení za účelem získání veřejné zakázky. Skutečnost, že byly nakonec z důvodu nesplnění podmínek vyřazeny, bylo irelevantní. Je nepochybné, že jejich koordinovaná činnost skutečně ovlivnila předmětnou veřejnou zakázku, alespoň co se týkalo její ceny. Obvinění vznesli též námitku nedostatku přičitatelnosti jednání obviněné právnické osoby obchodní společnosti VIP line, s. r. o., ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o. Tuto námitku však státní zástupce odmítl, jelikož se odvíjela od jednání obviněného Ing. Tomáše Roubička, který byl jednatelem obviněné obchodní společnosti a který se aktivně zapojil do trestné činnosti. 37. Obviněný Tomáš Višňák v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že jeho jednáním nedošlo k naplnění znaků žádné skutkové podstaty trestných činů, které mu byly kladeny za vinu. Zejména brojil proti kvalifikaci skutku pod bodem 3 rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti jeho posouzení jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Rozporoval závěr o naplnění subjektivní stránky, konkrétně úmyslného zavinění. Státní zástupce s touto námitkou nesouhlasil, z ustálených skutkových zjištění vyplývá, že obviněný jednal s cílem naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Jeho jednání spočívající v úmyslné fakturaci vyšších částek a nedodržení sjednaného počtu kilometrů bylo mimo jiné ověřeno záznamy z provedených odposlechů a e-mailovou komunikací, což vyplývá zejména z bodu 31. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Záměrně se tedy na poškozených ČD (se souhlasem obviněného A. O.) obohatil, přičemž si byl vědom uvedení nepravdivých informací na fakturách. Tím byla bezpochyby naplněna skutková podstata trestného činu podle § 209 tr. zákoníku. Státní zástupce vyslovil též souhlas s právní kvalifikací dalšího protiprávního jednání obviněného, které mu bylo kladeno za vinu. 38. Obviněný A. O. pak uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto směru obviněný nezpochybňoval, že by informace o zakázkových řízeních předával obviněným, ale to, že by šlo o informace obviněnými využitelné k získání prospěchu a že by tím mohl jakkoliv ovlivnit výběrové řízení. Tato jeho obhajoba však byla vyvrácena výslechem svědků, ale i zjištěním o praktickém fungování systému zadávání veřejných zakázek u ČD. I když byly informace obviněným dodány soutěžitelům nedlouho před uzavřením výběrového řízení, daly se jimi prakticky využít. Šlo o informace pravdivé a aktuální, nikoli vyfabulované, jak tvrdil obviněný, jejich použití směřovalo k dosažení reálných výsledků, resp. soutěžícím byla objektivně zjednána výhoda při zadání veřejné zakázky. Výše uvedené skutečnosti tedy naplňovaly skutkové podstaty trestných činů, jež byly obviněnému kladeny za vinu, včetně znaků subjektivní a objektivní stránky jejich skutkových podstat. 39. Státní zástupce nesouhlasil ani s názorem obviněných A. O., Ing. Tomáše Roubička a obviněné právnické osoby – obchodní společnosti VIP line, s. r. o., ohledně nepřiměřenosti trestu. Tyto námitky státní zástupce odmítl jako neopodstatněné, neboť podle jeho názoru napadeným rozhodnutím nebyl uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. 40. Obviněný A. O. (a jen implicitně i další obvinění) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Ačkoliv obviněný citoval tento dovolací důvod v jeho první alternativě, z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že jej zamýšlel uplatnit spíše v druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení měl být dán jiný důvod dovolání. Uplatnění druhé alternativy se nabízelo i ze strany dalších obviněných, pokud šlo o výrok o vině a trestu, proti nimž byly výhrady vzneseny. Ani tuto námitku však státní zástupce neshledal opodstatněnou. 41. Závěrem státní zástupce uvedl, že dovolání obviněných byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., proto státní zástupce navrhl je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil, aby i případně jiná rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. 42. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolatelům, kteří tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužili. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 43. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 44. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. 45. Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., obviněný A. O. uplatnil též důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který zřejmě (podle obsahu jejich námitek) měli správně uplatnit i ostatní obvinění, neboť svým dovoláním napadali rozsudek soudu druhého stupně, jímž byla zamítnuta jejich odvolání (i přes zmíněný nedostatek jimi podaných dovolání připustil Nejvyšší soud jejich projednání z hlediska věcného a zabýval se konkrétními vznesenými námitkami). 46. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. 47. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také dodatečně formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. 48. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. 49. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). b) K jednotlivým námitkám obviněných 50. Nejprve je třeba uvést, že obvinění v zásadě uplatňují konstantně svou obranu v této trestní věci, s níž se ve svých rozhodnutích již správně a jasně vypořádaly soudy nižších stupňů, především pak soud prvního stupně, takže je možno plně na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat (zejména na str. 34-52 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a str. 14-23 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněných souhlasí, není třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněným je také vypořádání těchto argumentů dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podaným dovoláním, s nímž Nejvyšší soud v zásadě také souhlasí. 51. Takový odkaz na (dostatečné) vypořádání námitek strany je přípustný v řízení o opravném prostředku (a zvláště v řízení o mimořádném opravném prostředku) i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a navazující judikatury českého Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, § 60; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, § 33). 52. Nejvyšší soud se tak k námitkám obviněných proti rozsudku soudu druhého stupně může vyjádřit jen stručně. Přitom je třeba upozornit, že Nejvyšší soud zásadně vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, námitky obviněných proti nim, popř. požadavky na právní posouzení založené na jiné skutkové verzi, neodpovídají uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům, jak bylo naznačeno shora a jak bude ještě podrobněji rozvedeno dále. 1. Obecně k námitkám neodpovídajícím dovolacím důvodům 53. Ve stručnosti uvedeno, obvinění především namítali, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Obviněný A. O. zejména uváděl, že informace jím poskytnuté, nebyly způsobilé zjednat výhodu dalším soutěžitelům. Obviněný Ing. Tomáš Roubiček pak vytýkal, že důkazy nebylo možné prokázat společný postup při manipulaci s výběrovým řízením, když spoluobviněné ani neznal a nebyl zdokumentován jediný telefonický hovor mezi ním a dalšími spoluobviněnými. Obviněný Tomáš Višňák namítal, že bylo nesprávně posouzeno poptávkové řízení a následně uzavřené smlouvy, že nijak nepletichařil a nezjednal výhodu a že ani nikoho neklamal a neuváděl v omyl při fakturaci dopravy pod bodem 3. Obviněná právnická osoba VIP line, s. r. o., pak zpochybnila zejména skutkové závěry týkající se dohody o spolupráci mezi obviněnými a závěry o přičitatelnosti jednání jednatele podle § 8 odst. 1 t. o. p. o. Obviněný A. O. dále namítal k podvodnému jednání pod bodem 3 výroku rozsudku, že faktura vystavená Tomášem Višňákem byla legitimní a nebyla nadhodnocená, zpochybňoval také ve věci provedené odposlechy D. B. a jeho věrohodnost. Těmito námitkami obviněný ve skutečnosti zpochybňoval důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, jejich hodnocení, resp. pravdivost a relevanci. 54. Veškeré tyto námitky, které tvořily převážnou část dovolací argumentace obviněných, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, a to ani pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění jimi totiž zpochybňovali skutková zjištění soudů nižších stupňů, s nimiž nesouhlasili, zpochybňovali důkazy, na nichž byla tato skutková zjištění založena, upřednostňovali důkazy jiné, které by konvenovaly jimi preferovaným skutkovým verzím, jež žádali právně posoudit. Takové námitky ovšem v dovolacím řízení zásadně nemohou uspět. 55. Jedině existence zjevného (tzv. extrémního) rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohla být důvodem pro zásah dovolacího soudu, ovšem v daném případě žádný takový rozpor zjištěn nebyl, vesměs ani nebyl obviněnými tvrzen. Obvinění při své argumentaci totiž pomíjeli, že rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů vycházejí z jedné skupiny důkazů podporujících tvrzení veřejné žaloby, zatímco soudy neakceptovaly verze obhajoby opřené o jinou skupinu důkazů. V tom ale tzv. extrémní, resp. zjevný rozpor spočívat nemůže, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V takovém případě jde totiž o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů, které dokazování v potřebném rozsahu provedly, důkazy hodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, zároveň sdělily důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle. Nejvyšší soud takovou polemiku nemá znovu posuzovat, protože není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů. Takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno. Na tom nic nezměnilo ani doplnění dalšího dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora. 56. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.; Jelínek, J., Říha, J. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 5. vydání. Praha: Leges, 2023, s. 43 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. 57. Proto také dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud již v počátcích účinnosti právní úpravy o dovolání, a to např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), setrvává na něm i po zmíněné novelizaci dovolacích důvodů a přidání důvodu nyní uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 58. Obvinění Ing. Tomáš Roubiček, Tomáš Višňák a obchodní společnost VIP line, s. r. o., výlučně a obviněný A. O. z větší části přitom uplatňovali své námitky proti skutkovým závěrům učiněným soudy nižších stupňů, žádali právně posoudit jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, přitom argumentovali mimo jiné též porušením jejich práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu, principu presumpce neviny a z něj plynoucího postulátu in dubio pro reo. V tomto směru jde ovšem veskrze o námitky procesní, které však neodpovídají ani dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo zdůvodněno shora, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. ř. Ve spojitosti s tím nemohly uspět ani jejich námitky nesprávného právního posouzení skutku, pokud byly vázány na jiný skutkový stav, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů a ve stručné podobě sumarizován ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu bylo u všech obviněných, jen obviněný A. O. s určitou mírou benevolence vznášel námitky nesprávného právního posouzení skutku spočívajícího v ovlivňování zadávacího řízení při zadávání veřejných zakázek, když zpochybňoval, že by jím sdělované informace mohly komukoliv prospět a byly tak výhodou či předností poskytnutou jinému (k tomu viz níže). 59. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení jejich základních práv, a to ani práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Navíc není vůbec pravdou, že by závěry soudů nižších stupňů neměly žádnou oporu v důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak obvinění též namítali. 60. K uplatněným námitkám se proto Nejvyšší soud může níže vyjádřit pouze stručně a nad rámec výše uvedeného (tzv. obiter dictum) a ve zbytku v plném rozsahu může odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, zejména pak soudu prvního stupně, jak již uvedl shora. 61. Soudy nižších stupňů se danou věcí zevrubně zabývaly, zejména pak soud prvního stupně, který prováděl dokazování, hodnotil důkazy nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech (v souhrnu), aby na tom základě mohl učinit potřebná skutková zjištění, která následně adekvátně právně posoudil. Především není pravdou, že by nedocházelo k ovlivňování zadávacích řízení vypisovaných poškozenými Českými drahami. Soudy nižších stupňů popsaly systém ovlivňování vypsaných zadávacích řízení, která administroval obviněný A. O., který tak byl zcela důvodně shledán klíčovou osobou v celé trestné činnosti. Tento obviněný měl důvěru svého zaměstnavatele, kterou zneužil k páchání rozsáhlé trestné činnosti na jeho úkor, jednal zjevně neloajálně, bez jeho ochoty a přičinění by k žádné trestné činnosti dojít vůbec nemohlo. Zpochybňován byl některými obviněnými modus operandi, možnost ovlivnění výběru dodavatele služeb poškozené, ovšem ten byl spolehlivě prokázán nejen svědeckými výpověďmi, ale též doznáním některých obviněných, kteří pak využili možnosti vyřízení svého trestního řízení tzv. konsenzuálním způsobem (dohodou o vině a trestu) – k tomu viz níže. V některých případech byly veřejné zakázky ovlivněny jen tzv. shora, tj. prostřednictvím kooperujícího pracovníka zadavatele veřejných zakázek, tj. obviněného A. O. v některých popsaných případech i tzv. zdola, tj. dohodou mezi jednotlivými uchazeči o veřejnou zakázku, v čemž zcela důvodně bylo shledáno jejich pletichaření (přitom modus operandi domluvy spočíval v tom, že když se umístí více kooperujících uchazečů o veřejnou zakázku za sebou, může výše postavený odstoupit z veřejné soutěže, aby zakázku za vyšší cenu získal další subjekt, který by ale alespoň část plnění přenechal formou subdodávky odstoupivšímu za jím požadovanou nižší cenu, přičemž rozdíl nabízených cen by byl škodou pro zadavatele veřejné zakázky a prospěchem pro spolupachatele). 62. Za zcela nedůvodné proto Nejvyšší soud považuje veškeré námitky obviněných, že neexistovala dohoda mezi nimi a že jejich jednáním nebyla způsobena žádná škoda, neboť tyto námitky zcela odporují závěrům soudů nižších stupňů, které byly založeny na důkazech podporujících verzi obžaloby. Stejně tak byly zcela nedůvodné námitky, že obvinění nejednali v požadované formě zavinění, tedy úmyslně. Obvinění i tuto svou obranu stavěli na zcela jiné verzi skutkového děje, kterou nepřevzaly soudy nižších stupňů, jež naopak vycházely z verze předložené veřejným žalobcem, který k jejímu prokázání nabídl dostatečné penzum důkazů. V tomto směru tak jde o námitky nesprávné právní kvalifikace vlastně jen zdánlivě, protože jsou založeny na jiné verzi skutkového děje, jejich základem je tak primárně zpochybnění správnosti skutkových zjištění ze strany soudů nižších stupňů. 63. Nejvyšší soud neshledává další potřebu vypořádávat jednotlivé dílčí námitky proti skutkovým závěrům jednotlivých obviněných, neboť tyto námitky byly v potřebné míře vypořádány již soudy nižších stupňů, na jejich odůvodnění lze odkázat (viz především vyhodnocení na str. 34 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž souhlasil i soud odvolací – viz str. 14 a násl. odůvodnění jeho rozsudku). K tomu dovolací soud učiní snad jen jednu výjimku týkající se opakovaně zmiňované námitky, že se obvinění navzájem ani neznali. 64. Nedůvodná a dovolacím důvodům neodpovídající je tedy i námitka obviněných, že se s ostatními obviněnými osobně neznali. Předně jde o zpochybnění části skutkových závěrů, protože obvinění spolu navzájem kooperovali, tudíž alespoň někteří obvinění se znali a spolupracovali spolu, o ostatních obviněných přitom také věděli, třebaže se s nimi nutně nesetkávali. Tak obviněný A. O. kooperoval především s již odsouzeným D. B., který spolupracoval s již odsouzeným R. R., společně též využívali činnosti již odsouzeného P. H., s nimi pak byl ve styku Tomáš Višňák, podobně kooperovali při pletichaření Tomáš Višňák s Dušanem Sýkorou (jednajícím za Gumdrop, s. r. o.) a Ing. Tomášem Roubičkem (jednajícím za VIP line, s. r. o.). 65. Kromě toho, že jde o námitky směřující proti skutkovým zjištěním, které navíc jsou neopodstatněné, nadto i kdyby byly důvodné, neodpovídaly by vůbec dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť toto skutkové zjištění není rozhodné a určující pro naplnění kteréhokoliv znaku trestného činu (ostatně obvinění to vesměs ani netvrdili). Ani opačné skutkové zjištění v tomto směru by totiž nevylučovalo závěr o spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, ale ani závěr o naplnění znaku organizované skupiny. 66. K problematice spolupachatelství v nastíněném směru (vzájemné znalosti spolupachatelů) lze jen zcela ve stručnosti odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 7 Tdo 795/2021, publikované pod č. 25/2022 Sb. rozh. tr., podle nějž společné jednání spolupachatelů ve smyslu § 23 tr. zákoníku nemusí probíhat současně (ale postačí bezprostřední časová návaznost jednotlivých aktivit spolupachatelů) a zároveň není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, ba dokonce není ani třeba, aby se osobně stýkali a znali se, postačí (zvláště u určitého typu trestné činnosti) i jejich styk virtuální, zároveň okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj vlastní prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem pachatelům společný. V nyní projednávaném případě bylo bez pochyb prokázáno, že obvinění o sobě navzájem věděli, jejich činnost na sebe bezprostředně navazovala, není nezbytné, aby se v jeden okamžik všichni sešli a společně se dohodli, postačí, zprostředkoval-li vzájemnou předchozí dohodu o společné trestné činnosti některý z nich (v tomto směru obviněný A. O. předával informace prostřednictvím D. B. R. R. a P. H., který informoval Tomáše Višňáka, jenž byl ve spojení s dalšími obviněnými). Uznává se, že postačí i konkludentní dohoda spolupachatelů, kteří si ale musí být vědomi alespoň možnosti, že jednání ostatních směřuje ve spojení s jejich jednáním vlastním ke spáchání konkrétního trestného činu, a pro ten případ jsou s tím srozuměni. Více k tomu viz např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 321. 67. Podobně nedůvodná, kdyby měla pravdivý základ, by byla zmíněná námitka i v případě naplnění znaku organizované skupiny, protože ani u tohoto zákonného znaku se nežádá osobní znalost ostatních členů organizované skupiny. Platí-li uvedená teze u spolupachatelství, platí i zde u tohoto volnějšího svazku (organizované skupiny) tím spíše – argumentum a maiore ad minus, tj. od většího k menšímu, protože za členy organizované skupiny se mohou počítat i účastníci v širším slova smyslu, tj. organizátoři, návodci či pouzí pomocníci (viz rozhodnutí č. 22/2011-I. Sb. rozh. tr.). Dokonce podle judikatury tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání ani skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1472/2017). Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti při realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. V této spojitosti lze odkázat třeba i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 155/2018, podle nějž pro naplnění znaku organizované skupiny je třeba spolupráce nejméně tří osob, avšak není nutné, aby všechny zúčastněné osoby byly ztotožněny nebo aby se všechny osoby účastnily hlavní trestné činnosti nebo ji alespoň znaly, když postačuje dílčí jednání i méně závažného charakteru, jež ale v rámci plánovitosti a koordinovanosti organizované skupiny zajišťuje dosažení cíle; pro účast na organizované skupině pak není třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem, nemusí být přímo členem skupiny, je-li na její činnost navázán. Odkázat by bylo možno i na další dlouhou řadu rozhodnutí k pojmu organizované skupiny – z publikovaných vedle již zmíněného rozhodnutí č. 22/2011-I. Sb. rozh. tr., srov. zejména rozhodnutí č. 53/1976-II., č. 45/1986 a č. 33/2023 Sb. rozh. tr. 68. Z jiné skutkové verze vycházejí též veškeré námitky obviněných ohledně jejich účasti na podvodném jednání popsaném pod bodem 3 výroku rozsudku soudu prvního stupně. S těmito námitkami se též již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů, na jejichž odůvodnění lze odkázat (zejména str. 36-38 a 45-47 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dokazováním bylo jasně prokázáno, že obviněný Tomáš Višňák si byl dobře vědom, že na plnění v plném rozsahu i za neposkytnuté služby nemá nárok, proto také po dohodě s ostatními obviněnými uváděl zjevně nepravdivé údaje ve fakturaci o rozsahu poskytnutých služeb (skutečně odjetých kilometrů), kterými klamal zaměstnance poškozených Českých drah, svědka J. N., který měl na starosti kontrolu fakturace před jejím proplacením. 69. Do dalších dvou, relativně samostatných částí odůvodnění pak Nejvyšší soud vyčlenil další společné námitky obviněných, které také neodpovídaly uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, nicméně jde o jinou oblast námitek, než které byly dosud vypořádávány. Jednak jde o zpochybnění řádnosti procesního postupu soudu prvního stupně při využívání tzv. konsenzuálních způsobů řešení trestních věcí (a ve spojitosti s tím i důkazu v podobě výpovědi spolupracujícího obviněného), jednak jde o námitky proti výroku o trestu. 2. K námitkám porušení práva na spravedlivý proces ve spojitosti s konsenzuálními způsoby řešení trestních věcí a institutem spolupracujícího obviněného 70. Nelze ani přisvědčit opakované námitce přednesené především obviněným A. O., že v řízení bylo porušeno právo na presumpci neviny a že by odsouzení dovolatelů odporovalo judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ELSP“), zejména jeho rozsudku ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19. V tomto smyslu zmíněný obviněný vytýkal, že obviněný D. B. uzavřel se státním zástupcem „luxusní“ dohodu o vině a trestu, že doznáním a přijetím verze tohoto obviněného byly svedeny orgány činné v trestním řízení, které pak akceptovaly tuto verzi a musely ji přijmout i u ostatních obviněných, aby nedošlo k jejich blamáži. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů nesprávně dospěly k rozhodnutí o vině obviněného, ale i ostatních spoluobviněných, na základě výpovědi D. B. v návaznosti na to, že mu byl přiznán status spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř. Obviněný také namítal, že i když ostatní spoluobvinění byli v souvislosti s prohlášením viny vyčleněni do samostatných řízení, napadený rozsudek vycházel při zjištění důkazní situace z jejich prohlášení jako již prokázaných skutkových tvrzení a zahrnul jej jako pachatele do výroku o vině. Výsledkem má pak podle obviněného být absolutní nemožnost proti němu dále vést trestní řízení a v něm jej odsoudit. 71. K tomu je třeba připomenout, že obviněný byl původně stíhán společně s ostatními spoluobviněnými (včetně obviněných D. B., R. R. a P. H.). V návaznosti na spolupráci s orgány činnými v přípravném řízení (policejním orgánem, resp. státním zástupcem), jejíž součástí bylo i úplné doznání obviněného v rámci jeho výslechu, byl obviněnému D. B. přiznán status spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř., státní zástupce s ním sjednal dohodu o vině a trestu (na rozdíl od ostatních obviněných), a proto jeho věc pak byla vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání, v takto samostatně vedeném řízení pak byla dohoda o vině a trestu k návrhu státního zástupce schválena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 9 T 70/2023. 72. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolací námitky uplatněné obviněným A. O., jíž byla zpochybněna spravedlivost procesu vedeného proti němu, si opatřil a k důkazu provedl i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 9 T 70/2023 (týkající se obviněného D. B.) a taktéž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 9 To 107/2023 (týkající se spoluobviněných P. H. a R. R.). Třebaže námitka obviněného A. O., nebyla pregnantně formulována, obviněný nezpochybňoval nepodjatost členů soudního tělesa, tudíž ani neuplatňoval jediný dovolací důvod, který v této spojitosti mohl mít relevanci, a sice důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (a není ani úkolem Nejvyššího soudu jakkoliv za obviněného dovolání domýšlet a doplňovat), Nejvyšší soud se stručně k uvedené námitce obviněného vyjádří. 73. Rozhodnutí ESLP ve věci Mucha proti Slovensku, na které odkazoval obviněný A. O. je jedním z dlouhé řady rozhodnutí k využívání tzv. konsenzuálních způsobů řešení trestních věcí, mezi něž lze zařadit především dohodu o vině a trestu. Využití těchto zvláštních způsobů řízení je možné nejen u nás, počítá se s nimi i v zahraničí, proto k nim též existuje bohatá judikatura nejen ESLP, ale i Soudního dvora Evropské unie (dále též jen SD). Nejde tedy o zapovězené instituty, nicméně lze dovodit jejich určité limity, zejména pak při jejich využívání v tzv. skupinových věcech. Odkázat přitom lze zejména na rozsudky ESLP ze dne 27. 2. 2014 ve věci Karaman proti Německu, č. 17103/10, dále ze dne 12. 11. 2019 ve věci Adamčo proti Slovensku, č. 45084/14, ze dne 16. 2. 2021 ve věci Meng proti Německu, č. 1128/17, ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, č. 63073/19, ze dne 6. 3. 2025 ve věci Gorše proti Slovinsku, č. 47186/21 a zejména pak ze dne 3. 6. 2025 ve věci Bouša proti České republice, č. 34067/23, ale i na rozsudek SD ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. C-440/19, nebo rozsudek SD ze dne 5. 9. 2019 ve věci C-377/18. Z těchto rozhodnutí lze dovodit, že rozhodně není zapovězeno využít dohody o vině a trestu i v tzv. skupinových věcech, a to nejen tehdy, souhlasí-li všichni obvinění s návrhem veřejného žalobce (státního zástupce), ale i tehdy, souhlasí-li s ním jen některý z obviněných, zatímco jiní proti žalobnímu návrhu vystupují. Pro tyto případy se pak vyvinula judikatura, která se týká především otázky, může-li soud ve stejném složení, v jakém souhlasil s dohodou o vině a trestu, rozhodovat ve věci samé (tj. o vině a trestu) v řízení proti ostatním spoluobviněným. Ani to však podle ESLP samo o sobě není porušením práva na spravedlivý proces, pokud ovšem soud v tomto směru dodrží výslovně formulované zásady plynoucí z pravidel spravedlivého procesu. Po soudu se (ve stručnosti řečeno) především požaduje, aby v takovém případě předcházel vzniku objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti členů rozhodujícího soudního tělesa. 74. Tyto požadavky plynoucí z judikatury ESLP a SD plně akceptovaly i české soudy, Ústavní soud tak učinil například v usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV ÚS 1340/22, v usnesení ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3329/24, nebo v usnesení ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 1941/24. V případě judikatury Nejvyššího soudu lze odkázat především na jeho usnesení ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, které bylo uveřejněno pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr. s touto právní větou (jako přímou reakcí na rozhodnutí ve zmíněné věci Mucha proti Slovensku): „Důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného není bez dalšího zjištění, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká. Přitom jsou významné především použité slovní formulace a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění.“ 75. Obecné zásady týkající se požadavku na projednání věci nestranným soudem byly v judikatuře shrnuty především v rozsudku ESLP ve věci Meng proti Německu (č. 1128/17, rozsudek ze dne 16. února 2021, § 42–52). Ve vztahu k projednávané věci soud poznamenal, že ačkoli rozhodoval ve věci stěžovatele a jeho spolupachatelů vnitrostátní soud ve stejném složení, byl tento senát složen z profesionálních soudců, u nichž je namístě předpokládat, že by měli vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být schopni odlišit závěry, ke kterým dospěli v různých řízeních. Rozhodující senát navíc odsuzujícími rozsudky, kterými byly schváleny dohody o vině a trestu spolupachatelů, nebyl ve věci stěžovatele nijak vázán. V trestním řízení proti stěžovateli byly provedeny i jiné důkazy, které rozhodující senát vedly k vlastním skutkovým a právním zjištěním a závěrům. Navzdory těmto relevantním skutečnostem však soud musí přezkoumat, zda předchozí rozsudky týkající se spolupachatelů obsahovaly zjištění, která skutečně předjímala otázku stěžovatelovy viny. Tyto závěry přitom ESLP dále rozvedl ve svém pozdějším rozsudku ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19 (zejména v bodech 49. až 64.), posléze ve věci Gorše proti Slovinsku, č. 47186/21 a především v návaznosti na tuzemskou právní úpravu (a též nejnověji) ve věci Bouša proti České republice, č. 34067/23. 76. Z označené judikatury přitom plynou zobecňující závěry, které přenesl Nejvyšší soud i do právní věty shora zmíněného rozhodnutí uveřejněného pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr. Předně pouhá skutečnost, že soudce již dříve rozhodoval o stejném trestném činu, nemůže být považována za důvod obav o jeho nestrannosti (Meng proti Německu, § 49), avšak otázka nestrannosti soudce vyvstává tam, kde již dřívější rozsudek obsahuje podrobné posouzení úlohy osoby následně souzené, což by mohlo být považováno za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení a mohlo by tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má od samého počátku zaujatý názor na meritum věci (tamtéž). Proto by další osoby, kterých se rozhodnutí netýká a které budou ještě dále souzeny, měly být uváděny v popisu skutku jen ve skutečně nezbytných případech (zejména odráží-li se jejich účast i v právní kvalifikaci činu osoby, jíž se rozhodnutí týká), navíc je třeba popis skutku formulovat jednoznačně tak, že jejich vina doposud nebyla prokázána, že jich se takové rozhodnutí netýká, naopak ohledně nich se povede ještě další řízení. Záležet přitom bude i na dalších formulacích, a to nejen ve výroku rozhodnutí, ale i v jeho odůvodnění, z nichž může vyplývat závěr, nakolik si soud již předem o věci učinil názor a nemůže o ostatních objektivně rozhodnout. 77. Jde-li o nyní projednávanou věc, Nejvyšší soud se podrobně seznámil i s rozhodnutími učiněnými ohledně dalších osob (původně spoluobviněných D. B., R. R. a P. H.) a dospěl k závěru, že nároky plynoucí ze shora označené judikatury byly plně respektovány a že ve věci dovolatelů nerozhodoval jen z nastíněného důvodu vyloučený (předpojatý) soud. Ohledně dovolatelů i zmíněných obviněných rozhodoval vždy smíšený (laický) senát, jehož předsedou byl vždy JUDr. Lukáš Svrček a jednou přísedící vždy Mgr. Bc. Petra Dostálek, druhým přísedícím byla dvakrát Mgr. Bohumila Turzó (rozsudky ze dnů 28. 6. 2023 a 8. 11. 2023) a jednou Mgr. Pavel Švásta (rozsudek ze dne 24. 11. 2023). Nejprve Obvodní soud pro Prahu 1 v hlavním líčení svým rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 9 T 70/2023, schválil dohodu o vině a trestu mezi státním zástupcem a obviněným D. B., poté rozhodl rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 9 T 10/2023, na základě provedeného dokazování ohledně dovolatelů a dalších obviněných (viz shora bod 1. tohoto usnesení) a konečně pak rozsudkem ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 9 T 107/2023, schválil dohodu o vině a trestu mezi státním zástupcem a R. R. a P. H. Je tak zřejmé, že relevantní ve smyslu shora označené judikatury ESLP, SD, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je toliko rozsudek předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé v nyní projednávané věci dovolatelů, tj. rozsudek, jímž byla schválena dohoda o vině a trestu mezi státním zástupcem a obviněným D. B. (schválení dohody o vině a trestu mezi státním zástupcem a obviněným R. R. a P. H. totiž následovalo až po rozhodnutí v nyní projednávané věci). Přitom zmíněný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci D. B. neobsahuje odůvodnění (v souladu s § 129 odst. 2 tr. ř.), lze tak vycházet toliko z popisu skutku v jeho výrokové části. V něm je přitom zcela jasně deklarováno, že dovolatelů, třebaže byli uvedeni v popisu skutku (už jen s ohledem na trestnou součinnost v podobě spolupachatelství a členství v organizované skupině), se toto rozhodnutí netýká a že „o jejich vině dosud nebylo zákonným způsobem rozhodnuto“ a že jejich „jednání bude předmětem dalšího dokazování“, což zaznělo jednak na počátku úvodní části i na jejím konci, navíc toto vyjádření bylo zvýrazněno tučným písmem. Takové vyjádření se doposud uznává jako dostatečné, aby jím soud deklaroval, že o vině těchto osob nyní nerozhoduje, neučinil si o jejich vině předběžný názor, a není tak ani vyloučen z dalšího řízení jich se týkajícího. 78. Obvodní soud pro Prahu 1 tak ani rozsudkem o schválení dohody o vině a trestu obviněného D. B. nezavdal pochybnosti o tom, že by nemohl o vině obviněného A. O., popř. dalších dovolatelů, nestranně rozhodnout. Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal porušení zásady presumpce nevinny ve vztahu k obviněnému, jakož ani k dalším spoluobviněným. Touto námitkou obviněného se navíc dostatečně zabýval již i odvolací soud v bodě 32. na str. 17 odůvodnění svého rozsudku (ve shodě se soudem prvního stupně neshledal porušení práva na spravedlivý proces ani porušení presumpce neviny). 79. Kromě toho tedy, že žádný z obviněných neuplatnil jediný relevantní dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který by býval v této spojitosti mohl být vznášen, veškeré námitky týkající se porušení presumpce neviny jen proto, že soud rozhodoval i o dalších obviněných, nemohly obstát, soudům nižších stupňů nelze v tomto směru ničeho vytknout, neboť závěry plynoucí z judikatury plně respektovaly. Námitky obviněného A. O., i kdyby byly podřazeny pod správný dovolací důvod, by nemohly být akceptovány, neboť by byly zjevně neopodstatněné. 80. Ani námitky obviněného A. O. vůči výpovědi D. B., resp. jeho využití jako spolupracujícího obviněného, neodpovídají uplatněným ani jiným dovolacím důvodům a ani nemají opodstatnění. Institut spolupracujícího obviněného je součástí českého právního řádu od roku 2010 (po novelizaci trestního řádu zákonem č. 41/2009 Sb.), je považován za legitimní nástroj trestního řízení vyhovující požadavkům právního státu, nicméně se uznává, že je třeba pečlivě hodnotit výpověď spolupracujícího obviněného z hlediska jeho osobnostních rysů, jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnosti jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci (viz např. nález ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13, uveřejněný ve svazku 72 pod č. 4/2014 na str. 575 Sbírky nálezů a usnesení). Tomu zejména soud prvního stupně dostál, skutkové závěry rozhodně neopřel jen o výpověď tohoto obviněného, ale o celou řadu dalších důkazů, a to výpovědi ostatních obviněných, svědků, ale i listinné důkazy (viz str. 11 a násl., zejména pak str. 34 a násl. odůvodnění jeho rozsudku), takže výpověď spolupracujícího obviněného nestála osamoceně a ani nebylo podezření na její účelovost (viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012). Ani v tomto ohledu proto neshledal dovolací soud porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces. 3. K námitkám nepřiměřenosti trestů 81. Pokud šlo o uložený trest, obviněný A. O. také namítal, že mu byl uložen nepřiměřený trest, neboť měl být uložen mírnější oproti spoluobviněnému Tomáši Višňákovi, kterého považoval za hlavní figuru. Nepřiměřenost trestu namítal i obviněný Ing. Tomáš Roubiček a obviněná právnická osoba – obchodní společnost VIP line. 82. K tomu je třeba uvést, že námitka týkající se přiměřenosti sankcí, tedy i uloženého trestu, nenaplňuje žádný dovolací důvod. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obvinění neuplatnili a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. 83. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 84. Jen snad nad rámec výše uvedeného lze uvést, že otázka míry angažovanosti jednotlivých obviněných a významu jejich role při páchání trestné činnosti je otázkou především skutkovou, tudíž neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům. Kromě toho Nejvyšší soud musí dát za pravdu soudům nižších stupňů, pokud právě obviněného A. O. braly jako klíčovou figuru celé trestné činnosti, bez níž by k většině trestné činnosti vůbec nemohlo dojít, plyne to již jen z jeho postavení osoby zastupující veřejného zadavatele veřejné zakázky, vyhlašovatele veřejné soutěže, člena hodnotící komise, zároveň i administrátora veřejných zakázek, osoby s důvěrou zaměstnavatele, u které se předpokládá vyšší morální integrita, zejména čestnost a poctivost při postupech při zadávání veřejných zakázek, jakož i loajalita k zaměstnavateli, kterého naopak obviněný umožnil poškozovat ku prospěchu dalších osob. 85. Podobně zcela neakceptovatelné jsou i výhrady zbylých dvou obviněných, kteří zpochybňovali přísnost jim uložených peněžitých trestů. Je třeba upozornit, že jim tento druh trestu považovaný u fyzických osob za alternativní, byl uložen ve výměře blízké samé dolní hranici zákonné trestní sazby za relativně závažnou hospodářskou trestnou činnost spočívající v nezákonném ovlivňování zadávání veřejných zakázek. Trest takto vyměřený rozhodně nelze považovat za excesivně přísný. Jen jako poznámku na okraj lze uvést, že jedinou relevantní námitku, kterou by bylo možno proti peněžitému trestu v dovolacím řízení uplatnit v podobě jeho nedobytnosti (viz rozhodnutí č. 9/2018-I. Sb. rozh. tr.), obvinění neuvedli, nezmínili ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který by této námitce odpovídal. Přitom uvedení dovolacího důvodu a jemu odpovídající námitky je obligatorní náležitostí dovolání (§ 265f tr. ř.), jeho absenci není možno za obviněné domýšlet (dovolací řízení je založeno na principu vázanosti podaným dovoláním, nikoli na principu revizním). 4. K námitkám nesprávné právní kvalifikace 86. Obviněný A. O. nesouhlasil se závěrem soudů nižších stupňů ohledně právní kvalifikace trestných činů, kterými byl uznán vinným. Kromě většiny námitek spočívajících v nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, zpochybnil obviněný též správnost použité právní kvalifikace na závěry učiněné soudy nižších stupňů, konkrétně pak ustanovení § 256 tr. zákoníku. 87. Obviněný právně relevantně namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku pod body 1, 4-7 a 9-10 jako zločinu zjednávání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku v důsledku nesprávného posouzení znaků objektivní stránky tohoto trestného činu. Obviněný opakovaně nesouhlasil s tím, že by spoluobviněným poskytl informace, které by byly schopné zjednat komukoliv výhodu, neboť jím poskytnuté informace byly v podstatě nepravdivé z důvodu jejich neaktuálnosti, a proto i zcela nevyužitelné, obviněný je poskytoval jen proto, aby se zalíbil ostatním spoluobviněným. Pokud popíral, že za poskytnuté informace obdržel jakoukoliv finanční odměnu, šlo o námitku vadného skutkového zjištění, která neodpovídá úzce vymezenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívajícímu v nesprávném právním posouzení skutku, naopak spadá do skupiny námitek vymezených shora, směřujících proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, které byly vyhodnoceny jako neodpovídající dovolacím důvodům. Stejně je tomu s jeho výhradami proti závěru soudů nižších stupňů o jeho úmyslném zavinění, které též spočívaly v neakceptování skutkových předpokladů, o čem všem měl povědomí. Podobně tomu bylo s námitkami proti závěru, že jednal jako člen organizované skupiny, když většinu jejích členů ani neznal (k tomu též viz výše). Jak již bylo uvedeno, většina těchto námitek obviněného představuje pouhou polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom jednoznačně vyplývá, na základě jakých důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků dospěly soudy k závěru, že obviněný jako zaměstnanec poškozené, která byla vyhlašovatelem veřejné soutěže, zároveň jako člen hodnotící komise, záměrně po předchozí domluvě s ostatními spoluobviněnými poskytoval spoluobviněným neveřejné informace ohledně veřejných zakázek s úmyslem narušit rovnost soutěžitelů (uchazečů o veřejné zakázky). V rozhodnutích soudů nižších stupňů je jasně popsáno, jak tyto důkazy soudy hodnotily, co z nich vyplývá a z jakého důvodu se přiklonily k verzi obžaloby, resp. proč považovaly verzi obhajoby za vyvrácenou. V tomto ohledu opět postačí odkaz na rozhodnutí soudů nižších stupňů. 88. Zbývá tak vypořádat námitku, že poskytnuté informace nikomu nemohly prospět, tedy že jejich sdělením nemohl žádnému ze soutěžitelů zjednat výhodu či prospěch. V daném případě bylo obviněnému kladeno za vinu, že společným jednáním v souvislosti se zadáním veřejných zakázek (s předmětem plnění v podobě zajištění náhradní autobusové dopravy při plánovaných drážních výlukách zadavatele Českých drah) v úmyslu opatřit sobě a jinému prospěch zjednal některému dodavateli přednost na úkor jiných dodavatelů, čin spáchal jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel veřejné soutěže a člen organizované skupiny (body 4-6, 7, 9-10), a též žádal za těchto okolností majetkový prospěch (bod 1), přičemž k dokonání dílem došlo (body 1, 7) a dílem nedošlo (body 4-6, 9-10). 89. Nejvyšší soud pro úplnost a jen ve stručnosti připomíná, že skutková podstata podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku nemá tzv. blanketní nebo odkazovací dispozici, neodkazuje na zákon o veřejných zakázkách ani na žádný jiný zákon (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, uveřejněné pod T 1208 v sešitě 57 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Objektem trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele). Zadáním veřejné zakázky je rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s vybraným uchazečem, uskutečněné v zadávacím řízení. Jednání podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku spočívá ve zjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby na úkor jiných soutěžitelů. Předností je tu jakékoli zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo některého z účastníků veřejné dražby, pokud jde o časový předstih. Může se jednat o časový předstih v tom smyslu, že některým dodavatelům, soutěžitelům nebo účastníkům je termín zahájení zadávacího řízení, veřejné soutěže či veřejné dražby oznámen dříve, ještě předtím než jsou veřejně vyhlášeny, což jim umožní se na ně lépe připravit (např. u zadávacího řízení se připravit na jednání nebo na podání nabídek, u veřejné soutěže mají lepší možnost zpracovat svůj návrh smlouvy či svůj projekt navrhovaný ve veřejné soutěži nebo u veřejné dražby si mohou již zajistit vyšší úvěry zpracováním podnikatelských záměrů apod.). Tento časový předstih může být ještě zvýrazněn pozdním oznámením zahájení zadávacího řízení, veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Časový předstih však může být i při vlastním průběhu zadávacího řízení, dražby nebo soutěže, např. veřejná dražba může začít dříve, než bylo stanoveno, když nejsou ještě přítomni všichni účastníci, kteří se jí chtěli zúčastnit. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují některého či některé dodavatele, soutěžitele nebo účastníky před ostatními. Může to být např. u zadávacího řízení stanovení výhodnějšího způsobu podání nabídky pro některého dodavatele (uchazeče), sdělení mu určitých bližších podmínek nebo realizačních či cenových nabídek jiných dodavatelů. Dále u veřejné soutěže to pak může být stanovení výhodnějšího způsobu podávání návrhu, sdělení bližších podrobností o předpokládaném investičním celku nebo o přírodních podmínkách, ve kterých bude stavba realizována apod., jen některým účastníkům soutěže, ale i sdělení údajů o návrzích smluv (zejména nabízené ceny) jiných uchazečů atd. K tomu lze odkázat na odbornou literaturu – viz např. ŠÁMAL, P., ŘÍHA, J. § 256. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3405 a násl., marg. č. 5. 90. Soudu prvního stupně by snad bylo možno vytknout, že ze dvou alternativně stanovených znaků (přednost nebo výhodnější podmínky) nesprávně zvolil ten prvý, tedy že obviněný zjednal některému dodavateli přednost na úkor jiných dodavatelů, zatímco správně měl být zvolen znak druhý. Takto ovšem obviněný své námitky neformuloval, on vůbec zpochybňoval, že by komukoliv zjednal jakoukoliv výhodu či přednost, nadto ani kdyby důvodně uvedeným způsobem zpochybnil správnost právní věty, nebyl by to pro Nejvyšší soud důvod ke kasačnímu zásahu, neboť nápravou této vady (záměnou jednoho znaku za druhý alternativní) by nedošlo vůbec ke změně právní kvalifikace jeho jednání a nemohl by takový postup zásadně ovlivnit postavení obviněného, zároveň tato posuzovaná otázka není po právní stránce zásadního významu [srov. § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.]. Podle respektované odborné literatury (viz výše) i uznávané judikatury se totiž zjednáním přednosti, jak bylo uvedeno výše, rozumí jakékoli zvýhodnění dodavatele (popř. soutěžitele nebo účastníka dražby) v čase, tj. např. sdělením podmínek veřejného zadávání v předstihu jen některým dodavatelům, sdělením o úmyslu vyhlásit veřejnou zakázku, předčasným zahájením dražby bez účasti všech účastníků apod. Jde tedy jen o časový předstih. Podle Nejvyššího soudu však obviněný A. O. neposkytl zvýhodněným soutěžitelům časovou přednost, neboť dodavatelé znali veškeré potřebné podmínky soutěže stejně dlouho jako nezvýhodnění dodavatelé, ani jim v jiném okamžiku nebyla poskytována jiná časová přednost. Šlo ale o výhodnější podmínky, tedy o jinou výhodu, kterou je třeba vykládat šířeji a do níž je nutné zahrnout všechna další související jednání, která zlepšují situaci oproti jiným nezvýhodněným dodavatelům (soutěžitelům či účastníkům veřejné dražby). Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují jednoho či více dodavatelů, soutěžitelů nebo účastníků před ostatními, takže dochází k porušení základních principů soutěže, jako je transparentní, rovné a nediskriminační zacházení, jak vyplývá v případě veřejných zakázek z § 6 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších změn (dále ve zkratce též jen „ZZVZ“). Může to být např. u zadávacího řízení stanovení výhodnějšího způsobu podání nabídky pro některého dodavatele (uchazeče), sdělení mu určitých bližších podmínek, ale též sdělení cenových nabídek jiných dodavatelů, jako tomu bylo právě v projednávaném případě. 91. Sdělení cenových nabídek konkurujících uchazečů o veřejnou zakázku (dodavatelů) je typickým zakázaným jednáním porušujícím základní zásady zadávání veřejných zakázek ve smyslu § 6 ZZVZ, tedy porušení principu rovného zacházení, porušení zásady transparentnosti a zákazu diskriminace. Takové jednání samo o sobě závažným způsobem narušuje rovnost uchazečů o veřejnou zakázku, protože jen někteří zvýhodnění dodavatelé mají přístup ke konkurenčním nabídkám, mohou tak svou vlastní nabídku přizpůsobit ostatním tak, aby nabídli ještě nejvyšší možnou cenu, která ale zároveň bude nižší, než je dosavadní nejnižší nabídka. Je samozřejmě věcí každého konkrétního řízení, kdy je pro zvýhodněného dodavatele nejvhodnější takovou informaci protiprávním způsobem získat, kolik času sám potřebuje na doplnění přizpůsobených cen (či jiných klíčových parametrů) vlastní nabídky, aby ji ještě stihl podat ve stanovené lhůtě. Tento okamžik se pochopitelně musí velmi blížit konci lhůty stanovené pro podávání nabídek, aby se co nejvíce eliminovalo riziko, že se do soutěže o veřejnou zakázku přihlásí další uchazeči. Námitkám obviněného (i z hlediska hmotněprávního zjevně neopodstatněným) ani neodpovídají skutková zjištění učiněná v této věci, neboť prokazatelně byly jím poskytnuté informace v některých případech relevantně využitelné, když na jejich základě došlo k manipulaci s veřejnou zakázkou tím, že později vítězný spoluobviněný Tomáš Višňák jako dodavatel upravil své cenové nabídky, aby zvítězil. Ovšem ani skutečnost, že poskytnutí informací z různých důvodů se ukázalo jako dostatečné proto, aby takto zvýhodněný dodavatel zvítězil v soutěži o veřejnou zakázku, samo o sobě neznamená, že by znak zvýhodnění nebyl naplněn. 92. Nezbytnou podmínkou pro vyvození trestní odpovědnosti je též úkor (tj. nevýhoda) jiných dodavatelů (nebo soutěžitelů). Pachatel poskytnutím přednosti či výhodnějších podmínek některému z dodavatelů (či soutěžitelů) musí též zhoršit postavení ostatních dodavatelů (nebo soutěžitelů), tedy především zbývajících účastníků zadávacího řízení na veřejnou zakázku (popř. obecně veřejné soutěže), ale případně i těch, kterým je účast na nich jednáním pachatele znemožněna. Porušuje se tak opět princip rovného zacházení a zákazu diskriminace. V daném případě úkor spočíval v tom, že ostatní účastníci zadávacího řízení ke stejným informacím neměli přístup a nemohli svoje nabídky upravit tak, aby jejich cena byla nejvýhodnější (soutěž neprobíhala otevřeně jako při veřejných dražbách, ale utajeně s tím, že každý má nabídnout takovou cenu a podmínky, za kterých je ještě ochoten zakázku splnit, bude-li zároveň jeho nabídka pro veřejného zadavatele nejvýhodnější). 93. Navíc základní skutková podstata uvedeného trestného činu nevyžaduje (kromě zmíněného úkoru) žádný další výsledek v podobě způsobení škody či získání prospěchu. V tomto ohledu postačí úmysl pachatele přesahující objektivní stránku toliko směřující ke způsobení škody jinému či získání prospěchu (znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch“). Ovšem v tomto případě dokonce byla materiální škoda kvantifikována, bylo možno v penězích přesně stanovit, do jaké míry byl veřejný zadavatel (poškozené České dráhy) jednáním obviněných poškozen. 94. Obviněný A. O. při svém jednání využíval své