Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 5 Tdo 6/2026 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:28. 1. 2026 Spisová značka:5 Tdo 6/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:5.TDO.6.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Usmrcení z nedbalosti Subjektivní stránka Doprava Dotčené předpisy:§ 265k odst. 1,2 tr. ř. § 265l odst. 1 tr. ř. § 143 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 6/2026-446 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 10 To 253/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 48/2025, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 10 To 253/2025. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 15. 7. 2025, sp. zn. 2 T 48/2025, byl obviněný V. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Podstata tohoto trestného činu spočívala ve stručnosti v tom, že dne 10. 8. 2024 v 15:25 hodin na pozemní komunikaci I. třídy č. XY v km 112.98 v katastru obce XY jel obviněný jako řidič traktoru tov. zn. New Holland, reg. zn. XY, za kterým byl připojen traktorový přívěs tov. zn. BSS, reg. zn. XY, ve směru na XY. Následně odbočoval vlevo na místo mimo pozemní komunikaci, dával znamení o změně směru jízdy levým ukazatelem, zpomalil rychlost jízdy a započal odbočovací manévr vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci. Obviněný však nedbal zvýšené opatrnosti a ohrozil předjíždějícího motocyklistu O. P. jedoucího na motocyklu tov. zn. Triumph Speed Triple 1200 RS, reg. zn. XY, který předjížděl traktor na přímém a přehledném úseku komunikace. Poté došlo ke kontaktu levé boční části traktorového nakladače s pravou boční částí motocyklu, k následnému pádu řidiče motocyklu do levého silničního příkopu a nárazu do vzrostlého stromu. Obviněný tím způsobil řidiči motocyklu smrt, neboť porušil ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). 2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému uložen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Zároveň byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky náhradu škody ve výši 16 657 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. P., A. P. a AAAAA (pseudonym), odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný a poškození M. P., A. P. a AAAAA. Krajský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného i poškozených svým rozsudkem ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 10 To 253/2025, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ve výroku o náhradě škody a ve výroku, jímž byli výše jmenovaní poškození odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a trestu odvolací soud nově rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody a nemajetkové újmy ve vztahu ke všem poškozeným. Obviněnému tak byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky škodu ve výši 8 325,50 Kč, poškozenému M. P. nemajetkovou újmu částkou ve výši 433 410 Kč spolu s 11,5% ročním úrokem z prodlení od 17. 7. 2025 do zaplacení, poškozené A. P. nemajetkovou újmu částkou ve výši 433 410 Kč spolu s 11,5% ročním úrokem z prodlení od 17. 7. 2025 do zaplacení a poškozené AAAAA nemajetkovou újmu částkou ve výši 433 410 Kč spolu s 11,5% ročním úrokem z prodlení od 17. 7. 2025 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání obviněného 4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 10 To 253/2025, podal obviněný V. K. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nesouhlasí s právním hodnocením soudů nižších stupňů, že se dopustil přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho přesvědčení nešlo o trestný čin. 5. Obviněný považuje za nesprávné závěry soudů nižších stupňů spočívající v tom, že nedbal přiměřené opatrnosti, neboť měl počítat s tím, že jiný účastník silničního provozu může porušit nějakou svou povinnost. Soudy však neuvedly, jaké konkrétní jednání obviněného by bylo podle nich v dané situaci správné a optimální, resp. jak by měla vypadat přiměřená opatrnost v daném konkrétním případě. Obviněný započal se samotným odbočením vlevo, když si byl jistý, že není předjížděn zleva a v protisměru nejede jiné vozidlo. Obviněný tedy postupoval tak, jak mu ukládá zákon o silničním provozu. Náhle se však z jeho levé strany objevil poškozený, jenž obviněného nedovoleně předjížděl navzdory zapnutému levému směrovému ukazateli, který byl prokazatelně zapnutý již po nějakou dobu, jak vyplývá i z výpovědí svědků. Poškozený navíc předjížděl traktor řízený obviněným v daném místě nedovolenou rychlostí. Nadto nebylo ani prokázáno, že by poškozený při předjížděcím manévru zapnul ukazatel směru jízdy. Podle obviněného nelze povinnost přiměřené opatrnosti vykládat tak, že by každý účastník silničního provozu měl vždy předpokládat, že všichni ostatní účastníci budou porušovat pravidla silničního provozu. Nicméně soudy v případě obviněného uplatnily přesně tuto interpretaci a svým extenzivním výkladem ustanovení § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu kladou na obviněného nepřiměřené nároky. 6. Obviněný ve svém dovolání odkázal na doplnění svého odvolání ze dne 1. 9. 2025, kde poukázal na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15), která se týká principu tzv. omezené důvěry v dopravě. Odvolací soud se však k těmto skutečnostem dostatečně nevyjádřil. 7. Podle obviněného nebyla naplněna ani subjektivní stránka skutkové podstaty projednávaného trestného činu, neboť při samotném odbočovacím manévru nijak nepochybil a splnil všechny požadavky, které zákon o silničním provozu klade na řidiče, resp. které bylo možné v dané konkrétní situaci po něm požadovat. To vyplývá i z provedeného dokazování. 8. Obviněný upozornil na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který zde konstatoval povinnost poškozeného plně se věnovat řízení motorového vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, z čehož vyplývá, že si měl být vědom toho, že obviněný měl zapnutý levý ukazatel směru. Obviněný v této souvislosti odkázal na ustanovení § 17 odst. 5 zákona o silničním provozu, podle něhož nesmí řidič předjíždět mimo jiné tehdy, dává-li řidič vozidla jedoucího vpředu znamení o změně směru jízdy vlevo a není-li možné předjetí vpravo podle § 17 odst. 1 zákona o silničním provozu nebo předjetí v dalším volném jízdním pruhu vyznačeném na vozovce v tomtéž směru jízdy. Z prvně citovaného zákonného ustanovení obviněný vyvozuje, že poškozený porušil tuto svou zákonnou povinnost, a navíc porušil i ustanovení o nejvyšší povolené rychlosti jízdy. Proto obviněný nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, který zakládá trestní odpovědnost obviněného na tom, že jeho jednání bylo jednou z příčin škodlivého následku, přičemž šlo o příčinu podstatnou. Pokud by však poškozený dodržoval pravidla silničního provozu, tak by ke srážce nikdy nedošlo. Obviněný totiž prováděl manévr odbočování přesně tak, jak vyžadují pravidla silničního provozu. 9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 10 To 253/2025, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 15. 7. 2025, sp. zn. 2 T 48/2025, v celém rozsahu a aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání, případně aby Nejvyšší soud sám zprostil obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. a) III. Vyjádření státního zástupce k dovolání 10. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle jeho názoru pod dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ve svém dovolání uplatnil obviněný, lze podřadit jeho námitku směřující k tvrzenému nedostatku zavinění u přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména s akcentem na zachování potřebné míry opatrnosti při dovozování nedbalostního zavinění. Tyto námitky však státní zástupce nepovažuje za opodstatněné, neboť obviněný se jimi snaží o vyloučení své trestní odpovědnosti za nehodový děj, jehož následkem bylo usmrcení poškozeného jako účastníka silničního provozu, na němž měl mít poškozený významný podíl. Přitom jde o námitky, které obviněný uplatnil již v rámci své obhajoby v předchozích fázích trestního řízení a soudy se s nimi už vypořádaly. Jak dále státní zástupce zdůraznil, míra opatrnosti, kterou lze přičítat obviněnému jako pachateli trestného činu podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, se určuje souběhem objektivního a subjektivního hlediska při předvídání možnosti porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Přitom ani spoluzavinění poškozeného nevylučuje existenci nedbalostního zavinění na straně obviněného. 11. Přestože obviněný s dostatečným předstihem signalizoval změnu směru jízdy, samotná signalizace nezakládá absolutní nárok na přednost v jízdě a nezbavuje řidiče povinnosti provést manévr bezpečně. Skutečnost, že obviněný řídil traktor s připojeným přívěsem, navíc ještě objektivně zvyšovala nároky na jeho obezřetnost, neboť měl omezené manévrovací schopnosti a prodlouženou brzdnou dráhu. Obviněný byl povinen přizpůsobit jízdu aktuální dopravní situaci, zpomalit či zastavit traktor, bezprostředně před započetím manévru zkontrolovat prostor za ním a vyloučit ohrožení vozidel jedoucích za ním či jej předjíždějících. Pravděpodobnost takového jednání byla v projednávaném případě o to vyšší, když se za pomalu jedoucím traktorem vytvořila kolona vozidel, proto měl být obviněný při odbočování ještě ostražitější. Obviněný přesto zahájil odbočovací manévr v době, kdy ho poškozený na motocyklu předjížděl, a vjel mu bezprostředně do dráhy v protisměrné polovině vozovky, čímž došlo ke střetu. Kdyby obviněný zaregistroval motocykl řízený poškozeným a odložil odbočení vlevo, k nehodovému ději by nedošlo. 12. Pokud jde o námitku obviněného týkající se nepřiměřeně rychlé jízdy poškozeného, podle státního zástupce byla tato rychlost expertně zjištěna v rozmezí 89 až 109 km/h. Nešlo tedy o výrazně excesivní překročení povolené rychlosti na daném úseku, kde je stanoveno omezení na 90 km/h, nýbrž o překročení začínající za touto hranicí. Ve prospěch obviněného se přitom vycházelo z vyšší hodnoty uvedeného rozmezí jakožto rychlosti, při níž došlo k samotnému kontaktu. Jak navíc vyplývá ze znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, zpracovaného Ing. Zdeňkem Mrázkem, Ph.D., i kdyby poškozený dodržel maximální povolenou rychlost, nebyl by schopen zastavit motocykl před místem střetu. 13. Byť by bylo možné vytknout soudu prvního stupně nedostatek v kvantitativním určení podílu poškozeného na nehodovém ději v důsledku jeho vlastního nerespektování pravidel silničního provozu, tento podíl byl následně upřesněn odvolacím soudem, přičemž byl stanoven jako shodný, tedy na 50 %. Podle státního zástupce takový podíl poškozeného neznamená, že obviněný nenese žádnou odpovědnost, jelikož škodlivý následek může mít více příčin, jejichž část se přičítá také obviněnému. Spoluzavinění poškozeného navíc nevedlo ani k užití znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, když z dosavadní judikatury vyplývá, že významný podíl poškozeného na vzniku následku bude zpravidla vylučovat závěr o porušení důležité povinnosti řidiče, avšak nevede k vyloučení možnosti naplnění základní skutkové podstaty podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. 14. K odkazu obviněného na judikaturu Ústavního soudu státní zástupce dodal, že odvolací soud není povinen detailně reagovat na každou jednotlivou námitku obviněného, pokud se ztotožní se závěry soudu prvního stupně. Nález Ústavního soudu citovaný obviněným se vztahuje k uplatnění principu omezené důvěry v silničním provozu, jemuž soudy nižších stupňů věnovaly odpovídající pozornost jako stěžejnímu okruhu obhajoby obviněného. Podle státního zástupce tak nebyl závěr vyplývající z citovaného nálezu Ústavního soudu opomenut, neboť potvrzuje platnost principu omezené důvěry v dopravě, podle něhož se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla silničního provozu, pokud však z konkrétních okolností nevyplývá opak. 15. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 16. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. b) K uplatněným námitkám obviněného 17. Po prostudování spisového materiálu a obsahu dovolacích námitek obviněného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jeho dovolání je důvodné. 18. Podle Nejvyššího soudu bylo v posuzované trestní věci stěžejní vyřešení otázky, zda obviněný V. K. jako řidič výše uvedeného traktoru s přívěsem při odbočování vlevo dodržel povinnosti, které mu ukládá ustanovení § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu. V tomto případě má řidič motorového vozidla dvě základní a časově na sebe navazující povinnosti, a sice povinnost dávat před zahájením odbočování znamení o změně směru jízdy a dále povinnost při samotném odbočování vlevo neohrozit řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti. Pokud jde o zvýšenou míru opatrnosti, jízdní úkon spočívající v odbočování vlevo klade na řidiče vyšší nároky, přičemž i zde by se měla uplatnit zásada omezené důvěry v dopravě, podle níž se řidič může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, uveřejněný pod č. 199 ve svazku 83 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), byť v části odborné literatury se vyskytuje názor, že se při odbočování zmíněná zásada neuplatní (viz např. ZŮBEK, J.; VRBA, M.; DIRHAN M.; BODNAR, T. a kol. Zákon o silničním provozu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 198.). Řidič odbočující vlevo je přitom povinen počínat si se zvýšenou opatrností, která se projevuje v tom, že při odbočovacím manévru, nikoli pouze při samotném odbočení, se řidič musí přesvědčit, že může bezpečně provést odbočení bez ohrožení a omezení jiných účastníků silničního provozu. 19. V nyní posuzované trestní věci vyložily soudy nižších stupňů skutkový závěr o tom, že se obviněný nepodíval do zpětného zrcátka těsně před započetím odbočovacího manévru, podle názoru Nejvyššího soudu bez dostatečné míry přesvědčivosti a bez opory ve výsledcích provedeného dokazování. Tento závěr totiž soudy vyvodily toliko ze skutečnosti, že kdyby se obviněný podíval do zpětného zrcátka, musel by poškozeného, který ho předjíždí, vidět. To ovšem nevyplývá z provedeného dokazování tak jasně a nepochybně, jak dovozují soudy nižších stupňů, a to zejména s ohledem na styl jízdy poškozeného, který různě kličkoval mezi jednotlivými vozidly, která vytvořila za traktorem s přívěsem řízeným obviněným kolonu, a to za situace, kdy měl obviněný s ohledem na vysoký přívěs za traktorem omezený výhled. Skutkový závěr o tom, zda se obviněný podíval do zpětného zrcátka těsně před odbočením vlevo, je třeba vykládat v souladu s pravidlem in dubio pro reo, neboť nebyl prokázán opak. Nebyla tedy vyvrácena verze obviněného do té míry, aby mu bylo možné klást za vinu, že mohl včas vidět motocykl řízený poškozeným, který ho předjížděl, a že na to měl a mohl reagovat. Pokud se tedy vychází v souladu s výše uvedeným pravidlem ze skutečnosti, že obviněný se před započetím odbočování vlevo přesvědčil pohledem do zpětného zrcátka, že ho nikdo nepředjíždí, měl přitom zapnutý levý ukazatel směru jízdy, nemohl učinit nic více ke splnění povinnosti neohrozit řidiče jedoucí za ním a dbát přitom zvýšené opatrnosti ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Bohužel lze jen stěží posuzovat, zda poškozený přehlédl zapnutý levý směrový ukazatel či zda se i přesto rozhodl předjíždět traktor s přívěsem řízený obviněným. Pokud by poškozený viděl zapnutý směrový ukazatel (a spíše lze předpokládat, že viděl, když ho viděli i řidiči ostatních vozidel, kteří jeli rovněž za traktorem s přívěsem řízeným obviněným), nesměl předjíždět ve smyslu § 17 odst. 5 písm. c), e) zákona o silničním provozu. Ani tyto skutečnosti tedy nelze přičíst k tíži obviněného. Přestože soudy nižších stupňů správně reagovaly na pochybení poškozeného tím, že u obviněného nedovozovaly trestní odpovědnost za trestný čin usmrcení z nedbalosti proto, že by porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku, a to v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.), podle názoru Nejvyššího soudu nebylo takové, byť i mírnější, posouzení skutku dostatečné vzhledem k tomu, že obviněný učinil vše, co mu zákon ukládá. I když odvolací soud napravil i drobné pochybení soudu prvního stupně, který se výslovně nevyjádřil k tomu, do jaké míry se na nehodě spolupodílel poškozený, a odvolací soud tak učinil tím, že podle něj byl podíl poškozeného na nehodě totožný jako u obviněného, tedy 50 % (viz bod 16. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu), neformuloval dostatečně jasně, jak se měl podle jeho názoru obviněný chovat, aby splnil potřebnou míru zvýšené opatrnosti, kterou na něj kladlo ustanovení § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, z jehož nedodržení ze strany obviněného dovodily soudy nižších stupňů jeho trestní odpovědnost. Obviněnému tak lze přisvědčit v uplatněných dovolacích námitkách, že nebylo konkrétně uvedeno, jaké (další) kroky měl učinit, aby míra zvýšené opatrnosti byla pro soudy dostatečná. K tomu lze odkázat rovněž na další judikaturu Ústavního soudu (konkrétně nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, uveřejněný pod č. 234 ve svazku 103 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle které je nutno zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně prokázaných před obecnými soudy. Nelze je dovozovat jen na základě zpětné myšlenkové konstrukce nepodložené konkrétními fakty, přičemž došlo-li ke škodlivému následku (na životě nebo zdraví), neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. 20. I když soudy nižších stupňů pracovaly při posuzování trestní odpovědnosti obviněného s judikaturou, podle názoru Nejvyššího soudu zohlednily především tu, z níž by mohla být dovozena trestní odpovědnost obviněného, aniž by vzaly v úvahu i judikaturu, která svědčí v jeho prospěch a která je navíc i skutkově přiléhavější k projednávanému případu. Tak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 4 Tdo 235/2023, na něž odkazoval soud prvního stupně, se týkalo toho, že povinnost řidiče odbočujícího vlevo neohrozit řidiče jedoucí za ním je dána za každé situace bez ohledu na to, zda je v daném místě předjíždění povoleno či zakázáno. V nyní projednávané věci se však ani neargumentovalo tím, že by poškozený předjížděl obviněného v úseku, kde je předjíždění zakázáno. Nejvyšší soud má v posuzované trestní věci za to, že mezi rozhodnutí, která soudy nižších stupňů pominuly, byť se týkala skutkově obdobných případů, patří např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008. V tomto rozhodnutí se výstižně upozorňuje kromě jiného na to, že výklad povinnosti podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu by neměl vést až k absurdnímu závěru, že by se řidič motorového vozidla při odbočování vlevo měl dívat do zpětných zrcátek neustále, ačkoli musí sledovat situaci i vpředu ve směru své jízdy a zároveň manévrovat s těžkopádným vozidlem. Naopak po řidiči nelze požadovat, aby se při odbočování nepřetržitě či průběžně díval za sebe a nevěnoval se náležitě odbočovacímu manévru, jakož i nesledoval, co se děje ve směru jeho jízdy. Navíc i řidiči vozidel jedoucích vzadu za vozidlem odbočujícím vlevo mají své zákonné povinnosti, konkrétně při předjíždění mají povinnosti stanovené zejména v § 17 odst. 1, odst. 5 písm. c), e) zákona o silničním provozu, jejichž porušení nemůže odbočující řidič bez dalšího předpokládat. 21. Přestože při odbočování vlevo platí povinnost zvýšené opatrnosti a odbočující řidič nemůže bezpečně a ve všech případech spoléhat na to, že všichni ostatní řidiči budou dodržovat své povinnosti, pak za situace, pokud se obviněný v daném případě před samotným odbočením vlevo přesvědčil, že není předjížděn (jak je to obdobně vyjádřeno např. i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 2 As 66/2016), a předjíždějícího poškozeného tam neviděl, resp. neměl možnost ho vidět z důvodu jeho kličkování mezi vozidly, vysokého přívěsu za řízeným traktorem a vysoké rychlosti jízdy poškozeného, na kterou již neměl možnost reagovat (byly tedy splněny požadavky vyplývající např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 918/2013, podle nichž musí řidič přerušit odbočování, pokud má možnost včas vidět řidiče předjíždějícího vozidla, což v tomto případě obviněný neměl), je třeba dospět k závěru, že obviněný splnil zákonnou povinnost dodržet zvýšenou opatrnost. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 10 As 262/2018, sice musí odbočující řidič počítat s tím, že řidič některého z vozidel jedoucích za ním neviděl jeho směrový ukazatel či ho přehlédl, ale tento závěr nelze dovádět do poněkud absurdních důsledků. Obviněný by totiž nemohl prakticky nikdy odbočit vlevo, neboť jistotu v tom, jak budou jednat ostatní účastníci silničního provozu, zejména řidiči jedoucí za jím řízeným traktorem s přívěsem, by nemohl mít nikdy. K naplnění uvedeného požadavku by mělo postačovat, že se obviněný přesvědčil o situaci za jím řízeným traktorem s přívěsem pohledem do zpětných zrcátek těsně před započetím odbočovacího manévru. Ostatně i podle Ústavního soudu by měla být míra zákonné povinnosti týkající se zvýšené opatrnosti odbočujícího řidiče ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu přiměřená (viz již shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, na který správně upozornil i obviněný ve svém dovolání). 22. S potřebnou mírou opatrnosti souvisí problematika subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, přičemž rovněž zde musí Nejvyšší soud přisvědčit námitce obviněného, že se soudy nižších stupňů odpovídajícím způsobem nevěnovaly posouzení jednání obviněného z hlediska existence a míry jeho zavinění ve vztahu k projednávanému přečinu podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. K pochybnostem o naplnění jeho subjektivní stránky Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin usmrcení z nedbalosti lze spáchat výhradně nedbalostním zaviněním, tedy i v případě, že pachatel nevěděl, že svým jednáním může usmrtit jinou osobu, ale vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům to vědět měl a mohl. Postačí proto i zavinění z nevědomé nedbalosti, přičemž nedbalostní zavinění není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Nedbalostní zavinění musí alespoň v hrubých rysech zahrnovat i vývoj příčinné souvislosti, takže u pachatele tohoto trestného činu je třeba dovodit, že si měl a mohl alespoň představit, že se nastalý příčinný průběh může rozvinout daným způsobem, který povede až ke smrti poškozeného. Konstrukce nevědomé nedbalosti totiž vychází nejen z povinnosti, ale i možnosti předvídat poruchu, popřípadě ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, přičemž okolnosti, které pachatel může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů (viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1917 a 1918). V silniční dopravě to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič (popřípadě jiný účastník silničního provozu) v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, uveřejněné pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 486/2014). V projednávaném případě nebylo podle názoru Nejvyššího soudu postaveno na jisto, že byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty posuzovaného přečinu z hlediska nedbalostního zavinění obviněného, protože soudy nižších stupňů neučinily přesvědčivý a spolehlivý závěr, že obviněný měl a mohl vidět poškozeného. Ačkoli je zřejmé, že obviněný měl povinnost počínat si tak, aby při odbočování neohrozil řidiče jedoucí za ním a dbal zvýšené opatrnosti, z provedeného dokazování už jednoznačně nevyplývá, že obviněný měl možnost vidět motocykl řízený poškozeným, a to s ohledem na skutkové okolnosti daného případu (styl jízdy poškozeného, rychlost jím řízeného motocyklu i omezenou viditelnost obviněného z jím řízeného traktoru s přívěsem), a tedy že mohl vůbec předvídat porušení či ohrožení chráněného zájmu a že byl povinen na ně reagovat. K této otázce by tedy bylo nutné opatřit (další) důkazy, které by spolehlivě vyvrátily tvrzení obviněného, podle něhož se před odbočovacím manévrem pohledem do zpětného zrcátka dostatečně přesvědčil o tom, že není předjížděn, takže neměl a nemohl předvídat porušení zákazu předjíždění poškozeným a nebyl schopen na ně nijak reagovat. Nepodaří-li se vyvrátit tuto verzi, bude nutné zprostit obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., a to s ohledem na pravidlo in dubio pro reo, které vyplývá ze zásady presumpce neviny stanovené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v § 2 odst. 2 tr. ř. V. Závěrečné shrnutí 23. Na podkladě výše popsaných skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného V. K. důvodným, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla svůj podklad, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 24. Krajský soud v Praze tak v nezbytném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného V. K. a především z podnětu jeho odvolání znovu posoudí právní závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný při řízení traktoru s přívěsem a odbočování vlevo nedodržel povinnosti, které mu ukládá ustanovení § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, přičemž zohlední i stávající relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jak je výše zmíněna. V návaznosti na to se odvolací soud náležitě vypořádá s pochybnostmi o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně. K tomu případně odvolací soud doplní dokazování, pokud to bude možné a potřebné. Opětovné projednání se týká i odvolání poškozených, protože napadený rozsudek odvolacího soudu bylo nutné zrušit v celém rozsahu, jelikož výroky o přiznání nároků uplatněných poškozenými mají svůj podklad ve výroku o vině, který ovšem vykazuje již zmíněné pochybnosti a nemůže obstát. 25. Nejvyšší soud připomíná, že při novém projednání a rozhodnutí věci je soud nižšího stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.). 26. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 28. 1. 2026 JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu