Plný text
5 Tdo 709/2025-548
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. F. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 5 To 123/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 144/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný P. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 13 T 144/2024, uznán vinným pod body 1) až 3) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) také jednak pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 13 T 11/2024, mu byl podle § 145 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 10 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 13 T 11/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení v ambulantní formě.
2. Z podnětu odvolání obviněného P. F. odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 5 To 123/2025, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněnému za projednávané trestné činy a za sbíhající se přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 13 T 11/2024, podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6,5 roku, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 10 let. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 13 T 11/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o uložení ochranného protialkoholního léčení v ambulantní formě).
3. Skutku pod bodem 2), jehož se dovolací řízení týká, se obviněný dopustil tím, že přesto, že mu byl rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy, ze dne 1. 11. 2023 sp. zn. SZ-MMJ/OD/56238/2023/3 a č. j. MMJ/OD/202694/2023-ZeJ, které nabylo právní moci dne 11. 11. 2023, uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 16 měsíců, dne 25. 3. 2024 nejméně v době od 11:40 hod. do 12:19 hod. na pozemní komunikaci XY mezi obcemi XY a XY, okres XY, pod vlivem blíže nezjištěného množství alkoholu řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi Q7, r. z. XY, se kterým dojel v obci XY před ním jedoucí osobní motorové vozidlo tov. zn. Honda Civic, r. z. XY, které řídil M. K., nar. XY, přičemž nedodržoval bezpečnou vzdálenost a opakovaně přejížděl do protisměru a zpět a rovněž opakovaně zezadu najížděl do bezprostřední blízkosti vozidla poškozeného, na což tento reagoval nejprve zpomalením a jízdou blíže k pravé krajnici, aby umožnil obviněnému bezpečné předjetí. To obviněný neučinil, stále najížděl na vozidlo poškozeného, který proto v obavě o svůj život a zdraví zvýšil rychlost svého vozidla na přibližně 80 km/h, avšak obviněný jej agresivní jízdou dojel a přibližně na úrovni XY rybníka v místech, kde se nacházelo svodidlo s náběhovou stranou a za svodidlem vzrostlé stromy a příkrý sráz, přední částí vozidla poprvé narazil do zadní části vozidla poškozeného, poškozený následně opět zvýšil rychlost svého vozidla ve snaze od obviněného odjet, avšak před průjezdem prudkých zatáček byl nucen snížit rychlost na přibližně 35 km/h, obviněný jej opět dojel a podruhé pravou přední částí svého vozidla narazil do levé zadní části automobilu poškozeného, který s vypětím všech sil a řidičských dovedností udržel své vozidlo na komunikaci. Dále po ujetí zhruba 20 metrů za situace, že se poškozený chystal zastavit a vystoupit, proto jel minimální rychlostí, obviněný potřetí a nejsilněji přední částí jím řízeného vozidla narazil do levé zadní části vozidla poškozeného a ve snaze vytlačit vozidlo poškozeného vpravo ze silnice jel za ním, přičemž opakovaně došlo ke kontaktu vozidel, a to na úseku přes 250 metrů v místech, kde se nachází čtyřmetrový sráz se vzrostlými stromy či pařezy. Vytlačení z pozemní komunikace se poškozený snažil zabránit otáčením volantu jím řízeného vozidla do protisměru a snižováním rychlosti, a to až do doby, kdy vozidlo poškozeného bylo vozidlem obviněného vytlačeno vpravo mimo pozemní komunikaci a skončilo havarované v příkopu. Tímto jednáním obviněný způsobil na vozidle M. K. škodu 130 200 Kč, poškozenému M. K. rovněž způsobil pohmoždění zad, pro které vyhledal jednorázové lékařské ošetření bez následného podstatného omezení v obvyklém způsobu života, avšak obviněný svojí výše popsanou agresivní a nebezpečnou jízdou mohl způsobit dopravní nehodu s daleko těžšími následky nejen v majetkové rovině, ale především na zdraví, a to v podobě poranění životně důležitých orgánů v oblasti hlavy, krku, hrudníku, břicha a horních i dolních končetin, která by poškozeného podstatně a dlouhodobě omezovala v obvyklém způsobu života či mu způsobila zmrzačení, zohyzdění, ochromení horních či dolních končetin, vážné a trvalé poškození důležitých orgánů či zranění mající za následek ztrátu nebo snížení pracovní způsobilosti, nebo ho dokonce mohla vážně ohrozit na životě, přičemž k takovým následkům, s jejichž možným způsobením byl obviněný přinejmenším srozuměn, nedošlo pouze díky na vůli obviněného nezávisejícím skutečnostem, mimo jiné i díky řidičským schopnostem poškozeného.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v nesprávné právní kvalifikaci tohoto skutku jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného nebyla naplněna subjektivní stránka pokusu tohoto zločinu, neboť absentuje jeho úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví. Ani ve skutkové větě není vyjádřena žádná okolnost, z níž by vyplýval jeho úmysl směřující k takovému následku. Soudy nižších stupňů dovozovaly právní kvalifikaci z toho, jaká zranění mohl poškozenému v případě vážnější dopravní nehody způsobit. Pro právní kvalifikaci skutku jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví však nestačí, že u poškozeného mohlo dojít k těžké újmě na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, ale je nutno prokázat, že se obviněný jednání dopustil v úmyslu způsobit poškozenému takovou těžkou újmu na zdraví. V rozsudcích soudů nižších stupňů však není uvedena žádná okolnost, z níž by vyplývalo, jaká zranění chtěl poškozenému způsobit, ani že by byl srozuměn s možností vzniku těžké újmy na zdraví poškozeného. Podle judikatury Nejvyššího soudu k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo ublížení na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl směřoval k vlastnímu ublížení na zdraví. Podle unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014, jedná pachatel v nepřímém úmyslu, pokud nepočítá s žádnou okolností, která může zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, v tomto případě tedy těžké újmě na zdraví poškozeného. Ze skutkových zjištění soudů však nevyplývá, že by obviněný v průběhu konfliktu musel počítat s tím, že způsobení takového následku je nevyhnutelné. Napadený rozsudek má v tomto směru za nesprávný a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně nevysvětlily, proč dovodily, že jeho jednáním došlo k naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Obviněný dále namítl, že jednající osoba může být srozuměna s tím, že její jednání může vést ke způsobení těžké újmy na zdraví i v případě nedbalosti vědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to v případě, pokud pachatel bez přiměřeného důvodu spoléhá, že takové zranění poškozenému nezpůsobí. Soudy nižších stupňů dovodily jeho zavinění z toho, že byl srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání může dojít i k těžké újmě na zdraví. Podle dovolatele však takový závěr lze vyložit tak, že mohl jednat nejen v úmyslu nepřímém, ale i v případě vědomé nedbalosti. Soudy nižších stupňů dovozovaly úmysl obviněného toliko z vědomostní složky zavinění, nezabývaly se složkou volní, tedy zda obviněný chtěl způsobit těžkou újmu na zdraví nebo zda byl se způsobením takového následku alespoň srozuměn. Popis skutku podle obviněného nevylučuje možnost, že se jednání dopustil z vědomé nedbalosti a spoléhal bez přiměřených důvodů, že takový následek nezpůsobí. V souladu se zásadou „in dubio pro reo“ pak měly soudy předpokládat, že skutek nebyl spáchán úmyslně, ale z nedbalosti. Za této situace by pak nebyla právní kvalifikace činu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku přiléhavá, neboť o úmyslný trestný čin by se jednat nemohlo.
7. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nepřihlédly ke skutečnosti, že měl skutek spáchat pod vlivem blíže nezjištěného množství alkoholu. V řízení se nepodařilo zjistit, jak velké množství alkoholu před spácháním činu požil, nicméně podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nelze vyloučit, že v době činu se nacházel ve stavu tzv. kombinované opilosti, v jejímž důsledku mohlo dojít k nepodstatnému snížení jeho rozpoznávacích schopností a k podstatnému snížení schopností ovládacích. Ačkoliv znalec neuvedl s jistotou, že byly jeho ovládací schopnosti podstatně sníženy, tuto možnost nevyloučil, a proto měly soudy nižších stupňů v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ k této skutečnosti přihlédnout a vycházet z předpokladu, že obviněný mohl skutek spáchat ve stavu zmenšené příčetnosti ve smyslu § 27 tr. zákoníku. Taková skutečnost by pak měla podstatný vliv na posouzení subjektivní stránky trestného činu, který je mu kladen za vinu. Pokud by byl obviněný zmenšeně příčetný, nemusel by si v důsledku požitého alkoholu přesně uvědomovat, čeho by se mohl dopustit a co způsobit, což by svědčilo o tom, že by se skutku nedopustil v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví.
8. Rovněž závěry znaleckého posudku Ing. Zdeňka Mrázka, Ph.D., svědčí o tom, že úmysl obviněného nesměřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví, neboť podle něj samotné střety nepředstavovaly vysoké riziko z hlediska možnosti zranění osob a proběhly při poměrně nízkém rozdílu rychlostí obou vozidel. Pokud tedy při vzájemném střetu vozidel nedošlo k vysokému riziku zranění osob, a už vůbec ne k hrozbě způsobení těžké újmy na zdraví, nelze dovozovat, že jednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví.
9. Obviněný dovodil zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, když rozporoval závěr soudů nižších stupňů, že v případě posledního střetu vozidel jel vysokou rychlostí. Ze znaleckého posudku totiž vyplývá, že v té době jel rychlostí asi 40 km/hod., což mimo obec nelze považovat za rychlost vysokou. Na tom nic nemění ani argumentace odvolacího soudu, že se jednalo o velmi úzkou silnici, kolem níž byly stromy, pařezy a svah dolů, proto za vysokou rychlost je možné považovat i rychlost 40 až 60 km/hod., neboť vzhledem k okolnostem může být i taková rychlost nebezpečná, hrozí výrazné nebezpečí vytlačení vozidla z komunikace a způsobení závažné havárie. Obviněný namítl, že pokud by byla uvedená rychlost považována za nebezpečnou, byla by v daném úseku omezena dopravní značkou. Jestliže tedy obviněný jel rychlostí menší, než je polovina povolené rychlosti, nelze takovou rychlost považovat za vysokou a takový závěr je v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.
10. O zjevný rozpor s provedenými důkazy se jednalo podle dovolatele i v případě skutkového závěru, že obviněný svým automobilem tlačil či popostrkoval vozidlo poškozeného, a vytlačil jej na krajnici mimo zpevněnou komunikaci. Podle znaleckého posudku Ing. Zdeňka Mrázka, Ph.D., došlo pouze ke třem střetům, které byly v posudku podrobně popsány. Naopak z posudku nevyplývá, že by v závěrečné fázi skutkového děje mělo dojít k delšímu střetu vozidel či k jeho popostrkování. Znalec se naopak zmínil o tom, že mělo dojít k tzv. psychologickému tlačení vozidla. Pokud odvolací soud dospěl k odlišnému závěru, než jaký uváděl soudní znalec, je i tento skutkový závěr ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
12. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
13. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný ve svém dovolání pouze zopakoval obhajobu spočívající v popírání subjektivní stránky a bagatelizaci zranění, kterou mohl vytlačováním vozidla poškozenému způsobit. S touto obhajobou se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů, na jejichž argumentaci státní zástupce odkázal.
14. K námitkám obviněného uvedl, že se obviněný mýlí, pokud v rozporu s § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku i odbornou literaturou a judikaturou tvrdí, že srozumění se škodlivým následkem je znakem vědomé nedbalosti, a nikoliv nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s porušením či ohrožením chráněného zájmu je znakem právě nepřímého úmyslu.
15. Námitka o porušení zásady „in dubio pro reo“ je nepřípadná, neboť jde o procesní zásadu, jejíž přezkum v dovolacím řízení Nejvyšší soud zásadně nepřipouští.
16. Obviněný ve svém dovolání podle státního zástupce vytrhoval z kontextu pouze část závěrů znalce, pokud tvrdil, že samotné střety nepředstavovaly vysoké riziko z hlediska možnosti zranění poškozeného. Znalec totiž uvedl, že riziko zranění neplynulo ze střetů samotných, ale z jejich následků, pokud by došlo ke střetu s protijedoucím vozidlem nebo k vyjetí mimo vozovku a nárazu do stromů, pařezů či převrácení vozidla dolů ze srázu. Námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., proto státní zástupce označil za zjevně neopodstatněné.
17. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil námitku, že rychlost jeho vozidla 40 km/h byla označena za vysokou a že nebylo postaveno na jisto, zda v konečné fázi střetů došlo k postrkování, nebo jen k psychologickému tlačení vozidla poškozeného. K naplnění tohoto dovolacího důvodu je však třeba, aby šlo o nesprávná rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu a je třeba v dovolání vymezit, v čem konkrétně je spatřován zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná. Z dovolání obviněného však nevyplývá, jaký význam pro učiněná skutková zjištění a právní kvalifikaci skutku měla mít otázka, zda rychlost 40 km/hod., byla vysokou rychlostí a zda obviněný v konečné fázi útoku do vozidla poškozeného opět vrazil, postrkoval je, nebo pouze tlačil „psychologicky“ bezprostřední hrozbou dalších nárazů. Tyto námitky obviněného tak podle státního zástupce neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
18. Jelikož námitky obviněného byly zčásti zjevně neopodstatněné, zčásti neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
19. Na vyjádření státního zástupce obviněný reagoval replikou, v níž z velké části zopakoval argumentaci uvedenou v dovolání. Nad rámec toho uvedl, že námitky proti naplnění subjektivní stránky nelze považovat za bagatelizaci zranění, která mohl poškozenému způsobit. Obviněný pouze namítal, že nebyl s takovou možností srozuměn, nikoliv, že poškozenému taková zranění nehrozila. Dále připomenul, že skutková zjištění, z nichž lze dovodit naplnění trestného činu, by měla být obsažena ve skutkové větě rozhodnutí, nestačí, aby znaky skutkové podstaty vyplývaly pouze z odůvodnění rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 963/2021).
20. Státní zástupce podle obviněného také zaměňuje dva odlišné pojmy, a to „srozumění s tím, že svým jednáním osoba může způsobit těžkou újmu na zdraví“ a „srozumění s tím, že jednající osoba těžkou újmu na zdraví poškozenému způsobí“. Pokud je někdo srozuměn s tím, že může poškozenému způsobit určitý následek, neznamená to, že by byl srozuměn s tím, že tento následek skutečně nastane. Může totiž bez přiměřených důvodů spoléhat, že tento následek nezpůsobí, v takovém případě by se jednalo o vědomou nedbalost.
21. Podle obviněného skutková zjištění, zda jel vysokou rychlostí, či nikoliv, zda došlo k dalším nárazům, či zda poškozeného tlačil pouze psychologicky, jsou rozhodnými skutkovými zjištěními, neboť pokud by do auta poškozeného nenarazil vysokou rychlostí, nebylo by možné dovozovat, že by takovým nárazem chtěl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Stejně tak pokud by auto poškozeného tlačil pouze psychologicky, aniž by do něj vrazil, měla by tato skutečnost podstatný vliv na posuzování subjektivní stránky pokusu trestného činu, který je mu kladen za vinu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
24. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K námitkám obviněného
26. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit argumentaci obviněného ohledně nesprávného právního posouzení skutku pod bodem 2) mimo jiné jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný své námitky založil na tom, že nejednal v nepřímém úmyslu, neboť pachatel je srozuměn s následkem v podobě těžké újmy na zdraví nejen pokud jedná v úmyslu nepřímém, ale i pokud jde o jednání ve vědomé nedbalosti. Navíc podle dovolatele se soudy nižších stupňů zabývaly pouze složkou vědomostní, nikoliv volní. K tomu je na úvod třeba připomenout, že srozumění pachatele představuje právě složku volní, nikoliv vědomostní. Pro nepřímý úmysl i vědomou nedbalost je společná vědomostní složka. V obou případech pachatel ví, že může svým jednáním způsobit určitý trestněprávně relevantní následek (tedy ohrožení či porušení zájmu chráněného trestním zákonem). Tyto formy zavinění však odlišuje složka volní. V případě nepřímého úmyslu je pachatel srozuměn s tím, že takový následek může způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím je srozuměn, v případě vědomé nedbalosti bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Jinými slovy pachatel jednající v nedbalosti vědomé nespoléhá jen na náhodu, že k následku nedojde, ale spoléhá na určitý další důvod, který tomu podle jeho hodnocení (objektivně nesprávného) má zabránit. Pachatel jednající v nepřímém úmyslu pak nepočítá s ničím, co by mohlo následku zabránit, a to, že k němu nedojde je jen dílem šťastné náhody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018, dále i Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C.H. Beck, 2025. Dostupné na beck-online.cz.]. Zda těžká újma na zdraví poškozeného nastane, či nikoliv, bylo v nyní projednávaném případě pouze otázkou náhody, případně řidičských schopností poškozeného, o nichž však obviněný nevěděl, a tak zde nebyla žádná okolnost, na niž by obviněný spoléhal, že zabrání následku. Naopak ze skutkového děje je zřejmé, že obviněný musel vědět, že vzhledem k okolí vozovky – stromy, pařezy a především sráz může svým jednáním způsobit náraz auta do stromu, či dokonce pád ze svahu, při němž by se auto mohlo i opakovaně otočit přes střechu a kutálet se dolů ze svahu, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Soud prvního stupně přitom skutečnosti, z nichž je zřejmý nepřímý úmysl obviněného uvedl ve skutkové větě svého rozsudku, když vypočetl, jaká zranění mohl poškozený v důsledku jednání obviněného utrpět, a že k tomu nedošlo jenom díky skutečnostem nezávislým na vůli obviněného. Je tedy nutné odmítnout i obviněným namítaný rozdíl mezi situací, v níž je pachatel srozuměn s tím, že následek způsobí, a situací, v níž je srozuměn s tím, že následek může způsobit. Obviněný užívá pojem „srozumění“ pro vyjádření vědomosti, ale jak již bylo uvedeno výše, srozumění je složkou volní, argumentace obviněného je tedy zcela nepřiléhavá. Soudy nižších stupňů zcela správně dospěly k závěru o zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu a v souladu s tím posoudily jednání obviněného mimo jiné jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
27. Zcela nedůvodné jsou i námitky obviněného, že byl v důsledku požití alkoholu ve stavu zmenšené příčetnosti, což mělo vliv i na jeho zavinění, a soudy se touto skutečností měly zabývat při posuzování jeho subjektivní stránky. Stav zmenšené příčetnosti, který je definován v § 27 tr. zákoníku, nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele, tj. zmenšeně příčetný pachatel může být vždy trestně odpovědný, v úvahu přitom nepřipadá ani posouzení činu jako trestného činu opilství podle § 360 tr. zákoníku. Jestliže se však pachatel v době činu nacházel ve stavu zmenšené příčetnosti, může mít tato okolnost význam pro jeho sankcionování, například v podobě upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení či zabezpečovací detence podle § 47 tr. zákoníku, snížení trestu odnětí svobody za současného uložení ochranného léčení podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku apod. [srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025]. Nicméně i tato ustanovení, která umožňují přihlédnout ke zmenšené příčetnosti pachatele při jeho trestání, se neužijí, pokud si pachatel stav zmenšené příčetnosti zavinil sám, byť z nedbalosti, vlivem návykové látky. Případná zmenšená příčetnost obviněného by tedy v posuzované věci neměla žádný vliv na hodnocení jeho viny, naplnění subjektivní stránky, ani ukládání trestu. Naopak skutečnost, že řídil automobil po požití alkoholického nápoje, je mu kladena k tíži, a to i s přihlédnutím k tomu, že se takového jednání v minulosti již dopustil.
28. Ani ze znaleckého posudku znalce Ing. Zdeňka Mrázka, Ph.D., nevyplývá nic, co by zpochybnilo srozumění obviněného s možností způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému. Jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, obviněný v dovolání pouze vytrhává z kontextu části závěrů znalce, který uvedl, že těžká újma na zdraví nehrozila poškozenému ze samotných střetů vozidel, ale z následků, které tyto střety mohly způsobit, pokud by došlo k pádu automobilu poškozeného ze srázu či ke kolizi se stromy a pařezy okolo silnice. To, že by těžká újma na zdraví poškozenému nevznikla samotným nárazem, nemá žádný vliv na posouzení subjektivní stránky obviněného, neboť i náraz, který by sám o sobě nebyl pro poškozeného nebezpečný, mohl jeho vozidlo odhodit mimo silnici. Přitom není pochyb o cílené snaze obviněného vytlačit poškozeného mimo vozovku. Jak již bylo vyloženo výše, vzhledem k okolnostem a okolí místa činu byl poškozený ohrožen každou variantou těžké újmy na zdraví uvedenou v § 122 odst. 2 tr. zákoníku [s výjimkou možnosti pod písm. g), tedy vyvolání potratu nebo usmrcení plodu]. Přitom tohoto rizika si musel být dovolatel vědom.
29. Při zpochybňování naplnění subjektivní stránky se obviněný domáhal aplikace zásady „in dubio pro reo“. Tato zásada je však zásadou procesní, kterou není Nejvyšší soud v dovolacím řízení oprávněn přezkoumávat. Navíc obviněný použití této zásady uplatňoval na základě chybných výkladů vědomé nedbalosti a možnosti aplikace institutu zmenšené příčetnosti, jak bylo vyloženo výše, a tak je tato námitka zcela irelevantní.
30. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O extrémní rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Jak rovněž správně uvedl již státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, skutková zjištění, jejichž rozpor s provedeným dokazováním obviněný namítal, nelze považovat za rozhodná. Námitky obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak neodpovídají tomuto dovolacímu důvodu, avšak ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř.
31. Rychlost, kterou obviněný jel, nebyla nijak rozporovaná, a to, že byla odvolacím soudem označena za vysokou, nemělo pro právní kvalifikaci jednání obviněného žádný vliv. Nadto je možno doplnit, že ani nemůže představovat zjevný rozpor skutečnost, že odvolací soud dospěl k závěru, že je v určitém úseku pozemní komunikace i rychlost 40 až 60 km/hod., vzhledem k okolnostem nebezpečná, ačkoliv nebyla maximální povolená rychlost mimo obec 90 km/hod., dopravní značkou omezena. Na tomto místě lze připomenout, že nejvyšší povolená rychlost není jediným vodítkem pro to, jakou rychlost lze na určitém místě považovat za bezpečnou. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích řidič musí rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Z uvedeného vyplývá, že řidič musí vzít v úvahu všechny tyto okolnosti, přičemž nejvyšší povolená rychlost pouze udává, jakou rychlost již nesmí překročit, nepředstavuje však bezpečnou rychlost na všech úsecích, kde není dopravní značkou stanoveno jinak. Ostatně obviněný si jako dlouholetý řidič musel být vědom, že na silnicích nebývá vždy před prudkými zatáčkami apod. umístěna dopravní značka omezující nejvyšší povolenou rychlost, neboť jak bylo výše uvedeno, dopravní značení není jediným aspektem, podle něhož řidič upravuje svou rychlost. Navíc pojem „vysoká rychlost“ má zcela jiný obsah, pokud jde o vozidlo, které jede po silnici podle předpisů, nechová se agresivně, udržuje odstup od ostatních vozidel a drží se ve svém jízdním pruhu. Jiný obsah tento pojem nabývá pro situaci, v níž v této rychlosti auto naráží do jiného vozidla před sebou. V posuzovaném případě navíc vyplývá ze znaleckého posudku, že vozidlo poškozeného se v době tohoto střetu pohybovalo jen velmi malou rychlostí. Pokud tedy rozdíl rychlostí obou vozidel činil přibližně právě 40 km/hod., jde bezpochyby o rychlost vysokou.
32. Rovněž námitky obviněného, že došlo jen k „psychologickému“ tlačení vozidla poškozeného, jsou zcela bezpředmětné a nemají potenciál založit vadu zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. V řízení bylo prokázáno, že po třech střetech jel obviněný na vzdálenosti přibližně 250 m bezprostředně za vozidlem poškozeného a vytlačoval ho ze silnice. Přitom ani ze skutkové věty nevyplývá, že by mělo být vozidlo tlačeno fyzicky, znalec připustil možnost jemného kontaktu vozidel. Stěžejní však je, že k vytlačování ze silnice může dojít i jízdou v bezprostřední vzdálenosti vozidla s případným občasným kontaktem, neboť i v takové situaci se poškozený cítí ohrožen dalšími nárazy, a omezen v ovládání svého vozidla, neboť je druhým vozidlem tlačen určitým směrem, snaží se zabránit střetu a přitom zůstat na vozovce. Při vytlačování vozidla tedy nemusí vždy dojít k silnému fyzickému kontaktu, neboť právě skutečnost, že druhý řidič vozidlu uhýbá, může sama o sobě způsobit dopravní nehodu se závažnými následky.
V. Závěrečné shrnutí
33. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možné část námitek uplatněných obviněným podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení. Ačkoliv obviněný ve svém dovolání trval na projednání věci ve veřejném zasedání, ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. umožňovalo Nejvyššímu soudu rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání i bez souhlasu obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 8. 2025
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu