5 Tdo 766/2024

Plný text

5 Tdo 766/2024-7808

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný Leoš Hannig, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 2 To 81/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 14/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Leoše Hanniga odmítá.

Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 28 T 14/2019, byl obviněný Leoš Hannig uznán vinným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto zločiny a za sbíhající se pokus přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1 tr. zákoníku a přečin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 28 T 14/2019, který nabyl právní moci dne 16. 4. 2021, mu byl podle § 260 odst. 5 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho soud podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále soud obviněnému uložil podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 60 000 Kč. Současně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zrušil výrok o trestu z rozsudku téhož soudu ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 28 T 14/2019, včetně všech rozhodnutí obsahově navazujících na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. pro skutek uvedený v obžalobě pod bodem I.2.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 2 To 81/2023, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, a to v celé jeho odsuzující části. Současně tento soud rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného Leoše Hanniga uznal vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost odvolací soud obviněnému podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 4 let a zároveň mu uložil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 2 000 Kč, tj. v celkové výši 300 000 Kč. 3. Co se týká popisu skutku, jímž se obviněný obou zločinů dopustil, lze v podrobnostech odkázat na tzv. skutkovou větu citovaného rozsudku odvolacího soudu, jež je všem procesním stranám dobře známa, a není proto třeba znovu opakovat soudy učiněná skutková zjištění. Nejvyšší soud pouze stručně připomene podstatu protiprávního jednání obviněného, která spočívá v tom, že obviněný v postavení starosty obce Vápenná úspěšně požádal o dotaci na realizaci projektu Multifunkční centrum sociálních služeb a fakultativních činností ve Vápenné, v jehož rámci měla být zrekonstruována tzv. Latzelova vila v majetku obce Vápenná, dále mělo být pořízeno vybavení zrekonstruovaného objektu a osobní automobil, a to vše poté mělo sloužit k jedinému účelu, jímž bylo poskytování sociálních služeb a na ně navazujících fakultativních činností určených pro cílovou skupinu – obyvatele sociálně vyloučených romských lokalit/komunit. Naplnění uvedeného účelu poskytnuté dotace však obviněný jako zástupce příjemce dotace nezajistil, o čemž poskytovatele dotace neinformoval, a naopak ho předložením dokumentů obsahujících nepravdivé informace utvrzoval v tom, že požadované sociální služby jsou poskytovány cílové skupině v zrekonstruovaném objektu za využití vybavení a vozidla, to vše pořízené za poskytnuté finanční prostředky. Tím obviněný způsobil celkovou škodu odpovídající výši dotace v částce 10 120 899,26 Kč, z níž 85 % pocházelo z strukturálního fondu Evropského fondu pro regionální rozvoj (8 602 764,37 Kč) a 15 % ze státního rozpočtu České republiky (1 518 134,83 Kč).

4. Nutno předeslat, že soudy obou stupňů rozhodovaly v této trestní věci již potřetí. Co se týká skutku, který je předmětem tohoto dovolacího řízení, obviněný byl obžaloby pro tento skutek nejprve rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 28 T 14/2019, zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř. V rozsahu zproštění (pro dotčený skutek popsaný v bodě I.1. obžaloby i pro další skutek pod bodem I.2. obžaloby) však Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci podaného v neprospěch obviněného usnesením ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 2 To 37/2021, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci poté v opakovaném hlavním líčení rozhodl rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 28 T 14/2019, tak, že obviněného Leoše Hanniga opět zprostil obžaloby, a to i pro skutek, kterého se týká dovolací řízení, tentokrát však podle § 226 písm. a) tr. ř. Také tento rozsudek napadla státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci odvoláním v neprospěch obviněného, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci v celém jeho rozsahu, a to usnesením ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 2 To 75/2022. Po opětovném vrácení věci soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 28 T 14/2019, který je citován shora pod bodem 1. tohoto usnesení dovolacího soudu.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 2 To 81/2023, obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pod první z citovaných důvodů v jeho první alternativě obviněný zařadil námitku porušení svého práva na spravedlivý proces nedodržením zásady předvídatelnosti rozhodnutí a legitimního očekávání ze strany Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. Skutkové závěry se ani v opakovaném hlavním líčení nezměnily, avšak jejich právní posouzení v napadeném rozsudku se výrazně lišilo od dvou předchozích zprošťujících rozsudků. Poslední rozsudek soudu prvního stupně podle názoru obviněného obsahuje závěry učiněné pod „procesním nátlakem odvolacího soudu“, který právě tento soud přinutil uznat obviněného vinným skutkem pod bodem I.1. obžaloby. Na podporu své argumentace obviněný obsáhle citoval jak pasáže z odůvodnění druhého a třetího rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, tak z judikatury Ústavního soudu.

6. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v použité právní kvalifikaci podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku, resp. podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku, tedy podle druhých základních skutkových podstat obou těchto trestných činů. Za odpovídající považoval obviněný použití prvních základních skutkových podstat trestných činů poškození finančních zájmů Evropské unie a dotačního podvodu s argumentem, podle něhož využitím finančních prostředků z dotace na jiný než stanovený účel došlo pouze k dokonání těchto trestných činů. Současně však obviněný popřel naplnění objektivní i subjektivní stránky trestných činů podle § 260 odst. 2 a § 212 odst. 2 tr. zákoníku s důrazem na to, že nebylo jeho úmyslem použít poskytnuté prostředky v rozporu s účelem dotace. Z dokazování vyplynulo, že v listině nazvané Závěrečné vyhodnocení akce byly uvedeny nepravdivé údaje. I v případě, že by tyto informace skutečně zaznamenal obviněný, neprokazuje to využívání poskytnutých finančních prostředků k účelu, který dotační podmínky nepředpokládají. Obviněný zdůraznil, že v posuzovaném případě nebyly poskytnuté finanční prostředky vůbec využívány, což považoval za významný rozdíl oproti jejich užití k odlišnému než dotačnímu účelu. Na takovou situaci, při níž majetek pořízený z dotace nebyl jakýmkoliv způsobem užíván, tj. nesloužil k žádnému účelu, nelze aplikovat § 260 odst. 2 a § 212 odst. 2 tr. zákoníku. Podotkl také, že majetek obce výrazně zhodnotil, a on sám z předmětného jednání neměl jakýkoli majetkový prospěch.

7. Podle přesvědčení obviněného soudy rovněž nesprávně vyhodnotily vznik a výši škody. Protože veškeré dotačním orgánem poskytnuté finanční prostředky obec využila na daný účel, tj. rekonstrukci objektu na adrese Vápenná 1, na pořízení vybavení tohoto objektu a na nákup osobního automobilu, nemohla být způsobena žádná škoda. Vzhledem k tomu nebylo správné právně posoudit zjištěný skutek podle kvalifikovaných skutkových podstat obou citovaných trestných činů. 8. Jelikož jednání obviněného postrádalo společenskou škodlivost a okolnosti skutku případnou škodlivost jeho jednání snižovaly, bylo namístě „aplikovat korektiv subsidiarity trestní represe“. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný na závěr svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku o vině a o trestu ohledně bodu I.1. obžaloby a dále aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Vedle toho obviněný učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud po zrušení obou napadených rozhodnutí v uvedeném rozsahu podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem shrnula předloženou dovolací argumentaci obviněného, jež podle jejího názoru odpovídala uplatněným dovolacím důvodům. S konkrétními námitkami obviněného se však neztotožnila. Výhrady proti postupu odvolacího soudu odmítla. Neshledala totiž, že by tento soud v obou svých kasačních rozhodnutích udělil soudu prvního stupně závazné pokyny týkající se skutkových i právních závěrů. Naopak zcela v souladu s procesními předpisy přisvědčil odvolacím námitkám státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci a skutková zjištění soudu prvního stupně označil za předčasná, a to z konkrétních důvodů, zejména nedostatečného vyhodnocení provedených důkazů v rozporu se zásadami deklarovanými v § 2 odst. 6 tr. ř. Ve druhém kasačním rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že i přes doplnění dokazování původně vytýkané vady přetrvávají. Odvolací soud tedy žádným nepřípustným způsobem nezasáhl do rozhodovací činnosti soudu prvního stupně. Co se týká právní kvalifikace, státní zástupkyně ji považovala za správnou. S přiměřeným odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 186/2014, upozornila, že pro zvolenou právní kvalifikaci podle druhých základních skutkových podstat trestných činů poškození finančních zájmů Evropské unie a dotačního podvodu nemusí být ani konkrétně zjištěno, na jaký jiný účel byla dotace použita, neboť zásadní je, že nebyla použita za určeným účelem. Výtky proti naplnění subjektivní stránky obou trestných činů státní zástupkyně také odmítla, obviněný byl s dotačními podmínkami obeznámen, a přestože ani jedna z pěti požadovaných sociálních služeb nebyla poskytována v zrekonstruovaném objektu, stvrzoval poskytovateli dotace opak. Státní zástupkyně dále nepřisvědčila ani námitkám proti výši škody. Zdůraznila, že šlo o ryze účelovou dotaci, která byla vázána nikoli pouze na opravu objektu tzv. Latzelovy vily, na její vybavení a pořízení automobilu, ale také na poskytování určitých služeb definovaných v dotačních podmínkách, k čemuž nedošlo, a proto byla obec Vápenná povinna vrátit dotaci v plném rozsahu. Z hlediska obviněným požadovaného využití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku uvedla, že obviněný svým jednáním naplnil všechny formální znaky obou trestných činů, a to navíc v jejich kvalifikovaných skutkových podstatách. Posuzované jednání rozhodně nijak vybočovalo z běžně se vyskytujících případů tohoto typu trestné činnosti. Porušení chráněných zájmů dosáhlo intenzity, již nelze bagatelizovat, nešlo o méně škodlivé jednání, u něhož by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

10. Státní zástupkyně na závěr svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a připojila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí. 11. Na vyjádření státní zástupkyně ke svému dovolání obviněný reagoval podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 16. 10. 2024, v němž v podstatě setrval na svých dovolacích námitkách. Opět označil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za nelegitimní a překvapivý, přičemž odvolací soud nepřípustně nahrazoval činnost soudu prvního stupně. Dále zopakoval, že dotaci nevyužil na žádný jiný účel, jak podle jeho přesvědčení předpokládají skutkové podstaty trestných činů podle § 212 odst. 2 a § 260 odst. 2 tr. zákoníku, a že u obou nebyla naplněna subjektivní stránka. Totožnou argumentaci jako v dovolání předložil také ke způsobu stanovení výše škodlivého následku. V reakci na část vyjádření týkající se nedobrovolného vrácení dotace obviněný zdůraznil, že nakládal s finančními prostředky obce, byl tudíž vázán povinností jednat s péčí řádného hospodáře, což zahrnovalo také bránit majetek obce před vznikem jakékoli újmy. Proto nejprve vyčerpal opravné prostředky proti platebním výměrům ve správním řízení, což mu rozhodně nelze klást k tíži.

III. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

13. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obecně lze uvést, že první z citovaných důvodů je určen k nápravě vad, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek podřazených uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tomuto dovolacímu důvodu tak nemohou odpovídat jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy, a to vždy jen ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy úspěšně brojit proti vadám ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají ze žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

14. Druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad zákonem vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva na zjištěný skutek. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního či druhého stupně, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. 15. Podle zjištění Nejvyššího soudu dovolací argumentace obviněného v převážné části odpovídala uvedenému výkladu jím uplatněných dovolacích důvodů, avšak nebyla opodstatněná.

b) K vlastním námitkám obviněného b)1. Překvapivost rozhodnutí soudu prvního stupně

16. Obviněný Leoš Hannig považoval odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci za překvapivé rozhodnutí, které soud prvního stupně učinil po nepřípustném nátlaku Vrchního soudu v Olomouci. Nejvyšší soud takový názor nesdílí.

17. Jak již bylo shrnuto v bodě 4. tohoto usnesení, první dva zprošťující výroky soudu prvního stupně ohledně skutku pod bodem I.1. obžaloby odvolací soud v obou odvolacích řízeních zrušil, a to pro podstatné vady této části rozsudku soudu prvního stupně, které odpovídaly pochybením vyjmenovaným v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. V prvním kasačním usnesení odvolací soud mj. dospěl k závěru, že dosavadní skutková zjištění jsou předčasná, nejasná, neúplná, soud prvního stupně se pečlivě nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, v důsledku čehož vznikly důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, k jejichž objasnění je třeba některé důkazy zopakovat, ale současně také provést další nové důkazy (viz bod 37. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 2 To 37/2021). Odvolací soud rovněž soudu prvního stupně vytkl porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., neboť nevyhodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, nezabýval se případnými rozpory, jež z některých důkazů vyplývaly a nevypořádal je. Za dané důkazní situace se odvolací soud přikláněl k úvahám státní zástupkyně předloženým v jejím odvolání, jimiž brojila proti nekritickému přejímání argumentů obhajoby bez komplexního zhodnocení výsledků dokazování. Současně odvolací soud v prvním kasačním usnesení poukázal na konkrétní důkazy, které bude nutné v hlavním líčení provést (viz bod 38. citovaného usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 12. 2021). Druhé kasační usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 2 To 75/2022, se opíralo zejména o zjištění, že soud prvního stupně nesplnil všechny pokyny, k nimž byl zavázán v předchozím usnesení odvolacího soudu, vytýkané vady opět odpovídaly ustanovení v § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. Protože proces dokazování před soudem prvního stupně byl opakovaně předmětem kritiky v odvolacím řízení, obviněný objektivně nemohl předpokládat, že skutkový stav nedozná změn a nelze o dotčeném skutku i potřetí rozhodnout odlišně od zproštění této části obžaloby. Současně byl obviněný také seznámen s argumenty veřejné žaloby, neboť mu bylo řádně doručeno odvolání podané státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci. Měl tudíž reálnou možnost reagovat na ně jak v odvolacím řízení, tak v pokračujícím hlavním líčení u soudu prvního stupně. V bodě 37. prvního kasačního usnesení odvolací soud výslovně upozornil na tu možnost, že výsledky řádně provedeného dokazování by mohly vypovídat o naplnění znaků žalovaných trestných činů, a to v souvislosti s vysvětlením důvodů, pro které sám dokazování v odvolacím řízení neprováděl. Vzhledem k průběhu trestního řízení obviněný tedy logicky musel předpokládat jako reálný odsuzující výrok ohledně skutku pod bodem I.1. obžaloby, který pro něj tedy z objektivních důvodů nemohl být překvapivý. Vrchní soud v Olomouci ve svých zrušujících usneseních udělil Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci pouze legitimní pokyny k nápravě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, kterými však otevřeně ani skrytě nenabádal soud prvního stupně k určitému způsobu vyhodnocení důkazů či dokonce samotného výsledku. Obě citovaná usnesení Vrchního soudu v Olomouci tedy Nejvyšší soud shledal zákonnými a také nikoli rozpornými s rozhodovací praxí Ústavního soudu o této otázce, jak obviněný v dovolání tvrdil.

18. Ústavní soud se k právu na soudní ochranu při vrácení věci odvolacím soudem v trestním řízení obsáhle vyjádřil v nálezu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22. Mezi neústavní pokyny odvolacího soudu zařadil nejen výslovné uložení určitého výsledku hodnocení důkazů, které sám odvolací soud neprovedl, ale i takové pokyny, které usilují o takový cíl zastřeným způsobem. Může jít například o nekonzistentní pokyny, další, resp. nové pokyny po splnění původně uložených pokynů, naznačování skutkových zjištění či způsobu hodnocení důkazů, které by v odvolacím řízení obstály, vyjadřování názoru na spolehlivost důkazu, uplatňování rozdílného standardu přísnosti ve vztahu k argumentaci soudu prvního stupně podle toho, zda s ní souhlasí či nikoliv, otevřené či implicitní využití skutkového zjištění, které soud prvního stupně neučinil a k němuž neprovedl ani odvolací soud jakékoli dokazování. Dále sem Ústavní soud zařadil také situace, v nichž odvolací soud najednou po změně skutkových závěrů k jeho spokojenosti netrvá na splnění určitého pokynu, který však původně považoval za nezbytný pro objektivní objasnění věci (viz bod 57. citovaného nálezu). Žádný takový nepřijatelný pokyn však Vrchní soud v Olomouci v posuzované trestní věci Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ve svých kasačních usneseních neudělil. Nezavazoval soud prvního stupně k tomu, aby provedené důkazy hodnotil určitým předepsaným způsobem, a ani jinak nevybočil z mezí legitimního zásahu do hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Naopak Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí č. 57/1984 a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.) pouze rozvedl důvody, pro něž považoval určitá skutková zjištění za vadná, konkrétně označil, v čem je třeba je doplnit o další důkazy, poukázal na ty z důkazů, k nimž bude nutné přihlédnout a vypořádat se s nimi ve spojitosti s dalšími důkazy. Zároveň odvolací soud vytkl napadenému rozsudku vady, jichž se soud prvního stupně dopustil při hodnocení důkazů (neúplnost dokazování, nejasnost závěrů, opomenutí některých okolností, resp. nehodnocení důkazů v jejich souhrnu apod.). V souladu s judikaturou Ústavního soudu je tedy postup odvolacího soudu, který sám neprovede žádné nové důkazy nebo nezopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, přesto může dojít k závěru, že soud prvního stupně sám důsledně nepostupoval podle § 2 odst. 6 tr. ř., tj. že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzují pochybnost o jejich správnosti apod. Takový přístup opakovaně aproboval Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15. Posuzovaná trestní věc je srovnatelná s procesní situací řešenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3584/22. V tomto řízení o ústavní stížnosti soud prvního stupně stěžovatele také původně obžaloby pro daný skutek zprostil, avšak po kasačním zásahu odvolacího soudu vyhlásil v opakovaném hlavním líčení odsuzující rozsudek, aniž by Ústavní soud shledal v takovém postupu porušení některého z ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud v citované věci vyslovil mj. právní názor, že za nepřípustné vnucování závěrů nadřízeného soudu nelze mít ani doslovné přebírání některých pasáží z kasačního rozhodnutí nadřízeného soudu, jestliže tak soud prvního stupně neučinil „v přehnané míře, která by signalizovala mechanické přebírání závěrů nadřízeného soudu“ (viz bod 26. citovaného nálezu Ústavního soudu).

19. V této souvislosti je nezbytné doplnit, že v posuzovaném případě odvolací soud sám nepřistoupil k provádění nových důkazů nebo opakování před soudem prvního stupně již provedených důkazů. Takový postup by vzhledem k rozsahu nutného doplnění dokazování pro řádné objasnění věci považoval za nahrazování činnosti soudu prvního stupně. Současně bylo možné očekávat, že výsledky dokazování by vypovídaly o naplnění znaků některého trestného činu, a platná procesní úprava dosud neumožňuje, aby odvolací soud sám uznal obviněného vinným skutkem, pro nějž byl rozsudkem soudu prvního stupně obžaloby zproštěn [§ 259 odst. 5 písm. a) tr. ř.], jak Vrchní soud sám připomněl ve svém prvním kasačním usnesení. V souladu s výkladem Ústavního soudu by teoreticky bylo akceptovatelné, pokud by odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně a zavázal jej k tomu, aby obviněného uznal vinným určitým trestným činem poté, co by nejprve sám provedl nové či zopakoval již provedené důkazy, a konstatoval pak vyčerpání možností dokazování, skutkový stav zjištěný bez důvodných pochybností by změnil, na základě čehož by bylo namístě vydat rozhodnutí, kterému by však bránila zákonná překážka podle § 259 odst. 5 tr. ř. (viz body 82. až 84. nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22). Takový procesní postup však odvolací soud v předmětné trestní věci nezvolil a provádění důkazů včetně jejich hodnocení podle hledisek v § 2 odst. 6 tr. ř. přenechal soudu prvního stupně. Své závazné pokyny formuloval odvolací soud nanejvýše opatrně ve snaze vyhnout se tomu, aby soud prvního stupně zavazoval k určitému způsobu vyhodnocení důkazů a určitému výsledku rozhodnutí o podané části obžaloby. Dovolací námitka o nelegitimním či překvapivém rozhodnutí a nátlaku ze strany odvolacího soudu byla proto lichá.

20. Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné pro úplnost podotknout, že diametrální rozdíl mezi zprošťujícími výroky soudu prvního stupně a jeho odsuzujícím výrokem k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 5 let byl dán mj. i nesprávným postupem soudu prvního stupně při ukládání trestu, který však odvolací soud napravil (viz body 48. a násl. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci). 21. Nejvyšší soud tedy neshledal porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2457/21, ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21, ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 2567/24, aj.). Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení jako celku, které v tomto trestním řízení dotčeno nebylo.

b)2. Právní posouzení skutku podle § 260 odst. 2 a § 212 odst. 2 tr. zákoníku a výše škody

22. V dovolacím řízení nemohly obstát ani výhrady, které obviněný uplatnil proti výši škody a proti právní kvalifikaci skutku jako zločinů dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku a poškozování finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaných v jednočinném souběhu. Obviněný se domáhal aplikace prvních ze dvou základních skutkových podstat u obou těchto trestných činů, resp. přečinů, neboť nepovažoval za naplněný kvalifikační znak způsobení škody (větší, značné ani škody velkého rozsahu). 23. Úvodem je třeba připomenout, že trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo použije, v nikoli malém rozsahu, prostředky získané účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel. Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo neoprávněně použije finanční prostředky pocházející z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem, majetek pořízený z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo zmenší zdroje některého takového rozpočtu. Oproti tomu v prvních odstavcích těchto trestných činů je postihováno jednání spočívající v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených informací v žádosti o dotaci či v zamlčení některých podstatných údajů (§ 212 odst. 1 tr. zákoníku), resp. spočívající ve vyhotovení, použití nebo předložení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných dokladů, v uvedení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných údajů anebo zatajení dokladů či údajů, čímž bude umožněno neoprávněné použití nebo zadržování finančních prostředků z evropských rozpočtů anebo zmenšení zdrojů takových rozpočtů anebo bude umožněno neoprávněné použití nebo zadržování majetku pořízeného z evropských rozpočtů (§ 260 odst. 1 tr. zákoníku). Trestný čin podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. předčasně dokonaným deliktem, který je dokonán již uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů anebo zamlčením podstatných údajů, k poskytnutí dotace tedy ani nemusí dojít. Trestný čin podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán tím, že jeho pachatel umožní, aby nastal poruchový následek, k němuž tedy také nemusí dojít, jde o ohrožovací delikt. Nelze se tedy evidentně ztotožnit s tvrzením obviněného ze třetího odstavce na str. 14 jeho dovolání o tom, že při naplnění objektivní stránky skutkových podstat podle § 260 odst. 1 a § 212 odst. 1 tr. zákoníku a současného použití dotace na jiný účel, než který byl vymezen dotačními podmínkami, půjde u obou trestných činů o dokonání jejich prvních základních skutkových podstat. Fáze dokonání se u nich váže na zcela jiné okolnosti, jak bylo uvedeno výše.

24. Nejvyšší soud připomene, jak je možnost naplnění obou skutkových podstat podle prvního i druhého odstavce trestných činů podle § 260 a § 212 tr. zákoníku vykládána v odborné literatuře. V případě, že pachatel sám svým postupným jednáním naplní znaky obou základních skutkových podstat (nejprve § 260 odst. 1 a poté i podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku), bude takto se nabízející souběh vícečinný zpravidla vyloučen z důvodu poměru subsidiarity deliktu ohrožovacího podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku vůči prioritnímu poruchovému deliktu podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku, a sice ve prospěch právní kvalifikace pouze jako trestného činu poruchového. Podstatná je povaha těchto trestných činů, na což nemá vliv to, že oba typy tohoto trestného činu podléhají stejné trestní sazbě (srov. Šámal a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3443). Další odborná literatura zase ve vztahu k naplnění znaků skutkových podstat podle § 260 odst. 1 a § 260 odst. 2 tr. zákoníku hovoří o faktické konzumpci (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1990). Neoprávněným použitím ve smyslu § 260 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí jednání pachatele, v jehož důsledku nastaly výdaje z některého z evropských rozpočtů na účely, pro které nebyly určeny, anebo majetek pořízený z takového rozpočtu byl využit jinak, než bylo určeno (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3444). Nejvyšší soud nepochybuje, že do této kategorie spadá i jednání pachatele, v jehož důsledku majetek z převážné části pořízený z evropských finančních prostředků nebyl (a není) využíván k jakémukoli účelu, pokud od samého počátku měl sloužit předem stanovenému účelu, jak správně takovou situaci vyhodnotil odvolací soud (viz zejména bod 45. jeho rozsudku). Pro správné právní posouzení bylo zásadní zjištění, že opravená budova včetně jejího vnitřního vybavení ani osobní automobil nesloužily danému účelu v souladu s dotačními podmínkami, které byly nastaveny jednoznačně, srozumitelně a předpokládaly podporu pro začleňování romské části obyvatelstva v daném regionu. Proto nemůže být jako relevantní přijata výhrada obviněného, podle níž prosté nevyužívání majetku k jakémukoli účelu nemůže vést k vyvození trestní odpovědnosti ve smyslu § 260 odst. 2 tr. zákoníku.

25. V případě trestného činu dotačního podvodu dopadá jeho druhá základní skutková podstata na užší okruh případů než první, protože se vztahuje pouze na účelové dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvky. Na konkrétní akce nebo předem stanovené okruhy potřeb se poskytují účelové dotace, a to za podmínek stanovených zásadami dotační politiky, jako tomu bylo u projektu „Multifunkční centrum sociálních služeb a fakultativních činností ve Vápenné“. V takovém případě pak mohou být dotace použity jen na určený účel, který musí být dodržen. Právě ve vztahu k účelovým dotacím se při jejich poskytnutí lze dopustit trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku, který je dokonán použitím peněžních prostředků na jiný než daný účel, přičemž nemusí být ani konkrétně zjištěno, na co konkrétně byly dotační prostředky spotřebovány (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 186/2013; Šámal P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2742). Nejvyšší soud může doplnit, že uvedený právní názor lze vztáhnout i na majetek pořízený (resp. opravený) za poskytnutou dotaci, jestliže vyplacení peněz bylo podmíněno užíváním takového majetku k určenému účelu, jako tomu bylo u posuzované dotace poskytnuté obci Vápenná. Ani u trestného činu dotačního podvodu tedy Nejvyšší soud neshledal vadu, jestliže odvolací soud dospěl k závěru o naplnění znaků druhé ze základních skutkových podstat ustanovení § 212 odst. 2 tr. zákoníku. Naplnění objektivní a subjektivní stránky obou aplikovaných skutkových podstat podle § 260 odst. 2 a § 212 odst. 2 tr. zákoníku včetně určení výše způsobené škody vyplývá zejména ze samotných skutkových zjištění, která mají podklad v podrobně provedeném dokazování.

26. Pro lepší pochopení podstaty skutku a jeho (ne)správného právního posouzení Nejvyšší soud v reakci na stěžejní argumenty dovolání, jimiž se obviněný bránil této části obžaloby, stručně připomene některé skutkové okolnosti jednání obviněného, jak vyplývají z obsahu trestního spisu, a to i v širších souvislostech. Podání žádosti o dotaci na projekt „Multifunkční centrum sociálních služeb a fakultativních činností ve Vápenné“ předcházela v květnu 2011 úspěšná žádost obce Vápenná o finanční podporu z OP LZZ (operační program lidské zdroje a zaměstnanost) na projekt „Společné aktivity obcí mikroregionu Žulovska a Javornicka při integraci osob ze sociálně vyloučených romských lokalit“. Tato dotace úzce souvisela s investiční účelově vázanou dotací na vybudování odpovídajícího zázemí pro poskytování sociálních služeb příslušníkům sociálně vyloučených romských komunit. V bodě 7. této žádosti (viz č. l. 653 verte a 654 tr. spisu) je v rámci popisu projektu žadatel výslovně upozorněn na možná rizika včetně nesprávného výběru poskytovatelů sociálních služeb, dále na stanovení pětileté doby udržitelnosti u navazujícího investičního projektu (vytvoření multifunkčního centra) a zejména na propojení tohoto projektu s investičním projektem (vytvoření zázemí pro poskytování sociálních služeb), jejichž společným hlavním cílem je zmírnění a předcházení rizik sociálního vyloučení, resp. plná integrace sociálně vyloučených obyvatel do společnosti a na trh práce. Již tento projekt, s jehož podmínkami byl obviněný jako starosta obce také obeznámen, a v jehož rámci byly od roku 2012 sociální služby poskytovány občanským sdružením Darmoděj (v roce 2015 organizace transformována na zapsaný ústav, resp. z. ú.), předpokládal poskytování sociálních služeb v obci Vápenná na adrese Vápenná č. 1 (viz č. l. 653 tr. spisu), tj. v opraveném a nově vybaveném Multifunkčním centru Vápenná, přestože až v průběhu realizace projektu „Společné aktivity obcí mikroregionu Žulovska a Javornicka při integraci osob ze sociálně vyloučených romských lokalit“ započala vyjednávání o přidělení dotace na projekt „Multifunkční centrum sociálních služeb a fakultativních činností ve Vápenné“. Časová posloupnost projektů se z technických důvodů otočila, avšak toho si obviněný byl rovněž vědom. Rozhodnutí o poskytnutí této v pořadí druhé dotace na vybudování Multifunkčního centra Vápenná je ze dne 11. 2. 2013 (viz č. l. 420, 421 tr. spisu). Jeho nedílnou součástí jsou kromě dalších Podmínky Registrace a Rozhodnutí o poskytnutí dotace (dále jen „Podmínky“) založené na č. l. 422 a násl. tr. spisu, v nichž jsou naprosto srozumitelně definovány povinnosti příjemce dotace stejně jako důsledky jejich případného porušení (následně poté došlo k pěti dílčím nepodstatným změnám Podmínek). V bodu 7. části III Podmínek nazvané „Podmínky“, na které je poskytnutí dotace vázáno, je příjemci kladena povinnost naplnit monitorovací indikátory, tj. 5 nových sociálních služeb a aktivit, a to po dobu 5 let od ukončení realizace projektu. Navíc v bodě 9. téže části Podmínek byla obci Vápenná uložena povinnost dalších 5 let po skončení doby tzv. udržitelnosti projektu zajistit, aby výstupy projektu (tj. opravená budova včetně vnitřního vybavení a osobní automobil) byly využívány k poskytování sociálních služeb uvedených v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, a k provozování vybraných druhů činností ve prospěch příslušníků sociálně vyloučených romských lokalit (viz např. č. l. 426 a 427 tr. spisu). Obviněný z jasně formulovaného znění pravidel rovněž musel od počátku vědět, že porušení povinností Podmínek zjištěné po vyplacení dotace bude považováno za porušení rozpočtové kázně podle § 44 a násl. zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů (část IV bod 2. Podmínek, srov. č. l. 432 tr. spisu). Stejně tak byl obeznámen s tím, že sankcí za nedodržení povinností příjemce dotace stanovených mj. v bodech 7. a 9. části III Podmínek bude odvod za porušení rozpočtové kázně odpovídající celé výši vyplacené dotace (část IV, bod 3.3. Podmínek, srov. č. l. 433 tr. spisu). Jakékoli změny a skutečnosti, které mají vliv na plnění Rozhodnutí o poskytnutí dotace a Podmínek, nebo skutečnosti s tím související, byl příjemce dotace povinen neprodleně oznámit příslušné pobočce Centra pro regionální rozvoj ČR, a to písemně prostřednictvím formuláře Oznámení o změnách projektu (část III bod 4. Podmínek, srov. č. l. 426 tr. spisu). Vzhledem ke znění bodu 8. části VI Podmínek (č. l. 437 tr. spisu) není ani pochyb o tom, že příjemce dotace, resp. obviněný, si celou dobu uvědomoval také to, že jde o investiční účelově vázanou dotaci, za niž bude možné zrekonstruovat budovu a nakoupit movité věci včetně automobilu, ale která není určena k financování nákladů na poskytování služeb v době po ukončení realizace projektu, přičemž přidělení dotace bylo právě podmíněno provozováním těchto sociálních služeb v navazujícím období po realizaci projektu. Nelze mít proto žádnou pochybnost o tom, že obviněný musel počítat s tím, že je na obci, aby zajistila fungování sociálních služeb a fakultativních činností v opraveném a nově vybaveném Multifunkčním centru Vápenná a k poskytování těchto služeb dala k dispozici také osobní automobil rovněž pořízený z finanční podpory, a to po celou dobu udržitelnosti a poté ještě dalších 5 let. Mohla tak učinit z vlastních zdrojů, případně by musela využít jiného dotačního programu či jinak si opatřit nezbytné finanční prostředky k pokrytí nákladů na provozování těchto služeb. Co se týká hlavního cíle projektu, resp. samotného zaměření dotační podpory, listinné podklady vylučují, že by s ním obviněný nebyl seznámen. Z textu Podmínek vyplývá, že jde o podporovanou aktivitu B prioritní osy v oblasti intervence 3.1. (viz č. l. 425 tr. spisu). Tato aktivita je definována v Příručce pro žadatele a příjemce, Oblast intervence 3.1, Služby v oblasti sociální integrace, Aktivita B, tak, že jde o investiční podporu při zajištění dostupnosti takových služeb, které umožní návrat příslušníků nejvíce ohrožených sociálně vyloučených romských lokalit zpět na trh práce a do společnosti (viz č. l. 937 verte tr. spisu).

27. Obviněný tedy znal výše uvedené zásadní podmínky, na něž byla poskytnutá dotace vázána, ale i sankce za jejich nedodržení. Konkrétně v této trestní věci obviněný jako starosta obce Vápenná, tj. v postavení žadatele o dotaci, se zavázal jednak k realizaci projektu, tj. k rekonstrukci budovy na adrese Vápenná 1, k nakoupení jejího vybavení a pořízení osobního automobilu a dále se zavázal k tomu, že následně tento majetek bude po dobu tzv. udržitelnosti projektu sloužit k poskytování 5 různých sociálních služeb příslušníkům sociálně vyloučených romských lokalit/komunit. Rekonstrukce nemovitého majetku obce i pořízení movitého majetku proběhlo řádně, avšak tento majetek následně zjevně nesloužil účelu definovanému v dotačních podmínkách, proti čemuž obviněný v dovolání ani neměl výhrady. Ke skutkovému průběhu po přidělení dotace je možné dále uvést, že výběrové řízení na dodavatele osobního automobilu a jeho nákup proběhl v říjnu a listopadu 2014 a Kolaudační souhlas s užíváním zrekonstruovaného objektu na adrese Vápenná 1 byl udělen dne 27. 8. 2014 (viz č. l. 1184 a násl. tr. spisu). Dne 18. 12. 2014 začala plynout doba udržitelnosti projektu, odkdy měly zrekonstruované prostory s inventářem i osobní automobil sloužit k předem určenému účelu, což se však nestalo. V trestním spise není založen jakýkoliv podklad o tom, že by příjemce dotace informoval dotační orgán o nějakých potížích při naplňování účelu dotace. V rámci Etapové/závěrečné monitorovací zprávy o realizaci ze dne 18. 12. 2014, kterou podepsal obviněný, bylo poskytovateli dotace mj. nahlášeno plnění indikátoru „počet nových sociálních služeb a aktivit“ v rozsahu pěti takových služeb (viz č. l. 1129 tr. spisu), současně téhož dne podepsal za příjemce dotace čestné prohlášení, v němž kromě dalšího deklaroval pravdivost informací uváděných v monitorovací zprávě (viz č. l. 1138 tr. spisu). V průběžných hlášeních o udržitelnosti projektu z 14. 3. 2016 (viz č. l. 1148 a násl. tr. spisu) a 15. 1. 2017 (viz č. l. 1139 a násl. tr. spisu) obviněný také uváděl nepravdivé údaje o poskytování požadovaných sociálních službách, a to přímo v Multifunkčním centru Vápenná občanským sdružením Darmoděj (viz č. l. 1152 tr. spisu), ačkoliv toto občanské sdružení ukončilo svou činnost pro obec ke dni 30. 6. 2015. Dokonce ani před tímto datem občanské sdružení nepůsobilo v prostorách Multifunkčního centra Vápenná na adrese Vápenná 1, neboť po celou dobu provozovalo aktivity v náhradních prostorách na adrese Vápenná 118. V textu Hlášení o udržitelnosti projektu z 14. 3. 2016 obviněný za příjemce dotace vyplnil i část týkající se případných rizik ohrožujících udržitelnost projektu. Uvedl zde, že příjemce dotace o žádných takových rizicích neví (viz č. l. 1152 tr. spisu). Obviněný tedy poskytovatele dotace nijak neupozornil na neshody s dosavadním poskytovatelem sociálních služeb v obci občanským sdružením Darmoděj, ani na obtíže s hledáním nového poskytovatele těchto služeb, na což nyní v dovolání svaluje vinu za nesplnění dotačního účelu, ale naopak se snažil vyvolávat dojem, že udržitelnost projektu funguje bezproblémově. Na podkladě takových nepravdivých informací a současně v důsledku zatajování podstatných skutečností, které by odrážely reálný stav provozu sociálních služeb v obci Vápenná, měl poskytovatel dotace Ministerstvo práce a sociálních věcí mylnou představu o plnění podmínky udržitelnosti projektu, což se odrazilo v obsahu listiny Závěrečné vyhodnocení akce ze dne 30. 5. 2016 (viz č. l. 546 a násl. tr. spisu), podle níž byl indikátor pěti nových sociálních služeb splněn.

28. Závěrem lze tudíž shrnout že účel, na který bylo vázáno poskytnutí posuzované dotace, naplněn nebyl. Za jeho dodržení nesl zodpovědnost výhradně příjemce dotace, obec Vápenná, za niž jednal obviněný Leoš Hannig. Ten znal předem nejen podmínky vyplacení dotace, ale i důsledky nesplnění dotačního účelu a místo toho, aby se obrátil na dotační orgán s oznámením potíží při zajišťování kontinuity poskytovaných sociálních služeb a snažil se o případnou dohodu s poskytovatelem, o nastalých problémech mlčel, a naopak uváděl nepravdivě údaje o tom, že přímo v Multifunkčním centru Vápenná požadované sociální služby fungují. Přitom ohledně jiných okolností, které mohly mít vliv na plnění dotačních podmínek, obviněný postupoval podle dotačních podmínek, tj. řádně je poskytovateli dotace oznámil (viz Oznámení o změnách projektu ze dne 2. 7. 2014 na č. l. 999 tr. spisu nebo č. l. 1156 verte tr. spisu, z něhož vyplývá, že sděleny byly i změny při konání výběrového řízení na dodavatele vozidla). Dá se tedy říci, že obviněný zastupující obec Vápenná postupně nejprve splnil první 3 etapy projektu (rekonstrukce vily, nákup jejího vybavení a nákup vozidla), čímž defacto vytvořil podmínky pro splnění účelu dotace, tedy zřídit a provozovat v Multifunkčním centru Vápenná 5 druhů sociálních služeb pro příslušníky vyloučené romské lokality/komunity a zároveň poskytovat takové sociální služby v terénu s využitím zakoupeného vozidla. Protože následně obviněný nedostál povinnosti příjemce dotace plnit deklarovaný účel dotace, čehož si byl vědom, nejenže umožnil neoprávněné použití peněz z evropských rozpočtů i z rozpočtu České republiky, ale vyvolal způsobení poruchového následku, jak konstatovaly i kontrolní orgány (viz Zápis z fyzické kontroly Centra pro regionální rozvoj ČR ze dne 11. 5. 2016, č. l. 834 verte a násl. tr. spisu, Protokol z veřejnoprávní kontroly na místě Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 15. 7. 2016, č. l. 830 verte a násl. tr. spisu, a Platební výměry finanční správy na č. l. 1045 a násl. tr. spisu). Lze proto pouze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že došlo k naplnění objektivní i subjektivní stránky aplikovaných skutkových podstat v úmyslu přímém, tak o stanovení výše způsobené škody v rozsahu celé vyplacené dotace. Veškerý majetek, na jehož pořízení nebo opravu dotační orgán vyplatil finanční podporu, byl vázán na podmínku užívání k danému účelu po dobu udržitelnosti projektu, čemuž odpovídala i předem stanovená sankce za porušení podmínky udržitelnosti projektu ve formě odvodu odpovídající celé poskytnuté dotaci. Jestliže ani část majetku nakoupeného či zrekonstruovaného za dotační prostředky nesloužila danému účelu, nebyl jakýkoli důvod považovat v trestním řízení za škodu nižší částku, než je výše vyplacené dotace obci Vápenná v rámci projektu „Multifunkční centrum sociálních služeb a fakultativních činností ve Vápenné“. Správnost právních závěrů odvolacího soudu nemůže nijak zvrátit ani obviněným tolik zdůrazňované užívání budovy na adrese Vápenná 1 pouze pro blaho občanů obce a dále okolnost, že z celého jednání neměl majetkový prospěch. Z hlediska dotčené právní kvalifikace podle § 260 odst. 2 a § 212 odst. 2 tr. zákoníku jde o irelevantní okolnosti, které však správně odvolací soud přiléhavě zohlednil při úvahách o ukládání druhu i výše trestu obviněnému (viz bod 51. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci).

29. Nejvyšší soud se dále k námitce obviněného zabýval použitím zásady subsidiarity trestní represe a dospěl k závěru, že k postihu protiprávního jednání obviněného Leoše Hanniga je nezbytné uplatnit trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené. Obviněný spáchal dva úmyslné trestné činy v jejich kvalifikovaných skutkových podstatách, škoda v jednom případě dosáhla dokonce hranice škody velkého rozsahu (nejméně 10 000 000 Kč), a byly výrazně narušeny zájmy chráněné ustanoveními § 260 a § 212 tr. zákoníku (finanční zájmy Evropské unie, poskytování dotací i jejich účelovému určení). Rozhodně tedy nelze tvrdit, že šlo o bagatelní případ, který se vymyká běžným případům dotčených trestných činů, na který by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných než trestních předpisů.

IV. Závěrečné shrnutí

30. Nejvyšší soud tedy na podkladě obsahu trestního spisu a podaného dovolání dospěl k závěru, že námitky obviněného, které uplatnil v dovolání a odpovídaly označeným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neměly opodstatnění. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného Leoše Hanniga odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 10. 2024

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu