Plný text
5 Tdo 781/2025-4933
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovoláních, která podali obvinění 1. Martin Kluger a 2. Klára Jurková proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 4 To 127/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 183/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Martina Klugera odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Kláry Jurkové odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 5. 2024, sp. zn. 3 T 183/2020, byl obviněný Martin Kluger pod body 1., 3., 4. a 5. výroku o vině uznán vinným pokračujícím přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným (bod 5. výroku o vině), dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (body 1., 3. a 4. výroku o vině), spáchaným zčásti ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s obviněnou Klárou Jurkovou (bod 1.), resp. s obviněným Bořivojem Skopalem (bod 3.). Za uvedený přečin a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 3 T 232/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 3 To 34/2019, soud obviněnému uložil podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 54 měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva zřízených za účelem podnikání na dobu 36 měsíců. Současně soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 3 T 232/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 3 To 34/2019, a také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stejným rozsudkem byla odsouzena též obviněná Klára Jurková za pokus přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku (body 1. a 3. výroku o vině), k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 28 měsíců. Zároveň bylo tímtéž rozsudkem rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných Bořivoje Skopala a Marka Oulehly.
2. Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově podali všichni čtyři obvinění odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 4 To 127/2024, zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen jako „tr. ř.“).
3. Shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně je v pořadí druhý, neboť poprvé rozhodl tento soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2022, sp. zn. 3 T 183/2020, jímž rovněž uznal všechny čtyři spoluobviněné vinnými a uložil jim tresty, avšak všichni podali odvolání, z jejichž podnětu rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 4 To 154/2022, jímž napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně. Podle odůvodnění kasačního usnesení je zřejmé, že odvolací soud již v této fázi řízení odmítl část odvolacích námitek jako nedůvodných, nicméně rovněž považoval věc za nedostatečně objasněnou a nařídil doplnit dokazování k prověření dalších odvolacích výhrad a rovněž vyslovil závazné pokyny k možnostem právního posouzení žalovaného jednání. Na tomto místě je možné zmínit, že v dalším hlavním líčení soud prvního stupně doplnil dokazování a splnil zadané pokyny v nezbytném rozsahu, což potvrdil odvolací soud ve shora označeném usnesení napadeném dovoláními.
4. Skutková zjištění, jež jsou popsána v odsuzujícím výroku rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 5. 2024, jsou všem stranám dobře známa, Nejvyšší soud je proto nepovažuje za nutné podrobně reprodukovat, pouze stručně shrne podstatu protiprávního jednání obou dovolatelů. Jednotlivým dílčím útokům přečinu poškození věřitele, resp. jeho pokusu, jsou společné okolnosti, které jim předcházely, a spočívaly v přijetí ručitelského závazku obviněným Martinem Klugerem dne 30. 8. 2011 za pohledávky obchodní společnosti AnMar GROUP, s. r. o., tím, že podepsal Ručitelské prohlášení a Dohodu o převzetí ručení za dluh obchodních společností KM Steel & Stone, s. r. o., a Turkey Steel, s. r. o., v nichž současně působil jako jediný jednatel a společník, přičemž výše dluhu těchto hlavních dlužníků dosahovala částky 4 059 757 Kč. Další významnou okolností společnou všem dílčím útokům je zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka Martina Klugera usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2016, č. j. KSBR 40 INS 1891/2016-A-2, z podnětu návrhu věřitele obchodní společnosti AnMar GROUP, s. r. o.
5. Skutek pod bodem 1. výroku o vině spočívá v tom, že přes výše shrnuté skutečnosti, s nimiž byli seznámeni všichni spoluobvinění, uzavřela obviněná Klára Jurková s obviněným Martinem Klugerem fiktivní smlouvu o půjčce (nynější terminologií „zápůjčce“) datovanou 1. 7. 2010, jíž se obviněná zavázala poskytnout obviněnému hotovostní půjčku se výši 4 000 000 Kč, tento fiktivní dluh později snížili na 3 000 000 Kč a pomocí dalších dokumentů (zástavní smlouva k nemovitostem a notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti) obviněná Klára Jurková přihlásila do insolvenčního řízení ve věci dlužníka Martina Klugera svou neexistující pohledávku ve výši 4 089 486 Kč (pohledávka z fiktivní smlouvy o půjčce s příslušenstvím), přičemž ta byla popřena insolvenčním správcem.
6. Pod bodem 2. výroku o vině je popsáno jednání obviněné Kláry Jurkové, která za stejných okolností týkajících se ručitelského závazku obviněného uzavřela s obviněným Martinem Klugerem fiktivní smlouvu o půjčce hotovosti ve výši 2 000 000 Kč datovanou 1. 11. 2008, byť ve skutečnosti k tomuto ujednání nikdy nedošlo, přičemž se opětovně přihlásila do výše označeného insolvenčního řízení s pohledávkou v celkové výši 2 756 664 Kč, kterou insolvenční správce rovněž úspěšně popřel.
7. Jednání pod body 3. a 4. výroku o vině, jehož se dopustil obviněný Martin Kluger (pod bodem 3. se spoluobviněným Bořivojem Skopalem, pod bodem 4. s původně spoluobviněným Arsenem Sayduevem, který v přípravném řízení uzavřel s poškozeným dohodu o narovnání), spočívalo opětovně v uzavření fiktivních smluv o půjčce (částky ve výši 850 000 Kč, resp. 2 000 000 Kč) a současně v zajištění pohledávek z těchto smluv zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví obviněného, který rovněž písemně uznal svůj neexistující dluh vůči oběma jmenovaným fiktivním věřitelům. Ti následně do insolvenčního řízení ve věci dlužníka Martina Klugera přihlásili své následně insolvenčním správcem popřené pohledávky.
8. Na rozdíl od skutků, resp. útoků popsaných shora, jež zůstaly ve stadiu pokusu, jednání popsané pod bodem 5. výroku o vině bylo dokonáno a spočívalo v tom, že obviněný Martin Kluger vědom si svého závazku vůči věřiteli AnMar GROUP, s. r. o., včetně povinnosti mu oznámit veškeré skutečnosti mající vliv na změnu jeho schopnosti závazek splnit, zejména zatížení jeho nemovitého majetku právy třetích osob, přesto dne 24. 3. 2015 uzavřel jako prodávající smlouvu s kupujícím Tršická zemědělská, a. s., jejímž předmětem byl prodej pozemků v obci XY za kupní cenu 2 000 000 Kč, jež byla z pokynu obviněného vyplacena na bankovní účet jeho partnerky – obviněné Kláry Jurkové, a poté částečně použita na nákup pozemků v hodnotě 650 000 Kč, dále na běžné platby a část byla zaslána na bankovní účet obchodní společnosti La-Iglesia, s. r. o., v níž působil obviněný Martin Kluger jako jediný jednatel a obviněná Klára Jurková jako jediný společník.
9. Všechna výše jen stručně shrnutá právní jednání byla ze strany spoluobviněných činěna se záměrem zmařit, byť jen částečně, možnost uspokojení pohledávky věřitele AnMar GROUP, s. r. o., z majetku obviněného Martina Klugera, jako ručitele při zjištění toho, že hlavní dlužníci, obchodní společnosti KM Steel & Stone, s. r. o., a Turkey Steel, s. r. o., neměly majetek použitelný ke splnění svých závazků vůči tomuto věřiteli.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněné Kláry Jurkové
10. Obviněná Klára Jurková podala prostřednictvím svého obhájce dovolání proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. První z těchto důvodů ocitovala v jeho první a třetí alternativě, druhý důvod v obou jeho alternativách. Následně vznesla konkrétní námitky, aniž by je však přiřadila k některému z označených dovolacích důvodů či jejich alternativám. Obviněná především nesouhlasila se zjištěním soudů ohledně skutečné majetkové situace spoluobviněného Martina Klugera, což mělo vliv na konečnou výši škodlivého následku žalovaného jednání. V podrobnostech argumentovala tím, že výše pohledávky věřitele AnMar GROUP, s. r. o., byla nižší a pohledávka věřitele Z. M. neměla být vůbec zahrnuta do pasiv dlužníka Martina Klugera. Soudy nezohlednily vyjádření Tomáše Koněvalíka z obchodní společnosti Železárny-Annahütte, s. r. o., kterého navíc opomenuly vyslechnout jako svědka. Pohledávka věřitele Z. M. z titulu smluvní pokuty za porušení oznamovací povinnosti obviněného Martina Klugera vůči věřiteli AnMar GROUP, s. r. o., nemohla nikdy vzniknout, protože obviněný Martin Kluger ji splnil, což vyplývá z insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS 1891/2016, a také z listin, které obviněný Martin Kluger předložil v průběhu trestního řízení, avšak soudy je neprovedly jako důkaz. Podle obviněné o nedostatcích při zjišťování reálné majetkové situace jmenovaného obviněného svědčí také rozdílné závěry znaleckých posudků. Obviněná rovněž odmítla závěr soudů, podle něhož finanční obnos ve výši 2 000 000 Kč poukázaný na její bankovní účet představoval „zašantročení“ těchto finančních prostředků, a vedl tudíž ke snížení aktiv obviněného. Soudy totiž opomenuly, že obviněnému z této transakce zůstala pohledávka v označené výši, která měla být zahrnuta do aktiv obviněného Martina Klugera.
11. Dále se obviněná ohradila proti naplnění subjektivní stránky pokusu přečinu podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku s tím, že v rámci insolvenčního řízení požadovala uspokojení své pohledávky pouze „ve zlomkové výši“, a jejím záměrem nebylo zkrátit možnost uspokojení věřitelů obviněného Martina Klugera. Stejně tak popřela, že by uzavřené smlouvy popsané ve výroku o vině byly pouze fiktivní.
12. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu v té části, jež se jí týká, a aby tomuto soudu přikázal věc ve zrušeném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
b) Dovolání obviněného Martina Klugera
13. Také obviněný Martin Kluger napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a m) tr. ř. K prvnímu z citovaných důvodů obviněný namítl konání veřejného zasedání u odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti, přestože na své osobní účasti výslovně trval a soudu předložil lékařskou zprávu ze dne 20. 1. 2025 potvrzující jeho zdravotní komplikace vyžadující klid na lůžku. Krajský soud v Brně bez zákonného podkladu po obviněném požadoval doložení lékařské zprávy s výslovným sdělením lékaře, že obviněnému jeho zdravotní stav neumožňuje účast na veřejném zasedání. Konáním veřejného zasedání bez osobní přítomnosti obviněného došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
14. Ohledně ostatní dovolací argumentace obviněný v dovolání nerozlišil, ke kterému z uplatněných dovolacích důvodů v písmenech g) a h) by se měla vztahovat, předeslal však, že jde o opakování jeho dosavadní obhajoby, jíž odvolací soud nevyhověl. Zásadně nesouhlasil s tím, jakým způsobem soudy určily výši jak hrozící, tak způsobené škody, neboť jako nesprávné odmítl zahrnutí pohledávek věřitelů Z. M. a obchodní společnosti METRANS, a. s., do pasiv a snížení aktiv v důsledku příliš nízkého ocenění jeho dvou pozemků v katastrálním území XY a pominutí získání 2 000 000 Kč za prodej dvou pozemků v katastrálním území XY. Přestože tuto částku obdržela obviněná Klára Jurková, ovšem pouze jako půjčku, a tyto prostředky mu byly vráceny hotovostními výběry z účtu obchodní společnosti La-Iglesia 2014, s. r. o.
15. Co se týká pohledávky věřitele Z. M., kterou představují čtyři smluvní pokuty za nesplnění jeho informační povinnosti, obviněný upozornil na průběh incidenčního sporu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 72 ICm 1094/2019, a to v rámci insolvenčního řízení, obviněný blíže odkázal na „vyjádření žalobkyně Kláry Jurkové“, jež učinila v tomto řízení. Sám k tomu doplnil, že informační povinnost splnil písemným oznámením o nakládání s jeho nemovitostmi datovaným 27. 11. 2014, které odeslal právní zástupkyni věřitele Mgr. Ivě Nekvapilové. Soudům obou stupňů také vytkl, že neposuzovaly výši nároku věřitele na plnění ze smluvních pokut z hlediska dobrých mravů. Podle obviněného soudy obou stupňů také pochybily tím, že nevyčkaly na výsledek incidenčního sporu, který před soudem prvního stupně skončil tak, že pohledávka věřitele Z. M. ve výši 4 000 000 Kč není po právu, byť nepravomocně, což bylo také důvodem pro podání návrhu obviněného na obnovu řízení v posuzované trestní věci.
16. V další části dovolání obviněný nesouhlasil s tím, že mu soudy vytýkaly úmysl vyhnout se splnění závazku vůči věřiteli METRANS, a. s, neboť ten mu vznikl až poté, co mu v jiném trestním řízení byla uložena povinnost zaplatit tomuto věřiteli jako poškozenému náhradu škody, k čemuž došlo až v roce 2019. Ačkoli se protiprávního jednání v této jiné trestní věci dopustil v roce 2014, nemohl v žádném případě tušit, že v roce 2019 mu pravomocným rozsudkem vznikne povinnost k náhradě škody, a již vůbec neměl představu o její výši.
17. Jestliže soudy správně zahrnuly pozemky v katastrálním území XY do jeho aktiv, učinily podle obviněného následně chybu v určení jejich ceny, neboť nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo. Přihlédly ke znaleckému posudku, který je ocenil na celkem 1 307 590 Kč k roku 2017, ačkoli měly k dispozici i znalecký posudek stanovující hodnotu k roku 2015 částkou 2 300 000 Kč. Ke zkrácení aktiv obviněného došlo také v důsledku nezahrnutí peněžní částky ve výši 2 000 000 Kč, za niž obviněný prodal své pozemky v katastrálním území XY. Z hlediska této transakce, jež je předmětem skutku pod bodem 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný popřel, že by vůbec spáchal trestný čin, protože výše kupní ceny zaslaná původně na účet Kláry Jurkové mu byla vrácena z účtu obchodní společnosti La-Iglesia 2014, s. r. o., a to v hotovosti výběrem z bankomatů.
18. Veškeré chybné úvahy soudů o výši aktiv a pasiv obviněného se následně promítly do stanovení výše škody, jež měla být posuzovaným protiprávním jednáním způsobena. Obviněný dokonce předložil v dovolání tabulku, v níž označil změny v souhrnném způsobení případné škody v případě, kdyby soudy zohlednily jeho obhajobu. Pokud by soudy akceptovaly veškeré jím namítané vady, tak by nemohlo dojít k žádné škodě, eventuálně by její výše byla mnohem nižší v situaci přijetí alespoň části jeho výhrad.
19. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů (obviněný sice neupřesnil v jakém rozsahu, nicméně lze předpokládat, že v části týkající se jeho osoby), a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Prostějově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
20. Dne 20. 5. 2025, tj. v rámci dvouměsíční lhůty pro podání dovolání, jež obviněnému uplynula dne 2. 6. 2025, obviněný Martin Kluger doplnil své dovolání o listiny týkající se incidenčního sporu, o němž se zmínil v dovolání. V dalším podání ze dne 10. 7. 2025, tj. po uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání, obviněný tzv. upřesnil své dovolání, nicméně v podstatě zopakoval již uplatněné námitky. K jeho obsahu však v souladu s rozhodovací praxí Nejvyšší soud nemohl přihlížet (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08).
c) Vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovoláním obviněných
21. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k dovoláním obou obviněných vyjádřil souhrnně jedním podáním. Úvodem zrekapituloval rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací námitky obviněných. Připomněl, že s výjimkou námitky porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání je argumentace obou obviněných opakováním jejich dosavadní obhajoby, s níž se soudy dostatečně a věcně správně vypořádaly. Výhrady obviněného Martina Klugera přiřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neměly podle státního zástupce opodstatnění. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání odvolací soud nepovažoval za nezbytnou, neboť jej o konání veřejného zasedání vyrozuměl. I přesto však odvolací soud nejprve opakovaně vyhověl žádostem obviněného o odročení veřejného zasedání z důvodu zdravotních obtíží. Poté však odvolací soud výslovně poučil obviněného o tom, že předložení potvrzení o pracovní neschopnosti není dostatečným dokladem o jeho (ne)způsobilosti zúčastnit se soudního jednání, a že další taková omluva již nebude soudem akceptována. Podle sdělení soudu by obviněný musel doložit lékařské stanovisko o tom, že v daný termín veřejného zasedání není obviněný s ohledem na svůj zdravotní stav schopen osobní účasti. Protože obviněný v rámci své poslední žádosti o odročení veřejného zasedání lékařskou zprávu s takovým obsahem nepředložil, odvolací soud konal veřejné zasedání dne 22. 1. 2025 v jeho nepřítomnosti, a to za účasti obhájce obviněného. Odvolací soud podle státního zástupce postupoval správně, obviněný Martin Kluger se z účasti na veřejném zasedání řádně neomluvil a jeho osobní přítomnost zákon nevyžadoval.
22. Námitky obou obviněných podřazené dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nebyly těmto důvodům přiřazeny, avšak podle státního zástupce směřovaly proti soudy přijatým skutkovým zjištěním. Státní zástupce se proto k těm výhradám, které by mohly odpovídat důvodu pod písm. g), vyjádřil jen stručně, protože bylo možné odkázat na správné úvahy soudů obou stupňů. Pohledávku Z. M. si soudy oprávněně vyhodnotily samy jako předběžnou otázku, neboť neměly k dispozici pravomocné rozhodnutí o výsledku incidenčního sporu. Státní zástupce navíc doplnil, že obviněným předkládané rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2025, sp. zn. 72 ICm 1094/2019, bylo posuzováno Okresním soudem v Prostějově při rozhodování o návrhu na obnovu řízení, jenž byl usnesením ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. Nt 1151/2025, zamítnut. V rámci citovaného řízení Okresní soud v Prostějově zjistil, že civilní soud v incidenčním řízení vedeném pod sp. zn. 72 ICm 1094/2019 vycházel z neúplných skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti obviněný Martin Kluger svou oznamovací povinnost vůči svému věřiteli nesplnil.
23. Námitku proti zařazení pohledávky obchodní společnosti METRANS, a. s., mezi pasiva obviněného rovněž dostatečně vypořádal již soud prvního stupně, s jehož závěrem se státní zástupce ztotožnil. Zdůraznil, že obviněný již v roce 2014 musel předpokládat vznik povinnosti uhradit objednanou přepravu, která byla realizována, avšak zůstala neuhrazena. Výhrady obviněného proti nesprávnému ohodnocení pozemků obviněného v katastrálním území XY u XY, označil státní zástupce za nedůvodné, neboť soudy vycházely z hodnoty těchto nemovitostí ve výši 2 300 000 Kč, jak se obviněný v dovolání dožadoval, tj. postupovaly ve prospěch obviněných.
24. Pouze obviněný Martin Kluger brojil proti skutku pod bodem 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, avšak podle státního zástupce ani v tomto případě jeho námitka nemohla obstát. Obviněný v postavení dlužníka odstranil ze svého majetku finanční obnos ve výši 2 000 000 Kč, jak podrobně rozvedly soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, tudíž také podle státního zástupce o zápůjčku ve smyslu § 2390 o. z. rozhodně nešlo.
25. Co se týká dovolání obviněné Kláry Jurkové, státní zástupce jeho obsah považoval za prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně. Obviněná v dovolání kritizovala odvolací soud, že neprovedl navrhovaný znalecký posudek jako důkaz, ač tento důkazní návrh ona sama neučinila, nýbrž obviněný Martin Kluger. Vzhledem k tomu, že tomuto posudku nebylo možné přiznat povahu důkazu podstatného ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků přečinu, jímž byla uznána vinnou, nelze tento znalecký posudek považovat za opomenutý důkaz ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc odvolací soud své zamítavé rozhodnutí řádně zdůvodnil, pro objasnění věci nepovažoval provedení navrhovaného důkazu za nezbytné, předmětné skutkové zjištění, k němuž se důkaz měl vztahovat, bylo již prokázáno v nezbytném rozsahu pro rozhodnutí o podané obžalobě.
26. Podle státního zástupce lze těžko identifikovat námitku vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za určitých okolností by mu bylo možné přiřadit výhrady směřující proti naplnění subjektivní stránky, které uplatnila obviněná Klára Jurková. Nicméně tato dovolatelka na svou obranu tvrdila, že by při schválení oddlužení obviněného požadovala pouze částečné uspokojení svých pohledávek. Takové prohlášení však podle státního zástupce nevypovídá o absenci úmyslu obviněné při naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty pokusu přečinu poškození věřitele. Zdůraznil přitom, že její přihlášky do insolvenčního řízení byly podloženy fiktivními smlouvami, navíc jako osoba blízká obviněnému měla společný zájem na udržení jeho majetku v co nejširším rozsahu. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nebyly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., nemohlo se tak stát ani ve vztahu k důvodu uvedenému pod písm. m) citovaného ustanovení.
27. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl odmítnout obě dovolání jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasil, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
28. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněným, kteří této možnosti nevyužili.
III. Posouzení přípustnosti dovolání
a) Obecná východiska
29. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u obou dovolatelů jsou splněny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti jimi uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který označil pouze obviněný, je k určen k nápravě procesních vad, které spočívají v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Úspěšné uplatnění tohoto důvodu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna podle zákona, nikoli tedy ve všech případech, jak připomněl státní zástupce ve svém vyjádření. Pokud tedy konkrétní ustanovení zákona nedovoluje z různých důvodů konat hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, je soud povinen tuto účast umožnit či zajistit tak, aby primárně nedošlo ke zkrácení práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V posuzované věci měl dovolatel výhrady proti konání veřejného zasedání o svém odvolání bez jeho osobní účasti. Přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení § 234 tr. ř. (případně ve spojení s § 233 odst. 1 tr. ř.), § 263 odst. 2 až 4, § 265r odst. 2 až 4, § 314q odst. 1 tr. ř. a další (srov. Trestněprávní revue č. 8/2005, str. 211, a Trestněprávní revue č. 6/2010, str. 185). Proto vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením § 263 odst. 4 tr. ř. (§ 314q odst. 1 věty čtvrté a § 64 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, zde nepřichází v úvahu). Podle citovaných ustanovení nelze veřejné zasedání konat v nepřítomnosti obviněného jen tehdy, je-li ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody a neprohlásil-li výslovně, že se vzdává své účasti při veřejném zasedání (v případě veřejného zasedání odvolacího soudu), nebo jde-li o veřejné zasedání konané o návrhu státního zástupce na schválení dohody o vině a trestu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3160, 3161).
31. Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možné podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít případné vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo vytýkající nedostatečný rozsah dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy. Tento dovolací důvod tak mohou naplnit jen takové vady procesu dokazování, jež deformovaly skutková zjištění, a které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí a jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají ze žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Tyto vady, pokud by se v trestní věci vyskytly, by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
33. Pouze obviněný Martin Kluger (správně) opřel své dovolání ještě o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., bez upřesnění jeho varianty. Vzhledem k tomu, že odvolací soud přistoupil k přezkumu napadeného rozsudku z podnětu odvolání obviněných, připadala v úvahu pouze druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu. Předpokladem pro její uplatnění je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l), tj. v tomto případě konkrétně obviněným tvrzené vady ve smyslu dovolacích důvodů pod písm. g) a h). Protože odvolání obviněné Kláry Jurkové bylo odvolacím soudem také zamítnuto, formálně měla dovolatelka postupovat shodně s obviněným a dovolací důvody v písm. g) a h) uplatnit v souvislosti s dovolacím důvodem podle písm. m) v jeho druhé alternativě, což však ve vztahu k dovolání obviněné nemělo vliv na rozsah přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem.
34. Samotný obsah dovolací argumentace obou obviněných ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [resp. ve spojení s důvodem pod písm. m)], neodpovídal jejich zákonnému vymezení, jak bylo ve stručnosti shrnuto shora. Obviněný Martin Kluger označil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak jeho námitky týkající se porušení pravidla konat veřejné zasedání v jeho přítomnosti neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými.
b) K nedůvodným dovolacím námitkám obviněných vztahujícím se k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
35. Jak přiléhavě vysvětlil státní zástupce v rámci vyjádření k dovoláním obou obviněných, naprostá většina předložených námitek se shoduje s jejich dosavadní obhajobou, s níž se již soudy prvního i druhého stupně pečlivě a věcně správně vypořádaly, což ostatně připustil i sám obviněný. Oba dovolatelé v podstatě zopakovali dosavadní obhajobu i veškeré odvolací argumenty, jimiž se snažili zvrátit zejména druhý odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, přitom žádným způsobem nereagovali na úvahy soudů obou stupňů, jež veškeré znovu předložené námitky podrobně vypořádaly a shledaly je nedůvodnými. V zájmu stručnosti odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud proto nebude znovu podrobněji reagovat na stejnou obranu obviněných, již uplatnili v dovoláních. Lze připomenout názor soudní praxe, podle něhož není povinností obecných soudů reagovat na každou jednotlivou námitku, postačí se racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, neboť povinnost odůvodnit soudní rozhodnutí nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každou námitku (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06). Lze shrnout, že oba obvinění předložili v dovoláních v podstatě zcela totožné výhrady proti určení výše škody, zejména ve vztahu k samotnému vzniku či trvání pohledávek Z. M. a obchodní společnosti METRANS, a. s., a také proti soudy zjištěné (nízké) hodnotě majetku obviněného, který by měl být použitelný k uspokojení pohledávek věřitelů. Nad rámec dovolacího přezkumu se pro úplnost k takovým shodným námitkám obou obviněných Nejvyšší soud níže ve stručnosti vyjádří souhrnně.
36. Společné výtky obou dovolatelů proti soudy stanovené výši škody, která byla fakticky způsobena, či hrozila v případě dokonání základní skutkové podstaty přečinu poškození vlastního věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného Martina Klugera, resp. poškození věřitele jiného podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku u obviněné Kláry Jurkové, jsou fakticky založeny na nesouhlasu obou obviněných se skutkovým zjištěním soudů. Obvinění odmítli závěr soudů obou stupňů týkající se jak existence pohledávek věřitelů Z. M., tak obchodní společnosti AnMar GROUP, s. r. o. Rovněž prosazovali odlišné zjištění ohledně skutečného rozsahu majetku obviněného Martina Klugera, který byl použitelný k uspokojení pohledávek jeho věřitelů. Obvinění tedy ve skutečnosti předložili vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, který by vyústil v jiný výsledek, než jaký se stal podkladem odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Argumenty obviněných jsou poměrně kusé, založené na selekci provedených důkazů a zdůraznění jen jimi vybraných bez zřetele ke komplexu výsledného stavu dokazování, a především k zásadním úvahám soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud. Zjevně záměrně tak obvinění pominuli ty důkazy, které kolidovaly jejich názoru o reálném stavu okolností významných pro posouzení důvodnosti obžaloby, a to především ohledně povahy smluv o zápůjčkách a prodeji majetku obviněného. Takové námitky však mají ryze skutkovou povahu a nelze je přiřadit žádné z alternativ dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tudíž nemohly ani zvrátit správné závěry soudů ohledně výše škody, která byla způsobena, nebo jejíž způsobení hrozilo v důsledku žalovaného protiprávního jednání obviněných.
37. Nejvyšší soud v první řadě odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který ve svém v pořadí druhém odsuzujícím rozsudku po doplnění dokazování velmi pečlivě reagoval na zásadní argumenty obhajoby a vyložil důvody, pro které je shledal nepochybně vyvrácené výsledky dokazování. Následně i soud druhého stupně ve svém druhém rozhodnutí na podkladě odvolacích námitek obviněných doplnil některé úvahy soudu prvního stupně a konkrétně vysvětlil, proč je považuje za odpovídající skutkovým zjištěním popsaným ve výroku o vině, a také proč se s nimi zcela ztotožnil. Ohledně namítané neexistence pohledávky Z. M. lze odkázat zejména na body 66. až 69. rozsudku soudu prvního stupně a bod 26. usnesení odvolacího soudu. V nich je dostatečně srozumitelně a logicky vysvětleno, kdy a jakými úkony došlo k porušení informační povinnosti obviněným, které vyvolalo oprávněný nárok na uplatnění smluvní sankce vůči obviněnému ve výši 4 000 000 Kč (původní věřitel AnMar GROUP, s. r. o., převedl tuto svou pohledávku na Z. M.). Až v řízení před odvolacím soudem obvinění zvolili k této otázce novou strategii, podle níž obviněný Martin Kluger svou informační povinnost vůči AnMar GROUP, s. r. o., splnil, a proto ke vzniku pohledávky ze smluvní pokuty nemohlo dojít. Obviněný své tvrzení dokládal podacím lístkem z 27. 11. 2014, č. RR050444404CZ. V reakci na tuto námitku Nejvyšší soud doplnil dokazování v dovolacím řízení a k důkazu provedl podstatný obsah trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 Nt 1151/2025, který byl veden ve věci návrhu obviněného na povolení obnovy řízení v posuzované trestní věci, a právě označená listovní zásilka, resp. v ní obsažené informace, měly být důvod pro zrušení rozhodnutí napadených dovoláními a nové projednání věci. Okresní soud v Prostějově v rámci tohoto řízení prověřil (na rozdíl od insolvenčního soudu) dotčené tvrzení obviněného a zjistil, že obsahem listin, jejichž zaslání obchodní společnosti AnMar GROUP, s. r. o., v listopadu 2014 dokládá označený podací lístek, nebylo upozornění na nakládání s nemovitostmi (tj. splnění informační povinnosti z Ručitelského prohlášení a Dohody o převzetí ručení ze dne 30. 8. 2011), jak tvrdil obviněný. Současný právní zástupce obchodní společnosti AnMar GROUP, s. r. o., JUDr. Aleš Mendel (v době řízení o návrhu na obnovu řízení) sdělil, že obsahem zásilky byl přípis Martina Klugera označený jako „Urgence“, který se týkal návrhu na mimosoudní vyrovnání ve sporném civilním řízení. Výsledek dokazování před Okresním soudem v Prostějově v rámci řízení o návrhu na obnovu řízení tudíž jednoznačně vyvrátil tvrzení obviněného o splnění informační povinnosti vůči AnMar GROUP, s. r. o., v listopadu roku 2014, resp. že by této obchodní společnosti nevznikla pohledávka za obviněným ve výši celkem 4 000 000 Kč (z titulu 4 smluvních pokut), jež byla později postoupena na Z. M. Argumentace obviněných, podle níž pohledávka Z. M. ani nevznikla, proto nemohla zvrátit správné vyhodnocení této obhajoby soudy prvního a druhého stupně.
38. Také výtky proti zahrnutí pohledávky obchodní společnosti METRANS, a. s., mezi pasiva obviněného neměly opodstatnění. V podrobnostech Nejvyšší soud může znovu odkázat na správné a logické úvahy soudu prvního stupně vyložené v bodě 70. jeho rozsudku, na něž navázala reakce odvolacího soudu v bodě 27. napadeného usnesení. Nelze mít totiž vůbec žádné pochybnosti o tom, že obviněnému již v roce 2014 vznikl závazek zaplatit objednanou přepravu, a to bez ohledu na to, že současně věděl, že tuto službu nebude schopen uhradit vzhledem k finanční situaci obchodní společnosti Bulgarian Orbital Systém BG, s. r.o., jejímž byl tehdy jednatelem a jejímž jménem také učinil objednávku přepravy v rozhodné době, jak přiléhavě zmínil státní zástupce v bodě 39. svého vyjádření k dovoláním obviněných. Rozhodně tedy nelze akceptovat tvrzení obviněného, podle něhož při aktuálně posuzovaných majetkových dispozicích nemohl počítat s tím, že mu bude až právní mocí odsuzujícího rozsudku za jeho jiné (podvodné) protiprávní jednání uložena povinnost k náhradě škody. Také k této pohledávce za obviněným tedy soudy přihlížely důvodně.
39. Nejvyšší soud neshledal důvod zasahovat do skutkových závěrů o antedataci všech smluvních ujednání o zápůjčkách, protože odpovídal obsahu provedeného dokazování, který se stal podkladem závěru soudů obou stupňů o fiktivní povaze těchto smluv (viz body 23. až 32. rozsudku soudu prvního stupně a bod 29. usnesení odvolacího soudu). Závěr o tom, že smlouvy o půjčkách byly falsum, navíc logicky zapadá do celkového obrazu o průběhu žalovaného protiprávního jednání. Lze jen připomenout zrušení obchodních společností KM Steel & Stone, s. r. o., a Turkey Steel, s. r. o., ovládaných obviněným v roce 2014 s likvidací, za jejichž dluh se obviněný zaručil, a které podle konečných zpráv likvidátorů JUDr. Dagmar Mixové a Mgr. Františka Bureše neprovozovaly podnikatelskou činnost, ani nevlastnily v rozhodné době žádný majetek. Obviněný jako jediný společník a jednatel těchto tzv. „prázdných schránek“ si dlouhodobě musel být vědom, že svůj dluh, k němuž přistoupil jako ručitel, nebude ani jedna z označených obchodních společností schopna, ani jen částečně, uhradit. Věřitel AnMar GROUP, s. r. o., se domáhal zaplacení své pohledávky po obviněném a jím ovládaných obchodních společnostech nejprve civilní žalobou podanou v listopadu roku 2012. V červnu a září 2013 obviněný uzavřel zástavní smlouvy na své nemovitosti (body 1., 3. a 4. výroku o vině) a v roce 2015 část svého nemovitého majetku prodal (bod 5. výroku o vině). Následně bylo v lednu roku 2016 z podnětu věřitele AnMar GROUP, s. r. o., zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka Martina Klugera, do něhož přihlásili fiktivní pohledávky za dlužníkem spoluobvinění Klára Jurková, Bořivoj Skopal a Arsen Sayduev, jak je popsáno pod body 1. až 4. výroku o vině. S výjimkou bodu 2. probíhalo veškeré protiprávní jednání pod body 1. až 4. v kooperaci s obviněným Martinem Klugerem, který se evidentně snažil vyhnout povinnosti plnit svému věřiteli AnMar GROUP, s. r. o. (stejný motiv obviněnému lze přičítat také u jednání popsaném v bodě 5. výroku o vině). Obviněný po vzájemné dohodě s jednotlivými spoluobviněnými se záměrem nesplnit své závazky vůči věřitelům a zmařit uspokojení jejich oprávněných nároků předstíral dluhy vůči svým fiktivním věřitelům. Ohledně jejich finanční situace přitom soudy vyvrátily, že by měli dostatek prostředků k poskytnutí zápůjček obviněnému (viz bod 29. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž následně všichni tito spoluobvinění jako věřitelé předstírali, že disponují pohledávkami za Martinem Klugerem, které přihlásili do insolvenčního řízení. Vytvoření antedatovaných smluv, u nichž není vyžadován úředně ověřený popis účastníků smlouvy (blíže k antedataci smluv viz bod 28. rozsudku soudu prvního stupně), se stalo prostředkem pro realizaci navazujících právních jednání s cílem odstranit majetek insolvenčního dlužníka Martina Klugera minimálně z dosahu insolvenčního věřitele AnMar GROUP, s. r. o. Ve vztahu k otázce fiktivnosti smluv o půjčce tedy šlo zjevně o rozhodné skutkové zjištění, jemuž soudy věnovaly náležitou pozornost a své závěry důsledně opřely o řadu provedených důkazů, které obvinění v dovolacím řízení relevantně nezpochybnili.
40. Oba obvinění se v dovoláních dále ohradili proti tomu, že soudy nedodržely zásadu in dubio pro reo a při určování hodnoty nemovitostí v katastrálním území XY u XY vycházely ze znaleckého posudku, který je ocenil na nižší hodnotu, což bylo v neprospěch obviněných. Dodržení citované procesní zásady neodpovídá žádnému z taxativně vymezených dovolacích důvodů, nicméně je možné reagovat na ni tak, že neodpovídá skutečnosti. Soud prvního stupně ve svém rozsudku jasně uvedl, že „…ve prospěch obžalovaných vychází z ocenění na částku 2 300 000 Kč“ (viz poslední věta bodu 38. odůvodnění rozsudku). S takovým přístupem soudu prvního stupně, který byl pro obviněné výhodnější, odvolací soud sice nesouhlasil, avšak s ohledem na absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných ponechal zjištění soudu prvního stupně ohledně hodnoty pozemků beze změny (viz bod 30. usnesení odvolacího soudu). Obvinění se tudíž v dovoláních domáhali využití příznivějšího ocenění nemovitostí, ačkoli tak soudy v trestním řízení učinily, tudíž uvedená námitka je zcela bezpředmětná.
41. Pod bodem 5. výroku o vině je vytýkáno poškozující jednání vůči věřiteli pouze obviněnému Martinu Klugerovi, avšak v rozporu s § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. se proti němu ohradila i obviněná Klára Jurková. Nejvyšší soud se proto bude vyjadřovat pouze k argumentům obviněného, které jsou založeny zejména na tvrzení, podle něhož obviněný obdržel z prodeje svých pozemků uskutečněného dne 24. 3. 2015 dohodnutou smluvní cenu. Sice kupní cena byla uhrazena na účet Kláry Jurkové, avšak obviněný získal protihodnotu, ať již měla být v podobě pohledávky za Klárou Jurkovou, nebo ve formě hotovosti získané z výběrů z účtu obchodní společnosti La-Iglesia 2014, s. r. o., přičemž touto obhajobou se obviněný domáhal zařazení této údajné pohledávky ve výši 2 000 000 Kč do svých aktiv. Touto formou obrany se zabýval odvolací soud v bodě 28. usnesení, zejména však lze odkázat na bod 33. rozsudku soudu prvního stupně, který přesvědčivě vyložil, proč jí neuvěřil. Případné výběry peněz z účtu označené obchodní společnosti nedokládají vlastnictví tohoto finančního obnosu obviněným, ale pouze disponování s finančními prostředky z pozice jednatele La-Iglesia 2014, s. r. o., které byly vloženy na její bankovní účet. Jako zásadní otázku však v této souvislosti soudy zdůraznily dobu ukončení páchání trestné činnosti, a to k datu 12. 6. 2017, k němuž se váže doručení přihlášek fiktivních věřitelů dlužníka Martina Klugera do insolvenčního řízení na majetek tohoto dlužníka. Právě k datu ukončení posledního dílčího útoku pokračujícího přečinu poškození věřitele bylo třeba zkoumat majetkovou situaci Martina Klugera (viz bod 7. rozsudku soudu prvního stupně) a ke dni 12. 6. 2017 pohledávka za Klárou Jurkovou ani hotovost ve výši 2 000 000 Kč do aktiv zahrnuta nebyla (viz bod 64. rozsudku). Nejvyšší soud k tomuto dílčímu útoku připomíná zjištění k majetkovým poměrům Kláry Jurkové (viz bod 29. rozsudku soudu prvního stupně), z něhož je evidentní, že u ní nebylo možné reálně očekávat splacení ani této již několikáté půjčky od obviněného v řádech milionů Kč. Zásadní je také způsob, jakým obviněný nakládal s dalším svým nemovitým majetkem, který zatížil zástavními právy na podkladě fiktivních smluv o půjčkách, neboť souhrn všech těchto okolností tvoří ucelený obraz o tendenčním postupu obviněného naložit se svým hodnotným majetkem tak, aby zabránil věřiteli AnMar GROUP, s. r. o., využít jej k uspokojení jeho pohledávky. Jednoznačně tedy obviněný v době prodeje nemovitostí v katastrálním území XY věděl, že dluží přes 4 miliony Kč věřiteli AnMar GROUP, s. r. o., který se domáhá svého nároku. Jestliže za takových okolností převedl nemovitý majetek na třetí osobu (zatímco další nemovitosti zatížil zástavními právy) a kupní cenu převedl na jiné fyzické či právnické osoby, není pochyb o jeho cílené snaze odstranit svůj majetek z dosahu věřitele ve smyslu znaků základní skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
42. Také výtka tzv. opomenutého důkazu svým obsahem neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů, a to ani splnění podmínek vymezených ve třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadbytečnost provedení navrhovaného výslechu jednatele Železárny-Annahütte, s. r. o., Ing. Libora Svobody zdůvodnil soud prvního stupně v bodech 95. a 16. až 20. rozsudku a tyto argumenty lze vztáhnout i na výslech prokuristy označené obchodní společnosti Tomáše Koněvalíka, jehož se obviněná dožadovala v dovolání. Svědek měl podle obviněné potvrdit započtení vzájemných pohledávek a závazků mezi obchodními společnostmi KM Steel & Stone, s. r. o., a S METAL, s. r. o. K této otázce se však vyjádřila svědkyně Tamara Slezáková, jednatelka a společnice S METAL, s. r. o., jež vyloučila, že by podpis na dokumentu potvrzujícímu zápočet, založenému na č. l. 4222 tr. spisu, byl její. Tvrzení obviněných o platném započtení předmětných pohledávek a závazků dohodou ze dne 28. 7. 2011 bylo v trestním řízení s jistotou vyvráceno, proto lze považovat za správné a důvodné úvahy soudů o nadbytečnosti doplnění dokazování k této otázce v navrhovaném rozsahu.
43. Pouze obviněná Klára Jurková v dovolání zpochybnila naplnění subjektivní stránky pokusu přečinu poškození věřitele s odůvodněním, že v insolvenčním řízení netrvala na plném uspokojení svých přihlášených pohledávek. Opět však jde nejen o v podstatě skutkovou námitku vytrženou z celkového kontextu událostí, ale rovněž o opakovanou obhajobu, kterou se důsledně zabýval již odvolací soud, a to dokonce již ve svém prvním rozhodnutí a následně také v dovoláními napadeném usnesení (viz bod 15. kasačního usnesení ze dne 17. 1. 2023 a bod 29. usnesení, jímž byla odvolání obviněných zamítnuta). Odvolací soud tedy již v rámci projednávání prvního řádného opravného prostředku takové obraně obviněné nepřiznal opodstatnění. Pohledávka obviněné byla do insolvenčního řízena přihlášena jako zajištěná, a především s ohledem na již popsaný evidentní zájem obou dovolatelů činit právní kroky za účelem odstranění majetku obviněného z dosahu věřitelů by „dobrovolné“ vzdání se nároku obviněné v plném rozsahu překračovalo meze obecné logiky a směřovalo proti jejímu cíli společnému se spoluobviněným. Nejvyšší soud se proto i v této otázce ztotožnil s přiléhavými závěry soudů prvního a druhého stupně i ohledně zavinění obviněné. V krátkosti lze doplnit, že vyjádření obviněné z insolvenčního řízení nelze přeceňovat. Její úmysl poškodit věřitele dlužníka Martina Klugera vyplývá nejen z jejího vystupování v rámci insolvenčního řízení, nýbrž z již upozorňovaného souhrnu právních jednání, jež spočívala především v uzavření několika fiktivních antedatovaných smluv o půjčce a záměrnému přihlášení neexistujících pohledávek do insolvenčního řízení. Za takto zjištěných širších okolností nelze pochybovat o naplnění znaku zavinění, a to přímého úmyslu obviněné ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V reakci na výše označenou konkrétní výhradu obviněné Nejvyšší soud dále připomíná, že v případě skutečné vůle obviněné vzdát se celého svého nároku nebo jeho části ve prospěch ostatních přihlášených věřitelů, mohla vzít svou přihlášku pohledávky jednoduše zpět (§ 184 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů), případně ostatním věřitelům mohla poskytnout plnění, jehož se podle svých slov hodlala vzdát, až následně po vypořádání/uspokojení přihlášené pohledávky. Rozhodně však na základě učiněného vyjádření nemohla vážně očekávat, že insolvenční správce nebude postupovat podle zákona a nepopřené (tj. zjištěné) přednostní pohledávky nebude přednostně uspokojovat v celé jejich zjištěné výši.
44. Lze uzavřít, že Nejvyšší soud neshledává na závěrech přijatých soudy obou stupňů jakoukoli vadu, jsou logické, dostatečně přesvědčivé a vyplývají ze všech ve věci provedených důkazů. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku provedenými důkazy zabýval velmi podrobně a náležitě vyložil, jaké skutečnosti vzal za prokázané, proč o ně opřel svůj odsuzující výrok a proč neuvěřil obhajobě obviněných. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vysvětlil skutečnosti, pro které se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Dovoláními napadená rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tudíž přesvědčivá a vyčerpávající, oba soudy se odpovídajícím způsobem vypořádaly s veškerými námitkami obhajoby. Rozhodně je třeba odmítnout obviněnými zpochybněné nedodržení zásady in dubio pro reo. V posuzované trestní věci bylo při objasňování skutkových okolností dosaženo praktické jistoty o průběhu majetkových dispozic a s nimi souvisejících konkrétních právních kroků všech spoluobviněných. Soudy obou stupňů nepochybily, pokud jednání obou obviněných posoudily jako dílem dokonaný dílem nedokonaný přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) a § 21 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného Martina Klugera a pokus tohoto přečinu podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku u obviněné Kláry Jurkové.
c) K námitce porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
45. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný Martin Kluger namítl, že odvolací soud projednal odvolání ve veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoli trval na své osobní účasti a řádně se omluvil. Jak zjistil Nejvyšší soud, uplatněná námitka sice formálně odpovídá citovanému dovolacímu důvodu, avšak není důvodná.
46. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání upravuje ustanovení § 263 tr. ř. Jde o speciální ustanovení a není-li v něm některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Podle § 263 odst. 4 tr. ř. lze veřejné zasedání o odvolání konat v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na něm vzdává. V posuzované věci však o takový případ nešlo, neboť obviněný nebyl v rozhodné době omezen na své osobní svobodě. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jako i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce nebo opatrovníka těchto osob a k předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět. V posuzované věci předseda senátu odvolacího soudu obviněného k prvním termínu konání veřejného zasedání sice předvolal, avšak po opakovaných změnách v termínech veřejného zasedání, k nimž došlo především ze zdravotních důvodů na straně obviněného, předseda senátu změnil svůj původní záměr a obviněného o konání veřejného zasedání nařízeného na 22. 1. 2025 vyrozuměl (viz č. l. 4782 tr. spisu). Obsahem příslušného vzoru vyrozumění o konání veřejného zasedání doporučeného pro použití v trestním a občanském soudním řízení podle sdělení ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, je mj. i poučení adresáta, že veřejné zasedání je možné konat i v jeho nepřítomnosti, čímž předseda senátu deklaruje, že osobní účast obviněného není nutná. Součástí tohoto vyrozumění bylo též výslovné upozornění obviněného na náležitosti dokladu o jeho případné zdravotní nezpůsobilosti dostavit se osobně k soudu, o níž bude ještě zmínka níže.
47. Ve vztahu k posuzování schopnosti obviněných (ne)účastnit se osobně jednání soudů ze zdravotních důvodů lze poukázat na poměrně jednotný a dlouhodobý výklad soudní praxe. V reakci na konkrétní argumenty obviněného je významný obecně přijímaný názor, podle něhož je třeba, aby z lékařského potvrzení, jímž obviněný omlouvá svou nepřítomnost na jednání soudu, jednoznačně a srozumitelně vyplývalo, že u obviněného byly lékařem shledány konkrétní zdravotní překážky, pro něž je jeho osobní účast na soudním jednání vyloučena. Například pouhé potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti není samo o sobě dostatečným podkladem pro přeložení či odročení hlavního líčení, resp. veřejného zasedání pro zdravotní překážku na straně obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, uveřejněné pod T 461 ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Zdravotní indispozice musí být prokazovány konkrétním a objektivním důkazem natolik, aby z něho bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že přechodně nepříznivý zdravotní stav obviněnému skutečně znemožňuje osobní účast u stanoveného soudního jednání (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005). Konání veřejného zasedání (ale i hlavního líčení) v nepřítomnosti obviněného, třebaže ten svou neúčast omluvil a zdůvodnil svou pracovní neschopností, samo o sobě nezakládá tento dovolací důvod (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, uveřejněné pod T 419 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Musí totiž jít o takovou formu pracovní neschopnosti, jež obviněnému skutečně znemožňuje dostavit se k soudu a osobně být přítomen jednání, což však z lékařských zpráv předložených obviněným Martinem Klugerem v posuzované trestní věci nevyplývalo. Byť (opakovaně) obviněný požádal o odročení veřejného zasedání, čímž dal formálně najevo vůli účastnit se osobně projednání svého odvolání před soudem, řádně neprokázal určitý objektivní důvod, který by mu bránil být přítomen jednání u soudu.
48. Z trestního spisu vyplývá, že odvolací soud se snažil obviněnému nejprve vyjít vstříc a k jeho žádostem zdůvodněným zdravotními komplikacemi měnil termín veřejného zasedání (viz č. l. 4773 a 4783 tr. spisu). Po takových opakovaných omluvách obviněného se odvolací soud neúspěšně pokusil telefonicky kontaktovat ošetřující lékařku obviněného, aby potvrdila či vyvrátila neschopnost obviněného být přítomen u jednání soudu (viz č. l. 4782 tr. spisu). V rámci reakce na druhou omluvu odvolací soud proto upozornil obviněného na skutečnost, že pouhá pracovní neschopnost není řádnou omluvou, resp. důvodem pro odročení veřejného zasedání, a případná další takto zdůvodněná žádost o odročení nebude akceptována. Obviněný byl současně soudem poučen, že lékařská zpráva o jeho zdravotním stavu, o niž lze řádně opřít žádost o odročení či přeložení veřejného zasedání, musí obsahovat výslovně informaci o tom, že není ze zdravotních důvodů schopen osobně se účastnit veřejného zasedání u Krajského soudu v Brně v 9:00 hod. dne 22. 1. 2025 (viz č. l. 4783 tr. spisu). I přes takové poučení obviněný opět krátce před konáním veřejného zasedání zaslal prostřednictvím svého obhájce „Žádost o odročení“ doplněnou o lékařskou zprávu, v níž scházelo jasné vyjádření lékařky ohledně schopnosti obviněného zúčastnit se osobně dne 22. 1. 2025 jednání u Krajského soudu v Brně (viz č. l. 4789 a 4790 tr. spisu). Z uvedeného shrnutí okolností spojených s opakovaným podáváním žádostí o odročení veřejného zasedání obviněným je patrná snaha mařit jednání u soudu a nikoli uplatňovat své základní právo ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zejména účastnit se řízení před soudem a být slyšen. K tomu lze připomenout, že obviněný ani netrval na své přítomnosti u opakovaného hlavního líčení po kasačním zásahu odvolacím soudem (viz č. l. 4335 tr. spisu), a to ani poté, co mu soud prvního stupně chtěl (vzhledem k jeho nástupu výkonu trestu do Věznice Rapotice) umožnit být přítomen jednání soudu prostřednictvím videokonference (viz č. l. 4481, 4585, 4674 tr. spisu). Přitom právě v řízení před soudem prvního stupně lze očekávat nejširší míru uplatnění práva na obhajobu, vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou obviněnému kladeny za vinu, a k prováděným důkazům, dále uvádět skutečnosti ve svůj prospěch a navrhovat důkazy k vyvrácení obžaloby. Pokud obviněný nevyužil svého práva osobně se zúčastnit hlavního líčení, těžko lze nahlížet na jeho dogmatické setrvání nutnosti být přítomen projednání odvolání jinak než jako na obstrukční chování vedené minimálně snahou oddálit vydání pravomocného rozhodnutí ve věci samé. K tomu lze připomenout například rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 18114/02, § 60, v němž tento soud mimo jiné zmínil, že osobní účast obviněného nemá v odvolacím řízení stejně zásadní význam jako při jednání u soudu prvního stupně ve smyslu práva chráněného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se zřetelem na předmět a účel tohoto článku. Z hlediska poskytnutí dostatečného prostoru obviněnému k uplatnění jeho dalších shora příkladem vyjmenovaných procesních, resp. ústavně garantovaných práv je významnější řízení před soudem prvního stupně. Avšak ani v případě, že odvolací soud má pravomoc přezkoumávat v konkrétním případě veškeré skutkové a právní otázky, nevyplývá obviněnému vždy právo na veřejné zasedání nebo právo osobně se zúčastnit jednání v řízení u soudu druhého stupně (viz shora označený rozsudek velkého senátu ESLP, § 62). Odvolací soud tedy v posuzované věci postupoval správně při konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nutno zdůraznit, že s ohledem na poučení o akceptovatelném lékařském potvrzení pro obviněného zcela předvídatelně, neporušil žádné zákonné ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, ani jeho ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jak obviněný Martin Kluger tvrdil ve svém dovolání (viz též např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2152/08, ze dne 9. 7. 2009 a sp. zn. I. ÚS 2971/09, ze dne 17. 2. 2010).
IV. Závěrečné shrnutí
49. Dovolání obviněných Kláry Jurkové a Martina Klugera, jestliže byla opřena o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [ve spojení s důvodem v písm. m)], byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatnil pouze obviněný Martin Kluger a ačkoli byly jeho námitky formálně přiřaditelné označenému důvodu, neměly opodstatnění. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí obou dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu